Archiv štítku: Lord Mantis

Redakční eintopf – listopad 2019

Dolch – Feuer

H.:
1. (Dolch) – Feuer
2. Onyx & Snowgoons – SnowMads
3. Havohej – Table of Uncreation

Metacyclosynchrotron:
1. Reveal! – Scissorgod
2. (Dolch) – Feuer
3. Chaos Echœs – Remains

Cnuk:
1. Blood Incantation – Hidden History of the Human Race
2. Nile – Vile Nilotic Rites
3. Čad – Zabi ma

Dantez:
1. Lord Mantis – Universal Death Church
2. The Wraith – Gloom Ballet
3. Wolfbrigade – The Enemy: Reality

H.

H.:

(Dolch) musím na první místo napsat už z povinnosti, protože do muziky téhle kapely jsem se postupně skutečně zamiloval. Bohužel ale musím říct, že první řadovka „Feuer“ nedokáže rozvibrovat niterní struny podobným způsobem jako třeba „I & II“. Atmosféra a kouzlo v tom pořád jsou, jen v trochu naředěné formě. Přesto se pořád jedná o nahrávku hodnou pozornosti a hodlám si ji koupit. Za poslech vám to stát bude, nečekejte však vrcholné dílo (Dolch).

S klidným srdcem můžu říct, že „#WakeDaFucUp“ patří k mým nejoblíbenějším hip-hopovým albům vůbec. Přísný diktát nasraných niggaz z Onyx s bohovskými beaty Snowgoons makal jako čuně a dodnes mě ta nahrávka hrozně baví. Proto mě potěšilo, že vítězný tým se opět sešel a dal dohromady další dlouhohrající desku „SnowMads“. První singl „Ain’t No Time to Rest“, v němž si nějakou tu sloku přidali i další staří známí z Dope D.O.D., slibuje, že i tentokrát by to mohla být super věc.

V neposlední řadě by neměla zapadnout ani třetí deska kultovních Havohej, vedlejšáku Paula LedneyhoProfanatica. Tady snad není moc o čem mluvit, protože kdo neví, která bije, tak by měl jít odevzdat svojí průkazku fanouška extrémního metalu.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

S tři roky starým „Flystrips“ jsem si užil hromadu podivné zábavy a jednou za čas se k vybraným skladbám Reveal! vracím, což stačí, abych tu novinku „Scissorgod“ zmínil. Před pár dny mi ale přišlo promo a během prvního poslechu jsem se nestačil divit, do jakých „králičích nor“ to zas ti magoři skákali. Těším se na další zkoumání a desku doporučuji vyhlížet již teď, protože Reveal! se nejspíš už definitivně zcvokli. Videoklip k skladbě „Clevermouth“ napoví víc.

Doufal jsem, že i s (Dolch) prolezu tou příslovečnou králičí norou a ocitnu se díky jejich hudbě ve stavu/světě, co se těžko popisuje, jak je magický. S „Feuer“ se mi toho zatím nedostává, ale album se mi jinak líbí a je možné, že zrovna vám dopřeje to, co dělá z poslechu hudby duchovní zážitek.

A kdy už tady odkazuju na tu Alenku, tak si rád připomenu i „tripy“ způsobené hudbou Chaos Echœs, a že jich pár silných bylo! Rozlučková kompilačka „Remains“ nabídne směs živého materiálu, alternativních verzí skladeb a „outtakes“ ze studia, což by mohlo bolístku z jejich rozpadu trochu zahojit. Chaos Echœs si s živým materiál údajně dost pohráli, takže to snad nebude jen suchopárný živák a pár céčkových skladeb navrch, neboli záležitost jednoho zbytečného poslechu.

Reveal

Cnuk

Cnuk:

Vezmu to popořádku. První den v měsíci se chystají vydat novou placku Slováci Čad. Bude se jmenovat „Zabi ma“ a myslím, že každý dobře ví, co bude zhruba obsahovat. Jejich současné rozpoložení je mi dost sympatické. Přestože se vzhledem ke své minulosti docela dost uklidnili, řekl bych, že to bylo ku prospěchu věci. Nejlépe se to sešlo asi na „Ťažkém kovu“, ale ani následující placky včetně dva roky starého „Bastarda“ nejsou vůbec špatné, takže se vlastně docela těším na další hity.

Rovněž prvního listopadu vychází novinka také Nile. Tito nestoři death metalu se tak po čtyřech letech vrací s novou fošnou nazvanou „Vile Nilotic Rites“. Za poslední opravdu povedenou desku považuji už deset let starou „Those Whom the Gods Detest“, takže bych byl moc rád, kdyby se podařilo vyšvihnout z průměru posledních let zase někam výše. První dva singly tomu úplně nenasvědčují, ale nechme se překvapit.

Dvaadvacátého vychází oficiálně také „Hidden History of the Human Race“ od Blood Incantation. Většina z nás ho ale už asi stejně slyšela. Podle dosavadních poslechů se mi to jeví jako výborná záležitost překonávající i tak zdařilou prvotinu, jakou je „Starspawn“, což rozhodně nebyla žádná samozřejmost. Ta laťka byla setsakra vysoko. Uvidím co další dojmy, každopádně Blood Incantation to řežou jako málokdo v žánru.

The Wraith

Dantez

Dantez:

Po smrti Billa Bumgardnera to s funkcí Lord Mantis nevypadalo dvakrát dobře. O to více potěšilo ohlášení nové desky. „Universal Death Church“ by dle dosavadních ukázek mohla hezky navázat na skvěle zvrhlou, ritualisticko-blackově-sludgovou „Death Mask“, takže není co řešit. Perte to tam.

Poctivého staroškolského death rocku bez zbytečných kokotin kolem je v dnešní době jako šafránu. Proto jsem neváhal a když Háčko nabídl promo nové desky kalifornských The Wraith, hned jsem po něm sáhl. Pokud se vám stýská po zvuku, který v osmdesátých letech nastolily kapely jako Killing Joke, Christian Death nebo Samhain, „Gloom Ballet“ rozhodně nepřehlédněte.

U Wolfbrigade sázím na jistotu. Chci to, co Švédi nabízejí vždy: cirka 30 minut striktního, nasraného a neodbočujícího d-beatu. Poslední „Run with the Hunted“ přesně to nabídla a nevidím důvod, proč by se s „The Enemy: Reality“ mělo něco měnit.


Lord Mantis – Death Mask

Lord Mantis - Death Mask
Země: USA
Žánr: sludge / black metal
Datum vydání: 29.4.2014
Label: Profound Lore Records

Tracklist:
01. Body Choke
02. Death Mask
03. Possession Prayer
04. You Will Gag for the Fix
05. Negative Birth
06. Coil
07. Three Crosses

Hodnocení:
Atreides – 8,5/10
H. – 8/10

Průměrné hodnocení: 8,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kdyby neznalá osoba prvně viděla přebal dnes recenzované desky, nejspíš by si řekla, že to bude nějaký pěkně zvrhlý grind. Pěkně šeredná shemale zombie se zjizveným tělem a maskou smrti na obličeji, to se koneckonců běžně nevidí (mimochodem kapele a autorovi artworku Jeffovi Whiteheadovi, kterého můžete znát z Leviathan nebo Hate Meditation, patří dík za to, že přebal alba neopatřili žádným logem nebo názvem desky a dali tomu kousku hnusu krásně vyniknout). Nicméně chyba lávky – “Death Mask” má na svědomí parta z amerického Chicaga, která drtí nekompromisní sludge s řádnou příměsí blacku. A popravdě se divím, že jsem o Lord Mantis nezakopl někdy dřív, když zrovna ze sludgových a dronových bahen se v posledních několika letech rekrutují mé nejoblíbenější spolky.

Přitom Lord Mantis se dvěma předchozími alby na kontě nejsou žádnými nováčky a na scéně fungují již bezmála deset let. Svým žánrem v zásadě příliš nevybočují ze standardů sludge, respektive od jeho charakteristických znaků. Všechno, co sludge dělá sludgem, v jejich tvorbě najdete – alespoň na “Death Mask”. Těžký zvuk tvořený agresivní kytarou a hutnou basou, nakřáplé bicí a agresivní vokál. Chicagská čtveřice k tomu přidává blackový nášup, totiž černokovové riffy pronášené sludgovou rétorikou a nějakou tu sypačku k tomu. Sic zdaleka nejde o takový sonický bordel jako v podání francouzských magorů Celeste, kteří se ve zhruba stejných mantinelech pohybují především v hlukových stěnách a hypnotické atmosféře, Lord Mantis na své novince rozhodně pořádné koule nechybí – a stejně tak ani pořádně zprasená atmosféra.

Album otevírá pomalá, mohutná skladba “Body Choke”. Téměř devítiminutový vál do vás pomalu tlačí jeden riff za druhým a do toho všeho nemocně, občas až zoufale řve zpěvák Charlie Fell. Lord Mantis se s ničím nepářou a již od samého začátku to je výběr těch nejlepších splašek a sraček, které byste v kanálech lidské mysli mohli najít. Když jsem album slyšel prvně, už v šesté minutě úvodní “Body Choke”, kdy skladba poprvé graduje (aby mohla o nějaké dvě minuty později vygradovat podruhé a tentokrát již naposledy), jsem se spokojeně usmíval jak měsíček na hnoji, že tohle je přesně to, co mi sedne a co od hnusného, mazlavého sludge očekávám. V samém jádru útočí Lord Mantis kombinací zoufalosti, nasranosti a špíny na primitivní lidské pudy, riffy potom oddělují lebky od páteře, bicí drtí každou kost v těle a šílený vokál je schopný udělat i z těch neotrlejších borců ubulená děcka, které rodiče zapomněli vyzvednout ve školce. Jedním slovem námrd.

Deska jako taková je kompaktní skládka lidského odpadu a od začátku poslechu do poslední vteřiny drží pohromadě, nerozpadá se. Roste, bobtná, dusí vás atmosférou a vyklepává mozek z hlavy. Těžko vybrat na “Death Mask” nějakou nejlepší skladbu, spíše bych vybral z celého celku několik skutečně fantastických momentů, které totálně nakopávají prdele a protrhávají ušní bubínky. Nejvýraznějším z nich je postupná gradace a samý závěr poslední skladby “Three Crosses”. Mrazivý, blackový riff, který se opakuje a roste a stává se stále více chorobným, se postupně začne prolínat trýznivým kvílením kytary a měnit se v závěrečnou hlukovou stěnu. Nad tím vším kvílí, řve a zoufale štěká Charlie jako pes, kterého perverzní chlápek pověsil za koule do průvanu. Druhým silným momentem je pasáž v titulce “Death Mask”, někdy kolem čtvrté minuty – sekané, silně rytmické pasáže střídající s blackovou sypačkou a silným riffem. Do toho opět hněvem nasáklý vokál.

Do třetice ale přece jen musím vyzdvihnout jednu skladbu. “Possession Prayer”, ačkoliv ne o moc, chtě nechtě vyčnívá nad ostatní. Sama o sobě je průřezem těch nejhnusnějších a nejbestiálnějších poloh, jež jsou na “Death Mask” k nalezení. Celá skladba je prakticky jen monotónním opakováním jednoho ústředního motivu, který kapela postupně rozvíjí do naprosto chorobné podoby. Po krátké zpěvákově deklamaci uprostřed skladby se přehoupne v rybník plný utrpení a hnusu. Prvotřídní odpornost, které nelze odolat. Zběsilý křik, trýznení kytar, noisové ruchy a výjimečně nevýrazné bicí, které na pozadí odměřují čas, jenž zbývá do samého konce.

Plynule na ni navazuje odvrácená tvář alba v podobě dvouminutové mezihry “You Will Gag for the Fix”, která je v podstatě jen neškodným vybrnkáváním na industriálním podmazu. Vytváří ale patřičné napětí před následující “Negative Birth” a album tak ani v hudebně klidnějších momentech neztrácí na atmosféře. Celkově se “Death Mask” převaluje mezi naprostým náserem a právě klidnějšími částmi, které jako by vypadly z repertoáru nějaké atmo-blackové skupiny. A funguje na výbornou. Lord Mantis mají očividně velmi jasnou představu o tom, co chtějí hrát, a jde jim to zatraceně dobře. Sic na poli sludge nejde o nic vyloženě převratného, Lord Mantis se můžou pyšnit jasně rozpoznatelným, vředovitým ksichtem, který prostě poznáte na první poslech. Pokud tedy máte pro takovéhle výplachy alespoň trochu porozumění, nebo byste měli to nutkání poznat zvrácenou tvář black metalu, “Death Mask” je přesně pro vás. Nadprůměrné album ve všech možných ohledech.


Další názory:

Nebudu vám nic nalhávat, na “Death Mask” jsem měl vlastně jenom jeden jediný požadavek – aby to byl nemocný a odporný hnus s hutnou a bezútěšnou atmosférou, stejně jako tomu bylo v případě minulého majstrštyku “Pervertor”. A nutno dodat, že Lord Mantis vůbec v ničem nezaváhali a přesně tohle na své novince stvořili – chorobné riffy, zmučený zvířecí řev a ta atmosféra kurva, to je přesně ono. Uznávám sice, že třeba žánrově spříznění kolegové z Coffinworm se svým letošním opusem “IV.I.VIII” stvořili ještě o kousek větší ohavnost, ale přesto má “Death Mask” úplně všechno, co od kombinace sludge a black metalu chci slyšet.
H.