Archiv štítku: lo-fi

Urfaust – Empty Space Meditation

Urfaust - Empty Space Meditation

Země: Nizozemsko
Žánr: black metal / ambient
Datum vydání: 28.10.2016
Label: Ván Records

Tracklist:
01. Meditatum I
02. Meditatum II
03. Meditatum III
04. Meditatum IV
05. Meditatum V
06. Meditatum VI

Hrací doba: 43:05

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

První pohled (H.):

Nechtěl bych vzbudit dojem, že jistá část recenzí, které píšu, je mi u prdele. Tak to není; dokud to jde, tak se vše snažím psát nejlépe, jak jsem v dané chvíli schopen, přestože mě samotné album třeba nebaví, byť je asi jasné, že ne vždy se všechno píše s lehkostí a občas to nebohý recenzent láme trochu přes koleno. Nicméně jsou články, které mají trochu specifické postavení a člověk si na nich chce dát echt záležet. Pak ale konečně nadejde soudná hodina, kdy by bylo záhodno recenzi vyplodit, a najednou neví, odkud začít a co psát, ačkoliv by toho šlo říct tolik.

A přitom psát o Urfaust by zdánlivě mělo být lehké. Tahle formace je výjimečná a její muzika jakbysmet. Jistě, papírově je to pouze špinavý black metal s klávesami, ale kurva, ta atmosféra! Urfaust ve své tvorbě v podstatě ztělesňují vše, co mám na hudbě obecně rád, a navíc to nabízejí v extrémně koncentrované podobě. Prim samozřejmě hraje právě ona atmosféra, která je v případě této nizozemské dvojice skutečně pohlcující, ale je tu i spousta dalších věcí, jaké lze Urfaust přičíst k dobru. Syrovou autentičností počínaje, konče schopností posouvat se v rámci zdánlivě úzkých mantinelů pořád dál a na každém albu znít trochu jinak, aniž by se vytratil charakteristický zvuk. Kolik skupin tohle dokáže?

Urfaust bych osobně vytknul snad jen jedinou věc – že svůj nesporný talent ředí obrovským množstvím neřadových počinů, z nichž by šlo poskládat minimálně jedno další album, možná i dvě. Nicméně na spekulace se nehraje a realita je taková, že se IX a VRDRBR docela vyžívají v kraťasech. Důsledkem tohoto počínání pak je nízký počet dlouhohrajících desek a velké mezery mezi nimi. Těsně po sobě vyšla jen první dvě alba „Geist ist Teufel“ (2004) a „Verräterischer, nichtswürdiger Geist“ (2005)… na pokračování „Der freiwillige Bettler“ už se čekalo pět let a na letošní „Empty Space Meditation“ dokonce šest roků. Na druhou stranu, o to víc se člověk těší, byť i ta mezičasová „výplň“ v podobě krátkohrajících počinů je leckdy zajímavá – z období před vydáním „Empty Space Meditation“ bych vyzdvihl především singl „Die erste Levitation“ (2013) a EP „Apparitions“ (2015).

Na druhou stranu – a to zase všechna čest! – když už Urfaust jednou za uherský rok desku vydávají, tak je to fantastická záležitost. A s obrovskou radostí mohu říct, že „Empty Space Meditation“ to opětovně do puntíku potvrzuje. IXVRDRBR si opětovně udržují svůj nezaměnitelný sound, jejž provází nihilistická aura a opiátový psychedelický opar, a přitom jsou zase o kousek jinde a novinka dýchá trochu jinou náladou než minulé „Der freiwillige Bettler“ nebo ještě starší věci. Předně ale nechybí hypnotická atmosféra, která patří k největší přednostem Urfaust, na čemž „Empty Space Meditation“ (naštěstí!) nemění zhola nic.

Urfaust

Úvodní ambientní „Meditatum I“ znalce tvorby Urfaust nepřekvapí, jelikož Nizozemcům nebyl ambient nikdy cizí. Nicméně i ten má v jejich podání svou zvláštní náladu a většinou je dobrý, takže nijak nevadí, že se i zde taková skladba nachází, zvlášť když jako intro funguje docela uspokojivě (ačkoliv menší zeštíhlení by mu možná slušelo). Naopak „Meditatum II“ je nejspíš nejagresivnější písní na „Empty Space Meditation“. Primitivní zběsilou pasáž s animálním řvaním IX (skloňovat to moc nejde) však stále podbarvují skvělé ambientní klávesy. Po několika minutách ovšem přijde božská pasáž ve středním tempu, v níž Urfaust předvedou další ze svých největších zbraní – fenomenální čistý vokál. I ten se v průběhu let proměnil a už to není čirý manifest nihilismu jako v dobách „Geist ist Teufel“, ale stále je to ohromně působivé.

Desetiminutová „Meditatum II“ nastaví laťku vysoko, nicméně ani zbylé skladby nezaostávají. Možná úplně nejvyšším vrcholem je pro mě „Meditatum IV“, jejíž atmosféra je neskutečně hustá, tempo je po celých devět minut pomalejší, ale výsledek je pohlcující. Rozvážné riffy, předoucí baskytara, minimalistické, leč vysoce funkční přechody bicích, plíživé klávesy a jako vždy fantastické vokály dohromady tvoří strhující psychedelický monument, jemuž lze jen stěží nepodlehnout. Vysoce zajímavé je rovněž baladičtější finále „Meditatum VI“, které se dočista obejde bez blackmetalových riffů. Jenže i v téhle poloze si Urfaust udržují svou nezaměnitelnou ztrápenou fazónu, takže za mě vše v pořádku – další uhrančivá věc do sbírky.

Nicméně ono tvrzení o vrcholech berte s jistou dávkou rezervovanosti. „Empty Space Meditation“ není písničková nahrávka, „Empty Space Meditation“ je deska a právě jakožto jednolitý monolit je její účinek nejvyšší. I doposud nejmenované „Meditatum III“ (tryzna jako svině!) a „Meditatum V“ si hravě udržují nejen vlastní ojedinělý výraz v rámci alba, ale hlavně i vysokou úroveň, o níž většina kapel okolo pouze sní.

Nechoďme dále kolem horké kaše, už by to konečně mělo zaznít naplno – „Empty Space Meditation“ patří mezi nejsilnější nahrávky roku a patří k žhavým adeptům pro titul nejlepší desky letošní sezóny. I kdybych se však za pár měsíců při sestavování žebříčku rozhodl jinak a novinku Urfaust nedal na úplný vrchol, tak jedno mohu říct už nyní – své místo v první pětce mají Urfaust vlastně jisté. IX a VRDRBR opětovně stvrdili svůj status formace, jež je živoucím důkazem toho, že i ve špinavém raw black metalu lze tvořit působivá díla.

Urfaust


Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

Z fleku: Nový Urfaust je super, ALE… Je tu šest skladeb a já mám po pár týdnech tendenci si pouštět pouze tři. Fanoušci (ne)prominou, ale nemám pocit, že by Urfaust měli svou ryze ambientní stránku tak dobře zvládnutou jako tu metalovou, a proto považuji třeba úvodní pětiminutovou skladbu (intro) za zbytečnou. Druhá meditační „sýpka“ na mne také nepůsobí tak poutavě, jak bych chtěl, a synťákový „ambient“, co zabírá třetinu skladby, mě vlastně taky neba. Poslední song rovněž patří k těm, co mě subjektivně příliš neoslovily, ale to už je z důvodu, že trojka, čtyřka a pětka jsou takřka „dokonalé“ a ona pomyslná laťka asi nemůže donekonečna jen stoupat. Ani v případě Urfaust ne.

Věřím, že kolega se k některým konkrétním magickým místům desky vyjádřil a já z toho důvodu vypíchnu druhou půlku „Meditatum V“, kde Blitzer rozjede za škopky jednoduchou, ale jinak naprosto kulervoucí jízdu, u které jsem si oživil své skoro-zapomenuté přání zhlédnout Urfaust živě s napůl vychlemtanou flaškou lihu. Ale podtrhnout by se toho dalo více.

Urfaust

No, a když jsem teda komentář otevřel poměrně kriticky, tak proč jej nezakončit pochvalněji? Skalní fanoušci si budou dozajista chrochtat blahem. „Empty Space Meditation“ je Urfaust do morku kostí, ale onu „clochard“ esenci představuje zase trochu jinak. Asi méně plačtivě a ne tak intoxikovaně, ale vznešeněji. Holt už nechlastáme levnou pálenku někde u rozbořených budov kousek od lesa, ale transcendovali jsme trochu jinam. Mohl jsem si ještě pofňukat, že deska nenabízí více skladeb a že kapela zbytečně tříští svůj materiál mezi krátké tituly, ale o to větší by pak mohla být motivace si starší, i ty krátké tituly opatřit, protože „Empty Space Meditation“ vskutku po sobě zanechává jakési prázdné místo, jež je třeba nějak zaplnit (a proč ne rovnou dalším Urfaustem).


The Bordellos – Extra Smooth / Will.I.Am, You’re Really Nothing

Sem tam se stane, že nám v jednu chvíli přijdou dva počiny od jednoho jména a občas se rozhodneme, že oba tituly nacpeme do jedné recenze. Dnes tomu nebude jinak, nejen proto, že obě recenzovaná alba (či spíš EPka) se dohromady vejdou přesně do 40 minut (a pár drobných, ale kdo na to kouká). Obě nahrávky jsou přitom dost rozdílné, jak se dočtete níže, takže dvojrecenze může nabídnout i zajímavé srovnání.

The Bordellos - Extra Smooth
Země: Velká Británie
Žánr: indie lo-fi folk / rock
Datum vydání: 31.5.2014
Label: Small Bear Records

Hodnocení: 3,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Small Bear Records

The Bordellos – Extra Smooth

Prvním recenzovaným EPkem bude kratší z obou počinů, čtvrthodinka hudby nesoucí název “Extra Smooth”. Dalo mi docela zabrat, než mě napadlo, jak bych hudbu britských The Bordellos vystihnul a textem předal dál, protože ačkoliv tahle parta Britů hraje něco, co se jakž takž vejde do škatule “indie (lo-fi) folk”, popsat to něco jde jen ztuha. Táborákové brnkání na kytaru si jistě dovede přestavit snad každý z vás. “Extra Smooth” zní na první poslech, jako když tohle táborákové brnkání zkouší někde v teple domova hipster s pečlivě pěstěnou bradou, oblečen v již z výroby omšelém svetru za pár tisíc korun. A je k tomu v teskném, melancholicko-depresivním rozpoložení.

Nicméně tohle smutné brnkání do strun s táhlým vokálem jej po chvíli přestane bavit, takže do onoho folku začne přimíchávat bicí a kytaru, za které usadí pár dalších spoluhráčů. V duchu lo-fi filosofie je ukňouraná kytara řádně falešná a zahulená a o vokálu, stejně jako v předchozí skladbě, je docela škoda mluvit. Upřímně řečeno, měl jsem občas co dělat, abych zvládl úvodní dvě skladby (titulní “Extra Smooth” a následující “Harmonium Glass”), protože zpěvák Brian (alespoň doufám, vzhledem k tomu, že zpívá i druhý člen, Dan a není tak docela jasné, kdo se v jaké skladbě vyznamenal) zkrátka zní, jako když tahá kočku za ocas.

To se sice po zbytek alba nijak nelepší, nicméně instrumentální stránka je na tom znatelně lépe. V následující písni “Nostalgia” se objevuje jednoduchý beat a minimalistická elektronika, v “Running Back to You” pro změnu klavír a foukací harmonika. Zpěv je výjimečně snesitelný a poprvé na albu do celé písně skutečně tak nějak sedne. Pomalá melancholie je jednoznačně nejlepším kusem “Extra Smooth”. Poslední “Tastes Like Summer” se obloukem vrací zpět k první polovině alba, namísto ukňourané elektrické kytary však tasí jinou, hutnější, poslouchatelnější. Takovou stonerovější, chtělo by se říct. Každopádně lepší, než tomu bylo v “Harmonium Glass”. Otravný vokál bohužel zůstává.

Z “Extra Smooth” je cítit, že The Bordellos zkrátka chtějí dělat věci jinak, nicméně v jejich podání to vypadá tak, že se to “jinak” v zásadě nedá poslouchat. Deska není ani extra, ani smooth, spíš z ní mám dojem, že přístupem tu mám co dočinění s přístupem pokus-omyl. A podle toho i album vypadá – pár slušných nápadů, ale taky spousta věcí, které raději měly zůstat v koutě harddisku a nikdy nespatřit světlo světa. Věřím tomu, že tohle ípko si nějaké fanoušky určitě najde, stejně jako přístup k hudbě (který je v základu docela sympatický), osobně si ale nedokážu tak docela představit, kde bych je hledal. Ani ne čtyři body z deseti, především za skladby “Nostalgia” a “Running Back to You”.


The Bordellos - Will.I.Am, You're Really Nothing
Země: Velká Británie
Žánr: indie lo-fi folk / rock
Datum vydání: 31.5.2014
Label: Small Bear Records

Hodnocení: 5/10

K recenzi poskytl:
Small Bear Records

The Bordellos – Will.I.Am, You’re Really Nothing

Druhým pomyslným pánem na holení je ípko odvážného jména “Will.I.Am, You’re Really Nothing”. A pokud bych se měl hned od začátku pustit do srovnávání s předchozím počinem, pak tahle fráze platí doslova. Delší ze dvou nahrávek je v kontrastu s podivným hipsta folkem jako nebe a dudy. Pořád je v tom slyšet prapodivný styl, který s sebou tahle kapela vláčí, je ale třeba uznat, že druhá nahrávka je podstatně silnější a jistější v kramflecích.

Úvodní song na tom sice opět není nejlépe, nicméně tentokráte není na místě mizerný zpěv, který je ve středních tónech kupodivu velmi dobře poslouchatelný a uchu příjemný. Ve většině případů to je ale spíše změnou zpěváka (přičemž pořád nevím, kdo kdy vlastně stojí za mikrofonem). Horší je to s kytarou, která je rozladěná jako ženská s krámy. Zbytek alba je na tom ale většinou podstatně lépe. Kytara sice zní pořád více nebo méně falešně, jenže v rockovějších písních dává faleš písním slušný kus punkového feelingu, vychlastaného mládí a prvních garážových pokusů. To na rozdíl od otravného kňourání zní přece jen mnohem sympatičtěji.

Písně z tohoto ranku, třeba “Public Execution – Gangnam Style” (i přes ten debilní název) nebo “The Gospel According to Julian Cope”, jsou rozhodně z té lepší části. Stejně jako na “Extra Smooth” se najde i nějaký ten klavírní song (v tomto případě kratičká skladba “Moonface”), stejně jako příjemná folková vydrnkávačka “The Sweetest Hangover”. “Will.I.Am, You’re Really Nothing” je ale mnohem pestřejší a nabízí i písně, které ani nevím, jak bych zaškatulkoval. “My Dream Festival” ze všeho nejvíc připomíná psychedelický dialog mezi atmosférickou elektronikou a špinavou kytarou. Sedmá “Straight Outta Southport” se nese v podobném duchu, jen namísto kytar tu hladí uši minimalistická klavírní melodie.

Jestli je z “Extra Smooth” cítit, že The Bordellos chtějí dělat a dělají hudbu jinak, z “Will.I.Am, You’re Really Nothing” tohle poselství křičí z plných plic. Docela mě po prve recenzované desce překvapilo, jak dobře se dá tahle divná alternativa poslouchat a ani u těch nejdivnějších tracků člověk vyloženě netrpí. Má svoje osobité kouzlo, kterým promlouvá k posluchači skrze svoji sbírku nálad. Z většiny z nich je sice cítit silné zamlžení alkoholem a noční melancholii, to ale na jistém geniu loci nic moc nemění.

I proto není “Will.I.Am, You’re Really Nothing” vyložený průser. Na rozdíl od “Extra Smooth” totiž dokáže tahle nahrávka s pojmem “lo-fi” pracovat výrazně ve svůj prospěch. Pokud bych měl nějak hodnotit, bude to hlavně o pár zajímavých nápadech a především pak pocitech, protože čistě objektivně se “Will.I.Am, You’re Really Nothing” pořádně hodnotit rozhodně nedá, přinejmenším po stránce produkce a zpracování. I výkony hráčů bych raději přešel, nicméně to by z toho hodnocení nezbylo nic než jen relativně pozitivní dojem, který známku dost zkresluje směrem nahoru. Když vezmu v potaz všechny aspekty, se střízlivou hlavou sáhnu k čistému průměru – což můžou brát The Bordellos ještě jako docela výhru.


Dog, Paper, Submarine – Dog! Paper! Submarine!

Dog, Paper, Submarine - Dog! Paper! Submarine!
Země: Švédsko
Žánr: alternative indie lo-fi rock / pop
Datum vydání: 31.5.2014
Label: Small Bear Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Small Bear Records

Pomalu, pomalu, dámy a pánové – než budete číst dál, vraťte se ještě jednou o kousek nahoru a přečtěte si znovu a pořádně tu žánrovou škatulku, kterou jste napoprvé jen letmo přelétli očima. Alternative indie lo-fi rock / pop… máte to? Super, protože nic dalšího vlastně ani vědět nepotřebujete – Švédové Dog, Paper, Submarine totiž znějí přesně tak, jak říká jejich šílené stylové zařazení. Jakkoliv se to totiž může zdát jako samoúčelné honění co nejpošukanější hudební škatulky, ve skutečnosti to tu muziku vystihuje poměrně přesně.

Pojďme to ovšem vzít podrobněji. Alternativa je jasná – prostě to nezní jako úplně zaběhnutý standard a v komerčním rádiu na podobný sound asi jen tak nenarazíte. U slovíčka indie taktéž není co řešit – ten rokec v podání Dog, Paper, Submarine opravdu zní nezávisle (a opět bych mohl zopakovat to o tom rádiu z předchozí věty). Lo-fi snad rovněž nemusíme vysvětlovat – zvuk je syrový, hodně jednoduchý, žádné dodělávky nebo chemie, naopak tu je jen úplný základ, jenom kapela a její nástroje, nic víc, nic míň.

A co tam dělá ten pop? Inu… ačkoliv jsou Dog, Paper, Submarine především rokenrol, úplně v pohodě si sem tam střihnou nějaký motiv, díky němuž se ten pop do oné škatulky vyplatí narvat, viz třeba až vlezlý refrén “Oxygen”. Nehledě na fakt, že jsem si během poslechu “Dog! Paper! Submarine!” úplně beze srandy sem tam vzpomněl třeba na The Beatles (ostatně, celý počin zní trochu retro, jako by spíše vznikl v jejich době). Ale ne vždy, protože třeba “Be Afraid of the Man in the Moon!” se nese v duchu elektroniky, u níž se člověk nemůže rozhodnout, jestli mu to evokuje vesmír, drogy, staré sci-fi komiksy z Ábíčka nebo Nintendo.

K tomu všemu pak přidejte zábavnou a pěkně slyšitelnou baskytaru, některé dost povedené momenty (hlavně “Giant Crow”, “Shine”), občasný ostřejší závan (úvodní “Anglerfish”, střed “Giant Crow”) a vyjde vám… ano, vlastně dost povedený počin.


Suruni – Ikuus

Suruni - Ikuus
Země: Finsko
Žánr: experimental lo-fi black metal
Datum vydání: 27.3.2014
Label: Sun & Moon Records

Tracklist:
01. Ei se ollut vahinko
02. Elämän Kevät
03. Ikuus
04. Akana
05. Kirkkauden virtaus
06. Ismi
07. Vastaus
08. Lopuksi

Hodnocení:
H. – 3,5/10
Atreides – 2,5/10

Průměrné hodnocení: 3/10

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Sun & Moon Records

Já upřímně nejsem zrovna zastánce prznění českého jazyka tím, že se v něm používají anglická slova (nemám na mysli převzatá), stejně tak ani nejsem příznivcem různých těch zkratek a patvarů, které je posledních pár roků v módě používat především v internetové komunikaci. V případě desky “Ikuus” se sem ale jeden podobný patvar docela hodí, protože pro něj čeština prostě nemá takhle úderný ekvivalent – tohle album je totiž těžké wtf.

Začněme ale ještě jednou a trochu méně zmateně. Suruni je finská kapela (záměrně ještě neříkám styl, k tomu se dostaneme záhy a právě ten je zdrojem onoho “wtf efektu”), jejíž název lze do naší mateřštiny přeložit jako “Zármutek”. Kapela funguje od roku 2011 a doposud měla na kontě pouze jedno EP “Antropomorfism” z roku 2012. Letos, konkrétně řečeno v dubnu, vyšel dlouhohrající debut, jehož název zní “Ikuus”. O co tu tedy kráčí?

Dokážete si představit experimentální lo-fi black metal? Jestli ne, tak to nás až donedávna bylo víc… a právě s “Ikuus” máte možnost to změnit a podívat se na to, jak to vypadá, podobně jako jsem to před časem udělal já sám. Nicméně, nerad to říkám, ale právě studijní důvody (to abyste se dozvěděli, jak zní něco takového, kde už škatulka vypadá dost šíleně) jsou asi tím největším argumentem, proč prvotinu Suruni doporučit k poslechu. Po hudební stránce už je to takové… no, prostě divné jak prase. Až moc…

Já osobně mám syrový chrastivý a prasácký lo-fi black metal rád. Opravdu ano, patřím k těm několika málo postižencům, kteří podobné věci fakt dobrovolně a dokonce i rádi poslouchají a líbí se jim. Stejně tak mám v oblibě i experimentální black metal. Ale jak Suruni ukazují, spojit tyhle dvě věci dohromady je dost velká magořina.

Zvuk “Ikuus” je přesně takový, jaký si představíte, když vám někdo řekne, že se jedná o lo-fi black metal. Je to zahuhlaný bzučivý chlív, jak kdyby to Suruni pomalu natáčeli tím stylem, že doprostřed zkušebny postaví nepříliš kvalitní magneťák a už jedou. I když takhle to nejspíš nebylo, neboť se jedná o jednočlenný projekt, což je škoda, protože mi to boří takovou pěknou teorii o způsobu nahrávání. Každopádně, tahle black metalová složka je spíše pomalejšího rázu, možná středně rychlého, v podstatě žádné vichřice se nekonají. Kromě toho je ten black metal vlastně dost primitivní… bicí jsou jen takové prostě mlácení, kytary skřípou víc jak schody ve tři ráno nebo padesát let nenamazané kovové dveře, prostě klasika. Baskytary si většinou ani nevšimnete, že tam nějaká je, pokud si teda třeba nevezme hlavní slovo jako třeba v první polovině osmiminutové “Ismi”.

No, a do tohohle náhodně rozházejte nějaké akustické vyhrávky (“Ei se ollut vahinko”, “Kirkkauden virtaus”, “Lopuksi”). Pak přidejte kousek jako “Ismi”, který ve své první půli úplně dlabe na kytaru a na místo ní suverénně nabízí jen basu, aby se v závěru zvrhl do nesmyslné kakofonie, jež zní, jak kdybyste kocourovi skřípli kulky do svěráku a on na vás začal prskat. Nesmí chybět nějaké to sólování jako třeba na začátku “Vastans” nebo rovnou naprosto totálně ujeté momenty jako třeba harmonika v “Akana”. Kromě toho je ještě většina “Ikuus” instrumentální, což je ale vlastně docela dobře, protože vždycky, když se zpěv ozve, tak si říkám, že si jej Sakari Piisti, onen jediný člen Suruni, klidně mohl nechat, protože nestojí za nic… no, popravdě ten vokál stojí za hovno, ale nechtěl jsem být kurva sprostý.

Je asi jasné, že takovýhle bláznivý koktejl polo-akustického raw black metalu může dopadnout buď jako fakt originální, neotřelá a zajímavá záležitost, na jakou nenarazíte na každém rohu, nebo jako absolutní blbost. A jakkoliv jsem osobně nakloněn všem hudebním experimentům, v případě je “Ikuus” je bohužel správně ta druhá možnost. V tom úplně nejzákladnějším jádru je ta myšlenka Suruni možná dobrá, ten koncept a pojetí jsou zajímavé, ale finální výsledek bohužel vypadá tak, že opravdu dobré je jen minimum z těch 37 minut, co počin trvá. Konkrétně jde především o onu harmonikovou “Akana”, která je tak mimo, až je to vlastně zábavné, a možná ještě první půli “Ismi”. Zbytek ovšem balancuje někde na hraně mezi rozpačitým a neposlouchatelným.

Máme tu dvě možnosti. První je ta, že Suruni je čisté umění, k jehož pochopení, ocenění a docenění jsem ještě nebyl schopen mentálně dozrát, a tudíž jsem to nepochopil a ta genialita “Ikuus” mi zůstala skryta, protože jsem ignorant, barbar a nekulturní hovado. Druhou možností je to, že ta deska je prostě a jednoduše debilita. A vzhledem k tomu, že nemám v plánu tu sám sobě veřejně nadávat do ignorantů, musím hlasovat pro tu druhou možnost a prohlásit “Ikuus” za debilitu.

Možná, že někde hluboko uvnitř v tom je ukrytý potenciál… akorát je ukrytý až moc dobře. Uznávám, že by si “Ikuus” nejspíš zasloužilo ještě méně bodů, ale za těch několik málo ne úplně marných momentů a hlavně za to, že je mi sympatické, když někdo zkouší takhle šílené experimenty, dám čtyři… anebo ne, radši ještě o půl bodu míň. Na rovinu říkám, že ta základní hudební filozofie Suruni a odvaha zkusit to jinak se mi líbí mnohem víc než to, jak ta muzika v reálu zní…


Další názory:

Tak nějak nevím, co si o téhle desce vlastně myslet, protože takhle rozporuplný počin jsem v uších už hodně dlouho neměl (když pominu, že si sem tam pustím Babymetal). Abych byl konkrétnější – základ “Ikuus” je jako takový dobrý. Možná i víc než dobrý. Bohužel to, co už je na tom základu postavné, už tak slavné zdaleka není, a ačkoliv podobně jako kolega nade mnou oceňuji, že se pokouší k hudbě přistupovat jinak než většina scény… ale pokud už chce vydávat desku a myslet to vážně, opravdu by neškodilo k celé věci i seriózně přistupovat. “Ikuus” mi v tomto ohledu připomíná moje pokusy, kdy jsem v zápalu nadšení blbnul s akustikou a na starý mikrofon určený pro VOIP nahrával black metal. Jak strašně něco takového zní, si jistě domyslíte sami a Suruni na tom v případě debutu nejsou o mnoho lépe. Tohle se snad ani nedá omluvit polními podmínkami, tohle je prostě kanál, který v zásadě dobré nápady nijak nezachrání. Nelámu nad Suruni hůl, protože někde v hloubi potenciál bezpochyby má – jen by jej mohl proměnit do stavu, kdy je člověk bude moci poslouchat bez trvalých následků.
Atreides