Archiv štítku: Lvmen

Brutal Assault 23 (středa)

Brutal Assault 23

Datum: 8.8.2018
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): 777 Babalon, Act of Defiance, Armored Saint, Brujeria, Cannibal Corpse, Gojira, Helmet, Lvmen, Obscure Sphinx, Oraculum, Paradise Lost, Shantidas, Shelter, Steve ‘n’ Seagulls, Tormentor, Toxic Holocaust, Whoredom Rife

Onotius: Brány Josefovské pevnosti se opět otevírají, aby odhalily každoroční bohatou porci extrémní muziky těch nejrůznějších odstínů. Úterní warm-up šel víceméně mimo mne – o těch dvou skladbách Suicidal Tendencies, z nichž jsem usoudil, že tohle nebude můj šálek piva, asi nemá moc smysl se rozepisovat a milerád to ponechám na povolanějším kolegovi. Festival tedy plnohodnotně v mých očích otevírají až středeční post-metaloví Obscure Sphinx, které jsem si za poslední rok neuvěřitelně oblíbil. Velkou zásluhu na tom mělo jejich loňské vystoupení na Žižkovské noci, jež o špetku trumflo i Swans a zaslouženě získalo u mne příčku „koncert roku“. Byla tedy na místě velká očekávání, i když zároveň značná skepse, vzhledem k tomu, že jejich set má začínat v brzkých odpoledních hodinách. Zatímco pro svou speciální ambientní show mají vyhrazenou tmu a Oriental Stage, tady je spoustu světla a podmínky tím pádem o poznání ztíženy.

Onotius: Již při prvních tónech je však jasné, že se s tím kapela popere se ctí. Hutný riff otvíráku „Nothing Left“ se zařízne do lebky s intenzitou pneumatického kladiva a kontrastní atmosférické pasáže kolébají a hypnotizují. Středobodem pozornosti je samozřejmě vše intenzivně prožívající zpěvačka Wielebna, která se sice už nebalí do gázy jako mumie, ale její gesta, jimiž doprovází své výtečně dynamické vokály, zůstávají dominantou dění na pódiu. Vystoupení bych celkově označil za solidní a vyrovnané, ale přeci jen oproti onomu mrazivému loňskému klubovému zážitku, tohle byla „jen“ taková odpolední jednohubka.

Cnuk: Ve středu se dostávám do pevnosti tak akorát, abych stihl Armored Saint. Od těch jsem měl velká očekávání. O to víc rád jsem byl, když se je podařilo naplnit. Koncert bavil hned od začátku, jakby ne, začalo se s „March of the Saint“ a postupně následovala vždy jedna píseň z každého alba, aby se kruh uzavřel opět u prvotiny díky „Can U Deliver“. Síla vokálu Johna Bushe je neskutečná a jsem rád, že jsem ho konečně slyšel živě. Skvělý dojem z vystoupení mě slušně nahlodává k navštívení jejich listopadového koncertu v Praze.

Cnuk: I nadále zůstávám v přední části areálu a jdu kouknout na Shelter. Moc jsem toho o nich nevěděl, ale nakonec se mi dostalo příjemného návratu do devadesátek, což jsem ostatně čekal a chtěl. Spíše melodický hardcore pro mě narušovala jen všudypřítomná mantra Hare Krišna, ale to jak brzo zjišťuji, je hlavním znamením kapely. Jako odpočinková věc hudebně v pohodě. V dobrém rozpoložení si říkám, že kouknu i na Steve ‘n’ Seagulls, od těch se prostě čeká zábava, a taky že byla, ale vydrželo to jen pár songů. Chvíli před koncem jsem se šel konečně porozhlédnout po areálu.

Armored Saint

Onotius: V půl sedmé pokračuji na Metalgate Stage za thrashovými Act of Defiance z Kalifornie. Pokud byste náhodou netušili, o koho se jedná, vězte, že to je ta kapela, již založili Shawn Drover a Chris Broderick, poté co opustili Megadeth. Jedná se o příjemné, i když ne bůhvíjak intenzivní dostaveníčko s onou na jednu stranu progresivnější, ale i melodičtější verzí žánru. Abych pravdu řekl, naživo působili o poznání šablonovitěji než z desky, nicméně i tak to docela příjemně odsýpalo a některé kytarové vyhrávky a především solidní vokální linky Henryho Dereka Bonnera vyloženě potěšily. Celkově, ale chyběl nějaký moment, který by mne donutil litovat, že kapela nepřidala ještě song navíc. Prostě lepší průměr.

Metacyclosynchrotron: Většinu středečního odpoledne jsem spíše trávil znovuobjevováním areálu a rozhovory se známými. Samozřejmě, že jsem v mezičase tu a tam nějaké vystoupení zaznamenal, jako třeba příjemný heavík Armored Saint nebo zvukomalebný ambient Izanasz, ale skutečně první kapelou, které jsem věnoval řádnou pozornost byli slovenští 777 Babalon. Na KAL pódiu stály čtyři poctivě zahalené postavy obsluhující bicí, kytaru, elektroniku a samozřejmě nechyběly vokály, které ovšem nepatřily mozku kapely D. Ten se totiž vystoupení nezúčastnil. Možná proto byl set tak blackmetalový. Dosti mi imponovala výdrž bubeníka, kytarista nebyl skoupý na opravdu ponuré disharmonie, ale improvizaci a ambientním/drone „výplním“ byl dán prostor tak akorát, aby to přeci jen nebyl jen běžný, okultně laděný blackmetalový koncert. O vystoupeních 777 Babalon jsem slyšel a četl hodně, čekal jsem něco úplně jiného, ale nakonec to bylo super.

777 Babalon

Cnuk: Po menší pauze jsem šel na mexicko-americkou sebranku Brujeria. Od nich mě baví především pořádné sypačky, a těch nakonec moc nebylo. I tak to nebylo špatné, jen jsem čekal trochu víc. Alespoň, že bylo vtipné vystupování dvojice zpěváků, kteří většinu proslovů vedli ve španělštině, což občas vytvářelo zajímavé situace nepochopení se s publikem. Nechyběla ani kritika Trumpa, ale s tím nebyli zdaleka jediní. Jinak nemám tušení, jestli v sestavě byli třeba Jeff Walker nebo Shane Embury, ale říkám si, že posledně jmenovaného bych snad poznal i pod maskou.

Onotius: Toxic Holocaust jsou správná syrová black/heavy/thrashová jízda plná jednoduchých úderných riffů podaných v patřičně energickém balení. Žádné hry na sofistikované umění, tohle je autentická živočišnost a poklona primitivním kořenům, z nichž vystoupily extrémní žánry. Zábavné, nicméně velmi krátké vystoupení – oproti původnímu plánu mám dojem, že skončili snad dokonce o půl hodiny dříve. Díky tomu následně nakonec neplánovaně stíhám i opáčko dalšího syrového retra, tentokrát o poznání temnějšího, a to hutných chilských black/death metalistů Oraculum na Oriental Stage, o jejichž dublinském koncertu jsem tu nedávno referoval. Uznávám, že v kulisách nádvoří to má o špetku větší koule než v klubu, nicméně i tak si stojím za tím, že v rámci takto pojatého žánru, tj. ortodoxního black/deathu archivního střihu, lze najít kapely, které toto dovedou zahrát ještě o poznání zajímavěji a zábavněji.

Toxic Holocaust

Metacyclosynchrotron: Situace se dále opakovala, viděl jsem kus Shantidas, projektíku kytaristy z Aluk Todolo, od kterých jsem ale čekal něco co se nekonalo, a tak jsem odešel dál pendlovat po place, až se mi nakonec podařilo shlédnout prakticky celé Toxic Holocaust. Těm jsem dříve křivdil jako dalšímu party-t(h)rashi, ale nakonec mě vystoupení příjemně zaskočilo. Na Metalgate Stage se to ještě za festival párkrát pěkně semlelo, ale tady lidi „rotovali“ ve velkém prakticky non-stop. Kapela až na pár Joelových proslovů žádné prostoje nedělala a prala do lidí song za songem; „Wild Dogs“, „War Is Hell“, „Nuke the Cross“ atd., fanoušci vědí jistě lépe.

Cnuk: Zatímco si ostatní užívali jízdu Toxic Holocaust, já dal přednost Helmet a raději se nechal ničit riffy Page Hamiltona. Už od začátku bylo vidět, že je něco v nepořádku s jeho nástrojem, ale paradoxně bych řekl, že to vystoupení spíš pomohlo, jelikož Hamilton to do svojí kytary řezal o to víc a tenhle nasranej výraz k Helmet patří. Později se nechal slyšet, že měl problémy s popruhem a laděním. No, koncert skončil tím, že třísknul kytarou o zem a šmitec. Odezva publika byla na tento vlastně hlavní čas poněkud vlažnější, taky zde nebylo zrovna natřískáno, ale za mě super. Jeden z vrcholů letošního Brutal Assaultu.

Cannibal Corpse

Cnuk: Ihned po Helmet začínají nestoři death metalu – Cannibal Corpse. A hned jsem věděl, kde že to ty lidi jsou. Už jsem je tu viděl podruhé, ale co si budeme… byl to prostě koncert Cannibal Corpse. Mě nikdy extra nebavili ani z desek a na koncertu to není lepší, spíše naopak. Corpsegrinder je sice sympaťák, ale jeho proslovy jsou jak přes kopírák a hluboký hlas je po chvilce oposlouchaný, což jen pomáhá ke slévání jednotlivých písní do sebe. Užil jsem si klasiky jako „A Skull Full of Maggots“, „I Cum Blood“ nebo „Hammer Smashed Face“, to jo, ale na větvi jsem z toho nebyl. Do třetice už je s klidem vynechám.

Onotius: Tuzemští post-hardcoroví Lvmen jsou pro mne jednoznačným vrcholem dne. Promítané artové výjevy na pozadí a především silná atmosférická muzika, která v tvrdých momentech mlátí do xichtu, v jemných náladotvorně chlácholí, to zkrátka zaujme. Momenty psychedelie a momenty inteligentní destrukce se v prostředí Octagonu mísí v jedinečný zážitek. Je skvělé, že i po nepříznivých ranách osudu kapela drží takto výtečnou formu. Někteří tvrdí, že ve starší sestavě byli ještě mohutnější, to nicméně nemohu potvrdit, ani vyvrátit, neb je vidím prve. U mne tak vládne spokojenost bez výtek. Nejeden moment dá až vzpomenout na velikány z Neurosis. Po vygradovaném závěru tleskám jako magor a skoro si přeji, aby přihodili ještě vál.

Gojira

Onotius: Nastává nepříjemná situace, a to ta, že Gojira se do velké míry překrývá s Whoredom Rife. Po rozvaze přichází kompromis – zprvu zhlédnu půl hodinu francouzských ekologů a posléze se přesunu na norské okultisty. Gojira disponuje lepším zvukem, než když jsem ji viděl před dvěma lety, a tak po vyposlechnutí songů jako „Stranded“ a především „Flying Whales“ přichází spokojenost. Vypuštěné nafukovací velryby v publiku skákají při masivní riffáži o sto šest, jen lidí jsou takové davy, že přesun na Whoredom Rife je ve výsledku úleva. Norové jsou oproti tomu nazvučeni poměrně mizerně – respektive více jak solidní zvuk je z dřevěných sedátek na louce, kdekoliv blíž se ale potýkám s problémy, atmosféra je nicméně mnohem osobnější. Ponuře epické melodie a drtivé bicí „Dommedagskvad“ zkrátka dobré pódiové prezentaci nahrávají.

Metacyclosynchrotron: Viděl jsem Whoredom Rife na Prague Death Mass III a na Funkenfluagu a nikde se to nedalo poslouchat. Tady ovšem měli Norové zvuk velice v pořádku, alespoň z pohodlí konce stanu, kde jsem tušil jen mohutné siluety Nosophorose a frontmana K.R. Kapela nejvíce čerpala ze svého debutu a EP, ale přišlo mi, že dokonce zaznělo i něco zcela nového z alba, jehož vydání se možná dočkáme už letos. Whoredom Rife jsem jinak sledoval celkem laxně, ostatně můj zájem o kapelu výrazně ochladl, ale musím přiznat, že nejen závěrečná „Beyond the Skies of God“ byla dost epická.

Whoredom Rife

Cnuk: Ani já jsem nechyběl na Whoredom Rife. Má letošní první návštěva Metalgate Stage mě opět nepřekvapila svým zvukem, na který si je třeba vždy chvilku zvykat. Chuť po Cannibal Corpse jsem si ale spravil. Působivé vystoupení s dobrou atmosférou hodné kvality jejich debutu. Tímto můj den končí, Tormentor takhle pozdě už nedávám, i tak odcházím spokojený.

Onotius: Vracím se na hlavní pódia pro doomové zklidnění v režii Paradise Lost. Dostává se mi ho v solidním instrumentálním, ale velmi prapodivném vokálním provedení. Je to zvukem, nebo hlasivkami? Zkrátka něco tu neladí. Naživo jejich muzika působí místy trochu schématičtěji, na druhou stranu rouška noci jim dodává na mrazivosti. Dočkáme se průřezového setlistu – vyslechneme od věcí z „Draconian Times“ přes „Symbol of Life“ až po novinku, což rozhodně chválím. Snad jen škoda, že nesáhli i k těm pár úplně nejstarším. Ve výsledku si ale nestěžuji, jen ke skutečně nezapomenutelnému doomu má toto vystoupení ještě daleko. Nevadí, i takový během festivalu ještě přijde, ale o tom až později.

Paradise Lost

Onotius: Závěr obstarává naprostá dřevní klasika v podobě proto-blackových Tormentor, které jsem vždy po hudební stránce považoval za hitovější inkarnaci ducha starých Bathory. Přehledný songwriting plný řízných riffů v kombinaci se satanistickou image místy až evokující šestákové romány dává dohromady skutečně poměrně fungující koktejl. Zábavná show plná hitovek z dávných časů let osmdesátých dovede rychle zabavit, nicméně je třeba počítat s tím, že na tenhle stařičký black je třeba používat spíš ta heavíková kritéria než ta současného blacku. Nicméně to, co mne nakonec nutí opustit set, je převážně únava. Jinak bych se na těchto bubácích v čele s Attilou jistě dosyta vyblbnul.

Metacyclosynchrotron: Asi největší povinnost festivalu, maďarští žánroví nestoři Tormentor, naplnili všechny zkazky o výjimečnosti svých reunion vystoupení, bo tohle byl kurva METAL. Moc jsem nesledoval, jak měli pánové vymyšlené choreo nebo co vlastně bylo rozvěšené na pódiu, protože pokud jsem nemlátil hlavou, tak jsem se mlátil v kotli, byť ten nijak extrémně násilný nebyl. Atilla mezi skladbami příležitostně řádil s hlasem, jak to víceméně známe z koncertů Mayhem, ale tady to nebylo o evokaci liturgického feelingu, jako spíše o „vokální rychtě“, která mi tolik chyběla na zítřejším koncertě Void ov Voices. Tormentor dle očekávání sjeli celé „Anno domini“, myslím, že trochu v jiném pořadí, a nemohu se zbavit pocitu, že zaznělo něco i z „The 7th Day of the Doom“. Kapela působila za vřelé přijetí (byť jsem teda čekal větší šílení) vděčně.

Tormentor


Redakční eintopf – speciál 2017: Onotius

Onotius

Onotius:

Top5 2017:
1. Ulver – The Assassination of Julius Caesar
2. Rebirth of Nefast – Tabernaculum
3. The Ruins of Beverast – Exuvia
4. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy
5. Pain of Salvation – In the Passing Light of Day

CZ/SVK deska roku:
1. Lvmen – Mitgefangen Mitgehangen
2. Čad – Bastard

Neřadový počin roku:
1. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split
2. The Body / Full of Hell – Ascending a Mountain of Heavy Light
3. Thantifaxath – Void Masquerading as Matter

Artwork roku:
Converge – The Dusk In Us

Objev roku:
Selbst

Shit roku:
Ghost Bath – Starmourner

Koncert roku:
1. Obscure Sphinx: Žižkovská noc, 24.3.2017
2. Swans: Brutal Assault, 10.8.2017
3. The Ruins of Beverast: Praha – Mordá Vopice, 29.10.2017

Videoklip roku:
Imperial Triumphant – Breath of Innocence

Potěšení roku:
výtečné koncerty jen za dobrovolné vlezné

Zklamání roku:
úmrtí Warrela Danea

Top5 2017:

1. Ulver – The Assassination of Julius Caesar

Troufnu si říci, že pramálo kapel se může pyšnit tak ambiciózní poutí napříč všemožnými hudebními žánry jako norští Ulver. Netřeba asi dlouze rozebírat, jak se z osidel black metalu vydali vstříc zákrutům neofolku, psychedelického rocku, elektroniky, neoklasické hudby a tak dále. To proč tohle vše zmiňuji, je pochopitelně z toho důvodu, že jejich poslední výpad směrem do synthpopu mě uhranul. A to do té míry, že jsem se nakonec rozhodl po zvážení mu přenechat výsostnou pozici na špici svého hudebního žebříčku za rok 2017. Ulver zde na rozdíl od předloňského „ATGCLVLSSCAP“ jdou na věc o poznání přímočařeji, neztrácejí ale nic ze svého kreativního ducha a citu pro kompozici. Jejich zhudebnění slavné vraždy Julia Caesara přenáší na pozadí úderných beatů typickou tajemnou a neopakovatelnou melancholickou atmosféru prostřednictvím podmanivých melodií, které ale rozhodně nesklouzávají do plané líbivosti a připitomělé banality. Zkrátka a dobře – Ulver tak dlouho opatrně kroužili kolem popových vod, až jednoho krásného dne hranici překonali. A ačkoliv se zprvu objevovaly obavy, aby z toho nevyšel trapný nesmysl, nakonec ta deska dává dokonalý smysl a každý poslech je radost.

2. Rebirth of Nefast – Tabernaculum

Do přehrávače se mi vkrádala plíživě, nicméně od začátku fascinovala a nakonec se vyškrábala ohromně vysoko. Ne na špici, jíž uzmul elektrizující synthpop norských klasiků, nicméně na zasloužené druhé místo, které od špice dělí jen chlup. Roky čekání od syrového kraťasu „Ex nihilio“ se rozhodně vyplatily, byť dostat se do novinky chce přeci jen trochu více trpělivosti. Pokud je ale člověk ochoten té muzice dát své soustředění, je odměněn pohltivou atmosférou, výtečnými nápady a hromadou brilantních nuancí. Obrazotvornost black metalu v podání Rebirth of Nefast je fascinující. Jak obal desky naznačuje, tohle je prostě srdcovka.

3. The Ruins of Beverast – Exuvia

Výtečné pražské vystoupení stvrdilo něco, co už jsem tušil ve chvíli, kdy jsem nahrávku poprvé doposlouchal. „Exuvia“ se v ročním přehledu objevit musí. Pečlivě se proposlouchat zákruty spletitých kompozic v případě The Ruins of Beverast za to jednoznačně stojí. Hutnost, rituálnost, pohltivost. Jedinou vadou na kráse budiž trochu podivný obal, nicméně to je ve srovnání s obsahem desky naprosto kosmetický detail.

4. The Great Old Ones – EOD: A Tale of Dark Legacy

Black metal potřetí, této afinity k němu se jen těžko zbavím. Zvlášť když ve hře je epos typu „EOD: A Tale of Dark Legacy“. Tentokrát nese přízvisko post, nečekejte ale ohrané kopírky Deafheaven, nýbrž nápaditý epos inspirovaný horory Howarda P. Lovecrafta. Tak jak to máme od The Great Old Ones rádi – vlastně tentokrát ještě o chlup lépe.

5. Pain of Salvation – In the Passing Light of Day

U volby posledního místa nastává tradiční dilema pramenící z toho, že i TOP 15 by bylo málo, natožpak vybrat nejlepších desek jen pět. Nabízelo se toho mnoho ze škatulek od post-punku přes sludge metal až po mathcore. Nakonec jsem si ale vzpomněl na úplný začátek roku, kdy se mým přehrávačem proháněli švédští progresivci Pain of Salvation – a bylo jasno. Jejich návrat v nové sestavě (která ještě během roku doznala proměny ve formě vyhození Ragnara Zolberga a návratu Johana Hallgrena z původní sestavy) dopadl výborně. Silné melodie a riffy utvořily sbírku pamětihodných skladeb, které po stádiu rozpačitého dvoudílného „Road Salt“ a alba akustických předělávek „Falling Home“ znamenal konečně návrat Pain of Salvation v té nejlepší formě.

The Great Old Ones

CZ/SVK deska roku:

1. Lvmen – Mitgefangen Mitgehangen

Skvělá práce s atmosférou, napětím, syrovostí a energií. Taková je loňská deska klasiků domácí post-hardcorové scény Lvmen (byť je toto označení možná trochu zavádějící, já v jejich tvorbě slyším hojně prvky post-metalu a post-rocku). Jejich koncertní forma byla údajně skvělá, je otázka, jak si poradí kapela nyní, kdy si smrt vzala kytaristu a velkého tahouna Mirdu. Koncerty nicméně jsou naplánované dál – jeden z nich už nyní na konci ledna v pražské Akropoli.

2. Čad – Bastard

Z žádného thrash metalu jsem neměl letos necítil tolik tak ryzí přirozené energie a radosti jako u slovenských Čad. Kteří přišli se sbírkou úderných drtiček mísící punkový náboj a rock’n’rollovou radost s ryzím thrashovým fundamentem. Že je to jen obyčejná sbírka hitů? Je, ale sakramentsky poctivá.

Pain of Salvation

Neřadový počin roku:

1. Abigor / Nightbringer / Thy Darkened Shade / Mortuus – Split

Výstavní splitko pohltivého okultního a výpravného black metalu v podání Abigor, Thy Darkened Shade, Nightbringer a Mortuus jsem dlouho trestuhodně přehlížel. Nicméně to se nedávno změnilo a hned první poslech mě uhranul do té míry, že jsem věděl, že tohle dílo jinam než na špici tohoto žebříčku nepatří. První progresivní epos v podání Abigor je čistá genialita, k Nightbringer navzdory skvělému nástupu by sice byla nějaká výtka, nicméně Thy Darkened Shade zašlapou pochyby do země neskutečnou peckou a Mortuus taktéž ukáží svůj potenciál. Skladby na sebe navazují, a tak splitko drží dokonale pohromadě, vše pak rámuje krásný artwork. Absolutno.

2. The Body / Full of Hell – Ascending a Mountain of Heavy Light

Nebýt toho, že na poslední chvíli vrchol žebříčku uzmula výše zmíněná blackmetalová klenotnice, z trůnu by shlížela kolaboračka mezi The Body a Full of Hell. Tahle šílená koláž brutálních, industriálních a experimentálních ruchů mě totiž taktéž naprosto odrovnala. Jestli chcete slyšet něco fascinujícího, skutečně post-apokalyptického, mimozemského – hurá s tímhle do přehrávače!

Thantifaxath

3. Thantifaxath – Void Masquerading as Matter

Oproti debutové desce Thantifaxath je toto EP ještě o něco syrovější, experimentálnější a ambientnější. Koherence trochu vymizela, ale o to živelněji a mrazivěji jednotlivé skladby zní. Pravda, kvalit „Sacred White Noise“ to nedosahuje, jako celek zase ale EP disponuje o poznání originálnějším vývojem. A ze závěrečných chorálů v rámci čistě ambientní skladby „Void Masquerading as Matter“ vskutku mrazí.

Artwork roku:

Converge – The Dusk In Us

Pěkných obalů jsem viděl vloni hafo, vybrat ale ten opravdu nejlepší je trochu oříšek. Nakonec sahám po jedné černobílé kráse – obalu „The Dusk In Us“ od Converge. Ta práce se světlem a tmou je tady výtečná stejně tak jako detaily a vlastně sakum prdum všechno. Deska sama o sobě je super, tenhle výtečný obal je ale naprostá třešnička na dortu.

Converge – The Dusk In Us

Objev roku:

Selbst

Zajímavých debutů vyšlo letos více, nicméně dlouho se mi vyhýbal takový, který by mě naprosto bez jediné výtky pohltil. Takový přišel až ve chvíli, kdy jsem poměrně nedávno do přehrávače naládoval eponymní album chilských Selbst. Co starší EPčka jen po očku naznačovala, to vykvetlo na novince do obrovských rozměrů, a kdybychom zde pro objev neměli speciální kategorii, není vyloučeno, že by se Selbst objevil v top 5. Prvky specifické pro francouzskou i islandskou blackmetalovou školu jsou zde podány v uceleném balení, které má hlavu, patu, mozek i srdce. Dobrá práce.

Shit roku:

Ghost Bath – Starmourner

Člověk se snaží vyhýbat trapným hudebním provarům, jak jen to jde, o to nepříjemnější je to pak najít někde kde by to zprvu nečekal. Pravda, Ghost Bath mi vždycky přišli trochu jako chudý příbuzný Deafheaven, nicméně na jejich starších deskách se našly povedené momenty. To ale neplatí o novince, která sází na nejtrapnější kýč a banalitu. Pokud se Ghost Bath naskytla pod velkým labelem příležitost ukázat, že nejsou jen rychlokvaškou, která na svou udičku svého času chytla pár kolem tvrdé muziky spíš omylem se motajících hipsterů, pak novinka je zhmotněním naprosto promarněné šance. Tolik skladatelské impotence jsem v rámci post-blacku snad ještě neslyšel. Nu, nemá cenu dlouho rozebírat něco, co beztak nejlépe popsal kolega Zajus s nadhledem a humorem sobě vlastním v dobové recenzi.

Selbst

Koncert roku:

1. Obscure Sphinx: Žižkovská noc, 24.3.2017

Můj žebříček nejlepších vystoupení zřejmě nebude nějaké velké překvapení, neboť jsem svůj top 3 neprozřetelně prásknul už v reportu na The Ruins of Beverast. Tak či tak ale ještě neznáte pořadí. Na první příčku jsem nakonec umístil geniální živelný rituál v podání Obscure Sphinx, který mě tehdy nekompromisně smetl. Hutné riffy, uhrančivé melodie, fanatický herecký výkon zpěvačky Wielebny svíjející se v obvazech, oslepující světla a fascinované publikum. Tak parádní post-metalový výkon jsem neviděl snad ani od svých oblíbenců Neurosis.

2. Swans: Brutal Assault, 10.8.2017

Historicky nejdelší vystoupení na festivalu, pro Swans stále spíš kraťas. Co předváděli, to byla zkrátka magie. Podmanivé plochy, které lomcovaly půlkou areálu a unášely člověka do naprostého transu. Poslední vystoupení Swans, tak jak je známe, na českém území skutečně stálo zato. Bylo to tak skvělé, že to trumflo dokonce i následující set Emperor, což je srdcovka největší, takže si jistě dokážete představit, jak mocné tohle bylo.

The Ruins of Beverast

3. The Ruins of Beverast: Praha – Mordá Vopice, 29.10.2017

O třetí místo se pak postaral black/doom/death v podání německých The Ruins of Beverast, který v Modré Vopici rozpoutal učiněné peklo. Jejich hudební monumenty dostaly naživo patřičně průrazné kontury a výsledek člověka okamžitě strhnul. Ani drobné zvukové disproporce rozhodně nezkazily dojem výjimečnosti, který do nynějška přetrval.

Videoklip roku:

Imperial Triumphant – Breath of Innocence

Imperial Triumphant letos vydali čtyřskladbové EP nazvané „Inceste“, přičemž skladba „Breath of Innocence“ se dočkala zatraceně povedené vizualizace. Každý rok říkám, že sledování hudebních klipů zrovna moc nedám, takže ani nyní neručím za to, že jsem si mezi prsty nenechal projít něco ještě pohltivějšího. Nicméně mou slabost pro černobílé artové filmy tahle audiovizuální koláž naplnila tak, že mohu s klidným svědomím říci, že hezčí klip jsem vloni neviděl. Pokud vám pozorování tohohle kousku přivodí epileptický záchvat, sorry, ale uznejte, že ty psychedelické výjevy za zkouknutí stojí. Nemluvě o té silné muzice.

Potěšení roku:

výtečné koncerty jen za dobrovolné vlezné

Léto 2017 jsem zůstával hodně v Praze, a tak ho pojal trochu objevitelsky a vydával se na koncerty tak často, jak jen to šlo. V letních měsících to co do známějších a předem vytipovaných jmen byla bída, na druhou stranu ale proběhlo mnoho koncertů undergroundových kapel, o nichž jsem z větší části do té doby neslyšel a dané akce neměly bůhvíjakou publicitu, přesto se jednalo silné zážitky. Většina z těchto akcí spadala do kategorie „dobrovolné vstupné“. Proto jsem se rozhodl tyto akce nakonec zmínit jako mé potěšení roku – neboť díky tomuto modelu jsem měl šanci vychutnat si nejednu hodinu zábavy a poslouchat naživo kapely, o které bych třeba jinak nezavadil.

V první řadě musím zmínit hned několik událostí, jež se odehrály v Café Na půl cesty, naprosto pohodovém místě v parčíku na Pankráci. To totiž v letních měsících hostilo například temně d-beatové Gust s post-metalovými Pijn, sludge/post-blackové Thurm s postrockovými Ovum či tuzemské post-rockové Politische Gespräche verbotenTengri (které jsem v uplynulém roce viděl vlastně hned dvakrát – poprvé to bylo v rámci Horizons Festivalu, který byl taktéž zadarmo). Všechno to byly velmi solidní koncerty a vstupné zajišťoval jen člověk obcházející s kasičkou. Takže vstupné jen symbolické a teoreticky klidně žádné. Zároveň je paradoxní, že jeden z nejdrsnějších kotlů roku jsem nezažil někde na Brutal Assaultu u nějakého death metalu, ale právě na koncertě v drobném prostoru Café Na půl cesty v rámci afterparty po Flufffestu, když hráli uvolnění melodičtí punkáči Despite Everything.

Rebirth of Nefast

Nebyla to ale jen „Půlka“, kde se odehrávaly solidní akce pro nás muzikální socky – ve studentském prostoru v Hybernské jsem například navštívil povedený set post-punkových ±0, v Crossu již zmiňovaný post-rockový festival Horizons (z kterého si zde můžete přečíst report) nebo povedenou afterparty po Obscene Extreme, kde solidní set odehrála například saúdskoarabská grindová kapela Creative Waste. Jo, a málem bych zapomněl – začátkem roku nás navštívili Zeal and Ardor v rámci Free Mondays v Roxy – taky, jak již titulek koneckonců napovídá, zdarma.

Zkrátka a dobře – nezávislá kultura v Praze žije a to je moc dobře.

Zklamání roku:

úmrtí Warrela Danea (Nevermore, Sanctuary)

Je to už více jak měsíc, co nás navždy opustil jeden z nejlepších a nejzajímavějších metalových hlasů vůbec – zpěvák Warrel Dane z k ledu uložených progresivních thrasherů Nevermore a z nedávno znovuzrozených Sanctuary. Vzhledem k tomu, že především první jmenovaní jsou moje srdeční záležitost a stále jsem se ještě nevzdával naděje, že se jednou dají zase dohromady, byla to rána. Jako by to bylo včera, když jsem je před šesti lety (byl jsem tehdy naprostý fakan, co chodil do osmé třídy) poprvé naládoval do přehrávače a nechal se unášet geniálními Loomisovými riffy a vyhrávkami a právě výtečným hlasem Warrela Danea. Místy štěkavým, jindy melancholicky epickým malebným zpěvem. Pokud tak někdo z vás ještě neučinil, apeluji – zavzpomínejte na něj například prostřednictvím vrcholné desky Nevermore „Dead Heart in a Dead World“. Odpočívej v pokoji, barde!

The Ruins of Beverast

Zhodnocení roku:

Rok 2017 pro mě byl hlavně rokem silných koncertů, nicméně ani co se týče desek, nemohu si zrovna stěžovat. Pravda, dilemat ohledně žebříčku bylo letos méně, nicméně i tak se nejedna fantastická deska do hlavní pětice neprotlačila, a přesto by za zmínku stála. Ať už jsou to Aosoth, Protomartyr, Dodecahedron či Desolate Shrine anebo spoustu dalších, jež, bude-li zájem, milerád ještě v komentářích doplním. Pravda, byla tu i zklamání – například nová deska „E“ od Enslaved mě nějak ne a ne chytit, Sólstafir taktéž tentokrát spíše uspávali, nicméně celkově rok 2017 rozhodně nebyl nějaký propadák. Jen zkrátka, jak již naznačil kolega H., kvalitních desek bylo  poměrně dost, těch opravdu výjimečných ale poměrně poskrovnu.

Konečně se vloni splnilo pár mých dlouholetých přání – viděl jsem naživo EmperorMaster’s Hammer. O to větší překvapení je to, že nakonec se objevily koncerty, které i tyto sety byly schopny strčit do kapsy. Další pozitivní věcí tentokrát spíše osobnějšího rázu budiž, že jsem během loňského roku poznal nemálo lidí aktivně se podílejících na fungování undergroundové scény, což jsou známosti, jež pozitivně přispěly k přehledu o scéně i mne trochu motivovaly. Je totiž radost vidět, že když má člověk trochu vůle a chuti, tak co vše se dá zvládnout.

Ulver

Rok se sedmičkou na konci byl pro mne v hudebním světě rokem rozšiřování obzorů. Místy s tím bylo spjato rozšiřování skepse, na druhou stranu to ale často vedlo k utvrzení v tom, co považuji za skutečně dobré. Udělal jsem si pár výletů do žánrů, které nejsou mým denním chlebem, a i když metalovou krev ze mne asi jen tak nikdo nevymačká, nachází se na hudební mapě spoustu zákoutí, kam by stálo za to někdy podniknout výpravu. Nu, nebudu ale dále prodlužovat tento exkurz do mysli jednoho pošahaného pisálka o muzice a raději do příštího roku opět, jak to bývá mým zvykem, popřeju hodně úspěchů a silných zážitků jak muzikantům, organizátorům, bedňákům, publicistům, tak všem fandům, kteří to se svou oblíbenou muzikou myslí vážně. V nastávajícím roce už se na nás chystají solidní věci – namátkou se už teď těším, až budu na letošním Brutal Assaultu fascinovaně zírat na set Dodecahedron či až budu poprvé pouštět slibovanou desku od A Forest of Stars. Tak vzhůru vstříc tomu, co na nás chystá 2018!


Koncertní eintopf #18 – prosinec 2016

Possessed, Belphegor, Absu
Nejočekávanější koncert:


Atreides:
1. Lvmen, Ravelin – Praha, 4.12. (event)
2. Okkultokrati – Praha, 8.12. (event)

Skvrn:
1. Vampillia, VMO, Ježíš táhne na Berlín – Praha, 13.12. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Possessed, Belphegor, Absu – Ostrava, 8.12. (event)

Atreides

Atreides:

Pokud byl průběh podzimu z mojí strany chudší, jeho samý závěr před kalendářním začátkem zimy je jiná písnička. Zatímco si přelom listopadu a prosince užívám v Pobaltí, jen pár hodin po návratu do Stověžaté matky měst mě čekají kultovní Lvmen. Domácí průkopníci post-metalu se na dlouho odmlčeli po smrti kytaristy Dády, letošní podzim se však v Táboře vrátili na pódia a v Praze pro bleskurychlé vyprodání první akce zahrají v neděli čtvrtého na Sedmičce hned dvojkoncert. Mě potkáte na tom pozdějším.

Druhou akcí je neméně zajímavé uskupení. Norové Okkultokrati nás letos v pravidelném dvouletém taktu zásobili již čtvrtou řadovkou, a pokud v neděli nezbourají Sedmičku Lvmen, tihle pošukaní maníci to nejspíš ve čtvrtek zvládnou s přehledem. Pod náporem energie čekám zvuk lámajících se kostí v bujarém tanci a crowdsurfery hoblující držkou proklatě nízký strop klubu!


Skvrn

Skvrn:

Vampillia, to je elektronika, black metal, tu post-rock a támhle zase droning nebo tíhnutí ke klasice. Bizarnost non plus ultra dorazí z Japonska překvapivě až k nám, do pražského Crossu, který stejně jako já neví co čekat. Je jen otázkou, v jakém poměru se sejde ztřeštěnost a klid, každopádně jestli sázky, tak určitě na boření domu. Krom českého supportu (Vampillia) dorazí ještě jedna delegace z Japonska, VMO alias Violent Magic Orchestra, velká neznámá. Jestliže ale slova kapely nelžou – „It is like black metal meets Kraftwerk, Aphex Twin invaded by Burzum.“ – pokusím se o dochvilnost a dorazím brzy. Nechť prdlost zvítězí!


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

V prosincu se de na metal do Ovy, bo Possessed a Absu, pyčo. Proscriptor a spol. mi letos již natrhli prdel v Praze a nepochybuji o tom, že ostravské opáčko bude minimálně stejně intenzivní. Jestli Possessed předvedou podobně pravověrný námrd jako nedávno Venom Inc. tak… (zvrhlý úsměv). No, a Belphegor, kteří z jakéhosi těžce pochopitelného důvodu jsou na tour plakátu výš než Absu, dostanou šanci mi zpříjemnit relax u piva a případně mě přesvědčit, že nejsou jen přeblástěna mrdka pro infantilní temnozlordy.