Archiv štítku: Machine Head

Machine Head – Catharsis

Machine Head - Catharsis

Země: USA
Žánr: groove metal
Datum vydání: 26.1.2018
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Volatile
02. Catharsis
03. Beyond the Pale
04. California Bleeding
05. Triple Beam
06. Kaleidoscope
07. Bastards
08. Hope Begets Hope
09. Screaming at the Sun
10. Behind the Mask
11. Heavy Lies the Crown
12. Psychotic
13. Grind You Down
14. Razorblade Smile
15. Eulogy

Hrací doba: 74:17

Odkazy:
web / facebook / twitter

Říká se, že jedním z rozdílů mezi americkou a evropskou společností je přístup k selhání. Zatímco v Evropě je selhání něco, čeho je třeba se za každou cenu vyvarovat, ve Spojených státech jde jen o další krok, který vás posune blíže k úspěchu. Hranice mezi tím, kdo se při druhém pokusu znovu spálí, a tím, kdo napodruhé uspěje, bývá někdy nesmírně tenká. První je však zoufalcem, zatímco druhého nazýváme vizionářem. V duchu této logiky mám obavu, že Machine Head žádní vizionáři nejsou a že to není ani těsné. Je totiž třeba si přiznat, že většina „Catharsis“ je naprosto zoufalým pokusem o znovuobjevení něčeho, co ani napoprvé nebylo nijak zázračné.

Za „Supercharger“ dostali Machine Head po papuli, a to možná i více, než si zasloužili. Sebrali se však a natočili několik skvělých alb, která je v mých očích umístila na špici moderního melodického metalu. Těžko říci, zda za to mohlo kreativní vyčerpání či třeba odchod basáka Adama Duce, ovšem už na minulém „Bloodstone & Diamonds“ jim docházel dech. Záchvěvy pompéznosti tu sice ještě stále byly, ovšem ona mohutnost, která charakterizovala předchozích pár alb, se vytratila, její místo pak zaujalo až příliš mnoho beztvaré vaty. „Catharsis“ bohužel není krok k lepšímu.

Ve skutečnosti „Catharsis“ není a nemělo být jedním albem. Na ploše čtyřiasedmdesáti minut (délkou tedy novinka překonává i rozvleklé minulé album a můžeme být rádi, že Roba Flynna a jeho kumpány limitovala délka cédéčka) se totiž skrývají dvě skladatelsky hodně odlišné desky. Na první z nich mířila moje vzpomínka na „Supercharger“ a je to právě ona, která „Catharsis“ definuje, neboť zabírá jeho větší část.

Bohužel v podstatě jediné, co zbylo z nejsilnějších alb kapely, je agrese. I tak je to ale agrese bezzubá, Flynnův hlas je plný strachu a beznaděje (ostatně jeho neslavné fňukavé rapování slaví návrat) a oné síly předchozích alb dosahuje snad jen v několika refrénech. Kapela navíc v podstatě nedovedla napsat jediný pořádný riff a díky silným efektům a velice hlubokému podladění (pocitově jsou kytary na „Catharsis“ naladěné hlouběji, než mají Machine Head ve zvyku, ale můžu se mýlit) zní v podstatě všechny rytmické party stejně. Jsou tu výraznější momenty (mocný refrén v „Beyond the Pale“, punkový v „California Bleeding“, smyčce v „Kaleidoscope“), ale i vyložené průsery jako třeba ohraný breakdown v „Volatile“, recitovaná sekce v „Triple Beam“ či tleskání na úvod „Kaleidoscope“). Bohužel většina skladeb zejména v druhé polovině desky je navíc snadno zaměnitelná.

Je tu však i druhá, o něco zajímavější stránka desky, jejíž charakteristikou je snad jen, že nezní, jako když se padesátníci snaží navrátit o dvě desetiletí zpět. Titulní „Catharsis“ je jednou z nejsilnějších skladeb na nahrávce, strukturou i užitím smyčců připomíná podobně povedenou „Now We Die“. Bohužel právě zde lze krásně demonstrovat, jak málo práce si Machine Head s novinkou dali. „Catharsis“ (jakožto skladba) oplývá totiž celou řadou drobných detailů, a to jak skladatelsky, tak zvukově, zatímco naprostá většina alba zní ploše a nevýrazně. Ten kontrast je opravdu veliký.

Jsou zde však i další zajímavé kousky. „Behind the Mask“ je jemná balada, která výborně graduje a v níž je konečně výrazněji slyšet v pozadí zpěv Jareda MacEacherna (který k mému překvapení zpívat umí). Do „Razorblade Smile“ sice Flynn vlepil svůj obvyklý vzteklý rap, ani ten však nezkazí skvělý staromilsky thrashový nápor kytar, na němž skladba staví. A je tu i „Bastards“, prapodivný bastard folkové balady s… těžko říci co se přesně děje v její druhé polovině, je to však jedna z těch situací, jimiž život nešetří a při kterých není jasné, zda se smát či brečet. Přitom její první polovina, pokud by ji Machine Head osekali o zbytečné zvuky na pozadí tak, aby zbyl jen Flynn s akustickou kytarou, by byla prudce poslouchatelná, byť také trochu oposlouchaná.

„Heavy Lies the Crown“, nejdelší skladba počinu, sice tematicky slibuje hodně, jenže po nečekaně powermetalové první polovině s epickým nástupem zabřednou Machine Head do své obvyklé skladatelské impotence a píseň nakonec zahyne na nedostatek dobrých nápadů. Zbývá snad jen „Eulogy“ – zastřená a nudnější verze „Bastards“, která bohužel posluchače na závěr definitivně uspí.

Machine Head

Rád bych o „Catharsis“ řekl něco pozitivního, opravdu. Když jsem si o albu udělal názor a přečetl několik recenzí zahraničních kolegů, které s mým pohledem až nečekaně souzněly, jal jsem se hledat alespoň něco, za co bych Machine Head jednoznačně pochválil, jenže kromě několika málo skladeb jsem opravdu nic nenašel. Dokonce i zvuk alba je protivný, se zbytečně hlučnými kytarami, neslyšnou basou, nedostatkem jakýchkoli jemnějších detailů (až na zmíněnou titulní skladbu) a s plechovkami od fazolí, které zcela zjevně používal Dave McClain místo některých bubnů.

Když do toho přidáte zbytnělé ego Roba Flynna, je to vražedná kombinace. Přestože mám dojem, že u piva bych se s Flynnem na lecčem shodl, jeho kázání o tom, že láska je silnější než zbraně, je prostě naivní. Láska možná porazí zbraně, ovšem ti, kteří album kritizují, si nic jiného než „fuck you“ nezaslouží. Alespoň je vidět, jak Flynn sám věří tomu, co káže. A to je asi to nejsmutnější na této etapě života Machine Head, smutnější než špatná hudba, který ji, zdá se, charakterizuje.


Redakční eintopf – leden 2018

Portal – Ion
Nejočekávanější deska měsíce:
Portal – Ion


H.:
1. Panphage – Jord
2. Abigor – Höllenzwang (Chronicles of Perdition)
3. Abysmal Grief – Blasphema Secta

Zajus:
1. In Vain – Currents
2. Nils Frahm – All Melody
3. Machine Head – Catharsis

Onotius:
1. Abigor – Höllenzwang (Chronicles of Perdition)
2. Shining – X – Varg utan flock
3. Portal – Ion

Metacyclosynchrotron:
1. Portal – Ion
2. Watain – Trident Wolf Eclipse
3. Eskhaton – Omegalitheos

Cnuk:
1. Corrosion of Conformity – No Cross No Crown
2. Mammoth Grinder – Cosmic Crypt
3. Portal – Ion

Mythago:
1. Shining – X – Varg utan flock
2. Portal – Ion

H.

H.:

Rok s pořadovým číslem 2018 se rozjede docela příjemně. V lednu vyjde hned několik alb, jejichž poslech rozhodně nevynechám, ale do eintopfu se mi prostě nevejdou. Eintopfová pravidla jsou však neúprosná a i já bych je měl dodržovat (kór když jsem je vymýšlel), takže se nemůžu ani zmínit. Pojďme radši na mou vítěznou trojici.

Navzdory slušnému výběru je první místo jasné jak facka. Švédský projekt Panphage mě s minulou deskou „Drengskapr“ odstřelil jako svině (vždyť z toho nakonec bylo čtvrté místo v ročním žebříčku), takže „Jord“ bude povinnost. Tím spíš, že půjde o finální album Panphage, protože kapela již svou činnost ukončila a novinka vychází až posmrtně.

Na druhé místo nakonec volím Abigor. Poslední dobou nejradši točím pravověrnou blackmetalovou špínu, tudíž mě příslib návratu do devadesátek od žánrové elity rozhodně láká. Samozřejmě, že bych novinku poslouchal, i kdyby Abigor pokračovali po avantgardní stezce, ale za dané konstelace musím „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ jebnout i do eintopfu. Pokud by Rakušané dokázali navázat (stylově i kvalitou) na své majstrštyky ze zlatých 90. let, tak bych se, přátelé, asi posral blahy.

Do třetice všeho eintopfového volím italské okultisty Abysmal Grief. K tomu mohu dodat jen to, že poslech „Blasphema Secta“ už má za sebou a že je to opět paráda jak svině. Jestli tuhle bandu žerete, rozhodně budete spokojeni.

Zajus

Zajus:

26. leden bude významným dnem v mém hudebním kalendáři pro rok 2018. Norští progresivci In Vain totiž plánují vydat svou teprve čtvrtou desku, a to po dlouhém pětiletém čekání. Jen o pár kapelách si troufnu prohlásit, že co album to skvost, In Vain však mezi ně bez debat patří. Jejich hudba navíc zraje, spíše než stárne, a tak se nebojím říci, že mě dnes baví více, než když jsem ji slyšel poprvé. „Currents“ by tedy rok mohlo nastartovat na opravdu vysoké úrovni.

Trochu jiný přístup volí Nils Frahm, který sice vydává jedno album za druhým, ovšem většinou jde o kolaborace či jiné ne zcela plnohodnotné počiny. Jeho „All Melody“ vychází také 26. ledna a půjde po dlouhé době o řádné dlouhohrající album. Uvidíme, jestli se německému kouzelníkovi u kláves podaří překonat úžasný živák „Spaces“.

U třetího místa jsem však na chvíli zaváhal. Machine Head jsou bezpochyby dobrou kapelou, jenže není lehké dobrovolně propagovat někoho tak nesympatického, jako je Rob Flynn. Zejména když dosud poslední „Bloodstone & Diamonds“ rozhodně bůhvíjak povedené nebylo (byť je třeba uznat, že navazovalo na tři bezvadné počiny). O „Catharsis“ zatím vím je to, že ve velice pochybné galerii obalů alb Machine Head bez problémů zaujme pozici toho nejnevkusnějšího a že kapela slibuje spíše měkčí a přístupnější materiál, což mi dává naději na jisté oživení skladatelské únavy předchozí desky. To vše se ovšem dozvíme až 26. ledna.

Abigor

Onotius

Onotius:

Nový rok začne pěkně mrazivě – v duchu minimalistických riffů a patřičně syrového zvuku. Alespoň tak to slibují rakouští Abigor, kapela dlouhodobě udržující zatraceně vysoko postavenou laťku. Pokud poslední desky nabízely poměrně spletité a propracované kompozice, pak „Höllenzwang (Chronicles of Perdition)“ má být údajně oslavou primordiálního zpátečnictví ve stylu „Natten’s Madrigal“ od Ulver. Neuběhne ani týden a svůj příspěvek do blackmetalové arény přihodí i švédští Shining. Ti taktéž baví s poměrně železnou pravidelností, takže podaří-li se jim přinejmenším udržet jejich standard, budu spokojen. O třetí příčku už se kandidátů přetahovalo více, nicméně nakonec nemohu jinak než sáhnout po nových Portal. Chapadla jejich drtivého pochmurného technického death metalu zkrátka chytí a nepustí, o tom jsem přesvědčen.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Na prvním místě Portal, jak jinak. Sice to vypadá na ústup od nezemské abstrakce vstříc klasičtějšímu metalu smrti, ale věřím, že mozkové závity budou poleptány tak jako tak. Docela se těším i na nové Watain, protože vypuštěná „Sacred Damnation“ mi přijde jako výborná skladba, takže pokud „Trident Wolf Eclipse“ nabídne pár dalších střel podobného kalibru, tak s ním určitě strávím nějaký čas. Pozornost budu věnovat i novému albu australských deathmetalistů Eskhaton, jelikož jsem zvědavý zda „Omegalitheos“ konečně naplní příslib vrcholně psychotického ultra-námrdu, který měly ztělesňovat už předchozí dvě desky, ale já z nich teda dvakrát odvařený nebyl.

Pokud se však zajímáte o progresivní death metal či inovativní temnou hudbu celkově tak MUSÍTE slyšet nové album Chaos Echœs, o kterém ale stále stoprocentně nevím, jestli vyjde v lednu nebo až v únoru. Recenze je každopádně v přípravě.

Portal

Cnuk

Cnuk:

Rok 2018 začíná docela silným lednem, kdy jsem musel nějakou dobu přebírat a měnit, jaká že alba se to nakonec do eintopfové trojky dostanou. O jednom místu jsem neměl pochyb. Tím je dlouho očekávaný, studiový návrat Corrosion of ConformityPepperem Keenanem v sestavě. Když se před třemi lety navrátil, nebylo vůbec jasné, co z toho nakonec bude. Dnes už víme, že se jedná o plnohodnotný comeback se vším všudy, tedy i deskou, která má název „No Cross No Crown“ a bude obsahovat 15 skladeb. Můžeme jen doufat, že si po těch letech nedali příliš velkou porci.

Další místo připadá novince pankáčů Mammoth Grinder. Ta nese jméno „Cosmic Crypt“ a lze očekávat, že opět dostaneme intenzivní porci deathmetalového crustu, který tito Američané dokážou podat ve velice zábavné formě. Od minulého alba „Underworlds“ už uplynulo dlouhých pět let, avšak rok na to vyšlo demíčko vizionářského názvu „Cosmic Crypt“. Z toho se na novince nakonec ukáže pouze titulka. Jako předkrm to poslouží dobře.

Poslední místo obsazují Australané Portal. Tahle nevšední parta si rovněž dala pět let pokoj s vydáváním nové hudby a vrací se právě v lednu s deskou „Ion“. Má natěšenost se zvyšuje s každým pohledem na onu skvostnou černobílou obálku. Venku už je také skladba „Phregs“, ta rovněž zní velice slibně. Jestli se podaří dosáhnout kvalitativní úrovně minulého „Vexovoid“, budu nadmíru spokojený.

Shining

Mythago

Mythago:

Protože je zima a při pohledu z okna na tu bahnitou břečku a nějaký zasraný ksichty se cítím jen málo zdeptán, zdají se ideální volbou pro leden být Shining a jejich nová, v pořadí, jak již název dostatečně výmluvně napovídá, desátá deska „X – Varg utan flock“, na níž se krom pěti nových kusů dočkáme také „Jag är din fiende“ z EP „Fiende“ z předminulého měsíce.

A aby má dobrá nálada byla dokonána, kromě nich po pěti letech pročísne vody také zlo jménem Portal se svým „Ion“, s nímž nám dají nahlédnout v pořadí již do pátého kruhu pekla, a podle vypuštěné „Phreqs“ nebude o nic méně malebný než ty předcházející. Za mě tedy spokojenost.


Machine Head – Bloodstone & Diamonds

Machine Head - Bloodstone & Diamonds
Země: USA
Žánr: groove / thrash metal
Datum vydání: 7.11.2014
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Now We Die
02. Killers & Kings
03. Ghosts Will Haunt My Bones
04. Night of Long Knives
05. Sail into the Black
06. Eyes of the Dead
07. Beneath the Silt
08. In Comes the Flood
09. Damage Inside
10. Game Over
11. Imaginal Cells
12. Take Me Through the Fire

Hodnocení:
Zajus – 7/10
H. – 5,5/10
Kaša – 8/10

Průměrné hodnocení: 6,8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Machine Head patří už dvacet let mezi komerčně nejúspěšnější metalové kapely. I když se jejich posledního alba prodalo “jen” okolo sta tisíc kusů (tedy polovina prodejů debutu “Burn My Eyes”), v porovnání s klesajícím trhem jsou naopak stále úspěšnější a umístění v prvních desítkách nejprodávanějších desek je pro ně již dávno standardem. To je zajímavé i v kontextu skutečnosti, že jejich hudba procházela stálým vývojem. Z groove metalového debutu postupně vyměkli až do nu-metalového alba “Supercharger”, odkud se opět vzepjali k vzývání metalového božstva a na “The Blackening” již předváděli moderní variaci agresivního thrash metalu. Ačkoli si sám sáhnu pro své oblíbené skladby na všechny z jejich desek, teprve s “The Blackening” podle mě kapela dospěla. Počinu chybělo zkrácení o nějakých pět, deset minut a mohlo se stát perfektní esencí melodicky-agresivního metalu. Přesně to kapela provedla na následném “Unto the Locust” a nahrála tak nejlepší desku své kariéry. Sedm skladeb napuštěných perfektně dávkovanou agresí jako by ztělesňovalo způsob, jakým může metal zůstat věrný původním hodnotám a zároveň nezastrašujícím pro nové, neotrkané posluchače. Ať už jste příznivcem kteréhokoli období kapely, jedno je jisté: Machine Head mají se svým sedmým počinem na co navazovat.

První dojem však album nevyzařuje nijak zázračný. Už samotný název na mě nepůsobí nijak pozitivním dojmem (ostatně při výběru názvů desek neměli tito Američané nikdy vyloženě šťastnou ruku), a tak alespoň obal vracející se do období “The Blackening” nevyvolává podobně rozpačité pohledy, jako činil obal počinu předchozího. Co mě však zarazilo, to byl tracklist: Machine Head v průběhu let postupným prodlužováním skladeb jeho délku zredukovali až na sedm položek minulého alba, na novince je jich však rázem dvanáct. Průměrná délka songů sice o něco málo klesla, i tak ale razantně vzrostla délka desky. Ze zkušenosti však moc dobře vím, že jen málo kapel dokáže utáhnout téměř hodinu a čtvrt hudby. Machine Head k nim bohužel nepatří.

Jestli se Robb Flynn a spol. něco naučili velmi dobře, tak je to jak správně otevřít a uzavřít album. “Imperium”, “Clenching the Fists of Dissent”“I Am Hell (Sonata in C#)” byly všechno excelentní otvíráky. Zejména čirá agrese vtělená do poslední zmíněné písně ve mně do dneška při každém poslechu vyvolává pocity hrůzy. Proti těmto skladbám je “Now We Die” trošku moc “běžná”. Vyjma velice vkusného užití smyčců nemá vlastně nic, co bychom od Machine Head neslyšeli již mnohokrát. I tak ale patří mezi to nejlepší z “Bloodstone & Diamonds”. Je nesmírně dynamická, oplývá nezapomenutelným refrénem a i na koncentrovanou agresi v její polovině dojde. To nejlepší ale přijde po sólu, když Robb Flynn měkkým a zlomeným hlasem do nastalého ticha zpívá text o povstání poražených a znovu vstání zapomenutých, a s jeho hlasem gradují i smyčce za jeho zády. Je to možná obrovský kýč, ale zato jeden z nejlepších, jaké jsem letos slyšel. Přesto však: specifičnost otvíráků předchozích alb “Now We Die” prostě nemá, je to jen dobře napsaná skladba umístěná na začátek desky.

“Killers & Kings” je písničkou ještě běžnější a spolu s následnou “Ghosts Will Haunt My Bones” ukazuje zajímavý trend. Kapela totiž zjevně trošku inspirace hledala i u svých starších desek. Na obou písních je to cítit ve vokálech a stavbě, nejvíce však v riffech druhé zmíněné. Na tom není v principu nic špatného, pokud je to provedeno dobře, a Machine Head si naštěstí dali záležet, aby to v těchto dvou případech provedeno dobře bylo.

Když jsem poprvé slyšel “Darkness Within”, pseudo-baladu z minulého alba kapely, uvědomil jsem si, o kolik lepším zpěvákem se Robb Flynn během posledního desetiletí stal. Pokud je někde na novince slyšet pokračování tohoto postupu, není to ani tak při čistém zpěvu (ten má ostatně zvládnutý hodně dobře), ale při řevu. To mě napadlo při poslechu čtvrté “Night of Long Knives”, v níž Flynn neustále balancuje na tenké hraně čistého zpěvu a řevu. Hudba Machine Head je čím dál tím více právě o jeho zpěvu a nikde to není znát tolik jako v této skladbě, která vyvrcholí v perfektně melodický, přitom však agresivní refrén.

Až při poslechu “Sail into the Black” poprvé nastává moment, kdy mohu zcela upřímně říci: tohle je nový prvek, který jsem nikdy neslyšel. Osm a půl minuty dlouhá skladba začne velice jemně, s pianem a akustickou kytarou a překvapivě dlouho v této formě zůstane. Až v druhé polovině přichází první známky přitvrzení, je to však přitvrzení pro kapelu netradiční. Žádné kytarové kejkle, žádné složité přechody bicích. Jedna nota a jeden rytmus je téměř vše, s čím si Machine Head i při nejtvrdších momentech vystačí. O to více působivé je, když se minutu před koncem konečně odnikud vynoří sólo. Kdyby měl Robb Flynn koule, dal by právě “Sail into the Black” na začátek alba, kde by zněla naprosto dokonale.

U “Eyes of the Dead” mám při poslechu “Bloodstone & Diamonds” poprvé jisté pochybnosti, ovšem ty jsou rychle vyvráceny znovunalezenou brutalitou, která by v historii kapely našla obdobu snad až kdesi na debutu. To až “Beneath the Silt” je prvním trackem, který se zdá vyloženě slabší a klidně bych si bez něj desku dovedl představit, neboť zejména její ústřední riff je prostě nezajímavý a těch pár dobrých sekund okolo zvolnění to nezachrání.

To už ale přichází další ze zajímavých bodů nahrávky. “In Comes the Flood” nejvíce připomíná úvodní “Now We Die” díky dobře zapracovaným smyčcům. Její kytarový motiv je bezchybný, poprvé v ní výrazněji zaslechneme baskytaru Jareda MacEacherna, nového člena kapely. I vokály Phila Demmela poprvé dostanou vedle Flynna trošku prostoru. Nechybí ani jemná vybrnkávaná sekce před výtečným závěrečným sólem a dvojhlas čistě křičícího Demmela a řvoucího Flynna. To vše je krásné, je zde však háček. Flynn nikdy nebyl přehnaně dobrým textařem, ale vždycky se mu tak nějak důstojně dařilo psát i o závažných společenských tématech. V “In Comes the Flood” šly veškeré narážky stranou a nastoupila brutální názorová otevřenost, ke které se dá říct jen jediné: levicový antisystémový idealismus je možná u hudebníků oblíbený, ale ono typické zpívání o nenasytných bankéřích a vtělování se do chudších občanů prostě nemůže fungovat, pokud jste ohromně úspěšný muzikant, kterému se v žádném případě nežije špatně. Nefunguje to u Mustaiena, Tankiana či Jourgensena a nebude to fungovat ani u Flynna. Nepůsobí to upřímně, spíše naopak. Zpívat navíc věci jako “we’re fighting for the scraps” v zemi, kde opravdová chudoba prakticky neexistuje, je stupidní. “I want to burn down Wall Street, baby” by pak bylo stupidní úplně všude. Jinak povedenou skladbu to vyloženě nekazí, jen je to tak trošku škoda.

“Damage Inside” je krátká akustická píseň postavená jen na MacEachernově kytarovém motivu (je pěkné, že kapela umožnila skládat i nováčkovi ve svých řadách) (jak upozornil v komentářích Giant, skladbu napsal McClain a MacEachern za ni nenese žádné zásluhy) a Flynnově zpěvu. Jakkoli to zní dobře, výsledek je dost nezáživný a můžu vám zaručit, že z vaší paměti rychle zmizí. Podobně klidný úvod k “Sail into the Black” je o pár řádů lepší. V “Game Over” kapela předvádí další ze svých návratů k historii. Přímočará, agresivní a extrémně zábavná – taková je jedna z posledních písní alba. Je navíc okořeněna naprosto dokonalým refrénem, který zní, jako by ho napsala nějaká pop punková kapela na speedu.

Už v tuhle chvíli je placka příliš dlouhá. Bohužel nejslabší moment teprve nastává, a to prostřednictvím “Imaginal Cells”, která prezentuje jakési generické riffování na pozadí sestříhaného záznamu knihy “Spontaneous Evolution”, což bude, hrubým odhadem, typická mozky vymývající pavěda. Bohužel, zabité tři minuty vám nevrátí ani závěrečná “Take Me Through the Fire”, která navíc padá kamsi do průměru alba a hlavně: nemá jedinou vlastnost, která by z ní dělala dobrý konec desky. Když dohrála poslední tři desky Machine Head, zanechalo to ve mně jakýsi specifický pocit smutku. Když dohraje “Take Me Through the Fire”, je mi to popravdě jedno. Po hodině a čtvrt mám dost a potřeboval bych sakra silný závěr, abych si ono čekání ospravedlnil. Jenže ten prostě nepřijde.

Na posledních dvou albech se Robb Flynn a Phil Demmel ukázali jako výborní kytaristé. Z poměrně nezajímavých riffů prvních desek se dostali až k úžasným kouskům, jako byl například ten v “Locust”, a ke všemu navíc přihodili dokonalá sóla a souboje dvou kytar. Riffy na “Bloodstone & Diamonds” bohužel nedrží vysoko stanovanou hladinu, rozhodně ne všechny, a je nutno je posuzovat skladbu od skladby. U sól je tomu trochu jinak. Kapela si zjevně uvědomila, jak důležitá pro její fanoušky sóla jsou, a tak je sází všude – často právě ve formě dvou souběžně hrajících kytar. Jenže i když jsou řemeslně stále bezchybná, jen málokdy z nich na novince mám podobně silný dojem, jaká na mně zanechala při poslechu posledních dvou desek. Místy jsem si dokonce říkal, že byť je to instrumentálně výborné, mohli by to klidně napsat Trivium, kteří jsou podobně dobrými kytaristy, jen jsou jejich sóla jakási prázdná. Sestoupit ještě o stupeň níže, dostali by se Machine Head na úroveň aktuálních Avenged Sevenfold, kterým se ostatně několikrát sami vysmívali. Sice to neplatí pro každé sólo, ale varování je to myslím dostatečné.

A tak z poslechu alba, na které jsem se ohromně těšil, odcházím spíše rozladěný. Přitom kdyby kapela neblbla, omezila hrací dobu na 50 minut tak jako u minulé nahrávky a těchto 50 minut navíc pilovala na úkor skladeb, které by nikomu nechyběly, mohli jsme mít již třetí výtečnou desku v řadě. V nejlepších momentech Machine Head stále dosahují na svůj vrchol, jenže v nejslabších zůstali mnoho vrstevnic pod ním. Možná by Flynnově partě prospělo trošku hudebního půstu, třeba by jim splasklo ego a zamysleli by se nad potřebou vytvářet dlouhá alba a předávat posluchačům nějaká hlubší sociální poselství. To ať nechají jiným.


Další názory:

Já osobně jsem nikdy nebyl zrovna fanatickým příznivcem Machine Head, jedna věc se jim však nechat musí – předchozí dva alba byla skutečně skvělá a osobně si myslím, že šlo o to nejlepší, co kdy parta okolo Robba Flynna vydala. “The Blackening” bylo jejich dosavadním vrcholem, ale na “Unto the Locust” se podařilo vybrousit i ty nejposlednější nedostatky a stvořit desku, u níž rozhodně není přehnané mluvit o jedné nejvíc zásadních nahrávek metalu 21. století. Bylo jasné, že navázat na něco podobného bude setsakra těžké, ale to vlastně bylo už po “The Blackening”… potřetí v řadě už však životní forma nevydržela a na “Bloodstone & Diamonds” šla laťka dolů takovým způsobem, že bych se nebál hovořit o zklamání. Samozřejmě, Machine Head jsou už dávno zkušení profíci a mají pohlídané, aby i jejich slabší album stále mělo slušnou úroveň, ale to nic nemění na faktu, že tentokrát to prostě není ono. Pár povedených songů se sice najde i zde, o tom žádná, ale většina “Bloodstone & Diamonds” je taková trochu… no, prázdná. Žádné kulervoucí hymny z předchozích dvou desek se nekonají, ty nejlepší tracky z novinky jsou někde na levelu “je to v poho”, zároveň je tu však i množství nezáživných a tím pádem i docela zbytečných písniček. To, že 71 minut je při takové skladatelské (ne)formě trochu vražedná záležitost, snad ani netřeba dodávat. Nevím, jak se do podoby nového materiálu mohla promítnout změna dlouhodobě stabilní sestavy, ale ani (nedobrovolný) odchod jednoho ze zakladatelů není a nemůže být omluvou. Pokud by o tom někdo pochyboval, nechť si hned za sebou pustí “Bloodstone & Diamonds” a “Unto the Locust” a ten rozdíl několika tříd uslyší hned…
H.

Přiznávám, že mám Machine Head rád, takže na “Bloodstone & Diamonds” jsem se těšil. Ne, že bych vyloženě nemohl dospat měsíce dopředu, ale protože první dva songy, které byly uvolněné v předstihu, mě hodně bavily, tak jsem nečekal, že by po trojici skvělých alb přišel s novinkou nějaký propastný kvalitativní rozdíl směrem dolů. A to se taky nestalo. Je fakt, že Robb Flynn si tentokrát ukousl sousto větší než minule, ale i 70 minut dlouhou desku ustál s dostatečně pevnou půdou pod nohama, abych mu to zbaštil i tentokrát. Pokud by si odpustil “sólové” záležitosti typu “Damage Inside”, první půli “Sail into the Black” a naprosto zbytečnou “Imaginal Cells”, tak bych neměl problém hodnotit ještě výš, protože “Bloodstone & Diamonds” obsahuje spoustu nadupaných skladeb, jež snesou laťku dlouhodobě vysoké normy, již si čtveřice udržuje od “Through the Ashes of Empires”. Úvodní natlakovaná “Now We Die”, pomalejší “Ghost Will Haunt My Bones” či “Game Over” patří k tomu nejlepšímu, co pod Flynnovou taktovkou vzešlo, a ten zbytek není vůbec špatný, takže celkově palec nahoru. Není to sice taková pecka, jako bylo svého času “The Blackening”, v což jsem tak nějak ani nedoufal, ale jinak se jedná o silný nadstandard, který v současném mainstreamovém metalu těžko hledá konkurenci. Za sebe můžu hovořit o spokojenosti, protože čím víc nové Machine Head poslouchám, tím víc se mi líbí. Jen škoda těch několika hluchých míst, protože jinak mohl být dopad “Bloodstone & Diamonds” ještě působivější.
Kaša


Machine Head, Beast Within the Sound

Machine Head
Datum: 12.8.2014
Místo: Praha, Roxy
Účinkující: Machine Head, Beast Within the Sound

Americké Machine Head jsem vždy považoval za asi nejreprezentativnější zástupce moderního thrash/groove metalu, neboť jejich talent skládat hrubé a rázné, přitom však propracované a progresivní kompozice je vždy značně odlišoval od většiny standardní žánrové produkce. Vzhledem k tomu, že v České republice v posledních letech vystupovali pouze jako předkapela Metallicy, šance vidět jejich klubové vystoupení nahnala hromadu věrných do pražského klubu Roxy v Dlouhé třídě. A entuziastický přístup fanoušků se také značně zasloužil o výsledný dojem. Po stránce atmosféry byl totiž úterní večer metal par excellence…

Po absolvování fronty, jež se po chodníku táhla přes přechod pro chodce, který byl pravidelně uvolňován pro odbočující auta do uličky, a průchodu kontrolou lístků, se mi z balkónu naskytnul pohled na interiér klubu, jež se ukázal celkem prostorným a pro kapelu formátu Machine Head adekvátním. Pódium zde bylo patřičně ozdobeno klasickými proprietami s logem kapely a v prvních řadách postávajících zatím jen pár nadšenců si buď povídalo či znuděně se rozhlíželo. Mezi ně jsem také se zastávkou v šatně zamířil. A zatímco se pod pódiem odehrávaly již zmiňované aktivity posíleny o lehké napětí z nastávající kulturní akce, sál se pozvolna zaplňoval a na scénu přišla čtveřice chlápků v tričkách svých oblíbených kapel.

Česká předkapela Beast Within the Sound byla pro mě do té chvíle velká neznámá a vyklubala se z ní příjemná neurážející groove metalová záležitost s prvky metalcoru, jež ani přehnaně nenadchla, ani neurazila, ale přesto jsem si ji užil. Toto vystoupení bylo zároveň premiérou jejich nového zpěváka Filipa Škobise, který nás přivítal až podezřele formální frází: “Dámy a pánové…” V rámci komunikace s publikem protipól v kapele představoval opiercingovaný kytarista, jenž nadšeně párkrát zopakoval svůj oblíbený vulgarismus. Kapela má na kontě zatím loňský debut “Eternal Conflict”. Celkem charismatické vystoupení. Už zde ovšem bylo patrné ne moc vyrovnané nazvučení, jež zahlazovalo elegantnější kytarové postupy a vyzdvihovalo spíše rytmiku a které přetrvalo i po vystoupení hlavních hvězd večera.

Setlist Machine Head:
01. Imperium
02. Beautiful Mourning
03. Locust
04. The Blood, the Sweat, the Tears
05. Bite the Bullet
06. Ten Ton Hammer
07. Darkness Within
08. Bulldozer
09. Killers & Kings
10. Davidian
11. Aesthetics of Hate
12. Old
13. Halo

Kamarád už se na mě zubí, neboť začíná úvod “Imperium”, jeho oblíbené pecky pocházející z alba “Through the Ashes of Empires”, kterou jako obvykle hrají jako našlapaný otvírák. A z druhé řady okamžitě migruji o několik řad vlevo dozadu – zkrátka, kdo nekotlí náruživě, nemá nárok (smích). Stejně tak fotografům také dochází, že pokud chtějí zachovat funkčnost svých hýčkaných zařízení, být poblíž něčeho co se později transformuje v circle pit se nevyplácí. Atmosféra představuje oproti předkapele jasný a vzhedem k věhlasu thrashových velikánů pochopitelný nárůst nadšení a to, že je zaděláno na bolest krku, rukou, zad i nohou, takřka nikomu nebrání neverbálně vyjadřovat svou radost z výtečných muzikantů na pódiu. Někdo klidněji, jiný s fanatismem a výkonností vrcholového sportovce. A i přes zvuk, který ze strany kytar mohl být čitelnější, na fanoušcích není vidět ani náznak zklamání.

Z obecně asi nejvíce ceněné (a i mnou dost oblíbené placky) “The Blackening” kapela pokračuje kouskem “Beautiful Mourning”, u jehož refrénu, jež na studiovkách táhne skladbu o level výš, je čistý zpěv bohužel značně utopen. To ovšem nevadí, neboť na kapele je vidět, že si své vystupování také nepokrytě užívá. U následující “Locust” ze zatím poslední desky z roku 2012 se již střední část sálu rozjíždí do regulérního circle pitu a ostatní, preferující statičtější pohled na pódium, se významně pohybují do rytmu či pohodí vlasovým porostem. To, že nadšení kapely není jenom póza a že i mají k Praze zvláštní vztah, vyplývá z o pravidelné akustické zabrnkání doprovozené promluvy zpěváka a kytaristy Robba Flynna před skladbou “Darkness Within”, jejíž klip byl natáčen právě v matičce stověžaté. Žádné pózy a prázdná hesla, která by bezmyšlenkovitě opakovali na každé zastávce turné. A ve chvíli, kdy melodii této polobalady pěje celý sál, je na kapele vidět, jak je blahem bez sebe.

Po následující “Bulldozer” z alba “Supercharger” je komunikace s diváky pro změnu obohacena o distribuci pití jedné slečně sedící někomu na ramenou. Z dalších skladeb pak zazněly například ještě “Davidian” z debutu, peckovní “Aesthetics of Hate” a “Old”. Závěr poté obstarala “Halo”, při níž se přede mnou vytvořil příjemný prostor vybízející k provětrání vlasů. To se nedalo odmítnout, na pódiu drtící kapela, kolem nadšená atmosféra a ruka mocně vztyčena v nadšeném gestu. Nic jiného nežli poslechnout fanouškovský pokřik “Machine ‘Fucking’ Head!” a roztočit vrtuli snad ani nešlo (smích).

A co vlastně dodávat k vystoupení kapely s dnes již kultovním statusem v rámci moderního metalu? Jejich vystoupení, jež i přes zvukovou nedokonalost dokázalo nadrtit jak málokteré jiné (z letoška mě napadají tak možná Cult of Luna, ovšem to je žánrově úplně jinde), se postaralo o výjimečný zážitek. Takže doufám, že až budou mít příště zase klubový koncert, tak se tam uvidíme!


Cesta do hlubin redaktorovy duše #6 (Zajus)

Již delší dobu tu na vás sypeme relativně velké množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. V šestém díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od Zajuse…

Zajus

Zajus:

Linkin Park - Hybrid Theory
Země: USA
Žánr: nu-metal
Datum vydání: 24.10.2000
Label: Warner Bros.

Linkin Park – Hybrid Theory

Asi se již můžu nadosmrti snažit sebevíc, nikdy však v množství přehrání žádným albem nepřekonám debut Linkin Park. Smějte se jak chcete, ale pro desetiletého kluka vyrůstajícího ve spáru českých post-normalzačních “umělců” hráli Linkin Park vážně míněnou a originální hudbu. “Hybrid Theory” jsem poslouchal jsem každý den, vždy cestou do školy a ze školy a poté znovu doma, po celý rok. Už ani nevím, kde jsem na Linkin Park narazil, nejpravděpodobněji však ve vysílání americké MTV, každopádně se pro mě kapela stala idolem na poměrně dlouhou dobu. Z hudby, kterou jsem tenkrát poslouchal, jsou alba Linkin Park ostatně snad jediná, která si občas pustím dodnes. (Možnou výjimkou jsou snad jen Rammstein, jejichž “Mutter” by mohlo “Hybrid Theory” v tomto seznamu snadno nahradit.)

Asi by byl nesmysl tvrdit, že kvality “Hybrid Theory” mají nějakou vyšší uměleckou hodnotu. Na album bych dnes, nebýt sentimentu, nahlížel asi jako na průměrnou nu-metalovou nahrávku plnou chytlavých refrénů, ovšem ve své době mě album přeneslo do světa tvrdých (dnes se můžu jen smát) riffů a agresivních vokálů. Zpěv Chestera Benningtona se mi nezošklivil ani po letech, a i když nyní zpívá lépe než kdy dřív, už na “Hybrid Theory” ho byla radost poslouchat. Skladatelsky je vše přímočaré a jednoduché, což albu ani dnes neubírá nic na zábavnosti. Mezi mé favority tak jistě patřila trojice skladeb z druhé poloviny alba: “By Myself”, “In the End” a hlavně “A Place for My Head” se skvělým ukřičeným závěrem.

Když Linkin Park po třech letech vydali nástupce “Meteora”, nebyl jsem jeho zjevnou neinvenčností nijak zklamán. Při zpětném poslechu navíc zjišťuji, že jde dost možná o lepší materiál než v případě “Hybrid Theory”. Z tohoto úhlu pohledu jsem však rád, že kapela nezůstala stát na místě a posouvala svůj zvuk dále, přestože to vedlo k některým pořádným přešlapům. Zejména elektronické “A Thousand Suns” bylo ovšem dobré album, byť kouzlo debutu postrádalo. Při pohledu na dnešní mainstreamovou scénu mohu upřímně prohlásit, že Linkin Park považuji za jednu z mála kapel, která si pozornost posluchačů opravdu zaslouží.


Machine Head - The Blackening
Země: USA
Žánr: groove metal
Datum vydání: 27.3.2007
Label: Roadrunner Records

Machine Head – The Blackening

Ačkoliv v mém seznamu zabírá metal jen jediné místo z pěti, ve skutečnosti stále tvoří nejméně polovinu hudby, kterou poslouchám, a většinu té, o které píši. Koneckonců jsem se ne zrovna krátkou část života považoval za metalistu, a jelikož každý pokus o vypěstování dlouhých vlasů skončil spíše afrem, kompenzoval jsem si svoje neúspěchy na poli vlasové stylistiky alespoň řádnou zásobou triček a mikin různých kapel, které nyní leží znuděně ve skříni již několik let. A první kapelou, která ve mně vzbudila metalové choutky (pominu-li pár metalcorových partiček), byli právě Machine Head.

Už otvírák “Clenching the Fists of Dissent” je plný surové energie, jakou jiné žánry nikdy nemohou disponovat. Robb Flynn je správně nasraný, hrubým vokálem štěká protiválečná hesla, která prokládá instrumentálně zdařilými pasážemi s dominující kytarou. Vrchol desky je však jinde. S jasným sdělením “for the love of brother / I will sing these fucking words / aesthetics of hate / I hope you burn in hell”“Aesthetics of Hate” se žádný teenager prostě nemůže neztotožnit. Co však písni dominuje, je sólo, lépe řečeno sóla dvě, vzájemně se proplétající. Pamatuji si, že když jsem poprvé viděl na záznamu z festivalu Rock am Ring hrát Machine Head tuto skladbu naživo, tak mi z úžasné spolupráce Flynna a Demmela spadla čelist, a podobně tomu bylo předloni na festivalu Brutal Assault, kde jsem měl kapelu poprvé možnost vidět naživo osobně. A pak je zde “Halo”. S řádně ateistickým textem a nezapomenutelným refrénem je “Halo” takřka prototyp výtečné metalové skladby.

“The Blackening” je skvělé album, ovšem nebylo by úplně fér nezmínit další alba, která mě posunula k ještě tvrdší metalové tvorbě přibližně v té samé době. Jde zejména o “Colors” od Between the Buried and Me, “In Sorte Diaboli” z pera Dimmu Borgir, “Rise to Ruin” death metalistů Gorefest či debut In Vain, “The Latter Rain”. “The Blackening” však mělo ve své době výsadní postavení. Až později jsem zjistil, že na poměry Machine Head jde o nebývale tvrdé album (možná s výjimkou debutu) a asi právě proto je tak snadno stravitelné, přestože skladby nepatří mezi nejkratší. Proto mě zaujalo v době, kdy mému playlistu vévodili Atreyu a All That Remains. Musím někde vyhrabat to staré tričko s motivem “The Blackening”. Za metalistu se možná už nepovažuji, ale to album si být zastrčené v šatníku nezaslouží.


Porcupine Tree - Fear of a Blank Planet
Země: Velká Británie
Žánr: progressive metal
Datum vydání: 16.4.2007
Label: Roadrunner Records

Porcupine Tree – Fear of a Blank Planet

Je to zajímavé, ale Porcupine Tree se do mého výběru málem nedostali. A to přesto, že kdo mě jen trošku zná, ví, že Stevena Wilsona považuji za největšího žijícího hudebního génia a “Fear of a Blank Planet” za takřka dokonalé album. Ačkoliv jsem Porcupine Tree poprvé slyšel právě na tomto počinu, bylo to až s o dva roky novějším albem “The Incident”, kdy jsem pocítil chuť zjistit víc o kapele i její hlavní postavě, malém chlapíkovi s nekonečnou studnicí nápadů. “Fear of a Blank Planet” bylo však první a to mu nikdo nemůže upřít.

Není však náhoda, že mě toto album v záplavě metalu, který jsem tehdy poslouchal, zaujalo. Jde rozhodně o nejtvrdší počin Porucpine Tree, který v sobě kombinuje to nejlepší z progresivního rocku s prvky, které právě v metalu slýcháme nejčastěji. Od centrálního riffu v titulní skladbě po závěrečné smyčce v “Sleep Together” se neodehraje jediná slabší minuta, jediný špatný nápad. Ústřední sedmnáctiminutový kolos “Anesthetize” prostřídá množství nálad, akustickou kytarou počínaje a burácejícími bicími Gavina Harrisona konče. Dlouhé písně se stopáží přesahující čtvrt hodiny považuji za vrchol hudebního umění, jelikož zdaleka ne každý dobrý hudebník je dokáže stvořit, a vděčím za to právě skladbě “Anesthetize”.

Diskografie Porcupine Tree se však později ukázala nesmírně vyrovnaná. S výjimkou debutu, kde zřejmě Wilson neuhlídal svou mladickou experimentálnost a pustil se do něčeho, na co jednoduše ještě neměl, jsou všechna alba na špici, co se skladatelských kvalit týče, a počiny z třetího tisíciletí pak patří také mezi nahrávky s nejlepším zvukem. Ovšem moje obliba v Procupine Tree se nezastavila jen u tvorby kapely samotné. Ukázalo se totiž, že Wilson je opravdu činorodý chlapík, a naposlouchat vše co vytvořil, mi bude trvat nejméně tři příští životy. Kromě jeho sólové kariéry tak hltám i ambientní Bass Communion, progresivní duo No-Man (zejména první tři takřka popové desky jsou výborné), dnes již mrtvý experimentální projekt Incredible Expanding Mindfuck a mnohé další počiny. I další členové Porcupine Tree se angažují v některých zajímavých kapelách, ale tolik prostoru zde nemáme. O kompletní seznam můžete však požádat na vrátnici.

Starší počiny Porcupine Tree mi také otevřely oči k progresivnímu rocku, zejména ke klasickým albům z počátku 70. let, což samo o sobě mělo dalekosáhlé důsledky, jak píši v následujícím textu. A na počátku všeho stálo “Fear of a Blank Planet”. Dost možná nejdůležitější album v mé hudební historii.


King Crimson - In the Court of Crimson King
Země: Velká Británie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 10.10.1969
Label: Island Records

King Crimson – In the Court of Crimson King

O zařazení King Crimson do tohoto seznamu jsem dlouhou dobu váhal. Stejnou úlohu jako jejich debut totiž hrály v mém hudebním světě vrcholné desky Pink Floyd (kam řadím “Atom Hearth Mother” a “Meddle” spíš než pozdější a slavnější tvorbu, ačkoliv i ta je bez debat geniální) nebo legendární “Close to the Edge” od Yes. Přesto však mám dojem, že King Crimson byli první klasickou prog rockovou kapelou, kterou jsem si zamiloval. I volba mezi alby King Crimson nebyla jednoduchá. Patřím totiž nejspíše k menšině lidí, která za vrchol tvorby King Crimson považuje třiadvacetiminutový epos “Lizard” ze stejnojmenné desky. Přesto však zařazuji “In the Court of Crimson King”, jelikož byla nejen mou první deskou King Crimson, ale také protože to je sakra dobré album, možná dokonce nejlepší, jaké jsem kdy slyšel.

Pětice skladeb je tak rozmanitá, jak to jen je možné při zachování naprosté kompaktnosti celé desky. Úvodní “21st Century Schizoid Man” nemá ani cenu popisovat, je totiž stejně legendární písní, jako “Money”, “Black Sabbath” nebo “Stairway to Heaven”. Její agresivita, nápaditost, zdánlivá chaotičnost a úchvatné instrumentální provedení si zaslouží zařazení do síně slávy toho nejlepšího, co lidstvo dokázalo vytvořit. Miluji baskytaru, která vůbec není v pozadí, jak by se od ní očekávalo, kytaru tvořící spíše psychotické melodie než nějaká jasná sóla a saxofon, který naopak všemu vrací jasný režim a skladbu (opět jen zdánlivě) odlehčuje. Jednou z nejlepších písní, jaké jsem kdy slyšel, je pak také “Epitaph”. Když přibližně v jeho polovině všechny melodie přebije ohlušující hluk a z něj vyústí nádherná akustická kytara, na chvíli se mi vždy zastaví srdce. “In the Court of Crimson King” však nejsou jen tyto dvě skladby – všech pět je jich takto silných, byť mám stále dojem, že improvizace v závěru “Moonchild” je možná trošku dlouhá.

Ať se snažím na album nahlížet z jakéhokoliv úhlu, vždy nacházím jen samou dokonalost. Zpěv Grega Lakea je perfektní, texty nápadité, bicí Michaela Gilese jsou poměrně netradiční, což považuji za velké plus, baskytara (opět v podání Lakea) asi nejlepší, jakou jsem kdy slyšel, klávesy a mellotron tvoří výtečné melodie, stejně jako flétna či saxofon. Skvělá je i práce principála Roberta Frippa a jeho kytary, která vlastně málokdy hraje hlavní roli, ovšem přesto je v hudbě King Crimson absolutně nepostradatelná. Ano, zním možná až trošku moc nadšeně. Ale jak by někdo z tohoto alba mohl nebýt nadšený?


Charles Mingus - The Black Saint and the Sinner Lady
Země: USA
Žánr: avantgarde jazz
Datum vydání: 20.1.1963
Label: Impulse! Records

Charles Mingus – The Black Saint and the Sinner Lady

Volba posledního alba z mé pětice nakonec padla na jazzovou nahrávku, byl jsem však pevně rozhodnut volit “Abbey Road” od The Beatles a “The Seer” od Swans. Protože však The Beatles považuji za ojedinělý případ talentované popové kapely, která bohužel nemá obdoby, a tak se od ní není kam posunout, a tvorbou Swans se stále marně brodím, rozhodl jsem se pro “The Black Saint and the Sinner Lady”. Jazz je žánr, který můj vkus v současnosti ovlivňuje nejvíce, přitom než jsem se dostal k němu dostal, prošel jsem celou řadou jím nasáklých subžánrů. Ať už jde o technický metal (kde se požívá spíše jeho komplexní rytmika než doslovné zobrazení) či jím ovlivněné počátky progresivního rocku, nepřímo mě jazz okouzlil na mnoha místech. Proto jsem se vydal zkoumat klasická alba tohoto žánru a “The Black Saint and the Sinner Lady” bylo první, které jsem si zamiloval.

Co však psát o hudbě, o které toho zatím mnohem víc nevím než vím, mi není úplně jasné. Obecné zařazení si však učinit troufnu. Nejslavnější album Charlese Minguse je složitou nahrávkou, která sahá v rámci svého žánru spíše k netradičním postupům, nepracuje s harmoniemi tak, jak jsme zvyklí, a i její zvuk vás neustále cíleně tahá za uši. Nestaví, jako třeba skvělá “Sahara” od McCoye Tynera, na pianu. To je zde naopak upozaděno za stěnu dechových nástrojů, které hrají naprosto klíčovou roli. V každém okamžiku se odehrává hned několik dějů, několik melodií. Všechno to pochytit není vůbec jednoduché a album tak vyžaduje množství poslechů. Kdo je však zvyklý na složité metalové nahrávky, měl by si s komplexností “The Black Saint and the Sinner Lady” poradit. Nelze ovšem jednoduše položit rovnítko mezi kytarami v metalu a dechovými nástroji v jazzu, tyto dva žánry fungují naprosto odlišně. A to je to, co mě na jazzu tolik baví: je jiný, překvapivý a odvážný. “The Black Saint and the Sinner Lady” loni v lednu oslavilo neuvěřitelných padesát let od vydání, a přesto zní stále tak aktuálně.

Z krátkých čtyřiceti minut by se dalo vyzdvihnout množství skvělých momentů. Nejvíce mě baví, jak často Mingus na albu mění tempo. Jeho kapela zrychluje a zpomaluje zcela plynule, nečekejte žádné skoky, a v těch nejrychlejších momentech připomíná rozjetý parní válec (opět paralela s metalem). Pokračoval bych dál, ovšem můj prostor je omezený, váš čas jistě také, tak nečekejte a běžte si Minguse sami poslechnout.


Brutal Assault 17 (pátek)

Brutal Assault 17
Datum: 10.8.2012
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Converge, Darkest Hour, Hatebreed, Incantation, Insomnium, Kampfar, Machine Head, Morgoth, Napalm Death, Norther, Paradise Lost, Sebkha-Chott, Vallenfyre

Pohled do pátečního programu mi nenabídl žádný vyložený tahák, a tak jsem se rozhodl pojmout alespoň začátek dne v trochu ležérnějším duchu. První kapelou dne se tak pro mě stali finští Norther, na které jsem chtěl zajít minimálně proto, že další příležitost už mít nebudu, neboť vystoupení na Brutal Assaultu bylo jejich oficiálně posledním před ukončením kariéry. A za tu chvíli, co jsem před pódiem strávil, bylo znát, že si pánové svoji labutí píseň opravdu užívají, jenže co na tom, když z tvorby kapely neznám vůbec nic, a to, čeho jsem byl svědkem, mě po hudební stránce pranic nebavilo. Poslední sbohem a odchod za stravou.

Od následujících death metalových veteránů Incantation jsem čekal, že mi náladu spraví, ale ani jejich vystoupení mě moc nenadchlo. A přitom ani nevím proč, protože formálně bylo všechno v pořádku, kapela aktivní a skladby dobré. Jen mě to prostě nebavilo, i když jsem se snažil sebevíc. Nejvýraznějším dojmem, který na mě Incantation zanechali, je tak rekordní počet fucků, kterým frontman John McEntee překonal snad i Alexiho LaihaChildren of Bodom.

Změna k lepšímu přišla s finským melodeathem v podání Insomnium. Od tohoto koncertu jsem nečekal skoro nic, poslední deska se mi nelíbila, ale Insomnium překvapili snad v každém směru. Z novinky totiž zahráli jediné dobré skladby (“Only One Who Waits”, “Unsung” a ty další dvě se daly přežít) a ani zbytek setlistu, posbíraný z minulých alb, nebyl pro ostudu. Pánové navíc dobrý dojem z vystoupení umocnili opravdu poctivou show a vzato kolem a kolem šlo o hodně nadprůměrný zážitek, který si musel užít nejen každý fanda kapely, ale i ti, kteří k Insomnium nikterak přehnaně netíhnou.

A v trendu dobrých vystoupení pokračovali i norští Kampfar, od kterých jsem to na základě šéfredaktorových nadšených řečí tak trochu očekával. Předvedli parádní pagan blackovou řezanici, která nepostrádala atmosféru, energii a tah na branku. Výborný dojem na mě nechal zpěvák Dolk, který nejenže výborně komunikoval s publikem, ale předvedl i upřímný a nestrojený vděk, který se na rozdíl od některých black metalových misantropů nestyděl dát najevo. Zkrátka a jednoduše výborný koncert, který závěrečná famózní pecka “Ravenheart” jen umocnila.

Největší příjemné překvapení dne mi však připravili Američané Darkest Hour, o kterých jsem do té doby neměl sebemenší potuchy. Pánové zahráli v rytmu moderního melodického death metalu s lehkou příchutí hardcoru a znělo to celkem fajn. A když to neznělo fajn, znělo to opravdu skvěle, což jsem opravdu nečekal. Pokud mi Darkest Hour ještě někdy zkříží cestu, dost určitě si na ně nějaký čas vyhradím.

To o britsko-švédském death/doomovém allstar teamu Vallenfyre jsem slyšel docela dost, ale těch několik poslechů klipovky “Cathedrals of Dread” mi k srdci obzvlášť nepřirostlo. Na Brutal Assaultu však pánové předvedli, že jejich muzika má hodně co říct a naživo funguje skvěle. Byl to dokonalý mix dusivé doomové bažiny a death metalového nářezu, který občas zabrousil blíže tu k jednomu, tu k druhému extrému a já z toho měl tím lepší dojem, čím déle vystoupení trvalo. Poklonu musím složit rovněž frontmanovi Gregovi Mackintoshovi, jehož inteligentní a vtipné průpovídky působily nesmírně sympatickým dojmem. Pokud k nám Vallenfyre ještě někdy zavítají, tenhle zážitek si moc rád zopakuji.

Jízda králů pokračovala vystoupením německé death metalové legendy Morgoth, která po svém loňském reunionu horečně koncertuje, a přesvědčit se o tom mohla přesvědčit i Josefovská pevnost. Nebudu to protahovat, Morgoth ukázali, jak vypadá oldschool jak cyp. Hrálo se výhradně z klasických desek (takže žádné “Feel Sorry for the Fanatic”) a i po těch letech se ukázalo, že tyhle staré bomby mají pořád neuvěřitelnou sílu. S tímhle názorem jsem v areálu zjevně nebyl jediný, protože Morgoth přitáhli takové množství fanoušků, že to pomalu mohlo konkurovat některému z headlinerů. Není co řešit, tenhle návrat stál za to.

S vědomím, že to na pražské afterparty napravím, jsem pozornost místo Suicidal Angels věnoval důležitějším starostem a svoje zraky jsem k pódiu obrátil, až když na něm začali řádit ostřílení hardcoroví harcovníci Hatebreed. Jejich muziku neposlouchám a tady jsem se přesvědčil, že na tom do budoucna asi nic měnit nebudu. Po celé vystoupení jsem totiž nedokázal najít společnou řeč se stylem, jakým Jamey Jasta “zpívá”. To je ale asi jediný a navíc čistě subjektivní problém, který jsem s koncertem Hatebreed měl, protože po všech ostatních stránkách šlo o nářez vesmírných rozměrů. Muzikanti pálili do lidí jednu bombu za druhou a odezva málem celou pevnost srovnala se zemí. Popravdě, takové peklo jsem pod pódiem viděl snad jedině na loňském Metalfestu, kdy se o něj postarali Kataklysm, a tohle bylo snad ještě masivnější. Hatebreed se tedy ukázali ve velmi dobrém světle a před jejich show musím chtě nechtě smeknout.

Srandisty Municipal Waste jsem si nechal bez výčitek ujít a další kapelou se pro mě stala až grindcorová šlechta Napalm Death. Z jejich angažmá na Brutal Assaultu jsem nebyl úplně odvázaný, když pár měsíců předem objeli polovinu republiky s vlastním miniturné, ale to, co se strhlo po Barneyho větě “We are Napalm Death from Birmingham, England – at your fucking service!” mě nechalo zapomenout na jakékoli pochyby. Tohle byla opravdu neuvěřitelná bomba, která strhla ohromné množství lidí, mě nevyjímaje. Barney tradičně k neutahání, Danny Herrera dokonale přesný, Mitch Harris a Shane Embury (který si jen tak mimochodem s Napalm Death odkroutil na letošním Brutal Assaultu již třetí vystoupení – v minulých dnech byl k vidění už v sestavách Anaal Nathrakh a Lock Up) naprosto fantastičtí. Tohle byl ukázkový grindový koncert plný všudypřítomné energie a neuvěřitelné síly a Napalm Death mi konečně v plné šíři dokázali, že nejsou legendou jen tak pro nic za nic. Za mě jedno z nejlepších vystoupení, které letošní Brutal Assault nabídl.

Plastové Vikingy Amon Amarth jsem už jednou viděl, což mi bohatě stačilo, takže jsem se vydal zjistit, co na klubové stagi předvedou Francouzi Sebkha-Chott. Čekal jsem, že to bude pošahané a dost náročné na pochopení, ale to, čeho jsem byl svědkem, jsem nepobral doteď a nepoberu asi nikdy. Víc než koncert to totiž bylo divadelní představení, kde se tři přítomní muzikanti ve složení baskytara – saxofon – bicí stylizovali do podoby jakýchsi mimozemských bytostí, které se rozhodly vynést rozsudek nad lidskou rasou. Předlouhý text pak tvořil řeč obžaloby. Bylo to dlouhé, nemělo to pauzy, do jisté míry šlo určitě o improvizaci a bylo to ve všech směrech naprosto ujeté, ale stejně se mi to nějakým zvláštním způsobem líbilo. A teď mi prosím někdo vysvětlete, co to sakra bylo!

S chutí na ne tak extrémní mindfuck jsem se vydal zjistit, jestli mi headliner celého festivalu, američtí Machine Head, konečně nedá odpověď na otázku, která mi vrtá hlavou už nějakou dobu a která zní: “Co na nich všichni vidí?” Odpovědi jsem se bohužel nedobral, a tak jsem znuděně postával v zadní části prostoru před pódiem, pokukoval po skvělém koncertě, který mě vůbec nebavil, a asi v půlce jsem to vzdal.

Snaha o spravení nálady prostřednictvím dalších Američanů Converge, na které jsem slyšel spoustu chvály, se také minula účinkem, a když jsem to chvíli poslouchal, zase jsem nahodil zpátečku, protože tohle se mi opravdu netrefilo do vkusu. Propříště to asi bude chtít důslednější festivalovou přípravu. Tu jsem však nezanedbal v případě následujících Paradise Lost, a tak jsem po delším rozhodování obětoval příjemnou společnost v chillout stanu na oltář zjištění, jestli jsou doomoví veterání naživo opravdu tak špatní, jak se povídá. A zpočátku to opravdu nedělalo moc dobrý dojem. Nicku Holmesovi občas ujela intonace, u skladeb, které na desce jeho hlas zdobí, se mu nedařilo vyvážit poměr čistého a agresivního hlasu a obecně vzato to byla celkem bída, kterou zachraňoval jenom kytarista Aaron Aedy, který mi zase jednou předvedl, jak že vypadá muzikant, který se do hraní opravdu opírá. Postupně se mi však koncert začal líbit a ke konci už šlo hovořit o opravdu zdařilém vystoupení, které se těšilo i důstojné odezvě publika. Přesto na mně ale největší dojem zanechal již zmiňovaný Nick Holmes a je to dojem, který balancuje někde mezi dobrým a špatným. Na jednu stranu se totiž vytasil s docela suchým a s kamennou tváří pronášeným britským humorem, který jsem opravdu ocenil. Na druhou stranu ale působil značně arogantním dojmem, a to jak stylem, kterým si vymáhal odezvu publika, tak dost nesmlouvavým vyfuckováním na vedlejším pódiu zvučících Gorguts. Navíc na mě celou dobu působil, jako by ho celé vystoupení obtěžovalo, takže vlastně nevím, co si mám myslet. Koncert ale celkově vzato hodnotím jako podařený a na kutě jsem se tak odebral v celkem obstojné náladě…


Metallica, Machine Head, Gojira

Metallica, Machine Head, Gojira

Datum: 7.5.2012
Místo: Praha, Synot Tip Arena
Účinkující: Metallica, Machine Head, Gojira

Už snad ani nespočítám, kolikrát jsem se tu vyznával z nevalného vztahu k thrash metalu, ovšem alespoň v několika případech jsem k tomu dodal, že právě Metallica tvoří tu pověstnou výjimku, která potvrzuje pravidlo. To je ale docela slabý důvod k vypláznutí nemalé sumičky za vstup na koncert, takže bylo třeba k němu přidat trochu pustého kalkulu. Tak se i stalo a z pohodlí domova mě do vršovického Edenu vyhnala především alibistická touha vidět Metallicu, dokud jsou pánové ještě při síle, abych se tím mohl za třicet let chlubit. No, a když vám osud přihraje možnost k tomuto účelu využít turné, kde se má přehrát celé “Black Album”, byla by blbost nejít…

Ač se nepovažuji za koncertního nováčka, tohle měl být můj vůbec první koncert na stadionu, takže jsem dopředu moc nevěděl, co přesně mohu od prostředí a organizátorů čekat. Realita ale nebyla až tak odlišná od běžných klubových akcí. Mechandise stánky uvnitř i vně stadionu (fikané, vyděláme i na těch, co se nedostanou dovnitř), nechutně předražené nápoje uvnitř, ale na druhou stranu dost pohodové šacování (kdybych chtěl, pronesu dovnitř cokoli). Bohudík se nenaplnily ani moje obavy, že se dostanu sotva za vstup a dál ani krok. I když jsem se s bandou známých dostavil snad tři čtvrtě hodiny po oficiálním začátku akce (na vstupence stálo 17:00), zvládli jsme se protlačit nějakých pět metrů od hrazení zadní plochy, takže v rámci možností docela obstojný výsledek.

Pozdní příchod s sebou tedy přinesl jediné negativum – prošvihnutí většinu setu Francouzů Gojira, na které jsem byl celkem zvědavý a od kterých jsem tak stihl jen asi poslední tři songy. I to málo se mi však velmi pozdávalo a troufám si tvrdit, že jsem v té muzice vůbec poprvé poodhalil důvod, proč jsou z téhle kapely všichni tak na větvi. I když jsem přes hlavy ostatních na pódium skoro neviděl, ze záběrů kamer, přenášených na velkoplošné obrazovky po stranách pódia, bylo jasně vidět, jak se Francouzi snaží, což jejich vystoupení velice přidalo. A i když jsem slyšel zcela opačná tvrzení, podle mého se kapele bratří Duplantierů celkem vydařil i zvuk (ostatně, stál jsem na úrovni zvukaře), takže nějakým těm patnácti minutám nemám prakticky co vytknout. Jediná výtka tak směřuje na publikum, které se přeci jen mohlo snažit trochu víc. Gojira jim k tomu dala dostatek důvodů, takže potlesk a lehký hukot z předních řad zněly kapku poddimenzovaně…

Setlist Machine Head:
01. I Am Hell (Sonata in C#)
02. Be Still and Know
03. Imperium
04. Beautiful Morning
05. Locust
06. Aesthetics of Hate
07. Darkness Within
08. Halo

Po Gojiře následující Machine Head jsou bezesporu špičkovou kapelou, když se jim dostalo privilegia headlinovat letošní Brutal Assault, ale zrovna v jejich případě je k docenění koncertu asi potřeba jedna podstatná věc – proniknutí do jejich muziky. Vzhledem k tomu, že jsem od Machine Head slyšel tak polovinu jedné skladby, rozhodně jsem nebyl vhodným materiálem do publika takového koncertu a to se projevilo velmi záhy. Až na pár světlých momentů mě celé vystoupení totiž vůbec nebavilo, i když mu z objektivního hlediska mohu vytknout máloco, a i to málo asi nemusí tížit svědomí samotných muzikantů. Především mě nehorázně štvalo, že se na obou velkoplošných obrazovkách místo záběrů z pódia promítaly nejrůznější motivy, které měly asi nějaký vztah ke skladbám, ale ten jsem s výjimkou loga kapely opravdu nerozklíčoval. Po chvíli jsem tedy vzdal i pěkně otravné natahování se nad úroveň okolního davu, abych vůbec něco viděl, a věnoval se příjemnějším kratochvílím. Další zjevné mínus padá na hlavu zvukaře. Nemohu říct, že by to bylo vyloženě zlé, ale přehulené kytary mě moc nepotěšily a melodie, vyhrávky a sóla měly občas co dělat, aby se dostaly z podivné rachotivé zvukové koule, která místy dělala dojem, že pánové na publikum páchají pustý hluk. Nic proti Machine Head, soudě podle okolí si jejich fanoušci celé vystoupení náramně užívali, takže to asi bylo solidní (byť odezva opět stála za starou bačkoru při pomyšlení, že je na místě nějakých 25 000 lidí), ale až na pár momentů a dvou skladeb z aktuální novinky “Unto the Locust” jsem se vážně fest nudil a nakonec jsem vzal zavděk možnost protáhnout zdřevěnělé nohy procházkou ke stánku s nechutně předraženým pitím. Třeba to bude na Brutalu lepší…

A jak jsem tam tak vsedě pososával posledními penězi draze vykoupenou colu, Machine Head dohráli a já začal trochu koukat po okolí. Do oka mi padlo mimořádně vydařené tričko, které šlo sehnat na oficiálním merchandisu. Černé s šedým potiskem, na prsou logo Metallica, po stranách typičtí hadi, uprostřed znak Prahy a pod ním heslo “Don’t tread on Prague”. Parádní a skvěle provedený nápad! Mít u sebe dost peněz, tak… ho stejně nekoupím, protože 600,- za tričko je na pár facek, ale to je fuk… Mnohem důležitější byl ale fakt, že dobře celá zadní čtvrtina plochy pro stání zela prázdnotou respektive zevlujícími lidmi a narváno rozhodně nebylo ani na bočních tribunách, které slibovaly nejlepší výhled na dění na pódiu. Organizátory to asi moc nepotěšilo, ale já v doprovodu zbytku výpravy jsme se tak mohli probít zpátky na svá původní místa bez větších obtíží. Čas přestávky plynul přívětivě dopředu, a i když se samotný start vystoupení hlavní hvězdy večera posunul o necelou půlhodinu, napětí v publiku bylo hmatatelné. Několikrát se za tu dobu zvedla vlna jásotu a tím pískáním se lidé rozhodně nesnažili dát najevo nelibost s odloženým začátkem, jak jsem se někde dočetl.

Zrovna se začalo viditelně smrákat když se na obou obrazovkách spustila známá scéna z klasického westernu “Hodný, zlý a ošklivý” a stadionem zazněla snad ještě známější melodie “Ecstasy of Gold”, která otevírá každé vystoupení jedné z největších kapel, které kdy vstoupily na pódium. Dav zaburácel a Metallica vypálila první salvu – “Hit the Lights” z debutu “Kill ’em All”. A přesně podle očekávání mi to přišlo trošku vlažné. Pánové si hráli to svoje, lidé byli nadšení, ale já jsem nic extra neviděl, i když se dostalo na klasické pecky jako “Master of Puppets” nebo “For Whom the Bell Tolls”. Už od první skladby ale byly zjevné dvě věci. Poprvé toho večera se zvukaři skutečně zadařilo, protože zvuk, jaký měla Metallica, se nebojím označit za naprosto skvostný. Druhým příjemným překvapením byl vokál Jamese Hetfielda. Po zhlédnutí několika záznamů na YouTube jsem se opravdu bál, že celý koncert svým zpěvem pohřbí, ale kdepak – v Praze mu to zpívalo jako za mlada, až jsem nevěřícně kroutil hlavou. Po prvních pěti skladbách se kapela uklidila z pódia, aby se na obou postranních obrazovkách a promítací zdi, která zabrala celé pozadí, mohl odehrát vizualizovaný příběh vzniku “Black Alba”, a pak přišlo to, na co se všichni těšili asi nejvíce – celá eponymní deska odehraná v kuse. Hrálo se v obráceném pořadí a vůbec poprvé v historii zazněly skladby “Struggle Within” a “Don’t Tread on Me”. Každý, kdo dorazil, byl tedy svědkem skutečné historické události.

Setlist Metallica:
01. Hit the Lights
02. Master of Puppets
03. The Shortest Straw
04. For Whom the Bell Tolls
05. Blackened
[“Black Album” set]
06. The Struggle Within
07. My Friend of Misery
08. The God That Failed
09. Of Wolf and Man
10. Nothing Else Matters
11. Through the Never
12. Don’t Tread on Me
13. Whenever I May Roam
14. The Unforgiven
15. Holier Than Thou
16. Sad But True
17. Enter Sandman
– – – – –
18. Fuel
19. One
20. Seek & Destroy

Jak šel čas, tak mi začala docházet jedna podstatná věc – od poněkud nemastného začátku totiž show začala opravdu mocně gradovat, takže přibližně od “The God That Failed” jsem se začal skutečně bavit. Kapela jako by šlápla na plyn a najednou bylo pódium i hlediště plné energie a entusiasmu, který s sebou musel strhávat i ty, kteří doposud váhali. Od té doby už to nebyl koncert “viděl jsem Metallicu, povinnost splněna”, ale spíše koncert “viděl jsem Metallicu a totálně mi vytřela zrak!” Skutečně – pecka za peckou, zatraceně hlasité publikum, Metallica ve skvělé formě, co víc sem si mohl přát. Bylo to dokonce tak dobré, že jsem hodil za hlavu pokaženou “Nothing Else Matters” a ochotně se kýval s ostatními. A úplně nejlepší na tom všem bylo, že se ta gradace nezasekla někde uprostřed, ale pokračovala až do finiše, který byl skutečně mocný. Cesta zpět časem se zastavila u fenomenální bomby “Enter Sandman”, kterou doprovodily perfektně načasované rachejtle, a nadšení davu, mě nevyjímaje, vybuchlo s každou z nich. Metallica se s “Enter Sandman” rozloučila a při pohledu na časomíru, která ukazovala přesně 22:00 jsem opravdu pochyboval, že se dočkáme ještě nějaké hudby k tanci a poslechu.

Jenže přídavku vehementně se dožadující dav nepřišel zkrátka, Metallica se vrátila a poslední tři skladby nasadily celému už tak výbornému koncertu korunu. Tak považte – “Fuel” s plameny všude okolo, “One”, kde byly samplované výbuchy z intra nahrazeny famózní pyrotechnickou kanonádou v okolí pódia a zbytek skladby provázela dechberoucí laser show, to vše zakončeno povinnou klasikou “Seek & Destroy” v doprovodu ještě luxusnějších rachejtlí než předtím u “Enter Sandman”… Dokonalé in-your-face všem unuděným zaprděncům, co z nedostatku jiné zábavy nahlašují porušování nočního klidu!

Krátký Hetfieldův proslov před “Seek & Destroy” naznačil, že tentokrát je to opravdu konec. Evidentně dobře naladění muzikanti ještě dlouho děkovali, házeli trsátka, paličky, Lars Ulrich prskal po lidech vodu a JamesRobem si chvíli hlavičkovali s velkým nafukovacím balonem, který přistál na pódiu. Nadšená slova díků jsem sice bral poměrně s rezervou, ale nakonec proč ne, třeba to bylo upřímné. Koncert se totiž opravdu mimořádně vydařil. I když nejsem a asi nikdy nebudu hardcore fanouškem Metallicy, tohle vystoupení mně uštědřilo pořádnou lekci, ze které jsem odcházel upřímně nadšený. Nevím, jestli Lars hrál tak mizerně, jak se o něm traduje, a nevím, jestli všechno to nadšení nebyla jenom profesionální póza, ale je mi to docela jedno. Metallica mi ukázala, jak to vypadá, když hraje legenda, a ukázala to se vším všudy. Původně jsem si chtěl jenom odškrtnout splněnou povinnost, ale teď mám vedle té splněné povinnosti poznamenáno “luxusní koncert a ohromný zážitek”. Fuck yes, byl to mazec…


Redakční eintopf #32.4 – speciál 2011 (Zajus)

Zajus

Zajus:

Top5 2011:
1. Haken – Visions
2. Machine Head – Unto the Locust
3. Septicflesh – The Great Mass
4. Leprous – Bilateral
5. Vektor – Outer Isolation

CZ/SVK deska roku:
1. Atari Terror – Part 3: Final Warning
2. Törr – Tempus fugit

Neřadový počin roku:
Between the Buried and Me – The Paralax: Hypersleep Dialogues

Koncert roku:

Videoklip roku:
Steven Wilson – Track One

Potěšení roku:
množství zvratů na metalové scéně

Zklamání roku:
Trivium – In Waves

Top5 2011:

1. Haken – Visions
Popravdě řečeno nevím, jak začít. “Visions” je fantastické album, které mi při každém poslechu vyráží dech. Druhé album Angličanů Haken kombinuje neskutečné množství vlivů, různorodých nálad, momentů naprostého klidu, ale i technického běsnění a šílenství nástrojů. Vše je však spojeno zručností hodnou mistrů. Album provází příběh o chlapci, kterému se zdá o vlastní smrti, kterou považuje za vizi budoucnosti, a oddá svůj život jedinému úkolu – najít svého budoucího vraha. Nechci tu donekonečna omílat, jak skvělé “Visions” je, nemůžu se však nezmínit o poslední skladbě alba. Tento třiadvacetiminutový epos, který uzavírá celý příběh, je jednou z nejlepších písní, jež jsem kdy slyšel. Od epického nástupu po smyčcový závěr je tahle kompozice ukázkou naprosté geniality. A takové je vlastně celé album. Geniální.

2. Machine Head – Unto the Locust
Po “The Blackening” se Machine Head stali jednou z mých nejoblíbenějších kapel. Od nástupce jsem tak čekal mnoho a ani jsem vlastně nedoufal, že by se má očekávání mohla naplnit. Dodnes se však vzpamatovávám z toho, jak dobré “Unto the Locust” vlastně je. Machine Head na něm vychytali poslední nedostatky a stvořili tak nejlepší album své kariéry. Rob Flynn před nahráváním alba bral lekce zpěvu a jeho vokál je tak silnější než kdy dřív. Zůstala fantastická kytarová sóla a snad ještě lépe než minule znějí bicí, které nahrávku doslova tlačí dopředu. “The Blackening” mělo jistě pár slabších momentů, čemuž se Machine Head tentokrát vyhnuli zkrácením stopáže o více než deset minut. Albu neuškodila ani větší přístupnost materiálu – baví mě od prvního poslechu a nemyslím si, že by někdy mohlo přestat. Dlouho jsem si byl jistý, že “Unto the Locust” bude mojí nejoblíbenější deskou roku. Dokud jsem neslyšel Haken.

3. Septicflesh – The Great Mass
Rok 2011 přinesl na poli symfonického death metalu hned dvě skvělá alba. Prvním z nich je “Agony” od Fleshgod Apocalypse, o druhém právě čtete. O skloubení orchestru s extrémním metalem se snaží mnoho hudebníků, málokdo to však dokáže udělat tak nápaditě a přirozeně jako tito Řekové. Septicflesh stvořili opravdovou bestii. Orchestrální pasáže jsou monumentální, a že obstojí samy o sobě kapela dokázala, když je vydala jako samostatný disk. Co činí tuto nahrávku jedinečnou, je však jejich bezchybné spojení s metalovým základem. “The Great Mass” zní jako exkurze do pekla, při níž vidíte věci, které vás děsí. Zároveň vám však uhranou svou tajemnou krásou, od které nelze odvrátit zrak. Vše doprovází mocný Sethův vokál, jenž jako by vycházel z úst samotného Satana. Nemá cenu zbytečně album chválit, tohle je nutné slyšet.

Leprous - Bilateral

4. Leprous – Bilateral
Leprous jsem před poslechem “Bilateral” nikdy neslyšel a o to větší dojem na mě album udělalo. Pětice hudebníků z Norska hraje metal tak, jak jsem ho ještě nikdy neslyšel. Prvních několik poslechů jednoduše člověk nechápe, jak s tímhle může někdo přijít. V žádném případě nechci tvrdit, že Leprous hrají neposlouchatelnou avantgardu či se snaží odlišit za každou cenu. “Bilateral” je plné invenční hudby, která ovšem zní známě a povědomě, a o to lépe se jí posluchač přizpůsobuje. Většina alba se odehrává ve středních tempech, z nichž ovšem pořádá výjezdy bubeník Tobias Andersen a občas tak zní, jako by hrál úplně jinou píseň než zbytek kapely. Jenže to jednoduše funguje. Vokalista Einar Solberg je pro mě letos hrdinou na poli zpěvu, jeho vokál zní stejně unikátně jako vše s Leprous spojené. Vrchol “Bilateral” nastává v polovině alba. Nejdříve s baladou “Mb. Indifferentia”, která v druhé polovině vygraduje do refrénu, při němž musí každá živá bytost uronit slzu (nebo alespoň kroupu). Hned následující “Waste of Air” staví v podstatě na stejném schématu, jenže v úplně jiném tempu, s mnohem větší intenzitou a opět skvělou gradací. A takto bych vlastně mohl pokračovat o všech písních.

5. Vektor – Outer Isolation
Není tomu tak dlouho, co jsem se na stránkách Sicmaggot rozplýval nad kvalitami “Outer Isolation” v samostatné recenzi. Myslím, že se nemá cenu po tak krátké době opakovat. Vektor nahráli skvělé album, na kterém jsem nalezl vše, co jsem si zamiloval již na “Black Future”. Ultratechnické pasáže plné sól, hutná zásoba riffů, ale i progresivní, klidnější pasáže. To vše v dokonalém zvukovém provedení s kytarami řezavějšími ještě více než kdy dřív. Takhle si představuji budoucnost thrash metalu.

CZ/SVK deska roku:

1. Atari Terror – Part 3: Final Warning
Atari Terror
připravili svou novinku v naprosté tichosti a nebýt čiré náhody, nejspíš bych o ní dodnes vůbec nevěděl. Kapelu v pauze mezi alby opustil zpěvák LU2 a na jeho místo nastoupil Broňa známý ze Satisfucktion. Po poslechu “Part 3: Final Warning” musím uznat, že je to změna správným směrem. Broňa je skvělý vokalista a ve spojení s křiklounem Kurzem zní ještě lépe než ve své domovské kapele. Oproti předchozímu počinu kapela citelně přitvrdila, a tak není nouze ani o pasáže, které by člověk čekal spíše na death metalové desce. Nemohli si však odpustit trochu humoru, a tak se dočkáme skočné “Dance Machine” či několika opravdu vysoko zpívaných vokálů. Celkově mě Atari Terror svým albem překvapili. Jde o opravdu silný materiál, který by obstál i v souboji se zahraniční konkurencí.

Törr - Tempus fugit

2. Törr – Tempus fugit
Törr
jsou v českém thrash metalu legendou. Jsou kapelou s bohatou historií plnou kvalitních desek. Jsou kapelou, kterou mám rád, i když hraje stále to samé. Ale ze všeho nejvíc jsou kapelou, která pravidelně píše ty nejhorší texty, které jsem kdy slyšel. Proč to zmiňuji hned na úvod odstavce, který má naopak kapelu velebit, jelikož jí umisťuje na druhé místo v žebříčku mých nejoblíbenějších českých alb za rok 2011? Protože je to přesně ta první myšlenka, která mě napadla hned po spuštění alba. Na “Tempus fugit” tuto nelichotivou cenu získává hned první skladba “Až mě všichni naserou”. Vše ostatní je však v nejlepším pořádku a člověk by ani nepoznal, že v sestavě chybí dlouholetý basák Vlasta Henych. Album odsýpá a já chválím i nápad umístit na druhou stopu skvělou baladu “Básníci doby”. Za vrchol považuji chytlavou “To smrt jsem já”, která však nevyčnívá nijak výrazně nad ostatní solidní skladby. Nebývá tak než Törr pogratulovat k další kvalitní nahrávce.

Neřadový počin roku:

Between the Buried and Me – The Paralax: Hypersleep Dialogues
Between the Buried and Me
patří do velmi malé množiny kapel, které jednoduše nemůžou vydat špatnou desku. A to mi potvrdili svým aktuálním EP “The Paralax: Hypersleep Dialogues”. Kapela zde opět experimentuje s propojením progresivního rocku s přímočarým death metalem a opět vítězí. Oproti předchozím albům jsou zde metalové elementy intenzivnější a činí tak desku hůře přístupnou, což je asi jediný zápor, který se mi podařilo najít. Po proniknutí oné povrchové vrstvy zmatku však na EP naleznete tři výtečné skladby, které snesou srovnání s jakýmkoliv z mistrovských děl, jež kapela vydala v minulosti.

Koncert roku:

Je smutným faktem, že zde s největším možným zpytováním svědomí musím přiznat následující věc: na žádném koncertě jsem letos nebyl. A to jen v Praze vystoupilo několik z mých nejoblíbenějších kapel. Ostuda.

Videoklip roku:

Steven Wilson – Track One
Říká se, že v jednoduchosti je síla. Nebudu se snažit o potvrzení či vyvrácení této fráze, místo toho však uvedu jeden důkaz o tom, že (alespoň někdy) platí. Spolupráce Stevena Wilsona a Lasse Hoila letos přinesla hned několik videoklipů, za nejlepší však považuji ten nejjednodušší. Videoklip prý vznikl s pomocí jediné světlice, která autorovi zbyla z natáčení videa k písni “Harmony Korine”Wilsonova staršího alba. Přidejte silné protisvětlo z jediného reflektoru, vítr, záblesky a Wilsona s kytarou, sedícího bokem ke kameře, a máte silný zážitek.

Potěšení roku:

množství zvratů na metalové scéně
Rok 2011 byl velmi silný co do počtu kapel, jež si troufly výrazně změnit své hudební směřování, či alespoň vydat netradiční desku. A to i za cenu hrozící ztráty fanoušků. Kapely hrající třicet let to samé jen proto, že se to fanouškům líbí, jsou podle mě zbabělci a jejich tvorba nemá nic společného s uměním. Mám rád originalitu, i přestože občas může vést do slepých uliček. Jmenovitě mě tak potěšily kapely Opeth, Metallica, KoRn, Morbid Angel a Queensrÿche. Jen tak dál.

Zklamání roku:

Trivium – In Waves
Do novinky Trivium jsem vkládal velké naděje, leč marně. Kapela, kterou mnozí považují za novou Metallicu, vydala po skvělém “Shogun” mnohem přímočařejší, ale také mnohem nudnější a jednodušší album. Navíc mi ani po mnoha posleších (a že byl mnohdy problém album doposlouchat do konce) nezůstalo v hlavě víc než pouhý refrén titulní skladby. Snad své chyby kapela příštím albem napraví.


Redakční eintopf #32.5 – speciál 2011 (Beztak)

Beztak

Beztak:

Top5 2011:
1. Graveyard – Hisingen Blues
2. Mastodon – The Hunter
3. Machine Head – Unto the Locust
4. Taake – Noregs vaapen
5. The Black Dahlia Murder – Ritual

CZ/SVK deska roku:
1. Heiden – Dolores
2. Wohnout – Našim klientům

Neřadový počin roku:
Agrypnie – Asche

Koncert roku:
Judas Priest: Praha – O2 Arena, 28.6.2011

Videoklip roku:
Mastodon – Curl of the Burl

Potěšení roku:
reunion Black Sabbath

Zklamání roku:
zmatky okolo Winter Masters of Rock 2011

Top5 2011:

1. Graveyard – Hisingen Blues
Pro mě je deska “Hisingen Blues”, potažmo celá kapela Graveyard, překvapením roku. Letos jsem na ně náhodou narazil a už se od nich nemohu odlepit. Při poslechu jejich hudby mám chuť se přestat holit, zasadit si marijánu, sehnat nějaký LSD a souložit s každou, kterou potkám. Dobře, tyhle věci jsem měl chuť dělat už dřív, ale Graveyard to jen umocňují (smích). Doba hippies je dávno pryč, ale stále existují kapely, které se tou dobou nechávají inspirovat, aniž by to působilo trapně. Naopak mne Graveyard provádí na výlet do 60. let a já je pro to musím dát na první místo. Měl jsem mírné dilema, ale nakonec jsem dal na prvotní pocit.

2. Mastodon – The Hunter
Stálo to hodně přemýšlení, než jsem se dokázal rozhodnout, zda si Mastodon zaslouží být v mé Top5. Pak jsem si tu desku znovu pustil a bylo jasno. Na tvorbu Mastodon nedokážu říct špatné slovo, i kdybych chtěl. Potvrdili to i letošní deskou, která je úžasně emotivní. Někdy temná, někdy naprosto odzbrojující. Je zvláštní, protože byly doby, kdy jsem do hlubin písní Mastodon nemohl proniknout. Nakonec jsem proniknul a byl jsem odměněn úžasnými melodiemi a skvělými písněmi. Je to mu tak i na “The Hunter”, u kterého platí – co song, to kandidát na singl. Ale zmíním zejména skvěle valivý song “Curl of the Burl” a posmutnělou “The Hunter”.

3. Machine Head – Unto the Locust
Od novinky Machine Head jsem čekal opravdu hodně. Mé očekávání nijak neustalo, ani po zveřejnění první písně “Locust”. A po poslechu celé desky se mě zmocnil pocit spokojenosti. Ale čekal jsem, že mne “Unto the Locust” smete mnohem víc. Že mne na několik týdnů úplně položí a já nebudu schopen vnímat nic jiného. Ale to je moje vlastní blbost. Machine Head ukázali, že minulá deska “The Blackening” je zřejmě nepřekonatelná. Lze ji snad pouze vyrovnat, ale letos se jim to nepovedlo. I když jsem věřil, že by snad mohlo. Ale i tak je na třetí flek prostě musím dát.

4. Taake – Noregs vaapen
Musím se přiznat, že kdyby letos vydali desku Watain, byli by s nejvetší pravděpodobností v mé Top5 oni. Protože jim sežeru snad všechno. Těsně za nimi je však v mém žebříčku oblíbenosti norská kapela Taake. A já se tak těšil na jejich novou desku. Ano, “Noregs vaapen” nepřekonává první tři alba Taake, ale proč by taky měla? Je to svižná black metalová nahrávka, přesně taková, jakou mohu poslouchat donekonečna, a pořád ani z daleka neštrejchne mou hranici znuděnosti. Zamiloval jsem si zejména song “Myr” s úchylnou country vsuvkou.

5. The Black Dahlia Murder – Ritual
Sestavování nějakého žebříčku, je pro mne hodně bolestivý porod. I když je to přece tak jednoduché, vybrat to nejlepší a jenom to sepsat. Jenže mně to dělá evidetně velký problém (smích). A tak se na pátém místě mé Top5 hodně překvapivě objevuje kapela The Black Dahlia Murder. Před dávnou dobou jsem hodně tíhnul ke kapelám stylu metalcore a The Black Dahlia Murder je jeden z mála spolků, které si s chutí pouštím i teď. Není to nic úžasně originálního, ani něco, co by mi vyrazilo dech. Ale “Ritual” mě jednoduše baví, tak nevidím důvod, proč bych jej na páté místo dát neměl.

Heiden - Dolores

CZ/SVK deska roku:

1. Heiden – Dolores
Jednoznačně tuzemské album roku. A pro mne i album roku celkově. Heiden s klidem překonali všechno, co jsem letos slyšel. Naprosto mne pohltili a já se nechával a stále nechávám oddávat náladám “Dolores”. Nečekal jsem to a pro mne největší překvapení letošního roku. Album nemá slabé místo, což dokazuje i moje plné hodnocení v recenzi. Má smysl k tomu ještě něco dodávat?

2. Wohnout – Našim klientům
Tak tohle byl trochu oříšek. Opravdu jsem neměl páru, co dát za úchvatnou “Dolores”. Ne, že by tuzemská scéna byla špatná, ale z mého pohledu se letos nejvíce povedla “Dolores”. Pak opravdu dlouho nic a až potom může přijít na řadu nějaká jiná deska. A mě napadlo: proč by to sakra neměli být Wohnout? Ano, je to dost velký mainstream, ale mě ta jejich pohodová muzika baví. Do toho skvělé texty, nečekaně povedené kytarovky a skvělý zpěv dvou nezpěváků, bratrů Homolů. A když už se vytáhli s jednou z nejlepších desek diskografie, tak je na to druhé místo dát musím. Zábavné písně jako “Dobrý den, pane Kohák”, “Padák” nebo parádní “Gastrosexuál” si to dle mého názoru zaslouží.

Neřadový počin roku:

Agrypnie – Asche
Neskutečnou atmosférou nasáklé EP, které mě srazilo na kolena. Největší sílu Agrypnie vidím právě ve schopnosti vytvořit temnou atmosféru. Do toho vás mrazivý song “Gnosis” rozcupe na kousíčky a člověku nakonec nezbude nic jiného, než se těšit na další řadový počin těchto Němců. Pokud bude stejně dobrý jako “Asche”, tak se dá očekávat opravdu hodně silná deska.

Koncert roku:

Judas Priest: Praha – O2 Arena, 28.6.2011
Poprvé jsem měl tu čest vidět na vlastní oči vystoupení jedné z největších legend heavy metalu. Sice Judas Priest přijeli už bez K. K. Downinga, ale já se na ně prostě těšil. Čekal jsem něco extra a to jsem také dostal. Fantastický setlist, skvělé efekty a celková scéna. Parádní bicí, úžasná sóla a hlavně neskutečný hlas Roba Halforda. Judas Priest do nás pálili hit za hitem a já seděl v němém úžasu. Ano, seděl. Nějak jsme si koupili lístky na sezení, ačkoliv jsme si chtěli jít stoupnout pod pódium. Dle ohlasů ale byl pod pódiem – jak už to tak bývá – zvuk naprosto příšerný, takže jsme nakonec udělali dobře. Protože na sedačkách na proti pódiu byl zvuk skvělý. A já si tak mohl vychutnat nejúžasnější zážitek letošního roku. Letos jsem neměl větší mrazení v zádech, než když zazněla píseň “Victim of Changes”. Totální opus, u kterého bych Halfordovi prominul, kdyby hlasově nedal závěr skladby. Jenže tím závěrem mne totálně rozsekal. Vůbec svůj hlas nešetřil a vytáhl z něj ten neskutečný jekot, jakým ohromuje už několik desetiletí. Letos jsem nezažil úžasnější okamžik. Takže z povinnosti – alespoň jednou vidět Judas Priest – se stal nejlepší zážitek letošního roku.

Videoklip roku:

Mastodon – Curl of the Burl
Z této kategorie jsem měl hrůzu. Opravdu jsem netušil, co sem zařadím. Ale pak mne osvítil duch svatý, nebo si má palice vymazaná prostě vzpomněla na tento skvěle zpracovaný a opravdu zábavný videoklip kapely Mastodon. Ten pojednává o feťákovi, který ve svém doupěti vaří různé drogy. Velice mne pobavil, a tak je fajn, že ke skvělé muzice přidali Mastodon i zábavné pohyblivé obrázky.

Potěšení roku:

reunion Black Sabbath
Jiná volba snad ani padnout nemůže. Možnost, že člověk uvidí Black Sabbath v klasické sestavě, byla hodně malá. Po smrti Dia se to však začalo jevit jako vcelku reálná možnost. A po spoustě podivných prohlášení se stala skutkem. Tak tedy Ozzymu a spol. přeji úspěšné zakončení kariéry, bez zbytečných průserů.

Zklamání roku:

zmatky okolo Winter Masters of Rock 2011
Z nejlépe obsazeného ročníku se skoro stal největší průser. Testament, As I Lay Dying, Septicflesh, Symfonia a mohl bych ještě pokračovat. Ti všichni se objevili v sestavě zimní mutace festivalu Masters of Rock, ti všichni svou účast odřekli. Nakonec jsem netrpěl nudou. Dalo by se i říct, že jsem ze Zlína nakonec odjel spokojen. Přesto si neodpustím označit letošní čachry v sestavě, jako největší zklamání roku.


Machine Head – Unto the Locust

Machine Head - Unto the Locust
Země: USA
Žánr: groove / thrash metal
Datum vydání: 23.9.2011
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. I Am Hell (Sonata in C#)
– I. Sangre Sani
– II. I Am Hell
– III. Ashes to the Sky
02. Be Still and Know
03. Locust
04. This Is the End
05. Darkness Within
06. Pearls Before the Swine
07. Who We Are

Hodnocení:
Earthworm – 9/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Od lidí, o kterých můžu říct, že mají podobný vkus, jsem často slýchával: “Zkus Machine Head, hlavně to jejich poslední album je hrozná chuťovka!” Nakonec to vyšlo tak, že jsem se s kapelou poprvé setkal až u nového alba “Unto the Locust”. Už předtím jsem zaslechl pár starších songů na YouTube, ale že budou Machine Head opravdu tak peckoví jako na novince, s tím jsem opravdu nepočítal…

Už otvírák “I Am Hell (Sonata in C#)” ukazuje, jak velké věci se na “Unto the Locust” budou dít. Že půjde o něco speciálního, naznačuje už rozdělení skladby na tři části. První část “Sangre Sani” je asi minutu dlouhý sborový zpěv, nastolující temnou atmosféru. Po něm už přichází hutná kytara, Flynn křičící “I Am Hell!”, lehká kytarová harmonie… a pak se spustí pravé peklo. Výtečné kytarové riffy, zběsilé a technické bicí. Chytlavý refrén, v tom už je i náznak čistého vokálu a pak nářezové kytarové sólo, předvádějící dokonalou kooperaci obou kytaristů. Tihle chlapi si opravdu umí pohrát s harmoniemi. Třetí část nastupuje s akustickou kytarou a celá skladba nakonec finišuje sólem s vynikající atmosférou. Děje se toho opravdu hodně a zároveň je to chytlavé až běda. “I Am Hell (Sonata in C#)” obsahuje skoro všechno, co deska nabízí, nastavuje laťku a je zároveň jedním z nejlepších songů. A ještě lépe, to, co se bude dít dál, se (ve většině případů) otvíráku alespoň vyrovná.

Tohle album se musí líbit snad každému, komu se líbí metalová hudba a nevadí mu i jiné než čisté vokály. Flynn sice není žádné grindcorové prase, ale někomu holt jeho drsná poloha nemusí sednout. Na albu se najdou jak posluchači, co mají prostě rádi rychlou a tvrdou muziku, tak ti hledající složitější kompozice, ti, co milují techniku a instrumentální šílence, i ti, co touží po chytlavých refrénech. Abych to zkrátil, “Unto the Locust” má všechno, co by mělo správné metalové album obsahovat.

Už jsem párkrát zmínil šikovnost kapely, ale když se tu na blogu o nich bavím poprvé, tak je ještě jednou vyzdvihnu. FlynnDemmelem jsou neskutečně sehraní, techničtí, prdel-nakopávající, chytlaví… prostě boží. McClain je úžasný bubeník, hraje rychle, technicky a zároveň dělá super atmosféru – velká pochvala. A další plus, baskytara je slyšet docela často, jaká jiná než kvalitní. O Flynnově drsném hlase jsem už také psal, ale nemálo se na albu vyskytuje i v čistějších polohách, někdy až andělsky vysoko.

Kromě metalových kvapíků se na albu nachází i balada “Darkness Within”. O té bych se nebál mluvit jako o synonymu gradace. Začíná akustickou kytarou s procítěným zpěvem (ten je procítěný celou skladbu), pokračuje refrénem ve stejné atmosféře. Postupně se zapojuje celá kapela, skladba je tvrdší a tvrdší, po refrénu nastoupí sólo, o němž Demmel prohlásil, že je nejlepší, co kdy stvořil. Po krátké mezihře všechno vyvrcholí, Flynn exploduje, párkrát si zařve… Opravdová emocionální bomba! Nejchytlavější na skladbě je melodie, která se párkrát vyskytne po refrénu – Flynn pobrukuje a kytara ho podporuje stejnou melodií. Prostě super.

Jediné záporné body musím udělit za skladbu “Pearls Before the Swine”. Ta sama o sobě není marná, ale myslím, že na zbytek skladeb prostě nestačí. Ten je skvělý (songy dva a čtyři), až výtečný (liché skladby). Třetí song “Locust” je můj nejoblíbenější na albu a sedmý “Who We Are” to vyhrál nejenom esem v rukávu, o kterém pro vaše překvapení pomlčím. Pro mě je “Unto the Locust” určitě překvapením a thrashovým albem roku!


Další názory:

Jako jo, “The Blackening” mě taky bavilo, ale že bude “Unto the Locust” až takhle dobré, to jsem opravdu nečekal. Co na říct… je to deska velice pestrá, skladatelsky vyvážená, s výbornými nápady, opravdu hodně zábavná, snad po všech stránkách vypiplaná do skvělé podoby. Jediná skladba není slabá, všechny jsou chytře vystavěné tak, aby bavily, a všechny obsahují vážně výtečné, ne-li přímo fantastické momenty. První “I Am Hell (Sonata in C#)” po mírném intru posluchače rozdrtí opravdu mocným mohutným riffem – to je začátek jak prase! “Be Still and Know” hraje na výrazné prolínání tvrdých riffů s melodičtějším (ale ne vlezlým) refrénem. Právě refrén je silnou doménou i následující singlovky “Locust”, která však navíc přihazuje excelentní úvodní pasáž. Dále velmi zaujme například “Darkness Within”, což je další song s výborným, pro Machine Head dosti netypickým úvodem. Ale to jsem vyjmenoval namátkou jen několik málo detailů, “Unto the Locust” totiž funguje výborně i jako celek; osobně si nemohu pomoct, ale prostě mě ta deska neuvěřitelně baví. Sám se divím, jak moc…
H.