Archiv štítku: Manowar

Manowar – Kings of Metal MMXIV

12.4.2014 H. Komentáře: 4

Země: USA
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 7.2.2014
Label: Magic Circle Music

Tracklist:
Disk 1:
01. Hail and Kill MMXIV
02. Kings of Metal MMXIV
03. The Heart of Steel MMXIV (Acoustic Intro Version)
04. A Warrior’s Prayer MMXIV
05. The Blood of the Kings MMXIV
06. Thy Kingdom Come MMXIV
07. The Sting of the Bumblebee MMXIV
08. Thy Crown and Thy Ring MMXIV (Orchestral Version)
09. On Wheels of Fire MMXIV
10. Thy Crown and Thy Ring MMXIV (Metal Version) [bonus]
11. The Heart of Steel MMXIV (Guitar Instrumental) [bonus]

Disk 2:
01. Hail and Kill MMXIV [instrumental]
02. Kings of Metal MMXIV [instrumental]
03. The Heart of Steel MMXIV (Orchestral Intro Version) [instrumental]
04. The Blood of the Kings MMXIV [instrumental]
05. Thy Kingdom Come MMXIV
06. Thy Crown and Thy Ring MMXIV (Orchestral Version) [instrumental]
07. On Wheels of Fire MMXIV [instrumental]

Hodnocení:
H. – 3/10
Kaša – bez hodnocení

Odkazy:
web / facebook / twitter

Manowar je svým způsobem vlastně docela prapodivná kapela. Nikdo už těmto samozvaným králům metalu nikdy neodpáře, že se výraznou měrou zapsali do kroniky svého žánru a že z minulosti mají na kontě mnoho alb, která jsou zcela právem považována za klasiku. Naprosto upřímně říkám, že mám některé jejich desky dodnes hodně rád, byť zčásti vlastně jen z nostalgie, jelikož na fošnách jako “Fighting the World” nebo “Kings of Metal” jsem svého času doslova vyrůstal.

Rozhodně Manowar neupírám, že mají legendární status a že je vlastně i zasloužený, protože některé ty staré fošny jsou dodnes majstrštyky. Nicméně pro mě osobně tahle kapela skončila v 90. letech po nahrávce “Louder Than Hell” z roku 1996, kterou také považuji možná za to nejlepší, co kdy vydali, protože ji na rozdíl od asi nejznámější “Kings of Metal” nezpomalují žádné zbytečnosti a od začátku do konce je narvaná mocnými heavy metalovými hymnami.

V novém tisíciletí už však Manowar podle mě dělají jeden přešlap za druhým, byť je mi naprosto jasné, že stále početná základna fanatických příznivců by mi za tohle prohlášení nakopala prdel stejně, jako to dělají samotní Manowar v textu titulního fláku už dvakrát zmiňované placky “Kings of Metal”. Nemůžu si ovšem pomoct, ale prostě se mi zdá, že album vydávají jednou za uherský rok, a když už se k tomu čistě náhodou vyhecují, tak to stejně stojí za pendrek. “Warriors of the World” z roku 2002 mi až na již téměř zlidovělou skoro-titulní pecku “Warriors of the World United” přijde úplně o ničem. Bombastický, ambiciózní, orchestrem nadupaný a kurevsky velký přešlap “Gods of War” snad radši ani nekomentovat, protože až na dva vály to byl blábol, jenž se s nějakou extrémně nadšenou odezvou nesetkal ani u ortodoxních fans, díky čemuž byl původně zamýšlený mohutný božský koncept, jenž se měl táhnout napříč několika deskami, nenápadně zameten pod koberec. Poslední “The Lord of Steel” staré dva roky znamenalo sice mírné zlepšení a pár slušných písniček, jako celek se ovšem stále nejednalo o nic vyloženě pamětihodného.

A do toho všechno si Manowar ještě oblíbili jednu další věc, která mě vyloženě a neskutečně sere – a to mnohem víc než nikterak valná kvalita jejich studiové tvorby. Vrchní principál Joey DeMaio a jeho kumpáni totiž z nějakého prapodivného důvodu došli k přesvědčení, že je dobrý nápad nejen ničit jméno skupiny nudnými současnými deskami, ale že by to ještě chtělo zpětně dokurvit také starý katalog nahrávek, které za něco stály, takže se pustili do jejich přetáčení. V roce 2010 to takhle schytal dlouhohrající debut “Battle Hymns” původně z roku 1982, nyní stejný osud potkal “Kings of Metal” z roku 1988… a upřímně se bojím, že tímhle to ještě neskončilo. Klidně si můžeme začít vsázet, jestli příště půjdou dojebat třeba “Into Glory Ride”, “Sign of the Hammer” nebo nějakou jinou starou kultovku.

Nicméně, pojďme konečně k věci. Tou věcí samozřejmě není nic jiného než právě přetočená verze “Kings of Metal” s názvem “Kings of Metal MMXIV”. Dlouhý úvod jsem pro dnešek zvolil naprosto záměrně, aby bylo vidět, že tohle je deska, jíž mám v její originální podobě, v níž vyšla v listopadu 1988, fakt strašně rád. Ale o to větším je model 2014 utrpením…

Předně, naprosto a absolutně mi uniká, jaký má tohle smysl, mně přetáčení starých desek připadá totálně nelogické a padlé na hlavu. Jsem teoreticky možná schopen pochopit motivaci muzikantů, když byl originál třeba zprasený zvukově a nezněl tak, jak si tehdy představovali, ačkoliv i v těchto případech takřka vždy dávám přednost původním vydáním, na něž jsem zvyklý a jsem s nimi sžitý. Jenže u nahrávky jako “Kings of Metal” mi tenhle krok přijde jako s prominutím píčovina, protože ten originál je dodneška skvělý, přežil zkoušku časem a stále má své nezaměnitelné kouzlo. Proč ho ničit přetočenou verzí? Sorry, ale nic jiného než tahání prachů z peněženek fanatických fanoušků, kteří koupí vše, v tom nevidím.

Kdybych chtěl být úplně objektivní, tak se “Kings of Metal MMXIV” vlastně poslouchat dá. Také ještě aby ne, když většinu z těch songů tenkrát napsali fakt parádně. I tak to ale prostě není ono, naopak. Samozřejmě, že to zní trochu jinak, Manowar trochu upravili několik detailů, texty, různé linky, sóla, proházely pořadí songů atd., ale upřímně… já mám ty originály fakt už nadosmrti vypálené v hlavě a znám je nazpaměť, takže když Karl Logan začne nesmyslně sólovat v místech, kde to dříve nebývalo, nebo když to Eric Adams zazpívá trochu jinak, tak to prostě poznám, tahá mě to za uši a strašně mě to ruší. Do té míry, až je to pro mě subjektivně neposlouchatelné.

Některé písničky to odnesly méně, což je případ třeba titulního fláku “Kings of Metal”. Jiné ovšem stojí oproti svým předlohám za totální vyližprdel – nejvíce je to znát asi na “Wheels of Fire” (zde pojmenované “On Wheels of Fire MMXIV”), jež v přetočené verzi zní úplně vykastrovaně a všechen ten drajv a síla, s níž tahle skladba původní desku otvírala, byly spláchnuty do hajzlu.

Snad jediné, co je alespoň trošičku chvályhodné, je větší využití kláves, s nimiž Manowar podpořili epický nádech některých kusů, což je slyšet především v baladických “The Heart of Steel MMXIV” a “Thy Crown and Thy Ring MMXIV”. První jmenovaná je snad jedinou položkou na “Kings of Metal MMXIV”, jež podle mě zní minimálně srovnatelně, ne-li o chloupek lépe než originál, což však může být do jisté míry dáno i tím, že tyhle dvě balady jsou na můj vkus na staré verzi přespříliš patetické.

Co naopak zůstalo stejně blbé, to jsou “The Warrior’s Prayer” (nově přejmenovaná na “A Warrior’s Prayer MMXIV”) a “Sting of the Bumblebee” (resp. “The Sting of the Bumblebee MMXIV”). Někde úplně na začátku recenze jsem utrousil poznámku, že desku (tu původní) trochu zpomaluje pár zbytečností, jimiž jsem měl na mysli právě tyhle dvě věci. “The Warrior’s Prayer” je pouze povídačka, v níž dědeček vypráví vnukovi o bitvě… Nuda, které nepomůže ani to, že ji nově namluvil britský herec Brian Blessed, jehož si já osobně pamatuji především jako prince Vultana z kultovně infantilní sci-fi vykopávky “Flash Gordon” z roku 1980, kterou jsem ve svém dětství sjížděl na ojeté VHSce snad stokrát. “Sting of the Bumblebee” / “The Sting of the Bumblebee MMXIV” pak není nic jiného než naprosto samoúčelná a nesmyslná kytarová onanie, jíž jsem považoval za odpad kdysi a vidím ji tak stejně i nyní.

Už jsem to řekl jednou, ale rád to zopakuji – “Kings of Metal MMXIV” je absolutní zbytečnost a blbost. Jakkoliv se formálně poslechnout dá, pro mě osobně je to stále blábol, jenž originálu nesahá ani po paty. Je pravda, že i původní “Kings of Metal” mělo svá hluchá místa, ale i přesto mám tu desku rád, fungovala, a jak už jsem výše zmínil, přežila zkoušku časem. “Kings of Metal MMXIV” už teď nesnáším, nefunguje a doufám, že se na tenhle přešlap co nejdřív zapomene. Je to nádherná ukázka toho, jak lze vzít skvělé a vlastně i nadčasové album a totálně jej zničit pro všechny, kteří ten originál znají.

Někdo by mohl argumentovat, že je to pro mladší generaci fanoušků… pro ty, kdo původní vydání nezažili. Tohle na mě ovšem nefunguje… mladší ročníky mají spoustu příležitostí, jak se k Manowar dostat jinak (pořád hrají živě a nové album čas od času taky vydají), a kdyby se jim kapela zalíbila, tak jim snad nic nebrání v tom, aby zvedli prdel a zpětně si sehnali i starší alba. A pokud to neumějí, pak jsou to blbci, kteří si tu hudbu stejně nezaslouží. Já to tak také dělám, když objevím novou kapelu, po nikom nechci, aby ti muzikanti šli a přetočili svojí minulost, protože je to prostě… no, kravina.

Ze všech myslitelných úhlů pohledu tedy v “Kings of Metal MMXIV” nevidím nic jiného než počin, jenž neměl být nikdy natočen. To, že když si ty songy budu chtít poslechnout, tak si pustím tisíckrát lepší a povedenější klasiku, a že úplně to stejné doporučuji i vám, snad ani nemusím dodávat. Ruce pryč, protože podobné přetočené braky by podle mě měly být nesnesitelné i pro ortodoxní fandy Manowar.

Další názory:

To zas jednou Mr. DeMaio dostal “boží” nápad, když se rozhodl přetočit před čtyřmi lety debut svého dítka Manowar, “Battle Hymns”. Nevím, kdo mu nakukal, že je cool prokládat řadové studiovky novými verzemi starých klasik, ale zasloužil by pověsit za koule do průvanu, protože zatímco “Battle Hymns MMXI” mi svého času nevadilo, protože to album nijak zvlášť nemusím ani v původní verzi, tak “Kings of Metal MMXIV” je prostě špatné. Obecně proti přetáčení starých alb do nových podob nic nemám (možná proto, že žádná z mých vyložených srdcovek k tomuto kroku ještě nesáhla), ale pokud se toho kapela chopí stylem “Kings of Metal MMXIV”, tak to zavání průserem. Jak už rozvedl H. v samotné recenzi, Manowar upravili některé dílčí linky písní, a když tak člověk má původní verzi slušně naposlouchanou, tak to prostě tahá za uši a jenom se podivuji nad tím, proč to pánové vlastně dělají. Proházené písně bych snad ještě zkousl, ale skladatelsky upravovat vlastní materiál, jenž už je dnes právem považováno za klasiku, to se prostě nedělá. Pominu-li stále pěkně nářezovou “Kings of Metal MMXIV” a baladu “The Crown of Thy Ring MMXIV”, tak je “novinka” vlastně úplně přiblblý počin, jenž pouze kazí už tak dost pošramocenou pověst Manowar, kteří se bohužel stali karikaturou sebe samých. Posluchač, který předlohu nikdy neslyšel, by mohl být spokojený, ale protože pro mě je “Kings of Metal MMXIV” jen przněním skvělého alba, tak můj finální verdikt zní: ohavnost.
Kaša

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf #45.3 – speciál 2012 (Kaša)

24.12.2012 Kaša Napsat komentář

Kaša:

Top5 2012:
1. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
2. Between the Buried and Me – The Parallax II: Future Sequence
3. Blut aus Nord – 777 – Cosmosophy
4. Ihsahn – Eremita
5. Kreator – Phantom Antichrist

CZ/SVK deska roku:
1. Lunatic Gods – Vlnobytie
2. Master’s Hammer – Vracejte konve na místo

Neřadový počin roku:
Steven Wilson – Get All You Deserve

Artwork roku:
Kreator – Phantom Antichrist

Shit roku:
Ensiferum – Unsung Heroes

Koncert roku:
Kreator: Winter Masters of Rock – Zlín, 24.11.2012

Videoklip roku:
A Forest of Stars – Gatherer of the Pure

Potěšení roku:
Manowar – The Lord of Steel

Zklamání roku:
úmrtí Jona Lorda

Top5 2012:

1. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
Žádná jiná deska na mne letos nezapůsobila tak jako třetí řadovka A Forest of Stars. “A Shadowplay for Yesterdays” je vyrovnaným počinem, na němž je vše dotaženo do naprosté dokonalosti, a i když se britský klub gentlemanů rozhodl pročistit zvuk a do jisté míry zpřehlednit jednotlivé skladby, tak se pořád jedná o skvělý posluchačský zážitek, který mě nepřestává udivovat i po nekonečném množství poslechů. Od úvodního intra “Directionless Resurrectionist” až po závěrečnou dvoudílnou “Corvus Corona” je vše pevně usazeno na svém místě a i přes hodinovou stopáž nemá člověk pocit, že by některý moment byl nadbytečný. Jako vrchol pořád nemůžu nezmínit “Gatherer of the Pure”, která pro mne představuje esenci toho nejlepšího, s čím na tomto albu gentlemani přišli. Dvěma slovy bezchybná deska, na kterou jen tak nezapomenu.

2. Between the Buried and Me – The Parallax II: Future Sequence
Američtí progresivní metalisté Between the Buried and Me dokázali se svým letošním zásekem navázat na svůj nejlepší počin “Colors” z roku 2007. “The Parallax II: Future Sequence” není žádným krokem do nového prostředí, a přestože pouze rozvíjí to, co pětice piplala do dokonalosti na předchozích albech, tak teprve zde se jim podařilo ten svůj koktejl death metalu, math metalu a progresivní rocku smíchat tak, že do sebe veškeré vlivy splývají způsobem naprosto jedinečným. Přibylo několik jazzových momentů, které jsou hezkým ozvláštněním a i díky nim jsou skladby jako “Lay Your Ghost to Rest” či “Telos” jedněmi z nejlepších na desce. Tady není o čem diskutovat. Between the Buried and Me prostě umí a “The Parallax II: Future Sequence” je toho jasným důkazem.

3. Blut aus Nord – 777 – Cosmosophy
Závěrečná část sedmičkové trilogie se francouzským avantgardním post-black metalistům vyvedla na jedničku. “777 – Cosmosophy” je opět něčím úplně jiným, než s čím Blut aus Nord doposud přišli, a zase to dopadlo skvěle. Nejedná se o album natolik nervní, jak by se dalo očekávat, ale i když se pro uzavření zmíněné albové trilogie rozhodli zklidnit, tak se dá říct, že je “777 – Cosmosophy” klasickým albem. Parta kolem Vindsvala se zřejmě řídila heslem “do třetice všeho dobrého” a nemůžu si pomoct, ale tuto desku považuji za nejpovedenější ze všech, které jsem z jejich kuchyně doposud slyšel, nejenom v rámci “777” alb. Vrchol přichází spolu s “Epitome XVI”, jež si díky své naprosto podmanivé atmosféře a skvělým momentům zaslouží vytesat do kamene. Protože se Blut aus Nord stále snaží posunovat ve svém hudebním výrazu o kousek dál, je velice těžké říct, s čím přijdou zase příště, a i díky tomu je považuji za nevšední hudební uskupení.

4. Ihsahn – Eremita
Do jisté míry by se sólové počiny Ihsahna daly kvalifikovat jako sázka na jistotu, ale pouze v tom ohledu, že posluchač, který očekává nadprůměrný hudební zážitek, si může být jistý, že Ihsahn jej vždy zaručeně dodá. “Eremita” není výjimkou a severský progresivní král opět dokázal, že si před většinou svých konkurentů udržuje bezpečný náskok. Pořád se nemůžu vyhnout srovnání s “After”, které sice považuji za povedenější, ale své pevné místo si v mé osobní Top5 nový Ihsahn rozhodně zasloužil, protože obsahuje několik doslova geniálních skladeb, které ve společnosti s těmi zbylými, minimálně nadprůměrnými, ztělesňují nevšední hudební zážitek, jež musím doporučit každému milovníkovi kvalitní a chytré metalové hudby.

5. Kreator – Phantom Antichrist
Thrash metaloví veteráni mě letos poměrně překvapili, protože po slabším “Hordes of Chaos” jsem nečekal, že jim to na “Phantom Antichrist” tak dobře pošlape. Jako by si Mille řekl, že staromilský thrash metal vládne světu a nemá cenu na tom nic měnit, takže na tomto základě poskládal aktuální kolekci. Přibylo melodickým kytarových pasáží a v tomto ohledu jde novinka nejdál ze všech třinácti alb německých legend. I přesto však nelze mluvit o nějakém vyměknutí. Deska oslavující třicáté výročí vzniku kapely je epičtější a do jisté míry rozmanitější než kdy dříve. Před začátkem roku bych si nevsadil, že to budou právě Kreator, kteří získají titul thrashové album roku, protože konkurence v podobě Testament či Overkill byla veliká, ale zámořští kolegové se v mém žebříčku museli před “Phantom Antichrist” poklonit a přenechat své místo tomu lepšímu.

CZ/SVK deska roku:

1. Lunatic Gods – Vlnobytie
Přestože se nepovažuji za fanouška domácí rockové, potažmo metalové scény, měl jsem letos co dělat, abych mezi záplavou opravu kvalitních alb vybral pouze dvojici těch nejpovedenějších. Nakonec jsem první místo poměrně nečekaně přenechal slovenským Lunatic Gods a jejich albu “Vlnobytie”. Dlouho jsem jméno téhle kapely pouze opomíjel a uznávám, že to byla škoda, protože “Vlnobytie” (s ostatními alby nemám zatím zkušenost) se hravě vyrovná zahraničním počinům slavnějších kolegů. Black metal s troškou avantgardy, folk-rockových prvků a melodických vokálů mě uchvátil natolik, že jsem musel “Konve” Master’s Hammer odsunout až na příčku stříbrnou. Skladby jako “Zbojnícka”, “Právo prvej pomsty” jsou dech beroucí a já smekám před uměním slovenských bratrů.

2. Master’s Hammer – Vracejte konve na místo
Je mi líto, ale “Vlnobytie” mne uchvátilo o něco víc než domácí legenda kolem Franty Štorma. Napadá mne snad jediný prvek, kterým se Master’s Hammer podařilo slovenskou bandu trumfnout, a to nezaměnitelné texty mistra Štorma. “Vracejte konve na místo” považuji za mnohem silnější desku než (pro mě) rozporuplnou “Mantras” a jsem rád, že jsem se jí dočkal, protože přesně tohle je Mistrovo kladivo, jak jej mám rád. Těžko vyzdvihnout nejlepší skladbu, protože všechny mají zajímavé momenty, ať již po hudební, tak textové stránce. Legenda žije a je to sakra příjemné zjištění, že je s ní potřeba počítat i do budoucna.

Neřadový počin roku:

Steven Wilson – Get All You Deserve
Dlouhou dobu jsem byl rozhodnutý, že titul neřadový počin roku udělím Agalloch za jejich výjimečné EP “Faustian Echoes”, které na mne dopadlo jako blesk z čistého nebe. Nebyl by to ale Steven Wilson, kdyby si pro své fanoušky nepřipravil bezchybný živý záznam turné na podporu svého posledního řadového alba “Grace for Drowning”. Obrazový záznam dostává díky vizuálnímu konceptu a režii nezaměnitelného Lasse Hoilea další rozměr a při srovnání se zvukovým záznamem jsem se cítil trošku ošizen, protože po zhlédnutí videozáznamu jsem se utvrdil v tom, že hudba Stevena Wilsona a umělecká vize Lasseho jdou ruku v ruce a těžko si je nelze představit odděleně. Nakonec nám však nezbude nic jiné, protože chystané album do svých rukou již Hoile nedostal. Hned na první poslech si mě získala nová kompozice z chystané novinky “Luminol”, která bez větších problémů zapadla mezi zbytek živého vystoupení, jež dramaturgicky čerpalo logicky nejvíc z Wilsonovy poslední desky.

Artwork roku:

Kreator – Phantom Antichrist
Hned na první pohled mne postapokalyptický přebal “Phantom Antichrist” z rukou umělce Wese Benscotera zaujal natolik, že jsem se rozhodl jej pasovat do pozice artworku roku. Booklet doplňují nástěnné malby v obdobném stylu a i ty se dle mého skromného názoru vyvedly na jedničku, takže není o čem pochybovat. Benscoter se mi prostě trefil do noty.

Shit roku:

Ensiferum – Unsung Heroes
Když jsem přemýšlel o nejhorším albu, které jsem letos slyšel, okamžitě mi vplula na mysl trojice Marilyn Manson, Sonata Arctica a právě severští metalisté Ensiferum. Vybrat toho skutečně nejhoršího bylo těžké, ale pořád si myslím, že Ensiferum vydali bezesporu tu největší sračku ve své kariéře a i s odstupem času mě nenapadá jediné pozitivum, které by se na “Unsung Heroes” dalo vyzdvihnout. Od začátku do konce předkládají jednu horší variaci na vikingský metal za druhou a je škoda, že právě Ensiferum jsou jedněmi z nejpopulárnějších v daném žánru, protože “Unsung Heroes” tento styl degraduje do spodin hudebního průmyslu, kam samozřejmě nepatří. Hanba jim za toto album, které si nezaslouží nic jiného, než být smazáno z hudebních análů.

Koncert roku:

Kreator: Winter Masters of Rock – Zlín, 24.11.2012
Když vezmu v potaz, že zas tolik akcí jsem letos nenavštívil, tak i v případě koncertního zážitku roku 2012 jsem neměl žádnou práci. Kreator předvedli na letošním Zimním Masters of Rock ve Zlíně skvělou show, která byla vrcholem dne. Fantastická atmosféra, skvělé publikum a hlavně kapela ve vynikající formě. Tak bych to shrnul. Skladby z novinky perfektně zapadaly mezi léty prověřené klasiky, takže se nepolevovalo po celou dobu vystoupení. Od chvíle, kdy za zvuků úvodní vypalovačky “Phantom Antichrist” spadla opona, jsem se až po závěrečnou klasiku “Tormentor” skvěle bavil. Protože jsem s Kreator naživo do té doby neměl tu čest, tak nemůžu potvrdit hlasy o standardním koncertu, který nepřekvapil. Já na jejich show vzpomínám v dobrém doposud.

Videoklip roku:

A Forest of Stars – Gatherer of the Pure
Kategorie videoklip roku mi dělala asi nejmenší potíže. Hned po prvním zhlédnutí jsem neměl sebemenších pochyb o tom, že lepší videoklip už letos nikde neuvidím. A tak se i stalo. Jeho tvůrce Ingram Blakelock odvedl doslova neuvěřitelnou práci a nebudu lhát, když řeknu, že s lepším animovaným videem jsem do styku nikdy nepřišel. Fantastická práce 2D/3D animace ve stylu starých francouzských filmů jde ruku v ruce s podmanivou atmosférou hudebního podkladu. Ingram dokázal vytvořit takové obrazové ztvárnění hudby A Forest of Stars, že můžeme toto spojení pokládat za doslova umělecké. Fantastická práce.

Potěšení roku:

Manowar – The Lord of Steel
Ani v nejdivočejším snu by mě nenapadlo, že Manowar dokážou po naprostých hovadinách v podobě dvou předchozích alb ještě někdy přijít s něčím poslouchatelným. Letos se jim to překvapivě podařilo a “The Lord of Steel” není vůbec špatná deska. Přiznám se, že od vydání jsem se k ní i několikrát vrátil a nemám s ní žádný problém, což bych před pár měsíci rozhodně nečekal.

Zklamání roku:

úmrtí Jona Lorda
Nenapadá mě nic jiného, než úmrtí jednoho z největší klávesových hráčů, Jona Lorda. Už jen za svou práci na klasických albech legendárních Deep Purple by měl být navždy veleben. Jeden z prvních klávesistů, který dokázal protlačit bluesový zvuk hammondů do rockové hudby, což je samo o sobě natolik podstatný krok pro vývoj rockové hudby jako takové, že nemá cenu se pouštět do hlubšího rozboru jeho přínosu. Škoda ho.

Zhodnocení roku:

Kdybych měl závěrečnou řečí shrnout uplynulý rok po hudební stránce, tak si nemůžu stěžovat. Především díky zisku redaktorského křesla v našem kolektivu jsem se dostal k počinům, o které bych v minulosti ani nezavadil a v tomto ohledu nelze, než si rok 2012 vynachválit a přát si, aby i 2013 byl minimálně stejně kvalitní. Taková spousta opravdu kvalitních alb se ke mně za jeden rok ještě nedostala, a už jen fakt, že při výběru nejlepších alb jsem měl neskutečné problémy a v uplynulých dnech jsem tento list několikrát přepisoval, abych opravdu neopomněl ty nejlepší, mluví za vše.

Recenze

Manowar – The Lord of Steel

31.7.2012 H. Komentáře: 6

Země: USA
Žánr: heavy metal
Datum vydání: 16.6.2012
Label: Magic Circle Music

Tracklist:
01. The Lord of Steel
02. Manowarriors
03. Born in a Grave
04. Righteous Glory
05. Touch the Sky
06. Black List
07. Expendable
08. El Gringo
09. Annihilation
10. Hail, Kill and Die

Hodnocení:
H. – 6/10
Ellrohir – 6/10
Zajus – 7/10
Kaša – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,4/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Manowar jsou bezesporu velmi vděčné téma po všech stránkách, a to jak pro jejich věrné příznivce, tak pro jejich věčné odpůrce, kteří na ně plivou, kudy chodí. Není se ovšem vůbec co divit, neboť Manowar si o to svou patetickou maskulinní prezentací přímo koledují. Mají tuny die-hard fanoušků, kteří samozvaným Králům metalu všechny ty pohádky o pravém heavy metalu věří až za hrob a uctívají je jako bohy, úplně stejné počty má však i armáda těch, kteří nemohou přijít Manowar na jméno, posmívají se jejich klišovité image, siláckým kecům a nesmírně homosexuální image. A to vše prosím není žádný výmysl, v případě Manowar to platí opravdu doslovně. Zapomeňte na vše, co jste kdy slyšeli o jakékoliv kapele a o tom, jak ji jedni milují, druzí nenávidí – u Manowar to není jen stokrát znásobené, Manowar na tohle mají přímo patent. Že by chlápaci s Joeym DeMaiem v čele kralovali metalu, to si věru nemyslím, avšak o tom, že kralují v míře fanatismu od příznivců a kadenci posměšků od odpůrců, jsem přesvědčen zcela jistě.

Nyní by se asi hodilo prohlásit, že Manowar jsou prostě kapela, kterou buď naprosto milujete, nebo naprosto nesnášíte, nicméně to udělat nemohu, neboť jsem sám sobě důkazem toho, že existují lidé i někde mezi tím. Ano, samozřejmě si z Manowar střílím velmi rád a velmi často, ostatně již bylo řečeno, že oni se k tomu přímo vybízejí, tudíž by byl hřích toho nevyužít; na druhou stranu ovšem ani v nejmenším nepopírám fakt, že tito američtí bojovníci s naolejovanými bradavkami (vidíte? vtip!) mají na kontě opravdu skvělé nahrávky, to je zcela bez diskuze. Vlastně úplně všechny desky, které vyšly v 80. letech, bezesporu patří do zlaté studnice heavy metalového žánru. Jasně, Manowar vypadali docela trapně už tehdy – a to je na poměry té doby opravdu úctyhodný výkon -, ale samotná ta muzika je prostě skvělá a ve vší vážnosti si dovolím tvrdit, že takové “Kings of Metal” patří mezi desítku nejzásadnějších heavy metalových alb všech dob. Ani v devadesátkách, kdy klasický metal chcípal na úbytě, nebyly placky Manowar špatné, ba naopak, dodnes tvrdím, že po hudební stránce je “Louder Than Hell” to nejlepší, co kdy DeMaiova legie vydala. Právě díky téhle fošně patřili Manowar v druhé půli 90. let, kdy jsem pomalu začínal poslouchat heavy metal, mezi mé nejoblíbenější skupiny vůbec, vlastně bych tvrdil, že byli společně s nesmrtelnými klasiky Iron Maiden na první příčce. Tím chci říct, že mám k Manowar opravdu vztah, a ačkoliv nevynechám příležitost si z nich utáhnout, jejich starou muziku mám stále velice rád.

Nicméně po roce 2000 už to s Manowar začalo jít poněkud sešupem dolů po šikmé ploše. Počet vydaných koncertních DVD se začíná zvyšovat astronomickou rychlostí a zároveň se na světelné roky začínají počítat i přestávky mezi tím, co je u hudební skupiny dle mého názoru nejdůležitější – mezi dlouhohrajícími deskami. A když už nějaká jednou za sto let vyšla, byla to sračka jak bič. “Warriors of the World” je s výjimkou famózního titulního válu “Warriors of the World United” naprostý blábol, který nestojí ani za to, aby si jej člověk nelegálně stáhnul. Něco podobného platí i o dalším “Gods of War”, na němž se Manowar jali experimentovat s orchestrem, výsledek byl ovšem až na dvě skladby (svižná “Loki God of Fire” a opět titulní “Gods of War”) diplomaticky řečeno velmi rozpačitý – do té míry, že i zmiňovaní ortodoxní uctívači kultu Manowar dost znejistěli, jestli to je jako doopravdy myšleno vážně – DeMaiova permanentně kamenná tvář však ukázala, že ano. Přesto i samotní Manowar pochopili, že na tomhle poli asi pšenka nepokvete, tudíž celý dříve s velkou slávou ohlášený koncept mnoha desek nechali potichounku vyšumět do ztracena hned po prvním dílu a vcelku logicky se rozhodli vrátit k tomu, co je proslavilo, co jim jde nejlépe a co po nich všichni chtějí – k tomu svému “true fucking heavy metal baby”. A tím se naše pohádka o jedné kapele, která má i trenýrky z kůže, dostává do současnosti, kdy vychází nová kapitola toho nejmocnějšího, nejepičtějšího a nejpravějšího příběhu všech dob, deska “The Lord of Steel”.

Z “The Lord of Steel” je oproti předcházejícím dvěma provarům zcela jasně cítit zlepšení, což je dozajista potěšující věc, nic to ovšem nemění na faktu, že nějaká extrémní výhra “The Lord of Steel” stále není. Bohužel. Sic souhlasím s jedním ze svých kolegů pod recenzí, jenž napsal, že je novinka prvním poslouchatelným albem od dob zmiňovaného “Louder Than Hell”, stále nemohu říct, že by mi Manowar touhle muzikou svými vysokými koženými botami a ocelovými riffy nějak nakopali prdel, ačkoliv bych to ve skutečnosti prohlásil rád, neboť by to znamenalo, že Manowar konečně opět natočili opravdu výbornou nahrávku. Jenže to se prostě nestalo. Ano, “The Lord of Steel” obsahuje i některé slušné songy, ba i některé velice dobré songy, to nikdo nepopírá, souběžně ale obsahuje i stejně velkou dávku zbytečné vaty, tudíž je posluchačův finální dojem (není-li posluchač členem jednoho ze dvou výše zmiňovaných ortodoxních táborů, ať už leštičů DeMaiových bot, nebo těch, co na ty boty plivou) tam, kde je – na půl cesty.

Jedna z věcí, které by se “The Lord of Steel” daly vytknout hned z fleku, je určitě klišé, které z alba cáká na všechny strany. Nicméně zrovna tohle by mně osobně v tomto případě nevadilo, jelikož je nutné si uvědomit, že Manowar jsou snad jediná kapela na světě, u níž ten hrdinský patos není záporem, nýbrž jejím poznávacím znamením a nejspíš i největší výhodou. V tomto ohledu tedy “The Lord of Steel” splňuje očekávání vskutku na výbornou, a pokud by se hodnotilo tohle, odešli by Manowar jistojistě s 10/10. Je nutné si však uvědomit jednu věc – to, že DeMaiovci strhnou další rekord v koncentraci patosu na minutu, ještě neznamená, že půjde o dobrou desku, a to, co fungovalo kdysi, nemusí nutně fungovat i dnes. Nehodlám operovat s faktem, že by mělo jít o zastaralou muziku – ostatně to, že se staré desky Manowar dodnes poslouchají ve velkém, leccos napovídá o tom, že to stále ještě může být aktuální -, problém je v tom, že tentokrát to pořád není to pravé ořechové po skladatelské stránce, “The Lord of Steel” prostě nemá ty potřebné koule (myšleno samozřejmě ty hudební), přestože své dva přímé předchůdce bez problému překonává.

Vezměme to ale hezky popořádku. Úvodní titulka “The Lord of Steel” má dvě hlavní poznávací znamení – je rychlá a je nesmírně trapná. Podle hlasitosti baskytary na první poslech bezpečně poznáte, kdo má v kapele největší ego, ale to je asi tak vše, co je na tomhle songu zajímavé. Jedná se o písničku, u které člověku po většinu času cukají koutky od úst do úšklebku nad tím, jak moc zlé to je. Jediná poslouchatelná pasáž se objeví ve třech čtvrtinách, kde to začnou zachraňovat klávesy v pozadí. Druhá “Manowarriors” staví na podobném, trochu hybnějším duchu, na rozdíl od své kolegyně se však už dá tvrdit, že má slušný odpich a slušně se poslouchá. Sice se v ní také vyskytuje několik momentů, bez nichž bych se milerád obešel, a celkově se o žádný nezapomenutelný opus nejedná, i tak je ale “Manowarriors” o třídu výš než “The Lord of Steel”. Text je sice ukrutně hloupoučký, dokonce víc než obvykle, avšak stále v rámci stylu, tudíž budu předstírat, že jsem ho nečetl a že slovům nerozumím (smích).

Následující dvě skladby jdou s rychlostí dolů. “Born in a Grave” disponuje středním tempem, a ačkoliv tak na první pohled asi nepůsobí, ve svém jádru se jedná o prozatím nejlepší song, především refrén mi vzdáleně připomíná to zlaté období Manowar. Nic takového se už ale nedá tvrdit o “Righteous Glory”, která na “The Lord of Steel” představuje obligátní baladu. Nikdy jsem neměl balady Manowar příliš v lásce, to přiznávám, ale “Righteous Glory” je už opravdu moc i na můj (dovolím si tvrdit, že ne zrovna slabý) žaludek – je přespříliš patetická i na poměry Manowar a to je sakra co říct. Ideální maximálně tak na vyzvracení večeře.

Náladu ovšem spraví “Touch the Sky”, která se možná zpočátku na albu tváří poněkud nenápadně, možná ale právě díky tomu se z ní nakonec vyklube jeden z jeho vrcholů, na němž je krásně vidět, že když se chce, tak to jde i v roce 2012. Žádné silácké kecy, hezky šlapavá muzika bez zbytečného klišé, které by poslech znechutilo, výborný Eric Adams, sem tam opět vykouknou hrdinské klávesy, dokonce i baskytara vrchního principála tu pracuje spíš ve prospěch celku. Přesně takhle si to představuju, a kdyby v takové kvalitě byl i zbytek desky, rozhodně bych byl spokojený. Podle mého nejlepší kus na “The Lord of Steel”.

Nahrávka se přehupuje do druhé půle s valivou “Black List”, která není jen nejdelší na albu, ale podobně jako “Touch the Sky” také jedna z nejlepších. Velice slušnou laťku drží i šlapavá “Expendable” s výbušným refrénem a výpravná “El Gringo”, jež rovněž patří k tomu nejzajímavějšímu, co “The Lord of Steel” nabízí, především sloky se opravdu povedly. Střed alba je zcela jasně nejsilnější a právě tyhle čtyři songy – “Touch the Sky”, “Black List”, “Expendable” a “El Gringo” – jsou podle mě jediné, které budou mít trochu delší životnost.

Závěrečná dvojice není vyloženě zlá, ale opět jde s kvalitou poněkud dolů, zvláště to platí o “Annihilation”, která je obyčejným průměrem. “Hail, Kill and Die” je o něco lepší než “Annihilation”, ale rozhodně se nedá tvrdit, že by na závěr přinesla něco osvěžujícího.

Manowar nahráli počin značně nevyrovnaný – od velice dobrých songů až po kousky, u nichž má člověk chuť spáchat sebevraždu. Nicméně i tak jsem přesvědčen, že se jedná o krok správným směrem, neboť v případě “Warriors of the World” a “Gods of War” jsem měl chuť blinkat 75 % hrací doby. “The Lord of Steel” je po čase opět v pohodě poslouchatelná nahrávka Manowar. Pokud z ní navíc vyhodíte polovinu songů, dostanete výborné EP. Přesto jsem stále skálopevně přesvědčen, že Manowar rozhodně mají na to, aby natáčeli mnohem lepší desky. Určitě by jim prospěl alespoň ždibíček nadhledu, ale nejsem zase natolik naivní, abych si myslel, že je tohle reálné, proto nezbývá nic jiného, než doufat, aby příště všichni bohové osvítili Joeyho DeMaia natolik, aby skládal jen songy typu “Touch the Sky” nebo “El Gringo”.

Další názory:

Dlouhých 16 let Manowar trvalo, než poskládali dohromady kolekci písní, která je první poslouchatelnou od dob “Louder Than Hell”. Po předchozím podprůměrném “Warriors of the World” a naprosté hovadině “Gods of War” je “The Lord of Steel” slušnou deskou, která sice má své mouchy, ale když vezmu v potaz, že mé očekávání bylo na bodu mrazu, tak se pánové pochlapili a vytáhli se s albem, za které se nemusí stydět. Manowar se zaplaťpánbůh vykašlali na orchestrální experimenty, zaměřili se na údernost jednotlivých písní a díky tomu většina nových songů slušně odsýpá. Na novém albu zásobují posluchače hymnickými refrény, ne úplně špatnými riffy a klasickou baskytarou mistra DeMaia. Takhle to má být. Borci si sice mohli sice odpustit utahanou nudu ve formě kýčovité “Righteous Glory”, která album zbytečně zpomalí, nebo závěrečnou zbytečnost “Hail, Kill and Die”, které se dobrých nápadů nějak nedostalo, ale nedá se svítit. Palby jako titulní rychlovka “The Lord of Steel”, nesmírně chytlavá “El Gringo” či nakopávající “Manowarriors” jsou písně, které mají dobrou atmosféru, a po dlouhé době jsem si s americkými bojovníky dokonce zanotoval. Nečekal jsem nic a překvapivě jsem dostal tři čtvrtě hodiny solidního hrdinského metalu, který mě docela baví, takže v tomto ohledu jsem vlastně spokojený.
Kaša

Nejkoženější kapela světa se po letech rozhodla vydat desku, která není kompilace ani živák, ale skutečné album plné nové hudby. Jelikož jsem na jejích starších počinech takřka vyrůstal, novinku “The Lord of Steel” jsem si nemohl nechat uniknout, i když má očekávání rozhodně nebyla nijak vysoká. Co jsem však dostal, je tři čtvrtě hodina solidního heavy metalu, proti jehož kvalitě jednoduše nelze nic namítat. Basa Joeyho DeMaia je elektrizující, vokály Erica Adamse jsou výborné a občasná sóla od Karla Logana přinejmenším příjemná. Kapele se povedlo několik opravdu povedených “nakopávaček”, mezi nimiž je například bojovná “Manowarriors” či “Annihilation” se skvělým dlouhým sólem. Většina alba se však odehrává v pomalejším rytmu a i to kapele sluší. Hymnická “Righteous Glory” či dobrodružnější “El Gringo” se na desce jistě neocitly náhodou. I přes důstojnost materiálu však nelze najít menší či větší problémy, které přinejmenším zamrzí. Předně jde o délku, album totiž ke konci začíná trochu nudit. To je ostatně problém, který u Manowar nemám zdaleka poprvé. Problémem číslo dva je kýčovitost, která z “The Lord of Steel” teče proudem. Ta se však stala téměř poznávacím znamením Manowar, a tak by byla vlastně hloupost jim ji vyčítat. Netřeba dalších rozborů, “The Lord of Steel” americkým bojovníkům ostudu jednoduše neudělá.
Zajus

Zajímala by mě úroveň materiálu, který “bohové pravého metalu” sami prohlásili za natolik špatný, že je třeba ho komplet vyhodit do koše. Asi to musela být velká hrůza, jestliže má být album “The Lord of Steel” kvalitní nápravou. Ne, že by tam nebylo několik docela povedených kousků – na Manowar a jejich styl, kterého se roky a roky drží -, ale není jich dost a zbytek desky je patetický, plytký a nudný i na mě. Leccos bych jim odpustil, mám je z historických důvodů pořád docela rád, ale co je moc, to je moc. Že je hudba prvoplánově líbivá a přetékající pseudohrdinským patosem, to je pro mě ok. Potíž tohoto díla ovšem je, že líbivá minimálně z půlky stopáže ani není. Jen nuda, šeď a křečovitý kýč přesluhujících řekněme legend… Nicméně takovou “Annihilation” bych bez váhání zařadil do playlistu toho nejlepšího od Manowar. Ale je to málo. To i na “Gods of War” bylo zajímavých momentů víc.
Ellrohir

Redakční eintopf

Redakční eintopf #38 – červen 2012

1.6.2012 Sicmaggot Napsat komentář

Nejočekávanější album měsíce:
Ihsahn – Eremita

H.:
Candlemass – Psalms for the Dead
Index očekávání: 9/10

Ježura:
Ihsahn – Eremita
Index očekávání: 10/10

Kaša:
Ihsahn – Eremita
Index očekávání: 10/10

nK_!:
Spineshank – Anger Denial Acceptance
Index očekávání: 10/10

Zajus:
Linkin Park – Living Things
Index očekávání: 7/10

Ellrohir:
Manowar – The Lord of Steel
Index očekávání: 7/10

Madeleine Ailyn:
Gotthard – Firebirth
Index očekávání: 7/10

To to lítá! Žádný z redaktorů svůj index tentokrát nešetří a padá desítka vedle desítky. Nejvíce jich připadlo norskému mistru Ihsahnovi. Bývalý člen legendárních Emperor má v plánu vydat svou čtvrtou sólovou desku “Eremita” a stejně jako v případě všech tří předchozích počinů, i tentokrát očekávání rozhodně nejsou nízká. Nicméně v červnu jistě vyjdou i jiná alba, jež budou stát za pozornost. Například redaktor nK_! vkládá největší důvěru v zámořskou grupu Spineshank, zatímco H. přisoudil titul nejočekávanější desky měsíce rozlučkovému opusu švédské doom metalové legendy Candlemass. Podle redaktorů Ellrohira, Madeleine Ailyn a Zajuse však budou stát za poslech i nové nahrávky Manowar, Gotthard a Linkin Park.

H.:

Ne, že by se v červnu nenašla jiná deska, která mě zajímá, ale Candlemass jsou prostě Candlemass, tady vůbec není o čem přemýšlet. “Psalms for the Dead” si své místo v mém eintopfu na nejočekávanější počin měsíce zaslouží tím spíš, že má jít o jejich úplně poslední nahrávku vůbec, díky čemuž je natěšenost ještě větší. Avšak i když odhlédneme od této záležitosti, pořád tu zůstává fakt, že Candlemass prostě hrají výbornou muziku. Samozřejmě, měli i svá slabší období, zejména jejich alba z 90. let mě nikdy moc nebrala, ale v novém tisíciletí jsou prozatím všechny tři vydané desky – tedy “Candlemass”, “King of the Grey Islands” a “Death Magic Doom” – opravdu fantastické doomovky. Osobně nepochybuji o tom, že “Psalms for the Dead” na tom bude úplně stejně! Extrémně povedený obal slibuje mnohé…

Ježura:

Na dveře klepe červen, léto, zmrzlina, grilovačky, holky v kratičkých sukních a nekonečné zkouškové. Vedle těchto radostí a strastí pak vycházejí alba třeba The Agonist, Ereb Altor nebo Vintersorgovi. Tohle všechno je mi ale docela volné, protože vychází ještě jedna deska. Ponese jméno “Eremita” a podepsal se pod ní člověk, kterého nekriticky uctívám od prvních chvil, kdy jsem pronikl do spletité nádhery legendárních Emperor. Zkrátka a jednoduše, každá nová Ihsahnova deska je pro mě hudební událostí roku a “Eremita” nemůže být výjimkou. A uznejte sami, desítka je nevyhnutelná, když si vůbec nepřipouštím, že by další géniovo album mohlo být byť jen nepatrně slabší než naprosto skvostné…

Kaša:

V červnu se můžeme těšit hned na několik zajímavých počinů, s novinkami se vytasí Gojira, Kreator či Devin Townsend s novým DVD box setem. Nad těmi všemi (a zástupy dalších) se celkem suverénně tento měsíc usadil král Ihsahn. V průběhu své sólové kariéry se předvádí Ihsahn ve výtečné formě a jeho desky jsou opravdové klenoty. Věřím, že s “Eremita” tomu nebude jinak a Ihsahn mi udělá jasno o albu roku. Netřeba žádných dalších zbytečných keců, 18. 6. si pro jistotu zaškrtněte v kalendáři a zbystřete. Plný index očekávání je snad jasný!

nK_!:

Na amerických Spineshank jsem vyrůstal, a když jsem se před nedávnem dozvěděl, že se tato kalifornská mašina dává po několika letech nečinnosti znovu do pohybu, mé přestárlé srdce zarytého fanouška zaplesalo radostí. Ještě aby ne – muzika, kterou Spineshank před svým neslavným rozpadem produkovali, měla vždycky pořádné koule a dokázala do člověka dostat nemalou dávku energie. Jsem zvědav, jak se reunion podaří, a napjatě očekávám, co z něj nakonec vyleze!

Zajus:

Můžete se mi smát sebevíc, ovšem za svou volbu do červnového eintopfu se ani v nejmenším nestydím. S debutem této kapely jsem vyrůstal (a co do počtu poslechů ho u mě žádné album již nikdy nepřekoná ani kdybych se snažil sebevíc), užil jsem si i druhý počin “Meteora” a s jistými výhradami i obě alba následující. Ani poslední vlna experimentů s elektronikou mě neodradila. Přestože “A Thousand Suns” bylo, co se žánru týče, již úplně mimo můj běžný posluchačský apetit, nešlo na něm neocenit snahu kapely vymanit se ze zaběhnutých kolejí. “Burn It Down”, první singl nové desky, na mě sice působí až zbytečně korektně, jako by se kapela snažila nikoho neurazit, ovšem dobře se to poslouchá a to je u mainstreamové hudby asi nejdůležitější. A já jsem tak zvědav, jak páté album mé kdysi nejoblíbenější kapely dopadne. A když nedopadne, věřím že něco kvalitního vyjde alespoň v mnohem tvrdších žánrech, jelikož novinku představí Nile, Dying Fetus, Ihsahn či Gojira. Linkin Park jsou přesto mojí jedničkou pro červen.

Ellrohir:

Nebyl bych to já, abych si nevybral právě Manowar. Jsou neuvěřitelně trapní, nemám je rád za to, jak se chovají a jak chtěl DiMaio zničit Rhapsody, Virgin Steele jsou milionkrát lepší kapela, i když je nikdo nezná… ale prostě když Manowar ohlasí vydání nového alba – “I’ll be there. I’ll be there.” Poslední řadové album “Gods of War” bylo celkově strašné, ale pár kousků jsem si i tak oblíbil, EP “Thunder in the Sky” mělo něco do sebe (pro “The Crown and the Ring” mám jednoduše slabost), tak uvidíme, co přijde teď. Prý šla celá jedna dávka hudbeního materiálu do koše a místo toho byl stvořen zcela nový. Tak co nás čeká? Návrat krále, anebo patetický výblitek pomatených veteránů?

Madeleine Ailyn:

Člověk by řekl, že červen bude něčím výjimečný, když je tu na obzoru taková spousta alb, na která se těší nebo na kterých má alespoň viditelný zájem si je poslechnout. Některá z nich jsou v tomto článku jmenována. Já nadnesu dvě jiná. Hned první den v měsíci přichází totiž zajímavá shoda, která ovšem nemá žádné opodstatnění. Za prvé Delain a jejich “We Are the Others”. Měla jsem vážný zájem je sem napsat, než jsem slyšela prvních pár “štěků”. Pak moje nadšení ochladlo. Je to jen můj pocit, nebo některé kapely míří do pekel (napadlo mě ještě jedno místo, ale nechci být vulgární)? Takže přejděme k tomu za druhému, které i pro mě osobně z nepochopitelných důvodů volím – Gotthard. U nich naopak byla menší skepse, ale teď už nepochybuji o tom, že mě to zase bude bavit. Nic Maeder je pěkný chlap, který umí dobře zpívat. Díky Bohu, že se ani žádná revoluce a poryvy nového větru nekonají. (Chápu, že očekávat je, je značně pošetilé, ale v téhle době se nedivím ani veverce sedící na ostnatém drátu, natož nápadům hudebníků.) Možná se dostávám do etapy, kdy je pro mě lepší něco “usedlého” než nevydařený experiment.

Reporty

Masters of Rock 2010 (pátek)

21.7.2010 H. Napsat komentář

Datum: 16.7.2010
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu): Destruction, Epica, Manowar, Metalforce, Queensrÿche, Tublatanka, Visací zámek

Visací zámek předvedli dle svého zvyku hodně zábavnou show plnou dobrých hlášek a i přes opravdu zabijácké vedro byli odměněni hlasitou odezvou publika. A zaslouženě. Na pódium jim lítaly boty a rohlíky, kapela však palbu opětovala a házela rohlíky zpátky s tím, jestli by prý nebyl i párek. Dobré to bylo, škoda, že jsem to musel v půlce zabalit, abych mohl jít na autogramiádu Destruction.

Českou klasiku střídá německý heavy metal Metalforce. Povím vám, tahle skupina je Manowar2 za mlada. Takřka identická image, stejné pózy, podobná hudba, akorát všechno v o něco menší míře. Ono taky dohnat Manowar v těch jejich kecech nezvládne asi nikdo (smích). Vydržet se to dalo, ale nic extra to nebylo.

Na Nizozemce Delain jsem se vcelku těšil, kvůli zranění bubeníka však své vystoupení museli zrušit. Aby se srovnal čas v programu, hrály předchozí tři kapely (kromě Metalforce a Visacího zámku ještě Citron, jež jsem neviděl) delší sety. S další kapelou tedy zůstáváme taktéž v Německu, akorát ryzí heavy metal střídá ryzí thrash metal. Destruction, to je prostě stará škola, která nakope prdel každému, vždycky a všude. Vesty tak pokovované, že by se za to nemuseli stydět ani vyhlášení železáři Nifelheim (viz fotka, pokud by ten vtip někdo nechápal), ale hlavně thrash jak prase a s koulema. Jak to později kdosi v areálu okomentoval: “Pánové přišli a zahráli metal, žádný sračky pro děti.” Lépe bych to neřekl. Destruction byl nářez. Staré hity jako “The Butcher Strikes Back”, “Metal Discharge” nebo “Bestial Invasion” prostě nemají chybu.

To, že taková zrůdnost jako Tublatanka, měla lepší čas než thrashová legenda Destruction, považuji za hodně blbý fór, ale bylo tomu tak. Takhle si já osobně představuji zlo (smích). Jak spustili “Skúsime to cez vesmír” nebo “Žeravé znamenie osudu”, myslel jsem, že vrhnu. Děs běs, viděl jsem to podruhé a už nikdy víc. Uff, to teda bylo něco.

Epica měla hodně zajímavě řešenou plachtu (resp. plachty) – to bylo první, co mě zaujalo. Nepřišel jsem však na ně očumovat plachty, nýbrž zpěvačku (smích). To fakt není možné, jak je ta baba pěkná. Jenže prvních pár písniček její mikrofon jaksi odmítal fungovat, tudíž ji nebylo vůbec slyšet. Naštěstí se technické problémy brzy vyřešily, a člověk si tak mohl užívat velice pěkné vystoupení.

Z desek mě hudba Queensrÿche nikdy moc nezaujala, takže jsem šel na koncert s tím, že se podívám na kousek, nebude mě to bavit a půjdu pryč. Realita však byla jiná. Zíral jsem na to s otevřenou hubou a nevěřil. Opravdu skvělé a výborné. Úžasná atmosféra, takřka křišťálový zvuk, bezchybné osvětlení, ze studia pro mě nezajímavá hudba se z pódia rázem změnila na něco úchvatného a ten zpěv… prostě super. Tak tady jsem si na tu prdel fakt sednul.

Poté už nastupují samozvaní králové metalu. Osobně jim ty jejich trapné kecy a pozérství nežeru, ale hudbu mají dobrou, o tom není pochyb. Fošny jako “Kings of Metal” nebo “Louder Than Hell” jsou jednoduše heavy metalové bomby. Kdysi jsem na nich vyrůstal a svého času byli společně s Iron Maiden mou nejoblíbenější kapelou, navíc živě jsem je nikdy předtím neviděl, takže jsem se těšil. A to hodně. Jenže, řeknu vám, byl to jeden velký průser. Předně mi vadil opravdu ohromný nával lidí. Já nejsem z cukru, když se o mě někdo otře, tak se nerozsypu, ale co je moc, to je moc. Tam se nedalo hnout, a to jsem zdaleka nebyl vepředu. To bych třeba ještě přežil, přece jenom to byl headliner, tak jej chtělo vidět nejvíc lidí. Co mě však dorazilo, byl absolutně zprasený a neposlouchatelný zvuk. Kytara nebo basa? Neznáme, nevedeme. Byl slyšet jen zpěv Erica Adamse a bicí. Nebo lépe řečeno ne bicí, ale jenom kopáky. A ty byly nahulené tak nahlas, že se to prostě nedalo. Oukej, možná chtěli dostát těm kecům o nejhlasitější skupině světa, ale poslouchat to prostě nešlo. Při každém úderu do kopáku jsem cítil v hlavě, jak se mi otřásají ušní bubínky, až jsem myslel, že mi ta hlava praskne. Jak říkám, nejsem citlivka, ale ohluchnout na koncertě fakt nehodlám. Po dvou skladbách jsem se otočil, odešel a i v kempu nebylo slyšet nic jiného než kopák a zpěv. Co právě hrají, jsem poznával jen podle textu. A co jsem pak později slyšel, že DeMaio zase onanoval deset minut se svojí basovkou a podobné chuťovky… ještě že jsem to neviděl. A to ani nemluvím o tom, co údajně předvedli na autogramiádě (zákaz focení) a tiskovce (žádné otázky). Příště radši pozvat deset kapel, které něco předvedou a dají se poslouchat, než jeden Manowar. Ten ohňostroj na konci si vážně nezasloužili. Pro mě největší zklamání, největší průser a nejhorší koncert letošního Masters of Rock. Nikdy víc. Manowar od teď už jen z CDčka!

Od hudebních fandů pro hudební fandy