Archiv štítku: Megadeth

Megadeth – Th1rt3en

Megadeth - Th1rt3en
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 1.11.2011
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Sudden Death
02. Public Enemy No. 1
03. Whose Life (Is It Anyways?)
04. We the People
05. Guns, Drugs & Money
06. Never Dead
07. New World Order
08. Fast Lane
09. Black Swan
10. Wrecker
11. Millennium of the Blind
12. Deadly Nightshade
13. 13

Hodnocení:
Beztak – 7,5/10
Zajus – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Dave Mustaine udělal za posledních pár let několik dle mého názoru správných rozhodnutí. Přijal do svých řad skvělého kytaristu Chrise Brodericka, s nímž připravil po delší době desku, která se řadí v diskografii Megadeth k těm lepším (“Endgame”). A taky se vrátil ztracený syn, baskytarista David Ellefson, který se s tahounem Megadeth usmířil po soudních procesech a vzájemném osočování. Jak jim to spolu šlape, jsme se mohli přesvědčit na jaře v Praze, kde hráli společně se Slayer. A musím říct, že Megadeth na mě působili velice sympaticky. I věčně nabubřelý zrzek Mustaine vypadal v dobrém rozpoložení.

To vše mě pomalu připravovalo na další desku Megadeth, na kterou jsem byl opravdu zvědavý. Megadeth čekal těžký úkol – překonat skvělou desku “Endgame” z roku 2009. Jako první singl vypustili do světa song “Public Enemy No. 1” a to mou zvědavost povzbudilo. Svižná riffovačka se silným a chytlavým refrénem mě opravdu navnadila. Vyvolala ve mně pocit, že by se to mohlo povést. Že by se dala předešlá deska překonat. Teď však vím, že to tak bohužel není. Ale v tom bych neviděl problém. Řekněme si upřímně – minulá deska je opravdu skvělým počinem, který nenechá chladným snad žádného fanouška thrash metalu. Síla, jakou Dave Mustaine s novým kytaristou Chrisem Broderickem předvedli, by se neztratila ani na deskách z přelomu 80. a 90. let. “Th1rt3en” je tak v těžké pozici. A radši bych se zdržel většího srovnávání.

Megadeth přicházejí s novinkou v době, kdy se s vydáním nové desky vyšvyhli i dva konkurenti z Big 4. Metallica se vrhla na projekt s Lou Reedem, který u fanoušků propadl. A po dlouhých osmi letech plných sporů a nejasností ohledně postu zpěváka a vydání nové desky se nám ukázali i Anthrax. A ti svým “Worship Music” zasadili ránu přímo do černého. Nebudu to zbytečně okecávat, Megadeth nové Anthrax nepřekonali. Ovšem neviděl bych to tak černě. Přece jen Anthrax měli moře času, který mohli věnovat vylepšování alba do dokonalosti. Megadeth na novou desku stačily dva roky. S navrátivším Davidem Ellefsonem byla chuť vydat následníka “Endgame” velká. Zároveň se Megadeth prohrabali šuplíky a oprášili staré riffy a písně, které se na minulé desky nedostaly. A to celou jejich situaci ohledně nové desky usnadnilo. Tak jak to tedy nakonec dopadlo? Na albu jsou slabší kousky, ale dle mého názoru převládají ty silné.

Například hned úvodní “Sudden Death” je toho zdárným příkladem. Lehké intro, při kterém se vám zdá, že kytara snad rychlostí, kterou prsty sólují, exploduje. Poté intro utichne a plni očekávání posloucháte riff, který stupňuje napětí. Poté se přidá Ellefsonova baskytara a Mustainův hlas odstartuje celou desku. V pozadí hlavního riffu stále slyšíte bláznivé kytarové vyhrávky. A pak nasadí refrén, který vás převálcuje svou chytlavostí. Mě osobně úplně dostal a celkově bych tuto píseň zařadil mezi ty nejlepší z alba. Je to totiž hitovka jako řemen. Další v pořadí je singl “Public Enemy No. 1”, který má ještě větší hitový potenciál než píseň úvodní. Myslím, že podobně silný hit vydali naposledy v devadesátých letech. Na začátek alba nemám žádné výtky. To jsou přesně ti Megadeth, které mám rád. Jízda, při které nechybí silné refrény a šílená sóla. Třetí píseň v pořadí, svižná “Whose Life (Is It Anyways?)” je v případě Megadeth naprostým průměrem. Nijak se mi nezdá, že by něčím výrazným vyčnívala. Ale zároveň to není píseň úplně zbytečná. Poté Megadeth nasadí “We the People”. Neočekávejte od ní žádnou zběsilou rychlost, ani vyjeté sólo. Je to lidnější píseň, která působí jako vydechnutí a nabíjení zbraně před další palbou. Ležíte v zákopu a čekáte mohutnou střelbu. Jenže ona příjde píseň “Guns, Drugs & Money”, která je založena na silném hlavním riffu a refrénu, ve kterém Mustaine zpívá název skladby. Na někoho možná působí jako zbytečná vata, ale mně tam prostě sedí i tahle píseň.

Takže ještě stále ležíte v tom zákopu a z dálky slyšíte klidné intro. Bojiště je zcela prázdné, a tak se začínáte uklidňovat. Jenže v tu chvíli zazní obrovský výbuch a kusy zmasakrovaných těl padají na zem. Přišla thrashová palba s názvem “Never Dead” a člověk zklidněný předchozími dvěma skladbami má chuť běsnit. A dočkáme se i hezky rychlého sóla pořádně od podlahy. Jednoduše další pecka, za kterou musím Megadeth pochválit. Ovšem po ní se posluchač jen tak nezklidní. Megadeth si pro něj totiž připravili pořádný oldschool. “New World Order” je totiž píseň, která byla nahrána už v roce 1992 jako demo pro album “Countdown to Extinction”, později se v demoverzi objevila jako bonus na albu “Youthanasia” (1994). Přidalo se nějaké sólo a píseň byla hotova. Dalším zářezem je skladba “Fast Lane”. Stejně jako “Guns, Drugs & Money” se i tady v refrénu zpívá název songu a stejně tak na někoho může působit jako ta zbytečná vata. Naprosto fantastický je ovšem závěr písně, kde to graduje až do konce.

Další již starší věcí Megadeth je skladba “Black Swan”, která se původně měla objevit na “United Abominations” (2007) a nakonec se tam i objevila, ale pouze jako bonus pro předplatitele. Takže na oficiální nosič se nedostala. Zda je to dobře nebo špatně, nechám na vás. Nic to však nemění na faktu, že to je dobrá píseň a na “Th1rt3en” padne jako ulitá. Má příjemnou melodii a za celou dobu nějak výrazně nezrychlí, drží si své tempo a to se mi na ní vlastně i líbí. Další píseň “Wrecker” pokračuje v duchu celého alba, ale už to po bezmála čtyřiceti minutách začíná zavánět nudou. V tuto chvíli měl zřejmě přijít další totální rozstřel. Jenže přišel další průměr a po něm přišel další. Megadeth nasadili pomalejší věc “Millenium of the Blind”, což pro mě osobně znamená totální nudu. Určitě nejsem proti pomalejším písním, ale tahle mě vážně ničím nezaujala. V tu chvíli mám prostě nepopiratelný pocit, že to album jde s koncem do kytek. Dalším songem je “Deadly Nightshade” a nebudu vám nic nalhávat, už se prostě u poslechu nudím a vyhlížím konec. Který příjde s třináctou písní, která je jednoduše pojmenována “13”. A já měl konečně znovu důvod zbystřit. Opět pomalejší kousek, ale v tomhle já cítím emoce. Mustaine nasadil svůj hlas do polohy, která sem sedí naprosto dokonale. A ačkoliv Dave Mustaine není bůhvíjak úžasný zpěvák, nedovedu si do této písně představit lepší hlas. Jak jsem byl těmi posledními songy znuděn, tak na konec si pro mě Megadeth nachystali moc pěknou tečku. Za tuto píseň tleskám.

Takže si to shrneme. Megadeth nevydali nejlepší desku své historie. Zřejmě nevydali ani jednu z těch nejlepších. Dle mého, je to ovšem lepší průměr v celkové diskografii. Určitě to není zbytečná deska bez nápadu. Je tu několik opravdu skvělých písní. Ale i několik, které si pohrávají téměř s podprůměrem. Ovšem fanoušek Megadeth nebude úplně zklamán. Jsou to Megadeth, na které jsme zvyklí. Příjemně poslouchatelná deska, se skvělými momenty. Pro jejich fanouška je přece jen nejdůležitější, aby se Megadeth cítili v dobré pohodě, natáčeli alba a hlavně koncertovali. A to se v tuto chvíli daří!


Další názory:

Megadeth svým dva roky starým albem “Endgame” nastavili vysokou laťku a symbolické třinácté album se tak ocitlo ve velmi obtížné pozici. Dokáže “Th1rt3en” překonat svého předchůdce, či zůstane v jeho stínu? Vsadí Dave Mustaine na osvědčenou formuli agresivního thrash metalu, nebo se pokusí o jakýsi (byť drobný) progres? A v neposlední řadě, jak se projeví změna na postu baskytaristy, který obsadil navrátilec Dave Ellefson? Na odpovědi není nutné čekat dlouho, deska se posluchači totiž otevře hned po prvním poslechu. Mustaine napsal o něco přístupnější skladby, které sází na silné melodie v refrénech, fantastická sóla Chrise Brodericka a samozřejmě nespočetné sypačky. Právě sóla jsou ozdobou celého alba a já se tak nesčetněkrát přistihl s prsty létajícími po neviditelném pražci. Problémem je však přílišná délka alba (“Th1rt3en” je téměř nejdelší deskou v celé historii kapely) a malá rozlišitelnost skladeb, které by se bez výrazných refrénů snadno slily v jeden celek. Mezi písněmi ční úvodní náklep “Sudden Death”, chytlavá “Public Enemy No. 1” a “Black Swan” se svou téměř rádiovou melodií. Zbytek alba, ač si drží nepochybně vysokou úroveň, jednoduše na standard nastavený předchozí deskou “Endgame” nemá.
Zajus


Redakční eintopf #30 – listopad 2011

Blut aus Nord - 777 - The Desanctification
Nejočekávanější album měsíce:
Blut aus Nord – 777 – The Desanctification


H.:
Blut aus Nord – 777 – The Desanctification
Index očekávání: 9/10

Ježura:
Agrypnie – Asche
Index očekávání: 8/10

nK_!:
Dragonland – Under the Grey Banner
Index očekávání: 7/10

Beztak:
Megadeth – Th1rt3en
Index očekávání: 7/10

Ellrohir:
Theocracy – As the World Bleeds
Index očekávání: 8/10

Madeleine Ailyn:
Trillium – Alloy
Index očekávání: 7/10

Jubilejní třicátý eintopf je výjimečný hned ve dvou věcech – jednak se týká listopadu 2011, což je měsíc, který se už nikdy v životě nebude opakovat, jelikož cestovati v čase ještě neumíme (smích); jednak je to první eintopf, který přichází po radikálním navýšení počtu redaktorů. Nejvyšší možná hodnota součtu všech indexů tedy nyní činí brutálních 60, tak doufáme, že se nám to číslo zanedlouho nebude opět snižovat :-)

H.

H.:

Volba pro listopad snad ani nemohla být snažší. Já mám pro jakékoliv avantgardní obskurní projekty slabost a Blut aus Nord jsou v tomto oboru králové. Jejich muzika je něco naprosto chorého, co obyčejný smrtelník asi není schopen rozdýchat, ale přesně takhle to mám já rád. Ještě ani jednou mne Blut aus Nord nezklamali a já nevidím žádný důvod, proč by se to nyní mělo zlomit, zvláště když je “777 – The Desanctification” pokračováním dechberoucího “777 – Sect(s)”, které mě totálně smetlo z povrchu zemského. Když k tomu navíc připočtu, že se mi hodně dlouho nestalo, aby mě pouze několik málo několikavteřinových ukázek srazilo na kolena… Je snad vůbec možné se netěšit?

Ježura

Ježura:

Mám já to ale těžké. H. mě chce zmanipulovat, abych si vybral Blut Aus Nord, Nightwish vycházejí až v prosinci, a k tomu se s novinkou vytasí Maďaři Thy Catafalque, kteří mě uzemnili jedinou ukázkou, kterou jsem od nich zatím slyšel… Co naplat – na H. kašlu, Nightwish mi holt vydrží do prosince a Thy Catafalque taky ostrouhají. Důvod? Nedávno proběhnuvší Phantoms of Pilsen a na nich vystoupení Agrypnie, které mě dostalo takřka do kolen. Když už black, tak musí nabízet nějakou přidanou hodnotu, a já mám takové tušení, že v tohle případě bude té přidané hodnoty hned celý vagón…

nK_!

nK_!:

Pět let od vynikající “Astronomy” a Dragonland konečně vydávají nástupce. No, už bylo na čase. Nejsem kdovíjak velký příznivec power metalu a pojem Gamma Ray mi nic neříká, ale na tohle dílko se docela těším, protože Švédi mi již několikrát ukázali, že není správné házet všechny do jednoho pytle a že i striktně zaškatulkovaná záležitost může mít své osobité kouzlo.

Beztak

Beztak:

Hned první den listopadu výjde očekávaná třináctá deska thrash metalové kapely Megadeth. Na internetu již dílko chlapců kolem zrzka Davea pár dnů koluje, ale přesto jsem v současnosti ovlivněn jen zběžným poslechem, takže mé očekávání neochablo, naopak mírně zesílilo. Jsem zvědavý, jak se projevil příchod Davida Ellefsona. Jsem zvědavý, jestli dokážou překonat předloňskou desku “Endgame”. Jsem zvědavý, jestli Dave Mustaine je stále tak politicky “naštvaný” a stále dokáže kázat o morálce a zároveň pálit zběsilá sóla. Jsem zvědavý a těším se. I když v podzimní atmosféře si dokážu představit chladnější hudbu, myslím, že nová deska Megadeth nemusí být vůbec špatná volba.

Ellrohir

Ellrohir:

Protože Nightwish vyjdou u nás až 2. prosince, nic mi nebrání zvolit pro listopad Theocracy. Na tuhle vynikající americkou kapelu, která mísí “veselý” power metal moderního evropského střihu s progresivními prvky, jsem před časem přišel docela náhodou a myslím, že u nás ji až tak moc lidí nezná – koncert v Praze potvrdil relativně skrovnou fanouškovskou základnu, byť ta byla zřejmě rozdělena díky vystoupení v Ostravě den předtím. Já se ale od jejich tři roky staré nahrávky “Mirror of Souls”, obzvlášť od dvacetiminutové titulní skladby, kterou album vrcholí, kolikrát nemůžu odtrhnout. Sice jsem ten poslední, který by si liboval v křesťanské tématice, ale u těchle chlapíků to nějak vůbec nevadí. Navíc na jejich už tradičních každoročních “koledách” je vidět, že to přinejmenším neberou nijak fanaticky vážně. Zveřejněný singl “Wages of Sin” mě sice vyloženě neohromil, ale zato mě zaujalo několik momentů ve čtyřminutovém traileru. Theocracy se mě snažili navnadit i několika kousky během svého setu, ovšem díky špatnému zvuku jsem z toho příliš neměl, takže to bude překvapení. Ovšem zvědavý a natěšený jsem opravdu moc.

Madeleine Ailyn

Madeleine Ailyn:

Co na to říct? Americká zpěvačka Amanda Somerville je mi velice dobře známá, ze všech skupin, co mám ráda. Kdo by si ji snad s ničím nemohl spojit, jde například o pár písní v Avantasii. Vždycky se mi velice líbila její barva hlasu, z mého pohledu je v určitém smyslu nezaměnitelná. Aby to snad nevypadalo, že moje nadšení stojí jen na Amandě, dodám jména Sander Gommans a Sascha Paeth, kteří se podíleli i na skladatelské části. V neposlední řadě také Jørn Lande (i přes zmíněný projekt Tobiase Sammeta mám pocit, že jsem je spolu slyšet ještě nemohla, takže další věc, proč být napnutá jak struna). Asi bych měla být v naprosté euforii. Přece jen mám z něčeho strach. Že takový projet pohřbí právě ta jména, která mě tak nadchla. Že se z projektu stane kombinace něčeho, co už jsem dávno slyšela a že nepřinese ani trochu něčeho nového. Přeji si, abych se protentokrát mýlila.


Sonisphere 2010

Sonisphere 2010
Datum: 19.6.2010
Místo: Milovice, letiště
Účinkující (obsažení v reportu): Alice in Chains, Anthrax, Debustrol, DevilDriver, Megadeth, Metallica, Rise Against, Shogun Tokugawa, Slayer, Stone Sour, Volbeat

H.: O festivalu Sonisphere se toho už napovídalo tolik a na tolika místech, že další opakování všech známých faktů už by se rovnalo nošení dříví do lesa. Samozřejmě se hovořilo, že právě Sonisphere by měl být největší koncertní akcí roku v České republice minimálně v rámci metalové hudby, ne-li napříč všemi žánry. Hlavním lákadlem bylo jedno z prvních společných vystoupení (v tomto případě třetí v pořadí) Velké čtyřky thrash metalu doplněné o nejednu další zajímavou kapelu. Však jste o tom všem už jistě slyšeli, zvláště když většina z vás se stejně sama pohybovala v onom obrovském davu návštěvníků, kterých údajně bylo na 40 000, takže se vrhněme rovnou na samotný průběh akce.

H.: Festival zahajují na menším ze dvou hlavních pódií (Saturn Stage) domácí Shogun Tokugawa, jejichž koktejl moderních tvrdých žánrů mě osobně nechal zcela chladným. Pravda je taková, že obdobným stylům sice moc neholduji, ale můj názor to nemění, zvláště když nebyl ojedinělý. Pod pódiem totiž sice byla spousta lidí, ale většina z nich čekala na následující Debustrol (což dokazovala skandováním jména svých oblíbenců během setu Shogun Tokugawa). Ale bych zase někomu nekřivdil, přežít se to dalo, a to bez jakýchkoliv střevních potíží…

H.: Neznám vhodnější českou kapelu, která by si zasloužila vystoupit na koncertě Velké čtyřky, než je tuzemská thrashová jednička Debustrol. Kapela si svůj koncert na Sonisphere evidentně opravdu vychutnala, Kolins se na natřískanou plochu spokojeně zubil od ucha k uchu a se svojí partou nasázel do publika všechny zásadní kousky dlouhé historie Debustrol. Svou necelou čtyřicetiminutovku odpálili starými vály jako “Vyhlazení” nebo “Údolí Hádu”, aby se postupně dostali až do současnosti. A motorová pila? Ano, i na tu došlo. Sice jsem tuhle bandu viděl už asi tak tisíckrát, ale bavit mě budou asi pořád. A jen tak mimochodem, šlo o jeden z prvních koncertů s Herr Milerem opět v sestavě… jak se mlátí do škopků, vážně nezapomněl. Prostě super začátek dne.

H.: Já osobně se v této chvíli přesouvám k hlavnímu, mamutímu Apollo Stage na DevilDriver, program na Saturn Stage však pokračuje Volbeat, které viděl kolega Earthworm:

Earthworm: I přesto, že jsem toužil po druhém setkání s DevilDriver, rozhodl jsem se pro Volbeat, kteří mi poslední dobou hodně často drtili ušní bubínky. Poměrně originální banda, kterou mnozí přezdívají “elvis metal”, dokáže posluchače probrat a naládovat do něj spousty energie – a něco podobného jsem čekal i při vystoupení. A dostal jsem, co jsem chtěl. Dánští hoši podle mě předvedli nejenergičtější show festivalu. Thomas (kytara) byl zaručeně největší frajer a troufám si říct, že za tu hodinku hraní byl víc ve vzduchu než na nohou. Anders s baskytarou zase poletoval kolem a dělal na všechny v publiku ksichty a opičárny a frontmanovi Michaelovi stačilo jen hrát a občas vykouzlit úsměv sympaťáka, aby fanynky omdlévaly. Setlist byl sestaven z nějvětších hitů jako například “Sad Man’s Tongue”, “Guitar Gansters & Cadillac Blood”, “Radio Girl”, “Still Counting”, “The Garden’s Tale” nebo “Pool of Booze, Booze, Booza”. Jediné mínus byla pařba před pódiem a odezva fanoušků, která ze začátku kromě zpěvu s kapelou nebyla téměř žádná.

H.: Tak jste to slyšeli, Volbeat stáli za to, pro mě však byla o něco větším lákadlem Fafarova mordparta DevilDriver, která na pražícím slunku předvedla profesionální, s jistotou a nadhledem odvedené vystoupení, s nímž pár malých circle pitů sice vyvolala, ale asi nebyly tak velké, jak by DevilDriver sami chtěli. Každopádně, mě se líbili, i když s vědomím, že jsem čekal ještě o trochu víc.

H.: Na řadu pomalu přichází první kapela z očekávané Velké čtyřky – Anthrax, navíc opět s Joeym Belladonnou za mikrofonem. A jak hráli? Panečku, dobře jim to šlapalo, o dost lépe, než jsem sám čekal. Vsadili na energický a upřímný výkon a vyplatilo se. Z Joeyho přímo čišela radost z opětovného zpívání starých pecek jako “Only” nebo “Indians”, publikum neúnavně hecoval a zjevně si celou akci opravdu užíval. Po čertech dobrý set, který prostě nemohl nudit.

H.: Kolík thrashové štafety přebírají Megadeth. Musím se přiznat, že na téhle skupině mi vždycky vadila osobnost Mustaina, čímž hodlám naznačit, že jsem možná trochu zaujatý, ale i tak se mi právě Megadeth z celé Čtyřky líbili nejméně. Zvláště pak po živelných Anthrax to působilo lehce škrobeně a samotný Mustaine mi také nepřišel v nejlepší hlasové formě, ten tam byl jeho řezavý vokál známý z alb, například v takové “Head Crusher” z poslední desky byl ten rozdíl oproti studiové verzi dost markantní. Nějak moc to nezachránil ani navrátivší se původní baskytarista David Ellefson.

H.: Mezi Velkou čtyřku jsou “na odpočinek” vklíněni Alice in Chains a nutno dodat, že se díky tomu, přestože zahráli výborný set, nesetkali s nějakým vřelým přijetím. Větší část lidí před Apollo Stage už totiž čekala na následující dva chody. Na druhou stranu prohození hracího času se Slayer americkým grungerům jen pomohlo, protože v kombinaci s pomalu zapadajícím sluníčkem působila jejich muzika ještě lépe (a thrashové řezanici Slayer zase lépe slušela tma, takže oboustranně výhodná výměna). Kdyby si Alice in Chains nevyžrali ten thrashový nával pod pódiem, k dokonalosti by chybělo jen málo (jestli vůbec něco). Souběžně s Alice in Chains hrají na druhé Saturn Stage Stone Sour, které pak následovali Rise Against (ti program na Saturnu zavírali). Opět zde hlídkoval Earthworm:

Earthworm: Původně jsem setkání s touto kapelou neplánoval, ale kvůli dementní změně Alice in Chains a Slayer jsem musel učinit pár radikálních rozhodnutí, mezi které patřila i moje účast na vystoupení Stone Sour. Vůbec jsem je neznal, takže jsem nečekal nic, ale nakonec to bylo překvapení večera. Jelikož jsem je neznal, tak jsem skoro celou dobu jen stál s otevřenou pusou a dolní čelistí padlou až na zem. Mnohem víc si vystoupení určitě užil zpěvák Corey Taylor, který byl z českého (ano, i trochu německého, polského, finského a bůhvíjakého ještě) publika nadšen a vypadalo to, že ho koncert opravdu baví. Zhruba v polovině si sednul s kytarou a bez kapely zahrál určitě nejemotivnější song celého dne – “Bother”. Předtím jsem si sice pomlaskával nad kvalitou kapely, ale “Bother” mě absolutně dodělalo a od té chvíle jsem vysloveně žral všechno, co mi předhodili. Myslím, že Corey několikrát říkal, že sem ještě tento rok přijedou, takže jestli nekecal, určitě se zúčastním.

Earthworm: Po Stone Sour jsem učinil další radikální rozhodnutí – vynechám Slayer, nebudu se mačkat kilometr od stage a radši si užiju Rise Against v první řadě. Jejich show bych pravděpodobně neměl co vytknout, bohužel často pokulhával zvuk. Co pokulhával, byl pěkně na pytel. Rychle jsem se smířil s demencí zvukaře a společně s kapelou jsem vyřvával hity jako “Re-Education (Through Labor)”, “Savior”, “Give It All”, “Injection”, “Ready to Fall” nebo “Entertainment”. Další smůla je, že jsem se těšil na pořádnou pařbu, ale když jsem se rozhlédl kolem sebe, vypadalo to, že nás tam je pět a půl. Naštěstí se to po pár skladbách zlepšilo a už se dalo trochu pařit v kotli s většinou a pořádná atmosféra byla, až když přitáhla spousta lidí po skončení Slayer. Přímo do moshpitu nebo circle pitu, nebo co to tam bylo, jsem nakonec raději nevkročil, jelikož jsem viděl odcházet pár týpků s rozbitým nosem a nesprávným počtem zubů.

H.: Ti zmeškaní Stone Sour mě celkem mrzí, sice je z CDčka moc nemusím, ale na koncertě jsem je omrknout chtěl. Co se dá dělat, snad někdy příště, teď pojďme rychle zpátky na hlavní stage, kde se v čase Rise Against nechystá na scénu nikdo jiný než samotní Slayer, na jejichž show jsem se opravdu těšil (heh, kdo by se taky netěšil na Slayer, co?). Každopádně, takhle si já představuji bezchybný thrashový nářez! Žádné otázky, žádné sraní, jen absolutně nekompromisní kulervoucí hoblovačka. Kytarové duo HannemanKing si jen těžko hledá konkurenci, Tom Araya stále zpívá výborně (byť vynechávání slov pro zpěv fandů v největší kultovce “Angel of Death” mě vážně sralo) a každé brknutí do struny si vyloženě vychutnával. A Lombardo? Lombardo je bůh! Ten tam všechny ostatní bubeníky pěkně vyškolil, dlouho jsem si na koncertě nevychutnal tak brutální kopáky. V setu se samozřejmě hojně vyskytovali pecky z poslední desky “World Painted Blood”, která se mě osobně s odstupem času líbí mnohem víc než v době vydání, a naživo mají ty songy ještě větší tah na bránu, což dokázal hned titulní otvírák. Zkrátka však nepřišly ani léty prověřené pecky. Jen blázen by si mohl myslet, že by Slayer nezahráli legendární hymny jako “South of Heaven”, “Raining Blood” nebo “Angel of Death”. Celkové hodnocení? Jednoznačně králové celého Sonisphere!

H.: Pokud nepočítáme po-programové řadění DJs, čekala v této době na návštěvníky už jen jedna jediná kapela – headlinující Metallica. Jak to jen nějak objektivně zhodnotit… byla to velká show – obrovské plátno za kapelou, pyro jízda spojená s ohňostrojem před začátkem “One” a v neposlední řadě samozřejmě i samotná Metallica a její hudba. Setlist překvapující nebyl, hrálo se jenom z “Death Magnetic” a od “Black Album” dozadu, ale podmínka přítomnosti většiny zásadních věcí splněna byla, byť absence takových “Fight Fire with Fire” či “Hit the Lights” jistě nemrzela jen mě, ale nejde holt zahrát všechno. Celkově se jednalo o koncert hodný jména Metallica, ale abych jim jen nemazal med kolem huby, sám za sebe mohu říct, že bych klidně uvítal set o takové dvě, tři skladby kratší (vyhodil bych ty songy z poslední alba, to se mi nelíbí, hehe) a taky mě moc neuchvátily ty hvězdné manýry typu “začneme hrát o 20 minut později, i když už máme dávno nazvučeno”. To jsou však jen hnidopišské výtky, z celkové hlediska se mi to líbilo opravdu moc a stejně jako všichni okolo jsem si veškeré staré hitovky od úvodní “Creeping Death” až po závěrečnou “Seek & Destroy” náležitě vychutnal.

H.: Co všechno tedy Sonisphere nabídl? Obrovská akce, výborné kapely, ale organizace když ne pokulhávající, tak přinejmenším rozhodně ne bezchybná. Nejprve musím zmínit ceny jídla a hlavně pitiva, nějaké to nadnesení se u takového festivalu čekat dalo a pořadatele zrovna z tohoto vinit nelze, ale i tak jsem dlouho neviděl tak nechutně přepálené cifry. Co však bylo horší, byl podle mě nedostatečně velký areál na takové davy (nemám na mysli plochu před pódii, ale zbytek areálu, kde se lidé mačkali jak sardinky a v noci se tam doslova nedalo hnout. Hlavně že se to letiště táhlo tisíc kilometrů a nic tam nebylo. Ještě víc mi vadila nepřítomnost jakékoliv užitkové vody, takže o nějakém opláchnutí rukou si člověk mohl nechat tak akorát zdát. Na druhou stranu mě však příjemně překvapily žádné reklamy a promítání klipů na obrazovkách během zvučení (když si vzpomenu například na tu mozek vymývající reklamní smyčku každým rokem na Masters of Rock, tak to byla fakt úleva). Kladné pocity ze Sonisphere díky skvělým kapelám jednoznačně převažují, ale organizačně je určitě do příštího ročníku co zlepšit.


Redakční eintopf #3.3 – speciál 2009 (Earthworm)

Earthworm

Earthworm:

Top5 2009:
1. Obscura – Cosmogenesis
2. Megadeth – Endgame
3. Kreator – Hordes of Chaos
4. Pain of Salvation – Linoleum
5. Mantic Ritual – The Executioner

CZ/SVK deska roku:
Cocotte Minute – Sado Disco

Koncert roku:
Dream Theater: Praha – Tesla Aréna, 30.6.2009

Zklamání roku:
Slayer – World Painted Blood

Top5 2009:

1. Obscura – Cosmogenesis
Tak s touto deskou jsem strávil asi nejvíce času ve sluchátkách i po tom, co jsem napsal recenzi, což se mi třeba u Sepultury, která mě bavila, ale nenašel jsem si na ni mezi svými oblíbenci čas, nepovedlo. Šílený tech-death s neskutečnou produkcí, nadlidským basákem a s ostatními, kteří asi taky nebudou obyčejní smrtelníci, mě prostě dostal a řadí se k mým top deskám vůbec.

2. Megadeth – Endgame
Tohle nakonec dopadlo ještě lépe, než jsem čekal. Masakrózní deska, co píseň, to pecka. Ha, nechtěný rým. Mustainovu partu jsem měl hodně rád a tohle moji lásku k jejich hudbě ještě utvrdilo… Jen tak dál!!!

3. Kreator – Hordes of Chaos
Thrashový náklep, nacpaný hitovkami, které mě provázely taky pěkně dlouhou dobu. Skloubení klasických Kreator, kteří se ale nebojí jít dál a vyvíjet se, bravo!

4. Pain of Salvation – Linoleum
Je to sice jenom EP, ale šoupnout ho sem musím, taky jsem na těch pár songů čekal ve stylu proklepávání se v koutě a nervózního kousání nehtů. A ještě k tomu dopadlo nad očekávání. Super, super, super, ať už tu je “Road Salt”. No honem!

5. Mantic Ritual – The Executioner
Hodně těžký výběr mezi Mantic Ritual a Mastodon. Mastodon mi s odstupem času už zas tak geniální nepřišli, i když musím uznat, že pořád výbor(del)ná deska. Mantic Ritual mi ale v hlavě hráli víc a porci klasického thrashe nikdy neodmítnu. Ještě bych chtěl pochválit Municipal Waste, taky dobrá oddechovka, avšak na žebříček to nestačilo. Behemoth mě s novinkou zas tak moc nepřesvědčili, každopádně kvalitu jim taky nemůžu upřít. Howgh!

Cocotte Minute - Sado Disco

CZ/SVK deska roku:

Cocotte Minute – Sado Disco
Ach, měl jsem to ale těžké rozhodování. No, jelikož jsem slyšel od Čechů jenom “Sado Disco” od Cocotte Minute, je to jasné. Každopádně i kdybych slyšel víc tuzemských počinů, volil bych “Sado Disco”, protože bez této desky bych asi nezažil několik báječných koncertů a skvělých chvil s přáteli. Že ano, Šéďo (smích)?

Koncert roku:

Dream Theater: Praha – Tesla Aréna, 30.6.2009
Letos jsem byl na spoustě vydařených koncertů, ale nejvíc jsem si užil Dream Theater. Jak jejich hudbu spousta lidí stále nazývá “kytarovými onaniemi”, tak přesně tyhle onanie si já nejvíc užívám a z jejich asi desetiminutového jamu na konci vystoupení jsem měl nasráno až za ušima (smích). Každopádně konkurence byla vysoká, od koncertu Cradle of Filth, přes Evergrey, až po DevilDriver a Behemoth.

Zklamání roku:

Slayer – World Painted Blood
Snažím se nevyhledávat špatnou hudbu, takže vyloženě špatnou nahrávku jsem vybrat nemohl a nového Mansona jsem na rozdíl od ostatních neslyšel. Slayer sice udělali průměrnou desku, ale u mě si to posrali… Kdyby mě poslechli a šli do důchodu, nikdy by neskončili hanebně v Průseru roku. Prosím, už nenahrávejte novinky a nesnažte se překonat “Reign in Blood”!


Megadeth – Endgame

Megadeth - Endgame
Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 14.9.2009
Label: Roadrunner Records

Hodnocení: 9/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

“Konec hry”… název nového alba Megadeth, který rozhodně neznamená konec pro skupinu. Jestli tohle album nevystřelí Mustaina a spol. zpátky na vrchol a do souboje o nejlepší desku roku, tak jsem bengálská tanečnice. Dámy a pánové, nebudu to tajit, tohle je absolutní pecka. Podle všeho to vypadá, že “Endgame” zachrání pověst mohutné kapely, která patří do Velké thrashové čtyřky a nepropadne se do sraček jako kolegové Metallica (která mě nepřesvědčila svou novinkou), Anthrax (šaškárny se sháněním vhodného zpěváka už jsou trapné) a Slayer (od kterých vůbec nic nečekám a myslím, že v tom nejsem sám).

Jak už někde Dave Mustaine říkal, námět k Endgame dostal po zhlédnutí jakéhosi dokumentu o Bushovi a americké politice, ve které se absolutně nevyznám, tak ji radši pitvat nebudu, ale můžu prozradit témata ostatních songů. Dave se kromě politiky na albu věnuje i bankovní loupeži (“44 minutes”) nebo závodění (“1,320′”). Jedním z hlavních důvodů, proč je deska prostě výborná, je změna kytaristy – místo tentokrát vzal Chris Broderick (známý z Nevermore a Jag Panzer), který se k Megadeth hodí asi jako Marty Friedman, který byl to nejlepší, co Megadeth potkalo.

Endgame” sice nepřekoná klasiky, jako je “Countdown to Extinction”, ale dovolím si říct, že je stejně kvalitní. Posluchače dostane už prvním songem – instrumentálkou “Dialectic Chaos“, navazující do “This Day We Fight” (asi trochu po vzoru alba “So Far, So Good… So What!”), při které pravděpodobně budete říkat něco jako: “Jo, vole, Megadeth je zpátky!” Šílená sóla a melodie naznačují, že obě kytary jsou v dokonalé harmonii a kapela nalezla snovou sestavu.

Když nad tím tak přemýšlím, můžu s klidným srdcem říct, že na albu vlastně není žádná vyloženě špatná skladba. Možná by se našlo pár slabších míst, ale hned nastoupí něco co přitáhne vaši pozornost a ani chvíli se nebudete nudit. Nejslabší článek alba je asi balada “The Hardest Part of Letting Go… Sealed with a Kiss”, která se ale dá poslouchat a nedá se říct, že by se do alba hodila.

Dave je v dobré formě a zvládá si hrát s hlasem a nezapomíná ani na kytaru. Pořád mluvím jen o kytarách, tak skočíme na další nástroje. Shawn Drover odvádí dobrou práci, stejně jako James Lomenzo, který sice nedokáže nabídnout, co se týče hry na baskytaru, nic nového, ale taky dělá, co může. Díky křišťálově čisté produkci si ho užije každý, slyšet je opravdu každý tón.

“Endgame” je absolutní vítězství a doufám, že to tak pociťují i ostatní a nejen já, protože nechci slyšet že jsem zase přestřelil hodnocení (smích). No, možná jsem trochu subjektivní, jenže ona je to prostě BOMBA!