Země: Švédsko Žánr: occult black metal Datum vydání: 18.4.2019 Label: Shadow Records Tracklist: 01. King of Kings, Lord of Lords 02. Chant of Golgotha 03. Epitome I: Bottomless Infinite 04. Sanguinem 05. Epitome II: The Amrita of Vile Shapes 06. Relics of Elohim 07. 777: Third Woe 08. Shem Ha Mephorash Hrací doba: 74:02 Odkazy: web / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Regain Records

Mephorash jsou jasným důkazem toho, že i průměrná skupina s potenciálem skutečně může vykvést a svůj potenciál naplno rozvinout. První dvě desky „Death Awakens“ (2011) a „Chalice of Thagirion“ (2012) nebyly žádným zázrak. Vždycky mě pobaví, když u druhé jmenované vidím na Metal-Archives epické průměrné hodnocení 3 % ze dvou recenzí, jejichž tituly zní „One of the worst albums I’ve ever heard“ a „Nothing more than a horrible joke“. Nemyslím si, že by to byla až taková tragédie (chlapci-recenzenti asi nikdy neslyšeli o Katarzi, haha), ale o nějakou kvalitní muziku zrovna nešlo…

To třetí album „1557 – Rites of Nullification“ již vykazovalo výrazné zlepšení, a i když bych se zdráhal hovořit o nějakém kolosálním majstrštyku, už se jedná o poměrně povedenou nahrávku, jejímž prostřednictvím se Mephorash vydali správným směrem… který vedl k aktuální desce „Shem Ha Mephorash“, již můžu bez většího zaváhání označit jako to nejvyzrálejší a nejlepší, co tahle švédská smečka doposud vyplodila.

Mephorash samozřejmě v základě pokračují v tom, o co se snažili již dříve. I tentokrát se tedy jedná o okultní black metal, který je ovšem nyní po všech směrech dotaženejší. Po atmosférické stránce je „Shem Ha Mephorash“ skutečně vydařené, což rozhodně cením, jelikož právě náladotvornost považuji za jednu z povinných podmínek k tomu, aby se mi nějaká muzika opravdu zalíbila (čímž asi neprozrazuji nic nového… čtete-li nás pravidelněji, asi vám to už došlo, jak často o tomhle ve svých recenzích mluvím).

Na „Shem Ha Mephorash“ každopádně prakticky chybí rychlé sypačky a zběsilé pasáže. Rychlých momentů tu není mnoho, když se objeví, docela rychle (haha) jsou také pryč, protože dojde k dalšímu zvolnění. A hlavně – stěžejní dojmy tkví v něčem jiném než v těch pár rychlejších chvilkách. Mephorash vsadili všechno na střední tempo, hymničnost a jakýsi vznešený, možná skoro až aristokratický ráz. Paradoxně se ale zcela obejdou bez kláves a vystačí kytarovými melodiemi; když už, tak je atmosféra přifukována spíš pomocí chórů.

Nicméně to funguje. Když jsem viděl odvážnou hrací dobu jedné a čtvrt hodiny, tak jsem se trochu obával, jestli si Mephorash neukousli příliš velké sousto, ale nakonec musím uznat, že mě „Shem Ha Mephorash“ baví prakticky celý čas těch bezmála 75 minut mi vůbec nevadí. Samozřejmě, na takové ploše se najdou i momenty, kdy to není diplomaticky řečeno zrovna strop, některé části jsou trochu vatovité a dokázal bych si představit, že by trochu zapracovaly nůžky. Lze ovšem považovat za úspěch, že regulérní nuda se nedostaví vlastně nikdy a i ty slabší chvíle pořád neselhávají alespoň v tom udržování posluchače v odpovídající náladě.

Ze skladeb mi paradoxně přijde asi nejméně záživná ta, kterou Mephorash pustili do světa už loni jako EP na ukázku – „777: The Third Woe“. Ale i ta má pár solidních motivů a není důvod ji přeskakovat. Jen nedokáže přijít s nějakou výtečnou pasáží jako ostatní písně. Mou asi nejoblíbenější je čtvrtá „Sanguinem“ s velkým počtem kytarových melodií (nemůžu nezmínit vyvrcholení s krásným sólem) a působivým zaříkáváním ve dvou třetinách. Výborné nápady ale umí s přehledem dávkovat i další songy jako „King of Kings, Lord of Lords“, „Epitome I: Bottomless Infinite“ nebo „Shem Ha Mephorash“.

Až doposud mi Mephorash nikdy nepřirostli úplně k srdci, ačkoliv „1557 – Rites of Nullification“ už mi přišlo jako povedené album. Je to ale až „Shem Ha Mephorash“, kde mám poprvé pocit, že Švédové nahráli silné blackmetalové dílo. Celkově vzato si tedy mohu na seznam přidat další letošní desku, kterou si v dohledné době budu potřebovat koupit, což by doufám jako doporučení mělo posloužit.

Země: Švédsko Žánr: black metal Datum vydání: 1.9.2015 Label: Odium Records Tracklist: 01. Riphyon – The Tree of Assiyah Putrescent 02. Phezur – Dissolving the Sea of Yetzirah 03. Cheidolun – Breaking the Blade of Beriah 04. Berberioth – Vandalising the Throne of Atziluth Hrací doba: 42:31 Odkazy: web / facebook / bandcamp K recenzi poskytl: Grand Sounds PR

O tom, že okultní black metal zažívá v posledních letech regulérní boom, snad není moc sporu, a tak není divu, že se z podzemních vod noří stále nové a nové smečky. Ačkoliv, Švédové Mephorash vlastně zas až tak noví nejsou – ne snad, že by se jednalo o nějaké veterány, to se také říct nedá, ale nějakých pár let již fungují a na kontě mají jedno ípko, jedno splitko a dvě řadová alba, která v letošním roce doplnili o třetí zářez do dlouhohrající diskografie. A právě na ten – jehož název zní „1557 – Rites of Nullification“ – se nyní zaměříme.

Upřímně se přiznám, že starší tvorbu Mephorash neznám. Tahle okultní smečka se ale na první pohled netváří jako banda cucáků, a i když Švédové zcela zjevně nepřicházejí s ničím, co by se už v téhle odnoži black metalu neobjevilo v minulosti, stále to na první pohled vypadá zajímavě. A co si budeme povídat, když něčí desku (jmenovitě právě „1557 – Rites of Nullification“) ozvláštňují hostující vokály od zpěváků formací jako Malign, Embrace of Thorns nebo Hetroertzen, tak to asi vyslovená hovadina nebude, jelikož jména těchto právě zmíněných formací jistý zvuk a respekt zcela jistě mají.

Na druhou stranu, předcházející, celkově druhé album „Chalice of Thagirion“, jež vyšlo v říjnu 2012, na Metal-Archives zdobí dvě nádherné recenze, jejichž nadpisy zní „One of the worst albums I’ve ever heard“ a „Nothing more than a horrible joke“ a jejichž souhrnné hodnocení činí 3 % z možných 100 %. Dřívější formu Mephorash posoudit v současné době nedokážu, nicméně co se týká „1557 – Rites of Nullification“, můžete být bez obav, protože tahle deska si podobně zdrcující kritické výroky zcela jistě nezaslouží. Jedná se totiž o kvalitní nahrávku.

Nicméně, jak již padlo, nic extrémně originálního nečekejte, jelikož Mephorash vcelku v pohodě zapadají do té okultně black metalové větve, která teď na severu hodně jede. Jakmile se hned v úvodní první skladby „Riphyon – The Tree of Assiyah Putrescent“ ozve vzývání pekelných mocností („Azazel! Behemoth! Belphegor!“), tak máte vcelku jasno, oč tu půjde. Silně rituální black metal s elitářskou aurou doplněný působivé kytarové melodie, temné sbory, sem tam klávesy, ale i navzdory tomu všemu stále zakořeněný hluboko v undergroundu a s ortodoxním viděním hudebního světa. Kdybych to měl střelit hodně od boku a namátkou, tak by se „1557 – Rites of Nullification“ mohlo líbit lidem, kteří slyší třeba na jména jako Ofermod, Ondskapt, Hetroertzen nebo i klidně Nightbringer pro mě za mě.

Co do formy je „1557 – Rites of Nullification“ deska relativně neskromná, protože Mephorash stačily k naplnění dlouhohrajícího statusu pouhé čtyři skladby, jejichž délky se pohybují od devíti a půl minuty do bezmála dvanácti minut. Samozřejmě to nejsou nějaké úplně extrémistické délky a do nahrávek o jednom 50minutovém kolosu to má přece jen daleko, ale i tak už nejde o nějaké vyložené drobečky, a aby se nejednalo o naředěnou nudu, je nutné nějaké ty nápady mít, zvláště v případě, kdy kapela neholduje standardní slokově-refrénové struktuře. Sám za sebe však mohu dřív, že u mě se to povedlo.

Přestože se čtveřice písní nese v takřka totožném duchu a žádná z nich nějakým způsobem neční nad ostatními, nemohu tvrdit, že bych se při poslechu nudil. Kvalitní nápady v tom jsou, a to v takovém množství, aby ta hrací doba byla smysluplně naplněna; navíc, jakési monolitické homogenní vyznění mi u hudebních alb nikdy nevadilo. Ale hlavně – „1557 – Rites of Nullification“ nelze upírat vysoce funkční atmosféru, která je dostatečně silná na to, aby dokázala zatnout své drápy a posluchače vtáhnout. A i vzhledem k tomu, že právě tohle je pro mě u podobných záležitostí asi tím hlavním měřítkem (subjektivní) kvality, jsem s aktuálním dílem Mephorash spokojen.

Netvrdím, že je „1557 – Rites of Nullification“ black metalová deska roku, protože to není ani zdaleka. Stejně tak jsem si vědom toho, že Mephorash s ničím novým nepřicházejí a vesměs jen předvádějí variaci na to, co už nahrál někdo před nimi. Ale i navzdory tomu se mi to album líbí. Uznávám, že mám pro tenhle druh skupin trochu slabost a že takovéhle věci na mě prostě fungují, ale to rozhodně neznamená, že bych neměl žádné nároky. Za sebe tedy říkám, že „1557 – Rites of Nullification“ je povedená záležitost a čas od času si ji s chutí pustím i v budoucnu.