Od čtvrtka 20.7.2017 do neděle 23.7.2017 se bude kousek od Kolína, přesněji na Koupališti ve Třech Dvorech konat festival SYMBOLIC FEST OPEN AIR.
Program je následující:
Ve čtvrtek 20.7.2017 se bude konat WARM-UP Party, kde vstupné bude zdarma a zahrají místní stálice ROXOR, BLUE BUCKS a SECTESY. V tento večer oslaví své narozeniny Dejvy Krédl z kapely Sectesy (ex-Despise) a Petr Hloušek – majitel Hells Bells, ve kterém Sectesy pravidelně pořádají své koncerty.
V pátek pak začne festival jako takový ve své ryzé podobě a tak pojede až do noci, která lomí sobotu a neděli.
Za zmínku stojí pár hlavních jmen festivalu a těmi jsou kapely:
MALIGNANT TUMOUR
FORGOTTEN SILENCE (jakožto jediný exkluzivní koncert jen pro Symbolic v roce 2017)
DEPRESY (SK)
INGROWING
EPICARDIECTOMY
…a spousta dalších menších i větších jmen naší i zahraniční scény.
Předprodej vstupenek přes Ticketstream – link https://goo.gl/vzMDND.
Nebo pak na jakémkoli koncertě SECTESY nebo na mailu sectesy@gmail.com.
Vstupenky v předprodeji návštěvníci zakoupí za 350 Kč, na místě pak za 400 Kč.
10. ročník ankety o nejlepší český vinyl pořádaný při e-zinu Vinyl Disk Musick je ve finále, její výsledky dalo dohromady 87 hlasujících, aktivních lidí ve scénách, kterou propojuje láska k vinylu.
87 hlasujících přidělilo 1305 hlasů velkým deskám a 323 hlasů deskám malým.
Best Czech Vinyl Disk 2016 [side one: LP / mini LP – 12″]
Best Czech Vinyl Disk 2016 [side two: SP / EP – 7″ & 10″ & 12″]
1. KOVADLINA “s/t” | TELEFON “s/t” split 7″ EP (50 hlasů) 2. CULT OF FIRE “Life, Sex & Death” shape 12″ PD (45 hlasů) 3. UŽ JSME DOMA “Nemilovaný svět” double 10″ EP (27 hlasů)
Brutal Assault, 9. – 12. srpna 2017, Pevnost Josefov – Jaroměř
Festival Brutal Assault hlásí další jména do sestavy pro rok 2017! Legendární Švédi Clawfinger se sice po svém posledním vystoupení na BA před čtyřmi lety rozpadli, nicméně od té doby se tu a tam objeví na některé akci. Výjimkou nebude ani Brutal Assault 2017! Festival ale oznamuje i další jména!
Ruský pohanský kmen Arkona, veden a založen zpěvačkou a skladatelkou Mashou Arkhipovovou přesně před patnácti lety, je tím nejlepším z folk metalu, postaveného na typicky slovanských melodiích a pohanském mysticismu. Born Of Orisis jsou taktéž třešničkou na dortu, ovšem na dortu zcela jiném – a to progresivně death metal / corovém. Taktéž již téměř patnáct let patří k vedoucím kapelám tohoto směru a na svých nahrávkách vždy hledí vstříc novým horizontům.
Kurz směr horizont taktéž nabraly dračí lodě Norů Einherjer, spoluzakladatelů viking metalu, kteří se taktéž vracejí ke svému debutu, aby jej přivezli v nové osvěžující formě.
Jen výjimečně opakujeme kapely dva roky po sobě, v případě Gruesome však po loňském fantastickém koncertu děláme výjimku, aby si jej mohli užít i ti, co jej loni minuli. Gruesome dokonale živují duch Chucka Schuldinera a to nejlepší z éry alba Leprosy. Svůj návrat na Brutal Assault ohlašují také metalcoroví Walls Of Jericho.
Malignat Tumour vloni oslavili 25 let na scéně novým albem s jednoduchým názvem The Metallist! Jejich sdělení přetrvává a hrnou ho v nastaveném swingujícím motorheaďácky špinavém rock’n’rollovém stylu. Mourning Beloveth patří k vybranému irskému metalovému exportu a tak jako jejich krajané, kteří v metalovém světě prorazili, mají zřejmě patent na těžkotonážní, depresivní a mučivý sound.
The Lurking Fear jsou novou deathmetalovou kapelou. Abyste věděli, co čekat, stačí se podívat na sestavu: Tomas Lindberg (At The Gates, Disfear, Skitsystem), Jonas Stålhammar (God Macabre, Crippled Black Phoenix), Fredrik Wallenberg (Skitsystem), Andreas Axelsson (Tormented, Disfear, ex Edge Of Sanity, ex Marduk), Adrian Erlandsson (At The Gates, The Haunted, ex Paradise Lost, ex Cradle Of Filth).
Na závěr jsme velmi poctěni, že s námi svých třicet let existence speciálním setem oslaví švýcarští páni temnot Samael, kteří se objeví po boku francouzských atmosférických experimentátorů na poli black a death metalu Svart Crown.
21.-23.7.2017 – Tři Dvory u Kolína – areál koupaliště
Když oslava narozenin, tak ať to stojí za TO – 2 dny plný juchání! Moře pyva – Pyvní speciály – vegetarianská/veganská i klasická kuchyně!
Bar i kuchyně NON STOP od pátku do neděle… Prostě “LEJEM FURT DÁL”
Tři Dvory (koupaliště) – 2km za Kolínem (3km až na místo), 5 min z Kolína autem, areál přírodního koupaliště, možnost stanování, venkovní i vnitřní posezení, zastrešené hlediště, parkoviště s kapacitou kterou fakt nenaplníme… a tohle VŠECHNO bude na dva dny jenom NAŠE!
Země: Česká republika Žánr: rock’n’roll / thrash metal Datum vydání: 25.10.2016 Label: Unrest Records
Tracklist:
01. Fine Hellride
02. The Metallist
03. Fly High
04. Walk as We Talk
05. Kiss by Hammer
06. I Want to Die with No Pants On
07. Missing Rebellion
08. 1989
09. Rolling Coals
10. Swimming in Mud
11. Wicked
Není to zas tak dávno, kdy patřili ostravští Malignant Tumour spíše do českého metalového undergroundu a jejich alba byla směřována na užší okruh stylových nadšenců. Svou tvrdou prací a kvalitní hudební produkcí se však časem vypracovali mezi kapely, jejichž novinkové počiny jsou právem považovány za jednu z hlavních událostí tuzemské scény daného roku, a nejinak tomu je i v případě šesté řadovky „The Metallist“, která navazuje na povedené „Overdose & Overdrive“ z roku 2013. Tahle čtveřice, jež už právem patří mezi veličiny českého metalu a mezi skupiny, které si prostě a jednoduše nelze s nikým jiným splést, letos slaví 25 let od svého založení a pro tuto příležitost se pořádně vytáhli.
Jak jinak oslavit takové skoro-kulatiny než tím dost možná nejlepším albem, jaké během své burácivé jízdy stvořili? Ano, přesně tak. „The Metallist“ je na jednu stranu „jenom“ dalším zářezem na pažbě Malignant Tumour, avšak svými kvalitami se řadí suverénně k tomu nejlepšímu, co lze pod hlavičkou těchto bardů vyslechnout. Pokud budu mluvit čistě za sebe, tak „The Metallist“ se nedlouhou po prvním poslechu stihlo zařadit na úroveň zlomového „In Full Swing“, díky němuž se k Malignant Tumour dostala i moje maličkost a na které od té doby nedám dopustit.
Když jsem označil „The Metallist“ jako další z řady alb Malignant Tumour, tak je to myšleno tak, že hlavní ingredience tvorby této čtveřice ve složení Bilos, Korál, Šimek a Bohdič zůstaly opět takřka neměnné. Gró tvoří rychlá tempa, valivá atmosféra a obrovský přísun energie, díky čemuž zní „The Metallist“ zatraceně živelně a nebezpečně. V jádru je to pořád ten starý dobrý metalický rock’n’roll. Rock’n’roll tak špinavý a hutný, že by se za to nemusela stydět leckterá thrashmetalová partička. A právě toho thrash metalu je na „The Metallist“ o mnoho víc, než kolik bylo ke slyšení třeba na předchozím „Overdose & Overdrive“, jehož silný punkově/crustový odér cítím ještě teď s odstupem. O to ale nejde. Škatulka je v případě Malignant Tumour asi tak relevantní jako v případě jejich velkých vzorů Motörhead, kde se daly rovněž vést nekonečné debaty a pře nad tím, zda se jedná o heavy metal nebo špinavější rock’n’roll. Hlavní je, že výsledek má spád, grády a díky tomu se „The Metallist“ poslouchá vlastně úplně samo.
Jak je u Malignant Tumour zvykem, tak „The Metallist“ nenabízí příliš času na odpočinek. Místo toho je to fošna, jež útočí na animální pudy posluchače svou nespoutaností. Hned úvodní palba „Fine Hellride“ se s ničím a nikým nesere. Krátká bubenická výplň a nastupuje valivá kytarová linka popoháněná Bilosovým vokálem, což z této rychlovky dělá jasný hit hned na úvod, jehož hlavním cílem je posluchače řádně nakopnout. Minimálně po dobu trvání první poloviny alba se sází jedna tutovka za druhou. Po zmíněné „Fine Hellride“ nastupuje skvělá riffová řežba „The Metallist“, která je poplatná svému názvu a servíruje neutichající metalovou jízdu s parádním refrénem. Kdybych měl vyjmenovat vrcholy desky, tak pokračuji bez zaváhání přes následující „Fly High“ s opět povedeným refrénem a kytarovým sólem v druhé polovině, skvělou a hlavně nakažlivou klipovkou „Walk as We Talk“ až po „I Want to Die with No Pants On“.
Ne snad, že by druhá polovina byla vyloženě horší, ale přesto mám z úvodní dvacetiminutovky maličko lepší dojem než z druhé poloviny. Nevím, jestli je to tím, že v úvodu je ta porce hitového nářezu tak kurevsky natlakovaná, že v závěru už jsem měl vše podstatné z „The Metallist“ dávno v sobě, ale v každém případě se nevyplatí fošnu vypínat předčasně a připravit se tak byť jen o jedinou minutu z její hrací doby. Metalová řežba „Missing Rebellion“ je asi nejvýraznější ukázkou toho, kam se během tří let od posledního alba Malignant Tumour dostali a s jakou grácií dokážou drhnout staromilský rock’n’roll smíchaný s pořádnou dávkou metalové agrese. Zrovna tahle položka u mě s každým poslechem rostla asi nejvíc. „1989“ se ze skupiny ostatních skladeb vymyká minimálně v tom ohledu, že přináší zatěžkanější tempo a na první poslech promyšlenější strukturu. Není špatná, ale i přesto si myslím, že nejsilnější budou Malignant Tumour v oblasti rychlých hitovek typu „Rolling Goals“ případně „Wicked“ z úplného závěru.
Vlastně ani nevím, jestli se dá „The Metallist“ něco závažného vytknout. Netvrdím, že se na něm nevyskytuje nějaký, byť jen o trošku slabší moment (za mě asi „1989“ a „Swimming in Mud“), nicméně ta celková vyrovnanost napříč celou hrací délkou je jedním z jeho lákavých aspektů. Jako bonus si přičtěte fakt, že je ošetřen ostrým a krystalicky čistým zvukem. Ten už pak nemá moc těžkou práci a vlastně jen dotváří atmosféru velmi živelného počinu, při jehož poslechu se nelze vyhnout neustálému házení hlavou do rytmu, k čemuž „The Metallist“ přímo svádí.. V každém ohledu se jedná o trefu do černého a já smekám klobouk dolů. Za tu energii, uvěřitelnost a kvalitní songy. Za to vše jsou Malignant Tumour dnes tam, kde jsou.
Domácí stálice Malignant Tumour zveřejnila nový videoklip k songu „Walk as We Talk“ – sledujte na YouTube. Písnička pochází z nového alba „The Metallist“, které vyjde 25. října.
Ostravští Malignant Tumour hlásí, že dokončili natáčení své další fošny. Materiál nyní poputuje na mix a mastering do německého Stage One Studia, kde se o finální úpravy postará Andy Classen (Tankard, Legion of the Damned, Belphegor, Holy Moses, Krisiun a tuny dalších).
Datum: 7.8.2013 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Beast Within the Sound, Dying Passion, Hentai Corporation, Jungle Rot, Malignant Tumour, Testament
Intro:
H.: Brutal Assault už je každoroční zastávkou nejednoho českého fanouška tvrdé muziky, což platí i o nejednom článku naší redakce. Tentokrát se nás do Josefova vydalo celkem pět z řadových redaktorů a ještě jeden člen externího týmu. V reportu vám tentokrát přinášíme pohledy tří lidí – H., Ježury a Prdovouse. Jak už to tak bývá, na některých kapelách jsme byli všichni tři, na jiných byl třeba jeden, na nějakých zase nebyl, ale všechno se stihnout nedá a občas se přihodí, že člověk z nějakého důvodu nevidí ani to, co vidět chtěl. Každopádně, snad půjde o alespoň trochu zajímavé čtení i tak.
H.: Report bude kvůli své délce klasicky rozdělen do několika částí, jejichž počtem si doposud nejsme jisti, protože tvorba dalších dílů článku stále probíhá… Tak či onak, dnes začínáme s první částí, jež mapuje první festivalový den a polovinu druhého…
Středa:
H.: Původně pouze jako warm-up party, nyní už jako regulérní den, byť oproti následujícím třem dnům v trochu skromnější podobě na jednom pódiu. Jako první se slova ujali domácí Beast Within the Sound, kteří předvedli jakýsi technicky zahraný modernější metal, což není tak úplně můj šálek čaje. Živě to sice bylo úplně v pohodě a nemůžu tvrdit, že bych se nudil, ale do jisté míry to mohlo být i tím, že to byla první kapela a že už se člověk těšil na nějakou muziku, ale jinak to moc velký zázrak nebyl. Pánové sice své nástroje evidentně ovládali s jistotou, ale k čemu to je, když tohle dneska umí v podstatě každá podobná skupina a ve výsledku znějí všechny stejně. Hudebně mi to prostě nic nedalo. Z jejich vystoupení tedy nejvíc v paměti utkvěl parádně nalitý zpěvák, jemuž se při mluvení mezi písničkami ukázkově motal jazyk.
H.: Jako druzí na pódium nastoupili Dying Passion, kteří jsou vždycky sázkou na jistotu. Ačkoliv ani oni nejsou kapelou, kterou bych si já osobně doma nějak zvlášť pouštěl, živě mě naopak velmi baví a nevzpomínám si, že bych od nich někdy viděl set, který by mě nudil, přičemž výborná série nebyla přerušena ani tentokrát. Dying Passion tu svojí atmosféru prostě umí, je to hezky provzdušněné, přirozené a civilní, přesto pořád inteligentní a i přes sympatickou nevtíravost velmi zábavné, což všechno ještě podtrhuje výtečná zpěvačka Zuzka. Jasně, v menším klubu bude tahle skupina vždycky lepší než na velkém pódiu a za denního světla, ale i tak si není vůbec na co stěžovat, snad kromě zvuku, který místy na férovku vypadával, což je poměrně nemilé.
Ježura: Bývalá středeční warm up party se už loni přeměnila na regulérní festivalový den, ale i tak zůstává spíše rozjezdem pro zavčasu dorazivší účastníky. Letos se ve středu mezi půl šestou podvečerní a cca půl jednou ranní představilo sedm kapel a z nichž jsem si kvůli kombinaci nevyspání a dost šílené únavy z horka udělal čas pouze na čtyři. Mojí první kapelou Brutal Assaultu 2013 se tak stali Dying Passion z Šumperka. Že jde o kapelu mimořádných kvalit zdaleka nejen v rámci domácí scény, jsem se přesvědčil už dávno, ale na Brutal Assaultu mě v tomto dojmu Dying Passion jedině utvrdili. Jejich atmosférická progresivní hudba tentokrát zněla trochu tvrději, než jak je tomu na desce, ale nikterak jí to neuškodilo, spíše naopak. Jakkoli všichni muzikanti dělali svým výkonem i vystupováním dobrý dojem, absolutorium musím složit v první řadě zpěvačce Zuzaně Jelínkové. Ta nejenže excelovala hlasově, ale zároveň naprosto famózně zvládla roli frontwoman a já na ní mohl většinu setu oči nechat. Její projev bylo tak akorát sexy, ale přitom ani náznakem laciný, a navíc se to perfektně hodilo k samotné hudbě. Jedinou vadou na kráse jinak naprosto skvělého koncertu byly technické problémy – co chvíli totiž vypadly hlavní reproduktory nebo alespoň některé jejich kanály a minimálně kytary tak šly ven snad jen z vlastních aparátů. Tento nešvar se sice do čtvrtka podařilo eliminovat, ale Dying Passion jím ze středečních kapel utrpěli asi nejvíce.
H.: První zahraniční akvizicí se stali Jungle Rot ze Spojených států amerických se svým nepříliš objevným death metalem, který živě vlastně i docela šlapal, ale jinak se dá o Američanech říct v podstatě to stejné jako o Beast Within the Sound, byť hudebně je to o něčem jiném – na koncertě se to docela dalo a člověk se u toho nenudil, ale hudebně to bylo velmi zaměnitelné a během vystoupení nezaznělo vůbec nic, co by mě mělo donutit se po nějaké tvorbě Jungle Rot shánět. Musí se ovšem nechat, že se pánové na pódiu dost snažili a za svou šanci si na takové akci zahrát byli asi dost rádi. Jinak to ovšem mělo blíž k průměru než k extázi.
H.: Chorvaty E.N.D. jsem si dovolil odpustit, takže hurá na následující Malignant Tumour. Ti jsou také sázkou na jistotu a člověk už tak nějak nepochybuje, že když na ně jde, bude se bavit pořádným špinavým rock’n’rollem. Stalo se. Od Malignant Tumour sice vždycky +/- víte, co máte očekávat, ale pořád to má kule a pořád je to sranda. Navíc oproti normálu tentokrát byla akorát výpravná pyroshow, různé prskavky a rachejtle, které si kapela na Brutal Assault připravila, což se nakonec nejvíce projevilo při předposlední “Saddam Hussein Is Rock ‘n’ Roll”, při níž pódium skoro hořelo. Jinak to ostravské čtveřici hoblovalo parádně a hrálo se samozřejmě jak z aktuální fošny “Overdose and Overdrive” (titulní věc “Overdose and Overdrive” nebo “The Secret Source”), tak i z těch předchozích, například titulní kus předchozího alba “Earthshaker”.
Ježura: Sotva dohráli Dying Passion, vybrala si na mě daň únava a k ukončení odpočinku jsem se přemluvil až okolo deváté večerní, kdy měli přijít na řadu Ostraváci Malignant Tumour. Poučen o skutečnosti, že kapela bere svou muziku i sebe sama s velkým nadhledem, jsem si pak tenhle koncert užil dosytosti. Pánové sypali jeden song za druhým a vůbec nevadilo, že je to všechno na jedno brdo. Muzika měla koule a vousáči zase stylu na rozdávání, takže náramná zábava byla nevyhnutelná. Třešničkou byly různé rachejtličky a “take fajne kurva plameny”, které ve večerní tmě pěkně vynikly. Zkrátka rokenrol jak cyp a veliká sranda k tomu, takže za mě bez ztráty kytičky.
H.: Když byla středa ještě jenom nultým dnem, vystupovaly zde pouze české kapely. Že už se nyní jedná o regulérní den festivalu, značil i fakt, že letos ve středu vystoupil i jeden z těch větších taháků Brutal Assaultu, thrash metalová legenda Testament. Musím se přiznat, že když v Josefově americká pětice vystupovala naposledy, líbila se mi o kus více, ale i tentokrát se toho pánové zhostili více než skvěle a začali vyučovat, jak se má hrát thrash metal. Zkraje vystoupení trochu zlobil zvuk a podobně jako u Dying Passion dokonce i úplně vypadával, ale naštěstí se to poměrně brzo dalo do kupy a dál už bylo všechno v pohodě. Velmi se mi líbilo, že si celá kapela vystoupení vyloženě užívala a rozhodně nepřijela zahrát jen rutinně a z povinnosti, což je u takových veteránů hodně potěšující – tím spíš, když pak jindy člověk vidí na pódiu mladé kapely, které se tam tváří znuděně. Za bicí se posadil Gene Hoglan, jenž je legendární sám o sobě, a všechno odbouchal s naprostým přehledem, což ale není žádné překvapení, protože od takového jména se snad ani nic jiného čekat nedá. Velký prostor v setlistu dostala poslední deska “Dark Roots of Earth” (“Rise Up”, “Native Blood”, “Dark Roots of Earth”, “True American Hate” – obzvláště titulka byla v živém podání skvělá), což je dobré, protože je aspoň vidět, že Testament nechtějí a ani nehodlají žít jen z minulosti a dokola přetáčet staré věci, jak je tomu bohužel u jiných kapel, byť pár klasik jako třeba “Into the Pit” nebo “Burnt Offerings” samozřejmě zaznělo. Jako vyloženě nářezový zavírák setu se pak osvědčil titulní kus desky předchozí, “The Formation of Damnation”, jejíž prostřední pasáž ve středním tempu vrcholící v perfektním sólu Alexe Skolnicka je jednoduše bomba.
Ježura: Post středečního headlinera obsadili Američané Testament a já byl docela zvědavý, copak se z jejich vystoupení vyklube, jelikož mě studiová tvorba těchto thrashových veteránů jaksi minula. A protože jsem – čert ví proč – pojal podezření, že jejich novinka “Dark Roots of Earth” patří k tomu nejlepšímu, co v thrashi za poslední roky vyšlo, čekal jsem, že mě koncert docela odrovná. Nač to protahovat, nestalo se. Přesto jsem však byl svědkem velmi solidního vystoupení, za které se Testament rozhodně stydět nemusí. No a když jsem si i já občas spokojeně poklepával do rytmu, fanoušci kapely nebo žánru asi museli být výsostně spokojení – i přes opět vypadávající reproduktory, na jejichž adresu se z davu vznesla pěkná řádka peprných výrazů.
H.: Největší námrd středy byl ovšem ještě stále před námi a postarali se o něj čeští blázni Hentai Corporation. Jako jo, tahle skupina je na koncertě vždycky obrovská prdel, ale tentokrát to byl ještě větší level než obvykle. Samozřejmě, na prvním místě stojí muzika, která je v případě Hentai Corporation výtečná, ten jejich hodně neortodoxní rock’n’roll plný spousty kliček má vážně grády, všichni instrumentalisté hráli s obrovským zanícením a i jenom tohle bylo hodně super, avšak kdo někdy tuhle skupinu viděl, jistě mi dá za pravdu, že živě se z toho stává totální one-man show zpěváka Radka, jehož masivní exhibování, šílené vokální skřeky a tuny sprosťáren a oplzlých hlášek nemají na české scéně konkurenci. Tohle sice dělá vždycky, ale tentokrát to dotáhnul k naprosté dokonalosti a cokoliv z něj vypadlo, tak to byla perla, u které jsem se řezal smíchy. A to bych vážně nevěřil, že se budu takhle smát tomu, když někdo do písniček úplně náhodně vykřikuje “Do prdele!” nebo do “Píča!”. Nazývání všech přítomných kundami, vyjádření sympatií Miloši Zemanovi (“Chcípni, ty zmrde!”) nebo Michalu Davidovi a Richardu Krajčovi z Kryštof (“Tuto píseň bych věnoval dvou lidem, jejichž estetiku nemám rád, protože je to mrdka.”) navzdory naivním představám o tom, že by se mi v mém věku měl líbit už jen inteligentní humor, bavilo stejně tak. Naprosto chápu, když tohle někomu přijde už přes čáru, že to na pódia nepatří, ale nemůžu si pomoct, já se bavil královsky. Při vší úctě k Testament, Hentai Corporation (nebo snad “Hentai Kundoration“?) byli prostě jednoznačným středečním vrcholem.
Ježura: Uzavřít středeční program dostali za úkol pražští Hentai Corporation, kteří si za dobu své existence stihli vybudovat poměrně solidní pověst, a té nezůstali nic dlužni ani v Jaroměři. Eklektický mix rock’n’rollu s whatever metalem na cracku zafungoval i před žánrově vyhraněnějším publikem, než jaké asi obvykle stává Hentai Corporation pod pódiem, a i když jsem se zkraje bál, aby pánové nehráli pro dvacet lidí, kteří vědí, do čeho jdou, nakonec se k pódiu připloužila velmi početná sebranka a soudě podle randálu, který byl s každou skladbou hlasitější a hlasitější, si pošahaní Pražáci přítomné publikum naprosto omotali okolo prstu. Velkou zásluhu na tom měl jako vždy neuvěřitelný showman Radek Škarohlíd, který nejenže skvěle zpíval, ale na pódiu řádil jak stižený tancem svatého Víta a celou show prokládal geniálně oplzlými výstupy a průpovídkami. Jakkoli nejsem kdovíjakým příznivcem bezúčelných vulgarismů, tohle prostě nejde nezbožňovat, když je to taková sranda… Jediná škoda je, že jsem se nemohl zbavit vlezlého dojmu, že ačkoli všechno, co se na pódiu dělo, bylo skvělé, tak že by se to víc hodilo (nebo chcete-li víc vyniklo) na trochu menší pódium. Ale to už jenom hledám mouchy tam, kde nejsou. Hentai Corporation zkrátka opět excelovali, a ačkoli jsem si o něco víc užil Dying Passion, nemám sebemenší důvod oponovat těm, co tvrdí, že Hentai Corporation odehráli nejlepší koncert dne.
Již jedenáctý ročník největšího západočeského festivalu Basinfirefest lákal zvučnými jmény interpretů i příslibem zase o něco lepší organizace a komfortním zázemím. Počasí mělo být snad poprvé za ty roky, kdy do Spáleného Poříčí jezdíme, umoudřelé a bylo tedy na co se letos těšit. Jak se multižánrový open air vyvedl tentokrát?
Pátek:
Po poobědovém příjezdu brutálně neklimatizovanou kyvadlovou dopravou z Plzeňské metropole stavíme stany, otevíráme první pivo, vyřizujeme potřebná oprávnění ke vstupu (podrobnosti ve zhodnocení dole) a po roce se opět ocitáme na půdě Basinfirefestu. Letos tedy o něco chudším a méně zalidněném, což dokazovalo ne zcela naplněné stanové městečko a přísné zkrouhnutí počtu prodejních stánečků. Nejsme tu však kvůli nákupu suvenýrů, a tak vyrážíme na Dark Gamballe, hrající toho času na hlavní stage. Naposledy jsem tyhle kluky viděl asi před pěti lety právě na Basinfirefestu a už tenkrát předvedli velmi zajímavé a zábavné vystoupení plné výborných písniček. Zazněla jak starší tvorba, tak i novinky z aktuálního nosiče “Zatím dobrý”.
Krátká přestavba a přicházejí ostravští Malignant Tumour, na které se už takhle odpoledne sešla pěkná řádka fanoušků, kteří též dokázali “tu svou” kapelu pořádně podpořit a za jednotlivé písně odměnit slušným pokřikem a skandováním. Mě osobně ale Malignant Tumour nijak extra neoslnili a raději jsem se odebral prozkoumat zbytek areálu zjistit, co dobrého se dá kde ulovit.
Chvíli před půl sedmou nastupuje první z českých legend – Olympic. Nikdy bych předtím netušil, že něco podobného kdy vyřknu, ale musím se přiznat, že jejich setík byl z toho nejlepšího, co mohl letošní ročník Basinfirefestu nabídnout. Petr Janda i přes pokročilý věk sázel do publika jednu známou pecku za druhou a vůbec nebylo znát, že má na krku už něco málo přes sedm křížků. Za zemřelého Milana Peroutku nastoupil coby host na bubenickou sesli jistý Martin Vajgl. Musím pochválit zvukovou stránku vystoupení, poněvadž byla na jedničku s hvězdičkou, a také samotné fanoušky, kteří zpívali, veselili se a vůbec si vystoupení Olympicu maximálně užívali. Parádička. Kdyby takhle zahrál každý, nebylo by záporných reportáží a ani chudých zážitků.
První zahraniční návštěva v podobě Italů Graveworm mě nechává poměrně chladným, ale na jejich vystoupení se však zajdu podívat. No, vydržel jsem asi deset minut, protože takhle špatný zvuk už jsem dlouho nezažil. Ač jsem se postavil až těsně ke zvukařům, nebyl jsem schopen od sebe rozeznat kytary, natož cokoliv jiného. Zpěv totálně zanikal pod vahou přehulených bicí a všechny tři songy, které jsem měl možnost vidět, zněly naprosto stejně. Jasná volba – osvěžení v podobě dalšího piva. Na následující Alpha Tiger stojíme chvíli v kotli, ale generického power metalu si můžu kdykoliv pustit nebo vidět tuny, a tak jsem jejich set ani nijak zvláště nevnímal a přesunul se na večeři.
Odbíjí půl jedenáctá a nastupuje jeden z headlinerů festivalu, na kterého bezpochyby dorazilo nejvíce oddaných fanoušků – Within Temptation. Celá scéna je přestavena tak, aby bubeník mohl i se svou soupravou sedět na vyvýšeném pódiu po pravé straně. Nalevo mu sekunduje klávesista na podobné vyvýšenině a dohromady jsou spojeni přechodovou lávkou. Ze zpodní části k nim vede schodiště, po kterém se mohou “pohyblivější” členové uskupení přemisťovat dle libosti (a vzhledem k tomu, že byla večer už docela zima, se také často chvatně přesouvali z místa na místo). Za zády kapely byla umístěna obrovská projekce, na kterou byla po celou dobu zhruba sedmdesátiminutového vystoupení promítána směsice klipů, různých psychedelických vylomenin a jakýsi “příběh” v podobě intra, outra a asi jednoho prokladu mezi skladbami. Koncert Within Temptation byl odehrán na vysoké úrovni, vše bylo profesionální a zábavné. Zvuk také super, což rozhodně potěšilo. Sharon den Adel (zpěvačka) je vážně kočka, a tak si na své přišly nejen uši, ale i oči.
Poté ještě těsně stíháme klasiku Visací zámek a jejich nejzásadnější písně typu “Traktor” nebo “Známka punku”. Nutno podotknout, že i přes překrytí s Within Temptation má tuzemská legenda solidní fanouškovskou podporu a návštěvnost. Nakonec nás přepadá slušná únava a na půlnoční vystoupení Dark Tranquillity zůstáváme asi půl hodiny, poté se odebíráme do stanů a spacáků. Studiovou tvorbu Dark Tranquillity bohužel vůbec neznám, ale soudě dle ohlasu publika bylo pravděpodobně zahráno a řečeno vše podstatné.
Sobota:
Sobotní program pro nás začíná odpoledním vystoupením pražských Cocotte Minute. Poctivý a víceméně klasický set kapely, která má v plánu se minimálně na rok odmlčet, a Basinfirefest byl jeden z posledních možností ji vidět naživo, bavil a nenudil. Zhruba od poloviny vystoupení se pod pódiem utvořil solidní kotel, což zpěvák Zeller s nadšením kvitoval.
Rychlý přesun směrem k hlavní stage na sólový projekt Vlasty Henycha s ďábelským názvem Henych 666, od kterého jsme nečekali prakticky vůbec nic a nakonec jsme byli velice překvapeni a potěšeni, s čím na nás tento starý tvrděmetalový harcovník vytáhl. Slyšeli jsme jak něco málo z nové tvorby, tak i vydatnou porci starých kousků, pod které se Vlasta podepisoval ještě coby frontman slovutných Törr. A hlavně – po několika letech jsem měl možnost zaslechnout živě píseň “Válka s nebem”, za což tímto panu Henychovi děkuji a klaním se, protože jsem se pomalu začal smiřovat s tím, že současná sestava Törr na tento skvost zcela zanevřela a budu tedy odsouzen k jejímu poslechu čistě z domácích reproduktorů. Díky!
Spěšným návratem k druhé stage stíháme ještě kousek Viléma Čoka a jeho smečky, která si říká Bypass. Upřímně, Vildu jsem neměl nikdy moc v lásce, ale z té chvilky, kterou jsme ještě zvládli zhlédnout, musím uznat, že šoumen je to prvotřídní. Černý přiléhavý obleček s přilepenou kostrou, klaunská čepička a megafon, přes který vyřvával většinu písniček do mikrofonu mluví asi za vše. Neustálé grimasy a opičky, kterými bavil nejen obecenstvo, ale i zbytek své kapely. Největší zábava však bylo sledovat, jak se všichni ti zlí metalisté před pódiem snaží předhánět jeden druhého v tom, kdo pomůže lépe zazpívat hitovku z kultovního seriálu “My z Kačerova”.
Drobná pauza k zažehnání hladu a žízně, hodinové ručičky se posunují směrem k půl šesté a začíná hrát Aleš Brichta Project. Otevíračka “Anděl posledního soudu” a pak většina setu vyplněna materiálem z poslední desky “Údolí sviní”. Obligátní “Dívka s perlami ve vlasech” samozřejmě nemůže chybět. Klasické vystoupení bez větších výkyvů nebo překvapení, pouze za zády s novým ansámblem. Nic víc, nic míň.
Hardcore Superstar dokázali, že praví rockeři ještě nevymřeli a vysypali do nás setlist plný jejich (údajně, neb tvorbu neznám) největších hitovek. Glamově vyhlížející frontman se nebál celou dobu povzbuzovat publikum a hlavně díky němu tahle švédská hodinka utíkala jako blázen. V jednu chvíli si vzal k sobě na pódium dvě slečny (shodou náhod se obě jmenovali stejně, což vzbudilo patřičný ohlas), které potom nechal celý další song tančit s ním na pódiu. Co se s nimi stalo poté jsem se, bohužel, nedozvěděl. Rychlý přeběh na dalšího českého rockového velikána – Turbo. Nikdy bych neřekl, že na ně přijde skoro celý festival a kam až oko dohlédne si budou všichni prozpěvovat jejich chytlavé refrény. Moc pěkné.
Musím se přiznat, že Pretty Maids mě vždycky nudili a nejinak tomu bylo i na Basinfirefestu. Jediný song, který jsem ochoten uznat (“Little Drops of Heaven”), zahráli a zbytku jsem nějak nevěnoval sebevětší pozornost. Kdežto Van Canto – to je úplně jiná liga. Pokud jste produkci těchto našich německých kolegů, kteří z nástrojového obsazení využívají pouze a jedině bicí a zbytek si doplňují vokálně, neslyšeli, rychle doporučuji dohnat všechny resty, protože, dámy a pánové, tohle stálo za to. Vlastně nemám slov, tohle bylo tak umělecké a na úrovni, že není krom počáteční rozpačitosti a vtipného uvaděče se silným přízvukem absolutně co vytýkat. Slyšeli jsme jak spousty písniček z vlastní tvorby, tak i několik coverů, mezi nimiž jednoznačně vynikal “The Bard’s Song” původně od Blind Guardian. “Wishmaster” a “Fear of the Dark” byli samozřejmě také úžasné, ale “Bardovu píseň” zpívali všichni široko daleko. Uchvacující a všepohlcující atmosféra. Jediné, co zamrzelo, byla absence písně “Last Night of the Kings”, ale jeden nemůže přeci chtít všechno.
Hail of Bullets přišli, roztřískali co mohli a zase zmizeli ze scény. Tihle Nizozemci do nás bez okolků nasypali svůj death metal nejhrubšího zrna a bylo jim úplně jedno, co si o tom bude kdo myslet. Šílená energie, výborné pogo v kotli (po dešti ještě zábavnější) a set nabušený od začátku do konce kvalitní muzikou. Na death metal i bomba zvuk, takže celková spokojenost. A musím se pochlubit – podařilo se mi uzmout vržené trsátko.
Pár minut na Root, kteří mě také nikdy nebavili a asi nikdy bavit ani nebudou, a přichází první zámořská návštěva jménem Unearth. Osobně jsem o těchto amerických metalcoristech nikdy předtím neslyšel, ale o to byla jejich hodinka zábavnější. Víceméně nezahráli nic moc objevného nebo nového, ale nekompromisnímu zpěvákovi, který se neustále dožaduje většího a většího circle pitu, se přece neodmlouvá. Výborná hudba pro festivalové vyblbnutí, ale na doma či k práci asi ne.
Old school death metal v podání Sinister na mě byl v jednu ráno po náročném dni už trochu moc, takže jsem se jal odebrat do říše snů. Avšak podle kamaráda bylo jejich vystoupení jedno z nejlepších, které mohl o víkendu vidět, takže to určitě stálo za to.
Neděle:
Nedělní dopoledne trávíme brouzdáním, nakupováním a osvěžováním se přímo ve Spáleném Poříčí, kde si jistě provozovatelé náleven a putyk mnuli ruce, jak je perfektní, že se i u nich alespoň jednou za rok otočí takové množství lidí. Do areálu se vracíme právě včas, abychom stihli domácí Arakain a Dymytry, které se bohužel částečně kryli, neb každá hrála na jiném pódiu a v hodně podobný čas. Jako správný fanoušek jsem si rozdělil čas mezi obě a vůbec jsem nelitoval. Arakain jsou koneckonců sázka na jistotu a Dymytry stále více dokazují, že se u nich špatného výstupu také nikdy nedočkáme.
Krucipüsk naneštěstí silně zklamal a opět se potvrdilo, že si v posledních několika letech Tomáš Hájíček se svým dítětem čím dál tím víc neví rady. Karvinská Doga naštěstí podobným problémem netrpí a jejich chvilka slávy byla vyplněna vším, co by od nich pravověrný fanoušek mohl očekávat. Nedělní podvečer se neobešel bez nutných přesunů, protože Kern vůbec nevystoupili a program na celé vedlejší stage se kvůli tomu posunul o hodinu kupředu, což samozřejmě znamenalo neplánované překrývání kapel. Taktéž na hlavním pódiu došlo k pohybům a Coal Chamber, kteří měli program uzavírat, se prohodili s dánskou smečkou Raunchy.
Tak tedy – Coal Chamber mám hodně rád a na jejich vystoupení jsem se těšil jako dítě na první jahodovou zmrzlinu. Ale to, co tihle blázniví amíci předvedli, mi vyrazilo na hodně dlouho dobu dech. Setlist byl tak nějak očekávatelný, o něj vůbec nejde. Jde o to, jakým způsobem byl celý přehrán. Takovou porci energie jsem na festivalu snad ještě nezažil. Frontman Dez Fafara ani nepotřeboval nic moc říkat – přišel, rozhlédl se a začalo peklo. Od začátku do konce obrovský circle pit skoro před celým pódiem, úžasně se bavící a skákající návštěvníci, slunečné počasí a báječná pohoda, protože nikdo do nikoho zbytečně brutálně nenarážel a zábava se nesla ve volném duchu, kdy si vážně mohl užít každý, kdo se takhle večer ocitl u hlavní stage. Na pódiu bylo také veselo. Bubeník Mike Cox musel ujíždět na nějakém hodně silném tripu, protože v jednom kuse zkopával ze stupátka části své soupravy, plival vodu na kmitající pikolíky a v jednom kuse měnil paličky, se kterými nebyl nikdy spokojen. Kytarista Miguel Rascón vrhal uhrančivé pohledy do publika a předváděl různé triky, mezi nimiž mě nejvíce zaujalo odplivnutí nad sebe, které následně zase do pusy chytil. Nechutné, ale zábava. K basovce se postavila Chela Rhea Harper, která nemusela dělat nic, jen se sem tam podívat směrem k přihlížejícím a pousmát se. Na konci došlo k rozebírání bicích stylem “urvat a odhodit všechno, co půjde”, k zemi šla i kytara a mikrofony. Celkem brajgl a nevím, zda takhle Coal Chamber zavírají každé vystoupení, nebo byla tohle výjimka jen kvůli tomu, že se u nás jednalo o jejich poslední vystoupení na koncertní šňůře, a tak už nebudou nástroje v nejbližší době potřeba…?
Zato z vystoupení švédských Soilwork jsem moc nadšen nebyl. Tyhle maníky jsem viděl už dvakrát a pokaždé se mi jejich set velmi líbil, ne však letos na Basinfirefestu. Což o to, zahráno bylo na jedničku, ale prostě to pro mě tak trochu postrádalo duši. Muzikanti přišli, odehráli si co bylo třeba, aby naplnili svůj časový limit (dokonce se končilo ještě o dost dříve, než mělo), a pak zase zmizeli ze scény. Bez přídavků, bez nějakého extra loučení, nic. Ani paličky se neházely. Nu, nic moc. Snad zase příště.
Walda Gang pro nás představoval pomyslnou tečku za celým festivalem a bylo se opravdu na co dívat. Zábavná show od začátku do konce, stovky zpívajících lidí a jako třešnička na dortu i malý ohňostroj. Němečtí Exumer pak už nezaujali a zmíněné Raunchy nebyla možnost spatřit, poněvadž jsme si tou dobou už razili cestu domů do hebkých postýlek.
Zhodnocení:
Letošní ročník se hodně povedl. Ani nevadí, že byl celkově na první pohled levnější (místo látkových vrácenek zase plast, méně stánečků, žádná zvláštní projekce u pódií,…), důležité je, že hudebně se opět ocitl na špičce a určitě se vyplatilo zúčastnit. Rok od roku se Basinfirefest přiklání více a více k tvrdší produkci, a tak pankáči a skáčkaři trochu utřeli, ale holt se nedá nic dělat, tohle neovlivníme.
Organizačně vše v pořádku, pořadatel dělá vše pro to, aby se návštěvníkům v areálu líbilo a rádi se vraceli. Ke všem loňským vymoženostem přibyla například možnost wifi připojení (samozřejmě zdarma) a opět bylo možné využít služeb bankomatu přímo v areálu. Jediné, co jsem úplně nepochopil, byl exces se vstupenkami, kdy jsme si doma museli vytisknout jakési potvrzení o nákupu, které nám až na místě po předložení identifikačních dokladů vyměnili za samotné lístky. Ty bylo potom samozřejmě potřeba směnit za vrácenky. Uf… Jo a ještě jeden mínus – moderátor. Ale to už je tady asi prostě tak zavedeno.
Oficiálním pivem festivalu byl i pro letošek zvolen Budweiser Budvar, což raději nekomentuji a doufám, že příště budeme mít možnost pít zase Gambrinus. I když, jednu výhodu toto přeci jen mělo. V jedné části areálu totiž točili přímo do skla i budějovickou specialitku – kroužkovaný ležák. Jinak vše klasicky zase do vratných kelímků. V areálu se člověk i dobře najedl, a pokud vám nevadí mastná festivalová strava, byli jste jako doma.
Co říci závěrem? Výborná atmosféra, skvělá hudba, dobré zázemí a super lidi. Co více by asi člověk mohl od festivalu žádat?
Země: Česká repulika Žánr: heavy metal / crust Datum vydání: 26.4.2013 Label: War Anthem Records
Tracklist:
01. Bucks & Roll
02. Overdose & Overdrive
03. Drinkday
04. The Secret Source
05. Shitfaced
06. Stay Over Night
07. At Full Throttle
08. Command to Headbang
09. A Great Turn of Speed
10. Stagestorm
11. Horned Icon
12. Final Delirium
Malignant Tumour už je dávno kapela, kterou by šlo bez sebemenších potíží považovat za veterány domácí scény. S přehledem to hoblují již před dvacet roků, což už přece jenom nějaká ta doba je. Nicméně se mi vždycky zdálo, že jsou Malignant Tumour spíš hodně podzemní záležitost, o níž spousta lidí ani neví, což se ovšem změnilo v posledních pár letech – a nutno říct, že opravdu pořádně. Takovým tím hlavním zlomem se zdá být fošna “In Full Swing” z roku 2008, po níž se o kapele začalo mluvit v širším měřítku (samozřejmě stále v rámci undergroundového metalu), Malignant Tumour začali vyhrávat ceny jak na běžícím páse (a docela bych se i divil, kdyby jim minimálně ta Břitva nepřipadla i za “Overdose & Overdrive”) a rozhodně by nebylo přehnané hovořit o jedné z aktuálně nejvýraznějších formací domácího metalu.
Zároveň však “In Full Swing” definitivně definovalo současný zvuk Malignant Tumour a dokonalo přerod v absolutně nejmetalovější kapelu všech dob, která s nadhledem ztělesňuje naprostou esenci žánru. Rokenrol tak špinavý, že by se za to ani Mötorhead nemuseli stydět, se mísí s heavy metalem, z minulosti si kapela ponechala trochu crustové špíny, navrch pak nesmí chybět chraplák… s nadsázkou by se dalo říct, že Malignant Tumour do své tvorby narvali to úplně největší a nejohranější klišé, jaké lze vůbec vymyslet, ale dotáhli až tak daleko, že v kombinaci se zdravou dávkou humoru jsou v tom vlastně ojedinělí. Ale ono to prostě zafungovalo, všichni jsme se na to chytili a Malignant Tumour začali být kapelou slavící úspěch u fanoušků i kritiků.
To je samozřejmě všechno super – zcela vážně, protože mně jsou tím svým pojetím Malignant Tumour strašně sympatičtí. Jenže se nabízí vtíravá otázka, zdali je opakovaný vtip vtipem, protože “Overdose & Overdrive” je už třetí deskou, na níž zní “ostrafska mlatička” v podstatě naprosto stejně, na čemž nic nemění ani příchod nového bubeníka Bohdiče. Opět je to sice parádní rokec, opět to má kule až na půdu a vlastně je to i opět docela zábavné, jenom možná už ne tak moc, protože už slyšíme potřetí to stejné. Nechápejte mě zle, protože to z “Overdose & Overdrive” rozhodně nedělá špatné album, ještě pořád je to v pohodě a jak již bylo řečeno – stále to baví. Spíše jde o to, že na novince už je to přesně akorát a dost, protože příště už by to bavit nemuselo (čímž rozhodně neříkám, že automaticky nebude, to lze asi jen těžko nyní odhadnout). Ale samotní Malignant Tumour to možná ani neřeší, jak napovídá refrén “The Secret Source”… ostatně, jsou i skupiny, které hoblují to samé desítky let a pořád to funguje, tak kdo ví…
Na druhou stranu, právě tohle je vlastně jediná věc, která “Overdose & Overdrive” trochu škodí, že je až třetí, protože hodnoceno bez jakéhokoliv kontextu, pak z toho novinka Malignant Tumour vyjde jako hodně dobrá záležitost, která posluchače hned na první dobrou chytne a vytře s ním podlahu. A to je přesně to, co třeba já osobně od muziky jako Malignant Tumour chci a očekávám… upřímně je mi v tomhle případě naprosto u řiti, kolik skupina vyhrála Andělů nebo Břitev, hlavní je, aby ta muzika měla pořádně chlupaté koule a z tohoto pohledu “Overdose & Overdrive” funguje na jedničku. Kapela upaluje vpřed, v podstatě o každém songu by šlo říct, že to je hitovka, díky čemuž deska odsýpá, jak se patří, čemuž nahrává i střízlivá stopáž, jež je nastavená přesně tak, aby měl člověk akorát tak dost, ale nepřežral se.
Z konkrétních songů se hned jako první nabízí vypíchnout titulní “Overdose & Overdrive” – když nic jiného, tak už jen proto, že samotní Malignant Tumour ji poslali do světa propagovat album v podobě videoklipu. Nicméně to byla rozhodně dobrá volba, jelikož její nosný riff je přesně ten typ riffu, jenž vám uvízne v palici a jen tak jej odsud nedostanete. Upřímně řečeno, rozhodně se mi titulka “Overdose & Overdrive” líbí více než taktéž klipový titulní vál předchozího “Earthshaker”, který mě na rozdíl od zbytku nahrávky moc nevzal. Osobně se mi dále hodně zamlouvá rychlovka “The Secret Source” s pěkným zpomalením v refrénu a chytlavá “Command to Headbang”, při níž prostě nejde si aspoň nepodupávat nohou, když už se člověk rovnou nepustí do činnosti, kterou mu nakazuje název songu. Mým úplně největším favoritem se ovšem stala šlapavá “Stay Over Night”, která i přes střední tempo nakopává prdel naprosto zodpovědně. Jediný kus, který bych si odpustil, je závěrečné outro “Final Delirium”, jež mě zanedlouho začalo spíš iritovat, a album jsem tak pravidelně začal zasekávat po poslední regulérní pecce “Horned Icon”.
Možná, že “Overdose & Overdrive” v ničem, ale vůbec v ničem nepřekvapilo, což se však dalo tak nějak očekávat – navíc je příjemným zjištěním, že to (prozatím) vůbec, ale vůbec nevadí, protože to Malignant Tumour šlape furt dobře. A to je v případě téhle kapely úplně postačující.
