Archiv štítku: Lovecraft

Wormtongue – The Solstice Funeral

Wormtongue - The Solstice Funeral

Země: USA
Žánr: black metal
Datum vydání: 24.7.2007
Label: selfreleased

Tracklist:
01. The Solstice Funeral (Theme)
02. Approaching the White Shore
03. The Death of Helios
04. Year of the Cicada
05. Silence Befell This Land

Hrací doba: 34:42

Black metal je poměrně bohatý na silně undergroundová seskupení nanejvýše o jednom členu. Takovým případem je i americký Wormtongue z Richmondu ve Virginii, zapomenutý malý projekt stejně zapomenutého HastothaNatea Adamse. V tomto případě si však dovolím tvrdit, že se jedná o zapomenutí neprávem, jelikož neplyne ze špatné hudby, kterou by Hastoth produkoval, ani z její nedostupnosti (jak co se týče možnosti si ji pořídit, tak té hudební), ale spíše z naprosto minimální propagace i malého množství vydaného materiálu. Kromě ípka „The Solstice Funeral“ totiž Wormtongue vydal už jen jedno další „Memorial to a Golden Age“ a demo „Solitude“.

Už z názvu je jasné, že Hastoth bere svou inspiraci, tak jako nepřeberné množství dalších umělců, z Tolkienova světa (pro neobeznámené s anglickými jmény Wormtongue = Červivec). Já jsem se k němu však dostal přes jiného, neméně slavného spisovatele, který mu rovněž posloužil jako studnice nápadů – totiž přes Lovecrafta. Přestože se jedná o inspiraci především v rovině textové, i v samotné hudbě ji lze celkem znatelně vycítit. Již úvodní „The Solstice Funeral (Theme)“ sloužící jako intro vytváří díky výlučnému použití levných kláves příjemně béčkovou fantasy atmosféru.

V tomto případě však slovní spojení levné klávesy není míněno jako urážka. Hastoth totiž po celou dobu trvání alba ukazuje, že je s nimi schopen zacházet přiměřeně a citlivě, takže nikdy nevyčnívají nad ostatní nástroje a nevytváří dojem laciného kýče – naopak, velmi vydařeně podporují melodickou složku. Ta je na „The Solstice Funeral“ přítomna ve značné míře, a to v hávu, který se mi nadmíru líbí. Melodie zde přítomné jsou totiž zapamatovatelné a až překvapivě originální. Nechybí však ani řádná blacková agresivita a zlo (především pak v „Approaching the White Shore“ a „Silence Befell This Land“). Tyto dvě složky se se spolehlivou pravidelností střídají a doplňují a v nejlepších okamžicích jsou umně spojeny, a to hlavně v již zmíněné závěrečné „Silence Befell This Land“ (kterou s již rovněž zmíněnou „Approaching the White Shore“ považuji za nejsilnější kusy).

Kapitolou samou pro sebe je využití akustické kytary, jež do celé nahrávky přináší nepatrně folkovou atmosféru nabízející občasné zklidnění, a to v podstatě v každé skladbě. Nebál bych se dokonce tvrdit, že se jedná o nejsilnější stránku Hastothových kompozičních schopností, kterou jsem si při každém nástupu užíval a těšil se na další. Škoda je snad jen, že téměř v každém případě zvolil takřka totožný postup, kdy nastoupí nejprve jedna kytara hrající podklad a následně se připojí druhá vybrnkávající melodii, takže vývoj těchto pasáží mi byl brzy dopředu jasný.

Wormtongue

To vše je zaobaleno v pořádně blackově uhuhňaném zvuku, který v sobě skrývá neduhy v podobě bicího automatu a zároveň vytváří tu správnou atmosféru, jakou u podobných seskupení žeru. Jediné zaškobrtnutí v tomto ohledu přišlo v „Year of the Cicada“, kde jsou kytary nazvučeny naprosto odlišně od zbytku alba. V případě takovéhoto drobného projektu se nad tím však dá přivřít oko, jelikož to posluchačský zážitek zas tak výrazně nenarušuje.

Na to, že byste třeba pochytili text rovnou zapomeňte, protože zpoza kytar se jen v náznacích vyloupává skřehotání, jemuž by se vší pravděpodobností nebylo rozumět, ani kdyby bylo slyšet více. To mě na jednu stranu mrzí, protože texty, které se mi podařilo sehnat (ačkoliv jen k předcházejícímu ípku), jsou až nečekaně kvalitní. Na druhou stranu – k tomuhle žánru to už tak nějak patří.

Wormtongue

Pokud tedy nemáte moc co na práci a máte chuť na trochu té poctivé blackové podzemnosti, neváhejte a Wormtongue si pořiďte. Já jen doufám, že po těch deseti letech nečinnosti se stane zázrak a vyjde třeba i nějaký dlouhohrající zářez nebo alespoň další EP, demo, splitko, prostě cokoliv.


Black Mountain Transmitter – Black Goat of the Woods

Black Mountain Transmitter - Black Goat of the Woods

Země: Velká Británie
Žánr: dark ambient / experimental
Datum vydání: 10.10.2010
Label: Aurora Borealis Recordings

Tracklist:
01. Black Goat of the Woods

Hrací doba: 39:48

Odkazy:
bandcamp

Že nevíte, o co se jedná? Nevadí, já jsem to donedávna rovněž nevěděl. Vlastně jsem do toho šel s očekáváním klasického oldschoolového underground blacku. Kdo by se taky divil – v názvu kapely černá, v názvu alba černá společně s kozou, černobílý zrnitý obal znázorňující člověka s kozí hlavou a na pozadí les… Jevilo se to více než jasně. Ale chyba lávky. Faktem je, že tohle seskupení, v čele s jediným členem J. R. Moorem, se vydává do temných vod dark ambientu, a to ne jen tak ledajakého. A i kvůli této výjimečnosti, a zároveň neznámosti v naších luzích a hájích, jsem se nahrávku rozhodl zrecenzovat, přestože je stará již dobrých sedm let.

Co se týče té undergroundovosti, nebyl jsem zas tak daleko od pravdy. Facebookový profil obsahuje pouze profilovou a úvodní fotku a nasdílené toto jediné oficiálně vydané album, jemuž prý předcházely různé demonahrávky, které ovšem jen těžko seženete. Stejně tak špatně se dají sehnat i pozdější nahrávky. Také profil na MySpace je dávno ztracen v tmách minulosti. A… a to je asi tak všechno, co se dá říci. O určitý nádech tajemna není nouze. A tento pocit se stane ještě silnějším po poslechu samotné desky. Takže pojďme rovnou k věci.

Sám J. R. Moore říká, že toto album bylo zamýšleno jako „soundtrack z dávno ztraceného nízkorozpočového hororu, znovuobjeveného na staré vybledlé VHS kazetě tlející v opuštěném domě uprostřed lesů“. A to taky dostanete. Ihned po spuštění se mi vybavily takové klasiky jako „Halloween“, „Suspiria“ a plno italských béčkových hororů, jejichž jména jsem už dávno zapomněl. Ovšem jediná skladba tohoto necelých 40 minut trvajícího zářezu je obohacena ještě o něco. O něco mystického, tajemného a těžko uchopitelného. O pocit, jaký zažívá čtenář u Lovecraftových příběhů. O ten neznámý nepojmenovatelný děs, jenž se plíží daleko za hranicemi našich smyslů, ale přitom si uvědomujeme, že je zde s námi a že je stále blíž a blíž. V tomto směru se tak „Black Goat of the Woods“ (což je mimochodem označení pro jednoho z Lovecraftových Starých – Shub Nigguratha) stává skutečnou ódou na tohoto mistra hororu a jeho nejznámější mýtus. Díky tomu můžu také říci, že jsem zas tak daleko nebyl ani s tím black metalem. Ačkoliv se na nahrávce přímo nevyskytuje žádný z typických blackových elementů, přesto je celá prostoupena něčím, co by se dalo označit za samotnou esenci tohoto žánru.

Nechci se však více pouštět do klasického analyzování, protože bych to v tomto případě považoval za hřích, a zároveň pochybuji, že by to bylo vůbec možné. Pomůžu si proto metaforou, která vám snad daleko lépe přiblíží pocit, jaký byste z „Černé kozy lesů“ mohli po poslechu získat.

Black Mountain Transmitter

Představte si, že se procházíte po rozpadajícím se chrámovém komplexu snad řecké nebo římské architektury. Najednou přijdete ke vchodu do jedné z budov. Ze dvou stran je rámován sloupy, které jsou překlenuty vodorovně dalším. Mezi nimi se nachází jen černočerná neprostupná tma, do níž vejdete, a ona vás pohltí, přivítá ve svém studeném obětí. To je i přibližná struktura celé nahrávky. Nejprve se dočkáme poměrně výrazné, mírně Halloweenské melodie – to je první sloup. Ta však poměrně brzy skončí. Poté přichází na řadu tma. Tma postavená mimo prostor a čas, kterou procházíte po dlouhé a dlouhé aeony. Jen tu a tam se vynoří neuchopitelný mrazivý zvuk, úder bubnu, bublání, pískot… a najednou začnete mít pocit, že se vám v hlavě ozývá hlas. Tichý hlas, z jehož šepotu vyrůstají úponky šílenství. A z něj se posléze vyklube téměř konkrétní hlas jednoho ze Starých (snad právě Shub Nigguratha) stále se držící kdesi v ústraní, avšak o to mrazivější a hypnotičtější, a vám nezbude nic jiného než se jím, v šílenství již zcela ponořeni, nechat vést, až dokud v dálce neuslyšíte varhanní zvuk předjímající blížící se grandiózní finále. Předjímající, že konec vaší cesty je blízko a až k němu dorazíte, Starý se probudí z dlouhého spánku a to bude to poslední, co ani neuvidíte.

Black Mountain Transmitter - Black Goat of the Woods

Ale toto grandiózní finále zůstane ve výsledku skryto. Místo něj se dostaví jakoby zrcadlení první melodie, prvního ze dvou jasně definovaných a uchopitelných bodů – sloupů, za nimiž se skrývá prázdno. A všechno, co se až dosud stalo v onom prázdnu, se vám bude zdát jako sen. Ale nikdy si nebudete jistí, zdali to sen opravdu byl.

Abych se ale vrátil opět do reality a konkrétna – mám i jednu výtku, která mi ke konci nedovolila stoprocentní vychutnání si prožitého. Závěrečná, snad ještě více Halloweenská melodie mi přišla až příliš záhy useknutá a uzavření pro mě tak částečně ztratilo na síle. Je však otázka, zda to není jen malým počtem poslechů. Nejedná se totiž o běžný bezduchý ambient plný hučení, náhodných úderů a neustálé absence jakýchkoli pocitů. „Black Goat of the Woods“ totiž přináší ambient, jenž je prostoupen skrytými strukturami, které se velmi neochotně ukazují jen postupem času a až po mnoha posleších. Proto vám ho bez váhání mohu doporučit – nejlépe se poslouchá v pozdních nočních hodinách (po půlnoci), jen při slabém světle a na pokraji spánku. Tehdy bude nahrávka nejsugestivnější.