Archiv štítku: Little Big

Redakční eintopf #85.1 – speciál 2015 (H.)

H.

H.:

Top5 2015:
1. Thy Catafalque – Sgùrr
2. Euzen – Metamorph
3. Lana Del Rey – Honeymoon
4. Conjuro nuclear – Reacciones paganas
5. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See

CZ/SVK deska roku:
1. Calvera – Calvera
2. The Corona Lantern – Consuming the Tempest

Neřadový počin roku:
Abysmal Grief / Runes Order – Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun

Artwork roku:
Non Opus Dei – Diabeł

Shit roku:
Venom – From the Very Depths

Koncert roku:
Asian Women on the Telephone: Praha – 007, 9.12.2015

Videoklip roku:
Little Big feat. Tommy Cash – Give Me Your Money

Potěšení roku:
Hades Almighty – Pyre Era, Black!

Zklamání roku:
zrušení koncertu Darkestrah na Hell Fast Attacku

Top5 2015:

1. Thy Catafalque – Sgùrr
Nevím, jak to ten člověk dělá, protože už předcházející alba byla naprosto dokonalá, takže by jeden řekl, že už prostě nutně musí přijít alespoň nějaký propad, ale pořád ne. Tamás Kátai stvořil další fenomenální nahrávku, jež z nadpozemských kvalit neslevuje ani o kousek. Minulé „Rengeteg“ jsem svého času vyhlásil albem roku 2011. Novinka „Sgùrr“ tuto pozici dokázala obhájit a opětovně mě utvrdila v tom, že Thy Catafalque nepatří mezi mé nejoblíbenější skupiny jen tak náhodou. Mezi 50 minutami „Sgùrr“ se – zase! – nenachází byť i jen jediná vteřinka, která by tu byla zbytečná, výsledkem čehož je další orgasmus pro ušní ústrojí.

2. Euzen – Metamorph
Euzen bych vlastně mohl pasovat na svůj osobní objev roku 2015, jelikož až zde jsem se s nimi setkal poprvé v souvislosti s tehdy nadcházejícím koncertem v Praze. Neuběhla zas až tak dlouhá doba a už jsem si na jejich muzice vypracoval regulérní závislost – nejen na „Metamorph“, ale i na starších záležitostech. To, co tihle Dánové tvoří, je krystalicky čistá nádhera, která je stejně tak krásná jako působivá a pohlcující. Přesně takovouhle hudbu jsem hledal dlouhé roky, dokud jsem ji nenašel právě u Euzen.

3. Lana Del Rey – Honeymoon
Byly doby, kdy jsem Lanu Del Rey považoval za další obyčejnou popovou zpěvačku a nějak jsem neměl potřebu a chuť zkoušet ji poslouchat. Tenhle ignorantský stav však trval jen do momentu, kdy jsem jí dal konečně šanci, protože pak jsem se do její hudby regulérně zamiloval. Minulé „Ultraviolence“ se sice svého času jen těsně do mé první pětice daného roku nedostalo, nicméně u „Honeymoon“ už se nedá svítit a být tu musí. V době vydání jsem tu nahrávku nedokázal vyndat z přehrávače, poslouchal jsem ji třeba i třikrát, čtyřikrát denně a nemohl jsem se toho nabažit. Nicméně i s odstupem nadšení (to je fakt příhodné slovo!) trvá, protože tomu se jednoduše nedá odolat.

4. Conjuro nuclear – Reacciones paganas
Zatímco Euzen je objevem roku 2015, španělský projekt Conjuro nuclear mohu s klidným srdcem považovat za největší objev roku předchozího. Protože už jsem věděl co očekávat, tak mě „Reacciones paganas“ nesestřelilo takovým způsobem jako eponymní deska, u níž jsem napoprvé sbíral čelist pod stolem, ale i tak tahle naprosto zfetovaná špinavá kombinace black metalu, darkwave, punku a crustu suverénně vraždí. Mocně nenormální záležitost a zároveň další album, které se mi prostě nemůže snad nikdy oposlouchat.

5. A Forest of Stars – Beware the Sword You Cannot See
Kdyby mi někdo před třemi, čtyřmi lety, kdy má posedlost A Forest of Stars dosahovala maximálních hodnot, řekl, že někdy přijde roční eintopf, v němž budu muset napsat nahrávku gentlemanského klubu „až“ na páté místo, nevěřil bych tomu. A přece jen je ten moment tady – nemůžu si ovšem pomoct, konkurence byla tentokrát až moc silná a časy nepokrytě geniálních veleděl „The Corpse of Rebirth“ a „Opportunistic Thieves of Spring“ už jsou, zdá se, pryč. Nenechte se ovšem zmýlit – A Forest of Stars jsou stále naprosto ojedinělou formací a nějak nevím o tom, že by po téhle planetě běhala další skupina, jež by okolo sebe měla podobně výjimečnou auru jako tato. Nehledě na to, že i na „Beware the Sword You Cannot See“ jsou A Forest of Stars famózní, a jak je u nich už zvykem, některé momenty jsou tak dokonalé, že pomalu nejsou z tohoto světa.

A Forest of Stars

CZ/SVK deska roku:

1. Calvera – Calvera
O české (resp. československé) desce roku jsem měl vlastně docela jasno již někdy od února. A skutečně se neobjevilo nic, co by dokázalo pokořit baskytarový monument, o nějž se postaral MichalFetch! za pomoci svého alter ega Calvery. Vrstvené basové linky budují zvukově zajímavou a propracovanou desku, jež je však stále písničková a svým jistým způsobem jednoduchá, přesto strašně chytrá. Třešničkou na dortu jsou pak skvěle napsané texty, které jsou podobně nejasné jak hrubé drnčení baskytarových strun, zároveň ale stejně hluboké. Skvělá věc, doteď mě to ještě neomrzelo.

2. The Corona Lantern – Consuming the Tempest
„Consuming the Tempest“ svou cestu na druhou příčku ani nemělo nějak zvlášť těžkou, jelikož je to vlastně jediná domácí metalová nahrávka, jejíž poslech jsem si tenhle rok opravdu užíval a u níž jsem se vážně bavil. Parádně budovaný sludge / doom metalový nátlak, zkušené prolínání metalové hrubosti s atmosférou a skvěle napsané skladby jsou takhle v krátkosti největšími zbraněmi, jimiž The Corona Lantern bodují. Za mě velká spokojenost.

The Corona Lantern

Neřadový počin roku:

Abysmal Grief / Runes Order – Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun
V téhle kategorii jsem měl letos nebývale mnoho kandidátů, nicméně vítěz může být jeden, takže po nějakém tom obligátním rozmýšlení (nekecám, tady jsem byl tentokrát nejvíc nerozhodný) dávám hlas splitku „Hymn of the Afterlife / Snuff the Nun“, na němž se podílely dvě italské formace – okultní doomaři Abysmal Grief a dark ambientní Runes Order. Ti první se zde představují v (na svoje poměry) nezvykle experimentální, rozhodně však poutavé poloze, zatímco ti druzí jsou se svou kompozicí oním jazýčkem na misce vah, který rozhodl pro volbu právě tohoto počinu. „Snuff the Nun“ je totiž neskutečná síla s několika vpravdě fenomenálními momenty.

Artwork roku:

Non Opus Dei – Diabeł
Snad žádný jiný přebal mě letos nezaujal takovým způsobem jako ten od Non Opus Dei (mám tedy na mysli ten bílý, nikoliv alternativní zelený pro LP verzi „Diabeł“). Poláci totiž ukazují, že i black metalovou estetiku a nahotu lze uchopit inteligentním a vkusným způsobem, který má co říct, čehož si hodně cením. Popravdě jsem to původně nečekal, ale nakonec má tahle kategorie v podobě „Diabeł“ opravdu jednoznačného vítěze.

Non Opus Dei – Diabeł

Shit roku:

Venom – From the Very Depths
Letos jsem sice slyšel docela dost sraček a spousty nezáživného průměru, ale většina takových věcí člověku moc v paměti neutkví, protože na takové s chutí zapomíná co nejrychleji. A takové to úplně echt dno, ta žumpa, která je tak hluboká a špinavá, že víc už to nejde, se mi zase naštěstí vyhýbala. Když tak tedy uvažuji o tom, co mě skutečně znechutilo a vzpomínám si na to, vycházejí mi z toho vítězně Venom. Tahle legendární skupina opravdu zahýbala metalem a bez jejího přispění by tenhle žánr určitě vypadal jinak, to Cronosovi a jeho partě nelze upírat. Dnes už ale Venom žijí jen z minulosti a ve stínu svojí slávy a vydávají alba, která jsou prostě jen parodií na to, co je proslavilo, protože „From the Very Depths“ je fakticky tupá a nudná hoblovačka, s níž nemá cenu ztrácet čas. A fakt, že si klika bývalých členů v čele s Mantasem a Abaddonem navíc odstartovala svou vlastní verzi Venom Inc., tomu už vůbec dodává pocit frašky.

Koncert roku:

Asian Women on the Telephone: Praha – 007, 9.12.2015
Stejně jako rok předtím, i tentokrát mám pocit, že jsem viděl dost parádních koncertů, ale postrádám nějaký opravdu výjimečný. Když se ale zamyslím, na co s odstupem vzpomínám nejvíce, pro někoho možná trochu paradoxně jsou to podzemní akce nepříliš známých formací a mnohdy i s minimálním počtem platících diváků. Jmenovitě se jedná především o ruské Asian Women on the Telephone, crustově experimentální kombo Satan a 202project, francouzské šílence Sebkha-Chott nebo industriální Paprsky inženýra Garina ve velmi stísněném prostoru. Když ale musím zvolit jednu akci, nemůžu se moc rozhodnout… snad ale i díky tomu, že je ta vzpomínka nejčerstvější, nakonec vybírám ruskou zfetovanou jízdu Asian Women on the Telephone. Když nic jiného, tenhle koncert byl pro mě instantní kult, a jakmile budu mít někdy příležitost, rozhodně udělám všechno proto, abych to viděl znovu.

Videoklip roku:

Little Big feat. Tommy Cash – Give Me Your Money
Kdybych měl uplatnit nějakou metriku uměleckosti, určitě bych musel volit jinde. Když si ale upřímně řeknu, jaký videoklip jsem letos viděl nejvíckrát, tak nemám jinou možnost než zvolit „Give Me Your Money“, kde se spojili ruští rave mafiáni Little Big s estonským rapperem Tommym Cashem. Tohle video má prostě všechno – sexy selky twerkující v kozí ohradě, tlusté prasnice v sauně, ruský pouliční gang s kartonovým tuningem žigulíků, nahatou liliputánku ve vaně plné peněz, teplákové kombinézy Adidas, tank i svatbu… Škoda, že takové koule nemá i celé album.

Potěšení roku:

Hades Almighty – Pyre Era, Black!
Potěšení roku tentokrát nemůže být jiné. Když se vaše srdcová kapela vrátí s novým materiálem po předlouhých 14 letech a navíc v kvalitě, která se může rovnat starým kultům, tak prostě není jiná možnost. Hades Almighty se s ípkem „Pyre Era, Black!“ přihlásili o slovo ve vrcholné formě (ačkoliv je pravda, že tahle kapela nikdy nic jiného než vrcholnou formu ještě neměla!) a všem pochybovačům razantně ukázali, že i po odchodu ikonického frontmana Janto Garmanslunda má jejich existence stále smysl.

Hades Almighty

Zklamání roku:

zrušení koncertu Darkestrah na Hell Fast Attacku
Moje další srdcovka Darkestrah mě však tentokrát naopak nepotěšila. Byla to právě možnost vidět tenhle původem kyrgyzský klenot poprvé živě, co mě donutilo konečně zlomit prokletí a vyjet přes celou republiku na Hell Fast Attack, abych se po příjezdu na místo dozvěděl, že Darkestrah svoje vystoupení zrušili a navíc z důvodu, který mně osobně, fakt sorry, přišel mírně dementní. Jasně, bylo tam víc kvalitních skupin a na dost z nich jsem se rád podíval, ale právě Darkestrah byli tím hlavním tahákem a právě kvůli nim jsem tam fakt jel. Snad si to Asbath a spol. vyžehlí s novou deskou „Turan“

Zhodnocení roku:

Když tak o tom přemýšlím, tak bych vlastně i řekl, že mi rok 2015 přišel o něco silnější než jeho předchůdce, protože tentokrát vyšlo víc desek, jež mě skutečně dokázaly chytit za srdeční sval a do nichž jsem se nefalšovaně zamiloval. To je samozřejmě dobře a jsem za to rád, nicméně to docela vysoko nasazuje laťku pro rok 2016, byť i zde je už teď na co se těšit, když se chystají nová alba Hexvessel, Darkestrah, Oranssi Pazuzu nebo Aluk Todolo a snad (věřím v to!) i Netra.

Thy Catafalque

To je však hudba budoucnosti, tak ještě zpátky k roku 2015. Ten sice nebyl dokonalý, ale určitě jsem rád, že se nám konečně podařilo vypadnout z blogu a taky ke konci roku začít alespoň trochu stahovat obrovské prodlevy ve vydávání recenzí, které jsme si svého času přivodili vlastní blbostí, byť tohle ještě není úplně hotové. Doufám ale, že někdy na přelomu jara a léta se konečně zase dostaneme do bodu, kdy budou recenze vycházet v inteligentním čase.

V neposlední řadě mě pak samozřejmě těší má stále se hojně rozšiřující osobní hudební sbírka, do níž jsem v roce 2015 přidal dost hodně pěkných kousků. Já vím, že už se z toho pomalu stává můj každoroční evergreen ve finálním eintopfu a že je to dost egoistické se tu tím chlubit, ale náš eintopf má být egoistický, tak snad je to v pořádku.

Euzen


Little Big – Funeral Rave

Little Big - Funeral Rave
Země: Rusko
Žánr: rave
Datum vydání: 19.12.2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. To Party
02. Brighton Beach
03. Give Me Your Money (feat. Tommy Cash)
04. The Sign
05. Big Dick
06. Fucking Asshole
07. Kind Inside, Hard Outside
08. Dead Unicorn
09. Hateful Love
10. Funeral Rave
11. Polyushko Polye

Hrací doba: 43:09

Odkazy:
web / facebook / twitter

„With Russia from Love“ (to není překlep), předchozí album ruské rave formace Little Big, mě dost bavilo. Samozřejmě, nejednalo se o žádnou inteligentní nebo intelektuální produkci, ale to snad člověk u takového žánru, který už ze své podstaty nemá vyšších ambicí než jen roztančit parket pod pódiem, ani nemůže očekávat a chtít. „With Russia from Love“ ovšem fungovalo díky jiné zbrani, jíž byla vysoká koncentrace prudce neodbytných hitovek, které měly potenciál na to, aby se takřka okamžitě vryly do hlavy a už se odsud nehnuly. Jistě, několik málo slabších a zbytečných věcí se tu našlo, ale těch bylo naštěstí minimum a obecně vzato to bylo album natřískané skoro až nechutně hitovými peckami, které mě baví i s takovýmhle odstupem…

Když tedy Little Big vydali svojí druhou placku „Funeral Rave“, na nic jsem nečekal a vrhnul jsem se na poslech s vidinou další luxusní párty fošny, kterou budu nějaký čas sjíždět, i když na žádné párty nechodím. Na druhou stranu, singlové a videoklipové věci, které měly na vydání „Funeral Rave“ navnadit, byly značně nevyrovnané. Ještě se k nim dostaneme podrobněji, ale ve zkratce lze říct, že před vydáním Little Big nabídli jednu další ultimátní šlehu „Give Me Your Money“, jednu vcelku ucházející, avšak ne tak pekelně chytlavou věc „Dead Unicorn“ a jeden nic moc song „Kind Inside, Hard Outside“. Navzdory téhle nevyrovnanosti jsem ovšem flintu do žita neházel, protože tentokrát ve mně převládal optimista (a to u mě není zrovna pravidlem), takže jsem se na „Funeral Rave“ těšil…

Bohužel ale musím říct, že ona singlová nevyrovnanost jako by skutečně reprezentovala i výslednou desku, která je taktéž nevyrovnaná. Co si budeme nalhávat, rave je čistokrevně taneční muzika a v takové nelze album postavit na nějakém konceptu, jednolité atmosféře nebo originálním zvuku. Aby tohle fungovalo, je prostě nutné to nacpat hity skrz naskrz. Žádné polovičaté oukej songy, ale fakt hity, které člověka roztancují, i když nebude chtít. Na „With Russia from Love“ se tohle rozhodně povedlo. Několik málo blbých věcí jako úvodní titulní kus nebo finální „Freedom“ tu sice bylo, ale jinak tu převládaly fakt mocné pecky jako „Life in da Trash“, „Public Enemy“, „Every Day I’m Drinking“, „What a Fuckin‘ Day“ nebo hymnická „Russian Hooligans“.

A to je přesně to, na čem „Funeral Rave“ strádá, protože takových kulervoucích tracků je tu prostě málo. Jedním z nich je jednoznačně singl „Give Me Your Money“, v němž se Little Big spojili s estonským rapperem Tommym Cashem. Tohle je písnička, jež se může díky svému apokalyptickému tahu na bránu bez obav postavit vedle čehokoliv z první desky, a nádherně ujetý klip, kde se to hemží twerkujícími selkami a saunováním s dvousetkilovými hrošicemi, je jen třešničkou na dortu. Dalšími povedenými kousky pak jsou „Big Dick“ s vtipným textem a „Fucking Asshole“ s prudce zábavným refrénem, které obě paradoxně bodují právě tím, že na rozdíl od zbytku nejsou tak zbytečně agresivní.

Aby totiž ona hitovost fungovala, je prostě nutné vymyslet silné motivy a slogany, dokonce i v taneční muzice, přes to vlak prostě nejede. Na tohle ovšem Little Big trochu rezignovali, protože tuhle sympatickou hitovost vyměnili za sice jednodušší, ale mnohem imbecilnější přístup, kdy do posluchače cpou prvoplánově uřvanou diskošku, jež není o nic lepší než dementnosti typu eurodance. Takové jsou třeba „To Party“, již alespoň trochu nad vodou drží refrény zpěvačky Olympie, „The Sign“, nijaká „Kind Inside, Hard Outside“, kterou nezachrání ani pokus o vzletný refrén, a finální dvojice „Funeral Rave“ a „Polyushko Polye“. V posledních dvou zmiňovaných se alespoň několik vcelku příjemných motivů najde, a kdyby tohle byly nejslabší věci na nahrávce, tak bych asi byl hodně spokojený, ale dokud mají patřit k tomu lepšímu, co „Funeral Rave“ nabízí, tak je to docela problém. Z těchto songů postavených na bušícím a násilně tanečním beatu a mnohde i s náznaky techna bych vzal na milost snad jen ten titulní kousek.

Trochu stranou pak stojí poslední trojice písniček, které jsem ještě nezmínil. Jednou z nich je singl „Dead Unicorn“, v němž je znatelný vliv dubstepu. Jako samostatná věc mě tenhle track moc nebral, i když postupem času jsem si na něj docela zvykl, nicméně v rámci celého „Funeral Rave“ nakonec patří k tomu sympatičtějšímu. Pořád mi ale přijde, že to není moc vhodně vybraný singl, protože na tenhle status „Dead Unicorn“ postrádá nějaký opravdu výrazný a zapamatovatelný motiv, naopak se zde mezi sebou mlátí několik vcelku vyrovnaných motivů jako třeba natlakovaný refrén se skandováním názvu songu nebo zpěvná pasáž. Jako standardní skladba v pohodě, ale jako singl mi to moc nesedí.

Přejděme ale k dalším dvěma vystupujícím písním, které jsou na tom už bohužel trochu hůř. Ještě snesitelná je plážová pohodovka „Brighton Beach“, jež mě sice nijak zvlášť nevzrušuje, ale ani mě nějak extrémně neuráží. Osobně si ale myslím, že by jí víc slušela pozice někde v polovině alba, ne hned jako druhý song. Naproti tomu „Hateful Love“ je nefalšovaná podbízivá sračka, již jsem už po prvním poslechu okamžitě začal nenávidět. Při vší úctě, tenhle track je fakt brutální přešlap.

Little Big

Co si budeme dále povídat – Rusům se jednoduše nepodařilo vyrovnat laťku nastavenou zábavným debutem. Několik parádních věcí se sice najde i zde, ale oproti „With Russia from Love“ jich je o poznání méně a na jejich místo nastoupily mnohdy i vyloženě otravné kusy. Bez problémů se přiznám k tomu, že songy jako „Give Me Your Money“, „Big Dick“ nebo „Fucking Asshole“ si v pohodě budu pouštět i v budoucnu, ale album jako celek je spíš zklamání. Až na výjimky (příšerná „Hateful Love“) sice pořád poslouchatelné, ale na druhou stranu… teoreticky je poslouchatelné cokoliv, záleží jen na tom, jakou mírou vůle a sebezapření je člověk vybaven.

Nicméně abychom byli féroví, je nutno uznat, že Little Big nejsou albová kapela, takže ve finále to stejně dopadne tak, že si plně vystačím s těmi největšími peckami z YouTube, a vlastně budu vcelku spokojený. Ostatně, dopadlo to takhle i s „With Russia from Love“, které bylo metrikou desky lepší než „Funeral Rave“


Little Big: nové album je venku

Taneční Rusové Little Big právě vydali své druhé album. „Funeral Rave“ je venku od 19. prosince, jeho obal najdete tady a tracklist níže. Už dříve byly vypuštěny tři singly, „Give Me Your Money“„Kind Inside Hard Outside“ a „Dead Unicorn“.

01. To Party 02. Brighton Beach 03. Give Me Your Money 04. The Sign 05. Big Dick 06. Fucking Asshole 07. Kind Inside Hard Outside 08. Dead Unicorn 09. Hateful Love 10. Funeral Rave 11. Polyushko Polye


Little Big, Sodoma Gomora, Dead Team

Little Big, Sodoma Gomora
Datum: 26.9.2015
Místo: Praha, Storm
Účinkující: Byzo, Dead Team, Little Big, Lord Lhus, Sodoma Gomora

V sobotu 23. května jsem si to nasměroval do pražského klubu Matrix… err, pardon, Stormu… kde se měl odehrát… počkat, května? Vlastně jsem chtěl říct v sobotu 26. září. Ono se to docela plete, jelikož oba dny se v klubu představila takřka totožná sestava. Po květnovém rap / horrorcorovém večírku se nyní na místo činu vrátili Sodoma Gomora, Lord Lhus, Byzo a podle původního plánu i Terror Crew. Chybět měl jen James Cole, jehož místa v line-upu se ujalo ruské obludárium Little Big, což nejsou o nic menší úchylové než Kapitán Láska (a že ten je dost sick – ostatně, kdyby se dokázal ohnout, tak by si hulil svůj dick, protože co si udělá sám, to si udělá líp).

Na poslední chvíli ovšem odpadli i Terror Crew, jelikož Haades, jedna polovina ústředního dua téhle horrorcorové kultovky, se ze „zdravotních důvodů“ nemohl dostavit. Namísto toho odehrál set jen kolega Evil Dope s novým projektem Dead Team, který dal dohromady s Mr. Nightmarem, původním členem Terror Crew. Nicméně, tohle ještě není na pořadu článku, jelikož první (pomineme-li rozjezdové DJské řádění, o nějž se postaral Ba2s) se pódia ujal Byzo

Holohlavý srbský vrahoun předvedl mnohem našlapanější show než posledně v květnu a tentokrát měl jeho set dost chlupaté koule. Co si budeme povídat, určitě tomu notně napomohl i fakt, že tentokrát měl Byzo o poznání větší podporu publika a hned od prvních pecek už lidi reagovali. Vyřídilku má Byzo taky slušnou, navíc je zajímavý i v tom, že má na rap trochu nezvykle hluboký hlas a že má texty v srbštině (ačkoliv tentokrát padlo i několik česky zpívaných věcí). Na rozjezd večera tedy spokojenost.

Jako druzí nastupují výše zmiňovaní Dead Team alias Evil DopeTerror Crew a Mr. Nightmare, člen původní sestavy Terror Crew, aby zahráli svůj vůbec první živý set. Vzhledem k tomu, že tenhle projekt nemá ještě nic vydané, tak byl koncert postaven především na dosud neslyšených věcech, které tím pádem nikdo z přítomných neznal, ale i tak nebyl nějaký velký problém se chytat. Instra byla většinou kvalitní a výkony obou hlavních protagonistů byly také hodně dobré. Hlavně Mr. Nightmare mě dost překvapil, protože jsem ho do té doby nikdy neslyšel a flow měl hodně dobrou. Z již známých tracků se objevily jen dva kusy z Dopeovy loňské sólovky „Produkt doby“, a to „Evil D“ (s tou celý set začal) a „Rapgenik“. Když pominu, že bych ocenil trochu méně hecovaček jako „Dead Team, 2015, yeah, zmrdi“, které duo házelo snad po každém songu, tak i tohle bylo super.

Následuje Lord Lhus, kterého jsem však bohužel tentokrát neviděl.

Teplota v natřískaném klubu již v tuhle chvíli vystoupala na sakra vysokou hodnotu a na řadě je Řezník, De Sade a DJ Ill Rick alias Sodoma Gomora. Hvězda domácího horrorcoru se opětovně mohla pochlubit našlapaným koncertem a obrovským kotlem, který žral kapele z ruky a sborově řval všechny texty. Setlist byl ovšem nepřekvapivý, protože trio sázelo svou klasickou dávku největších hitovek, a to jak z tvorby samotné Sodomy Gomory („Insane Insane“, „Éra déra“, „Opilá soulož“, „Zasraný Vánoce“, „Sodoma Gomora Rap“ nebo stále ještě novinková „Chcípni!“), tak i ze sólovek obou hlavních protagonistů („Kuřák“, „Uječená píča“ nebo „Kundičky“ od De Sada; „Burning Dreams“, „Linka bezpečí“, „Soudní proces“, „Ta holka v mym sklepě“ či finální „Žižkovský bary“ od Řezníka). Při „Tý holce v mym sklepě“ se na pódiu objevily i dvě pohledné slečny, z nichž jedna se nestyděla celému klubu ukázat i svoje cecky, což je rozhodně pamětihodná událost, jež v reportu stojí za zmínku. Každopádně, byl to standardní Sodomovský nářez, takže si není nač stěžovat.

Večer… no, vlastně spíš noc… no, vlastně spíš už ráno tedy do té doby probíhalo skvěle, nicméně ta úplně největší bomba byla nachystaná až na samotný závěr. Little Big na sebe nechali docela čekat a svůj set spustili až někdy po druhé hodině ranní, ale jakmile Rusové rozjeli svůj prudce taneční rave, tak to bylo neskutečně strhující. Nejprve nastoupili jen ve třech ve složení zpěvák Ilya, zpěvačka Olympia a DJ Sergey a koncert odpálili s titulním trackem svého doposud jediného alba „With Russia from Love“, po němž následoval sled dalších ultimátních hitovek jako „We Will Push a Button“ nebo „Public Enemy“. Lidi se hned od začátku chytali a od prvního songu celý klub skákal a pařil jako o život; většina evidentně tvorbu Little Big znala, takže když došlo například na pecku „Russian Hooligans“, sborové „oe oe oeo“ se rozléhalo celým Stormem.

Setlist Little Big:
01. With Russia from Love
02. We Will Push a Button
03. Public Enemy
04. Russian Hooligans
05. Pump It
06. Freedom
07. Dead Unicorn
08. My Way
09. What a Fuckin’ Day
10. Life in da Trash
11. Every Day I’m Drinking

V půlce setu se k Little Big připojil i čtvrtý člen Mr. Clown a druhá část koncertu začala se singlovou „Dead Unicorn“ a pokračovala s další náloží extrémně tanečních hitovek jako „What a Fuckin’ Day“ nebo „Life in da Trash“. Na úplné finále Little Big vypálili další tutovku „Every Day I’m Drinking“ a po jedenácti peckách bylo vymalováno. Rusové předvedli neskutečně energickou a našlapanou show, která doslova dostala do varu a rozskákala celý klub pomalu až k baru, a ukázali se jako absolutně kulervoucí koncertní skupina. Sice je to klišé jako čuně, ale až někdy budu mít možnost na ně jít znovu, tak teda nebudu váhat ani na chvíli, protože tohle byla vážně suprová tancovačka.

Snad jediné, co lze vytknout, je příliš hlasitý sound (jinak ale naštěstí čistý) a fakt, že Olympia nebyla dál než v první řadě skoro vidět, což se ale dalo čekat, když je to liliputánka… takže je jaksi mrňavá, jestli chápete. Naštěstí to jsou ale jen detaily, které koncert nijak nezkazily, protože i ten zvuk se dal v pohodě přežít. Tak či onak – přestože mě baví i ostatní interpreti, co ten večer vystupovali, dorazil jsem především kvůli Little Big, od nichž jsem toho čekal dost, ale jejich vystoupení bylo ještě lepší, než jsem doufal.

P. S. Setlist je odposlouchaný a napsaný popaměti, ne odněkud opsaný, ale snad by měl být správně.