Archiv štítku: melodic metal

Amorphis – Circle

Amorphis - Circle
Země: Finsko
Žánr: melodic metal
Datum vydání: 19.4.2013
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Shades of Gray
02. Mission
03. The Wanderer
04. Narrow Path
05. Hopeless Days
06. Nightbird’s Song
07. Into the Abyss
08. Enchanted by the Moon
09. A New Day

Hodnocení:
Ježura – 8/10
H. – 7/10
Kaša – 8/10
Skvrn – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Finští progresivní melodici Amorphis vydávají svá alba s železnou pravidelností co dva roky a ani ten letošní není žádnou výjimkou. Deska “Circle” navazuje na počin “The Beginning of Times”, který onehdá sice sklidil poměrně rozporuplné reakce, ale někteří (mě nevyjímaje) v něm spatřili také záblesky potenciálního dalšího směřování zvuku kapely, které zněly velice slibně. Taková věc na očekáváních pochopitelně jen přidá, a proto jsem i po dílčím zklamání, jaké mi přineslo album minulé, “Circle” vyhlížel s docela vlezlou zvědavostí, co se z toho nakonec vyvrbí, neboť tři v předstihu uvolněné skladby napovídaly, že by to nemuselo dopadnout vůbec marně…

Než ale vynesu ortel a odhalím svůj názor na to, jestli se moje očekávání desky lepší, než jakou byla “The Beginning of Times”, vyplnila, vystačím si s prohlášením, že když nic jiného, tak je na “Circle” na první poslech znát, že zní jinak než něco, co by si člověk mohl představit pod pojmem “typická deska Amorphis posledních šesti let”, ačkoli jde pořád o zcela jasně identifikovatelnou nahrávku Amorphis. Proti “The Beginning of Times”, která oproti svým přechůdcům vznikala v prakticky nezměněných podmínkách, se v případě “Circle” změnilo mnohé už během jejího vzniku. Že se obal nenese v podobném grafickém duchu jako dva předchozí počiny a že se dvorní textař Pekka Kainulainen tentokrát Kalevalou inspiroval jen velmi volně, to je co se týče samotné hudby relativně podružné, ale skutečnost, že se na producentskou židli premiérově posadil workoholik Peter Tägtgren, už je důležitější. A jestli přijmeme fakt, že producent má na výslednou podobu desky občas až překvapivě zásadní vliv, pak musím před panem Tägtgrenem vyseknout ukázkovou poklonu, protože v tomto případě odvedl práci skutečně vynikající. “Circle” zní svěže a ruku v ruce se samotnou hudbou jde o překvapivě ostrou nahrávku, která se místy velmi blíží přesně té představě progresivní cesty, již nastínily některé skladby z “The Beginning of Times”. To zní dost přitažlivě už takhle napsané a věřte mi, že je to přitažlivé i ze sluchátek!

Právě ta progrese a ostrost totiž album definují a berou si pro sebe ty nejlepší momenty alba. Třeba takový drtivý riff ze začátku klipové “Hopeless Days”, vokály a zničující střední část v “Enchanted by the Moon” a řada dalších pasáží totiž po několika posleších nechají člověka v němém údivu, co se to sakra děje, protože ačkoli nemám naposlouchané death metalové začátky kapely, tohle se jim musí blížit suverénně nejvíc za hodně dlouhou dobu. Je to neuvěřitelně osvěžující a proti některým dost přeslazeným uchcávačkám nejen z desky minulé je to obrat o 180° k lepšímu! Přitom i tyhle ostré pasáže nebo rovnou celé skladby dovedou velmi vkusně pracovat se zmiňovaným progresivním feelingem, na němž se částečně podílí skvělá produkce, ale především velmi dobrá skladatelská práce příslušných muzikantů. “Circle” je totiž opravdu dobře napsané album, jemuž nechybí nápady, chytlavost ani variabilita. A právě variabilita je dalším faktorem, který přispívá k přitažlivosti celého alba.

Jistě, najdou se tu více či méně klasické Amorphis songy (tomu asi nejvíce odpovídá trojka “Wanderer”, která je ale i tak přinejmenším slušná), ale pak jsou tu ony progresivnější fláky (kde exceluje podmanivá “Hopeless Days”), na poměry Amorphis poměrně agresivní rubanice (“Enchanted by the Moon” nebo “Shades of Gray”), naopak velmi umírněné kusy (“Into the Abyss”, “A New Day”) a pak dost těžko zařaditelné nicméně velice dobré úlety “Narrow Path” nebo “Nightbird’s Song”, kde první bych byl schopen po bok zařadit spíš folk metalových odbočkek z provenience Nightwish a druhá míchá ostrou sloku s neuvěřitelně hitovým a přece kvalitním melodickým refrénem (a jako jo, taky tam slyším “Alma Mater” od Moonspell, ale čert to vem, prostě je to super song). Pro Amorphis je výhrou, že prakticky všechny skladby (ať už sází na jakýkoli přístup) jsou přinejmenším solidní, většinou pak velmi dobré, ne-li rovnou vynikající. Osobně mezi absolutní špičku řadím trojici “Hopeless Days”, “Nightbird’s Song” a “Enchanted by the Moon” a naproti tomu mě vůbec nezaujala “Into the Abyss”, ale to už asi bude o osobních preferencích, protože ani o té nemohu říct, že by byla špatná…

Stěžejním činitelem, tváří a především hlasem Amorphis je už léta dreadař Tomi Joutsen, a když už jsem tady vokál zmínil, byla by škoda to trochu nerozvést, protože Tomi se tentokrát opravdu vytáhnul. Že mistrně zvládá své dvě klasické polohy, o tom není sporu již pěkně dlouho, jenže na posledním albu to už maličko začalo zavánět nudou, a proto je velmi potěšující, že tentokrát se maestro vytasil hned se dvěma novými polohami, které nemohu hodnotit jinak než skvěle. V prvním případě je řeč o výše posazeném čistém zpěvu, jenž působí až trochu plačtivým dojmem. Ukázkově je ho využito v “Hopeless Days” a také proto smýšlím o této skladbě tak pozitivně. Druhé nové polohy se dočkal growl a Tomi krom klasického hlubokého growlu nyní používá také o něco tenčí a o poznání zvrácenější skřek, který se vyloženě zarývá pod kůži a párá břicha. A opět je to tato nová poloha, jež významně pomáhá dvojici “Nightbird’s Song” a “Enchanted by the Moon”

Kdo dočetl až sem, tomu asi není potřeba zdůrazňovat, že po slabším “The Beginning of Times” Amorphis opět natočili velmi dobrou desku. Co by si ale zdůraznění zasloužilo, to je fakt, že Amorphis dokázali, že nemají zapotřebí vykrádat sami sebe, nejsou to rutinéři a nebojí se zabrousit i do neprozkoumaných vod, byť se od těch prozkoumaných nijak zvlášť nevzdalují. Sice mě trochu mrzí, že se ani tentokrát nepodařilo natočit opravdu dech beroucí desku (a jak lze usuzovat z řady pasáží “Circle”, potenciál by se k tomu rozhodně našel), ale i s tímto vysokým nadprůměrem jsem zcela spokojen a mohu jej bez váhání doporučit.


Další názory:

Klasika – všem se Amorphis líbí a mně zase ne tolik, abych o tom mohl básnit do takové míry jako moji kolegové. Nechápejte mě špatně, na tom albu vlastně není nic špatně, má to dobré nápady v kvalitním provedení, řemeslná zručnost na jedničku, některé momenty jsou vyloženě skvělé, nicméně jako celek jsem si Amorphis nikdy nedokázal úplně oblíbit, na čemž “Circle” nemění zhola nic. Osobně mi u kapely vždycky seděly víc ty tvrdší pasáže, ne ty melancholičtější, díky nimž jsou Amorphis známí spíš. V tomto ohledu mě “Circle” relativně potěšilo, protože se mi nějak zdá, že těch growlingových momentů trochu přibylo. Po tomto tvrzení asi nikoho nepřekvapí, že jsem si na albu nejvíce oblíbil songy jako “Shades of Gray” nebo “Nightbird’s Song”, přičemž druhou jmenovanou bych bez váhání označil jako vrchol nahrávky. Z těch lehčích se mi nejvíce zalíbila druhá “Mission” s parádními melodiemi, naopak třeba taková “Hopeless Days”, kterou všichni okolo vychvalují mě moc neoslovila. Když ovšem své pocity z “Circle” sesumíruji, deska z toho vychází vesměs stejně jako všechny předchozí počiny Amorphis – velmi dobré, vlastně tomu nemám co vytknout, ale prostě si radši pustím jinou muziku…
H.

Od té doby, co se k Amorphis v roce 2005 připojil pěvec Tomi Joutsen, nevydala tahle finská parta slabé album. Některá jsem si oblíbil víc (“Skyforger”), jiná zase míň (“The Beginning of Times”), ovšem stále se jedná o slušně vyrovnanou sérii, která je nyní prodloužena o “Circle”. Všechna poznávací znamení, jež na této kapele mám rád, zůstala zachována, a to je dobře. Producent Peter Tägtgren vnesl do výsledného zvuku trošku svěžesti, jež už minulému albu scházela, a deska se mi poslouchala jedna radost, a protože si i kapela vybrala skladatelsky silnější chvilku, nemohla u mě zavládnout nespokojenost. Po mnoha posleších nemám pocit, že by některé skladby zaostávaly a všechny jsem si bez problému oblíbil, což platí hlavně o úvodní “Shades of Gray” a klipovce “Hopeless Days”, jež jsem si zařadil na osobní žebříček oblíbených skladeb kapely hodně vysoko. Amorphis prostě umí, o tom netřeba pochybovat. Pro fanoušky severské melodiky je novinka povinnost, jež nezklame. Jen tak dál!
Kaša

Jelikož jsem si Amorphis po příchodu frontmana Tomiho Joutsena vskutku oblíbil, s napětím jsem vyčkával, zda si u mě novým počinem napraví reputaci po “The Beginning of Times”, které si mě, pravda, příliš nezískalo. Ačkoli jsem byl po prvním poslechu mírně zmaten, nedlouho poté se mi již novinka začala zamlouvat. Rozhodně bych se “Circle” nebál označit za hitové album, kdy víceméně všechny písně vybízí danou melodii společně s Finy zapět nebo zabroukat. Netřeba se pitvat v tvrzení, že každá skladba je lehce rozeznatelná od té druhé, na což jsme si ostatně u Amorphis zvykli. Kdybych měl jmenovat dvě, tři skladby, jež jsem si nejvíce oblíbil, budou to “Nightbird’s Song”, kde se ukazuje, jak velké monstrum dřímá uvnitř Tomiho hlasivek, “Hopeless Days”, jež je patrně největší hitovkou placky, a třeba dvojice “Mission”, “The Wanderer” mi byla od začátku sympatická. Pakliže bych měl vybrat některou skladbu z protipólu, pro mnohé překvapivě, by si Černého Petra vytáhla hned úvodní “Shades of Grey”, která na mě narozdíl od zbytku alba působí až moc těžkopádně a nepřirozeně. Nicméně Amorphis vydali další výborné album, k němuž se budu vracet rozhodně rád a poslechnu si ho nejen na zpříjemnění dlouhé chvíle.
Skvrn


Stratovarius – Nemesis

Stratovarius - Nemesis
Země: Finsko
Žánr: melodic power metal
Datum vydání: 22.2.2013
Label: earMUSIC

Tracklist:
01. Abandon
02. Unbreakable
03. Stand My Ground
04. Halcyon Days
05. Fantasy
06. Out of the Fog
07. Castles in the Air
08. Dragons
09. One Must Fall
10. If the Story Is Over
11. Nemesis

Hodnocení:
Kaša – 6/10
H. – 6/10
Stick – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,2/10

Odkazy:
web / facebook

Třetí album finských Stratovarius po odchodu dlouholetého lídra Tima Tolkkiho se sice stále nese ve znamení power/speed metalu, jako tomu bylo daleko před odchodem zmíněného kytaristy, ale jako důkaz vývoje kapela do své tvorby zahrnuje prvky nové. Kytary jsou tvrdší a přibylo progresivních momentů při nutném zachování veškerých poznávacích znamení. Zatímco Tolkki se po svém odchodu snaží již po několikáté vzkřísit svou kariéru a vydělat nějaké ty chechtáky (aktuálně v připravované metalové opeře Avalon), čímž se začíná měnit v karikaturu sebe sama, tak jeho bývalí kumpáni nelení a pravidelně sázejí solidní desky, které se klasickým žánrovým albům stěží vyrovnají, ale pořád je to poslouchatelné cvičení na téma severské melodiky, jež má své stálé fanoušky.

Asi největším problém současné tvorby Stratovarius je pro mě až přílišná podobnost posledních tří alb. Je jedno, jestli si vezmete “Polaris”, “Elysium” či novinku, ale všechny jsou si podobné jako vejce vejci. Mohl bych vzít kteroukoli skladbu z těchto alb a proházet je mezi sebou bez jakéhokoli dopadu na jejich konečné vyznění. Kytarista Matias Kupiainen, který Tolkkiho nahradil, se brzy ukázal jako zdatný pokračovatel, a to jak na poli hráčském, kdy bych pořádně ani nepoznal, že k nějaké změně došlo, tak v oblasti skladatelské, kde už ta změna patrná je, protože Matias aktuálně v kapele obstarává většinu nového materiálu a vnáší svěží vítr tvorby finské stálice. Velkým překvapením byl pro fanoušky odchod dlouholetého bubeníka Jörga Michaela, který opustil řady kapely po vydání minulého alba a novinka je tak první šancí pro nováčka jménem Rolf Pilve, který je zdaným náhradníkem, protože do rozjetého vlaku naskočil tak hladce, jak jen to šlo, a jeho hra nikterak nevyčnívá ani se nesnaží o nic světoborného. Prostě pohání klávesami opředenou kytarovou lokomotivu, jak jen to jde.

Oproti ostatním členům mě poměrně překvapivě album od alba přestává bavit Timo Kotipelto, který technicky patří ke špičce ve svém žánru, ale to, že se jeho vokální linky opakují se stejnou pravidelností jako měsíční složenky, není nic, na co by se člověk před poslechem nové desky ve skutečnosti těšil. Těch pár opravdu zapamatovatelných momentů jako hitové refrény “Unbreakable”, “Halcyon Days” či vypjatější zpěv v temnější “Out of the Fog” mi zatím pořád umožňují se povznést nad některými vyloženě vycpávkovými elementy, které by si kapela takhle zkušená mohla odpustit, viz baladická nuda “One Must Fall”, ale nic netrvá věčně. Drtivá většina skladeb jede v typickém Strato rytmu, čímž rozuměj svižnější tempo, ze kterého se sleví jen výjimečně, a to buď při majestátněji vzhlížející pasáži plné sborů jako mezihra v “Stand My Ground”, nebo v případě pomalejších balad, kterých není moc, ale oproti výše zmíněné mě třeba “If the Story Is Over” docela bavila, protože je vystavěna kolem hezké melodie, která se mi zalíbila. Klasické vypalovačky nijak nevybočují z dosavadního standardu kapely, takže mluvit o nějakém překvapení je zbytečné a ze skladeb, které by se hodily do tohoto ranku, je nejlepší úvodní šlapavá “Abandon” a především ultrachytlavá “Halcyon Days” se zajímavou střední pasáží s neotřelým zvukem kláves. Na opačné straně se usadila nudná “One Must Fall”, která možná na první poslech překvapí středním tempem, který u Finů není tak obvyklý, ale chybí jí nějaký moment překvapení. “Nemesis” sice není nic, co by mělo způsobit revoluci, ale přehršel melodicky přívětivých momentů zbavil mou mysl občasného uvažování, jestli se tahle či tamta skladba podobá víc kouskům z “Visions” či “Infinite”, a to mi aktuálně ke spokojenosti stačí.

Stratovarius natočili své klasické, v pořadí již čtrnácté studiové album, což je konstatování, které by mělo všem zainteresovaným napovědět, o co jde a v jakém duchu se to ponese. Není to vyloženě můj šálek kávy, protože tuhle hudbu už poslouchám jen sporadicky a spíš z nostalgie, ale když se na desku podívám co nejobjektivněji, tak se dá bez větších problémů opakovaně pozřít, aniž bych trpěl návaly nevolnosti. A já jsem si své favority našel celkem s přehledem, takže ostatní by neměli být žádné problémy. Dobře odvedená práce jako “Nemesis” fanoušky rozhodně neurazí a těm novým by přímočarost a chytlavost neměla být taky na obtíž. Nabízí se přímé srovnání mezi Stratovarius a novinkou “Straight Out of Hell” ne úplně cizích Helloween a musím přiznat, že mě o něco víc baví finská parta, která už sice taky vaří z vody, ale ještě nevystřílela všechny ostré náboje.


Další názory:

Ale tak není to úplně zlé, vlastně je to docela v pohodě, a když to hraje, vůbec nijak mi to nevadí, akorát “Nemesis” nenabízí nic, co by mě nutilo si to pustit znovu, což je v dnešní době, kdy se na člověka valí nové a nové nahrávky den co den, poněkud výrazný handicap. Ano, některé momenty jsou docela příjemné a povedené, jmenovitě třeba začátek “Fantasy” (hlavně klávesy), některé pasáže “Out of the Fog” nebo velmi dobrý refrén “Castles in the Air” (dle mého asi největší vrchol “Nemesis”), přesto si ovšem nemyslím, že bych měl někdy potřebu to slyšet znovu. Když někdy dostanu chuť na Stratovarius, což se sem tam opravdu stane, tak si jednoduše vystačím se starými deskami, které jsem poslouchal před 13-15 lety, kdy jsem podobné žánry ještě takříkajíc žral (ale to není případ jen Stratovarius), což možná není úplně fér, protože “Nemesis” v jádru marné album není, ale nemůžu si pomoct, tak to jednoduše je…
H.

Musím se přiznat, že poslední dvě desky Stratovarius jsem vždy stěží doposlouchal. Kdybych je měl zpětně hodnotit, tak víc než čtyři body ode mě nečekejte. Tak nějak jsem na nich postrádal všechno, co jsem na kapele kdysi měl fakt rád. Především se někam ztratily silné melodické nápady. Když jsem si pouštěl novou desku, čekal jsem, že to dopadne stejně. Ale přece jen mě dovedli Stratovarius mile překvapit. “Nemesis” se jim totiž povedlo napěchovat silnými melodickými refrény a hudebními nápady a hlavně, složili poslouchatelné normální metalové skladby! Přestože se neubrání občasné stupiditě, dovedou své nápady kočírovat tak, jak bych to od zkušených borců očekával. Deska klopýtá jen těsně před koncem v podobě vyloženě stupidní “Dragons” a těžce nevýrazné “One Must Fall” (i když i tu “If the Story Is Over” s trapnými flétničkami bych si odpustil), jinak pádí jako dobře namazaný stroj. Těžko jinak nějakou skladbu vyzdvihovat nad ostatní, příjemný poslech lze očekávat od všech z nich (pokud pominu ty, které jsem zmínil). Co ale nechápu, je použití některých klávesových rejstříků, ty, které jsou použity například v jinak brilantní “Halcyon Days”, tu skladbu neskutečně przní, a není to jediný případ na desce, to u mě dost sráží hodnocení. Nicméně tohle album je pro Stratovarius konečně krok kupředu a uvidíme, jak se to vyvine na další desce.
Stick


Delain – We Are the Others

Delain - We Are the Others
Země: Nizozemsko
Žánr: melodic / symphonic metal
Datum vydání: 1.6.2012
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Mother Machine
02. Electricity
03. We Are the Others
04. Milk and Honey
05. Hit Me with Your Best Shot
06. I Want You
07. Where Is the Blood
08. Generation Me
09. Babylon
10. Are You Done with Me?
11. Get the Devil Out of Me
12. Not Enough

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 7/10
H. – 7,5/10
Kaša – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,8/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Od vydání minulé desky “April Rain” se v Delain pár věcí změnilo. Za prvé, baskytarista Rob van der Loo našel svoje místo u jiných Nizozemců, a to u skupiny Epica. Nahradil ho blonďatější Otto Schimmelpenninck. Další novou tváří v sestavě je Timo Somers, který je zde místo Ewouta Pieterse. No, řekla bych, že v téhle kapele ti hudebníci celkově střídají jak na běžícím páse. Srdce, které tvoří Martijn Westerholt a Charlotte Wessels, ale zůstává. A tak jsem naivně očekávala, že se bude pokračovat v tomto duchu, který předvedli právě na “April Rain”. A vlastně jsem nebyla tak daleko od pravdy, kapela pokračuje v tom, co na minulé desce začala, ale zase jinak, než bych asi chtěla, a značně po svém a hlavně už bez toho symfonického metalu.

Stačil mi poslech prvních dvou skladeb, abych pochopila, že Delain ze své cesty k úspěchu vlastně neuprchli a jednoduše laťku posadili o kousek výš. Protože tohle podle mě je jejich představa úspěchu. “April Rain”, to byla chytlavá věc, která pro mě profitovala právě z toho, přiznejme si, trochu popového hlasu Charlotte Wessels a taky z toho, že si na nic nehrála. Někdy to prostě znělo popově, ovšem často dost metalově a mně se ta šíře kupodivu líbila. A přesně to jsem očekávala i od “We Are the Others”. A to jsem taky v určitém smyslu dostala, na posluchače nepříliš náročné album, které asi naplnilo moje očekávání bez násilností. Jenže tahle nová pecka má v sobě víc popového a gotického nádechu a metal už se nám někde vytratil skoro úplně. Což ovšem Charlotte sedí ještě více. Trochu mi to najednou navodilo AnetteNightwish, jenže Charlotte je příjemnější co se týče barvy hlasu a popravdě, zase připomínám, že tohle prostě není hra na “tvrdou hudbu”. Protože to, co na novém albu Delain předvádějí, je sice chytlavé a milé, ale se symfonickým metalem, za který byli po dvou vydaných albech označovani, už to má pramálo společného. Ani se to nesnažili skrýt.

A pak je tu pro mě ještě jedna dost neuchopitelná záležitost. Dost častým problémem podobných kapel je fakt, že některé si pletou nenáročnost s unylostí, nasekají za sebe osm nebo devět skoro stejných písniček. Ne, tak tohle fakt není případ Delain. U “We Are the Others” najdete docela slušnou diverzitu, jako by se snažili do jednoho alba nacpat všechny vlivy, co je napadly za dvě hodiny, co si spolu společně poseděli, a to i s producenty, u kafíčka. První song “Mother Machine” v sobě nese takový okleštěný nádech hard rocku namixovaný se značně gotickou atmosférou. “Electricity” je pro změnu jediná skladba, která mi trochu navazuje na tvrdší symfonický metal, pro změnu zase s popem. “We Are the Others” je zrovna taková roztomilá věc o neroztomilých věcech a řekla bych, že je to jedna z nejlépe vyvedených částí alba. “Milk and Honey” v sobě má elektro a “Hit Me with Your Best Shot” je něco jako rocková Britney Spears. A když už máte pocit, že je nemůže nic napadnout, nacpou do vás “Where Is the Blood” s Burtonem C. BellemFear Factory a vám to připomene spíš Lacuna Coil. To je mimochodem druhá pasáž, kterou fakt stojí za to si poslechnout. Obdivuhodné je na tom to, že jim ta celá symbióza celkem funguje. Hlavně když k tomu dali takovou rozchodovou pecku, jako je “Babylon“, a skončí s “Get the Devil Out of Me” a pomalou “Not Enough“. Bum, najednou se cítíte jak v říši divů a já jsem asi Alenka, protože i přesto, že bych mohla řvát a mít výtky, tak to nedokážu. Mě to dokonce i baví.

Víte, nakonec jako by bylo jedno, že jsem naštvaná, že to není symfonický metal, jako by vůbec bylo jedno, co povětšinou poslouchám. Nevím, kam tím vším Delain míří, ale i přes všechny svoje malé a nepodstatné nářky jsem určitým způsobem spokojená. Přešli k rockovějšímu stylu, ale bez násilí a bez obětí. A já se zase nechám oslovit mým srdcem, které říká, že si to ráda poslechnu znova a znova, ať už je to vlastně cokoliv. Proto ta milá sedmička.


Další názory:

Ale jo, není to zlé. Sám bych nečekal, že to zrovna já řeknu zrovna o kapele jako Delain, ale je to dobré. Z “We Are the Others” se nakonec vyklubala vcelku příjemná nenáročná deska, která sice posluchači žádný zvukový orgasmus nepřivodí, nicméně jde o v rámci mezí zábavnou oddychovku, která si nejspíš sama žádné vyšší ambice neklade, ale v konečném důsledku to v tomto případě nikterak nevadí. Obzvláště začátek alba bych se nebál označit za silný, zejména bych vypíchnul druhou “Electricity” a třetí titulku “We Are the Others”, které obě vládnou velmi povedenými refrény. Třeba další “Milk and Honey” zaujme hlavně zajímavým úvodem s nádechem elektroniky, což působí docela svěže, stejně jako docela překvapivá hostovačka Burtona C. BellaFear Factory v songu “Where Is the Blood”. Myslím, že nic nezkazím tím, když “We Are the Others” prohlásím za povedenou desku – a znovu explicitně upozorňuji na to, že já jsem ten typ posluchače, který by měl podobné holčičí metálky spíše krutě odstřelovat. Nové album Delain však nějakým způsobem funguje a baví mě, za což mu bez ostychu na stůl vysázím celých 7,5 bodu.
H.

V pořadí třetí album symfonických metalistů s krásnou Charlotte Wessels v čele nijak extrémně nevyčnívá z průměru posledních alb žánrových souputníků. Jistě, poslouchá se to moc hezky, protože zvuk je vypiplaný na jedničku, skladby jsou více či méně chytlavé, a aby se široké metalové obci nehnulo žlučí přespříliš, tak se občas hrábne do strun, aby to neznělo příliš popově. Samozřejmě, všechno má své publikum a já to respektuju, ale na “We Are the Others” mi chybí moment překvapení, nějaká přidaná hodnota, která by desku oddělila od ostatních a díky tomu ten donekonečna omýlaný úvod o nešvaru symfonických metalových kapel s ženskou ve svém čele, protože pro “We Are the Others” to platí bohužel také. Charlotte má velice příjemný hlas, který se dobře poslouchá, označil bych její výkon za vrchol tvorby Delain, mohla by sem tam přitlačit na pilu, ale to už bych chtěl asi moc. Svou troškou do mlýna přispěl nečekaně Burton C. BellFear Factory a na pozadí jejich duetu se “Where Is the Blood” stává nejzajímavější skladbou na albu. “We Are the Others” trpí nevyrovnaností jednotlivých skladeb, a pokud by se kupříkladu posledních pět skladeb kvalitativně vyrovnalo první půli alba, která se docela povedla (titulní skladba je skvělá pecka), tak bych byl mnohem spokojenější a na mysl by se mi nevkrádala myšlenka o nezáživnosti a jisté uniformnosti materiálu, takže snad příště.
Kaša


Lacuna Coil – Dark Adrenaline

Lacuna Coil - Dark Adrenaline
Země: Itálie
Žánr: rock / melodic metal
Datum vydání: 23.1.2012
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Trip the Darkness
02. Against You
03. Kill the Light
04. Give Me Something More
05. Upsidedown
06. End of Time
07. I Don’t Believe in Tomorrow
08. Intoxicated
09. The Army Inside
10. Losing My Religion [R.E.M. cover]
11. Fire
12. My Spirit

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 8/10
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Italští Lacuna Coil mi byli vždy sympatičtí. Důvody jsou jednoduché. Zaprvé sama kapela je vlastně stejně stará jako já. Ne, to byl vtip… Je to stručně řečeno kapela, která se pohybuje někde na pomezí gotiky a alternativy a přesto není nutně pesimistická. Je moderní, je mírně vtíravá, pravda, je taky spíš rocková a jednoduše stravitelná. Ale ještě nezapomněla, že to může být taky o těch strunných nástrojích, kterým říkáme kytary. Omlouvám se, ale poslední dobou mě tenhle fakt docela vyvádí z míry. Hlavně u symfonického metalu, ale to by byl jiný příběh, který ovšem právě tímhle zasahuje do téhle recenze.

Novinka “Dark Adrenaline” s sebou nese věci, které, pokud jste už tuhle kapelu slyšeli, důvěrně znáte. Jako první věc z těchto samozřejmostí bych uvedla pro mě nedocenitelný doplňující se kontrast mezi hlasy Cristiny Scabbia a Andrea Ferra. Ti dva si jdou vyloženě na ruku. Je neuvěřitelné, jak znějí společně. Vlastně nakonec jsou si z mého pohledu vokálně docela podobní. Cristina v hloubkách zní neuvěřitelně silně, ve výškách neřeže, jen na vás příjemně křičí a její barva je nezaměnitelná. Pro tohle album to platí dvojnásobně. Ukáže vám všechny svoje polohy, aniž byste si uvědomili, že by to nemuselo být tak samozřejmé, jak se zdá. O Andreovi lze říct, že je příjemným mužským protějškem, který když klesne do hloubek, tak se ozve ten správný “chraplák”, a jindy zní jako zpěvaččina ozvěna. Ano, za vokály bych dala všech deset.

Zatím pokračujme v té příjemné optimistické notě. Lacuna Coil vědí, jak vás upoutat v prvních vteřinách písně, vždy začnou něčím, co sice možná může znít, jako když vám drnkají na nervy, ale nakonec si stejně řeknete, že je to vlastně správně, že vás to baví. Velká část písní je chytlavá a přitom je schopná vás i mírně překvapit. Budu tvrdit, že takhle si představuji správně “zpopovatělý” metal navoněný rockem. Má všechny předpoklady být hitem a přitom neztrácí nic ze své svéráznosti.

Už na začátku jsem konstatovala, že se mi líbí i zvuk kytar, na který si tak naříkám u symfonické odnože. Protože to je přesně to, co bychom měli povětšinou požadovat. Kytaristi by si neměli odejít na svačinu a trošičku se do toho položit. Co se týče téhle skupiny, další dobrá zpráva. Oni se do toho nepoložili, oni do toho “mydlí” jak můžou. Dost často ostře a řezavě a perfektně si sednou s jinými prvky v hudbě.

Možná bych měla začít protestovat proti něčemu. Nejspíš jako první proti na řadu přijde pořadí písní. Je to takový ten prvotní nápad nacpat, co nejvíce rychlých a dravých písní dopředu. Z mého citového vnímání by bylo možná lepší udělat z toho takové dva pěkné “obloučky” a zmírnit další postup něčím pomalejším. Ale vlastně, kdo dnes ještě poslouchá celá alba a jak jdou písně za sebou? No, možná já. Jako druhý problém bych viděla to, co se vyskytuje u spousty kapel. Tak moc se snaží o to, aby ty písně na sebe navazovaly, že jsou si pak poměrně dost podobné. A v tomhle jsou Lacuna Coil dost na hraně. A to i přesto, že umí v samotné písni překvapit. Jako celek zní samotné album moc jako jedna linka a pro mě tak nedocílili toho, čeho by měli. Taková kapela by měla umět sestavit v důsledku kreativnější album. Očekávala bych větší rozmáchnutí křídel a ne jen mírnou sázku na kvalitní jistotu. Ovšem to možná zase tkví v jejich známosti a v tom, že si nechtějí dovolit riskovat. Podle mě je to chyba.

Na konec bych jako vždycky zmínila pár skladeb jako takových. Začněme s “Trip the Darkness”. Je to silné eso celého alba, nastupuje jako první, a to bez nějakých “okecávaček”. Což by mohlo být a je sympatické. Jeho kvalitu nelze zpochybňovat. Možná jen do té doby, než uvidíte klip. Lacuna Coil se drží toho, že jsou skupina, tudíž každý klip postrádá nápad. Hrají v něm. Mění se akorát pozadí, oblečení a úvod. Jednou v lese, po druhé v nějaké velké místnosti. U tohohle songu se odvázali a pohráli si s černobílou realitou. Jenže to měli dotáhnout víc v detailech, protože si všimněte malých chyb. A kdybych jim do toho mohla kecat, tak bych se na tu kočku vykašlala úplně. No, vraťme se k hudbě. “Trip the Darkness” vás zaujme právě tímhle. Ne, textem a ne klipem. Mírným zvolněním, ale ne úplným uvolněním, které jsem požadovala, je “End of Time”, hlavně pro hlas zpěvačky. Malou perličkou zajímavě znějící mezi ostatními je “The Army Inside”. A nakonec zmíním cover, který není zmíněný na oficiálních stránkách, ale okamžitě jsem ho poznala. Je to píseň s názvem “Losing My Religion” a pokud jste zvyklí na pomalou a klidnou původní verzi, dočkáte se značného překvapení. I přesto se však neztratilo nic z krásy, kterou song oplývá.

Sečteno a podtrženo, je to velice kvalitní práce. Jen mě mrzí, že nepřináší nic moc nového. Je to možný posun pro skupinu. V celkovém důsledku to díru v žánru neprorazí a loďka s názvem Lacuna Coil pluje po hlavních trasách. Stále si myslím, že se nedostali na své limity. A při těch bych je já osobně ráda viděla, přece jen je to jedna z mých “prvních” kapel. Za to, že to má svoje charisma a sílu, si dáme dvakrát čtyři.


Další názory:

U několika posledních alb – a ani aktuální “Dark Adrenaline” v tom není výjimkou – je jednou ze zásadních věcí fakt, zdali Lacuna Coil chápete jako metalovou kapelu, nebo jako rockovou kapelu. Pokud to první, tak nejspíše album vůbec neoceníte, zvláště zastáváte-li názor o tom, že metal má zůstat metalem, i když se jedná o ty jeho stravitelnější odnože. Pokud ale vezmete na vědomí fakt, že Lacuna Coil jsou dnes už prostě mainstreamovou skupinou, jejíž hudba je naprosto neškodná i pro komerční rádia, a dokážete se přes tento fakt přenést, dostanete v případě “Dark Adrenaline” vcelku příjemnou rockovou desku s lehounce popovějším nádechem, na čemž nic nezmění ani sem tam nabroušenější riffy (v rámci mezí, samozřejmě). Občas se sice objeví pasáž, která třeba mně přijde vysloveně otravná, ale to už u podobných alb vzhledem k mému vkusu asi ani jinak nejde, naštěstí je tam však takových momentů vcelku málo. Některé písničky jsou naopak vyloženě dobré (singlovka “Trip the Darkness“, “Upsidedown“, taková “Kill the Light” také není zlá), díky čemuž jsou nakonec pocity z “Dark Adrenaline” v plusových hodnotách. Jestli se vám občas stejně jako mně stává, že se k podobným skupinám “střednějšího proudu” stavíte preventině trochu s despektem, možná budete překvapeni, že jsou Lacuna Coil stále i v roce 2012 poslouchatelnou kapelou. Sice to není nějaká bomba, z níž by si člověk takříkajíc sedl na prdel, ale je to solidní.
H.


Graveworm – Fragments of Death

Graveworm - Fragments of Death
Země: Itálie
Žánr: melodic black / gothic metal
Datum vydání: 16.2.2014
Label: Inverse Records

Hodnocení:
Earthworm – 4/10
H. – 4,5/10

Průměrné hodnocení: 4,25/10

Odkazy:
web / facebook

Graveworm fungují už od roku 1992 a od té doby se stihli zařadit mezi stálice melodického black metalu. Já jsem je naposledy pořádně poslouchal s albem “Collateral Defect”, které mi poskytlo vše, co si představuji pod pojmem melodický black metal. Kulervoucí riffy, refrény, co zůstanou v hlavě, rychlé bicí… Graveworm samozřejmě nechybělo ani efektní střídání growlů, screamů a dalších typů metalových vokálů. Všechny tyto dispozice bych shrnul pod pojem chytlavost. Jenže, co čert nechtěl, kapela tentokrát chytlavost zapomněla doma.

Všechny ty serepetičky, co jsem vyjmenoval, se samozřejmě na “Fragments of Death” nacházejí, ale vše působí tak nějak mdle a samoúčelně. Většina riffů je nudná, refrény nejsou chytlavé… je to bída. Nejzajímavější riffáž je podle mě v klipovce “See No Future”, ale tu kapela pohřbila absolutně nezáživným refrénem. Tak nějak to funguje s celým albem, občas někde zpoza rohu vykoukne zajímavá pasáž, ale nakonec splyne s nevýrazným zbytkem.

Dalším problémem desky je produkce. Kytary hodně šumí, když hrají hluboké tóny a akordy, zní to, jako by byly příliš zkreslené nebo jako kdyby jim zesilovače nezvládaly basy. Zbytek se dá poslouchat v pohodě, ale ty kytary občas trhají uši a silně kazí dojem.

“Fragments of Death” určitě bude trpět kvůli špatnému prvnímu poslechu. Určitě nechci, aby byla hudba jednoduchá a přístupná už napoprvé, potom by to nebyla taková zábava, ale už napoprvé by člověk měl zachytit alespoň náznaky, že by ho album mohlo v budoucnu bavit, když mu dá trochu času a bude ho chvíli naposlouchávat. “Fragments of Death” mě ale těmi zprzněnými kytarami a nechytlavostí dokázalo napoprvé tak znechutit, že nebýt plánované recenze, už bych si ho asi nikdy nepustil. Po čase to zas takový průser není, ale nad průměrem desku nehledejte – ani naposlouchání alba nedokáže z nudy a z šedi vyčarovat něco zajímavého.

Co víc k albu říct? Radši posuďte sami podle videoklipu (jeden z lepších songů na desce), jestli by se vám to mohlo líbit. Fanoušci kapely si “Fragments of Death” stejně zkusí poslechnout, takže můžu už jenom doporučit nováčkům, ať začnou spíš někde u starší tvorby. Pro mě určitě zklamání.


Další názory:

Graveworm jsem svého času docela poslouchal, ale to už jsou roky zpátky. Snad poslední jejich album, kterému jsem věnoval nějakou větší pozornost, bylo “(N)utopia”, následující “Collateral Defect” jsem si ještě jednou, dvakrát poslechl, ale nepamatuji si z něj už lautr nic, a na předchozí “Diabolical Figures” jsem se již vykáknul úplně. “Fragments of Death” je tedy takový návrat ztraceného syna ke kapele. Neočekával jsem zhola nic světoborného, ke spokojenosti by mi stačil solidní melodický metálek s kvalitním “chrchláním”, což je ještě jakžtakž splněno, ale přece jenom, nějakou kvalitu jsem od toho požadoval. A tady jsem tak trochu narazil. “Fragments of Death” totiž nabízí zcela tuctový a průměrný materiál, bez výraznějších nápadů, bez čehokoliv, co by člověka upoutalo. Jen si to tak hraje, na blití mi z toho není, ale o dobrém albu bych také zrovna nemluvil. Prostě průměr jak noha, čili 5/10. Půl bodu ubírám za zklamání, protože jsem až doposud považoval Graveworm za skupinu schopnou skládat dobré písničky (byť jsem je neposlouchal); “Fragments of Death” zní, jako kdybych měl svůj názor pomalu začít přehodnocovat. Je docela trapné, když nejlepší písničkou na celém albu je znovunahraná verze songu “Awake” z debutu…
H.


Mater Monstifera – Na zrcadlech lží

Mater Monstifera - Na zrcadlech lží
Země: Česká republika
Žánr: melodic black metal
Datum vydání: 20.6.2011
Label: Pařát Magazine

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Co tak již delší dobu zaznamenávám ohlasy na tvorbu jihočeských Mater Monstifera, takřka všichni považují tuhle kapelu za stálici domácí scény, s čímž bych i souhlasil, která tvoří kvalitní muziku, o čemž už bych však já osobně docela polemizoval. Nemám samozřejmě nic proti samotné skupině, ale musím předeslat, že mi jejich hudba nikdy moc nelezla do uší a nešmakovala mi. I když, ono je nejspíš říct, že mi tahle hudba nikdy moc nejela, trochu přehnané, protože Mater Monstifera vydali za nějakých těch deset roků, co fungují, prozatím jen jedno velké album “Zrozen z hříchu” v roce 2005. Tím chci říct, že jsem k aktuálně vydávané novince “Na zrcadlech lží” nepřistupoval s nějakým despektem nebo s očekáváním něčeho vyloženě špatného. Bral jsem to tak, že debut mě nebral, takže dvojka mě může jenom překvapit.

Jenže se stalo to, že i “Na zrcadlech lží” na mne působí jaksi rozpačitě. Poslouchal jsem desku mnohokrát, pečlivě, tam i zpátky, ale za celých 35 minut jsem nenašel nic, co by mě zbavilo dojmu, že je tenhle melodický klávesový black metal zkrátka průměrná záležitost.

Jediné plus “Na zrcadlech lží” je to, že je o mnoho lepší než předchůdce “Zrozen z hříchu”. Zvuk je o poznání čistší a čitelnější, což je zrovna u téhle odnože black metalu dobře, a kompoziční postupy a celkové vyznění jsou “dospělejší”, jestli mi rozumíte. Toliko k porovnání s debutem. Vezmu-li však “Na zrcadlech lží” v obecném kontextu, stále na mne muzika Mater Monstifera působí tak trochu naivně a jaksi nijace.

Ze všech nástrojů, co jich na “Na zrcadlech lží” je, mě v podstatě nezaujala práce ani jednoho z nich, vokálu nevyjímaje. Veškeré melodie, ať už kytarové nebo klávesové, vyznívají nezajímavě a do ztracena. Nebude tedy asi žádné překvapení, když řeknu, že jsem si na albu nevšiml žádné vyloženě dobré skladby. Nechci tvrdit, že je muzika Mater Monstifera skrz naskrz špatná, jenže z mého pohledu ani dobrá ne, spíše… průměrná.

Což o to, čert vem zvuk, ať už je jakýkoliv, nezajímají mě ani nějaké excelentní výkony. Za ten nejdůležitější atribut hudby – a zrovinka u black metalu to platí minimálně dvojnásob – já osobně považuji především atmosféru. Pokud ta je silná a působivá, jsem ochoten bez váhání odpouštět jakékoliv jiné nedostatky. Problém “Na zrcadlech lží” je však ten, že ani tu atmosféru jsem tam nikde nenašel. Nějaké zajímavější nápady vykukují opravdu sporadicky, takřka vůbec. Jinak album až na jednu mezihru a jedno outro plyne v naprosto stereotypním tempu.

Nechci samozřejmě nijak hatit něčí úsilí, ale “Na zrcadlech lží” je prostě jedna z těch desek, které mi vůbec nic neříkají. Možná tak grafika se povedla, zejména přebal, ale upřímně řečeno, ani pěkný design hudbu nezachrání. “Na zrcadlech lží” tak skončí mezi těmi alby, které sice mám doma na originálním nosiči, nikdy je však z police nevytáhnu…


Amorphis – The Beginning of Times

 Amorphis - The Beginning of Times
Země: Finsko
Žánr: melodic metal
Datum vydání: 27.5.2011
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. Battle for Light
02. Mermaid
03. My Enemy
04. You I Need
05. Song of the Sage
06. Three Words
07. Reformation
08. Soothsayer
09. On a Stranded Shore
10. Escape
11. Crack in a Stone
12. Beginning of Time
13. Heart’s Song [bonus]

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

I když mám Amorphis velice rád, nikdy jsem z nich nebyl na samotném vrcholu extáze a na našem jediném setkání naživo jejich vystoupení zastínili předskakující Orphaned Land. Zákonitě se tak neřadím k natěšeným fanboyům a novinku jsem očekával spíše s obavou, aby kapela neupadla do tvůrčího stereotypu a neutrpěla přílišnou snahou pokračovat ve směru, který nabrala po příchodu Tomiho Joutsena za mikrofon a jehož naprostý vrchol shledávám v albu minulém, nesoucí název “Skyforger”. Moje pochyby navíc podpořilo zjištění, že se veškerý tvůrčí personál nezměnil ani v jediném případě – producentem počínaje a tvůrcem artworku konče. Jenže ono nakonec není zdaleka tak zle, jak jsem si to ve svých chmurných představách maloval…

…a to to po prvních pár posleších vypadalo na solidní průser. Z celého alba mě zaujala akorát otevírací “Battle for Light”, naopak singl “You I Need” mě naplnil marností a dojmem totální sebevykrádačky říznuté prvoplánovou vyměklostí. Jak ale čas plynul, pokusy přijít albu na chuť (a jak jsem postupně zjišťoval, tak především na kloub) začaly nést sladké plody prozření. Na “The Beginning of Times” se totiž nelze dívat jako na klasické album Amorphis, kde většinu stopáže tvoří návykové pecky à la “Skyforger” nebo “The Smoke”, pro zpestření proložené tklivou baladou na způsob “Her Alone” nebo zemské desky lámající “Majestic Beast”, to vše ale tvořící značně kompaktní celek, jehož jednotliviny nijak extra nevybočují z celkového konceptu. Tím sice nechci říct, že by “The Beginning od Times” zcela postrádalo jakékoli jednotící faktory a šlo by tedy o bezmyšlenkovitě poskládaný playlist. Je však pravda, že u některých skladeb jejich příslušnost k novince posluchač odhadne především díky tomu, že na předchozí alba by prostě nepasovaly.

Řeč je tu především o písních, jako třeba “Mermaid”, “On a Stranded Shore” nebo již zmíněné “You I Need”. Skladbu stavěnou tak, jako je stavěná libovolná z téhle trojice, jsem od Amorphis ještě neslyšel a s odstupem musím říct, že z téhle novinky zrovna nadšený nejsem. Jedná se totiž o mimořádně (i když ten výraz nerad používám) měkké a na poměry Amorphis až podbízivé hitovky, útočící na jemnocit náctiletých slečen (v téhle souvislosti mě napadá určitá paralela k tvorbě HIM). To sice nemusí být nutně na škodu, když se to provede s grácií a nápadem, ale téhle metě se blíží snad jen “Mermaid”, kterou jsem si po úvodním šoku vcelku oblíbil a na albu působí jako milé a v rámci možností i důstojné zpestření. Co se ale týče zbylých dvou, nijak bych netruchlil, kdyby se na album nedostaly. Opačný pól alba pak představují skladby “Battle for Light”, “Escape” a “My Enemy”, které se drží osvědčených kolejí, ale přesto alespoň v prvních dvou případech nepůsobí okopírovaně a osobně sázím, že se v následujících letech stanou koncertní jistotou.

Je tu však ještě třetí nosná kategorie, která celé album celkem znatelně zvedá nad průměr. Songy “Crack in a Stone”, “Reformation” a “Beginning of Time” totiž dýchají značně progresivní atmosférou, která je mně velice po chuti a v jejím rozvíjení vidím budoucnost kapely. Je až s podivem, jak odlišně a o kolik zajímavěji, přitažlivěji a vznešeněji tyto skladby působí proti vzpomenuté “Mermaid” a jí podobným. Když o tom tak přemýšlím, ona se ta progresivní nitka proplétá dobrou polovinou alba, ale povětšinou není moc výrazná a ne vždy to dopadá tak skvěle jako v případě fantastické “Beginning of Time”. Vzato kolem a kolem, průniky progrese a zažitého Amorphis soundu tvoří vesměs slušný základ s mnoha výbornými pasážemi, které však samotné nestačí na to, aby posluchači přivodily stavy konstantního nadšení.

Jestli jste se v tom trochu zamotali, pak vězte, že to není vůbec žádná hanba, protože “The Beginning of Times” je skutečně zvláštní album, kterému je i podle samotného Tomiho Joutsena věnovat dostatek času. Kdo tak učiní, zjistí, že se dost možná jedná o první nesmělý krok k nové éře Amorphis. Na první poslech to sice není poznat, ale i přes naprosto zřetelné a nezaměnitelné trademarkové melodie se rozhodně jedná o posun, a to hned ve dvou směrech. Který z nich preferuji, je nasnadě a doufám, že v několika písních zřetelný příklon k popovému projevu do budoucna uctivě vyklidí cestu modernímu, ale přesto tradice ctícímu zvuku v duchu skladby “Beginning of Time”. Jestli na to skutečně dojde, máme se na co těšit…


Amorphis, Orphaned Land, Ghost Brigade

Amorphis
Datum: 19.11.2010
Místo: Plzeň, KD Šeříkovka
Účinkující: Amorphis, Ghost Brigade, Orphaned Land

Amorphis, zasloužilí veteráni finské melodické scény, se v rámci druhého kolečka Forging Europe Tour rozhodli opět poctít svou návštěvou české luhy a háje, přičemž po loňském Zlíně a Praze padla volba na západočeskou metropoli. Aby se na cestách nenudili, přizvali si dvě pro milovníka nekonformní hudby skutečně přitažlivé formace – mladé krajany Ghost Brigade a především izraelské posly míru Orphaned Land. Přiznám se rovnou, nebýt Orphaned Land, tak bych účast asi dost dlouho zvažoval. Při tomto rozložení sil by ale byla nesmírná škoda nechat si ujít příležitost vidět a slyšet kapelu, která se ve střední Evropě objevuje jen velmi vzácně…

O samotném místě konání, kulturním domě Šeříkovka, jsem slyšel mnohé, povětšinou však pozitivní informace, a tak jsem byl zákonitě zvědav, jak na mě prostor zapůsobí. Mám-li být upřímný, pohled zvenku ve mně moc důvěry nevzbudil, neboť architektura normalizačních kulturáků morálně zastarala již dávno. Po vstupu a prvotním rozkoukání jsem ale musel uznat, že tohle místo je důstojné a hlavně schopné pojmout akci takového ražení. Dokonce i bar vykazoval dostatečnou kapacitu, takže žízniví příchozí nemuseli čekat dlouho na svůj příděl tekutého chleba. Přímo naproti baru si zabrali zhruba jednu polovinu jakési lóže prodejci merchandisu. Obligátní nabídku zboží oživovaly dva faktory – možnost zakoupit trsátka strunotepců z Orphaned Land, ale především možnost platit kartou! Před tímhle nápadem smekám, skutečně užitečné.

Přiblížil se start večera, a tak jsem se přesunul do sálu. Hned na první pohled mě překvapilo, že se lidé staví daleko víc dozadu než dopředu – ne že bych si ale stěžoval. Nakonec z toho kápla příjmená třetí řada a mne pomalu ovládla zvědavost, co předvedou Ghost Brigade, o kterých jsem slyšel mnohé, ale neměl s nimi žádnou osobní zkušenost. S úderem osmé večerní se v sále setmělo a pódium se v mžiku zaplnilo. Nevím, nakolik to bylo hudbou, kterou si na nás pánové přichystali, ale už v průběhu první písně šla gumička z culíku a já začal k vlastnímu překvapení docela razantně pařit, což mi vydrželo skoro celou dobu. Hudba samotná jde těžko klasifikovat, ale osobně mi přišla jako takoví mnohem stravitelnější Opeth. Zasmušilý zpěvák rovnoměrně využíval growlingu i čistých vokálů, zbytek kapely byl navzdory celkové melancholické náladě aktivní jak se patří a dohromady to všechno stvořilo skutečně působivý zážitek. Většina publika po dost chladném úvodu rovněž ožila a ke konci už lidé předváděli velice obstojnou odezvu, na kterou kapela mohla být a podle všeho také byla náležitě hrdá. Rozjezd se tedy vydařil na výbornou a já byl po uspokojivém zážitku stále zvědavější, co předvedou Orphaned Land, na které jsem sázel hodně…

Setlist Ghost Brigade:
01. Deliberately
02. My Heart Is a Tomb
03. Into the Black Light
04. Lost in a Loop
05. Suffocated
06. 22:22 – Nihil
07. Storm Inside

Setlist Orphaned Land:
01. In Thy Neverending Way (Epilogue)
02. Barakah
03. The Kiss of Babylon (The Sins)
04. Birth of the Three (The Unification)
05. Olat Ha’tamid
06. Sapari
07. Halo Dies (The Wrath of God)
08. Ocean Land (The Revelation)
09. Norra el Norra (Entering the Ark)

Přestávku jsem využil pro doplnění tekutin a stihl se vrátit s dostatečným předstihem. V tu chvíli mi ale přišlo už skutečně zvláštní, že je sál zaplněn stejně benevolentně, jako ze začátku. Veškeré spekulace na toto téma však zanedlouho zmizely, protože se toho večera již podruhé setmělo a na pódium začali přicházet muzikanti. Jejich procesí zakončil samotný Kobi Farhi a mocným “Šalom” odstartoval jednu z nejlepších hodin letošního podzimu. Ze začátku mi sice přišel poněkud nevyvážený zvuk, ale ten se zanedlouho stabilizoval, a to už celá show nevykazovala jedinou vadu na kráse. Tedy jednu přeci – nejslabším prvkem byli ze začátku opět diváci, kterým asi činilo problém akceptovat orientální vlnu, se kterou Orphaned Land pracují. Jak ale čas ubíhal, v přestávkách mezi zuřivým headbangem, skandováním a dalšími kratochvílemi jsem si uvědomil, že lidé de facto šílí! Fatální zásluhu na tom měli především tři lidé – fantasticky zpívající Kobi, kytarista Yossi, který po celou dobu koncertu nevydržel stát na místě, celý zářil a při tom všem hraní a usmívání poskakoval po pódiu jako hopík. Třetím byl možná trochu překvapivě bubeník Matan, který se rovněž hýbal, jak mu jen jeho bicí souprava dovolila a s až neuvěřitelnou vervou hecoval publikum. Při takovém stavu věci už peckám Sapari”, Ocean Land (The Revelation)” nebo Norra el Norra (Entering the Ark)” nechybělo vůbec nic. Navíc jsem si po skutečně dlouhé době na koncertě pořádně zaskákal a nebyl jsem ani zdaleka jediný. Při té vší euforii ale čas nějak zrychlil, Orphaned Land se s námi v nejlepším rozloučili a nenechali se přesvědčit ani mohutným skandováním, které vydrželo ještě dlouho po rozsvícení…

Setlist Amorphis:
01. Skyforger
02. Sky Is Mine
03. From the Heaven of My Heart
04. The Smoke
05. Better Unborn
06. Song of the Troubled One
07. Karelia
08. Exile of the Sons of Uisliu
09. Silent Waters
10. Alone
11. My Sun
12. Silver Bride
13. Black Winter Day
– – – – –
14. Into Hiding
15. House of Sleep
16. My Kantele

Návrat z další výpravy k baru mě utvrdil v jednom – teď už skutečně šlo mluvit o solidní tlačenici. I přesto se ale šlo s jistou dávkou drzosti dostat zpět na svoje místo. Oficiální vrchol večera zahájila titulní skladba z posledního alba “Skyforger“. Nevím, jestli to bylo mým doznívajícím nadšením z předchozího vystoupení, nebo nedokonalým nazvučením, ale i přesto, že studiovou verzi velebím jako máloco, naživo mi přišlo, že jí něco chybí. Postupem času ale tyhle heretické pocity vzaly za své a já už jen zíral, jakého výkonu je zpěvák Tomi Joutsen schopen. Show pěkně odsýpala a kapela na nás metala jednu pecku za druhou. Se svou jakous takous znalostí posledních čtyř alb mě nejdříve překvapil a následně nesmírně potěšil symbolický výlet do historie skupiny. Několik písní staršího data se totiž ukázalo jako skutečně mocný materiál a navnadilo mě k hlubšímu průzkumu archaičtějších alb. V mých očích se však stal pomyslným vrcholem vystoupení song, který mě k Amorphis přivedl a který se mi snad nikdy neoposlouchá – The Smoke” mi tak poskytl prostor a soundtrack k naprosté likvidaci toho, co ještě zbývalo z mojí zmučené tělesné schránky. Krom již zmíněných písní zazněla spousta hitů jak z posledního, tak z předchozích alb, a efekt byl odpovídající – lidé předváděli, že umí být velice hlasití, když se jim zachce. Celé vystoupení tradičně zakončila skladba My Kantele” a lidé se začali pomaličku rozcházet. V tu chvíli jsem si ale konečně uvědomil to, co mi leželo v hlavě celou dobu, co Amorphis hráli – navzdory očekávání totiž v mých očích zůstali ten večer až druzí za Orphaned Land. Tím ale v žádném případě nechci naznačit, že by snad hráli špatně! Jen mi jejich projev přišel trochu sterilní – muzikanti se skoro nepohnuli a Tomi toho moc nenamluvil. Na druhou stranu, kdo by po tom malém – velkém muži mohl chtít nějaké proslovy? Zpíval fantasticky a já před ním musím smeknout.

Celkově musím koncert zhodnotit na výbornou. Nestává se totiž často, aby se v jeden večer na jednom pódiu objevily tři kapely, z nichž žádná nezastává pozici pouhé výplně. K mému pozitivnímu dojmu navíc proti všem očekáváním přispěl také samotný sál, který má skutečně vynikající akustiku a člověk tak není nucen strávit v agónii a doprovodu vražedných myšlenek na zvukařovu adresu.

Na úplný závěr zbývá dodat, že moji vítězové, Orphaned Land, korunovali mé nadšení svojí skromností a naprosto nehvězdným projevem. Po koncertě totiž všichni postávali u pultu s merchandisem a ochotně se zdravili, bavili a fotili s odcházejícími fanoušky. Takový důkaz náklonnosti ke svým příznivcům jsem od kapely, která hraje dvacet let a mezi mnohými platí za legendu, skutečně nečekal…


Amorphis – Skyforger

Amorphis - Skyforger
Země: Finsko
Žánr: melodic metal
Datum vydání: 29.5.2009
Label: Nuclear Blast Records

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Finští Amorphis patří již nějaký ten pátek ke stálicím ne jenom finské hudební scény. Pro rok 2009 si tito severští kouzelníci připravili další ukázku své tvorby v podobě devátého studiového alba “Skyforger” a také zároveň třetího studiového alba, na kterém je u položky “Vocals” napsán charismatický pěvec Tomi Joutsen, který se v kapele definitivně zabydlel.

Nové album jde ve stopách desky předešlé, “Silent Waters”, která byla v roce 2007 milým překvapením. “Skyforger” (jako každé album) čerpá z národního eposu Kalevala a to, že je jakýmsi pokračovatelem “Silent Waters”, neznamená nic jiného, než že se posluchač může těšit z melodického celku, chytlavých refrénů a příjemné atmosféry, která může klidně vést k tomu, že se ba jen myšlenkou ocitne na území země tisíců jezer.

Joutsen se na novince více věnuje čistému zpěvu, který mu opravdu velmi svědčí, ale samozřejmě se posluchač dočká i těžkého growlingu, např. ve vypalovačce “Majestic Beast”. Novinka brousí i do takových oblastí, jako je folk nebo progrese. Nedá se tedy ale hovořit o nějakém hudebním posunu vpřed, či ani o nějakém náznaku. Jenom potvrzení něčeho, co už je všeobecně známo.

Laťku si de facto Amorphis nastavili už dávno (pro mě osobně albem “Elegy” z roku 1996), což určitě sami pánové moc dobře vědí, a proto už se nehrnou nějak výrazně do nějaké bomby, aby přepsali své dějiny. Snaží se jenom pilovat a vychytávat mouchy stylu, který si pár let zpátky nastavili – pohodový, naprosto bezproblémový melodický metal, kde je sem tam cítit náznak na starou tvorbu Amorphis. Pro dlouholeté fanoušky kapely bude “Skyforger” do jisté míry zklamáním, ale určitě to není nejhorší album kapely (abychom zase tolik albu neubližovali). Sečteno, potrženo – “Skyforger” je příjemné album, které se dá řadit k těm lepším od této finské smečky, ale není to až tak nic světoborného. Amorphis si jednoduše řečeno už jedou jenom to svoje.


Cradle of Filth – Midian (2000)

Cradle of Filth - Midian
Země: Velká Británie
Žánr: gothic / melodic black metal
Datum vydání: 30.10.2000
Label: Music for Nations

Tracklist:
01. At the Gates of Midian
02. Cthulhu Dawn
03. Saffron’s Curse
04. Death Magick for Adepts
05. Lord Abortion
06. Amor e morte
07. Creatures That Kissed in Cold Mirrors
08. Her Ghost in the Fog
09. Satanic Mantra
10. Tearing the Veil from Grace
11. Tortured Soul Asylum

Hodnocení: 7,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
Corey(8) – 8/10,
Earthworm – 7,5/10
Seda – 8/10

Průměrné hodnocení: 7,75/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Takovou tu „zlatou“ éru Cradle of Filth podle mě odstartovalo album „Dusk… and Her Embrace“ a zakončuje jej (upozorňuji, že jsem si to takhle rozdělil já sám) právě recenzované „Midian“. Na své dva předchůdce (kromě zmiňovaného „Dusk… and Her Embrace“ ještě „Cruelty and the Beast“) sice „Midian“ nemá, ale pořád je to vydatná porce starých dobrých Cradle of Filth, která stojí za poslech.

Desku otevírá intro „At the Gates of Midian“, a jestli jsem měl někdy na téhle kapele něco rád, byla to právě intra. Cradle of Filth tyhle předehry a mezihry vždycky uměli a otvírák k „Midian“ není výjimkou. Pěkně napěchované atmosférou dostatečně navnadí na první pecku „Cthulhu Dawn“, ve kterou nakonec plynule přechází. Jak už jsem řekl v úvodu, v téhle době to Danimu a jeho kumpánům šlapalo na výbornou. Rychlé tempo a spád, žádná jednotvárnost, takže se člověk nenudí. Všemu vévodí bohatě využívané klávesy a do popředí vytažený zpěv samotného principála Daniho Filtha, který ještě v době „Midian“ neměl zdemolované hlasivky nekonečnými turné, takže do toho jde naplno (jen tak na okraj, nedávno jsem se díval na rok po „Midian“ vydané DVD „Heavy Left-Handed and Candid“ a Dani to tam chvílemi žene do takového ječáku, že to mikrofon prostě nezvládá, takovou měl tenkrát formu).

Dalších pár songů můžeme v našem putování tracklistem přeskočit, protože se odehrávají podle stejného mustru jako „Cthulhu Dawn“ (tím nechci říct, že by to bylo na jedno brdo, prostě jen žádné stylové výkyvy) a zastavíme se až u páté „Lord Abortion“ (která jen tak mimochodem figurovala na soundtracku k filmu „Cradle of Fear“, s nímž mají Cradle of Filth mnohem víc společného než jen iniciály). Ne, že by to oproti předchozím skladbám byla nějaká velká změna, jen je to moje oblíbená pecka, tak proč ji nezmínit. Vysokou laťku kvality neshazuje ani následující „Amor e morte“.

Na řadě máme další intro (nebo spíš mezihru) „Creatures That Kissed in Cold Mirrors“, opět je to kvalita a zároveň předehra před největším hitem alba. Správně tušíte, že mám na mysli právě „Her Ghost in the Fog“. Jeden z těch songů, kterým se Cradle of Filth „udělali“ a zároveň je to dnes už jediná pecka, kterou z „Midian“ hrávají na koncertech, navíc doplněná výborným klipem. A její zařazení do druhé půlky desky napomáhá mojí teorii, že přestože i na začátku jsou dobré songy, s přibývajícími minutami je „Midian“ lepší a lepší a nejlepší je až na samotném konci.

Po vyřčení mé teorie v předchozím odstavci vám musí být jasné, které písničky se mi líbí nejvíc. Ano, správně, poslední dvě. Po další mezihře „Satanic Mantra“ totiž přicházejí „Tearing the Veil from Grace“ a „Tortured Soul Asylum“. Tyhle skladby považuju za to nejlepší, co kdy Cradlové stvořili. Možná nejsou na první poslech tak nápadné jako „Her Ghost in the Fog“, ale neméně (spíše ještě více) kvalitní. Opravdu výborné.

Naše pouť tracklistem je u konce, takže se chýlí ke konci i samotná recenze. Myslím, že to nemá cenu dál rozpitvávat, tudíž budu stručný, protože hudbu Cradle of Filth většina z vás stejně zná. I když není „Midian“ zrovna nejčerstvější, pořád je to sakra dobrá deska a pokud jste ještě neměli tu čest, stojí za vaši pozornost.