Archiv štítku: metal

Crippled Fingers – Mass of Terror

Crippled Fingers - Mass of Terror

Země: Česká republika
Žánr: hardcore metal
Datum vydání: 4.3.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Mass of Terror
02. Red Beast
03. Fight Goes On [feat. Martin Holly Hollandr]
04. Ignorance
05. Jump into the Fire [feat. Tomáš Hajíček]
06. Dead Man
07. Time to Break Your Face
08. Happy
09. Revenge [feat. Adam Phillips; bonus]
10. One [bonus]

Hrací doba: 31:11

Odkazy:
facebook / bandcamp / bandzone

K recenzi poskytl:
Crippled Fingers

Crippled Fingers se s tím na svém debutu „Mass of Terror“ nijak nemazlí, takže nemá smysl to oddalovat úvodními řečmi a místo toho na rovinu hlásím, že tohle album má koule. Čtveřice z České Lípy sice nevymyslela nic nového pod sluncem, ale v tomto případě to vlastně vůbec nevadí. A když pohlédnete o pár řádků níž na seznam kapel, k nimž mají pánové stylově blízko, tak pochopíte, že to snad ani nejde, protože pohybovat se v mantinelech metalického hardcoru, to znamená být téhle hudbě oddaný, srát na všechny trendy a místo toho drtit kosti. A Crippled Fingers se toho drží jak malý capart matčiny sukně.

Novinka „Mass of Terror“ je vůbec prvním albem této mladé sebranky, která dosud vydala singl „Bitter Pills“ v roce 2013, jejž následoval o rok později další singl „One“. Přestože jsou Crippled Fingers kapelou relativně mladou a čistě z pohledu studiových nahrávek nezkušenou, tak je patrné, že své vzory mají nastudované velmi dobře a na kvalitě „Mass of Terror“ je to znát. Co tím myslím? Představte si sice neoriginální mix hutného metalu a živelného hardcoru, ovšem podaný přesně tak, jak by tato směska měla znít. To znamená energicky, uvěřitelně a bez zbytečných příkras. Přesně tak, jak to dělají Pro-Pain, Hatebreed či Biohazard, což jsou kapely, z jejichž vlivu Crippled Fingers povstali.

Co tedy od „Mass of Terror“ očekávat? Záleží, jak moc je člověk v tomto hudebním stylu zběhlý. Abych pravdu řekl, tak mě, jakožto člověka, který už toho má naposloucháno opravdu hodně a na skupinách jako Agnostic Front, Madball či Pro-Pain jsem strávil několik let, nemá „Mass of Terror“ čím překvapit. Pro fanouška nového, jenž na Crippled Fingers narazí třeba i čistě náhodou, je tahle placka se slibnou porcí skočných kytarových riffů, chytlavých sborů a řevu zpěváka Tomáše, jenž nezní vůbec špatně a jde mu jak civilnější poloha, tak všemožné řevy. Vzato kolem a kolem je „Mass of Terror“ klasickým počinem, který bez větších problémů zapadne mezi všechny jemu podobné výtvory. A to i mezi ty zahraniční, protože ostrý zvuk je na české poměry hodně povedený a odér zahraniční party stvrzuje Tomáš, v jehož angličtině neslyším výraznější stopy po takové té české učené formě.

Co říci k „Mass of Terror“ samotnému… Rozhodně mu nechybí zápal. Od úvodních vteřin titulního fláku, jenž je jako direkt do ksichtu, Crippled Fingers nijak nepoleví a jedou si stále to svoje. Naštěstí na novince převládají písně, v nichž osvědčené postupy fungují na jedničku, a těch hluchých je naopak úplné minimum. Kdybych měl vybrat ty nejlepší položky desky, tak je to „Ignorance“, na níž se mi líbí valivá atmosféra druhé poloviny; „Time to Break Your Face“ se silovými sbory v lehce zapamatovatelném refrénu taky boduje a konečně do třetice „Jump into the Fire“, v níž se jako host představí Tomáš HajíčekBackfist. Tohle jsou písně, jež mě spolu s úvodní „Mass of Terror“ bavily nejvíc, ačkoli ani jedna z nich nemá v sobě schopnost udržet mě u desky na tak dlouhou dobu, abych ji zhruba po týdnu neměl potřebu odkládat.

Crippled Fingers - Mass of Terror

Když už jsem nakousl ty hosty, tak nesmím opomenout Adama Phillipse se z Pro-Pain, jenž se představil v bonusové „Revenge“, která je mezi oběma bonusy (druhým budiž již dříve vydaný singl „One“) tím silnějším. Nevím, jak se borcům podařilo zlanařit člena svých vzorů k hostovačce, ale výsledek se povedl. Phillips se svou kytarou dostal dost prostoru na to, aby na sebe dokázal upozornit, ale zase ne tolik, aby působil rušivě, protože kytarová sóla do této hudby zas tak moc nezapadají. No, a posledním hostem, jenž se na „Mass of Terror“ představil, je Martin „Holly“ Hollandr z řad Backfist, jenž přispěl melodickým vokálem (teda alespoň si myslím, že to byl on), který z „Fight Goes On“ činí nejotravnější položku celého alba, protože tento styl halekání mě v této hudbě opravdu nebaví.

Aby pravdu řekl, tak jsem toho zas tak moc od Crippled Fingers nečekal, nicméně musím uznat, že výsledek není vůbec špatný. Je to sice kopírka jako prase, ale to mi nevadí. Neříkám, že až si za půl roku budu chtít poslechnout nějakou energickou porci hardcoru, tak že sáhnu právě po Crippled Fingers a jejich debutu, ale zase by byla škoda borce odsuzovat jen z toho důvodu, že hrají to, co už někdo vymyslel. Zvlášť když je evidentní, že je to baví. Za mě v každém případě palec nahoru.


Bear Bone Company – Bear Bone Company

Bear Bone Company – Bear Bone Company
Země: Švédsko
Žánr: hard rock / metal
Datum vydání: 29.8.2015
Label: Sliptrick Records

Tracklist:
01. Fade
02. Kiss ‘n’ tell
03. Don’t Belong
04. Burkitt Lymphoma
05. Down in Flames
06. Bear Bone
07. Way Back Home
08. Drinkin’ Time
09. Hangin’
10. Fallin’ Down
11. Life’s About
12. Suicide

Hrací doba: 50:46

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Sliptrick Records

Švédská trojice Bear Bone Company byla založena v roce 2012 ve švédském Örebru a letos vydává své eponymní debutové album. Takhle jednoduše by se dala shrnout historie této nepříliš letité sebranky, jíž byste ovšem ten nízký věk a z toho plynoucí potencionální nezkušenost hádali jen velmi obtížně, protože jestli je na albu něco ke slyšení, tak je to (mimo jiné) pořádná dávka sebejistoty a zkušeností. Zároveň je to nahrávka, díky níž byste severský původ kapely poznali taktéž velmi stěží, protože „Bear Bone Company“ je od prvních momentů prezentováno jako nálož ostrého rock / metalu pro americké tvrďáky. Tedy alespoň tak na mě hudba těchto borců působí.

Oni sami Bear Bone Company se popisují jako kombinace hudby Pantery a Kiss s lehkým dotekem Black Label Society, Garyho Moorea a Foo Fighters. To je samo o sobě kombinace dosti rozmanitá, protože se od osmdesátkového rocku dostáváme k metalu a mainstreamovému hard rocku současnosti, takže se člověk může oprávněně obávat výsledku představující neforemný patvar všeho výše uvedeného. A to se naštěstí nekoná. Netvrdím, že „Bear Bone Company“ je albem, kterému se nedá vytknout vůbec nic, koneckonců k tomu se ještě dostanu, ale pokud budu mluvit jen čistě o hudebním směřování, tak pánové představují vcelku ujasněnou verzi motorkářského hard rocku s metalovými riffy. Zapomeňte však na stupidní buranství v podobě Five Finger Death Punch, protože Bear Bone Company jsou mnohem více zakořenění v rockově melodických postupech a jejich vzletně melodické refrény bez patosu jsou často skvělým vyvrcholením dané písně.

Příjemně mě překvapila schopnost Bear Bone Company napsat líbivou písničku, aniž by se muselo lovit ve vlnách toho nejtuctovějšího rockového moře, takže i když by se řada válů dala označit za vkusné hitovky (minimálně první čtyři kousky jsou skvělé), nebojte se přitepleného halekání. Zpěvák a kytarista B.K. zpívá zemitě přírodně neučesaným vokálem, jenž se neštítí ani vyšších poloh a právě jeho práce s vokálními linkami skladby často zvedá na vyšší úroveň, než na jakou by samy o sobě stačily. Ukázkou budiž hned úvodní rychlovka „Fade“, která je vcelku obyčejná halekačka v rychlejším tempu. Jasně, útočný riff a hlavní melodie nedají posluchači důvod k nudným myšlenkám, nicméně díky energickému vokálu se z ní stává jeden z top momentů první půle „Bear Bone Company“.

Na tomto místě bych si dovolil vytknout hlavní nedostatek, který jsem s albem po čas našich společných chvil měl. Jakkoli je ta hudba energická a upřímná, tak dříve nebo později se dostaví pocit, že je to stále totéž, přičemž v druhé polovině, tedy spíše v polovině seznamu skladeb, začne „Bear Bone Company“ na chvíli ztrácet dech a na našlapaný úvod, kde se střídá jedna hitovka za druhou, to nestačí. Za mě osobně by albu prospělo lehce zkrácení hrací doby, protože 50 minut je na takovouhle hudbu dost, a pokud kapela v rukávu nemá opravdu skvělý materiál, tak je i těch 12 písní na škodu a dokázal bych si představit, že zásah producenta zvenčí dotlačí kapelu na nějakých 35 až 40 minut, aby byl ten dopad nahrávky přímočařejší a pro posluchače stravitelnější.

Pokud budu hovořit o jednotlivých skladbách konkrétněji, tak můžu říct, že se mi zalíbily rychlejší vály „Fade“, titulní „Bear Bony Company“ a „Drinkin’ Time Again“. Špatná není ani závěrečná „Suicide“, ovšem na té mi příliš nevoní refrén. Jestliže jsem o úvodu mluvil jako o úseku desky, kde je přehitováno, tak vězte, že to nejlepší na albu přichází s dvojicí střednětempých pecek „Kiss ‘n’ Tell“ a „Don’t Belong“. Zatímco ta první zní jako zpomalená verze úvodní „Fade“ s tím rozdílem, že vkusně kombinuje tvrdý riff ze slok s našlapaným refrénem, tak „Don’t Belong“ je odpovědí na americký alternativní rock v podání Salivy, jíž mi Bear Bone Company taky občas připomenou.

Ve slabých věcech se nechci nějak přehnaně babrat, takže jen v rychlosti vypíchnu dvojici slabých kusů, které rozjetou atmosféru zabíjí utahaným tempem a nepříliš přesvědčivými nápady. Patří sem „Down in Flames“, na níž zaujme snad jen místy kvílivá kytara po vzoru Zakka Wyldea, a „Way Back Home“. Ta přináší na poměry zbytku desky poměrně neotřelý kytarový motiv, nicméně veškerá snaha je zabita v otřesném refrénu, jehož omílání natáhlo píseň až k pěti minutám hrací doby, což je moc.

Bear Bone Company

Přestože má „Bear Bone Company“ jako celek nějaké ty dílčí nedostatky, tak jsem byl vlastně příjemně překvapený úrovní sebejistoty, která z tvorby této tříčlenné sebranky srší. Dobrý zvuk, skvělé instrumentální výkony, z nichž vyčnívá kytarová práce, a hlavně kopa poctivých rockových vypalovaček. Určitě je můj úsudek ovlivněný tím, že tyhle zámořské hard rocky / metaly můžu, ale zase si o sobě myslím, že stupidní blábol ještě poznám a „Bear Bone Company“ mezi něj nepatří. Naopak se jedná o album s chytře a účelně vyznívajícími písněmi a minimálně jako hudba do baru a na pivní párty je to dobrá a poslouchatelná záležitost.


Ador Dorath, Postcards from Arkham, Stíny plamenů

Ador Dorath, Postcards from Arkham, Six Degrees of Separation
Datum: 5.12.2015
Místo: Praha, Modrá Vopice
Účinkující: Ador Dorath, Postcards from Arkham, Six Degrees of Separation, Stíny plamenů

V nedávné době po České republice proběhlo třívíkendové turné tří českých kapel Ador Dorath, Postcards from Arkham a Six Degrees of Separation. Na některých datech z celkových šesti však tato trojice nehrála sama, někdy je doplnily další kapely, jinde tyto tři vystoupily v rámci jiné akce (jmenovitě Carnival of Souls v Karviné nebo Waiting for the Winter v Brně). Na část šňůry se třeba přidala plzeňská smečka Stíny plamenů, což byl i případ posledního pražského koncertu, kam jsem se vydal i já…

Večer otevřeli Six Degrees of Separation, jejichž studiová tvorba mě obecně baví a živě se na ně vždycky rád mrknu. Jakožto první skupina hráli před nejskromnějším počtem přihlížejících, což byla možná trochu škoda, ale asi se nedá nic moc dělat, protože na někoho ta první pozice prostě vyjít musí. Nicméně i přesto Six Degrees of Separation předvedli vcelku sympatický set, který určitě neodflákli, a zejména kytarové duo CanniVlasa pařilo vcelku zodpovědně. Doctorovi to taky zpívalo výborně, takže i když živě Six Degrees of Separation vždycky malinko ztrácejí ze svého výlučného zvuku (fakt – tahle kapela prostě má vlastní ksicht), nebylo důvodu k nespokojenosti. Co si budeme povídat, věci jako „Lucius“, „Tekno-Prophet“ nebo „Guilt Is a Vector of Time“ jsou jednoduše výborné a takovými člověk nikdy nepohrdne.

Jako druzí přišli na řadu Ador Dorath, jejichž desky mám také hodně rád a obzvláště ta debutová je excelentní i po té spoustě let. Živě mě však tahle smečka nikdy nedokázala složit a vždycky to byl takový koncert na pohodu, ale nic zvláštního. Koncert v Praze však nabídl jedno hodně příjemné překvapení, o němž jsem do poslední chvíle netušil, protože různé Facebooky a tyhle kraviny nesleduju – na poslední dvě zastávky turné z Francie přiletěla původní zpěvačka Lenka Machová, s níž Ador Dorath letos v létě vystupovali i na letních festivalech. V takové konstelaci je trochu škoda, že nepadlo ještě víc věcí z „Adon Nin Edeleth Ador Dorath“, ačkoliv taková „Hail to Majesty“ anebo třeba „Mountain“ z druhého alba „Symbols“ mě rozhodně potěšily.

Na druhou stranu, pořád to nebyla vyložená šleha a stejně jako už tolikrát v minulosti, i nyní to byl prostě „jen“ pohodový koncert, ale nic kulervoucího. Nevím, Ador Dorath asi budou navždycky kapelou, která mě baví víc studiově než živě (což ale zase nejsou zdaleka sami). Ani neumím říct, co je na tom špatně, protože jsou to všichni výborní instrumentalisté a zpěvák Ivoš je navrch ještě správný showman, ale do té síly studiovek mi tam prostě něco chybí. Navíc trochu zamrzelo, že když už Ador Dorath dělají klubový koncert se svojí původní zpěvačkou, což se, hádám, asi nebude dít nějak často, tak Lenka nebyla většinu setu vůbec, ale fakt vůbec slyšet. Nicméně, nechci vypadat, že to nějak dissuju, protože pořád šlo o pohodové vystoupení a nemůžu tvrdit, že bych se u toho nudil.

Popravdě řečeno, v tuhle chvíli už vlastně hrálo všechno, kvůli čemu jsem dorazil, jelikož Postcards from Arkham mě moc nezajímali a informace, že budou hrát i Stíny plamenů, mě nějakým způsobem minula (nevím, jak se mi to povedlo, ale fakt – i to se prostě stává), a klidně můžu říct, že kdyby tam ty Stíny jako poslední kapela nebyly, tak bych se po Ador Dorath sebral a šel domů. Nicméně to tak nebylo, takže jsem tam přece jenom zůstal jak na poslední Stíny plamenů, tak i (když už jsem tam byl) na třetí Postcards from Arkham. Než ale došlo na Frodysovu post-rockovou partičku, nadešel čas na vyhlašování tomboly, v níž se mezi cenami objevila nějaká cédečka, oblečení, jeden vinyl, dvě flašky chlastu i vstupenky na příští ročník Metalgate Czech Death Festu. Já osobně jsem však vyhrál akorát tak hovno, takže zpátky na muziku…

Když se Postcards from Arkham vynořili, úplně na tom začátku, tak mě docela zaujali a jejich debut „Oceanize“ mě prvních pár poslechů docela bavil. Nicméně, to zaujetí opadlo strašně rychle (skutečně jen jednotky poslechů) a od té doby mě to začalo brutálně nudit, protože – fakt si to řekněme upřímně – to prostě není nic jiného než úplně generický post-rock, navíc mi přijde, že strašně a zbytečně přeceňovaný. Možná to má trochu atraktivnější tématiku než další žánrové spolky, ale ta mi k tomu zase moc nesedí. No, nebudu to natahovat – s tímhle úvodem vás asi nepřekvapí, že mě Postcards from Arkham vůbec nebavili. Samotná kapela se sice na pódiu snažila a svoje posluchače, jimž se to líbilo, to evidentně mělo, ale já se spíš nudil, protože ty zvonivé post-rockové kytárečky mi přijdou víc homosexuální než atmosférické.

Stíny plamenů, které mají čerstvě na kontě novou desku „Šum v pološerech“, naštěstí náladu spravily. Ačkoliv zrovna tahle skupina mi ze všech Morbivodových projektů přirostla k srdci asi nejméně, tak živě je to vždycky sranda, což platilo i tentokrát. Nechyběly samozřejmě gumáky, painty, ultrazlé grimasy do publika a řada kanalizačních vypalovaček, jichž mají Stíny plamenů na kontě už dost. Objevila se i ukázka „Flexibilní stoka“ ze zmiňované novinky, ale došlo samozřejmě i na dostatek prověřených kusů včetně regulérně hitového „Morbivodního potrubí“. Co ale bylo hlavní – vystoupení Stínů plamenů mělo spád a tah na bránu a zejména po ospalých Postcards from Arkham to vyniklo dvojnásob. Nejzábavnější set večera.

Pražská zastávka Dreamscapes Tour byla taková… no, pohodová – nic víc v tom nebylo. Šlo o fajnový večer se vcelku solidními vystoupeními, u nichž jsem se až na jednu výjimku nenudil, ale nebylo to nic výjimečného. Obecně vzato šlo prostě jen o jeden koncert z mnoha a nějaké kecy o nezapomenutelné noci nebo životním zážitku na místě fakt nejsou. Na druhou stranu, ztráta času to taky nebyla a za docela rozumné vstupné (150 kaček) – proč ne…


Mortal Cabinet, Wolf Trap

Mortal Cabinet
Datum: 28.11.2015
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Mortal Cabinet, Wolf Trap

Dnešní report už nebudu zdržovat nějakou sáhodlouhou omáčkou, protože to jsem si odbyl již ve spřízněné recenzi, jež vyšla pár hodin před tímhle. Pokud by se fakt ještě náhodou nějaký člověk, který neví, co jsou Mortal Cabinet zač, tak jednak gratuluji k tomu, že jste po x měsících vylezli z jeskyně, druhak vás odkážu právě na zmiňovanou recenzi

Pojďme tedy rovnou na věc. Jako předkapelu svého prvního vystoupení vůbec si tenhle hvězdný projekt vybral ostravské Wolf Trap, což pro mě do té doby bylo v podstatě neznámé jméno. Věděl jsem pouze to, že se jedná o projekt Edgara Schwarze ze Schwarzprior, jejichž debutovou desku „IDDQD“ neskutečně žeru. Tím pádem jsem byl samozřejmě zvědavý, co tenhle plešatý frajer, jenž si libuje v dekadentním kníru, předvede se svou druhou kapelou, zvlášť když v ní navíc na bicí hraje ShustaBBYB.

Wolf Trap hráli v tříčlenné sestavě zpěv, kytara (tu měl na starosti právě Edgar) a bicí. Formace předvedla jakýsi stoner rock, místy možná trochu noise rock, ale abych to řekl na rovinu, bylo to fakt strašné. Už během prvního songu mi bylo jasné, že tohle spíš protrpím, protože při vší úctě (kterou k Edgarovi fakt mám, protože Schwarzprior je prostě šleha jako svině!), tohle bylo příšerné. Nasazení instrumentální sekci (obzvláště bubeník jel jako drak) rozhodně nelze upírat, ale hudebně mě to naprosto brutálně nebavilo. Bohužel, tohle nebylo to nejhorší, protože ještě mnohem víc mě srala zpěvačka, na niž se sice dalo koukat, ale to bylo tak všechno, protože mi připadala strašně afektována, zbytečně to přehrávala a navíc ani ten její zpěv se mi nelíbil. Byl to takový jakoby lolitkovský pisklavý hlásek, skoro spíš mňoukání (a že v jednu chvíli se mi fakt zdálo, že tam vážně zpívá „mňau“ – a jak jsem posléze zjistil, nebyl jsem sám). Tohle mě jednoduše těžce neoslovilo, a když to Wolf Trap zabalili po pouhých dvaceti minutách, vůbec mi to nevadilo, protože jsem se stejně akorát chystal se otočit a zdrhnout lejt na bar.

Inu, pokračujme hlavním chodem, jímž samozřejmě byli Samir Hauser, František Štorm a Řezník a.k.a. Mortal Cabinet, kteří si k sobě pro živé vystoupení přibrali druhého kytaristu (opět Edgar Schwarz), bubeníka a také týpka speciálně na živou projekci. Vzhledem k tomu, že mě debutová deska „Necrotica“ na zadek úplně neposadila, tak se pro mě hlavním tahákem koncertu vedle divadélka stala možnost vidět Štorma po více jak dvaceti letech hrát živě. K tomu jsem navíc doufal, že v koncertním podání by to snad mohlo být zábavnější – a naštěstí bylo.

Rozdíl oproti albu byl jasný hned na první poslech – elektronika trochu ustoupila do pozadí a vyznívalo to mnohem víc kytarově, jednoduše to byl víc metal. Nicméně, tím hlavním stále zůstaly tři hlavní protagonisté se svými vokály, přičemž všichni tři si to dávali skutečně parádně. Štorm sice možná víc jak dvě dekády živě nehrál, ale byl naprosto suverénní, jak s kytarou, tak i vokálně, protože tu pilu v tom hrdle pořád má. Samir je živě neskutečný ďábel, což opětovně potvrdil, a evidentně k tomu ani nepotřebuje mít za zády jen Vanessu. Řezník pak živě taky umí a i díky neúnavnému koncertování se Sodomou Gomorou je na pódiu jako doma.

Jen mi trochu přišlo, že na skutečné legendy, vedle nichž ten večer stál, Řezníkovi přece jen něco ještě schází. Oba jeho kolegové mají styl – Štorm je okultní důchodce (to není myšleno nijak pejorativně!) a Hauser je slizký pornobaron s démonickým pohledem (to taky není myšleno nijak pejorativně!) a z obou srší monstrózní charisma, což Řezníkovi trochu chybí (byť je pravda, že do jisté míry mu v tom možná brání i maska). Ale to je jen takové rýpnutí na okraj, protože jinak i jeho výkonu toho moc vytýkat nelze, naopak musím říct, že na koncertě jeho rapové výjezdy působily mnohem svěžejším dojmem než ve studiové podobě.

Setlist Mortal Cabinet:
01. Crowley
02. Cirkus mrtvých
03. Boží stáda
04. Nenávidím svůj job
05. Menší zlo
06. Televangelista
07. Pojď a ignoruj to
08. Baterie kurev
09. Láska a hniloba
10. Hlavonožec
[křest desky]
11. Černý myslivec
– – – – –
12. Orgie iluminátů

To, co se na koncertě hrálo, bylo myslím jasné a už předem dané, takže Mortal Cabinet vcelku očekávaně přehráli kompletní „Necroticu“, pouze proházeli pořadí skladeb, takže například úvod obstaral „Crowley“ namísto „Cirkusu mrtvých“, jenž přišel druhý. Stejnou pozici jako na nahrávce měly pouze „Orgie iluminátů“ jakožto finální přídavková položka. Podrobnosti o pořadí se nacházejí v boxu na straně.

Mám-li mluvit za sebe, pak největší koule živě měly kousky „Nenávidím svůj job“ a „Pojď a ignoruj to“. Naopak ty trochu pomalejší věci („Láska a hniloba“ a „Hlavonožec“), jež na desce patří k tomu lepšímu, v rámci vystoupení nijak zvlášť nevyčnívaly. Jako celek jsem se ovšem na koncertě fakt bavil – mnohem víc než při poslechu samotného alba. Například ani takový „Černý myslivec“, jenž mě ve studiové podobě vůbec nebaví, byl tady úplně v pohodě.

Akorát musím říct, že jsem od toho možná čekal ještě trochu větší divadlo. Výzdobu kromě dvou plachet s motivy „Necroticy“ obstaraly tři rakve a lebka na zadní stěně, na něž byla promítána zmiňovaná projekce. Jenže upřímně řečeno, ty promítané obrazy na tomhle pozadí v podstatě vůbec nebyly vidět a vlastně ani nevím, zdali šlo o nějaké konkrétní výjevy, anebo to bylo jen nějaké abstraktní cosi. A po chvíli jsem se přestal pokoušet to zjistit a spíše jsem si užíval Štormovo hoblování na kytaru.

Stran toho divadélka vlastně proběhly jen dvě pamětihodné scénky (když vynechám vcelku drobnosti jako hořící kniha nebo přítomnost loutky). Během „Menšího zla“ na pódium napochodoval liliputánský Hitler (jehož Řezník nazval Mini Adolfem) a párkrát si tu zahajloval. Druhou a ještě o kousek zábavnější pak byl samotný proklamovaný křest „Necroticy“, o nějž se postaral výtvarník Franta Skála. Ten to pojal skutečně svojsky – nastoupil ve formálním obleku a po obřadním vyjmutí vinylu z obalu ono LP poblil, poté jej obdobně rituálně předal Štormovi (ten jej poslal Řezníkovi, od něhož už asfalt i se všemi zvratky letěl do publika), dekadentně si kapesníkem otřel ústa a prohlásil, že je rád, že už je to venku.

Kdybych to tedy měl shrnout, pak ano, byla to sranda. I když vlastní album nedopadlo úplně kulervoucně, živě to bylo zábavné a nenudil jsem se u toho. Když to tedy vezmu kolem a kolem, tak po téhle zkušenosti bych se nijak nebránil tomu si na Mortal Cabinet zajít i znovu, a to i s vědomím, že příště to asi bude bez blití na vinyl.


Mortal Cabinet – Necrotica

Mortal Cabinet - Necrotica
Země: Česká republika
Žánr: EBM / metal / rap
Datum vydání: 13.10.2015
Label: ZNK

Tracklist:
01. Cirkus mrtvých
02. Crowley
03. Menší zlo
04. Baterie kurev
05. Hlavonožec
06. Nenávidím svůj job
07. Černý myslivec
08. Láska a hniloba
09. Boží stáda
10. Televangelista
11. Pojď a ignoruj to
12. Orgie iluminátů

Hrací doba: 51:15

Odkazy:
facebook

První pohled (H.):

Asi jen těžko lze povídání o formaci jako Mortal Cabinet začít něčím jiným než sestavou – ostatně, i sama kapela ta jména, která se zde angažují, všude cpala horem dolem. Ačkoliv hádám, že jste o tomhle projektu už všichni slyšeli a máte ponětí, oč se jedná, z formálních důvodů zaznít musí, že Mortal Cabinet je spojením tří undergroundových žánrů, z nichž každý je zosobňován jednou jeho významnou osobností. EBM je reprezentováno Samirem HauseremVanessy, black metal zastupuje František ŠtormMaster’s Hammer a explicitní formou hip-hopu (též zvanou horrorcore, ale mně se tenhle termín nikdy moc nelíbil) zase přispěl Řezník známý díky sólové tvorbě a ze skupiny Sodoma Gomora.

Více než žánrově se mně osobně tohle spojení zdá zajímavé právě díky těm osobnostem. Všechny jmenované styly jsou si totiž podle mě ve svém jádru – názorově, vizuální stylizací i atmosférou – relativně blízké. Nicméně ta jména… to už pomalu ani není all-stars kapela, ale na české poměry rovnou dream team. V průběhu posledních měsíců jsem četl spoustu názorů, že Mortal Cabinet nebude fungovat… že tenhle nebo tamten nebude s dalšími dvěma fungovat, ale já jsem tuhle skepsi nesdílel – naopak, já jsem se na „Necrotica“ (jak se výsledná debutová deska jmenuje) vážně těšil. Master’s Hammer patří mezi mé srdeční záležitosti, Vanessu mám rovněž strašně rád a Řezníkova tvorba mě taktéž dost baví – a od takového spojení jsem čekal fakt hodně. Jenže jak už to tak bývá, jen výjimečně jsou tak vysoká očekávání vážně naplněna a tohle a výjimkou není…

Na Mortal Cabinet mě už předem bavila jedna věc. Ačkoliv měli všichni okolo plnou tlamu keců, jak je to spojení různých žánrů atd., tak v tom, jak kdo ke kapele přistupoval, se ukázalo, že jsou ty jednotlivé scény přece jen rozdělené a pro každého tu hlavní hvězdu Mortal Cabinet představuje někdo jiný ze tří přítomných muzikantů. Zatímco na metalových webech to bylo prezentováno jako Štormův projekt, kde dále hraje nějaký Hauser a Řezník, na stránce o gotické a industriální muzice to byla Samirova kapela, kde hraje Štorm a Řezník, a nakonec na hip-hopovém webu to byla zase Řezníkova kapela, na níž se podílejí Hauser a Štorm. Nejblíže k pravdě má ovšem ta druhá možnost, protože je to právě frontman největší domácí EBM veličiny, kdo Mortal Cabinet rozhýbal. A možná jsem trochu paranoidní, ale „Necrotica“ podle toho ve výsledku také zní…

Především se mi prostě zdá, že to propojení EBM, black metalu a horrorcoru není tak žhavé. Když to totiž řeknu hodně vulgárně, tak Mortal Cabinet znějí spíš jako trochu variabilnější EBM s kytarou, do něhož sem tam kdosi něco zarapuje. Trochu mě mrzí, že se na „Necrotice“ docela ztrácí hlavně Štorm… nemyslím tím třeba v mixu, ale přímo v samotném materiálu. Zvlášť když zavedeme zidealizované rovnice, že (v rámci Mortal CabinetHauser = elektronika, Štorm = black metal, Řezník = hip-hop, tak tím spíš je to cítit, že hlavní postavou nahrávky je skutečně nejznámější český šňupač „bílého prášku“ z bible v přímých přenosech veřejnoprávních televizí.

Co si budeme povídat, třeba takový hip-hop (oukej, horrorcore, jestli chcete a jestli se vám to líbí víc) tam po hudební stránce slyšet není v podstatě vůbec, ale když se objeví Řezník a začne rapovat, tak se dá říct, že alespoň nějakým způsobem vyčnívá a jeho odlišnost je vážně cítit. Někdy to není ku prospěchu věci (třeba v „Baterii kurev“ jeho vstup působí jak pěst na oko; v „Nenávidím svůj job“ také patří k slabším momentům písničky), ale jindy mě naopak baví jako třeba v „Černém myslivcovi“ (jeho první sloka je vlastně jediné, co na tomhle tracku stojí za pozornost) nebo v „Lásce a hnilobě“, kde má fakt zábavný text.

Nicméně co se Franty Štorma týká… jeho kytara tam už slyšet je a z mnohých pasáží je vážně cítit cosi jako duch Master’s Hammer („Láska a hniloba“, některé pasáže „Baterie kurev“), což je logické, protože tenhle člověk má přece jenom dost specifický rukopis, ale obecně vzato je jeho kytara na „Necrotice“ taková příliš jednoduchá, skoro až plytká. Většinu doby totiž funguje spíš jen jako podmaz pro elektroniku a nějaké skutečně pamětihodné linky prostě nenabídne. Hlavní díl nápadů a těch nejlepších motivů tedy na svých bedrech vážně nese elektronika.

Mortal Cabinet

Nicméně – tahle jakási nevyrovnanost bylo jen takové postesknutí, protože „Necrotica“ má i výraznější neduhy a právě ty jsou tím stěžejním důvodem, proč mě to album nepoložilo na prdel. A za ten úplně největší považuji to, že ty songy prostě nemají nějakou velkou sílu. Spousta konkrétních motivů je hodně příjemných, ale jako celek tu není žádný vál, o němž bych mohl naprosto bez výhrad říct, že je to šleha a že všechno maká na sto procent. Je sice pozitivní, že jednotlivé skladby mezi sebou nesplývají a jsou od sebe rozeznatelné, ale v žádné z nich necítím něco, co by mě skutečně porazilo.

Kdybych musel jmenovat, pak ano, pár slušných věcí bych dokázal najít. V pohodě jsou tracky jako „Crowley“, „Menší zlo“, „Boží stáda“, poměrně zajímavé jsou „Orgie iluminátů“ a i pomalejší věci „Láska a hniloba“ a „Hlavonožec“ se dají. Ale jak jsem řekl, v žádném případě to není bez výhrad a žádný z nich není skutečná pecka. A naproti tomu jsou tu i songy, které… no, řekněme si to na rovinu, nemá smysl to balit do eufemismů jen proto, kdo to hraje – některé songy jsou prostě odrhovačky jako svině a právě ty mě na albu dráždí nejvíce. Jmenovitě se to týká především „Baterie kurev“ a „Černého myslivce“, přičemž obzvláště druhý jmenovaný kus je fakt hodně nepovedený.

A kromě téhle řekněme nečekaně nesilné skladatelské formy mě „Necrotica“ trochu zklamala ještě v jedné věci. Po tom všem, jak byl projekt Mortal Cabinet prezentován, a i podle zúčastněných osobností mi to prostě přijde moc krotké. Čekal jsem, že to bude větší divočina, ale při vší úctě – ona je to po hudební i zvukové stránce vlastně taková docela pohoda. „Chceme rozvracet, ničit, děsit a přivádět lidská zvířata v úžas,“ prohlásil Hauser… ale sorry, u mě nesplněno, podle mě je ten výsledek ještě docela hodný.

Nechci zase tvrdit, že je „Necrotica“ sračka, to zase není. Je pravda, že Mortal Cabinet přece jen udělali rozruch a mluvilo se o nich všude napříč několika undergroundovými scénami (a to se povede málokomu… jestli vůbec někomu). Budou lidi, co tu muziku budou vynášet do nebes za každou cenu, ať už proto, že se jim to tak fakt líbí, anebo kvůli těm jménům, stejně jako budou lidi, kteří to budou dissovat na každém kroku, ať už proto, že se jim to tak fakt nelíbí, anebo jen proto, aby si připadali víc intelektuálně, když se proti něčemu vymezí. Já nechci ani jedno, jelikož mi to nepřijde tak bombastické, aby se to muselo adorovat, ale ani tak špatné, aby se to muselo odsuzovat. Pokud bych si ovšem musel vybrat, tak blíže mám rozhodně k tomu druhému táboru. „Necrotica“ je poslouchatelná, ale nic navíc.

Mortal Cabinet - Necrotica

Řeknu to upřímně – kdybych to slyšel předem, tak bych si v rámci crowdfundingu (a že to bylo poprvé v životě, kdy jsem někomu takhle přispěl, protože mi tyhle kampaně nejsou vnitřně sympatické) rozhodně nekoupil CD, LP i vstup na křest. Na první poslech se „Necrotica“ možná tvářila zajímavě, avšak čím déle to album poslouchám, tím víc si říkám, že víckrát už to vlastně slyšet nepotřebuju a nechci. Jak jsem řekl, tvorbu všech tří muzikantů mám rád, ale jejich domovské formace jsou ve všech případech o řád výše. Úplně na rovinu – vyslovená píčovina to sice není, ale i tak je to prozatím asi nejžhavější kandidát na zklamání roku, protože očekávání byla mnohem výš.


Druhý pohled (nK_!):

Na „Necroticu“ hvězdného Mortal Cabinetu jsem se těšil. Ne, že bych měl tvorbu jednotlivých zúčastněných interpretů (kromě Řezníka) jakkoliv naposlouchanou nebo ve velké oblibě. Spíše mě zajímalo, jak může kolaborace takových rozdílných stylů jako horrorcore, black metal a EBM dopadnout.

A popravdě řečeno, docela se při poslechu „Necroticy“ bavím. Nejvíce ujíždím na textech, které sice nejsou tak explicitní a zlé, jak asi hodně lidí čekalo, ale to mi vůbec nevadí. Bohatě mi stačí, že jsou chytře napsané a ještě lépe reprodukované. Některé pasáže mi připomínají starou tvorbu Törr a tam jsem ve svém živlu.

Hudebně už „Necrotica“ není taková sláva, i když pořád to mohlo být o mnoho horší. Jednoduché kytarové linky a melodie pominu, v rámci kolaborace fungují i tak dost dobře. Nevadí mi ani prvoplánově podmanivá kytara v „Černý myslivec“, naopak – jde o jednu z písní, jež mě baví nejvíce.

Velký problém ale vidím v jakési roztříštěnosti a nevyrovnanosti jednotlivých skladeb. Ty často hodně kolísají v tempu a vyznění podle toho, který z hudebníků zrovna třímá v pařátech mikrofon. Jinak ale proti „Necrotice“ vůbec nic nemám, a protože jsem neočekával zázraky, jsem více než spokojen. Nejlepší skladby: „Nenávidím svůj job“, „Černý myslivec“, „Láska a hniloba“ a „Televangelista“.


Prophecy Fest 2015

Prophecy Fest
Datum: 19.9.2015
Místo: Balve, Balver Höhle (Německo)
Účinkující: Amber Asylum, Camerata Mediolanense, Crone, Darkher, Empyrium, Lifelover, Tenhi, Vemod

Upřímně řečeno, na festivaly jsem poněkud vybíravá děvka. Nejde jen o to, že atmosféra klubu je mnohdy nenahraditelná a většina repertoáru na mém disku se hodí spíš do komorních prostor, jako spíš o to, že jen máloco mě přesvědčí k tomu, abych kdoví kde strávil několik dní s davem neznámých lidí a navrch nechal bankovní konto dobrovolně vykrvácet. Nicméně když se sejde unikátní místo konání, skvělý line-up a navrch dobrá společnost, v zásadě není co řešit. A to byl přesně i případ Prophecy Festu, který se v září odehrál v německém Balve.

Považte sami, už jste někdy byli na festivalu situovaném do prostor jeskyně? Potažmo na festivalu v jeskyni, během nějž mají vystoupit takové veličiny jako Lifelover či Empyrium? Nu, já určitě ne, proto jsem s rezervací a následnou koupí vstupenky neváhal ani minutu, protože něco tak unikátního se zkrátka vidí málokdy. Prophecy Fest totiž sliboval vše výše uvedené, areál Balver Höhle vypadal od pohledu luxusně a pořadatelé navrch vypustili do oběhu jen relativně omezený počet vstupenek, který se zastavil někde kolem čísla 1500.

Jediné, co mě odrazovalo, byla cesta tam a zase zpátky, nicméně s dobrou společností v podobě kolegy Ježury a šoféra Tomáše cesta plynula rychle (dobře, zčásti i díky plynu stlačenému až k podlaze) a my nechávali pole větrníků daleko za sebou. Zastávka v Kasselu, respektive návštěva tamního paláce a parku Wilhelmshöhe se nesla v duchu toho nejkýčovatějšího kýče z konce 18. století, jemuž chyběl snad už jen wagnerovský patos. Výhled na heroický výjev homosexuálního Herkula tak zachránila ochutnávka piva. Nebylo by to samo sebou, abychom se netrefili do vhodného období k návštěvě, proto byla vodní kaskáda vedoucí od památníku pro jistotu uzavřena a vypuštěna. Nijak zvlášť se nevyšvihla ani turecká divize hoteliérů, neb pověřená osoba očividně zcela zapomněla na takovou drobnost, jako je rezervace pokoje, a po několika obstrukcích a jednom přesunu na nové místo nocování jsme dostali ubytování v cimře, která víc než hotel připomínala pokoj pro hosty, případně laciný bordel.

Strasti a slasti cesty do Balve vynahradil přesně načasovaný příjezd, neb všechny odbavovací činnosti byly stihnuty téměř přesně na chlup, a já, s krásně zpracovaným průvodcem festivalu v tvrdé vazbě v rukou, mohl jít nakouknout do jeskyně na Crone, kteří tou dobou za sebou měli zhruba jednu, dvě odehrané písně. Boční projekt kapel Secrets of the Moon a Embedded nezněl věru zle, tím spíš, že šlo o první koncert vůbec, nicméně Philippův (aka sG) čistý vokál mi do těžko identifikovatelné směsky rocku a (black?) metalu příliš nesedl. Jako celek mě ale Crone rozhodně zabavili a neurazili.

S koncem setu Crone přišlo na řadu ono jméno, kvůli kterému jsem přijel. Depresivně sebevražední Lifelover se po několika letech od smrti kytaristy, vokalisty a skladatelského mozku B. probrali z letargie a k příležitosti deseti let existence se, nejspíš na posledy, vydali na koncertní podia. Podle očekávání rozjeli svůj black’n’roll ve vražedném tempu a tancovačky mohly začít. Tedy, začaly by, kdyby většina publika maximálně nekývala hlavou do rytmu, pročež jsem si uprostřed davu přišel trochu nepatřičně. Lifelover na počest zesnulého B. projeli křížem krážem celou diskografii od nejtemnějších hlubin až po poslední „Sjukdom“, přičemž nevynechali snad žádný z mých oblíbených válů. Škoda jen, že po nějakých 40 minutách se na pódium dostavil mně neznámý příslušník národa německého a za hudebního doprovodu se jal recitovat a střihl si s kapelou jednu, dvě písně. Bylo to dlouhé, nezáživné a kompletně to rozdrolilo intenzivní první část. ( ) se sice za mikrofon ještě vrátil, aby dovedl set Lifelover do úspěšného konce, ale zkrátka už to ztratilo říz.

Přiznám se, že s Lifelover skončila část programu, již jsem chtěl stůj co stůj vidět, a začala část, která závisela čistě na mé zvědavosti. Ta zpočátku obnášela především otázku, co se skrývá pod jménem Amber Asylum. Světla na pódiu odhalila čtveřici žen, povětšinou za smyčcovými nástroji. Stylizace byla očividně načichlá pohanstvím, Wiccou a důrazem na ženství, což je obvykle kombinace, od níž dávám ruce pryč. Hudebně to zpočátku nebylo špatné, nicméně nesmírně repetetivní, uspávací a ve výsledku nudné, pročež jsem se raději věnoval průzkumu zbylých prostor jeskyně. Balver Höhle se pyšní opravdu impozantní prostorou, přičemž pódium zabíralo největší část u vchodu. Poněkud mě překvapilo, jak moc je zkulturněná, vydlážděnou podlahu jsem rozhodně nečekal. Potěšilo mě ale, že se v některých místech lze pohodlně vyškrabat na stěnu, odkud je dobře vidět i slyšet, čehož jsem později několikrát využil. Zhruba uprostřed se jeskyně větvila do dvou částí – v pokračování hlavní lodi byl k nalezení výčep a galerie, v boční větvi pak rozsáhlý stánek s merchandisem, který jsem vzal z dlouhé chvíle útokem – a vzhledem k velmi příznivým cenám jsem neodešel s prázdnou.

Poněkud skeptický jsem byl i k dalšímu jménu programu. Camerata Mediolanese pro mě byli velkou neznámou a po předchozí zkušenosti jsem neměl příliš mnoho motivace zůstávat u pódia, nicméně vyplatilo se. Milánská kapela se blýskla neoklasickou, silně rytmickou hudbou a dal bych boty za to, že jsem z jejich vystoupení občas cítil silný zával martialu. Co však jejich set učinilo opravdu mocným, byl třicetihlavý sbor L’altro coro, který mě svým výkonem zamáčkl do země. Tohle prostě nemělo chybu a mně nezbylo než stát, nedudat, nechat se unášet a ve vhodných chvílích hlasitě aplaudovat. Bravo! Zato následující Darkher jsme svorně zatáhli všichni tři s tím, že to beztak bude něco jako neofolková verze Myrkur, takže jsme šli objevovat i jiné krásy Balve než jen kulturní jeskyni. Že to skončilo pivem, snad netřeba dále rozvádět.

Pro část naší výpravy však měl vrchol Prophecy Festu teprve přijít. Nicméně onen vrchol na sebe nechal pěkně dlouho čekat, neboť Empyrium nabrali víc než půlhodinové zpoždění. Dlouhé čekání (které jsem díky rabování místního Lidlu strávil poněkud příjemněji než jen postáváním pod pódiem) však vynahradili skvostným vystoupením. Sic tvorbu téhle neofolkové veličiny nijak podrobně neznám, nezbývá než smeknout, neboť duo SchwadorfHelm doplněné o početnou suitu mě naprosto uchvátilo. Podmanivé, melancholické, krásné. Nevím, co víc napsat, protože Empyrium víc než o skutečnostech byli o pocitech, představách a snech. Sympatické bylo i vydání kratičkého EP „The Mill“ o dvou skladbách, jež bylo k prodeji jen v rámci festivalu. Něco podobného platilo i pro finské Tenhi. Bohužel, včetně dalšího zpoždění. Jejich set byl ve všech ohledech ještě o něco dál než Empyrium – jemnější, melancholičtější, mnohem dál v říši snů. Akustická hudba však byla z vyvýšeného místa slyšet opravdu slabě, oproti štěbetajícímu davu. Nezbylo, než ze skalní stěny slézt do publika, abych si z jejich setu alespoň něco odnesl.

Největším překvapením večera byl rozhodně okamžik, kdy Tenhi dohráli a na pódiu se zjevili Eviga a InveDornenreich a lačnému publiku nadělili dvě, tři písně z posledního alba „Freiheit“. Drobná vložka se postarala o skvělé oživení a potěšila fanoušky kapely, kterých na Prophecy Festu podle všeho nebylo málo. Festival uzavřeli Vemod, a byť jsem byl na set Norů již notně polomrtvý, vydržel jsem – a jako už toho dne po několikáté, nelitoval jsem. Repetetivní, hypnotická nálož black metalu podpořená kosmickou projekcí mě smetla. Jak mě domácí poslech příliš nezaujal, v Balver Höhle všechno klaplo a síla riffů mě unesla mimo realitu. Chvílemi jsem nevěděl, jestli se mi chce víc spát, nebo v extatických stavech házet hlavou, jak silné to bylo. Takhle nějak si představuji závěr festivalu – vyždímat ze sebe zbytky sil, tak tak se dobelhat do stanu, praštit s sebou a usnout. Jedním slovem, luxusní.

Prophecy Fest na mě udělal velmi dobrý dojem. Popravdě jsem od line-upu nečekal zázraky, ostatně jel jsem především za Lifelover, neb mám takový dojem, že tuhle smečku již živě pod tímhle názvem nejspíš nikdy neuvidím. Jsem náramně zvědavý, s čím se Prophecy vytasí na příští rok, protože na ten letošní byly údajně v jednání i takové veličiny, jako jsou třebas A Forest of Stars, nicméně i kdybych našel v soupisce jen jedno zásadní jméno a zbytek byl neznámý, nejspíše pojedu, protože jak se ukázalo, v prostoře Balver Höhle mnohdy vše vyzní zásadně jinak, než je tomu při domácím poslechu, a mnozí sami upraví pro toto speciální místo setlist tak, aby do sebe vše perfektně zapadlo. Na první rok, kdy je řada prvků jakékoliv akce většinou ve fázi nástřelu a testování, tedy můžu pět leda chválu, ačkoliv se ne všechno podařilo vychytat k naprosté dokonalosti. I tak – kdo nejel, může jen hořce litovat.


Pavel Křiklan – Brutal Assault: 20 let (1996 – 2015)

Pavel Křiklan - Brutal Assault: 20 let (1996 – 2015)
Země: Česká republika
Žánr: encyklopedie

Vydavatel: Brutal Assault Agency
Rok vydání: 2015
Počet stran: 442
Jazyk: česky / anglicky

Festival Brutal Assault svým letošním 20. ročníkem dovršil… inu, 20 let svého života, což dá rozum, když to byl 20. ročník. To už je na hudební akci vcelku solidní věk, jehož určitě nedosahují všichni návštěvníci, kteří se na akci v posledních letech vypravují. Zároveň je to věk, při němž už asi je na místě trochu zabilancovat, což pořadatelé pojali trochu neskromně – v tom dobrém slova smyslu.

Úkol zmapovat celých těch 20 ročníků (i když – technicky vzato vlastně jen 19, protože v průběhu toho 20. počin vyšel) dostala kniha, jejímž autorem je Pavel Křiklan. A vzhledem k tomu, že taková retrospektiva by asi měla být reprezentativní, nejedná se o žádný ošizený sešítek, ale velkou, těžkou a tlustou bichli v pevné vazbě, vše na kvalitním papíře. Co si budeme povídat – čistě na pohled svazek vypadá opravdu krásně, což je samozřejmě super. Hezké je to pak i uvnitř, jelikož také po grafické stránce je to paráda. Na druhou stranu, daní za luxusní formu je samozřejmě ne úplně lidová cena, baťovských 799 Kč. Nicméně, z mého pohledu je tohle řešení lepší, protože něco takového festival přece jenom nevydává každý den, takže když už, ať je to pořádně a má to nějakou důstojnou podobu.

Samotná forma je tedy vlastně bez výhrad, což je u takového počinu samozřejmě důležité, avšak jak už tomu tak u knih bývá, ještě o něco důležitější je vlastní obsah. Naštěstí ani ten nepřináší zklamání a i přes několik dílčích výhrad, k nimž se ještě dostaneme podrobněji, mu nelze upřít vysokou úroveň. Jednoduše je na tom celém vidět snaha, aby byl výsledný produkt dotažený po všech stránkách, přičemž se dá říct, že se to povedlo.

Sice jsem zmiňoval, že k obsahu několik menších poznámek mám, ale je nutno říct, že se jedná vesměs jen o detaily. Obecně je tam toho skutečně hodně co číst, nachází se zde množství zajímavostí, spousta povídání… musím uznat, že jsem se při čtení dozvěděl dost věcí, o nichž jsem předtím nevěděl, což považuji za velice důležité, jelikož přesně tohle bylo to, co jsem od knihy očekával. Líbí se mi, že se pořadatelé nebáli zveřejnit třeba i přesnou návštěvnost všech ročníků nebo procentuální rozložení jednotlivých položek rozpočtu, z něhož se dá vyčíst hned několik zajímavých informací.

Ocenění zaslouží ještě jeden fakt – ačkoliv je kniha ve své podstatě encyklopedií, je zároveň velice čtivá. Nejedná se o suché výčty (když je třeba nasypat fakta, nastupuje přehledná grafika), ale o příjemné povídání, které se čte jedna báseň – já sám jsem to měl třeba kompletně přelouskané v průběhu jediného dne. Čtivosti ostatně napomáhá i rozsekávání do spousty menších celků, kapitol a podkapitol, takže se nejedná o brutální tok textu.

Brutal Assault kniha

Nemá cenu tu podrobně převypravovat, co všechno se v knize nachází, nicméně ve stručnosti svazek čtenáře provede například po symbolech festivalu a místech jeho konání, poskytne povídání o hlavních postavách, které za celou akcí stojí nebo v minulosti stály, a velkou (vlastně asi největší) část samozřejmě zabírá i retrospektivní výlet napříč všemi konanými ročníky. Obzvláště u těch staršího data, na nichž jsem nebyl a které asi velká část z nás nezažila na vlastní kůži, jsem se bavil hodně dobře. Mezi to všechno je navíc (naštěstí smysluplně) naskládána další kopa statistik, historek nebo zajímavostí, jež se kdy okolo festivalu udály, a samozřejmě nesmí chybět ani nálož fotografií. To vše v českém i anglickém jazyce.

Právě k fotkám mám jednu ze svých menších výhrad. Ne úplně zanedbatelný počet stran je totiž zabírán momentkami z josefovských ročníků, z nichž se všude po internetu válejí desítky fotoreportů. Zejména tím mám na mysli galerii Brutal Costumes. Namísto obrázků kapel z novějších edicí Brutal Assaultu bych třeba já osobně viděl více archivních fotek z těch starých ročníků (ačkoliv nevím, jestli by to bylo možné, jestli je vůbec něco víc dostupné), anebo alespoň víc záběrů ze zákulisí, kam se běžný návštěvník nedostane. Na druhou stranu se však zase musí nechat, že některé galerie jsou naopak skutečně zajímavé – zejména ta, jež ukazuje postupnou kultivaci areálu v Josefově ze zarostlé díry do současné podoby, je výborná.

Brutal Assault kniha

Dále mě malinko dráždí kapitola Brutal Superlatives, v níž se nacházejí festivalové rekordy. To je samozřejmě sám o sobě dobrý nápad, proti tomu nic, ale bylo by myslím užitečnější se soustředit jen na objektivně změřitelné informace a statistiky. Čili bez „rekordů“ typu „Největší smůla“, „Největší úlet“ nebo „Nejzábavnější prvek v show“.

Postupem času mě trochu začaly nudit i vsuvky „očima fanouška“ u každého ročníku, které sepsal Vítek Šmerda. Sice plně chápu, s jakým záměrem tam byly zařazeny a proč byl jako jejich autor vybrán právě tenhle fanoušek (byl na všech doposud konaných ročnících – tím se asi může pochlubit jen naprosté minimum lidí), ale u novějších ročníků jsou ty příspěvky čím dál tím nudnější. U starších roků je to v pohodě a relativně zajímavé, ale naopak příspěvky z éry v Josefově už mi připadaly docela o ničem.

Nicméně, všechny ty tři mušky z obsahu knihy zabírají poměrně malý prostor a ta větší část z celkového počtu stran je naopak vlastně bez výhrad. Ale jestli jsou takovéhle tři v podstatě detaily to nejhorší, co mi celém svazku vadilo, pak je to vlastně dobrá vizitka. Jasně, na jednu stranu bych si možná nechal líbit ještě drobet podrobnější povídání a ještě víc historek ze zákulisí, ale to už by bylo trochu hnidopišství, protože už takhle je to hodně dobré.

Brutal Assault kniha

Moje osobní dojmy z knihy jsou tedy určitě pozitivní. Sice je pravda, že to je spíš jen tak na jedno přečtení a zpětně to asi moc pročítat nebudu (leda tak s odstupem let), takže po prvním přelouskání už to bude jen dobře vypadat v polici, ale s tím se dalo počítat a kvalitu počinu to (i vzhledem k jeho povaze) nijak nesnižuje. U recenzí na hudební desky dost často říkám, že jedním z jejich hlavních výstupů by mělo být doporučení, zdali si to album poslechnout, nebo neposlechnout. Měl-li bych analogicky doporučit, zdali tohle stojí za přečtení, pak říkám: ano, stojí. Koupě je na polemiku – záleží i na osobních preferencích, zdali to chcete opravdu vlastnit, nebo vám stačí si to třeba půjčit od známého, jednou přečíst a vrátit – ale vlastní přečtení se tomu vyplatí věnovat.


Naïve – Altra

Naïve - Altra
Země: Francie
Žánr: electronica / metal / trip-hop / rock
Datum vydání: 20.3.2015
Label: Persistent Room

Tracklist:
01. Elevate Levitate
02. Yshbel
03. Mother Russia
04. Monument Size
05. Surge
06. Waves Will Come
07. Altra

Hrací doba: 60:27

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dooweet

Tentokrát musím recenzi také jednou začít přiznáním, že mi tvorba téhle skupiny až doposud unikala. Jakési povědomí o tom, že někde ve Francii existuje formace, která si říká Naïve, jsem sice měl, nicméně debutová deska „The End“ z roku 2009 i její pokračování v podobě „Illuminatis“ z roku 2012 mi unikly, o loňském remixovém počinu s jednoduchým názvem „Remixes“ ani nemluvě. Jenže znáte to – tak dlouho se chodí se džbánem pro vodu, až se ucho utrhne. Ucho se v tomto případě utrhlo letos (tedy v roce 2015 – jen pro připomenutí), kdy Naïve vydali svou třetí dlouhohrající nahrávku, jež byla do světa vypuštěna pod názvem „Altra“

Nebudu vás tahat za fusekli – kecal bych, kdybych tvrdil, že jsem měl na Naïve políčeno nějak dlouho a že jsem byl připraven to s novinkou konečně zlomit. Ve skutečnosti bych asi i „Altra“ přešel bez většího povšimnutí, kdyby mi to album samo nedorazilo a nebylo vybaveno nálepkou trip-hop / metal / electro. Právě tahle žánrová kombinace, která mne velice lákala, byla tím hlavním důvodem, proč jsem se do poslechu „Altra“ nakonec pustil…

Nicméně i navzdory tomu, že jsem byl na produkci Naïve relativně zvědavý, nakonec z našeho setkání odcházím poněkud zklamán – a to i přesto, že jsem vlastně od desky technicky vzato dostal to, co jsem od ní očekával. Slibovaná žánrová škatulka je určitě splněna… je sympatické, že se nejedná o takový ten případ, kdy je hudba metalem s mírným popraškem čehosi trochu elektronického a promo cancy už řvou o trip-hopu, ale že i v reálu jsou výše jmenované stylové složky na „Altra“ vyrovnané – snad jen bych se k nim nebál přidat ještě rock. Přesně v to jsem doufal a přesně to jsem vlastně dostal stejně jako povětšinou jemnější atmosféru s kytarovými výjezdy a zcela jasnou orientaci na náladotvornost. Navíc je samozřejmě vše v naprostém pořádku i po technické stránce, a aby toho nebylo náhodou málo, bylo by zase nefér tvrdit, že Francouzi ne svojí novinku nevymysleli i několik dost povedených motivů.

Přesto všechno se u mě výsledek míjí účinkem, přičemž jako ten hlavní důvod, proč mi „Altra“ tolik nesedlo, bych označil – nebojím se říct – přílišnou podbízivost. Nemůžu si pomoct, ale přesně tak na mě nahrávka po většinu své hrací doby působí. Jakoby „inteligentní“ samply, generické trip-hopové plochy, občasné post-rockové závany, obyčejné corové riffy, místy až laciné nápěvky… ani nemluvě o tom, že tu a tam hudba působí až příliš přeslazeně (třeba hned v úvodní „Elevate Levitate“). Výsledkem je takový „hispter rock“, u kterého si možná budete chrochtat blahem, pokud nosíte flanelku, plnovous a máte na sobě cca 5428 tetování, ale mně to podání Naïve připadá… inu, skutečně trochu naivní (anebo snad naïvní?).

Úplně jalové „Altra“ není a sem tam se nějaké příjemné momenty přece jen najdou, zejména v druhé půlce desky. Relativně mě baví jedna pasáž v „Surge“, hezký je rozjezd „Waves Will Come“ a titulní dvanáctiminutovka „Altra“, jež je tou nejdelší položkou tracklistu, rovněž nabízí několik povedených nápadů (na druhou stranu ale i několik trochu otravných). Něco do sebe má i „Mother Russia“, jejíž větší část se nese v čistě trip-hopovém duchu, a pokud by na ni nebyla naroubována genericky kytarová závěrečná třetina, šlo by o vrchol alba. Obecně právě v těch kytarových momentech jsou Naïve úplně bezzubí, což dále dokazuje třeba první půle „Monument Size“, což je zcela nezáživná metalová moderna.

I přes několik slušných chvilek však negativní pocity stále převažují. Naïve spájí hned několik moderních, skoro až trendových žánrů a navíc tak činí poměrně generickým způsobem, a ač se na první pohled snaží tvářit chytře, nějak jim to prostě nevěřím a u mě se to minulo účinkem. Anebo je to naopak tak moc chytré, že to můj slepičí mozeček nepochopil. Nechápejte mě špatně – nestěžuju si na to, že to je „měkké“; vadí mi jen to, že je to prostě plytká a přiteplená nuda.


Brutal Assault 20 (Ježura)

Brutal Assault 20
Datum: 5.-8.8.2015
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu):

Středa: Ad Nauseam, Katatonia, Mayhem, Melechesh, Nuclear Assault, Perturbator, Triptykon

Čtvrtek: Agalloch, Arcturus, Asphyx, Atari Teenage Riot, Enslaved, Horse the Band, Sunn O))), Svartidauði

Pátek: Candlemass, Kataklysm, Napalm Death, Primordial, Winterfylleth

Sobota: Dead Congregation, Einherjer, Lvcyfyre, Rome, Sólstafir, Vader

Tuzemský festival Brutal Assault je asi zbytečné představovat komukoli, kdo kdy zavadil o extrémnější metalové odnože a vzápětí samým zděšením nevzal nohy na ramena. Když se navíc vezme v potaz fakt, že se letos na místě ročník určující řadové číslovky objevila kulatá dvacítka, jde se jen těžko divit očekáváním, která s sebou jubilejní vydání Brutal Assaultu přineslo. A že nebyla ledajaká – pořadatelé tentokrát usoudili, že namísto jednoho velkého headlinera raději napěchují soupisku celou řadou zvučných jmen střední velikosti, a výsledkem tak byl papírově asi nejsilnější ročník, jakého jsme se v historii festivalu dočkali.

Jak to dopadlo v praxi? Odpověď není a ani nemůže být jednoznačná. Poměrně zásadním faktorem se totiž stalo naprosto pekelné horko, které provázelo návštěvníky i kapely celé čtyři dny a které v mém případě zapříčinilo radikální omezení účasti na vystoupeních neznámých kapel, což se projevilo tím, že jsem byl v areálu k zastižení až od pozdních odpoledních, místy i podvečerních hodin. Tolik na vysvětlenou, proč následující řádky obsahují vzhledem k celkové soupisce vlastně jen malé procento kapel. Pojďme si o nich ale konečně povědět něco konkrétního!


Středa:

Protože jsem letos dorazil do kempu až ve středu a nikoli o den napřed, jak bylo v posledních letech mým dobrým zvykem, zařizování nejrůznějších náležitostí mi sebralo docela dost času, ve kterém už se hrálo, takže když nepočítám Minority Sound, jež jsem poslouchal z fronty na žetony, mojí první kapelou festivalu se stali Melechesh. Na tuhle skupinu jsem se těšil docela dost a tak trochu jsem doufal, že to pánové rozjedou podobně jako před lety, když po boku Nile zahráli v Praze. To se však bohužel nestalo. Z Melechesh jsem si odnesl dojem takového normálního koncertu, který neurazí, ale vyjma stylových pokrývek hlavy a frontmanova vzezření (Ashmedi mi celou dobu připomínal jakousi blízkovýchodní variantu Kerryho Kinga) také nijak zvlášť nezaujal. Opravdu dobrý byl vlastně jen závěr v podání hitovky „Rebirth of the Nemesis“ a to je trochu málo. Nebylo to zlé, ale čekal jsem rozhodně víc.

Nejsem žádný thrasher, ale na oldschoolovou partu Nuclear Assault, jejíž název před dvaceti lety posloužil jako inspirace k pojmenování festivalu, jsem chtěl zajít alespoň na chvíli, což se mi nakonec podařilo – a ta čtvrthodinka, kterou jsem ve společnosti Dana Lilkera, Johna Connellyho, Glenna Evanse a Scotta Harringtona strávil, uběhla velmi příjemně. Thrash v podání Nuclear Assault byl velmi sympatický, a když jsem odcházel na třetí stage, docela mě to mrzelo.

Italští technici Ad Nauseam, kteří byli důvodem onoho odchodu, mě však záhy přesvědčili o tom, že jsem se rozhodl správně. Sice se jednalo o absolutně civilní vystoupení bez propriet (ok, měli plachtu), pódiové performance i jakéhokoli kontaktu s publikem, ale samotná muzika stačila na to, aby mě vtáhla. Propracované kompozice a zajímavé melodie naštěstí nezabil ani zvukař, takže z toho vyšel docela výživný zážitek, za který jsem rozhodně vděčný.

Setlist Triptykon:
01. Procreation (of the Wicked) [Celtic Frost cover]
02. Goetia
03. Circle of the Tyrants [Celtic Frost cover]
04. Tree of Suffocating Souls
05. Altar of Deceit
06. Messiah [Hellhammer cover]
07. The Prolonging

Setlist Katatonia:
01. Buildings
02. Increase
03. Forsaker
04. Dead Letters
05. Day and Then the Shade
06. The Longest Year
07. Ghost of the Sun
08. Soil’s Song
09. Criminals
10. My Twin
11. Lethean
12. July

Jak se začalo stmívat, pohled do programu najednou začal odhalovat opravdu velká jména. Prvním z nich byli Triptykon, jimž jsem z desky nikdy moc nepropadl (i když jsem to zase mockrát nezkoušel), ale na které jsem se stejně dost těšil – a Fischerovci se v žádném případě nezpronevěřili věhlasu, jenž se okolo nich šíří. Asi nejvýstižnější přívlastek, který mě v souvislosti s tímhle setem napadá, je „silný“ – a intenzivní to opravdu bylo snad v každém ohledu. Drtivá hudba, působivý T. G. Fischer, opět naprosto fenomenální Vanja Šlajh (jak to ta ženská dělá, to opravdu nevím, ale nikoho jiného jsem neviděl hrát na baskytaru tak strhujícím způsobem)… Asi není třeba nic dodávat, Triptykon v každém ohledu dostáli své pověsti a předvedli výborný výkon, který se s přehledem řadí mezi mojí osobní Top 3 středečního programu.

Katatonia se vrátila do Jaroměře po pouhém roce s jednoznačným cílem – nechat zapomenout na kolosální průser z 19. ročníku, kdy se koncert zvrhl spíš v přehlídku technických problémů, a jestli tehdy zazněly dohromady dvě skladby, dalo se to považovat za úspěch. Letos naštěstí k ničemu takovému nedošlo a Katatonia se předvedla ve velmi dobrém světle. Z desky mě tahle kapela nikdy moc nebavila, ale naživo to, nevím proč, funguje a zafungovalo to i tentokrát. Zpočátku jsem měl sice problém s podivnými rytmy, melodiemi i zpěvem Jonase Renkseho, ale po dvou skladbách se to všechno srovnalo (nebo jsem si zvykl) a od té doby mě to už naprosto regulérně bavilo. Za mě jednoznačně další z vrcholů dne.

Ten nejvyšší z vrcholů ale měl teprve přijít. Postaral se o něj člověk, který si říká Perturbator a který na třetí stagi půl hodiny před půlnocí rozjel zcela regulérní diskotéku. Neonové barvy, synťáky, pentagramy a jeden mírně zakřikle působící DJ v obrácené kšiltovce roztancovali narvanou halu ve velkém stylu a v Jaroměři na hodinu ožila temná, špinavá a násilná osmdesátá léta s veškerým feelingem, který k tomu patří. Bylo to skvělé, a sledovat zástupy zlometalistů trsajících na tuhle diskošku jak zběsilí, to bylo prostě k nezaplacení.

Kultovní avšak přítomností žijící Mayhem jsou z těch kapel, na než se prostě chodí alespoň ze slušnosti, což je tak trochu i můj případ, protože jsem se pořád nedokopal k tomu, abych se do tvorby téhle norské legendy proposlouchal. V dohledné době si ale možná nějaký ten vzdělávací poslech dopřeju, protože tentokrát se mi Mayhem líbili. Asi je pravda, že Attila Csihar předvedl na chlup stejné divadýlko jako posledně, stejně tak se nebudu hádat, když by někdo namítal, že to nebyl nikterak strhující výkon, ale přesto jsem si to užil a ta hudba na mě zapůsobila, takže když jsem v polospánku opouštěl areál a Mayhem mi hráli na dobrou noc, byl jsem spokojený.


Čtvrtek:

Na tomhle místě by se slušelo napsat, jak jsem odstartoval den nějakým skočným dopoledním grindem, ale pokud jste četli úvod, asi tušíte, že to tak úplně nebylo. V tom případě máte naprostou pravdu, protože v situaci, kdy kulatý žlutý Hitler proměnil areál v rozpálenou troubu už někdy okolo deváté ranní, jsme se se zbytkem výpravy svorně vybodli na kapely a radši si šli válet šunky na místní koupaliště. Plánovaný odchod na death grindové vtipálky Benighted však vzal za své díky extrémně neschopné obsluze v přilehlé restauraci, takže jsem se do areálu vrátil až v době, kdy se tvorbě kultury věnovali Horse the Band. Škatulka „nintendo metalcore“ byla vážně vtipná, samotná kapela mě také vcelku pobavila, ale na to, abych vydržel u pódia do konce setu to nestačilo, takže jsem to nelámal přes koleno.

Setlist Arcturus:
01. Evacuation Code Deciphered
02. Nightmare Heaven
03. Painting My Horror
04. Pale
05. Crashland
06. The Chaos Path
07. Hibernation Sickness Complete
08. Raudt og svart

Co se dělo v následující hodině si vlastně ani nevzpomínám. Leda tak že jsem se mihl okolo Headcrash, kteří nezněli zle, ale ani dost lákavě na to, abych setrval, takže prvním opravdu poctivě zhlédnutým čtvrtečním setem se stal ten, o nějž se postarali pošahaní Norové Arcturus, na které jsem se těšil tak, jak se na správnou srdcovku sluší a patří. A zklamaný jsem určitě neodcházel. Je sice pravda, že se těmhle hvězdoplavcům ne úplně vydařil zvuk, v němž často zanikaly housle a kytara, takže podstatnou část instrumentálních hrátek si bylo třeba domýšlet, a nepotěšily ani problémy s kabelem od kytary, který se rozhodl vypovědět službu někdy v polovině setu, jenže Arcturus to alespoň mě dokázali vynahradit jinak. Zmínit musím zejména správně šílenou image (pohled na nepříčetně se ksichtícího Sverda v prvoválečné letecké kukle byl prostě k nezaplacení) a excelentní pěvecký výkon ICS Vortexe (já toho chlapa prostě nechápu), svou troškou do mlýna ale přispěl i celkový přístup kapely. Arcturus totiž působili, jako by se parta shakespearovských herců rozhodla, že vezme kostýmy a své umění předvede v nějakém provinčním kulturáku – stejný nadhled, stejný zápal a vzhledem ke kvalitě prezentovaného materiálu až překvapivě strohá scéna. Nějakou dobu jsem váhal, jestli mi to je nebo naopak není sympatické, ale nakonec jsem se přiklonil k první možnosti. Arcturus sice nepředvedli nejlepší koncert dne, ale rozhodně nelituji, že jsem je na tom samém pódiu mohl vidět už podruhé. A příště už prosím do klubu na samostatný koncert…

Setlist Asphyx:
01. Vermin
02. Scorbutics
03. Death the Brutal Way
04. Into the Timewastes
05. Deathhammer
06. Wasteland of Terror
07. Asphyx (The Forgotten War)
08. The Rack
09. Last One on Earth

Setlist Enslaved:
01. Thurisaz Dreaming
02. Fusion of Sense and Earth
03. Building with Fire
04. As Fire Swept Clean the Earth
05. Ethica Odini
06. Allfǫðr Oðinn

Pokud jsem se na Arcturus těšil hodně a dostal jsem od nich dobrý výkon, od Asphyx jsem toho po čtyři roky staré nudě nečekal žádné zázraky, ale o to víc mě tentokrát sestřelili, protože tohle byla zkrátka prvotřídní jeba. Nizozemci sypali do publika čistokrevný, chrastivý oldschool a každá jedna skladba zabíjela opravdu mocným způsobem. Dlouho jsem neviděl, že by si kapela hraní takhle užívala, ale ono nebylo moc divu vzhledem k tomu, jak početné a fanatické publikum se pod pódiem sešlo. Lidé byli nahuštění ještě u zvukaře, v předních řadách se odehrával prakticky nekončící moshpit a všichni včetně morových doktorů, kteří na to boží dopuštění shlíželi z pevnostních hradeb, mohli být výsostně spokojení. Já jsem rozhodně byl, protože Asphyx odehráli koncert, který v každém ohledu ospravedlnil jejich kultovní status. Klobouk dolů.

Asphyx byli tak dobří, že jsem se trochu obával, jestli po tomhle nátěru trochu nezapadnou Enslaved, na než jsem se z celé soupisky těšil snad úplně nejvíce. Zkraje jsem byl opravdu poněkud nervózní, protože to skoro vypadalo na opakování dva roky staré zvukové blamáže, která tehdy totálně zazdila Borknagar. Přepálenému zvuku ale šlo utéct a od chvíle, kdy jsem zakotvil u zvukaře, už nemám na adresu tohohle vystoupení jedinou námitku, protože Enslaved předvedli vážně vynikající výkon. Naprostá profesionalita, tah na bránu, lidí hromada… a panu Larsenovi jak to zpívalo! Norští vizionáři předvedli set jak víno a v každém ohledu naplnili moje očekávání, která nebyla věru nízká. Spolu s Asphyx nejlepší koncert, jakého jsem se ve čtvrtek zúčastnil!

Když si vzpomenu, jak jsem se před dvěma lety odmítl cpát u třetí stage a pak hořce litoval, když mi všichni začali básnit o tom, že Atari Teenage Riot předvedli nejlepší koncert festivalu, jsem z letošního repete dvojnásob rozmrzelý. Tentokrát jsem si je totiž sice ujít nenechal, ale tahle německá digital hardcorová sbíječka mě prostě neoslovila. Neměl jsem se absolutně čeho chytit, a když už se začal konsolidovat nájebový beat, hned jej uťala nějaká změna nebo nekonečné hecování ústřední trojice. Místo abych se bavil mě to tedy spíš fest iritovalo, což jsem vydržel nějakých deset minut a pak se zdekoval zpět k hlavním stagím okouknout, jak to šlape Bloodbath. Těm to šlapalo dobře, ale vidina dalších X hodin na nohou mi vnukla myšlenku, která se později ukázala být spásnou. Zkrátka a jednoduše jsem se vypravil do stanu a dal si dvouhodinového šlofíka, abych byl náležitě svěží na Agalloch.

Agalloch mě sice svou poslední deskou „The Serpent & the Sphere“ pěkně zklamali, ale v Jaroměři bylo všechno příkoří brzy zapomenuto. Američané totiž odvedli svůj vysoký standard se vším, co k tomu patří. V žádném případě tedy nebyla nouze o atmosféru, Don Anderson opět s kytarou vyváděl pořádné vylomeniny, naživo zafungoval dokonce i nový materiál, a když to sepíšu pod sebe a sečtu, vyjde mi z toho další zdařilý hudební zážitek, ačkoli musím uznat, že se mi Agalloch při obou našich předchozích střetnutích líbili víc.

Poslední oddechová pauza dne mi zabrala celé Anthrax a do areálu jsem se vrátil tak akorát včas, abych byl svědkem startu Sunn O))), kteří ale záhy odpálili zvukovou aparaturu, takže se muselo ještě drahnou chvíli čekat, než se opravdu začalo něco dít. Předem podotýkám, že jsem na „Sluníčka“ šel spíše ze zvědavosti a nečekal jsem, že by mě to zaujalo, a přesně tak se i stalo. Musím ale nechat, že tenhle zakuklený ansámbl vypadal v závojích umělého kouře opravdu impozantně.

Ze Sunn O))) jsem utekl jen tak tak včas, abych na třetí stagi zastihl Islandské Svartidauði. Ti si za necelých deset let existence stihli v black metalovém podzemí vybudovat velmi solidní postavení, nicméně když jsem viděl loni v klubu, moc mě nebavili. Jsem ale velice rád, že jsem jim na Brutal Assaultu dal druhou šanci, protože tu se jim podařilo zužitkovat v podstatě beze zbytku. Nevím, jestli na to měla vliv únava, která na mě padala s každou minutou víc, ale Svartidauði rozpoutali ve dvě ráno opravdu parádní peklo, jemuž jsem velmi snadno podlehl a byl bych se jím opájel až do konce, nebýt té zatracené únavy, díky níž jsem se nakonec přese všechnu spokojenost rozhodl, že toho bylo na jeden už moc a definitivně vyrazil na kutě. Svartidauði se ale i za tu slabou půlhodinu podařilo přesídlit ze škatulky „asi dobré ale nebaví“ do škatulky „výtečná záležitost“, takže věřím, že to nebylo naše poslední dostaveníčko.


Pátek:

Setlist Kataklysm:
01. To Reign Again
02. As I Slither
03. If I Was God… I’d Burn It All
04. The Resurrected
05. The Black Sheep
06. Push the Venom
07. Like Animals
08. Thy Serpents Tongue
09. Crippled & Broken

Jestli bylo ve středu a čtvrtek vedro jako kráva, tak v pátek už se počasí začalo povážlivě blížit úrovni předpeklí. Nějaké plány tedy vzaly hodně rychle za své a určujícím faktorem se alespoň v mém případě stala ochota definitivně vylézt z bazénu a vrátit se mezi hradby Josefovské pevnosti v naději, že už to bude alespoň trochu snesitelné. Z bazénu jsem vylezl tak, že jsem se v areálu octl někdy před pátou, a mohl tak být svědkem, jak se na prkna Brutal Assaultu vrátili kanadští matadoři Kataklysm. Myslím, že už od téhle kapely nikdy neuvidím takový nátěr, jako před čtyřmi lety na Metalfestu, ale snad právě proto mě Kataklysm příjemně překvapili, protože nějaké ty tři songy, které jsem si poslechl, zněly nečekaně slibně. Jak to ale nakonec dopadlo, to vám nepovím, protože mou zvědavost přitáhl program třetí stage, na které měli spustit britští Winterfylleth.

Byla to opravdu jen zvědavost, protože od black metalových Winterfylleth jsem do té doby neslyšel ani notu, ale pánové mou zvědavost ukojili velmi uspokojivým způsobem. Když odevšad slyším, jak to bylo špatné, říkám si, že už jsem asi senilní, ale mně se to prostě líbilo – civilní image mi nevadila, samotná hudba se mi strefila do noty a atmosférou, která se pod střechou třetí stage rozprostřela, jsem se nechal nadnášet velmi ochotně. Dost podobně na tom ale asi byla i značná část přítomných, protože lidé poskytli Winterfylleth mnohem bouřlivější odezvu, než jakou jsem čekal, a koncert tak zafungoval i v tomto ohledu. Senilní nebo ne, za mě velice dobré.

Setlist Primordial:
01. Where Greater Men Have Fallen
02. As Rome Burns
03. No Grave Deep Enough
04. The Coffin Ships
05. Wield Lightning to Split the Sun
06. Empire Falls

Jestli jsem doufal, že Winterfylleth dovedou příjemně překvapit, Primordial, kteří v mém programu následovali, byli jedním z mých největších taháků a zároveň jednou z kapel, od nichž jsem nečekal nic menšího než zcela strhující výkon, a toho jsem se nakonec také dočkal. Irové mají v posledních letech formu jako blázen a ta se projevila i zde. Vyzdvihování výtečného Alana Averilla nebo zdůrazňování strhující atmosféry, již s sebou Primordial přinesli, mi už připadá jako nošení dříví do lesa, vypíchnu tedy jiné dvě věci. V první řadě mi přišlo, že na rozdíl od typické zadumanosti do toho Primordial tentokrát o poznání víc šlapali, takže výsledek byl ku prospěchu věci živelnější. Zadruhé mám pak na mysli setlist, který se oproti předloňsku rozmnožil o dva přírůstky z aktuální desky „Where Greater Men Have Fallen“ (zejména famózní „Wield Lightning to Split the Sun“ opravdu potěšila), a se šesti skladbami už to pomalu začalo připomínat koncert svým rozsahem důstojný výkonu kapely. Ještě jednou, dvakrát tolik a bude to vážně bomba. Už aby někdo konečně Primordial přivezl do klubu, protože když bylo i tohle opravdu fenomenální, vlastní koncert mezi čtyřmi zdmi už si opravdu představit nedokážu.

Grindcore není vyloženě můj šálek čaje, ale legendární Napalm Death jsou jednou z pravidla potvrzujících výjimek, takže jsem se šel s chutí podívat, jak to pánům šlape. Napalm Death vystoupili bez stálého kytaristy, za něhož zaskočil staronový náhradník John Cooke, ale ani tahle personální indispozice nemohla nic změnit na tom, že Napalm Death jsou mistři svého řemesla, protože tomu opět naložili velmi zodpovědně. Nové skladby se naživo osvědčily a vystoupení mi přišlo s přibývajícím časem lepší a lepší, takže o to víc zamrzela zvuková katastrofa, která kapelu stihla v závěru setu. Nejdříve nebyl slyšet mikrofon, a když už to vypadalo, že je vše v normě, pro změnu to odnesly kytary. Závěrečné dvě písně tak dostaly nechtěně tragikomický charakter, když se omezily na Barneyho řvaní a bicí palbu Dannyho Herrery. Muzikanti to museli vědět, přesto ale zachovali roli a obě skladby dohráli, jako by bylo všechno v pořádku, a za to jim patří můj velký respekt. V téhle situaci samou bezmocí nezahodit nástroje, to je známka velké profesionality. Většina publika to naštěstí viděla podobně jako já, takže si Napalm Death vysloužili navzdory všemu poctivý potlesk, který jim za jejich výkon bezesporu patřil.

Setlist Candlemass:
01. Mirror Mirror
02. Bewitched
03. Black Dwarf
04. A Cry From the Crypt
05. Emperor of the Void
06. Under the Oak
07. At the Gallows End
08. Solitude

Když se na soupisce festivalu objevili Candlemass, měl jsem radost, že konečně smáznu další morální dluh vůči scéně a zajdu na ně. Prekérka pramenící ze skutečnosti, že se Candlemass kryli s Killing Joke, se ale vyřešila sama odpadnutím druhých jmenovaných a následným přesunem Candlemass na velkou stage (kam patřili od začátku, ale lepší pozdě než nikdy) právě na místo Killing Joke. I když jsem se na Killing Joke těšil, nakonec jsem možná dokonce rád, že odpadli, protože Candlemass v jejich hracím čase opravdu zaváleli. I bez Leifa Edlinga šlo o naprosto prvotřídní vystoupení hodné jména takové velikosti a nenapadá mě ani jediná věc, již bych mohl vytýkat. Muzika skvělá, Mats Levén za mikrofonem suverénní, osvětlení parádní (a to si světel většinou skoro nevšímám) a tak dále a tak dále… Takhle vypadá naprostá profesionalita, která je však na hony vzdálená rutině. Zkrátka jedna velká paráda. A touhle parádou pro mě vlastně páteční program skončil. Po předchozích dobrých zkušenostech se Sepulturou jsem se sice během jejich setu pohyboval v okolí, ale pozornost dění na pódiu jsem stejně moc nevěnoval, a když už únava dostoupila dostatečně vysoko, nechal jsem si zahrát „Roots Bloody Roots“ a za probrukování tohoto hitu jsem si to namířil do stanu.


Sobota:

Poslední den festivalu je v určitém smyslu vždy vrcholem. Letos byl vrcholem i co se týče nelidskosti počasí a já doteď úplně nechápu, jak je možné, že jsem si v průběhu sobotu nevšiml žádného spontánního samovznícení. Štěstěna ale byla toho dne přívětivá, takže první kapelou, jež mě donutila vytáhnout paty z koupaliště, které se letos stalo druhým domovem pro mě i pro mé kumpány, byl lucemburský projekt Rome, jenž se nakonec zařadil po bok kapel, které jsem do té doby neznal, ale na Brutal Assaultu se mi opravdu trefily do noty. Rome předvedli civilní ale nesmírně působivé neofolkové vystoupení, které přilákalo velkou spoustu lidí a nechalo přítomné se na třičtvrtěhodinu ponořit do krásné atmosféry, jež se okolo malé stage záhy rozhostila. Tím vším provázel charismatický vokál Jérôma Reutera, a ať přemýšlím jak přemýšlím, nenapadá mě nic, co by mi na tomhle vystoupení vadilo. Říkat o takové hudbě, že to byl rozjezd, asi nebude úplně přesné, ale počátek programu si sotva dovedu představit příjemnější.

Setlist Sólstafir:
01. Svartir sandar
02. Ótta
03. Náttmál
04. Fjara
05. Goddess of the Ages

Když o tom tak přemýšlím, asi jedinou kapelou, která mohla na Rome navázat absolutně plynule a elegantně, byli Sólstafir a také tak učinili. Na kapele sice ulpěl lehký stín nedávného a ne úplně přátelského rozchodu s bubeníkem Guðmundurem Óli Pálmasonem, ale Sólstafir i s náhradníkem zvládli zahrát výborně. Popravdě to bylo asi nejintenzivnější vystoupení, jakého jsem byl z jejich strany doposud svědkem. Staral se o to zejména Aðalbjörn Tryggvason, jenž hrál vyloženě pro lidi, s kytarou vyváděl všelijaké psí kusy, a aby toho nebylo málo, vydal se dokonce na procházku z jedné strany zábradlí na druhou. Stejně jako samotné vystupování Sólstafir mi přišel poněkud ostřejší zvuk, ale nakonec to nebylo na škodu a ta nepatrná jinakost setu nikterak neublížila, možná spíše naopak. Vysloveně magické tři roky staré vystoupení téže kapely na tomtéž festivalu sice překonáno nebylo, ale Islanďané opět přesvědčili, že je na ně zkrátka spoleh.

Formálně silná sestava, která na hlavních pódiích převzala štafetu, mě nějak neoslovila, takže jen co pominula občerstvovací pauza, vypravil jsem se směrem k malé stagi, abych tam byl svědkem řádění, jež spustili řečtí Dead Congregation. S touhle kapelou už jsem měl jednou tu čest v klubu, ale kdo by to byl řekl, že mně tentokrát pánové naloží takovou sadu. Vezměte vysokou technickou úroveň, zalijte ji kýblem okultní atmosféry, ochuťte sudem nitroglycerinu a dostanete něco na způsob pekla, jaké toho večera rozpoutali Dead Congregation. Takhle intenzivní, našlapaná a drtivý jízda se nevidí každý den, jenže Dead Congregation nejenže ji předvedli, oni si jejím prostřednictvím podmanili všechny, kdo stáli poblíž. Uctivě smekám. Kdo o tohle přišel, ten přišel o hodně.

Setlist Lvcifyre:
01. Liber Lilith
02. Sun Eater
03. Calicem Obscvrvm
04. In Fornication Waters
05. Nekvomanteion
06. Fiery Spheres of Seven
07. Fyre Made Flesh

Setlist Einherjer:
01. Når aftensolen rinner
02. Hedensk oppstandelse
03. Dragons of the North
04. Nord og ner
05. Trelldom
06. Nidstong
07. Varden brenne
08. Crimson Rain
09. Far Far North
10. Ironbound

Setlist Vader:
01. Wings
02. Go to Hell
03. Abandon All Hope
04. Silent Empire
05. Triumph of Death
06. Decapitated Saints
07. Hexenkessel
08. Cold Demons
09. Carnal
10. Dark Age
11. Sothis
12. Helleluyah!!! (God Is Dead)

Od Lvcifyre, kteří na malé stagi vystřídali Řeky, jsem si sliboval něco podobného jako od kapely předcházející, protože prďácký název a škatulka „infernal death metal“ na mě prostě zafungovaly, jenže parádně vypadající show a dost našláplou kapelu nakonec zabil zvuk, který set Lvcifyre proměnil v monotónní příval hluku. Asi jsem si jen vybral špatné místo, ale trávit na místě další desítky minut kvůli pochybné naději na zlepšení se mi moc nechtělo, takže jsem se vydal zpět, abych se podíval alespoň na čtvrthodinku snažení norských vikingů Einherjer.

Ze čtvrthodinky se nakonec vyklubalo celé vystoupení. Původní plán odejít na Cult of Fire vzal za své v okamžiku, kdy jsem uviděl ohromný lidský špunt na cestě k Oriental stage, což mě spolehlivě odradilo, a raději jsem se vrátil k Einherjer. Zpětně to vidím jako dost dobrý obchod, protože Einherjer předvedli tak poctivé vystoupení, jak si jen dovedete představit. Žádné serepetičky okolo, jen tři muzikanti a jejich špinavý vikinský metal, který solidně drtil. Odezvu i návštěvu bych si vzhledem ke kvalitě produkce dovedl představit mnohem větší, ale i takhle mohli být Einherjer spokojení – a publikum tím spíše.

Poslední den festivalu, půl jedné ráno, člověk už se vidí doma. V tomhle rozpoložení jsem se vyhecoval ještě k jednomu poslednímu vystoupení a tím, kdo ho odehrál, byli polští veterání Vader, na nichž sice už neujíždím tak masivně jako dřív, ale stejně je to má hodně oblíbená kapela. Vader v posledních letech chytili velmi solidní formu a podle toho, co předvedli letos v Jaroměři, na tom nemají v úmyslu nic měnit, protože tohle byla zase jednou parádní pecka. Vader toho moc nenakecali ale místo toho hoblovali jeden oldschoolový vál za druhým, šlo jim to opravdu parádně a výsledkem byl masivní tah na branku a snad ještě masivnější kotel, který jel na plné obrátky snad nonstop. Nečekal jsem, že by mě Vader strhli tak, jako se jim to dařilo dříve, ale chtě nechtě musím uznat, že tohle bylo opravdu našlapané vystoupení, na něž byla radost pohledět.


Zhodnocení:

Co říct na adresu jubilejního ročníku Brutal Assaultu v obecné rovině? Když vynechám vedro, moc toho nezbývá. Příklon ke strategii více menších kvalitních kapel na úkor formálních headlinerů je nejen chvályhodný, ale vzhledem k rekordní 18tisícové účasti zřejmě i lukrativní. Zvuk byl ve většině případů naprosto v pohodě, organizačně vše šlapalo jak na drátkách a snad jediný problém, se kterým jsem se setkal, byly vydatné fronty na žetony. To se však týká jen středy, takže ani v tomhle smyslu si moc stěžovat nemůžu. Co se vybavení areálu týče, na tom pořadatelé pracují každoročně a i tentokrát to bylo znát. Místa k sezení opět přibylo, třetí stage na čtvrtý pokus konečně dostala podobu, která neškodí ani zvuku, ani lidem uvnitř a třešinkou na dortu byli moroví doktoři, kteří se den co den v podvečer procházeli po hradbách a vypadali u toho nesmírně přísně. Nabídka pivních speciálů z provenience budějovického Budvaru potěšila, jejich ceny už méně, ale při dalších možnostech stravování a konzumace nejrůznějších nápojů místo na stížnosti nevidím ani zde…

Zkrátka a jednoduše, Brutal Assault opět potvrdil, že mezi evropskou špičku patří plným právem, takže pokud někdy v budoucnu nabídne jména, která mě přinutí vyrazit, nebudu se moc dlouho cukat, protože když už má český fanoušek vyjet na několikadenní extrémně metalový festival, kam jinam by to mělo být než na Brutal Assault.


Made of Metal 2015 (neděle)

Made of Metal 2015
Datum: 16.8.2015
Místo: Hodonín
Účinkující (obsažení v reportu): Draconian, Epica, Signum Regis, SonusVena, Turisas, Wardrum

Akreditaci poskytl:
Made of Metal

Pomalu a jistě se blížíme k závěru letošního ročníku Made of Metal, protože svůj nedělní program jsem zahájil podvečerním hoblováním slovenských power metalistů Signum Regis. Co k jejich vystoupení říct? Prostě další hevík, který o den dřív předvedli v mnohem lepším světle našinci Salamandra. Sorry, pánové, ale byla to fakt nuda, již korunoval neoriginální materiál, na nějž jsem zapomněl snad ještě dřív, než do strun hrábli švédští Draconian při úvodní „The Drowning Age“ ze svého setu. Jejich gotikou načichlý doom metal bych teď zpětně posadil na samotný vrchol závěrečného dne. Od začátku do konce byli dokonale hypnotičtí a zejména Heike Langhans odvedla parádní výkon. Kdybych měl jmenovat nejlepší zpěvačku, kterou jsem onen víkend slyšel, tak řeknu její jméno, což je při přítomnosti Simone SimmonsEpicy překvapivé, ale éterická Heike byla se svým minimalistickým projevem strašně sympatická a hlavně jí to skvěle zpívalo. Draconian v čele s Andersem Jacobssonem zahráli jak „hitovou“ „Heaven Laid in Tears (Angels’ Lament)“, tak rozmáchlou tryznu „The Cry of Silence“, nicméně těžko se vybírá vyložený vrchol. Někdy v závěru přišla ještě ukázka z chystané desky a zhruba po hodině se Draconian ztratili v zákulisí a bylo jasné, že tohle se bude překonávat jen těžko.

Nic na tom nezměnili ani Poláci SonusVena se svou verzí melodického metalu s další ženou u mikrofonu. Hudebně to bylo fakt špatné a hodně nudné a nejzajímavější na jejich vystoupení byl fakt, že zpěvačka vystoupila v pokročilém stádiu těhotenství, a pak ještě pokusy klávesáka o lámanou češtinu. Jinak jsme jejich set využili spíš jako kulisu při posezení pod stanem. Nic víc si dle mého SonusVena nezasloužili.

Nicméně, pojďme zpět k pozitivnějším věcem, čímž mám na mysli symfonické power folkaře Turisas z Finska. Studiově je mi tato červenočerná šestice naprosto volná, ovšem naživo to bylo překvapivě dobré. Dokonce hodně dobré. Mathias Nygård má charisma na rozdávání a bylo vidět, že si vystoupení užívá. Překvapilo mě poměrně početné publikum, které jejich setu přihlíželo, a jestli můžu svým neznalým okem hádat, tak bylo víc lidí než třeba na Amorphis předešlý den. Část setu Turisas jsem obětoval občerstvení, ale určitě zazněla „Stand Up and Fight“, jež koncert uzavírala, „We Ride Together“ a hlavně ukázková stadiónová hymna „Take the Day!“, která mi utkvěla v hlavě natolik, že i tři dny po skončení fesťáku ji odsud nemůžu dostat. Pánové jsou dobří šoumeni a bavila mě pódiová prezentace houslisty Olliho, který sem tam přidal nějaký ten vokál. Nakonec se pro mě Turisas stali dalším velkým překvapením, protože jsem nečekal zhola nic a dostal jsem hodně dobrou show. Palec nahoru.

Předposlední skupinou na letošním Made of Metal byli melodičtí Wardrum z Řecka. Přihlížel jsem chvíli jejich zvukovce v průběhu setu Turisas, zatímco jsem okusil něco málo z grilu, a přišlo mi to v pohodě, jenže jakmile při hlavním vystoupení krátce po desáté hodině večerní otevřel ústa „zpěvák“ Yannis Papadupoulos, tak jsem věděl, že dlouho nevydržím. Nejenže jejich nástroje byly strašně přehulené, ale jestli by Wardrum něco potřebovali, tak nového pěvce, který by s až thrashově řízným heavy metalem dokázal držet krok, protože Yannis byl fakt tragický. Zněl, jako kdyby měl po celou dobu koule sevřené ve svěráku, a hodně rychle mě odehnal co nejdál od pódia.

Chuť mi zpravila hvězda největší, která byla od počátku oznámení své účasti na Made of Metal prezentována jako headliner. Jasně, myslím tím holandskou Epicu se sličnou Simone Simmons v čele. Ta letos podporuje svou loňskou řadovku „The Quantum Enigma“, z níž zazněly asi čtyři skladby, přičemž to nejlepší se objevilo hned v samém úvodu prostřednictvím dvojice „The Second Stone“ a „The Essence of Silence“. Jen škoda, že během prvních několika písní nebyl zvuk ještě úplně ustálený, v rychlejších momentech se docela sléval a Simone se za kytarově orchestrální hradbou ztrácela, takže jsem se někdy v průběhu „The Essence of Silence“ vydal směrem dál od pódia ke zvukaři, kde byla situace mnohem lepší. Epica odehrála až chladně perfekcionalistický koncert, který podbarvovaly nasamplované orchestrální pasáže a sbory; songy z poslední desky mezi ty starší pasovaly na jedničku a vystoupení odsýpalo, ačkoli se mi rozdíly mezi jednotlivými písněmi trochu ztrácely a krom výše uvedených si už opravdu žádnou nevybavím. Nicméně ve výsledku Epica nezanechala vůbec špatný dojem a roli festivalové hlavní hvězdy splnila. Lidi šíleli nadšením, Holanďané si to užívali, takže spokojení byli asi všichni.


Zhodnocení:

Tak, a je to za námi. Nyní mi dovolte se trošku pozastavit nad nezbytnou organizační stránkou. Nerad bych Made of Metal srovnával s akcí typu Masters of Rock, protože rozdíly jsou patrné jednak ve velikosti obou festivalů, ale taky v jejich stáří, takže je to rovnat vedle sebe jablka a hrušky.

Na Made of Metal bylo znát, že se jedná teprve o druhý ročník, a některé věci se tak asi stále řeší za pochodu a pořadatelé se učí. Začnu tím negativním, protože je vždycky lepší končit pozitivně. Trochu mě zarazil laxní přístup ochranky po celém areálu, u vstupu nevyjímaje, a měl jsem dojem, že ruce a pásky ani nekontrolují a ukazováním rukou jako by je člověk rušil od družného hovoru. Neříkám, že mě rajcuje šacování u vchodu, ale alespoň náznak zájmu a snahy se cení.

Je škoda, že festival, jenž postavil pivní nabídku asi na šesti druzích piva, si do stanů nechal naverbovat mladé žabky, které u pípy stály snad poprvé, a jestli někdo mohl za vznikající fronty (hlavně pátek), tak to bylo spíše na vrub pomalých výčepních než na přehršel lidí. Pivo za 30,- je celkem oukej a k samotné nabídce nemám nic moc co říct, protože jsem po nějakém tom Ježkovi skončil vždy u ovocného Refreshe či nealka a proti ani jednomu z těchto nápojů jsem nemohl nic namítat. Pro příští rok by se mohlo zapřemýšlet o systému vratných pevných kelímků a jednotném dodavateli piva s profi obsluhou, protože i když se koše vynášely, tak ne každý má chuť si to k němu s prázdným plastem špacírovat :-) Co se občerstvení týče, tak bych uvítal širší nabídku. Když si přestavím, že bych měl v kempu strávit tři až čtyři noci, tak bych už druhý den neměl z čeho vybírat, ale to je otázka chuti každého jednotlivého návštěvníka.

Ke kempu se opět vyjadřovat nebudu, protože jako místní jsem neměl potřebu jej využívat. Tak nějak jsem nepochopil neosvětlení cesty od hlavního vchodu k parkovišti první večer, nicméně organizátoři asi zaznamenali kritiku a druhý den to operativně vyřešili halogenem, který nestačil na celou trasu, ale lepší než nic.

Naopak se mi líbila taková až rodinná atmosféra a fakt, že se organizátoři snaží návštěvníkům vycházet vstříc. Třeba už jen tím autobusovým kyvadlem z Hodonína do Rohatce. Areál vojenského cvičiště není příliš velký, všude je to kousek, žádné dlouhé přecházení, což se mi taky zamlouvalo. Vcelku malá návštěva (v porovnání s podobnými akcemi s delší historií) měla jedno obrovské plus, a sice když se člověk chtěl těsně před začátkem koncertu dostat do těsné blízkosti pódia, tak neměl žádný problém, a třeba i v průběhu Epicy, Amorphis nebo Fleshgod Apocalypse se dalo bez větších potíží dostat se do vzdálenosti několika metrů od stage. V programu nedocházelo k žádným průtahům (alespoň v těch pozdní částech jednotlivých dnů, u nichž jsem byl přítomen), a přestože bych si dokázal představit trošku rozmanitější výběr kapel směrem dál od melodického metalu, tak nemůžu říct, že bych byl zklamaný.

V průběhu festivalu jsem si říkal, že příště už nejdu, což nejde na vrub pořadatelům, ale spíše hudebnímu zaměření, ovšem pokud se podaří svolat opět takto slušnou soupisku, která mě ve výsledku nijak neurazila, tak by byla škoda nechat si takovou akci ujít.

P. S. A slyšet známé tváře řvát „Come on, Hodonín“ má pro místního taky něco do sebe :-)