 |
|
Země: international Tracklist: Hrací doba: 52:53 K recenzi poskytl:
|
Funeral doom metal je žánr, jejž jsem určitou dobu poslouchal dost intenzivně. To se však postupem času výrazně změnilo. Poslední dobou – a jsem si vědom toho, že tento obrat je pouhým eufemismem pro vymezení časového horizontu několika let – mám pocit, jako kdybych nebyl schopen najít funeral-doomovou nahrávku, jejíž poslech bych si vyloženě užil a jejíž obsah by ve mně dokázal zanechat něco hlubšího. Nedokážu však říct, zdali je můj nezájem příčinou a neschopnost nalézt dobrý funeral doom metal následkem, anebo naopak. Dovolím si ovšem docela s jistotou tvrdit, že určitá korelace mezi těmito dvěma veličinami bude.
Rád bych řekl, že právě Mesmur jsou tou skupinou, která tento neblahý trend dokázala zvrátit, ale není to tak. Již na bezejmenném debutu z roku 2014 jsem měl pocit, že tuto mezinárodní formaci (najdeme zde muzikanty z USA, Austrálie a Itálie – asi nejznámějšími budou dva borci z blackmetalového seskupení Dalla Nebbia, jehož druhou desku „Felix Culpa“ jsme zde v čase její aktuálnosti recenzovali) trápí podobné neduhy jako většinu dalších skupin z oblasti pohřebního doom metalu. Druhé řadové album s úsporným názvem „S“ tento dojem potvrzuje.
Jistě vás zajímá, jaké neduhy mám na mysli (alespoň předpokládám, protože kdyby vás to vůbec nezajímalo, nejspíš byste už dávno zavřeli okno prohlížeče a šli se věnovat nějaké bohulibější činnosti). To je nad slunce jasné – že to všechno zní naprosto stejně! Občas mi začíná připadat, jako kdyby funeral-doomové kapely hrály jenom jeden riff. Všechny a jenom jeden. Prostě ty vole jebnu do kurevsky podladěné kytary, dám tomu několik vteřin vazbu, za tím nechat plynout uzoufané (někdy až zoufalé… náladou a leckdy bohužel i kvalitou) melodie a zaleju to obligátním murmurem, z jehož hloubky by měl respekt i sám Corpsegrinder… kdyby neusnul během prvních pěti minut, než dozní úvodní riff.
Já vím, že je docela nesportovní, abych si tu svůj obecný vztek nad úrovní současného funeral doom metalu paralyzovaného stereotypem a nudou vyléval zrovna na Mesmur, jejichž jediným skutečným proviněním je, že z pelotonu nijak nevybočují. Nekritický příznivec všeho pohřebního by mohl říct, že hrají dle žánrových pravidel, ale to je pouze diplomatické pojmenování téhož. Nicméně skutečnost, že to všichni okolo dělají špatně, není omluvou pro to, abych to mohl špatně dělat i já.
Dalším zásadním problémem funeral doom metalu – a ani jemu se Mesmur nevyhýbají – je nepochopitelná obsese dloooooooooouhými písněmi. Aby byl zmar (opět nechám na vás, abyste si sem sami dosadili náladu, anebo úroveň) kompletní, je nutné, aby se délka jednotlivých skladeb vyšplhala vysoko nad deset minut. V těch kratších případech. Známe i extrémisty, kteří se nezaleknou třičtvrtěhodinového tracku.
Mesmur na „S“ nabízejí tři čtvrthodinové drobečky doplněné o sedmiminutové „outro“ „S = k ln Ω“, v jehož pojmenování se, předpokládám, skrývá i klíč k názvu celého alba. V rámci nakynuté minutáže jednotlivých písní tu a tam probleskne výjimečná nápadnější pasáž (matně si vzpomínám třeba na jednu v „Exile“) a občas lze v pozadí zaslechnout i sympatické klávesové ruchy, jejichž chvilky patří k světlejším momentům „S“. Buď jak buď, nejlépe na mě působí čistě ambientní první třetina „S = k ln Ω“. Už jen z toho důvodu, že z celkového rázu desky dokáže něčím vybočit…
To máte totiž tak… pokusím se vám stav věcí přiblížit na jednom názorném příkladu ze života. Pustil jsem si „S“, dělám u toho nějaké kraviny na počítači, když vtom na mě přišlo brutální sraní. Co vám budu povídat, rozumný člověk jde obsadit porcelánovou mísu, když mu hovno začne lízat spoďáry, a tak jsem šel i já a „S“ jsem nechal hrát. Co přesně probíhalo na toaletním rande, to si asi dokážete domyslet, tudíž podrobnosti vynechám a přeskočím rovnou k tomu hlavnímu – k počítači jsem se vrátil asi za čtvrt hodiny a „S“ v té chvíli znělo úplně stejně jako v době, kdy jsem od počítače odcházel! To mluví samo za sebe.
Může se zdát, že se po Mesmur vozím. Za to se jim trochu omlouvám, protože jejich tvorba není o nic horší než tvorba veškerého ostatního funerálního průměru. Pouze mi posloužili jako exemplární příklad pro několik obecných tvrzení, která platí i pro samotnou desku. Dodat mohu pouze to, že na „S“ mi mnohem víc imponuje vizuální stránka, protože vnitřek bookletu je zajímavý a hezky zpracovaný (ostatně už třeba obálka debutu měla také svůj kus atmosféry). Dokázal bych si představit, že knížečku někdy prolistuju, ale nevím, co by se mi muselo stát, abych pocítil potřebu se vracet k hudební náplni „S“.
