Mezinárodní uskupení jménem Meridian Dawn sice vzniklo relativně nedávno (v roce 2010) a může se tak zdát, že je to další neznámá kapela plná bezejmenných hudebníků, ale zdání v tomto případě klame. Sám jsem to sice netušil a musela mi pomoci až Encyclopaedia Metallum, ale v řadách Meridian Dawn se prohání bubeník Firewind, Johan Nunez, bývalý pěvec Nightrage, Anthony Hämäläinen, a další trojice hudebníků, jejichž působiště už mi nic moc neříkají, takže je nebudu řešit. Už jen díky těmto dvěma jménům se sluší očekávat něco víc než další tuctovou kapelu, která se svým materiálem zapadne stejně rychle, jako se vynořila.
Což o to, Meridian Dawn mají předpoklady k tomu, aby dokázali povstat nad horizont tvořený zástupy dalších, nicméně přeci jen jsem očekával ještě něco víc elektrizujícího. Materiál na “The Mixtape” je bezesporu kvalitní a pěvec Anthony má v hrdle neúnavnou bestii, díky které si místo v Nightrage zasloužil, ale že bych se o Meridian Dawn musel začít šířit na všechny strany, to zase ne. Úvodní dvojice “Thieves” a “Fever Syndrome” je jako časovaná bomba a obě tvoří to nejlepší, co lze na pětiskladbovém “The Mixtape” najít. Agresivní, skočné a v rámci stylu zdravě chytlavé skladby se sice v žánrovém průměru ztratí, ale to by nemělo bránit v tom, abyste si poslech užili. To už je mi na obtíž spíš následující “Dressed in Ice”, kterou pohřbívá Anthonyho snaha vytáhnout ze sebe melodický vokál. Ten totiž vyloženě kazí slušně rozjetou písničku. Hodně se v ní povedly kytarové kudrlinky, které během první třetiny rozehrávají kolotoč melodií a kytarové agrese, z něhož se leckomu zatočí hlava.
Zbylé dvě písně už jsou pouze cover verze z kuchyně Type of Negative (“I Don’t Wanna Be Me”) a Fear Factory (“Descent”). Prvně jmenovanou jsem v originále snad v životě neslyšel, takže tu můžu jen těžko hodnotit, zato “Descent” je věrnou kopií své předlohy, takže naprosto zbytečná záležitost, která pouze prodlužuje hrací dobu. Pokud však zůstanu u hodnocení tří autorských skladeb, tak skončím někde ve skupině žánrového nadprůměru.
Ruská parta Exhumation nejsou žádní zelenáči. Ačkoli z fotek vypadají relativně mladě, tak tohle jméno funguje na mapě už od roku 1994 a od té doby stihli vydat několik demosnímků, a co je hlavní, tak i dvojici regulérních alb jménem “Symbol of Fear”, které vyšlo v roce 1999, a jeho nástupce z roku 2011 “City of Decay”. No, a letos tady máme čtyřskladbové EP “Bread Buttered on Both Sides”.
Jedním z největších lákadel Exhumation je jistě fakt, že v jejich čele stojí zpěvačka Irina Barnina, což už v extrémní metalové hudbě není taková rarita jako před nějakými 15 lety, ale přesto je něžné pohlaví v podstatné menšině. Na rozdíl od jiných spolků je v případě Exhumation okamžitě jasné, že za mikrofonem stojí žena a není to vůbec na obtíž, protože i díky jejímu výše položenému řevu (ve spojení s hudebním podkladem) je tvorba této pětice přímo určená fanouškům Carcass v jejich pozdějším období. Nechybí hutné kytarové riffy, které jsou díky krystalicky čistému zvuku jasným hnacím elementem “Bread Buttered on Both Sides”, a na své si přijdou milovníci kytarových vyhrávek a melodických výletů, protože těmi se taky nešetřilo. Všechno dle stylových požadavků melodického death metalu severské školy.
Celkem čtyři skladby jsou takové ty šlapavé hity a o žádné se nedá říct, že by to byla vyložená vata. Možná za to může fakt, že čtvrthodinka této hudby se poslouchá skoro sama, ale skladbám z papírového hlediska nic nechybí. “Threshold” a “Blood Thirst” jsou dokonce velmi dobré. Jediné, s čím je nutné počítat, je obrovská předvídatelnost materiálu, takže člověk, který už má v melodickém death metalu něco naposloucháno, může na nějakou překvapivou tečku mezi oči rovnou zapomenout. Ale jinak se jedná o solidní materiál od skupiny, od níž si možná (pokud opravdu nebudu mít co dělat) seženu celé album. Původně jsem bodově tak krátkou porci muziky hodnotit nechtěl, ale pro představu, jak to vidím, je to ideální způsob, takže lepší pětka za čtyři slušné songy.
Arkan je kapela, jejíž jméno v našich končinách umí skloňovat jen nemnoho lidí, přičemž já sám jsem se k nim přidal teprve před několika lety na koncertě Orphaned Land, kteří s sebou právě Arkan přivezli jako support. Že to nebude žádná parta nýmandů mi došlo v okamžiku, kdy Arkan – tehdy relativně čerstvě po vydání svého druhého alba “Salam” – dost těžce nakopali prdele všem ostatním kapelám večera, Orphaned Land nevyjímaje, a od té doby je vedu v patrnosti a čekám, kdy se jim konečně podaří získat si mě i studiovým materiálem, protože několik pokusů proniknout do krás “Salam” respektive debutu “Hilal”, jež jsem podnikl, se nesetkalo s vyloženým úspěchem, ačkoli si nemyslím, že by byla chyba na straně kapely. Starším počinům Arkan ale dám rozhodně šanci poté, co jsem strávil docela dlouhou dobu ve společnosti desky “Sofia”, pod jejíž zástavou se Arkan vrátili na scénu takřka rovné tři roky od vydání “Salam”. “Sofia” totiž uspěla tam, kde její dva předchůdci selhali.
Když už jsem recenzi načal prohlášením, že Arkan u nás moc lidí nezná, asi by se slušelo je trochu představit. Kapela oficiálně sídlí v Paříži, ale až na kytaristu Florenta Janniera pocházejí všichni členové ze severní Afriky, konkrétně z Alžírska a Maroka. Není tedy žádné překvapení, že Arkan patří k stále početnější suitě kapel, které metal propojují s typicky arabským melodickým výrazivem. V případě Arkan tu metalovou složku zastupuje – nebo spíš zastupoval – melodický death metal. Ten přítomný čas ale opravdu není na místě, protože na “Sofia” se výraz kapely posunul trochu jinam…
Maje v paměti ten energický nářez, kterým mě Arkan onoho podzimního večera dokonale uzemnili, pro mě byla “Sofia” docela překvapením. Celé album se totiž nese v duchu podstatně klidnějším, a i když z toho jsou melodic death metalové základy pořád cítit, rozhodně výraznější je tu příklon k doom nebo snad i gothic metalovému charakteru. V žádném případě ale nejde o nic vyhraněného a dalo by se tvrdit, že tvář, kterou Arkan na “Sofia” nastavují, je poměrně ojedinělým a veskrze originálním průnikem všech zmíněných vlivů, aniž by však k některému sklouzávala víc než k ostatním. A pak je tu samozřejmě ten arabský faktor, jenž je na “Sofia” opravdu všudypřítomný. Arkan totiž nespoléhají jen na akustické vložky a mezihry, které by navozovaly nezaměnitelnou atmosféru blízkého východu, ale tuhle atmosféru pomáhají budovat i riffy a většina melodií, a před tím, jak se to kapele daří, musím uznale smeknout. Není na tom vůbec nic křečovitého nebo násilného, ale průnik západního i východního hudebního světa je zde předveden mimořádně citlivě a především naprosto uvěřitelně.
Ze středoevropského úhlu pohledu se dá prohlásit, že blízkovýchodní melodika je svým způsobem od přírody melancholická. Arkan ale tuhle “přirozenou” melancholii dovedli mnohem dál a “Sofia” se dá s trochou nadsázky považovat za jeden 50 minut dlouhý žalozpěv. Samozřejmě netvrdím, že by to byla nějak funeral doomová tryzna, s tím tohle album nemá lautr nic společného, ale je to zřetelně cítit jak ze samotné hudby, tak z textů, a to i navzdory jejich abstrakci. A musím říct, že je to tak dobře. Albu to totiž propůjčuje mimořádně ucelenou a těžko zaměnitelnou tvář, a vzhledem k tomu, že je celá deska velice dobře napsaná a přímo výborně nazpívaná, výsledek stojí za to.
První na ráně je jednoznačně vokál. 90 % zpěvu obstarává krásným hlasem obdařená Sarah Layssac a právě ona dále upevňuje onu jedinečnou náturu desky, protože její zpěv se k tomu všemu hodí jako žádný jiný. Člověk jí ten smutek v hlase bez mrknutí oka věří, což je dobře zejména vzhledem k tomu, že by celé album mělo pojednávat o nějaké blíže nespecifikované, ovšem v každém případě smutné osobní zkušenosti některého z členů kapely. Na tvrdě metalové kořeny přímo odkazuje využití parádního Jannierova growlu, a i když mě zpočátku mrzelo, že nedostal prostor ve více než jen několika málo skladbách, nakonec je to takhle v pořádku, protože když už se ozve, je to velmi příjemné zpestření. Při nepříliš soustředěném poslechu však za výraznými vokály trochu zaniká instrumentální složka, což je škoda, protože i zde je rozhodně o co stát. Zejména kytary jsou pěkně členité, nápadité, na poslech zajímavé, nezřídka kdy nabízejí opravdu pěkné momenty a jejich party jsou bez debat dílem zkušeným muzikantů s citem pro skladatelské řemeslo.
Protože jsem zatím chválil, skoro to začíná vypadat, že se Arkan pochlapili ve velkém stylu a natočili vážně výbornou desku. No, ono to tak skoro je, ale jedna drobnost k tomu přeci jen chybí. Navzdory tomu, že jsou všechny skladby vážně povedené (a některé přímo vynikající), všechny jsou si také navzájem dost podobné, nijak výrazně se neliší a ve výsledku “Sofia” trochu splývá, což je ohromná škoda, protože být to trochu pestřejší, tak máme co do činění s opravdu výtečným počinem. Takhle je to “jen” hodně podařené album.
Tahle jediná zásadnější výtka, kterou k desce mám, jde ale snadno eliminovat. Ono totiž stačí si “Sofia” pustit v klidu do sluchátek, poslouchat ji aktivně a ne jako podklad a v takovém případě vám deska ochotně odhalí svoje četné klady. Já tvrdím, že to za to rozhodně stojí, protože když jsem se k tomu samému uchýlil já, najednou mi došlo, že Arkan nahráli desku, s níž mě definitivně ujistili o tom, že jsem do nich svou důvěru nevložil zbytečně, a která mi zprostředkovala spoustu příjemných zážitků. Vyzkoušejte, nebudete litovat!
Další názory:
Jméno Arkan registruji již nějakou dobu, ale jak už tomu tak bývá, jaksi jsem se nikdy nedostal k tomu, abych se na jejich tvorbu podíval podrobněji. To se mění nyní s novinkou “Sofia”, a i když nemohu tvrdit, že bych měl potřebu jít okamžitě mlátit hlavou do zdi, že jsem to nezkusil dřív, pořád musím uznat, že naše první setkání s Arkan dopadlo velmi dobře. Paradoxně k tomu však nemám moc co říct… je to jednoduše hodně příjemná hudba, kapela umí výtečně pracovat s orientem nasáklými melodiemi, přičemž právě ty melodie jsou tím, na čem “Sofia” stojí, ale naštěstí nepadá. Druhým nejzajímavějším prvkem na desce je pak zpěvačka Sarah Layssac, jejíž vokál do takovéhle muziky naprosto sedne a poslouchá se to strašně dobře. Nejsilnější chvilky podle mě Arkan měli v písničkách jako “Hayati” nebo “Deafening Silence”, které jsou tedy mými vrcholy, ale jinak si počin drží svou nastavenou úroveň celou dobu, takže dobrá známka je rozhodně na místě… H.
I když je to už nějaký pátek, co jsem Arkan naposledy slyšel, zdá se mi, že na novince “Sofia” trochu změkli. A to vůbec nemyslím ve zlém, protože tady se o nějakém okatém příklonu ke komerci, který se v tomto spojení nabízí, nemůžeme bavit. Jestli jsem měl doposud Arkan zaškatulené jako melodický death metal načichlý orientálnem, “Sofia” se do téhle sorty nevejde. Death metal se totiž až na pár momentů s hrubějším vokálem (“Wingless Angel”, “Scar of Sadness”) takřka vytratil a vše se nyní orientuje na dámu za mikrofonem. Celá deska se odehrává v relativně pomalém tempu, což mě při prvních posleších docela odrazovalo a albu jsem nechal pár dní na uležení. A heleme se, den se se dnem sešel a z počátku nudné záležitosti se vyklubala hodně příjemná záležitost. Sice to není na nějaké velké glorifikování, přesto “Sofia” své kvality ukazuje. Nikterak zbrkle, ale pomalu, nenápadně, úměrně tempu a náladě celé desky. Zatím to však na víc než šest a půl není. Zatím… Skvrn
Země: Itálie Žánr: melodic death metal Datum vydání: 24.3.2014 Label: Record Union
Tracklist:
01. Forgotten Tales
02. My Prophecy
03. Forgiven in the Night
04. Away From My Fears
05. Cradle’s Lake
06. Last Forever
07. Silence in Your Mind
08. Lost Soul
09. Neverland
10. Follow Your Fate
11. Middle Earth
Všichni, kdo mají co do činění s hudbou, mají také určitý vztah k hudebním škatulkám. Je to jednoduše věc, kterou někteří milují, protože mohou snadno identifikovat, která kapela se jim bude líbit, a jiní nenávidí, protože přílišné škatulkování může omezovat muzikanty a ubíjet kreativitu. My recenzenti se možná snažíme tvářit, že škatulky rádi nemáme, ovšem nakonec jsme za ně rádi, neboť popisovat šedesátou black metalovou kapelu, aniž bychom použili výraz “black metal”, by nás nejspíše dohnalo k šílenství.
Rozlišovat kapely podle hudby, jakou hrají, je jistě smysluplné, o tom asi není třeba polemizovat. V poslední době se však často začíná objevovat takový zlý, přímo až ošklivý, nepěkná věc. Do názvů žánrů často zasahuje textová náplň alba, ačkoli hudba je stejně tuctová jako v nějakém úplně jiném žánru. A tak zde máme viking metal, christian metal, pagan metal, goregrind a mnoho dalších. (Myšleno samozřejmě v nadsázce, respektuji, že každý z těchto žánrů má své výborné zástupce, kteří mají vlastní ksicht.) Tím se pomalu dostáváme k předmětu mé dnešní recenze. Pokud bych měl totiž tu drzost vytvářet nové žánry, Hell’s Guardian by si vysloužili krkolomně pojmenovaný fantasy melodic death metal.
Jejich kořeny totiž leží v death metalu, o tom nepochybujte. Ze všech metalových subžánrů “první generace” je zde právě death metal tou rozhodující ingrediencí. Nepodceňujte však slovíčko melodic, protože zde hraje obrovskou roli. Již z kraje tak mohu říci, že jsem velice dlouho neslyšel melodičtější album, než je právě “Follow Your Fate”. Nejdále od kořene však nalézáme to možná nejzřetelnější slovo, které album možná nedefinuje v základech, jeho ksicht však ovlivňuje naprosto dramaticky: fantasy. Nejsem žádným velkým fanouškem dlouhodobě populárního fantasy šílenství, až na malé výjimky mi to spíše přijde poněkud dětinské. Byl bych však slepý, kdybych neslyšel, že inspirace fantasy při tvorbě “Follow Your Fate” byla naprosto zásadní. Tryská to z něj ze všech stran, neuteče deset vteřin, během nichž by hudba v mé hlavě nezformovala hobity běžící s prstenem, elfy vystrkující uši zpoza stromu či trpaslíky důmyslně schované ve vysoké trávě. Snad jen trollové chybí, naštěstí.
Hudebně je “Follow Your Fate” postaveno na dvou klíčových prvcích: velice melodické kytaře, jež ve velkém probouzí výše popsanou představivost, a obdobně melodických vokálech, které nabývají dvou forem: čistý zpěv a řev. Vokály jsou možná prvním problematickým bodem desky. Řev je velice dobrý, plynule přechází z hlubších do vyšších poloh, ani v jedné však nedochází až k extrémům a pohybuje se výhradně ve snadno poslouchatelném rozmezí. O kvalitě čistého zpěvu bychom mohli diskutovat déle. Zatímco v některých písních sedne jako prdel na hrnec, v jiných se mi zdá poněkud mimo mísu (dvojitý záchodový vtip!) a třeba v závěru jinak výborné titulní skladby docela tahá za uši. Druhý klíčový prvek, totiž kytaru, vnímám mnohem pozitivněji. Každou chvíli slyšíme v jejím podání melodická sóla, která nikterak nevystupují do popředí, naopak se často krčí za vokály (používat výraz sólo jde tak trochu proti logice věci). Tento přístup je nesmírně sympatický, protože díky tomu se i v jinak jednoduché hudbě děje vždy něco zajímavého, v každé chvíli uslyšíte hned několik vrstev, jež stojí za pozornost samy o sobě. Když už jsem o těch nástrojích, připomeňme, že album (překvapivě) oplývá i bicí stopou. I zde jsou ke slyšení zajímavé věci, často díky odvážnému produkčnímu kroku, kdy bicí opravdu dynamicky a vytrvale využívají možnosti sterea a skáčou od ucha k uchu tak, jak si málokterá kapela dovolí. Pro dokreslení atmosféry pak nechybí klávesy, které hrají velkou, ne však rozhodující roli. Mírně napodobují orchestr, ovšem nesnaží se tvářit jako orchestr skutečný. Takováto upřímnost člověka v záplavě v počítači vytvořených orchestrů jednoduše potěší.
Nyní, když máme teorii za sebou, se můžeme podívat na praxi. Ve kterých skladbách funguje recept Hell’s Guardian nejlépe? Hned v první plnohodnotné písni alba “My Prophecy” najdeme hodně povedené prolínání obou zpěváků. Jeden z nejhezčích momentů nalezneme v “Cradle’s Lake”, v jejíž polovině nalezneme velice dlouhé kytarové sólo, jež začne vlastně nesmírně jednoduše a později se výrazně zkomplikuje. Zajímavá je krátká mezihra “Last Forever”, která zní jako začátek nějakého osmdesátkového popu. Netuším sice, co to na albu, jako je “Follow Your Fate”, dělá, ale to vlastně vůbec nevadí, protože se to poslouchá velice hezky. V “Silence Your Mind” nalezneme koncentrováno to nejlepší z hudby Hell’s Guardian, kapela navíc přihodí hezkou pomalou sekci, po níž následuje výborný hard rockový riff. V “Neverland” pak uslyšíme hostující zpěvačku, jež do “Follow Your Fate” zapadne s obdivuhodnou elegancí, a před úplným závěrem kapela provětrá folk metalové kolbiště za pomocí živé píšťaly v ostřejší skladbě titulní. Fantasy zaměření pak na závěr alba potvrdí obstojná skladba “Middle Earth”, která je samozřejmě vytvořena na základě známé ústřední melodie z filmové verze “Pána prstenů”.
Ještě než recenzi uzavřu, rád bych zmínil další velice sympatickou (toto slovo nepožívám již poněkolikáté náhodou) skutečnost: ačkoli je na “Follow Your Fate” hodně znát, že vzniklo spíše ve zkušebně než v profesionálním studiu a jeho zvukový kabátek tak není zdaleka perfektní, není to vůbec na škodu. Naopak zde slyším příjemný nádech amatérismu a upřímného nadšení do hudby. Nejvíce je to poznat u bicích. Zatímco jejich nazvučení není perfektní (chvílemi jsem váhal, zda nejsou naprogramované), jejich pečlivé rozmístění do zvukových kanálů je vypiplané do nejmenšího detailu. A takové je celé “Follow Your Fate”. Tvořené s láskou. I přes jen střídmě nadprůměrné hodnocení ho tak musím jasně doporučit všem, kteří si rádi užívají pěkné melodie, ale dojemný patos většiny ostatních melodiků jim smrdí.
Země: Švédsko Žánr: symphonic / melodic death metal Datum vydání: 13.6.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. Kings of Greed
02. Trench of Souls
03. Ur Askan
04. Devilspeed Loathekill
05. Reap
06. Under a Canopy of Stars
07. Hung in Gallows by Dawn
08. This Coming Nightfall
09. Funeral of a Porcelain Doll
10. Masses Flee
11. Insurrection
Když se řekne symfonický death metal, vybaví se mi hned trojice kategorií, jež představují způsob, jakým se mohou hudebníci v rámci této škatulky vydat. První z nich v mých očích reprezentuje album “Yeah! Yeah! Die! Die!” od finských crossoverových hudebníků Waltari. Tato deska jako jedna z mála využívá orchestrálního potenciálu natolik, že se zde dočkáme veškerých atributů vážné hudby (jež na albu obstaral Avanti! Chamber Orchestra) a zároveň umně přechází v syrový death metal hraničící s grindem, ovšem dočkáme se zde i prvků elektroniky či rapu. Je celkem škoda, že je tento projekt tak ojedinělý, neboť tento vizionářský přístup skýtá velký potenciál. Další oblastí jsou pak skupiny jako Septicflesh, které využívají orchestrální prvky pro podpoření hutné a silné atmosféry, přičemž zachovávají death metalové postupy a své melodie nepodřizují melodice samotné orchestrace či kláves. Dále pak kapely, jež i přes tvrdé vyznění pomalu inklinují spíše k symphonic metalové (definované frontwoman modelem) majestátnosti a explicitnější melodice a často jsou zároveň řazeny do melodic death metalu – například Ex Deo či Eternal Tears of Sorrow. A právě do této oblasti zasahují švédští Meadows End, kteří si na nás letos přichystali nové album, na nějž jsem narazil v záplavě prom.
K této kategorii, jež ve mně v případě desky “The Sufferwell” vzbuzovala představu kombinace Children of Bodom se symfoničností Nightwish (tedy něco, u čeho bych několik let zpátky chrochtal blahem), jsem byl obezřetný, neboť pod kabátkem epických melodií, se může často ukrývat banální kolovrátek, který já nazývám KORG Tuomase Holopainena (což samozřejmě nic ve zlém k jeho domovské kapele, jež stojí za několika mými srdcovými tituly, pouze narážím na jeho v poslední době časté využívání jednoho akordového postupu používaného často ve filmové hudbě). Na rozdíl od některých mistrů “vážné hudby pro chudé” (jak rádi hudební publicisté říkají například poslední dobou poněkud skladatelsky upadajícím Therion), Meadows End se přeci jen nebojí klasické struktury obalit trochou instrumentální šikovnosti a navíc jejich největší plus tkví pravděpodobně ve faktu, že svou hudbu dělají upřímně a nehrají si na větší umění (to koneckonců potvrzuje srandaklip k “Devilspeed Loathekill”), než o jaké se jedná. I přesto ovšem jejich hudba mnoho originality nepobrala.
Vzhledem k tomu, že se melodie tedy točí především kolem kláves, kytary zde neoplývají žádnou extrémní ekvilibristikou. I když se zde občas objeví nějaké fajn sólo (jež se v mnoha případech u slabších skladeb snaží zachránit situaci), povětšinou mají doprovodný charakter. V mnoha chvílích mě překvapuje jejich zvláště hluboký zvuk, jenž, i když trochu evokuje staré In Flames, podporuje spíš stereotyp vycházející ze sobě navzájem podobných postupů. Naopak klávesy zde mnohokrát mají prostor na vyhrávky a obecně tvoří většinu nápadů. Možná kdyby si kapela ještě trochu vybrousila svůj rytmický zvuk a přidala pár nějakých překvapivých změn rytmů a po vzoru závěrečné skladby se pokusila své písně osvěžit například využitím čistých vokálů, více by to odvedlo pozornost od onoho bohužel častého a otravného opakování se.
Zatímco chytlavější kousky jako “Kings of Greed”, “Trench of Souls” a zejména gradující “Masses Flee” fungují bez problémů, nachází se zde i značné množství dramatických vycpávek. Za reprezentativního zástupce vezměme například “Reap”, jež i přes celkem povedené sólo nenabízí nic víc než variaci na tisíckrát vyřčené. A takových songů je tam bohužel mnoho. Ze stereotypu většinou vytrhují skladby, jež nějakým způsobem vybočují z klasické nálady či tempa. Třeba taková “Ur Askan” zde figuruje jako pomalejší písnička s větším důrazem na harmonii kláves s kytarami, za regulérní baladu zde pak platí “Under a Canopy of Stars”, která ovšem namísto gradace opět zachovává konstantní náladu, v rámci celku alba však alespoň poskytuje zpestření. Zbývá pak poslední sedmiminutovka “Insurrection”, jež díky čistým vokálům a mezihře desku smysluplně uzavírá, i když úvodní motiv je opět klasika až na půdu.
Máte-li rádi melodický death metal a staré Nightwish, deska “The Sufferwell” vás jistě potěší, neboť se jedná o celkem příjemný materiál, který na chvíli zabaví a nese se v oné majestátní atmosféře. Pokud však očekáváte od desky více než pár příjemných poslechů, po čase se asi budete slušně nudit, neboť mi zde nějak chybí jakákoliv přidaná hodnota, jež by kapelu odlišovala od hromady jiných kapel koketujících se symfonickými vlivy. A pokud bych vybíral z podobně zaměřených skupin, asi bych sáhl spíš po finských Eternal Tears of Sorrow. I přesto ovšem myslím, že Meadows End své publikum najdou, neboť mají charisma a dle klipu si svou hudbu náramně užívají. A tak to má být… Jen by bylo fajn, kdyby se ten symfonický death metal taky trochu vyvíjel…
Jste-li relativně neznámá kapela a chcete-li o sobě dát vědět, mám pro vás jeden tip: nevymýšlejte nové žánry a nesnažte se tvrdit, že jste jejich průkopníci. Alespoň to učinila zde recenzovaná kapela ACOD (případně její vydavatel). Zvláště když hrajete úplně běžný melodický death metal, vážně. Radši dejte do pořádku tagy souborů, které posíláte recenzentům. Ušetříte jim práci a nevyvoláte v nich od prvních momentů dojem, že jste banda namyšlených blbců.
To jen obecně na úvod, pojďme však nyní ke kapele, která ve mně zmíněné zamyšlení vyvolala. ACOD nejsou úplní nováčci, mají za sebou již dvě dlouhohrající alba. Dnes se však podíváme na letos vydané EP “Another Path…”. V pětici kratších skladeb kapela prezentuje, jak jsem již zmínil, melodický death metal poněkud tvrdšího zaměření. Většina její hudby se odehrává v rychlejších tempech, kapelu táhnou dopředu hlavně splašené bicí, které jen málokdy upustí od rychlého kvapíku. Když kapela jede naplno, je to docela fajn poslech, ačkoli vám zaručím, že pokud jste už nějaké metalové album v posledních letech slyšeli, nepůjde o nic převratného. Pro mě zajímavější momenty nastávají, když kapela zvolní. Druhá polovina “Black Wings” oplývá solidním sólem, v “Unleash the Fools” se kapela naopak nebojí zvolnit do plně akustické mezihry.
Ruku v ruce s popisem hudby tak stojí otázka vokálů. Většinu času uslyšíme dobrý, těžko kritizovatelný hluboký growling, který se k hudbě ACOD hodí. Ne výjimečně však narazíme na čistý zpěv, který už tak zázračný není. Když se zpěvák snaží konkurovat growlingu v rychlejších sekcích, jako by sahal na hranici svých možností, nebo spíše za ni. Naopak v pomalejších momentech (zmíněná “Unleash the Fools” či pár momentů v “Words of War“) je mnohem více ve svém živlu.
Nejpozitivnější vlastností “Another Path…” je, že velmi obratně střídá death metalové postupy se snadno zapamatovatelnými melodiemi, jenže to by měl být v podobné hudbě standard, ne úspěch zasluhující nový žánr.
Země: Švédsko Žánr: metalcore / melodic death metal Datum vydání: 7.7.2014 Label: Nuclear Blast
Tracklist:
01. Day of the Dead
02. Black Hole Halo
03. Long Road Home
04. My Revenge
05. Before You Finally Break
06. Cathching Fire
07. Unbreakable
08. It Takes Me
09. See What I See
10. So Addicted
11. The Flame That Changed the World
Tak, jak jen do toho? Na nové Sonic Syndicate jsem byl zcela nezištně zvědav, protože i přes vesměs obecně špatnou pověst mě jejich předchozí tvorba zajímá (nebo spíše zajímala). Především sedm let stará deska “Only Inhuman”, na které jsem toho času dost ujížděl. “Love and Other Disasters” byla už o něco slabší, ale pořád v pohodě. Velká změna přišla s výměnou zpěváků (dvou) za současného Nathana J. Biggse, který měl do kapely přivést novou energii. Jestli se tak v roce 2010 s albem “We Rule the Night” povedlo, nechám na posouzení ostatních, každopádně od kritiky deska sbírala jedno hodnocení horší než druhé. Nějakým perverzním způsobem se mi ale “We Rule the Night” líbí a ačkoliv opravdu nejde o žádné umělecké (ani jakékoliv jiné) dílo, sem tam si jej s chutí pustím. I na tu šílenost v podobě songu “My Own Life” jsem si po počátečním opovržení postupně zvykl. Asi jsem divnej.
Upřímně, “Sonic Syndicate” je sračka. Jde v podstatě o to samé, co kapela nahrála v minulosti. A když říkám to samé, myslím tím že zcela a úplně to samé. Jakýkoliv pokus o inovativnost nebo nedejbože posunutí se někam by zde i Doylův Sherlock hledal marně. Kdybyste si v playlistu zamíchali všechny písničky Sonic Syndicate a dali je náhodně přehrávat, vlastně nepoznáte, která byla kdy a na jakém albu vydaná. Snad jen ten vokál by mohl být trošku poznat. A upřímně – už mě to opravdu přestává bavit. V poslední době jsem někam už napsal (tuším, že šlo o doplnění recenze Arch Enemy), že dnes kapelám vážně nežeru všechno a tento typ postupu mě začíná iritovat. Melodická metalová muzika současnosti (až na světlé výjimky samozřejmě) velice rychle upadá, nemá sílu ani odvahu přijít s něčím novým a obvykle jde o žumpoidní recyklát sama sebe. Což možná nekonečné zástupy fandů bere, ale na mě to fakt nezabírá, pardon. V poslední době mnohem raději sáhnu po něčem starším a osvědčeném, než abych měl vůbec chuť pustit si novou nahrávku kapely, na kterou mám hezké vzpomínky a vždy se mi líbila. Ve skutečnosti mám skoro strach, abych nešlápl do sloního exkrementu a kapelu zpětně nezatratil (jak se mi stalo právě s Arch Enemy).
Nechápejte mě špatně, “Sonic Syndicate” má vše, čím by měla moderní rocková muzika disponovat. Jenom je to nuda. Těžká nuda. Asi jako když čekáte na opuštěném nádraží ve Vidlákově a nemáte baterky ani do přiblblé kalkulačky. Všude zavřeno a knížku jste samozřejmě zapomněli doma. Čučíte a vlak jede až za dvě hodiny. Ještě k tomu nikde ani noha, hospoda na rohu má zrovna zavřeno a slunce se vám snaží vypálit do čela díru. Nezbývá vám nic jiného, než se pekelně nudit, přešlapovat na místě a přepočítávat kamínky na perónu. Tak k takovéhle nudě bych přirovnal novinku švédské kapely Sonic Syndicate, která měla kdysi dávno našlápnuto celkem solidně a při jejímž poslechu jsem se tehdy upřímně bavil.
Každá jedna melodie, riff nebo sólo už jste určitě na některé z desek Sonic Syndicate slyšeli (a nejen tam). Pokusy o budování atmosféry pomalým rozjezdem a dojemným vokálem zcela troskotají na skalách patosu. Baskytaru, kterou obsluhuje nejhezčí člen kapely (Karin Axelsson), skoro není slyšet, bicí zanikají. Z technického hlediska žádná sláva, ale fanynky budou stejně nadšeny z toho, jaký je Biggs sladký cukroušek, a tvrděmetaloví harcovníci mužského pohlaví se budou stavět za bariéru výmluv, že tuhle kapelu poslouchají jen kvůli basačce, na kterou se dobře kouká. K čemu pak ale taková muzika a kapela je? Dívat na lidi se můžete i doma na náměstí. Když za nimi budete chodit nahatí, jistě strhnete nějakou pozornost i na sebe.
“Sonic Syndicate” jsem poctivě slyšel nejméně šestkrát a stejně si nějak nemohu vybavit název byť jen jediné písničky. Proč? Protože nemají vůbec žádný zapamatováníhodný moment. Jsou také generické až běda a nebýt občasné změny tempa, zní všechny na chlup stejně. Jediný song, který bych z hlavy vysypal, je “Before You Finally Break”, ve kterém hostuje Björn ‘Speed’ Strid (frontman Soilwork). On je vlastně také jediným důvodem, proč stojí za to tenhle kousek poslouchat, a stejně ještě ve velmi omezeném množství. Když tak probírám playlist, vzpomínám si ještě na “So Addicted”, která je tak blbá, že si ji prostě musíte zamilovat. Ty nejhorší věci na světě jsou totiž také ty nejnávykovější.
Sonic Syndicate se předvedli v plné síle a já doufám, že už od nich nikdy nic nového neuslyším. Po takovém sranci, jakým “Sonic Syndicate” bezesporu je, by kapele nejvíce slušel alespoň částečně důstojný rozpad. Nepopírám, že zarytým fanouškům se bude novinka zamlouvat, ale jak jsem zmínil výše – tenhle přístup už mi nic neříká. Můj čas je příliš drahý na to, abych jej zabíjel zbytečnostmi. Album “Sonic Syndicate” totiž podle mého názoru zbytečností je. Nikdy bych nevěřil, že něco podobného řeknu, ale i ti The Unguided nahráli letos lepší fošnu.
Další názory:
Sonic Syndicate nějaký ten rok zpátky patřili na vrchol popularity jedné módní vlny, kam je spíš než talent a štěstí vytáhla tlačenka velkého vydavatelství. Tato vlna ovšem postupem času ztratila své pozice (právem, jelikož to byl většinou jen trendový shit), ale některé kapely se lidem tenhle generický moderní metal pro děti stále snaží cpát. O Sonic Syndicate to platí i neplatí… Zdá se mi, jako kdyby na své eponymní novince chtěli strašně moc říct, že oni žádná rychlokvaška nikdy nebyli a že spíš než k oné módní vlně moderního metalu se cítí být součástí scény švédského melodického metalu (což je na jednu stranu logické, protože co jiného mají dělat, když rádoby tvrďácké sloky a popíkové refrény už tolik posluchačů nezajímají). Na druhou stranu se jim to přes veškerou snahu moc nedaří, příliš jim to nevěřím a to stigma trendové záležitosti se s nimi pořád táhne. Nicméně, zdaleka největším problémem “Sonic Syndicate” pořád zůstává to, že ten materiál je jednoduše slaboučký, nudný, nemá silné momenty, nemá zapamatovatelné momenty, nemá atmosféru, nemá nic pořádného… je to prostě taková generická blbina, která je předvídatelná už během prvního poslechu. Upřímně, Sonic Syndicate mi vždy připadali jako absolutně zbytečná skupina – a v roce 2014 jsou zbyteční pořád. H.
Když dojde na power metal, jsem málokdy optimistický. Jinými slovy si nevybavuji žádné power metalové album, které by bylo čímkoli výjimečné. Co však tomuto žánru nelze upřít, je propracovaná technická stránka, mnohdy velice hezké melodie letící ohromným tempem kolem posluchače a samozřejmě množství povedených kytarových sól. Naopak stinnou stránkou power metalu pro mě vždy byly vokály, zejména ty spadající do kategorie “extra uječené”, při kterých mě vždy napadá, že zpěváka nejspíše někdo chytil značně nevybíravým způsobem za jednu velice citlivou část těla. Tak či onak, tím se dostáváme k D.A.M. a jejich EP “Phantasmagoria”.
D.A.M., brazilská kapela mající za sebou již jedno dlouhohrající album, sama sebe označuje za melodicky death metalovou formaci a určitým způsobem má pravdu. Pozitivní totiž je, že zpěv na “Phantasmagoria” není ten uvřeštěný, o němž jsem mluvil před chvílí, nýbrž převážně značně sympatický řev mírně připomínající nejlepší léta Alexi Laiha v Children of Bodom. Ostatně spojitostí s touto velice populární kapelou je zde dost i po hudební stránce. D.A.M. však mají o něco blíže k žánru zmíněnému na počátku předchozího odstavce.
Šestice skladeb se tak nese v duchu rychlého riffování, výrazných kláves, jejich častých sól, a ještě častějších sól kytarových. Ačkoli právě ta jsou vždy zlatým hřebem každé skladby, co se děje mezi nimi také není zcela zanedbatelné. Ostré vokály fungují dost dobře, klávesy vytvářejí sice velice slabou, ovšem alespoň nějakou atmosféru, a zmíněné riffování kapele také nejde vůbec špatně. Problémy nastanou, když se pokusíte najít jakékoli odlišnosti v šestici písní. V zásadě je zde klasický neduh podobných alb, kapela jede to samé stále dokola. Kdyby “Phantasmagoria” nebylo jen EP, asi bych chtěl slyšet víc nových nápadů. Jeho hrací doba dlouhá necelou půlhodinu je ostatně i tak hraniční a v blízkosti závěru by to už chtělo nějaké to ozvláštnění. I kvůli tomu tak D.A.M. skórují jen lehce nad průměr.
Země: Švédsko Žánr: melodic death metal Datum vydání: 9.6.2014 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Tempore nihil sanat (Prelude in F Minor)
02. Never Forgive, Never Forget
03. War Eternal
04. As the Pages Burn
05. No More Regrets
06. You Will Know My Name
07. Graveyard of Dreams
08. Stolen Life
09. Time Is Black
10. On and On
11. Avalanche
12. Down to Nothing
13. Not Long for This World
Žádná personální změna v řadách kapely obvykle nevyvolává tolika diskuzí jako výměna zpěváka či zpěvačky. Mnohdy ikonická postava je pro spousty fanoušků nenahraditelná, a kapela tak má v podstatě dvě možnosti, jak se k této změně postavit. Konzervativně, nebo tak nějak kreativně. No, prostě a jednoduše… buďto si vyhlédnou klona svého dosavadního hlavního ksichtu, nebo to pojmou jako příležitost ke změně mnohdy pevně zajetých hudebních kolejí a odhodlají se tak vydat se vstříc něčemu novému. Jako když Iron Maiden angažovali Blaze Bayleyho nebo Arch Enemy před patnácti lety Angelu Gossow na místo odchozího Johana Liivy. Záměrně jsem jako druhý příklad vybral právě tuto partu, protože při pohledu na hlavičku recenze je jasné, že jsem úvod článku nepojal tímto stylem náhodně.
“War Eternal” severských veličin Arch Enemy je v pořadí devátá studiová řadovka, což by samo o sobě nebylo ničím výjimečným, ovšem jedná se o první album po dlouhých patnácti letech, na němž nezpívá dnes už bývalá frontwomanka Angela Gossow, která se letos poměrně překvapivě stáhla do ústraní managementu kapely a přenechala své místo mladší (a taky pohlednější) pěvuli jménem Alissa White-Gluz z The Agonist. Nakolik je tato volba pro obě kapely krokem vpřed, nechám na každém z vás, za sebe ale můžu říct, že je to taková změna nezměna, které se mne z pohledu The Agonist nikterak nedotkne, protože tu kapelu sotva znám a tím sotva myslím snad dva klipy z YouTube.
Abych ale dokončil nakousnutou myšlenku. Zatímco před patnácti lety se Arch Enemy odvážili vyměnit drsného Liivu za Angelu a poohlížet se tak po melodičtější a přístupnější formě severského death metalu, tak od té doby uběhla pěkná řádka let, Arch Enemy se stali velkou kapelou a v hudebním měřítku takovou malou mašinérií, která prostě musí fungovat stůj co stůj, takže volba Alissy je sázka na jistotu. Upřímně řečeno, její projev je tomu Angelininu hodně blízký, až bych o některých polohách řekl, že se jedná o vyloženou kopírku, která prostě zapříčiní to, že fanoušci nebudou brblat a budou chrochtat blahem nad mladší verzí typově stejné zpěvačky.
Jak už bylo nakousnuto, Arch Enemy se nejpozději na “Anthems of Rebellion” stali dobře fungující kapelou, jejíž další alba už se dají bez špetky soucitu označit jako sázky na jistotu a stagnaci, nícméně, neříkám, že by to byla díla neposlouchatelná. Jen už si Michael Amott a jeho kumpáni v sestavě Daniel Erlandsson na bicí, Sharlee D’Angelo na basu a druhý kytarista Nick Cordle, který nahradil opět odejitého Christophera Amotta, našli za ta léta takovou tu svoji fungující formulku, která pod nánosem křišťálově čistého a až strojově chladného soundu přináší kombinaci death metalových kytarových riffů a heavy metalových vyhrávek, jež jsou pod Amottovou ochranou známkou stejně tak, jako pomalé riffy Tonyho Iommiho. A čerstvá modrovlasá akvizice za mikrofonem na tom nic nezmění, což je do jisté míry dobře, protože Amott ví, co si jeho fanoušci žádají, a na jeho obranu říkám, že “War Eternal” není tak produktově umělé, jako bylo svého času minulé “Khaos Legions”, jež působilo dojmem rutinně odvedené práce, kterou bylo potřeba splácat dohromady, aby se zase mohlo vyrazit na turné.
Dle výše uvedeného to vypadá, že tady máme prostě další album s nálepkou Arch Enemy na přebalu (mimochodem, ten obal je pěkný hnus, ale to jen tak na okraj), a ano, je to vskutku tak. Minimálně první polovina působí docela sterilně a na poměry posledních alb rutinně. Intro “Tempore nihil sanat (Prelude in F Minor)” radši komentovat nebudu, protože zálibu v těchto krátkých instrumentálních zbytečnostech v sobě asi nikdy nenajdu (v podání Arch Enemy určitě ne), ale následující triumvirát vypalovaček “Never Forgive, Never Forget”, skladba titulní a konečně “No More Regrets” je ten typ průhledných písní, které se od kapely čekají už jako taková povinnost. Ne, že by to byl vyložený průser ve všech třech případech, ale krom titulní “War Eternal” jsem ani jedné z nich nepřišel vyloženě na chuť, ačkoli všechny klasické ingredience v nich jsou. Jen jim chybí nějaký nosný nápad nebo melodie, která by je činila zvláštnějšími, protože takhle zůstávají ve stínu toho, s čím Arch Enemy přišli na posledních dvou albech a mám takový dojem, že jednotlivé útržky nebo melodické výjezdy Amottovy šestistrunky už jsem od kapely v minulosti slyšel, což je špatně.
Z první poloviny vyčnívá hutná “As the Pages Burn”, která se vážně povedla a nejenže vyznívá z celé desky jako nejtvrdší kus, tak se mi hodně líbí kytarové sólo a jemu předcházející poklidná pasáž ve třetí minutě. Jedním z prvních vrcholů “War Eternal” je “You Will Know My Name”, která začíná brnkáním na klidnější strunu podpořenou orchestrálními party, nicméně jakmile se pořádně rozohní, tak ji ani svěží kytarové vyhrávky nezpomalí. Refrén je v duchu toho nejlepšího z dílny Arch Enemy, takže nosný, zapamatovatelný a hlavně jednoduchý. Žádné velké přemýšlení, prostě tak, aby se to dobře pamatovalo fanouškům a ti mohli jednohlasně skandovat na koncertech.
Druhá půle sice nezačíná zrovna tím nejlepším, protože “Stolen Life” je klasická odrhovačka, která po čase úspěšně splyne, nicméně, co vyčnívá, je hlavně dvojice “Time Is Black” a “Avalanche”, které nelze nezmínit jako jedny z nejsilnějších momentů celé desky už jenom díky zapojení orchestrálně klávesových partů, které náhle táhnou songy do mírně odlišných sfér. Ne, že by se tak dělo jen u těchto dvou kusů, ale zde je tento postup nejpatrnější . U “Avalanche” navíc potěšil čistý zpěv jakožto podklad klasickému chropotu v refrénu, a pokud se nepletu, je to poprvé od “Anthems of Rebellion”, co je čistý vokál alespoň zdánlivě na desce Arch Enemy ke slyšení. Hodně povedená je i šlapavá “Down to Nothing”, již bych si vzhledem k jejímu útočnému charakteru dokázal představit někde na předních místech hracího seznamu, protože takhle vzadu může leckomu zapadnout, což by byla škoda.
Klasických padesát minut je za námi a já se docela divím, že neskřípu zuby nad nudnou plackou, jako jsem před třemi lety proklínal marné “Khaos Legions”, které se u mne stalo základní jednotkou pro měření špatnosti u Arch Enemy, ovšem letos je výsledek minimálně o třídu výš, takže palec nahoru za vcelku vyrovnanou a svěží desku, která samozřejmě řadu nedostatků má a komu kupříkladu doposud vadil neuvěřitelně vyumělkovaný zvuk, asi nadšený nebude, ale mně nečiní “War Eternal” žádný zásadní problém, takže jej můžu směle doporučovat dál. Uvidíme, jakou životnost Arch Enemy s Alissou za mikrofonem budou mít, ovšem soudě dle novinky to nevypadá vůbec špatně. A to je mnohem víc, než jsem původně čekal, takže mi to k aktuální spokojenosti bohatě stačí.
Další názory:
Na rozdíl od kolegy se mi nezdá, že by nebyl žádný rozdíl ve zpěvu, mně osobně Alissa White-Gluz rozhodně nepřijde jako Angels Gossow 2.0, byť nová vokalistka do kapely zapadla jak nic. Čistě po hudební stránce se však samozřejmě nic nezměnilo (což by bylo poměrně naivní očekávat) a Arch Enemy si stále jedou tu svojí klasiku posledních let – tedy hodně melodický extrémní metal, v němž se především kytarová sekce v žádném případě nebojí ukázat úroveň svojí hráčské techniky. A s tím nijak zvlášť nepohnula nejen nová zpěvačka, ale ani fakt, že v mezičase od posledního “Khaos Legions” skupinu opustil rovněž Christopher Amott z dříve ústředního bratrského dua a že na jeho místo zaskočil Nick Cordle. Každopádně, i když mám k té hudbě některé subjektivní výhrady a není to nic, co bych vyloženě musel poslouchat, rozhodně je “War Eternal” lepší než jeho předchůdce, jenž byl dost nudný. Některé kusy mě zde příliš nebaví (například “No More Regrets”), ale pár věcí se zase na druhou stranu povedlo, třeba titulka “War Eternal” a především “As the Pages Burn”, což je podle mě suverénně největší hit desky. Tak jako tak, pořád mě ale mrzí, že Alissa nezůstala radši v The Agonist, což je pro mě osobně hudebně mnohem zajímavější záležitost, a také mi vadí, že se po přestupu k Arch Enemy už nejspíš nebude konat její melodický vokál, což je prostě škoda. Tak či onak, komu se novější muzika Arch Enemy líbila, tomu se bude líbit i “War Eternal”, o tom není sporu, jelikož i přes všechny změny v sestavy je to poměrně sázka na jistotu… H.
Alissa White-Gluz do řad Arch Enemy svěží vítr tak úplně nepřivedla. Ve skutečnosti zní “War Eternal” úplně stejně jako jeho předchůdci, pouze s trochu odlišným vokálem (živě není rozdíl ani poznat). Osobně jsem zastáncem názoru, že Alissa udělala životní chybu, když opustila The Agonist a našla si místo u Arch Enemy. Jednoduše proto, že na rozdíl od The Agonist (kteří se vyvíjejí, jejich nahrávky jsou silné a nápadité a podle všeho je čeká zářná budoucnost) je Arch Enemy už tak trochu zatuchlá mrtvola s téměř žádným výhledem do budoucna nebo šancí na případný posun. Poslední alba mě poměrně bavila, ale čím dál tím více mě přepadá pocit, že je to vlastně pořád to samé. Dokola stejné riffy, postupy… Nevím, co se honilo Alisse v hlavě, když na “enemáckou” nabídku kývla, a asi se to nikdy nedozvím. Jisté je, že Arch Enemy se pro mě staly kapelou, která i po vícerých změnách sestavy není schopna vyhrabat se z vlastního stínu a překročit alespoň práh průměru. Jsem možná tvrdý, ale v poslední době mě už přestává bavit produkce uskupení, která těží ze slavné minulosti, ale sama o sobě nestojí ani za prd. Abych ale jen nehanil, titulní “War Eternal” se dá celkem v pohodě poslouchat. “As the Pages Burn” jakbysmet. nK_!
Země: Finsko Žánr: melodic death metal Datum vydání: 28.4.2014 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. The Primeval Dark
02. While We Sleep
03. Revelation
04. Black Heart Rebellion
05. Lose to Night
06. Collapsing Words
07. The River
08. Ephemeral
09. The Promethean Song
10. Shadows of the Dying Sun
Celkem živě si pamatuji, že když jsem necelé tři roky nazpět dal Insomnium šanci, aby mě o svých kvalitách přesvědčili prostřednictvím tehdejší novinky “One for Sorrow”, dopadlo to celkem tristně a deska mě po většinu času těžce nebavila. S odstupem času vážně nechápu, odkud jsem pro takové dílo vyhrabal šest a půl bodu, a vidina, že podrobím inspekci jeho nástupce, mě nijak přehnaným nadšením určitě nenaplňovala, protože jsem neměl nejmenší důvod čekat, že by se něco mělo měnit k lepšímu. Jenže ono se to nakonec přeci jen trochu k lepšímu pohnulo…
Jenže zpočátku tomu nic moc nenasvědčovalo. “Shadows of the Dying Sun”, jak Insomnium tohle svoje album pojmenovali, totiž proti svému předchůdci nepřináší v zásadě nic nového. Pořád jde o klávesami nadopovaný a na melancholických kytarách postavený melodický death metal, ve kterém toho death metalu už moc nezbývá a jde tu takřka výhradně o ty melodie, které jsou doslova všudypřítomné, a když dojde na nějaký riff, ani tehdy se nekoná žádná divočina. Jenže komické na tom je, že ačkoli přesně tohle byl kámen úrazu “One for Sorrow”, “Shadows of a Dying Sun” ukazuje, že z toho přeci jen jde vykřesat pár jisker, které nakonec stačí k tomu, aby se nám tu rozhořel ohýnek, jehož kouř vám sice občas trochu zasmrdí oblečení, ale jinak dovede příjemně zahřát.
Dost ale pyromanských přirovnání. “Shadows of the Dying Sun” boduje především tím, že má na rozdíl od minulé desky drive, posluchačsky je o poznání zajímavější (respektive se nestává, že by se zde jeden motiv opakoval až do zblbnutí) a skladby tak dovedou docela solidně chytnout. Insomnium si zřejmě vybrali silnější skladatelkou chvilku a na skoro hodinovou desku nacpali dostatek solidního matroše na to, aby udržovala posluchače v očekávání, co dobrého přijde vzápětí, a proto jej vydržela bavit. Samozřejmě nechci tvrdit, že by šlo o něco nevídaného, protože “Shadows of the Dying Sun” v zásadě není nic jiného než jen další ničím zvlášť nevyčnívající melodic death metalová deska, ale řemeslo je to zkrátka dobré a podle toho to taky vypadá.
Další zásadní plus oproti “One for Sorrow” vidím v tom, že je novinka překvapivě vyrovnaná. Tam, kde posledně vyčnívaly dvě skladby a zbytek byla až na pár momentů dost brutální otrava, je to totiž i přes mírně kolísavou kvalitu materiálu podstatně menší horská dráha, a i když jsou tu skladby, které mě moc neberou, ani těm nelze upřít slušné nebo rovnou dost dobré momenty, které je táhnou nahoru. Obecně také platí, že to, co se dá na “Shadows of the Dying Sun” nazvat špatným, není zase vyloženě špatné. Spíš je to taková “oukej nuda”, která jde díky zbytku bez větších problémů přetrpět.
Mám-li být konkrétní, nejméně mě oslovila asi dvojice “Black Heart Rebellion” a “The River”, což jsou shodou okolností dvě nejdelší skladby alba se stopáží mezi sedmi a osmi minutami, a jestli to měl být pokus o epičtější kusy, nevyšlo to úplně tak, jak asi bylo v plánu. Na opačné straně pak sedí trojka “Revelation”, která mi nedává jediný důvod ke stížnostem, a na poslech dost příjemné jsou třeba i umírněná “Lose to Night” nebo titulka “Shadows of the Dying Sun”. Zbytek je fajn, dobré momenty v něm o něco převažují a poslouchá se to v pohodě, ale rozhodně nejde o žádné zázraky.
Jak to tak vypadá, Insomnium se tentokrát celkem pochlapili a přišli s deskou, která se dá bez uzardění poslouchat a dokonce o ní lze tvrdit, že je dobrá. Minimálně proti “One for Sorrow” je “Shadows of the Dying Sun” bez debat o level lepší a ukazuje, že Insomnium mají na to, nahrát dobrou věc. To se jim nyní sice s výhradami, ale i tak povedlo, jenže si pořád říkám, že by mohlo být ještě mnohem lépe. Trochu to zkrouhnout (materiál, který by snesl vyškrtnutí, zde rozhodně neschází), přidat na variabilitě skladeb a najednou tu máme minimálně v rámci žánru opravdu zatraceně dobrou desku… Do té “Shadows of the Dying Sun” sice ještě nějaký ten kus schází, ale to na druhou stranu nic nemění na tom, že jde o poctivé a vlastně dost sympatické album, které z nulových očekávání dokázalo vytřískat nečekaně mnoho. Pro mě osobně hodně příjemné překvapení, a když by po mně někdo chtěl doporučit nějakou melodic death metalovou desku z poslední doby, nenapadá mě jediný důvod, proč neříct třeba právě “Shadows of the Dying Sun”.
Další názory:
Uznávám, že zrovna Insomnium nikdy nepatřili mezi mé největší oblíbence a ani jejich žánr obecně není zrovna věc, kterou bych měl potřebu si tlačit do hlavy dnem i nocí, ale jejich předcházející album “One for Sorrow” bylo prostě těžce nepovedené a jednalo se o brutální zívačku od sklepa až na půdu. Na novince “Shadows of the Dying Sun” se takový provar naštěstí nekoná a Finové dokázali laťku zvednout a nahrát počin, jenž mě nenudí už od půlky první písničky. Ačkoliv se nějaký stylový převrat nekoná, tentokrát mi to dává smysl a až na výjimečné případy (třeba “The Promethean Song”, jež se mi upřímně nelíbí a ten čistý vokál v ní mě dost obtěžuje) mě to baví a vesměs proti tomu vůbec nic nemám. Z obecného hlediska v tom sice stále nevidím nějaký majstrštyk nebo vyloženou pecku, ani nemůžu tvrdit, že věřím tomu, že budu mít chuť si “Shadows of the Dying Sun” pouštět třeba i za nějaký ten rok, ale stále nemám problém označit to album za bezproblémovou a dobře se poslouchající záležitost. H.
Jestli mě nějaké album v letošním roce zatím opravdu hodně překvapilo, je to právě “Shadows of the Dying Sun”. Insomnium nepatří mezi mé oblíbence, zejména když v jejich žánru byl dobrých kapel vždy dostatek. Ještě pět let staré “Across the Dark” bylo obstojnou deskou, která se dala snadno poslouchat, ovšem s minulou “One for Sorrow” jsem nad kapelou takřka zlomil hůl. Po novince jsem sáhl čistě ze setrvačnosti a jeho nezpochybnitelná kvalita mě naprosto zarazila. Od první minuty na albu zní naprosto ukázkový “melo-death” se vším, co k němu patří. Kapele se výborně podařilo vyvážit death metalovou stránku s potřebnou melodičností, o což se ostatní obvykle pokoušejí na úkor kvality a důvěryhodnosti. “Shadows of the Dying Sun” tak již od prvních minut smete nepřipraveného posluchače metalovou smrští, která však díky častým zvolněním (pěkná, téměř akustická mezihra je hned v klipové “While We Sleep”), zábavným refrénům a zapamatovatelným riffům zůstává svěží téměř po celou hodinu hrací doby. Povedl se i čistý zpěv, který zní spíše jako sborové provolávání, jež nepostrádá potřebnou energii. Pokud jsem tak s něčím nespokojen, je to snad jen uvadání alba v poslední čtvrthodině. Závěrečné skladby nejsou o nic slabší než ty, které nalezneme v první polovině, ovšem působí vážněji a jsou méně chytlavé, čímž ztěžují posluchači koncentraci právě v době, kdy je soustředění nejobtížnější. S výjimkou této (diskutabilní) vady na kráse však Insomnium natočili výjimečně dobré album. Zajus
Insomnium jsem měl v rámci scény melodického death metalu vždycky zafixované za ty, kteří se co do popularity pohybovali těsně za komerčními giganty v podobě Arch Enemy, Amon Amarth nebo Children of Bodom. Jejich diskografii však až na pár písní prakticky neznám, tudíž srovnávání se starší tvorbou asi nebude na místě. Co ale můžu s naprosto klidným svědomím říct, je, že od “Shadows of the Dying Sun” jsem dostal minimálně to, co jsem čekal – instrumentální zručnost a kupu chytlavých momentů. Mám-li sáhnout po vyloženě povedené skladby, vybral bych dvojici “Collapsing Words” a “The River”, naopak konkrétně ukázat na nějakou slabší píseň nedokážu, což rozhodně kvituji. Co už ale tak pozitivní není, je fakt, že celá novinka plyne víceméně ve stejném tempu a někdy to až nepříjemně zavání rutinou. Každopádně “Shadows of the Dying Sun” je pořád slušně odvedená práce, která sice má své mouchy, ale srdce žánrového fanouška nemá důvod neplesat. Skvrn
