Datum: 30.4.2015 Místo: Praha, Basement Účinkující: Lisa Cuthbert, Saigon Blue Rain

Vždycky mě mrzí, když se na jeden den sejde víc potenciálně zajímavých akcí, tudíž si člověk musí vybrat a nějakou z nich prostě vypustit, jelikož být na více místech najednou nezvládne dokonce ani takový bourák jako já. Přesně tahle situace nastala také 30. dubna, kdy jsem se musel rozhodnout mezi black metalem v podání francouzského tria Dunkelnacht, Einsicht a Je (plus český support) a jakousi zvláštní ambientně gotickou alternativou v podání irské zpěvačky Lisy Cuthbert. Což o to, ani jedna z těch akcí pro mě vlastně nebyla vyloženě zásadní, že bych si neodpustil, kdybych tam nebyl, ale na obě jsem měl zájem se jít podívat. Volbu jsem tedy nechal až na poslední možnou chvíli, na jakou muziku budu mít večer náladu.

Když jsem ten den v půl sedmé dorazil domů, nálada zavelela dát vale black metalu, takže jsem své kroky nasměroval do vinohradského Basementu, který je asi nejhezčím pražským klubem, v němž jsem doposud byl, a jeho útulné útroby jsou pro podobnou hudbu jako dělané. Je sice pravda, že tu zase mají dost hnusné pivo, a jak jsem ten večer zjistil, dokonce ani nealko tu není žádná hitparáda, ale to není nic, co by podle mě mělo koncert zkazit, protože na koncerty chodím kvůli muzice, ne kvůli chlastání. Přesto ten večer nebyl zrovna ideální… a určitě za to nemohly ani kapely, ani zvukař…

Jako první se představila francouzská čtveřice Saigon Blue Rain v čele s vizuálně sympatickou blondýnkou a v sestavě, jež kromě zmiňované zpěvačky čítala ještě dva kytaristy a baskytaristu. Bicí a další zvuky (především lehká elektronika) tedy byly pouštěné samplem, ale zrovna u podobně jemné hudby to vlastně ani nevadí, když to tam neřeže živý bubeník. Saigon Blue Rain totiž předváděli éterickou kombinaci coldwave a shoegazu, a kdyby někdo tvrdil, že v tom zaslechl i třeba nějaký ten darkwave nebo post-punk, asi jen těžko by mu za to kdokoliv trhal hlavu.

S lehkou a provzdušněnou hudební stránkou samozřejmě korespondovalo i chování samotné skupiny na pódiu, takže muzikanti strávili drtivou většinu vystoupení jen lehkým kýváním se do rytmu se zavřenýma očima. Jenže to úplně stačilo, jelikož i tak klubem prostupovala patřičně zasněná atmosféra, kterou jen podporoval podařený zvuk, v němž se mi líbila zejména nádherně zvonivá baskytara. Já jsem si tedy neměl na co stěžovat a upřímně jsem se bavil po celou dobu, co Saigon Blue Rain na pódiu hráli, bohužel se však během jejich vystoupení poprvé naplno ukázalo, v čem tkvěl onen problém večera – byl jsem v podstatě jediný. Basement byl skoro prázdný a většina těch lidí, co tam byla, dění na pódiu vlastně vůbec nesledovala.

Možná si řeknete, že to přeci jen byla předkapela a že tohle se prostě stává, že lidi přišli až na hlavní chod, nicméně stejný stav pokračoval i nadále, když svůj koncert zahájila Lisa Cuthbert se svou kapelou. A přitom i v tomto případě šlo o velice povedené vystoupení. Zejména samotná Lisa předváděla skvělý výkon jak s klávesami, tak (a to asi především) vokálně, protože její zpěv byl skoro fantastický. Podobně jako francouzští kolegové, i Irové dokázali vytvořit výtečnou atmosféru, která však v jejich případě byla vzhledem k samotné muzice o něco temnější a neutěšenější. Nic to ale nemění na tom, že mi to v živém podání přišlo ještě o notný kus záživnější než z alba, a ať se budeme bavit o tišších a jemnějších pasážích, které patřily jen klávesám a zpěvu, nebo o těch poměrně vzácných momentech, kdy se do toho celá kapela opřela a hudba se vydala až někam do hájemství rocku, všude to bylo super.

Tomu, co se dělo na pódiu, tedy nelze vytýkat takřka nic, opětovně vyrovnaný zvuk nevyjímaje (a to jsem se docela bál, jestli živé bicí zbytek trochu nezabijí, protože jsem byl přítomen i zvukovce, kde to znělo o poznání hůře), když tedy pominu jedinou věc, a sice že Lisa Cuthbert se skupinou hrála snad kratší dobu než Saigon Blue Rain. Nicméně, na jednu stranu se tomu zas tolik nedivím vzhledem k tomu, jak to v klubu vypadalo­…

Pod pódiem jsem totiž stál jenom já, střídavě jeden až dva členové Saigon Blue Rain a několik málo jedinců sledovalo počínání kapely od baru. Když to číslo hodně nadsadím, tak pozornost vystoupení Lisy Cuthbert věnovalo tak deset lidí včetně předkapely a pořadatele. Platících však bylo přibližně 30. Co dělal ten zbytek? Samotnému mi to hlava nebere, ale seděli u stolků a věnovali se pivu, mobilům, povídali si mezi sebou, mnozí z nich dokonce na férovku zády k pódiu. Skupiny měli úplně na salámu a i v těch nejtišších ambientních pasážích se neváhali nahlas smát. Na koncerty chodím myslím už poměrně dlouho a viděl jsem toho hodně, ale takovéhle absolutní pohrdání (jinak se tomu říkat prostě nedá) jsem ještě nikdy v životě nežral a popravdě doufám, že už to ani podruhé neuvidím. Možná bych to pochopil, kdyby ty kapely stály za hovno a byla to nuda, ale ty koncerty byly vážně skvělé a někteří ti lidi se na to pódium pomalu ani nepodívali. Občas se někdo otočil, cvaknul si to na mobil (samozřejmě s bleskem, který ozářil celý klub), asi aby si to mohl dát na Facebook nebo Instagram, ale tím interakce končila. Nic proti tomu, když vás to nezajímá, ale pokud si chcete pokecat s kámošema, tak jděte do hospody, ne na koncert. Takováhle neúcta a nerespekt byly mnohem horší, než kdybyste v tom klubu vůbec nebyli, debilové.