Archiv štítku: melodic death metal

Minirecenze

Dark Tranquillity – We Are the Void

Komentáře: 3
Dark Tranquillity - We Are the Void
Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 24.2.2010
Label: Century Media Records

Hodnocení: 5/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

Na začátek si dáme menší hadánku. Jak se jmenuje kapela, která před 11 lety vylezla z druhého největšího města Švédska a společně s dalšimi dvěma kolegy proslavila žánr zvaný melodický death metal? Pokud říkáte Dark Tranquillity, tipujete správně. Právě tahle kapela je jedna z trojice, díky které se začal používat výraz “gothenburg sound”, kterému se dá rozumět jako melodický death metal. Právě z Göteborgu totiž vyšli tři velikáni – At the Gates, In Flames a Dark Tranquillity.

“We Are the Void” je už devátým počinem skupiny, právě touto deskou vyrovnali počet alb svých městských kolegů In Flames. At the Gates jsou na tom s počtem studiovek nejhůře, mají jich na kontě pouze čtyři. Ale například album “The Red in the Sky Is Ours” je dle mého vůbec nejlepší album v historii všech tří kapel. Od Dark Tranquillity se mi nejvíce zamlouvá pět let starý výtvor “Character”.

Celé album se potýká s jedním velkým problémem, nejsou tu momenty, které by si člověk zapamatoval a nutily by si to celé pustit znovu. “We Are the Void” je album, které si poslechnete, řeknete si “dobrý” vrátíte do poličky a už nemáte důvod jej opět vyndat. Jako celek se to poslouchá dobře, není tu ale nic, co by z těchto songů vyčnívalo. Všechno je moc jednotvárné a není tu žádná větší změna. Album jsem si poslechnul za den čtyřikrát a stále jsem si na něco těžko vzpomínal. Nejvíce mi ale v hlavě zůstal asi song první, “Shadow in Our Blood”. Je těžké vybrat jednu píseň a vychválit ji. Ve srovnání s dřívější tvorbou je to pokles dolů. Starší alba v sobě mají nové nápady, originalitu a šťávu. Dnes jsou to jen písně, které působí skoro stejně a jen se recykluje už sto let starý zvuk. “We Are the Void” vzniklo asi tímto způsobem – vzaly se staré riffy a trošku se upravily, přidaly se bicí a změnil text. Tento děj se opakoval jedenáctkrát a nové album je na světě. Jinak si to nedovedu vysvětlit. Jako by Dark Tranquillity došly nápady.

Není to vyloženě špatné album, poslouchá se dobře. Chybí tu ale něco navíc, nějaká specialita. Stokrát omletá věc lidi moc nepotáhne. Jsou tu dobré songy, třeba již zmiňovaná “Shadow in Our Blood”, nebo desátá “Surface the Infinite”. Zbytek je ale jen vata, která je naprosto zbytečná. Pokud Dark Tranquillity plánují vydat ještě více alb (určitě ano), měli by se vydat jiným směrem. Další deska v tomhle stylu je moc do hvězd nevynese, ba naopak, reakce některých fanoušků jsou i takové, že s Dark Tranquillity končí. Ja takhle radikální nebudu a budu je sledovat dále, mohli by ale tvorbu alb začít brát zase více vážně. Celkové hodnocení? Silnější pětka.

Minirecenze

Mnemic – Sons of the System

Komentáře: 9
Mnemic - Sons of the System
Země: Dánsko
Žánr: industrial / groove / melodic death metal
Datum vydání: 15.1.2010
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 4/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 5/10

Průměrné hodnocení v redakci: 4,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mnemic mi vždycky přišli jako kapela, které se nikdy nepodařilo vylézt ze stínu Fear Factory. Momentální deska “Sons of the System” možná někoho zaujme, dle mého opět ale zaleze s příchodem “Mechanize” od Cazaresovy party. Mnemic zřejmě u sebe nemá takové osobnosti jako právě Fear Factory. Navrát Cazarase a přichod Hoglana lidi zkrátka potáhne. Hudba Mnemic se více než podobá té od Fear Factory, je tu vidět značná inspirace. Snaží se znít zhruba stejně, takže modernější zvuky kytar, rychlé bicí a zpěv měnící se z growlu do klasického čistého.

“Sons of the System” je čtvrtá deska této dánské party, všechny byly vydány pod Nuclear Blast. Poslední album se jmenovalo “Passenger” a vyšlo před třemi roky. Na “Sons of the System” bude právě nejzajimavější, jak si obstojí v souboji s konkurentem “Mechanize”, desky vychází v rozmezí ani ne měsíce. Osobně bych si vsadil na “Mechanize”, ale uvidíme, jak se to všechno vyvine.

Začátek alba je slušný. První písně mě bavily, jak jsem psal výše – rychle bicí, growl měnicí se do čistého zpěvu. Ani jedno z toho tu nechybí. Na začátku vás písně vtáhnou dovnitř a vnímáte je. Postupem času jsem úplně zapomněl, že mi tu nějaké album hraje, protože jsem se v něm ztratil. Zní to furt stejně, riffy se přes moderní naladění skoro neliší. Při zpěvu jsem vnímal jen výšky, protože growl se v zbytku ztrácí. Měl jsem problém skoro to album doposlouchat celé, často jsem to prokládal jinými písněmi od jiných autorů. Je to nudné, hoši by na tomhle měli zapracovat. Zkrátka jsou to furt stejné a opakujicí se zvuky, žádné proložení nečím odlišným. Abych pořád nekritizoval, pochválím zpěváka, který na sobě od svého prvního alba ve skupině celkem zapracoval a zlepšil se. To je však asi jediné pozitivum.

Pořádně si pamatuji jen začátek – tedy “Sons of the System” a “Diesel Uterus”. Možná proto, že jsou hned jako první. Je to celé takové nevýrazné. Jednoduše mě to nebavilo, jak to tak vypadá, nejsem sám. Reakce ostatních jsou podobné těm mým. Dříve se tato skupina poslouchala lépe, hoši by se mohli nějak vyvinout a dostat svoji hudbu k nečemu novějšímu.

Finální verdikt? Slabota. Mnemic se nepředvedli, je to furt stejné. Nic, co by to během poslechu oživilo. Těžko se mi to poslouchalo, žádná změna naladění kytary, basu jsem skoro neslyšel. Mnemic mají ještě naplánované vystoupení v létě na našem Brutal Assaultu, doufejme, že jejich vystoupení nebude vypadat jako toto album. Podruhé bych to už nevydržel.

Minirecenze

Divinity – The Singularity

Napsat komentář
Divinity - The Singularity
Země: Kanada
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 1.12.2009
Label: Candlelight Records

Hodnocení: 5/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Divinity, jedna z dalších mnoha kapel, které hrají moderní verzi thrash metalu. Tyto skupiny jsou často kritizovány, že se hrají pořád to stejné dokola a dokola. Ani Divinity nejsou výjimkou, jedná se o ohrané věci, přesto se stále dobře poslouchají. Skupina pochází z Kanady a jedná se o její druhé album. První se jmenovalo “Allegory” a vyšlo roku 2008. “The Singularity” už bylo dlouho před vydáním celé ke streamu na jejich MySpace, toto umístění na internet považuji za dobrý tah. Nemám rád, když vás kapela nutí do koupě CD a jinde legálně si tuto hudbu neseženete. Takhle si můžete nejdříve desku nejdříve poslechnout, a pokud se vám bude líbít a i kapela vám padne do oka, nic neřešíte a desku si objednáte.

“The Singularity” obsahuje devět písní. Ze začátku se mi album libílo víc a víc, teď ale počáteční euforie trochu upadá a baví mě jen určité písně. Mezi ně patří asi první trojce – “Abiogenesis”, “Beg to Consume” a “Lay in the Bed You’ve Made”. “Abiogenesis” se nedá brát tolik ani jako píseň, je to spíš takové dvouminutové intro. Zrovna intra moc nemusím, tady mě ale celkem baví, takže palec nahoru. “Beg to Consume” má na začátku takový “nu-metalový” riff. Poprvé, když jsem tuto píseň slyšel, jsem myslel, že mi tam nějak naskočili Drowning Pool, popř. jiná kapela podobného žánru. Hudba na celém albu je zhruba stejná, je tu značně vidět inspirace od větších kapel typu DevilDriver nebo Lamb of God. Občas se tu vyskytne riff, který je více či méně melodický, zpěv se mění na growl nebo z growlu na čistý. Co se týče “Lay in the Bed You’ve Made”, tak ta mi přijde jako nejlepší píseň na celém albu. Chytlavý riff, žádné přehnané bicí a dobré kytarové sólo. Zpěv ladí, jak má – jednička za tento song. Vyskytují se tu i písně, které mají přes šest minut. U tohoto stylu mi to nepřijde moc jako dobrá volba, pokud nejste opravdu génius, pět a více minut je dost. Poslouchat delší dobu to stejné není zrovna ideální, místo tvoření delších kousků mohla kapela songy ořezat a přidat 2-3 navíc, album by se tolik netáhlo a drželo by posluchače stále u toho.

Jak jsem psal výše, zezačátku jsem to poslouchal poměrně dost, později mě už to tolik nebavilo. Album se mi oposlouchalo a nevím, kdy se k němu zase vrátím. Kapelu ale určitě budu dál sledovat a pokud někdy ohlásí turné a zařadí do něj naši zemi, asi je navštívím. Naživo tyto kapely mívají energii a šťávu. Finální verdikt? Průměrné album, na kterém se nevyskytuje nic, co by nějak svůj žánr ovlivnilo. Potenciál tu je, uvidíme příště.

Ještě k obalu – krása, jeden z nejlíp udělaných coverů vůbec.

Minirecenze

System Divide – The Collapse

Komentáře: 5
System Divide - The Collapse
Země: international
Žánr: melodic death metal / metalcore
Datum vydání: 17.5.2009
Label: selfrelease

Hodnocení: 6/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 4/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
twitter

System Divide je velice mladá kapela. Byla založena minulý rok a na kontě má zatím pouze jedno EP. Skupina již podepsala smlouvu s Metal Blade Records a momentálně tráví veškerý čas ve studiu. Plánované datum vydání nového alba je červen roku 2010. Kapela by měla mít na triku ještě jeden videoklip, ale ten se asi někde ztratil, protože už zhruba od října nám ho System Divide slibují a stále nic. Vyšel pouze 30 vteřinový trailer, ve kterém se navíc ukazuje pouze 7 sekund vůbec z natočeného materiálu! Celá verze ještě není oficiálně venku, a kdo ví, kdy bude.

Hudba System Divide se se dá popsat celkem lehce. Skupina hraje styl velice podobný DevilDriver, tedy modernější verze thrash metalu. Občas si do něj pronikne některý prvek metalcoru. System Divide do Devildriver zvuků zabudovali ještě ženské vokály. Kapela totiž používá dva hlavní zpěváky. Mužský vokál má na starosti klasický growl a ženský vokál se snaží jít hlavně do výšek. Právě tento druhý zpěv dodává hudbě unikátnost a dělá ji zajímavou. Můžu říct, že bez zpěvačky by tato skupina neměla moc co nabídnout.

Toto EP tvoří čtyři písně. Vše začíná “Purity in Imperfection”. Hlavní roli tu má hlavně growl až metalcorový scream, to samé ve druhé “The Apec Doctrine”. Ženský vokál má povětšinou spíš vedlejší roli a na scénu ve své plné kráse se dostává až ve třetí “Sealed Shut”, kde si naplno užijete jeho skvělou podobu a výšky. Osobně bych dával zpěvačce více prostoru, protože má veliký talent, který už prokázala ve své minulé kapele Distorted. Poslední písní je “(n)Ether”. Na této písni mě trochu mrzí bicí (a celkově i po celém albu), protože v pomalejších částech mohl bubeník ubrat na dvojšlapce a trochu to zpomalit. Tímto mě zklamala i produkce, protože mohla ubrat na hlasitosti. Přeci jen, když skoro nehraje kytara a měl by vyniknout hlavně zpěv, tak to dvojšlapka v pozadí poměrně kazí. Je to sice jen detail, ale kapela by na něm měla zapracovat.

“The Collapse” je velice solidní, zní hodně slušně a napovídá, jak by se celé album mohlo vyvíjet. Osobně se na něj velice těším a zajimá mě, jak bude vypadat nový materiál skupiny. Hodnocení 6/10 je optimální, je to stále ve fázi vývoje a uvidíme, jak na tom budou, až nasbírají více zkušeností. Je tu hodně chyb, ale také hodně předností, potenciál tu je. Toto EP mě přesvedčilo k tomu, abych System Divide dál sledoval.

Ještě jedna maličkost, zpěvačka a zpěvák jsou spolu ve svazku manželském, takže doufejme, že se nějak nepohádají a nepovede to k rozvodu. Rozvod dvou členů totiž často vyústí k rozpadu kapely a to přeci nechceme :)

Minirecenze

Hypocrisy – A Taste of Extreme Divinity

1 komentář
Hypocrisy - A Taste of Extreme Divinity
Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 23.10.2009
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 6/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 5,5/10

Průměrné hodnocení v redakci: 5,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Hypocrisy, jedna z prvních skupin, co se snažila dát dohromady zvuky melodiky a death metalu. Kapela debutovala před 17 lety s deskou “Penetralia”, na kontě má celkově 11 alb včetně “A Taste of Extreme Divinity”. Hypocrisy si s každým albem drží vysoký standard a fanoušky skoro nikdy nezklamou. Toto album není výjimkou.

Hypocrisy určitě zvolili dobrou cestu, jak své album propagovat. Na svém YouTube kanálu postupně zveřejňovali videa ze studia a s ukázkami, které by se na albu mohly objevit. Je to dobrý způsob, jak fanoušky ke své tvorbě nalákat, a pokud je Hypocrisy skupina vašeho srdce, určitě vám to musí udělat radost.

Album otevírá song “Valley of the Damned”, podle tohoto songu poznáte, ve kterém duchu se zbytek nahrávky ponese. Tvrdé riffy, rychlé bicí, zkrátka to, na co jste od Hypocrisy zvyklí. Druhou písní na albu je “Hang Him High”, pro mě nejpovedenější song ze všech jedenácti. Na “Hang Him High” se mi líbí hlavně propracovanost a detaily, to, co přesně v tu chvíli potřebujete, se objeví, tuto píseň jsem si dával i několikrát za sebou. Opravdu skvělý výtvor. Další velice dobrou písní je “No Tommorow”, ta si mě získala především díky zpěvu a refrénu. I když je trochu pomalejší než ostatní, svou kvalitu má. Ostatní songy jsou si velice podobné, melodika nechybí, zpěvák do toho správně “zvrací” a vše šlape, jak má. Na tomto albu si můžete vybít svou zlost (pokud nějakou máte), pokud jste fanouškem headbangingu, bude vás po chvíli bolet krk. Toto CD je proto jako dělané.

“A Taste of Extreme Divinity”, není nijak světoborné, co by rozbíjelo žebříčky, nicméně to kvalitní album je. Hypocrisy jsou zpět ve formě, užijete si agresivních riffů, na albu mi sice trochu chybí rychlejší tempo a hlasitost bicích, které by si větší prostor zasloužily. “A Taste of Extreme Divinity” mi poměrne (až s rozdílem ve vokálech a hlasitosti bubnů) připomíná poslední album Divine Heresy. Pokud jste velikým fanouškem této bandy, budete nadšeni.

Minirecenze

Swallow the Sun – New Moon

Napsat komentář
Swallow the Sun - New Moon
Země: Finsko
Žánr: melodic doom / death metal
Datum vydání: 4.11.2009
Label: Spinefarm Records

Hodnocení: 6/10

Zbytek redakce hodnotí:
Seda – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Se Swallow the Sun mám prostě problém. Když se mě někdo zeptá, jestli je to dobrá nebo špatná kapela, vždycky řeknu dobrá. Jejich hudbě v podstatě nemám co vytknout. Mají vlastně všechno, co by dobrá skupina mít měla. Mají veškeré předpoklady, aby mě jejich muzika posadila na prdel. Přesto to tak ale není. S každým jejich albem čekám, kdy se to ve mně zlomí a já si konečně řeknu, že je to něco výjimečného. Zas a znova ale slyším kvalitní hudbu, z objektivního hlediska naprosto skvělou, ale stále u nich nemůžu najít to “něco navíc”. A stejně je to i s jejich novinkou.

“New Moon” jsem slyšel už hodněkrát. A poslouchal jsem opravdu pečlivě. Ať se na to dívám z kterékoliv stránky, nemám prostě kde strhávat body. Zvuk – čistý a dynamický. Instrumentální dovednosti – skvělé. Skladatelské nápady – výborné. A samotné písně? Ještě lepší. Cítím v jejich hudbě tu kvalitu. Cítím, že nejsou na špičce současného mladého doom metalu náhodou. Přesto všechno si nemůžu pomoct, pro mě jsou “jen” dobrá kapela s dobrou hudbou. A přitom to jsou právě podobné kapely, které s chutí hltám. Je mi to záhadou, ale ač jsem se snažil sebevíc, ještě se u mě nepřiblížili k oné metě těch výjimečných kapel. I když veškeré papírové předpoklady k tomu mají.

Když vezmu hned úvodní “These Woods Breathe Evil”, vidím v ní opravdu výbornou skladbu. Skvělé melodie, skvělá atmosféra, skvělý zpěv, skvělé všechno… přesto se ale do toho nedokážu ponořit na 100 %. Nejblíže tomu naprostému pochlcení jejich hudbou jsem u písně “…and Heavens Cried Blood”, kde už opravdu chybí jen kousíček. Všechny písničky na “New Moon” jsou ale prostě dobré, přesto však… vy víte, jak je to dál.

Nevím, kde se stala chyba. Dlouho se už snažím objevit to kouzlo hudby Swallow the Sun. Nedaří se. Nevím, kde se stala chyba. A přijde mi to opravdu škoda, neboť cítím, že právě u nich, tam někde pod povrchem, ta výjimečnost může být ukrytá. I když ji hledám, ještě jsem ji nenašel. Nevím, kde se stala chyba.

To všechno je ale asi můj problém. Pokud chcete slyšet dobrý doom, možná právě Swallow the Sun vás uspokojí. Možná víc, než mě. Z objektivního pohledu prostě nemůžu dát nižší hodnocení než 6/10. S vyšším hodnocením bych ale zase byl sám proti sobě. Vskutku schizofrenní situace, která vyústila v schizofrenní recenzi. Nezbývá nic jiného, než jít ono kouzlo hledat dál. Snad tam někde opravdu je.

Minirecenze

Arch Enemy – The Root of All Evil

Komentáře: 9
Arch Enemy - The Root of All Evil
Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 25.9.2009
Label: Century Media Records

Hodnocení: 6,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 5/10

Průměrné hodnocení: 5,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Arch Enemy, švédská melodicky-death metalová skupina, přichází na scénu se svým osmým řadovým albem. Tato deska je speciální v jedné věci – nepřináší v podstatě nic nového. Album o dvanácti skladbách obsahuje předělané písně z období 1996-2000, tedy tři první alba a časy, kdy tu ještě nepůsobila zpěvačka Angela Gossow. Písně dostaly nový šmrnc, upravily se některé části a samozřejmě – nejvíce se liší ve vokálech. Panují různé názory, jestli Gossow nebo Liiva svou úlohu zvládají lépe. Mně osobně se více líbí vokály novější a dle mého názoru i originál překonali.

První píseň, i první zfilmovaná, je “Beast of Man”, původně z alba “Stigmata”, na které “Beast of Man” také vše začínala. Novější verze je o celých osm vteřin delší než 11 let stará kolegyně. Vlastně každá novější verze je o něco delší, největší rozdíl je v páté “Bury Me an Angel”, původní nahrávka měla pouhé tři minuty a 40 vteřin. Obsah novější je o 45 sekund bohatší. Někteří lidé přenahrávání starých kousků odsuzují, najdou se i tací, kteří to ocení. Je dobré vědět, že Arch Enemy vzpomínají na svou minulost a chtějí své starší věci ukázat mladším/novějším posluchačům. Angela Gossow při nahrávání exceluje, dokazuje, že se v kapele nedrží náhodou a posouvá ji to mezi elitu ženských death metalových zpěvaček.

To jsou staro-noví Arch Enemy. Starší pecky se dočkali nového kabátu, který si zaslouží. Novější vokály nasazují novou metu a je dobré, mít několik dobrých písních pohromadě. Já jsem za toto přenahrání rád, ale např. kolegovi H. se to moc nezamlouvá. Skupina si také možná krátí čas při nahrávání úplně nového materiálu. Nebo jim došly peníze, a proto toto provedly. Nicméně jsem si poslech užil a zavzpomínal na starší alba. Kdyby se toto hodnotilo jako nové album, určitě má o bod nebo více procent navíc. Takto je to ale pouze na 6,5.

Minirecenze

Dawn Under Eclipse – From End to End

1 komentář
Dawn Under Eclipse - From End to End
Země: Itálie
Žánr: melodic death metal / metalcore
Datum vydání: 21.3.2009
Label: Graves Records

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Není to tak dávno, co se zde objevila recenze na poslední album Heaven Shall Burn, což je zřejmě největší skupina hrající metalcore spojený s melodickým death metalem. Dawn Under Eclipse je kapela, která se pokouší o to samé. Proto je zde, v této recenzi, budu často srovnávat. Také se jedná Evropany, takže pokud skupina uspěje, je mnohem větší šance, že se k nám dostanou na nějaký ten koncert, než kdyby byli z Ameriky. Skupina konkretně pochází z Itálie.

V minulosti skupina vydala pouze dvě EP nahrávky, konkrétně “Eclipse” z roku 2005 a “Human Frailty” o dva roky později. Těmto minialbům se dostávalo jen samé pozitivní kritiky. Nebyl důvod proč tedy nezačít nahrávat album. Teď v roce 2009 se Italové konečně dočkali a mají svůj první velký úspěch.

Vše začne ani ne minutové intro s názvem “Overhear”. Intro vás má připravit a naladit do spravné atmosféry, ve které se album odehrává. Na ni pochopitelně hned navazuje nejlepší píseň celého alba – “Collision”. Začátek tohoto songu může připomínat “Endzeit” od výše zmiňovaných Heaven Shall Burn, song se objevuje hned po intru, na začátku máte dlouhý táhlý scream. “Collision” si ale nedrží své tempo po celém průběhu, často zde máte zpomalení, scream se mění v čistý vysoký zpěv, vše zvládá hlavní zpěvák, v čistém zpěvu mu nepomáhá nikdo jiný, jako to má několik jiných metalcorových skupin. O tom, že tato skupina často zpomaluje, máte důkaz i v sedmé “A Night on Earth” a desáté “Seven Circles”, hlavně “A Night on Earth” je takovým stylem písně jako např. “Snuff” od Slipknot, “Fluff” od Black Sabbath nebo “Nothing Else Matters” od Metallicy. Na poslech se vám to libí, celkově se ale ta píseň nehodí k dané skupině nebo na album. “A Night on Earth” možná vyzní jako odlehčení první půle alba, kde máte opravdu drsné songy typu “Half Light”, “Hailstorm” nebo “Shapeless”. Ve druhé půli už ale album docela zpomaluje a nemá to svoji temnotu z půle první, “Relief” nebo “Valve” vám skvělou první část nevynahradí tak dobře. Už se zde nedočkáte tolik screamu ani moc velké rychlosti, jako by to vůbec nebyli oni. Na tomto albu se vůbec nemusíte bát, že písně se budou odehrávat ve stejném stylu, jak to často bývá velikým problémem metalcorových skupin, všechny písně se odlišují a poslech nepadá do stereotypu.

V celkovém srovnání s Heaven Shall Burn tu zde nemáte tak rychlé tempo bicích, častěji si ale užijete kytarových riffů. V porovnání vokálů je Heaven Shall Burn o něco drsnejší a je tu jasná větší zkušenost. Gigs z Dawn Under Eclipse se potřebuje ještě hodně vyřádit a vyzpívat, aby zvládal to samé, co nejlepší screameři na světě.

“From End to End” nepřináší nic nového, máte tu staré osvědčené zvuky. I přesto, že je album na poslech velice zajímavé a na nějakou chvíli vás zabaví, nemáte zde nic extra. Vše se veze na osvědčených standardech.

Minirecenze

DevilDriver – Pray for Villains

Komentáře: 9
DevilDriver - Pray for Villains
Země: USA
Žánr: groove / melodic death metal
Datum vydání: 14.7.2009
Label: Roadrunner Records

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8,5/10
Seda – 7,5/10
Speedy – 8/10

Průměrné hodnocení v redakci: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook

Hned na začátku své minulé recenze jsem vyzdvihoval grafickou stránku, ale u nové fošny “Pray for Villains” od DevilDriver musím udělat pravý opak. Těžko si kapela mohla zvolit horší obal. S přehledem je to nejméně povedená obálka v jejich diskografii. Ani jejich minulé počiny nezdobila zrovna umělecká díla, přesto ale měla svůj náboj. Zato obal novinky je vážně nepovedený (horní obrázek je klasická verze, dolní limitovaná).

VERDIKT NO.1: Obal stojí za hovno!

Co se ale pochválit musí, je v rámci možností snaha o mírnou progresi v hudbě, aniž by DevilDriver ztráceli svůj ksicht, viz třeba konec songu “Fate Stepped In” nebo začátek “Waiting for November” (zrovna u ní mi přechod do metalu přijde možná trochu až škoda). Je pravda, že předchozí tvorbu skupiny jsem slyšel naposledy před více jak rokem, ale co si pamatuju, je zuřivá rubanice bez přestávky po celou délku alba, takže snahu o přidávání podobných vyhrávek a vybrnkávaček jednoznačně vítám.

VERDIKT NO.2: Snaha o ozvláštňování své hudby DevilDriver sluší a povyšuje “Pray for Villains” na zatím nejlepší počin kapely!

Nechci, aby to podle předchozího odstavce vypadalo, že DevilDriver nějak vyměkli a jsou z nich teď močky. To vůbec ne. Hoši stále nejsou žádná ořezávátka, jen k projevu, který už známe, přidali něco navíc. Například hned dva první songy “Pray for Villains” a “Pure Sincerity” šlapou líp než šlapky na E55. I když jsou obě jmenované (zvláště pak ta druhá) výborné písničky, deska nabízí i lepší pecky. Na vrchol tabulky se dle mého skromného názoru umístily tyto záseky:

VERDIKT NO.3: Nejlepší songy – “Forgiveness Is a Six Gun”, “It’s in the Cards” a “Bitter Pill”!

“Pray for Villains” poslouchám už něco málo přes týden, a přestože jej rozhodně nepovažuju za špatné album, nemůžu jej vychválit až do nebes. Abych se přiznal, po již zmiňovaném časovém úseku jednoho týdne mě deska už pomalu přestává bavit. Nemůžu za to. I přes snahu ozvláštnění tvorby, se novinka DevilDriver po čase zvrhne do jisté kolovrátkovitosti. I když jsem ze začátku tvrdil, že je to nejlepší počin skupiny (a také podle mě je), dostane ode mě stejné hodnocení, jako by dostala i dvě předchozí alba. Nechci tady být za kazišuka (viz “zbytek redakce hodnotí”), ale takových 7+ je podle mě akorát.

FINAL VERDICT: DevilDriver splnili očekávání tím, že vydali album v pohodě. Dobře se to poslouchá a své příznivce si to jistě najde. Ale z mého pohledu DevilDriver stále postrádají to “něco navíc”, co odděluje dobré kapely od těch výjimečných. A DevilDriver jsou stále zatím “jenom” dobří.

Recenze

Heaven Shall Burn – Iconoclast

Komentáře: 7
Heaven Shall Burn - Iconoclast
Země: Německo
Žánr: metalcore / melodic death metal
Datum vydání: 25.1.2008
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Awoken
02. Endzeit
03. Like a Thousand Suns
04. Murderers of the Murderers
05. Forlorn Skies
06. A Dying Ember
07. Joel
08. Quest for Resistance
09. Black Tears [Edge of Sanity cover]
10. The Bombs of My Saviours
11. Against All Lies
12. The Disease
13. Equinox
14. Atonement

Hodnocení: 7,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook

O Heaven Shall Burn zde na Sicmaggot moc novinek ani recenzí nebylo, takže si je krátce představíme. Jedná se o pětičlennou německou metalcorovou, až trochu melodicky deathmetalovou skupinu. Vznik se datuje na rok 1996. Marcus Bischoff (zpěv) a jeho parta se nám letos představí během jednoho z největších českých metalových festivalů Masters of Rock, na kterém by nikdo neměl chybět.

Album, které zde recenzuji, vyšlo minulý rok v únoru. Tato práce je pouze první částí ze dvou vydaných věcí – „Iconoclast (Pt. 1: The Final Resistance)“ je klasické studiové album. Minulý měsíc, v květnu tohoto roku, vyšla druhá část, která nese název „Bildersturm – Iconoclast II (The Visual Resistance)“. „Bildersturm“ je DVD, které obsahuje záběry jak z koncertů, tak i ze zákulisí. Záběry pochází z Vídně v Rakousku a z německého festivalu Summer Breeze. Jak jsem již zmiňoval výše, v písních jsou nejvíce slyšet prvky metalcoru, Marcus Bishoff je typický hardcorový a metalcorový zpěvak, svým „screamováním“ i občas připomíná Daniho Filtha z Cradle of Filth. Někdo z mých blízkých i říkal, jestli to není jeho ztracený bratr.

Heaven Shall Burn se snaží držet svůj styl hraní, který začal na pět let starém albu „Antigone“. Dá se říct, že „Iconoclast“ obsahuje nejlepší prvky z těchto dvou nahrávek: „Shogun“ od stále se lepšících Trivium a „Dead Harvest“ od švédských This Ending. Někdo ovšem toto album nazývá převlečenými In Flames, názory kolují různé, mně ale přirovnání ke dvěma zmíněným deskám přijde přesné.

„Iconoclast“ začíná klidná, na piano odehraná skladba s názvem „Awoken“. Touto písní Heaven Shall Burn začínají i své koncerty a kousek z ní dali i do klipu k songu „Endzeit“, který hned po tomto pianovém intru naváže. Tyto dvě skladby na sebe navazují tak přesně, že skoro nepoznáte, že nějaký skok na další píseň byl. „Endzeit“ je jeden z vůbec nejlepších prvních tracků na albu, co Heaven Shall Burn udělali, a zřejmě se i vám nejvíce vryje do paměti, až celé album doposloucháte. Skvělý začáteční scream a melodické kytarové riffy s rychlými bicími jsou zážitkem pro uši. Dále to pokračuje ve stejném rytmu, právě to, že je všechno hodně podobné, mi připadá jako jedno velké mínus, písně se od sebe těžce rozlišují, jak jsou si podobné. Chybí zde nějaká specialita pro každou skladbu. Ani změny ve stylu zpěvu nečekejte, po celou dobu vás bude provázet stejný druh vokálu, rozdíly jsou snad jen v rytmu bicích či v kytaře, která jednou zahraje výše nebo níže. I scream na začátku, jako byl v „Endzeit“, je v skoro každé druhé písní.

Nejvíc znatelná změna přichází až v deváté „Black Tears“, tato píseň je coverem, originál pochází od skupiny Edge of Sanity, rozdíl mezi originálem a předělávkou je celkem poznatelný. Heaven Shall Burn svoji verzi o hodně zrychlili, je více slyšet zpěv, zkrátka je poznat vyspělejší technika, se kterou Heaven Shall Burn nahrávali. „Black Tears“ se nejvíce liší od předchozích songů na albu, nicméně sem dobře zapadá a společně s „Endzeit“ je to jedna z písní, které vám zůstanou v paměti. „Against All Lies“, jedenáctá píseň, se také hodně odlišuje od zbytku alba, je značně pomalejší a více melodická než ostatní, možná jen mohla být zařazena dříve, ať poslech není takový stereotypní. Za zmínku také určitě stojí „Equinox“, což je takové klasické outro, v celé písni se vyskytují hlavně housle, i když se „Equinox“ tváří jako outro, přijde ještě jedna píseň s názvem „Atonement“, zde se vůbec nevyskytuje zpěv a ke konci výrazně zpomaluje, a tím se s vámi „Iconoclast“ loučí.

Heaven Shall Burn a jejich novinka je celkem povedená, toto album si stále rád pouštím dokola znova a znova. Písně se od sebe mohly více odlišit, přesto se jedná o kvalitní desku, která vás může zabavit na hodně dlouho. Někoho zaujme více, někoho méně. Uvidíme, s čím přijdou příště.