Archiv štítku: Meshuggah

Meshuggah – The Violent Sleep of Reason

Meshuggah - The Violent Sleep of Reason

Země: Švédsko
Žánr: progressive / math metal / djent
Datum vydání: 7.10.2016
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Clockworks
02. Born in Dissonance
03. MonstroCity
04. By the Ton
05. Violent Sleep of Reason
06. Ivory Tower
07. Stifled
08. Nostrum
09. Our Rage Won’t Die
10. Into Decay

Hrací doba: 58:55

Odkazy:
web / facebook / twitter

Budu k vám upřímný, ale nikdy jsem neměl v lásce math metal, djent a jim podobné, matematickými rovnicemi protkané žánry. Většinou jsem ze zástupců těchto stylů měl dojem, že se parta borců snaží ukázat, jak dobře ovládá své nástroje, díky čemuž se z toho vytratila duše. Výsledkem pak je, že drtivá většina představitelů těchto odnoží kytarové hudby na mě působí prázdně. Nebylo by to ovšem pravidlo, kdyby neexistovaly nějaké výjimky. V mém případě se jedná o The Dillinger Escape Plan a právě švédské extrémní progmetalisty Meshuggah, jimž je vznik termínu math metal obecně připisován. Meshuggah, kteří letos vydali svou osmou studiovku „The Violent Sleep of Reason“, jsou dokonalou ukázkou toho, jak by se tato hudba měla hrát, aniž by se vytratilo kouzlo. Ono nepopsatelné něco, díky němuž má člověk tendenci si dané album pouštět i opakovaně za sebou.

A Meshuggah se podařilo toto na novince zachytit bez sebemenších problémů a neopakuje se tak situace s předminulým zářezem „obZen“, které na mě působilo příliš sterilně. Nepopírám však, že tento dojem byl zcela určitě způsoben i nezáživností materiálu, s jehož vydáním si tito jinak velmi talentovaní hudebníci vybrali slabší moment ve své kariéře. „The Violent Sleep of Reason“, jehož název vznikl inspirací z díla malíře Francisca Goyi, byl nahrán ve studiu prakticky živě a dle slov Tomase Haakeho se tak podařilo zachytit syrovost a upřímnost. S tímto vcelku bez výhrad souhlasím, a navíc se podařilo odladit finální mix do mírně čitelnější podoby. Čili po technické stránce je všechno v pořádku, a nic tak nebrání pustit se do poslechu placky schované za moc pěkným přebalem.

Kdo už někdy Meshuggah slyšel, tak prakticky ví, co od „The Violent Sleep of Reason“ čekat. Strojově přesná rytmika to celé zespoda tvrdí a člověk občas nestačí ani vnímat, čeho je dvojice Tomas Haake (bicí) a Dick Lövgren (basa) schopna. Spousta rytmických zvratů činí z poslechu místy opravdu nepříjemnou záležitost, a nelze jej tak absolvovat jen tak jako kulisu, je třeba Meshuggah věnovat nemálo z mozkové kapacity. Chápu, že mnoho lidí ten nekonečný nátlak hluboce podladěných kytar neunese a nahrávku označí jako neutichající a monotónní chaos. Ono to tak ve své podstatě totiž je. Kytary Fredrika Thordendala a Mårtena Hagströma jsou plné nervydrásajících repetitivních pasáží, kvílení a disharmonických škrkajících momentů a není jednoduché se v tom orientovat.

Přesto všechno to však drží pohromadě a výsledkem je semknutá nahrávka, která ze své potenciální nevýhody dělá jednu z hlavních předností. Přeci jen, nikdo Meshuggah neposlouchá kvůli učesaným postupům a melodickým vokálům. Kdepak. „The Violent Sleep of Reason“ vám nasadí s prvními vteřinami úvodní „Clockworks“ nekompromisní kopačku na čelist a od té doby není čas na oddech. Meshuggah sice skladby protkávají nejrůznějšími vyhrávkami, které znějí jako z jiné dimenze, ale i díky intenzivnímu projevu řvouna Jense Kidmana zní výsledek jako velmi organizovaný chaos s vnitřním řádem a navrch velkou porcí brutality.

O jednotlivých skladbách se opravdu rozepisovat nehodlám, protože mi to přijde jako naprostá ztráta času. Těch různých změn, motivů a jiných výplní je tam prostě tolik, že bych hned ve druhé skladbě opakoval popisováním toho, jak tuhle kytary repetitivně vyhrávají technický riff, najednou přijde brejk, zpomalí se a kytary hrají proti bicím. Navíc nejde jen tak jednoduše zachytit veškerou náplň a podstatu hudby Meshuggah, protože „The Violent Sleep of Reason“ je jedno z těch alb, které odbudu recenzentským klišé, že tohle se musí slyšet na vlastní uši.

Uznávám, že občas jsem měl ke konci problém s udržením pozornosti, protože si myslím, že „Nostrum“ a „Into Decay“ nejsou zcela povedené, a hlavně druhá jmenovaná mi díky pomalé a dusivé atmosféře moc nešmakuje. Naproti tomu úvodní „Clockworks“, proměnlivá „By the Ton“ nebo ke konci příjemně melodická „Stifled“ jsou vrcholy, díky nimž stojí za to se nad poslechem tohoto počinu zamyslet. Hodinová stopáž umí odradit a minimálně pro neznalého posluchače to není na úvod jednoduchá záležitost, ale výsledek je dostatečně sladkou odměnou.

„The Violent Sleep of Reason“ není nejlepším albem v diskografii Meshuggah a třeba „Nothing“ si budu vždycky cenit daleko víc, ale to logicky neznamená, že by bylo špatné. Naopak. Meshuggah potvrdili svoji vlastní výjimečnost a naservírovali porci strojově chladného, extrémního progmetalu, který ctí jejich dosavadní vývoj, a přesto nezní jako sázka na jistotu. Švédové si před lety vytvořili vlastní styl, jemuž jsou v rámci mezí věrní, a nemají tak potřebu komukoli co dokazovat. Na nejlepší pětku alb letošního roku to nebude, ale i tak jsem spokojený.


Meshuggah: info o albu

Před týdnem proběhlo info, že očekávaná nová deska Meshuggah ponese název „The Violent Sleep of Reason“ a vyjde 7. října. Nyní přicházejí další podrobnosti. Nuclear Blast počin vydá jako digipak CD, černé 2LP, splatter 2LP a box limitovaný na 1000 kusů. Krátkou upoutávku sledujte na YouTube, obal prohlížejte tady, tracklist se nachází zde:

01. Clockworks 02. Born in Dissonance 03. MonstroCity 04. By the Ton 05. Violent Sleep of Reason 06. Ivory Tower 07. Stifled 08. Nostrum 09. Our Rage Won’t Die 10. Into Decay


Novinky 12-6-15

>>> Americká kapela Butcher Babies, v jejímž čele stojí hned dvě zpěvačky, ohlásila první detaily o svém dalším albu. To se bude jmenovat „Take It Like a Man” a vyjde 21. srpna pod hlavičkou Century Media Recods. První song z nahrávky, „Monsters Ball“, můžete poslouchat na YouTube, obal pak najdete tady.

>>> Gloryhammer, což je vedlejší projekt Christophera Bowese z Alestorm, mají před vydáním své druhé desky. Její název zní „Space 1992: Rise of the Chaos Wizards“ a k mání bude od 25. září u Napalm Records. Obal se nachází tady, tracklist následuje:

01. Infernus ad astra 02. Rise of the Chaos Wizards 03. Legend of the Astral Hammer 04. Goblin King of the Darkstorm Galaxy 05. The Hollywood Hootsman 06. Victorious Eagle Warfare 07. Questlords of Inverness, Ride to the Galactic Fortress! 08. Universe on Fire 09. Heroes (of Dundee) 10. Apocalypse 1992

>>> Zámořští black metalisté Kult ov Azazel s okamžitou platností ukončili svou činnost (všechny nadcházející koncerty byly zrušeny). Zpěvák a kytarista Xaphan, který byl posledním zakladatelem v sestavě, se nechal slyšet, že důvodem je především nedostatek motivace některých členů. Poslední velkou nahrávkou skupiny je „Destroying the Sacred“ z roku 2009.

>>> Vypadá to, že další deska Meshuggah by mohla vyjít v příštím roce. Kytarista Mårten Hagström v rozhovoru prohlásil, že po létě by se kapela měla soustředit na psaní materiálu a na přelomu letošního a příštího roku začít s nahráváním.

>>> Sepultura pustila do světa nové lyric video k songu „Sepultura Under My Skin“, který pochází z nového stejnojmenného singlu. Sledujte na YouTube.

>>> Švédové Spiritual Beggars pilně pracují na svém studiovém počinu. Ten by měl podle všeho vyjít někdy v roce 2016.

>>> Američané The Black Dahlia Murder ohlásili vydání svého dalšího, celkově již sedmého studiového alba. „Abysmal“, jak se novinka bude jmenovat, vyjde 18. září pod značkou Metal Blade Records. Přebal najdete na odkazu.

>>> Rakušané Tulsadoom vydají svůj druhý dlouhohrající počin 30. června. Jmenovat se bude „Storms of the Netherworld“, jeho obal se nachází zde a tracklist najdete níže. Titulní song můžete poslouchat na Bandcampu kapely.

01. Storms of the Netherworld 02. Skulls 03. Nightwind 04. Riders of Doom 05. Shadows Over Lemuria 06. Tyrantfall 07. Stormride 08. Dustlands 09. The Coal of Blue Fire 10. Subraion Xan 11. Final Cataclysm


Brutal Assault 18 (pátek)

Brutal Assault 18
Datum: 9.8.2013
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu): Amorphis, Atari Teenage Riot, Carcass, Cult of Luna, Fields of the Nephilim, Glorior Belli, Hate, Hypnos, In Flames, Meshuggah, Misanthrope, Orphaned Land, Overkill

H.: Páteční ráno jsem pojal v poměrně dost volném duchu, takže než jsem se nadál, už to nebylo ráno, nýbrž odpoledne, a vlastně jsem měl co dělat, abych ve dvě hodiny stihnul Glorior Belli, kteří patřili k mým osobním největším tahákům. A nutno dodat, že se rychlejší krok ze snídaně (snídaně v jednu odpoledne, hehe) vyplatil, jelikož francouzská čtveřice v počas mírného deštíku dělala kvalitní atmosféru i v takovouto hodinu. Přestože samotná hudební produkce Glorior Belli je poměrně dost seriózní, na koncertě kapela působila na poměry black metalu pro někoho možná až překvapivě civilně a i přátelsky, takže se v rámci vystoupení uživil nejen výlet k lidem, ale i několik roztodivných prupovídek zpěváka a kytaristy J. – jako když například chtěl pozdravit Českou republiku, ale (kdo ví, jestli to bylo omylem, nebo to udělal záměrně jako narážku na nedávnou kauzu Česko vs. Čečensko) název země docela krutě zkomolil, načež do silného pískotu prohlásil: “Jak se to tady vlastně kurva jmenuje?” Nicméně po hudební stránce nemám vůbec co vytknout, protože muzika Glorior Belli v tomto provedení zněla perfektně, ba právě naopak jsem byl až překvapen, zejména se staršími skladbami jako “In Paradisum…” z debutu “Ô Laudate Dominvs” nebo “Manifesting the Raging Beast” ze stejnojmenné druhé desky, protože ty živě vyzněly hodně odlišně od studiové předlohy a obě hodně zajímavě.

Ježura: Trochu přetažené posezeníčko nad kofolou a karbanem mě bohužel kompletně připravilo o vystoupení Němců Obscura, takže první kapelou pátečního programu se pro mě stali francouzští black metalisté Glorior Belli, od kterých jsem si přes tristní neznalost studiové tvorby sliboval poměrně zajímavý zážitek. A Glorior Belli mě opravdu potěšili. Samotná hudba byla vynikající a navíc podaná dost upřímným a emotivním způsobem, což jí ještě přidalo na atraktivitě. V tomto exceloval vzrůstem nevelký, ale nasazením působivý frontman J., který navíc skladby doprovázel různými humornými průpovídkami a obecně byl tak akorát non-kvlt a ukecaný, aby to pořád bavilo ale přitom nesklouzlo k otravnosti nebo vypadnutí z role. Svoje vrcholné číslo si odbyl v samém závěru, kdy se i s kytarou vypravil do photopitu a snad jedinkrát tak kapele vysloužil poměrně bouřlivou odezvu, která byla jinak pohříchu slabá. Parádní start do parádně podmračného pátku!

Atreides: Ač jsem chtěl tuze vidět Minority Sound, jež byli z předchozího večera přesunuti z Obscure Stage na hlavní pódium, únava z předchozího dlouhého večera i žaludek mluvily jinak, pročež jsem jejich set, začínající krátce před první hodinou odpolední, vynechal. Páteční den tak pro mě začal až vystoupením francouzských blackařů Glorior Belli. Ač se jednalo o další z kapel, o níž jsem měl jen jakés takés povědomí, což se v případě Glorior Belli ukázalo být trestuhodnou neznalostí, set jsem si navýsost užil i přes časnou odpolední hodinu. Nezaměnitelný ksicht načichlý typicky francouzským odérem, jenž mísil punkáčskou přímočarost, hravost a nefalšovanou temnotu rituálních obětišť a nejhlubších kobek v kontrastu s neskutečně příjemným civilním vystupováním, si mě během krátké chvíle získal a veškeré mé sympatie si kapela vydobyla v samém závěru, kdy frontman J. seskočil z podia, aby se mohl osobně rozloučit s fanoušky, podat jim ruce a nechat je zahrát na svou kytaru. Velmi příjemný začátek pátečního odpoledne.

H.: Hypnos byli dobří. Opravdu ano, tahle kapela vážně umí. Ale i tak si nemůžu pomoct… po obnově činnosti jsem je viděl potřetí a přišlo mi to nejméně dobré, na čemž nic nezměnily ani ohnivé efekty. Každopádně i tak jsem neměl sebemenší problém zůstat na celý koncert a bavit se opravdu slušně, protože tak jako tak to čtveřici okolo zpěváka a baskytaristy Bruna, jehož kromě samozřejmého parťáka Pegase na kytarách doplňovali ještě IgorrRoot a Vlasa ze Six Degrees of Separation, hoblovalo opravdu dobře a i tak Hypnos opět potvrdili, že jsou opravdu absolutní českou death metalovou špičkou, což rozhodně není kec, protože si doopravdy z hlavy nevzpomínám na žádnou domácí čistě death metalovou formaci, která by to na pódiu (a vlastně i studiově) uměla takhle rozbalit, což Hypnos umí, aniž by k tomu potřebovali ty ohnivé blbiny. Přestože jsem řekl, že tentokrát to bylo z těch tří koncertů nejslabší, pořád to bylo hodně parádní.

Ježura: Prvotřídní francouzský black vystřídal prvotřídní český death a po Glorior Belli se ujali kormidla domácí klasici Hypnos. A i naše čtvrté vzájemné shledání skončilo spokojeností, neboť Hypnos odvedli standardně kvalitní set, kterému šlo vytknout jen máloco. Jako ano, rachejtle v půl třetí odpoledne moc nevynikly a Brunova anglická výslovnost působila maličko směšně [na druhou stranu překvapil skvělou polštinou – pozn. H.], ale to je jedno – důležité je, že Hypnos neshodili svoji laťku ani hudebně, ani co do intenzity a hlavně důstojnosti vystupování, protože jsme se opět nedočkali žádných prvoplánových sprosťáren nebo laciného povzbuzování, ale veskrze inteligentního projevu, kterým se Bruno řadí k dost omezené množině metalových frontmanů. Hypnos mě sice letos na Brutal Assaultu neodrovnali tak jako blahé paměti ve Slavonicích, ale i tak jsem odcházel spokojen. Dobré to bylo.

Atreides: Hned po skvělých Glorior Belli přišlo na řadu české death metalové komando Hypnos. I přes odpolední hodinu byl pod pódiem slušný nátřesk a ze zvědavosti jsem se šel podívat, co to vlastně bude zač, přestože death metal není tak docela škatule, které bych vyloženě holdoval – ačkoliv výjimky se najdou všude. Nebylo to věru špatné a show okořeněná pyrotechnikou byla po zásluze odměněna mohutným aplausem. Parta dala do svého vystoupení maximum, přesto mě její death metal i přes nesporné kvality příliš nezaujal. Živě fungoval dobře, o tom žádná, doma bych si jej nejspíš nepustil – ač kdo ví, třeba dám Hypnos ještě šanci. Pokud ale budu mít možnost je uzřít v rámci nějakého dalšího festivalu, určitě je neminu.

H.: Misanthrope byli… no, přinejmenším zajímaví. A určitě zvláštní. Nemůžu říct, že bych byl z jejich počínání nějak zvlášť na větvi, ale zároveň ani nelze říct, že by zahráli špatně. Trochu mi vadilo, že kanonáda samplů byla slyšet pomalu víc než samotné živé nástroje, ale tak nějak jsem stejně neměl potřebu odcházet. Živě mě svou docela rozvernou prezentací překvapil vokalista Phillipe Courtois, jenž na sebe poutal hlavní díl pozornosti, protože jeho kolegové se nijak zvlášť neprojevovali. Vše korunoval v závěru koncertu šampaňským, které z půlky vylil na lidi a z půlky sám sobě na hlavu. Nemůžu si pomoct, nějak se mi podobné kratochvíle k muzice Misanthrope moc nehodí, ale v té dané chvíli to nijak zvlášť nevadilo. Nemůžu tvrdit, že bych toho od Francouzů očekával nějak zvlášť hodně, ale i tak jsem si z jejich čtyřicetiminutovky odnesl spíše smíšené pocity. Ale zase se musí nechat, že měl zpěvák fakt bombastické triko Celtic Frost!

Ježura: Program neúprosně pokračoval ve svém běhu a Hypnos tak záhy vystřídali další Francouzi, avantgardně death metaloví veteráni Misanthrope. A že už toho odehráli dost, bylo znát na první pohled – předvedli totiž naprosto mazácký set, který jakoukoli nejistotu nebo nudu neviděl ani dalekohledem. Jelikož mám z repertoáru Misanthrope naposlouchanou akorát aktuální desku “Ænigma Mystica”, ve výběru skladeb jsem poněkud tápal, protože většina setlistu pocházela ze starších počinů, nicméně ty dvě nové skladby, které zazněly, mi v živém podání nepřišly tak komplikované jako z desky. A přitom to nemůžu klást za vinu zvuku, který byl dobrý (musím pochválit příjemně výraznou basu). Zajímavé… Jako poněkud zvláštní se ukázal i výstup frontmana Phillipa Courtoise, nicméně na sympatičnosti mu to nic neubralo, a když v závěru pokropil přední řady (a nakonec i sebe) lahví sektu s tím, že je to dar ze země šampaňského přítomným fanouškům, všechny pochyby se klidily a jejich místo zabrala blažená spokojenost. Super vystoupení!

H.: Na pátek byl slibován vydatný déšť a už nejpozději během Hate bylo jasné, že opravdu přijde, protože polská death metalová stálice nastoupila pod hodně zamračenou oblohu. Přestože by se mohlo zdát, že přesně tohle je parádní předpoklad pro výborný koncert s atmosférou, tak moc žhavé to nakonec nebylo. Hate přišli, zahráli, bylo to v pohodě, člověk se nenudil, ale na rozdíl od kolegy pode mnou jsem v tom neviděl žádný zázrak. Formálně sice Hate hráli hodně dobře a bylo docela pěkné vidět, že i přes nedávný zásah smrtky do sestavy stále mají chuť pokračovat dál, ale něco mi tam prostě chybělo a ve výsledku se tak set Hate pro mě stal spíše jen lehkým nadprůměrem. Možná se na tom podepsal i fakt, že z místa, kde jsem stál, což bylo trochu na straně, absolutně nebyla slyšet kytara frontmana Adama, jako by do toho reproduktoru vůbec nehrála, a to dokonce i v době, kdy žádné jiné nástroje než ten jeho nehrály. Čekal jsem o trošku víc.

Ježura: Pro-Pain a Loudblast, kteří v programu okupovali dvě místa za Misanthrope, jsem si nechal bez výčitek ujít a před stage se vrátil, až když svou dávku zla do lidí pouštěli Poláci Hate. A jakkoli jsou Hate tak trochu za otloukánky velké polské death metalové trojky a navíc před pár měsíci tragicky přišli o dlouholetého baskytaristu, na Brutal Assaultu předvedli naprosto perfektní koncert, který do kapsy hravě strčil ten z loňského Metalfestu – a ten přitom nebyl vůbec špatný! Všechno šlapalo, jak mělo, zvuk se vydařil na výbornou a čtvero pomalovaných bubáků hoblovalo jako o život. Nenapadá mě nic, co bych mohl vypíchnout nebo naopak zkritizovat, protože celý koncert byl mimořádně vyvážený a to v kvalitě, která se jen tak nevidí. Hate zkrátka tím nejlepším možným způsobem přesvědčili, že je ani bolestná ztráta nezlomila a že je s nimi třeba zatraceně počítat, protože tomu, co předvedli, skutečně nejde cokoli vytknout.

Atreides: Po Hypnos se na pódiu ukázali avantgardní deathaři z Francie – Misanthrope. Dvě kapely za sebou však žádaly občerstvení, a protože mě Misanthrope nepřesvědčili, abych zůstal, vyrazilo se mimo areál. Občerstvení se poněkud protáhlo, i kvůli tomu, že i následující Pro-Pain a Loudblast mě zajímaly méně než plný žaludek, takže jsem se vrátil až na vystoupení Hate. Jméno z legendární polské deathové trojky jsem si prostě nemohl nechat ujít a byl jsem po zásluze odměněn. I přes všechny zlé jazyky tvrdící, že jsou prachsprostou kopírkou Behemoth, si myslím, že jejich koncert jasně ukázal (áno, další kapela, jejíž tvorbu mám naposlouchanou spíše poskrovnu), že za ta léta existence dokázali ze stínu slavnějších krajanů vystoupit. Nasraný death metal mě v jejich podání reprezentován průřezem posledních třech alb v čele s aktuální deskou “Solarflesh: A Gospel of Radiant Divinity” a bavil mě mnohem víc než v případě Hypnos. Podobně jako oni dokázali přilákat slušný dav posluchačů, vystoupení navíc obohatili o plivání ohně a i nazvučení patřilo k těm lepším. Za mě tedy naprostá spokojenost!

H.: Očekávaný slejvák se dostavil na následující Orphaned Land a nutno uznat, že to byl liják opravdu zodpovědný, takže když někdo čistě náhodou po ruce neměl pláštěnku, byl v podstatě za minutku mokrý od hlavy až k patě, což byl samozřejmě i můj případ. Ale co se samotných Orphaned Land týká… jakkoliv tuhle kapelu z desek opravdu nemám rád, strašně mě to nudí a zdá se mi to neskutečně přeceňované, na koncertech jsou naopak vždycky skvělí a ta jejich muzika má rázem úplně odlišný náboj a vyznění – jednoduše to, co mi ve studiových podobách tak vadí, v živém podání naopak velice dobře funguje, což se potvrdilo i tentokrát. I přes vydatný déšť to totiž bylo velmi příjemné vystoupení, které člověka pozitivně naladilo, ačkoliv mu na hlavu padaly proudy vody. Počasí, stávkující technika, zběsilý úprk většiny lidí s prvními kapkami ani krátká hrací doba Orphaned Land nikterak neuškodily, všichni muzikanti byli usměvaví a bylo z nich jasně cítit, že si svou hudbu doslova užívají a hrají ji s obrovským nadšením, což se na výsledku hned projeví. Asi už na tuhle skupinu budu koukat jen živě.

Ježura: Alespoň pro mě velmi očekávaný koncert přinesly následující okamžiky. Vystoupit totiž měli izraelští Orphaned Land, kteří měli před českým publikem poprvé představit nové album i nového kytaristu. A na to všechno došlo, jen se k tomu přidala trochu neočekávaná kulisa. Sotva totiž Orphaned Land spustili, spustil se i liják, který se velmi blížil tomu, co se dělo nějaký ten týden nazpět na Iron Maiden. Na všech, kteří se prozíravě nevybavili plátěnkou, takže i na mě, nezůstala nitka suchá a ačkoli se poněkud prořídlý dav bavil dobře, já se místo toho spíš všemožně křenil a proklínal počasí do padesátého kolene, takže mi na nějaké zážitky moc času nezbývalo. Je to škoda, protože až na trochu nešťastný výběr úvodní skladby předvedli Orphaned Land sice krátký, ale zato velmi příjemný koncert, který bych si za rozumnějšího počasí určitě užil. Ačkoli déšť na chvíli umlčel všechny reproduktory, sami muzikanti jako vždy rozdávali úsměvy do všech stran a spolu s deště nedbajícími fanoušky stvořili docela jedinečnou atmosféru, která vynikla zejména během osvědčeného a k situaci dokonale se hodícího fláku “Ocean Land”. Dost sympatickým zjevením pak byla i banda tak deseti Izraelců, kteří se asi v polovině setu začali hlásit o pozornost a k celému tomu kouzlu okamžiku jedině přispěli… Orphaned Land překonali i vskutku biblické povětrnostní podmínky a opět potvrdili, že jejich koncerty stojí za návštěvu, takže jenom doufám, že až dojedou v říjnu do Prahy, klub nic nevytopí, protože to už by vážně nebylo fér…

Atreides: Krátce po začátku vystoupení Orphaned Land začalo krápat, ještě o maličko později spadla na Josefovskou pevnost bez varování potopa rozměrů přinejmenším biblických. Během minuty jsem byl promáčen až na kost, což sice vzhledem k mé tělesné stavbě není kdovíjak těžký úkol, nicméně stav věcí je to značně nelibý, obzvlášť pokud vás produkce kapely neuchvátila tak, jak jste čekali. Naše výprava tedy na nic nečekala, kvapíkem došla k autu a jala se odfrčet do tepla pod střechu nad hlavou, kde byla možnost se vysušit a sehnat suché oblečení.

H.: Po Orphaned Land proběhlo intenzivní sušení, díky čemuž jsem zameškal Malevolent Creation, které jsem původně vidět chtěl, a za vlast padli i Alcest, což už mě ovšem tak moc nemrzí, jelikož tahle skupina mě na rozdíl od Orphaned Land nudí nejen studiově, ale i živě. Další v pořadí jsou tedy až gotičtí bardi Fields of the Nephilim – a na nich už se určitě vyplatilo být, jelikož předvedli naprosto skvělý koncert. V potemnělém šeru nastupujícího soumraku totiž předvedli fantastické vystoupení, v jehož rámci doslova kouzlili uhrančivou atmosféru. Sice se na první pohled mohlo zdát, jako by pánové byli trochu odtažití, nicméně k tomu, co Fields of the Nephilim hrají, ta jakási pochmurnost dokonale sedla. Navíc kapelu podpořila vskutku vytříbená světelná show, jež celému setu nasadila korunu. Tomuhle jednoduše nebylo vůbec co vytknout, naprosto parádní zážitek. O to více je však potěšující, že to stále ještě nebyl vrchol pátečního dne, protože ještě dvou dalším skupinám se Fields of the Nephilim podařilo trumfnout…

Ježura: Komplet promočené oblečení, které jsem si odnesl z koncertu Orphaned Land, znamenalo jediné – kurz stan, převlečení do posledních suchých svršků a vratkou naději, že suchými zůstanou i nadále. A protože se to trochu protáhlo, zpět do areálu jsem se dobelhal až těsně před začátkem setu kapely, jež byla jedním z největších taháků (ne-li tím vůbec největším), které mi letošní soupiska nabídla. Kultovní gothic rocková kapela Fields of the Nephilim spustila na minutu přesně a už od samého začátku bylo jasné, že tohle bude výjimečné vystoupení. Několikaminutové intro v režii instrumentalistů navodilo i v pozdním odpoledni jedinečnou atmosféru, která však naplno propukla až s příchodem lídra a jediného dlouhodobého člena kapely – zpěváka Carla McCoye. A pan McCoy necelou hodinu určenou Fields of the Nephilim naprosto suverénně opanoval. Jeho jedinečný vokál zněl absolutně fantasticky a už jen jeho prostřednictvím si mě naprosto podmanil. Korunu všemu ale nasadila geniální image kapely a neuvěřitelný styl, který z ní pramenil. Tmavé brýle, nánosy prachu zašpiněné černé kabátce a košile, nezaujaté pohledy někam za publikum nebo k vlastním nohám… To všechno poskytovali ostatní muzikanti a bylo to skvělé, ale to všechno bylo v podání mistra McCoye ještě tisíckrát intenzivnější. Jeho postoje, mrtvolně elegantní pohyby a démonické pohledy – to bylo jak z jiného světa. A jak čas ubíhal, den přecházel v noc a člověk nasával tu jedinečnou atmosféru, jakou Fields of the Nephilim v areálu stvořili, celé vystoupení fantasticky gradovalo, a když zazněly první tóny “Moonchild”, bylo to už zatraceně blízko čisté euforii. Fields of the Nephilim přišli, beze slov odehráli jeden z nejlepších koncertů festivalu, na odchodu jemně pokynuli a zůstala po nich čistá magie. Nezapomenutelný zážitek a zároveň splněný sen, který ani v nejmenším nezaostal za očekáváním.

Atreides: Do areálu jsem se vrátil až na vystoupení Fields of Nephilim. Bohužel jsem ke vší smůle a vlastní značné rozmrzelosti promeškal Alcest. Na Neigeho vystoupení jsem se vážně těšil, neboť jeho hudbu chovám velmi v oblibě. Nakonec jsem z ní stihl pouze poslední píseň coby malou útěchu za promeškané vystoupení. Pokud moje nálada byla v ten moment pod bodem mrazu, po vystoupení legend gothic rocku se pohybovala v přesně opačných hodnotách. Čtvero havranů kolem Carla McCoye poctilo osmnáctý Brutal Assault jedním z nejlepších vystoupení celého festivalu. Padly pecky jako “Downrazor” nebo “Moonchild”, z níž opravdu běhal mráz po zádech, a tuším, že padla i “Shroud”, ač takhle zpětně bych za to ruku do ohně taky nedal. Zpočátku jsem měl osobně trochu problém poznat, co vlastně zrovna hraje – myslím, že to nebude jen dojem, nýbrž fakt, že Fields of the Nephilim vystoupení pro Brutal Assault hodně přitvrdili a posunuli mnohem blíže ke gothic metalu než ke gothic rocku – ač i toho jsem se v jeho nejčistší formě nabažil dosytosti, protože ne všechny skladby dostaly tvrdší háv. Atmosféra se dala krájet a celé to uběhlo moc rychle na to, abych ještě zbytek večera neremcal, jak to bylo strašně krátké. Pokud se Fields of the Nephilim zase ukáží v našich končinách, rozhodně jejich koncert neminu.

H.: Jeden z oněch dvou koncertů, jimž se podařilo Fields of the Nephilim překonat, přišel hned vzápětí – postarala se o něj švédská mašina Meshuggah. Hodně technická muzika povětšinou není můj šálek čaje, ale Meshuggah, to je jiná. Jejich hudba je jako obrovský nekompromisní buldozer, který se neptá a bez milosti vás převálcuje a semele, aniž by si bral jakékoliv servítky. Přesně takhle Meshuggah živě působí – masivní neprostupná hradba chaotické rytmiky, precizních krkolomných riffů, brutálního řevu Jense Kidmana a pohlcující nelidské atmosféry. Přes tohle všechno se však stále jedná o záležitost nadmíru inteligentní a promyšlenou. V Josefově si úplně vše sedlo na své místo, všechny dílky skládačky zapadly na své místo a výsledkem byl jednoduše koncert, na který se nezapomíná. Kapela byla svým hraním doslova neuvěřitelná, její produkce pak drtivá, zničující a intenzivní, což bylo navíc vydatně podporováno i skvěle padnoucími plachtami a hlavně uhrančivým osvětlením. Obzvláště musím vyzdvihnout bubeníka Tomase Haakeho, jehož perfekcionistický soustředěný výkon si zaslouží jedině absolutorium. Pro mě osobně jeden z nejlepších koncertů letošního Brutal Assaultu… asi ne v první trojce, ale v první pětce na 100 %.

H.: Můj osobní největší vrchol celého festivalu však přišel ihned po Meshuggah – a ne, opravdu to nebyli In Flames, kteří předchozí experimentální techniky vystřídali na hlavním pódiu, protože na tuhle kapelu jsem se s klidným srdcem prostě vybodnul. Já vím, že je to možná není úplně košer psát report a nechodit na největší headlinery, ale sorry, prostě nejde jít na In Flames, když na malém pódiu začíná řádit elektronická kultovka Atari Teenage Riot. A rozhodně se to z mého pohledu vyplatilo, protože při vší úctě k In Flames, takovýhle nářez předvést nemohli, ani kdyby se na tom pódiu rozkrájeli. Jestli jsem prohlásil, že koncert Meshuggah byl intenzivní, dá se to zcela jistě vztáhnout i na Atari Teenage Riot, akorát to platí trochu jinak a ještě mnohem, mnohem víc. Německá trojice spustila totální industriální peklo plné agresivních a nasraných beatů, ubíjejících smyček a doslova epileptických světel, jež po celou dobu zuřivě blikaly lidem přímo do ksichtu. Všichni tři členové podali neskutečný výkon a i na tak malém pódiu toho naběhali a naskákali tolik, že by se ani profesionální sportovci nemuseli stydět – vlastně jim to pódium bylo místy i docela malé, takže hned při úvodní “Activate!” si Rowdy Superstar udělal výlet na ruce publika. Z pódia na plochu se valily nekonečné proudy energie a kotel ji zase vracel zpátky. Ze všech tří členů si pro sebe nejvíce prostoru uzmul hlavní mozek Alec Empire a většina setu stála na něm – a nutno dodat, že jeho řev byl ještě extrémnější než z alb. Naopak se mi zdálo, že docela málo prostoru dostala Nic Endo, jež se naplno projevila pouze při “klidnější” (na poměry Atari Teenage Riot) “Blood in My Eyes”, která je postavena hlavně na ní. Hodně zajímavý byl kontrast mezi agresivním náporem zvuků i světel v průběhu hraní a až civilním a pokorným vystupováním mezi skladbami. Pauzy mezi písničkami totiž vyplňoval Alec Empire hodně chytrým a někdy i docela poučným povídáním o filozofii Atari Teenage Riot nebo důvodech, proč kapela jako oni může vystupovat na metalovém festivalu jako Brutal Assault, také přihodil pár historek jako problémy s policií díky účasti na demonstracích nebo setkání se Slayer. Páteř setu tvořila poslední řadovka “Is This Hyperreal?”, jejíž songy byly živě mnohem drtivější než z alba a například taková “Codebreaker” doslova zabíjela.

Ježura: Snaha uchovat si doznívající prožitky z vystoupení Fields of the Nephilim co nejdéle mě připravila o set Meshuggah, kteří byli údajně skvělí, a přecpaná klubová stage zase o Atari Teenage Riot, kteří byli údajně geniální, takže jsem nakonec zakotvil poblíž pódia, kde předváděli své umění švédští In Flames. Soudě podle posledních několika studiových nahrávek má tahle kapela to nejlepší už delší dobu za sebou, nicméně jak jsem se přesvědčil, naživo to pořád funguje obstojně. Ačkoli setlist obsahoval převážně nové skladby, které bych si z desky asi dobrovolně nepustil, v živém provedení to mělo celkem slušný odpich a energie setu nechyběla, k čemuž značně dopomáhalo i nasazení muzikantů, kteří se celkem snažili. Kapitolou samou pro sebe byl projev frontmana Anderse Fridéna. Ten proti předpokladům (a také za doprovodu samplů) odzpíval všechny své melodické party správně, za což zaslouží palec nahoru, ovšem zbytkem mě nijak zvlášť neoslnil. Že si od náhodného fotografa půjčil fotoaparát a fotil z pódia, případně že si jeden song natočil na vlastní mobil, to mi přišlo jako nezbytná póza, kterou fans čekají a vyžadují, takže jsem z toho nijak zvlášť nadšený nebyl. Čím mě naopak vyloženě štval, to byly nekonečné řeči, které vedl mezi skladbami a kterými ještě natahoval už tak minimálně dvacetiminutové zpoždění, se kterým In Flames vůbec začali hrát. Podtrženo, sečteno nebylo to špatné, celkem se mi to líbilo a fanda In Flames asi neměl jediný důvod k nespokojenosti, ale nebýt tam, o nic bych nepřišel. Tak či tak In Flames alespoň formálně dostáli postu headlinera celého festivalu, protože nával a odezva byly vážně masivní.

Ježura: Finské Amorphis mám upřímně rád jak z desky, tak živě. Je ale fakt, že pokaždé, kdy jsem je viděl naživo, předvedli dobrý koncert, který mě ale ve výsledku ze židle nijak zvlášť nezvedl. To se ale v Jaroměři změnilo, protože co se srovnal zvuk, Amorphis to šlapalo jako nikdy. Zodpovědný je za to především frontman Tomi Joutsen, na němž byl ten rozdíl vidět ze všech nejvíc. Bylo to snad poprvé, co byl vyloženě aktivní a komunikativní a jak se ukázalo, tahle poloha mu sluší mnohem víc než pochmurná zamlklost, kterou předváděl při našich minulých setkáních. Krom toho naprosto excelentně odzpíval každý jeden tón a čistě co do pěveckého výkonu to byl asi jeden z nejlepších koncertů, co jsem kdy viděl. Amorphis navíc dost znatelně překopali set a místo sice skvělých, ale provařených songů zazněla jak řada zástupců z aktuální novinky “Circle”, tak dvě nepříliš často hrané vykopávky “Into Hiding” a “On Rich and Poor”. I bez nich by to ale byla pecka vedle pecky a ani trochu nepřeháním, když tvrdím, že Amorphis odehráli suverénně nejlepší koncert, jaký jsem od nich kdy viděl, a jeden z nejlepších koncertů dne. Nečekaně velká a navíc dokonale spontánní odezva publika byla tedy naprosto zasloužená.

H.: Já jsem byl po nášlehu od Atari Teenage Riot trochu znavený (takhle pěkně jsem si dlouho nezahrozil, hehe), takže jsem zaříznul i další Amorphis a vydal se až na legendární grindcorovou řezničinu Carcass, která má aktuálně těsně před vydáním očekávané comebackové desky “Surgical Steel”. Bohužel jsem si ovšem odnesl poněkud rozporuplné pocity. Nechápejte mě špatně, samotná skupina byla absolutně skvělá a s naprostým přehledem vyučovala, jak se má dělat pořádná extrémní muzika, na čemž nic nezměnila ani nepřítomnost Michaela Amotta. Změny v sestavě Carcass nijak neuškodily a britští veteráni s každým songem dokazovali, že na to prostě pořád mají. Na druhou stranu jsem tam tak nějak skoro usínal ve stoje (ale fakt ne nudou), takže jsem si jejich vystoupení neužil tak moc, jak by si Carcass asi zasloužili. Nicméně samotný koncert super, a kdo měl aktuálně víc sil než já, určitě to pro něj musela být pecka.

Ježura: Protože byl pro mě pátek dlouhý a poměrně náročný, s koncem Amorphis jsem se uchýlil na tribunu a jal se odtamtud sledovat, co předvedou mnohými uctívaní Carcass, kteří patří přesně k tomu druhu kapel, jejichž tvorba mě zatím míjela a já se za to stydím. A pokud mě smysly nešálily, Carcass předvedli koncert hodný svého jména. Nasazení všech členů bylo skutečně úctyhodné a pohled na pódium stál za to. Hodně pozornosti poutal samotný Jeff Walker, který krom toho, že perfektně hrál i zpíval, měl nějaké tlaky na zkrácení setu dokonale na háku a bavil publikum různými průpovídkami, ze kterých jasně čišelo povědomí o tom, v jakých superlativech se o Carcass smýšlí, ale přitom jim nechyběl zdravý nadhled. Čekáte, kdy přijde punch line o špičkovém koncertu? Čekáte marně. Bohužel se moje neznalost tvorby Carcass namíchala s dost šílenou únavou v takovém poměru, který mi sice dovolil uznat, že to Carcass šlape vážně na jedničku, ale uchvácení už mi bylo zapovězeno. Přesto ale musím kapele složit upřímnou poklonu, protože ačkoli jsem dobře polovinu koncertu proklimbal, pořád jsem si z něj odnesl hodně solidní zážitek.

H.: Nastupují další veteráni, tentokrát ale thrash metaloví – Overkill. Tihle Američané patří k mým thrashovým favoritům, v posledních pár letech se mi zdá, že chytili druhý dech a studiově i živě jsou ve výborné formě. Přestože jsem na jejich výkon na Brutal Assaultu slyšel dost stížností, mně osobně se to líbilo, a i když to mělo pár much, pánové to tam sypali jedna báseň, Bobby Ellsworth klasicky skvělý – asi nejlepší thrash metalový frontman široko daleko. Nechyběly singlové hitovky z poslední doby jako “Bring Me the Night” a “Electric Rattlesnake”, nepřekonatelná “Ironbound”, ale i starší kusy jako závěrečná dvojice “In Union We Stand” a “Fuck You” – všechno bylo. Já osobně jsem byl spokojen. Už ke konci jsem se však díky odebral spát kvůli stále ještě trvající únavě a zimě, protože jsem byl pořád ještě mokrý z Orphaned Land. Díky tomu jsem přišel o vystoupení Cult of Luna, což mě zpětně obrovsky sere a považuji to za svůj největší prohřešek letošního Brutal Assaultu.

Ježura: Na Overkill jsem se docela těšil od té doby, co byla jejich účast na festivalu oficiálně oznámena, ale když jsem se v polospánku sesypal z tribuny, měl jsem co dělat, abych se na ně v poslední chvíli nevykašlal. Nakonec jsem se rozhodl vydržet song nebo dva a pak že se uvidí. Jenže ono se vidělo prakticky v ten okamžik, kdy Overkill vtrhli na pódium. Nevím, jak to udělali, ale únava byla v ten moment pryč a já si začal užívat naprosto parádní koncert, ze kterého vycházelo tolik energie, že by to stačilo na dlouhodobé zásobování menší obce. Muzikanti hoblovali s opravdovým nasazením, ale principál Bobby “Blitz” Ellsworth tomu všemu s přehledem velel. Nechápu, kde se to v tom chlapovi vzalo, ale po pódiu řádil, jako by mu dle jeho slov zase bylo 49. Navíc k tomu zvládnul perfektně zpívat, takže se bylo nejen na co dívat. Čert vem že někdy v druhé polovině setu vypadla jedna z kytar, tohle byl prostě nářez, jak se patří, a Overkill mě do stanu vyslali v mimořádně dobré náladě, protože jejich koncert se s přehledem zařadil po bok Fields of the Nephilim a Amorphis jako další z nejlepších vystoupení dne.

Atreides: Meshuggah, kteří hráli po Fields of the Nephilim, mě nijak neoslovili – matematická mlátička mě prostě nechávala chladným, načež jsem nabral směr kemp. Tady ale přichází největší provar pátečního večera, který se nazývá Obscure Stage, na kterou jsem dočista zapomněl. Akustický set Novembers Doom a Atari Teenage Riot byly položky, které jsem v osobním must see seznamu měl vypsané kapitálkami a navrch tučným písmem, jsem naprosto prokaučoval u lahve whisky. Kromě Meshuggah mě ani jména jako Amorphis, In Flames, Carcass nebo Overkill nijak nelákala, takže jsem je jednoduše zazdil a šel stejně jako ve čtvrtek až na úplně poslední vystoupení večera – tentokráte v podání sludgových Cult of Luna. Bobby Ellsworth, frontman dohrávajících Overkill, protáhl k mojí nelibosti půlhodinové zpoždění programu o několik dalších minut fuckováním a dalšími debilními kecy. Nakonec jsme se přece jen dočkali – a sedmička hudebníků se objevila na pódiu za doprovodu bílých světel. Civilní, zároveň ledově chladní, držící si mírný odstup. Alespoň do té doby, než první dojem servali otevírákem aktuální desky “Vertikal”, “I: The Weapon”. Křišťálově čistý zvuk dal vyniknout brutalitě, kterou jejich hudba naživo skýtá. Tady se trhaly ušní bubínky, nervy napínaly k prasknutí a ždímala krev, pot a slzy. Neskutečné stíhlo ještě neskutečnější, nepopsatelnější, úchvatnější. Kdo nezažil, nepochopí. Ač druhá “Ghost Trail” atmosféru značně uvolnila a obrátila do zasněného zkoumání sebe sama, dohrávalo se za naprostého šílenství, vrcholu frenetické psychedelie. V samém závěru “In Awe Of” Johannes Persson odložil kytaru a velké finále prořval na jednom z obřích reproduktorů, načež říznul mikrofonem kamsi pod sebe a jal se odporoučet z pódia, stejně jako zbytek kapely. Šlus. Cult of Luna převálcovali naprosto všechno a nadělili publiku nejlepší vystoupení letošního Brutal Assaultu, o kterém se dá hovořit pouze v superlativech.


Meshuggah – Koloss

Meshuggah - Koloss
Země: Švédsko
Žánr: technical thrash metal / djent
Datum vydání: 23.3.2012
Label: Nuclear Blast Records

Tracklist:
01. I Am Colossus
02. The Demon’s Name Is Surveillance
03. Do Not Look Down
04. Behind the Sun
05. The Hurt That Finds You First
06. Marrow
07. Break Those Bones Whose Sinews Gave It Motion
08. Swarm
09. Demiurge
10. The Last Vigil

Hodnocení:
Madeleine Ailyn – 10/10
H. – 8,5/10
Kaša – 9,5/10

Průměrné hodnocení: 9,3/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Na světě existují líbivé kapely a kapely, které až tak líbivé nejsou. Nutně se mnou nemusíte souhlasit, ale myslím si, že švédští Meshuggah jsou druhý případ. Ostatně, jak jinak. Je to nejen díky své menší (no, spíše větší, že ano?) experimentálnosti, ale nejspíš díky tomu, jak je ta celá muzika brána. Prvoplánovost je pro hlupáky. A tak když si je takový “symfonický magor” jako já poslechne napoprvé po značně dlouhém období pauzy od minulé desky, může mít pocit, že se ocitl na jiné planetě. Ale to je ostatně dobře, o to víc si uvědomí, že tahle partička měla, má a stále bude mít potenciál.

Jak jsem řekla, už jsem je dost dlouho neměla pořádně v uších, takže moje nadšení je jasné. Protože se prostě ani moc nezměnili co do udržování kvality alb. A další případ, kterému se slušně a taktně vyvarují, je to, když jedno album zní jako druhé. “Koloss” je výsledek celé jejich éry a potomek starších alb, ale jako ostatně každý potomek se snaží udržet si svůj vlastní styl. Možná, že padesát čtyři minut čisté živočišné brutality (jistý člověk mi to o téhle skupině tvrdil) není přesně to, čím by se celé album dalo charakterizovat. Z mého pohledu Meshuggah nemají blízko k neurvalému psychopatovi, co vám vymlátí duši z těla. “Koloss” je spíše chladnokrevně přemýšlející vrah, z jehož myšlení vám, pokud ho pochopíte, poběží velká husí kůže po zádech.

Ostatně pokud něco u sériových vrahů obdivujeme, tak je to nakonec právě promyšlenost jejich počínání. “Koloss” je chladné a promyšlené album. Přednáší nám složité věci s naprostou lehkostí a snaží se nám troufale tvrdit, že to vlastně nic nebylo a že ta preciznost a geniálnost je jen takový bonus. Neoplývá přemírou tónů. Žádné “kudrlinky” se nekonají. Ale o to víc jsou ty úžasné nápady celého alba výraznější a všechno, co zní, jako když se motorovou pilou snažíte přeřezat kovový plát, je přece vítáno. Nebo už jsme tak nějak zapomněli, co je vlastně metal pod tíhou kapel definovaných jen schopnostmi zvukařů s počítači?

Řekla bych, že Meshuggah vám to velice rádi na novém albu připomenou. A čím víc se budete rozplývat nad jejich propracovaností, tím víc zjistíte, že ačkoliv je to celé krásné album komplikované, propracované, profesionální a chladně přesné, tak už jste si živě začali kývat nohou (a ostatně i hlavou, když je možnost), že se těšíte na každý song a že víte, co přinese. A teď si opravdu neodporuji v tom, že není líbivé. Je chytlavé. “Koloss” je vyčnívá asi tak jako Chardonnay mezi krabicovými víny a vyžaduje trochu mlsnější a přemýšlivější jazýček. Schválně neříkám, že odborníka, protože přece jen je to nakonec ne tak špatně stravitelný kus.

A v tuhle chvíli si člověk uvědomí, jak dobře se píše recenze o špatných albech, které můžete rozcupovat na kousky ve spoustě slov. Jenže nový počin Meshuggah nemá, pokud se v něm nebude pitvat do úplných nicotností, de facto chybu. Celé album probíhá vražedně, ale ne přehnaně rychle. Je to jako nůž, který projíždí máslem, a o překvapení není nouze. Je to moje krevní skupina a to nejsem jejich fanouškem. Vyvažuje v sobě všechny aspekty. Je mírně brutální a je mírně drzé. Ano, s radostí díky tomu konzumuji hlavně song “The Demon’s Name Is Surveillance”. A tím asi skončím svoji pochvalnou krasojízdu. Kdo neslyšel, nepochopí. Já se odvážím zadat nejvyšší laťku za tak plnohodnotný zážitek.


Další názory:

Meshuggah jsou již dlouho proslulí tím, že jejich produkce je hodně těžká na poslech, málo přístupná, velice technická, ovšem ne stylem vystřídat co nejvíce riffů, nýbrž v jejich náročnosti a celkové zatěžkanosti. O to větší je překvapení, že “Koloss”, ačkoliv co do náročnosti bezezbytku splňuje nastolený standard Meshuggah, je v podstatě (v obrovských uvozovkách) hitová deska – minimálně na poměry kapely. Většina skladeb je snadno zapamatovatelná, nezřídka se v pozadí objevují táhlé melodie, které oné přístupnosti prospívají, ovšem stále se jedná o charakteristický mešuge buchar, jenž má sílu člověka zadupat do země svou těžkotonážností. Každopádně se dle mého názoru jedná o výtečnou záležitost, která splňuje vše, co člověk od Meshuggah čeká – a to v mém případě rozhodně není málo. Po celou svou hrací dobu je “Koloss” – přesně podle svého názvu – kolosálně drtící deska, jež sice (té rádoby stravitelnosti navzdory) asi nebude pro každého, ale kdo si ji bude schopen užít, užije si ji opravdu pořádně. Dodat lze jen to, že Meshuggah opět nezklamali a ten jejich matematický záhul je stále smrtící – dle mého skromného názoru dokonce víc než v případě předchozího “ObZen”.
H.

Pointa hned na úvod. Meshuggah jsou na novinkovém “Koloss” přístupnější, do jisté míry písničkovější, a přesto stále brutální, rozhodně se nejedná o žádný kompromis vůči novým fandům. Meshuggah si udržují vysoký standard (i když “ObZen” bylo malinko slabší) a kvalitativně bych album přirovnal k mému oblíbenému “Nothing”. Jednotlivé kompozice byly zpřehledněny, a přestože bych to nečekal, k dobru věci. Od úvodní sekané “I Am Colossus”, přes skvěle rozjetou “The Demon’s Name Is Surveillance” až po trošku melodičtější “Break Those Bones Whose Sinews Gave It Motion” či skorozávěrečnou hypnotickou “Demiurge” se ani na chviličku nezastavuje a banda sype z rukávu jeden skvělý nápad za druhým, jako by se nechumelilo. Poněkud zbytečnou tečkou na albu představuje atmosférická instrumentálka/outro “The Last Vigil”. Kdyby se končilo spolu s “Demiurge”, tak by pro mě album nemělo jedinou chybu. Škoda slov, nebudu to nijak rozpitvávat. Pro nové fanoušky je tohle album skvělým způsobem jak do hudby Meshuggah proniknout, pro ty staré další vynikající album legendy.
Kaša