 |
|
Země: Japonsko Originální název: Ninja bugeicho momochi sandayu Režie: Norifumi Suzuki Hrací doba: 117 min Zdroj fotek: IMDb.com
|
(Budou spoilery.)
„Ninja bugeicho momochi sandayu“ je jedním ze známých samurajských filmů z osmdesátých let, jichž se ve své době v Japonsku točily hromady. Dovolil bych si tvrdit, že tento lze považovat za kultovní i v našich končinách, kde byl uveden jako „Šogunovi nindžové“. Věřím, že spoustě z vás, především těm dříve narozeným, bude tenhle kousek přinejmenším povědomý a třeba si někteří dokonce vybaví jméno Hiroyuki Sanady, který tady a i v dalších japonských filmech té doby bitkoval jak pán.
Jak už tomu u podobných japonských snímků často bývá, děj je poměrně nepřehledný a člověk se místy musí docela snažit, aby se chytal. V základě jde asi o to, že pán Hideyoshi se pokusí zničit konkurenční klan Momochi. Mocenské důvody, nějaká ta pomsta, znáte to. Prakticky se to povede až na jeden malý detail, a sice že krvavému řádění unikne malý Momochi Takamaru, jenž se svým opatrovníkem a rodinnou dýkou uprchne do Číny. Dýka bude hrát důležitou roli, protože společně ještě s druhou rodinnou dýkou dává dohromady mapu ke zlatému dolu rodu Momochi. Po letech se Takamaru vrací do Japonska a hodlá se pomstít. Naštěstí zde stále přežívají lidé věrní jeho rodu, takže pár spojenců mít bude, přesto budou stále v menšině.
„Ninja bugeicho momochi sandayu“ je zajímavé hned v několika ohledech. Takamaru byl v příběhu vycvičen v Číně, takže praktikuje zdejší bojová umění, a proti samurajům nakonec zvítězí, což bych tedy u japonského bijáku úplně nečekal. Legendární jsou samozřejmě i pavoučí nindžové, kteří lezou po čtyřech po kmeni stromů jak pavouci, nahoru, dolů a brutální rychlostí, taky skáčou ze stromu na strom a jsou mocně humorní. Kromě toho se taky dokážou prohrabávat pod zemí a vůbec je nesere kamenité podloží nebo snad že by pod tou zemí měli dýchat. Prostě prča.
„Ninja bugeicho momochi sandayu“ ovšem popírá fyziku a logiku i v dalších ohledech. Čert vem to skákání. Ale že tady jdou odrážet šípy tím, že se brutálně rychle roztočíte na laně, to mě teda fakt dostalo. Ale to jsou takové hovadiny, s nimiž vlastně i docela počítáte, když si takový film pouštíte. Mnohem víc mě spíš sralo, že hlavní hrdina se skoro celý biják choval jako naprostý píčus. Nicméně i s tím bych ještě dokázal žít. Přes ten největší mínus jsem se ale přenést nedokázal:
Kdo u tohohle filmu vybíral muziku, toho by měli fakt vykastrovat, protože to teda bylo maso. Máme tady historickou dobrodružnou akci z feudálního Japonska, jejíž příběh a všechno je vlastně poměrně seriózní (provedení má svoje mouchy, ale to ponechme stranou). K tomu však celou dobu hraje absolutně nepasující rozjuchaná hudba, jíž vévodí funky basa a pohodový saxík. Ty vole, tohle byl fakt hell a prakticky celý snímek, který by sám o sobě nebyl nijak hrozný (protože k takhle starým věcem už má člověk trochu tolerance a pár kladů se taky najde), to splachuje do hajzlu. Chvíli jsem se tomu fakt strašně smál, ale za nějakou dobu mě to začalo prudce srát. To bylo utrpení a nejde to omluvit ani dobou. Nepamatuju si, že by mi někdy nějaký film takhle zkurvil jeho hudební doprovod.
Celkově „Ninja bugeicho momochi sandayu“ vnímám dost rozporuplně. Jak jsem řekl, snímek má i svoje světlé stránky. Úvodní masakr rodu Momochi dokáže navnadit. Akčnější závěr má docela solidní tempo a je zábavný, dokonce by v něm člověk odpustil i to odrážení šípu točením. Dobrý je také hlavní záporák v podání Sonnyho Chiby, který tu k sobě má dva úchylné poskoky, jednoho hluchého a druhého němého. Záporů se tu však bohužel najde hodně a uvěřitelnost / logika místy dostává na prdel až přespříliš. Dneska už to je vhodné jen výhradně pro fandy samurajských filmů a nostalgiky. Ostatní jistě najdou lepší samurajské řezničiny.