Země: Česká republika Žánr: progressive / melodic thrash metal Datum vydání: 1.4.2017 Label: Magick Disk Musick
Tracklist:
01. Smečka prince Šavlozuba
02. Oko Horovo
03. Fenix Schizofrenix
04. Parazit
05. Kniha mrtvych
06. Prokeltí Sodomy
07. 666 očí Satanových
08. Midas
09. V ruinách města Ur
10. Černé vody Ninive
Když před třemi lety klatovští Asmodeus vydávali své dnes již předposlední studiové album „Past na Davida Kleinera“, bylo to pro mě něco jako malé zjevení. Ne snad, že bych o této stálici domácí kytarové scény nikdy předtím neslyšel, nicméně tento hodně ambiciózní počin mě velmi příjemně překvapil nejen svou textovou, ale taky hudební propracovaností. Asmodeus se na svém zde vydali cestou koncepčního lyrického přístupu a progresivně laděného hudebního podkladu, což jim vyšlo opravdu na jedničku. Když tak na letošní apríl tato čtveřice ohlásila svou novinku „Oko Horovo“, přistupoval jsem k ní značně odlišně než k jejímu přímému předchůdci, jemuž nesporné kvality přisuzuji i s odstupem oněch tří let.
Miloš Bešta a jeho parta nejsou na „Oku Horově“ natolik překvapiví a nepředstavují natolik silný koncept, což ovšem nutně neznamená, že by novinka byla slabším počinem. „Oko Horovo“ není pevně svázáno konkrétním lyrickým konceptem, jenž by vyprávěl ucelený příběh, ale i přesto jasně odkazuje na starověkou mytologii. Na rozdíl od „Pasti Davida Kleinera“ se novinka nebrodí v břečkách špíny společnosti jako takové, a přestože nelze textovou stránku obou počinů přímo srovnávat, tak uznávám, že Jan Petřička odvedl po textové stránce opět velmi dobrou práci.
„Oko Horovo“ po hudební stránce svým způsobem pracuje s odkazem svého předchůdce a zpracovává jak poctivé thrashové postupy (ačkoli jich není tolik, kolik jsem čekal), tak košatější progové momenty se silným melodickým cítěním. K mému potěšení se dostane i na takřka gotické pasáže, které umocňují mystický odkaz textů, a na druhou stranu Asmodeus místy zaútočí s až deathmetalovou tvrdostí a díky tomu všemu je „Oko Horovo“ dostatečně pestrý počin, jenž udržuje posluchače neustále v pozoru.
Ne snad, že by to bylo vyloženě potřeba, protože příjemná stopáž, která se zastavila lehce za hranicí 30 minut, uteče natolik rychle, že se člověk ani nestačí rozkoukat a už mu do uší zní závěrečná progmetalová vypalovačka „Černé vody Ninive“. Ona krátká hrací doba by se z jistého úhlu pohledu dala považovat za jedinou slabou stránku „Oka Horova“, protože takto kvalitní materiál si zaslouží rozhodně větší plochy, ale klasicky oceňuji radši silné kratší album než dlouhý blábol s nějakou tou vatou, takže je vše asi tak, jak mělo být.
Co říci k samotné hudební náplni? Asmodeus si na jednotlivých skladbách dali rozhodně záležet a navzdory větší melodičnosti nepůsobí jednotlivé kusy prvoplánově. Při poslechu jsem neměl pocit, že by ten či onen motiv do celkové nálady nahrávky nezapadal nebo působil jako laciná výplň. Naopak. Každá z písní má své opodstatnění a díky jejich kratší stopáži je většina z nich dostatečně úderná. Hned úvodní zatěžkaná „Smečka prince Šavlozuba“ si povedeným kytarovým riffem brázdí cestu velmi sebejistě a atmosférické kytarové vyhrávky tuto pecku hezky provzdušňující. Miloš Bešta přechází s jistotou sobě vlastní od zpěvnějších linek k hrubějšímu projevu a ruku v ruce s instrumentální složkou svých kolegů podtrhuje barvitost „Oka Horova“.
Mezi nejsilnější písně řadím krom úvodní „Smečky prince Šavlozuba“ hned následující thrashovou titulku, odlehčenou „Knihu mrtvých“ s parádním vokálem páně Bešty a epicky vystavěné věci s tvrdými kytarami jako „Midas“ nebo již zmíněnou závěrečnou věc „Černé vody Ninive“. Hodně velkým překvapením pro mě byla čtverka „Parazit“, což je nefalšovaná gothrocková hitovka s hmatatelnou atmosférou Moonspell či Paradise Lost. Na ploše alba jako celku může působit tak nějak nepatřičně, ovšem v záplavě těch četných melodických prvků, které Asmodeus na „Oko Horovo“ nacpali, není pochyb o tom, že má na výsledném kotoučku své pevné místo. Spolu s „666 očima Satanovýma“ je to nejpřístupnější song na desce, a přestože zrovna posledně jmenovaná svádí už jen svým titulem k špinavé metalové jízdě, tak melodickými nápěvy a kytarovými vyhrávkami září na míle daleko jako velmi příjemná oddechovka.
Asmodeus natočili ve všech ohledech velmi kvalitní placku, na niž můžou být právem hrdí. Oproti „Pasti na Davida Kleinera“ ubylo tvrdě kytarových pasáží a přibylo melodických vokálů, ale výsledek je neméně pestrá a hlavně vzrušující deska, na kterou při ročním zúčtování toho nejlepšího roku 2017 rozhodně nezapomenu. Jen tak dál, pánové. Takto přesvědčivá alba si dopřávám velmi rád, takže už se těším na další.
Žádné sraní s mladou paní – hned na začátek vám prozradím, že tohle album je hodně blbé. Vážně – fakt bez pardonu blbé. Ne, že bych v předstihu od Foret d’orient čekal nějaké velké věci, to vůbec, ale přistupoval jsem k tomu střízlivě, bez despektu a jsa nalákán škatulkou atmosférického black metalu, s kteroužto nálepkou „Venetia“ do redakce dorazilo. Říkal jsem si, že potenciálně by debut téhle italské party mohl být zajímavý, tak proč to prostě nezkusit, že ano…
Předně bych trochu poopravil škatulku, protože říkat tomu atmospheric black metal mi připadá poněkud zavádějící. Spíše si představte neškodný melodický black metalék, v odborných kruzích někdy též zvaný kinder black metal. A tohle označení v žádném případě není myšleno v dobrém. Jednoduše je to takový ten blackmetalový čajíček s nánosy kláves v zoufale nudném provedení.
A přitom několik málo zajímavostí se u Foret d’orient najde. Kapela pochází z Benátek a zpívá o místní historii a kultuře – super. Zvláštní je i jedna složka nástrojového obsazení, jelikož Foret d’orient mají v sestavě nastálo hráčku na harfu – ultra super! Obecně, tenhle nástroj je podle mě úžasný, zní vpravdě nádherně a patří k těm, jejichž využití v metalu by mohlo mít obrovský potenciál, a přesto jej v tomto žánru takřka nikdo nepoužívá. A o to víc je škoda, že to Italové uchopili takhle hovězím způsobem.
Ona tam totiž ta harfa takřka není znát, do soundu alba potažmo kapely promlouvá natolik nesměle, že kdyby tam vůbec nebyla, tak by to moc velký rozdíl nebyl. Popravdě řečeno, kdybych si to nepřečetl, tak bych to pouhým uchem nejspíš nepoznal, že tam hraje harfa, což u (pro metal) takto atypického nástroje znamená regulérní promrdání veškerého moře potenciálu.
Jenže aby toho nebylo málo, muzika Foret d’orient je neskonalá zívačka celkově. Italové jsou nevýrazní, bezzubí, nudní, žádné slušné nápady, vše jde jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven. Snaha by tu asi byla, ambice evidentně taktéž, ale k čemu to je… snaha se nepočítá a ambice zůstaly nenaplněny. Výsledkem je tudíž deska bez chuti a bez zápachu. Hudba natolik průměrná a nevýrazná, až to spadá do těžkého podprůměru.
Nebudu vám lhát – mockrát jsem „Venetia“ neslyšel. Už během prvního poslechu mi bylo jasné, že je to absolutně o hovně, a tento dojem se ani během několika málo následujících pokusů nevylepšil ani o píď. Tohle album je při vší úctě nefalšovaná ztráta času – doslova. Mockrát jsem to sice neslyšel, ale i tak se cítím o ten čas ochuzen, protože jsem zbytečně přišel o kousek života. Nu což, zpátky už to nevrátím, takže jediné, co mohu udělat, je to, že vám doporučím, abyste tu samou chybu neudělali i vy. Pokud se nevyžíváte v nudě, ruce pryč.
„Death Leaves an Echo“ je vůbec první hudební prezentací mladé skupiny The Dystopian Project, takže si pojďme ze všeho nejdřív alespoň v krátkosti toto těleso představit. Kapela vznikla v roce 2013 v irském Dublinu, a jak už jsem zmínil, EP „Death Leaves an Echo“ je její prvotinou, na níž představuje svou verzi melodického metalu s tím, že u mikrofonu se v řadách The Dystopian Project střídají ve vokálních povinnostech zpěvák a zpěvačka, ačkoli tak činí dost pravidelně a bohužel velmi předvídatelně, což je samozřejmě škoda…
Pokud si myslíte, že už teď víte, jak to asi zní, tak neházejte flintu do žita, protože se nekoná další variace na kombinování hrubého mužského vokálu s ženskými melodiemi. Po hudební stránce je na The Dystopian Project nejvíc potěšující fakt, že to totiž není klasický heavy / power metal s melodickým tvidlikáním kytarové dvojice, nad nímž se vznáší operní soprán, jemuž v cestě stojí hrubý growling. Tato šestice je položena spíš v klasickém rock / metalu, který není podáván jen v obyčejném mustru sloka-refrén-sloka, ale aby se dalo mluvit o progresivně laděném materiálu, do toho zase mají The Dystopian Project daleko.
Největším zklamáním je pro mě právě (ne)využití potenciálu, který v sobě dva vokály mají. Ty by v ideálním případě spolu měly vést potenciální souboj, a přitom se vzájemně doplňovat, ovšem při poslechu The Dystopian Project jsem měl ten dojem, že oba jedou na stejné vlně, nicméně se nijak nedoplňují. Každý si odzpívá to svoje a velmi často se jejich hlasy překrývají, což umocňuje sterilitu a nezáživnost hudební produkce. Ve výsledku tedy „Death Leaves an Echo“ není tak vyrovnané a hlavně tak kvalitní, abych měl důvod si jej pouštět opakovaně.
Vyloženě světlým momentem je pro mě hlavně klipová „Delirium“, která je tou nejméně překvapivou položkou a zní jako After Forever ve více alternativní poloze. Její stavba je sice dosti předvídatelná, což platí pro všechny kusy kromě „Dystopian“, ale když už nic, tak vokální melodie zpěvačky Tess Olivie se povedly na jedničku. Zmíněná „Dystopian“ se zastavila na přestřelených devíti minutách hrací doby, ale zejména díky úvodu se dá relativně přežít. Jen škoda, že v její druhé polovině už se The Dystopian Project zhlédli až příliš v instrumentálním předvádění, takže jakmile skončí první kytarové sólo, přijde další zdlouhavé kytarové blouznění a konec, jenž je ve srovnáním se zbytkem alba energický, je ruinován otravným klávesovým sólem.
V závěru The Dystopian Project vytáhnou utahané věci, takže finále je ubíjející. „Last Innocent Man“ s akustickou kytarou nemá čím překvapit, protože je taková obdoba folkové pohodovky s patetickou atmosférou, kdežto „Winter’s Hall“ opět dojíždí na přílišnou roztahanost, ačkoli se jí podařilo uchovat si jednotnou atmosféru a vcelku slušně vygradovaný závěr, ovšem těch prvních pět minut je naprosto zbytečných. A totéž vlastně platí pro „Death Leaves an Echo“ jako celek, protože neobsahuje nic, co by zkušenějšího posluchače mělo překvapit.
Země: USA Žánr: melodic / symphonic / progressive black metal Datum vydání: 1.7.2015 Label: selfrelease
Tracklist:
01. On These Deserted Plains
02. Towards Horizon
03. What Words Create
04. One in Spirit
05. Delphic Æther
06. Divine Potion of Acumen
07. Time Is Growing Old
08. Glass Dungeon
09. What Evil Lay Dorment
Činnost amerického progresivně blackového tělesa Amiensus jsem registroval již před třemi lety. Právě v oné době kapela vydávala svůj dlouhohrající debut „Restoration“ a za sebou měla rovněž vypuštění jednoho (už tehdy) postaršího minialba. K samotnému poslechu však ani v jednom případě nedošlo a Američany jsem pouze zařadil do pomyslného seznamu na šanci čekajících šťastlivců. Ani podruhé, to když se Amiensus na splitu potkali s kolegy Oak Pantheon, se nezadařilo a opět jsem poslech odložil na dobu neurčitou. Její trvání bylo nakonec úspěšně ukončeno až při příležitosti vydání druhé řadovky „Ascension“, které se dnes budeme věnovat.
Jak padlo výše, loňské „Ascension“ se dostalo do s kapelou se seznamující role, nicméně aniž bych od Amiensus musel slyšet jediný tón, mohu prozradit, že sestava Američanů se od vydání debutu poměrně zásadně proměnila. Kolonek vyhrazených plnohodnotným členům je nyní vyplněných mnohem víc – pod „Ascension“ se podepsalo dokonce sedm hudebníků, z nichž nás hned čtyři obšťastňují taktéž svými hlasivkami. Jak se tato netradiční soupiska popasovala se svou aktuální dlouhohrající misí?
Výrazně údernou odpověď ve stylu černá nebo bílá, špatně nebo skvěle, nečekejte, není to tak jednoduché. A vůbec, čas na resultát ještě nepřišel. Lepší bude seznámit se s tím, co vlastně Američané hrají. Ačkoliv hned mezi prvními slovy jste mohli narazit na zastřešující termíny točící se kolem progresivity a blacku, na pojmech budeme muset přidat, a to výrazně. Amiensus jsou prototypem kapely zdánlivě se řídící krédem „od každého trochu“. S ničím to moc nepřehánět, ale hlavně, aby to tam bylo. Už jen potřebné zaškatulení dělá problémy. Plus mínus jde o melodický black okořeněný o amorphisovskou (ne)progresivitu a spoustu kláves, které způsobují, že dle hloupých zvyků mohu ke slovíčkům melodic a progressive přihodit ještě symfonického kolegu.
Ovšem pro samotnou hudbu platí ono „od každého trochu“ ještě mnohem víc než pro hrátky se slovíčky. Chytlavost i občasnou komplikovanost, oboje Amiensus v repertoáru střeží. Nebo se vám zachtělo po ženských vokálech? Prosím, máte to mít. A co takhle moderní střídání řevu a čistých nápěvů? Nuže, jak by Američané mohli zapomenout, i něco takového lze na „Ascension“ bez problému najít.
Zcela jasně se nabízí otázka, zda je to v tomto konkrétním případě dobře nebo špatně. Jestli se zde sešlo několik nesouvisejících dílků puzzle a vznikl tak jeden nonsensový výjev, nebo autoři hudby při formování skládačky neopomněli sebe a jednotlivé kousky propojili svými tvůrčími myšlenkami. Ačkoliv mohl výše uvedený popis vyznít poněkud pejorativně, věřte, že z těchto dvou možností musím jednoznačně lobovat za variantu „b“. Všechna ta možná spojení totiž v praxi solidně fungují a „Ascension“ předvádí v audio formě mnohem víc než na papíře posetém indiciemi.
Slušná skladatelská forma – toť základní stavební kámen celé desky. „Ascension“ neobsahuje dechberoucí opusy, jež jsou pečlivě opracovávány, avšak útočí přímočaře. Máme co do činění s chytlavými refrény, v něž skladby gradují velice chytře, což pak spolu s rychlým tempem činí „Ascension“ velmi svěžím a dynamickým. Přítěž celku činí snad jen dva faktory. Především se bavíme o bez tří minut hodinové stopáži, již bych si u takovéto posluchačsky nepříliš obtížné desky představoval trochu kratší. Druhak mám potom na mysli klávesovou (potažmo klavír imitující) „Glass Dungeon“, která působí dojmem zbytečné výplně.
Převažující pocity jsou ale bez jakýchkoliv výraznějších pochyb pozitivní. Amiensus možná nepřichází s ničím novým, ani nejsou ve svém konání zcela bezchybní, sílu však „Ascension“ rozhodně upírat nelze. Byť nejde o nějaké impozantní veledílo, deska nabízí čerstvý, do moderny oděný melodický metal, do vod nadprůměru spadající s naprostým přehledem. Kvůli odlišným hudebním preferencím si sice „Ascension“ v budoucnu nejspíš dobrovolně nepustím a ani do dalších alb Amiensus se nepohrnu s bezbřehým nadšením, nicméně u novinky jsem se dobře bavil. Tudíž pokud v rámci black metalu fandíte přímočarému melodickému pojetí se spoustou kláves, dejte „Ascension“ šanci.
Přestože se historie (olemována demosnímky a jednou kompilací) téhle smečky táhne ještě o něco dále do minulosti, výrazněji o sobě Švédové Istapp dali prvně vědět v roce 2010, kdy vyšel jejich dlouhohrající debut „Blekinge“, a to hned u jednoho z největších hráčů na metalovém kolbišti, Metal Blade Records. Šlo tenkrát o poměrně zajímavou nahrávku – prudce melodický, výborně poslouchatelný a lehce stravitelný black metal s atraktivním ledovým konceptem a také citem pro jistou nevtíravou hitovost. Ne nadarmo už to vypadalo, že se ve Švédsku začíná rýsovat kapela, jež by mohla výrazněji promluvit do dění na scéně melodického black metalu.
Nicméně, přinejmenším v mém případě nadšení z „Blekinge“ zanedlouho opadlo. Sice ani s odstupem tenhle počin nepovažuji za špatný, ale nemůžu popřít fakt, že zpětně už jsem neměl sebemenšího důvodu se k němu vracet. Když něco, tak jsem si pustil jen sem tam jednu konkrétní píseň, většinou fantastickou hitovku „I väntan på den absoluta nollpunkten“, jejíž nádherný klenutý refrén dodnes rezonuje v hlavě – to se musí nechat, že s touhle skladbou se Istapp skutečně trefili do černého – ale nevzpomínám si, že bych si za posledních pár let „Blekinge“ pustil v celé jeho délce.
Na druhou stranu, na pokračování v podobě druhé desky jsem byl i tak poměrně zvědavý… jenže ta začala být jaksi v nedohlednu. Přestože se mohlo zdát, že mají Istapp po vydání prvního alba a s velkou firmou v zádech našlápnuto, v následujících letech se dočista ztratili z očí a nějaké aktivity v podstatě nevyvíjeli. A aby toho náhodou nebylo málo, tak se jim regulérně rozsypala sestava, z níž odešli všichni členové s výjimkou Fjalara. Ten se nyní aktuálně stará o veškeré nástroje a k sobě přibral jen jednoho nového parťáka – zpěváka Isara, s nímž se zná již z minulosti (ostatně, například v loňském roce spolu v téže sestavě vydali bezejmennou debutovou desku nového projektu Nivlhel).
I přes zdánlivě nepříznivou situaci však tohle duo – tedy Fjalar, jenž má na starosti veškeré nástroje a čistý zpěv, a Isar, jehož zaměstnáním je řev – dalo dohromady druhé album Istapp, „Frostbiten“, které vyšlo v letošním roce a s daleko menším humbukem oproti mediální masáži, již debutu zajistila velká firma (možná by stálo za to zmínit, že novinka vychází pod značkou o poznání menšího labelu Trollzorn Records, byť ani ten nepatří k nezavedeným jménům). Moje nároky „Frostbiten“ byly vcelku zřejmé – chtěl jsem, aby se novinka svému poměrně sympatickému předchůdci přinejmenším vyrovnala, a navrch jsem potají doufal v trošku delší životnost.
„Frostbiten“ co do stylu i tematického zaměření na „Blekinge“ rozhodně navazuje. I v roce 2015 Istapp milují třeskutou zimu (trochu paradox, že obě jejich desky vyšly v létě… anebo naopak záměr, jak to léto trochu zchladit), sníh, led, vzývají absolutní nulu a naopak nesnášejí sluníčko a světlo. A tuhle svou zálibu do hudební tvorby přetavují za pomoci ledově čistých kytarových melodií, které stále patří k těm nejvýraznějším prvkům jejich produkce. V black metalu by člověk čekal, že si Istapp vezmou na pomoc i bicí vichřici, což je a není pravda… „Frostbiten“ je sice bezesporu svižnou nahrávkou a kopáky mnohdy jedou ve vcelku solidních rychlostech, ale i přesto nejsou bicí nějak zvlášť výrazné a nepatří k hlavním přednostem Švédů. Tuhle roli skutečně zastávají kytary a…
…a také zpěv. Především ten čistý, který je opětovně skvělý a průzračný jak led. Většinu hrací doby „Frostbiten“ sice hraje prim black metalový řev v podání Isara, nicméně je to právě těch několik málo čistě zpívaných momentů, jež posluchači v hlavě utkví nejvíce a které se tím pádem také řadí k vrcholům novinky. Takovéhle pasáže nabízí kupříkladu titulní „Frostbiten“, velmi melodická „Må det aldrig töa“ a v trochu menší míře ještě „Primum frigidum“. Klidně bych si onoho čistého zpěvu nechal líbit víc, jelikož i tentokrát mají Istapp pro jeho zakomponování cit a především ve druhé jmenované je jeho využití výtečné. A je to právě asi „Må det aldrig töa“, již bych zvolil jako vrchol celé kolekce… škoda, že se jedná o starou věc, která se poprvé objevila už na prvním demosnímku Istapp z roku 2005.
Dále se „Frostbiten“ určitě nedá upírat hodně dobrý tah na bránu, díky němuž album doslova sviští kupředu, a také opětovně výbornou poslouchatelnost a stravitelnost, aniž by se Istapp museli uchylovat k vyložené podbízivosti, což je velice sympatické. Deska se díky tomu poslouchá jedna báseň a člověk je s ní takřka okamžitě kamarád. Bohužel, daní za tohle je znovu nepříliš dlouhá životnost, protože postupem času to nadšení znovu začne opadat. Ten recept, jak vybalancovat onu stravitelnost a životnost, Švédové naneštěstí stále nenašli.
Kromě toho „Frostbiten“ oproti svému předchůdci citelně ztrácí ještě v jedné věci. Některé písničky jsou zde sice povedené, a pokud bych měl vedle „Må det aldrig töa“ a titulní „Frostbiten“ jmenovat ještě nějaké, pak nic moc nelze vyčítat ani takové „Kall(elsen)“ nebo „Apep“… a vlastně i ty zbylé nejmenované se poslouchají v pohodě. Ten problém ale vidím v tom, že se zde nenachází žádná skutečná pecka, žádná taková ta mocná hitovka typu „Snö“, „Köldens union“ nebo něco jako již jmenovaná hymna „I väntan på den absoluta nollpunkten“.
Kdybych měl tím pádem obě dosavadní alba Istapp postavit vedle sebe a srovnat, vyhrálo by u mě to starší – „Blekinge“. Přestože jsou si obě nahrávky ve své podstatě velice podobné, pracují s obdobnými principy a ve finále jsou obě +/- stejně (ne)trvanlivé, debut měl jako eso v rukávu právě ty hymničtější a hitovější songy a navrch ještě o něco lepší přebal (ona hluboká vichřice mi přece jen připadala o něco málo působivější než symbolická sněhová vločka u „Frostbiten“). Nicméně, i přesto je novinka stále slušnou nahrávkou, která má na ten lehčí nadprůměr bez problémů, poslouchá se pohodě a pár příjemných poslechů s ní strávit lze.
Země: Finsko Žánr: melodic metal Datum vydání: 10.7.2015 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Under the Red Cloud
02. The Four Wise Ones
03. Bad Blood
04. The Skull
05. Death of a King
06. Sacrifice
07. Dark Path
08. Enemy at the Gates
09. Tree of Ages
10. White Night
Bavíme-li se o tvorbě finských melodiků Amorphis v horizontu posledních let, asi těžko se vyhneme v lepším případě sousloví „charakteristický rukopis“, v tom horším pak „konvenční rutina“. Není žádným tajemstvím, a to vám musí odsouhlasit i skalní fanoušek, že minimálně od šest let starého zářezu „Skyforger“ (spíše však už od prvního alba s Tomim Joutsenem, „Eclipse“) je tvorba kapely značně determinovaná vybudovaným stylem, který byl poslední dobou proměňován jen naprosto kosmeticky. Jejich zvuk by se dal popsat jako severský melodický metal využívající střídání hymnických čistých vokálů a growlingů v celkem přehledně strukturovaných kompozicích. Nápady jsou většinou založeny na kytarovo-klávesové melodice a zvuk dokreslují občasné folklórní odbočky evokující jednou chladný sever, jindy orient.
Nechápejte mě špatně, proti tomu, že má kapela svůj jasně rozpoznatelný zvuk a rukopis, nic nemám, jenomže tenhle styl pomalu, ale jistě tvořil nová alba čím dál tím předvídatelnější, až se začaly množit lehké pochyby, aby se z Amorphis časem nevyklubali druzí Sabaton (strašidelná představa, uznávám).
Naštěstí si zatím i přes standardizovaný projev kapela (až na lehké škobrtnutí v podobě „The Beginning of Times“) zachovávala vždy relativně vysokou laťku, již může reprezentovat i skvělý předloňský počin „Circle“. Ten jako by se snažil ilustrovat, že kapela si je vědoma toho, že se tak trochu kreativně motá v kruhu (trochu nomen omen), avšak soustředila se na to, aby v rámci svého stylu vytvořila špičkový materiál, jenž nebude chudý na onen základní fundament – silné nápady. A podařilo se. Zvuk byl trochu přitvrzen, formát kompozic zůstal naprosto zachován, přibylo trochu více folkové stylizace, ale především bylo vše perfektně a účinně poskládáno do fungujícího celku. A tak nakonec i přes lehce hořkou pachuť změny-nezměny deska velmi bavila.
Proto jsem nad kapelou rozhodně hůl nelámal, nicméně lehké pochybnosti, aby pomyslný pohár tentokrát nepřetekl, byly znatelné. Byl to pocit srovnatelný se situací, kdy pořád jíte jenom špagety s kečupem. Seberaději tenhle pokrm máte, jednou (a je v zásadě jedno, jestli ve čtvrtek nebo za rok) si zkrátka řeknete „je čas na změnu“. Jenomže je otázka, zda stejnou soudnost bude mít i váš kuchař. Zda se náhodou nestane, že vám následující den bude zase se stejným úsměvem servírovat naprosto ten samý pokrm, který už pomalu cítíte na patře kamkoliv jdete.
Avšak nová deska „Under the Red Cloud“ kupodivu (a asi naštěstí) změnu přináší. Nikterak razantní, přesto velmi svěží a příjemnou. Jako by stylovou svázanost předchůdce vystřídala volnost a najednou hudebníci došli prozření, že není vždy výhrou udělat co nejmonumentálnější a nejlíbivější refrén, ale občas kouzlo tkví v detailech – harmoniích, aranžích, zkrátka interesantních pasážích nástrojů. Tradičně silný a variabilní zpěv se s instrumentací lépe doplňuje a nedbá se tolik na jasné roztřídění, a to i přestože písničková forma víceméně nebyla porušena.
To, čeho si asi člověk všimne již při prvním poslechu, je výraznější zapojení folkových prvků a poněkud uvolněnější a hravější zvuk. Je zde kladen větší důraz na akustické kytary, klavíry a na precizní flétny, jež kupříkladu v perfektní singlovce „Death of a King“ obstarává hostující flétnista Chrigel Glanzmann z Eluveitie. To ovšem neznamená, že by kapela nějak vyměkla, naopak v několika skladbách hojně využívá growlingů i nad rámec klasického schématu, stejně tak instrumentace v některých momentech nabývá slušně plného zvuku. Především se kapela nebojí i do klasických struktur zakomponovat komplexnější harmonie, vyhrávky a různé osvěžující detaily. Větší různorodost a nevázanost melodií pouze na striktně hitové aspekty pomáhá desce lépe v průběhu udržovat posluchačovu pozornost. Díky celkovému rozvážnějšímu vyznění nahrávka leckdy připomene i něco z časů před příchodem Joutsena (cítím zde drobné záblesky skvělé placky „Tuonela“ a „Far from the Sun“), což kvituji s povděkem. Slušné nápady jsou většinou gradovány zajímavým vrstvením jednotlivých instrumentálních linek, zkrátka přesně to, co minulá alba eliminovala prostřednictvím vynucených struktur, je zde rozvíjeno. A přitom se celá deska drží v příjemně vstřebatelném formátu.
První tóny novinky, tedy klavírní úvod „Under the Red Cloud“, sice dávají najevo, že kapela stále věrná své klasické melodičnosti, nicméně je s ní později velice šikovně pracováno. Oproti minulosti refrén o špetku méně útočí na první signální, o to déle ovšem vydrží, a jinak je zde krásně slyšet vyrovnaná práce nástrojů. Povedeným momentem je například zajímavé prolínaní kytar a kláves v mezihře. Hojnějším growlingem je opatřena především dvojka „The Four Wise Ones“. Ta disponuje zajímavě melancholickou náladou a až neobvykle progresivní výstavbou se zajímavými vyhrávkami. Velmi povedený kousek skvěle využívající tvrdší tváře kapely. Prolínání flétnových a klávesových rejstříků v post-refrénové pasáži je skutečně perfektní. Na kontrastu mezi tvrdým a hymnickým umně balancuje „Bad Blood“, jež sice nezapře tradičnost, nicméně člověk nemá pocit, že by slyšel obměnu něčeho už tisíckrát ohraného. Ještě více však tenhle koncept rozvíjí „The Skull“, která obsahuje brilantní klávesové party a zahrnuje vše od tvrdých pasáží, přes silný, avšak nevtíravý hymnický refrén s naprosto bravurním instrumentálním podkladem, až po jemnou akustickou mezihru, při níž vyniknou precizní klavírní postupy.
Již zmiňovaná singlovka „Death of a King“ je obohacena o orient evokující hostující flétnu Glanzmanna, ale i perkuse Martina Lopeze (Soen, ex-Opeth). Melodický postup v sólu působí sice malinko šablonovitě, nicméně celek zejména kvůli zmiňovaným flétnám, rytmice i silnému refrénu funguje zatraceně dobře. Oproti tomu kratší „Sacrifice“ svým refrénem připomíná trochu srážku hitovek „Shades of Grey“ a „Silver Bride“ z minulých desek, což jí celkem ubíra na atraktivitě. Přitom mezihru má celkem zajímavou. Kontrast mezi klasickou složkou a mezihrami ukazuje skvěle vygradovaná „Dark Path“. Ta krásně ilustruje postupně vrstvení jednotlivých složek – klavírně-kytarový motiv, jenž na začátku zazní instrumentálně, se stane podkladem pro refrén. Za pozornost stojí však především rozličné hutnější party, jež zazní v průběhu a mezihrách, aby se pak na závěr mohla kompozice zase triumfálně vrátit k refrénu. Následuje „Enemy at the Gates“, jež jedním z trochu slabších článků řetězu, nicméně své kouzlo taky má. Osobně se mi příliš netrefil do noty ani základní motiv folkové odrhovačky „Tree of Ages“, ale motivy ve sloce a mezihře mají celkem sílu.
Závěrečná „White Night“ s hostující zpěvačkou Aleah Stanbridge uzavírá desku v relativně atmosférickém stylu. Především sloka docílila až meditativního zvuku, zatímco growlované party předvedou klasické instrumentální smyčky. Čistý refrén pak odhalí opět skvělý melodický motiv, jenž je velmi příjemnou alternativou k zaběhlému modelu.
„Under the Red Cloud“ je konečně deska, na níž se kapele alespoň z části podařilo porušit klasický recept posledních let. Vrátíme-li se do oné analogie s jídlem – jsou to sice stále špagety, ale s pikantní omáčkou plnou spousty různorodých ingrediencí, jež dohromady na jazyku vytváří specifickou harmonii chutí, jakou jsme už u Amorphis dlouho neokusili. Novinka zkrátka reprezentuje o špetku komplexnější přístup k standardnímu stylovému základu kapely posledních let a přináší to ovoce. Deska je svěží, avšak s přibývajícími poslechy stále nemáte pocit, že byste vše znali nazpaměť. A to rozhodně není tak úplně samozřejmost. Nyní nezbývá než čekat, jak album obstojí ve zkoušce časem.
Druhý pohled (Kaša):
Ačkoli se Amorphis na svých posledních albech dostali do takového stádia, že jsou jejich alba čím dál méně překvapivá, a s příchodem Tomiho Joutsena si velmi rychle našli takový ten svůj sound a osvědčenou skladatelskou formulku, tak musím říct, že s posledním „Circle“ se vcelku rychle jistě dostali do společnosti kapel, které můžu označit za své opravdu oblíbené. Kombinací severské melodiky a vkusně dávkované hrubosti, jež má k chrastivosti skandinávského death metalu daleko, se mi Amorphis zkrátka a jednoduše trefili v posledních letech do noty, a příchod „Under the Red Cloud“ jsem tak vyhlížel již značně netrpělivě.
Opětovná změna producenta se oproti „Circle“ neprojevila u „Under the Red Cloud“ tak silně jako angažmá Petera Tägtgrena před dvěma lety, protože svým způsobem novinka pokračuje v cestě započaté na „Circle“ a upravuje tak kontury, které byly minule načrtnuty, ale i tak je vhodné práci Jense Borgena vychválit, protože první spolupráce s Amorphis dopadla na jedničku.
Stále větší příklon k vlastním death metalovým kořenům Amorphis sluší a důkazem budiž druhá „The Four Wise Ones“, která rezignovala na melodické vokály Joutsena a jež v sobě skrývá množství explozivní dávky energie, již ředí pouze krátká vsuvka hostující vokalistky a folkové melodie. Ty nakonec podbarvují nejednu píseň z finálního tracklistu dvanácté studiovky Finů. O svém by mohla vykládat „Death of a King“ s opět silným staromilským nádechem, jenž je rozbourán do ucha se vkrádající píšťalou a vzletným melodickým refrénem.
Právě onen příklon k folkově načichlým melodiím je to, co mě na „Under the Red Cloud“ potěšilo nejvíc. Nástrojová barvitost a variabilita je ještě více podtržena hostujícím Chrigelem Glanzmannem z Eluveitie, jenž se s dechovými nástroji mihne v několika válech. Nečekejte však lacinou variaci na Eluveitie, protože i velmi opatrně dávkované porce kláves, klávíru a různých dechů, jako se tomu děje v „The Skull“ se skoro až orientálními aranžemi na pozadí a ve skvělé „Tree of Ages“, dokáží jednotlivé kompozice obarvit a ozvlášnit. A děje se tomu tak, že bych se nebál mluvit o nejrozmanitějším albu Amorphis vůbec.
Mezi naprosté vrcholy řadím hlavně závěrečný emoční duet „White Night“ s hostující vokalistkou Aleah Stanbridge, která Joutsena doplní hned v několika skladbách (mimo jiné již zmíněná „The Four Wise Ones“), ale nejvíce prostoru získala právě zde a střídání nepřekvapivých, avšak v konečném vyznění velmi efektních ploch, kdy Aleah zastupuje melodickou krásu a Tomi hrubost a agresi, se ve spojení se silným instrumentálním základem vážně vyvedlo. Pokud se o závěrečném duetu dá říct, že svým způsobem překvapil, tak mě potěšily i povedené a klasicky vystavěné melodické skladby typu „Sacrifice“ či úvodní „Under the Red Cloud“. Dalšími vrcholy budiž již lehce ostřejší „Bad Blood“ a „Dark Path“, v nichž si Tomi Joutsen pěkně zařve a doprovázen melodickými kytarami a klávesami zní velmi sebejistě.
Slabého momentu se mi při poslechu této desky hledá jen opravdu špatně, protože se šestici i tentokrát podařilo vydat se na cestu s velmi vydařeným, pro mě osobně překapivě atmosférickým materiálem, jemuž nemám ani po opravdu velkém množstí poslechů co vytknout. Možná to bude znít přehnaně, ale je dost možné, že o „Under the Red Cloud“ ode mě ještě jednou začátkem přístího roku uslyšíte. Vážně, na poslech je to velmi příjemná deska, kterou mě Amorphis odzbrojili, a ukazují, že stárnout se dá i s grácií, protože ačkoli omílají stále totéž, tak hovořit o vyčpělosti a nudě by bylo v jejich případě hrubě mimo mísu.
Třetí pohled (Skvrn):
Přístup Amorphis nemusí na první pohled působit příliš sympaticky. „Under the Red Cloud“ tu je dva roky od „Circle“, čtyři od „The Beginning of Times“, šest od „Skyforger“. Deska venku, hurá do tourbusu, stovky koncertů čekají, letos i s Nightwish a Arch Enemy v ceně. Prefabrikace, lidské stroje, tak to všechno naoko prostě vypadá. A nebýt faktu, že jsem na muzice kolem Tomiho Joutsena (ano – mluvím o té novější éře, dávno po „Tales from the Thousand Lakes“, dávno po „Elegy“) vyrůstal, jako správný předsudkář bych o Amorphis nejspíš nejevil zájem. Je pravda, že ani teď, posluchačsky odepluv zas trochu jinam, nevyhlížím nové desky Amorphis s bezbřehým nadšením, ale těch pár poslechů, proč ne. Zvlášť když jsou Finové i po 25 letech ve velmi dobré formě.
Posun však chybí. Už to bude nějaký ten pátek, co desky Amorphis zněly jinak. Jinak než energická směska silně melodických metalových písní zalitých progresivitou a folkovou tradicí. Ani nedokážu říct, zda je to dobře či ne, je fakt, že změna by byla značně riskantní. Amorphis navíc v tom svém jasně rozpoznatelném světě umí a právě tady hledejme důvod, proč ono postávání na místě respektuji.
Popisovat „Under the Red Cloud“ dopodrobna asi nemá valný smysl, stalo se tak již nade mnou a já jen budu zběžně konstatovat. I když mi dvakrát neimponuje zvuk — je to takový ten nuclearblastovský standard — novinka je až překvapivě nadupaná a minimálně dvě předchozí alba hravě strčí do kapsy. Ať už vykoukne náznak orchestrace („Dark Path“), retra („The Skull“) či orientu („Death of a King“), Amorphis jsou v chrlení hitových melodií nezastavitelní a snad všechny skladby by mohly aspirovat na singlové povýšení. Jestli „Under the Red Cloud“ něčím překvapilo, tak právě zmíněnou snahou o evokaci orientálna. Mimo „Death of a King“ je upřeného pohledu východním směrem třeba i během poslechu „Enemy at the Gates“ a (nepočítám-li bonusy) závěrečné „White Night“. Nejde však o nic velkého a vybočujícího. Pár melodií si prostě zdrhlo ze studeného severu za exotikou, víc bych za tím nehledal. Důležitější je, že forma zůstává i zde neměnná. Je to přístupné, hitové a hlavně dobré, byť v tom necítím nějakou vyšší přidanou hodnotu. Nicméně od toho tu jsou jiní.
S „Under the Red Cloud“ jsem spokojený, vlastně jsem dostal víc, než bylo v plánu. Se samotným skladatelským konceptem se očekávaně nehnulo, ale chtít po komerčně úspěšné kapele, aby drasticky měnila háv, asi nejde. Ten současný jí navíc stále sluší a jistota, to je přece milá věc. Tak zase za dva roky, ne?
Je to zvláštní, jak má člověk tendence vnímat jednotlivé kapely kolikrát dočista rozdílným způsobem. Některé mohou hrát už relativně dlouhou dobu a stejně je nějak vnitřně, asi i trochu iracionálně považuji za „nové“, zatímco jiné další toho nenahrály o moc víc, ale tak nějak mi připadají, jako kdyby se na té scéně pohybovaly skoro odjakživa. Nedokážu to vysvětlit, ani neexistuje žádný klíč, podle něhož se to dá rozlišit – je to jednoduše zcela individuální a dočista subjektivní.
Přesně proto nedokážu říct, proč se pro mě slovenští doomaři s všeříkajícím názvem Doomas řadí do druhé zmiňované kategorie. Technicky vzato toho tahle parta okolo zpěváka a baskytaristy Petera Beťka příliš nenahrála, ale tak nějak mi připadá, že tu prostě jsou už strašně dlouho. Jasně, čistě co do roků už Doomas pomalu začíná táhnout na výročí završení první dekády, ale co do vydaných nosičů se prozatím Slováci nijak zvlášť nepřetrhli. To v překladu znamená, že krátce po svém vzniku natočili demosnímek „Lost Angels“, poté solidní debutovou desku „Seven Sins“… a pak dlouhé ticho…
Jistě, nedá se tvrdit, že by se Doomas ztratili z povrchu zemského, rozhodně tu byli vidět. Ostatně už jen díky tomu, jak se v posledních letech rozjelo vydavatelství Gothoom Productions a festival Gothoom Open Air, v jejichž čele stojí právě Peter Beťko, se z očí neztratili, nicméně to trvalo celých sedm roků, než konečně došlo k vydání druhého studiového alba. To bylo pojmenováno „LaMuerte“ a vyšlo na jaře (a asi nikoho nepřekvapí, že pod značkou Gothoom Productions)…
Dalo by se ovšem říct, že novinka měla na co navazovat. „Seven Sins“ nebyl nějaký ultimátní opus, jenž by člověku zahýbal s jeho pohledem na hudbu, ale šlo o relativně příjemnou nahrávku. Vzpomínám si, že jsem ji svého času poměrně točil, což mě sice posléze přešlo a během celých těch sedmi let jsem ji tuším neslyšel ani jednou, ale když jsem ji nyní oprášil kvůli téhle recenzi, opětovně mě docela bavila. A přesně takové nároky jsem měl i na „LaMuerte“ – chtěl jsem pohodovou, melodickou žánrovku, s níž se bude dát strávit pár poměrně zábavných chvil. A to myslím není přístup, který by album stavěl do nevýhodné pozice v podobě přehnaných očekávání, ani přístup, jenž by počin předem podceňoval a odsuzoval.
Nicméně, prvních poslechy „LaMuerte“ s sebou přinesly nepříjemnou pachuť zklamání. „Seven Sins“ fakt nebylo žádné geniální dílo, prostě jen taková pohodová normálka, ale i proti tomu mi „LaMuerte“ zpočátku znělo jako chudý příbuzný. Po větším počtu poslechů se dojem naštěstí o malinko vylepšil, ale rozhodně ne tolik, abych musel vytáhnout takové ty klasické hlášky recenzenta o tom, jak to vyrostlo a jak to chce čas. Problém je totiž v tom, že až na jednu výjimku v podobě jednoho konkrétního elementu hudby Doomas nepředvádějí vůbec nic, co by posluchače chytilo za srdeční sval – tedy alespoň v případě, že jsem tím posluchačem já.
Není to nijak vyloženě blbé, ale ani nijak vyloženě dobré… prostě takové obyčejné, neurážející doomové řemeslo. Riffy a rytmika jsou přesně takové, growling samotného vrchního principála mi pak připadá regulérně nezáživný, byť stále poslouchatelný, když nic jiného. Většina alba je z mého pohledu jednoduše těžce nevýrazná… „LaMuerte“ si rozhodně nemůže stěžovat, že by v mém přehrávači nedostalo příležitost, ale nedá se svítit – nic to se mnou nedělalo, když jsem si to pustil poprvé, nic to se mnou nedělalo, když jsem to měl už mírně zajeté, a nic to se mnou nedělá ani v době, kdy jsem to slyšel tolikrát, že to znám pomalu zpaměti. Prostě to hraje, neuráží mě to, ale nic mi to nedává.
Na „LaMuerte“ je pouze jedna věc, jež celou nahrávku alespoň nějak drží nad vodou a která nabízí alespoň nějaké momenty, při nichž se lze bavit a díky nimž se poslech neslévá v nijakou amorfní nudu. Je to právě onen jeden výše zmiňovaný element, jímž je melodika. Ten zbytek mi připadá ryze obyčejný, ale aspoň v téhle oblasti Doomas prokázali výraznější skladatelský um, protože cit pro napsání kvalitní melodie jim evidentně nechybí. Úplně nejvíce mě v tomto ohledu baví titulní „LaMuerte“ a některé linky v „They“. Nicméně vzhledem k tomu, že se nějaký pěkný motiv nachází v téměř každé písničce (snad jedině „Consumed by the Ocean: Depresy“ a „Life“ se mi zdají nevýrazné i v tomto ohledu), se dá deska poslouchat bez větších obtíží.
Může se zdát, že Doomas dostali dost do těla. Možná ano, ale nemůžu si pomoct – takhle to vidím. Myslím, že by bylo spíš kontraproduktivní zbytečně zveličovat hudební kvality jen proto, že je kapela a její „přidružené“ aktivity (myšleno Gothoom) sympatická. „LaMuerte“ prostě není nic víc než ucházející průměrná placka, která se dá bez obtíží poslechnout, ale několik povedených melodií z toho album roku prostě neudělá.
Země: Velká Británie Žánr: gothic / melodic black metal Datum vydání: 10.7.2015 Label: Nuclear Blast Records
Tracklist:
01. Walpurgis Eve
02. Yours Immortally…
03. Enshrined in Crematoria
04. Deflowering the Maidenhead, Displeasuring the Goddess
05. Blackest Magick in Practice
06. The Monstrous Sabbat (Summoning the Coven)
07. Hammer of the Witches
08. Right Wing of the Garden Triptych
09. The Vampyre at My Side
10. Onward Christian Soldiers
11. Blooding the Hounds of Hell
12. King of the Woods [bonus]
13. Misericord [bonus]
Cradle of Filth jsou svým způsobem zvláštní skupina. V 90. letech dali metalovému světu několik skvělých alb, o nichž vlastně lze vzhledem k tomu, že fungují i dnes, prohlásit, že přežila zkoušku časem. Cradle of Filth tehdy zkombinovali symfonický black metal s goticky hororovou estetikou a především na deskách „Dusk and Her Embrace“ a „Cruelty and the Beast“ si vybrali životní skladatelskou formu. Na metalové mapě už jen tímhle zanechali nesmazatelnou stopu a to už jim nikdo nevezme.
Nicméně s postupem let z téhle kapela veškerá šťáva i čich na dobré nápady dočista vyprchaly – a zapátrá-li člověk v seznamu členů, kteří Cradle of Filth prošli, není těžké se dobrat k tomu, že tento úpadek nastal poté, co ze sestavy zmizel kytarista Gian Pyres a baskytarista Robin Graves. Po jejich odchodu skupina ještě dokázala natočit jedno solidně dobré (přijde mi však, že většinou dost podceňované) album „Damnation and a Day“ (2003) a poté už to šlo prudkým sešupem dolů do míst, kde vládne vyčichlost a hudební prázdno. Všichni to víme, všichni to slyšíme, všude se o tom mluví, že Cradle of Filth jsou dávno za zenitem, ale přesto je tahle kapela chtěná, lidi na její koncerty chodí a evidentně si i ta alba stále někdo kupuje – což je právě to, co mi připadá zvláštní a co mi nejde do hlavy.
Těsně po „Damnation and a Day“ se Cradle of Filth zkusili pohnout směrem k, řekl bych, větší stravitelnosti za pomoci „Nymphetamine“ a „Thornography“, které se ovšem nepotkaly s příliš velkým nadšením, takže dále od tohoto Britové upustili. A vzhledem k tomu, že jsou si evidentně vědomi toho, kde se nacházejí nejlepší počiny jejich kariéry (tj. hluboko v minulosti), od té doby před každou novou nahrávkou pouštějí do světa tlachy o tom, jak se vracejí ke kořenům.
Nevím, jestli to není jen můj pocit (spíš však ne), ale prostě mi připadá, že od „Godspeed on the Devil’s Thunder“ dál před každým novým albem Cradle of Filth krmí tisk a svoje fanoušky hovadinami o tom, že půjde o desku ve stylu „Dusk and Her Embrace“, „Cruelty and the Beast“ a „Midian“, přestože zatím se tak ještě nestalo – kvalitou určitě ne a podle mě ani co do formální stránky ne, protože ty staré věci byly prostě jinde než to, co Britové předvádějí v posledních letech. Přesně tyhle řeči nechyběly ani před vydáním letošní novinky „Hammer of the Witches“… a víte co? Zase to byly jen kecy…
V mezičase mezi předchozím „The Manticore and Other Horrors“ a aktuálním „Hammer of the Witches“ se ve skupině udála jedna zásadní změna – odešel dlouholetý kytarista Paul Allender, jenž s Cradle of Filth svého času natočil debut „The Principle of Evil Made Flesh“, poté odešel, aby se v roce 2000 vrátil a podílel se na dalších sedmi dlouhohrajících počinech. Vedle kapelní ikony Daniho Filtha šlo po dlouhé roky o klíčového člena. Vzhledem k tomu, že ani pozice druhé kytary nebyla zrovna pevně obsazena, přijali Cradle of Filth dva nové kytaristy, z nichž zejména jeden je z našeho pohledu zajímavý. Samozřejmě mám na mysli Marka Šmerdu alias Ashoka, který si vydobyl ostruhy především dlouholetým hraním u brněnské kultovky Root. Díky němu a bubeníkovi Marthusovi (jenž je jen tak mimochodem aktuálně druhým služebně nejstarším členem ve skupině hned po vrchním principálovi Danim) jsou nyní Cradle of Filth s nadsázkou řečeno z jedné třetiny česká formace.
Nicméně, pojďme se již konečně věnovat tomu, jak „Hammer of the Witches“ dopadlo. Již padlo, že poslední roky Cradle of Filth „zdobí“ takřka bezzubá hudební stránka – a to se kapela s každým novým počinem snaží konečně zlomit, nicméně se to nedaří a nepodařilo se to ani novince. Posledním dobrým albem tím pádem stále zůstává „Damnation and a Day“ – z pozdějších se dá s přivřenýma ušima poslouchat ještě „Nymphetamine“ a „Godspeed on the Devil’s Thunder“ a ten zbytek jsou naprosto jalové a nudné počiny, které lezou jedním uchem dovnitř a druhým okamžitě ven. Toto zoufale nevýrazné a šedivě (pod?)průměrné místo v diskografii Cradle of Filth bylo nyní s „Hammer of the Witches“ rozšířeno o další jednu položku.
Já vím, že bych měl asi „Hammer of the Witches“ chválit, když jsou teď v sestavě Cradle of Filth už dva Češi, ale fakt nemůžu, protože to album je ukrutná nuda, s čímž vůbec nijak nepohne ani fakt, že má novinka suverénně nejlepší obal ze všech desek po roce 2000 a jeden z nejlepších obalů v historii skupiny vůbec. Jenže jakkoliv se obálka relativně povedla, po hudební stránce „Hammer of the Witches“ z diskografie Cradle of Filth nevybočuje vůbec ničím a jedná se o stejný naředěný odvar jako „Thornography“, „Darkly, Darkly, Venus Aversa“ a „The Manticore and Other Horrors“.
Všechna tři právě zmíněná alba „vynikají“ v tom, že jsou vlastně takřka neviditelná. Přestože jsem je všechna slyšel a svého času vlastně i cíleně poslouchal, nepamatuju si z nich ani hovno, nenašel jsem na nich jediný kulervoucí song a nevidím na nich jediný důvod, proč by se k nim měl člověk vracet. Řečeno ve zkratce jsou napěchované nudným béčkovým materiálem. A přesně tohle, co jsem právě řekl o oné trojici desek, do puntíku platí i o „Hammer of the Witches“. Je to naprosto standardní nahrávka Cradle of Filth a z obecného hlediska zcela obyčejné album. Dani Filth a jeho parta na novince jedou v dávno zajetých kolejích a v obehraných mantinelech své vlastní tvorby, na čemž ani ustavičně rotující sestava nemění vůbec nic.
Nějaké trochu zajímavější momenty se vyskytují jen velice zřídka a jedná se o nepříliš dlouhé pasáže v písničkách jako „Enshrined in Crematoria“, „Right Wing of the Garden Triptych“ nebo bonusu „King of the Woods“ z limitované edice. Jenže oním „zajímavějším“ jsem myslel jen a pouze zajímavější na poměry jinak nudné desky, jelikož obecně ani tyhle chvilky nejsou ničím, co by člověka mělo vytrhnout. Drtivou většinu hrací doby „Hammer of the Witches“ ovšem tvoří typické filthovské placebo bez výraznějšího skladatelského nápadu, bez jakéhokoliv osvěžení, bez jakékoliv atmosféry… a bez jakéhokoliv náznaku zábavy.
Snad jediné, co lze na „Hammer of the Witches“ aspoň trochu pochválit, jsou bicí, protože Marthus je mašina a hrát vážně umí… a když nic jiného, občas tam i trochu zasype. Jenže zbytek nástrojů je těžce nevýrazný. Kytary s čestnou výjimkou oné jedné pasáže v „Enshrined in Crematoria“ hrají tužku. Baskytara tam sice občas vykoukne, ale kdyby tam vůbec nebyla, nic by se nestalo, protože ta nehraje ani tu tužku. Klávesy jsou ukrutně obyčejné a doby, kdy patřily k ozdobám hudby Cradle of Filth, jsou již dávno pryč. A vrchní skřet Dani Filth se svým vokálem? Žádná sláva, protože i on má své nejlepší roky za sebou a zvláště ve chvílích, kdy se pokouší o ten svůj vysoký ječák, jenž pro něj svého času býval typický, je to opravdu znát, že tenhle vřískot je jen chabým stínem svého někdejšího já. Žádné překvapení, že to Filth zkouší jen málokdy a většinou se radši drží v pohodlnějších středních polohách. Alespoň ten ženský vokál onu mizérii tu a tam prosvětlí, nicméně Lindsay Schoolcraft zase dostala tak málo prostoru, že je to vlastně nakonec úplně jedno.
Dál už není moc co řešit, protože je jasné, že „Hammer of the Witches“ je z mého pohledu další slaboučký počin, bez něhož bychom se všichni úplně v pohodě obešli. O zklamání se ovšem nejedná, jelikož jít do poslechu nového alba Cradle of Filth s tím, že to bude pecka, by mohl jen ten největší naivka. Dani Filth a jeho počmáraná, na fotkách vždycky nechtěně vtipná partička jsou dnes v pozici, kdy se svou novou deskou mohou jen příjemně překvapit. „Hammer of the Witches“ však nedokázalo ani to. Úplně totální a neposlouchatelná sračka to sice není, to bych Cradle of Filth zase křivdil, ale buďme upřímní – říkat tomuhle průměr by prostě bylo nadnesené.
Druhý pohled (Kaša):
Nejlepší album Cradle of Fith za posledních 12 let! Nekecám. Když jsem si poprvé pouštěl „Hammer of the Witches“ v celé jeho délce, tak jsem byl v rozpacích z klipové „Right Wing of the Garden Triptych“, na níž byly nejstrašidelnější podivné Marthusovy pohledy do kamery a která mi vůbec nesedla. Čekal jsem tak opravdu ledacos, ovšem to, že se Dani Filth a jeho sebranka (nyní posilněná skvělou kytarovou dvojicí ve složení Marek „Ashok“ Šmerda a Richard Shaw) zmůže na nejlepší a nejvyrovnanější album od dob „Midian“, to jsem opravdu nečekal. Pryč jsou doby vatovitých výplní z „Thornography“ nebo „Darkly, Darkly, Venus Aversa“ a přestřelených stopáží „Nymphetamine“ a „Godspeed on the Devil’s Thunder“. „Hammer of the Witches“ stojí pevně na vlastních nohách a vypadá to, že přítomnost nového kytarového dua vdechla Cradle of Filth nový vítr do plachet.
Jestli se mi na novince něco opravdu líbí, tak je to spojení syrovosti a melodických kudrlinek obou kytar, které konečně něco hrají a nejedná se o další variaci na Allenderovskou nudu z posledních let. Oproti předešlým albům ubylo hustoty klávesového oparu, který je tentokrát znatelný jen tak lehce a za agresivními kytarami se krčí v koutě, aby své růžky vystrčil jen tehdy, je-li to opravdu zapotřebí. Daniho vokál už dávno není tím, čím býval, a je v současné době nejslabším prvkem hudby Cradle of Filth, což je svým způsobem smutné, ovšem dohromady jsou všechny prvky ve spojení s kompozičně vyzrálými skladbami semknuté a „Hammer of the Witches“ díky tomu zní překvapivě vyrovnaně.
Tentokrát se neopakuje situace posledních alb, kdy se dalo říct, že Cradle of Filth složili jeden chytlavý singl, dva až tři slušné songy a ten zbytek už byl na albu jen tak, aby byl důvod to vydat jako regulérní album. Novinka sice častokrát atakuje hranici šesti minut hrací doby na píseň, ovšem pokud se bude jednat o tak vzrušující vály jako třeba „The Vampyre at My Side“, „Enshrined in Crematoria“ a „Onward Christian Soldiers“, tak jsem ochotný vzít zpět hned několik posměšků, které jsem v uplynulých letech na Daniho a jeho věčně se měnící partu naplival. Je pozitivní, že ona zmíněná „Right Wing of the Garden Triptych“ se nakonec ukázala jako asi nejslabší skladba desky, protože postupné slepování několika různých nálad jí nesvědčí, a zbylým kompozicím tak hledí na záda ze slušné vzdálenosti.
Společně s posledním Marilynem Mansonem jsou pro mě Cradle of Filth asi největším překvapením letošního roku, protože jak jsem nečekal ani v jednom případě vůbec nic, tak jsem v obou dostal přinejmenším hodně slušné desky a u Cradle of Filth dokonce nejlepší album za poslední dekádu, takže proč skrývat nadšení.
Od poslední desky „Reptilian“ se toho v táboře Keep of Kalessin událo poměrně dost. I když… zas tolik toho vlastně nebylo, ale do fungování formace to zasáhlo citelným způsobem. V roce 2013 totiž sestavu opustil dlouholetý zpěvák a frontman Thebon – nebo spíš byl tak trochu vyhozen, a to za poměrně dementních okolností. Na nějaký ten měsíc se totiž spláchnul někam do džungle a podle všeho moc neodpovídal na zprávy kapely, načež ho zbytek Keep of Kalessin vyrazil a oznámil to v prohlášení, na nějž Thebon promptně reagoval, že beztak už nějakou dobu uvažoval o odchodu.
Pro nás je však nyní důležité především to, že se Keep of Kalessin rozhodli neshánět se po náhradníkovi, ale zredukovat své řadu na trio s tím, že hlavního vokálu se ujme kytarista a hlavní skladatel Obsidian Claw. Svou novou podobu pak Norové poprvé představili ještě v témže roce, tedy 2013, na krátkém EP „Introspection“. Právě jeho titulní skladba, o niž šlo na tom počinu především (další dva songy tam byly leda tak do počtu na natažení stopáže – čiré zbytečnosti), naznačovala, že by Keep of Kalessin možná s (nucenou?) změnou sestavy mohli chytit druhý dech. Po výtečné desce „Armada“ z roku 2006 totiž začala kvalitativní laťka jejich tvorby povážlivě klesat, a zatímco „Kolossus“ (2008) ještě šlo poslouchat bez problémů a mělo pár příjemných momentů, další počin „Reptilian“ (2010) již Nory představil v absolutně jalové formě. „Introspection“ s velice hezkým čistým refrénem však slibovala, že by se Keep of Kalessin mohli opět zvednout ke slušnějšímu výkonu.
Novinku „Epistemology“ Norové kutili relativně dlouhých pět roků, nicméně tuto prodlevu zapříčinily již zmiňované čachry v sestavě a také hojné koncertování. Přesto je však na místě se zeptat, zdali se za takovou dobu kapela někam pohnula (ať už co do výraziva či co do kvality) a případně také kam – pět let je přece jenom půl dekády a to už není úplně málo. „Epistemology“ však veškeré na naděje na zajímavější nahrávku s naprostým přehledem a velice rychle rozmetalo. Novinka totiž bohužel trápení Keep of Kalessin jen prodlužuje a je zase o kus dále od stavu, který by šel nazývat dobrou hudbou.
Ambice však Keep of Kalessin dle všeho stále nescházejí. Z „Epistemology“ je znát snaha o vytvoření epického dílka, čemuž ostatně odpovídají i neskromné délky kompozic. Sice se zde nenachází žádná skladba, jež by pokukovala po čtvrthodinové hranici, jako tomu bylo v případě „Reptilian Majesty“ na „Reptilian“, ale zase se zvedla průměrná délka písně, takže – budeme-li se nyní bavit o základní verzi alba – pouze „Universal Core“, již jmenovaná „Introspection“ a „Cosmic Revelation“, která je však jen krátkým intrem, nepokořily sedmiminutovou stopáž. Zbylých pět věcí se pohybuje v rozmezí od sedmi do téměř deseti minut, což by sám o sobě nebyl problém, pokud by drtivá většina těch minut nebyla vyplněna zoufale nudným hudebním vakuem.
„Epistemology“ se vlastně nese v obdobném duchu jako „Reptilian“, z něhož rovněž byla cítit podobná (snad i křečovitá?) snaha o vytvoření epického alba, která se ovšem ne zcela povedla. Novinka je však ještě méně zábavná a ještě více nudná. A to z ní dělá nahrávku, jejíž poslech se rovná ztrátě času.
Problém není ani tak v tom, že by Keep of Kalessin neměli vůbec žádné nápady, jelikož pár přinejmenším solidních chvilek se přece jen v průběhu alba najde. Vyjma již propíraného čistého vokálu v „Introspection“ je to namátkou pasáž v druhé půli šesté minuty „The Spiritual Relief“ nebo některé momenty v „Necropolis“. Pro mě osobně je však tím úplně největším neduhem „Epistemology“ naprostá nekonfliktnost a stravitelnost… celé je to strašně hodné, nevýrazné, až středněproudové. Současní Keep of Kalessin jsou black metalem leda tak formálně (a to rozhodně nepatřím mezi lidi, pro něž by black metal končil u maximálně tříminutových punkových odrhovaček o dvou akordech), ale v reálu s podstatou tohoto stylu nemají společného zhola nic.
Jinými slovy řečeno, Keep of Kalessin dnes mají blíže k Sabaton než k Mayhem (bez ohledu na fakt, že u nich svého času hostoval Attila Csihar) – a to v žádném případě nemyslím jako pochvalu. Anebo řečeno ještě jinými slovy: „Epistemology“ je hodno svého obalu a své grafiky, z níž nechutně smrdí digitální lacinost – i samotná ta hudba je totiž umělá a „plastiková“. Zdánlivě nablýskaná a výpravná, ale v jádru zcela prázdná.
Vedle odporně nesympatické nekonfliktnosti tu pak je ještě jeden zásadní problém, jenž „Epistemology“ definitivně láme vaz, a tím je úroveň samotného materiálu. Sice jsem výše tvrdil, že se sem tam nějaký solidní nápad urodí, ale ve výsledku jsou to jen malinké ostrůvky v prefabrikovaném moři nudy. Jedná necelá minuta „The Spiritual Relief“ je možná v pohodě, ale zbylých devět je takřka o ničem. A co teprve věci jako „Dark Divinity“, „The Grand Design“ nebo „Universal Core“, které jsou bolestivě nevýrazné a nudné v celé své délce. Pár povedených nápadů na desce sice je, ale je jich tak málo, že se v okolním bahně utopí – a zas tak povedené, aby kvůli nim stálo za to trpět ten zbytek, nejsou ani omylem.
Netřeba to dále prodlužovat – „Epistemology“ nemá daleko k průseru. Formální úroveň sice Keep of Kalessin mají, ale co do skutečné kvality a síly svého sdělení jsou již Norové v regulérním podprůměru. Průměrem totiž byl „Reptilian“ a novinka je v porovnání s ním ještě horší. Je tomu devět let, co vyšla skvělá „Armada“ – a je až neuvěřitelné, jak obrovským způsobem se dokázali Keep of Kalessin během těch devíti let a tří alb propadnout. Není sebemenší důvod být shovívavý – „Epistemology“ je prostě zcela zbytečná záležitost, s níž se absolutně nevyplatí ztrácet čas.
Nerad to říkám, ale Keep of Kalessin jsou již za zenitem a se současnou tvorbou dělají svým starším deskám ostudu… a když už jsme u toho, zcela upřímně se bojím jejich aktuálního záměru začít přetáčet starší skladby, což prostě nemůže dopadnout dobře. Může vám to připadat jako pěkně svinské prohlášení, ale nemůžu si pomoct: rozpad by byl důstojnější. A to říkám jako člověk, jenž svého času téhle kapele dost fandil.
Země: international Žánr: melodic / power metal Datum vydání: 17.4.2015 Label: Frontiers Records
Tracklist:
01. City of Heroes
02. Walk on Water
03. Rising Up
04. Salvation
05. Lights Out
06. Breaking Neptune
07. Ocean of Tears
08. Open Your Eyes
09. Last Goodbye
10. After the Night Is Over
11. Run with a Dream
12. Right Now
Odkazy: –
Představovat fanouškům melodického metalu ústřední jména projektu Kiske / Somerville, tedy Michael Kiske a Amanda Somerville, je jako nošení dříví do lesa. Nicméně, je třeba předpokládat, že ne všichni jsou chodící encyklopedie, takže jen v krátkosti si nemůžu dovolit nezmínit, o koho že to vlastně jde.
O klikaté cestě prvně jmenovaného až na vrchol Olympu melodického metalu v řadách Helloween, následném pádu na samé dno spojeném s averzí k metalové scéně jako takové a konečně velkolepém návratu v řadách několika kapel pod vlajkou Frontiers Records již byly sepsány celé archivy materiálů. O upřímnosti změny jeho názoru diskutovat nebudu, ale nemůžu si odpustit menší rýpnutí o úsměvnosti části textu úvodní “City of Heroes”, v níž Kiske pěje „I don’t sell my soul to the one who pays most“, když to po těch letech odmítání vypadá přesně opačně. Ale co, zpívá mu to pořád parádně, takže už mlčím. Amanda Somerville nedosahuje svým jménem takových výšin jako její vokální kolega, nicméně za ta léta spolupráce s Tobiasem Sammetem z Edguy v rámci opery Avantasia či Saschou Paethem v další metalové opeře Aina se stala vokalistkou vcelku jasně identifikovatelnou.
A právě za spojením líbivě melodických hlasů ucítil ředitel Frontiers Records, Serafino Perugino, hromadu Eur a první album jménem „Kiske / Somerville“, které vzali skladatelsky do svých rukou Mat Sinner a Magnus Karlsson z Primal Fear, bylo na světě. Musím říct, že jakkoli mám zejména vokál Michaela Kiskeho rád, tak debut mě příliš neoslovil. Dokážu se povznést nad fakt, že se jedná vlastně o hudbu „na klíč“, kdy hrabivý ředitel zadá dvojici realizátorů úkol složit pro své pěvecké duo líbivé písničky, jež se budou dobře poslouchat a fanoušci melodického rocku budou chrochtat blahem. To bych ještě pochopil, každý musí platit inkaso a z něčeho žít, ovšem tím hlavním je problémem, který se táhl debutem a bohužel se částečně nevyhnul ani letošnímu následníkovi, „City of Heroes“, je tradičně kvalita oněch písní.
Kiske / Somerville stojí a padá na schopnosti přijít se songem, který je chytlavý, nemá v sobě hromadu nechutně přesládlého patosu a dobře odsýpá. A toto se i nadále nedaří plnit s takovou jistotou, jakou bych si já ke své absolutní spokojenosti představoval, i když oproti debutu je na tom dvojka o něco lépe. Pokud vezmu seznam písní na „City of Heroes“ a rozeberu jej na samostatné skladby, tak za zbytečné kompozice považuji příkladně hned druhou položku, jíž se stal klipový cajdák „Walk on Water“. Ten si tak nějak nezajímavě plyne volně na vlně melodických linek Amandy Somerville, jíž letmo doplňuje Kiske. Nebýt opravdu povedené melodie v refrénu, tak tahle věc nestojí vůbec za řeč. Něco podobného platí i o „Ocean of Tears“, která je plytká, až to bolí, a patetické „After the Night Is Over“, jíž ani ta pěkně zvonivá akustická kytara nezachrání. Aby to nevypadalo, že jsem zaujatý proti skladbám, kde se tolik nehrabe do strun, tak navrch přihazuji závěrečnou krávovinu „Right Now“, jíž chybí jenom nějaké samply, aby se mohla objevit na lokálních tanečních zábavách. Fuj.
Co se mi na „City of Heroes“ naopak líbí, jsou písně, jež dobře odsýpají a pravidelné střídání vokálů Amandy s Michaelem budí dojem vytváření jakési atmosféry, což je případ skvělé „Salvation“ a nakonec i „Breaking Neptune“, která je prvních pár poslechů celkem nenápadnou vložkou v půli hrací doby, ale zejména díky skvělé druhé polovině postupem času dorostla úrovně vrcholů desky, jež jsou patrné na první poslech. K těm lze určitě počítat úvodní pecku „City of Heroes“, která se Sinnerovi a Karlssonovi povedla od kytarových slok až po vzletné refrény vážně na jedničku. Potěší rockově svižná záležitost „Lights Out“ a pamětníky Kiskeho začátků by nemusela nazlobit “Open Your Eyes” s helloweenovským feelingem a částečně snad i „Run with a Dream“, která se kytarových riffů a šlapavé rytmiky pod vedením Veroniky Lukešové, jež za bicí stoličkou odvádí skvělou práci (vždycky potěší, když našinec s talentem dostane v zahraničí takovou šanci), taky nebojí.
Přestože je z alba hmatatelná všudypřítomná snaha zalíbit se, tak ve většině případů jsou písně na „City of Heroes“ vcelku dobrou prací na téma melodický heavy metal a líbí se mi uvolněná atmosféra, jež je z desky patrná. Kdybych měl vytknout něco, co se netýká samotné kvality skladeb, tak si myslím, že propojení vokálů Michaela Kiskeho a Amandy Somerville by mohlo být trochu nápaditější a trochu variabilnější, protože ani podruhé se tomuto projektu nepodařilo (až na výjimky jako „Salvation“ a „Breaking Neptune“) naplno probudit tu magii spojení vokálů, které oba pěvci do svých alb vnáší. Takhle je to sice elegantní řešení, které neurazí, ale nic víc. Jestli si „City of Heroes“ někdy v budoucnu pustím i takhle sám od sebe, potvrdit nemůžu, ale zase bych se tomu nedivil, protože ten čas, jejž jsem albu věnoval, nepovažuji v žádném případě za promarněný. Naopak, poslech jsem si mnohdy příjemně užíval.
