Archiv štítku: Master’s Hammer

Redakční eintopf – speciál 2018: Cnuk

24.1.2019 Cnuk 1 komentář

Cnuk:

Top5 2018:
1. Idles – Joy as an Act of Resistance
2. Voivod – The Wake
3. Daughters – You Won’t Get What You Want
4. Turnstile – Time & Space
5. Infernal Coil – Within a World Forgotten

CZ/SVK deska roku:
1. Nikander – Sekyra prohnaná kolenem
2. Master’s Hammer – Fascinator
3. Murder Inc. – Umlčen navěky

Neřadový počin roku:
1. Protomartyr – Consolation
2. Tomb Mold – Cerulean Salvation
3. Vole – Zmrzliny

Artwork roku:
Portal – Ion

Objev roku:
Tropical Fuck Storm

Shit roku:
Rivers of Nihil – Where Owls Know My Name

Koncert roku:
1. Idles: Praha – Futurum, 13.11.2018
2. Bölzer: Praha – Nová Chmelnice, 16.10.2018
3. Judas Priest: Plzeň – Home Monitoring Arena, 12.6.2018

Videoklip roku:
Idles – Danny Nedelko

Film roku:
1. Hereditary
2. The House That Jack Built
3. Upgrade

Potěšení roku:
silnější rok než ty předchozí

Zklamání roku:
já sám

Top5 2018:

1. Idles – Joy as an Act of Resistance

Minulý rok jim první příčka mé top pětky o kousek utekla, avšak tentokrát si to s albem „Joy as an Act of Resistance“ už plně zaslouží. Energií nabitý post-hardcore punk plný trefných sloganů a okázalé nápaditosti. To jsou poslední Idles. Čtrnáct písní, které fungují jak samostatně, tak dohromady. Pohledy na problémy současné Británie, svazující společenské tendence i osobní vypořádání se se životem. Jedna z nejlepších kytarových nahrávek posledních let, dost možná budoucí klasika. Neuvěřitelná je rovněž skutečnost, že minulá (loňská!) deska „Brutalism“ nebyla o nic horší, ba naopak, nezaostává vůbec v ničem. Idles se zkrátka vyplatí sledovat.

2. Voivod – The Wake

Co dodat k Voivod. Vždy to byla naprosto svá kapela, s vlastními pravidly a originálním rukopisem, na hony vzdáleným všem ostatním. „The Wake“ je opět zastihlo v prvotřídní formě. Psychedelický, progresivní metal punk vyprávějící téměř hodinový dystopický příběh o lidstvu, jenž vyvrcholí retrospektivní šíleností „Sonic Mycelium“. Na své si tu musí přijít každý fanoušek kapely. Ani po všech těch letech nepřestávají být výzvou i pro léta trénované ucho, a navíc nezamrzají v čase, takže je v jejich tvorbě stále co objevovat. „The Wake“ je dalším výrazným momentem v už tak výjimečně zářivé kariéře Voivod.

3. Daughters – You Won’t Get What You Want

Návratová alba to nemají jednoduché. Šance, že to nebude stát za moc je vcelku veliká. To ale není případem Daughters. Po několikaleté odmlce se vytasili s plackou „You Won’t Get What You Want“, s níž opět dotlačili svůj styl k jiným obzorům a stvořili skutečné dílo. Skřípavý noise rock v kombinaci s rachotivým industrialem a spoustou dalších vlivů. Svojí tísnivou atmosférou a naléhavým vokálem působí na posluchače jako mučicí nástroj. Mučicí nástroj v nitru těla. Nejambicióznější věc, jakou jsem loni slyšel.

4. Turnstile – Time & Space

Když jsem na „Time & Space“ psal recenzi, připadalo mi toto album dobré, avšak ani v nejmenším mě nenapadlo, že nakonec skončí v mojí roční top pětce. Máme však co do činění s nahrávkou, která roste. A roste hodně. Vracím se k ní víc, než bych býval čekal, a to, co jsem ji v recenzi vytýkal, jsem si oblíbil. Žádné fádní riffy ani stokrát slyšené fráze. Plno hravosti, neotřelých nápadů a otevřenost vůči experimentům. Živá voda do zatuchlých stok newyorského hardcoru.

5. Infernal Coil – Within a World Forgotten

„Within a World Forgotten“, první dlouhohrající počin Infernal Coil, a hned je z toho majestátní war/deathgrindový výplach neberoucí si absolutně žádné servítky. Chaotické, běsnící, natlakované, utiskující. Posluchač je zahnán do kouta a líbí se mu to. Zdánlivě nepřístupné album, které si však brzy posluchače omotá kolem prstu. Výborná, místy cíleně šílená produkce jen dopomáhá v utvoření tak zneklidňující nahrávky, jakou „Within a World Forgotten“ je. O pátou pozici se mi prala spousta desek, nakonec ji dávám tomuto deathmetalovému opusu roku.

CZ/SVK deska roku:

1. Nikander – Sekyra prohnaná kolenem

„Sekyra prohnaná kolenem“ je velice příznačným názvem, protože přesně takhle prvotina brněnských Nikander zní. Stoner/sludgový válec poháněný tvrdými riffy, neprostupnou rytmikou a štípajícím krákorem. To vše v pořádně neučesaném zvuku zahráno se vší přesvědčivostí. Nikander se neztratí ani v porovnání se zahraniční konkurencí, navíc ty české texty jsou krásným bonusem. Víc takových desek.

2. Master’s Hammer – Fascinator

Jak vidno, stálá sestava a koncertní činnost evidentně Master’s Hammer prospívá. Mistrovo kladivo se totiž konečně vrátilo tam, kam patří – na přední pozice českého, potažmo československého metalu. Po nepříliš přesvědčivých albech je „Fascinator“ zase deskou hodnou Štormova pera obsahující všechny důležité ingredience. Ať už jsou jimi povedené skladatelské nápady, patřičná chytlavost, živočišnost, důvtipné texty nebo propracovaná produkce, vše se sešlo ve vhodný okamžik. Štormovský avantgardní black metal opět ožívá.

3. Murder Inc. – Umlčen navěky

Třetí místo věnuji berounské řeži Murder Inc. Thrash metal obecně v uplynulém roce skomíral a tohle je vlastně jediná ryze thrashová placka, jakou jsem slyšel. Murder Inc. se toho nebojí a „Umlčen navěky“ je i přes počáteční nedůvěřivost parádní staroškolskou jízdou okořeněnou o špínu black metalu. Není to žádné geniální dílo, ale za ten tah na bránu a dávku upřímnosti si tu třetí tuzemskou příčku zaslouží.

Neřadový počin roku:

1. Protomartyr – Consolation

Protomartyr vnímám ze současného post-punkového obrození za nejvýraznější jméno. „Consolation“ navazuje na poslední řadovku „Relatives in Descent“, přičemž se jí daří přinést také něco nového. Výrazný je hlavně příspěvek Kelley Deal pod písněmi „Wheel of Fortune“ a „You Always Win“, které patří k tomu nejlepšímu, co doposud Protomartyr vyprodukovali. Depka jak hrom.

2. Tomb Mold – Cerulean Salvation

Jako by snad výtečná deska „Manor of Infinite Forms“ nestačila, Tomb Mold stihli loni přiložit pod kotlem ještě jednou. Dvoupísňové EP pokračuje v záhrobním metalu smrti té nejvyšší kvality, plném hnusu, drtivých riffů a zvrácených nálad. Stará škola vkusně přenesena do současnosti. Na klasické řadovce byly i lepší vály, ale i tak „Cerulean Salvation“ rozhodně potvrzuje silné rozpoložení těchto Kanaďanů.

3. Vole – Zmrzliny

Na třetí místo vkládám pouhý singl, dokonce ani ne dvouminutový. Skladbu „Zmrzliny“ vydali Vole v červnu, ale nakonec vyšla i na kompilačce „Psych Tent ‘18“. Opět je to nekompromisní, na žádné trendy ani zajeté standardy nehledící punková zhůvěřilost opatřená nevybíravým textem a super vizuálem, bůh ví (Vole ví) proč nazvaná „Zmrzliny“. Tuzemský punk, kterému fandím.

Artwork roku:

Portal – Ion

To nejlepší na nové desce Portal je právě její obálka. Mohutné výboje energie, nad kterými se postupně ztrácí kontrola. Pulsující blesky mezi spletí nekončících mrakodrapů. Černobílá válka proudů, výrazně pomáhající materiálu na „Ion“ k dokreslení kýžené atmosféry. Zbigniew M. Beliak má na kontě další výtečný obal. Doporučuji zhlédnout plné ztvárnění.

Objev roku:

Tropical Fuck Storm

Jestli jsem minulý rok slyšel něco, co jsem do té doby v takovéto podobě nikdy neslyšel, tak je to prvotina „A Laughing Death in Meatspace“ od Australanů Tropical Fuck Storm. Tahle ani ne dva roky stará kapela hraje chaotický psychedelický noise blues art punk rock, těžko k něčemu přirovnatelný, avšak mající hlavu a patu a především zvláštní charisma, které láká k dalším poslechům. Možná jsem do toho ještě nepronikl naplno, abych desku patřičně ocenil a utvořil si na ni nějaký ucelený názor, každopádně k napsání několika odstavců jsem se prostě neodhodlal. Zcela určitě ale zajímavá záležitost.

Shit roku:

Rivers of Nihil – Where Owls Know My Name

Možná, že termín shit by více vystihoval třeba poslední desku norských Shining, avšak já zde uvedu Rivers of Nihil. Jejich „Where Owls Know My Name“ je totiž ztělesněním snad všeho, co nemám rád. Zbytečně překombinovaný mišmaš, nicneříkající bezpohlavní hraní, plochý zvuk, absolutní vyumělkovanost, podbízivost všemu a všem, prostě tomu nevěřím ani minutu. Jak se říká, řemeslně je to asi v pořádku, borci na ty nástroje jistojistě umí, ale já z toho nemám lautr nic. Zní to, jak kdyby někdo do programu naflákal, co všechno tam chce mít, a tohle z toho vylezlo. Kvůli tomuhle všemu je to pro mě ještě horší než ti poslední Shining, těm jsem alespoň věřil, že ty sračky fakt chtějí hrát a považují to za dobrý nápad. Rivers of Nihil zase chtěli složit epické dílo a namísto toho vyrobili bezduché nic.

Koncert roku:

1. Idles: Praha – Futurum, 13.11.2018

Koncert, na který asi nadosmrti nezapomenu. Nespoutaná energická show obsahující téměř celý zpěvník Idles, ve kterém doposavad nelze šlápnout vedle, a skupina dost možná na svém životním vrcholu. Výsledkem bylo narvané Futurum hltající veškerý pohyb na pódiu a skvěle doplňující skupinu s každým dalším flákem, od začátku až do konce. Všudypřítomný pot, nedýchatelný vzduch, šrámy na těle, ale stejně se nepolevovalo. Punk se vším všudy.

2. Bölzer: Praha – Nová Chmelnice, 16.10.2018

Bölzer jsem viděl již v létě na Brutal Assaultu, avšak jejich podzimní pražský koncert už tak dobrý dojem povznesl do zcela jiných výšin. Blízký kontakt s kapelou dělá svoje. A samozřejmě také lepší zvuk, delší hrací čas, zásahy epileptického osvětlení přímo do tváře, charisma obou bardů, vynikající atmosféra majestátních riffů a hřmících bicí, všechno fungovalo na výbornou. Bölzer naživo umí jako málokdo.

3. Judas Priest: Plzeň – Home Monitoring Arena, 12.6.2018

Metaloví bozi sestoupili z nebes, přistáli v Plzni a předvedli bezchybné vystoupení. Halford tam dával všechny ječáky s jistotou, kytarové duely v sobě měly ono kouzlo osmdesátek a na výběr písní si nešlo stěžovat. S výborným „Firepower“ se Judas Priest zase dostali do nejužší špičky heavy metalu a je radost slyšet, jak nové hity skvěle zapadají mezi ty klasické. Britská ocel ukována do té nejlepší podoby.

Videoklip roku:

Idles – Danny Nedelko

Ano, i na potřetí zde uvedu tyto bristolské floutky. Tady je to za to Fáčko v závěru. Auto, se kterým jsem se učil kočírovat. Jiný důvod pro to nemám. Z těch ne mnoha videoklipů, které jsem viděl, mi právě tento, a právě díky tomuto momentu, alespoň utkvěl v hlavě.

Film roku:

1. Hereditary

Po delší době tu zase máme horor vymykající se současné běžné produkci. I když se taky nevyhne některým klišé, celkově působí skvělým dojmem. Zpočátku pokojné tempo připomíná spíše rodinné psychologické drama, kdy se rodina musí vyrovnat se smrtí svého člena (členů), avšak atmosféra začíná nepříjemně houstnout, postavy se vykreslují a polehounku se začíná odhalovat nečekané rodinné tajemství. Zneklidňující hudba, přesvědčivé výkony a scény, co se vryjí do paměti. Kříženec klasické duchařiny, tři roky staré povídky „The VVitch“ a kultovního „Rosemary’s Baby“. Lahůdka pro žánrové fanoušky. Hail Paimon!

2. The House That Jack Built

Nestačí napsat jenom – další film Larse Von Triera? „The House That Jack Built“ je opět zvrácené dílo, které sleduje vyprávění sadistického sériového vraha a jeho propadání se hluboko do pekla. Na rozdíl od předchozích Trierových snímků je tu více černého humoru, ale jinak je to jeho klasické rozpoložení posledních let. Za zmínku stojí také výkon Matta Dillona. Jestli máte rádi Trierovu tvorbu, nebudete zklamání.

3. Upgrade

Australské sci-fi „Upgrade“ je v podstatě béčko jako řemen, ale uděláno tak zábavně a s takovým nadšením, že tím tu svoji „béčkovost“ v pohodě vyvažuje. Autonehoda, doživotní zmrzačení a přítelkyně zavražděna. Tak dopadl střet s bandou parchantů, kterým se samozřejmě musí hlavní hrdina pomstít. Stokrát viděný příběh, avšak zde obohacený o zázračný čip s nebývalými schopnostmi. Akční cyberpunk s až nečekaně brutálními scénami a velice vkusná přímočarost z „Upgrade“ činí jeden z nejzábavnějších snímků uplynulého roku.

Potěšení roku:

silnější rok než ty předchozí

Rok 2018 mě potěšil zejména z toho důvodu, že mi z hlediska hudebního přijde silnější než hned několik roků předešlých. Zatímco u psaní minulého ročního zúčtování jsem měl problém top pětku vůbec naplnit něčím, co mi opravdu stálo za zmínku, tentokrát se mi na tyto příčky hlásilo tolik desek, až jsem nakonec nerad, že se na některé nedostalo. Přitom minulý rok by se několik z nich dostalo na elitní příčky vcelku bez problémů.

Moje loňská pětka je sbírkou alb, které pro mě skutečně znamenají něco víc, než jen že se jedná o výborné nahrávky. A nejenom pro mě, ale věřím, že i pro celý svůj žánr jsou přínosem.

Ale nedá mi to, a tak alespoň lakonicky připomenu kapely, jejichž nové desky určitě stojí za pozornost. V deathmetalovém ranku jsou to už zmiňovaní Tomb Mold, Obliteration či progresivní Horrendous; Matt Pike měl naprosto výtečný (!) rok s novinkami Sleep a High on Fire (tady mi bylo opravdu líto, že nakonec ani jednu nemám v topce), v black metalu se vyznamenali Adaestuo, psychedelie vzkvétala s Black Magick SS a Uncle Acid & The Deadbeats, pak tu byli Thy Catafalque nebo Parquet Courts a o Judas Priest už taky byla řeč. Zkrátka něco skutečně povedeného se urodilo napříč žánry. Jenom ten thrash… vyšel teda loni vůbec nějakej?

Zklamání roku:

já sám

Na začátku uplynulého roku jsem si předsevzal, že napíšu povídání na všechno, co mi stojí za zmínku, a vím, že nikdo jiný to neudělá. No, a opět se to nepovedlo. Zase mi tu leží desky, na které se nedostalo (v některých případech snad jen zatím), a zase jsou ty prodlevy mnohaměsíční. Na tento rok už si nic takového neříkám, protože vím, jak to zase dopadne, hehe.

Zhodnocení roku:

Finální verdikt pro hudební rok 2018 lze vlastně lehce odvodit z kategorie potěšení roku. Přestože se samozřejmě našla i určitá zklamání, výrazně převažuje spokojenost. I když se ohlédnu za koncerty, loňský rok se prostě povedl. Zatím ani pořádně nevím, co mě čeká letos. Nijak mi neutkvělo v hlavě žádné zásadní oznámení o chystaném albu, ani zatím netuším, na jaké koncerty se dostanu, takže nechávám věci volně plynout, a uvidíme, co si rok 2019 přichystá.

Tiskové zprávy

Enter the Eternal Fire 2018: časový harmonogram

14.7.2018 TZ Napsat komentář

Zdravíme všechny fanoušky UG metalu! Čas letí jako blázen, necelé dva týdny uběhnou jak voda a Volyně se ponoří do metalu! Doufáme, že se, stejně jako my, všichni těšíte na čtvrtý ročník Enter The Eternal Fire festivalu!

Na základě mnoha dotazů zveřejňujeme časový plán vystoupení jednotlivých kapel:

Pátek / Friday 20.7.2018

18:00 – 18:40 AFTER RAIN (Č. Budějovice – doomy black/death metal)
18:55 – 19:35 PANYCHIDA (Plzeň – paganized black´n´heavy metal)
19:50 – 20:35 INSULTER (Germany – old school thrash/death metal ride)
20:50 – 21:35 MALLEPHYR (Rokycany – ultrafast black metal annihilation)
22:00 – 23:00 MASTERS HAMMER (Praha – avantgarde black metal legends)
23:15 – 00:00 BOHEMYST (Čestice – bohemian dark metal)
00:15 – 01:00 FAANEFJELL (Norway – pagan black metal)

Sobota / Saturday 21.7.2018

14:00 – 14:45 BAD VICTIM (Vel. Meziříčí – heavyweight death metal)
15:00 – 15:45 DEFIANT (Croatia – unholy black/death metal)
16:00 – 16:35 BLACK RAIN (Volyně – black metal journey back to 1996)
16:50 – 17:35 DECISION TO HATE (Germany – superb death/black metal)
17:50 – 18:35 BANE (Serbia – melodic fast black/death metal)
18:50 – 19:35 SINIESTRO (Sweden – old school metal crossover)
19:50 – 20:35 VOLTUMNA (Italy – extreme death/black metal)
20:55 – 21:55 ROOT (Brno – black metal pinoneers, dark metal legends)
22:10 – 22:55 DEATH MECHANISM (Italy – hyperfast thrash assault)
23:10 – 00:10 HYPNOS (Uh. Hradiste – death/black metal masters)
00:25 – 01:10 INFERNO (Karvina – black metal mass)

Máme pro vás přichystaný prvoligový zvukový servis v podání mistra Ondřeje Pospíšila (zvukař BRUTAL ASSAULT, DOG EAT DOG, MASTERS HAMMER, LOCK-UP a spousty dalších), taktéž veškeré služby na festivalu se připravují na zvýšený zájem fans, aby se vše obešlo bez front. Vynasnažíme se, abyste si mohli v plné pohodě užít pobyt v příjemném prostředí areálu městského koupaliště Volyně, širokou nabídku občerstvení za lidové ceny ruku v ruce s kvalitním metalem!

Takže ve Volyni naviděnou !

http://etef.cz
http://bandzone.cz/koncert/456768-volyne-areal-koupaliste-volyne-etef-enter-the-eternal-fire-fest-2018
https://www.facebook.com/events/1870118006582062/

[tisková zpráva]

Recenze

Master’s Hammer – Fascinator

28.3.2018 Sicmaggot Napsat komentář

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 10.2.2018
Label: Jihosound Records

Tracklist:
01. Fascinator
02. Psychoparasit
03. Ve věži ticha
04. Linkola
05. Satanská nekrofilní porna
06. Estetika ďábla
07. Krokodil
08. Astrální dvojníci
09. Kletba
10. Odliv mozků
11. Espíritos creativos
12. Exhumace
13. Lost in Fjords

Hrací doba: 50:01

Odkazy:
web / facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Master’s Hammer

První pohled (H.):

Už v recenzi na minulou desku „Formulæ“ jsem se nechal slyšet, že domácí blackmetalová legenda Master’s Hammer se po svém znovuzrození pustila do díla s možná až přílišnou vervou. Z jejich počínání se vytratil nádech čehosi výjimečného, protože nová hudba Master’s Hammer jednoduše přestala být výjimečnou událostí, když se objevuje tak často. To je prostě nutný důsledek toho, že František Štorm se svou družinou začali hýřit aktivitou a nové album posílají do světa co dva roky.

Jednou z těchto aktivit se stal i návrat na koncertní pódia, což byla další věc, z níž jsem dvakrát neskákal nadšením. Tím spíš, že jen o několik málo roků nazpět Štorm v rozhovorech hlásal, že Master’s Hammer živě nikdy nevystoupí a že by na pódiu vypadali směšně, na webu kapely navíc visel vtipný rozpis koncertů na příštích (tuším, že nějakých) sedmdesát let – prázdný. Přesně v takovém duchu se mi to osobně líbilo.

Master’s Hammer nicméně ukázali, že to s tím koncertováním myslí opravdu seriózně a že zjevně chtějí být skupinou, která nežije ze své minulosti. A to je nakonec dost sympatický přístup, v jehož světle musím zpětně přemýšlet, zdali jsem se na to v některých ohledech nedíval přespříliš příkře. Což říkám i z toho důvodu, že postavení koncertní sestavy Master’s Hammer evidentně prospělo také studiově…

Po dvou albech „Vagus vetus“ a „Formulæ“, která sice byla pořád vcelku fajn a dala se poslouchat bez sebemenších problémů, ale byla na nich znát určitá vyčerpanost a opakování zaběhlého receptu, je „Fascinator“ konečně deskou, na níž Master’s Hammer znějí uvolněně a přirozeně. Jako kapela. Může to znít jako klišé, člověk by si až myslel, jaká to není hloupost, ale on je na novince skutečně znát trochu jinačí přístup, který jí moc sluší. Tím pádem tu máme nejlepší řadovku Mistrova kladiva od ceněného počinu „Vracejte konve na místo“.

Ne snad, že „Fascinator“ uhýbal úplně odlišným směrem po hudební stránce. Pořád je v tom jasně cítit charakteristický rukopis a typické postupy. Což je samozřejmě v pořádku. V tomto ohledu novinka pokračuje v cestě vytyčené „Konvemi“, což je – dnes už to můžeme s klidem říct – přelomová nahrávka současné epochy Master’s Hammer. A přesto zní „Fascinator“ svěžeji, i po skladatelské stránce se tentokrát podařilo dát dohromady výraznější materiál, jenž jako celek utkví v hlavě.

Nechci tvrdit, že je všechno bez poskvrnky perfektní a že „Fascinator“ nemá chybu. Rozhodně bych na albu našel pasáže, které mi připadají slabší nebo mi příliš nelezou pod fousy. Naštěstí jich ale není mnoho a zábavné momenty je převyšují. „Fascinator“ nabízí hned několik jasných hitů, z nichž možná ani jeden nedosahuje hymničnosti titulního tracku „Konví“, ale pořád jsou dost silné na to, aby si je člověk po večerním poslechu ještě druhý den prozpěvoval v práci. A to se cení. Stejně tak jako dostatek malých detailů a melodických kliček ve spodnějších vrstvách.

Osobně jsem si víc oblíbil B stranu, kde se nachází hned několik prudce silných věcí – na mysli mám zejména „Estetiku ďábla“, „Krokodila“, „Kletbu“ a „Espíritos creativos“. Na A straně vede skladba „Ve věži ticha“, již táhne dopředu množství skvělých melodií, a baví mě i „Linkola“, fajn mi připadá i titulní věc. Podobně jako na některých minulých deskách, i tentokrát se na CD verzi nachází víc stop než na vinylu – příznivci kompaktních disků dostanou navíc „Exhumaci“, která patří k tomu méně výraznému, a instrumentálku „Lost in Fjords“, která je naopak parádní a zasloužila by si prostor i na asfaltu.

Dobrý dojem z „Fascinatora“ jistě podporuje i nádherná obálka. Ta je jednoznačně nejhezčí v nové éře a možná i nejlepší v celé diskografii Master’s Hammer. Tohle se mi líbí opravdu moc. Také texty jsou již tradičně na vysoké úrovni, to je snad u Františka už samozřejmostí.

Všehovšudy tedy ve „Fascinatorovi“ vidím nahrávku, která je na jednu stranu očekávatelná a standardní pro současné Master’s Hammer, zároveň je však provedena o něco svěžeji a s větším kumštem než její dva přímí předchůdci. Skladatelská ruka tentokrát byla lehká a to se hned projeví. Tentokrát tím pádem jednoznačná spokojenost… nikoliv nadšení, ale spokojenost určitě. Takhle by to každopádně šlo.

Druhý pohled (Cnuk):

Od dob skvělých „Konví“ vyšly dvě řadovky, několik singlů a kooperací, avšak kvalita těchto materiálů byla všelijaká. „Fascinator“ ale řadu nevalných nahrávek konečně přerušuje, a tak tu máme zase solidní album, které má co nabídnout. V první řadě mě baví, jak novinka zní, v tom asi „Fascinator“ zasluhuje prvenství mezi všemi deskami od návratu. Je z toho znát, že hraje celá kapela a nejedná se pouze o projekt jednoho člověka. Onen rozdíl je markantní hlavně v porovnání s „Vágusem“ a „Formulemi“, u nichž jsem právě tuto živočišnost postrádal.

Ruku v ruce s tím jde také celé vzezření a směřování jednotlivých písní. „Fascinator“ je daleko přímočařejším albem, a to tak, že se občas vzpomene i na „Rituální“ dobu (v jednom intru i na „Okultistu“). Zkrátka experimenty poslední doby se podařilo udržet na uzdě, takže jich výrazně ubylo, ale pro zachování esence tu jsou stále vhodně přítomny. Tam, kde by se v minulosti vymýšlely nejrůznější elektronické pazvuky a jiné přesmyčky, se nyní prostě hodí kytara anebo třeba tympán. Ano, i tympány jsou zpátky a to není nijak zanedbatelný prvek, kór jedná-li se o Master’s Hammer. Určitě si jich v písních všimnete a znějí parádně. Příjemným zpestřením je už tradičně také Necrocockův líbezný vokál, který funguje obdobně jako tympány – výborně.

Nevím, jak moc přiložili ruku k dílů jednotliví členové, ale „Fascinator“ rozhodně nenačichl metalem Root či Avenger. Pořád se to nese ve stylu „Konví“ a jejich následovníků. I když, trochu se vymyká třeba dvojka „Psychoparasit“. To je totiž oldskůl jako prase, míněno v tom nejlepším slova smyslu. Vcelku jednoduchý riff podporovaný sólama, nezpomalující bicí a úderné frázování Štorma, nic složitého, ale podobný primitivismus „Fascinatoru“ sluší. Právě první polovina je poskládána ze silných skladeb nesoucích se v podobném přímočařejším duchu a co víc, nechybí jim ani onen „Mistrovský“ hitový potenciál. Tím jsou myšleny kusy jako úvodní „Fascinator“, „Ve věži ticha“ a především pak „Estetika ďábla“. Právě šestá skladba je po nepříliš dlouhém váhání největší peckou novinky a dalším jistým přírůstkem do koncertního setlistu.

V druhé polovině dostává více prostoru experiment a skladby jsou bližší tvorbě minulých dvou alb. Většinu z ní ale předčí. V několika pasážích se tu objevují třeba klávesy, v takové „Espíritos creativos“ představují hlavní motiv, čímž píseň získává až popové prvky. Podobně ladění jsou také „Astrální dvojníci“, ti už ale tak nebaví. Návykové jsou ozvěny a Necrocockův hlas v „Odlivu mozků“, potěší také zase trochu ostřejší „Exhumace“, či závěrečné ambientní rozloučení „Lost in Fjords“, avšak nic se nevyrovnává nejlepším momentům úvodní šestice.

Co zůstalo nezměněné, je dominance Štormových textů, jež jsou opět zábavné, plné zajímavých obratů, výraziva a témat. Znovu se dostáváme k halucinogenům, nadpřirozenu a obecně hodně k přírodě, ať už té naší nebo indické. Tady asi není o čem, stejně jako u předchozích alb, i tady se jedná o špičku svého řemesla. Co mi ale trochu vadí, je právě to, jak i v případě „Fascinatoru“ vedou nad hudbou samotnou, i když pravda, tady je to už daleko, daleko lepší. Na „Vagus vetus“ a „Formulæ“ mi kolikrát přišlo, že hudba je pouze něco nutného pro přednes textů a není ji věnováno tolik prostoru a péče. Na „Fascinatorovi“ je to už znatelně vyrovnanější, to je ostatně tím největším plusem celé desky, ale i tak jsou instrumentální výkony o kousíček pozadu.

I přesto jsem za „Fascinatora“ rád. Konečně zase máme album Master’s Hammer, které jako regulérní album zní. Působí velce, ambiciózně, důstojně a obsahuje materiál, jenž opravdu stál za vydání. Asi se skutečně projevilo koncertování a složení nějaké stálejší sestavy, kéž by to takhle vydrželo. Jestli jste čekali na pokračovatele „Vracejte konve na místo“, budiž jím „Fascinator“.

Třetí pohled (Mythago):

Hned zkraje se přiznám, že staré Mistrovo kladivo nemám takřka naposlouchané. Ano, já vím, že jde o vlastizradu a neodpustitelný prohřešek, a slibuji, že se budu tyhle zásadní nedostatky snažit v co nejbližší době dohnat. S příchodem „Konví“ si mne však okamžitě získali a jejich poslechem jsem strávil hezkých pár týdnů, ne-li déle. „Vagus vetus“ pro mne tak byl značným zklamáním, přestože mne také na nějakou dobu zabavil. U „Formulæ“ jsem však už více než tři čtyři poslechy nevydržel a šel jsem zas o dům dál. Master’s Hammer jednoduše uvízli v určité komfortní zóně vymezené „Konvemi“ a zároveň se upsali příliš rychlému tempu vydávání, což ve výsledku nahrávkám jen škodilo. Proto jsem od „Fascinatora“ nic moc nečekal, ještě před vydáním vypuštěné skladby mne naprosto minuly a ani po vydání jsem nějaký brzký poslech neplánoval. Ale účinná manipulace YouTube v podobě doporučených videí to zařídila jinak, a tak jsem se přistihl jak jen několik dnů po vydání fascinovaně koštuji „Fascinator“ na Štormově kanálu.

Štormova pohřební, morbidně humorná lyrika, která nijak zvlášť nezklamávala ani na předchozích počinech, je konečně doprovázena také patřičně kvalitní hudbou! Master’s Hammer se sice v tomto ohledu pořád pohybují více méně v oné komfortní zóně, ale způsobem maximálně líbivým a mnohdy brouzdajícím v různých dalších žánrech. „Fascinator“ možná stále zůstává ve stínu „Konví“, ale minimálně první polovina od titulní „Fascinator“ po „Krokodil“ je kvalitativně srovnatelná i s těmi nejlepšími kusy na jejich hitové desce. Navíc jsou všechny songy natolik vyrovnané, že je těžké si mezi nimi najít favorita a nelze než je protáčet dokola všechny. Zlom bohužel přichází s „Astrálními dvojníky“, jež sice ještě nijak za první polovinou desky nezaostávají, ale kvůli snad až příliš výraznému klavírnímu motivu mi chvíli trvalo, než jsem si je oblíbil. Prvním opravdovým zklamáním tak pro mě je „Kletba“. Tolik by mi nevadilo, že hudba nepřináší nic nového ani zajímavého, ale když motiv, vývoj i slovní zásoba textu působí jako recyklát toho nejnudnějšího, co Štorm kdy napsal, nadšením zrovna jásat nemůžu ani nehodlám. Na poměry Master’s Hammer je to prostě špatná skladba ve všech ohledech. Zbytek, od „Odlivu mozků“ až po závěrečnou „Lost in Fjords“, je na tom sice o něco lépe, přesto si z nich po týdnu nebo dvou od posledního poslechu nedokážu vybavit jediný motiv, čímž se stávají spíše určitou výplní pro dosažení dostatečné délky celého alba.

Přesto je „Fascinator“ skvělým albem, které díky chytlavosti a, jak to psal už Cnuk přede mnou, přímočarosti a primitivismu hlavně první poloviny jednoduše baví. Ani druhá půlka, přestože slabší, výsledný dojem tolik nezkazí. Když by si navíc Štorm a spol. dali do příště více načas, mohli bychom se klidně dočkat desky minimálně na úrovni „Konví“. Kvůli něčemu takovému bych si počkal víc než dva roky.

Redakční eintopf

Redakční eintopf – únor 2018

1.2.2018 Sicmaggot Napsat komentář

Nejočekávanější deska měsíce:
Gnaw Their Tongues – Genocidal Majesty

H.:
1. Gnaw Their Tongues – Genocidal Majesty
2. Deströyer 666 – Call of the Wild
3. Necrophobic – Mark of the Necrogram

Zajus:
1. Rhye – Blood

Onotius:
1. The Atlas Mouth – Coma Noir
2. Gnaw Their Tongues – Genocidal Majesty

Metacyclosynchrotron:
1. Demonomancy – Poisoned Atonement

Cnuk:
1. Master’s Hammer – Fascinator
2. Saxon – Thunderbolt

Mythago:
1. Gnaw Their Tongues – Genocidal Majesty

H.:

Únorová jednička je nad slunce jasná. Tenhle měsíc nevidím nic, co by mě mohlo nebo dokonce mělo zajímat víc než nová deska Gnaw Their Tongues. Nepředpokládám, že by snad na „Genocidal Majesty“ Mories jakkoliv uhýbal z dávno nastolené cesty nadstandardně ohavného black metalu potaženého hromadou hnusného noisu a dronu, ale to mi nevadí. Dokavaď tenhle nizozemský maniak dokáže sypat dostatečně zvrhlou muziku, budu spokojen. Minulé „Hymns for the Broken, Swollen and Silent“ bylo skvělé, tak snad se nyní laťka nebude snižovat.

Deströyer 666 mám dost rád a považuji je za elitu black / thrash metalu, takže dalším materiálem rozhodně nepohrdnu, byť se tentokrát bude jednat jen o EP se třemi novými songy a jedním starším v novém kabátku. I přesto věřím, že se mi „Call of the Wild“ v přehrávači několikrát otočí a že K. K. Warslut se svou družinou nezklame.

Docela zvědavý jsem i na „návrat“ Necrophobic. Tuhle švédskou bandu rovněž chovám docela v oblibě, ale minulá placka „Womb of Lilithu“ byla nudná až běda. Naděje na lepší záležitost ovšem vzbuzuje skutečnost, že se do sestavy vrátilo sehrané duo sekerníků Sebastian Ramstedt – Johan Bergebäck. Stejně tak půjde o první fošnu po návratu staronového zpěváka Anderse Strokirka. Cosi jako snahu o ohlédnutími za starými dobrými časy ostatně naznačuje i klasický obal od Necrolorda. Tak snad to tentokrát zase klapne…

Zajus:

Prohledal jsem asi už všechny seznamy a ne a ne najít nějakou vyloženou pecku. Lépe řečeno, zatím to vypadá, že v únoru na nás čeká jen jedno zajímavé album, a i to vyjde hned zkraje měsíce. Mluvím zde o druhém počinu amerického dua Rhye. Mike Milosh a Robert Hannibal hrají vlastně nesmírně příjemný a sofistikovaný pop. Proto je název jejich novinky – „Blood“ – dosti nečekanou volbou. Rhye z nahrávky uvolnili již řadu skladeb, které jsem zatím neslyšel, ovšem pokud mohu soudit podle obrázků tyto singly doprovázející, mohlo by zde dojít k jistému posunu. Tam kde bylo dnes již pětileté „Woman“ a jej doprovázející singly jemné a jen mírně naznačovalo, se „Blood“ zdá být mnohem otevřenější, byť stále vkusné. Uvidíme, zda se to na hudbě projeví. Osobně mi totiž jistá stydlivost, kterou Rhye vyjadřovali jak ve své hudební, tak ve své vizuální stránce, bylo docela sympatická.

Onotius:

Únorová nabídka je věru bídná. Bídná do té míry, že nakonec ani nevyužiji všech tří příček, jež formát redakčního eintofu nabízí. Vzhledem k tomu, že Chaos Echœs nakonec stihli vydat svou novinku už koncem ledna, favoritem měsíce se kontumačně stávají The Atlas Mouth. Jejich „The Old Believer“ mě svého času bylo schopno poměrně dobře zabavit povedeným post-metalem. Uvidíme tedy, jak si bude stát novinka, jejíž první singly zatím naznačují ještě větší příklon k sludgové syrovosti a přímočarosti. Další deskou, kterou ještě je třeba zmínit, je chystaná nahrávka od Gnaw Their Tongues. Jejich blackový noise dovede při správné náladě neskutečně pohltit a nevidím důvod, proč by tomu u novinky mělo být jinak.

Metacyclosynchrotron:

Debut „Throne of Demonic Proselytism“ italských Demonomancy a skladby ze splitka s Black Feast můj vkus rozhodně neurazily, a jelikož nevidím žádnou jinou pro mě zajímavou desku, která by vyšla v únoru, tak si poslechnu aspoň tohle. Novinka „Poisoned Atonement“ dle promokeůu opouští striktní axiom black/deathového primitivismu à la Von, Beherit, Profanatica ve prospěch „sirnaté metalové magie“. Heh, no… Snad to nebude pičovina. Tak jako tak, únor stejně asi strávím doháněním restů z loňska.

Cnuk:

František Štorm to tam od reinkarnace Master’s Hammer docela pálí a tak tu máme po dvou letech opět nové album – „Fascinator“. To je nahrané v současné koncertní sestavě, takže uvidíme, jaká změna to oproti „Vagus vetus“ a „Formulæ“ bude. Sám doufám, že bude veliká, protože tohle časté vydávání nového materiálu „Mistrovu kladivu“ prostě nesvědčí a jde to bohužel na úkor kvality. Spíš než natěšenost u mě převládají obavy, ale zvědavý jsem dost.

Asi určitě mě také nemine nové album Saxon pojmenované „Thunderbolt“. Nemá cenu se rozepisovat, co lze od takové desky čekat, protože to všichni moc dobře víme. Saxon málokdy podlezou svoji laťku a věřím, že si svůj kvalitní heavymetalový standard udrží i s nadcházející plackou.

Mythago:

Tenhle měsíc bude vážně slabota. Měl jsem opravdu problém si vzpomenout respektive najít něco, co bych si chtěl alespoň s minimální pravděpodobností poslechnout. Nakonec se však něco našlo.

Tím něčím je Mories a jeho nové album „Genocidal Majesty“ v rámci Gnaw Their Tongues. Nějakou dobu jsem se o něj nezajímal a poslední album mi třeba úplně uteklo, ale myslím, že ke „Genocidal Majesty“, když nic jiného, alespoň přičuchnu. „Eschatological Scatology“ se sice Moriesovi v mých očích už asi překonat nepodaří, ale zkusit to může.

Redakční eintopf

Koncertní eintopf – únor 2018

31.1.2018 Sicmaggot Napsat komentář

H.:
1. The Moon and the Nightspirit, Nemuer – Praha, 25.2. (event)

Onotius:
1. Amenra, Boris – Praha, 25.2. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. Master’s Hammer, Inferno – Ostrava, 10.2. (event)

H.:

Zatím pokaždé, kdy tu The Moon and the Nightspirit hráli, se mi nějakým způsobem podařilo nepřijít. Doufám, že tentokrát už to snad vyjde a 25. února se v pražském klubu Vagon zjevím, abych konečně zjistil, zdali jsou maďarští folkaři i v živém provedení tak podmaniví jako ve své studiové inkarnaci. Asi je zřejmé, že kdybych nedoufal, že tomu tak bude, jen těžko bych se vůbec obtěžoval o návštěvě koncertu přemýšlet…

Onotius:

Po stránce koncertů únor není bůhvíjak přeplněný, na druhou stranu ale ani nezeje prázdnotou. Pár akcí budu muset kvůli nevhodnému termínu bohužel odepsat, nicméně na té, na kterou nejspíš bez výmluv dovalím, vystoupí post-metalová Amenra a japonští experimentátoři Boris. Obě kapely mají na kontě z loňska nové desky, od obou také očekávám pohlcující koncertní prezentaci. Především u Boris by mě hodně potěšilo, kdyby hojně hráli z loňské „Dear“, neboť se jedná o organické a fascinující dílo. Na posledním Brutal Assaultu jsem byl nucen si je kvůli Master’s Hammer nechat ujít, tentokrát si to snad do sytosti vynahradím.

Metacyclosynchrotron:

První koncert nové éry Master’s Hammer se vyprodal dřív, než jsem se rozkoukal, Brutal Assault jsem mrdal, během dalších koncertů v Praze a Brně jsem byl mimo republiku, takže jsem rád, že mi další šance byla podstrčena takřka pod nos. Neočekávám moc, ale doufám, že se vydaří zvuk (z vítkovického Brickhousu mám totiž trochu obavy) a kapely odvedou dobré výkony. Pokud budou tyhle podmínky splněny, tak myslím že bude postaráno o výborný večer. A když ne, tak se aspoň popije s přáteli, haha.

Redakční eintopf, Tématické články

Redakční eintopf – speciál 2017: Cnuk

28.1.2018 Cnuk Komentáře: 2

Cnuk:

Top5 2017:
1. Power Trip – Nightmare Logic
2. Idles – Brutalism
3. Crystal Fairy – Crystal Fairy
4. Elder – Reflections of a Floating World
5. Spectral Voice – Eroded Corridors of Unbeing

CZ/SVK deska roku:
1. Čad – Bastard
2. Hentai Corporation – Intracellular Pets

Neřadový počin roku:
Fireburn – Don’t Stop the Youth

Artwork roku:
Tchornobog – Tchornobog

Objev roku:
Spectral Voice

Shit roku:
Ghost Bath – Starmourner

Koncert roku:
1. Master’s Hammer: Brutal Assault, 9.8.2017
2. Guns n‘ Roses: Praha – Letiště Letňany, 4.7.2017
3. Demolition Hammer: Brutal Assault 12.8.2017

Videoklip roku:
Dead Cross – Church of the Motherfuckers

Film roku:
Get Out

Potěšení roku:
viděl jsem legendy

Zklamání roku:
méně výjimečných desek

Top5 2017:

1. Power Trip – Nightmare Logic

Jedničkou uplynulého roku je pro mě album „Nightmare Logic“. Power Trip s ním zaslouženě uspěli a konečně se dostali do vyšších příček metalové hierarchie. Trochu mě to samotného překvapilo, jelikož už debut „Manifest Decimation“ byl vysoce kvalitní a není rozhodně o nic horší než letošní placka. Je pravda, že ta má o něco jasnější produkci a písně mají větší hitový potenciál, takže to dohromady leze lépe do ucha a funguje to takřka na první dobrou. Jejich thrash říznutý hardcorem na mě zkrátka funguje a lehce rozemlel všechno ostatní na padrť. Je to zároveň jediné album roku 2017, které vnímám jako něčím výjimečné a zarylo se ve mně opravdu hluboko. Power Trip vůbec navrátili mou víru v thrash a ukazují, že i dnes má co nabídnout.

2. Idles – Brutalism

Začátkem tohoto roku vydali Idles konečně svoji první řadovku a na rozdíl od předchozích EPček hraje moc pěkně. Především mě zde baví zajímavě věrné texty a vůbec celkový neustále se měnící projev a nálada zpěváka Joe Talbota, který tu opravdu dominuje. Podkladem pro vyjádření jeho hněvu je nespoutaná post-hardcorová síla úderná zejména v refrénech a outrech. „Brutalism“ zároveň nelze upřít jistou hitovost až podbízivost, skvěle se však doplňující se syrovým střílením do všech možných společenských témat, díky čemuž je velice lehké se do nahrávky dostat a točit ji stále dokola. Punková lahůdka vzdávající hold svým předchůdcům a dávající naději do příštích let.

3. Crystal Fairy – Crystal Fairy

Vedlejší projekt Crovera a Osborna je velice příjemným zjevením. Sedmdesátkový rock v kombinaci s hutným stylem Melvins zní lépe, než bych čekal. „Crystal Fairy“ oplývá nápady, které dnešním Melvins zoufale chybí. Dost tomu napomáhá také zpěvačka Teri Gender Bender, jež má sex-appeal v hrdle, a ten se zde projevuje v plné kráse. Je to výlet do různých dekád, a přitom to nepůsobí jako klasická revivalová záležitost, ba naopak, je to dost originální. Škoda, že deska zůstala tak trochu zapomenuta, zasloužila by si více pozornosti.

4. Elder – Reflections of a Floating World

Elder se od dob „Dead Roots Stirring“ docela posunuli. Opustili teritorium tvrdých riffů a ta uvolněnost přináší ovoce. Mnohovrstvé písně obsahují kvantum různých emocí, výjevů, nálad. Stále se tu něco děje, takže hodinová stopáž je vlastně tak akorát. Vše podchycuje vydařená atmosféra jemného psychedelického oparu, skrze nějž prostupují všechny ty melodie a zpěvy. Aby toho nebylo málo, výsledný dojem z desky ještě umocňuje výpravný obal dotvářející koncept. Povedené dílo, na které se nebude jednoduše navazovat.

5. Spectral Voice – Eroded Corridors of Unbeing

Každý vyznavač poctivého zla musel zaznamenat nahrávku jménem „Eroded Corridors of Unbeing“. Ta představuje klasický death / doom metal, avšak s pořádnou dávkou smrtelné atmosféry. Nejenže hudba disponuje spoustou skvělých pasáží, ale také produkční práce je zde opravdu na výbornou a povznáší celou desku o patro výše. Ta zvláštní ozvěna zavádí posluchače do tajemných sklepení, kde vás postupně válcují smrtelné výpady, aby vás pak pomalu a dlouze mučil. A takhle až do skonání, tedy tři čtvrtě hodinky. Zkrátka staré dobré časy.

CZ/SVK deska roku:

1. Čad – Bastard

Zkurvení karpatští bastardi Čad se tento rok docela vyšvihli a „Bastard“ považuji za jednu z jejich nejlepších nahrávek. Hodně tomu dopomohla vyspělá produkční práce, takhle Čad ještě nezněli. Zároveň přidali trochu melodičnosti, která k mému překvapení funguje dobře. Opět se tu nachází několik koncertních hitovek, ale to už je u Čad tak nějak očekávaný standard. Na to, jakou dělají jednotvárnou hudbu, s podivem nepřestávají bavit.

2. Hentai Corporation – Intracellular Pets

Nová deska Hentai Corporation nezklamala. Jsou stále originální, nápadití a hraví. Předčila u mě i debutové album a to svou soudržností. Skladby drží lépe po kupě a poslech uteče raz dva. Škoda je, že kapelu opustil František Koucký, který je zde podepsaný hned pod několika písněmi, ať už jako skladatel či textař. Snad to kapela ustojí a předvede v následujících letech nějaký další materiál.

Neřadový počin roku:

Fireburn – Don’t Stop the Youth

Máloco mi tento rok udělalo takovou radost jako kapela Fireburn. Čtyřpísňové EP „Don’t Stop the Youth“ je ztělesněním energie. První polovina hardcore běsnění, druhá polovina reggae uvolnění. Kdybych se měl zamyslet nad otázkou, jakou píseň jsem si tento rok pustil nejčastěji, dost možná by to byla „Break It Down“. Zpěv Israel Josepha I zabíjí, stejně tak kytary Todda Jonese. Kvalitní nářez.

Artwork roku:

Tchornobog – Tchornobog

Tohle je jeden z těch případů, co si doslova říká o vinyl. Obálka odkazuje k tradici klasických deathmetalových desek, na které bylo vždycky radost pohledět. Neznámá planeta, rudá obloha, v pozadí hora se špičatými výstupky a velkým okem uprostřed přihlíží, jak si několikahlavé monstrum jde podat ubohého mimozemšťana (nebo snad pozemšťana?) uvíznutého v prasklině. Na svědomí ho má jistý Adam Burke. Možná budete znát i jeho další tvorbu třeba pro poslední počiny kapel Artificial Brain, Gatecreeper nebo Vektor.

Objev roku:

Spectral Voice

O tomto albu už byla řeč. Rozhodoval jsem se mezi Spectral Voice a Fireburn, ale nakonec jsem zvolil metal. Už ono umístění v top5 svědčí o tom, jak moc se mi tohle album líbí. Fireburn sice nejsou o nic horší, ale jedná se pouze o EPčko, takže ke Spectral Voice chovám prozatím většího uznání.

Shit roku:

Ghost Bath – Starmourner

Nebýt zdejší recenze od kolegy Zajuse, asi bych o tuhle srandu přišel. O existenci Ghost Bath jsem neměl nejmenšího tušení, a tak jsem byl docela zvědav, co tu sklízí takový posměch. Inu, po spuštění prvního videa bylo jasno a celá věc kulminovala krátkým zhlédnutím živého vystoupení kapely. To už jsem se musel fakt smát. Desku upřímně neznám celou, slyšel jsem pouze singlovky z klipů, ale jako názorná ukázka mi to stačilo.

Koncert roku:

1. Master’s Hammer: Brutal Assault, 9.8.2017

Kdyby mi někdo ještě před nedávnem řekl, že uvidím Master’s Hammer naživo, asi bych si zaťukal na čelo. Nemožné se však stalo skutečností, a tak v sestavě se Štormem a Silenthellem vystoupili po pražské předpremiéře také na Brutal Assaultu. Koncert to nebyl bezchybný, ale ta skutečnost, že se to opravdu děje a oni tam stojí a hrají vály z „Ritualu“ a „Jilemnického okultisty“ byla prostě silnější. Doufám, že koncertní návrat potrvá a budu tak mít možnost se podívat ještě někdy příště, třeba s novým materiálem.

2. Guns n‘ Roses: Praha – Letiště Letňany, 4.7.2017

Tady se asi dá mluvit o splněném snu. Každý máme pár světových kapel, které bychom rádi někdy viděli, a u mě mezi ně patřili právě Guns n‘ Roses. Lákadlo v podobě skoro původní sestavy zafungovalo, a tak nebylo co řešit. Kdybych chtěl, tak i na tomto vystoupení najdu několik chyb, ale celkový zážitek byl znovu silnější a je zbytečné si ho kazit. Velkolepá show hodná takového jména.

3. Demolition Hammer: Brutal Assault 12.8.2017

Třetím koncertem je vystoupení Demolition Hammer, opět na Brutal Assaultu. I oni se vrátili po delší odmlce a rovněž i oni velice příjemně překvapili. Litoval jsem snad jen kratšího setu okolo 40 minut, i když možná právě díky tomu tak dokonale vynikla ta intenzita a tlak na posluchače. Vůbec se s tím nepárali a rvali se kupředu bez jediného zaškobrtnutí. Opravdová demolice Josefovské pevnosti.

Videoklip roku:

Dead Cross – Church of the Motherfuckers

Poslední píseň z desky Dead Cross byla opatřena zajímavým klipem, který zapůsobí svou imaginací všeho možného utrpení vně náboženské sekty, od souboje dvou kněžích v ringu za pozoru kohouta, až po muže rodícího něco jako Vetřelce. Je tu znát odkaz k jinému videu kapely pro píseň „Obedience School“, což ukazuje, jak jsou skladby na albu propojeny. Jak přesně ví asi jenom sám Mike Patton.

Film roku:

Get Out

V uplynulém roce mě nejvíce zaujal film „Uteč“. Jedná se o psychologický horor, kde se bílá dívka sblíží s černochem a chystá se ho představit svým rodičům, svému domovu. Námět jak pro romantickou komedii se s několika podivnými scénami začíná měnit v jedno velké „co se to tam kurva děje“, přičemž se nebojí satiricky komentovat společnost a užít černého humoru. Příběh ve výsledku není nikterak složitý, ale nachází se zde několik okamžiků, díky nimž stojí za to si film pustit znovu a snažit se v něm najít další nové detaily. Zneklidňující podívaná.

Potěšení roku:

viděl jsem legendy

Sahám opět k našemu domácímu klenotu Master’s Hammer plus k americkým superhvězdám Guns n‘ Roses. Vidět tyto dvě kapely pro mě znamenalo hodně. Oba dva koncerty jsem si užil a představují nezapomenutelné zážitky. Vím, že to úzce souvisí s nejlepším koncertem, ale jiné skutečné potěšení mě opravdu nenapadá. Za celý rok jsem nezaznamenal žádnou zprávu ve stylu, že by se někdo třeba dal zpět dohromady či se něco zásadního událo na scéně. Spíš si člověk všímá těch negativních informací, což je trochu smutné, ale je to tak.

Zklamání roku:

méně výjimečných desek

Už jsem to trochu načal u prvního místa z top pětky. Ze všech těch alb, co jsem letos slyšel, mě opravdu ovlivnilo a dokonce trochu hnulo vkusem jenom to první, „Nightmare Logic“ od Texasanů Power Trip. Lépe řečeno mě přimělo si zase poslechnout crossover, a dokonce díky tomu objevit několik dalších dobrých kapel. Ostatní příčky topky jsou samozřejmě rovněž kvalitní alba, ke kterým se rád vracím, a vím, že i nadále budu, ale spadají spíše do té nižší kategorie, kam bych jich zařadil každý rok hned několik. V roce 2016 jsem podobně silných desek měl tak pět, takže tento úpadek je pro mě zklamáním. Na druhou stranu, zmiňovaný rok byl v tomto ohledu až mimořádně úspěšný.

Zhodnocení roku:

Můj rok 2017 nebyl z hudebního hlediska nijak zvlášť výjimečný. Našlo se v něm několik dobrých desek, několik horších, asi jako každý rok. Koncerty spočívaly v návštěvě Brutal Assaultu a jedné zahraniční hvězdy, stejně jako každý rok. Nechápejte mě špatně – to vše je samozřejmě super! Prostě mám dobrý standard, řekl bych, hehe. Ke zlepšení mého konečného dojmu mohlo vyjít lépe těch opravdu perfektních nahrávek anebo se mohlo na scéně objevit nějaké překvapení. Třeba zbrusu nová kapela, budoucí nástupce současných dosluhujících legend. Možná se tak stalo, někde. Kdoví. Ostatně na toto čekám už několik let. Tak nějak cítím, že přeci musí přijít nová vlna, čehosi, co přinese svěží vítr. Teď nemyslím na undergroundové úrovni, ale té populární. Nějaká nová charismatická hvězda. S každým novým oznámeným úmrtím z hudebního (rockového) průmyslu, na to myslím stále více.

Music News

Master’s Hammer: novinka v únoru

16.1.2018 Pan novinkář Komentáře: 3

Nová deska domácí legendy Master’s Hammer vyjde příští měsíc pod názvem „Fascinátor“. Kapela ji pokřtí 10. února v Ostravě, kde po jejím boku vystoupí ještě Inferno. Titulní skladba následuje.

Music News

Master’s Hammer: nový song

24.11.2017 Pan novinkář Napsat komentář

Master’s Hammer vypustili nový song z chystaného alba, jehož nahrávání právě probíhá. „Estetiku ďábla“ poslouchejte v přiloženém přehrávači.

Reporty

Brutal Assault 22 (středa)

17.8.2017 Sicmaggot Komentáře: 4

Datum: 9.8.2017
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): ARRM, Batushka, Boris, Cough, Fleshgod Apocalypse, Gorguts, Madder Mortem, Master’s Hammer, Metal Church, Mörkhimmel, Overkill, Root, The Amitty Affliction, The Dillinger Escape Plan, Wintersun, Wolves in the Throne Room

Onotius: Na pódium pojmenované podle bylinného likéru přibíhá italská kapela, zatímco diváci si kryjí tváře před slunečními paprsky. Je středa, necelé čtyři hodiny v areálu Josefovské pevnosti a svůj set startují Fleshgod Apocalypse. Můj festivalový program tahle banda otvírá, a to navzdory faktu, že jsem v Jaroměři už od úterka. Znáte to – známí. Na obloze ani mráčku, nic nenasvědčuje tomu, že si z nás počasí během festivalu bude střílet.

Onotius: Střet orchestrace a dunivého technického death metalu naživo postrádá celistvost. Orchestrace je samplovaná a jediný živý symfonický prvek plní jedno v dané zvukové konstelaci naprosto nezaznamenatelné pianino a operní zpěvačka Veronica Bordacchini. Z reproduktorů se tak line nabasovaný deathmetalový slepenec opatřený precizní rytmikou, ale zastřešovaný jen přednahranou symfonickou stěnou. Nejvíce vyčnívají bicí a zpěv, zbytek splývá ve zvukovou kouli. Skladby z poslední „King“ tak unikají do ztracena. Notorické vypalovačky naštěstí dovedou vyloudit první špetku adrenalinu, k nějakému hlubšímu zážitku má ale vystoupení daleko

Cnuk: To pro mě středeční den začíná na malé scéně s domácími Mörkhimmel. Konečně se mi tak poštěstilo slyšet jejich crustem prohnilý metal naživo. K mé radosti se onen typický zvuk podařilo uchovat i pro koncertní pódia, což, jak jsem se v minulosti přesvědčil, nebývá u podobně znějících kapel zvykem (např. v minulých ročnících Coffins). Slávkův vokál byl správně nechutný, přesto pro znalce textů čitelný, stejně tak zbytek sestavy šlapal na výbornou. Výtečně odehranému setu tak lze vytknout pouze jeho délku nebo spíše krátkost. Mörkhimmel rozhodně navnadili na další případná setkání.

Skvrn: Tak, a už jsem tady i já. Zatímco kolegové v Josefově juchali pomalu den, já si všímal boje o lístky. A taky jsem ho začal hrát. První vyprodání zasáhlo i mě. Koupím, koupím, koupím, koupím, koupím, prodám, koupím, koupím. Hezký poměr. V úterý se ozývám doposud nezodpovězenému prodám, které mě nakonec ve středu odmítá. Nejedu. Ještě jednou nahodím efpět, no a hele, možná to půjde. Trhám lístky kopretiny a nakonec že to teda ještě zkusím. Lístek. Můj lístek. Za hodinu ve vlaku, za další hodinu na místě, za ještě další hodinu s lístkem, se zapíchlým stanem a před areálem. Dobrý.

Onotius: Při metalcorových The Amitty Affliction se nemohu zbavit dojmu, že měli původně namířeno na Prague Pride a selhala jim navigace. Důvod, proč mám tu smůlu je chvíli slyšet, je zřejmý – za chvíli mají spustit Gorguts. A také tak za moment odhodlaně činí. Mohli vsadit buď na monolit v podobě celého loňského jednoskladbového EP či na pestrost v podobě průřezového setlistu. Kapela zvolila variantu bé, a tak prvním kouskem, který pročísne háro fandů, je „From Wisdom to Hate“. Songy z klasické „Obscura“ i poslední dlouhohrající „Colored Sands“ jsou taky nutností. Pod pódiem se rozjíždí zuřivý kotel, který však působí rušivě. Gorguts nejsou klasická bezhlavá drtička určená k ventilaci energie, skýtají v sobě i relativně introvertní a ponurou atmosféru, s níž mi rozjařené ksichtíky některých jedinců zkrátka nekorespondují. To ve spojitosti s denním světlem bohužel zanechalo spíš rozpačitý dojem.

Cnuk: Ze zadní části areálu se rychlým krokem přesouvám k velkým pódiím dopředu, kde právě stíhám Gorguts. Co si budeme povídat, nepřekvapivě to opět vystřihli se vší precizností a díky dvěma závěrečným kusům z poslední řadovky „Colored Sands“ u mě překonali i své minulé vystoupení. Hned po tomto setu vystupuje na vedlejším pódiu domácí legenda Root, ke které přistupuji už pouze ze zvědavosti, jelikož mě jejich koncerty, ale ani studiová tvorba nijak neberou. BigBoss si neodpustil klasické průpovídky, přestože, jak říkal, mu bylo zakázáno příliš mluvit. No, a samozřejmě došlo i na všechny zásadní hity. Uteklo to, ale chvíli po skončení jsem spíše vzpomínal na kapely předchozí.

Onotius: Stejně jako kolega, i já pokračuji na kultovní český bigbít. BigBoss si vykračuje se zemanovskou hůlkou a jeho promluvy mezi skladbami zní jako frivolní metání přiopilých asociací, jakmile ale začne zpívat, můj respekt stále celkem má. I když harsh vokály už přenechává kolegům, texty pro jistotu – kdyby Alzheimer zaútočil – má na pultíku a od půlky vystoupení už jen sedí jako na trůně. Hudební složka zní naživo ještě přímočařeji a je opatřena vyrovnaným zvukem. Ale navzdory textům plným pekelných námětů i navzdory slunečnému počasí na mě vystoupení působí chladně. Profesionální, ale bez přidané hodnoty.

Onotius: Od Wintersun toho moc nečekám a ani nedostávám. Spousta kudrlinek, ale základ se motá v kruhu. Ani rozzářený sebevědomý výraz hlavního principála (nebo mluvky?) Jariho, který už evidentně i na hraní na kytaru rezignoval, na tom nic nemění. Prim hrají klávesy, které ale na scénu jaksi nedorazily. Ostatní – tedy ti na místě se skutečně nacházející – hudebníci jsou instrumentálně zruční, ale jsou svazováni hromadou přestřeleného patosu, jejž v sobě většina tvorby Wintersun skýtá. Navíc je scéna vyřešena tak infantilně, že hned při prvním pohledu na ni mi ulítne ironické: „Zlatej Disney!“ Navzdory mnoha zmiňovaným neduhům ovšem zůstávám, dokud není nezbytně nutné pelášit pod útulnou střechu Metalgate Stage.

Onotius: První regulérně silné vystoupení letošního ročníku pro mě přichází až s nástupem mohutných hlasivek norské divoženky Agnete M. Kirkevaag a jejích neméně šikovných kolegů instrumentalisů. Řeč je samozřejmě o Madder Mortem, charakteristickém progressive metalovém frontwoman uskupení, jež naživo hýřilo charismatem a poctivým nasazením. Bylo to uvolněné, hutné, sehrané a neuvěřitelně přesvědčivé. Je mi sice líto absence pár mých nejmilejších skladeb z „Disiderata“, na druhou stranu co se týče výběru z loňské desky, tam se mi do vkusu trefili pěkně. Sólová kytara by sice mohla být čitelnější, ale mohutné a neuvěřitelně přesvědčivé vokály na sebe strhávaly tolik zasloužené pozornosti, že když člověk přeslechl pár nuancí v instrumentaci, zas tolik se nestalo.

Skvrn: V tom spěchu zapomínám omylem na Gorguts a naschvál zas na pohádky Wintersun s chvástavým vypravěčem Jarim. Nemíjím už ale zastavení ARRM, (post-)rockové psychedelie ze země pevnosti zaslíbené, té polské. Mířím na klubovou ambientní stage, která hlásá, že bude – cituji – calm, a my si o tom ještě povíme. ARRM každopádně klid mají, publikum polehává, podmínky i zvuk přejí. Kapela si hýčká monotónní riffáž, občas se zamotá v kruhu, ale většinou ho gradací zdárně rozmotá a soustředěně zatlačí. Vyzkoušejte i studiově, třeba poslední splitko, i z něj se dnes hrálo.

Cnuk: Po kratším odpočinku se vrhám mezi hradby k tzv. oriental stage. Už podle houstnoucího davu jsem poznal, že Američany Cough nejspíš pouze uslyším a taky, že jo. Pravda, v průběhu koncertu lidi neustále odcházeli, takže jsem je chvílemi i viděl, avšak u tohodle vyhulenýho doomu stejně není moc na co koukat. I hudebně mi ta monotónnost nějak nesedla, ale přečkal jsem až do samotného konce. Mezitím se už vpředu chystali veteráni Metal Church, kteří do pevnosti přinesli příjemný závan osmdesátkového heavíku, tedy dobrých riffů a neúnavného ječáku. Pro mě jedno z festivalových překvapení.

Cnuk: The Dillinger Escape Plan pro mě jsou další kapelou, k níž mě táhla zvědavost. Před dvěma lety jsem ji z neznámých důvodů vynechal, nyní jsem to napravil. A udělal jsem dobře. Nevzpomínám si na moc koncertů s takovou přemírou energie, nechyběly skoky z aparátů ani bicích a nakonec došlo i na obligátní demolici všeho. Ve spletitosti riffů a všudypřítomného chaosu jsem se občas ztrácel, ale bavit se nepřestával.

Onotius: Po dvou letech na stejném pódiu, nyní již za tmy a s vidinou, že je to nejspíš naposledy. „Dillinžři“ jsou vyhlášení svými divokými živými jízdami – a v tomhle samozřejmě nezklamali. Oproti mému prvnímu živému kontaktu s kapelou sice chybělo Gregovo lezení po konstrukci pódia, ale jinak tropili očekávané šílenosti. V celkovém srovnání ale v mých očích vyhrává jejich dva roky stará show – co do energie, zvuku i setlistu se mi trefili tehdy do nálady mnohem více. Navíc zde jsem byl nucen oželet závěr při relativně úspěšné snaze ukořistit dobré místo na tuzemské blackmetalové legendy.

Skvrn: Na rozdíl od kolegů jsem už kolem desáté stavu chcíplého a za dnešek toho mám dost, však už jsem viděl jednu kapelu. The Dillinger Escape Plan do toho rvou kupu energie, ale tu mou dneska spíš vysávají, kytary navíc v tom hluku nemůžu přečíst. V následné kolizi Master’s Hammer s Boris – alias apríl v srpnu – sázím na dvojku, Štorm a spol. se zastaví ještě na podzim v Roxy. Jenže ani Boris dnes neléčí. Úvodní drony znějí nadějně, bude masáž, já ale odpadám. Hektičnost dne mě přemohla. Jak to prosím bylo dál, moji milí?

Cnuk: Zatímco se Skvrn rozhodl pro japonskou masáž, já bez sebemenšího váhání udělal pár kroků k vedlejšímu pódiu. Master’s Hammer živě. Tak jo, bylo to super, skladby z „Ritualu“ neměly chybu, „Okultista“ rovněž potěšil, pouze ty „Konve“ se mi nějak nezdály. Nejenže v prvním refrénu titulky Frantovi pustili nasamplovaný úchylný refrén o něco dříve, ale tak nějak celkově tomu chyběla ta údernost starých fláků. Závěrečná „Jáma pekel“ však výsledný dojem opět vystřelila nahoru k úplné spokojenosti. Akorát z těch dvou nahatic uklizených vzadu v „Ritualní póze“ mě braly křeče do rukou.

Onotius: Krytí s Boris bolí, ale Master’s Hammer jsou povinnost. Stačí zahlédnout scénu zdobenou kultovním logem a Štormovými obrazy po stranách, aby člověka mrazilo. Klasický materiál z dřevního „Rituálu“ a epického „Okultisty“ nemůže zklamat. Oproti kolegovi mi sednou i kusy z „Konví“ – především „Nordfrostkrampfland“ celý poctivě krákám se Štormem. Celkový dojem ale není extáze, spíš pocit důstojně odvedeného vystoupení klasiků. Nelze přeslechnout pár překlepů, které přeci jen foukly smítko rozpačitosti na jinak silné vystoupení. Tak či tak jsem rád, že jsem mohl být u toho. Vítejte zpět na scéně, plantážníci!

Cnuk: Následující Overkill byli už sázka na jistotu. Opět mě přesvědčili, že patří mezi absolutní extratřídu co se živých vystoupení týče. Za tu hodinku hraní ani na chvilku neslevili, nový bicman Jason Bittner se svého řemesla ujal víc než dobře, došlo na koncertní tutovky, jak ty staré, tak nové a nechyběly ani dvě novinky, úvodní „Mean, Green, Killing Machine“ a „Goddamn Trouble“. Přestože letos moc thrashe na Brutalu nebylo, Overkill to bez problému vynahradili a nakopali všem prdele.

Onotius: Overkill sice znějí velmi solidně, ale nějaké zodpovědnější dostaveníčko na jejich show odkládám na jindy. Únava je mrcha a mě ještě po jejich skončení čekají dvě kapely. Tou první je Batushka, jež následuje na druhém z hlavních pódií. Nevěřícně zírám na davy, které se na jejich vystoupení valí. Jejich debut jsem vnímal rozporuplně – a vystoupení byla pro mě šance jak rozlousknout, zda je skutečně tahle skupina jen nafouknutá bublina, či se jedná o něco výjimečného. Nu, nebudu dlouze napínat – je to kašírovaná nuda. Nechápu co na tom lidé žerou. Čím déle hrají, tím víc mě utvrzují v tom, že nebýt toho divadla a tajemné aury kolem, pes po tom neštěkne. Odcházím před koncem na druhou stranu areálu, kde časem spustí Wolves in the Throne Room.

Onotius: Na závěr dne na zastřešené pódium tahle kapela krásně dramaturgicky sedne. Únava, silná neprostupná světla a hodně atmosférická muzika většinou u nočních vystoupení zafunguje a Wolves in the Throne Room nejsou výjimkou. Jejich set ale po čase začíná působit trochu jednolitě – chybí mi nějaký zlom, nějaká gradace, která by mě vytáhla z oceánu toho jejich klasického atmosférického blacku s nadoomovatělými melodiemi. Po čase mi skladby začínají splývat. Set sice disponuje neprostupnou paralyzující atmosférou, ale je až příliš konstantní. Když dozní poslední tón, zkracuji si aplaus a vydávám se do osidel noci. Tak zase zítra.

Reporty

Master’s Hammer, Cult of Fire

15.6.2017 H. Napsat komentář

Datum: 13.6.2017
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Cult of Fire, Master’s Hammer

Návrat Master’s Hammer na koncertní pódia je asi událostí roku v českém metalu. Původně měla premiéra proběhnout až na letošním Brutal Assaultu, ale nakonec to je trochu jinak. Už jsem byl smířen s tím, že se na to vyseru, protože na festival se mi nechtělo, když byla ohlášena takzvaná předpremiéra proběhnuvší ku příležitosti 30. výročí kapely a také nových vinylových vydání desek „Ritual“ a „Jilemnický okultista“, které se poprvé začaly prodávat právě na tomto koncertě 13. června za pekelně kulatých 666 Kč. Nebudu lhát – ke koncertnímu návratu Master’s Hammer jsem byl trochu skeptický, obzvlášť když roky předtím Štorm a spol. tvrdili, že už nikdy nebudou hrát živě. Na druhou stranu, zvědavost jsem nikdy nepopíral, takže jsem se neváhal pustit do bitky o lístky na klubovou akci pro 400 lidí a jeden ukořistil.

Než se však přesuneme k tomu hlavnímu, rozhodně bude záhodno ztratit pár slov i k předskokanovi, jenž také nebyl nějakým podřadným béčkem. Jako speciální host se totiž představili Cult of Fire, kteří ve Futuru odvedli svůj vysoký koncertní standard. Pódium na pohled skoro hořelo díky nadprůměrnému počtu svícnů, mezi nimiž se vyskytovala kadidla, lebky, védské ikony a další podobné propriety, jaké ke kapele prostě patří. Show byla klasicky statická a asi nejakčnější pohyb byla gestikulace zpěváka Devilishe, ale i přesto jsou Cult of Fire vizuálně působiví. Možná to bude znít trochu zmlsaně, ale předchozí image formace s vysokými KKK-like kápěmi mi připadala ještě víc sugestivní, ale jinak i tohle orientální ladění vypadá skvěle.

Na úvod překvapilo a také potěšilo, že Cult of Fire zahráli svou verzi „Vltavy“. Měl jsem za to, že předělávka slavné kompozice od Bedřicha Smetany měla zaznít živě pouze jedinkrát, a sice na Brutal Assaultu 2015, ale tak ojedinělá příležitost jako návrat Master’s Hammer na pódia si zjevně žádal něco speciálního. Jinak šlo o očekávatelný výběr dosavadní tvorby a v tomto přímém srovnání bylo patrné, že „Triumvirát“ je diskografii kapely prostě nejvýš. Netvrdím, že mě novější věci nebavily, v koncertní podobě mají určitě větší sílu než z alb, ale na majestát „Závěti světu“ se pozdější skladby nechytaly. Nicméně jinak velmi dobré.

Poté už přišel čas na hodinu H, kdy se jedna z největších legend českého metalu po cca čtvrt století vrátila na pódium. I když, z klasické sestavy Master’s Hammer byli přítomni pouze dva členové, František Štorm a Silenthell. Ty vcelku nepřekvapivě doplnil Honza Kapák, jenž u kapely bubnuje i studiově, a Blackosh, s nímž se Master’s Hammer podíleli na dvou splitech. Jediným (alespoň pro mě) nečekaným jménem byl Vlasta Henych (ex-Törr), který se ujal baskytary.

Nepříliš překvapivý byl vlastně i setlist, jenž jenom potvrdil, že koncertní návrat Master’s Hammer je především nostalgickým počinem. Většinu setu zabral materiál z debutu „Ritual“, který zazněl téměř celý – chyběly jen „Každý z nás…!“, „Vykoupení“ a instrumentální titulka, přičemž zejména absence první jménované mě teda nasrala, protože je to jeden z mých nejoblíbenějších válů od Mistrova kladiva. Z „Jilemnického okultisty“ zazněly tři věci, z „Vracejte konve na místo“ dvě a po jednom kousku z „Mantras“ a „Vagus vetus“. „Šlágry“, „Formulæ“ a všechny neřadovky vyšly naprázdno.

Obecně ale s výběrem písní spokojenost, opravdu zamrzela jen absence „Každý z nás…!“. Osobně bych si sice z „Mantras“ vybral jiný song než „Typografa“ a z „Jilemnického okultisty“ bych zase rád slyšel i jiné skladby, ale nijak zásadně si nestěžuju, protože je jasné, že nemůže zaznít vše, a výběr songů byl nakonec rozumný. Vzhledem k převaze válů z debutu měli Master’s Hammer naladěno „ritualně“, díky čemuž právě tyhle kusy vyzněly nejlépe. Na druhou stranu, specifické atmosféry „Jilemnického okultisty“, „Manter“ a „Konví“ se tím pádem nepodařilo do živé podoby přenést úplně věrně. Některé momenty však pořád byly super (a to i v těch novějších věcech), některé dokonce i zabíjely.

Čímž se dostávám k tomu hlavnímu sdělení – srát na to, že to technicky vzato nebyli Master’s Hammer, ale allstar sestava českého metalu hrající Master’s Hammer, protože koule to mělo. Jak jsem výše řekl, byl jsem docela skeptický, ale hodně rychle jsem zjistil, že je to vlastně kurevsky super slyšet ty zasraně kultovní vály živě. Tak moc super, že člověk neváhal odpustit jisté dílčí nedostatky, například bylo znát, že pánové nejsou perfektně sehrání a občas se v začátcích skladeb trochu hledali.

Co se vizuální stránky, kapela hrála v civilu a bez nějakých zbytečných póz. V rohu pódia byla jedna cudná figurína bafometa, čímž nějaké kulisy začínaly i končily… tedy až na jednu věc respektive dvě věci. Na scéně se totiž během setu promenovaly i dvě nahé hříšnice, nejprve s maskou bafometa na palici, později i bez ní. Jako oukej, kozy dobrý, hambatý holky na koncertě vždycky potěší oko, ale jinak mi to tady přišlo takové samoúčelné. Na pódium si chodily víceméně náhodně, párkrát se tam prošly, pak se zase vypařily dozadu, za pár minut později zase nanovo. Trochu zamávaly vějířem nebo se chvíli oblizovaly a znovu pryč, aby se v náhodný moment zase vrátily. Moc jsem to nepochopil, a kdyby byly oblečené, tak bych si možná i stěžoval. Ne, vážně – sice vždycky lepší nějaký kozy než žádný kozy, ale tohle mi popravdě připadalo zbytečně laciné a samoúčelné.

V neposlední řadě nutno zmínit, že na koncertě proběhl i křest vinylových reedicí „Ritualu“ a „Jilemnického okultisty“. Asi pro vás nebude překvapením, kdo se toho jako předem neprozrazený host ujal, protože jste si to stejně přečetli už jinde. Nergal z Behemoth přišel, rychle učinil menší proslov, jaké jsou ta alba poklady a jak ho strašně ovlivnily, a to bylo vše. Měl jsem za to, že se při křtu placka vždycky něčím poleje, ale na to zde jaksi nedošlo. Slavné pokřtění desek tedy vypadalo trochu odfláknutě. Podruhé se Nergal na scénu vrátil až v přídavku a s Master’s Hammer si zahulákal refrén závěrečné „Jámy pekel“ (asi netřeba připomínat, že Behemoth tenhle kult sami předělali na svém EP „Ezkaton“ z roku 2008), na což už si tentokrát zmaloval i držku.

Vzato kolem a kolem byl návrat Master’s Hammer důstojný. Nečekal jsem od toho mnoho, ale nakonec musím uznat, že se mi to líbilo. Sice lze škarohlídsky tvrdit, že to bylo jen oživování starých časů, ale když na to přijde… co na tom? Vždyť to nutně nemusí znamenat něco pejorativního. Nicméně na druhou stranu, zase bych to nepřeháněl, většina prozatím publikovaných ohlasů mi přijde zbytečně přepálená (asi kvůli té exkluzivitě). Zážitek to asi byl, ale ne životní. Byla to „jen“ moc fajnová nostalgie

Od hudebních fandů pro hudební fandy