Archiv štítku: melodic death metal

Caelestia – Beneath Abyss

Caelestia - Beneath Abyss
Země: Řecko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 16.2.2014
Label: Inverse Records

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Inverse Records

Mívám poněkud špatně zkušenosti s kapelami, které hrají nějakou tu přístupnější odnož death metalu a za mikrofonem se jim střídá chrčícího řvoun s něžnou slečnou. V podstatě existují dva scénáře. Buď se tyto kapely snaží tvářit vážně a výsledkem je gotikou zavánějící kýč, nebo se snaží tvářit přístupně, přičemž vše skončí jako bezduchá diskotéka v metalovém hávu. Jak asi tušíte, Caelestia má směřuje kamsi do popsaných vod, je tu však jedno ale: mladé řecké kapele se podařilo najít jakousi střední, sympatičtější cestu.

V čem tkví jejich recept? V diverzifikaci. I když základ je žánrem daný, rozhodně nesázejí na jednu kartu. Na jedné straně máme onen gotický konec (“Mi ultima vida”), který v těch tvrdších chvílích opravdu šlape a v měkčích ( = když zpívá slečna) se dá docela dobře snést. Někdy zacházejí až tak daleko, že si ve velkém půjčují od jiné řecké kapelky, totiž Septicflesh (“Beneath Abyss”). Jindy sázejí na odsýpající chytlavost melodeathu (“Lake of Decay”) či si postavy tohoto žánru přímo půjčují (v “Blessing of Tragedy”, možná nejlepší skladbě alba, hostuje Björn Strid ze Soilwork). A nejlepší jsou, když to vše tak nějak kombinují. Třeba v úvodní “Malleus maleficarum ‘The Secret Cult'” dokonce přidají lehké orientiální vlivy a výsledek je vyloženě povedený.

Že bychom tudíž měli konečně nějakého zástupce chytrého death metalu s dívčím zpěvem? Bohužel, tak jednoduché to nebude. V první řadě je tu Dimitra Vintsou, která sice zpívá dobře, ale zejména když sklouzne k opernějším polohám, je její hlas tařka generický a jen těžko ho odlišíte od tuny dalších v branži. Ani skladatelské schopnosti zatím nemá kapela zrovna vytříbené, pomáhá si sice množstvím různých inspirací, díky čemuž album jen tak nezačne nudit, ale originalita se ne a ne dostavit. Výsledek je tak kdesi na půli cesty. Rozhodně mohlo být i hůř.


Revenge Division – The New Generation

Revenge Division - The New Generation
Země: Slovensko
Žánr: melodic death metal / metalcore
Datum vydání: 13.11.2014
Label: Metalgate Records

Tracklist:
01. My Sweet Revenge
02. Oceania
03. Satan’s Bride
04. “Snake”
05. In the Middle of Nowhere
06. For Rose/Intermezzo
07. Mediocracy
08. Like a Drill
09. The Secret of Palms Sheets
10. The New Generation
11. The Temple of Sin

Odkazy:
facebook / twitter / bandzone

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Partu mladých slovenských muzikantů pocházejících z Považské Bystrice, kteří si říkají Revenge Division, netřeba v naší kotlině asi nikterak zvlášť představovat. Kluci mají za sebou několik úspěchů v různých hudebních soutěžích, hromadu koncertů a v listopadu loňského roku jim pod hlavičkou labelu MetalGate vyšla debutová deska “The New Generation”.

Hudba Revenge Division by se dala popsat jako mix melodic death metalu a metalcoru s prvky thrashe. Něco podobného dneska hraje každá začínající kovová kapela a přiznávám bez mučení, že jsem k novému materiálu Revenge Division přistupoval nejprve s despektem a obavou z další průměrné metalcorové desky. Naštěstí se slovenští muzikanti nezaměřují pouze na vypiplané melodie a písně na “The New Generation” neoplývají jen náloží energie, ale mají také hlavu a patu. Na ploše více než 50 minut se jim daří udržet posluchačovu pozornost a co je nejdůležitější – celou tu dobu baví a nezabředávají do tradičních žánrových klišé.

Nejlepší ale na celém “The New Generation” je očividná profesionalita hudebníků. To přišpívá k neuvěřitelné rozmanitosti a propracovanosti materiálu. Ať už jde o podmanivé kytarové linky nebo výborně dynamické bicí, v žádné písni nešlápnete vedle. Ve skutečnosti jde o nejlépe napsané a zahrané album, se kterým jsem se v posledních měsících na naší scéně setkal. Pochválit musím také vokál, s nímž jsem měl sice zpočátku trochu problém, ale čím více jsem “The New Generation” poslouchal, tím více jsem si jej oblíbil. Změny tempa, growl nebo thrashové řičení – nic není problém. Neříkám, že by nebylo co vylepšovat, ale zpěv frontmana Jeremyho na mě opravdu zapůsobil.

Novinku startuje “My Sweet Revenge”, která odbrzdí rychlík jménem Revenge Division a pošle jej plnou rychlostí přímo do sluchového ústrojí. Už v úvodu kapela dokazuje své skladatelské kvality a použité kytarové melodie jsou kompozičně na vysoké úrovni. Následuje tvrdší “Oceania” s excelentním pomalým refrénem. “Satan’s Bride” okouzlí především výborným refrénem s bravurním ženským vokálem v pozadí. Ve “Snake” a “In the Middle of Nowhere” frontman dokazuje, že je dokonale všestranným vokalistou. “For Rose/Intermezzo” plní překlenovací instrumentální funkci a je takovým symbolickým oddechem před další částí desky.

Druhou půlku otevírá thrashová “Mediocracy” a následuje “Like a Drill” s fantasticky démonickým vokálem a promakaným kytarovým sólem ve druhé třetině. “The Secret of Palms Sheets” je má oblíbená hlavně kvůli častému střídaní tempa, které ale nepůsobí zmateně, nýbrž solidně a dotaženě. Titulka “The New Generation” umístěná téměř na samý konec desky naštěstí není odpadkovou vycpávkou, jak to u mých recenzí ke vší smůle často bývá, ale překvapivě jde zřejmě o nejlepší a nejpropracovanější song alba. Promyšlené melodie a kytarové linky, výborný refrén, zábavná sóla. Takhle by to mělo vypadat, přátelé. Závěr patří více než devítiminutové (ale určitě ne nudné nebo nenápadité) “The Temple of Sin”.

Z Revenge Division a jejich “The New Generation” jsem nadšen více, než bych zprvu vůbec předpokládal. Jejich energická a zároveň promyšlená muzika má potenciál do budoucna a už teď mohu říci, že se těším na cokoliv, co tahle parta vypustí do světa nového. Doufám, že budu mít někdy v brzku tu čest také živě.


2 Wolves – Shelter

2 Wolves - Shelter
Země: Finsko
Žánr: gothic / doom / melodic death metal
Datum vydání: 24.10.2014
Label: Inverse Records

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Inverse Records

Finští 2 Wolves tedy v žádném případě nezahálí. Za svou krátkou kariéru, která započala v roce 2011, stihli již tři studiová alba. Debut “Gentlemen, Please” vyšel hned v prvním roce jejich fungování, o rok později následoval “Men of Honour” a nyní, po dvou letech od svého předchůdce, je tady “Shelter”, které dostává zemi svého původu. Finsko je doslova protkáno melodiemi a 2 Wolves nejsou výjimkou.

Asi nejjednodušší představení hudby, kterou posluchač na “Shelter” dostane, je kombinace mezi gothic metalem, doom metalem a melodickým death metalem, ačkoli ten je spíše okrajovou záležitostí, kterou kapela zmiňuje jen kvůli growlingu jednoho ze zpěváků, který tvoří jakýsi protipól k hlavnímu melodickému vokálu. Je škoda, že pánové si mezi sebou vokální linky nějak rozumně nedělí, protože v reálu to dopadá tak, že v refrénu se melodicky hladí a ve slokách se zpívá oběma hlasy zároveň, což znemožňuje oběma nějak výrazně vyniknout. Dokázal bych si představit, že profláklejší, ale efektnější střídání obou protichůdných poloh by hudbě 2 Wolves slušelo daleko víc. Takhle zní spousta skladeb velmi podobně a je těžké se v nahrávce nějak orientovat.

Tomu taky napomáhá fakt, že většina písní se odehrává v pomalejším tempu a vyloženě rychlá skladba, která by “Shelter” nějak oživila, bohužel nepřichází. Při prvních posleších to ještě není nijak na škodu, protože povedené refrény několika válů jsou opravdu líbivé a zábavné (“Surrounding Fields and Stars in the Sky”, “Visitors”), ale netrvá dlouho a i té největší devízy alba (samozřejmě, že je to charakteristická severská melodičnost) se přejíte. Albu prostě schází něco víc než jen další variace stokrát omleté téma; něco, díky čemu bych se k “Shelter” mohl pravidelně vracet. No, a protože to “něco” u 2 Wolves neslyším, tak nemůžu hodnotit výš než průměrně.


Haddah – Through the Gates of Evangelia

Haddah - Through the Gates of Evangelia
Země: Itálie
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 2.6.2014
Label: Beyond… Productions

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / web / twitter

K recenzi poskytl:
Masterpiece Distribution

V poslední době mám na kapely, které hrají již spoustu let, ale až v letošním roce debutují, docela štěstí. Ne snad, že by takovéhle skupiny hrály o poznání lépe než ty, které se daly dohromady teprve před pár lety, ale v krátkém období jsou Haddah již několikátou takovou kapelou, s níž mám tu čest. Většina takových setkání nedopadla příliš dobře, a jak nad tím přemýšlím, ani jedna z kapel tohoto ranku neukázal víc než to, že její členové umí na své nástroje hrát. Berte to samozřejmě nadsazeně, ale Haddah bohužel netvoří ani sebemenší náznak výjimky. Vznik melodicky death metalového (nyní) kvinteta pocházejícího ze severoitalské Lombardie se datuje k roku 2001 a teprve po třinácti letech přichází Haddah se svou dlouhohrající prvotinou.

Ani hudebně na tom Haddah nejsou o moc lépe než zbytek spolků, které jsem v prvních řádcích pohaněl. Hrát umí, své vzory mají zajisté s přehledem naposlouchané, ale nějakou přidanou hodnotu na “Through the Gates of Evangelia” zkrátka postrádám. Dost možná se na tom podepsal i zvuk, který je s ohledem na průměr snad ještě horší. Celé to zní hodně amatérsky, na což dojíždí především vokalista, jenž je na zvukovými (ne)možnostmi do značné míry znevýhodněn. Vím, že souběžným naposloucháváním nových At the Gates a Decapitated jsem to kapele moc neusnadnil, ale ten rozdíl je natolik markantní, že ho prostě bez povšimnutí přehlédnout nemohu.

Jsem si vědom toho, že kdyby HaddaH získali lepší zvukové podmínky, nemuselo to dopadnout tak špatně, nebo lépe řečeno tak podprůměrně. Skladby samy o sobě sice nejsou žádné velké zázraky, ale skladatelsky to zlé není. Agresivní pasáže střídají chytlavé groovy party, které mít lepší zvukový předpoklad, mohly znít docela dobře. Poslechnout se to dá, o tom žádná, ale upřímně tu nevidím důvod, proč dát před tunou dalších kapel přednost právě “Through the Gates of Evangelia”. A to platí, jak pro “normálního” metalového fandu, tak i melo-deathového šílence. I toho by to totiž dvakrát nesebralo.


At the Gates – At War with Reality

At the Gates - At War with Reality
Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 27.10.2014
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. El altar del dios desconocido
02. Death and the Labyrinth
03. At War With Reality
04. The Circular Ruins
05. Heroes and Tombs
06. The Conspiracy of the Blind
07. Order from Chaos
08. The Book of Sand (The Abomination)
09. The Language of the Dead [bonus]
10. The Skin of the Fire [bonus]
11. The Head of the Hydra
12. City of Mirrors
13. Eater of Gods
14. Upon Pillars of Dust
15. The Night Eternal

Hodnocení:
Kaša – 7,5/10
Skvrn – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Když se severští death metaloví velikáni At the Gates dali před čtyřmi lety dohromady ve své nejslavnější sestavě, bylo to pro žánrové příznivce něco jako výbuch menší atomovky. Ačkoli se nejednalo o první znovuzrození a navazovalo se na setkání o tři roky starší, tak patnáct let od poslední studiovky to i vzhledem k takovému jubileu vyznívalo v otázce studiového alba o něco slibněji. Přestože se v té době o reunionu této pětice z Göteborgu, která stála na začátku 90. let u zrodu melodického death metalu, hovořilo jako o návratu čistě koncertním, tak s nadcházejícím personálním rozkolem spřízněných The Haunted se začalo vznášet ve vzduchu mnohem víc. Nyní už můžeme říct, že naštěstí nezůstalo jen u živého počinu “Purgatory Unleashed – Live at Wacken”, který zmapoval vystoupení kapely na svátku tvrdě metalové hudby, ale poslední studiovka “Slaughter of the Soul” se po téměř dvaceti letech dočkala pokračování v podobě “At War with Reality”.

Pokud někdo očekával, že by se At the Gates rozhodli pokračovat někde jinde, než “Slaughter of the Soul” skončilo, tak byl mírně bláhový. Výběr producenta Fredrika Nordströma, který s At the Gates spolupracoval právě na jejich posledním albu před rozpadem, byla sázka na jistotu. Když se k němu později přidal Jens Bogren za mixážní pultík, tak z technického hlediska měla novinka již předem vyhráno, protože oba jsou mistři svého řemesla, a i když Bogren mixuje všechna alba takřka totožně bez ohledu na osobitost dané kapely, tak nelze nic namítat. Kdo jiný by měl do rukou dostat pásky, na nichž se bude v dobrém smyslu mlátit explozivní rytmika s hutnými death metalovými riffy, které pravidelně střídají melodické vyhrávky a nad tím vším visí neúnavná bestie Tomas Lindberg. Ten i po letech předvádí, že má v hrdle pravé peklo a s jeho vokálem nemám na rozdíl od jiných fandů sebemenší problém. Když už jsem nakousl technickou stránku věci, tak musím vyjádřit svou nespokojenost s obalem “At War with Reality”, který je nevýrazný až běda a mě osobně nebaví. Nevím jak vy, ale já si takové době představoval něco mnohem nápaditějšího.

Ale o obal nejde, takže otázka je, zda je “At War with Reality” hudebně natolik svébytné, aby se dalo o At the Gates říct, že jejich návrat na scénu má něco do sebe. Nebudu to okecávat, ale má. Kdo má rád jejich předchozí tvorbu na pozdějších albech, ten by z novinky neměl být zklamaný. Není zde sice nic moc nového a zjevná sázka na jistotu řadě fanoušků bude trnem v oku, ale nevěřím, že se najde někdo, kdo od At the Gates čekal nějaké experimenty a výlety do vod dříve neprobádaných. První singl “Death and the Labyrinth” dal jasně najevo, kudy se album bude ubírat, a přestože jsem po jeho poslechu byl docela zklamaný, tak po poslechu celého alba se lehké obavy vytratily. Úvodní vál je jednou z těch slabších položek kolekce, na které sice nelze nic moc namítat, protože údernost a drtící instinkt jí nechybí, ale pořádek sjednává hned následující titulka “At War with Reality”. Stylově oddaný kytarový riff a skvělá práce Adriana Erlandssona táhnou sloky dopředu hodně důrazně, a když se v polovině objeví první melodické sólo Anderse Björlera, tak jsme doma a člověk si říká, že to je přesně jako před dvaceti lety.

Z logického důvodu vládnou albu takové ty úderné šlupky plné nejčistších stylových prvků, mezi něž patří práce kytarového tandemu Björler/Larssen, kteří překvapují až nečekanou jistotou ve střídání ostrých drtících riffů se vzletnými melodickými vyhrávkami, které sypou z rukávu. Osobně jsem právě tady čekal kámen úrazu. A sice, že se jim nepodaří uhlídat, kdy je to ještě ku prospěchu kompozice a kdy se bude samoúčelně melodicky zkrášlovat jen proto, aby tam ty vyhrávky byly. V tomto ohledu však novinka doslova zabíjí. Nejlepší položkou “At War with Reality” je “The Circular Ruins”, jejíž melodické nápady nemají chybu a ve spojení s řevem “Tompa” Lindberga fungují jako krásný protiklad. Nesmím opomenout ještě “The Head of the Hydra”, “Eater of Gods” a předposlední drtičku kostí “Upon Pillars of Dust”, která sešlápne plynový pedál až k podlaze a jedná se o jednu z nejničivějších záležitostí nových At the Gates.

Přestože je na albu celých patnáct skladeb (poslouchal jsem verzi s bonusy “The Language of the Dead” a “The Skin of a Fire”), tak nudné jej v žádném případě neshledávám. Krom úderných songů v klasickém rychlejším tempu oživují desku pomalejší a zamyšlenější věci jako právě druhá jmenovaná skoro instrumentální “The Skin of a Fire”, která je spíš než klasickou skladbou ukázkou výrazné sehranosti kytarové dvojice, jejíž úvodní a závěrečné vybrnkávání a následné proplétání melodií zastiňují krátkou pasáž, kde se kytary přiostří a přidá se Lindberg. Prakticky o tomtéž je pak už plně instrumentálně pojatá “City of Mirrors”, jež není tak propracovaná a působí méně zajímavým dojmem. V tomto odstavci věnujícím se pomalejším a melodičtějším skladbám pak nesmí chybět “Order from Chaos”, jejíž odlehčená polovina je skvělá a “Heroes of Tombs”, což je klasická kytarová řežba, ovšem s hutnými kytarami, které nikam nespěchají a sází na poměrné jednoduchou strukturu, jež v tomto případě funguje. Na vrcholu pak stojí závěrečná “The Night Eternal”, jež “At War with Reality” uzavírá ve velkém stylu kopou kytarových kudrlinek a melodií.

Před nějakou dobou zde proletěly recenze nových alb In Flames a The Haunted, což jsou obě kapely, se kterými mají At the Gates ledacos společného. No, v tom prvním případě spíš měli, ale minimálně geografický původ těchto tří part jsem využil k tomu, abych mohl ze všech tří vybrat pomyslného krále göteborgské scény pro letošní rok. Nebudu lhát, ale již dopředu jsem mírně favorizoval At the Gates, kteří s “At War with Reality” nezklamali a spíchli dohromady kolekci písní, která i přes zjevnou orientaci směrem k dvacet let starému “Slaughter of the Soul” působí svěže, a co je hlavní – baví téměř ukázkovým způsobem. Velmi silný materiál, při kterém musí srdíčko fanouška starého dobrého severského death metalu plesat až běda. A nějaké kecy o zbytečném albu, které At the Gates nikam neposouvá, nechť si rýpalové nechají. O tomhle At the Gates nikdy nebyli a na svém reunionovém počinu ukazují, že mají stále sílu, kterou by jim o mladé party mohly závidět.


Další názory:

Comebacky žánrových veličin byly, jsou a taky vždycky budou ošemetná věc. Kapela se při hodnocení novinky nikdy nevyhne porovnáváním se starší tvorbou, která dopadají všelijak. Jednou je to prachbídný recyklát, podruhé se zase ozvou staromilci, kteří postupný vývoj nemohou skousnout. Doufal-li někdo v případě At the Gates desku plnou experimentu, tak bude nepochybně zklamán. Osobně jsem taková naivka nebyl a již předem jsem byl nachystaný, že “At War with Reality” povede ve šlépějích 19 let starého “Slaughter of the Soul”. První poslechy jsem nesl v dost velké nelibosti, oproti starším počinům se mi novinka zdála taková utahaná, bez energie a zápalu. Jenže den se se dnem sešel a já musím konstatovat, že “At War the Reality” mě konečně začíná bavit, a to dost. Deska oplývá hodně dobrým zvukem, na který jsem si musel s ohledem na dřívější syrovější produkci chvíli zvykat, ale nyní musím říct, že dnešním At the Gates moderní háv docela sluší. Zvlášť pak Tomasu Lindbergovi, který se svým skvělým řevem postaral o to, aby novinka nezněla jednolitě a bez výrazu. Sem tam se nějaké slabší místo objeví, ale kousky jako “The Circuar Ruins” a “The Head of Hydra” tenhle pocit kompenzují. Do karet “At War with Reality” navíc hraje překvapivá trvanlivost. Ta sice může za prvotní chladnější přijetí, ale jak se říká – konec dobrý, všechno dobré.
Skvrn

King of Asgard – Karg

King of Asgard - Karg
Země: Švédsko
Žánr: melodic death / viking metal
Datum vydání: 22.7.2014
Label: Metal Blade Records

Tracklist:
01. The Runes of Hel
02. The Trickster
03. Highland Rebellion
04. Remnant of the Past
05. Omma
06. The Heritage Throne
07. Huldran
08. Rising
09. Total Destruction

Hodnocení:
Atreides – 7/10
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,75/10

Odkazy:
web / facebook

Nemá cenu tu kolem a kolem bědovat, jak ten současný pagan metal stojí za hovno, ať už proto, že pidlikající uskupení hrají sračky, nebo si u toho hrají na rádoby vikingy/kelty/slovany (nehodící se škrtněte nebo připište chybějící), případně obojí – jakkoliv k tomu žánrové recenze svádí. Ale upřímně, když jsem prvně zaslechl jméno King of Asgard, zježily se mi chlupy na zátylku, co to zase bude za hovězinu, protože přesně taková patetická jména jsou (na základě dlouhodobého pozorování) docela spolehlivým indikátorem sračkoidnosti obsahu, který se za ním skrývá. Tím spíš, že letmý pohled na Encyklopaedii Metallum prozradí, že tahle švédská smečka drhne melo-death s vikinským odérem.

Jistě si proto dokážete představit moji úlevu při zjištění, že King of Asgard na novince “Karg” vlastně drhnou velmi dobrý metal a já se tu nemusím zaobírat s pozérským klystýrem ve stylu Amon Amarth (dobře, napovědět mi mohl i pěkný, střízlivě vyvedený artwork, ale to v dnešní době zase až tolik neznamená). Co tedy dostanu, když si odmyslím kýčovitý název? Cirka 50 minut poctivého viking metalu, řadu velmi obstojných nápadů, pár zajímavých a bohužel i nějakou tu vatu. Devítku skladeb otevírá “Runes of Hel”, která nastavuje valivé tempo, ne nepodobné rozjeté parní lokomotivě. 120 tun soptící oceli ale naštěstí není to jediné, co na desce najdete, protože ačkoliv mají King of Asgard tenhle výraz docela zmáknutý, není to vyloženě nic, co by mě usadilo na prdel. Mnohem víc mě bavily pasáže, kdy se pánové rozhodli vsadit jednak na atmosféru, jednak na ne zcela typické prvky pro melo-death, jako jsou čistě baskytarové party.

V atmosféře jednoznačně vede pátá “Omma”, která je přesně na rozmezí obou polovin desky. Z pomalých, hutných pasáží s čistým vokálem epičnost vyloženě kape. Příjemně kontrastují s agresivním zbytkem skladby a pro mě jde o nejvydařenější kousek. Jediná výtka směřuje k tomu, že klavírní melodii použili jen v intru a ne i později v rámci skladby. Nejvíc mě potěšilo, že veškerá ta epika a atmosféra typická drsným seveřanům není nijak falešně strojená a samovolně vyplývá z kompozice skladby. King of Asgard se prostě nesnaží být hrubí barbaři za každou cenu, což nejde neocenit. Druhým favoritem desky je pak čtyřka “Remnant of the Past” – propracovaná struktura a právě ony baskytarové pasáže z ní dělají v rámci alba rovněž výjimečný kus, který prostě zaujme na první poslech. Stejně tak mě příjemně potěšilo, když ze skladeb jako “Huldran” nebo “The Trickster” zavanul svěží blackový odér, jenž mi nejvíc připomíná staré Månegarm.

To vše stačí na velmi slušnou nahrávku a musím přiznat, že jsem nečekal, že mě bude “Karg” až tak bavit – a to i navzdory vatovitému páru v podobě nijaké “Highland Rebellion” a zbytečně přímočaré “Total Destruction”, bez kterých bych se s klidem obešel. Námitky bych mohl mít i proti vokálu, protože řev Karla Beckmanna mi nepřijde ničím specifický. Do hudby sice sedne, nenabízí ale nic víc. Na druhou stranu, King of Asgard se očividně neženou za odkláněním se od žánru a v mnoha ohledech jsou příjemně staromilští. Za svoje železo vzít umí s grácií, a i když ze sebe povětšinu času sypou převážně zavedené postupy a příliš nevybočují, dělají to kvalitně a nebojí se přidat i něco navrch, takže skladby jsou docela jasně rozpoznatelné. “Karg” je navíc počin příjemně vyrovnaný a produkčně velmi dobře zvládnutý.

Je možná škoda, že se nesnaží více vsázet na méně zaběhlé, méně slyšené a méně klišé postupy, protože alespoň mě většinou baví objevovat nevšední kombinace. Kdyby na tom King of Asgard trochu zapracovali, třeba by z “Karg” nebyla deska jen velmi dobrá, ale rovnou výborná. I přesto ale ve mně nechali Švédové velmi dobrý dojem, který rozhodně vyvrací vše, co by mohlo mluvit v jejich neprospěch. Ale aby to nevypadalo, že tahle recenze vypadá spíš jako obhajoba existence kapely, musím “Karg” doporučit. Nemůžu jej srovnávat s předchozími zářezy v diskografii, ale jestli máte rádi poctivý, upřímný melo-death s porcí atmosféry, rozhodně v tomhle případě nešlápnete vedle. Deska by k větší spokojenosti snesla tak o deset minut kratší stopáž a pár dalších výtek by se taky našlo, rozhodně ale nejde o nic, co by nahrávce upřelo nadprůměrné hodnocení.


Další názory:

Ačkoliv se název King of Asgard na první pohled netváří zrovna vábně, ve skutečnosti tito Švédové nepatří do sorty pozérských pseudo-vikingů s plastikovými rohy na plastikových přilbách. Vlastně je mi tahle kapela docela sympatická, a ačkoliv nemohu tvrdit, že by její muzika byla geniální a že bych její alba točil neustále až do zblbnutí, tak když King of Asgard vydají novou placku, s chutí si ji nejednou poslechnu. Třetí “Karg” mě v tomto ohledu opětovně nezklamalo, a i když je mi jasné, že za půl roku to poslouchat rozhodně nebudu, aktuálně mě to album dost baví a poslouchá se mi velice příjemně. Je fakt, že King of Asgard oproti minulým počinům nepřicházejí s ničím vyloženě novým, ale tak nějak mi to v jejich případě (zatím) nevadí. Zvlášť když se povedlo přijít s několika opravdu dobrými skladbami – mě osobně nejvíce zaujala trojice “Highland Rebellion”, “Remnant of the Past” a “Omma”. Jinak se ovšem jedná o velice slušnou práci i z pohledu celku.
H.


Twilightfall – The Energy of Soul

Twilightfall - The Energy of Soul
Země: Ukrajina
Žánr: melodic death / thrash metal
Datum vydání: 11.8.2014
Label: Svarga Music

Tracklist:
01. The Energy of Soul
02. Spirit of Ancestors
03. A Mirror of Dreams and Reality
04. Welcome to New Day
05. Your Chance
06. Go a Long Way to Each
07. Storm

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

Twilightfall je jedna z těch kapel, od kterých jsem toho už v předstihu moc nečekal. Není to sice zrovna fér přístup, ale tak to prostě je. Znáte to, pustíte si ukázku nějaké desky a alespoň rámcově jste schopni říct, jestli vás to teoreticky může oslovit nebo naopak. A “The Energy of Soul” je z těch případů, kdy jsem si říkal, že upřímnou radostí asi skákat nebudu, ovšem i tak jsem byl schopný album přijmout a klidně si jej užít. Z technického hlediska se “The Energy of Soul” nic moc vytknout nedá, ale je tady jedno velké subjektivní mínus, které v mých očích i takhle vypiplanou desku sráží. O co jde? Je to zatraceně umělé a neosobní.

Protože nepředpokládám, že Twilightfall jsou výrazně profláknuté jméno, tak si odbudu takovou tu nezbytnou formalitu prostřednictvím letmého výletu do historie. Tahle čtveřice pochází z Ukrajiny, kde vznikla v roce 2010 a nyní vydává své první album “The Energy of Soul”. Při pohledu na sestavu jsem se toho moc nedozvěděl, nicméně jako tahoun této kapely je prezentován jistý Iuri Kireev, jenž si říká Wortherax a jenž má za sebou působení v několika kapelách, z nichž jako ta nejslovutnější se mi zdála Nokturnal Mortum, ačkoli jsem o nich nikdy neslyšel. A totéž by platilo o ostatních členech, kteří se na nějakou dobu v něčích řadách mihli, ale nejedná se o něco, co by stálo vyloženě za řeč.

Co však bližší náhled přímo vyžaduje, je jejich debut. Jak jsem již řekl, v souvislosti s “The Energy of Soul” máme tu čest s prvním albem formace, ale je znát, že členové nejsou žádní břídilové. Zejména Wortherax, který v rukou dřímá kytaru a zpívá, je správný tahoun pro melodicko death metalovou sebranku. Jeho kytarová zručnost a lehkost, s jakou tasí z rukávů jednu melodickou vyhrávku za druhou, je opravdu obdivuhodná a jeho vokál není taky špatný. Zapomeňte však na střídání protichůdných vokálních poloh ve stylu švédských Soilwork, protože Wortherax po celou dobu tahá ze svého nitra growling. Ten není tak hutný, jak bych si třeba já představoval a občas zní jako lehce agresivní řev s náznakem civilního hlasu, ale jako kontrast k extrémně melodické formě death metalu, jak ji spolu se svými kumpány předvádí, padne bez větších obtíží.

Jestli jsem o Twilightfall ještě něco neprohlásil, tak to, že jejich tvorba je neoriginální, protože jestli mě na “The Energy of Soul” něco (mimo jiné) otravuje, tak je to způsob, jakým je z jejich tvorby cítit tvorba Children of Bodom a Wintersun. Twilightfall sice přináší do detailu vymakanou sedmičku skladeb, které přesně podle svých předloh umně kombinují ostré kytarové riffy s velmi, ale opravdu VELMI melodickými vsuvkami a kudrlinkami, jichž je na albu tolik, že kdyby se ještě trochu přidalo, tak by se mohlo stát instrumentálním počinem a zpěv by nebyl takřka potřeba, ale v jejich podání je to spojení velmi umělé.

Je jasné, že když je tahounem kapely sólový kytarista, tak se chce taky patřičně vytáhnout, ale Twilightfall tím ztrácí tah na branku a tam, kde bych uvítal šlapavou pasáž a přitvrzení (a kam by se taky jinak nabízelo), tak se i nadále kompozice točí kolem melodických hrátek kytar a kláves, které rytmickou kytaru takřka nepustí ke slovu. Z tohoto důvodu mě třeba nebaví úvodní titulka (a spolu s ní dalších pár kusů), jež je sice rytmicky jedna z těch rychlejších kousků, ale chybí ji odvaha se utrhnout ze řetězu. Závěrečná pasáž s kytarovým sólem to už nezachrání. Vím, že možná zním jako rozmazlené děcko, které si u sladkého stěžuje, že to je moc sladké a u kyselého zase moc kyselé, ale takhle to s “The Energy of Soul” cítím. Té melodiky je tam prostě tolik, že nebýt agresivních vokálů, tak mám pocit, že poslouchám Sonatu Arcticu se vší tou hloupou naivitou kolem.

Snad jedinými skladbami, která mě opravdu baví, jsou “Your Chance” a hlavně “A Mirror of Dreams and Reality”, jež i přes všechny výše uvedené neduhy nepůsobí zas tak škrobeně jako její kolegyně a i přes delší stopáž, která se zastavila za šestou minutou, nenudí a dobře šlape. Ten zbytek je jako kulisa velmi dobrý společník, ale při soustředěném poslechu jsem měl pocit, že poslouchám jednu jedinou skladbu, která se natáhla na 40 minut, protože při všem tom kytarovém sólování jsem ani po delší době nepřišel na způsob, jak do skladeb proniknout a užívat si hudbu samotnou, což není zrovna dobrá vizitka.

Přemýšlel jsem, jestli mě prostě Twilightfall jen nezastihli ve špatné náladě, ale mám “The Energy of Soul” v přehrávači už hezkých pár týdnů, tu a tam se k němu i odstupem vracím a většinou to končí tak, že jej někde v půlce vypínám, protože se nudím. Věřím, že posluchači, kteří severskou melodiku milují, budou nejspíš z tohoto alba v rauši, ale já si pro uspokojení svých tužeb radši pustím jiné party, které death metal s melodií kombinují lépe, živelněji a mému uchu malebněji.


The Haunted – Exit Wounds

The Haunted - Exit Wounds
Země: Švédsko
Žánr: melodic death / post-thrash metal
Datum vydání: 25.8.2014
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. 317
02. Cutting Teeth
03. My Salvation
04. Psychonaut
05. Eye of the Storm
06. Trend Killer
07. Time (Will Not Heal)
08. All I Have
09. Temptation
10. My Enemy
11. Kill the Light
12. This War
13. Infiltrator
14. Ghost in the Machine

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook

Vypadá to, že pro fanouška severské metalové scény se přelom letních a podzimních měsíců ponese ve znamení souboje trojice kapel, které spojuje jedno jediné. Göteborg. Velikáni In Flames, At the Gates a konečně The Haunted si na letošek nachystali svá nová alba a protože jsou tyto kapely propojeny ať už stylově (alespoň v minulosti), v horším případě pak personálně, tak se nedá vyhnout jisté formě srovnání a pasování jednoho z těchto jmen na pomyslného krále scény pro letošní rok. Loni měli usnadněnou pozici Soilwork a letos jsou tak možnosti všelijaké. Nicméně, dost bylo úvodních řečí a pojďme se podívat na prvního člena z tohoto trojlístku, a sice posledně jmenované The Haunted.

S těmi to ještě před dvěma lety vypadalo všelijak, takže na to, že se v dohledné době dočkáme nového alba, bych si svoje peníze nevsadil. Z pětičlenné sestavy odešli letití tahouni Peter Dolving, Per Möller Jensen a Anders Björler, tedy jedna polovina ústředního bratrského dua, takže s budoucností to vypadalo opravdu nedobře, protože jméno The Haunted nesli na svých bedrech kytarista Patrik Jensen a basák Jonas Björler. Ti nijak nezaháleli a začali shánět náhrady, přičemž jak se následně ukázalo, nejjednodušší je sáhnout do řad svých bývalých členů, takže za mikrofon se postavil první navrátilec Marco Aro, který v The Haunted již působil, když nahradil již jednou odchozího Dolvinga a podílel se na druhém a třetím albu. Následoval jej původní bubeník kapely, jímž není nikdo jiný, než Adrian Erlandsson, jenž nadrtil debut “The Haunted” a kapelu opustil před čtrnácti lety. No a jako poslední se do pětičlenné skládačky zasadil novic Ola Englund, jenž se mihnul v sestavě Six Feet Under, s nimiž si odbyl studiové práce v rámci poslední desky “Unborn”.

Při pohledu na současnou sestavu The Haunted je celkem jasné, jakým směrem se novinka, která se jmenuje “Exit Wounds”, bude ubírat. Příchod členů, kteří s kapelou zažili její staré časy, sliboval jistý odklon od lehce experimentální řady alb, kterými se parta v posledních letech prezentovala, a bylo tak záhodno očekávat návrat k pořádně chrastivému zvuku, rychlým tempům a zabijáckým písním, kde se sere na nějaké úkroky stranou a frčí se hlavou napřed drtivému materiálu. Marco Aro disponuje poněkud zemitějším vokálem než Peter Dolving, takže příklon k neo-thrash metalu s nezbytným deathovým základem je na “Exit Wounds” zřejmý. Ne, že by kapela tuto cestu na předešlých albech vyloženě opustila, ale novinka je více zafixovaná v klasických postupech, takže působí přeci jen o něco semknutěji a olschoolověji, ačkoli o vyložené retro se nejedná a nová sestava si zachovává poznávací tvář, která celou její tvorbu prostupuje.

Co však před vydáním “Exit Wounds” zřejmé nebylo, byla kvalita, jakou má posluchač očekávat. Upřímně řečeno jsou The Haunted z pohledu studiových alb docela nevyrovnaná kapela. Po famózním “rEVOLVEr” jako by se tahle parta tak trochu hledala a přišla s neuvěřitelně nudným “The Dead Eye”. “Versus” bylo naopak docela svěží a zábavné, ale o tři roky později přilétl na stůl rozháraný průser “Unseen”. Novinka je naštěstí někde na půli cesty k úspěchům, které The Haunted sklízeli zejména za “rEVOLVEr”. Skladby jsou (bohužel pro fanoušky předešlých zářezů) jedna jako druhá, a může se tak stát, že ačkoli má deska velmi slušný odpich, tak v závěru bude pozornost uvadat a fanoušci předchozí počinů můžou na rozmanitější a melodičtější písně rovnou zapomenout, protože úkol “Exit Wounds” je jednoduchý – drtit.

I přes zjevnou jednotvárnost však není letošní zářez tak špatným a nudným albem, jak by se z předchozích řádků mohlo zdát. Má své mouchy, to nelze popřít, ale hned několik skladeb je vyloženě skvělých nebo obsahuje pamětihodné momenty, díky nimž je cesta čtrnáctkou songů mnohem snazší. Při výčtu pomyslných highlightů, které mají tu sílu, aby při poslechu posluchače zaujaly, nesmí chybět hned úvodní pecka z říše snů “Cutting Teeth”. Přesně tohle je typ písně, které kapele na posledních albech scházely. Ničivá kytarová linka, kulometná rytmika, rychlé thrashové tempo a nasraný Marco, který sice není tak variabilní vokalista jako jeho předchůdce, ale když si uvědomíme, jakou cestou se The Haunted na novince vydali, tak je jeho výběr logickou volbou.

Další kousky, které stojí za zmínku a které jsou z mého pohledu ty nejsilnější vály na albu, jsou určitě “My Salvation”, jež má kořeny zapuštěné v melodickém death metalu a díky pomalejšímu groove riffu je víc než jen další rychlou peckou, kterých je na desce beztak dost. “Trend Killer” je skvělá hutná šlupka, v níž se mihne Chuck BillyTestament. Hrozně se mi líbí její refrén, který je sice velmi jednoduchý, ale poháněn mocnou kytarovou a bicí salvou získává pořádné grády. Vyčítat dnes thrashovým kapelám citaci kytarových postupů Slayer by se mohlo zdát zbytečné, protože to padne na každou druhou partu, ale i severští velikáni The Haunted se toho nebojí, výsledkem čehož je valivá “Temptation” a hned následující rychlá “My Enemy”, jejíž hrací doba se zastavila přesně na jedné minutě a vítězí tak v kategorii o nejrychlejší a nejagresivnější song alba, při kterém budou na koncertech lítat končetiny na všechny strany.

Mým velkým favoritem se stala “Kill the Light”. Zcela určitě za to můžou líbivé kytarové vyhrávky, díky nimž v refrénu píseň opouští přímočaré thrashové hoblování. Na úplný závěr jsem si nechal závěrečnou “Ghost in the Machine”, která si ponechává stopové množství melodiky minulých alb a ukazuje, že zamyšlený a melodický pohled na thrash metal není v podání této sestavy vůbec špatný (jak už v minulosti nejednou předvedli). Jako zakončení alba je to mimochodem velmi dobře zvolená záležitost, protože po těch čtyřiceti minutách drtivého přístupu takové lehké pohlazení přijde vhod.

To, že jsem vynechal při svém výčtu půlku tracklistu, není narážkou na to, že polovina alba stojí za houby, protože i zde je několik skladeb, které se mi líbí. Jmenovitě “Psychonaut”, “Eye of the Storm”, nebo “All I Have”, ovšem je to ten typ písní, které při celkovém poslechu zapadnou, nicméně díru na duši při jejich poslechu neutrpíte. Naproti tomu vyloženě slabé písně se mým uším zdají být “Time (Will Not Heal)”, “This War” a “Infiltrator”. Prvně jmenovaná je příliš kolovrátková, takže i přes průměrnou stopáž po chvíli nudí. “This War” a “Infiltrator” jsou pak jen slabší pokusy o totéž, co předvádí “Cutting Teeth”, “Trend Killer” nebo “Temptation”. Celkem obyčejné thrashové kusy, ze kterých si na zadek nesednu, protože jim chybí alespoň pořádná dávka agrese a energie, kterou se dá leckdy dohnat nedostatek v podobě kompoziční nezajímavosti, což je právě jejich případ.

Upřímně řečeno jsem “Exit Wounds” čekal mnohem horší. Ne, že bych The Haunted odepsal už předem, ale vzhledem k nedávným přešlapům jsem čekal ledacos. Sice jsem na novinku byl hodně zvědavý (už jen díky obměně sestavy), ale v takhle slušný materiál jsem nevěřil. “Exit Wounds” by si sice zasloužilo prostříhat, aby se zbavilo skladeb, jež nahrávku nikam neposouvají a při poslechu jsem si je zrovna neužíval, ale spíš čekal na jejich blížící se konec, nicméně v konečném měřítku to není album, jehož poslech by se nedal užít. Já se bavil dost. Od personálně spjatých At the Gates sice čekám daleko silnější posluchačský zážitek, ale o tom až někdy příště v dalších částech povídání o novinkách göteborgských velikánů. The Haunted na úvod překvapili, takže proto jim můžu s klidným srdcem udělit nadprůměrnou známku.


Souldrainer – Architect

Souldrainer - Architect
Země: Švédsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 23.5.2014
Label: ViciSolum Productions

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Souldrainer natočili před sedmi lety solidní melodicko-death metalový debut “Reborn”, který jsem si rychle oblíbil a kapelu se rozhodl sledovat dále. Po jeho vydání se však po Souldrainer slehla na čtyři roky zem. V roce 2011 vydala kapela poměrně nečekaně druhý počin “Heaven’s Gate”, který však oplýval nemilým překvapením. Sestavu totiž opustili hned dva členové, všechny kytarové i vokální povinnosti si vzal na starost Marcus Edvardsson a výsledek byl poměrně špatný. Dobrou zprávou je, že na “Architect” jsou Souldrainer zpět, jestli ne v plné, alespoň však lepší formě.

“Architect” je ve většině ohledů podobné svému předchůdci. Opět zde máme čest s melodickým death metalem s epickým nádechem, jež však s chutí sahá k ostřejší hraně žánrového vymezení. Obě tyto vlastnosti jsou velmi důležité a v obou je cítit velký posun k dobrému. Epičnost, která byla na “Heaven’s Gate” vynucována neustále přítomnými sbory (pochopitelně naprogramovanými), je na “Architect” mnohem lépe dávkována a tudíž je také mnohem uvěřitelnější. Na sbory dojde také, stejně jako na velkolepé klávesy, oboje však leží dostatečně v pozadí, nesnaží se upoutávat pozornost a pravidelně utichá. Samotná kytarová náplň alba je pak výrazně lépe napsaná, což nelze přehlédnout zejména v “Biological Experiments” či ještě lepší “For No Other”. Souldrainer navíc nejsou zbytečně jemní, tam kde jiné kapely sahají k čistým vokálům či akustické kytaře, si Souldrainer vystačí s klasickými death metalovými postupy.

Tím jsem nakousl otázku zpěvu, a právě ten byl jedním z kamenů úrazu “Heaven’s Gate”. Marcus Edvardsson jednoduše nebyl moc dobrým vokalistou, to se ovšem nyní změnilo. V prvé řadě tak doplnil svůj rejstřík o různé vyšší polohy, což album učinilo výrazně zábavnější. Absence čistého zpěvu ničemu nevadí, na melodičnosti to nijak neubírá. Celkově tak mluvíme o solidním albu, které by si neměli nechat ujít zejména ti fandové žánru, pro které jsou Insomnium moc měkkou kapelou.


Prayed and Betrayed – The Abundance of a Sickened Mind

Prayed and Betrayed - The Abundance of a Sickened Mind
Země: Finsko
Žánr: melodic death metal
Datum vydání: 1.7.2014
Label: selfrelease

Hodnocení: 4/10

Odkazy:
facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Prayed and Betrayed

Ani nemusíte být detektiv a pídit se po tom, odkud finská partička Prayed and Betrayed pochází, protože stačí jen krátká ukázka z jejich tvorby a okamžitě mě napadli Children of Bodom a Wintersun, takže už jen z toho by mělo být jasno, odkud vítr vane. Všudypřítomná melodika, která je pro severské země typická, je na “The Abundance of a Sickened Mind” tou nejzajímavější složkou, protože jinak je to ve všech ohledech generická nahrávka, kterých vznikají na každém rohu tucty.

Prayed and Betrayed navzdory svému krátkému působení vydávají již druhé EP, kdy to letošní navazuje na dva roky staré “Manifesting Reality”, a přestože je to kapela mladá a bez silného labelu v zádech, je jejich krátký počin zdánlivě velmi profesionálním výtvorem. Od zvuku přes jisté instrumentální výkony je vše podáno jako od pravých profíků, ale bohužel pro Prayed and Betrayed to zde s těmi vyloženými klady končí.

Netvrdím, že všechny tři skladby jsou totální žumpy a neposlouchatelné žvásty, ale vyloženě na větvi z toho materiálu taky nejsem. Pokud přivřu oči, tak nemám problém s úvodní “Deafblind”, která v určitých pasážích (vlastně celá druhá půle) cituje Alexiho partu opravdu poctivě. Jediné, co chybí k dokonalé iluzi, jsou ty klávesy, ale díky jejich absenci je “The Abundance of a Sickened Mind” nasranější a agresivnější album, s kterým fanoušci žánru a výše uvedených kapel nemůžou šlápnout vedle. Já osobně vždy radši sáhnu po starších Children of Bodom, protože i když poslední “World Surreal” dobře řeže, tak neobsahuje nějaký kulervoucí motiv. A totéž platí pro nudnou skladbu titulní.

“The Abundance of a Sickened Mind” se dá sice relativně bez problémů přečkat (i díky velmi přívětivé stopáži), ale výraznou stopu v posluchači nezanechá. Zas taková bomba to totiž není.