Archiv štítku: metal

Reporty

Metalfest Open Air 2010 (neděle)

Komentáře: 6
Metalfest Open Air 2010
Datum: 32.5.2010
Místo: Plzeň, amfiteátr Lochotín
Účinkující: Brainstorm, Deicide, Finntroll, HammerFall, Legion of the Damned, Marduk, Nightmare, Silent Stream of Godless Elegy, Vader

Den pro mě začíná s Francouzi Nightmare, na něž jsem původně jít nechtěl, ale co má člověk dělat, když se nudí… O to víc však překvapili. Hudebně mě to zrovna neoslnilo, ale svých pět minut slávy na plzeňských prknech si náležitě užili, zvláště pak energický zpěvák, který běhal jak drak a neodpustil si ani výlet po boční konstrukci pódia. Palec nahoru.
Zaznělo: “Holy Diver” [Ronnie James Dio cover], “Legions of the Rising Sun”

Další na řadě je jeden z mála zástupců tuzemské scény – moravská chuťovka Silent Stream of Godless Elegy. Jenže problémy s dopravou a dlouhá zvukovka nakonec zapříčinily, že se jejich set smrsknul na pouhopouhých pět songů, takže sotva začali hrát, už museli ohlásit poslední skladbu. Každopádně zazněly i dvě ukázky z nadcházejícího počinu “Návaz” a zní to vážně skvěle. Už aby to bylo venku. Ze samotného vystoupení byl dojem dobrý (to víte, mám je rád :)), ale prostě krátký…
Zaznělo: “I Would Dance”, “Look”, “Mokoš”, “My Friend Who Doesn’t Exist”, “Zlatohlav”

Teď přichází čas pro opravdu hodně ostré sebranky (v porovnání se zbytkem line-upu). První z nich jsou polští zabijáci Vader. Drtička to byla brutální, skupina vsadila na rychlejší kousky, ale chtě nechtě musím říct, že čím více plynul jejich čas, tím více to bylo jednotvárnější a jednotvárnější. A přitom by stačilo hodit nějakou pomalejší (a při tom neméně drtivou) skladbu (například takovou “Helleluyah!!! (God Is Dead)”) a hned to mohlo být o něčem jiném. Takhle těch 45 minut bylo až až…
Zaznělo: “Never Say My Name”, “Rites of the Undeath”

Z Polska do Švédska, z death metalu do black metalu, místo Vader vražedné komando Marduk. Zklamáním byl hlavně hrací čas (kdo to kdy slyšel, aby black metalové zlo hrálo odpoledne na sluníčku?), ale dejme tomu. I tak to ale nic nemění na faktu, že už jsem od Marduk viděl i lepší koncerty. Ne že by to bylo špatné, ale mám pocit, že to mohlo být i lepší. Mortuus je však ďábel a i v Plzni řval jak vážně jak pominutý. Se divím, že si ty plíce ještě nikdy nevyblil (smích). V souvislosti s Marduk mě ale napadá ještě jedna věc – už bych se pomalu přimlouval za radikální obměnu setlistu. Ne že by mi staré vály jako “Wolves” nebo “Still Fucking Dead (Here’s No Peace)” vadily, ale kapela má v záloze velkou spoustu stejně dobrých, ne-li lepších skladeb, které by za zahrání naživo rozhodně také stály.
Zaznělo: “Baptism by Fire”, “Into Utter Madness”, “Phosphorous Redemeer”, “Still Fucking Dead (Here’s No Peace)”, “The Levelling Dust”, “With Satan and Victorious Weapons”, “Wolves”

Mezi smečku čtyř extrémně metalových kapel jsou na oddych vklíněni Němci Brainstorm. Nemůžu si pomoct, ale kdyby neměli zpěváka Andyho, tak se můžou jít zahrabat. Je to obyčejný power metal, ale on je na koncertech neuvěřitelně táhne dopředu, baví publikum, dobře zpívá, prostě správný frontman. Jinak mi to ale moc nešmakovalo.
Zaznělo: “Fire Walk with Me”

Ok, zpátky k pořádné náloži. Na pódium už se derou Legion of the Damned… a že to rozjeli vážně krutě. Jejich hudba má prostě koule. Jinak se to říct nedá. Na koncertě i ve studiu. Tady prostě nejde dělat nic jiného než třepat palicí jak blázen a nechat se ovívat kulometnou dávkou bicích, riffů, kytarových nájezdů a nasraného vokálu Maurice Swinkelse. Thrash/death v té nejlepší podobě. Maso!
Zaznělo: “Bleed for Me”, “Cult of the Dead”, “Malevolent Rapture”, “Son of the Jackal”

To nejlepší na konec – Deicide, králové brutal death metalu. Tihle řízci do Evropy moc často nejezdí, takže se na ně opravdu vyplatí zajet. Když jsem na fóru Masters of Rock projížděl ohlasy na Metalfest, někdo se tam nechal slyšet, že Deicide byli “děs, pořád totéž dokola, bez špetky melodie”. Myslím, že chlapec asi neměl moc ponětí, o čem tahle banda je (smích). Deicide nemusí dělat vůbec, nemusí za celý koncert udělat jediný krok, prostě jenom spustí a už jen ta jejich muzika je maximální peklo! Takhle já si představuji brutalitu. To teda bylo zlo! (Mimochodem, vážně bych se někdy nechtěl dostat do kůže Asheimových škopků, ten magor svojí soupravu málem rozmlátil na kousky.)
Zaznělo: “Death to Jesus”, “Desecration”, “Homage for Satan”, “Mad at God”, “Scars of the Crucifix”

Festival jde pomalu do finiše, přichází Finntroll, v našich končinách oblíbená to cháska, což potvrdilo i plzeňské publikum. Kapela se ani nijak extra nemusela snažit, aby měla od lidí plnou podporu. Mosh měli asi největší z celého festivalu a pálili do něj jednu hitovku za druhou, pokud se nemýlím, provětrali všechny studiové záseky kromě debutu. I když mám Finntroll radši z desky než z pódia, nemůžu říct proti jejich koncertu křivé slovo.
Zaznělo: “Jaktens tid”, “Nedgång”, “Slaget vid blodsälv”, “Solsagan”, “Trollhammaren”, “Under bergets rot”

Poslední skupinou a zároveň největším jménem Metalfestu se stali HammerFall. Sonata Arctica měla na akci zůstat déle a podívat se, jak se dělá headline vystoupení. Ne, to byl jen fór, ale i tak HammerFall podle mého názoru zahráli výborně, i když půlka lidí věnovala pozornost spíše hokejovému finále, které běželo na obrazovce vedle pódia. HammerFall se však svým zájmem o tento zimní sport netají, takže jim to myslím ani nevadilo, naopak se občas například Joacim Cans sám přiběhl podívat, jak se hraje, přál českému týmu hodně štěstí a samozřejmě si ani neodpustil poznámku o naší semifinálové výhře nad Švédy. Mezitím však samozřejmě také stíhali hrát ten svůj heavy metal, a že jim to šlapalo pěkně! Při závěrečných vteřinách zápasu akorát ukončili svůj set, vyklidili prostor a nechali celý areál si zazpívat národní hymnu na oslavu vítězství.
Zaznělo: “Any Means Necessary”, “Blood Bound”, “Crimson Thunder”, “Hallowed Be My Name”, “Hearts on Fire”, “Last Man Standing”, “Let the Hammer Fall”, “Punish and Enslave”, “Renegade”, “Riders on the Storm”, “Secrets”

Zhodnocení:

Už nám zbývá jenom doplnit nějaké ty kecy o organizaci apod. Především je nutné pochválit výběr místa konání – amfiteátr se ukázal být opravdu ideálním prostorem. Vidět bylo odevšad, i z velké dálky. Možná jen prostor na kotlení by mohl být o kousek větší, ale s tím se ani nic dělat nedá a kdo si chtěl užít pogo, místo si vždycky našel. Ze začátku mě trochu děsil relativně velký betonový plácek oddělující samotné pódium a diváky, ale i ten se nakonec ukázal jako opodstatněný, když nějaké jej skupiny nějaké skupiny vzaly jako součást stage a a běhaly po něm, co jim nožky stačily.

Zvuk… pokud je nepovedený, bývá jedním z největších strašáků koncertů, zvláště pak na festivalech. Na Metalfestu mi však ozvučení přišlo opravdu kvalitní a nebylo kapely, již by zvuk pohřbil, jak se to občas stává. Takže v tomto směru opravdu výborné.

Celková organizace rovněž šlapala jak hodinky a v podstatě jsem nezaznamenal jediný problém. Pořadatelé dokázali hbitě vyřešit i pozdní příjezdy interpretů v prvním dnu. Za pochvalu také stojí dovezení velké obrazovky na promítání finále mistrovství světa v hokeji. Možná jen trochu otravné bylo umístění kempu přímo k malému (a opravdu hodně špinavému) potůčku, takže všude byly mraky komárů. Jinam to ale asi dát nešlo a přežít se to dalo.

Celkově šlo dle mého názoru o hodně povedenou akci s velmi pěknou a vyváženou sestavou (i když netvrdím, že bych si nenechal líbit o jednu nebo dvě black či death metalové kapely víc), včetně pár výjimečných vystoupení (kupříkladu Twilight of the Gods). V podstatě úplně všechno vyšlo na jedničku a návštěvníci Metalfestu tak své návštěvy litovat určitě nemůžou. Já osobně si případné další ročníky milerád zopakuji.

Reporty

Metalfest Open Air 2010 (sobota)

Komentáře: 3
Metalfest Open Air 2010
Datum: 22.5.2010
Místo: Plzeň, amfiteátr Lochotín
Účinkující: Deathstars, Eluveitie, Leaves’ Eyes, Nevermore, Powerwolf, Sonata Arctica, Varg

Ráno jsem chtěl mrknout na Fata Morgana, ale nějak se mi protáhla snídaně, takže jsem kouknul až na Powerwolf, kteří zahráli výborně. Na jejich živáky jsem slyšel opravdu dobré ohlasy a vážně tomu tak bylo. Kapela se se svým hracím časem v jednu odpoledne zjevně nijak netrápila, na pódium vtrhla ve svém typickém nalíčení a hlavně ve velkém stylu (headbanging jak na death metal) a svou jízdou strhla veškerý přítomný lid. V setlistu figurovaly hlavně songy z minulé desky “Lupus dei”, z novinky “Bible of the Beast” zazněly jen tři pecky a šlus. Nových válů bych uvítal klidně víc, ale ono do tak krátké hrací doby se toho moc asi vměstnat nedalo. Show výborná, dojem výborný, prostě super začátek dne.
Zaznělo: “In Blood We Trust”, “Lupus dei”, “Prayer in the Dark”, “Raise Your Fist, Evangelist”, “Resurrection by Erection”, “Saturday Satan”, “We Take It from the Living”, “Werewolves of Armenia”

To se však nedá říct o dalších Němcích Varg. Ti, ač opět namalovaní, byli nemastní a neslaní. Ty barvičky à la Turisas byly na nich to nejzajímavější. Průser to nebyl, ale oproti Powerwolf působili jak banda škrobených panáků. Dojem nevylepšila ani parta ohníčků a svícnů (ve dvě odpoledne vskutku efektní). Jo a ještě jedna věc (a to mi u nich v paměti utkvělo asi nejvíce) – zpěvák má vanu jako sviňa, je vidět, že ten si pivečko a bůček vážně neodpírá (smích).
Zaznělo: “Blutaar”, “Skål”

Aby těch Němců po ránu nebylo málo, přicházejí na řadu Leaves’ Eyes (i když jim kazí skóre norská zpěvačka, ale i tak…). Musím říct, že na ně jsem se vcelku těšil, ale čekal jsem z jejich strany trochu víc, než nakonec předvedli. Přišli, zahráli, nuda to nebyla, ale na zadku jsem z toho taky neseděl. Špatné to nebylo, Metalfest však nabídnul nejeden o třídu lepší koncert. Během jejich setu se také spustil déšť spojený s menším krupobitím (si tak stojím v první řadě, hezky si moknu a najednou: “ty vole, ten déšť nějak bolí”, tak se podívám – ruka plná krup (smích)), což, pravda, jim přidalo na atmosféře a hezky ladilo s jejich plachtami.
Zaznělo: “At Heaven’s End”, “Elegy”, “My Destiny”, “Ocean’s Way”

Na Citron jsem se vydal na hokejového semifinále do nějaké plzeňské knajpy, takže jsem je neviděl, stejně tak jako po nich nastoupivší Freedom Call (žíly mi to u těchto dvou skupin ale vážně netrhalo, jen co je pravda), takže vidím až Eluveitie v podvečer. Nestačím zírat, jak moc tahle cháska za poslední rok, dva vyrostla. Dobrého podvečerního času se zhostili na výbornou a v kotli to vřelo. Celkově velmi solidní výkon. Jinak se mi celkem líbí, že na rozdíl od ostatních stylových souputníků nové folk metalové vlny nevystupují v rádoby folk krojích, ale v civilu, nevím proč, ale působí to celkem sympaticky.
Zaznělo: “Inis Mona”, “Kingdom Come Undone”, “Quoth the Raven”, “Thousandfold”

Určitě jsem nebyl sám, koho lákali Nevermore. Pro mě osobně to bylo první koncertní setkání s nimi, takže jsem byl zvědav (a natěšen), co předvedou. No… ze začátku se mi to moc nezdálo, kapela vypadala jaksi nesehraně a zpěvák Warrel Dane (který jinak zpívá famózně) taky nic moc. Ale během druhé, třetí písničky se to nějak srovnalo a jejich set nabíral víc a víc na síle, zábavnosti i zajímavosti. Když o tom přemýšlím s odstupem času, tak to bylo trochu jiné, než jsem čekal, ale bylo to výborné. V konečném důsledku můžu jenom chválit. Holt Nevermore, zase mě ty holomci něčím překvapili :)
Zaznělo: “Enemies of Reality”, “The Obsidian Conspiracy”, “Your Poison Throne”

Po progresivních Nevermore přichází na řadu banda zmalovaných děvek (vtip) Deathstars, kteří vysoko nastavenou laťku rozhodně nepodlezli. Jejich vysoce chytlavá muzika dělá (zvláště naživo) své, na zteč navíc vyrazili už za šera, takže se mohli opřít o podporu světel, a zábava tak mohla propuknout v plném proudu. Nechyběly Whiplasherovy tradiční úchylné hlášky, drtivé tempo a ani další typické znaky vystoupení Deathstars. Na pódiích tahle banda holt válí.
Zaznělo: “Arclight”, “Babylon”, “Blitzkrieg”, “Blood Stains Blondes”, “Chertograd”, “Cyanide”, “Death Dies Hard”, “Mark of the Gun”, “Night Electric Night”, “Tongues”

Jako poslední skupina druhého dne nastoupil jeden z hlavních plakátových headlinerů – Sonata Arctica. Sice nejsem jejich nějaký fanda, ale i tak… fakt sorry, ale tohle byl asi nejhorší výstup Metalfestu. Málem jsem se uzíval nudou. Kapela prostě hrála, tvářila se jako kdyby ji to bavilo, ale bylo to jednoduše bez života, žádná show, nic. Nejzábavnější byly jalové kecy Tonyho Kakka mezi písničkami a vrcholem koncertu bylo, když začal jódlovat (pozor, tohle není ironie, vážně to bylo to nejlepší). Jednoznačné zklamání.
Zaznělo: “8th Commandment”, “Black Sheep”, “Flag in the Ground”, “Fullmoon”, “Juliet”, “Last Drop Falls”, “Paid in Full”, “The Cage”

Reporty

Metalfest Open Air 2010 (pátek)

Komentáře: 5
Metalfest Open Air 2010
Datum: 21.5.2010
Místo: Plzeň, amfiteátr Lochotín
Účinkující: Amon Amarth, Аркона, Cauldron, Death Angel, Decapitated, Korpiklaani, Twilight of the Gods, Vitacit

První ročník Metalfestu, prvního letošního open air festivalu v České republice, je již minulostí a na mně teď je, abych jeho průběh ze svého pohledu pro vás nějak sesumíroval. Rádoby vtipné historky z cesty protentokrát necháme stranou (shrňme to do té podoby, že v autě jsem byl DJ já a zbylému osazenstvu vozu se to zrovna moc nelíbilo… nechápu, co všichni mají proti funeral doomu) a pojďme rovnou na kapely.

U každé skupiny jsou uvedeny některé písničky, které během setu zazněly. Vše je řazeno podle mé paměti, takže jsou to pouze “setlisty na ukázku”, co se hrálo, a rozhodně nejsou kompletní. Počet uvedených skladeb nezáleží ani tak na tom, jak mám co naposloucháno, ale spíš na samotném koncertu. Občas člověka strhne celkové vyznění a nepamatuje si hrané písničky přestože zná desky nazpaměť (viz například Bathory tribute, ale o tom až později…). Tak či tak, songy jsou uvedeny v abecedním pořadí.

Původně avizovaný program vzal hodně rychle za své, konkrétně už s první kapelou Virrasztók z Maďarska, které se porouchal autobus a na místo dorazila až s Korpiklaani o pár hodin později. Jejich vystoupení tedy padá, což mi zrovna radost neudělalo, neboť právě na ně jsem se opravdu těšil. Alespoň že pak hodili do stánku svůj oficiální merch, kde mimo jiné nabízeli pěknou raritku – speciální Virrasztók pálenku, jíž jsem jako správný fanoušek neodolal. Ještě jsem ji sice neotevřel, ale dám krk na to, že to bude dryják jako prase (smích).

Metalfest tedy začíná až o hodinu později oproti původnímu plánu s Kanaďany Cauldron. Ti předvedli heavy metal v té nejdřevnější podobě, a to jak hudebně, tak i svou image. Nechybělo rovněž sólo na bicí a posléze i kytaru (aneb nástrojové onanie vládnou světu), že by však jejich set nějak výrazněji zaujal, to vážně ne.

Teď měla přijít ruská Аркона, ale i ta má zpoždění, takže nastávají další čachry s programem a nastupuje domácí Vitacit. Křížkovce zrovna nemusím, takže se ani nedalo předpokládat, že by mne nějak bavili… a světe div se, nebavili. Fandové ale vypadali spokojeně a názor jednoho kazišuka (mě) na tom nic nezmění. Jedeme dál, protože teď už to začne být zajímavé.

Konečně něco libozvučného pro má ouška – polská technical deathová smaženice Decapitated. Kapela absolvuje jedny z prvních koncertů od oné osudné autonehody, při níž zemřel bubeník Vitek a zpěvák Covan se z ní stále zotavuje. Z původní sestavy zbyl tedy už jen kytarista Vogg, který s novými kumpány opět obráží koncertní pódia. Pokračování je to důstojné, což dokázal i nadupaný náser na Metalfestu, a Decapitated tak zůstávají stále nekompromisní, avšak promyšlenou drtičkou hodnou potlesku i vydatného headbangingu. Kapela jako první začala využívat betonový plácek, který dělil hudebníky od diváků, zvláště pak nový frontman Rafał Piotrowski si tam udělal pěkných pár výletů spojených s protáčením svých “chobotnicových” dredů. Celkově hodně dobré.
Zaznělo: “Day 69”

Аркона konečně dorazila a hned se dere na lochotínské pódium. Rusové, stejně jako předchozí Poláci, předvedli hodně energickou show, i když docela jiným způsobem, a jednoznačně ukázali, že ve svém žánru patří ke špičce. Masha řvala a zpívala jak o život a za plné podpory publika se skupina předvedla ve výborném světle, na pár desítek minut navodila patřičně ruskou náladu a zanechala výborný dojem.
Zaznělo: “Гой, Роде, гой!”, “От сердца к небу”, “Покровы небесного старца”, “Русь”, “Ярило”

Ani následující Death Angel se však nijak zahanbit nenechali a rozjeli to ve velkém stylu. Zapomeňte na nějakou Metallicu nebo Megadeth, nejlepší thrash metal předvádějí právě tihle blázni. Každé jejich vystoupení je nářez a ani v Plzni tomu nebylo jinak, chlapi se opravdu nešetřili, to mi věřte. Tak by mě zajímalo, jestli Death Angel vůbec umí nějaký koncert vypustit. Každopádně, první zazněla “Lord of Hate” a dál už jsem nějaké songy přestal vnímat, protože mě strhnul neuvěřitelný tah na bránu, který skupina předvedla. Jen píseň “Kill as One” věnovali nedávno zesnulému Ronniemu J. Diovi. Na závěr rovněž hodili i ukázku z nadcházejícího alba… a víte co, zas to bude nářez! Máme se na co těšit.
Zaznělo: “Kill as One”, “Lord of Hate”

Od Death Angel už program jede, jak má, takže si svá fidlátka chystají Korpiklaani. Což o to, naživo špatní nejsou, ale vzhledem k tomu, že jsem je viděl již poněkolikáté, už mě to lehce přestává bavit, protože… ehm… je to furt to stejné. Od lidí, co je mají naposlouchané detailněji, jsem slyšel, že zahráli i nějaké ne tak provařené songy, ale já osobně jsem v tom moc velký rozdíl neviděl (smích). Ale palec nahoru za to, že dali “Tuli Kokko” (jedna z jejich nejlepších) a že nezahráli “Happy Little Boozer” (jak já ten song nesnáším). Publikum se však baví dobře, což je u takovéto kapely známka dobře odvedeného vystoupení.
Zaznělo: “Beer Beer”, “Juodaan Viinaa”, “Korpiklaani”, “Tuli Kokko”, “Vodka”

Poté přichází jeden ze tří největších headlinů celé akce – vikingové Amon Amarth ze Švédska. Ze všech jejich koncertů, které jsem zatím viděl, byl tenhle jednoznačně nejdelší a nebojím se říct, že i nejpovedenější. S pěknou světelnou show se pěkně rozkančili, Metalfest jim zobal z ruky a spokojenost tak byla jistě jak na straně samotné kapely, tak i publika. Hrálo se především z poslední fošny, jinak však samozřejmě nechyběly ani žádné zásadní štychy z minulosti. Johan Hegg ten večer chrčel vskutku monstrózně a jeho vokál je naživo o dost brutálnější než na deskách. Jsem toho názoru, že spousta lidí přijela právě na ně (už jen podle počtu triček Amon Amarth v publiku se tak dá usuzovat), přičemž kapela zahrála tak dobře, že se výlet jistě vyplatil. Jo, jo, vikingové holt táhnou…
Zaznělo: “Asator”, “Cry of the Black Birds”, “Death in Fire”, “Guardians of Asgaard”, “Live for the Kill”, “Runes to My Memory”, “Valhall Awaits Me”, “Valkyries Ride”, “Varyags of Miklagaard”, “Tattered Banners and Bloody Flags”, “The Pursuit of Vikings”, “Twilight of the Thunder God”

A na závěr prvního dne asi to nejhlavnější, díky čemu jsem na Metalfest dorazil já osobně – Twilight of the Gods, alias tribut nesmrtelné legendě Bathory. Co ale nechápu, je to, že Amon Amarth měli natřískaný kotel, ale před Bathory tribute se většina lidí na patě otočila a odešla. To mi prostě hlava nebere, to už dneska žánroví titáni nikoho nezajímají? Kdo nebyl, opravdu prohloupil, protože takto ojedinělá záležitost hned tak k vidění nebude. Pětice muzikantů, z nichž nejeden už je sám pomalu legendou, se skladeb Bathory zhostila s úctou a na necelých 80 minut se pokusila oživit ducha jedné z nejdůležitějších metalových skupin vůbec (a v rámci extrémního metalu možná té úplně nejdůležitější). Nedokážu si představit nikoho lepšího, kdo by si mohl troufnout zazpívat Quorthonovy písně, než je Alan Nemtheanga z Primordial. Záda mu kryli Blasphemer (Ava Inferi, ex-Mayhem) a Patrik Lindgren (Thyrfing) na kytarách, Grimar (Einherjer) s baskytarou (co ten chlápek s tím nástrojem provádí, vyráží dech) a Nicholas Howard Barker za bicí soupravou. Za jejich počínáním není žádný kalkul, ale opravdu pouze a jenom chuť vzdát hold Bathory, což z koncertu bylo cítit. Genialitu napodobit nelze, ale Twilight of the Gods do toho dali srdce a zážitek to byl ve výsledku výjimečný. Hudbu Bathory jsem si oblíbil natolik, že už je dnes pro mě v podstatě osobní záležitostí, takže tento koncert jsem vnímal velmi citlivě, ale výsledek byl ohromující. Elektrizující atmosféra až mrazilo v zádech. Už jenom díky tomuhle stálo za to dojet. Nádhera.
Zaznělo: “A Fine Day to Die”, “Father to Son”, “One Eyed Old Man”, “Through Blood by Thunder”

Minirecenze

Insania – Kult hyeny

Napsat komentář
Insania - Kult hyeny
Země: Česká republika
Žánr: metal
Datum vydání: 13.3.2010
Label: Redblack Productions

Hodnocení: 7/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7/10

Odkazy:
web / facebook / bandzone

Insania je kapela, která se na české scéně vyskytuje už dlouho a patří ke klasickým znakům tvrdé hudby u nás. Svoji činnost provozuje už od roku 1987, ale kvůli problémům tehdejšího režimu (zdravím Jirku, který k tomu nemá daleko) se nemohla naplno projevit. Její vrchol tedy přichází až roku 1992, kde začíná opět naplno využívat název Insania. Na svém kontě, když počítáno pouze tvorbu od roku 92, má celkem 13 prací. Společně i s novinkou “Kult hyeny”.

Hudba na této desce se dá charakterizovat celkem jednoduše: není to nic převratného, co by definovalo žánr, z čeho by se každý posadil na zadek. Jedno se tomu ale nedá upřít – poslouchá se to velice velice dobře. Chytlavé songy doplněné o dobré texty s kvalitním zpěvem, který se mi velice zamlouvá. Když je potřeba, dokáže skvěle přitvrdit, neztrácí ale na své kvalitě vůbec nic. Dovolím si říct, že to celé táhne. Kytary nepředvádí žádné geniální riffy, jsou spíše v pozadí, ale jako celek to skvěle doplňuje.

Otvíračka “Peklo jsou ti druzí” je brilantní, z celého alba se mi líbí asi nejvíce. Vlastně i následující “Čas nízkých pudů” je stejně skvělá. Oproti otvíračce to trošku přitvrdí a dostáváme se k tomu, o čem jsem se již zmiňoval. Zpěv se tu z čistého vokálu mění na tvrdší, ale na svém šmrncu nic neztrácí. Celé album se v podstatě každým songem trochu mění, neupadá to do žádného stereotypu. Střídá se tu více žánrů, které se různě mixují. Ne jako u některých jiných kapel, kde se jede 100% času to samé. Velice mě zaujala také sedmá “Volný radikál”, která je sice z celé desky nejkratší, zato se v ní stihne odehrát hodně. Není to blaf splácaný za pár hodin, na desce je vidět práce, kterou si kapela dala. Nevyskytuje se tu žádné slabší místo, kde bych se nudil. Celé je to velice chytlavé a snadno zapamatovatelné. V podstatě na druhý poslech jsem veděl, co se tam bude vyskytovat a užil si to ještě více. Jelikož je textům skvělě rozumět a ještě jsou v našem mateřském jazyce, stálo by za to, se o nich trochu zmínit. Dají se definovat jako filozoficko-politické, trošku souvisí i s náboženstvím. V první “Peklo jsou ti druzí” je docela dost zmínek o Bohovi.

Tato hudba i přes stáří kapely musí oslovit i mladší publikum. “Kult hyeny” je moje prvotina u této kapely, ale zřejmě si budu muset sehnat i nějaké starší práce a navštívit je při jejich koncertě v Praze. Jak jsem psal výše, není to žádná bomba, co bude bořit pojem hudba. Poslouchá se to ale velice dobře a to je přeci důležité ne?

Recenze

Masturbace – Nablinkáno, nakakáno, spapáno

Napsat komentář
Masturbace - Nablinkáno, nakakáno, spapáno
Země: Česká republika
Žánr: metal
Datum vydání: 18.2.2010
Label: Pařát Magazine

Tracklist:
01. Kamchčije samr song
02. Nablinkáno, nakakáno, spapáno
03. Mám rád všechny lidi, ale jen středně propečené
04. Men in Black
05. Děti hrající si v kafilérním odpadu
06. Der Feinschmecker
07. Démono, do prdele mně vskoč
08. Rochentrochen
09. Komplex ztučnělého metrosexuála
10. Vstrč prst do vlhké flegmóny
11. Zachraňte pralesy

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

Co tak čekat od kapely, která se jmenuje Masturbace a která svá alba pojmenovává „Nablinkáno, nakakáno, spapáno“ nebo „Teplo domova vychází z pochvy“? Jasně, sofistikovanou avantgardu filozofující o sociálních problémech současného světa!

No dobře, to s tou avantgardou není tak úplně pravda. Ale to nic nemění na faktu, že Masturbace je cool kapela. Vždyť když se někdo pojmenuje po tak příjemné činnosti, tak příjemná musí být i jeho hudba, to dá rozum, no ne? Ok, stop trapnému humoru a pojďme se mrknout na novou placku téhle již bez přehánění kultovní kapely (to víte, skoro 20 je holt 20 let).

„Nablinkáno, nakakáno, spapáno“ pokračuje relativně ve stejné linii jako jeho pět let starý předchůdce „Teplo domova vychází z pochvy“, takže jestli se vám tato fošna zamlouvala, novinka bude stejně tak. Od minula jen Masturbace trochu zvážněla. To ale berte s hooodně velkou rezervou, prostě to už není tak absolutně úchylná jízda bez zábran jak předchozí album, pořád je ale novinka o mnoho víc ujetá než většina ostatních skupin.

Nový matroš dostal oproti svému staršímu bráchovi do vínku o něco větší chytlavost samotné hudby (u některých pecek se prostě nedá neházet palicí!), ale na druhou stranu není jako celek tak vyhuleně zábavný. Dokonce – a to u „Teplo domova vychází z pochvy“ nehrozilo ani náhodou – se dá při pozorném poslechu „Nablinkáno, nakakáno, spapáno“ zaslechnout i nějaká vážněji vyznívající část! Texty už nejsou tak totálně úchylné od začátku do konce (jako abyste nemysleli, úchylné to je pořád, ale prostě ne tak moc). Nesmíme však novince křivdit, i ona obsahuje pěkné lahůdky, například „Ty máš ale malý péro, já tě za něj vytahám“ nebo „Nebuď chuj, nebuď chuj, i prdel si depiluj“ v songu „Komplex ztučnělého metrosexuála“ (zřejmě má nejoblíbenější pecka, jen tak mimochodem). Obecně ty vtípky nejsou tak prvoplánové, což má za následek i to, že to není taková břichotrhající jízda.

Co však zůstalo na svém místě, jsou vtípky hudební (vzpomínáte na Europe-klávesy v „Masakru v perníkové chaloupce“ nebo rapovou šílenost „Prt & Smrt (Balada o hovně)“?). Na „Nablinkáno, nakakáno, spapáno“ si Masturbace dělá prdel zejména z black metalu, což by mě jako blackmetalistu mělo naštvat, ale takové geniální parodii jako „Men in Black“ prostě odolat nejde. Už jen kvůli tomu stojí za to si placku pořídit.

Kapitolou pro sebe jsou hostovačky. Z dalekého Mexika si v songu „Rochentrochen“ blinknul Jesús „el Puerco“ Galdeano z grindovky Cara de Culo. Paradoxně se jedná o ten nejméně záživný kousek alba, je to spíše taková minutová hříčka. Zato Vlasta Henych z Törr dopadl ve svých dvou hostovačkách lépe, zvláště v „Démono, do prdele mně vskoč“. Ten refrén byl složený přímo pro něj a netvrďte mi, že ne, je to Törrovina jak cyp! Nejvíc to ale rozbil Kolins, jehož hulákání v „Děti hrající si v kafilérním odpadu“ fakt zabíjí! V Debustrolu už je na to člověk zvyklý, ale když ho slyší jinde… je to fakt týpek. Ukažte mi někoho dalšího, kdo umí takhle parádně řvát! Jeden z nejlepších songů!

Pochválit se musí pěkně udělaný booklet ve formě jídelního lístku. Jen ten seznam songů na zadní straně docela brutálně nesedí. Pokud jsem to správně pochopil, chyba se stala ve studiu, kde došlo ke záměně dvou vlastně totožných masterů lišících se pouze pořadím skladeb. Tak či tak, je to blbě, což je škoda.

Musím se sice přiznat, že „Teplo domova vychází z pochvy“ mi sedí o kousek víc, ale to nic nemění na faktu, že „Nablinkáno, nakakáno, spapáno“ je taky prímová fošna a vzhledem k tomu, že se dá sehnat za pouhé kilo (samozřejmě i s bookletem a všemi náležitostmi) jako příloha časopisu (kterého vám neřeknu, protože nemám rád reklamu, ale jinak je to Pařát, kdyby vás to zajímalo), rozhodně se vyplatí si to pořídit. Howgh!

Reporty

Brutal Assault 14

Komentáře: 10
Brutal Assault 14
Datum: 9.-12.8.2009
Místo: vojenská pevnost Josefov
Účinkující (obsažení v reportu):

Čtvrtek: Biohazard, Brutal Truth, Carnifex, Darkane, Flowers for Whores, Madball, Mithras, Orphaned Land, Rotting Christ, Sadus, The Lucifer Principle, Turisas

Pátek: Brujeria, Dark Funeral, Grave, Negură Bunget, Novembers Doom, Opeth, Psycroptic, Testament, Ulver, Vomitory, Vreid

Sobota: Ador Dorath, Agathodaimon, Anaal Nathrakh, Ashes You Leave, Black Bomb A, Cripple Bastards, Hate Eternal, Immortal, Marduk, Skepticism, Walls of Jericho

Středa:

První kulturní zážitek letošního Brutal Assaultu, který stojí za zmínku, bylo zhlédnutí filmu “Bible Black” v Horror Cinema stanu den před začátkem samotného festivalu. Bylo to něco jako vážně míněná animovaná porno-komedie z Japonska. 95% filmu bylo vyplněno… hádejte čím asi, když to bylo anime péčko (smích). Některé hlášky byly opravdu přehnané a celé kino se válelo smíchy. Pokud se hodně nudíte, tak doporučuji…

Čtvrtek:

Ve čtvrtek ráno se mi podařilo podívat se na “Texaský masakr motorovou pilou 2” a také se ztratit v Jaroměři. Nakonec jsem skončil na úplně druhé straně, někde v polích za městem, ale první kapelu Flowers for Whores jsem stihnul. Na rozjezd solidní HC, jak hudebně tak nasazením, ale lidi se ještě moc nehýbali.

První kotel přišel až s následujícími The Lucifer Principle. Zástupci holandského death metalu předvedli hodně velký rachot a rozjíždějící se festival dost rozhýbali. Pro mě osobně jedna z nejlepších kapel prvního dne.

Další se mi podařilo zhlédnout Darkane ze Švédska. Jejich hudba mě ze studia moc nebaví, tak snad proto jsem ani z koncertu nebyl nějak odvázaný. Celkem ucházející vystoupení, ale rozhodně nemůžu tvrdit, že bych se nějak nudil.

Velkou neznámou pro mě byli Carnifex. Ti, kteří se těšili na vypadnuvší Suicide Silence, museli být nadšení. Totální deathcorová prasečina, jak se sluší a patří. Zabijácký koncert. Jedno z nejpříjemnějších překvápek Brutal Assaultu.

Nemůžu si pomoct, ale legendární (jak pro koho, že?) Sadus mě prostě nebavili. Tohle není hudba pro mě, sorry. Fandové oldschool thrashe si to ale určitě užili.

Na Rotting Christ sem se těšil hodně a nezklamali. Naopak mě zklamal hodně přeřvaný zvuk, kde správně nevynikaly všechny kytarové melodie. Zrušení autogramiády (zpožděné letadlo) a nezahrání “Nemecic” (už jelo intro, ale kvůli nedostatku času jej museli utnout) mi také radost neudělalo. Samotné vystoupení bylo ale jinak skvělé.

Madball jsem jen tak zkouknul z dálky a z HCčka, které jsem na Brutal Assaultu viděl, se mi zamlouvali asi nejméně. Hardcore prostě není moje parketa.

Řeknu to bez obalu. Z Orphaned Land jsem se totálně posral. Jejich studiová tvorba mě moc nesebrala, ale koncert ano. Nádhera a klenot v jednom. A ten zpěv… nevěřil jsem svým uším. Orphaned Land jsem asi hodně podcenil. Jednoznačně nejlepší skupina úvodního dne.

Pain jsem neviděl, protože jsem nedokázal odolat norskému hororu “Død snø”. Docela mě to i bavilo, jenže když byl film v půlce přerušen kvůli technickým problémům, vrátil jsem se pod pódium…

…na Biohazard, kteří předvedli výborné a živelné vystoupení našláplého HC. Doma bych si to nepustil, ale na koncertě pecka jako sviňa.

V tuto chvíli měli přijít Cynic, ale na podiu se nevím proč objevili Brutal Truth a spustili svojí grindovou čuňárnu. Ze začátku to byla sranda, ale čím déle hráli, tím více jsem se těšil na následující Turisas, kteří nakonec předvedli výbornou show. Na podobné folkoviny bývá na Brutal Assaultu narváno a taky to většinou stojí za to. Turisas nebyli výjimkou. Warlordovi to ten večer zpívalo dobře (měl jsem tu čest s jejich posledním DVD a některé koncerty dost omrdával), takže spokojenost.

Ještě jsem kouknul na kousek Mithras, ale protože mě nebavili, šel jsem spát.

Pátek:

Chtěl jsem se podívat na Obscura, ale nakonec mě to zatáhlo opět do hororového stanu, kde dávali “Braindead”. Bavil jsem se přímo a královsky, jeden z nejlepších filmů, co jsem kdy viděl. Opravdu doporučuji. Kdo neviděl, nepochopí.

Psycroptic mě nějak extra nebavili. Prostě takový nic moc death metal.

Negură Bunget jsem v původní sestavě nikdy neviděl a v té nové to prý stojí za hovno, ale mně to přišlo ucházející. Mohlo to být i lepší, ale nebyl to žádný průser.

Vomitory i Grave mají k sobě hudebně relativně blízko a také obě kapely předvedly skvělá vystoupení. Grave zahráli možná o chlup lépe, ale v obou případech to byla parádní deathová jízda.

Dagoba nevystoupila kvůli autonehodě, což je škoda, protože jsem se na ně těšil. Další vidím až Vreid z Norska. Výborná blackovina, která ani na chvíli nenudila. Hodně dobré.

Jedno z těch výborných vystoupení předvedli Novembers Doom. Pětice muzikantů se sice skoro nepohnula, jejich výjimečná hudba ale naprosto stačila. Nemám co vytknout.

Setlist Testament:
01. The Preacher
02. The New Order
03. Over the Wall
04. Practice What You Preach
05. More Than Meets the Eye
06. The Persecuted Won’t Forget
07. Burnt Offerings
08. Into the Pit
09. Disciples of the Watch
10. D.N.R. (Do Not Resuscitate)
11. 3 Days in Darkness
12. The Formation of Damnation

Setlist Dark Funeral:
01. King Antichrist
02. The Secrets of the Black Arts
03. The Arrival of Satan’s Empire
04. Goddess of Sodomy
05. Vobiscum Satanas
06. Open the Gates
07. Hail Murder
08. Atrum Regina
09. An Apprentice of Satan

Pestilence zahráli dobře, o tom žádná, ale josefovská pevnost zažila za ty tři dny i lepší vystoupení.

Naprostá bomba ale byla Brujeria, která hrála v Čechách vůbec poprvé. Vsadím se, že spousta lidí přijela jen na ně. Sestava tak hvězdná, až oči přecházely, sázela do lidí ty největší fláky ze své diskografie a pod pódiem během vteřiny vypuknul opravdu pekelný kotel. Totální zlo.

Opeth jsem zhlédl jen poslední dva songy (nepočítal jsem s takovým návalem na podpisovce Dark Funeral), takže nechci nějak moc hodnotit, ale nevypadalo to vůbec špatně.

Úžasné vystoupení předvedli Testament. Sice se od kapely jejich formátu nic jiného než skvělé koncerty už neočekává, ale kvalita se musí vždycky pochválit. A Testament kvalitní opravdu byli. Jeden ze zlatých hřebů druhého dne.Ulver byl zážitek z jiného světa. Viděl jsem už hodně věcí, ale tohle jsem ještě nežral. Totální psycho. Většina lidí to taky nepobrala. I já jsem jen zíral s otevřenou hubou. Tomu se říká dech beroucí zážitek.

I když mě Ulver fakt odvařili, stále není všem pátečním koncertům konec. Na plac nastupuje švédská black metalová bruska Dark Funeral a místní pevnost se stává svědkem dalšího výtečného koncertu. A v setu postaveném především na řadovce “Diabolis interium” nechybělo ani plivání ohně.

Sobota:

Poslední den Brutal Assaultu začíná s Black Bomb A, na něž se vydávám po mnohých doporučeních. Špatné to určitě nebylo, ale poslouchat to asi nezačnu.

Agathodaimon už delší dobu nesleduji, ale jejich koncert v Josefově byl hodně dobrý. Jen škoda, že museli hrát v 11 dopoledne, ale s tím se vzhledem k našlapané soupisce asi nic dělat nedalo.

Thrashařiny mě až na dvě výjimky (z nichž jedna hrála předchozí den) moc neberou, takže vynechávám Gama Bomb, ale další Ashes You Leave jsem si ujít nenechal, protože jsem byl na ně hodně zvědavý. Chorvatský doom metal se ukázal být hodně kvalitním, stejně jako samotné vystoupení. Určitě bude stát za to se podívat na zoubek i jejich deskám.

The Red Chord mě tedy moc nerozbili. I přes neustálé povzbuzování se téměř nikdo nehýbal a až na samotném konci se utvořil malinký kotlíček. A to u skupiny jejich žánru není zrovna nejlepší.

Na Cripple Bastards jsem se docela těšil, kdysi totiž patřili mezi mé oblíbené formace. Ale upřímně řečeno, byla to nuda. Nechápu, jak jsem je dříve mohl poslouchat každý den.

Teď řeknu něco divného: přestože Ador Dorath sleduji již od prvního alba a jejich tvorba se mi opravdu hodně zamlouvá, tohle bylo moje první koncertní setkání s nimi (přitom jako česká kapela hrají v Čechách pořád). Ale líbilo se mi to hodně, někdy si to musím zopakovat… Ani trošku nevyvážený zvuk (zpěvačka byla chvílemi přeřvaná, chvílemi nebyla vůbec slyšet) mi dojem nepokazil.

Opět kotvím v kině, kde mají dávat “I Spit on Your Grave”, jenže k mému zklamání se jej nepodaří spustit, a tak se opět sjíždí “Braindead”.

Vracím se na Hate Eternal, kteří ale nejsou zrovna mým šálkem čaje. V zpraseném zvuku jsem slyšel jen kolovrátkový death metal a pódiová prezentace také nic moc.

Anaal Nathrakh byl jedním z černých koní letošního Brutal Assaultu. Vystoupit měli už loni, ale kvůli pracovním povinnostem vystoupení zrušili. Tak jsme je tady měli letos a bylo to naprosto skvělé. Jejich první návštěva ČR dopadla na výbornou. Bomba!

Atrox jsem zaplácnul podpisovkou Marduk (ty autogramiády na Brutal Assaultu jsou vážně zlo, takhle hovadské řešení jsem jinde neviděl, pro příští rok by se s tím mělo něco dělat), takže vidím až Suffocation. Omlouvám se jejich příznivcům, ale mně to prostě nebavilo. Byl to jednoduše výplach.

“Ladies and motherfuckers, we are IMMORTAL!” Tak takhle začal splněný sen – Immortal naživo. Ze začátku jsem byl tak na větvi z toho, že vidím Abbatha na vlastní oči, že jsem první dva songy ani nevnímal, co hrají. Vím, že mám prostě zkreslený a zaujatý úhel pohledu, ale nemůžu jinak – Immortal byli totální extáze, dokonalost.

Setlist Marduk:
01. The Levelling Dust
02. With Satan and Victorious Weapons
03. Nightwing
04. Of Hells Fire
05. Baptism by Fire
06. Materialized in Stone
07. Throne of Rats
08. Still Fucking Dead (Here’s No Peace)
09. Azrael
10. Beyond the Grace of God
11. Wolves

Mezi dvě black metalové pecky byli vklíněni Walls of Jericho, kteří ukázali hodně divokou a živelnou show. Nějak moc hodnotit ale nechci, protože jsem se na ně díval jen z ostrého úhlu (čekal jsem na Marduk).

Marduk a přišli a rozbili všechno a všechny. Tři čtvrtě hodiny v jejich přítomnosti se rovná infernu. Na ně bych se vydržel dívat dlouhé hodiny. Super!

Poslední kapelou se pro mě stali Skepticism. Atmosféra hustá jak ta nejhustší mlha. Nemám slov. Skvost. Mně osobně by více funeral doomových věcí pro příští rok určitě nevadilo.

Na závěr by se ještě slušelo nějaké shrnutí. Kvalitu kapel už rozebírat nebudu (jednak to je všechno popsáno výše a jednak to každý vidí jinak). Organizace byla na opravdu vysoké úrovni, pořadatelé se rok od roku snaží vychytávat všechny chybky, což je obrovské plus. V podstatě mi vadili tak nějak tři věci – u vstupu se nerozdávala kompilace (to ale není zas tak výrazné negativum, oproti tomu byl zaveden program v podobě klíčence na krk, což je vážně super nápad), security pod pódiem (chvílemi mi zůstával z jejich chování rozum stát, ale osobně jsem s nimi problém neměl, na druhou stranu security u vstupu byli naopak naprosto v pohodě). Největším problémem bych tak viděl řešení autogramiád – nikde žádná ohrada na frontu, tudíž se lidi ke kapele hrnuli ze všech stran a nedalo se tam pohnout. Pro příště by to chtělo nějaký koridor na frontu. A když jsem si dovolil ozvat se s tímto problémem směrem k security, odpověď zněla: “Já to mám v piči a neserte mě, nebo to tady zavřu”. Kromě tohohle kiksu se ale nedá nic jiného, než chválit.

Reporty

Masters of Rock 2009 (sobota, neděle)

Komentáře: 36
Masters of Rock 2009
Datum: 11.-12.7.2009
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu):

Sobora: Blind Guardian, Crucified Barbara, Evergrey, Kissin’ Dynamite, Legion of the Damned, Mňága a Žďorp, Stratovarius, The Sorrow

Neděle: Arch Enemy, Audrey Horne, Eluveitie, Heaven Shall Burn, Innocens, Interitus, Voivod

Sobota:

Jelikož jsem předchozí den patřil mezi “ty odolnější”, vstávání mi dělalo trošku problémy, takže první kapelou, která měla tu smůlu, že jsem smrděl na jejím vystoupení, byli mladí Němci Kissin’ Dynamite. Heavy metal hodně klasického (a předvídatelného) ražení mě bavil víc, než bych čekal. Na probuzení více než dobrá kapela, své první vystoupení na našem území si hudebníci patřičně užili a podle ohlasu pod pódiem zřejmě nebyli sami.

Nějaká “temná strana síly” mě přesvědčila, abych zůstal i na koncert Mňága a Žďorp. Nebudu tady rozjíždět elaboráty o tom, že něco takového na akce tohoto typu podle mě nepatří. Jediné, co k tomu mohu ze svého pohledu dodat, je: Nikdy víc!

Z Holandska dorazili Legion of the Damned a rozjeli ubíjející smaženici. Jenže hodně příjemně ubíjející smaženici. Stejně jako předchozí den u Keep of Kalessin, i o Legion of the Damned jsem neslyšel nikoho říct křivé slovo. Jak vidno, i tvrdší kapely si na Masters of Rock najdou své publikum. Doufám, že příští rok bude podobných věci ještě o trochu více.

The Sorrow jsem loni okázale ignoroval, ale letos jsem šel mrknout, co jsou zač, když nám je pořadatelé cpou druhý rok za sebou. Hudba v klidu, moderní metalcorová skákačka. Podle toho to vypadalo i pod pódiem, kde byla k vidění i wall of death.

Axxis vynechávám, u Crucified Barbara se podívám asi jen na půlku vystoupení. Prolítlo to ale tak nějak kolem mě a už si z toho vůbec nic nepamatuju. Poté přišli na řadu Evergrey, kteří předvedli více než solidní set. Fandové byli jistojistě nadšení a já, jako někdo, kdo je nikdy moc nežral, musím jen uznale pokývat hlavou, že to byla kvalita.

U Stratovarius jsem počítal, že mě rychle přestanou bavit, tudíž si skočím na autogramiádu Tiamat. Jenže jsem se šeredně spletl, protože hráli skvěle. Brali z nového alba, ale zabrousili i do starších věcí (třeba předlouhá “Visions”) a nový kytarista zvládnul všechna prsty lámající sóla bez problému.

Na programu byla dále jedna z hlavních hvězd Masters of Rock – Blind Guardian. Jejich nesporné kvality uznávám, ale koncert mě moc nenadchnul. Takový standard, skupina jejich jména by podle mě zvládla zahrát i líp.

Neděle:

Poslední den zahajují tuzemští Innocens. V devět ráno jsem ani nějaké zázraky neočekával a ani se jich nedočkal. Bezproblémový výstup, který nenudil. Jen lidí bylo na poměry Masters of Rock už dost málo, v neděli návštěvníků citelně ubylo.

Další Interitus zahráli pro o trošku plnější publikum set poskládaný především z čerstvě vydané novinky “In My Hands” (naživo nové písničky zněly opravdu dobře), promíchané se třemi songy z předchozí řadovky. Na konec ještě starší “Havranův let”, “Srdce krále” a šmytec. Každopádně nejpovedenější vystoupení Interitus, které jsem za poslední dobu viděl.

Audrey Horne byli jednou z těch kapel, jejichž účast mě definitivně přesvědčila, že na Masters of Rock nesmím chybět. Jenže na ně bylo úplně vylidněno. Asi tak čtyři řady u plotu a několik jednotlivců někde vzadu. Přesto Audrey Horne předvedli hodně energickou show, kterou nakonec lidi přilákali a na konci již bylo solidně zaplněno. Bezprostřední zpěvák Toschie řádil jako o život a jen on sám nakopával koncert o několik tříd výše. Naprostá bomba.

Eluveitie zahráli dobré vystoupení se šťávou. Podobné folkové hopsačky teď letí a podle toho to také v publiku vypadalo. Jen mě překvapilo, že svůj nejznámější song hráli hned první, když se největší pecky většinou dávají na konec.

Během Tleskače a Schandmaul se opět zdržuji na autogramiádách, takže další kapelou jsou pro mě až Heaven Shall Burn. Předvedli pěknou divočinu, na kterou se kotlilo jedna báseň. Ke konci to možná bylo už trochu jednotvarné, přesto to byla rozhodně kvalitní show.

Koncert Voivod dopadl podobně jako Blind Guardian o den dříve. Bylo to “jen” dobré, ale chybělo tam to něco navíc. Čekal jsem lepší.

Zato Arch Enemy zahráli výborně. Podruhé za poslední dobu v ČR a o mnoho lépe než na poprvé loni na Brutal Assaultu. Bohužel měli jedno z nejhorších ozvučení festivalu – přehulená basa, kopáky a zpěv, oproti tomu kytary nebyly slyšet skoro vůbec, což není u skupiny stojící téměř výhradně na kytarách moc příjemné. Vyvažovalo to ale brutální nasazení všech členů a lépe zvolený setlist než na Brutal Assaultu. Hodně super. A ta ženská je fakt magor, řvala ještě brutálněji než na albech. Pro mě osobně výborná tečka za letošním MoR, protože na poslední Europe jsem se už… ehm… vybodnul.

Zhodnocení:

Oproti loňskému ročníku se musí pochválit o hodně častější čištění toiek (loni bylo místo pro toiky opravdovou uličkou hrůzy, kde člověk přes mrak smradu nedohlédl na druhý konec). Druhé podium je výborný nápad, ale rozhodně ne stylem, jakým bylo prezentováno letos (tři české kapely denně, nasazené oproti headlinerům). Pro příští rok by možná bylo dobré povýšit ho na druhou plnohodnotou stage (i kdyby měla být jen pro české formace). Zvuk byl po celou akci hodně dobrý (nejhůř to odnesli Nightwish a Arch Enemy, ale jinak není zvučení moc co vytknout). Žánrově pestřejší sestavu rovněž vítám. Celkově vzato, se podle mého názoru jednalo o lepší ročník než loni.

Reporty

Masters of Rock 2009 (čtvrtek, pátek)

Napsat komentář
Masters of Rock 2009
Datum: 9.-10.7.2009
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu):

Čtvrtek: Bethrayer, In Extremo, Nightwish, Nil, Rage, Vypsaná fixa

Pátek: Blowsight, Death Angel, Deathstars, DragonForce, Edguy, Kataklysm, Keep of Kalessin, Korpiklaani

Opět po roce se vrátila letní festivalová sezóna a jednou z jejích již pravidelných součástí je i jeden z největších tuzemských festivalů Masters of Rock, který během těch let vyrostl v celkem mamutí akci. Místo konání se k překvapení všech nezměnilo, tudíž armády černooděnců mířily opět do odlehlých Vizovic na konci světa (republiky).. fakt sranda, trmácet se v zaplivaném vlaku 400 kilometrů do takové díry, to vám tedy povím. (smích) Areál oproti loňsku doznal několika málo změn. Tou nejvýraznější bylo zařazení druhého podia (umístěného tak chytře, že jsem jej našel až třetí den), zbytek byly jen kosmetické úpravy. Hlavní jsou ale kapely. Mně osobně letošní line-up sednul úplně nejvíc ze všech doposud konaných ročníků, jelikož pořadatelé konečně zjistili, že existují i tvrdší věci, než je power metal. Zařazení několika deathových a corových smaženic je výborný tah, jak přilákat na akci víc lidí, ale neztratit stálé návštěvníky.

Čtvrtek:

Masters of Rock tradičně zahajoval výherce nějaké soutěže (vlastně ani pořádně nevím, o co se jedná, až si rozjedu kapelu, zjistím si to (smích)), letos to byli Bethrayer. Znělo mi to trochu jako HCčko s “přidanou hodnotou”, každopádně ale zahráli dobře, rozhodně důstojné zahájení festu. Zajímaví byli také na šrot ožralí čuníci, kteří už při první kapele lezli v kotli po čtyřech a točili mařenou, jako kdyby si chtěli ukroutit hlavu…

Druzí Nil mě zrovna neberou, ale naživo to bylo v pohodě. Nejzajímavější na představení byla zpěvačka, která si před koncertem snad něco musela šlehnout, protože po pódiu lítala jak čertík z krabičky.

Místo Fleret jsem okupoval stan s autogramiádami a před stage se vracím až s Vypsanou fixou, na kterou jsem i z nudy mrknul, jenže to není nic pro mě. Dav okolo se skvěle bavil, já se nudil. Ale každému co jeho jest. Podle reakcí lidí kolem mě to zřejmě bylo více než solidní vystoupení, během nějž jsme zažili první deštík festivalu.

Na In Extremo je už pořádný nával, protože se v jejich případě dá očekávat více jak kvalitní show. Lítaly ohně, lítaly papírky, lítaly třpytky, lítalo sedm chlápků po pódiu. Jejich hudba má sice ke středověku asi tak stejně daleko jako grindcore, ale komu to vadí? Hlavně, že je zábava a je na co se dívat. Výborné vystoupení.

Rage předvedli skvělý koncert okořeněný několika hosty (např. Schmier z Destruction nebo Manni Schmidt z Grave Digger). Vrcholem setu pro mne byly dvě písně se zpěvačkou Jen Majura – “Lord of the Flies” a “From the Cradle to the Grave”; obě byly zahrané i zazpívané na nejvyšší úrovni. Jen Rage mohli přihodit jakože nějaké efekty, když se jednalo o to výroční vystoupení, ale budiž. I tak se jednalo o velice dobrý koncert.

O jedenácté večerní přišel hlavní plakátový tahák – Nightwish. Všichni, s kým jsem se bavil, mi tvrdili, že to byla “totální mrdka”, ale mně to přišlo celkem v klidu. Je pravda, že Anette trvalo tak dvě, tři písničky, než se rozezpívala, ale pak už to byla pohoda. Marco se svým zpěvem a i celá instrumentální část kapely to však jistili už od začátku – zvláště bubeník Jukka Nevalainen je vážně blázen, škoda ho pro tenhle žánr. Nějaké názvy songů po mně nechtějte, protože je to už nějaký ten pátek, co jsem Nightwish slyšel naposledy. Zaregistroval jsem akorát “Nemo” a “Wish I Had an Angel”, ale dál jsem se nechytal…

Poslední zahráli Shaman s orchestrem, bohužel jsem už kvůli únavě nedával… probdělá noc plná rumu dá člověku holt zabrat…

Pátek:

Původně se mělo začínat s Callejon, jenže kvůli zranění jednoho z členů vypadli, a tak druhý den zahajovali Blowsight. Spíš než hudbou jsem se bavil vzhledem muzikantů (potkat basáka v noci, ihned sháním špunt do řiti, aby se mi nestala “nehoda” (smích)), ale jinak nic moc…

Setlist Keep of Kalessin:
01. Origin
02. A New Empire’s Birth
03. Crown of Kings
04. Ascendant
05. Kolossus

Poté měli nastoupit Norové Keep of Kalessin, jenže pódium zelo prázdnotou ještě deset minut po začátku jejich hrací doby. Jak později během koncertu vysvětlil kytarista Obsidian C., kapela dorazila na festival asi pět minut před tím, než začala hrát, což je opravdu smůla, protože tak byla ochuzeni o podstatnou část vyhrazeného času. To jí ale nijak nezabránilo odehrát famózní vystoupení, jedna z nejlepších kapel letošního Masters of Rock. I lidé, kteří v životě k black metalu ani nečuchli, mluvili o Keep of Kalessin jen v superlativech. Velká škoda, že stihli jen pět písniček včetně naživo odehraného intra.

Na Kreyson jsem utekl hodně daleko z areálu, protože mám k nim opravdu velkou averzi, ale vynechání Death Angel bych si už neodpustil. Naprostá thrashová chuťovka, našláplé vystoupení bez hluchého místa. Hoši se moc nešetřili a všechnu energii naprali do lidí, což dav pod pódiem také řádně ocenil. Pecka!

Následující Kataklysm předvedli zřejmě nejbrutálnější výkon ročníku. Lidi v obrovském kotli řádili jak smyslů zbavení za podpory devastující hudby. Kataklysm mají posledních pár let neuvěřitelnou formu, jak koncertní, tak ve studiu. Do lidí rvali songy převážně z posledních dvou alb (+ dvě pecky z alba “Serenity in Fire” a povinnou “In Shadows & Dust” navrch). Na převážně heavy metalový festival opravdu řádná prasečina.

Během pauzy před Korpiklaani začalo opravdu vydatně pršet, což ale nezabránilo tomu, aby měli veselí Finové plno. Radši tady nebudu šířit, co si myslím o jejich hudbě já osobně, protože skvěle se bavící dav by se mnou určitě nesouhlasil. Loni podle mě zahráli o chlup lépe, i tak ale fandové s chutí hltali písničky z nového alba (“Vodka”), tak i starší osvědčené hity (i když ten “Happy Little Boozer” je už fakt děsnej (smích)).

Pátek vypadal podle programu jako nejvíc našláplý den. Odpolední skupiny tomu odpovídaly, protože v podstatě všechny zaválely. Headlineři dne mě osobně ale zklamali. Na DragonForce jsem se těšil hodně, ale viděl jsem jen nezáživné závody po hmatnících kytar. Muzikanti si to zjevně užívali, já už míň. Pořád to ale bylo lepší než Edguy. Hodinu a půl trvající nuda, přičemž půlku hrací doby zabraly rádoby vtipné kecy toho šulína za mikrofonem. Takovéhle výstupy si Edguy můžou akorát tak nabouchat.

Program ale ještě nekončí a náladu spravují výborní Deathstars. Debut úplně vynechali a hráli především z poslední desky “Night Electric Night”, což myslím moc nevadilo. Nijak moc se nezdržovali a házeli jeden song za druhým. Zpěvák Whiplasher toho mezi písničkami moc nenakecal, ale když tu hubu otevřel, fakt to stálo za to. Z těch jeho hlodů se smíchy váleli skoro všichni včetně zbytku kapely. Hodinka ve společnosti Deathstars utekla jako voda a s přídavkem “Death Dies Hard” skončil druhý den Masters of Rock. Většina lidí nabrala směr stan, ti odolnější ještě obsadili nějakou hospodu.

Reporty

Brutal Assault 13 (sobota)

Komentáře: 10
Brutal Assault 13
Datum: 16.8.2008
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Arch Enemy, Carcass, Code, Esoteric, Kataklysm, Paradise Lost, Sebkha-Chott, Six Feet Under, Sodom

Sobotní ráno na mě dolehla krize. Peněz málo a žízeň velká. Tak to dopadá, když člověk utrácí tisíce za CDčka a s přísunem alkoholu rovněž nešetří. A navíc se festivalový areál změnil díky vytrvalému dešti v jedno velké bahniště. Ještě že mám kanady. Ale ono by to tak hrozné nebylo, kdybych s partou nepotkal hned ráno jednoho stánkaře, který se zřejmě rozhodl, že nás zruší. A alespoň u mě se mu to povedlo (jak vypadali ti ostatní, si nepamatuji). Výsledkem byla nepoužitelnost mé osoby pro půlku dne, protože jsem se z toho musel alespoň trochu vyspat do stanu. Ve středu večer jsem navazoval kontakty se Slováky pomocí borovičky, v pátek s Rakušany v doprovodu zelené a v sobotu se stánkařem za účasti opravdu velkého (tím myslím ale opravdu hodně velkého) množství panáků všemožného druhu. Utracený poslední zbytek peněz mě ani tolik neštval. Rozhodně ne tolik, jako čtyři skupiny, které jsem chtěl zaručeně vidět a které jsem prospal. Letošní léto jsem měl na každém větším festu takovou smůlu, že jsem vždy nějak prošvihnul některé ze svých oblíbených kapel. Na Brutal Assault jsem přišel o Аркона, Illidiance, Ador Dorath a Hate. Omlouvám se za to, jak kapelám, tak čtenářům. Příště už se polepším.

Naštěstí jsem se vzbudil chvíli před začátkem Code. Jak se říká, naprav se, čím ses zkazil. Urychleně jsem si vyčistil zuby (a opět ne pastou) a zahnal žízeň (a opět ne nealkem) a vydal se další festivalovou black metalovou sebranku z Norska. Na rozdíl od těch předcházejících patří spíše do podžánru post-black metal. Velkou neznámou pro mne byla sestava. Ani jsem neočekával, že by se s nimi mohl objevit ICS Vortex ze slovutných Dimmu Borgir (v zastává pozici hlavního vokalisty). Náhrada za něj však byla více než kvalitní. Už podruhé za sebou se totiž na BA objevil holohlavý maniak Kvohst, který zde loni vystoupil se svou hlavní kapelou Dødheimsgard. Code provozují takový divný black metal, kde se bez problému uživí i čisté vokály (a ty si Kvohst opravdu vychutnal). I Když zpěvák na sebe poutal největší pozornost, nejen on tvoří kapelu. A také nejen on předvedl skvělý výkon. Celí Code hráli tak skvěle, že byla radost se na to dívat. I přes silnou konkurenci bych je bez váhání zařadil mezi pět nejlepších vystoupení festivalu.

Na Francouze Zubrowska se mi nijak moc nechtělo a radši jsem si podržel místo v první řadě na Obscure Stage na následující Kataklysm. Pobavilo mě jen pár hlášek v češtině, které se skupina naučila. Zvláště když zpěvák vykřikl “Kurva, píča, disko”, jsem se opravdu smíchy válel po zemi.

Na koncertech Kataklysm se dají dělat jen dvě věci. Buď zběsile pařit v kotli, anebo zběsile házet hlavou. Vzhledem k mé pozici v první řadě jsem zvolil druhou možnost. Počátky téhle party mě vůbec neberou, ale posledních pár alb jedou jak čerti. A právě proto jsem byl rád, že svůj setlist postavili na posledních třech fošnách (+ povinná píseň “In Shadows & Dust” ze čtvrtého nejnovějšího “Shadows & Dust”). Kataklysm jsem si propařil, jak jen to šlo. I já si občas potřebuji protřepat mozek v palici.

Jestliže jsem si na Kataklysm protřepal mozek, tak následující Sebkha-Chott mi jej ustřelili i s hlavou. Podle mých informací měla být tahle francouzská cháska hodně velká šílenost, ale skutečnost předčila všechna má očekávání. Už jen to jejich oblečení, to se ani nedá popsat (pro představu doporučuji zhlédnout obrázek). A do toho ta hudba. No, to snad ani nebyla hudba. Naprosto neuvěřitelné a nelogické zvraty. Ze vteřiny na vteřinu hráli něco jiného. Ze začátku jsem na to zíral s otevřenou hubou, pak jsem se ale začal výborně bavit. To se hned tak nevidí. Ke konci vytáhl zpěvák a baskytarista v jedné osobě gumovou slepici (stejnou má můj pes na hraní) a začal s kolem sebe mávat, poté se jal kopat a mlátit do všech ostatních členů, dokud všichni neleželi na zemi. Když se pak jako poslední sám svalil, ležící skupina dohrála poslední song. Naprostá ujetost.

Dále přišel na řadu další metal ze staré školy, tentokrát thrashové – Sodom. Tuto skupinu mám celkem rád, ale beru ji jen jako takovou odpočinkovou a podle toho vypadala i má aktivita během jejich koncertu. Jen tak odpočinkově jsem si v zadních řadách házel hlavou. Když pominu, že byl na Brutal Assaultu každý asi tak o půl metru vyšší než já, takže jsem nic neviděl, bylo to hodně dobré a zábavné. A setlist byl přesně takový, jaký jsem očekával. Postavený na největších hitech typu “The Saw Is the Law”.

Nosferatu Stage pak hostila Arch Enemy, další velké jméno na metalové scéně. Ale právě oni se pro mě stali největším zklamáním, společně s Hollenthon ve čtvrtek. Ne že by zahráli vyloženě špatně, jen mě osobně to prostě nechytlo. Po dobře naladěných a přátelských Sodom mi to přišlo moc odtažité (a to i přes nemalou komunikaci s publikem). Všichni kolem mě pařili, jen mě to prostě nechytlo. A rozhodně to nebylo tím, že by se mi jejich tvorba nelíbila. Prostě mi nesedli, ale z objektivního pohledu (a taky podle reakcí všech okolo) to bylo na úrovni, jaká se od tak velké skupiny očekává.

Hardcore mi až na jednu výjimku nevoní. A právě hrající Agnostic Front tou výjimkou nejsou (pokud by to někoho zajímalo, jsou to Hatebreed). Na set Paradise Lost se už však podívat jdu. Hudba je to poslouchatelná, kapela hrát umí, ale co jim to bylo platné, když je naprosto potopil nudný a statický zpěvák. Takhle nemá vypadat metalový frontman.

Carcass mi náladu spravili. I když jsem si je nikdy nijak extra neoblíbil, je to legenda extrémního metalu. A ty k nám jezdí jen vzácně. Zvláště pak Carcass, kteří byli dlouhou dobu mimo scénu a právě letos zažívají svůj velký comeback. Na koncertě se mi líbili, sice to není můj styl, ale jsou to profesionálové a podle toho to také vypadalo. Carcass šoupli laťku hodně vysoko.

Jenže Six Feet Under ji podle mě přeskočili o pár metrů. Tahle kapela je z první řady neskutečný náhul, zvláště když na vás Chris Barnes neustále ukazuje, jak dobře paříte. Právě zpěvák Barnes táhne Six Feet Under o třídu výš, než je většina současného death metalu. A navíc ještě, takhle brutální dredy nemá snad nikdo. Six Feet Under vsadili na své největší pecky. Registruji mimo jiné “Human Target”, “Feasting on the Blood of the Insane”, “Victim of the Paranoid”, “The Day the Dead Walked”, “Deathklaat”, “Shadow of the Reaper”, z nejnovější fošny pak třeba hitovku “Ghosts of the Undead”. Zazněl také jeden flák z připravovaného alba. A na závěr snad můj nejoblíbenější cover vůbec, do death metalu předělaná “T.N.T.” od AC/DC. Prostě nářez.

Z dálky ještě pozoruji Esoteric, což je bezesporu ve svém žánru hodně kvalitní hudba, jak už jsem ale popsal výše, neměl jsem těch pár dní zrovna doom metalovou náladu (a té je na takovouto hudbu potřeba). Po pár písních odcházím. Z jejich vystoupení si pamatuji jen opravdu kvalitní zvuk, který vyplňoval každou skulinu.

Závěrečný nehudební sado-maso cirkus Hell Show si už kvůli velké únavě nechávám ujít.

Letošní Brutal Assault se tedy vyvedl nadmíru znamenitě. Organizace a služby pro návštěvníky se rok od roku zlepšují. Na své si přijdou jak milovníci originálních CD a LP, spousty trik z oficiálních merchandisů kapel, tak i lidé, co rádi nasávají. Samozřejmě se to dá skloubit i všechno dohromady. Na uklidnění zde bylo i menší kino, kde samozřejmě dávali jen horory. Ale co je hlavní, soupiska kapel je každým rokem bohatší a také plnější známých jmen, která se střídají s underground kapelami nebo opravdovými hudebními lahůdkami. A co je důležité pro pořadatele, na každý nový ročník BA přijíždí stále více lidí. Letos se návštěvnost pohybovala okolo 11 500 černooděnců. Víc již podle mě vojenská pevnost nesnese, už takhle byl záměr projít areálem v nočních hodinách v pátek a v sobotu téměř nadlidský úkol. Radši bych byl pro limitování vstupenek, než pro přesunutí akce pryč z tohoto unikátního místa (jak sám pořadatel Shindy neustále připomíná, ale v tomhle případě má pravdu). Brutal Assault je alespoň pro mě jednoznačně nejlepší festival na našem území.

Reporty

Brutal Assault 13 (pátek)

Komentáře: 8
Brutal Assault 13
Datum: 15.8.2008
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): 1349, All Shall Perish, Anathema, Behemoth, Cradle of Filth, Debustrol, Entombed, Neurosis, Primordial, Psychotic Despair, Swallow the Sun, The Berzerker

Úvodní den se povedl. Náladu trochu mohlo zkazit to, že se celý camp probudil do vydatného deště, nikoliv však mně. Ještě stále v oldschool náladě z Mayhem jsem toto black metalové počasí akorát přívítal. Takovéhle počasí vydrželo s mírnými přestávkami až do konce Brutal Assaultu.

Po vyčištění zubů (pomocí zelené jak jinak, zubní pasty nejsou oldschool!) jsem se vydal na domácí grindový prasečák Psychotic Despair. Byla to sranda, grindová sranda. V deset dopoledne sice moc velké kotle nebývají, přesto se už takhle ráno našlo pár přiopilých magorů v pytlích na odpadky, kteří se to trochu snažili rozhýbat.

Jako další jsem měl v plánu navštívit vystoupení Tisíc let od ráje. Z toho nakonec sešlo, protože jsem musel pomocí většího množství zelené navazovat kontakty s rakouskými sousedy. Úplně jsem zapomněl na čas a málem mi utekli i Debustrol v poledne. Ještěže jsem šel zrovna na záchod, když začínali hrát. Debustrol mají podobný problém jako Törr – každý koncert je v podstatě stejný. Aspoň ale vždycky vím, na co jdu a co očekávat. Před tak velkým publikem jako na BA Debustrol hrají opravdu zřídka, a tak se svého koncertu zhostili s opravdovým nasazením. A bavilo mě to nemálo. Už aby konečně vydali to nové album.

Když skončili Debustrol, šel jsem pokračovat v debatě s rakouskou partou. Společně jsme se vydali až na All Shall Perish. Veškerý takovýhle deathcore nebo metalcore a jakýkoliv jiný core mě moc nebere, ale zrovna dnes mi to sedlo. Skočil jsem přímo do největšího kotle. Hudbu jsem neposlouchal, kapelu nesledoval. Věnoval jsem se kotli, kde se circlepit s moshpitem střídaly jako o závod.

Na chvíli jsem si pak šel odpočinout a ve čtyři hodiny jsem vyrazil na australské řezníky The Berzerker. Prvním překvapením pro mě byl živý bubeník. Automatické bicí jsou totiž poznávacím znamením The Berzerker. Nevím, zda byl ten bubeník pouze na ozdobu, nebo jestli to doopravdy zvládl uhrát (jestli ano, tak se divím, že mu hnáty neupadly), vím ale jistě, že to byl totální nářez. Ještě větší než z alba. A kotel byl také nemalý. The Berzerker byli tak brutální, že jim 2x vypadl zvuk, protože aparatura takovou nálož nevydržela (no dobře, vypadlo to kvůli neustálému dešti a vodě, která všude zatékala, ale takhle to znělo drsněji). Jen škoda, že už The Berzerker zahodili ty svoje latexové masky. Ty byly tak strašně amatérské, až byly k sežraní.

Swallow the Sun, kteří začali hned po Australanech na Obscure Stage, jsem si rovněž ujít nenechal. Už jen proto, že je doom metal můj druhý nejoblíbenější styl hned po blacku a zrovna tihle Finové patří v doomu k tomu nejlepšímu. Jenže jsem si je neužil, ale vůbec to nebylo kvůli jejich špatnému výkonu, chyba byla na mé straně. Když jsem zažil takový masakr jako The Berzerker, nedokázal jsem se během minuty přeladit na přemýšlivou hudbu Swallow the Sun. Možná tomu napomohlo i denní světlo, za kterého hráli. K doomovým skupinám se hodí nejlépe tma. Budu si je někdy muset odchytnout znovu, až se u nás zase zastaví a až budu mít doomovější náladu.

Na Despised Icon a Soilwork jsem se vybodnul. Vrátil jsem se až na Primordial z Irska a na jejich epický metal. Nikoliv však epický ve smyslu trendu, jak se to v poslední době v metalové hudbě nosí. U nich to jde od srdce a jsou jedna z mála kapel (nebo možná jediná), které to věřím. Na živo je to výborné a atmosféře napomáhalo i deštivé počasí po celou dobu jejich vystoupení. Jen nechápu, jak někdo může na něco takového rozjíždět kotel. Tohle není hudba k pogování, ale k poslechu a k přemýšlení.

Následovali Entombed. Pravý švédský death s koulema. Skupinu táhne zpěvák L-G Petrov. Ten do mikrofonu zvracel s takovým nasazením, že se z toho nakonec doopravdy poblil. A největší bomby? Jednoznačně “When in Sodom” a závěrečná hymna “Left Hand Path”.

Na to, jak známým jménem už polští Behemoth jsou, se v naší malé zemičce ukazují relativně často (jen loni tady hráli třikrát), přesto jsem viděl poprvé právě až na Brutal Assaultu (už se stydím), a to i přesto, jak moc mám jejich hudbu rád. Čekal jsem hodně, ale ne takřka dokonalé vystoupení, jaké Behemoth předvedli. Docela mě jen mrzí jediná zahraná skladba z nejnovějšího alba “The Apostasy” (“At the Left Hand ov God”). To si ale nevyberu. Kdybych chtěl slyšet všechny mé oblíbené písně od Behemoth, mohl by Nergal & spol. přehrát celou svou diskografii. Překvapil mě i hostující BigBoss z Root, který si s Behemoth střihl předělávku “Jáma Pekel” od legendy Master’s Hammer.

Noční program byl hodně zajímavý, proto jsem se rozhodl vynechat Anathemu. Viděl jsem jen poslední píseň. Byla to však zrovna předělávka od Metallicy, proto nemůžu moc soudit. Zato Cradle of Filth jsem v žádném případě vynechat nemohl. Vím, že bych je měl jako správný “evil a true” black metalista nenávidět pro komerci, ale já je mám celkem rád. Ani ta dvě poslední “vyměklá” alba mi s odstupem času nepřijdou tak hrozná. První, co mě přímo bouchlo do očí, byl ostříhaný Dani. Jenže se zkracováním jeho vlasů se krátí i životnost jeho hlasivek. Ne, že by neuměl zpívat, naopak stále je podle mě dobrým zpěvákem, jen už nevyzpívá to co kdysi. Alespoň to zachraňoval výběr písniček. Pokud se nemýlím, z každého alba kromě “Damnation and a Day” (2003) zazněl alespoň jeden song. Zvláště čtveřice starých pecek “The Principle of Evil Made Flesh”, “The Forest Whispers My Name”, “Dusk and Her Embace” a “Cruelty Brought Thee Orchids” mi udělaly radost. Ani jsem toho od Cradle of Filth moc neočekával, ale nakonec to bylo v pohodě. Někdo jejich věhlasu by podle mě zvládl zahrát i o mnoho lépe, ale nebylo nějak hrozné. Ale na to, že to byli hlavní hvězdy festu… no nevím, nevím. Byly tam skupiny, které zahrály o mnoho lépe, ale i hůře. Uteklo to ale s nimi docela rychle a pod pódiem byl snad největší nával.

Na Neurosis jsem zjistil, která jediná skupina se z celého festivalu nechtěla nechat natáčet. Důvodem byla jejich vlastní projekce. Tím mě ale celkem vypekli, protože jsem je chtěl sledovat jen na obrazovce (držel jsem si totiž místo v řadě na následující 1349). Velká škoda, musel jsem jen poslouchat. A že jsem slyšel zajímavé věci, leč takové, které si můžu pustit doma sám a taky je budu “jen” slyšet.

Přál jsem si, aby mi 1349 dokázali, že se to čekání na ně a trestuhodné prošvihnutí Neurosis vyplatilo. S obavami jsem vzhlížel k bicím, na kterých totiž předvádí na studiových nahrávkách své umění samotný Frost ze Satyricon. Frost se nakonec neukázal, protože tou dobou nahrával v USA nové album Satyricon, “The Age of Nero”. Místo něj nastoupil nějaký plešoun. Vůbec jsem nebyl schopen identifikovat, co to je za týpka, ale na bicí rozhodně uměl. Za ty nehorázné sypačky, co předváděl při zvučení, sklidil nemalý potlesk. A dokázali mi tedy 1349 nahradit zameškané Neurosis? Ano, dokázali, a to na 200 %. Tohle bylo přesně to, co mám rád. Pravý black metal. Maximálně true, jak to umí jen norské kapely. Nejdříve do naprosté tmy vběhl zpěvák Ravn s pochodní, trochu si zaplival oheň (a že mu to šlo hezky). Podruhé se vrátil už s celou skupinou. Žádné kecy jako “Čau, Brutale!” nebo něco podobného, rovnou to odpálili písní “To Rottendom”. A pak už to šlo ráz naráz. Projeli všechny důležité songy, jako “I Am Abomination”, “Riders of the Apocalypse”, “Chasing Dragons” nebo závěrečnou “Sculptor of Flesh”. Bylo to maximálně dokonalé, jak jen black metal může být. Takhle mě za celý fest odrovnaly jen tři skupiny – Septicflesh, Mayhem a právě 1349.