Archiv štítku: Master’s Hammer

Redakční eintopf – speciál 2016 (Kaša)

Kaša

Kaša:

Top5 2016:
1. Opeth – Sorceress
2. Devin Townsend Project – Transcendence
3. Testament – Brotherhood of the Snake
4. Asphyx – Incoming Death
5. The Dillinger Escape Plan – Dissociation

CZ/SVK deska roku:
1. Crippled Fingers – Mass of Terror
2. Master’s Hammer – Formulæ

Neřadový počin roku:
Steven Wilson – 4 ½

Artwork roku:
Opeth – Sorceress

Objev roku:
The Mute Gods – Do Nothing Till You Hear from Me

Shit roku:
Dream Theater – The Astonishing

Videoklip roku:
Ghost – Square Hammer

Potěšení roku:
Avantasia – Ghostlights

Zklamání roku:
Alter Bridge – The Last Hero

Top5 2016:

1. Opeth – Sorceress
Mikael Åkerfeldt je svým způsobem vizionář. A myslím to i navzdory tomu, že ve své aktuální tvorbě čerpají Opeth hluboko v 70. letech. Když před několika lety zavelel k vypuštění deathmetalových prvků z tvorby svého dítka, netušil jsem, o jak chytré rozhodnutí se jedná. Opeth se díky „Sorceress“ dostali se do stádia, kdy se můžou na dalším počinu posunout skoro kamkoli, a to je pro mě aktuálně mnohem cennější než lpění na starých pořádcích jenom proto, že si to většina posluchačstva žádá. „Sorceress“ stojí nejen na působivé atmosféře, ale hlavně na hudebně nosných nápadech, díky nimž tato nahrávka od svého vydání ještě neopustila hudební přehrávač, a věřím, že dlouho neopustí. Nádherně podmanivá záležitost.

2. Devin Townsend Project – Transcendence
Dlouho jsem nevěděl, jestli na první místo dosadit Opeth a jejich „Sorceress“, nebo Devinovo „Transcendence“. A přestože jsem se rozhodl přisoudit Devinovi stříbrnou příčku, tak si nemyslím, že by se jednalo o méně kvalitní placku. Kdyby to šlo, tak bych mezi nimi vyhlásil remízu, nicméně toto nelze, a proto se musí „Transcendence“ spokojit s místem druhým. „Transcendence“ u mě od sepsání recenze ještě více narostlo a dnes jej považuji za jeden z nejlepších výtvorů v rámci Devinovy sólové kariéry. Od začátku do konce se jedná o vyrovnanou hudební pouť, která mi oproti „Epicloud“ nebo „Sky Blue“ přijde méně optimistická na úkor větší promyšlenosti, a možná i díky tomu ji točím častěji než přímé předchůdce. Jednoduše skvělá nahrávka.

3. Testament – Brotherhood of the Snake
Před vydáním „Brotherhood of the Snake“ bych neřekl, že se Testament podaří překonat svého povedeného předchůdce „Dark Roots of Earth“, ovšem stalo se. Testament se aktuálně nacházejí na jednom ze svých kariérních vrcholů a výsledkem budiž skutečnost, že našlapanější thrashovou desku jsem letos neslyšel. Co skladba, to pecka jako prase. Dravá a neskutečně energická nahrávka, díky níž se Testament právem udržují na špici thrashmetalového pelotonu.

4. Asphyx – Incoming Death
Pro Asphyx mám slabost, a proto jsem se na „Incoming Death“ zatraceně těšil. Fakt, že Martin van Drunen a jeho smrtící sebranka navázala bez zaváhání na dvojici ceněných předchůdců, jenom svědčí o jejich vlastní výjimečnosti. „Incoming Death“ je po okraj nacpané zabijáckými riffy, záhrobní atmosférou a zmučeným rykem hlavní postavy holandských legend a představuje tak prvotřídní práci, která v mnohém překonává pro mnohé nepřekonatelnou klasiku z počátku 90. let. Fantastický chrastivý death metal.

5. The Dillinger Escape Plan – Dissociation
O páté místo byla klasicky v mé mysli ukrutná bitva, přičemž v tomto roce se o něj spolu s The Dillinger Escape Plan prali The Mute Gods, Vektor nebo třeba Deftones. Výsledky jsou sice o prsa africké vytrvalkyně, ale The Dillinger Escape Plan mě z těchto jmen letos bavili nejvíc. Není jednoduché odejít na vrcholu. V tomto případě to říkám velmi nerad, protože si myslím, že The Dillinger Escape Plan na scéně po svém odchodu budou chybět, ale této mathcorové bestii se to povedlo. „Dissociation“ je bez jakýchkoli pochyb jedním z nejlepších alb, které Greg Puciato a spol. během své kariéry vydali. Spousta výjimečných momentů a neotřelých zvratů se v podání The Dillinger Escape Plan jen tak neoposlouchá a „Dissociation“ je důkazem, že i dříve slyšené může stále udivovat.

The Dillinger Escape Plan

CZ/SVK deska roku:

1. Crippled Fingers – Mass of Terror
Českolipská čtveřice Crippled Fingers na svém debutovém zářezu přišla s našlapaným metalickým hardcorem, jímž se mi strefila do vkusu natolik, že jako nejlepší CZ/SVK album loňského roku volím právě „Mass of Terror“. Zpěvné refrény, chytlavé riffy a drtivý zvuk tvoří dohromady natolik silnou kombinaci, že i když jsem v recenzi nevěštil „Mass of Terror“ příliš dlouhou trvanlivost, tak jsem se k němu od té doby pravidelně vracel. Miluju energický hardcore a Crippled Fingers ho na své prvotině servírují s jistotou zkušené party.

2. Master’s Hammer – Formulæ
Přestože není „Formulæ“ na poměry posledních počinů Master’s Hammer žádným překvapením, funguje natolik dobře, aby tato legenda svým kolegům z branže ukazovala záda. František Štorm a Necrocock natočili dobrou placku, která sice potvrzuje lehce sestupnou tendenci ponávratových počinů Mistrova kladiva, ale na druhou stranu se i přes letmé škobrtnutí poslouchá velmi dobře a své místo zde si dle mého názoru zaslouží.

Master’s Hammer

Neřadový počin roku:

Steven Wilson – 4 ½
„4 ½“
je důkazem toho, že i když Steven Wilson vyprazdňuje šuplíky a zbavuje se zbytků z předešlých nahrávacích seancí, tak z toho pořád ještě nutně nemusí být album zbytečné. Pravda, tohle EP sice nemá tak ucelenou atmosféru, jež je pro jeho tvorbu tak typická, ale když se člověk zamyslí nad tím, s jakým úmyslem tato kolekce vznikla, nelze nic moc namítat.

Artwork roku:

Opeth – Sorceress
Nádherná práce. Ať už budu mluvit o samotném přebalu Travise Smithe, bookletu nebo třeba i podobě lyric videí, tak Opeth nešlápli vedle. Celkové spojení hudební atmosféry „Sorceress“ a k ní zvolené vizuální stylizace se švédským progresivcům vydařila perfektně.

Opeth – Sorceress

Objev roku:

The Mute Gods – Do Nothing Till You Hear from Me
Tato nová kategorie mi nakonec pomohla alespoň částečně vyřešit výše zmíněné dilema, protože The Mute Gods se svým debutovým počinem aspirovali do první pětky. „Do Nothing Till You Hear from Me“ je podmanivá progrocková deska s nádhernými popovými melodiemi, která je stvořena přesně dle mého gusta a získala si mne hned při prvním poslechu. Díky personálnímu složení mají svou pozici s prvním albem „Do Nothing Till You Hear from Me“ značně jednodušší než mnohé začínající skupiny, ale nedá se svítit. Lepší debut jsem letos prostě neslyšel.

Shit roku:

Dream Theater – The Astonishing
Dream Theater a jejich velkolepě pojatá rocková opera „The Astonishing“ určitě není nejhorším albem, které letos vzniklo, ale mně se se svojí baladicky kýčovitou atmosférou a množstvím prázdných momentů zapsalo do paměti jako takřka neposlouchatelná záležitost. Jako záležitost, s níž už nikdy nehodlám ztrácet čas. Patos, kýč a nuda v koncentraci velmi vysoké pro mě značí jediné – sračka jako bič.

Videoklip roku:

Ghost – Square Hammer
Retro hororová atmosféra ke Ghost skvěle pasuje a video ke skladbě „Square Hammer“ budiž důkazem. Jedná se možná i trochu ocenění za samotnou píseň, nejen za doprovodné video, ale každopádně mě při zamyšlení o nejlepším videu právě skončivšího roku napadla tahle věc jako první.

Potěšení roku:

Avantasia – Ghostlights
Abych pravdu řekl, tak jsem očekával, že Avantasia si to bude s „Ghostlights“ na konci roku vesele směřovat do kategorie shit roku, ovšem Tobias Sammet překvapil. A to hodně. „Ghostlights“ má samozřejmě své mouchy, nepopírám, že ne. Nicméně jako celek mě baví, poslech si i s odstupem času až na pár slabších chvil užívám a oproti posledním počinům z pera malého principála je to velmi svěží nahrávka s dobrými skladbami a parádními výkony hostujících vokalistů.

Devin Townsend Project

Zklamání roku:

Alter Bridge – The Last Hero
Nemyslím to tak, že by Alter Bridge natočili špatné album. „The Last Hero“ je na poměry rockové produkce nadprůměrnou plackou, která zejména díky charisma Mylese Kennedyho a schopnosti Marka Tremontiho napsat povedenou hitovku nemůže úplně zapadnout. Bohužel jsem měl očekávání někde jinde a po famózní jízdě „Fortress“ jsem doufal v něco víc. „The Last Hero“ naneštěstí obsahuje i nějakou tu vatu a jako celek dojelo na přemrštěnou stopáž. Když se tohle všechno sečte, tak spolu s „ABIII“ se jedná o nejslabší počin v diskografie těchto rockerů.

Zhodnocení roku:

Bohužel se moje přání z předchozího roku, tedy abych měl na poslech nových počinů a celkově psaní pro náš web více času, nenaplnilo a přijde mi, že loni jsem na to sral ještě více než předloni. Na druhou stranu jsem měl možnost zaměřit se pouze na alba, na která jsem se opravdu těšil, což bylo fajn. Snažil jsem se vyhýbat vyloženým přešlapům a díky tomu vlastně nemůžu být s právě skončivším rokem 2016 nespokojený. Skvělých alb vyšel dostatek a do příštího roku si tak nepřeji nic skromnějšího, než aby i rok 2017 byl alespoň takhle povedeným.

Opeth


Legendární Master’s Hammer se vrací na jediný koncert! Zahrají na Brutal Assaultu!

Master’s Hammer, black metalová legenda, jejíž kult daleko přesáhl hranice rodného Československa, se vrací na jediný koncert. Exkluzivní vystoupení chystá kapela v srpnu 2017 na metalovém festivale Brutal Assault. 

Master’s Hammer patří bezesporu k nejvýraznějším tuzemským metalovým kapelám vůbec. Počátky kapely kolem frontmana Františka Štorma se datují k roku 1987. Jedni z průkopníků black metalu brzy dosáhli mezinárodního věhlasu, nepopiratelný vliv měli například na norskou metalovou scénu. Po kultovních albech Ritual a Jilemnický okultista se kapela v roce 1995 rozpadla.

V roce 2009 se ale Master’s Hammer vrátili k aktivnímu působení, ovšem tentokrát jako výhradně studiový projekt. V nové etapě existence Master’s Hammer vydali čtyři alba. Tím posledním je patnáctiskladbový opus Formulae z letošního roku. “Materiálu bylo ještě víc, ale některé skladby jsem vyhodil,” podotkl frontman kapely František Štorm v rozhovoru pro Radio Wave.

Master's Hammer

“Poslední koncert odehráli Master’s Hammer v roce 1992. Jedinečný koncert na příštím ročníku Brutal Assaultu je tak návratem na pódia po 25 letech a zároveň oslavou třiceti let existence této výjimečné kapely,” podotýká organizátor festivalu Tomáš Fiala.

Už dvaadvacátý ročník prestižní metalové přehlídky Brutal Assault se odehraje druhý víkend v srpnu v areálu barokní pevnosti Josefov u Jaroměře. Organizátoři festivalu doposud oznámili zhruba čtyři desítky kapel, kromě jiného Morbid Angel, Nile, Opeth, Possessed, Rotting Christ, Electric Wizard nebo Mayhem.

Master’s Hammer – Maso z kosmu (videoklip): https://www.youtube.com/watch?v=xK402tUQU1g
https://www.facebook.com/brutalassault.cz/
www.brutalassault.cz

[tisková zpráva]


Novinky u Master’s Hammer

Master’s Hammer se stále něco děje. V první řadě – 1. září konečně vyšla slibovaná vinylová verze poslední desky „Formulæ“. 2LP v černé barvě je k mání přímo u kapely resp. její značky Jihosound Records.

Kromě toho Master’s Hammer ještě vypustili oficiální videoklip k „Formulæ“. Podkladem se stala píseň „Maso z kosmu“ – výsledek můžete sledovat na YouTube.


Master’s Hammer – Formulæ

Master's Hammer - Formulæ

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.5.2016
Label: Jihosound Records

Tracklist:
01. Den nicoty
02. Maso z kosmu
03. Votava
04. Shy Gecko
05. Arachnid
06. Všem jebne
07. Biologické hodiny
08. Phenakistoscope
09. DMT
10. Podburka
11. Jazyky
12. Durga chce pít
13. Rurální dobro
14. Ukolébavka
15. Aya

Hrací doba: 55:53

Odkazy:
web / facebook

První pohled (H.):

Master’s Hammer bezesporu patří k nejvýraznějším blackmetalovým kapelám české kotliny. První dvě desky jsou – a zcela právem! – zapsány zlatým písmem v domácí žánrové kronice. Návrat na scénu s albem „Mantras“ ovšem nebyl nijak bombastický, jakkoliv by si to taková legenda snad i mohla dovolit, ale spíš takový nenápadný (což není špatně, možná právě naopak). Kultovní jméno však zafungovalo samo o sobě a pozornost si nahrávka získala. A byť byli mnozí trochu rozčarováni, já osobně jsem byl nadšen. Nadšení trvalo i okolo vydání druhého ponávratového alba „Vracejte konve na místo“…­ a vlastně víc než nadšení ze samotné muziky (jakkoliv ani to mi nechybělo) tím mám na mysli radost z toho, že skupina, jejíž tvorby si cením ohromně vysoko a řadím ji ke svým neoblíbenějším, opět funguje a i po tak dlouhé odmlce dokáže fungovat důstojně a smysluplně.

Od téhle doby již ale několik málo let uběhlo. Je to sedm roků, co vyšlo „Mantras“, a „Konvím“ už jsou čtyři léta. Nyní Master’s Hammer vydávají čtvrtou desku nové éry a celkově sedmou dlouhohrající za celou dobu. Ona ohromná natěšenost a nadšení z toho, že bude nová muzika, už ovšem poněkud vyprchaly. Důvod je jednoduchý – Master’s Hammer za těch několik málo let prostě zevšedněli. Po úspěchu „Vracejte konve na místo“, jemuž se dostalo jednoznačně vřelého přijetí a skoro až ovací, do toho totiž František Štorm a spol. začali šlapat ve velkém.

Následovala kopa singlů, splitek, reedicí, další album „Vagus vetus“. Do toho se ještě Štorm, jenž byl na rozdíl od Necrococka roky mimo hudbu, pustil do nového projektu Mortal Cabinet, opět vystoupil na pódium, a nakonec dokonce čerstvě došlo k hraní skladeb Mistrova kladiva živě (což se mi nezdá jako úplně šťastný nápad, když už jsme u toho, ale to sem teď asi nepatří). Jednoduše jsou Master’s Hammer hodně vidět, je o nich slyšet a postupně se (opět) stali součástí českého metalového koloritu. Nicméně se vytratila aura něčeho výjimečného, co tu není každý rok – a tenhle pocit jsem v případě prvních dvou alb po návratu měl.

Ono zevšednění Master‘s Hammer se ostatně začíná projevovat i po hudební stránce. Až nyní s odstupem těch několika málo let se ukazuje, že „Vracejte konve na místo“ bylo svým způsobem přelomovou deskou, jelikož od jejího vydání jede kapela v nastavené vlně. „Vagus vetus“ i nejnovější „Formulæ“ totiž na „Konve“ zcela jednoznačně navazují po hudební i grafické stránce. Což by samo o sobě ještě nemuselo být problémem, pokud by ta podobnost nebyla tak okatá. Je ovšem pravda, že „Formulæ“ na to trpí o něco méně než „Vagus vetus“, který, nalijme si čistého vína, působí trochu jako béčkové „Konve“ a pohromadě jej drželo pouze charisma Master‘s Hammer, jež tato kultovní formace do jisté míry pořád má.

Master's Hammer - Formulæ

Tím jsem vlastně řekl, že „Formulæ“ svého přímého předchůdce pokořit dokázalo. „Vagus vetus“ je s odstupem nahrávka, k níž nemá smysl se příliš vracet. Novince se, na druhou stranu, musí nechat, že několik přítomných skladeb je povedených. Osobně se mi líbí třeba „Shy Gecko“ nebo „Biologické hodiny“, zábavný je také „Arachnid“, v tomto případě i díky suprovému textu, a takové „Maso z kosmu“, „DMT“ či natlakovaná „Všem jebne“ jsou dobré hity. Občasné náznaky orientální Indie (k níž mají členové Master’s Hammer blízko, to není žádné tajemství) jsou rovněž relativně příjemné, ale ani v tomto případě se nejedná o nic nečekaného, neboť s tímhle svého času přišlo už „Mantras“.

I některé další písně obsahují kvalitní nápady a zajímavé motivy, ale nelze přehlížet skutečnost, že jisté kusy prostě nijak nevyčuhují nad nastavený pohodlný standard Master’s Hammer nové éry. Takový je třeba hned úvodní „Den nicoty“, který mě sice neirituje jako „XMZ“ na „Vagus vetus“, ale tak excelentní otvírák, jakým byl svého času „Nordfrostkrampfland“, mi jednoduše opětovně schází. Koule mi zrovna netrhá ani závěr „Formulæ“, kde pozornost znatelně polevuje (možná by neškodilo mít ta alba kratší než 55 minut) a (snad s výjimkou „Rurálního dobra“) chybí nějaké skutečně výraznější nápady jako třeba v případě zmiňovaných „Maso z kosmu“ a „DMT“.

Master's Hammer

Na druhou stranu, je pravda, že i když „Formulæ“ patří v pomyslné tabulce diskografie kapely do spodní půle (co si budeme povídat, „Ritual“, „Jilemnický okultista“, „Mantras“„Vracejte konve na místo“ jsou suverénně lepší… a dál už tam toho zas tolik nezbývá), stále si album uchovává nějaký punc kvality a charakteristického rukopisu. „Formulæ“ možná prohrává v porovnání s další tvorbou samotných Master’s Hammer, nicméně oproti konkurenci se jedná o nadprůměrnou práci na úrovni, jakou by mnozí jiní bez váhání vzali za svou, kdyby mohli. I navzdory tomu co, doposud padlo, jde totiž pořád o počin, jenž v žádném případě není špatný nebo vysloveně nepovedený.

I přes jistou šablonovitost je to graficky výtečné a skvěle otextované. Zvuk současných Master’s Hammer je vůči všem okolo zajímavý a vlastně snad i nezaměnitelný, bezesporu v tom je vlastní ksicht. Štorm má v pořád hrdle šmirgl a dokáže krákat tak, že jsou mu texty rozumět, čehož si rozhodně cením. Vklad Necrococka je tentokrát, zdá se mi, nevelký, ale naštěstí stále znatelný a vysoce příjemný. Hodně se mi líbí i výkon Honzy KapákaAvenger, jenž „Formulæ“ nabubnoval stejně jako „Vracejte konve na místo“, a výsledku to velmi prospívá, jelikož v některých písničkách hraje dost dravě, což aktuálním Master’s Hammer poměrně sluší. A v neposlední řadě, jak už nepřímo padlo, tahle kapela má stále fazónu a zvláštní atmosféru, která se sice v porovnání s původní epochou (zcela logicky) proměnila, ale pořád je svojská, krásně poťouchlá a má něco do sebe. A i ta dělá svoje. Ke cti „Formulæ“ pak slouží, že na rozdíl od „Vagus vetus“ album nefunguje jen díky ní.

Master's Hammer - Formulæ

„Formulæ“ rozhodně má svoje mouchy, z nichž tou největší dle mého je, že pár skladeb je dočista neviditelných a že i ty nejpovedenější nestačí na to lepší z „Mantras“ a „Vracejte konve na místo“. Navzdory tomu se ale novinka poslouchá dost příjemně. Zůstává ovšem otázkou, zdali to na jméno formátu Master’s Hammer není prostě málo. Pokud by se z posledních tří alb vyextrahovalo to nejlepší a spojilo se to v jedné nahrávce, vznikla by fenomenální deska, jež by se mohla vyrovnat i prvním dvěma arcikultům ze začátku 90. let. Na kdyby se ale nehraje a za současného stavu tam jsou nezanedbatelné rezervy.


Druhý pohled (Kaša):

Je evidentní, že Master’s Hammer jsou od svého návratu na scénu při chuti, protože přichází v relativně krátké době s další studiovou plackou. Ovšem tyto hudební žně, na jaké by si před lety nevsadil ani ten největší optimista, s sebou nejpozději na předchozím „Vagus vetus“ přinesly i pochyby. Pochyby a úvahy, jestli je tahle kadence to pravé ořechové a jestli nová alba dosahují kvalit, jež fanoušci od jména velikosti Master’s Hammer tak nějak automaticky očekávají. A abych pravdu řekl, tak s příchodem „Formulæ“ se situace nijak nemění, protože od minula je novinka bohužel zase o malý kousek horší.

Master's Hammer

Což o to, hned řada skladeb z novinky má koule, hodně povedené texty, dobrou atmosféru, ale přeci jen si myslím, že „Vracejte konve na místo“ je minimálně o třídu lepším albem, jež před lety nakoplo aktuální Master’s Hammer do hudebních sfér, které se dosud až na drobné úkroky stranou neodvážili opustit, a „Formulæ“ tak zní po „Vagus vetus“ „jen“ jako další variace na „Konve“.

Líbí se mi, že František Štorm umí navodit tu správnou, místy opravdu legendární atmosféru starých počinů („Den nicoty“ s dobrým odpichem či „Ukolébavka“), ale bohužel se na „Formulæ“ dostalo i na několik písní, jež ani skvělé texty Františka Štorma nezachrání. Za mě se jedná o slabé „Votava“, „Biologické hodiny“ a poměrně překvapivou „Rurální dobro“, na níž je ale nejzajímavější to spojení orientálního náboje a country kytary. I tak ale celkem patnáctka písní, která je na „Formulæ“ k nalezení, docela dobře uteče.

Master's Hammer - Formulæ

V porovnání s konkurencí (pokud se vůbec u Master’s Hammer dá o konkurenci mluvit) je „Formulæ“ samozřejmě hodně dobře poslouchatelnou záležitostí, ale přesto mi rozum říká, že totéž, jen v lepší formě, už Master’s Hammer předvedli v letech nedávných a nedokážu si představit, že bych „Formulæ“ upřednostnil na úkor „Vracejte konve na místo“.


Třetí pohled (Onotius):

Z nového alba legendárních tuzemských Master’s Hammer jsem nakonec celkem rozpačitý. Jako celek deska vlastně funguje velmi dobře, avšak přesto jsem dalek ji nějak přehnaně glorifikovat. Na jednu stranu jí nelze upřít to, že oproti svému předchůdci působí mnohem originálněji a jako celek různoroději a promyšleněji. Nechápejte mě špatně, „Vagus vetus“ mě svého času velmi bavil, byl velmi vyrovnaný a disponoval nejednou parádní melodií, avšak kvůli přímočaré struktuře většiny skladeb se nakonec velmi rychle oposlouchal. V tomhle ohledu je naopak „Formulæ“ deska mnohem různorodější s menším apelem na jednoznačně hitové refrény, ale více si váží obskurní atmosféry a všemožných žánrových odboček a detailů. Do blackmetalového zvuku jsou zde tak zakomponované prvky od elektroniky („Maso z kosmu“, „Arachnid“) přes jakési psychedelické country („Rurální dobro“) až po orientální hudební postupy („Padburka“) a ve spojitosti s brilantními texty tak první poslech působí opravdu impozantně. Franta v textech opět mistrně prezentuje barvitý vesmír své rozsáhlé fantazie a brousí od všemožných psychotropních vizí přes portrét malíře smutných čertů až po všemožné teorie o reinkarnaci brouků, a to vše tradičně opatřuje patřičnou dávkou ironie a nihilismu.

Master's Hammer - Formulæ

Jenomže tato vysoká formální úroveň má jedno a ne zrovna zanedbatelné ale. Co se týče samotných nápadů, nějak mi zde chybí momenty, které by mě naprosto jednoznačně přesvědčily, že tohle tu ještě nebylo. Koneckonců i u nejsilnějších kousků, za něž považuji „Maso z kosmu“, „Shy Gecko“, „Biologické hodiny“ či údernou „Durga chce pít“, se čas od času nemohu vyhnout pocitu, že některé postupy jsou mi odněkud povědomé. Ve spojitosti s některými tradičnějšími metalovými pasážemi, jež občas působí pouze jako vycpávkový doprovod pro jinak brilantní text, pak přeci jen v mých očích usvědčují kapelu z lehké skladatelské bezradnosti. Často je však forma schopna obsah neskutečně pozvednout – to především platí u countryovými slajdy zdobené skladby „Rurální dobro“, jejíž hlavní melodický postup je v podstatě neskutečné klišé, avšak atmosféra z ní přesto dělá jeden z nejvýraznějších momentů na albu. Obecně je deska celkem vyrovnaná, i když ke konci jí co se týče nápaditosti malinko dochází dech (nejslabší článek řetězu je asi „Ukolébavka“).

Navzdory zmiňovaným nešvarům mě ovšem deska jako celek stále baví. Díky kvalitním bicím partům Honzy Kapáka (jenž se též podílel na skvělém „Vracejte konve na místo“) nahrávka působí dospěleji než přímočařejší a po čase předvídatelný „Vagus vetus“, který si vystačil s rytmikou naprogramovanou. Atmosféra alba je pak co se týče diskografie Master’s Hammer celkem jedinečná. Více psychedelická, hravá, ba i moderní. Nicméně z kompozičního hlediska mám pocit, že poměr kvantita a kvalita mohl být vyladěn trochu lépe. Co se týče post-comebackové tvorby, stále u mě s přehledem vedou parádní „Konve“.

Master's Hammer - Formulæ


Nové album Master’s Hammer na cestě

Kultovní Master’s Hammer jsou po svém návratu na scénu stále při chuti. Kapela má nachystanou již čtvrtou desku po reunionu, která prý vyjde brzy. Další detaily prozatím nejsou k mání, ale Master’s Hammer slibují, že je začnou prozrazovat, jakmile budou znát datum vydání.

EDIT: Novinka se bude jmenovat „Formulæ“ a vyjde 30. května. Obsahovat bude 15 skladeb o délce 56 minut. Obal a další podrobnosti najdete na webu kapely.


Redakční eintopf #72.2 – speciál 2014 (Ježura)

Ježura

Ježura:

Top5 2014:
1. Lux Occulta – Kołysanki
2. Opeth – Pale Communion
3. Lethe – When Dreams Become Nightmares
4. Empyrium – The Turn of the Tides
5. Ilya – In Blood

CZ/SVK deska roku:
1. Aneta Langerová – Na Radosti
2. Master’s Hammer – Vagus vetus

Neřadový počin roku:
Cult of Fire – Čtvrtá symfonie ohně

Artwork roku:
Behemoth – The Satanist

Shit roku:
Lidande – As the Night Wept

Koncert roku:
The Gathering: Nijmegen – Doornroosje (Nizozemsko), 9.11.2014

Videoklip roku:
Primordial – Babel’s Tower

Potěšení roku:
koncertní reunion The Gathering

Zklamání roku:
Emperor nevystoupili na Brutal Assaultu

Top5 2014:

1. Lux Occulta – Kołysanki
Deska “Kołysanki” byla mým prvním setkáním s Lux Occulta a hned je z toho album roku. To je docela slušné, co? To teda… Je to asi jediná loňská deska, která mi nabídla materiál velmi těsně blízký genialitě a zážitek je to i teď s každým dalším poslechem opravdu mimořádný. Pořád se ani náznakem neoposlouchala, pořád mě podněcuje k hledání dalších detailů, které by její kontury ještě trochu zpestřily, a pořád v ní doutnají uhlíky čiré esence umění. Ne, tady prostě není o čem, a ta známka vážně není přestřelená.

2. Opeth – Pale Communion
Opeth
jsem vždycky hodně respektoval. Přesto je to z jejich bohatého repertoáru až “Pale Communion”, které mě dokonale uzemnilo. Moc nevím, co o něm napsat, abych neopakoval svoje nadšené hodnocení pod recenzí, ale věřte mi, že tohle je prostě prvotřídní skvost. S “Pale Communion” v uších jsem strávil dlouhé hodiny a pokaždé to byl fantastický zážitek. Opeth se mi zkrátka strefili do vkusu jak nejlépe to šlo a naservírovali mi naprosto famózní desku, se kterou mám v plánu strávit ještě hodně času. A věřte mi, že jsem nejednou váhal, jestli si “Pale Communion” nezaslouží ještě o stupeň lepší pořadí…

3. Lethe – When Dreams Become Nightmares
Když spojí síly lídr slovutných avantgardistů Manes, Tor-Helge Skei, a Anna Murphy, jejíž působení v provařených Eluveitie jí nijak nebrání v angažmá u mnohem zajímavějších bokovek, je předem jasné, že to asi bude stát za to. A Lethe je jasným důkazem, že to za to skutečně stojí – a jak! “When Dreams Become Nightmares” je jedním slovem skvostná deska, která ze spolupráce obou výrazných individualit těží tím nejlepším možným způsobem a pro mě osobně se jedná asi o nejpříjemnější překvapení roku.

4. Empyrium – The Turn of the Tides
Empyrium
jsou srdcovka, takže by se mohlo zdát, že jim umístěním v Top5 trochu nadržuji, ale kdepak. Já se vlastně docela bál, že “The Turn of the Tides” nebude žádný zázrak, ale tyhle obavy se naštěstí nenaplnily a dopadlo to snad lépe, než jsem doufal. Tuhle desku poslouchám v pravidelných intervalech prakticky neustále a zatím to nevypadá, že by mě kdy měla přestat bavit. Naopak je každý poslech poměrně jedinečným zážitkem, jakých mi loňský rok opravdu moc nenabídl. Ne, tady zkrátka není o čem diskutovat.

5. Ilya – In Blood
Poslední místo v mém absolutním výběru je trochu problematické. Sešly se mi na něj totiž hned tři desky a vybírat z nich nejlepší nebylo vůbec jednoduché. To, že jsem nakonec zvolil další nečekaný objev Ilya, tedy sice bez debat znamená, že v případě jejich počinu “In Blood” jde o nesmírně podařenou nahrávku (fakt jo a pokud nejste metalová konzerva, tak to rozhodně zkuste), ale na druhou stranu to nijak neumenšuje kvality ostatních dvou desek, které nakonec zůstaly pozadu. Oficiálně tedy můj výběr uzavírají Ilya, ale fakticky tak činí spolu s “The World We Left Behind” od Nachmystium a “Distant Satellites” od Anathemy.

Aneta Langerova - Na Radosti

CZ/SVK deska roku:

1. Aneta Langerová – Na Radosti
Co se týče federační kategorie, mám stejný problém jako loni – prostě jsem po hříchu neslyšel ani zdaleka všechny potenciálně zajímavé desky, které československá scéna vyplodila, a fakt se za to stydím. Z toho, co jsem ale slyšel, nakonec odchází vítězně Aneta Langerová se svojí pořád čerstvou novinkou “Na Radosti”. Jak se jí to podařilo, o tom píšu v recenzi, kterou se mi nechce opisovat, tak dodám jen to, že “Na Radosti” sice není dokonalá deska, ale je evidentně dost silná na to, aby překonala i takovou ikonu, jako jsou Master’s Hammer.

2. Master’s Hammer – Vagus vetus
Ano, Master’s Hammer po vynikající zkušenosti s “Konvemi” jasně mířili na vítězství, ale z “Vagus vetus” se nakonec až taková bomba, jakou byl její předchůdce, nevyklubala. Pořád ale jde o zatraceně silnou desku, která má na umístění nárok zdaleka nejen proto, že ji nahráli Master’s Hammer. Těžko říct, jestli by to třeba nebylo jinak, kdybych se dokopal k poslechu třeba nových Morgue Son, ale jak jsem psal o odstavec výš – při tom, jak jsou rozdané karty, o pořadí na domácí scéně z mého pohledu není sporu.

Neřadový počin roku:

Cult of Fire – Čtvrtá symfonie ohně
Tahle kategorie mi dala vážně zabrat. Sešly se mi tu totiž hned tři počiny, které by na vítězství klidně mohly aspirovat, přičemž rozdíly mezi nimi nejsou nijak zásadní. “Xiądz” od Behemoth je rozhodně vydařený kraťas a především jeho skoro titulní skladba vzniknuvší během nahrávání “The Satanist” je zkrátka skvělá. Velké ambice měla také ochutnávka nového materiálu norských Solefald, jenže jasný triumf se nekoná díky tomu, že vedle vážně skvělého materiálu se tu Solefald pustili i do experimentování, které se mi do vkusu moc nestrefilo. No, a pak tu máme domácí Cult of Fire s jejich poctou Bedřichu Smetanovi a jeho dílu. “Čtvrtá symfonie ohně” proti svým soupeřům nepatrně ztrácí délkou (s chutí bych si dal alespoň o skladbu víc) a možná trochu i faktem, že “Vltava” je cover. Jenže on je to cover skvěle provedený, vůči geniálnímu originálu důstojný a dvojka “Váh” co do kvality a působivosti pranic neztrácí. “Čtvrtá symfonie ohně” mi tedy v rámci mé finálové trojice vychází hudebně nejsilnější, nejucelenější a titul neřadového počinu roku jí patří plným právem.

Behemoth - The Satanist

Artwork roku:

Behemoth – The Satanist
Deska, které tenhle obal patří, se zajisté objevuje na předních místech žebříčků nejlepších alb roku, jenže jak už jsem před časem utrousil v hodnocení pod recenzí, ona to hudebně zase taková sláva není. Artwork “The Satanist” je ale aspoň podle mého opravdu prvotřídní záležitost. Je mi úplně buřt, že je originál namalovaný zčásti i Nergalovou krví, a netvrdím, že jsem letos neviděl celou řadu dalších parádních obalů, ale v téhle kategorii je to vždycky složité a vlastně dost nefér, takže pokud artwork “The Satanist” patří k tomu nejlepšímu, co jsem letos viděl (a to patří), tak jej tu zmiňuji vlastně naprosto právem.

Shit roku:

Lidande – As the Night Wept
Už už jsem se do téhle nelichotivé kategorie chystal nacpat kolosální krávovinu “Defenestrace” od Plzeňáků Ortel, jenže pak mi bylo připomenuto, že jsem v loňském roce narazil na ještě mnohem horší zrůdnost. Desku tak moc špatnou, že jsem na ni zřejmě v záchvatu sebezáchovy zcela zapomněl. Jako vážně, tohle je to absolutně nejhorší, co mi kdy vlezlo do přehrávače, a snad všechno ostatní, co jsem tu kdy jebal za podprůměrnou kvalitu, je pořád o několik mílových kroků dál než “As the Night Wept”. Prostě zhudebnělá demence prvního řádu a horší už to snad být ani nemůže.

Koncert roku:

The Gathering: Nijmegen – Doornroosje, 9.11.2014
Abych pravdu řekl, viděl jsem koncerty, které jsem si v jistém směru užil mnohem více než tenhle. The Gathering ale nakonec stejně triumfují, protože předvedli nejen vynikající vystoupení, ale především mě nechali zažít a prožít událost, po které jsem několik let v tichosti toužil, aniž bych tušil, že se jí kdy dočkám. A to je pak jasné, že vás takový koncert dostane po všech směrech, pokud se nic nepokazí. Tady se nic nepokazilo a já budu na tenhle večer v Nijmegenu vzpomínat ještě hodně dlouho.

Videoklip roku:

Primordial – Babel’s Tower
Jako fajn, netvrdím, že mě tenhle irský příspěvek do fondu videoklipů odstřelil takovým způsobem jako před několika lety “Fjara” od Sólstafir (což je podle mého asi nejlepší klip, jaký jsem kdy viděl), ale Primordial rozhodně odvedli dobrou práci. Má to skvělou atmosféru, zmar z toho odkapává přímo po litrech, práce s kamerou je parádní a ty panorámata… A že ta mrtvola v pytli tažená krajinou krapet připomíná už vzpomenuté islandské veledílo? Kašlat na to, tak.

Potěšení roku:

koncertní reunion The Gathering
The Gathering
jsou jednou z těch kapel, které jsem objevil, zcela jsem jejich tvorbě propadl a o něco později s hrůzou zjistil, že zřejmě už nikdy nebudu mít možnost vidět jejich vystoupení v sestavě, jež se zasloužila o vztah, který k té kapele chovám. The Gathering mi ale z kraje listopadu nabídli jedinečnou, vlastně životní možnost, která se prostě neodmítá… Nadšení, které následovalo oznámení koncertu v (takřka) kompletní historické sestavě kapely, se popisuje opravdu stěží a v loňském roce se mu na hudebním poli nemohlo rovnat absolutně nic. Splněný sen.

Zklamání roku:

Emperor nevystoupili na Brutal Assaultu
V předchozím odstavečku se mělo původně skvět jiné jméno. Naděje, že v Jaroměři uvidím legendu první kategorie a moji srdcovku Emperor hrát debut “In the Nightside Eclipse” v sestavě IhsahnSamothFaust a v celé jeho délce, mě živila od chvíle, kdy se éterem rozšířila zpráva o dočasném koncertním reunionu kapely, a o to trpčí pak bylo zjištění, že z toho nakonec nic nebude, byť chybělo tak málo. Vážně, ono mi to uteklo o jediný (ne)oznámený termín, což je prostě k posrání.

Lux Occulta

Zhodnocení roku:

Tahle kategorie je tak volná, až paradoxně nějak nevím, o čem tu povídat – a když už, je to spíš takové nahořklé povzdechnutí. Jak stárnu, sbírám zkušenosti a rozšiřuju si obzory, začínám zjišťovat, že ani stran hudby už to není takové, jako to bylo pár let nazpět. Namísto nekonečného přijímání dalších a dalších novinek mám čím dál tím častěji chuť si jen tak v klidu sednout, protočit nějaký ten starší skvost a v mezičase si ten prožitek neředit žádným mrzkým průměrem jen proto, abych něco poslouchal. Touha po kvalitě prožitku byť i v malém množství tak získává stále větší převahu nad dobře známou fyzickou potřebou něco poslouchat, a věřte mi, že je to pro mě po těch letech docela zásadní posun. Kam, to si netroufám odhadovat, ale i tak je zřejmé, že mi rok 2014 po sobě zanechal perspektivu, ze které najednou věci vypadají jinak a priority se mění – jak v hudbě, tak v dalších aspektech bytí. A jsem fakt docela zvědavý, kam to všechno míří…


Redakční eintopf #72.7 – speciál 2014 (Skvrn)

Skvrn

Skvrn:

Top5 2014:
1. Lux Occulta – Kołysanki
2. Darkspace – Dark Space III I
3. Current 93 – I Am the Last of All the Field That Fell: A Channel
4. Triptykon – Melana Chasmata
5. Manes – Be All End All

CZ/SVK deska roku:
1. Master’s Hammer – Vagus vetus
2. Dva – Nipomo

Neřadový počin roku:
Old Soul / ██████ – split

Artwork roku:
Have a Nice Life – The Unnatural World

Shit roku:
Sonata Arctica – Pariah’s Child

Koncert roku:
Shining: Brutal Assault 19, 8.8.2014

Videoklip roku:
Peste noire – Dans ma nuit

Potěšení roku:
Opeth

Zklamání roku:
Agalloch – The Serpent & the Sphere

Top5 2014:

1. Lux Occulta – Kołysanki
O nejlepším albu roku jsem od vydání návratového experimentu Lux Occulta neměl pochyb. Očekávat nějakou konzervativinu by bylo naivní, ale že se za těch uplynulých 13 let od vydání “The Mother and the Enemy” tvorba kapely změní tak radikálně, nemohl čekat nikdo. Polští vizionáři do své hudby dokázali zakomponovat neskutečné množství žánrově odlišných prvků s velkou grácií a utvořili dokonalý celek, jenž přichází s jedinečnou tváří. Trip-hop, elektronika, rock i polská vesnice v podání ukecaných stařen si k sobě nikdy nebyly blíž.

2. Darkspace – Dark Space III I
Je těžké to popsat slovy. Je to všude kolem, je to hutné a útočí to ze všech stran, přesto nás to svou nekonečnou silou přitahuje. Tím “ten” mám samozřejmě na mysli vesmírné dálavy v podání švýcarského tělesa Darkspace. Famózní záležitost, která je stále (nepochopitelně) opomíjena a jen zřídkakdy vnímána jako vrchol právě skončeného roku. Lepšího společníka do absolutní tmy však člověk mezi loňskými deskami nenajde.

3. Current 93 – I Am the Last of All the Field That Fell: A Channel
Je složité objektivně hodnotit desku kapely, která toho má za sebou tolik, aniž by její posluchač znal minulou tvorbu. Lituji, že nemohu porovnávat, ale problém docenit mi to v případě Current 93 nečiní. Projekt Davida Tibeta vyrukoval na “I Am the Last of All the Field That Fell: A Channel” s hypnotizující atmosférou, jež člověku umožňuje v rámci jedné hodiny prožít nesčetné množství emocí od melancholického snění až po naléhavé pnutí. A k tomu ten jednoduchý obal. Radost poslechnout, radost pohledět.

4. Triptykon – Melana Chasmata
Jelikož Darkspace rozhodně nepokládám za klasickou metalovou kapelu, “Melana Chasmata” si dovolím pasovat na nejlepší metalovou desku. Hutné, organické a skladatelsky přesvědčivé – takové novinkové album Triptykon je a není třeba dodávat cokoliv dalšího.

5. Manes – Be All End All
Přetěžká volba. O páté místo jsem už delší dobu čekal strhující boj, ale konec roku tomuto zauzlení přidal ještě o smyčku navíc. A o koho že v té přímé konfrontaci šlo? Když jsem se rozhodl, že z Opeth budu všeobecně potěšen (viz níže), na bojišti zbývaly dva tituly, které si to na férovku rozdaly. “Oi Maggoi” od řeckých Hail Spirit Noir, ani “Be All End All” od Norů Manes ovšem neexcelovaly agresivitou, ale podařenou fúzí hudby vycházející z black metalu (u Manes tedy hodně vzdáleně). Nakonec se přeci jen rozhoduji pro norské experimentátory, kteří na “Be All End All” předvedli patrně nejkonzistentnější a nejvyspělejší materiál své kariéry. Něco ve stylu “How the World Came to an End” by mi však příště bodlo ještě o chlup víc.

Master's Hammer - Vagus vetus

CZ/SVK deska roku:

1. Master’s Hammer – Vagus vetus
O nejlepší české hudební pasáže se s jistotou postarali plzeňští obdélníčci, jímž jsem ale nakonec věnoval kategorii pro neřadový počin roku. A teď babo raď, kde vzít ty dvě desky, které si post nejlepší československé desky zaslouží. První místo věnuji Master’s Hammer, ale jen a pouze ze známosti a z nedostatku důstojné konkurence. “Vagus vetus” je hodně dobrá deska, byť uznávám pro nenašince vzhledem k neporozumění Štormových rýmů těžko docenitelná. S hudební složkou je to trochu horší a mé hodnocení v recenzi beru za přestřelené, v rámci chudé konkurence to však na první místo stačí.

2. Dva – Nipomo
Dlouho jsem váhal, s kým na druhé místo, ale nakonec sahám po českém (překvapivě) duu Dva. Přemýšlel jsem i o debutu špinavého projektu Nod Nod nebo “Na Radosti” od Anety Langerové, ale nakonec mě Dva přeci jen přesvědčili. Jejich pestrý mix indie popu, folku a elektroniky, pro který si samotní aktéři našli přízvisko “pop z neexistujících rádií”, je v naší domovině bohužel nepříliš známým, naopak v zahraničí Dva již delší dobu sklízí zasloužené ovoce. A vlastně proč ne? Kdo chce, ten si Dva najde a pasivní posluchač ať se jde bodnout. Takhle se dělá hravá pozitivní muzika!

Neřadový počin roku:

Old Soul / ██████ – split
Já vím, že split je počin dvou a víc kapel, nicméně loňskou spolupráci Old Soul a tuzemských ██████ pořád vnímám jako oneman show českého objevu. Ne, že by byla strana Old Soul špatná, ale ██████ mě překvapili natolik, že si titul neřadového počinu roku zaslouží. Kapela za rok od vydání dema skladatelsky vyzrála a především bez 13 sekund čtvrthodinovou “V” s její atmosférou a postupnou gradací můžu směle zařadit na čelo post-blackového žánru. Já čekám nadále velké věci, které by už konečně mohly přijít spolu s vyhlíženým řadovým debutem.

Have a Nice Life - The Unnatural World

Artwork roku:

Have a Nice Life – The Unnatural World
Omezím-li výběr nejlepšího obalu pouze na desky, které prověřily mé sluchovody, v užším výběru vybírám pořád z velkého množství nahrávek. Za zmínku stojí třeba novinky †††, The Great Old Ones, Thantifaxath, Swans, Door into EmptinessCurrent 93, ale jeden obal této skvadře od počátku roku vévodí – “The Unnatural World” od Have a Nice Life. Tajemná atmosféra přebalu dává samotné hudbě úplně nový rozměr, což je prvek ne úplně běžný, byť samozřejmě vítaný. Jen víc takových “nepřirozených světů”.

Shit roku:

Sonata Arctica – Pariah’s Child
Tady je prostě všechno špatně. Sonata Arctica je v roce 2014 jeden velký kalkul, což musí být jasné snad úplně každému. No každému… vzhledem k tomu, jak se “Pariah’s Child” prodává, musím konstatovat, že vlk na obálce masy opět zlákal a přinesl jim ještě patetičtější výlev než kdy předtím. Jestli většina lidí nesla výrazovou změnu na “Stones Grow Her Name” nelibě, já jsem byl naopak poměrně spokojen. Jelikož však většina lidí evidentně volala po “návratu ke kořenům”, Sonata Arctica neopomněla obligátního vlka v zasněženém prostředí a všem svůj návrat pěkně osladila, a to doslova.

Koncert roku:

Shining: Brutal Assault 19, 8.8.2014
Nářez jak prase od první do poslední minuty. Černý kůň celého festivalu zaúřadoval a vyšel jako vítěz nejen josefovského klání, ale i celoročního zúčtování. Neskutečně energický set, který si vytřel zadnici s naprostou většinou rádoby tvrdých death metalů a grindů, jež jsem měl čest při této příležitosti zhlédnout. Shining zkrátka umí studiově i naživo.

Videoklip roku:

Peste Noire – Dans ma nuit
Black metal je co do produkce videoklipů (teď prosím vynechme Dimmu Borgir a Cradle of Filth, kteří stojí úplně mimo) dost skoupý, to si přiznejme. O to větší radost přichází, když se nějaký takový klípek objeví, a pokud možno nevyvolává záchvaty smíchu z nízkorozpočtové snahy o navození okultna. Peste Noire byli mezi těmi posledními, od kterých bych vydání videoklipu čekal, ale výsledek fakt stojí za to. “Dans ma nuit” dává vizuálním představám z poslechů hudby Peste Noire ještě hmatatelnější kontury a jen potvrzuje groteskní atmosféru, kterou při každém poslechu “Černého moru” pociťuji. Palce hore a tichá závist mistru Faminovi – vozit se v nákupním košíku Audrey Sylvain je pro mě celoživotní sen.

Potěšení roku:

Opeth
Když švédským Opeth těsně unikl titul pro nejlepší koncert roku a páté místo v kategorii vyhrazené světovým nahrávkám, bylo mi Åkerfeldtova tělesa líto. Pro takovéhle nešťastníky tu naštěstí máme kategorii potěšení roku. A jak že odůvodňuji ony pocity potěšení? Mimoto, že si Opeth podmanili pražské Roxy, jsem šťasten z přístupu kapely, jež vzhledem k jejím zásluhám a popularitě se vymyká ze všech standardů. Po velkém počtu negativních ohlasů na “Heritage” se Opeth na retro prog rock mohli zvysoka vykálet a zakalkulovat s návratem k death metalu. (Jen tak mimochodem si všimněte toho paradoxu – většinou se slovo kalkul vyskytuje právě v souvislosti s dnes tolik oblíbeným retrem). Namísto toho složili “Pale Communion”, které vypiplali k té největší dokonalosti, ukázali tak všem pochybovačům, že do starého železa nepatří.

Zklamání roku:

Agalloch – The Serpent & the Sphere
Od Agalloch jsem určitě čekal víc. Náladotvůrci z Oregonu si mě minulými nahrávkami natolik zhýčkali, že s pouze nadprůměrným materiálem nemohu být spokojen. “The Serpent & the Spere” se poslouchá moc příjemně, což platí pro všechny nahrávky Agalloch, nicméně loňské desce chybí jistý moment překvapení a především silné momenty. Nemá ale cenu Agalloch odepisovat, protože příště může být zase všechno jinak.

Lux Occulta

Zhodnocení roku:

Vše důležité bylo sepsáno výše. Vypisovat, že uplynulý rok obstaral nahrávky excelentní, průměrné i ty ne úplně nejlepší, asi není třeba a já jen snad v krátkosti dovolím upozornit na rok nadcházející. Solefald, Enslaved, Thy Catafalque, A Forest of Stars nebo Arcturus – ti všichni mají schopnosti vydat majstrštyky toho nejvyššího kalibru a třeba tu skončit v ročence příští.


Master’s Hammer – Vagus Vetus

Master's Hammer - Vagus Vetus
Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 18.5.2014
Label: Jihosound Records

Tracklist:
01. αιολος I.
02. XMZ (Xenofobní Misanthropická Zrůda)
03. Panuška
04. V aiolských harfách
05. Chrchel (Canacona, 4. 1. 2014)
06. Receptura (Agonda Beach)
07. Špacírka
08. Na kanibalských jatkách (uzenář)
09. Beedi (Agonda Beach)
10. Zvířecí zvuky (vzpomínka)
11. Prďák
12. Pod vrstvou prachu (2 dopisy z archivu MH)
13. Nengemengelengem (na motivy české lidové písně)
14. αιολος II.

Hodnocení:
H. – 7,5/10
Ježura – 7,5/10
Kaša – 7/10
Skvrn – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 7,6/10

Odkazy:
web

Budeme-li se bavit i nejvýznamnějších black metalových (a vlastně nejen black) kapelách České republiky, jen těžko lze na prvních místech nezmínit Master’s Hammer. Jejich prvotní tvorba je dodnes pro spoustu lidí obrovský kult a třeba já osobně řadím první dvě desky “Ritual” (1991) a “Jilemnický okultista” (1992) vůbec k tomu nejlepšímu, co kdy u nás vyšlo… ani více jak dvacetileté stáří těmto majstrštykům nic nesebralo na jejich neopakovatelné atmosféře, jež je i dnes aktuální a stále v ní je ta síla. Jsou lidé, pro něž stojí o něco výš ještě předchozí demo tvorba, ale já mezi ně nepatřím a právě tyhle první dvě řadovky jsou pro mě vrcholem tvorby Master’s Hammer a snad i českého black metalu obecně.

Po velice rozpačitých “Šlágrech” z roku 1995 se ovšem nad Master’s Hammer na mnoho let zavřela voda až do roku 2009, kdy skoro jako blesk z čistého nebe vyšla čtvrtá nahrávka “Mantras”. I tohle album bylo mnohými přijato docela rozporuplně, ale já jej mám ve velké oblibě a z mého pohledu dokázalo důstojně navázat na starou tvorbu, aniž by ji kopírovalo, a zároveň ten počin zvládnul dostát velikosti jména Master’s Hammer, která v undergroundových vodách i po mnoha letech nečinnosti nebyla zrovna malá. Oproti tomu “Vracejte konve na místo” si již vysloužilo v podstatě jenom kladné ohlasy a František Štorm se svou kumpanií na něm dali dohromady další prvotřídní materiál. Po Konvích, které se mají vracet na místo, se ovšem soukolí v táboře Master’s Hammer nebývalo rozpohybovalo, výsledkem čehož byla postupně hned trojice nových sedmipalců a pár reedic staršího materiálu… až nakonec tato aktivita vyvrcholila šestou dlouhohrající deskou s názvem “Vagus Vetus”

Nemám problém hned na rovinu říct, že Master’s Hammer už dost dlouho řadím do oné nepočetné sorty srdcových kapel a snad s výjimkou “Šlágrů”, jimž jsem nikdy na chuť přijít nedokázal, nedám na jejich hudbu dopustit, ať už jde o ty staré kulty nebo současnou tvorbu. Z toho by se mohlo zdát, že nás nyní čeká další óda na genialitu Mistrova kladiva (a upřímně, já jsem rovněž věřil tomu, že to tak bude), ale jak se hned po prvním poslechu “Vagus Vetus” ukázalo, tentokrát to nebude až tak jednoznačné. Abychom měli hned od začátku čistý stůl, rovnou prohlásím, že i přesto, co se na následujících řádcích objeví, se mi novinka opravdu upřímně líbí (nenápadný vzkaz kapele, že ten vinyl, který přijde jen v případě, že se muzika bude líbit, na podzim vážně chci), tentokrát to ovšem má pár ale…

Vždycky se mi Master’s Hammer mimo jiné líbila jedna věc, a sice že každé album bylo jiné a své. Sice si zachovávalo typický rukopis skupiny, ale přesto bylo o něčem jiném, všechny ty placky jsou mezi sebou naprosto nezaměnitelné a nebojím se říct, že každá z nich je i unikátní. A právě zde přichází první kámen úrazu “Vagus Vetus”, protože jde snad o první počin skupiny, na němž je ten posun dost malý, vlastně spíš jen kosmetický. Podle všeho to vypadá, že s vydáním “Vracejte konve na místo” se současní Master’s Hammer našli a od té doby pokračují právě v tom stylu, který sami sobě vytyčili právě na dva roky staré nahrávce. Bylo to slyšet už třeba v písničkách “Transgalaktický řezník” a “Barva kosmu” z bezejmenného singlu, ale tam to nevadilo, protože to jsou obě obrovské pecky a protože to byl jen singl.

“Zkáza nepřijde shůry
ni v dešti strašlivých neutronů.
Úpadek architektury
toť první vlaštovka Armageddonu.”
(Chrchel)

Musím říct, že jsem vlastně i očekával, že “Vagus Vetus” bude pokračovat ve šlépějích “Vracejte konve na místo”, ostatně se stačí podívat už jen na ten přebal, jenž je vyveden naprosto totožným stylem, ale doufal, že to přece jenom nebude znát až tak moc. Tím spíš, že se opětovně proměnili zúčastnění muzikanti a na rozdíl od “divné nemastershammerovské” sestavy z “Konví” byla novinka vytvořena pouze lidmi z klasické sestavy (byť ne všemi), jmenovitě Silenthellem, Necrocockem a samozřejmě Františkem Štormem. Přítomnost Silenthella samozřejmě znamená i návrat tympánu, který na “Vracejte konve na místo” chyběl, stejně tak mi z hudby čistě pocitově přijde, že i mistr bizarnosti Necrocock protentokrát dostal o něco víc prostoru, stejně tak je nutné zmínit, že je na aktuálním počinu snad ještě více sypaček a bicí místy jedou doslova jak kulomet (a vlastně i kytary jsou takové víc blek metl)… ale i přesto je ve výsledku ten rozdíl mezi “Konvemi” a “Vagus Vetus” (co do atmosféry a pocitu z obou nahrávek) nepříliš velký.

Otázkou zůstává, jak je možné, že na zmiňovaném bezejmenném singlu ta podobnost s “Vracejte konve na místo” vůbec ničemu nevadila a nyní najednou vadí. Odpověď je jednoduchá a vlastně už jednou nepřímo padla – “Transgalaktický řezník”“Barva kosmu” jsou v obou případech perfektní songy. Oproti tomu “Vagus Vetus”… nechci říkat, že je ta deska slabá, protože to v žádném případě není a i tady se nacházejí fakt excelentní skladby, zároveň s tím tu však je i pár o trochu slabších kusů, díky čemuž novinka nedokáže tu nejvyšší úroveň udržet po celou dobu svého trvání.

A upřímně řečeno, asi nejslabší píseň “Vagus Vetus” nastoupí hned po dohrání intra “αιολος I.”. Nemůžu si prostě pomoct, ale “XMZ” mi jednoduše přijde jako snad jeden z nejméně záživných tracků Master’s Hammer vůbec, hlavně mě trochu mrzí refrén, který bych si spíš nechal líbit celý odzpívaný čistě. Stejně tak mi song příliš nesednul ani textově, což jsem u Master’s Hammer už vůbec nečekal. Následující “Panuška”, která se – jak už ostatně její název napovídá – věnuje malíři Jaroslavu Panuškovi, se mi líbí už mnohem více a třeba čistě zpívané party nebo krásně podivné zvuky za kytarami a bicími jsou fakt skvělé, nicméně jinak to je opět spíš takový standard současných Master’s Hammer. Podobně je na tom ještě i další “V aiolských harfách”… opět je to standardní song současného Mistrova kladiva a vládne mu především čistý vokál, byť ani v nejmenším netvrdím, že by se snad tyhle dva kusy neposlouchaly naprosto parádně.

“Chtěl bych mít laserové ukazovátko
ukryté ve vycházkové holi
a kam já tou špacírkou namířím
všechno se v atomy drolí.”
(Špacírka)

První opravdu výborná věc se skrývá až na páté pozici v podobě pecky “Chrchel”. Třeba nádherně úchylný popěvek před refrénem a vlastně i samotný refrén jsou těžce hitové záležitosti, které již od prvního poslechu “Vagus Vetus” nemůžu dostat z hlavy. Podobně je na tom i fantastická “Špacírka” – kdybych měl z “Vagus Vetus” vybrat jen jeden nejlepší song (jakkoliv by to samozřejmě bylo značně dementní), volil bych právě tenhle. Obecně právě střed alba se mi zdá suverénně nejsilnější, jelikož i další dva vály “Na kanibalských jatkách” a “Beedi” naprosto hravě drží nejvyšší úroveň. V první jmenované se například konečně ozve nějaký fakt kulervoucí riff (poprvé v průběhu textové linky “Ruka v kádi střeva pere, druhá špejle chystá…”), ta druhá zase opětovně boduje těžce kultovním refrénem. Posledním vrcholem “Vagus Vetus” je pak z mého pohledu ještě “Prďák”.

“Zvířecí zvuky” jsou po hudební stránce opět spíše standardnější (ačkoliv třeba kytarové vyhrávky se dost povedly), ale zase jsou pekelně zábavné svým textem, jenž odkazuje na první demosnímek “The Ritual Murder” z roku 1987, při jehož natáčení do sklepa (v němž právě ono natáčení probíhalo) vešla babička Františka Štorma a pronesla: “Bez těch zvířecích zvuků by to nešlo, Franto?” A přesně o tomhle lyrická stránka tohoto songu je, navíc přesně v proslulém Štormově stylu – zábavně, s nadhledem, ale pořád chytře, skvělé hrátky se slovy… tohle je jedna z věcí, v nichž současná tvorba Master’s Hammer prostě nemá konkurenci.

“Teď kouříme jen beedi
to synonymum bídy
až zbohatneme naráz
tož budem kouřit čaras!”
(Beedi)

Master's Hammer

Sice asi půjdu proti proudu, když řeknu, že z té nové éry jsou moje nejoblíbenější texty na “Mantrách”, kde František Štorm perlil a každý jeden song je co do textů majstrštyk, ale i tady, na “Vagus Vetus”, je to opětovně nejvyšší kvalita, jež i ty slabší (hodně relativně – “slabší” Master’s Hammer jsou z obecného hlediska pořád super) kusy táhne nahoru. To ovšem neplatí pouze o “Zvířecích zvucích”, ale i o dalším hudebně dobrém, nikoliv však výjimečném songu “Pod vrstvou prachu”, jež zase vypráví o dvou dopisech, které Master’s Hammer svého času dostali od Øysteina Aarsetha (Euronymous) a Varga Vikernese. I když abych zase nevzbudil dojem, že co do muziky je “Pod vrstvou prachu” nějaká tuctovka, sluší se dodat, že i tady je pár silných momentů a třeba linka “Helvete, helvete!” má fakt říz. Aby bylo formalitám učiněno zadost, asi by měla padnout zmínka, že tahle skladba se objevila již na jednom z dřívějších sedmipalců, jmenovitě na letošním “BLMH 14”, druhém splitu s kolegou Blackoshem.

Jak ale “Vagus Vetus” začalo nezáživně, stejně tak i končí – “Nengemengelengem” je totiž společně s “XMZ” a doposud nezmíněnou “Recepturou” písnička, jež mě na albu působí nejméně zábavně. Sice to u “Nengemengelengem” ani u “Receptury” není tak markantní jako v případě “XMZ”, ale i tak můžu upřímně říct, že bych se bez nich asi i obešel. Je pravda, že formálně mají všechny tři veškeré atributy současných Master’s Hammer a jsou úplně v pořádku, ale pocitově to pro mě jednoduše není to pravé ořechové.

Bilance je tedy z mého značně neobjektivního pohledu následující: na “Vagus Vetus” se sešly tři slabé písničky, pět naprosto skvělých, čtyři dobré, ale více či méně standardní, a navrch pěkné intro a outro. Už jen z toho je asi zřejmé, že navzdory všemu, co padlo výše, bude hodnocení stále kladné. Jak už jsem zmínil, “Vagus Vetus” se mi upřímně líbí a “slabší” Master’s Hammer jsou obecně vzato stále skvělá hudba, nehledě na fakt, že i v těch kusech, jež jsou “jenom” dobré, jsou některé konkrétní motivy pořád špica… k tomu už jen stačí připočíst sympatie, jaké k téhle skupině dlouhodobě chovám (což už se nejspíš nikdy nezmění), abych z toho dostal naprosto zasloužených 7,5 bodu.

Je naprostá pravda, že ze tří desek nové éry mi “Vagus Vetus” přijde jednoznačně nejméně dobré (zcela záměrně neříkám “nejhorší”, aby to nevypadalo, že je to špatná nahrávka), o “Ritualu” a “Jilemnickém okultistovi” ani nemluvě, díky čemuž u mě novinka vlastně překonává pouze “Šlágry”, ale přesto všechno se mi to pořád líbí. Když budu brát “Vagus Vetus” jako celek (což beru, jelikož staromódně muziku poslouchám po deskách, nikoliv po písničkách), pak jsou mé dojmy bez váhání kladné a palec míří směrem nahoru. A teď by to ještě chtělo ten vinyl…


Další názory:

Master’s Hammer jsou od vydání comebackovky “Mantras” zjevně při chuti, což je na jednu stranu super, ale na druhou to trochu budí obavy o kvalitu materiálu – tím spíše při vědomí o tom, jak vysoukou laťku nasadila dva roky stará řadovka “Vracejte konce na místo”. A “Vagus Vetus” je vpravdě podivné dílo… Při zachování soundu svého předchůdce je deska formálně metalovější a přitom se svým způsobem experimentálnější, a proto na poslech méně přívětivá. Nabízí se tedy prostý dotaz, a to, jestli si Master’s Hammer zkrátka nevybrali slabší chvilku. Nu, rozhodně pochopím každého, kdo tento názor sdílí, protože si, buďme upřímní, “Vagus Vetus” neužívám rozhodně tolik jako “Vracejte konve na místo”. Pořád je to ale dílo, které jménu svých tvůrců nedělá ostudu a na jeho pětapadesáti minutách se nachází zatraceně moc výtečného materiálu. Mými osobními favority jsou “Panuška”, “Chrchel”, “Špacírka” a “Zvířecí zvuky”, ale ani zbytek nepostrádá doslova výtečné momenty, kterých se tu i mimo jmenované kusy sešla dlouhá řada. Ve výsledku tedy nejsem zcela nadšen, ale o plnohodnotném uspokojení už se zde hovořit rozhodně dá.
Ježura

Master's Hammer - Vagus Vetus

Ani já nebudu pro “Vagus Vetus” tasit tak vysokou známku, jakou jsem svého času obodoval předešlé “Vracejte konve na místo”. Master’s Hammer jsou pojem a jejich muzika bude mít vždycky punc originality a nesmazatelnou známku kvality (no dobře, “Šlágry” mě neberou), ale “Vagus Vetus” tak trochu stojí za svým předchůdcem minimálně v tom ohledu, že vlastně “jen” pokračuje tam, kde se minule skončilo. Sice obsahuje velké množství vyloženě skvělých momentů (“Špacírka”, “Pod vrstvou prachu” nebo “Na kanibalských jatkách” fakt nemají chybu), ale mimoto se na placce nachází hned několik písní, které bych diplomaticky označil za průměr. Jako celek si “Vagus Vetus” udržuje nepopiratelnou kvalitu, ale mít o pár songů míň (klidně bych oželel “Beedi” nebo “Nengemengelengem”), tak bych mohl mluvit klidně i o vyrovnání laťky “Vracejte konve na místo”. Ale takhle? Sice uznávám, že Master’s Hammer umí, ale vyloženě na prdel jsem si z letošního zářezu nesedl, což je výsledek, který bych od nějvětší české black metalové legendy čekal jako samozřejmost. Možná byla má očekávání přehnaně vysoká a mluví tak ze mě pouhé zklamání, ale tak jako tak mě Master’s Hammer letos prostě nebaví tak jako minule. Šmitec.
Kaša

Nerad se chlubím zrovna tímhle nešvarem, ale téměř všechny texty mnou poslouchaných songů jdou kolem mě. Ne, že bych o ně nejevil zájem, ale i přes jakés takés znalosti cizího jazyka (primárně tedy angličtiny) mi jejich skrytý obsah nebo poslání často úspěšně uniká. O to příjemnější je poslech kapely, která zpívá v mé mateřštině, ba co víc, její texty jsou prostě klasa. Ano, teď je už jasné, že řeč není o nikom jiném než Master’s Hammer, respektive o jejich “Vagus Vetus”. Upřímně mě redakční kritika docela zaskočila. Nepopírám tvrzení, že se Štormova parta od vydání “Konví” hudebně přiliš neposunula, ovšem pořád je to kvalita hodná Mistrova kladiva. Master’s Hammer nikdy nebyli nějací geniální instrumentálisti a nikdy si na ně ani nehráli, jejich síla je však někde úplně jinde. Umění, jak přetvořit black metalovou rubanici v píseň plnou nadhledu i při zachování vážné tváře – na to mají Master’s Hammer patent. A nejinak tomu je i na “Vagus Vetus”, albu, jež mě opět potěšilo svými skvělými texty, ale i většímu prostoru věnovanému čistému vokálu i klasickými “Mástrovskými” vložkami, které do black metalu formálně vůbec nemají zapadat, ale tady to funguje opět znamenitě. Připouštím, že češtinou netknutý posluchač by váhal i s šestkovým hodnocením, jenže Master’s Hammer jsou prostě Master’s Hammer včetně textů i té magické aury, která se nad kapelou nedotknutelně vznáší už přes pětadvacet let.
Skvrn


Redakční eintopf #45.1 – speciál 2012 (H.)

H.

H.:

Top5 2012:
1. Aluk Todolo – Occult Rock
2. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
3. Mgła – With Hearts Toward None
4. Candlemass – Psalms for the Dead
5. Furze – Psych Minus Space Control

CZ/SVK deska roku:
1. Master’s Hammer – Vracejte konve na místo
2. Avenger – Bohemian Dark Metal

Neřadový počin roku:
Deathspell Omega – Drought

Artwork roku:
Aluk Todolo – Occult Rock

Shit roku:
Chernobor – Koloběh Luny

Koncert roku:
A Forest of Stars: Ragnarök Festival – Lichtenfels, 13.4.2012

Videoklip roku:
A Forest of Stars – Gatherer of the Pure

Potěšení roku:
A Forest of Stars

Zklamání roku:
Burzum – Umskiptar

Top5 2012:

1. Aluk Todolo – Occult Rock
Souboj o první místo byl extrémně tuhý, ale nakonec o malinký kousek vyhrál francouzský okultní trip “Occult Rock” od psychedelických black metalistů Aluk Todolo. Nikdy dříve jsem o téhle záležitosti neslyšel, nicméně náhodný poslech mě absolutně dostal do kolen. “Occult Rock” je totiž bez sebemenšího přehánění naprosto geniální deska – opravdu hodně náročná avantgarda zkombinovaná s psychedelickou zakouřeností a dotažená do naprosté dokonalosti. Experimentální black metal se zde mísí s krautrockem v naprosto ojedinělé kombinaci, před jejíž opiovou atmosférou není úniku. Hudební monument, jehož poslech se téměř rovná transu.

2. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
“A Shadowplay for Yesterdays”, které bylo již od začátku jasným favoritem pro titul desky roku a hodně dlouhou dobu po svém vydání tuto pozici také bez problému okupovalo, nakonec skončilo na druhém místě, ale tohle číslování je přece jenom spíše kosmetické, jelikož neustále chovám obrovskou úctu a obdiv k tomu, co tito pánové a dáma tvoří. A Forest of Stars je jednoduše naprosto výjimečná záležitost a “A Shadowplay for Yesterdays” je další výjimečnou deskou, která si v mých očích jen těžce hledá konkurenci.

3. Mgła – With Hearts Toward None
Mgła se svou novinkou “With Hearts Toward None” potvrdili to, co jsem již tak trochu tušil od debutu “Groza”, ale až nyní to lze s jistotou tvrdit – opravdu málokdo v dnešní dokáže tvořit čistokrevný black metal v takřka dokonalé podobě, Mgła však ano. Stále je to black metal bez jakýchkoliv vnějších příměsí, ale je neskutečně nápaditý, inteligentní, se silnou atmosférou. Nejedná se o žádné bezhlavé a bezmozkové zlo jen pro efekt, stále se však jedná o dostatečně podzemní záležitost, což je pro mě osobně v případě black metalu jeden ze zásadních faktorů. Jednoznačně fantastická deska.

4. Candlemass – Psalms for the Dead
Legendární Candlemass v mém žebříčku nemohou chybět, už jen z toho důvodu, že “Psalms for the Dead” má být jejich posledním studiovým opusem, tak abych kapele alespoň trochu poděkoval za ty hodiny skvělé muziky, jež za sebou nechala. Musím však upozornit, že se sem Candlemass rozhodně nedostali jen na základě nějaké nostalgie, protože mám jejich hudbu dlouhodobě neskutečně rád, ale opravdu i proto, že “Psalms for the Dead” na to svou kvalitou jednoduše má. Jestli jde opravdu o poslední album, tak se dá rozhodně tvrdit, že s tím Candlemass sekli na vrcholu svých sil, a to rozhodně není malá pochvala vzhledem k tomu, jaké skvosty mají Švédové na kontě z minulosti.

5. Furze – Psych Minus Space Control
Na poslední příčku pěti nejlepších desek roku nakonec proklouzla na první pohled poněkud nenápadná záležitost, která přesně naplňuje definice černého koně. “Psych Minus Space Control” mě svého času setsakra bavilo, ale postupem času jsem desku opustil. Až v nedávné době jsem si na ni zase vzpomněl a opětovné poslechy mě přesvědčily, že další psychedelická vyhulenost norského magora Woe J. Reapera sem prostě patří. Fakt, že Furze předběhl takové skvělé věci, jako jsou alba od Blut aus Nord, Ne Obliviscaris, Nachtmystium nebo Eïs, o něčem jistě svědčí.

Master's Hammer - Vracejte konve na místo

CZ/SVK deska roku:

1. Master’s Hammer – Vracejte konve na místo
Ačkoliv se přiznávám, že jsem hodně váhal, zdali na tuto pozici nenapsat někoho jiného, nakonec má o kousek navrch přece jenom kultovní Mistrovo kladivo, které svůj kult sympaticky neustále rozbíjí. Uznávám, možná to pánové vyhráli jen z toho důvodu, že Master’s Hammer jednoduše jsou a vždy byli moje srdcová kapela číslo jedna. Františku Štormovi a jeho kumpánům prostě žeru vše, co vydají, a “Vracejte konve na místo” není výjimkou. Navíc se mi strašně líbí, že s postupem času mě deska baví ještě více než v době vydání. Kdo umí, ten prostě umí.

2. Avenger – Bohemian Dark Metal
V letošním roce bych v kategorii českých a slovenských alb potřeboval alespoň tak pět míst, aby se dostalo na všechna alba, která by si to zasloužila, místa jsou však bohužel jen dvě. Mrzí mě, že se sem prostě nevejde fenomenální novinka Morgue Son, avantgardně folklórní jízda Lunatic Gods nebo hutná atmosféra projektu Marnost, ale musím po dlouhém boji zvolit volyňské Avenger s jejich mocným majstrštykem “Bohemian Dark Metal”, který je neskutečně drtivý. Ačkoliv má kapele na kontě z minulosti výtečné desky, jsem přesvědčen, že “Bohemian Dark Metal” je absolutním vrcholem tvorby téhle stálice okolo bratrské dvojice Rámuse a Honzy Kapáka. A skorotitulní vál “Dark Metal” zcela jasně aspiruje na jednu z nejlepších skladeb roku!

Neřadový počin roku:

Deathspell Omega – Drought
Na tuhle pozici nejeden kolega dosazuje nové EP Agalloch, ale buďte si jistí, že je to jen z toho důvodu, že se žádný z nich neobtěžoval s poslechem “Drought”. Jasně, mně se “Faustian Echoes” také líbí, a to opravdu hodně, ale francouzská avantgarda v podání Deathspell Omega jednoduše nemá konkurenci. 21 minut hudební dokonalosti, famózní artwork a jedno minialbum, které zůstane v paměti už asi navždy.

Aluk Todolo - Occult Rock

Artwork roku:

Aluk Todolo – Occult Rock
Na jednu stranu je to velmi minimalistická a jednoduchá záležitost, přesto má tento obraz skály v neprostupném oparu mlhy obrovskou sílu a hloubku. Na pozici nejlepšího přebalu roku pak patří tím spíš, že naprosto do puntíku přesně vystihuje i hudební náplň, která se pod ním ukrývá.

Shit roku:

Chernobor – Koloběh Luny
Možná je to vůči začínající a nezkušené skupině poněkud nespravedlivé, dávat její první demo na pozici sračky roku, ale sorry chlapci, v letošním roce jsem opravdu nic horšího neslyšel. Amatérismus nejhrubšího zrna totiž nejde omlouvat ani minimem zkušeností, zvlášť když o sobě hoši s přehledem prohlašovali, jak užívají hudební teorie, ale naladit nástroje si zjevně neumí. Jeden z těch počinů, po jejich poslechu člověka bolí hlava i uši. Myslím, že bude dostatečně výmluvné, když prohlásím, že takhle moc mě v letošním roce znechutila už jen Nicki Minaj

Koncert roku:

A Forest of Stars: Ragnarök Festival – Lichtenfels, 13.4.2012
Viděl jsem za svůj život spousty výtečných koncertů, které ve mně nějakým způsobem zanechaly hluboký dojem, nicméně jsem stále přesvědčen, že ten vůbec nejpůsobivější jsem viděl letos v dubnu v Lichtenfelsu, kde A Forest of Stars v hluboké noci vykouzlili naprosto elektrizující atmosféru, z níž doslova běhal mráz po zádech a naskakovala husí kůže každou jednu vteřinu. Naprostá fantazie.

Videoklip roku:

A Forest of Stars – Gatherer of the Pure
Zde naprosto bezkonkurenčně vyhrávají britští gentlemani. Přesně v duchu veškerého dalšího počínání A Forest of Stars je videoklip “Gatherer of the Pure” vybaven naprosto fenomenálním a originálním zpracováním. V době povrchních a nicneříkajících videí je každý klip na takové úrovni potěšením pro každého milovníka inteligentní formy umění – fantastická vizuální podoba, fantastická hudba a skvělá pointa.

Potěšení roku:

A Forest of Stars
V letošním roce mě asi nejvíce potěšilo počínání A Forest of Stars. Po dvou naprosto geniálních deskách se jim povedlo takřka nemožné a i napotřetí vydali monumentální opus, který nastavenou laťku dokázal udržet, a to aniž by gentlemani a jedna dáma jakkoliv opakovali sami sebe. Nejen hudebně, ale i nádherným zpracováním všech čtyř formátů, v nichž deska vyšla, mě “A Shadowplay for Yesterdays” dostalo, přestože dle očekávání samozřejmě vede vinyl a artbook. K tomu je ještě nutné připočíst dechberoucí videoklip “Gatherer of the Pure” a samozřejmě fenomenální performanci na německém festivalu Ragnarök. Rok 2012 byl z mého pohledu rokem avantgardní viktoriánské Anglie, párou poháněného psychedelického black metalu a gentlemanského klubu, rokem A Forest of Stars.

Zklamání roku:

Burzum – Umskiptar
I přesto, co Varg Vikernes v minulosti napáchal a nakecal za kraviny, jeho Burzum po hudební stránce vždy patřil mezi mé nejoblíbenější formace vůbec. O dnes již legendárních počinech z 90. let, jejichž atmosféra zalézá až do morku kostí i po téměř 20 letech od jejich natočení, se snad už ani nemá cenu bavit, avšak i nové desky po Vargově propuštění z vězení nabídly sugestivní hudební odyseu a z mého pohledu se starším albům dokážou možná i vyrovnat. O to víc zamrzí, že v letošním roce vyšla první nahrávka Burzum, která je prostě nudná a nezáživná, kde onen pověstný atmosférický minimalismus prostě nefunguje. Musím říct, že v případě Burzum mě tohle zklamání opravdu neskutečně mrzí.

Aluk Todolo

Zhodnocení roku:

Jak už to tak bývá, co se hudby týče, objevily se věci, které mi udělaly neskutečnou radost, ale i věci, u nichž tomu bylo právě naopak. Na jednu stranu mě docela mrzí, že se v letošním roce objevilo minimum opravdu geniálních a nadčasových desek, ale z druhého úhlu pohledu je pozitivní alespoň to, že i v dnešní době je někdo stále schopen taková alba tvořit. Osobně mě jinak velmi těší stále se rozrůstající sbírka, obzvláště z poličky s vinyly mám čím dál tím větší radost, neboť do ní přibývá jeden nádherný kus za druhým. Také jsem neuvěřitelně vděčný (i když si nejsem jistý komu), že stále méně a méně trpím hudebními předsudky a během tohoto roku jsem si s obrovskou chutí užíval poslech věcí, jež by mi ještě před pár lety nestály ani za odplivnutí – a přitom je to tak skvělá muzika. Ohledně těch záležitostí, které mi naopak vadí… těch by se našla spousta, jenže by to bylo na delší povídání, na které nemám prostor, navíc bych se u toho psaní nejspíš naštval, což také nemám zapotřebí, a ono by to stejně ničemu nepomohlo, kdybych to troubil do světa, tudíž si to nechám pro sebe. Nemá cenu láteřit nad tím, co stejně nelze změnit… a ona je otázka, jestli to člověk vůbec změnit chce, protože by pak neměl na co nadávat (smích).


Redakční eintopf #45.3 – speciál 2012 (Kaša)

Kaša

Kaša:

Top5 2012:
1. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
2. Between the Buried and Me – The Parallax II: Future Sequence
3. Blut aus Nord – 777 – Cosmosophy
4. Ihsahn – Eremita
5. Kreator – Phantom Antichrist

CZ/SVK deska roku:
1. Lunatic Gods – Vlnobytie
2. Master’s Hammer – Vracejte konve na místo

Neřadový počin roku:
Steven Wilson – Get All You Deserve

Artwork roku:
Kreator – Phantom Antichrist

Shit roku:
Ensiferum – Unsung Heroes

Koncert roku:
Kreator: Winter Masters of Rock – Zlín, 24.11.2012

Videoklip roku:
A Forest of Stars – Gatherer of the Pure

Potěšení roku:
Manowar – The Lord of Steel

Zklamání roku:
úmrtí Jona Lorda

Top5 2012:

1. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
Žádná jiná deska na mne letos nezapůsobila tak jako třetí řadovka A Forest of Stars. “A Shadowplay for Yesterdays” je vyrovnaným počinem, na němž je vše dotaženo do naprosté dokonalosti, a i když se britský klub gentlemanů rozhodl pročistit zvuk a do jisté míry zpřehlednit jednotlivé skladby, tak se pořád jedná o skvělý posluchačský zážitek, který mě nepřestává udivovat i po nekonečném množství poslechů. Od úvodního intra “Directionless Resurrectionist” až po závěrečnou dvoudílnou “Corvus Corona” je vše pevně usazeno na svém místě a i přes hodinovou stopáž nemá člověk pocit, že by některý moment byl nadbytečný. Jako vrchol pořád nemůžu nezmínit “Gatherer of the Pure”, která pro mne představuje esenci toho nejlepšího, s čím na tomto albu gentlemani přišli. Dvěma slovy bezchybná deska, na kterou jen tak nezapomenu.

2. Between the Buried and Me – The Parallax II: Future Sequence
Američtí progresivní metalisté Between the Buried and Me dokázali se svým letošním zásekem navázat na svůj nejlepší počin “Colors” z roku 2007. “The Parallax II: Future Sequence” není žádným krokem do nového prostředí, a přestože pouze rozvíjí to, co pětice piplala do dokonalosti na předchozích albech, tak teprve zde se jim podařilo ten svůj koktejl death metalu, math metalu a progresivní rocku smíchat tak, že do sebe veškeré vlivy splývají způsobem naprosto jedinečným. Přibylo několik jazzových momentů, které jsou hezkým ozvláštněním a i díky nim jsou skladby jako “Lay Your Ghost to Rest” či “Telos” jedněmi z nejlepších na desce. Tady není o čem diskutovat. Between the Buried and Me prostě umí a “The Parallax II: Future Sequence” je toho jasným důkazem.

3. Blut aus Nord – 777 – Cosmosophy
Závěrečná část sedmičkové trilogie se francouzským avantgardním post-black metalistům vyvedla na jedničku. “777 – Cosmosophy” je opět něčím úplně jiným, než s čím Blut aus Nord doposud přišli, a zase to dopadlo skvěle. Nejedná se o album natolik nervní, jak by se dalo očekávat, ale i když se pro uzavření zmíněné albové trilogie rozhodli zklidnit, tak se dá říct, že je “777 – Cosmosophy” klasickým albem. Parta kolem Vindsvala se zřejmě řídila heslem “do třetice všeho dobrého” a nemůžu si pomoct, ale tuto desku považuji za nejpovedenější ze všech, které jsem z jejich kuchyně doposud slyšel, nejenom v rámci “777” alb. Vrchol přichází spolu s “Epitome XVI”, jež si díky své naprosto podmanivé atmosféře a skvělým momentům zaslouží vytesat do kamene. Protože se Blut aus Nord stále snaží posunovat ve svém hudebním výrazu o kousek dál, je velice těžké říct, s čím přijdou zase příště, a i díky tomu je považuji za nevšední hudební uskupení.

4. Ihsahn – Eremita
Do jisté míry by se sólové počiny Ihsahna daly kvalifikovat jako sázka na jistotu, ale pouze v tom ohledu, že posluchač, který očekává nadprůměrný hudební zážitek, si může být jistý, že Ihsahn jej vždy zaručeně dodá. “Eremita” není výjimkou a severský progresivní král opět dokázal, že si před většinou svých konkurentů udržuje bezpečný náskok. Pořád se nemůžu vyhnout srovnání s “After”, které sice považuji za povedenější, ale své pevné místo si v mé osobní Top5 nový Ihsahn rozhodně zasloužil, protože obsahuje několik doslova geniálních skladeb, které ve společnosti s těmi zbylými, minimálně nadprůměrnými, ztělesňují nevšední hudební zážitek, jež musím doporučit každému milovníkovi kvalitní a chytré metalové hudby.

5. Kreator – Phantom Antichrist
Thrash metaloví veteráni mě letos poměrně překvapili, protože po slabším “Hordes of Chaos” jsem nečekal, že jim to na “Phantom Antichrist” tak dobře pošlape. Jako by si Mille řekl, že staromilský thrash metal vládne světu a nemá cenu na tom nic měnit, takže na tomto základě poskládal aktuální kolekci. Přibylo melodickým kytarových pasáží a v tomto ohledu jde novinka nejdál ze všech třinácti alb německých legend. I přesto však nelze mluvit o nějakém vyměknutí. Deska oslavující třicáté výročí vzniku kapely je epičtější a do jisté míry rozmanitější než kdy dříve. Před začátkem roku bych si nevsadil, že to budou právě Kreator, kteří získají titul thrashové album roku, protože konkurence v podobě Testament či Overkill byla veliká, ale zámořští kolegové se v mém žebříčku museli před “Phantom Antichrist” poklonit a přenechat své místo tomu lepšímu.

Lunatic Gods - Vlnobytie

CZ/SVK deska roku:

1. Lunatic Gods – Vlnobytie
Přestože se nepovažuji za fanouška domácí rockové, potažmo metalové scény, měl jsem letos co dělat, abych mezi záplavou opravu kvalitních alb vybral pouze dvojici těch nejpovedenějších. Nakonec jsem první místo poměrně nečekaně přenechal slovenským Lunatic Gods a jejich albu “Vlnobytie”. Dlouho jsem jméno téhle kapely pouze opomíjel a uznávám, že to byla škoda, protože “Vlnobytie” (s ostatními alby nemám zatím zkušenost) se hravě vyrovná zahraničním počinům slavnějších kolegů. Black metal s troškou avantgardy, folk-rockových prvků a melodických vokálů mě uchvátil natolik, že jsem musel “Konve” Master’s Hammer odsunout až na příčku stříbrnou. Skladby jako “Zbojnícka”, “Právo prvej pomsty” jsou dech beroucí a já smekám před uměním slovenských bratrů.

2. Master’s Hammer – Vracejte konve na místo
Je mi líto, ale “Vlnobytie” mne uchvátilo o něco víc než domácí legenda kolem Franty Štorma. Napadá mne snad jediný prvek, kterým se Master’s Hammer podařilo slovenskou bandu trumfnout, a to nezaměnitelné texty mistra Štorma. “Vracejte konve na místo” považuji za mnohem silnější desku než (pro mě) rozporuplnou “Mantras” a jsem rád, že jsem se jí dočkal, protože přesně tohle je Mistrovo kladivo, jak jej mám rád. Těžko vyzdvihnout nejlepší skladbu, protože všechny mají zajímavé momenty, ať již po hudební, tak textové stránce. Legenda žije a je to sakra příjemné zjištění, že je s ní potřeba počítat i do budoucna.

Neřadový počin roku:

Steven Wilson – Get All You Deserve
Dlouhou dobu jsem byl rozhodnutý, že titul neřadový počin roku udělím Agalloch za jejich výjimečné EP “Faustian Echoes”, které na mne dopadlo jako blesk z čistého nebe. Nebyl by to ale Steven Wilson, kdyby si pro své fanoušky nepřipravil bezchybný živý záznam turné na podporu svého posledního řadového alba “Grace for Drowning”. Obrazový záznam dostává díky vizuálnímu konceptu a režii nezaměnitelného Lasse Hoilea další rozměr a při srovnání se zvukovým záznamem jsem se cítil trošku ošizen, protože po zhlédnutí videozáznamu jsem se utvrdil v tom, že hudba Stevena Wilsona a umělecká vize Lasseho jdou ruku v ruce a těžko si je nelze představit odděleně. Nakonec nám však nezbude nic jiné, protože chystané album do svých rukou již Hoile nedostal. Hned na první poslech si mě získala nová kompozice z chystané novinky “Luminol”, která bez větších problémů zapadla mezi zbytek živého vystoupení, jež dramaturgicky čerpalo logicky nejvíc z Wilsonovy poslední desky.

Kreator - Phantom Antichrist

Artwork roku:

Kreator – Phantom Antichrist
Hned na první pohled mne postapokalyptický přebal “Phantom Antichrist” z rukou umělce Wese Benscotera zaujal natolik, že jsem se rozhodl jej pasovat do pozice artworku roku. Booklet doplňují nástěnné malby v obdobném stylu a i ty se dle mého skromného názoru vyvedly na jedničku, takže není o čem pochybovat. Benscoter se mi prostě trefil do noty.

Shit roku:

Ensiferum – Unsung Heroes
Když jsem přemýšlel o nejhorším albu, které jsem letos slyšel, okamžitě mi vplula na mysl trojice Marilyn Manson, Sonata Arctica a právě severští metalisté Ensiferum. Vybrat toho skutečně nejhoršího bylo těžké, ale pořád si myslím, že Ensiferum vydali bezesporu tu největší sračku ve své kariéře a i s odstupem času mě nenapadá jediné pozitivum, které by se na “Unsung Heroes” dalo vyzdvihnout. Od začátku do konce předkládají jednu horší variaci na vikingský metal za druhou a je škoda, že právě Ensiferum jsou jedněmi z nejpopulárnějších v daném žánru, protože “Unsung Heroes” tento styl degraduje do spodin hudebního průmyslu, kam samozřejmě nepatří. Hanba jim za toto album, které si nezaslouží nic jiného, než být smazáno z hudebních análů.

Koncert roku:

Kreator: Winter Masters of Rock – Zlín, 24.11.2012
Když vezmu v potaz, že zas tolik akcí jsem letos nenavštívil, tak i v případě koncertního zážitku roku 2012 jsem neměl žádnou práci. Kreator předvedli na letošním Zimním Masters of Rock ve Zlíně skvělou show, která byla vrcholem dne. Fantastická atmosféra, skvělé publikum a hlavně kapela ve vynikající formě. Tak bych to shrnul. Skladby z novinky perfektně zapadaly mezi léty prověřené klasiky, takže se nepolevovalo po celou dobu vystoupení. Od chvíle, kdy za zvuků úvodní vypalovačky “Phantom Antichrist” spadla opona, jsem se až po závěrečnou klasiku “Tormentor” skvěle bavil. Protože jsem s Kreator naživo do té doby neměl tu čest, tak nemůžu potvrdit hlasy o standardním koncertu, který nepřekvapil. Já na jejich show vzpomínám v dobrém doposud.

Videoklip roku:

A Forest of Stars – Gatherer of the Pure
Kategorie videoklip roku mi dělala asi nejmenší potíže. Hned po prvním zhlédnutí jsem neměl sebemenších pochyb o tom, že lepší videoklip už letos nikde neuvidím. A tak se i stalo. Jeho tvůrce Ingram Blakelock odvedl doslova neuvěřitelnou práci a nebudu lhát, když řeknu, že s lepším animovaným videem jsem do styku nikdy nepřišel. Fantastická práce 2D/3D animace ve stylu starých francouzských filmů jde ruku v ruce s podmanivou atmosférou hudebního podkladu. Ingram dokázal vytvořit takové obrazové ztvárnění hudby A Forest of Stars, že můžeme toto spojení pokládat za doslova umělecké. Fantastická práce.

Potěšení roku:

Manowar – The Lord of Steel
Ani v nejdivočejším snu by mě nenapadlo, že Manowar dokážou po naprostých hovadinách v podobě dvou předchozích alb ještě někdy přijít s něčím poslouchatelným. Letos se jim to překvapivě podařilo a “The Lord of Steel” není vůbec špatná deska. Přiznám se, že od vydání jsem se k ní i několikrát vrátil a nemám s ní žádný problém, což bych před pár měsíci rozhodně nečekal.

Zklamání roku:

úmrtí Jona Lorda
Nenapadá mě nic jiného, než úmrtí jednoho z největší klávesových hráčů, Jona Lorda. Už jen za svou práci na klasických albech legendárních Deep Purple by měl být navždy veleben. Jeden z prvních klávesistů, který dokázal protlačit bluesový zvuk hammondů do rockové hudby, což je samo o sobě natolik podstatný krok pro vývoj rockové hudby jako takové, že nemá cenu se pouštět do hlubšího rozboru jeho přínosu. Škoda ho.

A Forest of Stars

Zhodnocení roku:

Kdybych měl závěrečnou řečí shrnout uplynulý rok po hudební stránce, tak si nemůžu stěžovat. Především díky zisku redaktorského křesla v našem kolektivu jsem se dostal k počinům, o které bych v minulosti ani nezavadil a v tomto ohledu nelze, než si rok 2012 vynachválit a přát si, aby i 2013 byl minimálně stejně kvalitní. Taková spousta opravdu kvalitních alb se ke mně za jeden rok ještě nedostala, a už jen fakt, že při výběru nejlepších alb jsem měl neskutečné problémy a v uplynulých dnech jsem tento list několikrát přepisoval, abych opravdu neopomněl ty nejlepší, mluví za vše.