Archiv štítku: melodic black metal

Cradle of Filth – V Empire or Dark Faerytales in Phallustein (1996)

Cradle of Filth - V Empire or Dark Faerytales in Phallustein (1996)

Země: Velká Británie
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 22.4.1996
Label: Cacophonous Records

Tracklist:
01. Ebony Dressed for Sunset
02. The Forest Whispers My Name
03. Queen of Winter, Throned
04. Nocturnal Supremacy
05. She Mourns a Lengthening Shadow
06. The Rape and Ruin of Angels (Hosannas in Extremis)

Hrací doba: 36:23

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Cradle of Filth na počátku kariéry provázely trable s nahrávacími společnostmi. Po krachu Tombstone Records museli zazdít svou první řadovku „Goetia“. Svůj skutečný debut „The Principle of Evil Made Flesh“ tedy vydali na značce Cacophonous Records, ale ani tahle spolupráce nedopadla dle představ.

Cradle of Filth začali label vinit z nedodržování smlouvy a objevily se i spory o finance. V roce 1995 se obě strany sešly u soudu a nakonec došlo k dohodě, že kapela dodá ještě jeden počin a pak si může jít po svých. V té době již měli Cradle o Filth rozpracovanou druhou desku „Dusk and Her Embrace“. Dani Filth se později nechal slyšet, že nešlo o hotovou verzi, ale spíš demo nahrávky. Tahle verze alba každopádně zůstala z právních důvodů na dlouhou dobu zapomenuta a vyšla až v roce 2016 pod názvem „Dusk and Her Embrace: The Original Sin“. Skupina materiál později nahrála znovu pro svou novou firmu Music for Nations.

Aby se ale Cradle of Filth vymotali z povinností vůči Cacophonous, tak narychlo složili a nahráli minialbum „V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“. Mimoto se zde poprvé představuje nová sestava kapely – z té dřívější, která natočila i zmiňovanou původní verzi „Dusk and Her Embrace“, zbyl jen zpěvák Dani Filth, baskytarista Robin Graves a bubeník Nicholas Barker. Mimo jiné se zde také poprvé objevuje zpěvačka Sarah Jezebel Deva, která sice nikdy nebyla oficiální členkou Cradle of Filth, ale s formací dlouhé roky vystupovala živě a jako host zazpívala na množství nahrávek. V téhle roli jen tak mimochodem vystřídala Andreu MeyerAghast, Nebelhexë a Hagalaz’ Runedance, která se postarala o dámské vokály na debutu.

Trochu paradoxní je, že navzdory okolnostem a nahrání z povinnosti dopadlo „V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“ mnohem lépe než „The Principle of Evil Made Flesh“. EP Cradle of Filth poprvé ukazuje jako formaci, která svého času měla specifickou auru a nějakou kreativitu, což se o nich nyní podle mého skromného názoru nedá tvrdit už nějaký ten pátek.

„V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“ již každopádně pracuje s charakteristickým soundem i atmosférou Cradle of Filth z devadesátých let. Zároveň také potvrzuje, že právě v téhle éře měla parta okolo Daniho Špíny nápady a dokázala tvořit poměrně zajímavou muziku.

Úvodní „Ebony Dressed for Sunset“ to ještě úplně nenaznačuje. Zní ok, ale nic extra a společně s nudnou instrumentálkou „She Mourns a Lengthening Shadow“ patří k největším slabinám „V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“. Zbytek je na tom naštěstí lépe.

Cradle of Filth

Nově nahraná verze „The Forest Whispers My Name“, původně z „The Principle of Evil Made Flesh“, se tady vyvedla o dost lépe a s dnes už charakteristickou fazónou Cradle of Filth rozkvetla. Výpravná pasáž okolo tří minut sice na téhle verzi nevyzní s takovou silou, ale oproti podobě z debutu se pořád jedná o krok nahoru. Vrcholný kus pak následuje vzápětí.

Citát z klasického Universalovského hororu „The Wolf Man“ z roku 1941 otevře klasiku „Queen of Winter, Throned“, aby jej hned vzápětí vystřídala citace z „Draculy“. Skladba každopádně na ploše deseti minut jasně ukazuje, že Cradle of Filth i navzdory některým posměšným názorům žánrových puristů dokázali stvořit i povedenou muziku. Asi se dá říct, že jestli má nějak znít melodický black metal s gotickou náladou, mělo by to být cca takhle.

Cradle of Filth - V Empire or Dark Faerytales in Phallustein (1996)

Další songy „Nocturnal Supremacy“ a „The Rape and Ruin of Angels (Hosannas in Extremis)“ pokračují v nastavené laťce. Vrchol je sice bez debat, ale i tady se daří držet poměrně dobrou atmosféru a najdou se povedené momenty. Netvrdím, že jde o něco, co bych potřeboval poslouchat neustále, ale myslím, že zkoušku časem tyhle songy i „V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“ jako celek přežily se ctí. Celkově vzato první kvalitní nahrávka z dílny Cradle of Filth. To hlavní následovalo hned vzápětí…


Cradle of Filth – The Principle of Evil Made Flesh (1994)

Cradle of Filth - The Principle of Evil Made Flesh (1994)

Země: Velká Británie
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: březen 1994
Label: Cacophonous Records

Tracklist:
01. Darkness Our Bride (Jugular Wedding)
02. The Principle of Evil Made Flesh
03. The Forest Whispers My Name
04. Iscariot
05. The Black Goddess Rises
06. One Final Graven Kiss
07. A Crescendo of Passion Bleeding
08. To Eve the Art of Witchcraft
09. Of Mist and Midnight Skies
10. In Secret Love We Drown
11. A Dream of Wolves in the Snow
12. Summer Dying Fast
13. Imperium Tenebrarum

Hrací doba: 52:32

Odkazy:
web / facebook / twitter / instagram

Rozepisovat se tu o tom, že Cradle of Filth jsou dnes velkou metalovou kapelou, by samozřejmě bylo opakováním něčeho, co všichni dávno víte i beze mě. O kvalitách jejich hudby a prezentace lze samozřejmě debatovat dlouho. O jejich oblibě zřejmě ne, ať už si o její zaslouženosti myslíte cokoliv.

O to humornější a zároveň i zajímavější může být, když se podíváme na to, jak Cradle of Filth začínali. Tedy – ne snad, že by současní Cradle of Filth nedokázali být humorní. U některých fotek se regulérně třískám smíchy, ale myslel jsem to teď trochu jinak…

Asi není žádným tajemstvím, že Cradle of Filth začali na úsvitu devadesátých let jako deathmetalová kapela. Tuhle éru reprezentují demosnímky „Invoking the Unclean“ (1992), „Orgiastic Pleasures Foul“ (1992) a „Total Fucking Darkness“ (1993), které vlastně za moc nestojí. Druhé jmenované má vtipný lesbický obal, na němž si můžete povšimnout tekutiny ladně odkapávající z pičiska, ale jinak nic moc. Největšího věhlasu se každopádně dostalo „Total Fucking Darkness“, které ostatně v roce 2014 vyšlo v poctivé reedici. Také na něm lze vzdáleně slyšet první zárodky toho, na čem se Cradle of Filth později „udělali“.

Mezi „Orgiastic Pleasures Foul“ a „Total Fucking Darkness“ Cradle of Filth natočili svůj dlouhohrající debut „Goetia“, k jehož vydání ovšem nedošlo. Desku měl pustit do světa label Tombstone Records, ale ten zkrachoval a skupina neměla prostředky na to, aby svoje songy vykoupila. Z alba se dodnes dochoval jediný song „Spattered in Faeces“, jejž Cradle of Filth vydali na už zmiňované reedici „Total Fucking Darkness“.

Cradle of Filth následně podepsali nový kontrakt s Cacophonous Records, pod jejichž značkou konečně vydali první řadovku „The Principle of Evil Made Flesh“. Ta z dnešního pohledu jen zhruba načrtává zvuk, s nímž kapela prorazila později, a oproti mladší tvorbě je na první poslech syrovější a neučesanější.

Ani nevím, kolikrát jsem během let četl na internetu rádoby zasvěcené diskuze, zdali Cradle of Filth hrají black metal. Podle mě je odpověď velmi jednoduchá a úplně nechápu, že se o tom vůbec vedou spory – čistý black metal nehráli nikdy, o jeho klávesových variantách se dá v určitých částech diskografie hovořit. Dá se nicméně říct, že asi panuje shoda na tom, že právě „The Principle of Evil Made Flesh“ má ke standardní podobě black metalu z celé tvorby Cradle of Filth nejblíže. To se nejspíš nedá moc rozporovat, ale osobně si nemyslím, že by tady Britové předváděli nějaké blackmetalové orgie.

V některých riffech lze dost jasně slyšet dozvuky dřívějšího deathmetalového zvuku a naopak najdeme dost momentů napovídajících budoucí zálibu Cradle of Filth v gotické estetice a atmosféře (ne nutně ve smyslu gothic rocku). Nejnápadnější jsou samozřejmě klávesové instrumentálky, s nimiž kapela s oblibou pracovala i na pozdějších albech. Klávesové elementy a nesmělé náznaky pozdější typické nálady Cradle of Filth ale můžeme slyšet i v dalších stopách. Vlastně moc nenajdete song, v němž by se nějaký dotek kláves vůbec nevyskytoval. Spousta skladeb třeba poctivě dodržuje recept tvrdšího rozjezdu a následného překlopení do mírnější části s klávesami v druhé polovině případně závěru.

Cradle of Filth

Tak či onak, „The Principle of Evil Made Flesh“ mi jako nějak zvlášť dobré album nepřijde. Ve své době se sice dočkalo poměrně kladného ohlasu, ale osobně si myslím, že kdyby nešlo o prvotinu později známé kapely, dneska by si na takové album už nikdo nevzpomněl. Na jednu stranu se tohle prohlášení může zdát pravidelnému čtenáři divné, protože typicky upřednostňuji syrovější produkci oproti té takzvaně „lepší“, což „The Principle of Evil Made Flesh“ technicky vzato v porovnání s následující tvorbou Cradle of Filth splňuje do puntíku, ale špinavější sound není všechno.

Aby těch paradoxů nebylo málo, ty nejznámější songy z „The Principle of Evil Made Flesh“ mi přijdou nejslabší (musím ale dodat, že „nejznámější“ měřím čistě podle svého pocitu). Titulní flák, „The Black Goddess Rises“ (jediná věc převzatá z dema „Total Fucking Darkness“) nebo „Summer Dying Fast“ mi nepřijdou ničím zvláštní. Výjimkou budiž snad jedině „The Forest Whispers My Name“, byť i u ní platí, že její novější verze z EP „V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“ zní o něco lépe respektive víc „krejdlovsky“.

Cradle of Filth

Jestli je album někde použitelné, tak ve svém středu, kde se nachází trojice nejrozumnějších písní „A Crescendo of Passon Bleeding“, „To Eve the Art of Witchcraft“ a „Of Mist and Midnight Skies“. První dvě dokážou nabídnout nějaký slušný nápad (pasáž ve středu „To Eve the Art of Witchcraft“ bych považoval za vrchol nahrávky) a ta třetí asi nejznatelněji napovídá, co se s Cradle of Filth bude dít dál.

Pro pořádek ještě můžeme zmínit, že podstatnou část skladeb kapela později nahrála znova pro jiné počiny. O verzi „The Forest Whispers My Name“„V Empire or Dark Faerytales in Phallustein“ jsem se už zmiňoval. „The Principle of Evil Made Flesh“, „The Black Goddess Rises“ a „Summer Dying Fast“ se potom v nových verzích objevily na EP „Bitter Suites to Succubi“ z roku 2001.

Cradle of Filth

Tak jako tak, z mého pohledu není „The Principle of Evil Made Flesh“ nic extra a myslím si, že se album zbytečně nadhodnocuje kvůli tomu, že se jedná o prvotinu později známé kapely. Že tam lze, obzvlášť při retrospektivním pohledu, slyšet nějaký potenciál a že jej Cradle of Filth později dokázali rozvinout, je jedna věc. Kvalita samotné nahrávka druhá.


Obsequiae – The Palms of Sorrowed Kings

Obsequiae - The Palms of Sorrowed Kings

Země: USA
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 22.11.2019
Label: 20 Buck Spin

Tracklist:
01. L’autrier m’en aloie
02. Ceres in Emerald Streams
03. In the Garden of Hyacinths
04. Palästinalied
05. The Palms of Sorrowed Kings
06. Morrígan
07. Per tropo fede
08. Lone Isle
09. Asleep in the Bracken
10. Quant voi la flor novele
11. Emanations Before the Pythia
12. In hoc anni circulo

Hrací doba: 49:32

Odkazy:

K recenzi poskytl:
Sure Shot Worx

Když jsem byl kdysi ještě ve fázi objevování a poznávání black metalu, ale už jsem měl jasno o tom, že právě tenhle žánr je pro mě tím pravým, tvrdíval jsem, že se mi líbí všechny formy a subžánry. Až postupem času, kdy jsem si ještě více ujasnil, co vlastně od hudby chci a očekávám, jsem si uvědomil, že to není pravda a že jisté odnože black metalu mě vlastně nijak nezajímají. Jednou z takových je melodic black metal.

Byly i doby, kdy jsem si myslel, že melodie je pomalu sprosté slovo. I dnes je pro mě důležitější zvuk a aura nežli silné ústřední motivy a písničkovost, k níž melodická hudba obecně spíš tíhne. Je-li ovšem melodie dobrá a vkusně zakomponovaná, rád ji (d)ocením. Vyloženě melodickou muziku nicméně nevyhledávám a moc mě neoslovuje, což ostatně bude i důvodem toho, proč jsem nepřišel na chuť právě melodic black metalu. Stále čekám na nějakou skupinu anebo alespoň desku z tohoto subžánru, která by mě skutečně zaujala v plném slova smysl. Již bych si poslechnul a řekl si, že tohle je kurva ono. Třeba v nepříliš vzdáleném symphonic black metalu jsem nějakou takovou objevil (Anorexia Nervosa nebo italští Nazgûl). Z melodic black metalu mě však nic takhle jasného nenapadá. Snad jedině nějaké staré věci od Cradle of Filth nebo Old Man’s Child jsou vcelku dobré, jestli to někdo uzná…

Obsequiae ze Spojených států amerických jsem měl v hledáčku už nějakou dobu, protože jsem doufal, že právě oni by mě konečně mohli přesvědčit, že i melodic black metal má něco do sebe, umí-li jej někdo podat v patřičné kvalitě a bez zbytečného kýče. Vzpomínám si, že jejich druhé album „Aria of Vernal Tombs“ udělalo v roce 2015 docela slušný ohlas, ale sám jsem neměl příliš vůle se mu věnovat. Slyšel jsem to asi jednou z rychlíku a poté jsem dal od té všudypřítomné zvonivé kytary ruce pryč.

Třetí dlouhohrající desce „The Palms of Sorrowed Kings“ jsem se nakonec rozhodl věnovat větší píli, přestože i tady jsem měl sto chutí s tím po prvním poslechu seknout. Ta trylkující kytara jednoduše není moc pro mě, a jak na to člověk není zvyklý, tak to fakt vysírá. Nakonec jsem ale novince Obsequiae nějaký prostor přece jenom věnoval.

Jakmile jsem si zvyknul a začal ten sound tolerovat, tak se ukázalo, že občas to fakt není úplně blbé a některé konkrétní písně / momenty mi přijdou docela povedené. Zajímavým zpestřením je také zvuk harfy, který vynikne v mezihrách „L’autrier m’en aloie“, „Palästinalied“, „Per tropo fede“, „Quant voi la flor novele“ a „In hoc anni circulo“. Fanda ze mě ale nikdy nebude, tím jsem si docela jistý. I po nemalém počtu pokusů mám problém dát těch padesát minut v kuse, protože neustálý příval kytarových melodií mě prostě po čase začne prudit. Obzvlášť když občas mi některé z nich přijdou za hranou míry kýče, jakou jsem ještě ochoten skousnout.

Přesto tak nějak cítím, že ve svém ranku Obsequiae patří k tomu lepšímu. Neznamená to, že se mi „The Palms of Sorrowed Kings“ opravu líbí, ale už jen skutečnost, že mi to celé nepřijde jako jedná obrovská patetická mrdka a byl jsem ochoten to po relativně delší dobu tolerovat, leccos napovídá a lze ji považovat za částečný úspěch. Řekl bych každopádně, že nemám ani tak problém s kvalitou Obsequiae v rámci jejich stylu, jako spíš se samotným stylem a pojetím obecně.


Devilish Impressions – Postmortem Whispering Crows

Devilish Impressions - Postmortem Whispering Crows

Země: Polsko
Žánr: melodic black / death metal
Datum vydání: 13.9.2019
Label: Non Serviam Records

Hrací doba: 16:17

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp / instagram

K recenzi poskytl:
Neecee Agency

Devilish Impressions je kapela, již jsem svého času míval poměrně rád. I dnes si pořád myslím, že první dvě desky „Plurima mortis imago“ (2006) a „Diabolicanos – Act III: Armageddon“ (2008) nejsou vůbec marné a mají co říct. Ostatně, obě vlastním i na originále, a dokonce obě hned ve dvou verzích.

Pozdější tvorba Devilish Impressions už mě ale moc neoslovila. Třetí album „Simulacra“ (2012) bylo už na hraně, ale nemůžu mu upřít pár poměrně dobrých skladatelských nápadů. Následné EP „Adventvs – Eritis sicvt devs“ (2014) a čtvrtou řadovku „The I“ (2017) už jsem nicméně slyšel jen zběžně a nenašel jsem tam jediný důvod, proč bych těm nahrávkám měl zkoušet věnovat víc pozornosti.

Po dvou letech od předchozího alba se Devilish Impressions opět hlásí o pozornost s novým ípkem „Postmortem Whispering Crows“, které nabízí tři nové skladby a také představuje novou sestavu. Jediným stálým členem zůstává zpěvák a kytarista Quazarre, zbytek osazenstva se od minulého počinu kompletně obměnil. Ne snad, že by to nějak zásadně vadilo, beztak jsem vždycky vnímal Quazarreho jako hlavní persónu kapely a zbytek jen dělal křoví (s trochou nadsázky).

Každopádně, rozhodnul jsem se, že s příchodem „Postmortem Whispering Crows“ dám Devilish Impressions větší šanci, přestože mě ukázky příliš nezaujaly. A jak se záhy ukázalo, měl jsem dát na první dojem a na poslech se vydlabat, poněvadž ani „Postmortem Whispering Crows“ podle mě nenabízí nic, čím by se měl člověk zabývat.

Navzdory obměně sestavy se plynule pokračuje ve stylu vytyčeném na „The I“ (což jasně ukazuje, že skladatelské otěže pevně třímá jediný stálý člen Quazarre), tedy melodičtější black / death metal, z něhož už ale vymizely symfonické kličky, které se objevovaly na „Simulacra“. Materiál je ovšem vesměs nezajímavý a obyčejný. Výraznější momenty se hledají těžko (snad jediná trochu rozumná pasáž se nachází v závěru „Cingvlvm Diaboli“, ale jinak je to bída) a atmosféra poletuje někde okolo bodu mrazu. Což dá rozum, protože co byste chtěli vytřískat z takhle bezpohlavního sterilního zvuku?

Už dříve jsem měl pocit, že Devilish Impressions mi řekli vše důležité na svých prvních dvou albech a jejich další snažení mě míjí obrovským obloukem. „Postmortem Whispering Crows“ tenhle dojem prohlubuje do takové míry, až ani nevím, s čím by Poláci v rámci nastaveného stylu museli přijít, abych měl zase chuť jejich muziku poslouchat. Za mě tedy zbytečnost, která sice v nepostrádá profesionalitu a technické schopnosti, ale zoufale jí chybí nějaká duše a hloubka.


Haimad – The Return

Haimad - The Return

Země: Švédsko
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 12.4.2019
Label: Northern Silence Productions

Tracklist:
01. The Return
02. The Prophecy
03. Upon a Throne of Ice
04. My Kingdom of Cold
05. The Return (demo version)
06. The Prophecy (demo version)
07. Upon a Throne of Ice (demo version)
08. My Kingdom of Cold (demo version) 05:37

Hrací doba: 44:18

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Northern Silence Productions

Haimad patří k těm kapelám, které sice vznikly dávno, ale nedá se o nich tvrdit, že by toho měly hodně za sebou nebo že by fungovaly dlouho. Kořeny téhle švédské skupiny sahají až do roku 1994 (což si borci pro jistotu jebnuli i do loga, aby to všichni okamžitě viděli… metal je přece plný nostalgiků, kteří žijí v gerontofilním přesvědčení, že čím starší, tím lepší), ale ve své první éře v devadesátých letech toho po sobě moc nezanechali.

V překladu to znamená, že Haimad v devadesátkách vydali jeden demosnímek a dvě ípka (kazeta „The Horned Moon“ z roku 1997 a o dva roky mladší cédéčko „Majestic“) a k tomu ještě přidali účast na pár kompilacích. Jednoduše nic, co by úplně stálo za řeč, a to ani hudebně v případě „Majestic“, které mi už dle letmých ukázek připadalo dost nepovedené. „The Horned Moon“ zní použitelněji a dokážu si představit, že příznivce starého melodic blacku s výraznými klávesami a zahuhlaným soundem by tahle nahrávka zajímat mohla. Rozhodně mi na rychlo-poslech přišla násobně zajímavější a sympatičtější než letošní počin „The Return“.

Haimad se sice v roce 1999 rozpadli, ale o osmnáct let později došli k přesvědčení, že metalová scéna jejich nepřítomností o něco přichází, tudíž obnovili činnost. Ačkoliv plurál je v tomhle případě trochu nepřesný, jelikož epochu devadesátých let v současné sestavě zažil jedině kytarista Azradan, který k sobě přibral mezinárodní sestavu v podobě německého bubeníka M.D.B. a norského klávesisty Szhethila. Asi nejzajímavějším jménem je nicméně hostující Infaustus, bývalý člen Setherial a Diabolical, jenž aktuální EPčko s příznačným názvem „The Return“ nařval.

I přes účast někdejšího vokalisty Setherial se ale nejedná o nic, čemu byste měli věnovat pozornost. „The Return“ totiž nabízí zcela obyčejný, neoriginální, nevýrazný a v mnoha ohledech dost naivní klávesový black metal, jejž mohou pochválit snad jen úplní začátečníci anebo posluchači bez jakýchkoliv rozumných nároků na kvalitu.

Základ nahrávky tvoří čtyři skladby, z nichž ani jedna není ničím zajímavá. Opravdu dobré motivy aby jeden hledal lupou, ale nejspíš ani tak nenajde. S velkou dávkou rezervovanosti a pod mikroskopem neurazí čtvrtá „My Kingdom of Cold“, ale ani v jejím případě nejde nic skutečně záživného. Vlastně mě nebaví ani tenhle song, jen jsem to řekl, abych nevypadal jako ortodoxní nenávistník (odvozeno od výrazu hater). Haimad tak lze nejvíc přičíst k dobru jedině skutečnost, že jejich podání klávesového kinder black metalu není nijak zásadně kýčovité, tudíž vás to v případě poslechu ani nebude srát. Pokud tedy nepatříte k těm lidem, kdo dávají přednost nasrání před situací, kdy muzika není schopna vyvolat jakékoliv emoce, byť negativní.

Po základní čtveřici songů následují znovu úplně stejné čtyři songy, akorát v demo verzích. CD tedy de facto ukrývá jeden počin hned dvakrát vždy s trochu jiným zvukem. Kdo by si ale naivně myslel, že demo kabátek by mohl muzice pomoci, tak je naivní stejně jako sama muzika Haimad. Tyhle demo verze jsou nemlich to samé, jen je to o trochu tišší a lehce se změnil poměr slyšitelnosti jednotlivých nástrojů. Ve finále je to nicméně úplně stejná nuda.

Všehovšudy je tedy „The Return“ albem, které byste měli potichu ignorovat. Jednoduše předstírejte, že jste tuhle recenzi ani neviděli, protože tohle si vaši pozornost fakt nezaslouží.


Sühnopfer – Hic regnant borbonii manes

Sühnopfer - Hic regnant borbonii manes

Země: Francie
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 10.5.2019
Label: Debemur Morti Productions

Tracklist:
01. Invito funere (Introduction)
02. Pénitences et sorcelages
03. Hic regnant borbonii manes
04. La chasse gayère
05. Je vivroie liement
06. Dilaceratio corporis
07. L’hoirie de mes ancêstres

Hrací doba: 51:53

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Debemur Morti Productions

Sühnopfer je skupina, jejíž zapojení do našich recenzí jsem plánoval už delší dobu, protože mi prostě přišla hodně zajímavá. Proto mi přišlo docela vhod, že čerstvě vyšla nová a celkově třetí řadová deska „Hic regnant borbonii manes“, jelikož se tím pádem jednalo o dost jednoznačnou volbu, co naposlouchat a dát tomu u nás prostor. O to víc ovšem zamrzí, že tentokrát se nebude úplně chválit…

Minulé album „Offertoire“ vyšlo ke konci roku 2014 a vlastně docela potichu, přestože se pod album podepsal label Those Opposed Records a navzdory tomu, kdo za projektem stojí. Jednalo se však o velmi dobrou nahrávku, která dokazovala, že i melodický black metal lze zahrát kurva dobře, a šmrnc navíc tomu dodávala ještě medieval atmosféra. Ani nemluvě o tom, že Sühnopfer si díl pozornosti zaslouží i kvůli tomu, že jde o sólovou záležitost Ardraose, jehož si většina z nás bude pamatovat jakožto bývalého bubeníka a akordeonistu Peste noire. Ať už si o Peste noire nebo Faminovi myslíte cokoliv, pořád jde o vysoce zajímavou kapelu, která v životopise Ardraose (a nejen jeho) patří na přední místo, ačkoliv svůj otisk zanechal „pouze“ na dvou dlouhohrajících počinech „Peste noire“ a „La chaise-dyable“.

Vše tedy nasvědčuje tomu, že se je na co těšit, a proto jsem si „Hic regnant borbonii manes“ pouštěl s docela vysokým očekáváním. Toho, že mě album na první poslech zrovna dvakrát nezaujalo, jsem se úplně neleknul. Větší problémy jsem si začal uvědomovat v momentě, kdy už jsem do sebe pumpoval x-tý poslech a furt to se mnou nedělalo lautr nic.

Nemůžu si pomoct, ale „Hic regnant borbonii manes“ mi přijde jako strašně prázdná a hlavně vyprázdněná deska. Zahrané je to samozřejmě dobře, o tom se asi nemá smysl bavit, ale pod tou slupkou v tom není pranic zajímavého. Žádné pasáže, které by člověka chytly za prdel, žádné silné melodie, které by se vryly do paměti, žádná silnější atmosféra. Album působí strašně jednotvárně a tím pádem i docela bezobsažně, schází tomu jiskra. Svou roli v tom zcela jistě sehrává i nudný plochý sound, v němž se ztratí i ty náznaky, jež by jinak třeba měly nějaký potenciál.

Svůj pocit z „Hic regnant borbonii manes“ bych klidně přirovnal k jeho obalu. Na první pohled zdálky to vypadá dobře, působí to atmosféricky, ale jakmile člověk trochu zaostří, začne z toho strašně řvát počítačová chemie a ve finále to působí spíš uměle. Analogicky se to má i se samotnou hudební náplní. Formálně je vše v pořádku a vše nasvědčuje tomu, že by se mělo jednat o zajímavý počin, ale při bližším průzkumu člověk zjistí, že je to vlastně nemastné, neslané.

Všehovšudy tedy „Hic regnant borbonii manes“ nabízí padesát minut bezvýrazného a nevýrazného rychlého melodic black metalu, v němž posluchače z letargie vytrhne pouze občasné zvolnění, které nechá vzpomenout na středověký nádech „Offertoire“. Avšak co do blackmetalové složky, jež je primární náplní alba, u mě „Hic regnant borbonii manes“ úplně neobstálo. Nerad to říkám, ale za mě se jedná o docela výrazné zklamání, čekal jsem o hodně víc.


Bornholm – Inexorable Defiance

Bornholm - Inexorable Defiance
Země: Maďarsko
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 25.1.2013
Label: NoiseArt Records

Tracklist:
01. Fear of Wonders
02. Swordbearer
03. Flaming Pride and Inexorable Defiance
04. Walk on Pagan Ways
05. Archai Pale Visions
06. Throne of Crows
07. Moonlight Wanderer
08. Equinox
09. The Spiral Path
10. Fiery Golden Dawn
11. Towards the Golden Halls

Hodnocení:
Ellrohir – 7,5/10
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Před nějakým časem jsem byl pověřen hodnocením předchozího počinu této maďarské kapely. Že ten čas ale letí! Minulému albu s názvem “March for Glory and Revenge” byly v říjnu už tři roky. Nebudu zabíhat do detailů, protože zmíněná recenze nevyšla zde na Sicmaggot, přesto mi dovolte zde odcitovat alespoň svou tehdejší nosnou myšlenku – že je totiž pětičlenná parta Bornholm cosi jako “Moonsorrow východu”. Finské velikány viking folk metalu snad představovat nemusím, leda bych se znovu odkázal na svou jinou (ještě starší) myšlenku, že “když hrají Moonsorrow, tak se Valhalla otřásá v základech”. Nejspíš jsem se tehdy nechal unést víc, než co by si album bývalo zasloužilo, ale rozhodně jsem byl nadšen, tudíž není divu, že jsem podobně nadšeně skočil po možnosti recenzovat také novinku.

Jak šel čas, tak došlo v kapele hned ke dvěma změnám. Ta první méně významná (baskytaristi prominou) nastala na pozici oné “divné kytary se čtyřmi strunami”, která by sice každému chyběla, ale nikdo si jí obvykle moc nevšímá. S basou tedy muziku už netvrdí István “Saterion” Kosovics, ale Gyula “Hjules” Havancsák. K podstatnější rošádě došlo na postu zpěváka, kde chlapíka se zvučně seversky znějící přezdívkou Thorgor nahradil poněkud méně vznešeně znějící (nikoliv co se vokálního výkonu týká) Renfield. Popravdě asi bych si to sám od sebe neuvědomil, nebýt toho, že jsem se podíval na lineup. Buďto znějí oba dva tak podobně, anebo spíš jsem stará nepozorná hluchota. Vyberte si. Je pravdou, že u Thorgora jsem kdysi žehral na výrazný přízvuk v jeho angličtině, což mi tentokrát tolik nepřišlo.

Abychom dokončili výčet sestavy, tak kytarové duo Astaroth a Vozargh, doplněné bicmenem Dávidem Juhászem, zůstalo nezměněno. Astaroth je pak jediný člen, který pamatuje vznik v roce 2000, zbytek se kolem něj relativně často mění. Jména vám zřejmě nebudou nic moc říkat, žádný z nich žádnou zvlášť velkou díru do hudebního světa zatím neudělal. Přinejmenším ne coby muzikant – Astaroth a Hjules se totiž zároveň věnují coverartům, přičemž první si zapsal zářez například v podobě obalu pro “Carolus Rex” od Sabaton a druhý má v bohatém portfoliu jména jako Annihilator, Elevenking, Grave Digger či Stratovarius.

Toto má ale být hudební recenze a nikoliv věstník přátel grafiky, tudíž jaká je zde muzikální náplň? Zmítal jsem se na pochybách, zda si stát za tvrzením, že jde o “východní” Moonsorrow. V mnohých chvílích zmíněné srovnání poněkud kulhá na obě nohy. Myslím, že je to zejména v úrovni kláves – na rozdíl od finských protějšků nemají Bornholm ve svém středu “profesionálního” klávesáka a možná to hraje roli. Ne, že by bylo jejich podání špatné, ale tak majestátní jako v případě severského vzoru ty klávesy prostě většinu času nejsou. Nicméně jsou na druhou stranu pasáže, kde to zase Moonsorrow připomíná velice velmi – například song “Equinox” a zejména závěrečná část od ccca 3:30 s akustičtějšími pasážemi. A pak je tu zpěvákův vokál, který je místy přímo fantastický. Kytarové jádro kapely se činí též a ani k bicím nemám zvláštní výhrady.

Kombinací všech prvků, které Bornholm mohou nabídnout a předvést, dosahuje podle mého jejich tvroba vrcholu ve skladbě “The Spiral Path”, kterou bych opravdu na roveň nordickým králům Moonsorrow neváhal postavit. Zajímavý je naproti tomu druhý song “Swordbearer”. Specifické použití sborového zpěvu v něm mi totiž ihned evokovalo styl Ensiferum. Prvně mi to nedošlo, ale bližší pohled na název songu naznačuje zajímavé souvislosti…

Abych pořád jen nechválil, tak musím přiznat, že spousta skladeb, hlavně z první poloviny alba, mi víceméně splývá dohromady, tutíž se dá říct, že jde sice o technicky kvalitní, avšak poměrně nevýraznou tvorbu. To nahrazuje druhá část – jak už zmíněné songy, tak (téměř) závěrečná “Fiery Golden Dawn” s krásným klávesovým intrem, výrazným ústředním riffem a recitovanými psasážemi textu, ze kterých přímo sálá epičnost a majestát. Dojem potrhuje následující nádherná atmosférická instrumentálka “Towards the Golden Halls”, která mě vždycky nutí začít si pískat ještě nějaký kontrapart, kterým bych doplnil úžasnou atmosféru okamžiku. Perfektní outro, kterým končí běžná verze alba. Bonus nabízí ještě dva tracky, z nichž druhý je “Valhalla”, cover od Bathory, jež je bezpochyby jedním z výrazných vzorů maďarské kapely. Ostudu rozhodně neudělali.

Bez dvou minut a dvou vteřin hodina viking folk metalové hudby se poslouchá dobře. Občas sice trošičku sklouzáváme k průměrnosti, ale pořád je to kvalita a příjemný poslech. Nesáhnu tentokrát tak (a zřejmě taky poněkud nesmyslně) vysoko, jako když jsem hodnotil “March for Glory and Revenge”, ale “Inexorable Defiance” je určitě důstojným nástupcem, v mnohém snad i lepším. Rozhodně je možné udělat si čárku za kvalitní viking metal a kvalitního reprezentanta maďarské metalové scény, která má světu co nabídnout.


Další názory:

Ono to samo o sobě není vyloženě zlé, přesto má “Inexorable Defiance” jednu obrovskou slabinu, a sice že spíš než jako vlastní svébytná deska zní, jako kdyby Bornholm prostě posbírali jeden kousek od všech svých oblíbených kapel a všechno pak splácali na jednu hromadu – a ejhle, opus je na světě. Bohužel, není. Dá se to poslechnout, je to relativně příjemná nahrávka, která ovšem nenabízí ani inovativní přístup, ani alespoň zábavné podání již slyšeného. Člověk si to pustí, v pohodě to i doposlouchá, ale nic extra mu to nedá, a až kotouček s “Inexorable Defiance” v drážkách dohraje, půjde posluchač zase o dům dál hledat nějaký trochu kvalitnější melodický black metal. Tohle je jenom průměr s ambicí – a takových alb dnes vycházejí desítky, ne-li stovky.
H.


Cradle of Filth – The Manticore and Other Horrors

Cradle of Filth - The Manticore and Other Horrors
Země: Velká Británie
Žánr: gothic / melodic black metal
Datum vydání: 29.10.2012
Label: Nuclear Blast Records / Peaceville Records

Tracklist:
01. The Unveiling of O
02. The Abhorrent
03. For Your Vulgar Delectation
04. Illicitus
05. Manticore
06. Frost on Her Pillow
07. Huge Onyx Wings Behind Despair
08. Pallid Reflection
09. Siding with the Titans
10. Succumb to This
11. Sinfonia

Hodnocení:
Ježura – 7/10
Kaša – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Kdykoli vyšlo nové album Cradle of Filth, nevyvolalo to ve mně žádné rozjařené emoce a ani tohle nebylo výjimkou. Nikdy jsem je nezbožňoval, nikdy jsem je ani potají neproklínal, a můj náhled na ně by se dal popsat velmi snadno – prý kdysi dobrá kapela, od které se mi libí pár skladeb, a tím to hasne. Zbytek tvorby z nového tisíciletí pak osciluje mezi pojmy velmi špatný a ještě poslouchatelný a jde hodně mimo mě, takže jediným, co pro mě činí Cradle of Filth alespoň trochu zajímavou kapelou, je angažmá Marthuse za bicími. Od novinky “The Manticore and Other Horrors” jsem tedy nečekal nic jiného, než že mi to opět prohučí ušima a s trochou štěstí nezanechá větší škody, než se povedlo podivnému obalu a děsně pošahaným promo fotkám. Jenže čas od času se stane, že člověka nějaká deska navzdory všem předpokladům překvapí, a přesně to je případ “The Manticore and Other Horrors”…

Vypadá to totiž, že Cradle of Filth konečně dostali rozum, upustili od ambicí na tvorbu monumentálních děl, která tu více, tu méně, ale pořád ošklivě padala na hubu, a rozhodli se to pro jednou udělat relativně jednoduše a poctivě, aniž by se však zřekli svých poznávacích prvků. Novinka je totiž poměrně přímočará deska, což je po všech těch nepříliš zdařilých pokusech o něco většího neuvěřitelně osvěžující. Celková stopáž alba se bohudík zastavila kousek za jednapadesátou minutou, přičemž jednotlivé skladby se pohybují mezi čtyřmi a šesti minutami. To je za zde naplněného předpokladu, že je alespoň trochu co poslouchat, přesně tak akorát, aby se posluchač nezačal nudit. Dalším důkazem návratu nohama na zem je potom fakt, že muzika, s jakou se Cradle of Filth na novince vytasili, má takový trochu neurvalý punkový šmrnc a energii a místy je zatraceně chytlavá, což se o většině tvorby z posledních let rozhodně říci nedalo. Funguje to na výbornou a je to jeden z hlavních atributů, které přidávají “The Manticore and Other Horrors” na atraktivitě.

Tenhle charakter je dílem především kytary Paula Allendera, a já musím uznat, že její majitel odvádí velmi slušnou práci. Kytarové linky jsou jasně čitelné, většinou jim nechybí drive a celé to působí celkem přirozeně a živě. Dost podstatný vliv na to má ale také skutečnost, že kytarám nepřekáží hory symfonického balastu, takže mohou vyniknout v plné šíři (…kytarové album? Zcela určitě!). Aby však nedošlo k mýlce, orchestrální party jsou na desce pochopitelně přítomny, jen nehrají tak zásadní roli. Proti ostatním nástrojům jsou spíše v pozadí a do výsledku promlouvají jen jemně, ovšem nakonec to působí neskonale lépe, než všechny ty desky, kde v touze po epickém zvuku orchestr požere zbytek nástrojů a zbude jen nadýchaná vata. Za to palec hodně nahoru, konečně to někomu došlo. Krom klasických symfonických partů ale desku obohacují také další zvuky, o kterých si netroufám tvrdit, jestli jsou dílem kláves, nebo jsou to čisté samply. Tím mám na mysli hlavně východně znějící etnickou vložku, která je dokonale slyšet třeba v takové “Manticore” nebo vyloženě robotický start “Huge Onyx Wings Behind Despair”. Na ploše celého alba je toho víc, opět to působí velmi svěže a celek to příjemným způsobem ozvláštňuje.

Je tedy zřejmé, že se Cradle of Filth podařilo stvořit opravdu zdařilý základ pro dobrou desku. Zbývá však otázka, nakolik se ty kvality promítly do jednotlivých skladeb, neboť zdůrazňovaná přímočarost a ostatní aspekty s ní spojené přesouvají těžiště významu právě ke konkrétním skladbám na rozdíl od desek, kde výsledný dojem plyne spíše z alba jako celku. A já mám radost, že mohu prohlásit, že ani tady Cradle of Filth neselhali. Jistě, je tu několik slabých kusů (úplně mě nepřesvědčila třeba taková “Illicitus”), ale i ty nepříliš zdařilé skladby obsahují dobré momenty a nejsou vyloženě špatné, což je oproti letům minulým obrat o 180° k lepšímu. Naproti tomu taková “Siding with the Titans” je dost možná nejlepší skladbou, kterou Cradle of Filth napsali od dob desky “Midian”, titulní “Manticore” je rovněž velice podařená a ani ostatní na tom nejsou o moc hůř. Zajímavé ale je, že mi některé opravdu dobré pasáže nepatrně připomněli konkrétní momenty z dílny Carach Angren nebo The Vision Bleak a nemám tušení, jestli se jedná skutečně o inspiraci, nebo jestli Cradle of Filth dospěli k podobnému výrazivu sami. Faktem však zůstává, že i takové pasáže ze zbytku nijak zvlášť nevyčnívají a hlavně jsou dobře provedené.

Posledním důležitým faktorem tak zůstává projev vokalisty Daniho Filtha. Je pravda, že jeho hlas už dávno není, co býval, a na “The Manticore and Other Horrors” je to dobře slyšet. K tomu mi připadá, že v některých případech je jeho jekot velmi samoúčelný a danou část skladby spíše sráží než naopak. Na druhou stranu to ale není zas až taková hrůza a Daniho hlas se k tomu všemu pořád nějakým zvláštním způsobem hodí. Navíc mě jako už několikrát v minulosti opět dostalo jeho vynikající frázování, takže nakonec ani vokální stránka alba není špatná, i když se nemohu zbavit kacířské myšlenky, že kdyby desku nazpíval někdo jiný, bylo by to ještě o něco lepší.

Už je to tak, vážení, Cradle of Filth natočili po dlouhé době dobrou desku. Jistě, všechny ty klady, které jsem v recenzi vypíchl, neplatí celých padesát jedna minut a třicet čtyři vteřin nonstop a “The Manticore and Other Horrors” není ani nijak zvlášť geniální dílo. Lehký odér výjimečnosti je z ní ale stejně cítit a hlavně – postrádá výrazné zápory a na rozdíl od všech svých předchůdců, se kterými jsem měl tu čest, mě pořád baví. I když jsem se tedy původně těšil, jak tohle album sestřelím, nemám jinou možnost, než hodnotit rovné dva body nad průměr, což není vůbec málo, a rozhodně víc, než bych byl ještě před měsícem ochoten připustit. Dobrá práce!


Další názory:

Představovat britské Cradle of Filth je snad úplně bezpředmětné. Kdysi originální kapela, která se k dnešním dnům změnila v jednu z těch nejdiskutovanějších na tvrdě metalové scéně, přichází na scénu se svým jubilejním desátým studiovým albem. “The Manticore and Other Horrors” je (sice pořád lehce nerozvážným) krokem k lepším zítřkům, ale když si vzpomenu na předchozí, neskutečně vyčpělé “Darkly, Darkly, Venus Aversa”, tak se mi ježí chlupy po celém těle ještě teď. Oproti tomu novinka brnká na tvrdší strunu a jednoznačným plusem je zpřehlednění skladeb a zkrácení stopáže, díky čemuž se “The Manticore and Other Horrors” stalo lépe stravitelným a jeho poslech nebyl takovým utrpením jako na několika posledních deskách. To všechno jsou jen kosmetické změny, obecně vzato se nic nezměnilo a temný symfonický metal si užijou všichni příznivci do sytosti i na aktuálním počinu. Nejsem naivní, abych očekával, že se Cradle of Filth ještě někdy vrátí ke svým klasickým dílům, takže jim aktuální hudební polohu věřím a považuji ji za přirozený vývoj. Oproti nedávné minulosti však konečně dokázali přijít s celkem vyrovnaným materiálem, s čímž jsem měl zejména na “Godspeed on the Devil’s Thunder” veliký problém. Několik slabších momentů se pořád ještě našlo, třeba stupidní odrhovačka “Nightmares of an Ether Drinker” z limitované edice, ale i s tím se dá žít. Očekávání byla těžce pod bodem mrazu a nakonec to nedopadlo zas tak špatně. Kdo ví, třeba se s Marthusem v řadách opravdu blýská na lepší časy, přestože dosavadní počiny tomu příliš nenasvědčovaly, tak “The Manticore and Other Horrors” ve mně vzbudilo slabou naději.
Kaša


Cradle of Filth – Evermore Darkly…

Cradle of Filth - Evermore Darkly...
Země: Velká Británie
Žánr: gothic / melodic black metal
Datum vydání: 17.10.2011
Label: Peaceville Records

Tracklist:
01. Transmission from Hell
02. Thank Your Lucky Scars
03. Forgive Me Father (I Have Sinned) – Elder Version
04. Lilith Immaculate (Extended Length)
05. The Persecution Song – Elder Version
06. Forgive Me Father (I’m in a Trance)
07. The Spawn of Love and War – Elder Version
08. Summer Dying Fast (“Midnight in the Labyrinth” breadcrumb trail)

Odkazy:
web / facebook / twitter

V případě minialba “Evermore Darkly…” je naprosto stěžejní otázkou to, jaký má tento počin smysl, zdali vůbec nějaký. Uznávám, je pravda, že já osobně obecně zcela jednoznačně upřednostňuji dlouhohrající desky před jakýmikoliv neřadovými nosiči, ale když je kapela (stále se ještě bavíme obecně) schopna i v rámci EP (dema, singlu, proma,…) nabídnout i na malé ploše něco opravdu zajímavého, rozhodně si dám říct, ne že ne, rozhodně existují i minialba, na která budu přísahat, dokud nechcípnu.

Co však týče nejnovějšího počinu Cradle of Filth (rač si všimnout, milý čtenáři, že nyní už opouštíme obecnou rovinu a začínáme se věnovat pouze problematice našeho dnešního konkrétního subjektu), mám nutkání na rovinu napsat, že zde je ten smysl když ne žádný, tak přinejmenším alespoň hodně malý, ba přímo docela maličký. Že to přeháním? Co vás nemá, však považte sami – z osmi přítomných položek (bavíme-li se pouze o prvním disku, přiložené koncertně-dokumentárně-klipové DVD teď ponechme stranou) stojí za pozornost možná tak tři (a to ještě pozor na jednu věc – “stojí za pozornost” není ekvivalentem “je dobrá”!), čili ani ne polovina, což je dle mého názoru nestydatě málo. Ale vezměme to popořádku…

Hned první věc, intro “Transmission from Hell”, patří mezi ty dočista zbytečné. Kde jsou ty časy, kdy všechna intra/outra/intermezza byla jednou z nejsilnějších zbraní Cradle of Filth? Já vám to povím – hluboko v minulosti. “Transmission from Hell” je hovadina absolutně o ničem, požádejme tedy o moc věhlasného pana Skipa a pojďme se podívat na zoubek druhému kousku “Thank Your Lucky Scars” (opravdu by mne zajímalo, jestli je podobnost názvu s kultovním bijákem “My Lucky Stars” Jackieho Chana čistě náhodná nebo ne (smích)). Toto je právě jedna z těch písniček, které zde za pozornost stojí, a to z jednoho jednoduchého důvodu – jedná se o zbrusu nový, doposud nevydaný song. Hudebně je to taková ta klasická “krejdlofka”, čili zhola nic nového pod Filthovským sluníčkem, ale špatné to není, to neříkám. Asi nejvýraznějším momentem je lehce atypické kytarové sólo okolo tří a půl minut, ale celkově jde o docela slušnou věc.

Další ty dvě zajímavé písně se skrývají na pozicích číslo 6 a 8. V prvním případě se jedná o diskotékový remix skladby “Forgive Me Father (I Have Sinned)”, krásně překřtěný na “Forgive Me Father (I’m in a Trance)”. Abych řekl pravdu, tohle je nejzábavnější a nejlepší, co celé “Evermore Darkly…” nabízí. Na brutální remix “Pervert’s Church (From the Cradle to Deprave)” ze slavného ípka “From the Cradle to Enslave” to sice zdaleka nemá, ale i tak tahle tuc-tuc verze svou předlohu “Forgive Me Father (I Have Sinned)” s přehled drtí na plné čáře a mně osobně se líbí mnohem víc než originál. Snad aby se Cradle of Filth dali na disko, možná by pak měli větší koule (smích).

Onou poslední pozornosti-hodnou položkou je jakési cosi, co se skrývá pod názvem “Summer Dying Fast (‘Midnight in the Labyrinth’ breadcrumb trail)”, což je v překladu ochutnávka z čistě orchestrálního počinu “Midnight in the Labyrinth”, který by Cradle of Filth měli vydat v příštím roce. Nejsem si však moc jistý výsledkem, neboť předělávka “Summer Dying Fast” mě tedy nijak extra nepřesvědčila. Ale možná to bude i tím, že já obdobné orchestrální mumbo-jumbo voloviny nemám moc v lásce (Všímáte, jaká se z toho stala poslední dobou na metalové scéně móda? Když já osobně dostanu na něco podobného chuť, pustím si radši kvalitní soundtrack nebo opravdovou klasiku od lidí, kteří tomu rozumí, tyhle podměráky od metalistů, kteří třeba jinak svůj původní žánr mohou hrát jako králové, moc nemusím.), ale uvidíme, jak to dopadne celé. Neposlouchatelné to není a podle jednoho songu těžko soudit.

To bychom měli probrané ty slušné vály (s výjimkou “Transmission from Hell”), nyní se pojďme v rychlosti podívat na zbytek, který – a to říkám předem – stojí za prd. Jednak je to prodloužená verze písně “Lilith Immaculate” z poslední řadovky “Darkly, Darkly, Venus Aversa”. A to je s prominutím opravdová blbost, protože už ta původní, šestiminutová podoba mi přišla až příliš dlouhá, natožpak když to má o další dvě minuty navíc. Dobře, pojďme dál, zbývají nám ještě tři položky, jejichž hodnocení můžeme bez ostychu spojit dohromady…

…jedná se totiž jakési “Elder Version” tří písniček z už jednou zmiňované “Darkly, Darkly, Venus Aversa”“Forgive Me Father (I Have Sinned)”, “The Persecution Song” a “The Spawn of Love and War”. Ve skutečnosti jsou to něco jako demosnímky, takže další zbytečnost. Tohle vydávání tisíců verzí jednoho songu jsem nikdy nechápal. Zábavné to není, pokud to má být něco jako “oprava”, tak to neměli před rokem vydávat tak, jak to vydali; pokud to má být jakože pro fanoušky, tak mě osobně to nezajímá – chci slyšet písně tak, aby měly význam na desce a splňovaly záměr autora, všechny tyhle alternativní podoby jsou mi volné jako dědečkovy trenýrky. Ne, že by tyto “stařecké verze” byly nějaké výrazně horší (nebo lepší) než ty už známé, jsou prostě jenom zbytečné. Na jednou stranu uznávám, že jsou o něco syrovější, což je pro někoho jako já na poslech příjemnější, na druhou stranu však absolutně postrádají jakýkoliv albový koncept, tudíž jenom takto na EPčku vyznívají poněkud do ztracena.

Co si tedy o celém “Evermore Darkly…” myslet? Že je to tak trochu zbytečná věcička? Přesně tak! Nejskalnější fanoušci Cradle of Filth to asi vezmou, vlastně o tom ani moc nepochybuji, ale ostatní to mohou s klidem ignorovat. Jestli něco, tak si (i když to jako příznivec originálních nosičů říkám nerad, ale v tomhle případě to za koupi vážně nestojí) na YouTube pusťte “Forgive Me Father (I’m in a Trance)”, případně ještě “Thank Your Lucky Scars” a nic jiného vás nemusí zajímat. Ze všech EP, které prozatím Cradle of Filth vydali, je “Evemore Darkly…” jednoznačně nejnudnější a nejzbytečnější…


Chthonic – Takasago Army

Chthonic - Takasago Army
Země: Taiwan
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 6.7.2011
Label: ULoud Music / Spinefarm Records

Tracklist:
01. The Island
02. Legacy of the Seediq
03. Takao
04. Oceanquake
05. Southern Cross
06. Kaoru
07. Broken Jade
08. Root Regeneration
09. Mahakala
10. Quell the Souls in Sing Ling Temple

Hodnocení:
H. – 8/10
Earthworm – 9/10

Průměrné hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Bezesporu nejznámější taiwanská metalová skupina Chthonic tentokrát své příznivce nenechala na novou desku čekat dlouhé čtyři roky, jako tomu bylo v případě poslední “Mirror of Retribution”, tentokrát těmto vyslancům exotické metalu stačila jen polovina této doby, aby dali dohromady nový materiál pod souhrnným názvem “Takasago Army”. Co nás teď nás nejvíce zajímá, je samozřejmě to, jak se kapele ta jejich novinka vyvedla.

Úvod obstarává klidné a velice povedené intro “The Island” s patřičně asijskou náladou, což je, myslím si, jenom dobře, protože právě v exotice (z našeho pohledu) spatřuji jeden z hlavních důvodů, proč Chthonic věnovat svou pozornost. Hned poté se rozjede první klasický song “Legacy of the Seediq”. Zasvěcené ihned kopne podobnost názvu s šest let starou deskou “Seediq Baale”, což samozřejmě není náhoda, jelikož “Takasago Army” je závěrečnou částí trilogie, jež započala právě se “Seediq Baale”.

Co se týče samotné hudební náplně, “Legacy of the Seediq” jasně ukazuje, že Chthonic nehodlají ponechat cokoliv v náhodě a sází přesně na to, co od nich většina lidí asi očekává – chytlavý black metal melodičtějšího ražení a s využitím kláves a samozřejmě i exotických nástrojů. I když by se možná podle tohoto výroku mohlo zdát, že Chthonic jen kopírují to, co předváděli v minulosti, není to tak úplně pravda. Čtveřice pánů a jedna děvčica jsou naštěstí natolik chytří, že i přes nevybočování z nastolené cesty nepřešlapují na místě. Tu svou formulku, do níž vklouzli nejpozději s v jejich kariéře přelomovým “Relentless Recurrence” z roku 2002, neustále pilují a obrušují do co nejlepší podoby a nejlepšího tvaru. Dalo by se také říct, že nahrávky Chthonic tím pádem nepřinášejí progresi po stránce stylu, nýbrž posun dopředu co do kvality. A to také ve své podstatě není špatný přístup, protože díky tomu posluchač ví, co na něj čeká a co také dostane, tudíž se nemusí obávat žánrových kotrmelců, které by mu třeba nemusely být po chuti, avšak zároveň se nestane, že by alba Chthonic byla všechna na jedno brdo a kapela se tím pádem nestává plagiátem sebe sama.

Chthonic mají tu schopnost, že dokáží pro singly vyhmátnout ty nejzajímavější položky na albech. Stačí připomenout jen hitovou fofrovačku “Forty-Nine Theurgy Chains”“Mirror of Retribution”. Ani “Takasago Army” není výjimkou. Jako první byla vypuštěna “Takao”, která – kromě svých hudebních předností – zaujme především použitím vlastního jazyka v refrénu (pokud mám správně informace, mělo by se jednat o mandarínštinu) – a to hlavně díky tomu, že tomu tak je i na anglické verzi “Takasago Army”. Všechny desky Chthonic totiž vycházejí ve dvou jazykových verzích – mandarínsky (= čínsky) pro asijský trh a anglicky pro Evropu a Severní Ameriku. Právě tento refrén v “Takao” patří mezi vrcholné momenty nahrávky, především díky tomu, že jde o velice oživující prvek. A když už jsme u těch jazyků… já osobně bych byl radši, kdyby se i v Evropě dala sehnat rovněž čínská verze, protože mi přijde mnohem zajímavější. Někde pokoutně v hlubokých vodách internetu jsem si ji sehnal a baví mne o dost více. Zpěvák Freddy Lim (alias Left Face of Maradou, upřednostňujete-li umělecká jména před občanskými) přece jenom řve dostatečně srozumitelně, tudíž je ten rozdíl opravdu patrný (samotná muzika je ale na chlup stejná, nebojte).

To už jsme však docela hodně odbočili, takže rychle zpátky k tématu singlů. Tím druhým se stal v případě “Takasago Army” song “Broken Jade” (tak mě napadá, že když pořád poslouchám tu čínskou verzi, měl bych tu i názvy alb a písniček psát v těch jejich klikyhácích, ale vzhledem k tomu, že čínsky opravdu neumím a prohlížeče většiny z nás by to stejně nerozluštily, zůstaneme přece jenom u anglických názvů). Oproti zbytku nahrávky jde tenhle kousek s rychlostí dolů, za to však sbírá body na své rozmáchlosti a epičnosti (bez známky patosu!), zejména začátek zní opravdu mocně. Za nutné rovněž považuji pochválit excelentní, docela originální a velice zajímavé zpracování klipu. Jednoznačně nejlepší video kapely!

Z dalších skladeb si dle mého skromného názoru zaslouží vypíchnout “Oceanquake”, která obdobně jako “Broken Jade” nabízí tu epičtější polohu hudby Chthonic. Po pomalejším úvodu se sloky nejdříve tváří docela náklepově, ale nebojte se, klávesy a melodie nastoupí vcelku brzy. Ve své druhé polovině se písnička zvrhává v opravdu majestátní kus a musím uznat, že to zní opravdu skvěle. Za zmínku dále dozajista stojí předposlední “Mahakala” s výtečným chytlavým refrénem.

Vzato kolem a kolem je “Takasago Army” počinem, jenž opět posouvá snažení svých tvůrců o kousek dopředu. Když si pustíte nahrávky Chthonic po sobě, zjistíte, že kapela se postupem času zbavuje všech neduhů, jaké jejich starší tvorba měla, snaží se (a vcelku úspěšně) rezignovat na přítomnost hlušších míst a naopak postupně vyzdvihává to, co je na její muzice zajímavé, a umně to rozvíjí. Výsledkem je další výborné album. Co chtít víc? Můžeme s klidným srdcem prohlásit, že Chthonic už dnes patří na špici klávesového melodického black metalu. A to je, myslím si, velice pěkné uznání.


Další názory:

Taiwanské bouři Chthonic se opět podařilo překonat se a tentokrát přinesli desku, která mi dokázala nakopat prdel ještě víc než jejich předchozí “Mirror of Retribution”. Nebojím se říct, že žádná skladba není slabá a už vůbec ne nudná. Je tu všechno, co už jsme od nich mohli slyšet – výtečné a dynamické vokály, geniální riffy, skvělá atmosféra (už jenom intro “The Island” ve mně spustilo vlnu extáze) – ale ještě mnohem lepší než kdy dřív. A nemůžu zapomenout ani na tradiční a orientální prvky. Možná je to jen zdání, ale myslím, že se tu těch asijských zvuků nachází ještě o něco víc než na minulých albech. Mezi nimi jednoznačně vede moje oblíbené er-hu, čínský dvojstrunný smyčcový nástroj, každopádně orientálním hitmakerem se tu stal čínsky zpívaný refrén v klipovce “Takao”. Prostě úžasná záležitost. A takové perličky doplňující atmosféru se objevují ve více skladbách – například mluvené slovo nebo ženský vokál. O tom se ale nedá jen tak klábosit, to prostě musíte slyšet. Trochu lepší devítka.
Earthworm