Archiv štítku: melodic death metal

Gian – All Life Erased

Gian - All Life Erased
Země: Finsko
Žánr: melodic death / thrash metal
Datum vydání: 20.2.2015
Label: Inverse Records

Hrací doba: 38:57

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Inverse Records

Finská pětice Gian na své debutové album čekala dost dlouhých deset let, což pro někoho není zas taková doba, ale když si člověk vezme, že v dnešní uspěchané době je skupina schopna nahrát album v takřka domácích podmínkách a děje se tomu tak i několik měsíců po jejím vzniku, tak je to zatraceně dlouhé období. Těžko říct, co se s kapelou dělo v průběhu její první desetiletky, ovšem pětice demosnímků, z nichž ten první vyšel hned v roce 2006, tedy rok po zrození Gian, značí, že tvůrčím nedostatkem netrpěli. No, to je fuk, hlavní je, že debut „All Life Erased“ je venku, a ještě důležitější je, že není vůbec špatný.

Víte, když se nějaká neznámá kapela začne ohánět kombinací melodického thrashe a death metalu, tak si okamžitě vybavím kopírku Children of Bodom a Norther. Tedy ne úplně ve všech případech, ale když k výše uvedenému vezmu v potaz, že daná skupina pochází z Finska, tak už je tato asociace vcelku pochopitelná, protože ony ty severské kapely mají svůj vlastní zvuk, a nevím, do jaké míry se to v nich projevuje automaticky, a na kolik se jen snaží následovat cestičku těch nejúspěšnějších. Abych to ale nějak rozumně rozsekl, tak na obranu pětice z Suolahti uvádím, že taková laciná kopírka se na „All Life Erased“ nekoná. S těmi melodiemi to není tak žhavé a všudypřítomné klávesové výplně se nekonají, díky čemuž je „All Life Erased“ zdravě agresivním počinem, jemuž ani ta death metalová brutalita a zběsilost není úplně cizí.

Je tak vcelku jasné, že když kapela kombinuje thrash a death metal, tak prim hrají dvě věci. Nabušená rytmika a ostré kytarové riffy. Ty určitě nebudou aspirovat na ocenění za nejoriginálnější přístup k thrashové tvorbě, ale v rámci stylu, který se Gian poměrně hloupě snaží místy osvěžit využitím melodického vokálu zpěváka Jampeho, se toho zas tak moc vymyslet nedá. Hlavní je, aby oba tyto prvky dohromady hrály a držely neoddělitelně u sebe. No, a protože se s tímto Gian vypořádali na poměry debutového alba relativně úspěšně a navrch přidali energické písně, které dobře šlapou, tak můžu říct, že společný čas s „All Life Erased“ jsem si docela hezky užíval.

Po celých 40 minut Gian nezpomalují a předkládají k poslechu jeden rychlejší vál za druhým. Přestože to zní na ploše regulérní řadovky poměrně jednotvárně, tak díky hitovkám jako „Traumm“, „Burn“ či „Pain and Pleasure“ je „All Life Erased“ záležitost, která nudí mnohem méně, než by se na první pohled mohlo zdát. Písně se pohybují někde kolem tří minut, což je tak akorát, aby se předvedlo to hlavní a nezačalo se to do nekonečna opakovat a je tomu tak dobře. Vždyť právě ty nejúdernější songy se do palice zatínaly přirozeněji než příkladně „Self-Immolation Party“ s méně předvídatelnou strukturou stavěnou na pomalejším tempu.

Neříkám, že Gian jsou kapela, na kterou dnešním dnem nedám dopustit, ale jako takové cvičení na severský pohled na thrash metalovou scénu s příměsí death metalových partů funguje „All Life Erased“ bez větších obtíží.


Hinayana – Endless

Hinayana - Endless
Země: USA
Žánr: melodic death / doom metal
Datum vydání: 28.8.2014
Label: selfrelease

Hrací doba: 29:37

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Hinayana

V dnešní minirecenzi si tentokrát představíme velmi mladou a začínající skupinu. Ačkoliv, tohle je jeden z těch případů, kdy pojmenování „skupina“ asi není úplně na místě, jelikož uskupení Hinayana začalo jakožto jednočlenný projekt Caseyho Hurda, jenž v létě 2014 vypustil do světa prvotní ukázku své tvorby v podobě demosnímku s názvem „Endless“. Od té doby však dle všeho pracuje na tom, aby Hinayana povýšil na plnohodnotnou kapelu se stálou sestavou a formace se mohla vydat i koncertovat a také se pustit do příprav řadové desky. Na závěr naší obligátní úvodní omáčky dodejme ještě jednu věc, kterou je slušnost zmínit, a sice že domovinou Hinayana je město Austin v Texasu ve Spojených státech amerických.

Než se ale věci v táboře Hinayana pořádně rozhýbou (prvního spoluhráče už Casey Hurd dle Facebooku kapely našel), pojďme se podívat na to, co naznačuje onen zmiňovaný demosnímek „Endless“. Na něm se Hinayana představuje jakožto poměrně vyzrálá formace, protože přítomný materiál, jenž nabobtnal na celou půlhodinku hracího času, nevykazuje takové ty typické dětské bolístky, technické nedokonalosti anebo skladatelskou nejistotu. Nemám tušení, zdali má Casey Hurd nějaké hudební zkušenosti z minulosti nebo ne, ale to je ve finále nakonec vcelku jedno, protože hlavní je fakt, že „Endless“ zní až překvapivě suverénně, jistě a sebevědomě. Což je samozřejmě velice příjemné zjištění.

Doposud nezodpovězenou otázkou však zůstává, jakýže styl by měl člověk od Hinayana očekávat. Jistě, mně je jasné, že jste si to už přečetli v informačním boxu na straně, ale i tak by určitě i v recenzi mělo zaznít, že jedná o kombinaci melodického death metalu a doom metalu. Poměrně zajímavé je to, že hudba Hinayana nezní nějak zvlášť zámořsky a mnohem blíže má k evropskému podání stylu, což by ale vlastně nemuselo být až takové překvapení, protože tenhle žánrový mix je spíše evropskou doménou. Stejně tak vás asi na zadek neposadí fakt, že se zvuk Hinayana dost blíží především severské scéně a že skupiny typu Insomnium (a Finsko obecně) z toho cítit jsou. Nicméně se mi líbí, že to podání Hinayana je oproštěno od takové té typické finské uplakanosti (pardon, ono se tomu vlastně říká melancholie), díky níž mě tohle nikdy moc nebralo.

Naproti tomu u Hinayana tu ubrečenost necítím, čehož si cením stejně jako faktu, že se to obešlo bez tklivých čistých vokálů a jede se pouze v hrubě death metalovém growlingu. Výsledkem je tedy vcelku sympatický doom metal s vysokým podílem kytarových melodií, které jsou mnohdy docela povedené, což je ostatně znát třeba hned v úvodní titulní skladbě. Skoro by se až chtělo říct, že má autor své vzory dobře nastudované a snaží si od nich brát to nejlepší.

Každopádně, jako celek je „Endless“ určitě povedeným počinem, jenž i přes debutový a demáčový status dokáže obstát. Neříkám, že teď nebudu moct dospat kvůli další tvorbě, to zase ne, ale dojem mám z toho pozitivní dojem a příznivcům žánru to lze doporučit…


Thurisaz – The Pulse of Mourning

Thurisaz - The Pulse of Mourning
Země: Belgie
Žánr: melodic death / doom metal
Datum vydání: 31.3.2015
Label: Sleaszy Rider Records

Hrací doba: 44:08

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Morbid PR

Belgická smečka Thurisaz je jednou z těch mnoha, ke kterým jsem dlouhou dobu nedokázal zaujmout nějaký výraznější postoj. Jejich hudbu jsem znal jen z pár skladeb a svého času mi to nepřišlo jako materiál, jímž bych chtěl plnit svůj playlist. Nicméně je i jednou z toho mála, k nimž jsem jej nedokázal zaujmout ani po důkladnějším seznámení s jejich tvorbou a to říkám i navzdory tomu, že je všechno, jen ne špatná.

Předchozí tři alba, která má pětice ze Západních Flander na kontě, mě až na pár výjimek docela minula, proto se zaměřím pouze na letošní počin „The Pulse of Mourning“ a vynechám jakékoliv ohlížení do historie kapely. Na první pohled mě zaujala velmi čistá vizuální presentace – bílý přebal zdobí jednoduchý motiv větvoví, přičemž logo kapely jej nijak zvlášť nenarušuje, ačkoliv by se obálka obešla i bez něj. Na první dojem tak působí svěže, moderně. A docela stejný dojem na mě udělala i samotná hudba.

Zároveň mě trkl do očí zajímavý tracklist, jemuž vévodí pětice skladeb, ovšem doplněná o čtveřici doplňujících kompozic – dvojdílného intra „Longing…“ „… for a Change“ a dvou intermezz. Rozjezd „The Pulse of Mourning“ je tak poněkud delší, jakkoliv druhá část intra je slušná sypačka. Škoda, že na ni zbytek alba nijak nenavazuje a netvoří kompaktnější celek. Relativně malou plochu vyhrazenou „plnohodnotným skladbám“ nakonec ještě snižuje závěrečná „Stargaze“, která je rovněž ze zbytku desky poněkud vytržená, a působí tak spíš jako outro.

Kolem a kolem tak „The Pulse of Mourning“ působí spíš dojmem alba, které se na první pohled snaží o něco jako koncept, jejž ale boří už jen svojí samou podstatou, protože na sebe jednotlivé písně a mezihry nijak nenavazují, nejsou výrazněji logicky provázány a postrádají nosnou myšlenku. Víc než co jiného tak deska připomíná čtveřici skladeb proloženou několika drobnějšími nápady. Na druhou stranu, samotným skladbám není v zásadě co vytknout.

Jednotlivé písně nepostrádají parádní motivy, se kterými postupně pracují, ani pestrou paletu nástrojů a vokálů. Songy jsou barvité, nestagnují, je radost je poslouchat. Thurisaz kouzlí klidnou, smířlivou atmosféru stejně snadno, jako doslova odnikud sypou agresivní pasáže, na něž by si člověk v živém podání vyšrouboval hlavu z páteře. O technickém zpracování a křišťálové produkci, jež zároveň není sterilním paskvilem, toliko častým neduhem současných alb, snad raději ani nemluvě.

Čtveřice jednotlivin mě tedy baví, ale jako celek „The Pulse of Mourning“ pro mě postrádá hlubší smysl. To mi vzhledem ke kvalitám alba přijde jako mrhání talentem a nápady – nemluvě o tom, že ty načaté v intrech (ten nástup a následná smršť ve „… for a Change“!) by stálo za to roztáhnout na větší plochu a namísto toho vyhodit třebas zbytečný závěr i nijakou čtyřminutovou „Tangram“. Pak by celek působil jistěji, sevřeněji a výsledný dojem by byl silnější. Bohužel, takhle album provází hořká pachuť, která poslech zbytečně kazí.


Soilwork – The Ride Majestic

Soilwork – The Ride Majestic
Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 28.8.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. The Ride Majestic
02. Alight in the Aftermath
03. Death in General
04. Enemies in Fidelity
05. Petrichor by Sulphur
06. The Phantom
07. The Ride Majestic (Aspire Angelic)
08. Whirl of Pain
09. All Along Echoing Paths
10. Shining Lights
11. Father and Son, Watching the World Go Down

Hrací doba: 49:50

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (nK_!):

Švédská melo-deathová stálice Soilwork přichází s novou deskou pravidelně každé dva až tři roky. Naposledy v roce 2013 s rozsáhlým dvojalbem „The Living Infinite“. Po nadšení, jaké jsem zažíval u předchozího „The Panic Broadcast“, mě však tento skoro hodinu a půl dlouhý opus téměř minul a nakonec jsem jej slyšel asi jen třikrát. A moc jsem se nebavil. Vadily mi rozvleklé aranže a obrovský důraz na čistý vokál. Po „The Ride Majestic“ jsem tak sáhl spíše ze zvědavosti a doufal, že mě i přes poloviční stopáž neunudí k smrti.

Nakonec jsem poměrně spokojen, i když staré dobré časy, které skončily s deskou „Figure Number Five“ v roce 2003, už se nikdy nevrátí. Soilwork nyní hrají řemeslně zručně odvedený melodický death metal a od „The Living Infinite“ s ním neuhnuli ani o píď. „The Ride Majestic“ nenudí, ale zároveň také nepřináší vůbec nic nového. To znamená, že posluchač se může těšit na docela obyčejnou desku plnou svižného riffování doplněného o pár dobrých nápadů a sladkých Stridových vokálů. Novinka tedy nijak nevybočuje z dříve vyjetých kolejí a vlastně ani není důvod, aby je měnila. Soilwork zažívají v posledních letech velký úspěch a svými deskami jen fanouškům zprostředkovávají přesně to, co od nich tito očekávají.

Po technické stránce není „The Ride Majestic“ co vytknout. Soilwork si na svých albech vždy dávali minimálně po této stránce hodně záležet. Kapela ze svých nástrojů ždímá i ty nejposlednější zbytky energie, stále však při zachování čistého a přehledného zvuku. Hlavní postava kapely, frontman Björn „Speed“ Strid, už z velké části rezignuje na kdysi tak přísné growlování a jeho hlavní prací je nyní zpívat v ultračistých polohách. Sem tam přijde s jen trochu zabarveným chraplákem a tím jeho hlasové projevy víceméně končí. To mi na současné produkci Soilwork přijde jako největší mínus – člověk s takovým rozsahem a možnostmi jako Strid se soustředí na nejvíce mainstreamovou a přístupnou podobu práce se svým hlasem. A přitom některé nové písně si přímo říkají o větší popuštění uzdy a přiložení pod kotel!

Zásadní nevýhodou „The Ride Majestic“ je bezesporu její nevyváženost. Z celkem jedenácti songů lze za vyloženě povedené či inovativní označit maximálně polovinu. Mezi ně patří ultrarychlá „Alight in the Aftermath“, v níž se Strid místy přeci jen nebojí vrátit se svým hlasem do dob starších a brutálnějších desek. Obecně ty rychlejší písně na „The Ride Majestic“ ostatní kvalitativně velmi přesahují. „Petrichor by Sulphur“ s povedeným dvojitým refrénem by mohla vyprávět. Líbí se mi také melodicky stavěný a dobře odsýpající „The Phantom“ nebo tvrdší „Shining Lights“. Pseudobalada „The Whirl of Pain“ zaujme zábavným stěžejním motivem a „Father and Son, Watching the World Go Down“ zase pěkným vygradováním.

U zbytku písní je možné bavit se maximálně o průměru. Titulka „The Ride Majestic“ sice v začátku slibuje ledacos, ale po vyhrávkovém úvodu upadne do úplně typické Soilwork odrhovačky z dob „Sworn to a Great Divide“. „Death in General“ a „Enemies in Fidelity“ jsou na tom vlastně podobně. Nijak překvapivě poskládané skladby vynikající pouze čistým a instantně chytlavým refrénem. Na „The Ride Majestic (Aspire Angelic)“ je zajímavé snad jen docela obyčejné kytarové sólo ve druhé polovině a opět přitažlivý refrén.

„The Ride Majestic“ je technicky zdařilá, leč obsahově docela průměrná nahrávka kapely, která má sice své kvalitativně nejlepší období již za sebou, ale i po mnoha letech existence si stále dokáže zachovat vlastní tvář. Jejím velkým problémem je roztříštěnost a nevyváženost, kdy dobrá polovina stopáže zkrátka nepřináší nic nového. Důraz na podbízivé a snadno zapomatovatelné refrény podpořené čistým vokálem snad není potřeba vypichovat. I přes to všechno se mi ale „The Ride Majestic“ poslouchalo docela dobře a několik příjemných chvil jsem s ní strávil. V budoucnu ale vždy raději sáhnu po více než desetiletí staré tvorbě nebo nečekaně dobrém „The Panic Broadcast“.

Soilwork


Druhý pohled (Kaša):

Vypadá to, že Soilwork jsou při chuti, protože od vydání dvojité porce muziky v podobě překvapivě slušného „The Living Infinite“ utekly sotva dva roky a máme tady další placku, jež si v diskografii vysloužila kulaté pořadové číslo deset. A právě tak k tomu je nutno přistupovat. Jako k desáté desce skupiny, která někdy na svém čtvrtém albu definovala podobu hudby, již s malými obměnami hraje do dnešních dní. To znamená jediné, a sice že „The Ride Majestic“ je zase o něco horší než minule, ačkoli tentokrát si Soilwork nahráli jen tolik skladeb, aby se deska dala utáhnout na jeden zátah.

Ono z technického a muzikantského hlediska je to album, jemuž nelze formálně nic vytknout, ale s čím mám u tvorby Soilwork nejpozději od „Sworn to a Great Divide“ problém, je postupná absence lehkosti kombinace mezi nářezovými pasážemi a andělskými vokály Björna v refrénech. Ne vždy to sice dopadne úplně blbě, to samozřejmě ne, ale že bych si chrochtal blahem při poslechu jedné pecky za druhou jako u „Natural Born Chaos“, na to už pánové nemají. Pokud bych však měl vytáhnout nad rámec ucházejícího celku nějaké individuální kusy, které mě vážně baví, tak bych neměl opomenout údernou „Petrichor by Sulphur“, v níž se melodické vsuvky povedly. Hodně dobré jsou i „Alight in the Aftermath“, hymnická „The Phantom“ a nářezová „All Along Echoing Paths“. Ty mě při poslechu udržovaly v pozoru a napětí.

To, že se na albu nachází taky pár kompozic, které mě nebaví a při jejichž poslechu si v duchu vzpomínám na starší alba, není nic nového, protože takhle to mám se Soilwork nejpozději od „Stabbing the Drama“. To už sice znamenalo kvalitativní sešup dolů, ale na poměry budoucích kroků je to stále skvělá deska. Bohužel, na „The Ride Majestic“ je takových písní hned několik a mimo „The Ride Majestic“ a „Death in General“ z první půle je mi proti srsti nudná semi-balada „Whirl of Pain“ a rovněž přeslazená „Father and Son, Watching the World Go Down“. Těm jsem se v pozdějších stádiích svých chvil s touto deskou cíleně vyhýbal.

Jestli budu o „The Ride Majestic“ v budoucnu mluvit, tak jako o klasickém počinu poslední dekády Soilwork. Jako o poměrně nevyrovnané kolekci, u níž dokážu pochopit, že spoustu lidí baví, protože v tom, co Soilwork dělají, jsou pořád asi tou nejlepší akvizicí metalové scény. Ovšem pro mě se jedná o opakovaně prolitý lógr a až budu chtít Soilwork té nejvyšší čistoty a ryzí kvality, tak sáhnu po albech, která před nějakou dobou oslavily desetileté výročí. Tam to ještě pánům jelo na plné obrátky a nakopávali zadky. To na novějších počinech postrádám.


Either Way – Behind the Light

Either Way - Behind the Light
Země: Francie
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: červenec 2015
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Across the Light
02. Redemption
03. Phoenix
04. Always Look to the Star
05. Evil in Me
06. Red Eyes
07. Faces
08. Trouble in My Mind
09. Scarecrow
10. Black Soul

Hrací doba: 43:37

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Phenix Promotion

Přestože se francouzští Either Way tváří jako regulérní kapela, tak když člověk nahlédne za roušku, která je na první pohled halí, tak zjistí, že to není tak úplně pravda. Za vznikem této dnes čtyřčlenné party stojí Ludovic Ciszewski, který několik posledních let sbíral zkušenosti v řadách lokálních skupin, z nichž jako ta nejdůležitější mi přijde power / thrashová Monolith, u nichž Ludovic drtí baskytaru. Jednoho dne se však rozhodl, že si postaví domácí studio, a protože schopně ovládá rovněž kytaru a bicí, tak nebylo daleko k vzniku Either Way.

Správně chápete, že debutové album „Behind the Light“ vznikalo takřka výhradně pod taktovkou Ludovice, jenž se kromě baskytary chopil i ostatních nástrojů, které čítají kytaru, klávesy a samozřejmě i bicí. Jeho vokál není taky úplně špatný, takže se postavil i za mikrofon a nahrál desítku skladeb z vlastní kuchyně, tudíž album je svým způsobem možno brát jako čistě sólové. Sám by to však nezvládl v živém provedení, takže rekrutoval kytarovou dvojici ve složení Fabrice Pelletier a Jean-Michel Cervoni, jenž si na albu střihl i nějaké sólové party, a za bubenickou stoličku se usadil Baptiste Cauchy, čímž současní Either Way dostali svou finální podobu.

Od prvního alba toho zpravidla moc nečekám, protože to se skupina ještě hledá a ne vždy je výsledek tak ucelený a kvalitní, jak bych si přál. Když se kapela ještě hrdě schová za nálepku severského melodického death metalu, tak tuplem ne, protože očekávám generické míchaní sladkých a ostrých vokálů na kombinaci riffů a melodických kudrlinek. Nicméně i přes jistou skladatelskou průměrnost, která je z „Behind the Light“ cítit, to není úplně špatná deska. Ony ty melodie jsou totiž mnohdy dost povedené a písně slušně odsýpají. K mé vlastní spokojenosti jsem si s prvním poslechem mohl odškrtnout ony melodické refrény ve stylu Soilwork, protože Ludovic se pyšní pouze death metalovým growlingem, jenž je doplněn o vzletný vokál pouze v závěrečné „Black Soul“, ačkoli tady si nejsem jistý, jestli se jedná o hlavního kápa Either Way, nebo nějakou hostovačku…

Přestože k tomu melodické intro „Across the Light“ příliš nesvádí a slibuje spíše power metalovou náplň „Behind the Light“, tak následující písně se nesou na vlně takového té stylové klasiky melodického severu a citaci Before the Dawn jakožto svých vzorů tak plně chápu, protože řada písní z alba je Saukkonově kombinaci melodických spodků a tvrdých riffů velmi blízká. Je možná škoda, že se do hudby Either Way, potažmo Ludovice Ciszewskiho, nepodařilo vměstnat i nějaké to oživení, protože ona devítka písní, která následuje po zmíněném intru, se nese až na malé výjimky v takřka neměnném tempu a na stále stejných postupech, což je škoda.

Abych úplně nekecal, tak přiznávám, že malý zlomek skladeb míchá pomalejší tempa s rychlými a činí tak vcelku povedeně, což je příklad dvojky „Redemption“, jež stojí na velmi chytlavém melodickém podkladu tvrdého riffingu, a předposlední „Scarecrow“. Typickými zástupci „Behind the Light“ však budiž následující hitovka „Phoenix“, „Trouble in My Mind“ a „Red Eyes“, které jsou zároveň tím úplně nejlepším, co album kompozičně nabízí. Jsou to sice klasické rychlejší vály s hutným soundem, ale všechny tři doslova explodují ve fantastických refrénech, jejichž základem jsou melodické kytary, nemilosrdná rytmika a účelový vokál Ludovice, který je tak akorát agresivní, ovšem ne zas tak hluboký, aby nabourával tu kopu melodií, o něž se starají jak kytary, tak četné klávesové aranže na pozadí.

Either Way

Oproti zbytku alba se vyhraňuje jen závěrečná „Black Soul“. Nečiní tak jen těmi melodickými vokály, ale celkově melancholickou atmosférou, kterou nastíní dlouhá klavírní předehra v úvodu. Někdy v druhé minutě se píseň začne pomalu lámat ke své kytarové podobě, ale síla ústřední melodie nedá na onen klavír z úvodu zapomenout ani s blížícím se koncem, kdy se přidává na intenzitě a rychlosti. „Black Soul“ tak z „Behind the Light“ vyčnívá asi nejvíce a palec nahoru za to, že se nejedná o slepou rádoby tesklivou krávovinu, jak by se díky oné melodické a melancholické náladě mohlo zdát.

Ne, že by „Behind the Light“ bylo majstrštykem daného žánru, ale pokud přihlédnu k faktu, že Either Way jsou vlastně ve svých úplných začátcích, tak lze opomenout i těch několik méně výrazných skladeb, které se z důvodu neměnného hudebního vzorce lehce ztrácí (“Face“, „Evil in Me“). Stopáž se zastavila lehce za 40 minutovou hranicí, a pokud budu upřímný, tak za ten poslech „Behind the Light“ stojí, protože si nemyslím, že by se jednalo o ztracený čas. Naopak, já se bavil docela dobře.


Wolfheart – Shadow World

Wolfheart - Shadow World
Země: Finsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 21.8.2015
Label: Spinefarm Records

Tracklist:
01. Aeon of Cold
02. Zero Gravity
03. Storm Centre
04. Last of All Winters
05. Nemesis
06. Abyss
07. Resistance
08. Veri

Hrací doba: 46:25

Odkazy:
facebook

Jsou tomu zhruba dva roky, co finský všeuměl a workoholik Tuomas Saukkonen ukončil všechny své dosavadní kapely a rozhodl se soustředit na své nové působiště Wolfheart. To bylo v průběhu prvního alba přesně tím, co mohl posluchač od tohoto multiinstrumentalisty očekávat v případě, že by se chtěl vyjádřit sólově, protože jako už několikrát v minulosti se i na debutu „Winterborn“ rozhodl, že si všechny nástroje nahraje sám, a Wolfheart tak byli ve svých počátcích vedeni vlastně jako one-man projekt, který v sobě skloubil více poloh z předchozích projektů hlavní persóny. To však nijak nebránilo všeobecně kladnému přijetí, a poněvadž Suakkonen neumí jen tak sedět se založenýma rukama, tak netrvalo dlouho a máme tady druhé album „Shadow World“.

Oproti debutu je na „Shadow World“ ke slyšení hned několik změn. Tak předně se již nejedná o vyloženě sólový projekt, protože Tuomas nechal řady Wolfheart rozrůst do velikosti běžného hudebního tělesa, a sestavu tak krom něj tvoří ještě kytarista Mika Lammassaari, basák Lauri Silvonen a konečně bubeník Joonas Kauppinen. Nejsou to žádné hvězdy, ale znalcům, co se na finské scéně orientují, by nemuseli být úplně cizí, protože třeba Mika působí v Eternal Tears of Sorrow a Lauri se s Tuomasem zná z dob působení v Before the Dawn.

Zatímco první album bylo ještě dosti rozmanité a postupně se na něm střídal death metal s doomově gotickými plochami, jež byly prokládány ještě trochou folkové akustiky, tak tentokrát jsou Wolfheart mnohem více zaseknutí v hloubi severského melodického death metalu. Netvrdím, že by Tuomas zapomínal na své melancholické melodie z dob bývalých působišť, ale kytary řežou víc a na větší ploše, než tomu bylo u debutu. A to je jen dobře, protože jestli předchozí placka byla v tomto ohledu lehce nejednotná, tak „Shadow World“ je ujasněnou vizí Saukkonenova metalu v roce 2015.

Samozřejmě zůstalo místo pro vyhrávky a špetku akustických ploch s piánem, nicméně jako celek je „Shadow World“ ostřejší. Při ploše 46 minut je navíc výsledek mnohem semknutější, protože jediné písně, které se bez toho kytarového hřmění obešly ve větší míře, jsou „Last of All Winters“ a závěrečná „Veri“. „Last of All Winters“ začíná velmi zasněně a díky akustické kytaře v první minutě svádí k tomu, že si Tuomas vylije svou duši, nicméně i přes zachování melancholické nálady se po krátké chvíli spustí kytarová hradba. Závěr patří sólové kytaře a melodickým kudrlinkám. Za mě rozhodně jeden z vrcholů „Shadow World“. To „Veri“ je jako zasněná gothic / doomová ukolébavka v pomalejším tempu a je nutno říct, že po předchozí bouři, jež se albem přehnala, je „Veri“ na závěr chytře vystavěná, leč zbytečně roztahaná věc, kdy hlavně ten klavír v závěru až moc oddaluje nevyhnutelné.

Ze zbylých skladeb se těžce vybírají vyložené vrcholy, protože „Shadow World“ je velmi vyrovnané. Líbí se mi však ostrý nástup v podobě „Aeon of Cold“ a „Zero Gravity“, jež hned na úvod představí dost možná to úplně nejlepší, co lze na albu najít. „Aeon of Cold“ sice nezní nasupeně hned od samého úvodu, protože půdu pro melodiemi podporovaný death metal a Tuomasův growling si připraví teskné piáno. „Zero Gravity“ a vlastně i většina následujících písní pak pokračuje v nastolené cestě, čímž netvrdím, že nepřinášejí k výslednému dojmu nic navíc, ale daly by se označit za “klasické” položky nesoucí současný Saukkonenův rukopis. „Zero Gravity“ mě zaujala nejen parádním riffem a hybnou silou, která ji tlačí kupředu, ale třeba i skvělými kytarovými kudrlinkami v první polovině. Předposlední „Resistance“ pak zase agresí a rychlostí, kdy se s přehledem stala nejpřímočařejší písní „Shadow World“. Wolfheart peláší jako o život a nebýt těch melodických momentů v pozadí a náznaku melodického vokálu, tak by člověk neřekl, že poslouchá právě tohoto náladotvůrce.

Wolfheart

Není tajemstvím, že si Saukkonen už léta udržuje relativně vyrovnanou kvalitativní laťku, pod kterou nepadá, a dalo se čekat, že nejinak tomu bude i v případě „Shadow World“, jež potvrdilo vysoký kredit hlavní persóny. Ovšem to, že se dočkám dost možná nejlepšího alba, jaké z něj vypadalo za posledních několik let, to je velmi příjemné překvapení. Vlastně bych se nebál sáhnout až k roku 2006, kdy vyšlo skvělé „The Darkness“ pod hlavičkou Dawn of Solace, na nějž novinka nemá, ale věci nadcházející do kapsy strčí. Pokud tedy zůstanu jen u Wolfheart, tak „Winterborn“ bylo s přehledem překonáno. Vypadá to, že ona proklamovaná soustředěnost na jeden jediný hudební projekt místo tříštění energie mezi několik působišť začíná snášet ovoce, protože „Shadow World“ je jednoduše skvělá nahrávka.


Children of Bodom – I Worship Chaos

Children of Bodom – I Worship Chaos
Země: Finsko
Žánr: melodic death / power metal
Datum vydání: 2.10.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. I Hurt
02. My Bodom (I Am the Only One)
03. Morrigan
04. Horns
05. Prayer for the Afflicted
06. I Worship Chaos
07. Hold Your Tongue
08. Suicide Bomber
09. All for Nothing
10. Widdershins
11. Mistress of Taboo [Plasmatics cover; bonus]
12. Danger Zone [Kenny Loggins cover; bonus]
13. Black Winter Day [Amorphis cover; bonus]

Hrací doba: 45:05

Odkazy:
web / facebook / twitter

První pohled (nK_!):

Před dvěma lety vzbudili finští Children of Bodom nemalý rozruch svou tenkrát horkou novinkou „Halo of Blood“. Poprvé od dob „Hate Crew Deathroll“ a „Are You Dead Yet?“ kapela nezněla unaveně a album samotné oplývalo mnoha svěžími a zábavnými nápady. Přiznám se, že po nepříliš blahých zkušenostech s „Blooddrunk“„Relentless Reckless Forever“ jsem se o „Halo of Blood“ jen lehce otřel a slyšel je nakonec snad jen dvakrát, což se v kontextu s novou deskou pokusím co nejdříve napravit.

„I Worship Chaos“ je totiž překvapivě solidní počin uskupení, které se postupně snaží vydrat zpět na vrchol, z něhož před několika lety vlastním přičiněním spadlo. Vše ale popořádku. „I Worship Chaos“, stejně jako předchozí nahrávku, produkoval Peter Tägtgren a i on je jedním z několika důvodů, proč je muzika Children of Bodom v současné době opět poslouchatelná. Zvukem se kapela sice částečně vrátila k obecně špatnému „Blooddrunk“, ale dostatkem zajímavých nápadů její zápory naštěstí neopakuje.

Novinka je první deskou, kterou skupina nahrála coby kvarteto. Kytarista Roope Latvala, jenž s kapelou působil posledních dvanáct let, v květnu odešel a kytarové party má tentokrát na svědomí jen a pouze frontman Alexi Laiho. Pocit vyčpělosti z „Blooddrunk“ a „Relentless Reckless Forever“ je ten tam a Laiho sype jedno vydařené sólo za druhým. Místy se sice nějakému sebevykrádání a slabšímu úseku nevyhne, ale obecně se jeho práce dá považovat za velmi podařenou, kvalitní a dostatečně sofistikovanou. Autorská nejistota a bojácné přešlapování na jednom místě jsou tedy pryč. Za zmínku stojí i Laihův velmi naštvaný hlas výborně korespondující s tou hromadou ostrých riffů, které současně štěká jeho kytara.

Nejsilnější skladbou „I Worship Chaos“ je bezesporu melodická klipovka „Morrigan“ ozdobená silnou klávesovou linkou a na Children of Bodom až neobvyklou přístupností (odmyslíme-li si opravdu hrubý Laihův vokál). Klávesy v režii Janne Wirmana na novince obecně hostí mnoho nosných motivů. Například v pomalejší, o to však promyšlenější, skladbě „Prayer for the Afflicted“ připomínající starou hitovku „Angels Don’t Kill“. Na poměry Children of Bodom pomalé písně kvalitativně „I Worship Chaos“ dominují a tato poloha skupině v současné době vskutku sluší. Taková „All for Nothing“ mluví za vše a její poslední třetina plná kytarových i klávesových sól je vyloženě lahůdková.

Svižnější songy ale rozhodně nezaostávají. „Hold Your Tongue“ velmi připomíná prvotní tvorbu a závěrečná „Widdershins“ zaujme slušnou kompozicií a gradací. Úvodní rychlovka „I Hurt“ slibuje naživo brutální kotel a „My Bodom (I Am the Only One)“ zní místy až jako thrashová rubačka. Většina rychlejších písní se nese v ultrabrutálním tempu, které se mezi nimi moc nemění, takže po chvíli zákonitě přichází pocit repetitivnosti a jisté „vatovitosti“. Třeba „Horns“, titulka „I Worship Chaos“ nebo vyloženě zbytečná „Suicide Bomber“ touto obtíží trpí nejvíce. Children of Bodom se doslova vyžívají v cover verzích a ani „I Worship Chaos“ jich nebylo ušetřeno. Žádný z celkem tří cover bonusů však nelze označit za vyloženě podařený.

S „I Worship Chaos“ jsem spokojen. Nejde o nijak přelomovou desku, nýbrž o poctivou nálož solidního melodic death metalu v podání těch nejpovolanějších muzikantů. Má své mouchy, mezi nimiž jako ta nejtučnější vyčnívá fakt, že minimálně tři písně z celkových deseti (bez bonusů) tvoří zbytečnou vatu. S nejslavnější érou Children of Bodom se „I Worship Chaos“ nedá srovnávat, v rámci poslední dekády ale jde o jednu z povedených desek. Nenudí, slušně odsýpá a důraz na pomalejší, atmosférické skladby se zdá být správnou volbou. Alexi Laiho se konečně vzpamatoval a podařilo se mu vystoupit z vlastního stínu. Bravo!


Druhý pohled (Kaša):

Když finští Children of Bodom vydali před dvěma lety svou předposlední desku „Halo of Blood“, neváhal jsem ji při každoročním sumírování pasovat do role největšího překvapení tehdejšího roku. Přestože se nejednalo o nikterak revoluční počin, musím i s odstupem uznat, že v porovnání s plackami „Blooddrunk“„Relentless Reckless Forever“, které již zdobí nepřeslechnutelná skladatelská vyčpelost hlavní persóny, se jedná o desku vyrovnanou, barvitou a když už nic, tak ji zvládnu bez problémů doposlouchat do konce.

A tak nějak jsem doufal, že alespoň v tomto duchu se bude odehrávat devátá nahrávka „I Worship Chaos“, již si čtveřice s Alexim v čele na letošek přichystala. Co však čert nechtěl, novinka má blíže právě ke „Blooddrunk“, které mi přišlo jako zoufalá snaha o recyklaci starších osvědčených nápadů. A totéž se mi vybavuje při poslechu letošního studiového zářezu, jenž je po formální stránce super a je radost slyšet Alexiho melodické šmidlikání, kterým dokazuje, že stále patří mezi nejzdatnější kytarové střelce na scéně, nicméně čím dál nudnější riffování a kolovrátkový materiál snahu jeho i jeho spoluhráčů devalvuje.

Do této sorty rychlejších, nepřekvapivých a ve výsledku docela vatovitých písní řadím zejména druhou „My Bodom (I Am the Only One)“, titulní „I Worship Chaos“, tuctovou hitovku „Hold Your Tongue“„Suicide Bomber“. Všechny tyto jsou strašně předvídatelné, a jestli je před vydáním nové desky Alexiho party něco čím dál jasnější, tak že právě tyto písně se pomalu a jistě stávají největším opruzem. Na druhou stranu novinku zachraňuje překvapivě melodická „Morrigan“ s opravdu dobrými kompozičními momenty a pomalá „Prayer for the Afficted“, která překonává všechny podobné pokusy z posledních let a navazuje na zlatou éru „Angels Don’t Kill“. Hodně se mi líbí ještě další pomalejší věc „All for Nothing“ a taky závěrečná „Widdershins“, jež se snaží hrát na epičtější strunu. Ten zbytek už není nijak dechberoucí, ale dá se to přežít.

Když si to tak v hlavě sumíruju, tak se základní verzí alba se s počtem povedených a naopak nudných písní dostávám matematicky velmi blízko k poměru 1:1, ovšem protože jsem v minulosti covery z kuchyně Children of Bodom měl vážně rád, tak jsem si nenechal ujít verzi s trojicí bonusových předělávek. „Mistress of Taboo“ neznám ani v originále, takže jediné, co mě na ní zaujalo, je Alexiho vokální práce. To „Danger Zone“ už je krokem vedle a skvělá hitovka z 80. let se v provedení Children of Bodom stala opravdu iritující záležitostí, což platí i o „Back Winter Day“, která je taková „pocta“ Amorphis, že si to jejich krajané snad ani nezasloužili.

Přestože letošní výsledek snažení Children of Bodom skončil tak nějak na půl cesty a na „Halo of Blood“ se dívá ze slušné vzdálenosti, tak jsem svým způsobem rád, že se nejedná o takový blábol, jako bylo svého času „Relentless Reckless Forever“. Jedná se prostě o typickou desku stojící na klasické formulce Children of Bodom, takže nic, co by fanouška starších pořádků zaskočilo, ale na druhou nic, z čeho by si měl výrazně ublinknout. Jestli to však stačí, to už si musí říct každý sám. Za mě osobně ani moc ne a v budoucnu si opět radši pustím „Follow the Reaper“


Kataklysm – Of Ghost and Gods

Kataklysm - Of Ghost and Gods
Země: Kanada
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 31.7.2015
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Breaching the Asylum
02. The Black Sheep
03. Thy Serpents Tongue
04. Soul Destroyer
05. Vindication
06. Marching Through Graveyards
07. Shattered
08. Hate Spirit
09. Carrying Crosses
10. The World Is a Dying Insect

Odkazy:
web / facebook / twitter

S železnou pravidelností vracející se kanadští death metalisté Kataklysm jsou ukázkou toho, jak se postupem času může kapela díky své neúnavnosti a snaze přinést každé dva roky novou placku stát jen slabým stínem svého předchozího já. Čtveřice kolem hlavního tahouna Maurizia Iacona se v minulé dekádě mohla těšit z nadšených recenzí svých alb a všeobecného uznání kritiky i fanoušků, protože tehdy se Kataklysm podařilo několikrát v řadě nahrát opravdu skvělé desky, kterým ani nyní s odstupem času nelze vytknout nic zásadního. Vrcholem je pro mě v tomto ohledu „Shadows & Dust“, po níž si pánové ještě nějakou dobu dokázali udržet své místo u koryta, nicméně s příchodem „Heaven’s Venom“ a částečně i „Prevail“ se začali Kataklysm utápět v šedi death metalové scény a jejich alba jsou čím dál méně zajímavá, čehož je ukázkou i letošní novinka „Of Ghosts and Gods“.

Ta totiž nijak nevybočuje z linie posledních alb, která jsou řemeslně skvěle odvedenou prací na mixování death metalu s kytarovými melodiemi, ovšem s těmi nápady je to rok od roku horší. Kataklysm se vždycky podaří napsat několik opravdu dobrých skladeb, které jsou však utápěny v záplavě mdlého materiálu, jenž zní až příliš jednotvárně a genericky. Zejména poslední dvě alba v tomto ohledu vynikala a od novinky jsem nečekal nic jiného už předem, ačkoli tentokrát se Kataklysm snažili fanoušky navnadit zajímavým promo nápadem.

Když Kataklysm oznámili, že novinku o deseti skladbách bude doprovázet deset různých videoklipů, tak jsem doufal v nějakou provázanost nebo dokonce snad i koncept, jenž by „Of Ghost and Gods“ posunul trošku stranou od svých předchůdců. Kdybych už předem věděl, že podstatná část těchto klipů se zaměří na kapelu, která prostě a jednoduše hraje zavřená někde v místnosti, případně, že se jedná o „lyric video“, v němž se občas objeví Maurizio, tak si odpustím tu snahu se na ně na všechny podívat, protože s klidným srdcem říkám, že to za to opravdu nestálo. Vyčnívaly jen výtvory k dvojici „Carrying Crosses“ a hlavně „Shattered“, v nichž se alespoň něco opravdu dělo a neskákalo se mezi záběry na kapelu a hada jako v „Thy Serpent’s Tongue“. Škoda, tohle mohlo dopadnout zajímavě, ale výsledek je jako hudba samotná nemastný a takový nijaký.

I když se Kataklysm spokojili s pouhou desítkou skladeb, jejichž hrací doba se pohybuje někde za hranicí čtyř minut, tak je „Of Ghost and Gods“ albem, jež po jednolitém poslechu strašně jednoduše splývá. A melodie, kterými jsou skladby protkané, toho zas tolik nezachrání. Maurizio je sice frontman jak se sluší a patří a jeho výrazu nejde upřít dostatek naléhavosti, ale ani ten s tím současným trendem v jejich hudbě nic nezmůže. Nic špatného nelze říct ani na výkony zbylých spoluhráčů, kdy zejména Jean-François Dagenais stříhá ty svoje riffy a sóla s obrovskou jistotou. Problém je však v tom, že písním chybí moment překvapení, případně nějaká opravdu zajímavá melodie či moment, díky nimž by měl člověk důvod si danou píseň uchovat v paměti.

Mě v tomto ohledu nezklamaly „Breaching the Asylum“, jež album se vší svou intenzitou nakopává, a „Soul Destroyer“, která je taky slušně našlapaná a kytarové vyhrávky, jež zahlazují hrany kytarového riffu, nejsou vůbec špatné. Totéž platí o vokální lince Maurzia, který v „Soul Destroyer“ vyčnívá nad úroveň svých kolegů. Přestože se Kataklysm neodvážili vystoupit prostřednictvím nich ze své polohy, jež je jim nepřirozenější, tak zejména druhá jmenovaná baví. Jen těsně zaostává „Marching Through Graveyards“, z níž cítím místy trochu chrastivé americké death metalové školy, ačkoli svým zaměřením je to stará dobrá riffovačky dle klasických postupů Kataklysm. Ne, že by tím výčet slušných skladeb končil, nicméně ty zbylé už nejsou takové pecky, aby stálo za to, se o nich šířit dál.

Z druhé strany slabších kusů se valí „The Black Sheep“, již zabíjí nezvykle melodický refrén, jenž ke zbytku skladby vůbec neladí. „Thy Serpent’s Tongue“ začíná slibně brutálně, ale netrvá dlouho a brzy se ztratí za podobnými věcmi jako „Vindication“ či „Carrying Crosses“, které taky fungují ve šlapavém rytmu, jenž dle potřeby zrychlí nebo naopak zpomalí tak, aby vytvářely dojem, že se na desce přeci jen něco děje a že Kataklysm neusnuli na vavřínech. Bohužel je realita trošku někde jinde, ovšem jedním dechem dodávám, že „Of Ghosts and Gods“ svého předchůdce o malý kousek předčilo, protože ačkoli jsem s chválou šetřil, tak o takový propadák s celkově jalovým materiálem se nejedná.

Přemýšlel jsem, co by mohlo Kataklysm pomoct a stejně jako třeba v případě Soulfly, jejichž novinku jsem recenzoval nedávno, mě napadá tvůrčí pauza, díky níž by Kataklysm mohli načerpat potřebné síly a získat si od své aktuální tvorby menší odstup, protože co do skladatelské stránky jsou na tom na „Of Ghost of Gods“ nevalně a strádají. Dlouhou kariéru těchto kanadských nestorů sice novinka nijak nepošramotí, protože kupovat se to bude pořád stejně, ale má stačit ke spokojenosti fakt, že už dopředu vím, že dostanu opět o něco horší kopii starších alb? A že už to hudebně není takový nářez jako „Shadows & Dust“, to Kataklysm asi nezajímá. Hlavně, že ta jejich bárka pluje stále dál bez existenčních potíží.


The Agonist – Eye of Providence

The Agonist - Eye of Providence
Země: Kanada
Žánr: melodic death metal / metalcore
Datum vydání: 23.2.2015
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Gates of Horn and Ivory
02. My Witness, Your Victim
03. Danse Macabre
04. I Endeavor
05. Faceless Messenger
06. Perpetual Notion
07. A Necessary Evil
08. Architects Hallucinate
09. Disconnect Me
10. The Perfect Embodiment
11. A Gentle Disease
12. Follow the Crossed Line
13. As Above, So Below

Odkazy:
facebook / twitter

První pohled (nK_!):

O kanadské melodeathové kapele The Agonist se v poslední době mluvilo opravdu hodně. Nejen v souvislosti s novou deskou jménem “Eye of Providence”, ale hlavně kvůli loňskému odchodu dosavadní zpěvačky Alissy White-Gluz. Alissa se rozhodla kapelu opustit a zaplnit uvolnivší se post frontwoman u žánrových kolegů Arch Enemy. Nejsem si jist, zda udělala dobře. Opustit skupinu, která kolem sebe tvoří stále početnější zástupy fanoušků a má svou hudbou solidně našlápnuto, na úkor sice legendárních, ale už tak trochu vyčpělých Arch Enemy?

Nebudu soudit, každopádně na její místo nastoupila Vicky Psarakis. Zvolit náhradu za Alissu určitě nebylo lehké, protože její projev je jistě docela těžké substituovat. Přeci jen krom svěžích hudebních nápadů táhl poslední dvě alba kupředu právě její hlas. Zvládá bezproblémově čisté i growlové party. Vicky Psarakis se snaží a zpívat umí, o tom žádná, ale Alissu prostě plnohodnotně nenahrazuje.

Její projev je místy nejistý, trochu postrádá vlastní identitu a přijde mi, že minimálně growling je docela snadno zaměnitelný s jakoukoliv jinou tvrděmetalovou zpěvačkou. Možná proto je na “Eye of Providence” potlačen do úplného minima a Vicky se snaží prohánět své hlasivky hlavně po melodičtějších vlnách. Což je oproti dřívějšku velmi podstatná změna. V některých písních (jmenovitě například “Faceless Messenger” nebo “A Gentle Disease”) se Vickyin čistý vokál poslouchá opravdu dobře. Společně s hudebním vyzněním se ale z The Agonist čím dál tím více stává spíše trochu více technický a trochu více ukřičený metalcore.

Zahrané a nahrané je “Eye of Providence” hezky. K běžnému poslechu fajn, ale nic víc. Žádná přidaná hodnota. Vicky chvíli křičí, chvíli pěje, ale tak nějak to prostě postrádá šťávu a více než čemukoliv jinému se nyní The Agonist podobají posledním deskám Arch EnemyAngelou za mikrofonem. Proč tedy ta Alissa odcházela? Chce ji kapela takto získat zpátky? Na ohraný zvuk a zastaralé principy? Nechápu.

Na desce o celkové stopáži těsně pod hodinu byste těžko hledali nějaký vyloženě peckový materiál. Jednoduše proto, že tam skoro žádný není. Písně znějí hodně podobně a nebýt několika pomalejších kusů na samém konci, člověk by skoro nepoznal, že neposlouchá jen jednu nechutně dlouhou písničku. Všechny si zkrátka jedou jako kolovrátek: typické melodeathové riffy a melodie většinou bez špetky novátorství a mix čistého s drsným vokálem. Sem tam pár zajímavých nápadů, které ale pod tíhou průměrnosti ani nemají šanci vyniknout. Znovu a znovu. Kytarové finesy Dannyho Marina z předchozích dvou nahrávek se kamsi vytratily a všehovšudy tak zbylo prostě jen průměrné album, další z mnoha.

Zkuste si schválně pustit píseň “Panophobia” z alba “Prisoners”. Ne, pusťte si je rovnou celé. Nářez jak blázen. Od začátku do konce výjimečný a novátorský počin. Potom zkuste to, co jste slyšeli, porovnat s “Eye of Providence”. Nemohu si pomoci, ale v kontextu “Prisoners” zní novinka jen jako chudý příbuzný, kterému někdo ještě zakázal vyjádřit vlastní názor. Takový mám z “Eye of Providence” pocit. Kapela se za každou cenu snaží začlenit mezi sebe novou zpěvačku, ale jaksi zapomíná na to, že má za sebou už několik výborných alb a případná další se sama prostě nezhmotní ve vzduchu.

Jako fanoušek předchozí tvorby The Agonist potěšen nejsem. Výměna na postu zpěvačky by ani tolik nevadila, pokud by za ni kapela našla adekvátní náhradu. Což se naneštěstí povedlo tak napůl. Převaha čistého vokálu také nemusí být na škodu, ale to by naopak ořezaný growl nesměl znít tak obyčejně. Absence zajímavých hudebních nápadů je velký průšvih, který si The Agonist budou žehlit ještě hodně dlouho. “Eye of Providence” je zkrátka průměrná melodeathová/metalcorová deska, jakých se na pultech obchodů válejí tucty. Škoda zabitého potenciálu.


Druhý pohled (H.):

Když se ze sestavy The Agonist odporoučela Alissa White-Gluz, docela dost mě to mrzelo, protože právě ona byla jedním z hlavních důvodů, proč mě tahle kapela tak bavila, přestože podobným žánrům obyčejně příliš neholduji. Navíc to bylo o to horší, že místo v nadějné skupině, jež šla album od alba kvalitativně nahoru, opustila kvůli angažmá u dávno vyčichlých Arch Enemy. Ačkoliv abychom jí nekřivdili, je pravda, že ona sama chtěla souběžně pokračovat u obou kapel, ale zbytek The Agonist se nechtěl o zpěvačku dělit. Tak či onak, výsledek je takový, že se The Agonist na “Eye of Providence” představují s novou vokalistkou.

Osobně jsem se The Agonist s jiným vokálem docela bál, protože jak jsem řekl, právě Alissa mě tam tak bavila. Nakonec však musím říct, že čistě co do zpěvu nemám problém. Ne snad, že by novicka Vicky Psarakis dala na svou předchůdkyni zapomenout, ale dokázala navázat poměrně důstojně a místy odvádí pěkný výkon. A i když jsem s kolegou nade mnou zajedno v tom, že její growling je trošku obyčejný, nemyslím, že by to měla být právě ona, kdo má na svědomí to, že je “Eye of Providence” doposud nejslabší nahrávkou v kariéře The Agonist.

Sice jsem výše řekl, že původní zpěvačka byla tím, co mě na dřívějších The Agonist tak bavilo, ale samozřejmě je nutné to vzít s nadsázkou, jelikož sebelepší zpěv dementní muziku ze žumpy nevytáhne – jednoduše řečeno, desky jako “Lullabies for the Dormant Mind” či “Prisoners” rozhodně měly co říct i hudebně. A přesně v tom tkví ten problém “Eye of Providence”, protože to posluchači nemá co sdělit.

Třeba předchozí “Prisoners” byla hodně svěží nahrávka… sice si na rozdíl od kolegy v recenzi nemyslím, že by byla skutečně tak výjimečná a novátorská, ale byla super a The Agonist se na ní zkoušeli někam posunout. Osobně jsem doufal, že v tom hodlají pokračovat, protože přesně tudy jsem tu cestu viděl – a o to víc je “Eye of Providence” krokem zpět, protože zde kanadská pětice vrství klišé nad klišé, riffy jsou nudné, nad nějakými parádičkami se člověk ani nepozastaví, protože jsou o ničem, skladby jsou většinou taky o ničem a někdy dokonce vyloženě hluché. A hlavně jsou mezi sebou naprosto krutě zaměnitelné. S nadsázkou je to od začátku do konce jedno tempo bez jakékoliv snahy o cokoliv zajímavého.

Výjimečně se stane, že člověka z absolutní posluchačské letargie vytrhne nějaký mírně chytlavější refrén, jako je tomu třeba hned v úvodní “Gates of Horn and Ivory”, ve třetí “Danse Macabre” či v “Disconnect Me”. Jenže všechno okolo těch refrénů i v rámci těch konkrétních skladeb je strašně nezáživné. Výsledkem tak je to, že posluchači zůstane v hlavě spíš akustická balada “A Gentle Disease”, což pro metalové album není ta úplně nejlepší vizitka. Jediné místo, kde se The Agonist konečně o něco pokusí, je až finální osmiminutovka “As Above, So Below”, v níž se kapela konečně vydlábne na nudnou strukturu střídání generických slok a čistě zpívaného refrénu, ale když se k tomu odhodlá až po 50 minutách hudebního vakua, tak se už pomalu ani nemusí snažit. I těch několik málo odvážlivců, kteří se skutečně dostanou až takhle na konec, totiž budou po předchozí náloži melodeathového placeba tak otupělí, že jim ta poslední věc také nic nedá.

“Eye of Providence” je prostě zklamání jako hrom. Kapela, která ještě před třemi lety nešetřila skvělými nápady a měla obrovský potenciál do budoucna, dnes předvádí ukázkové cvičení na téma “jak znít ohraně a dokonale zaměnitelně”. Horko těžko se The Agonist vyškrábali těsně pod hranici průměru, na průměr samotný však nedosáhli, protože na to je jejich novinka až přespříliš jalová. Určitě ne instrumentálně, ani po technické stránce ne, ale co skladatelské stránky ano a zcela bezpochyby. Jak již bylo řečeno, doposud nejhorší nahrávka skupiny.

Na závěr si však neodpustím jednu jízlivou poznámku. I kdyby Alissa White-Gluz v kapele zůstala a The Agonist s ní u mikrofonu vydali přesně to stejné album, pořád by na tom byla hudebně lépe než u Arch Enemy… To jen tak na okraj, že jsem to s tou vyčichlostí myslel skutečně vážně.


Caelestia – Beneath Abyss

Caelestia - Beneath Abyss
Země: Řecko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 16.2.2014
Label: Inverse Records

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Inverse Records

Mívám poněkud špatně zkušenosti s kapelami, které hrají nějakou tu přístupnější odnož death metalu a za mikrofonem se jim střídá chrčícího řvoun s něžnou slečnou. V podstatě existují dva scénáře. Buď se tyto kapely snaží tvářit vážně a výsledkem je gotikou zavánějící kýč, nebo se snaží tvářit přístupně, přičemž vše skončí jako bezduchá diskotéka v metalovém hávu. Jak asi tušíte, Caelestia má směřuje kamsi do popsaných vod, je tu však jedno ale: mladé řecké kapele se podařilo najít jakousi střední, sympatičtější cestu.

V čem tkví jejich recept? V diverzifikaci. I když základ je žánrem daný, rozhodně nesázejí na jednu kartu. Na jedné straně máme onen gotický konec (“Mi ultima vida”), který v těch tvrdších chvílích opravdu šlape a v měkčích ( = když zpívá slečna) se dá docela dobře snést. Někdy zacházejí až tak daleko, že si ve velkém půjčují od jiné řecké kapelky, totiž Septicflesh (“Beneath Abyss”). Jindy sázejí na odsýpající chytlavost melodeathu (“Lake of Decay”) či si postavy tohoto žánru přímo půjčují (v “Blessing of Tragedy”, možná nejlepší skladbě alba, hostuje Björn Strid ze Soilwork). A nejlepší jsou, když to vše tak nějak kombinují. Třeba v úvodní “Malleus maleficarum ‘The Secret Cult'” dokonce přidají lehké orientiální vlivy a výsledek je vyloženě povedený.

Že bychom tudíž měli konečně nějakého zástupce chytrého death metalu s dívčím zpěvem? Bohužel, tak jednoduché to nebude. V první řadě je tu Dimitra Vintsou, která sice zpívá dobře, ale zejména když sklouzne k opernějším polohám, je její hlas tařka generický a jen těžko ho odlišíte od tuny dalších v branži. Ani skladatelské schopnosti zatím nemá kapela zrovna vytříbené, pomáhá si sice množstvím různých inspirací, díky čemuž album jen tak nezačne nudit, ale originalita se ne a ne dostavit. Výsledek je tak kdesi na půli cesty. Rozhodně mohlo být i hůř.