Grindová superkapela Lock Up – v jejíchž řadách se potkávají Shane Embury (Napalm Death, Brujeria, Venomous Concept), Nicholas Barker (Twilight of the Gods, ex-Brujeria, ex-Cradle of Filth, ex-Dimmu Borgir), Kevin Sharp (Venomous Concept, ex-Brutal Truth) a Anton Reisenegger (Criminal, Pentagram Chile) – se v listopadu vydá do studia natáčet svou čtvrtou desku. Výsledek by měl na pultech obchodů přistát na přelomu jara a léta příštího roku.
Archiv štítku: Lock Up
Lock Up – Necropolis Transparent
 |
| Země: international Žánr: grindcore / death metal Datum vydání: 1.7.2011 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 8/10 Odkazy:
|
Když se o vaší kapele mluví jako o hvězdném projektu složeném z těch nejlepších hudebníků v oboru, váš život se okamžitě rozkládá do dvou bipolárních rovin, které spolu mohou koexistovat i přesto, že tato skutečnost ne vždy dělá dobrotu. Zatímco z vás jedna skupina lidí vyvrací žlázy, protože jste to prostě vy, jiní očekávají něco, co jim nemůže dát ani bůh, natož vy. A hádejte co? Ani jedno z toho není úplně ideální. Lock Up by vám mohli povědět své, jelikož ve svých řadách mají persóny jako Shanea Emburyho (Napalm Death, Brujeria), Nicholase Barkera (ex-Dimmu Borgir, ex-Cradle of Filth), či dříve i Jesseho Pintada (Terrorizer, ex-Napalm Death). Není to poprvé, co se formuje instance podobného druhu, Brujeria je taktéž jedním z all-star projektů, sahá mu ovšem Lock Up alespoň k oněm pomyslným patám? Nová fošna s názvem “Necropolis Transparent” se za pomocí vlastních sil vyšplhá i mnohem víš.
A jsme to právě my posluchači, kteří jsou soudci této geniální fúze grindcoru s nádechem apokalyptického řádění. Není těžké odhadnout, že kvarteto ostrých chlapů s mnohaletou praxí ví, co dělá, co lépe, “Necropolis Transparent” zní profesionálně po všech směrech, o to více potěší, že zasytí i hladové a náročné ucho plné hnisu a zakrvavených hlenů cílové skupiny, na niž míří. A osobní kvality jsou premisou pro kvality pracovní. Řekněme, že máte rádi grindcore, ale už vás unavuje garážový zvuk této rozsáhlé undergroundové a mnohdy amatérské kultury. Právě pro vás je deska “Necropolis Transparent” přímo určena. Rychlé tempo, ale promyšlená instrumentální část jsou zkrátka příliš velkým luxusem na to, abyste si ji mohli nechat proklouznout mezi prsty.
Rychlost nahrávky a obecné podladění celého tématu samozřejmě nemusí nutně determinovat kvalitu desky, zvuk je ovšem nekompromisní a stejně tak vcelku solidně sladěný dohromady, což je jeden z těch standardů moderního grindu, který spousta desek postrádá. Instrumentálně se jedná o hotový chaos, řezanici proloženou šlehajícími kytarami a salvami úderů do bicích. Ostré tóny tak střídá hromové, leč jasné krupobití připomínající pochod vojáků pod vedením sadistického velitele. Nečekejte žádné vokální orgie, ani nezkoušejte najít své druhé já v lyrickém komponentu “Necropolis Transparent”. Je to zbytečné. I přes charisma Tomase Lindberga, vokalisty, nemusíte být se zpěvem úplně sladěni. Pravda, kvičení, ječení a zběsilé polykání slov je v případě grindu ikonickou záležitostí, dost dobře bych si ovšem dokázal představit i mnohem hlubší a temnější chraplák, který by mohl albu přidat na atmosféře.
Samozřejmě jde o čistě individuální cítění, ale asi mi spíš sedí jedinci, co zní jak tyranosauří matka, které někdo vzal děti, ne jako velociraptor bez snídaně. Fošna je doslova protkána momenty, během kterých budete prosit o milost, ale hlavně o další přísun podobného materiálu. Noví Lock Up totiž opětovně dokazují, že nepotřebujete vybavení za rozpočet americké armády, ale kvalitní nahrávku lze vyplodit i z vlastních zkušeností, přičemž byste si veškeré písně dokázali představit i jako čistě instrumentální materiál. Kupříkladu song “Infiltrate and Destroy” zní stejně mocně, jako když kladivem mlátíte do betonového bloku, ovšem s mnohem větší kadencí, za kterou by se nestyděl ani z výrobního pásu vytažený samopal. A instrumentální “Tartarus” v sobě také ukrývá něco, co se nevešlo do zbytku alba, které je v drtivé většině případů zběsilé prakticky od začátku do konce každé z písní. Pokud nás Lock Up slyší, jakože určitě ne, klidně bychom si nechali podobných kreací líbit mnohem víc. Naše uši by měly nejen krvácet, ale měla by z nich dštít krev rovnou do všech stran.
“Necropolis Transparent” není vpravdě ničím novým, ani výrazně originálním. Jde o sladěnost a vybroušenost grinderského řemesla, v němž se Lock Up pohybují s nevídanou bravurou a opět dotvářejí onu část lidské fantazie, která se přívalem rádoby drsných, mnohdy jednočlenných kapel odumírá. Pokud chcete prvotřídní desku z oboru extrémní hudby, zde máte jasného kandidáta. “Necropolis Transparent” je zatraceně rychlé, zatraceně silné a po všech směrech dotažené album. Nyní zařvěte na nás, ať nebolí nás hlava.
Další názory:
Totální prasečina! Chlív jak hovado té nejvyšší kvality! Od začátku do konce je “Necropolis Transparent” naprosto nekompromisní klepec, který vám nedá šanci. Je to nehorázně brutální jízda, jednoznačně absolutní špica ve svém žánru. Možná se zeptáte, proč tedy dávám “jenom” 8? Víte, není problém v kvalitě “Necropolis Transparent”, protože ta je na nejvyšší úrovni, ale v mém osobním vkusu, jelikož moje nároky na hudbu, která by měla dostat ještě vyšší hodnocení, leží jinde než v bezbřehém nářezu, byť neskutečně kvalitním. Kdybych byl ale zarytý fanoušek deathu a grindu, hodnotil bych minimálně 9…
H.
Redakční eintopf #26 – červenec 2011
 |
| Nejočekávanější album měsíce: Powerwolf – Blood of the Saints |
| H.: Powerwolf – Blood of the Saints Index očekávání: 7/10 Earthworm: Seda: Ježura: nK_!:
|
H.:
I když mě lákají exotičtí black metalisté Chthonic z Taiwanu, jejichž “Takasago Army” bylo z původně zamýšleného června přesunuto na červenec (vypuštěný videoklip mě opravdu pěkně navnadil), a norské progresivní hračičky Communic si rovněž v žádném případě nenechám ujít, nakonec musím vítězství v červencovém eintopfu přiklepnout německo-rumunsko-nizozemským vlkům Powerwolf. Víte, já proti heavy, power a všem příbuzným metalům nic nemám, ale poslouchám v těchto odnožích v podstatě jen staré klasiky, na nichž jsem vyrůstal, a málokdy se stane, že by mne něco novějšího opravdu zaujalo. Ale zrovinka Powerwolf mě svého času sakra dostali už svým druhým albem “Lupus dei”. A stejně tak mě odrovnalo i další “Bible of the Beast”. Výtečný chytlavý power metal s koulema, který si na nic nehraje. Navíc – a to je možná to hlavní – prezentovaný s vtipem a obrovským nadhledem, aniž by Powerwolf upadli do žumpy vyloženě sranda skupin. A to je na dnešní zakomplexované scéně, mezi bezpočtem chachacha kapel a kapel tvářících se vážně jako hovno, už pomalu vzácnost. Těmhle frajerům se snad ani nedá nefandit!
Earthworm:
Než jsem zjistil, že vychází novinka Chthonic, málem jsem dostal infarkt, že nebudu mít o čem psát do eintopfu. Taiwanský black metal od Chthonic je opravdu luxusní záležitost, dost tvrdá a atmosférická (za což jsme vděční hlavně tradičním taiwanským nástrojům) a zároveň melodická a na black metal i chytlavá. Na posledním albu “Mirror of Retribution”, na kterém se to hemžilo samými excelentními skladbami, nebylo příliš těžké vypěstovat si závislost, tak schválně jestli za pár dní, po prvním poslechu, budu zase vypadat jako feťák :)
Seda:
Červenec je poměrně slabý měsíc. Je tu sice pár kapel, které stojí za poslech, ale žádná bomba, kterou bych denně vyhledával (v obchodech…), jestli už ji mají. Moje nejvetší pozornost tedy připadne Suicide Silence. Pro spoustu lidí modla a naprosto kultovní kapela, mě přijde naprosto obyčejná, až na to, že tvoří trošku lepší deathcore než většina. Přesto se ale o žádný zázrak nejedná a podobně budu přistupovat i k desce. Žádnou pecku nečekám a ona to asi ani pecka nebude. Klasika od Suicide Silence.
Ježura:
To by bylo, aby po sobě šly dva měsíce, kde bych se nemoh nějakýho alba dočkat… Jinak řečeno, červenec je opět slabší, ale přeci jenom to není taková bída, jak jsem si na první pohled to tabulek myslel. Po snížení nároků mě zaujali Poláci Decapitated, ale když došlo na lámání chleba, dojeli na to, že jsem od nich slyšel jenom dvě písničky a nejsem si vůbec jistý, jestli mě dovedou zaujmout v širším spektru. A právě to je důvod, proč tentokrát vítězí německo-rumunští neznabozi Powerwolf se svoji novinkou “Blood of the Saints”. Těmhle sympaťákům fandím od loňského Metalfestu a skutečně mě zajímá, jestli se jim i napočtvrté podaří namíchat tak povedený a hlavně zábavný hudební koktejl…
nK_!:
Takže hnedka na úvod na rovinu řeknu, že v červenci se vůbec na nic netěším, a proto jsem namátkově vybral jediné album, které mi dohromady nic neříká, ale vím, že se jedná o nějaký all-stars projekt grindcore scény, na který se těší mnoho fanoušků, mezi které se bohužel nepočítám, a pravděpodobně si tuto desku v životě nepustím. Tím jsem se dostal na konec a stačila mi k tomu jedna věta, hehe :-)
Brutal Assault 15 (pátek)
 |
| Datum: 13.8.2010 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Aura Noir, Bleed from Within, Bonded by Blood, Callisto, Cannibal Corpse, Catamenia, Converge, Crushing Caspars, Devin Townsend, Devourment, Gaza, Hypnos, Ihsahn, Ill Niño, Kalmah, Kylesa, Lock Up, Mnemic, Monstrosity, Napalm Death, Necrophagist, Proghma-C, Sigh, Sybreed
|
H.: Den začíná se Sedovými oblíbenci Bleed from Within. Redakční kolega by mi asi do smrti neodpustil, kdybych je vynechal, ale asi ještě víc ho naštve, když tu veřejně vyhlásím, že nestáli za nic (smích). Deathcorový průměr, hráli slabou půlhodinku a i na takhle krátké časové ploše mě nudili. Zjevně se snažili, aby vypadali fakt jakože drsně, ale věřte jim to. Tomu zpěvákovi nevěřím ani to, že už má občanku (smích).
Seda: Šéfredaktorovi se tato kapela vůbec nelíbí, já mám přesně opačný názor. Slyšel jsem jejich obě dvě desky a obě jsou velice kvalitní. Jejich vystoupení bylo rychlé, protože jim pořadatelé moc času nepřiřadili, což je určitě škoda. První song jsem nestihl, protože byly velké fronty u vstupu, a tak pořádně vnímám až zhruba od třetí písně. Stihl jsem ale hlavní hity jako “The Healing” nebo poslední “Servants of Divinity”.
Seda: Po Bleed from Within jsou na řadě Gaza, kteří mají společné turné ještě s Kylesou a Converge. Gaza už jsem před Brutal Assaultem hodnotil jako slabší Converge a bylo tomu tak i na koncertě. S tím, co jsme pak viděli večer, se to nedalo moc srovnávat. Gaza byla průměrná a u mě trošku zklamání.
H.: Proghma-C byli přinejmenším zajímaví. Přemýšlivá progresivní muzika s civilním projevem. Dlouhé skladby dávaly možnost vytváření mnoha barvitých hudebních ploch. V jedenáct dopoledne to sice tolik nevyzní, ale rozhodně mě zaujali natolik, že zkusím podrobněji prozkoumat i jejich debutovou desku “Bar-do Travel”.
Seda: Slyšel jsem začátek, ale protože se blížila autogramiáda Bleed from Within, musel jsem odejít.
H.: V tuto chvíli měli původně nastoupit Алконост z Ruska, jenže nedostali potřebná víza, tudíž z programu vypadli. Místo nich se na pódiu objevují thrashující Amíci Bonded by Blood, kteří byli přesunuti ze čtvrtka. Moc mě to tedy nebavilo – průměrná hudba, průměrné vystoupení. Ti Алконост by byli určitě lepší…
Seda: Kdybych měl Callisto naposloucháno, bavilo by mě to víc, jelikož jsem ale vše slyšel poprvé, moc mě to nebavilo.
H.: I s další formací po Callisto zůstáváme ve Finsku, jen ten žánr se nám trochu mění. Catamenia byla vcelku dobrá, ale rozhodně ne omračující. Půlhodina v jejich společnosti však vesměs nenudila.
Seda: Tady jsem po začátku dne slyšel konečně něco dobrého. Catamenia mě poměrně bavila a zřejmě si seženu nějaká jejich alba. Palec nahoru.
H.: O dost lepší už to bylo s Devourment. Brutal death metal sice není můj šálek čaje a normálně mi jejich tvorba přijde jako nudný binec, síla takovýhle skupin ale tkví především v koncertování a to Devourment potvrdili. Ultra nářez pro otrlé, avšak hodně zábavný.
H.: Ještě lepší byla Kylesa. Ta se mi opravdu líbila. I když tahle kapela hraje hodně heavy, při vystoupení všichni členové pařili jak na nějaký skočný punk. Škoda, že jsem z nich musel odejít v půlce, abych stihl autogramiádu japonské kamikadze Sigh. Víc vám o Kylese řekne Seda, ten je viděl celé:
Seda: Ač se kolegovi líbili, mě to nebavilo. Z desky mi přišla Kylesa velice zajímavá, naživo to pro mě ale vyznělo všechno stejně, a tak jsem se spíše nudil [aha, tak vám toho zase tolik neřekl (smích) – pozn. H.].
H.: Na Monstrosity a Kalmah jsem si já vybral povolenou přestávku. Jen druhé jmenované jsem po očku sledoval z dálky, vcelku se mi ani nezdáli nijak špatní, ale rozhodl jsem se radši šetřit si své dolní hnáty na večerní program. Už jen proto, že Kalmah prostě není záležitost, jejíž zmeškání by mě jakkoliv mrzelo.
Seda: Normálnímu death metalu příliš neholduji a Monstrosity jsem vůbec neznal. Show byla ale dobrá a tak fanoušky kapely potěšili. Mě to bavilo pouze chvílemi.
Seda: Zato melodický death metal, ten už můžu. Children of Bodom byli zklamáním, ale Kalmah zahráli lépe. Sice jsem naposloucháno taky neměl, ale bavilo mě to.
H.: Za Sigh bych Shindymu nejradši olízal kulky (obrazně řečeno (smích)). Konečně jsem měl možnost vidět tyhle šílence naživo. Kdo by to byl do nich řekl, že předvedou takové zlo. Na autogramiádě to byli typičtí Japonci – tišší, usměvaví, nenápadní – a na pódiu pak rozjedou takovou jízdu. Dr.Mikannibal doslova šílela, politá krví a více neoblečená než oblečená (sukně byla tak mini, že zjistit barvu jejích spoďárů nebyl problém (smích)) řvala jak drak, plivala okolo sebe oheň, zapalovala knížky, akorát to závěrečné číslo se jí lehce nepovedlo a zapálila omylem odposlech. Vrchní mozek Mirai ji v řevu zdatně doplňoval… řeknu vám, byl to vážně zážitek, dívat se na ty dva, jak tam řádí. Hrálo se hlavně z posledních dvou desek “Hangman’s Hymn – Musikalische Exequien” (třeba “Introitus/Kyrie”, “Inked in Blood”) a “Scenes from Hell” (např. “Prelude to the Oracle”), ale na závěr zazněla i předělávka “Black Metal” od kultovních pekelníků Venom.
Seda: Peklo! Takovou jízdu jsem od Sigh nečekal, pokud se tu objeví příště, určitě musí do večerních hodin. Jedno z nejlepších vystoupení vůbec.
H.: Crushing Caspars toho podle mě zas tolik nepředvedli. Neurážející a skočné HC z Německa, až moc se ohlížející za newyorskou školou. Poslouchat se to dalo, ale oproti předcházejícímu masu neměli šanci.
H.: Zde měli původně přijít na řadu Bal-Sagoth, ale chlapi tak trochu nestihli letadlo, tudíž si prohazují místo se Sybreed, kteří měli původně zahrát v sobotu po obědě. Švýcarské disko mě celkem bavilo, jejich placku bych si sice v životě nekoupil, ale na koncert jsem se podíval s chutí. Největší pozornost bez problému poutal obrovitý snědý basák neustále házející svým jedním copánkem.
H.: V programu je další změna, resp. prohození dvou skupin. Necrophagist musí zahrát dříve, takže se posouvají o dvě hodiny dopředu a vyměňují si pozici s Mnemic. Abych řekl pravdu, na Necrophagist jsem se těšil opravdu hodně, ale ve výsledku mě jejich technický death nejenže nenadchl, ale úplně zklamal. Nemůžu si pomoct, ale bylo to prostě jednotvárné a nezajímavé. Kdybych byl ožralý jak prase, tak bych to neřešil a lítal v kotli, ale za střízliva mě to prostě nebralo. Navíc schytali ne moc povedený zvuk, takže si ani posluchač nemohl pořádně vychutnat všechny ty jejich vyhrávky, finesy a závody po hmatnících. Ani brutální zařezávačka “Seven” mi náladu nespravila.
Seda: Bohužel další death metal, tentokrát ale veliké zklamání a já jsem asi po dvou písních odpočítaval čas, kdy odejdou.
H.: Program pokračuje na vedlejší stage dalším death metalem – znovuobnovenou domácí veličinou Hypnos, pro něž byl Brutal Assault koncertní premiérou po znovuobnovení činosti. Říkejte si, co chcete, ale Brunova smečka zakopala Necrophagist hluboko pod zem! To byla jízda! Začátek byl skoro až dojemný, když Bruno nastoupil v bílé košili s plachtou “We’re back for you”, zbytek vystoupení se však už nesl v brutálním tempu nekompromisního a hodně kvalitního deathu.
Seda: Pro dnešek jsem měl dost death metalu, ale rozhodl jsem se, že Hypnos zkusím, když už jsou od nás. Bál jsem se výsledku jako Necrophagist, ale Hypnos překvapili. Česká kapela v těžké konkurenci obstála a byl to jeden ze světlejších momentů dne.
H.: Jedním ze zástupců těch modernějších žánrů na festivalu byli Ill Niño. Docela to šlo se na to dívat a metal v jejich podání průjem rozhodně způsobit nemůže, ale přece jenom mě tam štvaly ty čisté vokály. Řvací pasáže byly mnohem lepší (smích). V půlce jsem odešel trochu ulevit nohám před večerním programem.
Seda: Když jsme se s H. bavili o kapelách, tak většinu z mého “wishlistu” odsoudil, že se to tam nehodí. Když jsem ale viděl jeden videoklip od Ill Niño, tak moje kapely tam seděly mnohem více (smích). Ale docela mě to překvapilo, protože to nebyla žádná slaďárna, ale poměrně tvrdá hudba. Takže u mě překvapení.
H.: Mnemic se mi tedy moc nelíbili. Ještě si pamatuji, jak mi v období prvních dvou desek přišli jako celkem solidní skupina (i když nějak odvařený jsem z nich nebyl ani tehdá, to je pravda), po odchodu původního zpěváka se mi však zamlouvají méně a méně. A koncert v Josefově na tom nic nezměnil, jen mi to spíše potvrdil. Průměrný výstup z mého pohledu.
Seda: Místo Mnemic jsem si šel vystát místo na mé favority Converge.
H.: Converge nahodili laťku kvality o několik tříd výše. Ze studiových nahrávek mě to nebaví, ale koncert byl úplně někde jinde. Koho jejich set nepřeválcoval, ten se asi díval na jinou skupinu. Všichni členové po pódiu skákali jak šílení, zvláště zpěvák s baskytaristou v tom excelovali. Energie se ze stage přímo valila. Mikrofon házený přímo do diváků byl jen třešničkou na dortu.
Seda: Jeden z mých tří headlinerů. Musím říct, že takovouhle energii jsem vůbec nečekal. Zpěvák už asi půlhodinu před vystoupením různě pobíhal vzadu a rozcvičoval se. Poměrně často se bavil se zvukařem, aby byla show co nejlepší. A výsledek byl skvělý. Z nové desky zazněly třeba “Axe to Fall”, “Dark Horse” anebo “Reap What You Sow”. Ze starších hitů třeba “Concubine”. Určitě jeden z top vystoupení dne.
H.: Lock Up možná do posledního písmenka naplňují význam slov all-star projekt, ale ani to jim nepomohlo k tomu, aby mě strhli. Hudebně to byl sice pořádný grind-deathový bordel, ale ne… jako celek se mi to moc nelíbilo.
H.: Koncert z jiné planety předvedl Devin Townsend. Ano, čekal jsem, že to bude dobré, ale ne, že to bude takto úžasné. Devin se ukázal jako skvělý bavič už při zvukovce, kde svými prupovídkami (některé z nich byste však spíše než skoro-čtyřicátníkovi připsali na vrub puberťákovi (smích)) a tanečky krátil dlouhou chvíli všem přítomným fanouškům. Jako na povel, hned jak vzal Devin poprvé do ruky kytaru, se ze vteřiny na vteřinu spustil neuvěřitelný chcanec, který dotvořil unikátní atmosféru. První polovina vystoupení byla naprosto dokonalým zážitkem, ta druhá už šla lehounce dolů (možná to bylo i výběrem skladeb), ale nic nemohlo zkazit můj dojem, že kdybych za celý festival viděl jenom Devina, stejně by se vyplatilo přijet.
H.: Oproti uvolněnému a upovídanému kanadskému plešounkovi vypadali Cannibal Corpse jako banda bručounů, kteří se neumí pobavit. Jejich show ala “postavíme se na jedno místo a budeme hoblovat, dokud nepadneme” ocenil velký kotel, já osobně však nikoliv. A to i přes fakt, že zahráli mojí oblíbenou pecku “Death Walking Terror”.
H.: Na řadě je další velký umělec, bývalý frontman legendárních Emperor, Ihsahn z Norska. Když už jsem zmínil ty Emperor, tak tím rovnou mohu začít – nic z jejich tvorby nezaznělo. Přestože bylo slibováno, že kultovní vály budou, žádné “Inno a Satana”, žádné “I am the Black Wizards”, žádné “The Loss and Curse of Reverence”, nic takového se nekonalo. Jenže… je to vůbec špatně? Na jednu stranu musím říct, že ano, trochu mě to mrzelo, ale na druhou, stará alba Emperor toho se současným Ihsahnovým hudebním rozpoložením zas tolik společného nemají a tím, že hrál jen ze svých tří sólovek, se koncert netříštil ve stylových kotrmelcích a držel hezky pohromadě. Největší prostor samozřejmě dostalo aktuální “After” (“The Barren Lands”, “A Grave Inversed”, “Frozen Lakes on Mars”), ale došlo třeba i na takové “Scarab” nebo “Unhealer” z předchozího “angL”. V přímém souboji dvou progresivních veličin u mě sice o kousek vyhrála Kanada, ale i norský vyslanec vystřihl naprosto skvělý set.
H.: Z progrese skok opět do brutality. Grindoví nestoři Napalm Death mě oproti Cannibal Corpse bavili a evidentně bavili i davy vytrvale pařících kotelníků. Napalm Death jsou sázka na jistotu, ti snad ani blbé koncerty neumí.
H.: Na letošním Brutal Assaultu se rozhodně nevyplatilo jít spát před koncem programu. No řekněte sami, vždyť jen blázen by si nechal ujít tak exkluzivní záležitost jako Aura Noir. Apollyon (Immortal, ex-Dødheimsgard, ex-Gorgoroth) a Blasphemer (ex-Mayhem)… to je sestava, jež nemůže nechat chladným žádného black metalistu. Kolikrát jsme už měli možnost vidět je spolu na pódiu? U nás vůbec poprvé. O to víc ale zamrzí neuvěřitelné technické problémy, které je provázely, přesněji řečeno šlo o problémy s kytarou. Ta totiž neustále vypadávala, jindy na ni Blasphemer valil jak drak a nebylo nic slyšet (bylo na něm vidět, že je opravdu hodně nasraný, jeho procítěné “Fuck!” bylo slyšet daleko od pódia). I přes neustálé zkoušení různých kytar to nakonec dopadlo odvařením zesilovače (což Apollyon lakonicky komentoval ve smyslu, že hrají tak tvrdě, že to aparatura nezvládá). Když už se jim ale podařila odehrát víc jak polovinu songu v kuse bez výpadku kytary, byl to neuvěřitelný nářez. Všichni členové Aura Noir jasně dokázali, že své pevné místo v historii žánru nemají náhodou. A Apollyonova basa je prostě lahůdková. A pak, že black metalisti prý neumí hrát, pche… Já jsem si i přes haprující techniku Aura Noir užil parádně a jsem rád, že si díky Shindymu mohu odškrtnout další kapelu, kterou jsem chtěl už hodně dlouho vidět.