Nová deska Mamiffer se jmenuje „The Brilliant Tabernacle“ a vychází již 1. listopadu. Obal a ukázka následují v přiloženém přehrávači.
Archiv štítku: Mamiffer
Mamiffer – The World Unseen
 |
|
Země: USA Tracklist: Hrací doba: 47:53 K recenzi poskytl:
|
Faith Coloccia, Aaron Turner – dvě jména, dvě hvězdy dnešní recenze, manželé. Je-li vám povědomé jméno první zmíněné, pravděpodobně znáte i americké Mamiffer. Pakliže znáte Aarona Turnera, dost možná neznáte hudbu Mamiffer, ale už jste o něčem takovém slyšeli, jen pořádně nevíte kde. A jestli jsem doposud zapomněl na vás, ty, kterým nic neříká ani jedno ze jmen, nezoufejte. Zřejmě postačí zmínit Isis. Snad ani ne ty tisícovky blbečků hrajících si v poušti z dlouhé chvíle na vojáky, ale samozřejmě onen ikonický post-metal, jenž zřejmě nadobro dohrál v roce 2010. Aaron Turner, ústřední postava Isis, se po rozpadu kapely uhnízdil hned na několika hudebních frontách, případně v již tehdy rozjetých mimoisisovských aktivitách dále pokračoval. Takovýchto projektů je dodnes celá řada. Za zmínku rozhodně stojí třeba Old Man Gloom či stále novotou se skvoucí těleso Sumac, přičemž v obou případech jde o hudbu velmi podobnou právě Isis. Zároveň však Turner funguje (případně fungoval) v úctyhodném počtu projektů točících se kolem rozličných forem ambientu. Jedním z takových útočišť jsou i Mamiffer.
Nerad bych se pouštěl do nějakého podrobného historického průzkumu, jak a proč Mamiffer vznikli, kdy Coloccia a Turner už nebyli jen spoluhráči, ale taky pár, a tak podobně. Pro představu bohatě postačí informace, že projekt vznikl v roce 2007. Pár měsíců nato byla na světě první řadovka a do dnešního dne můžeme napočítat již čtyři dlouhohrající nahrávky. Rozhodně však nejde o jediné vydané počiny, Mamiffer jsou hlavně o spolupracích. Ať již ve formě splitu nebo kolaborace, projekt má na kontě společné nahrávky s krautrockem finských Circle, se zastánci dronařin Locrian či experimentátory Pyramids. Ačkoliv jsem ani jeden z výsledků těchto spoluprací neměl tu čest slyšet, náladově jde o kapely veskrze blízké a nevidím jediný důvod, proč by to mohlo dopadnout nedobře. Co se týče řadovek, tak ty zpravidla fungovaly na symbióze ambientu, dronu a post-rockového vlivu. Zatímco první dlouhohrající alba se přiklání spíše k instrumentální poloze, kupříkladu minulé „Statu Nascendi“ již Faith Coloccia znatelně ozdobila svým nebeským vokálem. A na letošní novince „The World Unseen“ v tomto trendu Mamiffer pokračují.
Pakliže jste již Mamiffer někdy poslouchali, vězte, že nové album není z hlediska formy výrazným překvapením. Příjemné je však také zjištění, že projekt nestagnuje a v rámci nastolených nálad dochází k jisté evoluci. Tam, kde na starších nahrávkách (především na debutu „Hirror Enniffer“) vévodil ještě bicí podklad, můžeme nalézt už jen minimalistický droning a (dark)ambientní tóny. Pakliže se ale podíváme na „The World Unseen“ jako na celek, k minimalistickému vyznění má velmi daleko, jde o album až překvapivě různorodé.
Během úvodní čtvrthodiny exceluje právě Faith Coloccia se svým andělským vokálním projevem. Mamiffer jsou zde snoví, povznášející a zní-li takto nebe, jinam už nechci. Krom nových melodií dostávají prostor také tóny z minulé desky, kdy příznačně nazvaná „Flower of the Field II“ strčí svou předlohu hravě do kapsy. Nic komplikovaného, jen perfektně využitá melodie a nádherný vokál, k němuž nelze nevzhlížet. V obdobném duchu se hraje až po finální tóny čtvrté „Mara“, jež je ozdobou celých přibližně 15 minut. Žádný náznak změny, jen plynulý, až jímavý děj. Jenže jakkoliv je to nečekané, v momentě, kdy dohraje „Mara“, přichází náhlý zlom a hození posluchače do vesmírné prázdnoty přebalu.
„Domestication of the Ewe I (Est Ovum)“ přichází s ostrým kontrastem, darkambientním soundtrackem pro plavbu kosmem se všemi možnými nástrahami. Jestliže doposud byli Mamiffer přístupní a nečekaně chytlaví, právě pátá skladba je čirým opakem, a to zatraceně vytrvalým, hned desetiminutovým. Mnohdy jsem se zde – s těmi líbeznými tóny za sebou – zasekl a děj „The World Unseen“ násilně utnul. Jaké to chyby jsem se dopouštěl…
Dojdete-li až k „Domestication of the Ewe I (Est Ovum)“, nevypínejte, přijdete o rozuzlení. Mamiffer se z nepříjemného vesmírného exkurzu postupně vrací k úvodem nastoleným náladám. Zatímco přechod z „Mara“ do „Domestication of the Ewe I (Est Ovum)“ je náhlý, zkrátka utnutí bez sebemenšího varování, výstup z temnoty na nebeské světlo probíhá mnohem pozvolněji. Snad jako by se člověk přibližoval z kosmu k planetě naděje. A života – opět je totiž k zaslechnutí ženský vokál, jenž si hledá svou cestu na zpět skrze ambientní ruch. Postupně, přirozeně, jen tak, skoro jakoby nic. Celé dění se postupně zklidňuje a směřuje v 11minutovou, možná až příliš nataženou meditaci „Domestication of the Ewe III (Divine Virus)“. Na jejím konci přichází menší znejistění, jelikož Američané na chvíli znovu sáhnou po vesmírném prázdnu, nicméně jen na chvíli. Konec v podání „Parthenogenesis“ je stejně jako začátek celého alba smířlivý. Jsem jediný, kdo si zde vzpomněl na Ulver a závěrečnou „Solaris“ z poslední horoskopové desky?
„The World Unseen“ nepřišlo s ničím komplikovaným a neočekávatelným. Mamiffer zde přirozeně pokračují v rozvíjení svých vizí prostřednictvím zajímavého hudebního příběhu a pozorný posluchač musí být spokojen. Neříkám nadšen, takovou sílu zase „The World Unseen“ – to jen, abychom si rozuměli – nemá, ale k nespokojenosti nemám důvodu. Těm, kteří Mamiffer znali z dřívějších desek adresuji doporučení, ostatním s potěchou sděluji, že průzkum diskografie může začít třeba právě zde.
Redakční eintopf #82 – listopad 2015
 |
| Nejočekávanější album měsíce: Heiden – Na svůj příběh jsme sami |
| H.: 1. Hocico – Ofensor 2. Furze – Baphomet Wade 3. Otargos – Xeno Kaos Kaša: nK_!: Atreides: Skvrn: Onotius:
|
Od minulého redakčního eintopfu sice naše redakční řady opětovně prořídly o jednu položku, ale ani něco takového nemůže tuto rubriku, jež se skrze naše počínání valí v pravidelných měsíčních intervalech již nějaký ten rok, zastavit ani náhodou. Vydání na listopad léta Páně 2015 dopadlo následovně:
Souboj o nejočekávanější album měsíce byl lítý a těsný, protože žádná deska ty ostatní výrazně nepřebila, ale nakonec si nejvíc bodů odnesla nahrávka, jež pochází z domácích luhů a hájů a jejímiž autory jsou Heiden. Jinými slovy — nejočekávanějším počinem měsíce v naší redakci je „modré album“ s názvem „Na svůj příběh jsme sami“.
H.:
Původně jsem myslel, že vzhledem k tomu, jak natřískané bylo září a říjen, budu nyní muset psát cosi o tom, že tento měsíc už zákonitě musí být slabší, ale listopadová realita vypadá takovým způsobem, že by bylo trochu zavádějící tomuhle měsíci říkat „slabší“. I tady na mě čeká několik hodně zajímavých alb, z nichž se — alespoň tedy doufám — vyklubou parádní záležitosti. První místo původně mělo být jasné, protože právě tenhle měsíc vydá svou další placku norský magor Woe J. Reaper v rámci svého projektu Furze. První ukázky z „Baphomet Wade“ však bohužel naznačující návrat k black metalové garáži, což mě po dvou naprosto odzbrojujících psychedelických opusech trochu mrzí, ale i tak to snad bude super, jelikož i black metalový Furze je po čertech dobré peklo. Nicméně právě tento fakt odsuzuje Furze „až“ na druhé místo, zatímco to první přebírá mexický aggrotechový kult Hocico se svou chystanou deskou „Ofensor“. Co si budeme povídat — jestli to bude podobný nářez jako minulé „El último minuto antes de que tu mundo caiga“, tak se moji sousedi mají rozhodně na co těšit. Poslední místo jsem se rozhodl přisoudit francouzským ďáblům Otargos, jejichž tvorba mě vždy bavila, a to i po stočení kormidla blíže k death metalu na poslední desce, takže od novinky „Xeno Kaos“ toho také budu čekat dost.
Kaša:
Není každý měsíc posvícení a listopad je toho zářným příkladem, protože výběr alb, které si v průběhu následujících 30 dní budou brázdit svou cestu mezi posluchače, je opravdu tragický. Pokud zůstanu v ryze metalových vodách, tak jediná událost, která mě zaujala, je vydání EP „Skull Grinder“ amerických death metalistů Autopsy. Není to sice záležitost, která by mě zvedla ze židle, ale od těchto bouráků čekám slušně odvedenou řezničinu, ačkoli to nebude úplně regulérní porce muziky. Toť vše, ten zbytek mám těžce na háku, takže nakonec mi tak trochu vytrhla trn z paty Adele, která na poslední chvíli oznámila své třetí album „25“. Mám Adele rád a její předchozí placka „21“ je prostě super, takže ačkoli mě první klip vyloženě nenadchl, tak snad to na výsledném dojmu nebude znát, protože v opačném případě bude listopad hudebně stát za starou bačkoru.
nK_!:
Bohaté předpodzimní období je definitivně pryč a teď budu několik měsíců zase sušit hubu. Ještěže jsem zatím nestihl vše nové pořádně naposlouchat. Z listopadové nabídky tak vyhlížím pouze nového Celldwellera. Tedy, nového… většina písní na „End of an Empire“ již dříve vyšla v „minibalíčcích“ (kapitolách, jak je u elektronické muziky v poslední době zvykem) „Time“, „Love“, „Dreams“ a „Death“. Celldweller však „End of an Empire“ považuje za ucelenou kolekci a páté řadové (třetí vokální) album. Tenhle pán mě zatím nikdy nezklamal a od novinky očekávám minimálně udržení stávající kvalitativní laťky.
Atreides:
Listopadovému eintopfu vládnou kolaborace – ze tří počinů hned dvě spolupráce, a navrch ve velmi podobných vodách. Tou o něco očekávanější je deska „NV“, jež vzešla z rukou Gnaw Their Tongues a Dragged into Sunlight. Hluk a krutě nasraný black metal je přesně moje gusto a velmi podobně je na tom i druhá kolaboračka mých sludgových oblíbenců The Body s blackaři Krieg, nazvanou prostě „The Body & Krieg“, přičemž ne náhodou obě pekelná dítka spatří světlo světa shodně v pátek 13. listopadu. Od obou dvou neočekávám nic než kvalitní výplach mozku a drcení kostí na trochu jiný způsob, než je od samostatných projektů obvykle běžné, a nezbývá než doufat, že vzhledem k datu vydání z toho nebude průser. Třetím albem, na které se v listopadu těším, je další počin domácích Heiden. Zatím poslední deska „A kdybys už nebyla, vymyslím si tě“ mě bavila velice a je otázkou, jak dopadne připravovaný počin „Na svůj příběh jsme sami“, dlouho dopředu prezentovaný coby #modrealbum. Před časem vypuštěný klip k písni „Dryáda“ dopadl nad očekávání dobře a hudba je opět zase docela jinde, takže jsem opravdu zvědavý.
Skvrn:
Na první pohled bída, na ten druhý hned několik skrytých nadějí. Už už to vypadalo na hlas pro norské Kampfar, na něž bych se pak nejspíš beztak nelítostně vykašlal. Nakonec však zabodoval podrobnější průzkum a prokázal, že kašlací manévry nebudou potřeba. Ve skutečnosti totiž vychází hned několik zajímavých věcí. Začněme v našich kotlinách, vychází Heiden. „A kdybys už nebyla, vymyslím si tě“ je stále skvělá věc a jasný důkaz, že není třeba nostalgicky vzpomínat na black metal, tudíž jasně, těším se. A kromě toho budu ještě tuze neskromný, s „Na svůj příběh jsme sami“ se chci vidět i na začátku dalšího roku, to když tu vyhlašujeme mimo jiné i dvě nejlepší české desky uplynulých 365 dní. V dalších listopadových případech se bude kolaborovat. Mrknu hlavně na Mamiffer (ano, to jsou ti kolem Aaron Turnera z Isis), kteří spolu s jistým Danielem Menchem připraví atmosférickou lahůdku „Crater“. Neméně atmosféry si pak slibuji i od spolupráce dvou zámořských (a mnou opomíjených) formací The Body a Krieg. A i když sem jdu vpravdě naslepo, do kolaboračního kroužku připočtěte i mě, díky.
Onotius:
Zatímco v říjnu těch potenciálně zajímavých novinek bylo vskutku požehnaně, v listopadovém seznamu jsem musel vysloveně hledat. Naštěstí taková bída, abych alespoň trojici příček nezaplnil, to zas nebyla. V první řadě bych rozhodně nepodceňoval kalifornské progressive / post-metalové Intronaut, kteří po dvou letech vydávají novinku nesoucí název „The Direction of Last Things“. Vzhledem k tomu, že jsem je svého času choval ve velké oblibě především díky výborné „Valley of Smoke“, uvidíme, v jaké formě je zastihneme letos. Jste-li však více zapáleni do black metalu, myslím, že by vás mohl zajímat fakt, že francouzská smečka Otargos vydává svou novinku. Ačkoliv jejich poslední deska trochu upustila od syrovějšího zvuku a zněla více moderně, na jejich další vývoj jsem celkem zvědav. Podobně zvědav jsem i na novou desku norských Kampfar.