Archiv štítku: Mare

Mare – Ebony Tower

Mare - Ebony Tower

Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: 23.8.2018
Label: Terratur Possessions

Tracklist:
01. Flaming Black Zenith
02. Blood Across the Firmament
03. These Foundations of Darkness
04. Nightbound
05. Labyrinth of Dying Stars

Hrací doba: 44:30

Odkazy:

První pohled (H.):

„Ebony Tower“ je nepochybně album, na nějž se čekalo dlouho a netrpělivě a také se od něj mnoho očekávalo, přestože se jedná o formální debut. Mare a jim příbuzné, většinou personálně propojené smečky z Trondheimu, pardon, Nidarosu si na blackmetalové scéně vytvořili zvučné jméno za pomoci neřadových nahrávek a koncertní činnosti, ale na dlouhohrající desky se v mnohých případech čekalo dost dlouho. A v některých, jako třeba u Dark Sonority nebo Black Majesty, se ještě čeká. Kromě Mare už letos stihl vyjít také debut One Tail, One Head, na nějž si tu posvítíme v nejbližší době.

Otázkou je, zdali po tolika letech čekání a odkladů vůbec lze přijít s deskou, která by dokázala dostát extrémně vysokému očekávání…

Mnozí jistě budou tvrdit, že ano, že je „Ebony Tower“ nezemským dílem těch nejvyšších kvalit. Už jen z principu. Ať už díky soudobému nešvaru přechvalování čehokoliv nebo zoufalému hladu po zážitcích, díky němuž mnohdy sami sobě namlouváme, že je něco hlubší, než ve skutečnosti je, aby naše životy nebyly tak prázdné.

Takhle to zní, jako kdyby měl následovat pořádný pojeb, ale tak to úplně není. Spíš jsem jen chtěl jemně naznačit, že „Ebony Tower“ prostě není geniální deska, není to žánrová revoluce ani budoucí klasika, dokonce to není ani album roku. Je to „jenom“ hodně dobrá nahrávka, která byla složena s rozmyslem a určitou, vlastně i dost přitažlivou vizí.

Materiál sám o sobě je nesporně kvalitní. Muzikanti stojící za Mare ostatně už v minulosti prokázali, že skladatelský skill mají, a to nejen v rámci Mare. Čili se nejedná o žádné překvapení. Jednotlivé písně jsou poměrně variabilní a obsahují množství zajímavých zákoutí a momentů, na nichž je vidět, že norsko-švédská čtveřice na nápady úplně nestrádá. Všechny přítomné nástroje odvádějí svou práci prakticky bez výhrad a mají ve finální podobě alba svoje místo i prostor. Vyzdvihnout lze i vokály HBM Azazila, který namísto standardního žánrového skřehotání předvádí majestátní „zpěvné“ zaříkávání a vytáhne i kreace, které nechají vzpomenout na výkon Attily Csihara na legendárním „De mysteriis dom Sathanas“. Nakonec, duch tohoto žánrového pomníku při poslechu „Ebony Tower“ visí ve vzduchu nejen díky vokálům. Na mysli mám ale víc atmosféru než kvalitu.

Ve skladatelské rovině tedy problém evidentně není. Ta je naopak vysoce nadprůměrná. Přesto mi chvíli trvalo, než jsem se k tomuhle zjištění proposlouchal. Ne snad, že by „Ebony Tower“ bylo tak nepřístupným dílem, svým způsobem zní naopak zbytečně přístupně. Spíš jsem jaksi neměl potřebu tu desku plně vnímat a soustředit se. Čím to?

Mare

Najít příčinu zas tak obtížné není, klidně si na ni hned ukažme prstem – zvukově „Ebony Tower“ nemá takovou sílu, jak bych si představoval. Prostě to na můj vkus zní zbytečně přívětivě a sytě, díky čemuž se vytrácí charisma a živočišnost, které přímo tekly ze starších neřadových nahrávek jako „Throne of the Thirteenth Witch“ nebo „Spheres Like Death“. Věřím, že mnohým tento přístup bude vyhovovat více, ale pro mě osobně jde trochu o zklamání, jakkoliv takové pojmenování může znít u desky jako „Ebony Tower“ zbytečně příkře.

Pocity jsou tedy lehce rozporuplné. Na jednu stranu je bez diskuze, že „Ebony Tower“ má nemalou úroveň a že dost jiných kapel takové album nenatočí za celou kariéru. Na straně druhé tu je ale malý červíček pochybnosti, který nahlodává… nahrávka prostě není zas až tak odzbrojující a starší věci mě bavily výrazně víc.


Druhý pohled (Metacyclosynchrotron):

7. 3. 2014, Krakov. Je něco po desáté/jedenácté a právě skončil nejlepší koncert, jaký jsem v životě zažil. Z urvaného místa u hrazení se ohlížím do řídnoucího publika po těch několika známých tvářích a odpovědí na otázku „Tak co Mare?“ mi jsou obvykle nevěřícné pohledy a užaslé kroucení hlavou. Já po pražském koncertu (2012) moc dobře věděl, co mě čeká, ale tentokrát jsem byl uhranut ještě víc, takže jsem měl pro své známé neschopné najít správná slova pochopení. Je tedy jasné, že na „Ebony Tower“ jsem se těšil hodně a nebyl jsem ani zdaleka sám. O to se kapela zasadila vzácnými, ale o to mocnějšími koncerty, na které se sjížděli fanoušci takřka z celého světa, a samozřejmě i velice solidními ípky „Throne of the Thirteenth Witch“ a „Spheres Like Death“.

U předchozích krátkých titulů, zvláště u „Spheres Like Death“, lze vysledovat konkrétní zdroje inspirace, zde je ale souhrn vlivů velice jednotlivý a těžko rozlišitelný. Přesto však zůstává „Ebony Tower“ archetypální ukázkou staré nordické temnoty, jak ji hráli Emperor ještě před debutem, Dødheimsgard a Mayhem na svých prvotinách, nebál bych se ani poukázat na uhrančivou čerň „Under the Funeral Moon“ nebo atmosféru prvních desek Veles a Infernum, pokud si zde odmyslíme nekompetentní hráčství. Vzývána je ale především nadčasová esence žánru. Mare není přiblblá retro kapela a ví, že oltář Satana netřeba velebit dětinskými řečmi a narcistními výstřelky, ale je třeba jej vyhledat například v místech, na která odkazují v posledních větách „Labyrinth of Dying Stars“, nejstarší to skladby „Ebony Tower“.

Mare - Ebony Tower

Pokud je debut Mare něčím výjimečný, je to svou nokturnální, beznadějně ponurou atmosférou. „Ebony Tower“ zmíněné atmosféry dosahují zlomocnými riffy a majestátním kázáním Blixovým; určitě nebudu sám, kdo si při poslechu zažil silné mrazení anebo alespoň jakýsi tíživý pocit uvnitř způsobený především těmito dvěma aspekty hudby. Ale i když v rámci každé (black)metalové desky jsou riffy a atmosféra alfou a omegou, a „Ebony Tower“ nabízí riffy i atmošku jako bič, je zde jistá, zásadní slabina.

Nemyslím si, že by „Ebony Tower“ mělo čím překvapit. Mare umí své motivy vygradovat, monotónní opakování riffů je vždy ozvláštněno mnoha hráčskými detaily, ale v rámci samotné výstavby skladeb „Ebony Tower“ těžce pokulhává a díky fádním kompozicím se materiál až nepříjemně rychle ohrává. Což je vzhledem k létům čekání (a kdo ví jak dlouho se bude čekat na materiál další) docela problém. Snad jen ta úvodní „Flaming Black Zenith“ částečně zpochybňuje výše uvedenou myšlenku. Toto vnímám jako největší negativum nahrávky, ale dovolím si ještě nadhodit pár zatrpklých poznámek.

Bylo opravdu tak nutné vyhodit „Sort messe“ a kdovíkolik minut ambientního materiálu, jen aby se album vešlo na jedno LP? Proč se na produkci dělalo tak strašně dlouho, když je nakonec absolutně bez jakékoliv přidané hodnoty? Ještěže nedošlo ke katastrofě a finální verze nezní tak, jak jsme mohli slyšet na prvně vypuštěné (již smazané) verzi „These Fountains of Darkness“ s dominantní basou, ještě utopenějšími bicími a podivným mixem kytar. Naštěstí mi netrvalo dlouho si na sound zvyknout. Hlavně že jde všechno dobře slyšet…

Je nepopiratelné, že členové Mare jsou blackmetalové esenci oddáni se vší vážností, akorát se ukázalo, že skutečně nepatří mezi nejzářnější talenty. Ale já to tak nějak tušil. „Ebony Tower“ je velice dobrá deska, kvalitně odvedené řemeslo, ze kterého sálá skutečné duchovní přesvědčení, o tom žádná. Ale dělat z tohoto alba například „De mysteriis dom Sathanas“ současné generace by byla pitomost.


Redakční eintopf – srpen 2018

Mare – Ebony Tower
Nejočekávanější deska měsíce:
Mare – Ebony Tower


H.:
1. Mare – Ebony Tower
2. Psyclon Nine – Icon of the Adversary
3. Furze – The Presence…

Zajus:
1. Ólafur Arnalds – re:member
2. Omnium Gatherum – The Burning Cold

Onotius:
1. Manes – Slow Motion Death Sequence
2. Black Tusk – T.C.B.T.
3. Alice In Chains – Rainier Fog

Metacyclosynchrotron:
1. Mare – Ebony Tower
2. Innumerable Forms – Punishment in Flesh
3. Siege Column – Inferno Deathpassion

Cnuk:
1. Idles – Joy as an Act of Resistance
2. Alice In Chains – Rainier Fog
3. Mantar – The Modern Art of Setting Ablaze

H.

H.:

Co může být v srpnu víc než kurva Mare?! Po tolika letech čekání a odkladů konečně vyjde toužebně vyčkávaný debut a očekávání jsou tak vysoká, až není jisté, jestli je vůbec „Ebony Tower“ může naplnit. Přesto se nepochybně jedná o nejvyhlíženější srpnovou desku.

Což ovšem neznamená, že tu není jiného, na co by se dalo těšit. Hodně zvědavý jsem i na novinku Psyclon Nine. Historie a spolehlivost téhle kapely jsou podobně turbulentní jako feťácké eskapády Nero Belluma, ale hudebně to byl vždycky námrd až za roh, takže doufám, že „Icon of the Adversary“ nezklame. Žádná jiná skupina totiž dle mého nedokáže tvrdou elektroniku a metal propojit s takovou přesvědčivostí a úderností jako právě Psyclon Nine, tak snad se to potvrdí i tentokrát.

Do třetice doporučím nahrávku „The Presence…“, o níž se prozatím moc nemluví a dle všeho vyjde podobně jako minulé „Baphomet Wade“ potichu a bez větší pozornosti. Furze je nicméně kult a určitě byste měli vědět, že jeho sedmá řadovka je za dveřmi. Dle popisu to opět vypadá na syrový oldchool black metal, což mi sice nezní tak lákavě jako zfetlá psychedelie „Reaper Subconscious Guide“ a „Psych Minus Space Control“, ale i tak to bude povinnost!

Zajus

Zajus:

Seznam srpnových desek jsem procházel asi pětkrát a už to téměř vypadalo, že mezi neznámými či nezajímavými jmény bude muset rozhodnout los. Srpen je totiž ve všech ohledech suchý měsíc. Nakonec jsem však přeci jen něco našel. Islandský mladík Ólafur Arnalds nepatří mezi moje favority a velice podobný vztah mám i k deathmetalovým melodikům Omnium Gatherum. Jenže v kontextu dalších desek se i na jejich počiny vcelku těším. Arnaldse jsem naposledy slyšel na příjemném „…and They Have Escaped the Weight of Darkness“ před mnoha lety, Omnium Gatherum v podobné době na „New World Shadows“. Možná se ukáže, že srpen bude měsícem, který mi připomene jména, která jsem už téměř zapomněl.

Onotius

Onotius:

Srpen se nese v duchu zvolnění – a to poměrně značném. Trojici desek dohromady sice dám, nicméně to je řekl bych skoro maximum, co z nabídky lze vykutat. A možná jen mi holt něco trestuhodně uniká, kdo ví. Na první příčku pokládám Manes. Ač s novější tvorbou jsem seznámen jen velmi zběžně, stále nesu v paměti, jak jsem svého času hojně ulítával na výpravně zadumaném „Vilosophe“. A tak si říkám, že vydání nové desky mi tak může pomoci proniknout i k těm nahrávkám, které se mi od Manes v přehrávači z nějakého důvodu déle neudržely.

Ten druhý stupínek přenechám říznému sludge metalu v podání Black Tusk, jejichž živočišně primitivní riffáž jistě zabaví. Třetí příčkou pak ověnčím grungové klasiky z Alice in Chains, od nichž očekávám špetku toho správného dospělého a upřímného grungového maintstreamu.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Kdybych měl dát dohromady seznam nejlepších koncertů, které jsem zažil, tak první dvě pozice bez váhání obsadím norskými Mare. Jen těžko popsat, co se během dvou magických večerů v Praze (2012) a Krakově (2014) vlastně dělo, je ovšem jasné, že patřím mezi početné zástupy těch, kteří díky vystoupením a povedeným ípkům na dlouhou desku Mare netrpělivě čekají. Po neustálých průtazích, odkladech a já nevím čem ještě vyjde „Ebony Tower“ již s definitivní platností 23. srpna. Tohle si skutečně nelze nechat ujít, i když dosavad vypuštěné ukázky ve mně vzbudily i jisté pochybnosti.

Mare

Podobně se těším i na dlouhohrající debut zámořských death metalistů Innumerable Forms, jelikož jejich první EP „Dark Worship“ (2010) je prostě dokonalá porce těžkotonážního, temného death metalu staré tradice. Maličko se obávám upsání Profound Lore a rozšíření kapelní sestavy, každopádně cítím, že možnost zklamání je v případě „Punishment in Flesh“ nižší než u „Ebony Tower“.

Očekávání je prostě svině, co dovede prožitek divně zabarvit, takže bude záhodno srpnové zkoumání výše uvedených desek proložit debutem kapely, kterou jsem před pár týdny ještě neznal. „Inferno Deathpassion“ newjerseyských Siege Column už někde streamovalo, já si pár skladeb naslepo pustil a mix té nejstarší Sepultury, Sarcófago a Bathory zahraný se zvěrskou intenzitou Proclamation mě opravdu mile překvapil. Takže jakmile album na začátku srpna regulérně vyjde, jdu do něj.

Cnuk

Cnuk:

Srpen nabízí poměrně slušný materiál. Má zvědavost se upíná na těžkou váhu grunge – Alice in Chains. Jejich novinka „Rainier Fog“ bude již třetí řadovkou s DuVallem v sestavě, čímž se vyrovnává éře Staleyho. Patřím k těm, jimž noví Alice in Chains šmakují, a to i včetně poslední desky „The Devil Put Dinosaurs Here“, která nebyla úplně dobře přijata. Venku už jsou dva singly, dle nichž soudím, že i „Rainier Fog“ mi bude po chuti.

Alice in Chains

Ve stejný den, tedy 24. srpna, vychází také třetí album německých Mantar nazvané „The Modern Art of Setting Ablaze“. Vzhledem k povaze předchozích dvou počinů, tak nějak počítám s tím, že nové album bude sázka na jistotu. Styl Mantar mi sedí, není moc k čemu ho přirovnat, a přitom je tak jednoduchý. Rovněž jako v předchozím případě, i tady jsou již k poslechu dvě pecky, dokonce opatřené i klipy, no a vypadá to opět dobře.

Jako poslední zmiňuji těšení z těch největších, nejen za srpen, ale za celý rok 2018. Poslední den v měsíci spatří světlo světa novinka punkerů Idles, „Joy as an Act of Resistance“. Jejich loňská prvotina „Brutalism“ mě semlela jako v hardcoru dlouho nic, takže očekávání od nového alba jsou hodně vysoká. Aby se to nepletlo, i tady už jsou k dispozici dva klipy ke zhlédnutí a poslechu a i tady jsem spokojen. Především pak první píseň „Collosus“ předznamenává povedenou záležitost.


Lamia Vox: nový sedmipalec

Ruská ambientní umělkyně Lamia Vox vytvořila několik skladeb pro chystaný debut norských Mare, avšak pro účely „Ebony Tower“ byla využita pouze jediná, která slouží jako outro. Zbylé dvě kompozice se objeví na limitovaném sedmipalci, který vyjde 23. srpna po boku prvotiny Mare. Skladbu „All Hope Abandon“ si můžete pustit zde:


Mare – Spheres Like Death / Throne of the Thirteenth Witch

Mare - Spheres Like Death / Throne of the Thirteenth Witch
Země: Norsko
Žánr: black metal
Datum vydání: únor 2013
Label: Terratur Possessions

Odkazy:

Kompilačky sice obvykle neposlouchám, protože obecně dávám mnohem radši přednost klasickým jednotlitým dlouhohrajícím deskám, avšak norské ďábly Mare jsem měl v hledáčku už delší dobu a navíc kapela doposud žádnou řadovku nevydala, tudíž jsem diskem, který přináší dvě předchozí EP “Spheres Like Death” a “Throne of the Thirteenth Witch” na jednom nosiči, nepohrdl a podíval se mu na zoubek…

Na kapelu jsem až doposud slyšel samé nadšené ohlasy z řad fandů podzemního black metalu a po samotném poslechu jim musím dát bezezbytku pravdu, jelikož muzika Mare má opravdu ohromnou sílu. Jde o black metal se silnou okultní atmosférou, který ctí kořeny svého žánru, přesto nezní jako kopírka největších norských legend, ačkoliv v některých momentech si na jistá jména člověk vzpomene – kupříkladu nad “Nachtmahrwalzer – Invocation of the Succubus” se vznáší znatelný zápach Mayhem z období “De Mysteriis dom Sathanas”. Nejvíce se mi ovšem Mare líbí v těch nejpomalejších skladbách, kdy je jejich hudba cítit vskutku mocnou okultní atmosférou, jak to dokazuje třeba rituální “Spheres Like Death” nebo jisté pasáže v “Black Magic Funeral” a “Throne of the Thirteenth Witch”.

Po hudební stránce jsou Mare opravdu skvělí a rozhodně splnili to, co jsem od nich očekával, což při jejich referencích nebylo zrovna málo. Jedinou nevýhodu tohoto konkrétního počinu vidím v tom, že obě EP jsou poměrně rozdílná co do zvukové stránky a část s názvem “Throne of the Thirteenth Witch” má mnohem špinavější a zahuhlanější sound. Ale s tím se vzhledem k povaze kompilace tak nějak dalo počítat.

V poslední době se s oblibou tvrdí, že norský black metal už není, co to bývalo, a že štafetu již přebraly země jako Francie, Polsko nebo východoevropské státy. Skupiny jako Mare ovšem jasně dokazují, že to tak úplně není pravda a že norský black metal zdaleka neřekl své poslední slovo. Pro příznivce žánru povinnost!