Archiv štítku: Master’s Hammer

Brutal Assault 22 (středa)

Brutal Assault 22

Datum: 9.8.2017
Místo: Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): ARRM, Batushka, Boris, Cough, Fleshgod Apocalypse, Gorguts, Madder Mortem, Master’s Hammer, Metal Church, Mörkhimmel, Overkill, Root, The Amitty Affliction, The Dillinger Escape Plan, Wintersun, Wolves in the Throne Room

Onotius: Na pódium pojmenované podle bylinného likéru přibíhá italská kapela, zatímco diváci si kryjí tváře před slunečními paprsky. Je středa, necelé čtyři hodiny v areálu Josefovské pevnosti a svůj set startují Fleshgod Apocalypse. Můj festivalový program tahle banda otvírá, a to navzdory faktu, že jsem v Jaroměři už od úterka. Znáte to – známí. Na obloze ani mráčku, nic nenasvědčuje tomu, že si z nás počasí během festivalu bude střílet.

Onotius: Střet orchestrace a dunivého technického death metalu naživo postrádá celistvost. Orchestrace je samplovaná a jediný živý symfonický prvek plní jedno v dané zvukové konstelaci naprosto nezaznamenatelné pianino a operní zpěvačka Veronica Bordacchini. Z reproduktorů se tak line nabasovaný deathmetalový slepenec opatřený precizní rytmikou, ale zastřešovaný jen přednahranou symfonickou stěnou. Nejvíce vyčnívají bicí a zpěv, zbytek splývá ve zvukovou kouli. Skladby z poslední „King“ tak unikají do ztracena. Notorické vypalovačky naštěstí dovedou vyloudit první špetku adrenalinu, k nějakému hlubšímu zážitku má ale vystoupení daleko

Cnuk: To pro mě středeční den začíná na malé scéně s domácími Mörkhimmel. Konečně se mi tak poštěstilo slyšet jejich crustem prohnilý metal naživo. K mé radosti se onen typický zvuk podařilo uchovat i pro koncertní pódia, což, jak jsem se v minulosti přesvědčil, nebývá u podobně znějících kapel zvykem (např. v minulých ročnících Coffins). Slávkův vokál byl správně nechutný, přesto pro znalce textů čitelný, stejně tak zbytek sestavy šlapal na výbornou. Výtečně odehranému setu tak lze vytknout pouze jeho délku nebo spíše krátkost. Mörkhimmel rozhodně navnadili na další případná setkání.

Skvrn: Tak, a už jsem tady i já. Zatímco kolegové v Josefově juchali pomalu den, já si všímal boje o lístky. A taky jsem ho začal hrát. První vyprodání zasáhlo i mě. Koupím, koupím, koupím, koupím, koupím, prodám, koupím, koupím. Hezký poměr. V úterý se ozývám doposud nezodpovězenému prodám, které mě nakonec ve středu odmítá. Nejedu. Ještě jednou nahodím efpět, no a hele, možná to půjde. Trhám lístky kopretiny a nakonec že to teda ještě zkusím. Lístek. Můj lístek. Za hodinu ve vlaku, za další hodinu na místě, za ještě další hodinu s lístkem, se zapíchlým stanem a před areálem. Dobrý.

Onotius: Při metalcorových The Amitty Affliction se nemohu zbavit dojmu, že měli původně namířeno na Prague Pride a selhala jim navigace. Důvod, proč mám tu smůlu je chvíli slyšet, je zřejmý – za chvíli mají spustit Gorguts. A také tak za moment odhodlaně činí. Mohli vsadit buď na monolit v podobě celého loňského jednoskladbového EP či na pestrost v podobě průřezového setlistu. Kapela zvolila variantu bé, a tak prvním kouskem, který pročísne háro fandů, je „From Wisdom to Hate“. Songy z klasické „Obscura“ i poslední dlouhohrající „Colored Sands“ jsou taky nutností. Pod pódiem se rozjíždí zuřivý kotel, který však působí rušivě. Gorguts nejsou klasická bezhlavá drtička určená k ventilaci energie, skýtají v sobě i relativně introvertní a ponurou atmosféru, s níž mi rozjařené ksichtíky některých jedinců zkrátka nekorespondují. To ve spojitosti s denním světlem bohužel zanechalo spíš rozpačitý dojem.

Cnuk: Ze zadní části areálu se rychlým krokem přesouvám k velkým pódiím dopředu, kde právě stíhám Gorguts. Co si budeme povídat, nepřekvapivě to opět vystřihli se vší precizností a díky dvěma závěrečným kusům z poslední řadovky „Colored Sands“ u mě překonali i své minulé vystoupení. Hned po tomto setu vystupuje na vedlejším pódiu domácí legenda Root, ke které přistupuji už pouze ze zvědavosti, jelikož mě jejich koncerty, ale ani studiová tvorba nijak neberou. BigBoss si neodpustil klasické průpovídky, přestože, jak říkal, mu bylo zakázáno příliš mluvit. No, a samozřejmě došlo i na všechny zásadní hity. Uteklo to, ale chvíli po skončení jsem spíše vzpomínal na kapely předchozí.

Onotius: Stejně jako kolega, i já pokračuji na kultovní český bigbít. BigBoss si vykračuje se zemanovskou hůlkou a jeho promluvy mezi skladbami zní jako frivolní metání přiopilých asociací, jakmile ale začne zpívat, můj respekt stále celkem má. I když harsh vokály už přenechává kolegům, texty pro jistotu – kdyby Alzheimer zaútočil – má na pultíku a od půlky vystoupení už jen sedí jako na trůně. Hudební složka zní naživo ještě přímočařeji a je opatřena vyrovnaným zvukem. Ale navzdory textům plným pekelných námětů i navzdory slunečnému počasí na mě vystoupení působí chladně. Profesionální, ale bez přidané hodnoty.

Root

Onotius: Od Wintersun toho moc nečekám a ani nedostávám. Spousta kudrlinek, ale základ se motá v kruhu. Ani rozzářený sebevědomý výraz hlavního principála (nebo mluvky?) Jariho, který už evidentně i na hraní na kytaru rezignoval, na tom nic nemění. Prim hrají klávesy, které ale na scénu jaksi nedorazily. Ostatní – tedy ti na místě se skutečně nacházející – hudebníci jsou instrumentálně zruční, ale jsou svazováni hromadou přestřeleného patosu, jejž v sobě většina tvorby Wintersun skýtá. Navíc je scéna vyřešena tak infantilně, že hned při prvním pohledu na ni mi ulítne ironické: „Zlatej Disney!“ Navzdory mnoha zmiňovaným neduhům ovšem zůstávám, dokud není nezbytně nutné pelášit pod útulnou střechu Metalgate Stage.

Onotius: První regulérně silné vystoupení letošního ročníku pro mě přichází až s nástupem mohutných hlasivek norské divoženky Agnete M. Kirkevaag a jejích neméně šikovných kolegů instrumentalisů. Řeč je samozřejmě o Madder Mortem, charakteristickém progressive metalovém frontwoman uskupení, jež naživo hýřilo charismatem a poctivým nasazením. Bylo to uvolněné, hutné, sehrané a neuvěřitelně přesvědčivé. Je mi sice líto absence pár mých nejmilejších skladeb z „Disiderata“, na druhou stranu co se týče výběru z loňské desky, tam se mi do vkusu trefili pěkně. Sólová kytara by sice mohla být čitelnější, ale mohutné a neuvěřitelně přesvědčivé vokály na sebe strhávaly tolik zasloužené pozornosti, že když člověk přeslechl pár nuancí v instrumentaci, zas tolik se nestalo.

Madder Mortem

Skvrn: V tom spěchu zapomínám omylem na Gorguts a naschvál zas na pohádky Wintersun s chvástavým vypravěčem Jarim. Nemíjím už ale zastavení ARRM, (post-)rockové psychedelie ze země pevnosti zaslíbené, té polské. Mířím na klubovou ambientní stage, která hlásá, že bude – cituji – calm, a my si o tom ještě povíme. ARRM každopádně klid mají, publikum polehává, podmínky i zvuk přejí. Kapela si hýčká monotónní riffáž, občas se zamotá v kruhu, ale většinou ho gradací zdárně rozmotá a soustředěně zatlačí. Vyzkoušejte i studiově, třeba poslední splitko, i z něj se dnes hrálo.

Cnuk: Po kratším odpočinku se vrhám mezi hradby k tzv. oriental stage. Už podle houstnoucího davu jsem poznal, že Američany Cough nejspíš pouze uslyším a taky, že jo. Pravda, v průběhu koncertu lidi neustále odcházeli, takže jsem je chvílemi i viděl, avšak u tohodle vyhulenýho doomu stejně není moc na co koukat. I hudebně mi ta monotónnost nějak nesedla, ale přečkal jsem až do samotného konce. Mezitím se už vpředu chystali veteráni Metal Church, kteří do pevnosti přinesli příjemný závan osmdesátkového heavíku, tedy dobrých riffů a neúnavného ječáku. Pro mě jedno z festivalových překvapení.

Cnuk: The Dillinger Escape Plan pro mě jsou další kapelou, k níž mě táhla zvědavost. Před dvěma lety jsem ji z neznámých důvodů vynechal, nyní jsem to napravil. A udělal jsem dobře. Nevzpomínám si na moc koncertů s takovou přemírou energie, nechyběly skoky z aparátů ani bicích a nakonec došlo i na obligátní demolici všeho. Ve spletitosti riffů a všudypřítomného chaosu jsem se občas ztrácel, ale bavit se nepřestával.

Onotius: Po dvou letech na stejném pódiu, nyní již za tmy a s vidinou, že je to nejspíš naposledy. „Dillinžři“ jsou vyhlášení svými divokými živými jízdami – a v tomhle samozřejmě nezklamali. Oproti mému prvnímu živému kontaktu s kapelou sice chybělo Gregovo lezení po konstrukci pódia, ale jinak tropili očekávané šílenosti. V celkovém srovnání ale v mých očích vyhrává jejich dva roky stará show – co do energie, zvuku i setlistu se mi trefili tehdy do nálady mnohem více. Navíc zde jsem byl nucen oželet závěr při relativně úspěšné snaze ukořistit dobré místo na tuzemské blackmetalové legendy.

The Dillinger Escape Plan

Skvrn: Na rozdíl od kolegů jsem už kolem desáté stavu chcíplého a za dnešek toho mám dost, však už jsem viděl jednu kapelu. The Dillinger Escape Plan do toho rvou kupu energie, ale tu mou dneska spíš vysávají, kytary navíc v tom hluku nemůžu přečíst. V následné kolizi Master’s HammerBoris – alias apríl v srpnu – sázím na dvojku, Štorm a spol. se zastaví ještě na podzim v Roxy. Jenže ani Boris dnes neléčí. Úvodní drony znějí nadějně, bude masáž, já ale odpadám. Hektičnost dne mě přemohla. Jak to prosím bylo dál, moji milí?

Cnuk: Zatímco se Skvrn rozhodl pro japonskou masáž, já bez sebemenšího váhání udělal pár kroků k vedlejšímu pódiu. Master’s Hammer živě. Tak jo, bylo to super, skladby z „Ritualu“ neměly chybu, „Okultista“ rovněž potěšil, pouze ty „Konve“ se mi nějak nezdály. Nejenže v prvním refrénu titulky Frantovi pustili nasamplovaný úchylný refrén o něco dříve, ale tak nějak celkově tomu chyběla ta údernost starých fláků. Závěrečná „Jáma pekel“ však výsledný dojem opět vystřelila nahoru k úplné spokojenosti. Akorát z těch dvou nahatic uklizených vzadu v „Ritualní póze“ mě braly křeče do rukou.

Master's Hammer

Onotius: Krytí s Boris bolí, ale Master’s Hammer jsou povinnost. Stačí zahlédnout scénu zdobenou kultovním logem a Štormovými obrazy po stranách, aby člověka mrazilo. Klasický materiál z dřevního „Rituálu“ a epického „Okultisty“ nemůže zklamat. Oproti kolegovi mi sednou i kusy z „Konví“ – především „Nordfrostkrampfland“ celý poctivě krákám se Štormem. Celkový dojem ale není extáze, spíš pocit důstojně odvedeného vystoupení klasiků. Nelze přeslechnout pár překlepů, které přeci jen foukly smítko rozpačitosti na jinak silné vystoupení. Tak či tak jsem rád, že jsem mohl být u toho. Vítejte zpět na scéně, plantážníci!

Cnuk: Následující Overkill byli už sázka na jistotu. Opět mě přesvědčili, že patří mezi absolutní extratřídu co se živých vystoupení týče. Za tu hodinku hraní ani na chvilku neslevili, nový bicman Jason Bittner se svého řemesla ujal víc než dobře, došlo na koncertní tutovky, jak ty staré, tak nové a nechyběly ani dvě novinky, úvodní „Mean, Green, Killing Machine“ a „Goddamn Trouble“. Přestože letos moc thrashe na Brutalu nebylo, Overkill to bez problému vynahradili a nakopali všem prdele.

Onotius: Overkill sice znějí velmi solidně, ale nějaké zodpovědnější dostaveníčko na jejich show odkládám na jindy. Únava je mrcha a mě ještě po jejich skončení čekají dvě kapely. Tou první je Batushka, jež následuje na druhém z hlavních pódií. Nevěřícně zírám na davy, které se na jejich vystoupení valí. Jejich debut jsem vnímal rozporuplně – a vystoupení byla pro mě šance jak rozlousknout, zda je skutečně tahle skupina jen nafouknutá bublina, či se jedná o něco výjimečného. Nu, nebudu dlouze napínat – je to kašírovaná nuda. Nechápu co na tom lidé žerou. Čím déle hrají, tím víc mě utvrzují v tom, že nebýt toho divadla a tajemné aury kolem, pes po tom neštěkne. Odcházím před koncem na druhou stranu areálu, kde časem spustí Wolves in the Throne Room.

Onotius: Na závěr dne na zastřešené pódium tahle kapela krásně dramaturgicky sedne. Únava, silná neprostupná světla a hodně atmosférická muzika většinou u nočních vystoupení zafunguje a Wolves in the Throne Room nejsou výjimkou. Jejich set ale po čase začíná působit trochu jednolitě – chybí mi nějaký zlom, nějaká gradace, která by mě vytáhla z oceánu toho jejich klasického atmosférického blacku s nadoomovatělými melodiemi. Po čase mi skladby začínají splývat. Set sice disponuje neprostupnou paralyzující atmosférou, ale je až příliš konstantní. Když dozní poslední tón, zkracuji si aplaus a vydávám se do osidel noci. Tak zase zítra.

Batushka


Master’s Hammer, Cult of Fire

Master's Hammer, Cult of Fire

Datum: 13.6.2017
Místo: Praha, Futurum
Účinkující: Cult of Fire, Master’s Hammer

Návrat Master’s Hammer na koncertní pódia je asi událostí roku v českém metalu. Původně měla premiéra proběhnout až na letošním Brutal Assaultu, ale nakonec to je trochu jinak. Už jsem byl smířen s tím, že se na to vyseru, protože na festival se mi nechtělo, když byla ohlášena takzvaná předpremiéra proběhnuvší ku příležitosti 30. výročí kapely a také nových vinylových vydání desek „Ritual“ a „Jilemnický okultista“, které se poprvé začaly prodávat právě na tomto koncertě 13. června za pekelně kulatých 666 Kč. Nebudu lhát – ke koncertnímu návratu Master’s Hammer jsem byl trochu skeptický, obzvlášť když roky předtím Štorm a spol. tvrdili, že už nikdy nebudou hrát živě. Na druhou stranu, zvědavost jsem nikdy nepopíral, takže jsem se neváhal pustit do bitky o lístky na klubovou akci pro 400 lidí a jeden ukořistil.

Než se však přesuneme k tomu hlavnímu, rozhodně bude záhodno ztratit pár slov i k předskokanovi, jenž také nebyl nějakým podřadným béčkem. Jako speciální host se totiž představili Cult of Fire, kteří ve Futuru odvedli svůj vysoký koncertní standard. Pódium na pohled skoro hořelo díky nadprůměrnému počtu svícnů, mezi nimiž se vyskytovala kadidla, lebky, védské ikony a další podobné propriety, jaké ke kapele prostě patří. Show byla klasicky statická a asi nejakčnější pohyb byla gestikulace zpěváka Devilishe, ale i přesto jsou Cult of Fire vizuálně působiví. Možná to bude znít trochu zmlsaně, ale předchozí image formace s vysokými KKK-like kápěmi mi připadala ještě víc sugestivní, ale jinak i tohle orientální ladění vypadá skvěle.

Na úvod překvapilo a také potěšilo, že Cult of Fire zahráli svou verzi „Vltavy“. Měl jsem za to, že předělávka slavné kompozice od Bedřicha Smetany měla zaznít živě pouze jedinkrát, a sice na Brutal Assaultu 2015, ale tak ojedinělá příležitost jako návrat Master’s Hammer na pódia si zjevně žádal něco speciálního. Jinak šlo o očekávatelný výběr dosavadní tvorby a v tomto přímém srovnání bylo patrné, že „Triumvirát“ je diskografii kapely prostě nejvýš. Netvrdím, že mě novější věci nebavily, v koncertní podobě mají určitě větší sílu než z alb, ale na majestát „Závěti světu“ se pozdější skladby nechytaly. Nicméně jinak velmi dobré.

Cult of Fire

Poté už přišel čas na hodinu H, kdy se jedna z největších legend českého metalu po cca čtvrt století vrátila na pódium. I když, z klasické sestavy Master’s Hammer byli přítomni pouze dva členové, František Štorm a Silenthell. Ty vcelku nepřekvapivě doplnil Honza Kapák, jenž u kapely bubnuje i studiově, a Blackosh, s nímž se Master’s Hammer podíleli na dvou splitech. Jediným (alespoň pro mě) nečekaným jménem byl Vlasta Henych (ex-Törr), který se ujal baskytary.

Nepříliš překvapivý byl vlastně i setlist, jenž jenom potvrdil, že koncertní návrat Master’s Hammer je především nostalgickým počinem. Většinu setu zabral materiál z debutu „Ritual“, který zazněl téměř celý – chyběly jen „Každý z nás…!“„Vykoupení“ a instrumentální titulka, přičemž zejména absence první jménované mě teda nasrala, protože je to jeden z mých nejoblíbenějších válů od Mistrova kladiva. Z „Jilemnického okultisty“ zazněly tři věci, z „Vracejte konve na místo“ dvě a po jednom kousku z „Mantras“ a „Vagus vetus“. „Šlágry“, „Formulæ“ a všechny neřadovky vyšly naprázdno.

Obecně ale s výběrem písní spokojenost, opravdu zamrzela jen absence „Každý z nás…!“. Osobně bych si sice z „Mantras“ vybral jiný song než „Typografa“ a z „Jilemnického okultisty“ bych zase rád slyšel i jiné skladby, ale nijak zásadně si nestěžuju, protože je jasné, že nemůže zaznít vše, a výběr songů byl nakonec rozumný. Vzhledem k převaze válů z debutu měli Master’s Hammer naladěno „ritualně“, díky čemuž právě tyhle kusy vyzněly nejlépe. Na druhou stranu, specifické atmosféry „Jilemnického okultisty“, „Manter“ a „Konví“ se tím pádem nepodařilo do živé podoby přenést úplně věrně. Některé momenty však pořád byly super (a to i v těch novějších věcech), některé dokonce i zabíjely.

Čímž se dostávám k tomu hlavnímu sdělení – srát na to, že to technicky vzato nebyli Master’s Hammer, ale allstar sestava českého metalu hrající Master’s Hammer, protože koule to mělo. Jak jsem výše řekl, byl jsem docela skeptický, ale hodně rychle jsem zjistil, že je to vlastně kurevsky super slyšet ty zasraně kultovní vály živě. Tak moc super, že člověk neváhal odpustit jisté dílčí nedostatky, například bylo znát, že pánové nejsou perfektně sehrání a občas se v začátcích skladeb trochu hledali.

Master's Hammer Setlist Futurum, Prague, Czech Republic 2017

Co se vizuální stránky, kapela hrála v civilu a bez nějakých zbytečných póz. V rohu pódia byla jedna cudná figurína bafometa, čímž nějaké kulisy začínaly i končily… tedy až na jednu věc respektive dvě věci. Na scéně se totiž během setu promenovaly i dvě nahé hříšnice, nejprve s maskou bafometa na palici, později i bez ní. Jako oukej, kozy dobrý, hambatý holky na koncertě vždycky potěší oko, ale jinak mi to tady přišlo takové samoúčelné. Na pódium si chodily víceméně náhodně, párkrát se tam prošly, pak se zase vypařily dozadu, za pár minut později zase nanovo. Trochu zamávaly vějířem nebo se chvíli oblizovaly a znovu pryč, aby se v náhodný moment zase vrátily. Moc jsem to nepochopil, a kdyby byly oblečené, tak bych si možná i stěžoval. Ne, vážně – sice vždycky lepší nějaký kozy než žádný kozy, ale tohle mi popravdě připadalo zbytečně laciné a samoúčelné.

V neposlední řadě nutno zmínit, že na koncertě proběhl i křest vinylových reedicí „Ritualu“ a „Jilemnického okultisty“. Asi pro vás nebude překvapením, kdo se toho jako předem neprozrazený host ujal, protože jste si to stejně přečetli už jinde. NergalBehemoth přišel, rychle učinil menší proslov, jaké jsou ta alba poklady a jak ho strašně ovlivnily, a to bylo vše. Měl jsem za to, že se při křtu placka vždycky něčím poleje, ale na to zde jaksi nedošlo. Slavné pokřtění desek tedy vypadalo trochu odfláknutě. Podruhé se Nergal na scénu vrátil až v přídavku a s Master’s Hammer si zahulákal refrén závěrečné „Jámy pekel“ (asi netřeba připomínat, že Behemoth tenhle kult sami předělali na svém EP „Ezkaton“ z roku 2008), na což už si tentokrát zmaloval i držku.

Master’s Hammer

Vzato kolem a kolem byl návrat Master’s Hammer důstojný. Nečekal jsem od toho mnoho, ale nakonec musím uznat, že se mi to líbilo. Sice lze škarohlídsky tvrdit, že to bylo jen oživování starých časů, ale když na to přijde… co na tom? Vždyť to nutně nemusí znamenat něco pejorativního. Nicméně na druhou stranu, zase bych to nepřeháněl, většina prozatím publikovaných ohlasů mi přijde zbytečně přepálená (asi kvůli té exkluzivitě). Zážitek to asi byl, ale ne životní. Byla to „jen“ moc fajnová nostalgie


Koncertní eintopf – červen 2017

Master’s Hammer

H.:
1. Master’s Hammer, Cult of Fire – Praha, 13.6. (event)
2. Föllakzoid – Praha, 8.6. (event)

Metacyclosynchrotron:
1. House of the Holy – Abtenau (Rakousko), 15.-17.6. (event)

H.

H.:

Hned na začátek musím říct, že mi návrat Master’s Hammer na koncertní pódia nepřijde jako dobrý nápad a asi bych byl radši, kdyby František Štorm a spol. zůstali věrní tomu, co tvrdili první roky po svém studiovém znovuzrození – žádné živé vystupování. Před nějakou dobou jsem se nechal slyšet, že na Brutal Assault by mě vytáhl snad už jedině reunion Master’s Hammer, ale když byla jejich účast na letošní rok potvrzena, zjistil jsem, že mě to neláká zas až tolik, abych byl ochoten kvůli tomu jet na festival a byl tam čtyři dny jak dobytek.

Nicméně klubový koncert je jiný level a ten mě z domova vytáhne i navzdory mému skeptickému postoji vůči Master’s Hammer na pódiu. Navíc nepopírám, dokonce bych i lhal, kdybych tvrdil, že nejsem zvědav, jak si allstar sestava českého metalu pod hlavičkou kultovní značky povede. Jeden ze 400 lístků rozprodaných za 22 hodin se mi podařilo ukořistit, tak uvidíme, jaké to 13. června na takzvané předpremiéře bude.

Druhým očekávaným červnovým večerem je ten s pořadovým číslem 8. V mně doposud neznámém klubu Theremin totiž rozehraje svůj kosmický rock chilská formace Föllakzoid. Dost mě mrzelo, že jsem před několika lety projebal jejich předchozí koncert v Praze, takže tentokrát se pokusím nenechat si to ujít. Föllakzoid mám z alba hodně rád a nepochybuju o tom, že jihoamerické trio tu svojí psychedelii zvládne přesvědčivě podat i živě.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Ani jsem pořádně nezaregistroval, že šly do prodeje lístky na koncert Master’s HammerCult of Fire, a už byly vyprodané. Mrzelo mě to asi půl vteřiny, protože jsem si uvědomil, že o pár dní později jedu do Rakouska na festival House of the Holy, kde pod širákem v Alpách zhlédnu třeba vystoupení Misþyrming, Jess & the Ancient Ones, One Tail, One Head nebo Dread Sovereign. Sestava čítá i pár jmen, co znám málo nebo vůbec, takže doufám v nějaké příjemné překvapení.

House of the Holy


Master’s Hammer: koncert v Praze, nové vinyly

Master’s Hammer oznamují, že ještě před návratovými koncerty na festivalech Brutal AssaultBjørgvin Black Mass (oba v srpnu) zahrají v klubu. Vystoupení v takzvané předpremiéře je naplánováno na 13. června v pražském Futurum Music Bar. Akce proběhne ke 30. výročí kapely a rovněž novému vydání desek „Ritual“ (1991) a „Jilemnický okultista“ (1992) na LP. Kromě Master’s Hammer se na koncertě jako host objeví Cult of Fire.

Master's Hammer


Nejlepší vinyly roku 2016

10. ročník ankety o nejlepší český vinyl pořádaný při e-zinu Vinyl Disk Musick je ve finále, její výsledky dalo dohromady 87 hlasujících, aktivních lidí ve scénách, kterou propojuje láska k vinylu.

87 hlasujících přidělilo 1305 hlasů velkým deskám a 323 hlasů deskám malým.

Best Czech Vinyl Disk 2016 [side one: LP / mini LP – 12″]

1. MASTER’S HAMMER “Formulae” double LP (96 hlasů)
2. TOMÁŠ PALUCHA “Guru” LP (81 hlasů)
3. KOVADLINA “Životy těch druhých” LP (77 hlasů)
4. MALIGNANT TUMOUR “The Metallist” LP, PD (67 hlasů)
5. TELEX “Řeznickej krám” LP (49 hlasů)

Best Czech Vinyl Disk 2016

Best Czech Vinyl Disk 2016 [side two: SP / EP – 7″ & 10″ & 12″]

1. KOVADLINA “s/t” | TELEFON “s/t” split 7″ EP (50 hlasů)
2. CULT OF FIRE “Life, Sex & Death” shape 12″ PD (45 hlasů)
3. UŽ JSME DOMA “Nemilovaný svět” double 10″ EP (27 hlasů)

Jména hlasujících, podrobné kompletní výsledky a přehled veškerých námi evidovaných tuzemských vinylů vydaných v roce 2016 naleznete za tímto odkazem >> http://www.srpuls.cz/vdmusick/ankety/best-czech-vinyl-disk_2016.htm

[tisková zpráva]


Master’s Hammer: koncertní sestava

Už nějakou dobu se ví, že se domácí blackmetalová legenda Master’s Hammer vrátí na koncertní pódia (doposud jsou oficiálně potvrzená vystoupení na festivalech Brutal Assault v ČR a Beyond the Gates v Norsku). Nyní bylo odhaleno, v jaké sestavě formace bude hrát.

Z původní sestavy Master’s Hammer se objeví pouze František Štorm a Silenthell, k nimž se přidají Petr „Blackie“ Hošek (Blackosh, Cales, ex-Root), Vlasta Henych (Henych 666, ex-Törr) a Honza Kapák (AvengerAfter Rain, ex-Maniac Butcher, ex-Panychida; jako host už bubnoval i na albech Master’s Hammer).

Master's Hammer


Redakční eintopf – speciál 2016 (Kaša)

Kaša

Kaša:

Top5 2016:
1. Opeth – Sorceress
2. Devin Townsend Project – Transcendence
3. Testament – Brotherhood of the Snake
4. Asphyx – Incoming Death
5. The Dillinger Escape Plan – Dissociation

CZ/SVK deska roku:
1. Crippled Fingers – Mass of Terror
2. Master’s Hammer – Formulæ

Neřadový počin roku:
Steven Wilson – 4 ½

Artwork roku:
Opeth – Sorceress

Objev roku:
The Mute Gods – Do Nothing Till You Hear from Me

Shit roku:
Dream Theater – The Astonishing

Videoklip roku:
Ghost – Square Hammer

Potěšení roku:
Avantasia – Ghostlights

Zklamání roku:
Alter Bridge – The Last Hero

Top5 2016:

1. Opeth – Sorceress
Mikael Åkerfeldt je svým způsobem vizionář. A myslím to i navzdory tomu, že ve své aktuální tvorbě čerpají Opeth hluboko v 70. letech. Když před několika lety zavelel k vypuštění deathmetalových prvků z tvorby svého dítka, netušil jsem, o jak chytré rozhodnutí se jedná. Opeth se díky „Sorceress“ dostali se do stádia, kdy se můžou na dalším počinu posunout skoro kamkoli, a to je pro mě aktuálně mnohem cennější než lpění na starých pořádcích jenom proto, že si to většina posluchačstva žádá. „Sorceress“ stojí nejen na působivé atmosféře, ale hlavně na hudebně nosných nápadech, díky nimž tato nahrávka od svého vydání ještě neopustila hudební přehrávač, a věřím, že dlouho neopustí. Nádherně podmanivá záležitost.

2. Devin Townsend Project – Transcendence
Dlouho jsem nevěděl, jestli na první místo dosadit Opeth a jejich „Sorceress“, nebo Devinovo „Transcendence“. A přestože jsem se rozhodl přisoudit Devinovi stříbrnou příčku, tak si nemyslím, že by se jednalo o méně kvalitní placku. Kdyby to šlo, tak bych mezi nimi vyhlásil remízu, nicméně toto nelze, a proto se musí „Transcendence“ spokojit s místem druhým. „Transcendence“ u mě od sepsání recenze ještě více narostlo a dnes jej považuji za jeden z nejlepších výtvorů v rámci Devinovy sólové kariéry. Od začátku do konce se jedná o vyrovnanou hudební pouť, která mi oproti „Epicloud“ nebo „Sky Blue“ přijde méně optimistická na úkor větší promyšlenosti, a možná i díky tomu ji točím častěji než přímé předchůdce. Jednoduše skvělá nahrávka.

3. Testament – Brotherhood of the Snake
Před vydáním „Brotherhood of the Snake“ bych neřekl, že se Testament podaří překonat svého povedeného předchůdce „Dark Roots of Earth“, ovšem stalo se. Testament se aktuálně nacházejí na jednom ze svých kariérních vrcholů a výsledkem budiž skutečnost, že našlapanější thrashovou desku jsem letos neslyšel. Co skladba, to pecka jako prase. Dravá a neskutečně energická nahrávka, díky níž se Testament právem udržují na špici thrashmetalového pelotonu.

4. Asphyx – Incoming Death
Pro Asphyx mám slabost, a proto jsem se na „Incoming Death“ zatraceně těšil. Fakt, že Martin van Drunen a jeho smrtící sebranka navázala bez zaváhání na dvojici ceněných předchůdců, jenom svědčí o jejich vlastní výjimečnosti. „Incoming Death“ je po okraj nacpané zabijáckými riffy, záhrobní atmosférou a zmučeným rykem hlavní postavy holandských legend a představuje tak prvotřídní práci, která v mnohém překonává pro mnohé nepřekonatelnou klasiku z počátku 90. let. Fantastický chrastivý death metal.

5. The Dillinger Escape Plan – Dissociation
O páté místo byla klasicky v mé mysli ukrutná bitva, přičemž v tomto roce se o něj spolu s The Dillinger Escape Plan prali The Mute Gods, Vektor nebo třeba Deftones. Výsledky jsou sice o prsa africké vytrvalkyně, ale The Dillinger Escape Plan mě z těchto jmen letos bavili nejvíc. Není jednoduché odejít na vrcholu. V tomto případě to říkám velmi nerad, protože si myslím, že The Dillinger Escape Plan na scéně po svém odchodu budou chybět, ale této mathcorové bestii se to povedlo. „Dissociation“ je bez jakýchkoli pochyb jedním z nejlepších alb, které Greg Puciato a spol. během své kariéry vydali. Spousta výjimečných momentů a neotřelých zvratů se v podání The Dillinger Escape Plan jen tak neoposlouchá a „Dissociation“ je důkazem, že i dříve slyšené může stále udivovat.

The Dillinger Escape Plan

CZ/SVK deska roku:

1. Crippled Fingers – Mass of Terror
Českolipská čtveřice Crippled Fingers na svém debutovém zářezu přišla s našlapaným metalickým hardcorem, jímž se mi strefila do vkusu natolik, že jako nejlepší CZ/SVK album loňského roku volím právě „Mass of Terror“. Zpěvné refrény, chytlavé riffy a drtivý zvuk tvoří dohromady natolik silnou kombinaci, že i když jsem v recenzi nevěštil „Mass of Terror“ příliš dlouhou trvanlivost, tak jsem se k němu od té doby pravidelně vracel. Miluju energický hardcore a Crippled Fingers ho na své prvotině servírují s jistotou zkušené party.

2. Master’s Hammer – Formulæ
Přestože není „Formulæ“ na poměry posledních počinů Master’s Hammer žádným překvapením, funguje natolik dobře, aby tato legenda svým kolegům z branže ukazovala záda. František Štorm a Necrocock natočili dobrou placku, která sice potvrzuje lehce sestupnou tendenci ponávratových počinů Mistrova kladiva, ale na druhou stranu se i přes letmé škobrtnutí poslouchá velmi dobře a své místo zde si dle mého názoru zaslouží.

Master’s Hammer

Neřadový počin roku:

Steven Wilson – 4 ½
„4 ½“
je důkazem toho, že i když Steven Wilson vyprazdňuje šuplíky a zbavuje se zbytků z předešlých nahrávacích seancí, tak z toho pořád ještě nutně nemusí být album zbytečné. Pravda, tohle EP sice nemá tak ucelenou atmosféru, jež je pro jeho tvorbu tak typická, ale když se člověk zamyslí nad tím, s jakým úmyslem tato kolekce vznikla, nelze nic moc namítat.

Artwork roku:

Opeth – Sorceress
Nádherná práce. Ať už budu mluvit o samotném přebalu Travise Smithe, bookletu nebo třeba i podobě lyric videí, tak Opeth nešlápli vedle. Celkové spojení hudební atmosféry „Sorceress“ a k ní zvolené vizuální stylizace se švédským progresivcům vydařila perfektně.

Opeth – Sorceress

Objev roku:

The Mute Gods – Do Nothing Till You Hear from Me
Tato nová kategorie mi nakonec pomohla alespoň částečně vyřešit výše zmíněné dilema, protože The Mute Gods se svým debutovým počinem aspirovali do první pětky. „Do Nothing Till You Hear from Me“ je podmanivá progrocková deska s nádhernými popovými melodiemi, která je stvořena přesně dle mého gusta a získala si mne hned při prvním poslechu. Díky personálnímu složení mají svou pozici s prvním albem „Do Nothing Till You Hear from Me“ značně jednodušší než mnohé začínající skupiny, ale nedá se svítit. Lepší debut jsem letos prostě neslyšel.

Shit roku:

Dream Theater – The Astonishing
Dream Theater a jejich velkolepě pojatá rocková opera „The Astonishing“ určitě není nejhorším albem, které letos vzniklo, ale mně se se svojí baladicky kýčovitou atmosférou a množstvím prázdných momentů zapsalo do paměti jako takřka neposlouchatelná záležitost. Jako záležitost, s níž už nikdy nehodlám ztrácet čas. Patos, kýč a nuda v koncentraci velmi vysoké pro mě značí jediné – sračka jako bič.

Videoklip roku:

Ghost – Square Hammer
Retro hororová atmosféra ke Ghost skvěle pasuje a video ke skladbě „Square Hammer“ budiž důkazem. Jedná se možná i trochu ocenění za samotnou píseň, nejen za doprovodné video, ale každopádně mě při zamyšlení o nejlepším videu právě skončivšího roku napadla tahle věc jako první.

Potěšení roku:

Avantasia – Ghostlights
Abych pravdu řekl, tak jsem očekával, že Avantasia si to bude s „Ghostlights“ na konci roku vesele směřovat do kategorie shit roku, ovšem Tobias Sammet překvapil. A to hodně. „Ghostlights“ má samozřejmě své mouchy, nepopírám, že ne. Nicméně jako celek mě baví, poslech si i s odstupem času až na pár slabších chvil užívám a oproti posledním počinům z pera malého principála je to velmi svěží nahrávka s dobrými skladbami a parádními výkony hostujících vokalistů.

Devin Townsend Project

Zklamání roku:

Alter Bridge – The Last Hero
Nemyslím to tak, že by Alter Bridge natočili špatné album. „The Last Hero“ je na poměry rockové produkce nadprůměrnou plackou, která zejména díky charisma Mylese Kennedyho a schopnosti Marka Tremontiho napsat povedenou hitovku nemůže úplně zapadnout. Bohužel jsem měl očekávání někde jinde a po famózní jízdě „Fortress“ jsem doufal v něco víc. „The Last Hero“ naneštěstí obsahuje i nějakou tu vatu a jako celek dojelo na přemrštěnou stopáž. Když se tohle všechno sečte, tak spolu s „ABIII“ se jedná o nejslabší počin v diskografie těchto rockerů.

Zhodnocení roku:

Bohužel se moje přání z předchozího roku, tedy abych měl na poslech nových počinů a celkově psaní pro náš web více času, nenaplnilo a přijde mi, že loni jsem na to sral ještě více než předloni. Na druhou stranu jsem měl možnost zaměřit se pouze na alba, na která jsem se opravdu těšil, což bylo fajn. Snažil jsem se vyhýbat vyloženým přešlapům a díky tomu vlastně nemůžu být s právě skončivším rokem 2016 nespokojený. Skvělých alb vyšel dostatek a do příštího roku si tak nepřeji nic skromnějšího, než aby i rok 2017 byl alespoň takhle povedeným.

Opeth


Legendární Master’s Hammer se vrací na jediný koncert! Zahrají na Brutal Assaultu!

Master’s Hammer, black metalová legenda, jejíž kult daleko přesáhl hranice rodného Československa, se vrací na jediný koncert. Exkluzivní vystoupení chystá kapela v srpnu 2017 na metalovém festivale Brutal Assault. 

Master’s Hammer patří bezesporu k nejvýraznějším tuzemským metalovým kapelám vůbec. Počátky kapely kolem frontmana Františka Štorma se datují k roku 1987. Jedni z průkopníků black metalu brzy dosáhli mezinárodního věhlasu, nepopiratelný vliv měli například na norskou metalovou scénu. Po kultovních albech Ritual a Jilemnický okultista se kapela v roce 1995 rozpadla.

V roce 2009 se ale Master’s Hammer vrátili k aktivnímu působení, ovšem tentokrát jako výhradně studiový projekt. V nové etapě existence Master’s Hammer vydali čtyři alba. Tím posledním je patnáctiskladbový opus Formulae z letošního roku. “Materiálu bylo ještě víc, ale některé skladby jsem vyhodil,” podotkl frontman kapely František Štorm v rozhovoru pro Radio Wave.

Master's Hammer

“Poslední koncert odehráli Master’s Hammer v roce 1992. Jedinečný koncert na příštím ročníku Brutal Assaultu je tak návratem na pódia po 25 letech a zároveň oslavou třiceti let existence této výjimečné kapely,” podotýká organizátor festivalu Tomáš Fiala.

Už dvaadvacátý ročník prestižní metalové přehlídky Brutal Assault se odehraje druhý víkend v srpnu v areálu barokní pevnosti Josefov u Jaroměře. Organizátoři festivalu doposud oznámili zhruba čtyři desítky kapel, kromě jiného Morbid Angel, Nile, Opeth, Possessed, Rotting Christ, Electric Wizard nebo Mayhem.

Master’s Hammer – Maso z kosmu (videoklip): https://www.youtube.com/watch?v=xK402tUQU1g
https://www.facebook.com/brutalassault.cz/
www.brutalassault.cz

[tisková zpráva]


Novinky u Master’s Hammer

Master’s Hammer se stále něco děje. V první řadě – 1. září konečně vyšla slibovaná vinylová verze poslední desky „Formulæ“. 2LP v černé barvě je k mání přímo u kapely resp. její značky Jihosound Records.

Kromě toho Master’s Hammer ještě vypustili oficiální videoklip k „Formulæ“. Podkladem se stala píseň „Maso z kosmu“ – výsledek můžete sledovat na YouTube.


Master’s Hammer – Formulæ

Master's Hammer - Formulæ

Země: Česká republika
Žánr: black metal
Datum vydání: 30.5.2016
Label: Jihosound Records

Tracklist:
01. Den nicoty
02. Maso z kosmu
03. Votava
04. Shy Gecko
05. Arachnid
06. Všem jebne
07. Biologické hodiny
08. Phenakistoscope
09. DMT
10. Podburka
11. Jazyky
12. Durga chce pít
13. Rurální dobro
14. Ukolébavka
15. Aya

Hrací doba: 55:53

Odkazy:
web / facebook

První pohled (H.):

Master’s Hammer bezesporu patří k nejvýraznějším blackmetalovým kapelám české kotliny. První dvě desky jsou – a zcela právem! – zapsány zlatým písmem v domácí žánrové kronice. Návrat na scénu s albem „Mantras“ ovšem nebyl nijak bombastický, jakkoliv by si to taková legenda snad i mohla dovolit, ale spíš takový nenápadný (což není špatně, možná právě naopak). Kultovní jméno však zafungovalo samo o sobě a pozornost si nahrávka získala. A byť byli mnozí trochu rozčarováni, já osobně jsem byl nadšen. Nadšení trvalo i okolo vydání druhého ponávratového alba „Vracejte konve na místo“…­ a vlastně víc než nadšení ze samotné muziky (jakkoliv ani to mi nechybělo) tím mám na mysli radost z toho, že skupina, jejíž tvorby si cením ohromně vysoko a řadím ji ke svým neoblíbenějším, opět funguje a i po tak dlouhé odmlce dokáže fungovat důstojně a smysluplně.

Od téhle doby již ale několik málo let uběhlo. Je to sedm roků, co vyšlo „Mantras“, a „Konvím“ už jsou čtyři léta. Nyní Master’s Hammer vydávají čtvrtou desku nové éry a celkově sedmou dlouhohrající za celou dobu. Ona ohromná natěšenost a nadšení z toho, že bude nová muzika, už ovšem poněkud vyprchaly. Důvod je jednoduchý – Master’s Hammer za těch několik málo let prostě zevšedněli. Po úspěchu „Vracejte konve na místo“, jemuž se dostalo jednoznačně vřelého přijetí a skoro až ovací, do toho totiž František Štorm a spol. začali šlapat ve velkém.

Následovala kopa singlů, splitek, reedicí, další album „Vagus vetus“. Do toho se ještě Štorm, jenž byl na rozdíl od Necrococka roky mimo hudbu, pustil do nového projektu Mortal Cabinet, opět vystoupil na pódium, a nakonec dokonce čerstvě došlo k hraní skladeb Mistrova kladiva živě (což se mi nezdá jako úplně šťastný nápad, když už jsme u toho, ale to sem teď asi nepatří). Jednoduše jsou Master’s Hammer hodně vidět, je o nich slyšet a postupně se (opět) stali součástí českého metalového koloritu. Nicméně se vytratila aura něčeho výjimečného, co tu není každý rok – a tenhle pocit jsem v případě prvních dvou alb po návratu měl.

Ono zevšednění Master‘s Hammer se ostatně začíná projevovat i po hudební stránce. Až nyní s odstupem těch několika málo let se ukazuje, že „Vracejte konve na místo“ bylo svým způsobem přelomovou deskou, jelikož od jejího vydání jede kapela v nastavené vlně. „Vagus vetus“ i nejnovější „Formulæ“ totiž na „Konve“ zcela jednoznačně navazují po hudební i grafické stránce. Což by samo o sobě ještě nemuselo být problémem, pokud by ta podobnost nebyla tak okatá. Je ovšem pravda, že „Formulæ“ na to trpí o něco méně než „Vagus vetus“, který, nalijme si čistého vína, působí trochu jako béčkové „Konve“ a pohromadě jej drželo pouze charisma Master‘s Hammer, jež tato kultovní formace do jisté míry pořád má.

Master's Hammer - Formulæ

Tím jsem vlastně řekl, že „Formulæ“ svého přímého předchůdce pokořit dokázalo. „Vagus vetus“ je s odstupem nahrávka, k níž nemá smysl se příliš vracet. Novince se, na druhou stranu, musí nechat, že několik přítomných skladeb je povedených. Osobně se mi líbí třeba „Shy Gecko“ nebo „Biologické hodiny“, zábavný je také „Arachnid“, v tomto případě i díky suprovému textu, a takové „Maso z kosmu“, „DMT“ či natlakovaná „Všem jebne“ jsou dobré hity. Občasné náznaky orientální Indie (k níž mají členové Master’s Hammer blízko, to není žádné tajemství) jsou rovněž relativně příjemné, ale ani v tomto případě se nejedná o nic nečekaného, neboť s tímhle svého času přišlo už „Mantras“.

I některé další písně obsahují kvalitní nápady a zajímavé motivy, ale nelze přehlížet skutečnost, že jisté kusy prostě nijak nevyčuhují nad nastavený pohodlný standard Master’s Hammer nové éry. Takový je třeba hned úvodní „Den nicoty“, který mě sice neirituje jako „XMZ“ na „Vagus vetus“, ale tak excelentní otvírák, jakým byl svého času „Nordfrostkrampfland“, mi jednoduše opětovně schází. Koule mi zrovna netrhá ani závěr „Formulæ“, kde pozornost znatelně polevuje (možná by neškodilo mít ta alba kratší než 55 minut) a (snad s výjimkou „Rurálního dobra“) chybí nějaké skutečně výraznější nápady jako třeba v případě zmiňovaných „Maso z kosmu“ a „DMT“.

Master's Hammer

Na druhou stranu, je pravda, že i když „Formulæ“ patří v pomyslné tabulce diskografie kapely do spodní půle (co si budeme povídat, „Ritual“, „Jilemnický okultista“, „Mantras“„Vracejte konve na místo“ jsou suverénně lepší… a dál už tam toho zas tolik nezbývá), stále si album uchovává nějaký punc kvality a charakteristického rukopisu. „Formulæ“ možná prohrává v porovnání s další tvorbou samotných Master’s Hammer, nicméně oproti konkurenci se jedná o nadprůměrnou práci na úrovni, jakou by mnozí jiní bez váhání vzali za svou, kdyby mohli. I navzdory tomu co, doposud padlo, jde totiž pořád o počin, jenž v žádném případě není špatný nebo vysloveně nepovedený.

I přes jistou šablonovitost je to graficky výtečné a skvěle otextované. Zvuk současných Master’s Hammer je vůči všem okolo zajímavý a vlastně snad i nezaměnitelný, bezesporu v tom je vlastní ksicht. Štorm má v pořád hrdle šmirgl a dokáže krákat tak, že jsou mu texty rozumět, čehož si rozhodně cením. Vklad Necrococka je tentokrát, zdá se mi, nevelký, ale naštěstí stále znatelný a vysoce příjemný. Hodně se mi líbí i výkon Honzy KapákaAvenger, jenž „Formulæ“ nabubnoval stejně jako „Vracejte konve na místo“, a výsledku to velmi prospívá, jelikož v některých písničkách hraje dost dravě, což aktuálním Master’s Hammer poměrně sluší. A v neposlední řadě, jak už nepřímo padlo, tahle kapela má stále fazónu a zvláštní atmosféru, která se sice v porovnání s původní epochou (zcela logicky) proměnila, ale pořád je svojská, krásně poťouchlá a má něco do sebe. A i ta dělá svoje. Ke cti „Formulæ“ pak slouží, že na rozdíl od „Vagus vetus“ album nefunguje jen díky ní.

Master's Hammer - Formulæ

„Formulæ“ rozhodně má svoje mouchy, z nichž tou největší dle mého je, že pár skladeb je dočista neviditelných a že i ty nejpovedenější nestačí na to lepší z „Mantras“ a „Vracejte konve na místo“. Navzdory tomu se ale novinka poslouchá dost příjemně. Zůstává ovšem otázkou, zdali to na jméno formátu Master’s Hammer není prostě málo. Pokud by se z posledních tří alb vyextrahovalo to nejlepší a spojilo se to v jedné nahrávce, vznikla by fenomenální deska, jež by se mohla vyrovnat i prvním dvěma arcikultům ze začátku 90. let. Na kdyby se ale nehraje a za současného stavu tam jsou nezanedbatelné rezervy.


Druhý pohled (Kaša):

Je evidentní, že Master’s Hammer jsou od svého návratu na scénu při chuti, protože přichází v relativně krátké době s další studiovou plackou. Ovšem tyto hudební žně, na jaké by si před lety nevsadil ani ten největší optimista, s sebou nejpozději na předchozím „Vagus vetus“ přinesly i pochyby. Pochyby a úvahy, jestli je tahle kadence to pravé ořechové a jestli nová alba dosahují kvalit, jež fanoušci od jména velikosti Master’s Hammer tak nějak automaticky očekávají. A abych pravdu řekl, tak s příchodem „Formulæ“ se situace nijak nemění, protože od minula je novinka bohužel zase o malý kousek horší.

Master's Hammer

Což o to, hned řada skladeb z novinky má koule, hodně povedené texty, dobrou atmosféru, ale přeci jen si myslím, že „Vracejte konve na místo“ je minimálně o třídu lepším albem, jež před lety nakoplo aktuální Master’s Hammer do hudebních sfér, které se dosud až na drobné úkroky stranou neodvážili opustit, a „Formulæ“ tak zní po „Vagus vetus“ „jen“ jako další variace na „Konve“.

Líbí se mi, že František Štorm umí navodit tu správnou, místy opravdu legendární atmosféru starých počinů („Den nicoty“ s dobrým odpichem či „Ukolébavka“), ale bohužel se na „Formulæ“ dostalo i na několik písní, jež ani skvělé texty Františka Štorma nezachrání. Za mě se jedná o slabé „Votava“, „Biologické hodiny“ a poměrně překvapivou „Rurální dobro“, na níž je ale nejzajímavější to spojení orientálního náboje a country kytary. I tak ale celkem patnáctka písní, která je na „Formulæ“ k nalezení, docela dobře uteče.

Master's Hammer - Formulæ

V porovnání s konkurencí (pokud se vůbec u Master’s Hammer dá o konkurenci mluvit) je „Formulæ“ samozřejmě hodně dobře poslouchatelnou záležitostí, ale přesto mi rozum říká, že totéž, jen v lepší formě, už Master’s Hammer předvedli v letech nedávných a nedokážu si představit, že bych „Formulæ“ upřednostnil na úkor „Vracejte konve na místo“.


Třetí pohled (Onotius):

Z nového alba legendárních tuzemských Master’s Hammer jsem nakonec celkem rozpačitý. Jako celek deska vlastně funguje velmi dobře, avšak přesto jsem dalek ji nějak přehnaně glorifikovat. Na jednu stranu jí nelze upřít to, že oproti svému předchůdci působí mnohem originálněji a jako celek různoroději a promyšleněji. Nechápejte mě špatně, „Vagus vetus“ mě svého času velmi bavil, byl velmi vyrovnaný a disponoval nejednou parádní melodií, avšak kvůli přímočaré struktuře většiny skladeb se nakonec velmi rychle oposlouchal. V tomhle ohledu je naopak „Formulæ“ deska mnohem různorodější s menším apelem na jednoznačně hitové refrény, ale více si váží obskurní atmosféry a všemožných žánrových odboček a detailů. Do blackmetalového zvuku jsou zde tak zakomponované prvky od elektroniky („Maso z kosmu“, „Arachnid“) přes jakési psychedelické country („Rurální dobro“) až po orientální hudební postupy („Padburka“) a ve spojitosti s brilantními texty tak první poslech působí opravdu impozantně. Franta v textech opět mistrně prezentuje barvitý vesmír své rozsáhlé fantazie a brousí od všemožných psychotropních vizí přes portrét malíře smutných čertů až po všemožné teorie o reinkarnaci brouků, a to vše tradičně opatřuje patřičnou dávkou ironie a nihilismu.

Master's Hammer - Formulæ

Jenomže tato vysoká formální úroveň má jedno a ne zrovna zanedbatelné ale. Co se týče samotných nápadů, nějak mi zde chybí momenty, které by mě naprosto jednoznačně přesvědčily, že tohle tu ještě nebylo. Koneckonců i u nejsilnějších kousků, za něž považuji „Maso z kosmu“, „Shy Gecko“, „Biologické hodiny“ či údernou „Durga chce pít“, se čas od času nemohu vyhnout pocitu, že některé postupy jsou mi odněkud povědomé. Ve spojitosti s některými tradičnějšími metalovými pasážemi, jež občas působí pouze jako vycpávkový doprovod pro jinak brilantní text, pak přeci jen v mých očích usvědčují kapelu z lehké skladatelské bezradnosti. Často je však forma schopna obsah neskutečně pozvednout – to především platí u countryovými slajdy zdobené skladby „Rurální dobro“, jejíž hlavní melodický postup je v podstatě neskutečné klišé, avšak atmosféra z ní přesto dělá jeden z nejvýraznějších momentů na albu. Obecně je deska celkem vyrovnaná, i když ke konci jí co se týče nápaditosti malinko dochází dech (nejslabší článek řetězu je asi „Ukolébavka“).

Navzdory zmiňovaným nešvarům mě ovšem deska jako celek stále baví. Díky kvalitním bicím partům Honzy Kapáka (jenž se též podílel na skvělém „Vracejte konve na místo“) nahrávka působí dospěleji než přímočařejší a po čase předvídatelný „Vagus vetus“, který si vystačil s rytmikou naprogramovanou. Atmosféra alba je pak co se týče diskografie Master’s Hammer celkem jedinečná. Více psychedelická, hravá, ba i moderní. Nicméně z kompozičního hlediska mám pocit, že poměr kvantita a kvalita mohl být vyladěn trochu lépe. Co se týče post-comebackové tvorby, stále u mě s přehledem vedou parádní „Konve“.

Master's Hammer - Formulæ