 |
|
Země: Itálie Tracklist: Hrací doba: 49:29 K recenzi poskytl:
|
Italský kvartet Messa se na našich stránkách neobjevuje poprvé. Osobně jsem tu před dvěma lety recenzoval debutové album „Belfry“, které bylo dost fajn. Nevzpomínám si na něj jako na nějaký zázrak, ale matně si vybavuji, že jsem té nahrávce zpočátku nemohl přijít na chuť, ale po troše snahy se mi nakonec zalíbila a vylezl z ní moc příjemný dřevní doom s retro patinou a ambient-dronovými vsuvkami.
Když jsem si ale nyní přečetl svou dobou recenzi, říkám si, že jsem tehdy „Belfry“ nejspíš poněkud nadhodnotil. Nemohu totiž tvrdit, že bych se k němu zpětně vracel, což nepochybně značí, že to až taková pecka nebyla. Pozitivně naladěná vzpomínka nicméně zůstala, takže jsem se ani nebránil poslechu druhé dlouhohrající desky Messa. Počin s názvem „Feast for Water“ je venku už nějakou dobu, takže je nejvyšší čas, abychom si na něj posvítili.
Hned zkraje mohu říct, že mnohé zůstalo při starém, jak si to člověk pamatuje z „Belfry“. Vše začíná již povedeným přebalem, který se sice nese v odlišném duchu než na debutu, ale i přesto mi artwork „Feast for Water“ navzdory své relativní jednoduchosti přijde něčím zajímavý a baví mě.
Podobně i vstřebávání hudebního obsahu si opsalo takřka totožný oblouk jako kdysi. Delší dobu se mi „Feast for Water“ nedokázalo dostat pod kůži. Vyšší počet pokusů nicméně mnohé vyspravil a z alba konečně začaly vylézat dobré momenty a sympatické motivy. A přitom Messa ve své podstatě nehrají nic, co by papírově mělo být těžce uchopitelné. Je to soudobá variace na prastarý doom se stonerovými elementy (moc nerozumím tomu, proč se v souvislosti s touhle kapelou o stoneru vůbec nemluví, z některých těch riffů to leze fakt hodně) okořeněný dalšími nemetalovými vlivy a výborným výkonem zpěvačky Sary.
Jediné, co bude jinak, je jednoznačnost hodnocení. Tentokrát jsem nahrávku Messa nechal patřičně odležet a uzrát, abych recenzi nepsal v bodě největšího nadšení. A po odležení a uzrání musím bohužel říct, že „Feast for Water“ ve finále dopadne stejně jako „Belfry“. Budu si to pamatovat jako vcelku fajn placku, ale nejspíš už nikdy si ji nepustím znovu. Messa sice nedělají nic špatně, ale jejich muzice chybí větší vnitřní charisma, které by posluchače nutilo se k tomu vracet i s odstupem. Což je škoda, protože jinak na mě počínání Italů působí docela sympaticky.
Oproti „Belfry“ mi navíc přijde, že Messa trochu ustoupili v začlenění ambientních a dronových pasáží. Respektive drone na „Feast of Water“ není prakticky vůbec a ambient jen tak aby se neřeklo. Výlety mimo riffy sice jsou, ale většinou to na mě působí spíš jako takové standardní zvolnění nebo intro k písničce než jako plnohodnotná složka hudby.
Na druhou stranu, prakticky každá píseň dokáže přijít s nějakým příjemným detailem, povedeným motivem nebo solidní pasáží. Obecně bych řekl, že větší koncentrace poutavých nápadů se nachází ve druhé polovině fošny. A jestli si speciální zmínku zaslouží jen jedna píseň, osobně bych asi volil šestou „Tulsi“. Spíš ale díky jednomu z nejlepších riffů na desce, nikoliv kvůli saxofonovému závěru.
Co si tedy s „Feast for Water“ počít? Na jedné straně se nejedná o špatnou muziku a chvilka se s tím strávit dá. Na druhou stranu, z dlouhodobého hlediska u mě deska neobstála. Rozhodněte se mi, jestli vám to za vyzkoušení stojí.
