 |
| Země: USA Žánr: thrash metal Datum vydání: 18.9.2015 Label: Nuclear Blast Records Tracklist: Hrací doba: 62:07 Odkazy:
|
Při pohledu na sestavu Metal Allegiance by mělo být všem nad slunce jasné, že tohle není obyčejná skupina. Metal Allegiance nejsou dokonce ani obyčejná superskupina, v jejichž řadách by se spojilo pár kámošů, kteří mají dostatečně provařené ksichty a platí za velká jména. Tento projekt by se svým zaměřením a velikášstvím mohl s přehledem rovnat snaze vydavatelství Roadrunner Records, které v roce 2005 slavilo své narozeniny a největší hvězdy jeho dosavadní historie se podílely na jednom albu „Roadrunner United“ pod taktovkou několika týmových kapitánů. Něco podobného o pár let později vyzkoušeli i Nuclear Blast Records prostřednictvím dvojice alb „Into the Light“ a „Out of the Dark“, které vyšly pod hlavičkou Nuclera Blast Allstars.
Ani v jednom z obou uvedených příkladů se však nejednalo o přirozeně vzniklé těleso, nýbrž o „objednávku“ vydavatelství, takže když už v ničem, tak alespoň v tomto se Metal Allegiance odlišují. Zdravé jádro, které stojí za vznikem eponymní nahrávky této party s početným zástupem hostujících muzikantů, tvoří David Ellefson z Megadeth, Mike Portnoy (ex-Dream Theater, The Winery Dogs) a Alex Skolnick z řad thrashových nestorů Testament. Aby byla sestava kompletní, tak je nutné zmínit ještě jméno Mark Menghi, který se spolupodílel na kompoziční stránce, ale základní nástrojové obsazení tvoří právě trojice ostřílených mazáků.
Tak, to bychom měli za sebou krátké představení, ale co to ti Metal Allegiance vlastně hrají? Soudě dle zázemí jednotlivých hudebníků je jasné, že thrash metal bude mít na nahrávce své výsadní postavení. Ellefson i Skolnick jsou prostě klasici a chtít po nich experimentální hrátky je zbytečné. Taktéž Mike Portnoy se nikdy netajil svou láskou k thrash metalu a Metallice zvlášť, takže ano, rychlé skladby opravdu převládají. Ty by se daly označit jako sázka na jistotu, protože přesně takové album se od takových jmen čeká. Co je však překvapením, je zařazení melodických kousků „Scars“ a „Destination: Nowhere“. Ty jasně cílí na mladší posluchačstvo. A pak je tady „Left Darkness“ a „Dying Song“, které naopak znějí jako snaha oslovit chytřejší část fanoušků, jež má ráda košatěji vystavěné songy.
Víte, dlouho jsem přemýšlel, jak se k recenzi postavit, protože ten seznam hostujících muzikantů je opravdu dlouhý, a nebyl jsem si tak jistý, jestli se v textu i já sám nezačnu brzy ztrácet, ale vezmu to tak, že skladby rozdělím do několika skupin podle toho, jak je stylově vidí moje maličkost, a budu doufat, že se s tím nějak poperete. Hostovačky kytaristů nechám bez bližšího opomenutí, protože kdyby mi někdo neřekl, že v této písni hostuje Phil Demmel z Machine Head a v této zase Andreas Kisser ze Sepultury, tak s výjimkou Garyho Holta z Exodus, jenž se mihne ve třech skladbách, jsem to jednoduše nepoznal, takže nebudu dělat guláš ještě s dalšími jmény.
Jdeme tedy na to. Začněme onou méně překvapivou částí, již zastupuje úvodní „Gift of Pain“ s Randym Blythem z Lamb of God u mikrofonu, „Can’t Kill the Devil“ s Chuckem Billym z Testament a „Pledge of Allegiace“, v níž si zapěl Mark Osegueda z Death Angel. V tuto chvíli ještě nakousnu fakt, že každá ze skladeb je vystavěna tak, aby se v ní daný vokalista cítil co nejkomfortněji, takže „Gift of Pain“ je hodně groovy a moderně orientované přesně ve stylu Lamb of God. Randy Blythe nepřekvapil a se svým neurvalým řevem udělal z úvodního válu nejtvrdší položku nahrávky. „Can’t Kill the Devil“ zní jako slabší píseň z posledních alb Testament, ačkoli samotný Chuck je s přibývajícím věkem v čím dál lepší kondici a jeho přispění je jedním z nejlepších momentů alba. Nejvíce se mi líbí „Pledge of Allegiance“ s Oseguedou, která je pěkně ostrá a ze všech uvedených songů nejvíce připomíná zlaté časy thrash metalu z 80. let.
>
Do skupiny k předchozím písním by se dala zařadit i instrumentální „Triangulum (I. Creation / II. Evolution / III. Destruction)“, která se taktéž dala čekat. Je to taková ta klasická instrumentálka v metalovém ražení, takže nic neslyšeného. V první půli mě zaujala rytmická sekce Ellefson/Portnoy, v té druhé se dostane ke slovu více sólová kytara a tudíž rychlejší tempo, ale lehkost a hlavně nápady legend typu „Orion“ od Metallicy jí chybí, takže stačilo pár poslechů a měl jsem jí tak akorát dost.
Nejvýraznějšími skladbami jsou „Let Darkness Fall“ s Troyem Sandersem z Mastodon a „Dying Song“ s Philem Anselmem (ex-Pantera, Down) za mikrofonem. Obě jsou pomalejší, chybí jim klasický thrashový háv a díky delší hrací době vyniknou hned na první poslech. Troy Sanders předvedl svůj klasický vokál, je však škoda, že ve druhé polovině je přibrzděn snahou o ozvláštnění s akustickou kytarou a tribal bubínky, přičemž ani jeden z těchto prvků do písně nezapadá. Jinak v kytarových momentech palec nahoru. Phil Anselmo ukazuje, že mu cizí materiál sluší víc než jeho vlastní sólové pokusy a sabbatovsky zatěžkaná „Dying Song“ mu pásne fakt parádně. Ani si nedokážu představit někoho jiného, kdo by ji zazpíval s takovou silou a suverenitou, protože ať už Phil vystupuje jako sebevětší tvrďák, tak procítěnější poloha mu nedělá žádný problém a jeho charisma činí z této písně další z vrcholů desky.
Jdeme do finále prostřednictvím trojice skladeb, jež jsou výběrem vokalistů a hudební náplní jasně cíleny na mladší publikum, které má rádo melodie a skočné věci, na něž se dobře paří. „Wait Until Tomorrow“ je duet, v němž si to mezi sebou rozdají Doug Pinnick z King’s X a James Jasta z Hatebreed. Prvně jmenovaný zastupuje melodičtější polohu na poklidnějším hudebním podkladu, zatímco Jamey to odpálí ve skočné pasáži, jež má do naléhavosti Hatebreed daleko, ale jako protiklad je to dobré. Dohromady to překvapivě funguje a uznávám, že hlavně Pinnickův part mě hodně bavil. „Destination: Nowhere“ je nejmelodičtější kus na nahrávce. Kytary jsou samozřejmě hodně slyšet, to aby nebylo mýlky, šlape se v rychlejším tempu a za mikforon se postavil Matt Heafy z Trivium. Ten na posledním albu Trivium rezignoval na řev a soustředil se stejně jako v „Destination: Nowhere“ jen na svůj zpěv a tady mu to sluší. Kdyby se Trivium vysrali na ty naivní kraviny, které v posledních letech skládají, a začali nad svou tvorbou trochu víc přemýšlet, tak by se mohli dostat až na tuto úroveň, která by pro relativně mladou kapelu, jíž Trivium stále jsou, pasovala. Silný melodický vokál a skvělá sólová kytara – to je to, co si z této písně odnáším jako hlavní pozitivum.
Na závěr jsem si nechal záměrně „Scars“, v níž si zapěje opět Mark Osegueda a přidá se k němu Cristina Scabbia z Lacuna Coil. Musím říct, že jakkoli mi její domovská kapela přijde zbytečná, tak její zpěv mi nijak nevadí a v tomto případě mě dokonce hodně zaujala. „Scars“ je slušný, moderně střižený duet, kde Mark hraje bestii a Cristina rozvede jeho sloku do melodického refrénu. Ačkoli se píseň od zbytku nahrávky svým směřováním sama úspěšně distancuje, tak to byla položka, na kterou jsem se s každým poslechem těšil. Závěrečná „We Rock“, což je předělávka legendárního kousky od Dio, výsledný dojem nijak nepokazí. Vystřídá se v ní hned několik osobností, kdy za zmínku stojí hlavně Alissa White-Gluz z Arch Enemy a Steve „Zetro“ Souza z Exodus. Pokus o vzdání úcty jako takový neurazí a zaujme spíš jen vokálním osazenstvem, ale na závěr za vcelku solidní nahrávkou obstál.
Tahle alba se hodnotí hodně špatně, protože stejně jako třeba zmíněné Nuclear Blast Allstars a Roadrunner United fungují Metal Allegiance mnohem lépe v jednotlivých skladbách než na celistvé ploše hodinové hrací doby. Různí vokalisté té ucelenosti samozřejmě obvykle nepomůžou, ale můžu říct, že překvapením je pro mě fakt, že to drží pohromadě lépe, než jsem po prvním poslechu, kdy jsem album okamžitě odložil, očekával. Jako klasické album „Metal Allegiance“ příliš fungovat nebude, protože žádná ze skladeb není taková pecka, abych měl v současné době nutkání si při touze slyšet kteréhokoli z hostujících zpěváků nutkání pustit si radši tohle než jeho domovské působiště, ale jako koláž k jiné práci je to dost dobrá věc, která zaslouží za technickou preciznost a celkový dojem palec nahoru. Škoda zpraseného obalu, na který se nedá dívat.