Archiv štítku: Lord Wind

Redakční eintopf – červenec 2019

Lingua Ignota –  Caligula

H.:
1. Celestial Grave – Secular Flesh
2. Lingua Ignota –  Caligula
3. Lord Wind – The Forest Is My Kingdom

Metacyclosynchrotron:
1. Concrete Winds – Primitive Force
2. Holocausto – Diário de guerra
3. Vomit Angel – Imprint of Extinction

Cnuk:
1. Tomb Mold – Planetary Clairvoyance
2. Halshug – Drøm
3. Holocausto – Diário de guerra

Dantez:
1. 3Teeth – Metawar
2. Drab Majesty – Modern Mirror
3. Lingua Ignota –  Caligula

H.

H.:

V červenci toho zas tolik není, ale zajímavé to být rozhodně může. Dost čekám od debutu „Secular Flesh“ finských Celestial Grave, jejichž první demosnímek „Burial Ground Trance“ mě bavil fest. Následné EP „Pvtrefactio“ už tak strhující nebylo, ale pořád šlo o slušnou práci, takže doufám, že řadovka kurva nezklame.

Zvědavý jsem i na novou desku Lingua Ignota. Starší, nezávisle vydaná alba neznám, ale ukázky z třetího dlouhohrajícího počinu „Caligula“, který už vyjde pod hlavičkou Profound Lore Records, znějí sakra podmanivě. Novinářskou kopii už mám, tudíž se chystám začít s náslechem co nejdříve.

Nehodlám vynechat ani novinku „The Forest Is My Kingdom“ polského projektu Lord Wind, za nímž nestojí nikdo jiný než Rob DarkenGraveland. Počínání téhle formace mě vždy bavilo, o čemž svědčí i to, že všechna dosavadní alba mám ve své sbírce, tudíž rozhodně je na co navazovat. Od minulé desky „Ales Stenar“ projekt povýšil na regulérní kapelu s pětičlennou sestavou, což by Darkenovi, jehož hudební inspirace v posledních letech dost skomírá, mohlo vlít trochu života do žil. Na druhé straně mě nehorázně odpuzuje pohádkový obal. Tohle se skutečně nepovedlo.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Rád bych zafrajeřil, jak je můj vkus eklektický atd., ale když sjíždím internety, tak mi nezbývá než eintopf zasrat ultrametalovými zvěrstvy z pekla. Absolutní, nesvatou povinností je třeba debutová nahrávka finských Concrete Winds (ex-Vorum), protože „Primitive Force“ vraždí jak Panzram na cracku. Očekávejte sadistický death/black/thrash/zlometal vycházející téměř výhradně ze starých kultů, vyhrocený do totální nepříčetnosti a hlavně skvěle zahraný s výtečným, brutálním zvukem. Chlív à la Revenge se nekoná, takže tohle si opravdu nenechte ujít. Teda pokud máte skutečně rádi metal a netaháte si lulinky u pičovin typu „Diggy, Diggy Hole“.

Fajnšmekři, co rádi Sarcófago, Sextrash nebo Sepulturu z dob, kdy se ještě malí Cavalerovci promenádovali s hakáči, jistě znají Holocausto a jejich „Campo de extermínio“. Kapela se po třiceti letech a několika irelevantních titulech úspěšně vrátila k autentickému brazilskému deathcoru s křivými machine-gun blásty a nekorektní lyrickou tématikou. Tenhle primitivní náser samozřejmě nebude nic pro tuneláře se zálibou ve sračkách, co se za deathcore označují dnes, ale pro true oldschool maniaky.

A rád si pustím i debut Vomit Angel, protože se prakticky jedná o novou, grindovější inkarnaci dánských Sadogoat a Sadomator. Ti nad jinými kopírkami Blasphemy a Beherit vyčnívali tím, že jejich chlastem nasáklé desky byla fakt prdel poslouchat, i když ten ujetý worship kozlů, blití, chapadel a kdejakých perverzit kolikrát hraničil s parodií. Rovněž vítám, že se na „Imprint of Extinction“ nachází skladba o morčatech. Když jsme totiž se známým dělali rozhovor se Sadomator a požádali Seventh Blasphemera o kapelní fotky, tak nám poslal snímky svých upištěných, chlupatých bestií, haha. Pevně tedy doufám v samply kníkání nad ross-bay beatem nebo pomalým hammerblastem.

Cnuk

Cnuk:

Už nějakou dobu mám možnost poslouchat novinku „Planetary Clairvoyance“ od Tomb Mold a mohu rovnou napsat, že se to opět povedlo. Minulý rok se tito deathmetalisté představili s druhou, a dnes již možno napsat průlomovou, řadovkou „Manor of Infinite Forms“, s níž si mne takřka okamžitě získali. Navíc navrch ještě tentýž rok přidali dvoupísňové EPčko „Cerulean Salvation“, které vlastně bylo předzvěstí „Planetary Clairvoyance“, jelikož na něm skončily také ony dvě skladby. I zbytek alba zabíjí, Tomb Mold jsou v ráži.

U Southern Lordu vychází zhruba v polovině měsíce nová deska crust hardcore mrdníku Halshug. Pro tyto Dány je to již třetí studiový počin, avšak já jejich tvorbu znám doposud jen velice zběžně. Přicházející placka „Drøm“ je tak ideální příležitostí se na Halshug podívat důkladně a případně si i předchozí materiály poslechnout v celé jejich kráse. Podle uveřejněné ukázky „Fantasi“ to vypadá, že by mi to mohlo sednout, ale čekám na „Drøm“ i ostřejší vály.

Na závěr si tu odložím počin „Diário de guerra“ od nikoho jiného než Brazilců Holocausto. Jejich kultovní nahrávka „Campo de extermínio“ a splitko „Warfare Noise I“ představovaly to nejextrémnější z konce osmdesátých let, a jak ukázalo nedávno návratové EPčko „War Metal Massacre“, k tomuto stylu se také po třiceti letech zase vracejí. Nečekám zázraky, ale minimálně velká porce zábavy by to být mohla.

Dantez

Dantez:

3Teeth jsou pro mě – ať už esteticky či hudebně – dost zábavnou kapelou. Nikdy jsem neviděl a neslyšel někoho, kdo by spojoval klasické tropy ebm/industriálního metalu s okultní tématikou, skrze kterou vtipně a i docela chytře komentují nešvary dnešní společnosti. Singly z nadcházející desky „Metawar“ mě zatím nerozbíjejí jako věci z předchozí „Shutdown.exe“. Dost však věřím, že poté, co si desku vpálím, nadšení vcelku poroste. Už teď jde totiž dobře znát, že si kapela na konceptu dostatečně mákla.

Opačně působí novinka Drab Majesty. Vše, co vyšlo jako ochutnávka z nadcházející „Modern Mirror“, zní skvěle. Osobitý darkwave tohohle dua se dosud s každým dalším releasem konzistentně zdokonaloval a vše napovídá tomu, že se s „Modern Mirror“ nic moc nezmění.

Za poslech určitě bude stát i nová dlouhohrající deska „Caligula“ z dílny avantgardního projektu Lingua Ignota. Zvukové ventily Kristin Hayter dosud zněly jako mix nespoutanějších výtvorů Diamandy Galás a abrazivních výstřelků Pharmakon, takže je o nepříjemnou zábavu postaráno. Zbývá jen doufat, že to bude fungovat i na dlouhé stopáži, kterou nová deska avizuje (okolo 66 minut).


Lord Wind – Ales Stenar

Lord Wind - Ales Stenar
Země: Polsko
Žánr: ambient / darkwave / medieval / folk
Datum vydání: 25.1.2012
Label: Wolftyr Productions

Tracklist:
01. Ales Stenar
02. Taken by Your Eyes
03. Music of the Gods
04. Nothing Is Dark During Sunrise
05. Freya Come to Us!
06. Invisible Door to Oblivion
07. El Cid
08. Temple of Snakes
09. Cult of Seth
10. Epic Dawn Begins

Hodnocení:
H. – 9/10
Ellrohir – 4/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook

Robert Fudali, známý také pod pseudonymem Rob Darken, je vpravdě kontroverzní osobou se vším všudy, co k tomu patří. A to to ještě říkám hodně diplomaticky – kdo někdy četl nějaký rozhovor s ním, jistě ví, co všechno tento pán zvládne vypustit do světa. Ovšem do filozofování zrovna o tomhle bych se nerad pouštěl, byť bych si to nyní vlastně dovolit mohl, když tento článek nespadá pod klasické recenze, ale – vzhledem k žánrovému zařazení nahrávky – do naší poněkud volnější rubriky, kde by se nějaká ta myšlenková stať klidně neztratila [pozn. 2014 – zpětně byly všechny recenze z této rubriky přesunuty do klasických recenzí]. Jenže jde o natolik ošemetnou záležitost, že radši dám přednost tomu, abychom to protentokrát nechali plavat. Hlavní je přece jenom hudba – tím nechci tvrdit, že by její pozadí mělo být bezvýznamné, jen se nehodí jej rozebírat zrovna tady, je to záležitost spíše na konverzaci nad pivem – tím spíše bavíme-li se o někom jako Rob Darken. Jedna věc je však jistá – ať už s jeho názory souhlasíte, nesouhlasíte nebo vám jsou úplně volné, nelze mu upřít fakt, že dělat hudbu opravdu umí, a to moc dobře. Ne nadarmo si již – především díky činnosti s Graveland – tento člověk vybudoval bez nadsázky kultovní status.

Graveland je sice na poli black metalu s přídomky jako pagan nebo viking opravdu pojem, dnes se ovšem budeme věnovat Darkenovu druhému projektu – Lord Wind. Jak zasvěcení jistě vědí, jedná se o záležitost někde na pomezí mezi darkwave, folku (nebo neofolku, chcete-li) a středověké hudby, možná ještě s lehkou příměsí ambientu. Z tohoto žánrové zařazení vcelku jasně vyplývá, v jakých hudebních sférách se asi budeme pohybovat, jakou atmosféru očekávat, že půjde o poslech spíše relaxační a příjemný. V tomto ohledu se žádná velká překvapení nekonají. Zatímco starší počiny Lord Wind ještě měly temnější a napjatější atmosféru (nejpatrnější je to nejspíše na “Heralds of Fight” z roku 2000), počínaje předchozím “Atlantean Monument” (2006) už je výraz “relaxační” opravdu na místě. A nutno dodat, že nejnovější “Ales Stenar” v tomto trendu pokračuje. Ruku v ruce s tím se nese i mírná obměna hudebního výraziva a prostředků, k nimž Darken postupem času v rámci Lord Wind dospěl – muzika je to jemnější příjemnější, a to do takové míry, že s ní v žádném případě nebude mít problém ani člověk, pro něhož je metal španělskou vesnicí – ostatně Lord Wind snad s výjimkou zbylé tvorby jeho stvořitele nemá s metalem společného vůbec nic.

Dobře tedy, základní nástřel toho, co očekávat, máme, ale jak je na tom “Ales Stenar” se samotnou kvalitou? Inu, není jednodušší odpovědi než: dobře. Ono to už asi jaksi samovolně vyplynulo z předcházejících řádků, protože sám jsem si vědom toho, že pokud píšu recenzi na něco, co se mi nelíbí, nějak automaticky mi tam naskakuje trochu ostřejší tón. Už jen tím, že jsem výše o Darkenovi prohlašoval, že jako hudebník je opravdu skvělý, je asi jasné, že jestli se s “Ales Stenar” nestalo něco nepředpokládaného (což se nestalo), bude můj názor na desku velice příznivý. Nehledě na fakt (a k tomu se bez problému přiznám), že mám pro jeho hudební tvorbu docela slabost. Nebudu-li počítat srdcové Master’s Hammer, kteří v mé sbírce nemají konkurenci, je to právě Darken, od koho mám doma na polici snad nejvíce desek, což asi hovoří za vše. Ale pozor, já přece jenom nejsem člověk, který by svým oblíbeným hudebníkům žral všechno naprosto bez výhrad jen proto, že to nahrál ten a ten člověk (ačkoliv to může hrát roli z hlediska očekávání, to samozřejmě uznávám – ono je to i vcelku logické), tudíž když řeknu, že se mi “Ales Stenar” opravdu líbí, není to prohlášení automatické, pramenící z osobních sympatií k předchozím deskám, nýbrž uvážené tvrzení po mnoha posleších a po mnohých listování bookletem, prohlížením grafiky a vstřebávání atmosféry.

Lord Wind

Kolega Ellrohir pod recenzí “Ales Stenar” kritizuje za to, že je to prý album málo epické a málo majestátní. Já říkám: naopak, to je plus! Je pravda, že deska příliš rozmáchlá není, ale já osobně dám tisíckrát přednost umírněnější a hlavně uvěřitelné formě, která (kolegovu tvrzení navzdory) překypuje atmosférou, než abych poslouchal rádoby majestátní cajdák, z něhož stříká přehnaný patos na všechny strany více než v sovětských válečných filmech. Právě tím, že Darken tentokráte zůstal trochu při zemi (což berte s rezervou – ony se najdou i některé epičtější momenty – alespoň já je tam našel a slyšel, jak moc důkladně hledal kolega, netuším), se mu povedlo tu atmosféru dávno zašlých časů zachytit velmi věrně… ačkoliv by se o tom dalo bez problému polemizovat, kdo ví, jak ty zašlé časy vypadaly – já to nevím, vy to nevíte, Darken také ne, ani nikdo jiný, všichni máme pouze zidealizované představy – jde jen o to, že ta má se v tomto případě evidentně shoduje s tou Darkenovou.

Další věcí, která je Darkenovi jeho odpůrci často vytýkána, je přílišná repetetivnost a opakování sebe sama. S tím už musím chtě nechtě do jisté míry více či méně souhlasit, neboť je pravda, že někdy po roce 2000 si Darken hudebně našel, co hledal, a odmítá se z této krusty hnout stůj co stůj. Ačkoliv u Graveland je to ještě patrnější než u Lord Wind, i zde lze najít jednoznačné neměnné konstanty, které se prolínají všemi deskami tohoto hudebníka již dlouhé roky (což bude dozajista dáno i tím, že hodně lajdácky řečeno je Lord Wind v podstatě nemetalová verze Graveland – ale tohle si radši sami dosaďte do uvozovek), například charakteristické nordické chóry, které se za posledních deset let objevily na úplně všech albech a které se uživí v rámci obou projektů. To všechno je sice fakt, důležitá je ovšem jiná věc – nemohu si pomoct, ale tomu parchantovi to až na absolutní výjimky (napadá mě jen “Spears of Heaven” od Graveland – to bylo opravdu trochu slabší) prostě pořád funguje. Neptejte se mě, jak je to možné, ale ještě se mi nestalo, že by mne to nebavilo, byť se jedná o vesměs to samé (zejména u Graveland je to ještě markantnější). Ve výsledku to tedy ani “Ales Stenar” vůbec neškodí.

Lord Wind - Ales Stenar

Na druhou stranu je možná malinko paradoxní, že z jistého úhlu pohledu u Lord Wind to neustálé omílání toho samého není. Jednak je to již výše popisovaný oblouk, který projekt od debutu “Forgotten Songs”, jenž byl jako jediný ještě částečně zpívaný, projekt urazil. Možná, že z ohledu prostředků se Lord Wind příliš nemění, to je pravda, co se však týče pocitové (!) stránky, je zde vývoj opravdu nepřeslechnutelný (platí pouze u Lord Wind, u Graveland – jak již bylo naznačeno – zas tolik ani ne). Kromě toho “Ales Stenar” přináší ještě jednu výraznou inovaci, která rozhodně stojí za pozornost. Darken si totiž k nahrávání přizval houslistku Alrunu, jejíž nástroj těch pár skladeb, v nichž se objeví, velmi oživuje, viz “Taken by Your Eyes” nebo “Cult of Seth”. Nejedná se o všem o takové použití, kdy by housle výrazněji vystupovaly a braly na sebe hlavní díl posluchačovy pozornosti, naopak jsou naprosto logicky zapuštěny v celku – přesně ve stylu méně je více (tohle rčení by se vlastně svým způsobem dalo vztáhnout i na celé “Ales Stenar” – viz výše). Toto byl od Darkena velice dobrý tah a upřímně doufám, že ani na budoucích deskách Lord Wind od toho nebude upuštěno.

Myslím, že je asi vcelku jasné, že rozebírat jednotlivé skladby smysl nemá, neboť “Ales Stenar” plyne dle jednoho mustru po celou svou hodinovou délku. U záležitostí, které jsou postaveny výhradně na atmosféře, to ale nikterak nevadí a naopak je to vlastně žádoucí. Aby však někdo neřekl, že si to příliš ulehčuji, vhodím v plén alespoň jednu píseň, jež se stala mou velice oblíbenou – “Invisible Door to Oblivion”. Ta je dle mého skromného názoru fantastická. Přesto, ačkoliv vyzdvihuji pouze jednu jedinou, musím upozornit, že všechny skladby na “Ales Stenar” jsou naprosto skvělé a nemám k nim sebemenších výhrad. Vyjmenovávat je by ovšem bylo kontraproduktivní – podívejte se dole na tracklist a věřte mi, že každá z nich do jedné je opravdu skvělá záležitost. I díky tomu ta hodina v přítomnosti “Ales Stenar” uběhne jak v mžiku oka.

Lord Wind

Více je myslím netřeba říkat. I pátá deska Lord Wind je nádhernou nahrávkou. Možná, že vám redakční hodnocení přijde dosti schizofrenní (ani bych se vám nedivil), ale já upřímně nechápu, co kolegovi na desce tak vadí, že ji hodnotí 4/10. Já jsem “Ales Stenar” věnoval několik desítek poslechů – kolikrát jsem ji poslechl třeba i třikrát za sebou – a ani jednou jedinkrát se mi nestalo, že by mne to nebavilo, že by mne tam něco iritovalo nebo že bych měl chuť to vypnout, naopak jsme si to vždy maximálně užil a nenašel v podstatě žádný zápor. Proto ani v nejmenším neváhám jít s hodnocením velmi vysoko…


Další názory:

Dnes musím být poněkud “zlý”, ale Darken si podle mého nic jiného nezaslouží, protože má rozhodně na víc. Lord Wind má být (alespoň tak jak to chápu já) epický instrumentální ambient. Ve skutečnosti je “Ales Stenar” po většinu času jakési amorfní fidlání a drnkání syntetizátoru, které je na epic ambient příliš bezatmosféričné a na nějaký slušný neofolk, kterému by to stylově sedělo víc, zase příliš jednoduché v porovnání s mistry tohoto žánru. Zhruba první dvě minuty úvodního alba “Ales Stenar” majestátní jsou a slibují mnohé. Ovšem bohužel jsou jen jakýmsi smutným mementem toho, co být mohlo, ale v dalším téměř hodinovém průběhu není. Pokud chcete vskutku skvělý epický ambient, poohlédněte se po Wojnarovi. Pokud chcete propracovaný neofolk, doporučím například projekt Darkal. Tohle je dobré maximálně jako zvuková kulisa.
Ellrohir