Archiv štítku: Marillion

Redakční eintopf #45.5 – speciál 2012 (Stick)

Stick

Stick:

Top5 2012:
1. Marillion – Sounds That Can’t Be Made
2. Converge – All We Love We Leave Behind
3. Kreator – Phantom Antichrist
4. Marduk – Serpent Sermon
5. In Mourning – The Weight of Oceans

CZ/SVK deska roku:
1. Forgotten Silence – La grande bouffe
2. Mörkhimmel – Zloskřivec

Neřadový počin roku:
Agalloch – Faustian Echoes

Artwork roku:
Marillion – Sounds That Can’t Be Made

Shit roku:
John Frusciante – PBX Funicular Intaglio Zone

Koncert roku:
Marillion: Praha – Retro Music Hall, 25.11.2012

Videoklip roku:
Les discrets – Ariettes oubliées

Potěšení roku:
Blaze Bayley

Zklamání roku:
úmrtí Marka Reala

Top5 2012:

1. Marillion – Sounds That Can’t Be Made
Tahle celkem nedoceněná progresivní rocková sebranka má patent na krásnou emotivní muziku. Způsob, jakým dokáže chytit za srdce a změnit tak vaše momentální rozpoložení od smutku po radost, se jen tak u někoho nevidí. Je super, že i po těch letech má v sobě neskonalou chuť a schopnost ty krásné pocity přenášet. Steve Hogarth musí mít šťastný život, jako jednomu z mála umělců se mu opravdu daří svými texty dotknout lidského srdce. A kytarová hra Steva Rotheryho je vymazlená až na vrchol. Osm skladeb, osm srdcovek. Ani jedna nezapadne mezi těmi ostatními. Silné emoce a krásné melodie.

2. Converge – All We Love We Leave Behind
Tahle divoká parta si mě svou tvorbou získala už před pár lety. Ale s novou deskou mě posadili na prdel. Nejvyzrálejší výtvor téhle kapely, jedna silná skladba střídá druhou a vůbec vás nenapadne, že byste nějakou přeskočili. Šílený řev Jacoba Bannona má sílu vyřvat do hlavy díru a zběsilá hra celé kapely vlévá čerstvou energii do mojí zmučený palice. Nejlepší kus? Titulní “All We Love We Leave Behind” je jednoznačná sázka na jistotu.

3. Kreator – Phantom Antichrist
Nemůžu samozřejmě zapomenout na své oblíbené thrashové velikány z Německa, jejichž tvorba je pro mě naprosto zásadní, a to od raných divočáren až po dnešní podobu. Na své červnové desce “Phantom Antichrist” se Kreator nechali obejmout heavy metalovými vlivy a do své muziky naroubovali více melodií, než je u nich obvyklé. Nicméně to není vůbec žádný důvod myslet si, že se Kreator zaprodali nebo podobné kraviny. Pořád je to ten plnokrevný thrash metal se zběsilými riffy a kytarovými běhy Fina Samiho a sírou naplněným hlasem ikonického Milleho Petrozzy.

4. Marduk – Serpent Sermon
Marduk pro mě začali existovat až s deskou “World Funeral”, což byl první moment, kdy jsem se s nimi potkal. Od té doby už utekl nějaký pátek a tento rok nám Marduk naservírovali novou desku. Došlo k malému hudebnímu a zvukovému posunu. Kytary jsou mnohem čítelnější a Mortuusovy vokály čím dál chorobnější. Ale ani tady nedošlo k žádnému měknutí, hned na úvod titulní skladba zašlape do země a přitom stihne v refrénu vypálit vkusnou melodii. A tak to je celou desku, zběsilost, agrese a všudypřítomné melodie, buď skryté nebo přímo odhalené.

5. In Mourning – The Weight of Oceans
Švédský cit pro atmosféru je nám každý rok servírován na hromadě nahrávek. Mě tentokrát nejvíce přesvědčila partička In Mourning, která mi děsně připomíná Opeth s důrazem na atmosférické prvky své hudby. Jinými slovy přes jistou známku technické náročnosti se tu nevyužívá složité lámání rytmů a najazzlé kytarové finesy. Valí se to pěkně od podlahy v relativně členitých kompozicích, ale s takovou atmosférou, že u každé skladby úplně cítíte, že se ani nemůže jmenovat jinak, protože to by už bylo něco špatně. Platí to hned u úvodní “Colossus”, která je skutečně kolosální.

Forgotten Silence - La grande bouffe

CZ/SVK deska roku:

1. Forgotten Silence – La grande bouffe
Pánové z Forgotten Silence jsou perfektní muzikanti. Jednou za dlouhý čas nám to dokážou novou deskou a krátkým turné. Stejně tak tomu bylo v případě “Velké žranice”, což je překlad názvu desky a filmu, se kterým je volně provázána. Komu se líbily jazzové a artové improvizace na desce “Kro Ni Ka”, může se cítit mírně překvapen, protože tahle deska je zase úplně jiná. Vrátily se vokály, které přináší nový velmi kvalitní zpěvák Satyr. Kompozice jsou těžké na poslech, ale vždy je tam nějaký motiv, kterého se můžete chytit. Jsou tu jazzové figury ve skladbě “Translucide (Brighton II.)”, stejně jako zběsilý nářez “Aalborg”, který svým hrdelním chropotem zaštítil BrunoHypnos. Myslím, že by hoši mohli u tempa vydávání desek zůstat, pokud je to základní podmínka k tomu, aby vytvořili skutečný klenot naší hudební scény, jakým tahle deska je.

2. Mörkhimmel – Zloskřivec
Kapela, jejíž název padne jako prdel na hrnec, a ještě geniálnější název desky. “Zloskřivec”, to může být prakticky kdokoliv nebo cokoliv. Je jen na vás, jakou variantu si ve své fantazii představíte. Kombinují black metal s crustem a zní to sakra dobře. Tahle špína působí jako skvělý průplach pro člověka znechuceného celým současným světem, k čemuž mu zpěvák Slávek svým nemocným hlasem blije romantický text o “Hromadě mrtvých krav”. Jednoznačná naděje českého undergroundu.

Neřadový počin roku:

Agalloch – Faustian Echoes
Agalloch jsou geniální. Ať už naservírujou cokoliv, spolknu jim to i s navijákem, a to i v případě tohoto výpravného EP, tvořeného jedinou skladbou. Jedná se o mocný příběh Fausta, ke kterému byl vytvořen výpravný soundtrack využívající všech možných prostředků pro umocnění atmosféry, jakou dokáží Agalloch rozhazovat po hrstech.

Marillion - Sounds That Can't Be Made

Artwork roku:

Marillion – Sounds That Can’t Be Made
Tenhle úsporný, decentní, přitom kombinací barev naprosto výrazný obal ze skvělé desky opanoval mé srdce. Tuhle desku chci na vinylu jen pro ten pocit kochání se už jenom když se na něj podívám.

Shit roku:

John Frusciante – PBX Funicular Intaglio Zone
Nechápu, kde se stala chyba, ale že tenhle vcelku schopný a originální kytarista nahraje něco takového a ještě to bude mít chuť vydávat, to by mě nenapadlo nikdy. Na tomto “albu” si hraje s programovacími mašinkami a své náhodné pokusy zaznamenal se slovy, že v tom teď vidí budoucnost své tvorby. Nemůžu si pomoct, ale mám takový dojem, že Johnovi z té meditace už definitivně hráblo. Zářivě růžový křiklavý obal dostatečně varuje před obsahem tohoto “výtvoru”.

Koncert roku:

Marillion: Praha – Retro Music Hall, 25.11.2012
Marillion celkem ovládají můj letošní hudební rok. Konečně jsem si taky splnil odvěký sen v podobě jejich živého vystoupení. A to byla čirá radost, sledovat ty postarší pány, s jakým elánem kouzlí ty krásné melodie a texty, a jak tím dokázali posluchače dokonale zabalit. Nevím jak ostatní návštěvníci, ale já fakt na dvě hodiny zapomněl na všechno a jenom vnímal tu čirou nádheru.

Videoklip roku:

Les discrets – Ariettes oubliées
Tihle melancholičtí mistři přišli s černobílým zdánlivě nicneříkajícím klipem. Ale na mě působí víc než sledování nějakých nabušených svalovců zdvíhajících pěstí. Melancholie a smutek ze skladby i z videa stříká na všechny strany a je jen na vás, nakolik se tím necháte obejmout.

Potěšení roku:

Blaze Bayley
Dost mě potěšila forma a celkový přístup zpěváka Blaze Bayleyho ke své hudbě a ke svým fanouškům. V jeho hrudi tluče opravdové metalové srdce a obě letošní setkání s ním vždy dokázala nakopnout a dát sílu jít dál a se vztyčenou hlavou se postavit svým problémům. Co mě na tom tak těší? Že tu sílu v sobě našel přes všechny útrapy i Blaze Bayley.

Zklamání roku:

úmrtí Marka Reala
Smrt Marka Reala z kapely Riot, se kterou předtím vydal úžasnou desku.

Marillion

Zhodnocení roku:

Po hudební stránce byl tento rok jako vždycky chvíli lepší, chvíli horší. Poznával jsem nové kapely s novými výbornými deskami, zatímco mě moji oblíbenci dokázali svými novými počiny zklamat. Arogance mezi některými metalovými fanoušky pořád přetrvává a bude přetrvávat dál. Zásadní věcí by bylo oddělení zrn od plev v rámci metalových kapel, vychází příliš mnoho zbytečných desek, který poslouchá jen pár lidí, nebo se to nedá poslouchat vůbec. Jestli tohle zahlcování bude pokračovat, neumím si ty důsledky představit. Jo a chybí nějaké velké jméno na poli heavy metalu, ti nejlepší z oboru už pomalu stárnou a Sabaton za budoucnost heavy metalu při troše zdravého rozumu považovat fakt nejde.


Marillion – Sounds That Can’t Be Made

Marillion - Sounds That Can't Be Made
Země: Velká Británie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 17.9.2012
Label: Ear Music

Tracklist:
01. Gaza
02. Sounds That Can’t Be Made
03. Pour My Love
04. Power
05. Montreál
06. Invisible Ink
07. Lucky Man
08. The Sky Above the Rain

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook

Pozice Marillion na progresivní rockové scéně je trošku složitější. Přestože jejich alba nepostrádají originalitu a jsou plné zajímavých nápadů, nikdy se nestaly klasikami žánru. Samotní Marillion nikdy nebyli tak úspěšní jako Pink Floyd, svými nástupci citováni jako Rush a Genesis, ani považováni za takové inovátory jako třeba Camel. Je sice fakt, že patří spíš až do druhé vlny progresivního rocku, která vznikla ke konci sedmdesátých let, ale upřímně, nikdy jsem nechápal, proč nezískali takovou pozici, jakou by si zasloužili, protože už jen jméno kapely je předzvěstí kvalitního posluchačského zážitku. “Sounds That Can’t Be Made” je již sedmnáctným studiovým albem kapely a rozhodně se nedá říct, že by se Marillion po tolika albech začali opakovat a vyvolávat tak dojem kapely žijící ze své minulosti.

Oproti předchozím studiovkám “Somewhere Else” a “Happiness Is the Road” je novinka opět albem, se kterým jako by se vrátil duch těch Marillion, které jsem si před lety oblíbil. Zmíněné desky, které vyšly v posledních letech, mi připadaly tak nějak nedotažené. Spíchnuté horkou jehlou, a i když obsahovaly několik zajímavých skladeb, byly doplňovány taky až přílišným množstvím vaty, která celkový dojem srážela. Na “Sounds That Can’t Be Made” se opět podařilo vybalancovat progresivní stránku s tou popovější a melodičtější na jedničku. Kdybych měl aktuální hudební výraz Marillion charakterizovat nějakým přirovnáním, tak bych jej označil jako spojení pozdních Pink Floyd na albu “The Division Bell” a U2 na “Joshua Tree”. Zvukově není novinka žádnou revolucí, oproti nedávné historii došlo snad jen k mírnému “oživení” kytary Stevea Rotheryho, která zní dravěji a živelněji, a i díky tomu má novinka větší drive a nepůsobí tak unyle, jak jsem vzhledem k minulým albům očekával.

Při pohledu na seznam skladeb jsem byl příjemně překvapen, že při délce 75 minut obsahuje deska pouze osm skladeb, přičemž tři z nich se svou stopáží přehouply přes hranici deseti minut. A ne náhodou tyto nejdelší skladby představují ty nejsilnější písně na albu. Úvodní sedmnáctiminutová “Gaza” je předčasným vrcholem celé desky. Dokázal bych si ji představit na jiném místě, protože si myslím, že jako otvírák alba se zas tak úplně nehodí a spíš by se vyjímala v jeho středu, kde by vynikla o dost víc. Zařazením na počátek alba může v leckom vyvolávat dojem nudného úvodu. “Gaza” lyricky zpracovává kulturně-politické téma obyvatel Izraele, zejména (jak už název napovídá) v oblasti Gazy z pohledu tamních dětí. Nejsem fanouškem politické angažovanosti v hudbě a prosazování těchto názorů, ale u Marillion jsem ochotný to přehlédnout, zvlášť vezmeme-li v potaz, že to není úplně běžné téma, kterým by se zabývali. Na ploše sedmnácti minut se dočkáme snad všech hudebních poloh, které kapela ve své tvorbě mísí. Od art-rockového úvodu, přes skoro až metalovou pasáž kolem druhé až čtvrté minuty, samozřejmě nechybí klávesově-kytarové intermezzo a končí se za zvuků bombastického popového odéru. Prostě vše, co mají fanoušci na jejich hudbě rádi, je napěchováno na ploše čtvrt hodiny a jednotlivé motivy do sebe přechází tak nenuceným a plynulým způsobem, že je to až neskutečné. Následující “Sounds That Can’t Be Made” je klasickou písní Marillion, tak jak je fanoušci znají na albech z devadesátých let. Právě tuto skladbu bych z těch kratších označil jako nejsilnější. Ústřední vokální linka Stevea Hogartha je ozdobou celé desky. Steve se navíc album od alba zlepšuje a dává tak zapomenout na (pro některé fanoušky) nenahraditelného Dereka “Fishe” Dicka z prvního období fungování skupiny.

Baladická “Power” je nejlepší takto zaměřenou písní, kterou jsem od Marillion za hodně dlouhou dobu slyšel. Krásná zvonivá kytara ve spojení s bubny Iana Mosleyho tuto skladbu posouvá z pozice další z řady balad kapely na vyšší level. “Power” jsem si oblíbil hned na první poslech a to, co je na ní započato, je do dokonalosti dotaženo v další rozmáchlé kompozici “Montréal”, která postupně graduje až v bohatě klenutý refrén na konci skladby. Po celou dobu se nese spíš v atmosferičtějších vodách a teprve ke konci Rothery pořádně hrábne do strun. “Invisible Ink” začíná opět odlehčeně, ale postupně přejde v pop-rockovou skladbu, za kterou by se v rádiu nemusela stydět ani parta kolem Bono Voxe. Hogarth předvádí to nejlepší ze svého hlasového rejstříku a jeho kolegové, kteří spolu hrají už 30 let jsou perfektně sehraní. Přesně tohle jsou momenty, při kterých si člověk říká, že Marillion jsou nedoceněná kapela, která si zaslouží větší pozornost, než se jí dostává. Podle pravidla “to nejlepší na konec” si borci schovali závěrečnou zasněnou “The Sky Above the Rain”. Kytarové sólo, které proplétá závěr této skladby, je doslova fenomenální a dává vzpomenout na Davida Gilmoura v nejlepších letech. Už jen díky tomuto momentu jsem byl ochotný přehlédnout trošku roztahanější úvod, který jsem původně považoval za nutné zlo, kdy kapela prostě potřebovala skladbu vystavit epičtějším způsobem.

Marillion

Když si to tak sumíruju, tak mě vlastně nenapadá žádná závažná výtka. I přes předlouhou stopáž, která je v rámci žánru už takovým pravidlem, plyne “Sounds That Can’t Be Made” neuvěřitelně lehce, aniž by nutilo k zamyšlení, že tenhle nebo tamten moment je zbytečně natahován a nudný. Po mírném zklamání, které mi letos přichystal Neal Morse, je novinka Marillion přesně takovým albem, které mi zacelí díru v letošním progrockovém deficitu opravdu kvalitních alb, kterých zas až tak nebylo. Pokud příště vše dopadne tak jako na “Sounds That Can’t Be Made”, jsem ochoten si zase počkat tři roky a není nutno vydávat průměrná alba s ročním odstupem, protože Marillion mě přesvědčili, že stále umí a že řada kolegů-vrstevníků jim jejich skladatelskou svěžest a vitalitu může jen tiše závidět.