„Savage Empire of Death“, debutové album dánských Majestic Mass z roku 2018, mě svého času fest bavilo. Jednalo se o špinavý syrový heavy metal s výrazným blackmetalovým feelingem, v pozadí podbarvený klávesami pro atmošku, super riffy, skvělý obal s lebkou a kozama (kombinace, s níž se nedá nic zkurvit!), parádní hitovky a celkově to hrnulo jako zmrd.
Proto mě potěšilo, když se letos objevil nový počin Majestic Mass, byť se jedná jen o krátké, bezmála devítiminutové ípko s názvem „Onwards“. Až po jeho poslechu jsem ovšem s hrůzou zjistil, že kapela jej na internet pustila už v listopadu 2019 a až nyní vychází ve fyzické podobě u Helter Skelter Productions. No, to jsem zjevně zase trochu zachrápal, ale jebat, pro mě je to žhavá novinka, a proto jsem se vás rozhodl oblažit recenzí. Zvlášť když mám k „Onwards“ co říct…
Zásadně vykecávat se ale nepotřebuju, protože to sdělení je vlastně docela prosté: „Onwards“ mě docela zklamalo. Ípko obsahuje dva tracky „Thy Ravenous Storm“ a „Reaping Fires“, které se zdánlivě nesou ve stejném duchu jako materiál ze „Savage Empire of Death“. Z nějakého důvodu mě to ale tentokrát nebaví.
Z obou skladeb je o něco lepší ta druhá, „Reaping Fires“, kde se objeví alespoň jedna příjemná klávesová linka, pár fistulí a ve druhé polovině to vcelku šlape. Za zábavností „Savage Empire of Death“ song přesto výrazně zaostává. O „Thy Ravenous Storm“ ani nemluvě, protože v jejím případě je ještě křiklavější, jak tentokrát při skládání chyběla lehká ruka a jak to záměrné humpoláctví působí trochu uměle. V neposlední řadě mi pak na „Onwards“ vadí i zvuk, který sám o sobě není úplně blbý, ale opakuje stejný vzorec: „Savage Empire of Death“ dělalo to samé mnohem lépe a jeho zvuk se mi zdál charismatičtější a poutavější.
Skoro jsem si už začal říkat, jestli to nějak nepřeháním a jestli se prostě a jednoduše nestalo to, že se mi „Onwards“ netrefilo do aktuálního rozpoložení. Tohle však naštěstí lze ověřit docela jednoduše: oprášil jsem „Savage Empire of Death“. A hádejte co… je to furt zasraně super. Jakmile jsem si pustil největší pecky jako „Those of the Night“, tak se mnou muzika okamžitě začala šít a prostě to tam je. „Onwards“ tohle abstraktní cosi bohužel postrádá.
Dvouskladbový následovník povedeného debutu „Savage Empire of Death“ vyjde 16. března skrze Helter Skelter Productions a Regain Records na CD a dvanáctipalcovém vinylu. Trailer k maxi-singlu „Onwards“ si můžete pustit níže.
Top5 2018:
1. H E X – H E X
2. Oltretomba – L‘ouverture des fosses
3. Thy Catafalque – Geometria
4. Jaye Jayle – No Trail and Other Unholy Paths
5. Jyotiṣavedāṅga – Thermogravimetry Warp Continuum
CZ/SVK deska roku:
1. Lunatic Gods – Turiec
2. Death Karma – The History of Death & Burial Rituals Part II
Neřadový počin roku:
1. V/A – Ещё не время предавать
2. Coffin Haze – Rehearsal Ritual II
3. Häxenzijrkell – …von Glut und Wirbelrauch
Artwork roku:
Majestic Mass – Savage Empire of Death
Koncert roku:
1. Suicide Commando, Siva Six: Praha – Rock Café, 5.5.2018
2. Hetroertzen, Sektarism: Praha – Underdogs’, 4.10.2018
3. Iron Maiden: Praha – Letiště Letňany, 20.6.2018
Přesně tohle mám strašně rád a nikdy mě to nepřestane bavit. Neznámé jméno, očekávání na nule, poslech jen tak na zkoušku – a prásk! Člověk má hubu dokořán, čelist hledá někde pod stolem, neví, co má dělat, jestli šílet radostí anebo se zakonzervovat do nejvyššího stádia pozornosti, aby mu neunikla ani vteřinka. Nestává se to často, že bych narážel na muziku, o níž mohu bez obav říct, že je naprosto fenomenální a fantastická, ale to je vlastně dobře, protože pak ten pocit a dětská radost z objevu nezevšední. Já jsem tohle všechno našel u švýcarských H E X. Naprosté posluchačské uspokojení, dokonalost, nádherná věc.
V jistých ohledech vlastně nejsem tak náročný. Stačila by mi jedna geniální deska za rok, abych byl spokojen. Zatímco v roce 2017 se mi nepodařilo nalézt ani jednu, rok 2018 si pro mě připravil hned dvě. Tím samozřejmě podobnost s prvním místem končí, protože jestli je hudba H E X krásná, pak hudba Oltretomba rozhodně není. Ale takhle pohlcující hypnotický psychedelický black/doomový hnus dokáže přivodit nejeden trans. Tihle Dánové na „L‘ouverture des fosses“ nabízejí přesně to, co v muzice obecně hledám. Co si přát víc?
Alespoň pro jednu plus, mínus normální a trochu známou skupinu si místo v první pětce najdu. Tamás Kátai má skladatelský dar od boha, jemuž se mu asi nikdy nedostane širokého uznání, ale já můžu být spokojen, protože jeho tvorbu plnou skvostných kompozic a krásné náladotvornosti znám. A „Geometria“ ukazuje, že Tamásova inspirace stále nevyschla. Na jednu stranu typická deska Thy Catafalque, ale na druhou stranu – klenot. Protože přesně tím typické desky Thy Catafalque jsou.
Trochu neočekávaný účastník královské pětky, ale je to tam. „No Trail and Other Unholy Paths“ má v sobě něco strašně zvláštního, omamného a podmanivého. Některé skladby – myslím nyní hlavně na „No Trail (Path Two)“ – jsou skoro dech beroucí. Psychedelické country, které nezní jako country, ale jako rock. Ale koho nakonec zajímají škatulky, důležitý je zážitek a ten Jaye Jayle rozhodě poskytují.
Co bych to ale byl pozéra, kdyby se mi do první pětky nevešel alespoň jeden zlý metalový arci-bordel? Našli by se i jiní kandidáti, čímž se trochu nenápadně omlouvám především jednomu nejmenovanému deathmetalovému peklu z Austrálie, ale nakonec jsem se rozhodnul šoupnout na tu poslední exkluzivní pozici mezinárodní zvěrstvo Jyotiṣavedāṅga. Black metal, noise, vesmír a prasecký zvuk s přehuleným humus-vokálem jsou hlavními znaky „Thermogravimetry Warp Continuum“. Deska je stejně nestravitelná jako plná silné atmosféry… stačí jen nebýt srab a hledat prožitek v bahně, z něhož by se většina rozbrečela strachy.
Zatímco v zahraničním výběru jsem si loni dokázal nalézt mnoho perliček, domácko-slovenská provenience zůstala za očekáváním. Odsud se mi do přehrávače dostalo jen jediné album, které ve mně zanechalo nějaký hlubší dojem. A tím je právě „Turiec“ od slovenských Lunatic Gods. Nenechám se obalamutit „pozlátkem“ v podobě epicky zpracovaného nosiče, byť i ten v tomhle případě zaslouží uznání, deska u mě zabodovala především svým obsahem. Lunatic Gods prostřednictvím „Turiec“ dokazují dvě věci – a) i bez svého někdejšího tahouna jsou stále životaschopnou kapelou; b) i folk metal se dá hrát progresivně, zajímavě a pro náročnějšího posluchače.
2. Death Karma – The History of Death & Burial Rituals Part II
Původně jsem si chtěl v československé sekci vystačit jen s jedním místem, ale větší počet poslechů, několik fantastických momentů a obecně mimořádně zajímavý koncept mě nakonec přesvědčily, že i druhé album Death Karma si zmínku zaslouží. Jsou tu sice i slabší skladby, ale ty nejlepší chvíle jsou zatraceně vysoko a už jen díky nim vlastně stojí za to tuhle desku znát a nakonec i vlastnit.
Tahle experimentální ruská scéna mě v poslední době začala strašně moc bavit. Už když jsem se s kapelami okolo labelu UIS setkal prvně, něčím mi jejich hudba učarovala. S každým dalším poslechnutým počinem nadšení neslábne, nýbrž roste. Skvělá experimentální muzika, podmanivá atmosféra, silný koncept a velký posluchačský zážitek. Takhle vypadají kompilace, co dávají smysl. Rozhodně není radno minout!
Originální garážová divnost. Žánrová kombinace, která se jen tak neslyší, kór s takovýmhle soundem. Ale právě tohle všechno je na kapelách jako Coffin Haze tak zajímavé. Styly jako surf rock nebo psychobilly sice respektuji a jejich existence mi nevadí, ale poslouchat to nemusím, prostě mě to neba (a věřte, že jsem to zkoušel). Když se to ale smíchá s kapkou metalu a hodí do takhle garážového hávu, jde o hodně lákavou jízdu.
Druhé EP je možná o chlup slabší než „Des Lasters der Zauberey“, ale i na „…von Glut und Wirbelrauch“ se Häxenzijrkell daří tvořit po čertech silnou atmosféru, která na mě prostě zabírá. Tenhle druh black metal mám strašně rád a kapel jako tahle si hodně cením.
Jasně, mohl bych sem dát nějakou další lovecraftovskou čmáranici anebo abstraktní atmo-patlanici. Takových jsem za loňský rok viděl dost. A nechci znít zbytečně pejorativně, mnohé z nich se mi líbily. Nicméně přebal debutu dánských Majestic Mass mě zaujal snad nejvíc, a to nejen kvůli tomu, že jsou na něm kozy. Jistě, kozy jsou samozřejmě fajn, ale důvod, proč sem obálka „Savage Empire of Death“ patří, tkví také v jeho atmosféře, která tam navzdory explicitnosti je. Navíc se mi fest líbí i samotné album, takže jej tady mohu zmínit alespoň takhle, ačkoliv na první pětku nemá!
Z formálního hlediska bych sem asi měl dát první nebo druhou desku z top5, abych si nenasral do huby. Vím o tom. Přínosnější mi nicméně přijde, pokud zde vypíchnu nějakou další formaci, kterou jsem loni objevil a vysoce mě zaujala, ale mezi hlavní pětku ani neřadovou trojku se nedostala. Jedním z těchto vysoce zajímavých objevů budiž Američané Pando a jejich experimentální opus „Hiraeth“, který u mě s postupujícími poslech vystoupal hodně vysoko.
Kdysi solidní kapela padla na úplné dno. Už minulé album „Illud tempus“ bylo blbé, ale „In situ“ je nehorázný trapas, jehož vydáním si všichni zúčastnění – muzikanty počínaje, labelem konče – dělají jenom ostudu. Takovou sračku by nikdo neměl pustit do světa ani ze srandy, ale vzhledem k tomu, že to Ondřej Klášterka s Lenkou Machovou evidentně myslí seriózně, tak je to ultra fail. Absolutní hnůj.
Moc koncertů jsem za loňský rok nedal (a nečekám, že by to letos bylo lepší, už mě to prostě tolik nebaví), takže výběr mám jednoduchý. Suicide Commando je rychta jako čuně, v malém klubu jim to seklo, a když k tomu přihodím exkluzivní support v podobě Siva Six, další mé oblíbené kapely z oblasti temné elektroniky, tak není co řešit.
Úvodní LvxCælis jsem nestihl a z toho, co jsem stihl, to neznělo nijak zázračně. Sektarism předvedli přepálené divadlo, které vlastně bylo dost zábavné a hudebně mě to bralo mnohem víc než z desek, na nichž mě tihle Frantíci nikdy nezaujali. Hetroertzen naopak divadlo žádné, ale o to víc bylo muziky, a že se hoblovalo jak blázen. Sám jsem se divil, jak moc mě to bavilo, ale tohle fakt makalo. Netvrdím, že to bylo něco výjimečného, ale z toho mála, co jsem za rok 2018 živě viděl, to patřilo k tomu lepšímu.
Tahle heavymetalová klasika nikdy neomrzí. Předkapely tradičně úplně na hovno, ale samotní Iron Maiden jsou prostě králové. Trojboj „For the Greater Good of God“, „The Wicker Man“ a hlavně monumentální „Sign of the Cross“ veprostřed koncertu úžasný a jasně ukázal, že se legendární Britové nemusejí spoléhat jen na povinné hity, které všichni známé líp než svoje boty, takže trochu škoda, že 2/3 jejich koncertů jsou vždycky stejné songy. To se asi bohužel nezmění, ale nemůžu tvrdit, že bych kvůli tomu na Iron Maiden přestal chodit.
Videoklip roku:
Čavalenky – Otrepaná téma
Netvrdím, že tenhle klip považuju za nějaké vizuální veledílo, ale ten song je palba jako prase a já nevím, kde jinde bych si ho měl pouštět. Dost lehce se tedy z toho stal můj nejsledovanější videoklip roku.
Film roku:
1. The House That Jack Built
Ve filmech to bylo lehké rozhodování, protože nic mě v roce 2018 nesundalo tolik jako „The House That Jack Built“. Některé filmy Larse Von Triera mohou být trochu rozpačité, ale v tomhle případě u mě svébytný dánský režisér zabodoval na plné čáře. Podvratný, provokativní i provokující snímek – v míře, jaká se v dnešní porcelánové době v kinech nevídá. Zároveň silný, nevšedně pojatý a s myšlenkami, z nichž některé jsou velké i znepokojivé zároveň. Velké dílo.
2. Upgrade
Řazení „Upgradu“ mezi horory v mnohých žebříčcích vůbec nechápu, protože horor to není ani omylem, ale akční sci-fi jak víno to rozhodně je. Stejně tak nechápu, proč o tomhle filmu mnozí mluví jako o béčkovém, protože takhle béčko přece nevypadá. „Upgrade“ nabízí uvěřitelnou vizi budoucnosti, aktuální tématiku a přes solidní dávku akce, vypjatých momentů i násilných scén neztrácí myšlenku. Výborné zakončení tomu přidává třešničku na dortu; tady mě opravdu potěšilo, že na to tvůrci měli koule, protože jakýkoliv jiný konec by celý film vlastně shazoval.
3. Climax
Mistr zfetovaných filmů Gaspar Noé naservíroval dost divný trip, který se tráví hodně těžko, ale v hlavě uvízne a něco v člověku zanechá (zůstává otázkou, zdali je to dobře nebo špatně, ha!). Úvodní taneční scéna je geniální, následuje trochu nudnější pasáž plná keců o šukání, další tanec (opět strhující), hypnotický soundtrack, titulky v půlce snímku a pak nastoupí drogy a začne jít do tuhého. Obsahově jsem čekal, že to bude ještě vyhrocenější a hlavně násilnější, ale z hlediska formy je to totální vymaštěnost v tom nejlepším slova smyslu. Je to „jenom“ snobská artovka, ale ty vole, v kině to nakládalo.
Potěšení roku:
nový gramofon
Tady snad ani není co dodávat :)
Zklamání roku:
pohodlnost zavedených jmen
Při pohledu na můj žebříček nejlepších dlouhohrajících desek a nejlepších neřadových nahrávek si lze povšimnout jednoho zajímavého trendu – s výjimkou Thy Catafalque se ve všech případech jedná o nepříliš známá či dokonce debutující jména. Což asi nebude náhoda. U spousty veteránů a zavedených kapel mám totiž pocit, že u nich vítězí pohodlnost a sázka na jistotu nad skutečnou výpovědní hodnotou, která těm začínajícím skupinám, jejichž tvorba není sešněrována očekáváními publika, nechybí.
Zajímavým paradoxem metalové scény budiž to, že jakkoliv tahle zavedená jména vydávají unavené a předvídatelné počiny, dostává se jim aplausu od posluchačů i kritiků. V metalu asi opravdu pracuje nostalgie a chválení za zásluhy, přičemž zásluhy a legendární status má prakticky každý, kdo jen hraje dlouho. Starého psa novým kouskům nenaučíš a metalový posluchač uctívá všechno, co je staré. Když chce ale člověk slyšet něco zajímavého, musí bohužel hledat jinde než u nových alb těch, kdo kdysi pomáhali naše oblíbené žánry stavět na nohy.
Zhodnocení roku:
Navzdory nastíněnému zklamání mám ale pocit, že rok 2018 byl poměrně silný. Což může vypadat jako standardní prohlášení, které se objevuje prakticky v každém „top“ žebříčku uplynulého roku, ale já sám vím, že něco takového ve svém shrnutí píšu poprvé za několik posledních let. Možná jsem měl ale tentokrát jen větší štěstí, že se mi dařilo nacházet přesně ta alba, která se mi strefovala do vkusu.
K roku 2019 nicméně nemám nějaká vysoká očekávání. Zkušenost člověka učí, že velká očekávání předchází velkému zklamání. Doufat ale mohu a také doufám, že i v tomto roce se objeví něco, co mě položí na prdel anebo posadí na lopatky.
Země: Dánsko Žánr: heavy / black metal Datum vydání: 3.9.2018 Label: Caligari Records
Tracklist:
01. Triumphos Manifestum
02. Clandestine Supremacy
03. Sanguine Dreams of Lust
04. Chaos Delight
05. Majestic Mass
06. Those of the Night
07. Savage Empire of Death
Už nejednou jsem zde tuším hovořil o tom, že se vyplatí sledovat činnost vydavatelství Caligari Records. Tenhle americký label totiž umí vyhmátnout dost obskurní sebranky a poslat jejich muziku do světa v podobě sexy audiokazety. Že jde o sakra lákavé spojení, se potvrzuje i tentokrát v případě alba, o němž si dnes budeme povídat. Držte si klobouky, protože tohle je METAL, ty kundo!
Dánští Majestic Mass vydávají prostřednictvím „Savage Empire of Death“ svou první řadovku a vlastně i úplně první nahrávku vůbec. Není známo, kdo za kapelou stojí, ale možná bych se i trochu divil, kdyby se jednalo o nějaká mladá ucha. Ze „Savage Empire of Death“ totiž cáká vášeň pro starý špína metal ve formě, na jakou by dal svůj seal of approval i sám Fenriz z Darkthrone (pokud tak už na svém Facebooku neudělal, nesleduju to).
Každého fajnšmekra navíc okamžitě zaujme přebal desky, protože ten má prostě koule. Tedy kozy. Každopičopádně za něj dávám palec nahoru, protože jednak se k samotné muzice hodí jak prdel na hrnec, jednak cecky na obalech alb vždycky potěší a asi všichni bychom byli rádi, kdyby bylo víc podobných jako právě u Majestic Mass anebo třeba Iron Dogs.
Nicméně teď už k muzice. Metal-Archives vám bude tvrdit, že byste od Majestic Mass měli očekávat black / doom, ale kurva, nevěřte tomu. Doom to není vůbec. Určitý blackový opar se nad „Savage Empire of Death“ vznáší, ale je to víc díky kytarovému zvuku a estetice, najdou se styčné body v náladách, ale hudebně jde jen o okrajovou podobnost. Majestic Mass totiž hoblují heavy metal až rock‘n‘roll se soundem, jaký většině průměrných fandů těchto žánrů bude připadat spíš odpudivý. Jenže v tom, co většina nazve zvukovým diletantstvím, si znalec najde zalíbení a ocení, že Dánové znějí krásně špinavě, autenticky a vlastně přesně tak, jak by měl metal znít. Do hajzlu s přeprodukovaným soundem a uhlazeností, to je pro buzíky.
Věřím, že pro někoho z vás už to teď může znít teď zajímavě, nicméně vězte, že o tom nejlepším jsem se ještě nezmínil. Dle dosavadního popisu se totiž může zdát, že je to jen přímočará jízda, ale pozor. „Savage Empire of Death“ vůbec není hloupá deska. Zdejší songy jsou napsané opravdu dobře, díky čemuž placka nepřestává bavit ani po větším počtu poslechů. Mě osobně baví už jen ten zmiňovaný zvuk, ale ten ve finále „jen“ povyšuje výborné riffy a jen umocňuje špinavý feeling samotné muziky. Ta je sice povětšinou rychlejšího rázu, ale najde se prostor i pro vkusně zakomponované klávesy, díky nimž dostávají některé skladby ještě cosi navrch.
Album sice cením jako celek, ale nějaké oblíbené kusy se samozřejmě najdou. Pokud bych měl vyzdvihnout jen jeden, tak doporučím předposlední „Those of the Night“, což je hitovka jako čuně. Její finále s klávesami je navíc naprosto výtečné. Jestli tedy toužíte po nějaké ukázce, která by vás eventuálně měla přesvědčit o poslechu celého počinu, tady máte horký tip. Rozhodně se ale nejedná o to jediné, co na „Savage Empire of Death“ stojí za to.
Celá fošna je totiž skvělá. Samotného mě překvapilo, jak moc mě muzika Majestic Mass baví, ale fakt si nemůžu pomoct. Tohle je prostě kurevská paráda – nenápadná, ale o to lepší. Tohle si nechcete nechat ujít!
