Archiv štítku: Melvins

Redakční eintopf – červenec 2017

Lana Del Rey - Lust for Life
Nejočekávanější deska měsíce:
Lana Del Rey – Lust for Life


H.:
1. Suicide Commando – Forest of the Impaled
2. Laibach – Also sprach Zarathustra
3. Lana Del Rey – Lust for Life

Kaša:
1. Prong – Zero Days

Zajus:
1. Public Service Broadcasting – Every Valley
2. Lana Del Rey – Lust for Life
3. Decrepit Birth – Axis mundi

Skvrn:
1. Boris – Dear

Onotius:
1. Lana Del Rey – Lust for Life
2. Cytotoxin – Gammageddon
3. Ereb Altor – Ulfven

Metacyclosynchrotron:
1. Nexul – Paradigm of Chaos
2. Vesicant – Shadows of Cleansing Iron
3. Heresiarch – Death Ordinance

Cnuk:
1. Tau Cross – A Pilar of Fire
2. Melvins – A Walk with Love and Death

Mythago:
1. God Root – Salt and Rot
2. Seer – Vol. III & IV: Cult of the Void

H.

H.:

Červencový výběr není nijak rozsáhlý, ale spokojen s ním jsem. Vlastně mě zajímají jen tři alba, ale každé z nich opravdu hodně. Na první místo samozřejmě nemohu nominovat nic jiného než Suicide Commando. To je kapela, jejíž muzika mě chytila pod krkem a snad už nikdy se mi neoposlouchá, a i když nepochybuji o tom, že se najdou tací, kdo se mnou nebudou souhlasit, pro mě osobně je projekt Johana Van Roye aggrotechový strop. Minulá deska „When Evil Speaks“ možná byla o něco slabší než předchozí majstrštyky „Implements of Hell“ a „Bind, Torture, Kill“, ale i tak – na novinku „Forest of the Impaled“ se těším zkurveně zasraně moc. Popravdě je to pro mě jeden z nejočekávanějších počinů letoška!

Snad dostatečným důkazem toho, jak jsem na novinku Suicide Commando zvědavý, je i skutečnost, že tato odsunula na druhé místo i legendární Slovince Laibach. Tuhle formaci sice zdaleka nemám naposlouchanou tak moc, jak bych si sám přál a jak by si asi zasloužila, což je ale vzhledem k rozsáhlosti její diskografie snad i pochopitelné, ale jistá zákoutí jejich tvorby mám velmi rád a nadcházející desku „Also sprach Zarathustra“ rozhodně nehodlám minout.

No, a do třetice všeho dobrého (doufejme) – již podruhé v eintopfu „Lust for Life“ od Lany Del Rey. Poprvé jsem ji sem napsal v květnu, ale původní datum vydání bylo nakonec posunuto až na 21. července, takže znova a tentokrát snad už definitivně. A zajímá-li vás důvod, proč se příznivec obskurní a morálně pokleslé hudby těší na nové album popové hvězdy první velikosti, doporučil bych vám nalistovat dobovou recenzi na předchozí počin „Honeymoon“, z níž byste to snad měli pochopit…

Kaša

Kaša:

Slabota. Červenec nemůžu z pohledu chystaných hudebních novinek nazvat jinak. Nechci tvrdit, že by nadcházející měsíc trpěl totálním nedostatkem relativně zajímavých jmen, ale opravdovou pecku, na kterou se těším, jsem si v červenci našel jenom jednu. Nebýt Tommyho Victora a jeho industriální metalové mašiny Prong, tak bych vlastně pořádně nevěděl o čem psát. Tím ale nemám v plánu snižovat očekávání, jaká do „Zero Days“ vkládám. Prong bych na první místo uvedl i v mnohem silnějších měsících, protože Tommy Victor a jeho parťáci v uplynulých letech chytili druhou mízu a točí alba, která považuji za ta vůbec nejsilnější v jejich kariéře. Industriální metal mísí tato veličina s thrashovou ostrostí a rockovou zpěvností velmi přesvědčivě, a pokud se Victorovi podaří udržet laťku posledních tří počinů, budu velmi spokojen.

Zajus

Zajus:

Zatímco před měsícem jsem se zde radoval ze skutečnosti, že je červnový výběr nesmírně bohatý a jeho jedinou nevýhodou byla nutnost prosévat seznam plánovaných alb tak dlouho, dokud nezbudou jen tři kousky, v červenci jsem naopak rád, že se mi díky drobnému podvodu trojici alb podařilo najít.

V první řadě je zde třetí album Public Service Broadcasting. Jejich dva roky staré „The Race for Space“ mě bavilo, ovšem zároveň mi v něm scházela hloubka a přišlo mi až příliš oddechové. Přesto jsou Public Service Broadcasting zajímavou kapelou a jejich organická kombinace elektroniky s rockem stojí za pozornost. Lanu Del Rey jsem v eintopfu již jednou jmenoval, odložení alba mi však dává příležitost zaplácnout prázdnou příčku i v červencovém vydání. Byl jsem mírně zvědavý naposledy a jsem mírně zvědavý i nyní. To třetí příčku považuji za výstřel do tmy. Technické deathmetalisty Decrepit Birth jsem neslyšel dobrých devět let. Jediné, co si po takové době vybavuji, je, že mě jejich druhé album „Diminishing Between Worlds“ ve své době docela bavilo. Bylo by naivní dělat jakékoli závěry na základě devět let staré desky kapely hrající žánr, který mě jinak moc nebere, ale i tak ve mně hlodá slaboučká zvědavost. Decrepit Birth si poslechnu rád, ale příliš velké naděje do něj nevkládám. Červenec bude odpočinkový.

Lana Del Rey

Skvrn

Skvrn:

Nemůžu si pomoct, ale červenec je slabota, a to napříč všemožnými žánry. Jednak toho vychází málo, druhak to málo stojí zpravidla za nic. Po delší době tak mohu do redakční mlýnice přispět pouze jedinou pobídkou k poslechu – obstarejte si nové Boris. Budou zádumčiví, těžcí (vahou i na přelouskání) a napoví, jak budou v srpnu na josefovské pouti znít. A nebo taky ne, Boris umí mást, vlastně to mají v popisu práce. Klam k téhle japonské hře neodmyslitelně patří a je jedině dobře, že se takové špeky vozí i k nám. Jasně, Brutal: spousta lidí, spousta klišé, supermarket s muzikou. Dokud ale sámoška nabízí krom obyčejného zboží i to výběrové, fronty lze doporučit k vystání.

Onotius

Onotius:

Jednozávitovou mainstreamovou popovou scénu v mých očích vždy kultivovala svým uhrančivým hlasem a schopností skládat skladby se silnou atmosférou pro vykřičené hitparády až neobvykle dospělou a potemnělou. Pravda, vytahovat zrovna Lanu Del Rey je asi nošením dříví do lesa, ale nemohu si pomoct, na její novou desku jsem zkrátka zvědav. Bude mé oblíbené „Ultraviolence“ pokořeno? Přijde s něčím novým, nebo sjede po skluzavce popularity směrem k plochému a oposlouchanému patosu? Nezbývá než čekat.

Zajímavých technických death metalů vychází více, ale má volba nyní padá na precizně brutální Cytotoxin, jejichž „Radiophobia“ byla zhudebněním největší a nejznámější nukleární katastrofy a bezútěšnosti s ní spjaté. Svůj žánr někdy popisují jako Chernobyl death metal a je to ekvivalent pro až matematicky přesnou drtičku, na kterou se těším i v novém provedení na nahrávce „Gammageddon“.

Že pojem viking metal nemusí nutně znamenat nějakou skákačku dobrou leda tak k pivu a bujaré oslavě, ukazují například švédští Ereb Altor, kteří vycházejí z té nejčistší Quorthonovské tradice. Jejich obdiv k veličině Bathory koneckonců vygradoval na sadě coverů „Blot – Ilt – Taut“. Kapela ale není jen nějakým laciným plagiátem a postupně si vytvořila vlastní specifickou tvář. Ctí tradici, ale zároveň přidává svou dávku imaginace. Uvidíme, jak se povede novinka nesoucí název „Ulfven“.

Nexul

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Už při psaní červnového eintopfu jsem plánoval, že v tom nynějším uvedu očekávaný debut novozélandských Heresiarch, problém ovšem spočívá v tom, že mám spíše chuť desku v recenzi sepsut. Stále se však jedná o velice násilný a solidní bordel, a proto si „Death Ordinance“ zmínku zaslouží. Uvidíme, co nakonec vybliju na „papír“ a jaký bude v porovnání váš dojem. Ale nevadí, myslím, že bych si mohl spravit chuť s dalšími dlouhohrajícími debuty. Tím prvním jest „Shadows of Cleansing Iron“ rovněž novozélandských Vesicant, kteří v minulosti s Heresiarch dokonce sdíleli člena. Soudě dle ukázky z novinky a starého dema „Edict“ mám dojem, že kapela v metalovém násilí umí myslet za roh a zároveň vykouzlit nepříjemnou atmosféru. Jsem zvědav, zda tomu tak doopravdy bude. Ale taková jistotka opravdu našlapané satanistické bestiality by se mohla skrývat v „Paradigm of Chaos“ amerických Nexul. Kapela si s deskou dala hodně načas, první demo/EP bylo super, tak snad bude album vraždit ještě razantněji.

Cnuk

Cnuk:

Po menším průzkumu jsem na červenec našel dva zajímavé kousky. Rozhodně se těším na novinku „A Pilar of Fire“ od Tau Cross. Fanoušci Amebix jistě vědí, o co jde. Tahle kapela právě pokračuje tam, kde Amebix skončili, a je to určitě zajímavá hudba. Dva roky starý eponymní debut mě bavil a podobný mišmaš industriálně crust-punkového metalu lze očekávat i nyní.

Tím druhým počinem jsou Melvins, kteří se chystají vydat svoje první dvojalbum v kariéře. Bude se jmenovat „A Walk with Love and Death“ a bude rozděleno do dvou částí, přičemž ta první, „Death“, je klasickou studiovkou Melvins a druhá „Love“ je soundtrack ke krátkometrážnímu snímku Jesseho Nieminena pojmenovaném rovněž „A Walk with Love and Death“. Tak trochu nechápu, kde Buzz Osborne a spol. berou neustále nápady na novou hudbu, každopádně se rozhodně nenudí. Bohužel se často nad jejich tvorbou nudím já a už ani nepamatuju, kdy mě naposledy chytla opravdu celá deska Melvins. V tomto roce se OsborneCroverem předvedli v dobrém světle s kapelou Crystal Fairy, tak snad si nevystříleli všechny dobré nápady a novinka bude zas jednou povedeným studiovým počinem.

Suicide Commando

Mythago

Mythago:

Musím se přiznat, že než jsem si sedl k sepsání eintopfu pro tento měsíc, neměl jsem sebemenší tušení, o čem budu psát, protože jsem nevěděl ani o jediné mně známé a více či méně oblíbené kapele, která by v tomto měsíci měla vydat alespoň zpropadené splitko. Proto jsem se v největším zoufalství rozhodl, že budu sprostě podvádět, oslovím všemocnou Encyclopaedii Metallum a napíšu o jedné či dvou kapelách, které mě zaujmou, ale nebudu k nim mít sebemenší vztah.

Tato má dobrodružná výprava nakonec skončila v mnou nepříliš probádaných bažinách sludge, z nichž jsem se vynořil s hnijícími organickými (a sem tam pravděpodobně i živočišnými) zbytky lepícími se mi na šatstvo, hlavně ale na mysl.

Hovořím primárně o God Root, jimž v první polovině července vyjde teprve druhé EP s názvem „Salt and Rot“. Venku už je i jedna skladba, a když při jejím poslechu nejste zrovna unášení do vnějších sfér, pak jste zaléváni pod pořádně tlustou vrstvu betonu, z něhož jste opět vystřeleni do neznámých kosmických dálav, jen když vám to kapela náhodou dovolí. Mé seznámení s nimi je tak nanejvýš vítaným zážitkem a příště až budou vydávat nějakou další nahrávku, nebudu se to snad už muset dozvídat podobným způsobem, ale budu ji netrpělivě očekávat dlouho předem.

To druhé jméno na mém seznamu už je o něco přízemnější, poněvadž při jejich poslechu jste většinou pouze zaléváni pod ten beton. Seer se svou novinkou „Vol. III & IV: Cult of the Void“, která je následovníkem dvou EP „Vol. I“ a „Vol. II“, však nejsou úplně klasickým sludgem, ať už se jedná o výrazné použití čistého zpěvu či občasné jemné nakouknutí k sousedům od blacku, což lze vidět jak na logu, názvu i obalu alba, tak sem tam i slyšet v podobě blackového skřehotu. Právě jejich schopnost skloubit údernost a osobitost, kterou zatím předvedli, je důvodem mého zaujetí a doufám, že nová deska má možná až zbytečně velká očekávání nepohřbí.


Melvins: dvojalbum v červenci

Legendární Melvins vydají 7. července u Ipecac Recordings nové dvojalbum „A Walk With Love and Death“. Disk „Death“ bude klasickou deskou Melvins, zatímco disk „Love“ je soundtrackem ke krátkometrážnímu snímku v produkci samotné kapely. Datum vydání filmu zatím není známo, ale venku je upoutávka, viz níže. Tracklist alba následuje.

„Love“:
01. Aim High 02. Queen Powder Party 03. Street Level St. Paul 04. The Hidden Joice 05. Give It to Me 06. Chicken Butt 07. Eat Yourself Out 08. Scooba 09. Halfway to the Bakersfield Mall 10. Pacoima Normal 11. Park Head 12. T-Burg 13. Track Star 14. The Asshole Bastard

„Death“:
01. Black Heath 02. Sober-delic (Acid Only) 03. Euthanasia 04. What’s Wrong with You 05. Edgar the Elephant 06. Christ Hammer 07. Flaming Creature 08. Cactus Party 09. Cardboro Negro

Melvins


Melvins – Tres cabrones

Melvins - Tres cabrones
Země: USA
Žánr: sludge metal / experimental rock
Datum vydání: 5.11.2013
Label: Ipecac Recordings

Tracklist:
01. Dr. Mule
02. City Dump
03. American Cow
04. Tie My Pecker to a Tree [traditional]
05. Dogs and Cattle Prods
06. Psycho-Delic Haze
07. 99 Bottles of Beer [traditional]
08. I Told You I Was Crazy
09. Stump Farmer
10. You’re in the Army Now [traditional]
11. Walter’s Lips [The Lewds cover]
12. Stick em’ Up Bitch [Pop-O-Pies cover]

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Po světě běhá zatraceně málo kapel, které se můžou pochlubit takovým kultovním statusem, jaký pobírají Melvins, a k tomu se stále pohybovat ve vodách undergroundu. A přitom právě Melvins to zvládají už dobře třicet let a k tomu stíhají chrlit jedno album za druhým, nemluvě o tom, že každé druhé z nich nahrávají Buzz OsbourneDalem Croverem v jiné sestavě. Loni vypustili do světa řadovku “Freak Puke”, letos zase album coverů “Everybody Loves Sausages”, které navrch podpořili koncertní činností. Jenže se to dvěma stálým členům zdálo pořád málo, tak pro jistotu vydali ještě jeden živák a splitko s Napalm Death – a aby bylo co pod stromeček, na začátku listopadu nám nadělili ještě plnohodnotnou řadovku “Tres Cabrones”.

“Tři bastardi”, jak by se dal přeložit název ze španělštiny, obsahují dvanáctku skladeb na ploše bezmála pětačtyřiceti minut a myslím, že můžu hned takhle na začátek recenze napráskat, že nudit se opravdu nebudete. Melvins sice vyloženě nepřinášejí nic nového, protože velká část skladeb už někdy vyšla na nějaké kompilaci, splitku nebo demáči. Když se ale člověk podívá na obsáhlost diskografie montesanských bastardů a přičte k tomu roky vydání jednotlivých titulů, které občas sahají až k samým počátkům kapely, ve výsledku je tenhle fakt pro běžného posluchače, který nezná tvorbu Melvins do posledního detailu, spíše zajímavou informací než nepřekonatelným problémem. Nebo alespoň mně osobně je to vcelku jedno. Důležitější totiž je, že tohle okénko do historie kapely je zatraceně pestré a ještě o něco víc zábavné.

Psychedelický rock tu náruživě drnká na experimentální stránku svojí existence s neuvěřitelným nadhledem. Občas vytáhne z rukávu klenot v podobě industriálního experimentu “I Told You I Was Crazy”, nebo si z vás trojicí lidovek, u kterých mi nejednou cukly koutky, prachsprostě dělá prdel. Právě kratičké skladby jako opilecká vyřvávačka “99 Bottles of Beer” nebo “You’re in the Army Now”, jejíž melodii Melvins opatřili ujetými dětskými klávesami a řádně vulgárním textem, jsou skvělým odlehčením. Je s podivem, že i když na první pohled do alba nezapadají a jsou kontrastnější než barvivo pro vyšetření cétéčkem, ve výsledku je to právě naopak. Poněkud mimo mi spíše přijdou poslední dvě skladby, totiž covery na “Walter’s Lips” od The Lewd a “Stick em’ Up Bitch”, jejímiž autory jsou kalifornští punkáči Pop-O-Pies, které jsou od zbytku alba velice odlišné. V obou případech sice jde o našlapané pecky, ostatně zahrát tohle Melvins na koncertě, nechtěl bych stát v kotli, ale prostě… chybí experiment, chybí psychedelie, chybí taková přemíra ironie, že by z toho nejednomu cholerikovi rupla cévka. Myslím, že King Buzzo mohl covery pojmout trochu zajímavěji než jen jako pohodovou vypalovačku.

Pokud všechny skladby naopak něco spojuje, je to zvuk nahrávky. Zašuměný garážový bordel, hutná basa, alkoholem a drogami rozmazané kontury kytar, bicích, dětského piánka, prostě absolutně všeho. Svým charakterem maximálně podtrhuje celkový dojem z desky. Za zmínku stojí i fakt, že na “Tres Cabrones” se stálý bicman Dale Crover chopil basy a za škopky usedl Mike Dillard. Ten se s Melvins ukázal před osmi lety na kompilačce “Mangled Demos from 1983”, čímž jen potvrzuje, že aktuální placka je spíše vzpomínkovým počinem, který má připomenout zapadlé skladby v novém hávu. Je tedy jasné, že hudebně nepůjde o nic převratného nebo nového, o to tady ale zdaleka nejde a album se o to ani nesnaží. Prostě jistých sedm bodů.


Melvins Lite, Big Business

Melvins Lite, Big Business
Datum: 3.5.2013
Místo: Praha, Matrix
Účinkující: Melvins Lite, Big Business

Akreditaci poskytl:
K.Y.E.O.

Kult, živoucí legenda, bordel, neutuchající experimentování, euforie, extáze a nejhlubší katarze lidské duše zároveň. Tohle všechno najdete pod jedním jménem: Melvins. Ale protože nerad předbíhám, vezmu věci od začátku.

Jen těžko se můžu považovat za ortodoxního fanouška party pošuků z amerického Montesana. Vždyť z tvorby Melvins znám opravdu dobře sotva čtyři desky z nesmírného kvanta alb, EPček, živáků a splitek, co kdy nahráli, a o zbytku mám jen tu více, tu méně hrubý přehled. Nicméně ač mé znalosti jejich diskografie nejsou kdovíjaké, nic to nemění na tom, že jejich tvorbu, rukopis a hudbu vůbec mám setsakra rád a pražská zastávka s Big Business v pražském Matrixu byla jasnou povinností. Přiznám se, že v souvislosti s koncertem jsem o jejich doprovodu slyšel pramálo, ovšem když jsem zhlédl bližší informace o kapele, měl jsem poměrně jasno – jejich výběr díky žánrové i pokrevní spřízněnosti s Melvins rozhodně nebyla střelba od boku. Melvins se tentokráte představili ve formaci zvané Melvins Lite, ve které loni nahráli a vypustili do světa placku “Freak Puke“. Ta obnáší tradičně Buzze Osborna za kytarou s Dalem Croverem za škopky a hostujícího Trevora DunnaTomahawk s kontrabasem. Ano, kontrabasem. Na pódiu se objevili i další stálí (či alespoň relativně stálí, při všech těch změnách v sestavě) členové Melvins, baskytarista Jared Warren a druhý bicman Coady Willis – tentokráte však pod značkou Big Business, ke které patří i kytarista Scott Martin. Taky v tom máte trochu bordel?

Nebudu vás zatěžovat tím, co se dělo před koncertem, ono to beztak nestojí za řeč. Podstatně důležitější je fakt, že Big Business se vyhoupli na pódium přesně ve chvíli, kdy jsme se pod něj s kolegy pomalu došourali. To bylo s náskokem dobré čtvrt hodiny před oficiálně oznámeným začátkem, jenž byl stanoven na devátou hodinu. Trojlístek hudebníků přišel a bezeslova do nás začal prát svůj specifický rachot. A přiznám se, už se mi dlouho nestalo, aby mi hluková vlna málem způsobila srdeční arytmii, než jsem rachotu přivyknul. Jejich přehulená, špinavá, agresivní sludgová palba mě doslova a do písmene uzemnila a bezmála srazila k zemi. Song stíhal song, mluvilo se málo, pár pozdravů, vzpomínka náhlého úmrtí Jeffa Hannemana ze Slayer, které se událo den předtím. Vyjma toho, basák Jared se na jeho památku toho večera oblékl v triko s jejich logem. Publikum si velmi rychle prošlo fází, kdy si podupávalo do rytmu a nakonec se rozdělilo ve dví, totiž mezi ty, kteří pod pódiem nevydrželi příval adrenalinu a bez zbytečných skrupulí začali kotlit, a mezi ty, kteří si procházeli svojí na první pohled podstatně klidnější katarzí, jež se odehrávala kdesi mezi jejich nitrem a děním na podiu. Nutno podotknout, že pánové z Big Business měli očividně větší radost ze skupiny první.

Zvuk byl takový, jaký byste na sludgovinu čekali, přesto v rámci možností neztrácel na čitelnosti, za což patří zvukaři hluboká poklona. Coady za svojí polovinou bicí sestavy mučil ve stylu srbských komand Černé ruky a ještě k tomu stíhal příležitostně řvát do mikrofonu. Nechápal jsem, jak to zvládá, ale podobně zběsilý výkon předváděli i Scott a Jared, kteří své instrumenty drtili, jako by měli vypustit duši. CoadyJaredem vyklidili pole před desátou a nechali na podiu klečícího Scotta, jenž se oddával své špinavé, uječené kytarové onanii ještě několik dlouhých minut. Řádně hořká a atmosferická tečka za strhujícím vystoupením. Nakonec se za hlasitého aplausu jen s lehkou poklonou odebral do backstage. S kolegy jsme po skončení vystoupení utrousili na účet chování jednoho mladíka z ochranky pár jedovatých slov, neb jsme jej zdaleka neshledali profesionálním, nýbrž jako příležitost si vybít vztek na těch několika fanoušcích, kteří se rozhodli si skočit z pódia a užít si trochy stagedivingu. Chápu, že pravidla jsou pravidla, na druhou stranu, i tohle k tvrdší hudbě chtě nechtě patří, proto bych očekával trochu více tolerance na úkor bezhlavé agresivity. Ostatně i sám Scott byl několik chvil v šoku, když jeden z fanoušků letěl poměrně drsně pod pódium a několik lidí mu muselo pomáhat, aby se sebral. Naštěstí to je jediná výtka za celý večer, kterou bych vůči organizaci akce vznesl.

Krátce na to nás přerušila siréna, jež nabrala řádně psychedelických obrátek a podmazu v podobě Black Sabbath, aby přitáhla lidi zpět pod pódium. Krátce po ní se dostavilo i trio Melvins, jak se sluší a patří, řádně ujetě. První se objevil hostující Trevor Dunn se svým kontrabasem v uniformě připomínající školní uniformy ve stylu AC/DC, následovaný Dalem Croverem navlečeným do jakéhosi principálského svršku a krátkých šortek. Poslední vtrhl na podium King Buzzo, totiž Buzz Osborne, v teatrální černé kutně, jejíž výstřih byl zdoben pestrobarevným vzorem s prapodivnou kombinací hvězd a květin. S hudební produkcí komický zevnějšek tria zprvu kontrastoval, asi jako když smícháte pivo se zelenou a do toho nalijete lahev okeny, ale na rozdíl od prznění piva se komičnost s psychedelií Melvins prolnula a vytvořila celek, který skvěle podtrhoval punc nevšednosti, který byla doslova všudypřítomný. Něco takového se prostě jen tak nevidí a neslyší, v tom smyslu bylo vstoupení legendy z Montesana opravdovým hudebním svátkem. Texty byly ústy kapely, kytara, kontrabas a bicí pak její gestikulací a mimikou, ničeho víc potřeba nebylo. Cokoliv dalšího by už jen překáželo dokonalému hudebnímu zážitku, který byl doslova a do písmene kulervoucí, neskutečný a jen těžko popsatelný.

Opět se neubráním srovnání s Big Business, totiž byl-li v jejich případě hvězdou večera Coady Willis za bicími, u Melvins to byl jednoznačně Trevor s kontrabasem. Škoda sloupů, kterými Matrix k vlastní smůle disponuje – nebýt jich, poutal by pozornost ještě o něco více. Bylo štěstím, že jsem stál zrovna na té straně, na níž byl i Trevor, a mohl jsem tak zhlédnout všechny jeho kreace, šílené variace a sóla, která na kontrabas předváděl, z první ruky. To, jak dokázal tento úctyhodně masivní nástroj rozpohybovat párem rukou a jedním smyčcem, bylo dechberoucí a nejen díky jeho školáckému vzevření daleko za hranicemi už tak geniálního “Freak Puke”. Ač Melvins nebyli tak strašně uřvaní jako jejich předskokani, byli ještě o něco víc špinaví a nebáli se koupat ve vlastním bahně až po uši. Z jejich vystoupení sršelo ještě víc energie a z kotle pod pódiem bylo nadšené šílenství cítit natolik, že to musel postřehnout i člověk ve stavu nejhlubší apatie.

Mám jen přibližnou představu o tom, jak dlouho se hrálo, kdy přesně se začalo, kdy se skončilo a šlo domů, natož co všechno se přesně hrálo, setlist ani jedné kapely bych dohromady nedal, ani kdybyste mě na mučidla brali. Ale na tom nezáleželo, očima i ušima jsem visel na kapele, jejíž produkce mě odnesla absolutně mimo realitu. Na závěr vystoupení se přidal i Coady Willis, který nakonec s Dalem odehráli několikaminutové bicí sólo pro dva bubeníky podmáznuté smyčcovou smyčkou, kterou spáchal Trevor krátce předtím, než se za Buzzem odebral do backstage. Pokud jste si mysleli, že do té doby to bylo psycho, tohle překonalo snad všechno a dokonale zakončilo večer plný uřvané, zběsilé hudby navozující stavy, které jsou obvykle doménou uživatelů drog. Netřeba přídavků nebo snad žadonění o něj, bouřlivé ovace mnohokrát přesahující ty, jež doprovázely vítání kapely, byly více než dostačujícím rozloučením.


Redakční eintopf #49 – duben 2013

Ghost - Infestissumam
Nejočekávanější album měsíce:
Ghost – Infestissumam


H.:
Ghost – Infestissumam
Index očekávání: 9/10

Ježura:
Deep Purple – Now What?!
Index očekávání: 9/10

Kaša:
Ghost – Infestissumam
Index očekávání: 10/10

nK_!:
Stone Sour – House of Gold & Bones – Part 2
Index očekávání: 9/10

Stick:
Ghost – Infestissumam
Index očekávání: 8/10

Atreides:
Melvins – Everybody Loves Sausages
Index očekávání: 7/10

Zajus:
Shining – One One One
Index očekávání: 8/10

Skvrn:
Amorphis – Circle
Index očekávání: 9/10

Prý jim Satan přikázal hrát co nejlíbivější muziku, aby mohli polapit duše co největšího počtu lidí – a minimálně u nás v redakci měli úspěch. Nejednoho redaktora pohltilo šílenství jménem Ghost, jejichž blasfemický retro hard rock s psychedelickou patinou je v současnosti na vrcholu popularity; jejich druhá deska “Infestissumam” se tak u nás s přehledem stává nejočekávanějším počinem měsíce dubna. Ostatní redaktoři dále vyzdvihují třeba očekávanou novinku veteránů Deep Purple, další opus norských experimentálních jazz metalistů Shining, druhý díl “House of Gold & Bones” od Stone Sour, Amorphis či jako perličku album předělávek od kultovních Melvins. Inu, podle všeho je rozhodně z čeho vybírat!

H.

H.:

Na duben jsem původně měl hned čtyři velké favority. Jedním z nich byli určitě výteční avantgardní black metalisté Todtgelichter z Německa, kteří patří mezi ten druh kapel, jež jsou na první pohled poněkud nenápadné a v rámci obecného povědomí nepříliš známé, o to však hudebně kvalitnější. Těžko ovšem můžu za současného stavu věcí “Apnoe” označit jako desku, na kterou se těším, protože ji mám od firmy k dispozici na recenzi už od února (smích). Druhým kandidátem bylo bezpochyby “Venomous Rat Regeneration Vendor” od Roba Zombieho, jehož muziku mám prostě rád, ale první ukázka z novinky mě příliš nenadchla a jestli zbytek nahrávky nebude lepší, asi půjde o podobné zklamání jako “Hellbilly Deluxe 2”, jež nabídlo pár skvělých kulervoucích pecek a spoustu vaty. Hlavní souboj se tedy nakonec odehrál mezi francouzskými black metalisty Aosoth (album “IV: An Arrow in Heart”) a švédskými ghúly Ghost (“Infestissumam”). Ti první sice budou dozajista jedním z hlavních černých koňů nejen měsíce dubna, ale možná i celého roku na black metalovém poli (v tomto případě větřím mocnou fošnu), ale nakonec dám svůj hlas Ghost. Okolo téhle skupiny se v poslední době vytvořila obrovská mediální masáž (angličtina pro to má pěkné slovíčko “hype”) a kolikrát je až s podivem, kdo všechno téhle kapele vyjadřuje sympatie a kde všude má reklamy, ale na rozdíl od většiny ostatních záležitostí, které jsou tak obrovsky poháněné reklamou, jsou Ghost opravdu úžasní. Debut “Opus Eponymous” byl svého času prostě unikát, takovouhle muziku nedělal nikdo široko daleko a už tehdy, ještě než začali být Ghost tak mediálně propíraní, jsem si je skutečně oblíbil. Nezbývá než doufat, že “Infestissumam” na svého staršího bratříčka naváže důstojně, protože jestli ne, bude to obrovské zklamání. Nicméně první dvě vypuštěné skladby “Secular Haze” a “Year Zero” naznačují, že by se to povést rozhodně mohlo…

Ježura

Ježura:

Co se mě týče, v dubnovém eintopfu není absolutně co řešit. Po dlouhých osmi letech od vydání desky “Rapture of the Deep” se totiž vracejí legendární hardrockeři Deep Purple a já se na desku “Now What?!” třesu jak předškolní dítko na Vánoce už pěkných pár měsíců. Inu, srdcovka je srdcovka a Deep Purple patří k těm suverénně největším, jakými se mohu pochlubit, takže se vysokému indexu očekávání vážně nelze divit. První dvě uvolněné skladby (“Hell to Pay” a “All the Time in the World”) naznačují, že jsou pánové i přes šest křížků na krku pořád ve vynikající formě, takže ať už je to tady, sakra!

Kaša

Kaša:

Volbeat, Stone Sour, Spiritual Beggars, Amorphis či Sodom – ti všichni si na duben přichystali svá nová alba a spolu s nimi ještě pár dalších, pro mne zajímavých jmen. Zejména na nové Amorphis a jejich “Circle” jsem velice zvědavý, protože na posledních albech předvádí skutečně dobrou formu a věřím, že to zmáknou i tentokrát. Nicméně, všichni se tentokrát museli uklonit před novinkou “Infestissumam” švédských retro rockerů Ghost. Navázat na geniální debut “Opus Eponymous” nebude určitě nic jednoduchého, ale dle prvního singlu “Secular Haze” a další zveřejněné skladby “Year Zero” by výsledek nemusel být vůbec špatný. Tajemná partička je momentálně v kurzu a drží tak v ruce všechny trumfy k tomu, aby všem pochybovačům dokázala, že úspěch prvotiny nebyl žádná náhoda. Jedno z mých nejočekávanějších alb první poloviny letošního roku se blíží a index očekávání to jen dokazuje.

nK_!

nK_!:

Stone Sour jsou pro mě v poslední době tak trochu srdcová záležitost, protože s každým dalším albem tato kapela dokazuje, že ještě zdaleka neřekla své poslední slovo a vždy dokáže přijít s něčím novým, zábavným a neohraným. Celkem mě mrzí, že jsem nemohl poslední počin “House of Gold & Bones – Part 1” sám recenzovat, tak si to alespoň vynahradím u jeho pokračovatele. Už za pár dní!

Stick

Stick:

V dubnu vychází spousta desek, stejně jako tomu je od začátku nového roku. Ale tentokrát jsem ve výpisu neviděl kapelu, ze které bych padal vyloženě do kolen, i když se tam určitě objeví kousky, na které jsem zvědavý. Nakonec jsem ale sáhnul po anonymních Ghost, kteří konečně přinesou světu novou porci své tvorby. Chytlavost bude zajisté opět hlavním jmenovatelem a své posluchače sežere a nevypustí je ven k další muzice drahnou dobu. Těším se na tuhle desku tolik, že zastínila i Amorphis a Sodom. Amorphis mě ovšem tolik nenadchli, protože i jejich poslední album nebyl žádný zázrak, tudíž ani od “Circle” nic moc neočekávám, a u Sodom čekám standard, ale radši nemám vysoká očekávání, abych pak nemusel být zklamaný. Jen Ghost jsou takovým nejjistějším příslibem do následujícího měsíce.

Atreides

Atreides:

Upřímně, delší dobu jsem nevěděl, čím tento měsíc do redakčního eintopfu přispět, neboť většina nahrávek mě tak trochu míjí. Přinejmenším jsem ve většině případů nepolíben předchozí tvorbou kapely natolik, aby mne nadcházející vydání nového alba nějak víc zaujalo, natožpak nadzvedlo ze židle – to platí především o Killswitch Engage nebo Stone Sour. Vzhledem k neznalosti redakcí mohutně očekávaných Ghost mi zbylo snad jen jediné album, a to “One One One” od norských Shining, které může stát za hřích, neboť předchozí počiny tohoto avantgardního kvintetu slibují vskutku kvalitní zážitek. Až poměrně nedávno jsem se dozvěděl tomu, že v dubnu má po roce vyjít nové album Melvins, “Everybody Loves Sausages”, a bylo poměrně rozhodnuto, které album do eintopfu poputuje. Předchozí “Freak Puke” je synonymem pro solidní sludgový náser řízlý rockovou lehkostí, jež je schopný mne uzemnit v téměř jakoukoliv denní dobu, nicméně “Everybody Loves Sausages” jde jinou cestou, má se jednat o album coverů v osobitém podání americké sludgové legendy. Sám Buzz Osbourne se vyjádřil v tom smyslu, že by tímto způsobem rád úkazal fanouškům kapely či hudebníky, kteří měli vliv na vývoj kapely, a krom toho jim takto složil poctu. To na jednu stranu může znamenat skvělý mix mezi osobitým zvukem Melvins a rukopisy takových kanonýrů, jako jsou například Queen, David Bowie nebo Venom, na stranu druhou původní písně přeci jen vždy alespoň trochu svazují v tvorbě. Nu, nechám se překvapit, jak se Melvins povede naroubovat svůj rukopis na předem danou kostru vybraných skladeb a v jakém stylu vykrvácí naše uši tentokrát.

Zajus

Zajus:

Duben bude jedním z těch měsíců, kdy vyjde několik velmi zajímavých alb, a vybrat si favorita tak nebude vůbec jednoduché. Pojďme si tedy ve stručnosti projít, co zajímavého nás čeká. Hned druhý dubnový den vypustí na světlo světa svou novinku zámořští Killswitch Engage. Jako mnozí jsem před lety podlehl kouzlu jejich “Alive or Just Breathing” a následně se smutkem sledoval sestupnou kvalitu jejich tvorby, která souvisela víc s kreativním úpadkem než se změnou zpěváka. Uvidíme tedy, zda návrat Jesseho Leache kapelu nakopne k lepším výkonům. Další ze zajímavých alb bude jistě šestá studiovka norských šílenců Shining. Jejich dosud nejnovější album “Blackjazz” mě potěšilo na mnoha frontách a způsobilo mi několik nehezkých bolestí hlavy. “One One One” tak bude jedno z nejočekávanějších alb měsíce. Jsem také zvědav, s čím přijdou progresivní death metalisté Hacride a melancholičtí Amorphis, což jsou v obou případech kapely, které sleduji jen okrajově, ovšem vysokou kvalitu nahrávek jim upřít jednoduše nelze. V poslední dubnový den pak vyjde třetí dlouhohrající deska “Teethed Glory and Injury” atmospheric black metalistů Altar of Plagues. Kapela oproti skvělému předloňskému počinu “Mammal” slibuje zásadní změny a já jsem tak zvědavý, co zajímavého tato změna přinese. Nejočekávanější deskou měsíce je tedy “One One One”, byť jde o velmi těsný souboj.

Skvrn

Skvrn:

Duben tluče na dveře a s ním přichází i můj první eintopf. Vybrat nejočekávanější album nadcházejícího měsíce mi nedělalo žádný problém. Finští Amorphis se s příchodem dredovaného Tomiho Joutsena neuvěřitelně zvedli a minimálně albem “Skyforger” mě přesvědčili, že ve své třídě jsou opravdovou špičkou. Poslední album však znamenalo mírný útlum a bude rozhodně zajímavé, jak se Amorphis poprali se skládáním nového materiálu. Mimochodem, dva naprosto odlišně znějící odkryté singly prozrazují, že se album rozhodně nebude potýkat s parazitem jménem monotónnost. Moji pozornost určitě zaslouží i norská experimentální formace Shining, jejíž tvorbu jsem objevil teprve nedávno a albem “Blackjazz” mě doslova očarovala. Rozhodně zajímavé bude také sledovat reakce na novou desku šestice Ghost, která si svým debutem, načichlým dávkou ironie, sedmdesátkovým hardrockem a opovržením vůči “vatikánským zvrhlostem”, vysloužila nemalý mediální poprask.