Archiv štítku: Linkin Park

Redakční eintopf – květen 2017

The Ruins of Beverast – Exuvia
Nejočekávanější deska měsíce:
The Ruins of Beverast – Exuvia


H.:
1. The Ruins of Beverast – Exuvia
2. Lana Del Rey – Lust for Life
3. Progenie terrestre pura – oltreLuna

Kaša:
1. Avatarium – Hurricanes and Halos
2. Hate – Tremendum

Zajus:
1. Sólstafir – Berdreyminn
2. Linkin Park – One More Light
3. Lana Del Rey – Lust for Life

Skvrn:
1. Oxbow – Thin Black Duke
2. Slowdive – Slowdive

Onotius:
1. The Ruins of Beverast – Exuvia
2. Dødsengel – Interequinox
3. Acherontas – Amarta अमर्त (Formulas of Reptilian Unification Part II)

Metacyclosynchrotron:
1. The Ruins of Beverast – Exuvia
2. Dødsengel – Interequinox

Cnuk:
1. Full of Hell – Trumpeting Ecstasy
2. Danzig – Black Laden Crown

H.

H.:

V květnu mě zas tolik věcí nerajcuje, takže není žádný problém najít útočiště u The Ruins of Beverast. Mluvit o působivosti téhle atmosférické lahůdky z Německa je skoro plýtvání slovy, protože to všichni s dobrým vkusem už dávno vědí. Obal novinky „Exuvia“ mi sice připadá mírně dementní, ale po hudební stránce očekávám další monument, a jestli to tak nebude, budu hodně, hodně zklamán.

Povinností bude taktéž novinka „Lust for Life“ od Lany Del Rey. Musím se přiznat, že první dva singly mi nijak zvlášť neučarovaly, ale flintu do žita neházím. Však i v případě minulého „Honeymoon“ jsem si z prvních ukázek na zadek nesednul a vše do sebe zapadlo až v rámci celku. Pořád věřím (a doufám), že „Lust for Life“ bude ve finále moc příjemná záležitost, která opětovně potvrdí, že Lana je bohyně.

Na sklonku měsíce nehodlám minout ani druhé album kosmických průzkumníků Progenie terrestre pura. Debut „U.M.A.“ byl výborný, ale až následující elektronické EP „Asteroidi“ bylo bez přehánění fenomenální. Novinka „oltreLuna“ se jistě vrátí zpět k blackmetalovému zvuku, ale i tak doufám, že Italové nezklamou a poskytnou další působivou dávku sci-fi atmosfér. Obálka je stejně jako na prvotině ohromně lákává, snad taková bude i hudba.

Kaša

Kaša:

Když jedna z největších doomových senzací této dekády ohlásila na květen novinkovou placku, bylo mi hned jasné, že v měsíčním eintopfu se na ni za žádných okolností nemůžu vykváknout. Severští Avatarium se totiž na svých prvních dvou albech blýskli v opravdu dobrém světle a nemám důvod pochybovat o tom, že by to do třetice nemělo být stejné. Parta kolem Leifa Edlinga a podmanivé Jennie-Ann Smith si během krátké doby vybudovala solidní fanouškovskou základnu a hlavním důvodem je samozřejmě kvalitní přísun hudby v dosud pravidelných intervalech. Pevně věřím, že „Hurricanes and Halos“ naváže na ceněné předchůdce a na svém třetím opusu přinesou Avatarium minimálně stejně kvalitní přísun trýznivých riffů dokořeněných poctivou rockovou atmosférou

Sice jsem si říkal, že na tomto místě uvedu pouze švédské Avatarium, ale nemůžu si pomoct a musím vzpomenout ještě polské Hate. Na jejich novinku jsem vcelku zvědavý z jednoho prostého důvodu. Předchůdce „Crusade: Zero“ byl velmi silný a tak nějak doufám, že nakopnul Hate k lepším zítřkům, na které bych si v jejich podání velmi rád zvyknul. No, uvidíme. První singl „Asuric Being“ splnil přesně svůj účel a na „Tremendum“ jsem díky němu zdravě natěšený.

Zajus

Zajus:

Květen je po dlouhé době prvním měsícem, kdy dokáži stěží zaplnit všechna místa redakčního eintopfu, neboť nabídka je tentokrát velmi slabá. Jedničku mám však jasnou – islandské Sólstafir jsem sice poprvé poznal s jejich tři roky starým počinem „Ótta“, ovšem i tak krátká doba stačila, aby se mi vryli mnoha nádhernými momenty hluboko do paměti. Vzhledem k vytrvalosti, s jakou Sólstafir vydávají jedno povedené album za druhým, tak považuji „Berdreyminn“ za sázku na jistotu. To s druhým místem si zdaleka tak jistý nejsem. Nové Linkin Park si poslechnu už jen z povinnosti, neboť se na mé hudebně-posluchačské pouti jen málokterá kapela zapsala tak výrazně, byť v případě Linkin Park mluvíme již o vzdálené minulosti. Na rozdíl od mnohých jsem přesvědčen, že Američané dosud nevydali vyloženě průserovou desku, a pokud se jim tuto (ne zrovna úctyhodnou) formu podaří přenést i na „One More Light“, budu plně spokojený. To v případě Lany Del Rey jsem spíše nováčkem, který před dvěma lety ochutnal sladké plody jejího „Honeymoon“ a napjatě čeká, zda letošní „Lust for Life“ vysoko nastavenou laťku dodrží. Ovšem vzhledem k tomu, že všechna tato alba vyjdou až v druhé polovině měsíce, si budu muset hlavně dlouho počkat.

Oxbow

Skvrn

Skvrn:

Jestliže koncertní fazóna jara neuvadá, studiově mi nebude dvakrát hej. Pár desek k průzkumu se sice najde, ale nakonec kdy ne, že? Zmínku zasluhující jména jsem si ve finále nachystal dvě. To první je zámořské, opředené bezpočtem otazníků a absencí jistot. U zpravidla novátorského rocku Oxbow to ale mějme za jediné správné. Výtečný koncert v pražském Futuru možná odhalil některé z indicií – asi se bude dost zpívat, ale zároveň taky mást –, konkrétní záchytné body mi ovšem nadále chybí. Krom Oxbow nesmím opomenout ani shoegazovou legendu Slowdive. Třebaže její eponymní návrat utekl ven až příliš brzy, bez zmínky takovéhoto studiového comebacku (22 let!) by nešlo brát květnovou pozvánku k poslechu za kompletní.

Onotius

Onotius:

Ještě jsem nestihl ani pořádně zpracovat jednohubku „Takitum Tootem!“ z loňského prosince a už na nás přichystali další, tentokrát již dlouhohrající desku „Exuvia“. Mluvím samozřejmě mistrech ponuré atmosféry The Ruins of Beverast. A v blackmetalové linii bude pokračovat i zbytek mého žebříčku. Jednak na nás totiž vyrukují norští Dødsengel s plackou nesoucí název „Interequinox“ a posléze dají průchod svým okultním choutkám též řečtí Acherontas se svou „Amarta अमर्त (Formulas of Reptilian Unification Part II)“. Očekávám měsíc plný zlověstných melodií, krutých riffů a mrazivé atmosféry. Snad nebudu zklamán.

Dødsengel

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Lákavých desek je poslední dobou tolik, že už prostě nestíhám je pořádně naposlouchávat. Jak se tak dívám na různé výčty nadcházejících alb, tak květen nevypadá nijak ultra nadupaně, ale pár těžkých vah, kterým svou pozornost budu muset věnovat stůj co stůj, se najde. Například novým The Ruins of Beverast. Epko „Takitum Tootem!“ jsem ignoroval, vypuštěnou ukázku prozatím taky, čekám totiž na plnou věc. Z dosavadních reakcí mě napadlo, zda se Meilenwald nerozhodl posunout zase trochu jinam, což bych klidně uvítal, i kdyby to mělo znamenat, že mě deska nebude bavit. Za (mimo jiné) „Rain Upon the Impure“ jsem takovým dlužníkem, že si do budoucna může nahrávat klidně i záchodový grind a já mu to nebudu mít za zlé. Jako „nesvatou povinnost“ bych označil i chystané Dødsengel. Na rozdíl od „Exuvia“ začínám novou nahrávku „Interequinox“ již naposlouchávat a prozatím to vypadá, že nezemské geniality dřívějších desek „Imperator“ a „Mirium Occultum“ dosaženo není. Jedním dechem ale dodávám, že Norové rozhodně nevyprodukovali povrchní škvár, takže na závěry je ještě brzo. Tímto hlásím konec. Květen má v zásobě zajímavých titulů mnohem více, ale již nic, co bych potřeboval slyšet opravdu nutně.

Cnuk

Cnuk:

Jedničkou květnového vydání eintopfu jsou pro mě rozhodně harcovníci Full of Hell. Naposledy o sobě dali vědět koncem minulého roku singlovým splitkem s Nails. Z nového videoklipu k titulní skladbě „Trumpeting Ecstasy“ jsou však slyšet doznívající vlivy soundu nabraného ze splitka s kapelou The Body. Tahle kolaborace, rovněž z minulého roku, je také jejich posledním řadovým počinem. Američanům se zřejmě zalíbilo noisové až dronové vyznění, které v kombinaci s jejich řízným powerviolence nebylo vůbec špatné. Uvidíme, kam si dovolili svoji tvorbu posunout tentokrát.

Druhou a také poslední příčkou je album „Black Laden Crown“ od skupiny Danzig. Asi není potřeba blíže představovat, o co či koho se jedná. Sedm let stará placka „Deth Red Sabaoth“ vyšvihla Danziga zpět do širšího povědomí a nutno konstatovat, že to byl překvapivě vyvedený materiál. Od té doby stihl vydat pouze cover album „Skeletons“, které mě upřímně moc nezajímalo. Jestliže půjde novinka ve šlépějích poslední řadovky, je jasné, že bude převládat spokojenost. V jádru kapely se nezměnilo nic, avšak ve studiu se na skladbách podíleli hned čtyři bubeníci. Nevím, co bylo důvodem, ale může to být zajímavé na poslech. Nejedná se totiž o žádné neznámé žoldáky, nýbrž jména Joey Castillo, Johnny Kelly, Karl Rosqvist a Dirk Verbeuren.

Avatarium


Redakční eintopf #72.4 – speciál 2014 (nK_!)

nK_!

nK_!:

Top5 2014:
1. Benighted – Carnivore Sublime
2. Ill Niño – Till Death, La Familia
3. Linkin Park – The Hunting Party
4. Hybrid Sheep – Free from the Clutches of Gods
5. Steel Panther – All You Can Eat

CZ/SVK deska roku:
1. Iné Kafe – Nevhodný typ
2. Asmodeus – Past na Davida Kleinera

Neřadový počin roku:
Slipknot – The Devil in I

Artwork roku:
Behemoth – The Satanist

Shit roku:
Dymytry – Homodlak

Koncert roku:
Nova Rock 2014: Nickelsdorf – Pannonia Fields (Rakousko), 13.-15.6.2014

Videoklip roku:
Red Fang – Crows in Swine

Potěšení roku:
natáčení nové desky Coal Chamber

Zklamání roku:
vyprodaný Hellfest

Top5 2014:

1. Benighted – Carnivore Sublime
O zlaté medaili jsem letos nemusel ani dlouho přemýšlet. Benighted snad nikdy nešlápli vedle a “Carnivore Sublime” není výjimkou. Podobně brutální, energickou a zároveň smysluplnou podívanou dokážou vykouzlit jedině Frantíci. A song “Experience Your Flesh” je neuvěřitelná bomba. Mám trochu pocit, že v domě už žiju sám a všichni sousedé se odstěhovali. Hehe.

2. Ill Niño – Till Death, La Familia
Druhé místo obsadili Latinoameričané Ill Niño, jejichž muziku jsem žral před lety. Pozdější tvorba mě už moc neoslovila, ale “Till Death, La Familia” vrátila Ill Niño zpátky mezi mé oblíbence. Kombinuje novodobou agresivnější tvorbu s melodičtějšími pasážemi prvních desek, což oceňuji. Původně jsem ani nečekal, že by si “Till Death, La Familia” vysloužila více než dva poslechy, ale o to více jsem byl překvapen. Mám rád milá překvapení.

3. Linkin Park – The Hunting Party
Naopak u Linkin Park jsem tak trochu očekával, že si udrží podobně kvalitní laťku jako na “Living Things” v roce 2012. Zatím jsem se ještě úplně nerozhodl, zda je “The Hunting Party” lepší. Obě desky mají své momenty a bude potřeba ještě trochu času, aby ukázal, která si z dlouhodobého hlediska povede lépe. Každopádně je pravděpodobné, že v budoucnu už se provarů typu “Minutes to Midnight” a “A Thousand Suns” nedočkáme.

4. Hybrid Sheep – Free from the Clutches of Gods
Tuhle kapelu asi skoro nikdo nezná. O to je ale jejich prvotina lepší. Poprvé jsem je viděl pár měsíců zpátky v plzeňském klubu Parlament, kam na ně přišlo celých patnáct lidí. V životě jsem asi nezažil komornější a stísněnější koncert, ale každá vteřina vystoupení Hybrid Sheep stála za to. Deska “Free from the Clutches of Gods” srší nápady a skvělým provedením. A víte co? Hybrid Sheep jsou také z Francie.

5. Steel Panther – All You Can Eat
Možná není “All You Can Eat” nejlepší deskou století, ale jako pátou jsem ji zvolil z prostého důvodu – jde o ohromnou zábavu. Baví mě nenucenost jejího vyjádření, baví mě ujeté texty se sexuální tematikou, baví mě vystupování členů kapely, kteří se oblékají, jako by glam metal nebyl už dvě dekády po smrti. Více takových kapel.

Asmodeus - Past na Davida Kleinera

CZ/SVK deska roku:

1. Iné Kafe – Nevhodný typ
Možná je to tím, že jsem v minulém roce neslyšel moc nahrávek pocházejících z našich luhů a hájů. Možná tím, že “Nevhodný typ” je vážně kvalitní deska. Tak jako tak volím coby svou jedničku Iné Kafe. Pokud si pamatuji, Iné Kafe nenahráli za celých dvacet let existence špatný materiál a “Nevhodný typ” to jen potvrzuje. Málokterá kapela se dokáže takhle vyvíjet a zároveň nevybočit ze zajetých kolejí. Spokojenost.

2. Asmodeus – Past na Davida Kleinera
Tady by se možná dalo mluvit i o překvapení roku. Osm let po vydání “Řetězu kritických událostí” asi nikdo nečekal, že bude reunionová novinka legendárních Asmodeus takhle moc dobrá. Jestli si někdo v roce 2014 zasloužil pozornost, je to určitě tahle klatovská smečka.

Neřadový počin roku:

Slipknot – The Devil in I
Víte, se mnou je to těžké. Každý rok se snažím dohánět resty z let minulých a na moc novinek mi nezbývá čas. Zvlášť pokud jde o mimořadový materiál. Takže jsem jednoduše zvolil singl “The Devil in I” z novinky amerických Slipknot. Má ráz, identitu, je chytlavý… co si od singlu více přát?

Behemoth - The Satanist

Artwork roku:

Behemoth – The Satanist
“The Satanist”
je bezesporu hodně dobré album. Mě navíc zaujal i jeho přebal, který přímo dýchá mystičnem a temnotou. Přesně jak se na Behemoth sluší.

Shit roku:

Dymytry – Homodlak
Tak tady asi není moc co dodávat. “Homodlak” je taková sračka, až je s podivem, že návštěvníci neodcházejí z koncertů Dymytry obaleni neodstranitelným odérem. Nebudu zakrývat, že jsem příznivcem starší tvorby, ale tudy vlak vážně nejede. Nejvíce mě zaráží, že po tomhle “výtvoru” mají Dymytry fanouškovskou základnu širší než kdy dříve… O čem to asi tak může svědčit?

Koncert roku:

Nova Rock 2014: Nickelsdorf – Pannonia Fields (Rakousko), 13.-15.6.2014
Můj první a doufám, že ne poslední zahraniční festival. Hromada lidí, kopce bordelu, neskutečná atmosféra a line-up jako ve vlhkém snu. Něco podobného doporučuji každému alespoň trochu rockově kovanému zažít nejméně jednou v životě. Stojí to za to.

Videoklip roku:

Red Fang – Crows in Swine
I loni jsem volil Red Fang a nyní po nich sahám opět proto, že jejich smysl pro vytváření vtipných videoklipů (a muziky) prostě nemá nikdo šanci překonat. Navíc poprvé v kreslené variantě? Perte mi to přímo do žíly!

Potěšení roku:

natáčení nové desky Coal Chamber
Pro většinu lidí asi nejde o takové terno, mě ale loni opravdu nejvíce potěšila zpráva z tábora Coal Chamber hlásající podpis smlouvy a přípravu nové desky. Na téhle muzice jsem vyrůstal a docela mě zajímá, zda je banda kolem Deze Fafary schopna i po takové době dát dohromady novou a dobrou nu-metalovou desku.

Zklamání roku:

vyprodaný Hellfest
Narazil jsem na festival našlapanější než cokoliv, co si dokážete představit. Myslel jsem, že na Novarocku jsem viděl všechno potřebné. Při pohledu na webové stránky Hellfestu jsem si uvědomil dvě věci. Za prvé – neviděl jsem nic. Za druhé – mám smůlu, protože je vyprodáno. Bezva. Tak snad aspoň ten Graspop.

Zhodnocení roku:

Rok 2014 byl bohatý na hromadu hudebních zážitků, kvanta skvělé muziky a věcí okolo. Za sebe můžu říci, že jsem spokojen s tím, co jsem slyšel a navštívil. Ani si nepamatuji, jestli jsem byl někdy vyloženě zklamaný z předchozího roku. Samozřejmě z hudebního hlediska. Amen.


Linkin Park – The Hunting Party

Linkin Park - The Hunting Party
Země: USA
Žánr: rock / alternative metal
Datum vydání: 13.6.2014
Label: Warner Bros. Records

Tracklist:
01. Keys to the Kingdom
02. All for Nothing
03. Guilty All the Same
04. The Summoning
05. War
06. Wastelands
07. Until It’s Gone
08. Rebellion
09. Mark the Graves
10. Drawbar
11. Final Masquerade
12. A Line in the Sand

Hodnocení:
Atreides – 7,5/10
H. – 5/10
Ježura – 6/10
Kaša – 7/10
nK_! – 6/10
Zajus – 7,5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Linkin Park snad netřeba široce představovat. Tahle americká smečka si své jméno vydobyla už drahně let zpátky s prvními dvěma, dnes již notoricky známými alby “Hybrid Theory” a “Meteora”, na nichž představila chytlavý nu-metal. Od desky “Minutes to Midnight” si však se svým výrazivem jen hraje a zejména po čtvrtém albu “A Thousand Suns”, které osobně považuji za vrchol jejich tvorby vůbec, nad nimi spousta fanoušků suverénně zlomila hůl – a naopak získala zástup nových. Elektronika a experimentální (minimálně na poměry kapely a podobně velkých jmen) přístup ke stavbě alba nezavoněl zdaleka všem, vnímám jej ale jako sebejistý a osobitý kus muziky, která jen tak nezreziví.

Z minulého alba “Living Things” mám ale dodnes rozpačitý pocit – nemůžu se zbavit dojmu, že se Linkin Park rozkročili kamsi mezi elektroniku předchozího alba a tradiční podobu skladeb, přičemž se jim tuto propast nepovedlo překlenout. Výsledek je dost nemastný, neslaný, polovičatý. Proto jsem byl zvědavý, s čím se Linkin Park vytasí na své šesté řadovce “The Hunting Party”. A myslím, že nemusím nijak zatajovat, že jde o další žánrový obrat a Linkin Park opět směřují někam docela jinam, než na předchozí desce.

Podle očekávání jde o další strukturou standardní album, což ostatně potvrdily už tři dříve vypuštěné singly a později i tracklist. Že půjde o mnohem kytarovější materiál, to Linkin Park naznačili již v “Guilty All the Same”, že to ale vezmou až tak od podlahy, to jsem upřímně nečekal. Kapela se oprostila od naprosté většiny elektroniky a v popředí jsou tak opět kytary – dokonce víc než kdy dřív. Šestistrunné krásky přitvrdily a nabrousily zvuk, takže zní podstatně agresivněji a živěji, než jak si je pamatuji z prvních dvou alb. Sám ještě nevím, jak moc se mi tahle změna zamlouvá, kytarová deska mi zprvu přišla jako krok zpět. Linkin Park mě sice postupně přesvědčili o tom, že namísto zpátečky je to opět spíše krok stranou, do trochu odlišných vod, jak si povíme za chvíli. Pořád ve mně ale hlodá stín pochybností. Skoro jako by se Linkin Park báli dalších výraznějších pokusů a proměn s výrazem a konstrukcí alba, namísto toho vsází na jistotu a vděčné přijetí (zejména staršími) fanoušky.

Nemůžu ale říct, že by “The Hunting Party” bylo pouhým recyklátem starších alb, to zdaleka ne. Spíše mi přijde, že Linkin Park jako by trochu upustili od čistě vlastního ksichtu. Vokální projev není třeba nějak hlouběji rozebírat – Chester Bennington a Mike Shinoda opět předvádí perfektní výkony a jsou pro tvorbu kapely mnohem silnějšími stavebními kameny než instrumentální výrazivo. Ve “Wastelands” se dokonce dočkáme Shinodova rapu i ve sloce. Sice to není taková pecka jako “When They Come for Me” ze čtyři roky starého “A Thousand Suns”, ale pořád je to velmi příjemné oživení. Jestli ale někde “The Hunting Party” občas i dost výrazně ztrácí, jsou to právě nástroje a vůbec skladatelská stránka alba. Dokud se Linkin Park drží svého kopyta a sypou ze sebe sobě charakteristické riffy, byť tentokráte mnohem ostřeji, je to zkrátka jízda. Tomu přispívá i výborná produkce a celkově prokreslenější zvuk nahrávky, než tomu bylo na předchozí desce. Když se do toho přimotá i trocha zbylé elektroniky, je to ještě o kus lepší. Již zmíněné “Wastelands”, “Guilty All the Same” nebo mírnější “Until It’s Gone” jednoznačně patří mezi nejlepší kusy alba.

Jakmile se ale začnou do skladeb motat inovace a vlivy zvenčí, je to padesát na padesát. Na jedné straně tu máme výbornou “Rebellion” (zejména její elektronikou sršící druhá polovina) nebo úvodní “Keys to the Kingdom”. Na druhé potom plytké bullshity jako závěrečnou šestiminutovou “A Line in the Sand”, která je zkrátka příliš dlouhá a nudná, nebo punkovou vyřvávačku “War”. Že se dá antimilitarismus vyjádřit i mnohem zajímavěji, to už nám Linkin Park několikrát předvedli, takže vážně netuším, proč jej tentokrát museli vyprofilovat do něčeho tak pitomého a primitivního. Zbylé skladby pak splňují kvalitativní standard, ale v porovnání s výše vyjmenovanými peckami mi přijdou dost nevýrazné, byť samy o sobě nejsou vyloženě špatné. Výjimkou je kratičké elektronické intermezzo “The Summoning” – pokud by se výraznější část alba pohybovala ve zběsilé směsici kytar a drsné elektroniky, jak je naznačeno v závěru tohoto minutového předělu, vůbec bych se nezlobil.

Toliko ke skladbám. Sečteno podtrženo to máme cirka pětadvacet minut prvotřídního materiálu, který mě opravdu baví a nehrozí, že by se mi oposlouchal. To je zhruba polovina desky. Zbývá cirka deset minut dobrých songů, které nejsou vyloženě špatné, a deset minut balastu, který mi nic neříká a “The Hunting Party” by se bez něj klidně obešlo. Nebo bych se bez něj obešel alespoň já. Takže kam desku zařadit? Těžko říct. Linkin Park se posunuli zase o kus vedle a přitvrdili. Poměrně originální elektronice z “A Thousand Suns” však může novinka leda číst zadní stranu přebalu a na úroveň “Meteory” se také nevyhoupla. V mých očích však může směle konkurovat “Hybrid Theory” i minimalistické (a neméně dobré) “Minutes to Midnight”.

Mnohem důležitější je ale fakt, že se Linkin Park vzpamatovali z nijakého “Living Things” a jsou zpět s deskou, která dokáže zabavit i na víc než pět ušmudlaných poslechů. Jasně zasloužený nadprůměr, byť to přece jen mohlo být ještě o kus lepší. Osobně ale doufám, že s příštím albem vystrčí kapela hlavu z ulity a namísto klasického písňového alba vrátí alespoň trochu prostoru pro experimenty. Je sice fajn, že kytarista Brad Delson dostal spoustu prostoru, ale výraznější Mr. Hahn mi na “The Hunting Party” docela chyběl.


Další názory:

Já osobně jsem nikdy nebyl zrovna fanoušek Linkin Park a nejspíš už ani nikdy nebudu, protože tahle kapela mi prostě přijde dost nudná a nesmyslně přeceňovaná. Zatímco první dvě nu-metalová alba byly ještě docela pohodové rádiovky, pozdější takzvané experimentování mi přišlo dost nic moc – v čele s totálním blábolem v podobě “Minutes to Midnight”. Ani novinka “The Hunting Party” mi nedala důvod, abych svůj postoj k Linkin Park přehodnotil. Pokud se budeme bavit o povedených písničkách, tak ty jsem tam našel jen dvě, a sice “Wastelands” a “Rebellion”, přičemž v té druhé je to spíš díky hostujícímu Daronu Malakianovi, protože jeho vliv je v tom opravdu cítit a ta písnička zní dost podobně jeho vedlejšímu projektu Scars on Broadway. Strávit bych ještě dokázal třeba “All for Nothing” nebo “Guilty All the Same”, ale songů, které se mi fakt upřímně nelíbí, bych stejně našel ještě víc. Rádoby tvrďácká “War”, teplometská “Until It’s Gone”, otravná “Mark the Graves”, nijaká “Final Masquerade” (ta zní skoro jak HIM) nebo zbytečná “A Line in the Sand” mě prostě nepokrytě nudí. Ve finále se sice “The Hunting Party” tak nějak pořád dá poslouchat a je pravda, že Linkin Park už mají na kontě i o dost horší desky (zdravím “Minutes to Midnight”), ale i tak mě to moc nebaví a na víc než průměrnou známku to pro mě jednoduše není…
H.

V době své největší popularity mě Linkin Park nějak minuli a nijak jsem se jim nevěnoval ani v pozdějších obdobích, nicméně na desky “Hybrid Theory” a “A Thousand Suns” mám přes jejich diametrální odlišnost velice příznivé vzpomínky – první mi hrávala jako podklad k dlouhým hodinám paření “Counter Striku” a druhá mě zase velice příjemně překvapila svým totálním odklonem od všeho, co bývalo pro Linkin Park typické. “The Hunting Party” je tedy třetí deskou Linkin Park, které jsem věnoval relativně soustředěný poslech, ovšem nemyslím si, že by se mohla zařadit po bok obou výše zmíněných, protože na to je až moc neškodná. Není to ani agresivní nu-metal, není to ani elektronický experiment, není to ani nic jiného výrazného, a jestli to lze nějak shrnout, asi nejblíž to má k devadesátkovému punk rocku, ale tak nějak ve stylu Linkin Park a s řadou odboček. To ale neznamená, že by to bylo špatné. Poslouchá se to úplně v pohodě, občas je to i dost dobré (nejvíc mě oslovily skladby “Rebellion”, “Wastelands” a “A Line in the Sand”) a taky se mi na tom líbí, že se Linkin Park pořád snaží a nezabalili to hned, jak trochu opadl boom jejich popularity. Přesto ale když dostanu chuť na něco od nich, sáhnu spíše po “Hybrid Theory” nebo “A Thousand Suns”.
Ježura

Abych pravdu řekl, tak Linkin Park už dávno nijak nežeru a dokud se nevytasí s novým albem, tak je mi vlastně úplně jedno, co se kolem této kapely děje. Nehltal jsem informace o chystané novince “The Hunting Party”, ani jsem netušil, jaké jsou záměry s jejím směřováním. Díky tomu jsem byl při prvním poslechu dost překvapený, že se pánové kolem Mikea Shinody vydali cestou zpět k hutnějším kytarám. Tím nechci říct, že jen kvůli tomuto kroku jsou všechny přešlapy z minulosti (“A Thousand Suns”) odčiněny, ale rozhodně jde o posun směrem k lepšímu. Ačkoli jsou některé písně dosti vatovité (zejména natahovaná “A Line in the Sand”, nebo prvoplánová “Until It’s Gone”), tak celkově jde určitě o nadstandard, za který se Linkin Park stydět nemusí. Hodně se mi líbí chytlavé “All for Nothing” a “Guilty All the Same”, nebo pěkně vygradovaná “Mark the Graves”, v níž vládne Bennington. Zejména pak v její první polovině s tím svým zastřeným vokálem. Kdo ví, možná se k “The Hunting Party” budu vracet pravidelně, protože se poslouchá velmi dobře a nenuceným způsobem se mi kombinace příjemných melodií s kytarovými riffy zažírá pod kůži. Velmi milé překvapení.
Kaša

Každé další desky Linkin Park se dopředu děsím více než ranního pohledu do toho odrážecího zařízení, které každému visí v koupelně. Vždy mi na mysli vytanou brutální propadáky a přiblblé změny stylu v podobě alb “Minutes to Midnight” a “A Thousand Suns”. Následující “Living Things” se naštěstí jakž takž vrátilo alespoň na úroveň, kdy jsem ochoten tuhle kapelu poslouchat, a nakonec jsem si jej docela oblíbil. Z “The Hunting Party” mám zatím spíše rozporuplný pocit. Na jednu stranu se celkem v pohodě poslouchá a víceméně jde o celkem důstojného nástupce “Living Things”. Horší je, že i po několika posleších si nejsem schopen vybavit jedinou melodii nebo nedejsatan celou písničku. Mám tedy za to, že deska jako celek funguje docela dobře a je konzistentní, ale neobsahuje žádný vyloženě hitový materiál. Prostě taková letní odpočinková jednohubka, na kterou táboráková šestka sedí. Možná po více posleších změním názor, ale momentálně výše prostě nepůjdu. Když si tak “The Hunting Party” procházím, mohu zodpovědně doporučit skladby “All for Nothing” a “Rebellion”. Ale z hlavy bych je nevyždímal.
nK_!

Ačkoli většina metalové komunity nebere Linkin Park nijak zvlášť vážně, sám k nim mám, i díky dlouhé společné historii, vztah velice pozitivní. Jistě, pokud by vás zajímala čistě objektivní kvalita hudby, poohlídněte se jinde. Přesto však mě před každým novým albem této kapely postihne neovladatelná zvědavost, kam se posune tentokrát. A i když jsem se změny z většinově elektronického na rockový zvuk hodně bál, musím uznat, že se změna prostě povedla a “The Hunting Party” nemá daleko k pozici nejlepšího alba kapely. Nejdříve však největší problém alba: některé riffy znějí jako dema z období prvních dvou desek, kapela opisuje jak své starší nápady, tak ty nové. To mě v prvních posleších poněkud rozesmutnilo, ale pokud od této skutečnosti odhlédnu (a pominu i obvykle úděsná několikasekundová intermezza mezi skladbami), zbude mi třičtvrtěhodina obstojného materiálu. Otvírák “Keys to the Kingdom” jednoduše nemá chybu, power metalem zavánějící “Guilty All the Same” je jasná hitovka, překvapivě tvrdý riff sluší jinak měkčí písni “Wastelands”, “Rebellion” se v závěru výborně rozjede a hlavně – a zde se s kolegou recenzentem rozcházím – vše podtrhuje výborná poslední skladba. “A Line in the Sand” v netradičně dlouhé formě spojuje to nejlepší od Linkin Park do ohromně energické písně s excelentním závěrem. Na celé desce mě navíc překvapilo, jak dobrým zpěvákem je dnes Mike Shinoda, a naprosto mi sedla kombinace jeho čistého zpěvu s Benningtonovým řevem. Hodnotím tak stejně jako kolega v recenzi.
Zajus


Cesta do hlubin redaktorovy duše #6 (Zajus)

Již delší dobu tu na vás sypeme relativně množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. V šestém díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od Zajuse…

Zajus

Zajus:

Linkin Park - Hybrid Theory
Země: USA
Žánr: nu-metal
Datum vydání: 24.10.2000
Label: Warner Bros.

Linkin Park – Hybrid Theory

Asi se již můžu nadosmrti snažit sebevíc, nikdy však v množství přehrání žádným albem nepřekonám debut Linkin Park. Smějte se jak chcete, ale pro desetiletého kluka vyrůstajícího ve spáru českých post-normalzačních “umělců” hráli Linkin Park vážně míněnou a originální hudbu. “Hybrid Theory” jsem poslouchal jsem každý den, vždy cestou do školy a ze školy a poté znovu doma, po celý rok. Už ani nevím, kde jsem na Linkin Park narazil, nejpravděpodobněji však ve vysílání americké MTV, každopádně se pro mě kapela stala idolem na poměrně dlouhou dobu. Z hudby, kterou jsem tenkrát poslouchal, jsou alba Linkin Park ostatně snad jediná, která si občas pustím dodnes. (Možnou výjimkou jsou snad jen Rammstein, jejichž “Mutter” by mohlo “Hybrid Theory” v tomto seznamu snadno nahradit.)

Asi by byl nesmysl tvrdit, že kvality “Hybrid Theory” mají nějakou vyšší uměleckou hodnotu. Na album bych dnes, nebýt sentimentu, nahlížel asi jako na průměrnou nu-metalovou nahrávku plnou chytlavých refrénů, ovšem ve své době mě album přeneslo do světa tvrdých (dnes se můžu jen smát) riffů a agresivních vokálů. Zpěv Chestera Benningtona se mi nezošklivil ani po letech, a i když nyní zpívá lépe než kdy dřív, už na “Hybrid Theory” ho byla radost poslouchat. Skladatelsky je vše přímočaré a jednoduché, což albu ani dnes neubírá nic na zábavnosti. Mezi mé favority tak jistě patřila trojice skladeb z druhé poloviny alba: “By Myself”, “In the End” a hlavně “A Place for My Head” se skvělým ukřičeným závěrem.

Když Linkin Park po třech letech vydali nástupce “Meteora”, nebyl jsem jeho zjevnou neinvenčností nijak zklamán. Při zpětném poslechu navíc zjišťuji, že jde dost možná o lepší materiál než v případě “Hybrid Theory”. Z tohoto úhlu pohledu jsem však rád, že kapela nezůstala stát na místě a posouvala svůj zvuk dále, přestože to vedlo k některým pořádným přešlapům. Zejména elektronické “A Thousand Suns” bylo ovšem dobré album, byť kouzlo debutu postrádalo. Při pohledu na dnešní mainstreamovou scénu mohu upřímně prohlásit, že Linkin Park považuji za jednu z mála kapel, která si pozornost posluchačů opravdu zaslouží.


Machine Head - The Blackening
Země: USA
Žánr: groove metal
Datum vydání: 27.3.2007
Label: Roadrunner Records

Machine Head – The Blackening

Ačkoliv v mém seznamu zabírá metal jen jediné místo z pěti, ve skutečnosti stále tvoří nejméně polovinu hudby, kterou poslouchám, a většinu té, o které píši. Koneckonců jsem se ne zrovna krátkou část života považoval za metalistu, a jelikož každý pokus o vypěstování dlouhých vlasů skončil spíše afrem, kompenzoval jsem si svoje neúspěchy na poli vlasové stylistiky alespoň řádnou zásobou triček a mikin různých kapel, které nyní leží znuděně ve skříni již několik let. A první kapelou, která ve mně vzbudila metalové choutky (pominu-li pár metalcorových partiček), byli právě Machine Head.

Už otvírák “Clenching the Fists of Dissent” je plný surové energie, jakou jiné žánry nikdy nemohou disponovat. Robb Flynn je správně nasraný, hrubým vokálem štěká protiválečná hesla, která prokládá instrumentálně zdařilými pasážemi s dominující kytarou. Vrchol desky je však jinde. S jasným sdělením “for the love of brother / I will sing these fucking words / aesthetics of hate / I hope you burn in hell”“Aesthetics of Hate” se žádný teenager prostě nemůže neztotožnit. Co však písni dominuje, je sólo, lépe řečeno sóla dvě, vzájemně se proplétající. Pamatuji si, že když jsem poprvé viděl na záznamu z festivalu Rock am Ring hrát Machine Head tuto skladbu naživo, tak mi z úžasné spolupráce Flynna a Demmela spadla čelist, a podobně tomu bylo předloni na festivalu Brutal Assault, kde jsem měl kapelu poprvé možnost vidět naživo osobně. A pak je zde “Halo”. S řádně ateistickým textem a nezapomenutelným refrénem je “Halo” takřka prototyp výtečné metalové skladby.

“The Blackening” je skvělé album, ovšem nebylo by úplně fér nezmínit další alba, která mě posunula k ještě tvrdší metalové tvorbě přibližně v té samé době. Jde zejména o “Colors” od Between the Buried and Me, “In Sorte Diaboli” z pera Dimmu Borgir, “Rise to Ruin” death metalistů Gorefest či debut In Vain, “The Latter Rain”. “The Blackening” však mělo ve své době výsadní postavení. Až později jsem zjistil, že na poměry Machine Head jde o nebývale tvrdé album (možná s výjimkou debutu) a asi právě proto je tak snadno stravitelné, přestože skladby nepatří mezi nejkratší. Proto mě zaujalo v době, kdy mému playlistu vévodili Atreyu a All That Remains. Musím někde vyhrabat to staré tričko s motivem “The Blackening”. Za metalistu se možná už nepovažuji, ale to album si být zastrčené v šatníku nezaslouží.


Porcupine Tree - Fear of a Blank Planet
Země: Velká Británie
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 16.4.2007
Label: Roadrunner Records

Porcupine Tree – Fear of a Blank Planet

Je to zajímavé, ale Porcupine Tree se do mého výběru málem nedostali. A to přesto, že kdo mě jen trošku zná, ví, že Stevena Wilsona považuji za největšího žijícího hudebního génia a “Fear of a Blank Planet” za takřka dokonalé album. Ačkoliv jsem Porcupine Tree poprvé slyšel právě na tomto počinu, bylo to až s o dva roky novějším albem “The Incident”, kdy jsem pocítil chuť zjistit víc o kapele i její hlavní postavě, malém chlapíkovi s nekonečnou studnicí nápadů. “Fear of a Blank Planet” bylo však první a to mu nikdo nemůže upřít.

Není však náhoda, že mě toto album v záplavě metalu, který jsem tehdy poslouchal, zaujalo. Jde rozhodně o nejtvrdší počin Porucpine Tree, který v sobě kombinuje to nejlepší z progresivního rocku s prvky, které právě v metalu slýcháme nejčastěji. Od centrálního riffu v titulní skladbě po závěrečné smyčce v “Sleep Together” se neodehraje jediná slabší minuta, jediný špatný nápad. Ústřední sedmnáctiminutový kolos “Anesthetize” prostřídá množství nálad, akustickou kytarou počínaje a burácejícími bicími Gavina Harrisona konče. Dlouhé písně se stopáží přesahující čtvrt hodiny považuji za vrchol hudebního umění, jelikož zdaleka ne každý dobrý hudebník je dokáže stvořit, a vděčím za to právě skladbě “Anesthetize”.

Diskografie Porcupine Tree se však později ukázala nesmírně vyrovnaná. S výjimkou debutu, kde zřejmě Wilson neuhlídal svou mladickou experimentálnost a pustil se do něčeho, na co jednoduše ještě neměl, jsou všechna alba na špici, co se skladatelských kvalit týče, a počiny z třetího tisíciletí pak patří také mezi nahrávky s nejlepším zvukem. Ovšem moje obliba v Procupine Tree se nezastavila jen u tvorby kapely samotné. Ukázalo se totiž, že Wilson je opravdu činorodý chlapík, a naposlouchat vše co vytvořil, mi bude trvat nejméně tři příští životy. Kromě jeho sólové kariéry tak hltám i ambientní Bass Communion, progresivní duo No-Man (zejména první tři takřka popové desky jsou výborné), dnes již mrtvý experimentální projekt Incredible Expanding Mindfuck a mnohé další počiny. I další členové Porcupine Tree se angažují v některých zajímavých kapelách, ale tolik prostoru zde nemáme. O kompletní seznam můžete však požádat na vrátnici.

Starší počiny Porcupine Tree mi také otevřely oči k progresivnímu rocku, zejména ke klasickým albům z počátku 70. let, což samo o sobě mělo dalekosáhlé důsledky, jak píši v následujícím textu. A na počátku všeho stálo “Fear of a Blank Planet”. Dost možná nejdůležitější album v mé hudební historii.


King Crimson - In the Court of Crimson King
Země: Velká Británie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 10.10.1969
Label: Island Records

King Crimson – In the Court of Crimson King

O zařazení King Crimson do tohoto seznamu jsem dlouhou dobu váhal. Stejnou úlohu jako jejich debut totiž hrály v mém hudebním světě vrcholné desky Pink Floyd (kam řadím “Atom Hearth Mother” a “Meddle” spíš než pozdější a slavnější tvorbu, ačkoliv i ta je bez debat geniální) nebo legendární “Close to the Edge” od Yes. Přesto však mám dojem, že King Crimson byli první klasickou prog rockovou kapelou, kterou jsem si zamiloval. I volba mezi alby King Crimson nebyla jednoduchá. Patřím totiž nejspíše k menšině lidí, která za vrchol tvorby King Crimson považuje třiadvacetiminutový epos “Lizard” ze stejnojmenné desky. Přesto však zařazuji “In the Court of Crimson King”, jelikož byla nejen mou první deskou King Crimson, ale také protože to je sakra dobré album, možná dokonce nejlepší, jaké jsem kdy slyšel.

Pětice skladeb je tak rozmanitá, jak to jen je možné při zachování naprosté kompaktnosti celé desky. Úvodní “21st Century Schizoid Man” nemá ani cenu popisovat, je totiž stejně legendární písní, jako “Money”, “Black Sabbath” nebo “Stairway to Heaven”. Její agresivita, nápaditost, zdánlivá chaotičnost a úchvatné instrumentální provedení si zaslouží zařazení do síně slávy toho nejlepšího, co lidstvo dokázalo vytvořit. Miluji baskytaru, která vůbec není v pozadí, jak by se od ní očekávalo, kytaru tvořící spíše psychotické melodie než nějaká jasná sóla a saxofon, který naopak všemu vrací jasný režim a skladbu (opět jen zdánlivě) odlehčuje. Jednou z nejlepších písní, jaké jsem kdy slyšel, je pak také “Epitaph”. Když přibližně v jeho polovině všechny melodie přebije ohlušující hluk a z něj vyústí nádherná akustická kytara, na chvíli se mi vždy zastaví srdce. “In the Court of Crimson King” však nejsou jen tyto dvě skladby – všech pět je jich takto silných, byť mám stále dojem, že improvizace v závěru “Moonchild” je možná trošku dlouhá.

Ať se snažím na album nahlížet z jakéhokoliv úhlu, vždy nacházím jen samou dokonalost. Zpěv Grega Lakea je perfektní, texty nápadité, bicí Michaela Gilese jsou poměrně netradiční, což považuji za velké plus, baskytara (opět v podání Lakea) asi nejlepší, jakou jsem kdy slyšel, klávesy a mellotron tvoří výtečné melodie, stejně jako flétna či saxofon. Skvělá je i práce principála Roberta Frippa a jeho kytary, která vlastně málokdy hraje hlavní roli, ovšem přesto je v hudbě King Crimson absolutně nepostradatelná. Ano, zním možná až trošku moc nadšeně. Ale jak by někdo z tohoto alba mohl nebýt nadšený?


Charles Mingus - The Black Saint and the Sinner Lady
Země: USA
Žánr: avantgarde jazz
Datum vydání: 20.1.1963
Label: Impulse! Records

Charles Mingus – The Black Saint and the Sinner Lady

Volba posledního alba z mé pětice nakonec padla na jazzovou nahrávku, byl jsem však pevně rozhodnut volit “Abbey Road” od The Beatles a “The Seer” od Swans. Protože však The Beatles považuji za ojedinělý případ talentované popové kapely, která bohužel nemá obdoby, a tak se od ní není kam posunout, a tvorbou Swans se stále marně brodím, rozhodl jsem se pro “The Black Saint and the Sinner Lady”. Jazz je žánr, který můj vkus v současnosti ovlivňuje nejvíce, přitom než jsem se dostal k němu dostal, prošel jsem celou řadou jím nasáklých subžánrů. Ať už jde o technický metal (kde se požívá spíše jeho komplexní rytmika než doslovné zobrazení) či jím ovlivněné počátky progresivního rocku, nepřímo mě jazz okouzlil na mnoha místech. Proto jsem se vydal zkoumat klasická alba tohoto žánru a “The Black Saint and the Sinner Lady” bylo první, které jsem si zamiloval.

Co však psát o hudbě, o které toho zatím mnohem víc nevím než vím, mi není úplně jasné. Obecné zařazení si však učinit troufnu. Nejslavnější album Charlese Minguse je složitou nahrávkou, která sahá v rámci svého žánru spíše k netradičním postupům, nepracuje s harmoniemi tak, jak jsme zvyklí, a i její zvuk vás neustále cíleně tahá za uši. Nestaví, jako třeba skvělá “Sahara” od McCoye Tynera, na pianu. To je zde naopak upozaděno za stěnu dechových nástrojů, které hrají naprosto klíčovou roli. V každém okamžiku se odehrává hned několik dějů, několik melodií. Všechno to pochytit není vůbec jednoduché a album tak vyžaduje množství poslechů. Kdo je však zvyklý na složité metalové nahrávky, měl by si s komplexností “The Black Saint and the Sinner Lady” poradit. Nelze ovšem jednoduše položit rovnítko mezi kytarami v metalu a dechovými nástroji v jazzu, tyto dva žánry fungují naprosto odlišně. A to je to, co mě na jazzu tolik baví: je jiný, překvapivý a odvážný. “The Black Saint and the Sinner Lady” loni v lednu oslavilo neuvěřitelných padesát let od vydání, a přesto zní stále tak aktuálně.

Z krátkých čtyřiceti minut by se dalo vyzdvihnout množství skvělých momentů. Nejvíce mě baví, jak často Mingus na albu mění tempo. Jeho kapela zrychluje a zpomaluje zcela plynule, nečekejte žádné skoky, a v těch nejrychlejších momentech připomíná rozjetý parní válec (opět paralela s metalem). Pokračoval bych dál, ovšem můj prostor je omezený, váš čas jistě také, tak nečekejte a běžte si Minguse sami poslechnout.


Cesta do hlubin redaktorovy duše #5 (Atreides)

Již delší dobu tu na vás sypeme relativně množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. V pátém díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od Atreida…

Atreides

Atreides:

t.A.T.u. - 200 по встречной
Země: Rusko
Žánr: pop
Datum vydání: 21.5.2001
Label: Interscope Russia

t.A.T.u. – 200 по встречной

Tak došla řada i na mě. Když jsem přemýšlel, odkud bych tenhle ve své podstatě velice skrovný výběr (protože těch alb, co mě ovlivnilo, bylo fakt hodně) začal, rozhodl jsem se vzít to trochu nemetalově. Hádám, že těch, kterým cpali rockovou hudbu už do mateřského mléka, zase tolik není, takže asi nebude překvapení, že mě k tvrdší hudbě nikdo vyloženě netlačil – ačkoliv se doma po nějaký čas taky poslouchala v míře hojné. Když jsem tak přemítal, co bych zařadil mezi kapely, které mě nějakým způsobem ovlivnily, jedno z prvních, dalo by se říci “autonomních” období vedle neškodných jmen, jako jsou Scooter nebo Aqua (áno, přesně ta Aqua, co udělala song o Barbie), nejlépe reprezentuje ruské duo t.A.T.u. a jejich debutová deska “200 по встречной”.

Vzhledem k tomu, že v době vydání ještě frčely discmany (sám jsem jednu takovou vychytávku měl doma), si pamatuji, jak mi tenkrát táta dal vypálenou placku opatřenou i přebalem, z něhož shlížely Lena a Julie, toho času focené v imaginární fízlárně. Když jsem si desku nedávno znova pouštěl, musel jsem chtě nechtě uznat, že “200 по встречной” pro mě má převážně nostalgickou hodnotu, protože až na pár písní mi dneska neříká vůbec nic. Když pominu hitovky “Нас не догонят” a “Я сошла с ума”, v paměti mi jakž takž zůstala úvodní “Зачем я” s nádechem exotiky a “Робот” vypovídající o lásce k elektronickým stvořením. Když počítám, že deska má devět songů (tři remixy nepočítám), rozhodně to není nějak moc.

Ono se ale není čemu divit, “200 по встречной” zdaleka není výrazně kvalitní deskou a sám se divím, že mě krom notoricky známých písní dokázaly oslovit i nějaké další. V zásadě nejde o nic jiného než relativně neškodný popík, který tehdy ale měl dost síly na to, aby upoutal pozornost cirka osmiletého kluka, a bez studu můžu říct, že se mi točil v přehrávači do té doby, než se mi CD poškrábalo do nepřehratelného stavu. Že se u koncertů holky vykusovaly na pódiu, jsem s překvapením zjistil až o pár let později spolu se zavedením internetu. Což mimo jiné znamenalo i zájem o druhou desku “Люди инвалиды”. Ta mě však na rozdíl od prvně jmenované zdaleka neuchvátila, a tak v blahé paměti hudby mého dětství zůstává právě debutovka, jakkoliv nemám důvod se k ní dnes vracet.


Moonsorrow - Verisäkeet
Země: Finsko
Žánr: black / viking metal
Datum vydání: 23.2.2005
Label: Spikefarm Records

Moonsorrow – Verisäkeet

Když to vezmu kolem a kolem, těch alb, která mě v minulosti nějak ovlivnila, je skutečně hodně. Když se zaměřím pouze na metal, mohl bych s trochou nadsázky vzít “Demisi” od Orlíku nebo “The Wall” spolu s “The Division Bell” od Pink Floyd, které si často pouštěli naši, když mi byly zhruba čtyři roky. Pokud bych měl proprat alba, která mě provázela základkou, hledal bych ve starších počinech Kabát, u prvních dvou fošen Linkin Park, “Sehnsucht” a “Reise, Reise” od Rammstein, v osmé a deváté třídě bych vybíral i mezi novějšími alby Judas Priest nebo Iron Maiden po návratu Bruce Dickinsona. Nicméně coby nejzásadnější období, které formovalo můj vkus do dnešní podoby, přišlo až na střední, kdy jsem v prváku objevoval první zástupce folk metalové vlny, která v našich končinách teprve začínala nabývat na popularitě.

Snad vůbec první kapelou toho ražení byli na rozdíl od většiny posluchačů žánru Moonsorrow. Výpravný viking metal navazující na legendární Bathory pro mě byl něco docela jiného, než jsem do té doby poslouchal, a na nějakou dobu mi ukázal směr, který pro mě znamenal takové kapely jako Eluveitie, Korpiklaani, Ensiferum, Cruachan nebo Bathory. Nemusím dodávat, že u dobré poloviny z nich přišlo docela rychlé vystřízlivění – některé mi ale i přes pozdější nezájem o žánr v playlistu vydržely a mezi nimi právě i Moonsorrow, kde “Verisäkeet” zůstává mojí nejoblíbenější deskou vůbec.

Pětice rozmáchlých skladeb v čele s nádhernou baladou “Jotunheim” mi zkrátka učarovala a mám pro ni slabost dodnes – monotónní, postupně rozvíjené motivy a rozmáchlé atmosférické plochy na mě působí stále stejně a dá se říct, že jsou jedním z nosných prvků, který v hudbě vyhledávám a který mě většině případů baví. Chladný, přesto přístupný a nijak složitý black metalový základ vkusně doplňují folkové nástroji a album je kromě jiného prošpikované zvuky přírody. Zejména závěrečná folková vybrnkávačka “Kaiku” je v tomto ohledu parádním kusem.

“Verisäkeet” je ale přelomové i v rámci samotné diskografie Moonsorrow, kdy se kapela vrací ke kořenům, respektive k hudbě, kterou hrála na demáčích “Metsä” nebo “Tämä ikuinen talvi” a kterou na prvních řadových albech ve velké míře opustila ve prospěch skočnějších rytmů. Moonsorrow mi tímhle majstrštykem zkrátka ukázali, jak že má pořádný viking/pagan metal vypadat a to jim už nikdo neodpáře. A co na tom, že zpívají finsky a starou norštinou, jak se na pořádné Vikingy sluší a patří.


Prago Union - Dezorient Express
Země: Česká republika
Žánr: hip-hop
Datum vydání: 4.5.2010
Label: Strojovna / EMI

Prago Union – Dezorient Express

Díky přinejlepším pochybným spolužákům, s nimiž jsem byl konfrontován na základce, mi byl jakýkoliv rap, potažmo hip-hop docela zhnusen a dalo by se říct, že kromě nu-metalu a domácích Chaozz, které jsem tak nějak bral na milost coby českou klasiku a občas si od nich ve “slabších chvilkách” nějakou tu pecku pustil, jsem tenhle žánr bohapustě bojkotoval. Jenže co čert nechtěl, o pár let později jsem se po přesycení folk metalovými kapelami obrátil přesně o sto osmdesát stupňů a našel si cestu k docela jiné hudbě.

“Dezorient Express” se mi stal branou do vod, které se v zásadě toliko neliší od vod metalových – když pominu hudbu samotnou, pochopitelně. O vnitřní rozhádanosti obou scén bychom si mohli dlouho vyprávět. Především ale branou do melancholických nálad, sarkastických textů, notné dávky sebeironie a v neposlední řadě i reflexí sociálních nešvarů a osobních sraček. To, co jsem dřív příliš nechápal, mi v podání Prago Union najednou dávalo smysl a navrch mě dokázalo královsky bavit. A když ne zrovna bavit, tak alespoň hladit na duši a vytahávat z mizerných nálad. A dá se říct, že to platí dodnes. Některé songy už sice po letech trochu ostrovtipu, který podle mého mívaly kdysi, ztratily a pár mi jich přijde trochu zbytečných, pořád je pro mě ale tohle album aktuální a rád se k němu vracím.

Mezi vrcholy zůstaly výstavní kusy jako “Myšlenkovej pochod”, kritická “Hip Hop”, sebereflektující duo “Kata strofy” a “Hledám” a především pak silně melancholický závěr v podobě trojice písní “Nadživotní”, “Nekronika” a “Hey!”. Úplnou tečku za albem s prostým názvem “Etc.” pak chovám v paměti coby nezvyklé, ale o to upřímnější dvě minuty romantického výlevu. Ono těžko říct, jestli je Kato víc básník nebo rapper, protože tak nějak kombinuje obojí a tahle skladba to (stejně jako pár dalších) dokazuje. Na výbornou totiž zvládá oboje.

Dá se říct, že oproti pozdějším albům mi nečiní až takovou potíž sjet celou desku naráz, poněvadž i přes poměrnou rozmanitost témat se situuje do poměrně specifických a sobě příbuzných nálad a funguje jako celek, což se třeba o “V barvách” rozhodně říct nedá. V neposlední řadě ale vděčím Prago Union za to, že jsem si později našel cestu k hromadě další zajímavé hudby, která mě oklikou přivedla třebas až k industriálnímu metalu a industrialu obecně. Zkrátka a dobře ukázala, že nejen metalem je člověk živ.


Jucifer - If Thine Enemy Hunger
Země: USA
Žánr: noise rock / grunge / sludge
Datum vydání: 5.9.2006
Label: Relapse Records

Jucifer – If Thine Enemy Hunger

V případě Jucifer jsem neměl kdovíjak těžké rozhodování. A ani nejde tolik o to, že jsou jednou z mých nejoblíbenějších kapel, jako spíš o to, že jejich třetí deska “If Thine Enemy Hunger” mi otevřela cestu k několika dalším kapelám, na něž dnes nedám dopustit – a dalo by se říct, že oproti ostatním žánrům dodnes tvoří podstatnou majoritu mého playlistu.

Kamarád mi je před lety představil jako “Cranberries na drogách” a měl do jisté míry pravdu. Minimálně tahle deska tak v jistých ohledech rozhodně zní. Noise rock míchaný s grungem a trochou punku koření slušná dávka psychedelie a navrch ujetý vokál Gazelle Amber Valentine. I když mám podobná náladová, pohodovější alba raději v kratších délkách, “If Thine Enemy Hunger” sluší i téměř hodinová stopáž. Vlastně ani po těch letech nemůžu pořádně říct, že by mě nějaká skladba z alba vyloženě nebavila, nebo se snad oposlouchala, a to i přesto, že se k albu vracím v podstatě docela pravidelně.

Krom toho je deska vážně pestrá: otevírá ji sice doomová “She Rides the Deep”, zbytek alba už se ale nese v odlehčenější náladě. Album dále rozvíjí rocková “Lucky Ones Burn” a sludgovka “Hennin Hardine” se zastřeným, mírně blackovým zvukem. Za zmínku stojí nejen naprostá ujetost “Antietam” s famózním výkonem Gazelle v refrénu, ale i mnou občas nedoceněný střed alba, jenž je tvořen takovými peckami, jako je hutná “Four Suns”, “Backslider” nebo “Luchamos”. V úplně jiném duchu se pak nese závěr desky – od songu “The Plastic Museum” promlouvají mnohem více drogy a prohlubují stavy deliria v závěrečných dvou písních “Medicated” a “LED”, které jsou takovým posledním výdechem, než se člověk pod vlivem omamných látek propadne do nejistot neznáma.

Nutno podotknout, že ono neznámo definované zejména grungem, sludgem, noise rockem, doomem a dronem se později ukázalo být plné zajímavých jmen, Kylesou počínaje a někde u Swans a Sunn O))) konče – a v podstatě se neustále se rozšiřuje, v poslední době například o The Body nebo Pontiak. Nicméně jak mnohdy platí, první je pořád první a v tomhle případě stará láska rozhodně nerezaví. Ostatně ani nemá proč rezavět, neboť Jucifer v průběhu času ukázali, že umí dělat hudbu, která nejen umí zaujmout ucho i duši posluchače, ale která především vydrží a nezapadne, jakkoliv nemusí být v každém ohledu unikátní.


Linkin Park - A Thousand Suns
Země: USA
Žánr: electronica / rock / experimental
Datum vydání: 13.9.2010
Label: Warnes Bros.

Linkin Park – A Thousand Suns

Původně jsem chtěl Linkin Park zahrnout do výčtu o něco dříve. Kapela mě provázela notný kus pobytu na základní škole svými alby “Hybrid Theory” a “Meteora” a po nějaký čas i v té době velmi rozporuplně přijatou deskou “Minutes to Midnight”, kterou jsem poněkud krátkozrace odsoudil coby nudný škvár a držel se prvních dvou jmenovaných. Bez obalu přiznám, že první poslech “A Thousand Suns” pro mě bylo jedno velké WTF, kdy jsem si říkal, že horší píčovinu už snad Linkin Park po všech těch letech ani nahrát nemohli.

Jenže i přes prvotní šok, po němž album schytalo osudovou kombinaci CTRL + SHIFT + DEL, jsem se rozhodl dát “A Thousand Suns” druhou šanci, oprostit se od očekávání řadového fanouška a zkusit nějak přijmout to, co na své čtvrté řadovce Linkin Park naservírovali. A postupně došel k tomu, že je vlastně skvělá. Jakkoliv jsem očekával alespoň náznak toho, co tahle parta hrávala za mlada, “A Thousand Suns” mě pak smetla vlastně až nebezpečně rychle a můžu bez uzardění říct, že za posledních několik let jsem málokteré album poslouchal tak moc jako tohle.

Jasně říkat o “A Thousand Suns”, že jde o experimentální elektroniku, vyžaduje slušnou míru nadsázky. Ne, ve většině případů o něco takového vážně nejde, jakkoliv skladbám neupírám nápaditost a originalitu. V rámci diskografie Linkin Park to je sice je revoluce, pokud bych ale někde hledal experiment, je to forma jako taková. Jak vývoj skladeb, který se mnohdy obejde bez klasického struktury “sloka – refrén – sloka – refrén do zblbnutí” a jeho mírných obměn, tak celkové podoby alba, kde je z patnácti stop cirka osm, devět plnohodnotných skladeb a zbytek tracků tvoří intro a intermezza. Že to zní šíleně? Ukažte mi druhou takovou desku, která přitom funguje na výbornou a neztrácí nic z budované atmosféry.

“A Thousand Suns” si mě získalo nadčasovým konceptem, který se zkrátka odlišoval od naprosté většiny věcí, které jsem do té doby slyšel. Linkin Park prostě přišli s tím, že chtějí dělat věci jinak a skutečně se jim to povedlo. Žádné prázdné kecy. Je trochu škoda, že následující deska “Living Things” na tuhle parádu nedokázala adekvátně navázat a zůstala rozplizlá někde mezi elektronikou a klasickou kostrou skladby, čímž mě vpravdě neoslovila. K téhle atomové bombě, co má sílu tisíce sluncí, se ale pořád vracím rád, a pokud bych měl říct, která řadovka Linkin Park je mi nejbližší, tak by moje odpověď byla vcelku jasná. A to mám “Hybrid Theory” a “Meteoru” (a s odstupem času i “Minutes to Midnight”) vážně rád.


Cesta do hlubin redaktorovy duše #4 (nK_!)

Již delší dobu tu na vás sypeme relativně množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. Ve čtvrtém díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od nK_!…

nK_!

nK_!:

Daniel Landa - Pozdrav z fronty
Země: Česká republika
Žánr: rock
Datum vydání: 1997
Label: EMI

Daniel Landa – Pozdrav z fronty

Jak píše kousek nade mnou Kaša – snad každý začínal na tom, co vytáhl rodičům z kazeťáku. Jsem rád, že zrovna moji rodiče jsou silně rockově založeni a krom těch prastarých českých klasik jsem se díky nim dostal ke gramodeskám kapel jako Deep Purple, Black Sabbath nebo Led Zeppelin. Ačkoliv krom Black Sabbath z toho už dávno nic neposlouchám, Daniel Landa mi zůstal. Dlouho jsem přemýšlel, které album určím jako své nejsrdcovější a nakonec vyhrál “Pozdrav z fronty”, který sice podle mnohých není nejlepším Landovým dílem, ale mě určitě ovlivnilo nejvíce a mám jej nejraději.

Popravdě, miluju všechno, co Landa do roku 2000 vydal. Následující doba “9mm argumentů” byla poté od předchozí tvorby hodně rozdílná. “Neofolk” jsem musel přejet snad stokrát, než jsem si jej oblíbil. Všeobecně rozpačitě přijaté “Nigredo” je podle mého super, ale nedá se mluvit o něčem, co by mohlo mít na kohokoliv zásadní vliv. Hodně jsem váhal, zda jako nejvlivnější placku zvolit “Valčík”, “Chcíply dobrý víly” nebo právě “Pozdrav z fronty”. Všechny jsou svým způsobem geniální, ale třetí jmenovaný vyhrál hlavně z toho důvodu, že jsem jej tenkrát před patnácti lety poslouchal nejvíce. Pořád a pořád a do zemdlení. To mi vlastně vydrželo až do dnešních dnů, protože “Pozdrav z fronty” si pořád sem tam s chutí poslechnu.

Nejraději mám přiblblou legraci “Čerti”, kterou bych vám celou zazpíval snad i z komatu. Těsně v závěsu následuje titulní “Pozdrav z fronty”, který je prostě nadčasový. Landa uměl svoje písničky vždy výborně otextovat, ale tohle je pro mě klenot nad klenoty. Z téhle písně prostě čiší atmosféra a kdo v té době viděl klip, musí uznat, že tehdy u nás šlo o něco výjimečného. Celé album se vlastně nese ve válečném duchu a vyskytovat se na něm ještě píseň “Ona” (původně na albu “Valčík” z roku 1993), jednalo by se o nejdokonalejší desku mého života. Tuhle tematiku prostě můžu a Landa kdysi přesně věděl, jak ji běžným lidem přiblížit tak, aniž by ji parodoval nebo soudil. Prostě se snažil přednést tuhle látku tak, jak ve skutečnosti mohla vypadat. V duchu války se nesou i “Muži s padáky”, “1938”, “Moravské pole” a “Militia Christi”. Každá z jiného období.

O “Pozdravu z fronty” bych mohl vyprávět hodiny a nešetřil bych chválou. Každou písničku znám skoro lépe než svého bratra a vlastně nemohu říci, že by se mi některá nelíbila. Album je perfektně vyvážené, úžasně produkované a v neposlední řadě skvěle nazpívané a otextované. Řekl bych, že tohle v Čechách už nikdo nepřekoná.


Slipknot - Iowa
Země: USA
Žánr: alternative metal
Datum vydání: 28.8.2001
Label: Roadrunner Records

Slipknot – Iowa

S úsměvem vzpomínám na chvíli někdy před deseti lety, kdy jsme si společně s kamarádem tohle album od někoho vypůjčili s tím, že prý je výborné a určitě si jej máme poslechnout. Tehdy jsme o nějakém metalu slyšeli maximálně ve zmínkách na televizní stanici Óčko a vlastně jsme nevěděli, do čeho jdeme. Byli jsme kovaní skate punkáči s přesahem do oldschool rapu, a tak nás první poslech velmi eufemisticky řečeno znechutil a vyděsil. Pamatuji si, jak jsme tehdy celou hodinovou stopáž bez hnutí seděli a poslouchali. Poté, co dohrála závěrečná “Iowa”, jsem se kamaráda zeptal, co si o tomhle myslí. “Strašný, nechápu, jak může někdo něco takového poslouchat,” odvětil a ani jeden z nás netušil, že právě tahle deska se pro nás stane životním zlomem.

Po pár týdnech jsme se spolu bavili a kamarád se mi přiznal, že prý “to není úplně špatné”. To už jsem měl za sebou desítky poslechů a horlivě jsem přikyvoval. Začali jsme na tehdejším vytáčeném připojení vyhledávat videoklipy a shánět starší (tehdy jen dvě) desky. V té době vyšlo také “Vol. 3: (The Subliminal Verses)”. O našem budoucím hudebním směřování bylo rozhodnuto. “Vol. 3” jsme začali zbožňovat (především píseň “Duality”, která je prostě výjimečná), ale “Iowa” stále neztrácela dech a dobré dva roky jsem nesjížděl skoro nic jiného. Ať si o Slipknot kdokoliv cokoliv myslí, podle mě je jejich hudba na hony vzdálena čemukoliv podobnému, a to kvalitativně, náměty i zpracováním.

S utíkajícími roky si říkám, že jsem tomu známému neskonale vděčný, když nám “Iowu” kdysi doporučil. Společně s ní jsme si od něj přinesli i několik starších alb Cradle of Filth a Marilyna Mansona, na ty ale měla řada ještě přijít. “Iowa” je pro mě dnes velmi nostalgická záležitost, a abych řekl pravdu, jednou za čas si ji pouštím a vzpomínám, jak jsme tehdy objevovali tvrděrockový svět. Každý z obsažených songů jsem slyšel vícekrát, než dokážu spočítat. “Left Behind”, píseň číslo osm, budu vždy řadit do desítky svých nejoblíbenějších skladeb a jen mě mrzí, že se nevejdou “People = Shit”, “Disasterpeace”, “My Plague” nebo “I Am Hated”. I když jen o chlup.


Linkin Park - Meteora
Země: USA
Žánr: nu-metal
Datum vydání: 25.3.2003
Label: Warner Bros.

Linkin Park – Meteora

Stejně jako většina mých tehdejších vrstevníků, i já jsem se svezl na vlně oblíbenosti amerických Linkin Park. Kdysi tuhle kapelu žral opravdu každý a předtím, než řízný zvuk kytar nahradila mělká elektronika, vyšlo album “Meteora”. Asi nedovedu slovy vyjádřit svůj vztah k téhle desce, jisté je ale jedno – nikdy jsem neslyšel žádnou desku vícekrát než právě “Meteoru”. Když jsem u “Iowy” a “Pozdravu z fronty” hovořil o obrovském množství poslechů, nemůžou se ani dohromady vyrovnat času, který jsem strávil u druhého alba Linkin Park.

Vlastně ani nevím, čím mě právě tahle fošna tak zaujala. Možná to byl uhrančivý vokál Chestera Benningtona smíšený s rapem Mikea Shinody (i když tahle kombinace fungovala i na Hybrid Theory, až zde obdržela ten správný šťavnatý říz). Možná geniální melodie, epické refrény nebo prostě fakt, že se to tehdy sakra dobře poslouchalo. A bylo to cool. Což jsem si uvědomoval už tehdy, ale upřímně, ani mi to moc nevadilo. Neposlouchal jsem Linkin Park proto, že tak činil každý, koho jsem znal, nýbrž proto, že se mi ta hudba vážně líbila. A stále líbí. Dokonce tak, že jsem schopen odpustit dva brutální přešlapy v podobě desek “Minutes to Midnight” a “A Thousand Suns”, které podle mého nikdy neměly spatřit světlo světa. S “Living Things” se kapela naštěstí vzpamatovala a dost se těším na novou placku, která vychází během června.

V souvislosti s “Meteorou” si vždy vzpomenu na jedinečné videoklipy, které Linkin Park produkovali (produkují). Nikdy jsem žádný klip neviděl vícekrát než “Numb” nebo “Breaking the Habit”, kteréžto písně jsou pro mě přelomové a z celého alba je mám nejraději. Výborná “Somewhere I Belong” a nezapomenutelný začátek “Faint” následují. Miluji i “From the Inside”, ke které taktéž vznikl videoklip.

Meteora” je jednou z desek, které člověka neomrzí a i po více než deseti letech mají stále co nabídnout. Vlastně mi přijde vtipné, že téměř celý život poslouchám stále ty samé věci. Mám pocit, že čím více novinek vychází, tím méně jsou pro mě zajímavé a stále raději se vracím k osvědčeným klasikám.


Iron Maiden - Best of the Beast
Země: Velká Británie
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 23.9.1996
Label: EMI Records

Iron Maiden – Best of the Beast

Každý metalista si musí projít svým vlastním heavy metalovým obdobím. Pro mě toto období představovali hlavně Iron Maiden. Nejsem schopen vybrat žádnou řadovku, takže jsem jako album, které mě ovlivnilo nejvíce, zvolil kompilačku “Best of the Beast”. Tahle fošna obsahuje vše, co se mi na Iron Maiden kdy líbilo, a mám k ní i citový vztah, protože šlo o jednu z první desek, kterou jsem od “Železné panny” slyšel.

Nejzajímavější je však způsob, kterým jsem se k Iron Maiden dostal. Možná si někdo z vás vzpomene na stařičkou závodní počítačovou hru “Carmageddon II: Carpocalypse Now”, k jejímuž soundtracku neodmyslitelně patří právě Iron Maiden. Pecky jako “Man on the Edge”, “The Trooper” nebo “Aces High” jsem tedy poprvé poznal za zvuků motorů a přejíždění bezbranných lidiček (tahle závodní hra totiž neměla s poklidným pojezdem nic společného – body jste získávali za zničené soupeře a sražené chodce). Z nutnosti poznat další tvorbu jsem si obstaral “Best of the Beast”, a ačkoliv nejde o obecně nejlépe hodnocenou kompilaci Iron Maiden, zapsala se mi do duše nejzřetelněji.

Nejraději vzpomínám na live verzi “Fear of the Dark”, natočenou v roce 1992 ve finských Helsinkách. Do té doby jsem zkrátka nic podobného neslyšel. Když několikatisícihlavý dav svorně zpívá refrén jedné z mých nejoblíbenějších písni, nemůžu prostě zůstat v klidu. Těch poslechů, při kterých mi běhal mráz po zádech… musel jsem čekat hodně dlouho, než bylo tohle překonáno (live verze “The Bard’s Song” od Blind Guardian na Wackenu).

Dnes heavy metal poslouchám spíše sporadicky a ne tak často jako dříve (což tedy popírá následující výběr a fakt, že třeba na Black Sabbath nedám v současnosti dopustit). Raději mám moderější styly, ale to neznamená, že po Iron Maiden sem tam nesáhnu. Dávno pryč jsou ale ty časy, kdy jsem “Maideny” žil a nedovedl si bez nich představit svůj hudební život. Stále je mám rád, ale po letech už mi až na výjimky v podobě výběrových songů nemá tahle parta nic moc co nabídnout.

Vždy jsem se těšil, až Bruce a spol. uvidím živě. To se před pár lety podařilo a idealizován zmíňeným livkem “Fear of the Dark” jsem z koncertu odcházel poněkud zarmoucen a pln pocitu ošizení. Bylo to skvělé, ale ne tak, jak jsem si představoval. Holt někdy by člověk neměl očekávat raději nic a být eventuelně příjemně překvapen, než hořce zklamán.


Ghost - Infestissumam
Země: Švédsko
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 10.4.2013
Label: Loma Vista Recordings

Ghost – Infestissumam

Ač se to může zdát divné, poslední deskou, která byla schopna mě ovlivnit, se stala loňská “Infestissumam” od švédských bubáků Ghost. Sice ten hevík v posledních letech zase tolik nemusím, ale tohle jsem si nemohl nechat ujít. A upřímně – nemyslím si, že by v následujících několika letech mohla vyjít fošna, která by téhle mohla byť jen vzdáleně konkurovat.

Sem tam si tak říkám, že už mě přeci nemůže nic moc překvapit. Že jsem všechno viděl, slyšel, zažil a podobně. Znáte to. A hle – najednou se zčistajasna objeví Ghost a hrají muziku, která byla klišoidní už před dvaceti lety. Světe div se – mají s ní úspěch. A není se čemu divit, protože “Infestissumam” i předchozí “Opus Eponymous” jsou opravdu prachsprostou vykrádačkou všeho, co nás nebavilo už na začátku 90. let. Z nějakého záhadného důvodu to však funguje a já jsem se po dlouhých letech opět zamiloval.

Klasický heavy metal spojený se silně satanistickou tematikou. Tak bych charakterizoval tvorbu Ghost. “Infestissumam” je dokonale pojatá deska, kterou bych zpětně ohodnotil desítkou (před rokem jsem doplňoval devět-a-půlkou) a ještě bych si pobrečel, že nelze jít výše. Kvalita tohohle materiálu totiž s časem roste a dovedu si představit, že za deset let na něm budu ujíždět stejně, jako dnes nebo před rokem. Víceméně je jedno, kterou píseň z celkem deseti zde zmíním, všechny jsou svým způsobem neopakovatelné a s vlastní atmosférou. Kdybych měl přeci jen jmenovat ty nejlepší (čti: nejoblíbenější), vybral bych “Per Aspera Ad Inferi”, “Secular Haze”, “Year Zero” a “Monstrance Clock”.

Díky Ghost a jejich “Infestissumam” jsem opět začal věřit, že i v dnešní zprzněné a hudebně zahleněné době dokáže vzniknout něco, co mě skutečně dokáže zvednout ze sedátka. Vůbec nevadí, že koncepční pojetí je starší než Metuzalém, hudebníci nejsou kdovíjací majstři v oboru geniálních riffů nebo nových přístupů a že zpěvák se vlastně stále drží jen v jedné rovině. Někdy se prostě podaří ten dort pejska a kočičky upéct tak, že není jen výborným zákuskem, nýbrž pamlskem, o kterém budete mluvit ještě dlouho. Při poslechu “Infestissumam” mám totiž pocit, jako by bylo vše nové. Jako by tahle muzika byla z jiného světa.


Redakční eintopf #45.4 – speciál 2012 (nK_!)

nK_!

nK_!:

Top5 2012:
1. Kreator – Phantom Antichrist
2. Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 1
3. Linkin Park – Living Things
4. Anti-Flag – The General Strike
5. Sabaton – Carolus Rex

CZ/SVK deska roku:
Dymytry – Neonarcis

Neřadový počin roku:
Godsmack – Live & Inspired

Artwork roku:
Sparzanza – Death Is Certain, Life Is Not

Shit roku:
Mnemic – Mnemesis

Koncert roku:
Smash Hit Combo: Basinfirefest – Spálené Poříčí, 30.6.2012

Videoklip roku:
Rammstein – Mein Herz brennt

Potěšení roku:
reunion Coal Chamber

Zklamání roku:
Spineshank – Anger Denial Acceptance

Top5 2012:

1. Kreator – Phantom Antichrist
“Hordes of Chaos” ve mně před třemi lety vzbudilo rozhodně nadšení. “Phantom Antichrist” jde ještě dál a servíruje nám pod nos dokonale promakaný a moderní thrash metal přesně tak, jak jej máme rádi. Naprostá pecka a jedna písnička lepší než druhá. Takhle se má styl vyvíjet – se smyslem pro detail a precizním provedením.

2. Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 1
Uvažoval jsem, že Stone Sour umístím na úplný vrchol svého žebříčku, ale zpětně musím uznat, že Kreator na mě zapůsobili více. Stone Sour sice po minulém poměrně vlažném albu přišli také s něčím novým a neoposlouchaným, ale tady rozhoduje subjektivní dojem, ve kterém “Phantom Antichrist” prostě vede.

3. Linkin Park – Living Things
Od “Living Things” jsem nečekal vůbec nic a dostalo se mi velice příjemného poslechu, který dodává tušení světlejších zítřků a nostalgicky připomíná rannou tvorbu Linkin Park. Už bylo na čase.

4. Anti-Flag – The General Strike
Moje první setkání s americkými levicově založenými punkery a hned takový skvost! Rychlé, úderné a chytlavé – od punkrocku více nepožaduji.

5. Sabaton – Carolus rex
Neurazí a dobře se poslouchá. Sabaton nejsou kdovíjací umělci, ale jejich hudba má hlavu a patu a je to něco, co si člověk v klidu pustí jen tak aby si zazpíval v autě. A o tom by hudba měla v první řadě být.

CZ/SVK deska roku:

Dymytry – Neonarcis
Tady není vůbec nad čím debatovat, Dymytry se nástupce fošny “Neser” z roku 2010 setsakra podařil, a i když to po několika prvních posleších nevypadalo, dočkali jsme se jedné z nejlepších desek letoška.

Neřadový počin roku:

Godsmack – Live & Inspired
Přiznám se, že neřadovky většinou nesleduji, ale Godsmack jsem si obstaral z čisté povinnosti věrného fanouška. Dobře natočený živák se spoustou kultovních písní – co víc si přát? Jednoduše covery. Je libo “Nothing Else Matters” od Metallicy v novém provedení s klavírem? Nebo třeba “Come Together” od The Beatles?

Sparzanza - Death Is Certain, Life Is Not

Artwork roku:

Sparzanza – Death Is Certain, Life Is Not
Jednoduché, ale vystihující podstatu alba. Pěkné a kontrastní. A hlavně si jiné obaly nepamatuji.

Shit roku:

Mnemic – Mnemesis
O Mnemic se nemá smysl ani rozepisovat, protože takový sranec, jako vypustili do éteru oni, se jen tak někomu nepovede.

Koncert roku:

Smash Hit Combo: Basinfirefest – Spálené Poříčí, 30.6.2012
O francouzských Smash Hit Combo jsem se doslechl poprvé až těsně před jejich nočním festivalovém vystoupení. O pár minut později už jsem jen úžasně civěl a nechal se unášet brutálně pařícím davem. Naprostá paráda. Smůla, že ještě před koncem setu byl pořadatel nucen celý areál kvůli nepřízni počasí uzavřít. I tak nej zážitek roku.

Videoklip roku:

Rammstein – Mein Herz brennt
Videoklip roku je další v řadě kategorií, ke kterých obvykle nemívám co dodat, ale letos jsem se přistihl při sledování celých dvou (!) videoklipů, z nichž lépe vyšel právě ten od Rammstein. A “Mein Herz brennt” je přece srdcovka.

Potěšení roku:

reunion Coal Chamber
“Na Basinfirefestu 2013 budou Coal Chamber? Cože, vždyť už dávno nehrajou? Nebo jo…?”

Zklamání roku:

Spineshank – Anger Denial Acceptance
Od novinky oblíbených Spineshank jsem čekal hodně a ještě víc. Bohužel jsem se dočkal jen několika solidních songů plus hromady nudné výplně. Tak snad jindy.

Zhodnocení roku:

Celkem málo vyložených pecek, celkem málo zajímavých koncertů a celkem málo zapamatováníhodných událostí. Letos jsem měl smůlu, vyhlížím 2013!


Linkin Park – Living Things

Linkin Park - Living Things
Země: USA
Žánr: alternative rock
Datum vydání: 20.6.2012
Label: Warner Bros. Records / Machine Shop Recordings

Tracklist:
01. Lost in the Echo
02. In My Remains
03. Burn It Down
04. Lies Greed Misery
05. I’ll Be Gone
06. Castle of Glass
07. Victimized
08. Roads Untraveled
09. Skin to Bone
10. Until It Breaks
11. Tinfoil
12. Powerless

Hodnocení:
Zajus – 7,5/10
H. – 6,5/10
Kaša – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Asi se nespletu, když prohlásím, že Linkin Park slyšel někdy v životě každý, kdo alespoň na chvíli zapnul jakékoliv rádio či hudební televizi. Svým debutovým albem vyzdvihli nu-metal na vrchol popularity, a i když prodejnost jejich alb od té doby vždy jen klesala, na jejich jméno se nikdy nezapomnělo. Přežili napjatě očekávané druhé album a i přes jeho úspěch se následně vydali prozkoumávat velmi odlišné hudební světy. Na třetím albu “Minutes to Midninght” již kompletně opustili nu-metalovou škatulku a důkladně prozkoumali jak svou rockovou, tak popovou stránku. Ani zde však nezůstali dlouho a donedávna nejnovější počin “A Thousand Suns” z roku 2010 tak operoval na poli experimentální elektroniky (experimentální v rámci možností slavné kapely s milióny fanoušků). Před vydáním novinky “Living Things” kapela prohlašovala mimo jiné, že album bude méně odvážné než jeho předchůdce, ovšem že v žádném případě nejde o návrat k nu-metalu. Jak už to tak bývá, pravdivá jsou obě tvrzení, ovšem jen částečně.

Je to však dva roky staré “A Thousand Suns”, ze kterého si novinka bere nejvíce. Jistě vás to napadne již v úvodu první skladby “Lost in the Echo”, který tvoří výhradně elektronika, a i když ta své postavení nepřepustí žádnému nástroji po celou dobu, struktura písně prozradí, že se zde kapela v mnohém inspirovala vlastní minulostí. “Lost in the Echo” totiž plyne v klasickém formátu střídání sloky a refrénu, který Linkin Park na svém posledním albu často odmítali. I závěrečné přitvrzení, Shinodovo agresivní rapování a řev Chestera Benningtona svým způsobem připomíná skladby ze slavného debutu. První píseň je energická, rychlá a každopádně zábavná.

Druhá “In My Remains” se od své předchůdkyně skladatelsky v mnohém liší, její zvuk ovšem zůstává podobný. To je ostatně jednotící prvek celé desky, díky čemuž zní uceleně a ne jako roztříštěná sbírka písní. V důležitější roli také konečně uslyšíme kytary a k mému překvapení i baskytaru, ovšem žádné sólující orgie nečekejte. První polovině písně dominuje Bennington a z naprostého hudebního minimalismu (kdy zpívá jen za doprovodu tepajícího kopáku) ji vynese až do poměrně intenzivního refrénu. V roli “uklidňovače” se do skladby vmísí Shinoda a nutno podotknout, že mu to jde výtečně. Tuto úlohu ostatně nemá poprvé (skvělé jí splnil například v “Blackout” z minulého alba) a jde o jedno z mála míst, kde jeho zpěvu nemám co vytknout.

“Burn It Down” jistě již znáte, jde totiž o první singl, který kapela uveřejnila před vydáním alba. Strukturou odpovídá druhé “In My Remains”, kytara je zde ovšem degradována do pouhého přisluhovače v refrénu. Shinoda navíc místo uklidňujícího zpěvu svým rapem píseň spíše nakopne. Na první poslech šlo o poměrně velké zklamání, ovšem čas ukázal, že ani třetí skladba nedělá Linkin Park ostudu. Vrchol alba má však teprve přijít. “Lies Greed Misery” patří do té škatulky nevyzpytatelných písní, které klamou tělem. Rap v jejím začátku je hodně agresivní a spolu s popovým refrénem bych skladbu zařadil spíše někam do podzemního tanečního klubu. Zajímavé věci se ovšem začnou dít v poslední minutě, kdy Benningtonovo “You did it to yourself” vygraduje do energické bomby s agresivní kytarou v pozadí. To je ta tvář Linkin Park, kterou na minulém albu zcela opoměli, a troufnu si říci, že se zde kapela opravdu vrátila ke svému debutu a k době, kdy při poslechu závěru “A Place for My Head” mohl spokojeně pokývat hlavou kdejaký otevřenější metalista.

Po tak povedeném závěru ovšem přirozeně musí trpět následující skladba a tato kletba dopadla na “I’ll Be Gone”. Je to škoda, protože nejde o špatnou píseň. Kráčí v šlépějích hitovek jako “What I’ve Done”, staví na silném refrénu a nenápadných smyčcích. Po “Lies Greed Misery” však vyznívá poněkud fádně. Podobně dopadá i “Castle of Glass”, která je křehčí a hlavní pěveckou roli zde poprvé přebírá Shinoda. Na rozdíl od “In My Remains”, kde jsem jeho hlas chválil, zde však musím kritizovat. Shinoda zní bezbarvě, s písní bojuje, jako by ani nebyla psaná pro něj. To se ostatně zdůrazní, když se k němu přidá Bennigton, který zní výrazně líp.

Pošramocenou bilanci alba však přichází zachránit “Victimized”. S pouhou minutou a tři čtvrtě hrací doby je až zarážející, kolik nápadů do ní Linkin Park stihli nahustit. Je to navíc nejtvrdší píseň alba a dost možná i nejtvrdší píseň Linkin Park vůbec. Skvělou práci zde odvádí agresivní bicí a cosi, co zní jako počítačem protažená sólující kytara. Po “Victimized” ovšem nastává stejný problém jako po “Lies Greed Misery”. Linkin Park jednoduše opět vytvořili velmi silnou skladbu, po které následující “Roads Untraveled” zní nevýrazně. Je to škoda, protože mezi pomalejšími písněmi je “Roads Untraveled” jistě nejlepší.

Následující dvojice skladeb se může pochlubit zcela rozhodující rolí elektroniky. Zatímco “Skin to Bone” zní jako počítačem protažená balada (a dává tak lehce připomenout na skvělou poslední desku The Mars Volta), “Until It Breaks” je převážně hip-hopová píseň postavená na extrémně výrazných basách (subwoofer si ji jistě užije). Instrumentálka “Tinfoil” pokračuje v myšlenkách, jež Linkin Park započali již na albu “Meteora” písní “Session”, aby po minutě plynule přešla k závěrečné “Powerless“. Skladba, kterou si kapela vybrala jako druhý singl, je podle mě krokem špatným směrem. Nemohu se totiž smířit s Benningtonovým frázováním, které zní v několika místech jednoduše mimo. Po několika posleších se vše sice usadí a skladba již za uši netahá, ovšem přesto je právě “Powerless” spolu s “Castle of Glass” nejslabší písní alba.

Novinka Linkin Park je jistě rozporuplné album, jak se ostatně dalo čekat. Pánové vyspěli a místo nu-metalových hopsaček tvoří mnohem dospělejší hudbu, ve které má hlavní roli elektronika. V porovnání s rozvážným “A Thousand Suns” je “Living Things” rychlé a energické album, které po předchůdci podědilo zejména zvuk a směřování některých skladeb. Na druhou stranu je na “Living Things” znát návrat ke starým zvykům a album by tak mohlo potěšit i fanoušky, kteří kapelu s posledními alby zavrhli. Linkin Park si vytvořili svůj vlastní zvuk, který album sjednocuje. Proto všechny kytary znějí počítačově, stejně jako bicí. Baskytara je nevýrazná a mnohdy zcela chybí. Nevím, jak u Linkin Park probíhá psaní hudby, ovšem vsadil bych boty, že otěže třímá čím dál více dvojice ShinodaBennington. Zda je to dobře, již posoudit nedokážu, “Living Things” je však každopádně nejdospělejším albem kapely a nebýt několika slabších skladeb, bylo by i tím nejlepším.


Další názory:

Upřímně vám řeknu, že si stále nejsem tak úplně jistý, jak se k “Living Things” postavit. Na jednu stranu uznávám, že je výsledná podoba desky určitě lepší, než jsem očekával, ani nezastírám, že se v jejím průběhu objeví některé opravdu zajímavé a dobré momenty; na druhou stranu tu ovšem stále zůstává fakt, že i přesto není “Living Things” jako celek nějaká velká výhra, a pokud bych album neslyšel, určitě by se nedalo tvrdit, že bych prošvihnul něco zásadního. Nicméně se “Living Things” určitě dá poslouchat a jako nepříliš náročný společník i funguje. Pokud vezmu potaz, že Linkin Park jsou už dnes normální rádiová kapela, pak nahrávka vlastně dopadla ještě docela dobře, jelikož je přece jenom lepší slyšet z rádia věci jako “Burn It Down” než to, co se tam objevuje normálně. Jako vrchol bych vyzdvihl za sebou jdoucí nesourodou dvojici “Castle of Glass” a “Victimized”. Celkově je to docela slušně odvedená práce.
H.

Nechci působit jako někdo, kdo chová k Linkin Park nějaký odpor, zášť a novinku si k hodnocení vybral jen proto, aby ji mohl pošpinit. Kdepak, první dvě alba považuju za skvělé nahrávky, které jsem na přelomu základní/střední školy sjížděl dnes a denně několikrát za den. “Minutes to Midnight” mi zase oproti prvotině a “Meteora” přišlo vyzrálejší, popovější a pořád skvělé. Na minulém “A Thousand Suns” se to nějak zlomilo. Zapojení elektronických elementů nepovažuji dodnes za dobrý nápad, ale budiž, stalo se. “Living Things” je v tomto ohledu naštěstí o trošku méně “novátorské” a více rockové, ale pořád to není úplně ono. “Burn It Down” je povedená rocková rádiová pecka a podobné měřítko snese dobrá polovina skladeb. Najde se bohužel několik zbytečných kousků, které celkový dojem těžce sráží, jmenovitě například “Lies Greed Misery” a úplný průser v podobě “Skin to Bone”, takže v celkovém důsledku zanechá “Living Things” pachuť průměrné nahrávky.
Kaša


Redakční eintopf #38 – červen 2012

Ihsahn - Eremita
Nejočekávanější album měsíce:
Ihsahn – Eremita


H.:
Candlemass – Psalms for the Dead
Index očekávání: 9/10

Ježura:
Ihsahn – Eremita
Index očekávání: 10/10

Kaša:
Ihsahn – Eremita
Index očekávání: 10/10

nK_!:
Spineshank – Anger Denial Acceptance
Index očekávání: 10/10

Zajus:
Linkin Park – Living Things
Index očekávání: 7/10

Ellrohir:
Manowar – The Lord of Steel
Index očekávání: 7/10

Madeleine Ailyn:
Gotthard – Firebirth
Index očekávání: 7/10

To to lítá! Žádný z redaktorů svůj index tentokrát nešetří a padá desítka vedle desítky. Nejvíce jich připadlo norskému mistru Ihsahnovi. Bývalý člen legendárních Emperor má v plánu vydat svou čtvrtou sólovou desku “Eremita” a stejně jako v případě všech tří předchozích počinů, i tentokrát očekávání rozhodně nejsou nízká. Nicméně v červnu jistě vyjdou i jiná alba, jež budou stát za pozornost. Například redaktor nK_! vkládá největší důvěru v zámořskou grupu Spineshank, zatímco H. přisoudil titul nejočekávanější desky měsíce rozlučkovému opusu švédské doom metalové legendy Candlemass. Podle redaktorů Ellrohira, Madeleine Ailyn a Zajuse však budou stát za poslech i nové nahrávky Manowar, Gotthard a Linkin Park.

H.

H.:

Ne, že by se v červnu nenašla jiná deska, která mě zajímá, ale Candlemass jsou prostě Candlemass, tady vůbec není o čem přemýšlet. “Psalms for the Dead” si své místo v mém eintopfu na nejočekávanější počin měsíce zaslouží tím spíš, že má jít o jejich úplně poslední nahrávku vůbec, díky čemuž je natěšenost ještě větší. Avšak i když odhlédneme od této záležitosti, pořád tu zůstává fakt, že Candlemass prostě hrají výbornou muziku. Samozřejmě, měli i svá slabší období, zejména jejich alba z 90. let mě nikdy moc nebrala, ale v novém tisíciletí jsou prozatím všechny tři vydané desky – tedy “Candlemass”, “King of the Grey Islands” a “Death Magic Doom” – opravdu fantastické doomovky. Osobně nepochybuji o tom, že “Psalms for the Dead” na tom bude úplně stejně! Extrémně povedený obal slibuje mnohé…

Ježura

Ježura:

Na dveře klepe červen, léto, zmrzlina, grilovačky, holky v kratičkých sukních a nekonečné zkouškové. Vedle těchto radostí a strastí pak vycházejí alba třeba The Agonist, Ereb Altor nebo Vintersorgovi. Tohle všechno je mi ale docela volné, protože vychází ještě jedna deska. Ponese jméno “Eremita” a podepsal se pod ní člověk, kterého nekriticky uctívám od prvních chvil, kdy jsem pronikl do spletité nádhery legendárních Emperor. Zkrátka a jednoduše, každá nová Ihsahnova deska je pro mě hudební událostí roku a “Eremita” nemůže být výjimkou. A uznejte sami, desítka je nevyhnutelná, když si vůbec nepřipouštím, že by další géniovo album mohlo být byť jen nepatrně slabší než naprosto skvostné…

Kaša

Kaša:

V červnu se můžeme těšit hned na několik zajímavých počinů, s novinkami se vytasí Gojira, Kreator či Devin Townsend s novým DVD box setem. Nad těmi všemi (a zástupy dalších) se celkem suverénně tento měsíc usadil král Ihsahn. V průběhu své sólové kariéry se předvádí Ihsahn ve výtečné formě a jeho desky jsou opravdové klenoty. Věřím, že s “Eremita” tomu nebude jinak a Ihsahn mi udělá jasno o albu roku. Netřeba žádných dalších zbytečných keců, 18. 6. si pro jistotu zaškrtněte v kalendáři a zbystřete. Plný index očekávání je snad jasný!

nK_!

nK_!:

Na amerických Spineshank jsem vyrůstal, a když jsem se před nedávnem dozvěděl, že se tato kalifornská mašina dává po několika letech nečinnosti znovu do pohybu, mé přestárlé srdce zarytého fanouška zaplesalo radostí. Ještě aby ne – muzika, kterou Spineshank před svým neslavným rozpadem produkovali, měla vždycky pořádné koule a dokázala do člověka dostat nemalou dávku energie. Jsem zvědav, jak se reunion podaří, a napjatě očekávám, co z něj nakonec vyleze!

Zajus

Zajus:

Můžete se mi smát sebevíc, ovšem za svou volbu do červnového eintopfu se ani v nejmenším nestydím. S debutem této kapely jsem vyrůstal (a co do počtu poslechů ho u mě žádné album již nikdy nepřekoná ani kdybych se snažil sebevíc), užil jsem si i druhý počin “Meteora” a s jistými výhradami i obě alba následující. Ani poslední vlna experimentů s elektronikou mě neodradila. Přestože “A Thousand Suns” bylo, co se žánru týče, již úplně mimo můj běžný posluchačský apetit, nešlo na něm neocenit snahu kapely vymanit se ze zaběhnutých kolejí. “Burn It Down”, první singl nové desky, na mě sice působí až zbytečně korektně, jako by se kapela snažila nikoho neurazit, ovšem dobře se to poslouchá a to je u mainstreamové hudby asi nejdůležitější. A já jsem tak zvědav, jak páté album mé kdysi nejoblíbenější kapely dopadne. A když nedopadne, věřím že něco kvalitního vyjde alespoň v mnohem tvrdších žánrech, jelikož novinku představí Nile, Dying Fetus, Ihsahn či Gojira. Linkin Park jsou přesto mojí jedničkou pro červen.

Ellrohir

Ellrohir:

Nebyl bych to já, abych si nevybral právě Manowar. Jsou neuvěřitelně trapní, nemám je rád za to, jak se chovají a jak chtěl DiMaio zničit Rhapsody, Virgin Steele jsou milionkrát lepší kapela, i když je nikdo nezná… ale prostě když Manowar ohlasí vydání nového alba – “I’ll be there. I’ll be there.” Poslední řadové album “Gods of War” bylo celkově strašné, ale pár kousků jsem si i tak oblíbil, EP “Thunder in the Sky” mělo něco do sebe (pro “The Crown and the Ring” mám jednoduše slabost), tak uvidíme, co přijde teď. Prý šla celá jedna dávka hudbeního materiálu do koše a místo toho byl stvořen zcela nový. Tak co nás čeká? Návrat krále, anebo patetický výblitek pomatených veteránů?

Madeleine Ailyn

Madeleine Ailyn:

Člověk by řekl, že červen bude něčím výjimečný, když je tu na obzoru taková spousta alb, na která se těší nebo na kterých má alespoň viditelný zájem si je poslechnout. Některá z nich jsou v tomto článku jmenována. Já nadnesu dvě jiná. Hned první den v měsíci přichází totiž zajímavá shoda, která ovšem nemá žádné opodstatnění. Za prvé Delain a jejich “We Are the Others”. Měla jsem vážný zájem je sem napsat, než jsem slyšela prvních pár “štěků”. Pak moje nadšení ochladlo. Je to jen můj pocit, nebo některé kapely míří do pekel (napadlo mě ještě jedno místo, ale nechci být vulgární)? Takže přejděme k tomu za druhému, které i pro mě osobně z nepochopitelných důvodů volím – Gotthard. U nich naopak byla menší skepse, ale teď už nepochybuji o tom, že mě to zase bude bavit. Nic Maeder je pěkný chlap, který umí dobře zpívat. Díky Bohu, že se ani žádná revoluce a poryvy nového větru nekonají. (Chápu, že očekávat je, je značně pošetilé, ale v téhle době se nedivím ani veverce sedící na ostnatém drátu, natož nápadům hudebníků.) Možná se dostávám do etapy, kdy je pro mě lepší něco “usedlého” než nevydařený experiment.


Linkin Park, Enter Shikari

Linkin Park
Datum: 17.6.2008
Místo: Brno, Velodrom
Účinkující: Enter Shikari, Linkin Park

Po nie moc dobrých správach z posledných dní o chorobe gitaristy Brada Delsona a zrušení dvoch víkendový vystúpení (Švajčiarsko a Švédsko) sa nakoniec koncert v Brne uskutočnil podľa plánu. Po príchode do Brna a po 30 minútovom blúdení (keď sme sa neviem akým spôsobom dostali až do historického centra mesta) sme konečne prišli k Velodromu. Na prvý pohľad to vyzeralo že tento štadión neznesie väčšiu búrku, ale nakoniec vydržal nápor veľkého počtu fanúšikov (odhadujem 10 000).

Ako predkapela sa predstavila londýnska partia Enter Shikari. Skupina ktorá kombinuje jemnejšiu formu metalcoru s elektronikou, ma veľmi milo prekvapila. Kapela sršila obrovským nasadením a energiou. Bubeník, ktorý mal po celú dobú výraz šialenca, ktorý je zrelý na ústavnú liečbu, si v strede setlistu strihol malé tanečné sólo. Spevák sa okrem vokálu staral aj o elektronické sample a v melodických častiach mu dopomáhal basák. Zvuk bol na predkapelu výborný. Poslednú skladbu museli však predčasne ukončiť, keďže bubeník bol až moc aktívny a posral si bicie. Musím povedať, že na úvod výborný začiatok. Mimochodom kapela vystúpi na tohtoročnom festivale Rock for People, takže kto sa tam chystá, by si ich rozhodne nemal nechať ujsť.

Nasledovala asi 45 minútová pauza a na pódium sa dostavili Linkin Park. Po krátkom intre začali nekompromisne zo skladbou “One Step Closer” zo svojho debutového albumu “Hybrid Theory”. Nasledovala dvojica skladieb z albumu “Meteora”, a to “Lying from You” a “Somewhere I Belong”. Ako prvý zástupca z posledného albumu “Minutes to Midnight” zaznela skladba “No More Sorrow”, ktorá mala predlžený začiatok. Pred začiatkom “Points of Authority” zahrali kúsok skladby “Petrified”Mikovho sólového projektu Fort Minor.

Celkom ma prekvapilo, že do setlistu zaradili jednu zo svojích najstarších skladieb “Reading My Eyes”, ktorá bola nahratá ešte zo spevákom Markom Wakefieldom (neskôr kapelu opustil a nahradil ho Chester Bennington). Neskôr nasledoval jeden z vrcholov večera, a to v podobe skladby, od ktorej by som to čakal najmenej – “The Little Things Give You Away”. Nádherná sedmiminútová skladba z precítením spevom Chestera a krátkym gitarovým solom Brada Delsona na mňa veľmi zapôsobila. Ďalším vrcholom večera bola nepochybne rýchla skladba “Bleed It Out”, uprostred ktorej sa kapela odobrala do zákulisia a nechala na pódiu osamote bubeníka Roba Bourdona, ktorý si zahral sólo a konečne naplno využil dvojkopák. Po skončení sóla sa kapela vrátila a dohrala song. Nechýbala ani akustický zahratá “Pushing Me Away”. Na záver celého setlistu odznela skladba “Faint”.

Linkin Park podali veľmi dobrý výkon, moc toho pomedzi skladby nenakecali a sústredili sa hlavne na hudbu. Ich hudba pre mňa znamená veľa, keďže som na nich vyrastal a v podstate ma priviedli k hudbe, ktorú počúvam dnes. Ich koncert bol pre mňa preto splnením snom a musím povedať, že ich vystúpenie ma nesklamalo. Preto ak sa budú po okolí zase obšmietať, s radosťou na nich pôjdem znova.