 |
|
Země: Kanada Tracklist: Hrací doba: 43:53 Odkazy: –
|
Dnes tu máme žhavý tip pro milovníky ošklivého a obskurního doom metalu. O kanadských Malsanctum není možno dohledat nějaké podrobnější informace, ale ne vždy je něco takového zapotřebí. Leckdy úplně stačí muzika, její atmosféra, nálada artworků… Nakonec, honba za informacemi může přinášet i negativní důsledky, protože někdy je lepší nevědět a jen si užívat hudební stránku věci, která se tu a tam nechá znechutit, pokud člověk ví, kdo za ní stojí a jaké má názory. Nyní samozřejmě hovořím ve vší obecnosti, se samotnými Malsanctum toto rozjímání nemá pranic společného, poněvadž o téhle kapele nevím… prakticky nic.
Dejme alespoň těch několik faktografických dat, která zamlčet nejde, i kdyby se Malsanctum rozkrájel(i?), protože kdyby chtěl(i?) zamlčet tohle, tak by nesměl(i?) vydávat vůbec nic. Formace vydala jeden demosnímek s názvem „Metamorbid Fetishization“. To se stalo v roce 2015, kdy audiokazetu pustili do světa Iron Bonehead Productions (kteří ostatně vydávají i aktuální řadový debut). Demo nabídlo nemocný black metal s tak hnusnou aurou, až člověku přicházelo na mysl cosi o vlivech zahlučených žánrů.
Letošní bezejmenný debut je ovšem trochu o něčem jiném. Pokud jste dávali pozor, nejspíš jste zachytili, že jsem hned v první větě nazval Malsanctum doommetalovou skupinou. Řadovka se totiž co do stylu posunula do funeral doom metalu. Což se může zdát jako docela výrazná změna, nejde však o posun nepřirozený či nepatřičný. Na svém místě totiž zůstala fixace na absolutní negativismus, jejímž prostřednictvím se mezi „Metamorbid Fetishization“ a „Malsanctum“ podařilo zachovat návaznost.
Malsanctum nesporně šlechtí skutečnost, že hudba nezní jako miliontá a stále stejná (ne)variace na ty nejobehranější postupy funerálního doom metalu. Čehož si relativně cením, protože ona standardní funeralová formulka mi už přijde dočista vyčpělá a její poslech mě nepokrytě nudí. Natožpak aby dokázala zprostředkovat nějaké hlubší pocity.
Vyzdvihování do nebes si však „Malsanctum“ přesto nezaslouží. Jakmile posluchač prohlédne skrze zvukovou masu – která je na první poslech poměrně působivá – a začne se více soustředit na samotné skladatelské nápady, deska ztratí dost ze svého kouzla. Netvrdím, že se rozsype jako domeček z karet, nicméně je evidentní, že až takový zázrak to ve výsledku není.
Dojem absolutního nihilismu a hrůznou atmosféru se totiž podaří vytvořit pouze v určitých momentech druhé „The Son“. První „The Father“ taktéž není špatná a její finále má své zvrácené kouzlo, ale finální, bezmála 24minutový kolos „The Shattered Spirit“ je nejslabší položkou nahrávky a zdaleka nedostává nadějím, jaké jsem do něj přinejmenším já vkládal. Kupříkladu poklidnou brnkací pasáž ve středu kompozice bych dokonce nazval něčím, co na albu tohoto druhu a konceptu snad ani nechci slyšet.
Na jedné straně se mi „Malsanctum“ nechce nějak brutálně kritizovat, protože ať je jakékoliv, pořád je jinde (výš) než průměrný funeral doom metal, což v tak zkostnatělém subžánru oceňuji, stejně jako celkovou negativní atmosféru nahrávky. Nelze ovšem nijak přehlížet dva fakty:
Zaprvé, očekávaná a chtěná katarze se prakticky nedostavila, a jestli ano, tak jen zběžně v dílčích částech „The Son“. Zadruhé, demosnímek byl lepší.