Archiv štítku: medieval

Pospolite ruszenie – Pospolite ruszenie

Pospolite ruszenie - Pospolite ruszenie
Země: Polsko
Žánr: medieval / folk rock
Datum vydání: 16.2.2014
Label: selfrelease

Hrací doba: 46:30

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Pospolite ruszenie

No, musím se přiznat hned na začátek, že bezejmenné debutové album polské formace Pospolite ruszenie mi dalo docela zabrat. Nicméně i navzdory tomu, že jsem se k nahrávce snažil přistupovat férově a dát jí odpovídající prostor a čas, snažení nakonec nebylo úspěšné, a ač se několik málo pozitivních věcí na „Pospolite ruszenie“ najde, jako celek mi to těžce nesedlo. Než se ale dostaneme k jádru pudla, pojďme si tuhle skupinu nejprve trochu představit…

Pospolite ruszenie se vrhli na vcelku specifické pole míchání rockové a středověké hudby. To je dle mého názoru poměrně těžká disciplína, kterou jen zlomek interpretů zvládne pojmout takovým způsobem, aby to neznělo jako zoufalost a utrpení v notách. Kamenem úrazu číslo jedna bývá, že to je prostě hovno středověk, že je to jen taková pseudo-středověká hudba a že se na tenhle pojem jen tahají posluchači jako na reklamní slogan. Jenže pozor – Pospolite ruszenie tímhle neduhem netrpí, což je dozajista pozitivní, a přestože mě výtvor Poláků z obecného hlediska dokonale minul, zrovna tohle je věc, jíž si na jejich debutu cením.

Jenže aby taky „Pospolite ruszenie“ neznělo středověce, když si skupina vypůjčuje motivy skladeb právě z této doby – přesně tohle je vedle plejády tradičních nástrojů asi ten hlavní důvod, proč Poláci co do „středověkosti“ znějí autenticky. Do tohoto daného vypůjčeného základu pak Pospolite ruszenie dosazují své vlastní nápady a právě odsud plyne ta rocková složka jejich muziky. V tomto ohledu se navíc skupina nebojí vybočit ze stanoveného schématu, díky čemuž znějí některé momenty možná až nečekaně ostře (rozuměj: metalově), zatímco v jiných jsou cítit i vlivy progressive rocku (třeba „Do Kasie“).

Tohle všechno vypadá na papíře dost sympaticky a slibně, nicméně to vlastní provedení „Pospolite ruszenie“ jsem strávit nedokázal ani za mák. I přes hezký záměr a vykročení správným směrem to totiž občas zní tak brutálně kýčovitě, že to prostě nedávám. Jednoduše – místy to jsou regulérní vánoční koledy (to je bohužel bez nadsázky – fakt to jsou koledy), což je asi jediná věc, kterou nesnáším ještě víc než Michala Davida, a to už je kurva co říct. Jakmile tedy začnou hrát skvosty jako „Dobranoc ci, Anusieńku“ nebo „Pieśń o narodzeniu Pańskim“, tak mám prostě chuť vrhnout, sorry. Další věc – někdy ta muzika zní jako nefalšované agro. Jedním příkladem za všechny může být začátek „Nie złodziejem“, což je naprostá příšernost. V těchto momentech jsem měl vždycky chuť zmáčknout magický knoflík stop a víc už se s tím neotravovat.

Jak říkám, základní myšlenka Pospolite ruszenie – tedy pojmout středověký rock skutečně středověkým způsobem – je dobrá a oceňuji ji. Naneštěstí je to však jediná věc, již mohu skutečně ocenit. Nevím, třeba je to nepříliš vhodným výběrem předloh, na nichž Poláci staví, a třeba by se mi to líbilo víc, kdyby tam necpali vánoční koledy, které evidentně byly příšerné i tehdy, ale za stávající situace nemohu říct nic jiného, než že se mi to fakt nelíbí…


Darkenhöld – Castellum

Darkenhöld - Castellum
Země: Francie
Žánr: medieval black metal
Datum vydání: 15.9.2014
Label: Those Opposed Records

Tracklist:
01. Strongholds Eternal Rivalry
02. Le castellas du moine brigand
03. Majestic Dusk Over the Sentinels
04. Glorious Horns
05. Feodus Obitus
06. Le souffle des vieilles pierres
07. L’incandescence souterraine
08. Mountains Wayfaring Call
09. The Bulwarks Warlords
10. Medium Aevum

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Ollo Promotion

Francie je jednou z nevyčerpatelných líhní black metalových kapel a dnešní kousek pochází opětovně právě z této země. Darkenhöld jsou ovšem v jistém ohledu zajímaví – jejich pojetí černého kovu není ani klasicky satanistické / antináboženské, ani třeba okultní, jak se to poslední dobou nosí; je totiž středověké.

Možná si řeknete, že období středověku se k black metalu a vlastně obecně metalu přece hodí, tak co je na tom tak zvláštního… jistě máte pravdu, já s tím souhlasím. I podle mě k sobě metalová hudba a středověká stylizace pasují. Když se však nad tím člověk zamyslí, ono těch skupin, které by něco takového dělaly, není zas až tak moc a navíc ještě spousta z těch, jež se touto cestou vydaly, chápe ono středověké pojetí metalu velice tendenčně, výsledkem čehož pak bývají takové ty kolotočářské metálky à la In Extremo. Když tedy narazím na formaci, která se tváří, že by onen středověk v metalu mohla prezentovat v nějaké serióznější formě, tak mi to prostě zajímavé přijde.

Samotní Darkenhöld ještě nemají na pažbě ani jednu dekádu fungování, ale za těch nějakých osm let se nijak zvlášť neflákali. Svůj dlouhohrající debut „A Passage to the Towers…“ vydali dva roky po svém vzniku, tedy v roce 2010, a od té doby si drží pravidelné dvouleté tempo vypouštění nových desek do světa. Počítáte dobře, „Castellum“ z loňského roku je tím pádem třetí řadovou nahrávkou Darkenhöld, a aby bylo formalitám skutečně učiněno zadost, tak ještě dodejme, že navazuje na počin „Echoes from the Stone Keeper“ z roku (ano, tušíte správně) 2012.

Po etudě na téma středověkého black metalu asi nikoho nepřekvapí, že je muzika Darkenhöld trochu epičtějšího ražení, nechybějí v ní klávesy ani melodie. Je však docela příjemné, že to Francouzi s těmito elementy zbytečně nepřehánějí a dávkují je poměrně s rozumem. Tím pádem tam jsou a napomáhají celkovému pocitu z alba, a když už se objeví, jedná se o dost zajímavé pasáže (zářným příkladem budiž třeba „Glorious Horns“ či „L’incandescence souterraine“, v nichž to funguje na jedničku), ale nikterak to Darkenhöld neubírá na jejich black metalovém vyznění. Jinými slovy, stále je to black metalová nahrávka (čemuž ostatně hojně napomáhá i mírně zastřený syrovější zvuk), nikoliv skočný cirkus.

Je ovšem nutno zmínit ještě jednu věc, již také desce (potažmo kapele) připisuji k dobru – onen středověký feeling je na „Castellum“ skutečně cítit, a to i bez „nápovědy“. Nepotřebujete tedy vidět fotky Darkenhöld, na nichž muzikanti pózují v kápích na hradě s meči a halapartnami v rukou, aby vám došlo, oč na tomto album běží. A právě tohle je podle mě tím, co lze u podobné skupiny považovat za úspěch – zůstat rovnýma nohama v klasičtějším pojetí black metalového žánru a přesto dokázat vytvořit tu atmosféru, jež byla – alespoň tedy předpokládám – záměrem.

Co se týče soundu Darkenhöld, musím však zmínit, že ten mi poměrně dost připomíná jednu jinou kapelu, přestože tato sama o sobě nehraje na středověkou notu. Touto formací jsou norští Dimmu Borgir, avšak ve své prvotní éře. Především „Stormblåst“ (samozřejmě myšlen ten původní, nikoliv přetočená verze z roku 2005) je z „Castellum“ hojně cítit a někdy je ta podobnost až taková, že mi to skutečně znělo jak něco ze „Stormblåst“ a pak jsem překvapeně koukal, že nenavázala očekávaná pasáž, kterou člověk zná zpaměti z tohoto přelomového alba norských rarachů. Skoro bych se nebál tvrdit, že si hudbu Darkenhöld můžete představit jako staré Dimmu Borgir, u nichž si odmyslíte vzletné epické klávesy a namísto nich přimyslíte středověkou atmosféru.

Kromě inspirace (ať už chtěné či nechtěné) u známějších kolegů lze „Castellum“ úspěšně vytýkat už jen jednu věc – obecně vzato je to sice kvalitní nahrávka, rozhodně však není nesmrtelná a po nějakém čase se prostě oposlouchá. Nicméně, pozitiva z mého pohledu stále převažují a i vzhledem k tomu, že docela příjemnou desítku poslechů s tím stále lze strávit bez jakýchkoliv problémů, mohu „Castellum“ klidně i doporučit, protože se jedná o poctivou a sympatickou práci.


Olam Ein Sof – Reino de cramfer

Olam Ein Sof - Reino de Cramfer
Země: Brazílie
Žánr: medieval folk
Datum vydání: 14.4.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Mar cósmico
02. Vimana
03. A caminho da montanha de nuvens
04. Murmúrio das águas
05. Reino de cramfer
06. Jornada etérea
07. Invocando a lua azul
08. Glaskar
09. Dança da floresta

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Ačkoliv v poslední době točím v přehrávači folkové hudby relativně dost (jeden tip za všechny – Solanaceae), s objevováním nových interpretů to už není tak slavné. Nicméně jedno jméno se ke mně přece jen dostalo: Olam Ein Sof z Brazílie. A jakkoliv bych mohl předpokládat, že kapela mohla něco pochytit od tamních amazonek, není tomu tak, neboť tahle převážně instrumentální dvojice se nechává unášet na vlnách teritoriálních vod středověkého Portugalska či Španělska.

Nakolik se Olam Ein Sof drží dobových písní nebo tradicionálů vzhledem k neznalosti nejsem schopen posoudit, kořeny vycházející z kombinace evropské výpravnosti a arabské smyslnosti jsou však zřetelné. Výsledkem je čtvrté album „Reino de cramfer“ o devíti skladbách a délce něco málo přes 50 minut, což je plocha, kterou zvládli Marcelo Miranda a Fernanda Ferretti pokrýt takřka levou zadní. Svojí povahou tak trochu připomíná unavený den za zdmi paláce. Vzduch stojí, místnost se koupe v měkkých paprscích zapadajícího slunce a její osazenstvo nepokrytě lenoší a svlažuje hrdlo vínem. Ze zahrady doléhá krásný ženský zpěv, který jako by neměl nikdy skončit, a bard sedící na zemi před trůnem jej volně doprovází baladickými melodiemi na rozličné strunné nástroje, jako je kytara, mandolína, citera a řada dalších. O něco tak nepodstatného, jako je plynutí času, nikdo nejeví sebemenší zájem.

Proč taky, když se „Reino de cramfer“ poslouchá… téměř samo. Olam Ein Sof nehrají složitou hudbu, její kouzlo tkví v poklidné atmosféře a náladách, které se s přibývajícími skladbami po troškách posouvají od prosluněného odpoledne k večerní melancholii. Na tom mají zásluhu především tóniny charakteristické pro daný region, občasná (nicméně vkusná a účelná) disharmonie, ale i vývoj samotných skladeb. Je zajímavé, že některé písně na mě působí zasmušilostí, kterou mnohdy nacházím spíše u neofolkových či black metalových kapel, přičemž v úvodu předposlední „Glaskar“ je použitá jedinkrát elektrická kytara a zcela jasně je cítit po černém kovu. Za smutečním závojem se však skrývá odér mystična, který jde do hloubky a přidává hudbě další rozměr, odhalit jej lze však jen postupně. I když to úplně není správné slovo, protože s přibývajícími poslechy se začne rýsovat v pozadí, dokud nevypluje na povrch sám. Není to žádná zřetelná meditační extáze, co by vás na první dobou praštila přes nos, spíše prvek vinoucí se napříč skladbami, tu víc, tu míň. A je to tak dobře, protože i když to z webové prezentace kapely křičí magií, rituály a new age na všechny strany, na desce zní vše přirozeně a nenásilně.

Stejně tak se Olam Ein Sof popasovali i s delšími kompozicemi, které se při stopáži blížící se jedné hodině a pouhých devíti skladbách zkrátka musely objevit. Autorské duo dokázalo složit a zahrát vše naprosto bravurně, což platí zejména o titulní devítiminutové skladbě s postupným vývojem od vybrnkávaného začátku přes střední část s nádherným zpěvem až po pomalý závěr. Něco do sebe však mají všechny skladby, od kratších až po delší kusy, a ač folk zrovna není hudba, která by řešila nějaké vykrádání, písně na „Reino de cramfer“ jsou jasně odlišitelné. Paleta motivů a nástrojů (krom výše jmenovaných i brumle a nejrůznější flétny), ze kterých Olam Ein Sof splétají jednotlivé části jejich alba, je přinejmenším bohatá a nudit se u ní nebudete.

Osobně nevím, co bych vlastně albu vytknul. Snad jen, že některé nápady nedopadly nejlépe, nebo alespoň mně nesedly – kupříkladu druhá část „Jornada etérea“ je přinejmenším zajímavá, ale myslím, že zpěv a vybrnkávaná melodie šly dohromady sladit lépe, protože jakkoliv je cítit snaha o zhudebnění jakéhosi magična, v tomhle případu to znatelně skřípe. Jenže to je vážně asi jediné, co mě po víc než dvou desítkách hodin v přítomnosti „Reino de cramfer“ napadá, takže pokud zrovna hledáte oddechovou a možná i mírně netradiční hudbu, určitě nemeškejte a tuhle desku si sežeňte. Rozhodně za to stojí.


Saltatio Mortis – Das schwarze Einmaleins

Saltatio Mortis - Das schwarze Einmaleins
Země: Německo
Žánr: folk / medieval metal
Datum vydání: 16.8.2013
Label: Napalm Records

Hodnocení: 2,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Pokud naší skromnou stránku sledujete už nějaký čas, asi jste si všimli, že tu čas od času tuze rádi spíláme německým pseudo folkovým slátaninám, které mnozí z nás považují za totální žumpu rockové hudby, ale když tak nad tím přemýšlím, většinou se to nese jen v duchu neurčitých narážek, moc takových kapel se tu ve skutečnosti neprobíralo. Důvody jsou dva… jednak se většinou jedná jen o lokální záležitosti pro německy mluvící země, protože kdokoliv jiný než Němci pověstní svým kýčovitým vkusem by se z toho poblil, jednak na to jednoduše nemáme žaludek. Nyní se ovšem na jeden takový hnůj podíváme – Saltatio Mortis. Ti českému posluchači nemusejí být neznámí, protože už měli tu čest na našem území vystupovat (nebo spíš my jsme měli tu smůlu, že tu byli). Jen pro zajímavost na začátek – novinka “Das schwarze Einmaleins” se v Německu vyšplhala na nejvyšší příčku v žebříčku prodejnosti, aby bylo jasné, co se u našich sousedů poslouchá.

Rozhodně nejsem odborník na tvorbu Saltatio Mortis (naštěstí), ale všechno, co jsem slyšel, byly bez prominutí sračky – a “Das schwarze Einmaleins” to jenom do puntíku stvrzuje. Všechno, co si jen člověk dokáže představit pod nádherným pojmem “hudební tupost”, tu najdete v míře více než vrchovaté. Každý song úplně stejně předvídatelná rytmika, hra kytar naprosto primitivní, veškeré rádoby folkové trylkování na dudy a milion dalších nástrojů zní obrovsky kýčovitě a neskutečně blbě. Korunu pak nasazuje vokál… Alea der Bescheidene a jeho zpěv je totiž vyloženě otravný a vždycky jsem se těšil, až už zavře hubu a pustí ke slovu pseudo folkový kýč.

To, co předvádějí Saltatio Mortis, je nádherná ukázka toho, jak si nepředstavuji dobrou hudbu. Primitivnost a prvoplánová líbivost, která se mně osobně ve výsledku víc hnusí, než líbí, útočí ze všech stran a takřka neustále. Je jedno, jaký song si na albu vyberete, blbé jsou všechny stejně. Nikdy víc. Uznávám, že pořád existují i ještě horší věci, ale to není pochvala… víc jak 2,5 bodu si to prostě nezaslouží…


In Extremo – Kunstraub

In Extremo - Kunstraub
Země: Německo
Žánr: folk metal
Datum vydání: 27.9.2013
Label: Vertigo Berlin

Tracklist:
01. Der die Sonne schlafen schickt
02. Wege ohne Namen
03. Lebemann
04. Himmel und Hölle
05. Gaukler
06. Kunstraub
07. Feuertaufe
08. Du und ich
09. Doof
10. Alles schon gesehen
11. Belladonna
12. Die Beute

Hodnocení:
Ježura – 7/10
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 6,25/10

Odkazy:
web / facebook

Němci In Extremo toho mají za sebou už hodně. S trochou nadsázky by se dalo tvrdit, že jsou to oni, kdo v německých zemích rozpoutal dodnes poměrně životaschopnou folk a medieval metalovou mánii, a těžko si představit nějaký výčet důležitých žánrových kapel, ve kterém by se právě In Extremo nevyskytovali. Ačkoli je však “jejich” žánr zahlcen hromadou hudebního odpadu, zrovna In Extremo nikdy nešlo vyčítat, že by se snížili k produkci úplných slátanin, a navíc se jim podařilo zachovat si naprosto jednoznačně rozpoznatelnou tvář, což se v tomto žánrovém kontextu vyvažuje zlatem. Jednoduše řečeno, In Extremo vždy platili za jistotu, která sice nenabízí kdovíjak inteligentní, ale přesto celkem solidní muziku, nad kterou člověk s trochou shovívavosti nemusí nijak lomit rukama. A jelikož jsem tvorbu In Extremo v posledních letech prakticky nesledoval, novinka “Kunstraub” mi přistála v klíně jako vítaný nástroj, jak zjistit, jestli jsou pánové tou jistotou obstojného zážitku i v roce 2013.

První věc, kterou je třeba si ohledně “Kunstrab” vyjasnit, je následující – pokud snad někdo od In Extremo čekal, že se vrátí k hraní autentických středověkých nebo alespoň středověce působících skladeb v metalovém kabátku ozdobeném řadou původních nástrojů, tedy ke zvuku, který je v druhé polovině 90. let takříkajíc udělal, ten odejde s nepořízenou. Po středověku na “Kunstraub” zbyly akorát ty nástroje a tím to hasne. Přesto je ale dost jasně rozpoznatelné, z čí dílny album pochází, protože In Extremo už nějaký ten pátek (vlastně od svého vzniku) disponují dost specifickým výrazem, který s postupem času sice pořád trochu upravují, ale v základu jsou to prostě pořád staří známí In Extremo. Je sice pravda, že je to z velké části zásluhou charismatického frontmana Michaela Rheina, který svým nezaměnitelným vokálem desku bez přehánění určuje, a poměrně zásadně k tomu přispívá i plejáda atypických nástrojů, o kterých byla řeč výše, ale důležité je, že to funguje.

A co že tedy In Extremo na “Kunstraub” hrají, když ne další obměny staroněmeckých válů a jiných tradičních melodií? Je to zkrátka takový pohodový, svižný rock metal, který sice nepohltí atmosférou, neoslní strhujícími hráčskými výkony a ani nenechá posluchače stát s otevřenou pusou díky své kompoziční vyspělosti, ale zato dovede zabodovat upřímností, chytlavostí a až na výjimky neotravuje, ale naopak přivodí nějaký ten úsměv. Muzika je to jednoduchá a přímočará a In Extremo staví především na chytlavých melodických refrénech. V takové situaci je důležité, že to většinou funguje a refrény jsou skutečně to nejlepší, co může “Kunstraub” nabídnout. Akorát zamrzí, že se laťku kvality nepodařilo udržet po celých pětačtyřicet minut. Jalová dvojice “Himmel und Hölle” (což je opravdu solidní blbost – prostě klasická německá odrhovačka, brrr…) a “Alles schon gesehen” (která jako jediná z alba plně zaslouží titul “uchcaná”) plus pár dalších skladeb – tu titulní nevyjímaje – totiž jinak sympatický dojem z alba trochu kalí. Bohudík na ně ale jde celkem snadno zapomenout kdykoli dojde na ty podařené kousky. Namátkou vzato “Lebemann” (a vlastně celá úvodní trojice), “Feuertaufe”, “Du und ich” nebo překvapivě slušná závěrečná balada “Die Beute”, to všechno jsou skladby, které se poslouchají úplně v pohodě, a i když ani jedna z nich není kdovíjaké umění, dovedou zaujmout natolik, aby kvůli nim člověk “Kunstraub” odpustil i ty ne úplně povedené kusy. Že to zkrátka funguje, je poznat i na tom, že deska pěkně odsýpá, a ačkoli se pyšní dost vydatnou délkou, na konci člověk není nikterak otupělý a dost možná by si ještě trochu přidal.

Co dodat? Moc toho není. Michael Rhein zpívá pořád stejně dobře a němčina v podání In Extremo stále funguje natolik skvěle, aby se líbila i mně, zarytému antigermanistovi. A to je asi tak všechno, co je ještě potřeba o “Kunstraub” vědět. Jak vidno, In Extremo tedy nenahráli žádné převratné dílo, kterým by usadili metalový svět na zadní partie. Nahráli “jen” nenáročnou a pohodovou desku, která určitě přiměřeně potěší každého, kdo kapelu nemá úplně v zubech. Učinili tak veskrze sympatickým způsobem a hlavně bez toho, aby se uchýlili k nějaké křečovitosti nebo popření sebe sama. To sice není úplně moc, ale pořád mi to bohatě stačí ke spokojenosti. Mám takové tušení, že “Kunstraub” určitě čas od času protočím, a to je prosím v době tak přesycené hudební produkcí opravdu upřímná pochvala.


Další názory:

In Extremo je kapela, která mě opravdu hodně baví živě, ale její desky mi přijdou jako strašná nuda. Když řeknu, že “Kunstraub” je na tom úplně stejně, jistě to pro vás nějaké velké překvapení nebude. In Extremo je vlastně úplně normální německý pseudo folk metal, na který s takovou oblibou nadávám, jen jim hraje do karet to, že to zdaleka není tak blbá a nechutně kýčovitá muzika jako u stylových souputníků a že při poslechu člověk nemá pocit, jako kdyby mu měl mozek vystřelit z hlavy. Tím jsem vlastně trochu složitěji a expresivněji řekl, že In Extremo v tomto ranku patří k tomu sympatičtějšímu a poslouchatelnějšímu, přesto mi ta jejich alba v podstatě nic nedají. Nejde o to, že by kapela neměla nápady, protože jisté momenty jsou na “Kunstraub” vysloveně příjemné, ale v podstatě zde není písnička, která by mě bavila jako celek, o celé desce ani nemluvě. Nádherným příkladem může být třeba “Wege ohne Namen” s opravdu hodně dobrým refrénem, jenže zbytek toho songu mě jednoduše nudí. A tak nějak podobně se to má i se zbytek skladeb a také celým “Kunstraub”. A to je také důvod, proč s body nemohu jít výše…
H.


Blackmore’s Night – Dancer and the Moon

Blackmore's Night - Dancer and the Moon
Země: Velká Británie / USA
Žánr: folk rock / medieval
Datum vydání: 11.6.2013
Label: Frontiers Records

Tracklist:
01. I Think It’s Going to Rain Today
02. Troika
03. The Last Leaf
04. Lady in Black [Uriah Heep cover]
05. Minstrels in the Hall
06. The Temple of the King
07. Dancer and the Moon
08. Galliard
09. The Ashgrove
10. Somewhere Over the Sea (the Moon Is Shining)
11. The Moon Is Shining (Somewhere Over the Sea)
12. The Spinner’s Tale
13. Carry On… Jon

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Blackmore’s Night zaujímají v mém srdci velmi zvláštní místo. K jejich starým deskám jsem přilnul přibližně v době, kdy vydali album “Ghost of a Rose”, tedy někdy před deseti lety, a ačkoli jsem tehdy neměl páru, kdo to je Ritchie Blackmore, muzika, kterou se svou manželkou tvořil, si mě získala. Bylo to něco naprosto odlišného od všeho toho rádiového balastu, mělo to duši, jedinečnou atmosféru a jak jsem postupem let zjistil, bylo to zatraceně dobré. Blackmore’s Night mi od té doby dělali společnost několik let, než jsem je s postupným objevováním metalového žánru odložil do škatulky srdcovek, ve které jsem čas od času zašmátral a i jejich prostřednictvím si připomněl nostalgii mých prvních hudebních krůčků. Jak jsem však zjistil při průzkumu novějších zářezů do diskografie Blackmore’s Night, počínaje albem “Village Lantern” se z jejich hudby něco alespoň pro mě důležitého vytratilo a až na pár jednotlivých skladeb už mě tvorba kapely najednou nic moc nenabízela. Přesto ve mně ale letošní novinka zažehla opatrnou naději, že by se mohly ledy pohnout a že by Blackmore’s Night třeba mohli nahrát album, které mi vrátí důvěru v jejich hudbu. Jakkoli jsem desky “Village Lantern” počínaje v podstatě neposlouchal, “Dancer and the Moon” jsem dopřál dostatek času na to, aby mě o svých kvalitách přesvědčila, jenže jak to tak vypadá, ani tentokrát se moc neurodilo…

Tedy neurodilo… Ono se to asi dost zásadně odvíjí od toho, co po Blackmore’s Night člověk žádá. A komu je po chuti tvář, kterou kapela nastavuje v posledních letech, “Dancer and the Moon” se mu do noty nepochybně strefí. Všechno zásadní se totiž zdá být na svém místě. Zadumaný bard Ritchie si sóluje na některý ze svých četných strunných nástrojů, blonďatá a usměvavá Candice svým hezkým hlasem zpívá hezké melodie, svým šest set let starým vzorům zuby nehty se blížící nástroje rozličných tvarů dodávají nezbytný renesanční feeling… Tohle všechno je zde přítomno stejně jako v heroických dobách “Under a Violet Moon” nebo “Fires at Midnight”, tak kde je tedy problém? Problém je v tom, že to, co Blackmore’s Night produkují dnes, jsou většinou prachobyčejné písničky, kterým i přes nezpochybnitelný skladatelský jazyk chybí autenticita folk rockově zpracovaných tradičních nápěvů nebo elektrizující magie vlastní tvorby, které dříve když ne zcela dominovaly, tak alespoň efektivně vyvažovaly naivní přívětivost, která měla v tvorbě vždy své místo. Jenže po autenticitě i magii zbylo jen pár nejasných stop a zůstala akorát ta naivní přívětivost, která sama o sobě dělá mnoho škody a užitku jen minimum.

Jako ano, musí se nechat, že když člověk zahodí očekávání návratu k tomu, čím si Blackmore’s Night udělali jméno a získali zástupy příznivců napříč kontinenty, poslouchá se to docela dobře, protože ona to v zásadě špatná hudba rozhodně není. Nabízí jak sluníčkové skladby, tak lehké upomínky starší tvorby a dokonce i moderní a energickou polohu, která u Blackmore’s Night také není novinkou. Pro tichý podkres nějakého prosluněného zářijového pikniku je to vlastně ideální a v takové situaci může deska jako celek zafungovat. Bohužel, při domácím poslechu vyjde najevo, že je to z větší než zanedbatelné části poměrně jalový materiál, který se se svými předchůdci z let 1997-2003 až na výjimky nemůže měřit, neboť to, co tehdy dovedlo strhnout, je dnes omezeno jak na četnosti, tak na intenzitě. Je docela smutné, že některé skladby spíš než hudebními kvalitami upoutají tím, jak jsou praštěné. Taková “Troika” je sice docela v pohodě song, ale je vyloženě trapné, jak se snaží navodit atmosféru bohatýrského Ruska pomiliontéprvé použitými hlubokými zpěvy mužského sboru a dalšími neskutečně provařenými “ruskými” motivy. Než takové náhražky, dám si tisíckrát raději něco autentického a žánrově příbuzného… Ještě větší zhovadilost je ale naprosto zbytečný cover kultovní “Lady in Black” od Uriah Heep. Jako bonus bych to ještě pochopil, ale cpát tohle do první třetiny desky? Proboha proč?!

Ale abych jenom nehanil, padla tu řeč také o příjemných výjimkách. Třeba taková “The Last Leaf” je sice velmi umírněná balada, ale svojí melodikou a náladou dává vzpomenout na léty prověřené první čtyři desky a určitě se před nimi nemusí stydět, což nemusí ani předposlední “The Spinner’s Tale”, která je na tom ještě o kus lépe. Na poměry alba velmi solidní je koneckonců i taková “The Moon Is Shining (Somewhere Over the Sea)”“Dancer and the Moon” krom toho obsahuje řadu i pár dalších přijatelných skladeb (“Temple of the King”, “Dancer and the Moon”), slušných melodických obratů a zejména Ritchieho kytarovou práci, která ač tentokrát nepřináší nic, co bychom ještě neslyšeli, má zkrátka pořád něco do sebe, ale až na zmíněné výjimky je bohužel dost nápadné, že většina skladeb postrádá něco, co by k nim posluchače připoutalo. Takhle je z toho takové proč ne album, které místy příjemně potěší, ale nějak nevím, proč bych si ho měl vlastně pouštět, když jeho tvůrci mají na kontě mnohem zdařilejší počiny.

Blackmore’s Night tedy mé rozčarování z jejich současné tvorby rozhodně nepřebili a místo další skvělé desky je pro mě “Dancer and the Moon” spíše dalším zklamáním, byť ne až tak silným, jako to zpočátku vypadalo. Nepochybuji, že si deska své posluchače najde, a to i v řadách letitých fanoušků kapely, protože když nic jiného, je rozhodně lepší než třeba předchozí “Autumn Sky”, a kdo chce, slušné věci si na jejích padesáti minutách určitě najde. Bojím se však, že k tomu zavdá důvod spíše nostalgie než samotné hudební kvality alba, které úrovně svých předchůdců zkrátka nedosahují. A když tak marně pátrám po důvodech tohoto trendu, vzpomínám si, že to není tak dávno, co Candice Night v jednom rozhovoru prohlásila, že Ritchie Blackmore už nečerpá inspiraci z temné části emocionálního spektra, ale z jeho druhé, pozitivní strany. Bohužel pro nás (nebo alespoň pro mě), ta temná strana zjevně skýtala hodnotnější inspiraci…


Lord Wind – Ales Stenar

Lord Wind - Ales Stenar
Země: Polsko
Žánr: ambient / darkwave / medieval / folk
Datum vydání: 25.1.2012
Label: Wolftyr Productions

Tracklist:
01. Ales Stenar
02. Taken by Your Eyes
03. Music of the Gods
04. Nothing Is Dark During Sunrise
05. Freya Come to Us!
06. Invisible Door to Oblivion
07. El Cid
08. Temple of Snakes
09. Cult of Seth
10. Epic Dawn Begins

Hodnocení:
H. – 9/10
Ellrohir – 4/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook

Robert Fudali, známý také pod pseudonymem Rob Darken, je vpravdě kontroverzní osobou se vším všudy, co k tomu patří. A to to ještě říkám hodně diplomaticky – kdo někdy četl nějaký rozhovor s ním, jistě ví, co všechno tento pán zvládne vypustit do světa. Ovšem do filozofování zrovna o tomhle bych se nerad pouštěl, byť bych si to nyní vlastně dovolit mohl, když tento článek nespadá pod klasické recenze, ale – vzhledem k žánrovému zařazení nahrávky – do naší poněkud volnější rubriky, kde by se nějaká ta myšlenková stať klidně neztratila [pozn. 2014 – zpětně byly všechny recenze z této rubriky přesunuty do klasických recenzí]. Jenže jde o natolik ošemetnou záležitost, že radši dám přednost tomu, abychom to protentokrát nechali plavat. Hlavní je přece jenom hudba – tím nechci tvrdit, že by její pozadí mělo být bezvýznamné, jen se nehodí jej rozebírat zrovna tady, je to záležitost spíše na konverzaci nad pivem – tím spíše bavíme-li se o někom jako Rob Darken. Jedna věc je však jistá – ať už s jeho názory souhlasíte, nesouhlasíte nebo vám jsou úplně volné, nelze mu upřít fakt, že dělat hudbu opravdu umí, a to moc dobře. Ne nadarmo si již – především díky činnosti s Graveland – tento člověk vybudoval bez nadsázky kultovní status.

Graveland je sice na poli black metalu s přídomky jako pagan nebo viking opravdu pojem, dnes se ovšem budeme věnovat Darkenovu druhému projektu – Lord Wind. Jak zasvěcení jistě vědí, jedná se o záležitost někde na pomezí mezi darkwave, folku (nebo neofolku, chcete-li) a středověké hudby, možná ještě s lehkou příměsí ambientu. Z tohoto žánrové zařazení vcelku jasně vyplývá, v jakých hudebních sférách se asi budeme pohybovat, jakou atmosféru očekávat, že půjde o poslech spíše relaxační a příjemný. V tomto ohledu se žádná velká překvapení nekonají. Zatímco starší počiny Lord Wind ještě měly temnější a napjatější atmosféru (nejpatrnější je to nejspíše na “Heralds of Fight” z roku 2000), počínaje předchozím “Atlantean Monument” (2006) už je výraz “relaxační” opravdu na místě. A nutno dodat, že nejnovější “Ales Stenar” v tomto trendu pokračuje. Ruku v ruce s tím se nese i mírná obměna hudebního výraziva a prostředků, k nimž Darken postupem času v rámci Lord Wind dospěl – muzika je to jemnější příjemnější, a to do takové míry, že s ní v žádném případě nebude mít problém ani člověk, pro něhož je metal španělskou vesnicí – ostatně Lord Wind snad s výjimkou zbylé tvorby jeho stvořitele nemá s metalem společného vůbec nic.

Dobře tedy, základní nástřel toho, co očekávat, máme, ale jak je na tom “Ales Stenar” se samotnou kvalitou? Inu, není jednodušší odpovědi než: dobře. Ono to už asi jaksi samovolně vyplynulo z předcházejících řádků, protože sám jsem si vědom toho, že pokud píšu recenzi na něco, co se mi nelíbí, nějak automaticky mi tam naskakuje trochu ostřejší tón. Už jen tím, že jsem výše o Darkenovi prohlašoval, že jako hudebník je opravdu skvělý, je asi jasné, že jestli se s “Ales Stenar” nestalo něco nepředpokládaného (což se nestalo), bude můj názor na desku velice příznivý. Nehledě na fakt (a k tomu se bez problému přiznám), že mám pro jeho hudební tvorbu docela slabost. Nebudu-li počítat srdcové Master’s Hammer, kteří v mé sbírce nemají konkurenci, je to právě Darken, od koho mám doma na polici snad nejvíce desek, což asi hovoří za vše. Ale pozor, já přece jenom nejsem člověk, který by svým oblíbeným hudebníkům žral všechno naprosto bez výhrad jen proto, že to nahrál ten a ten člověk (ačkoliv to může hrát roli z hlediska očekávání, to samozřejmě uznávám – ono je to i vcelku logické), tudíž když řeknu, že se mi “Ales Stenar” opravdu líbí, není to prohlášení automatické, pramenící z osobních sympatií k předchozím deskám, nýbrž uvážené tvrzení po mnoha posleších a po mnohých listování bookletem, prohlížením grafiky a vstřebávání atmosféry.

Lord Wind

Kolega Ellrohir pod recenzí “Ales Stenar” kritizuje za to, že je to prý album málo epické a málo majestátní. Já říkám: naopak, to je plus! Je pravda, že deska příliš rozmáchlá není, ale já osobně dám tisíckrát přednost umírněnější a hlavně uvěřitelné formě, která (kolegovu tvrzení navzdory) překypuje atmosférou, než abych poslouchal rádoby majestátní cajdák, z něhož stříká přehnaný patos na všechny strany více než v sovětských válečných filmech. Právě tím, že Darken tentokráte zůstal trochu při zemi (což berte s rezervou – ony se najdou i některé epičtější momenty – alespoň já je tam našel a slyšel, jak moc důkladně hledal kolega, netuším), se mu povedlo tu atmosféru dávno zašlých časů zachytit velmi věrně… ačkoliv by se o tom dalo bez problému polemizovat, kdo ví, jak ty zašlé časy vypadaly – já to nevím, vy to nevíte, Darken také ne, ani nikdo jiný, všichni máme pouze zidealizované představy – jde jen o to, že ta má se v tomto případě evidentně shoduje s tou Darkenovou.

Další věcí, která je Darkenovi jeho odpůrci často vytýkána, je přílišná repetetivnost a opakování sebe sama. S tím už musím chtě nechtě do jisté míry více či méně souhlasit, neboť je pravda, že někdy po roce 2000 si Darken hudebně našel, co hledal, a odmítá se z této krusty hnout stůj co stůj. Ačkoliv u Graveland je to ještě patrnější než u Lord Wind, i zde lze najít jednoznačné neměnné konstanty, které se prolínají všemi deskami tohoto hudebníka již dlouhé roky (což bude dozajista dáno i tím, že hodně lajdácky řečeno je Lord Wind v podstatě nemetalová verze Graveland – ale tohle si radši sami dosaďte do uvozovek), například charakteristické nordické chóry, které se za posledních deset let objevily na úplně všech albech a které se uživí v rámci obou projektů. To všechno je sice fakt, důležitá je ovšem jiná věc – nemohu si pomoct, ale tomu parchantovi to až na absolutní výjimky (napadá mě jen “Spears of Heaven” od Graveland – to bylo opravdu trochu slabší) prostě pořád funguje. Neptejte se mě, jak je to možné, ale ještě se mi nestalo, že by mne to nebavilo, byť se jedná o vesměs to samé (zejména u Graveland je to ještě markantnější). Ve výsledku to tedy ani “Ales Stenar” vůbec neškodí.

Lord Wind - Ales Stenar

Na druhou stranu je možná malinko paradoxní, že z jistého úhlu pohledu u Lord Wind to neustálé omílání toho samého není. Jednak je to již výše popisovaný oblouk, který projekt od debutu “Forgotten Songs”, jenž byl jako jediný ještě částečně zpívaný, projekt urazil. Možná, že z ohledu prostředků se Lord Wind příliš nemění, to je pravda, co se však týče pocitové (!) stránky, je zde vývoj opravdu nepřeslechnutelný (platí pouze u Lord Wind, u Graveland – jak již bylo naznačeno – zas tolik ani ne). Kromě toho “Ales Stenar” přináší ještě jednu výraznou inovaci, která rozhodně stojí za pozornost. Darken si totiž k nahrávání přizval houslistku Alrunu, jejíž nástroj těch pár skladeb, v nichž se objeví, velmi oživuje, viz “Taken by Your Eyes” nebo “Cult of Seth”. Nejedná se o všem o takové použití, kdy by housle výrazněji vystupovaly a braly na sebe hlavní díl posluchačovy pozornosti, naopak jsou naprosto logicky zapuštěny v celku – přesně ve stylu méně je více (tohle rčení by se vlastně svým způsobem dalo vztáhnout i na celé “Ales Stenar” – viz výše). Toto byl od Darkena velice dobrý tah a upřímně doufám, že ani na budoucích deskách Lord Wind od toho nebude upuštěno.

Myslím, že je asi vcelku jasné, že rozebírat jednotlivé skladby smysl nemá, neboť “Ales Stenar” plyne dle jednoho mustru po celou svou hodinovou délku. U záležitostí, které jsou postaveny výhradně na atmosféře, to ale nikterak nevadí a naopak je to vlastně žádoucí. Aby však někdo neřekl, že si to příliš ulehčuji, vhodím v plén alespoň jednu píseň, jež se stala mou velice oblíbenou – “Invisible Door to Oblivion”. Ta je dle mého skromného názoru fantastická. Přesto, ačkoliv vyzdvihuji pouze jednu jedinou, musím upozornit, že všechny skladby na “Ales Stenar” jsou naprosto skvělé a nemám k nim sebemenších výhrad. Vyjmenovávat je by ovšem bylo kontraproduktivní – podívejte se dole na tracklist a věřte mi, že každá z nich do jedné je opravdu skvělá záležitost. I díky tomu ta hodina v přítomnosti “Ales Stenar” uběhne jak v mžiku oka.

Lord Wind

Více je myslím netřeba říkat. I pátá deska Lord Wind je nádhernou nahrávkou. Možná, že vám redakční hodnocení přijde dosti schizofrenní (ani bych se vám nedivil), ale já upřímně nechápu, co kolegovi na desce tak vadí, že ji hodnotí 4/10. Já jsem “Ales Stenar” věnoval několik desítek poslechů – kolikrát jsem ji poslechl třeba i třikrát za sebou – a ani jednou jedinkrát se mi nestalo, že by mne to nebavilo, že by mne tam něco iritovalo nebo že bych měl chuť to vypnout, naopak jsme si to vždy maximálně užil a nenašel v podstatě žádný zápor. Proto ani v nejmenším neváhám jít s hodnocením velmi vysoko…


Další názory:

Dnes musím být poněkud “zlý”, ale Darken si podle mého nic jiného nezaslouží, protože má rozhodně na víc. Lord Wind má být (alespoň tak jak to chápu já) epický instrumentální ambient. Ve skutečnosti je “Ales Stenar” po většinu času jakési amorfní fidlání a drnkání syntetizátoru, které je na epic ambient příliš bezatmosféričné a na nějaký slušný neofolk, kterému by to stylově sedělo víc, zase příliš jednoduché v porovnání s mistry tohoto žánru. Zhruba první dvě minuty úvodního alba “Ales Stenar” majestátní jsou a slibují mnohé. Ovšem bohužel jsou jen jakýmsi smutným mementem toho, co být mohlo, ale v dalším téměř hodinovém průběhu není. Pokud chcete vskutku skvělý epický ambient, poohlédněte se po Wojnarovi. Pokud chcete propracovaný neofolk, doporučím například projekt Darkal. Tohle je dobré maximálně jako zvuková kulisa.
Ellrohir


Blackmore’s Night, Albert Dannenmann

Blackmore's Night
Datum: 8.9.2010
Místo: Praha, Kongresové centrum
Účinkující: Albert Dannenmann, Blackmore’s Night

“Good evening. My name is Albert and I will do an opening for Blackmore’s Night…”

Touto prostou větou se započal osmý večer v měsíci září, léta Páně 2010. S nezaměnitelným německým přízvukem ji pronesl nepřehlédnutelný postarší dudák (respektive multiinstrumentalista, jak jsem zanedlouho zjistil), který již dobrou čtvrthodinu obcházel mezi pomalu se scházejícími lidmi a s až dojemnou upřímností nám pomocí svého instrumentu dával zakusit atmosféry dob, které již dávno minuly. Jeho vystoupení trvalo okolo dvaceti minut a nyní již usadivší se obecenstvo mohlo sledovat, jak lze za pomoci hlasu a jednoho či dvou (!) nástrojů v rukou zkušeného hudebníka prezentovat tradiční nápěvy s původem v zemích německých, ostrovech britských i pláních francouzských…

“We have a baby. She sleeps a lot – just like her mother, and drinks a lot – just like her father…”

Albert se rozloučil a vyklidil pódium ve prospěch těch, na které všichni netrpělivě čekali celý podvečer v drtivé většině případů i déle. Dočkali jsme se jich po krátkém intermezzu v režii techniků upravujících mikrofony. Nástup proběhl ve velkém stylu, bez zbytečných řečí, a to prostřednictvím singlu “Locked Within” a “Crystal Ball” z alba “Secret Voyage”, a tuto volbu musím kvitovat s povděkem. V kombinaci s videoprojekcí na velkém plátně za zády kapely totiž šlo o koňskou dávku energie, která kapala snad i ze stropu. Pauza před následující “Queen for a Day” dala všem přítomným najevo, že se celý večer ponese v dokonale kontrastním duchu oproti nástupu, kde nepadlo jediné slůvko. Kdo je zvyklý na více či méně vtipné/intelektuální/poetické oslí můstky mezi skladbami, byl dozajista překvapen stejnou měrou jako já, jak milou, neformální a upřímnou formu komunikace s publikem Candice zvolila. V průběhu večera jsme se tak dozvěděli, že nové album – “Autumn Sky” – nese jméno novorozené dcery ústředního dua Candice NightRitchie Blackmore, že skladba “Durch den Wald zum Bach Haus” vznikla, když Ritchieho pronásledoval rotvajler a další zajímavosti.

“We usually play this song without mistakes but our new drummer, he’s from Newcastle…”

Možná nebude na škodu, když na chvíli odběhnu od samotného vystoupení a pokusím se poněkud blíže popsat prostředí, ve kterém se celá událost odehrála. Bezmála třicet let stará budova Kongresového centra se vzhledem k vrcholně formálnímu vzezření jejích interiérů nezdá být příliš vhodným prostorem pro konání koncertu kapely, jakou jsou právě Blackmore’s Night, s čímž se do určité míry ztotožňuji, ale ve výsledku jsem byl nadmíru spokojen, a to především kvůli bezchybné akustice Kongresového sálu, která dala vyniknout všem nástrojům tou správnou měrou.

Když hodnotím sál, bylo by trestuhodné nezmínit samotné pódium. To bylo pro tento večer oděno do hávu, který evokoval spíše divadelní jeviště než pódium folk/rockové kapely. Tím však v žádném případě nechci naznačit, že by to bylo na škodu věci, ba naopak. Různorodé kulisy a stylizované doplňky velmi efektivně dokreslovaly dojem renesanční taverny.

Kapitolou samotnou pro sebe však byli (nezřídkakdy zahraniční) návštěvníci oděni ve více či méně autentických historických kostýmech. Byli zde k vidění měšťané, kupci, šlechtici, ale především krásné ženy a dívky. Přítomnost těchto zapálených fanoušků pozvedla celý koncert na zcela novou úroveň. Tito návštěvníci měli na výslovné přání kapely vyhrazeny první dvě řady ale přibližně v polovině koncertu větší část z nich svá místa opustila a jala se tančit v nevelkém prostoru mezi první řadou a pódiem, což bylo kvitováno s povděkem jak ze strany diváků, tak samotné kapely, o čemž přesvědčil především vřelý přístup Candice. Na adresu prvních dvou osmělivších se slečen tak přilétla nejen veřejně deklarovaná poklona, ale rovněž trička s motivem nejnovějšího alba.

Ritchie wrote this wonderful song long before he was medieval. In these times, he was just evil…”

Ano, řeč je o notoricky známém hitu skupiny Deep Purple, písni “Soldier of Fortune”, která se již delší dobu objevuje v repertoáru Blackmore’s Night. Nebyla to však jediná coververze zařazená na soupisku večera. Dočkali jsme se tak třeba variace na Dylanovu “Times, They Are a Changin'”. Drtivou většinu setlistu ale pochopitelně zabraly vlastní skladby. Dočkali jsme se tak klasik jako “Under a Violet Moon”, “Ghost of a Rose”, magické “Fires at Midnight” a mnohých dalších více či méně známých písní. Myslím, že je zcela na místě zde vyzdvihnout vokální výkon jak zpěvačky Candice Night, tak obou doprovodných vokalistů – houslistky Gypsy Rose a mistra kláves, Davida z Larchmontu, jejichž zpěv byl na stejné, ne-li vyšší úrovni než na studiových albech. Nošením dříví do lesa by bylo vynášet do nebes výkon ústřední postavy celé kapely, kytaristy Ritchieho Blackmorea, jehož famózní hra se dala přirovnat k zážitku z jiné dimenze. Ve své typické uzavřené a soustředěné póze budil dojem čaroděje a já tomuto zdání s velkou chutí uvěřil. Po Candice nejvýraznější postavou na jevišti byl bezesporu baskytarista Earl Grey z Chimay, který svým živelným projevem evokoval kouzelného skřítka nebo královského šaška – nejblíže pravdě by byla nejspíš kombinace obého…

“The wonderful, the talented, the beautiful… The blonde! Missis Candice Night!”

Žel bohu, i ty nejkrásnější události jednou končí a stejný osud stihl i tento koncert. Blackmore’s Night se s Prahou rozloučili symbolicky – písní “Dandelion Wine” – a jejich koncert skončil. Candice a Earl pak ještě několik dlouhých chvil dávali najevo svůj vděk publiku formou podpisů a tisknutí rukou, ale i ti se po nějaké době odebrali za ostatními do backstage. Návštěvníkům tak nezbylo nic jiného, než se v poklidu rozejít do svých domovů a vychutnat dozvuky této nevšední události třeba při sklence dobrého vína. Mne doma nečekalo víno, místo něj se však dostavila neochvějná jistota, že až Blackmore’s Night v budoucnu opět zavítají na některý z českých hradů, jak je jejich dobrým zvykem, budu tam rovněž, neboť k dokonalosti chyběl tomuto koncertu právě onen hrad v pozadí a hořící ohně v okolí…

Na toto vystoupení jsem se vypravil se střízlivým očekáváním, dostalo se mi však naprosto kouzelného zážitku. Úsměv, upřímnost a umně spletené melodie – k vynikajícímu zážitku stačí tak málo. Nebo snad tak mnoho?