Archiv štítku: metal

Brutal Assault 13 (sobota)

Brutal Assault 13
Datum: 16.8.2008
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Arch Enemy, Carcass, Code, Esoteric, Kataklysm, Paradise Lost, Sebkha-Chott, Six Feet Under, Sodom

Sobotní ráno na mě dolehla krize. Peněz málo a žízeň velká. Tak to dopadá, když člověk utrácí tisíce za CDčka a s přísunem alkoholu rovněž nešetří. A navíc se festivalový areál změnil díky vytrvalému dešti v jedno velké bahniště. Ještě že mám kanady. Ale ono by to tak hrozné nebylo, kdybych s partou nepotkal hned ráno jednoho stánkaře, který se zřejmě rozhodl, že nás zruší. A alespoň u mě se mu to povedlo (jak vypadali ti ostatní, si nepamatuji). Výsledkem byla nepoužitelnost mé osoby pro půlku dne, protože jsem se z toho musel alespoň trochu vyspat do stanu. Ve středu večer jsem navazoval kontakty se Slováky pomocí borovičky, v pátek s Rakušany v doprovodu zelené a v sobotu se stánkařem za účasti opravdu velkého (tím myslím ale opravdu hodně velkého) množství panáků všemožného druhu. Utracený poslední zbytek peněz mě ani tolik neštval. Rozhodně ne tolik, jako čtyři skupiny, které jsem chtěl zaručeně vidět a které jsem prospal. Letošní léto jsem měl na každém větším festu takovou smůlu, že jsem vždy nějak prošvihnul některé ze svých oblíbených kapel. Na Brutal Assault jsem přišel o Аркона, Illidiance, Ador Dorath a Hate. Omlouvám se za to, jak kapelám, tak čtenářům. Příště už se polepším.

Naštěstí jsem se vzbudil chvíli před začátkem Code. Jak se říká, naprav se, čím ses zkazil. Urychleně jsem si vyčistil zuby (a opět ne pastou) a zahnal žízeň (a opět ne nealkem) a vydal se další festivalovou black metalovou sebranku z Norska. Na rozdíl od těch předcházejících patří spíše do podžánru post-black metal. Velkou neznámou pro mne byla sestava. Ani jsem neočekával, že by se s nimi mohl objevit ICS Vortex ze slovutných Dimmu Borgir (v zastává pozici hlavního vokalisty). Náhrada za něj však byla více než kvalitní. Už podruhé za sebou se totiž na BA objevil holohlavý maniak Kvohst, který zde loni vystoupil se svou hlavní kapelou Dødheimsgard. Code provozují takový divný black metal, kde se bez problému uživí i čisté vokály (a ty si Kvohst opravdu vychutnal). I Když zpěvák na sebe poutal největší pozornost, nejen on tvoří kapelu. A také nejen on předvedl skvělý výkon. Celí Code hráli tak skvěle, že byla radost se na to dívat. I přes silnou konkurenci bych je bez váhání zařadil mezi pět nejlepších vystoupení festivalu.

Na Francouze Zubrowska se mi nijak moc nechtělo a radši jsem si podržel místo v první řadě na Obscure Stage na následující Kataklysm. Pobavilo mě jen pár hlášek v češtině, které se skupina naučila. Zvláště když zpěvák vykřikl “Kurva, píča, disko”, jsem se opravdu smíchy válel po zemi.

Na koncertech Kataklysm se dají dělat jen dvě věci. Buď zběsile pařit v kotli, anebo zběsile házet hlavou. Vzhledem k mé pozici v první řadě jsem zvolil druhou možnost. Počátky téhle party mě vůbec neberou, ale posledních pár alb jedou jak čerti. A právě proto jsem byl rád, že svůj setlist postavili na posledních třech fošnách (+ povinná píseň “In Shadows & Dust” ze čtvrtého nejnovějšího “Shadows & Dust”). Kataklysm jsem si propařil, jak jen to šlo. I já si občas potřebuji protřepat mozek v palici.

Jestliže jsem si na Kataklysm protřepal mozek, tak následující Sebkha-Chott mi jej ustřelili i s hlavou. Podle mých informací měla být tahle francouzská cháska hodně velká šílenost, ale skutečnost předčila všechna má očekávání. Už jen to jejich oblečení, to se ani nedá popsat (pro představu doporučuji zhlédnout obrázek). A do toho ta hudba. No, to snad ani nebyla hudba. Naprosto neuvěřitelné a nelogické zvraty. Ze vteřiny na vteřinu hráli něco jiného. Ze začátku jsem na to zíral s otevřenou hubou, pak jsem se ale začal výborně bavit. To se hned tak nevidí. Ke konci vytáhl zpěvák a baskytarista v jedné osobě gumovou slepici (stejnou má můj pes na hraní) a začal s kolem sebe mávat, poté se jal kopat a mlátit do všech ostatních členů, dokud všichni neleželi na zemi. Když se pak jako poslední sám svalil, ležící skupina dohrála poslední song. Naprostá ujetost.

Dále přišel na řadu další metal ze staré školy, tentokrát thrashové – Sodom. Tuto skupinu mám celkem rád, ale beru ji jen jako takovou odpočinkovou a podle toho vypadala i má aktivita během jejich koncertu. Jen tak odpočinkově jsem si v zadních řadách házel hlavou. Když pominu, že byl na Brutal Assaultu každý asi tak o půl metru vyšší než já, takže jsem nic neviděl, bylo to hodně dobré a zábavné. A setlist byl přesně takový, jaký jsem očekával. Postavený na největších hitech typu “The Saw Is the Law”.

Nosferatu Stage pak hostila Arch Enemy, další velké jméno na metalové scéně. Ale právě oni se pro mě stali největším zklamáním, společně s Hollenthon ve čtvrtek. Ne že by zahráli vyloženě špatně, jen mě osobně to prostě nechytlo. Po dobře naladěných a přátelských Sodom mi to přišlo moc odtažité (a to i přes nemalou komunikaci s publikem). Všichni kolem mě pařili, jen mě to prostě nechytlo. A rozhodně to nebylo tím, že by se mi jejich tvorba nelíbila. Prostě mi nesedli, ale z objektivního pohledu (a taky podle reakcí všech okolo) to bylo na úrovni, jaká se od tak velké skupiny očekává.

Hardcore mi až na jednu výjimku nevoní. A právě hrající Agnostic Front tou výjimkou nejsou (pokud by to někoho zajímalo, jsou to Hatebreed). Na set Paradise Lost se už však podívat jdu. Hudba je to poslouchatelná, kapela hrát umí, ale co jim to bylo platné, když je naprosto potopil nudný a statický zpěvák. Takhle nemá vypadat metalový frontman.

Carcass mi náladu spravili. I když jsem si je nikdy nijak extra neoblíbil, je to legenda extrémního metalu. A ty k nám jezdí jen vzácně. Zvláště pak Carcass, kteří byli dlouhou dobu mimo scénu a právě letos zažívají svůj velký comeback. Na koncertě se mi líbili, sice to není můj styl, ale jsou to profesionálové a podle toho to také vypadalo. Carcass šoupli laťku hodně vysoko.

Jenže Six Feet Under ji podle mě přeskočili o pár metrů. Tahle kapela je z první řady neskutečný náhul, zvláště když na vás Chris Barnes neustále ukazuje, jak dobře paříte. Právě zpěvák Barnes táhne Six Feet Under o třídu výš, než je většina současného death metalu. A navíc ještě, takhle brutální dredy nemá snad nikdo. Six Feet Under vsadili na své největší pecky. Registruji mimo jiné “Human Target”, “Feasting on the Blood of the Insane”, “Victim of the Paranoid”, “The Day the Dead Walked”, “Deathklaat”, “Shadow of the Reaper”, z nejnovější fošny pak třeba hitovku “Ghosts of the Undead”. Zazněl také jeden flák z připravovaného alba. A na závěr snad můj nejoblíbenější cover vůbec, do death metalu předělaná “T.N.T.” od AC/DC. Prostě nářez.

Z dálky ještě pozoruji Esoteric, což je bezesporu ve svém žánru hodně kvalitní hudba, jak už jsem ale popsal výše, neměl jsem těch pár dní zrovna doom metalovou náladu (a té je na takovouto hudbu potřeba). Po pár písních odcházím. Z jejich vystoupení si pamatuji jen opravdu kvalitní zvuk, který vyplňoval každou skulinu.

Závěrečný nehudební sado-maso cirkus Hell Show si už kvůli velké únavě nechávám ujít.

Letošní Brutal Assault se tedy vyvedl nadmíru znamenitě. Organizace a služby pro návštěvníky se rok od roku zlepšují. Na své si přijdou jak milovníci originálních CD a LP, spousty trik z oficiálních merchandisů kapel, tak i lidé, co rádi nasávají. Samozřejmě se to dá skloubit i všechno dohromady. Na uklidnění zde bylo i menší kino, kde samozřejmě dávali jen horory. Ale co je hlavní, soupiska kapel je každým rokem bohatší a také plnější známých jmen, která se střídají s underground kapelami nebo opravdovými hudebními lahůdkami. A co je důležité pro pořadatele, na každý nový ročník BA přijíždí stále více lidí. Letos se návštěvnost pohybovala okolo 11 500 černooděnců. Víc již podle mě vojenská pevnost nesnese, už takhle byl záměr projít areálem v nočních hodinách v pátek a v sobotu téměř nadlidský úkol. Radši bych byl pro limitování vstupenek, než pro přesunutí akce pryč z tohoto unikátního místa (jak sám pořadatel Shindy neustále připomíná, ale v tomhle případě má pravdu). Brutal Assault je alespoň pro mě jednoznačně nejlepší festival na našem území.


Brutal Assault 13 (pátek)

Brutal Assault 13
Datum: 15.8.2008
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): 1349, All Shall Perish, Anathema, Behemoth, Cradle of Filth, Debustrol, Entombed, Neurosis, Primordial, Psychotic Despair, Swallow the Sun, The Berzerker

Úvodní den se povedl. Náladu trochu mohlo zkazit to, že se celý camp probudil do vydatného deště, nikoliv však mně. Ještě stále v oldschool náladě z Mayhem jsem toto black metalové počasí akorát přívítal. Takovéhle počasí vydrželo s mírnými přestávkami až do konce Brutal Assaultu.

Po vyčištění zubů (pomocí zelené jak jinak, zubní pasty nejsou oldschool!) jsem se vydal na domácí grindový prasečák Psychotic Despair. Byla to sranda, grindová sranda. V deset dopoledne sice moc velké kotle nebývají, přesto se už takhle ráno našlo pár přiopilých magorů v pytlích na odpadky, kteří se to trochu snažili rozhýbat.

Jako další jsem měl v plánu navštívit vystoupení Tisíc let od ráje. Z toho nakonec sešlo, protože jsem musel pomocí většího množství zelené navazovat kontakty s rakouskými sousedy. Úplně jsem zapomněl na čas a málem mi utekli i Debustrol v poledne. Ještěže jsem šel zrovna na záchod, když začínali hrát. Debustrol mají podobný problém jako Törr – každý koncert je v podstatě stejný. Aspoň ale vždycky vím, na co jdu a co očekávat. Před tak velkým publikem jako na BA Debustrol hrají opravdu zřídka, a tak se svého koncertu zhostili s opravdovým nasazením. A bavilo mě to nemálo. Už aby konečně vydali to nové album.

Když skončili Debustrol, šel jsem pokračovat v debatě s rakouskou partou. Společně jsme se vydali až na All Shall Perish. Veškerý takovýhle deathcore nebo metalcore a jakýkoliv jiný core mě moc nebere, ale zrovna dnes mi to sedlo. Skočil jsem přímo do největšího kotle. Hudbu jsem neposlouchal, kapelu nesledoval. Věnoval jsem se kotli, kde se circlepit s moshpitem střídaly jako o závod.

Na chvíli jsem si pak šel odpočinout a ve čtyři hodiny jsem vyrazil na australské řezníky The Berzerker. Prvním překvapením pro mě byl živý bubeník. Automatické bicí jsou totiž poznávacím znamením The Berzerker. Nevím, zda byl ten bubeník pouze na ozdobu, nebo jestli to doopravdy zvládl uhrát (jestli ano, tak se divím, že mu hnáty neupadly), vím ale jistě, že to byl totální nářez. Ještě větší než z alba. A kotel byl také nemalý. The Berzerker byli tak brutální, že jim 2x vypadl zvuk, protože aparatura takovou nálož nevydržela (no dobře, vypadlo to kvůli neustálému dešti a vodě, která všude zatékala, ale takhle to znělo drsněji). Jen škoda, že už The Berzerker zahodili ty svoje latexové masky. Ty byly tak strašně amatérské, až byly k sežraní.

Swallow the Sun, kteří začali hned po Australanech na Obscure Stage, jsem si rovněž ujít nenechal. Už jen proto, že je doom metal můj druhý nejoblíbenější styl hned po blacku a zrovna tihle Finové patří v doomu k tomu nejlepšímu. Jenže jsem si je neužil, ale vůbec to nebylo kvůli jejich špatnému výkonu, chyba byla na mé straně. Když jsem zažil takový masakr jako The Berzerker, nedokázal jsem se během minuty přeladit na přemýšlivou hudbu Swallow the Sun. Možná tomu napomohlo i denní světlo, za kterého hráli. K doomovým skupinám se hodí nejlépe tma. Budu si je někdy muset odchytnout znovu, až se u nás zase zastaví a až budu mít doomovější náladu.

Na Despised Icon a Soilwork jsem se vybodnul. Vrátil jsem se až na Primordial z Irska a na jejich epický metal. Nikoliv však epický ve smyslu trendu, jak se to v poslední době v metalové hudbě nosí. U nich to jde od srdce a jsou jedna z mála kapel (nebo možná jediná), které to věřím. Na živo je to výborné a atmosféře napomáhalo i deštivé počasí po celou dobu jejich vystoupení. Jen nechápu, jak někdo může na něco takového rozjíždět kotel. Tohle není hudba k pogování, ale k poslechu a k přemýšlení.

Následovali Entombed. Pravý švédský death s koulema. Skupinu táhne zpěvák L-G Petrov. Ten do mikrofonu zvracel s takovým nasazením, že se z toho nakonec doopravdy poblil. A největší bomby? Jednoznačně “When in Sodom” a závěrečná hymna “Left Hand Path”.

Na to, jak známým jménem už polští Behemoth jsou, se v naší malé zemičce ukazují relativně často (jen loni tady hráli třikrát), přesto jsem viděl poprvé právě až na Brutal Assaultu (už se stydím), a to i přesto, jak moc mám jejich hudbu rád. Čekal jsem hodně, ale ne takřka dokonalé vystoupení, jaké Behemoth předvedli. Docela mě jen mrzí jediná zahraná skladba z nejnovějšího alba “The Apostasy” (“At the Left Hand ov God”). To si ale nevyberu. Kdybych chtěl slyšet všechny mé oblíbené písně od Behemoth, mohl by Nergal & spol. přehrát celou svou diskografii. Překvapil mě i hostující BigBossRoot, který si s Behemoth střihl předělávku “Jáma Pekel” od legendy Master’s Hammer.

Noční program byl hodně zajímavý, proto jsem se rozhodl vynechat Anathemu. Viděl jsem jen poslední píseň. Byla to však zrovna předělávka od Metallicy, proto nemůžu moc soudit. Zato Cradle of Filth jsem v žádném případě vynechat nemohl. Vím, že bych je měl jako správný “evil a true” black metalista nenávidět pro komerci, ale já je mám celkem rád. Ani ta dvě poslední “vyměklá” alba mi s odstupem času nepřijdou tak hrozná. První, co mě přímo bouchlo do očí, byl ostříhaný Dani. Jenže se zkracováním jeho vlasů se krátí i životnost jeho hlasivek. Ne, že by neuměl zpívat, naopak stále je podle mě dobrým zpěvákem, jen už nevyzpívá to co kdysi. Alespoň to zachraňoval výběr písniček. Pokud se nemýlím, z každého alba kromě “Damnation and a Day” (2003) zazněl alespoň jeden song. Zvláště čtveřice starých pecek “The Principle of Evil Made Flesh”, “The Forest Whispers My Name”, “Dusk and Her Embace” a “Cruelty Brought Thee Orchids” mi udělaly radost. Ani jsem toho od Cradle of Filth moc neočekával, ale nakonec to bylo v pohodě. Někdo jejich věhlasu by podle mě zvládl zahrát i o mnoho lépe, ale nebylo nějak hrozné. Ale na to, že to byli hlavní hvězdy festu… no nevím, nevím. Byly tam skupiny, které zahrály o mnoho lépe, ale i hůře. Uteklo to ale s nimi docela rychle a pod pódiem byl snad největší nával.

Na Neurosis jsem zjistil, která jediná skupina se z celého festivalu nechtěla nechat natáčet. Důvodem byla jejich vlastní projekce. Tím mě ale celkem vypekli, protože jsem je chtěl sledovat jen na obrazovce (držel jsem si totiž místo v řadě na následující 1349). Velká škoda, musel jsem jen poslouchat. A že jsem slyšel zajímavé věci, leč takové, které si můžu pustit doma sám a taky je budu “jen” slyšet.

Přál jsem si, aby mi 1349 dokázali, že se to čekání na ně a trestuhodné prošvihnutí Neurosis vyplatilo. S obavami jsem vzhlížel k bicím, na kterých totiž předvádí na studiových nahrávkách své umění samotný Frost ze Satyricon. Frost se nakonec neukázal, protože tou dobou nahrával v USA nové album Satyricon, “The Age of Nero”. Místo něj nastoupil nějaký plešoun. Vůbec jsem nebyl schopen identifikovat, co to je za týpka, ale na bicí rozhodně uměl. Za ty nehorázné sypačky, co předváděl při zvučení, sklidil nemalý potlesk. A dokázali mi tedy 1349 nahradit zameškané Neurosis? Ano, dokázali, a to na 200 %. Tohle bylo přesně to, co mám rád. Pravý black metal. Maximálně true, jak to umí jen norské kapely. Nejdříve do naprosté tmy vběhl zpěvák Ravn s pochodní, trochu si zaplival oheň (a že mu to šlo hezky). Podruhé se vrátil už s celou skupinou. Žádné kecy jako “Čau, Brutale!” nebo něco podobného, rovnou to odpálili písní “To Rottendom”. A pak už to šlo ráz naráz. Projeli všechny důležité songy, jako “I Am Abomination”, “Riders of the Apocalypse”, “Chasing Dragons” nebo závěrečnou “Sculptor of Flesh”. Bylo to maximálně dokonalé, jak jen black metal může být. Takhle mě za celý fest odrovnaly jen tři skupiny – Septicflesh, Mayhem a právě 1349.


Brutal Assault 13 (čtvrtek)

Brutal Assault 13
Datum: 14.8.2008
Místo: vojenská pevnost Josefov

Účinkující (obsažení v reportu): Exodus, Finntroll, General Surgery, Gloomy Grim, Hollenthon, Inveracity, Mayhem, Mindwork, Rasta, Sadist, Septicflesh, Suffocate Bastard

Třináctka na logu letošního Brutal Assaultu znamená, že již 13 let mají všichni metaloví maniaci možnost jezdit na tento podle mého názoru nejlepší festival v ČR. To už je na festival velice slušný věk. Za tu dobu si BA vybudoval silné jméno jak u nás, tak po celé Evropě. Během tří dnů strávených ve vojenské pevnost mohl člověk potkat nejednoho člověka z Polska, Rakouska či Německa. Já osobně jsem dokonce potkal i pár týpků z Finska.

Brutal Assault je rovněž zajímavý rozestavením svých podií. Obscure Stage i Nosferatu Stage totiž stojí těsně vedle sebe (mezi nimi je jen velkoplošná obrazovka) a zatímco se na jednom pódiu hraje, následující kapela si na tom vedlejším může v klidu nazvučit. To znamená, že i dopolední skupiny mají minimálně půlhodiny na nazvučení, i přesto však zvuk nebyl vždy úplně optimální. Zvláště na Nosferatu Stage to občas skřípalo.

Brutal Assault rozjeli Suffocate Bastard z Německa. Na začátek to byl celek solidní náklep. Zpěvák předváděl úctyhodné hrdelní kreace. Prostě klasický brutal death metal.

Druhá kapela již byla domácí, rovněž však death metalová. Mindwork ale pro změnu hrají progresivní death a jejich výkon, i když mírně nejistý, se mi zamlouval o něco více. Nejistota se určitě časem spraví, přece jen mají na kontě zatím jen jedno demo.

Třetí Inveracity sleduji jen na obrazovce, protože čekám v první řadě na Nosferatu Stage na následující skupinu. Další brutal death metal, Suffocate Bastard mě ale zaujali víc. Snad to bylo tím, že zpěvák Inveracity nepředváděl se svým hláskem tak pěkné growly.

Pak už ale nastoupila jedna z mých oblíbených kapel. První black metal (a každé black skupiny si bylo nutno na letošním ročníku vážit, vzhledem k jejich počtu) – Gloomy Grim z Finska. Byl jsem rád, že mohu konečně poprvé zhlédnout na živo jeden ze svých nejoblíbenějších klávesových black metalů. Až do teď jsem žil v přesvědčení, že Gloomy Grim hrají na koncertech všichni s corpse paintem, na BA tomu tak však nebylo. Byl jsem hodně překvapen hraním “v civilu”. To se naštěstí alespoň trochu spravilo, když zezadu vyběhl zpěvák Agathon ve špinavém plášti s kápí a s lebkou v rukou. Horší už to bylo se zvukem. Ten byl na můj vkus hodně špatný, dokonce jsem kvůli tomu nepoznal první písničku, což se mi u skupin, jejichž tvorbu znám takřka zpaměti, nestává. Zbytek písní sem už však bez problému identifikoval. Všechny pocházely z letošní novinky “Under the Spell of the Unlight”.

Další návštěva pocházela z Běloruska. Byla to Rasta se svým melodic death metalem. Celkem pohodová kapela a jejich vystoupení se mi také docela líbilo.

V pořadí třetí brutal death metal čtvrtka – Beheaded z Malty – vynechávám a do kotle se vracím až na italský progressive death Sadist. Jejich tvorbu jsem si nikdy nijak extra neoblíbil, živě jsem si je ale ujít nenechal – přece jenom u nás nehrají každý den. Na koncertě mě ale docela bavili. Především kytarista, který zvládal zároveň kytaru i klávesy, vážně uměl. I basák předváděl na svém nástroji zajímavé věci. Ani jeden z nich však neměl na zpěváka. Ten vážně zaválel.

Přímo ze švédské pitevny nám pak na Nosferatu Stage přišli zahrát patologové General Surgery. Celý zborcení krví ukázali zač je toho death / grind. Prali to na maximum a lidi v kotli se mohli pozabíjet. I když tohle není má nejoblíbenější hudba, klidně bych takovýhle kapel bral na příští rok více.

Následující Hollenthon už tak zábavní nebyli. Těšil jsem se na tuhle rakouskou partu hodně, ale nakonec mě zklamala. Ze začátku mě to ještě bavilo, ale čím déle hráli, tím více jsem se nudil. Nemohl jsem si pomoct, ale při posledních písních jsem skoro usínal (ještě že jsem se opíral o plot v první řadě). Kdyby hráli tak 20 minut, bylo by to pro mě lepší.

Další na řadě byla metalová diskotéka Samael. Sice je to ta nejlepší diskotéka, co znám, pořád však diskotéka. Nelze jim ale upřít, že je ten jejich elektro metal zatraceně chytlavá záležitost.

Naprosto maximálně mě pak odrovnala další kapela v pořadí – Septicflesh. Velmi dlouho jsem otálel, než jsem jejich hudbu zkusil, protože “Řecko” a “atmospheric death metal” mi dohromady moc nejdou a ani sem nevěřil, že by to mohlo být kvalitní. Nakonec jsem si stáhl jejich comebackové album “Communion” a po jeho poslechu jsem jen zůstal zírat z otevřenou hubou do prázdna. Ještě ten samý den jsem si okamžitě musel pořídit originál. A na koncertě to bylo snad ještě lepší. A ještě k tomu z první řady. Prostě a jednoduše jsem se z nich posral! A setlist postavený na dvou posledních deskách mi vážně udělal radost.

Hned další Exodus jsem si kvůli Septicflesh ani pořádně neužil, protože jsem pořád musel myslet na jejich úžasné vystoupení. Sice to chvíli trvalo, ale nakonec mě přece jen strhli a užil jsem si své nejoblíbenější písničky Exodus v tom největším kotli. A byla i wall of death, sice malá, ale byla.

Na Obscure Stage pak v programu pokračovali Finntroll. Nevím jak, ale i na ně se mi povedlo narvat se do první řady. Tuhle bandu a jejich folk metal mám hodně rád a v podstatě není píseň, která by se mi od nich nelíbila. Takže mi bylo předem jasné, že minimálně se setlistem budu spokojen. Nakonec jsem byl spokojen nejen s ním, ale s celým vystoupením Finntroll. Možná jen tu ohranou “Trollhammeren” bych si pro příště odpustil.

Poté přišla jedna z mých nejočekávanějších skupin celého Brutal Assaultu. Na Mayhem jsem se těšil jak feťák na svoji dávku. Protože Mayhem jsou true! Mayhem jsou oldschool! Mayhem jsou black metal! Asi tak 90% lidí na jejich vystoupení ještě doteď nadává, ale mně se líbili. Jasně, zvuk měli totálně zprasený, ale to bylo dobře. K oldschoolu to patří. Tady nejde o křišťálový zvuk, kde člověk uslyší hrášek spadnout na zem. Tady jde o vytvoření atmosféry zmaru a chaosu, a to se Mayhem povedlo dokonale. Možná ještě lépe. Zpěvák Attila v ujeté a zároveň krásné masce, s oprátkou v ruce a obráceným křížem zavěšeným na krku rozehrál svou symfonii smrti. To, co ten chlápek dokáže se svým hlasem, si většina lidí nedokáže ani představit. A do toho ještě ta hudba. Co song, to pecka – “Freezing Moon”, “Deathcrush”, “Pure Fucking Armageddon”, “View from Nihil”, “My Death” nebo “Anti” a “Wall of Water” z aktuální desky “Ordo ad Chao”. Mayhem projeli celou svou historii (a že ta jejich historie za něco stojí, žádná nuda – vraždy, sebevraždy, vypalování kostelů a hlavně black metal). Možná, že se většině lidí nelíbili, ale to je jedině dobře. Skupinám jako Mayhem nejde o předávání pohody a dobré nálady na svých koncertech. Jde jim spíše o pravý opak. A tak to má být. Mayhem mě tak odrovnali, že jsem se z toho musel jít vyspat a na poslední dvě skupiny jsem nešel.


Benátská noc 2008 (čtvrtek)

Benátská noc 2008
Datum: 24.2.2015
Místo: Malá Skála
Účinkující (obsažení v reportu): ABBand, Alkehol, Arakain, Interitus, Krleš, Kryptor, Lordi, Motörhead Revival, Törr, Walda & Gang, Waltari

Úvodní kecy si dnes odbudeme pouze informací o tom, že letošní Benátská noc byla v pořadí již celkem 16. a jako vždy se uskutečnila na Malé Skále. Areál se oproti minulým ročníkům mírně změnil. Především třetí pódium nám nějak nakynulo, díky čemuž se jeho zvuk “mlátil” se zvukem ze stanu (občas se k tomu mlácení přidal i přehulený zvuk z hlavního pódia, např. na Divokého Billa – ten byl slyšet až na konci areálu a nešlo se před ním schovat).

Co člověka udeřilo hned po vystoupení z vlaku, bylo děsné vedro (na můj vkus). Dlouho jsem nečekal a běžel jsem se schovat do chládku do stanu, kde od dvou hodin začínali Kryptor. Kapela předvedla kvalitní thrash metalový nářez. Na rozjezd hodně dobré, zvláště ta 20 let stará black metalová vykopávka byla vážně libová.

Poté už jsem musel vylézt zpátky do toho horka, protože na hlavním pódiu začínali Törr. Vlasta Henych zavelel: “Nazdar, rock’n’rollový prasata!”, a už to jelo. Törr předvedli to, co vždycky, takže stejně jako snad 100x předtím, i teď to byla zábava. Törr a jejich koncerty se nemění. Mění se jen místo a čas, kdy hrají.

Kytarista Törr, Ota Hereš, si pak vzal menší pauzičku a nastoupil znovu se svým vychlastaným Alkeholem. I člověk, který o nich nikdy neslyšel, si určitě podle názvu skupiny dokáže představit, jak jejich vystoupení asi vypadají. Na živo jim to šlape solidně, ale takovéhle hospodské odrhovačky prostě nejsou pro mě.

Zato následující Arakain se mi už hudebně zamlouvá mnohem více. A podle toho taky vypadala rychlost, jakou má hlava poletovala vzduchem. Arakain prostě umí. Navíc je současný zpěvák Honza Toužimský tím nejlepším frontmanem, jakého kdy kapela měla. Předchozí dva strčí bez problému do kapsy. Na rozdíl od jejich vystoupení na MoR jsem se dočkal i mé oblíbené sypačky “Vir”, takže spokojenost maximální.

Po Arakainu jsem se jen tak chvíli poflakoval. Nakonec jsem se zašel podívat na kousek Die Happy. Zpěvačka sice byla hezká, ale s hudbou už to tak slavné nebylo. Radši jsem nabral směr stan, kde právě začínali Interitus, jejichž hudba je lepší a zpěvačka ještě hezčí. Tahle skupina se pomalu začíná stávat mojí oblíbenou, což je celkem podivné, vzhledem k jejich stylu a mému hudebnímu vkusu. Tracklist Interitus byl postaven především na poslední desce “Frozen Darkness”, ze které zazněly například “Křídla”, “Střepy” nebo videoklipová “Deep in the Pain”. Písně z aktuálního alba pak byly samozřejmě prokládané i staršími kousky. Po konci jejich vystoupí jsem se zdržel kupováním CDčka Interitus a sháněním podpisů kapely, díky čemuž jsem úplně prošvihnul Dogu.

V této chvíli pro mě osobně nastala v programu díra, kdy mě žádná z hrajících skupin celkem nezajímala. Vypravil jsem se na kousek finských Waltari, kde jsem se utvrdil v tom, že takováhle hudba prostě není můj šálek čaje (v mém případě spíše šálek piva). Waltari mi prostě přijdou moc přeceňovaní. Tak jsem šel zjistit, co je zač Walda & Gang. Písničky Waldemara Matušky předělané do rocku mě také moc nenadchly, ale alespoň se bylo na co dívat. Walda & Gang se totiž jako první na letošní Benátské vytasili s ohňovými efekty. I oni mě ale po chvíli přestali bavit, proto jsem se vydal do zadních prostor areálu, abych si v klidu prohlédl všechny stánky. V tu chvíli ale k mým uším začalo doléhat z hlavního podia šumaření jistého Billa, zvaného Divokej. Jejich hudební produkci vážně nemusím, snad proto jsem všude běhal jak šílenec, ale nenašel jsem místo, kde by nebyli slyšet. Nakonec jsem se rezignoval a šel k hlavnímu pódiu s tím, že když už je musím poslouchat, tak je chci alespoň vidět.

S úderem desáté hodiny jsem musel začít řešit dilema, jehož řešení jsem po celý den odkládal. Ve stanu totiž začínala hrát má srdcovka Root, zatímco na největším podiu se připravovali rozjet svou show Lordi. Nakonec zvítězila zvědavost nad fanouškovstvím a já šel na Lordi. A že to stálo za to. Přestože jsem zocelen četnými návštěvami black metalových koncertů, kde jsou občas k vidění opravdu zajímavé věci, to co předvedli Lordi, jsem ještě nežral! Výbuchy, ohnivá show, proudy jisker létající téměř odevšad. Když pominu hudební stránku, která mě moc neoslovuje, protože hard rock vážně nemusím (znám od nich jen 6 písniček – “Hard Rock Hallelujah”, “Who’s Your Daddy”, “Would You Love a Monsterman?”, “It Snows in Hell”, “Devil Is a Loser” a “Blood Red Sandman” – všechny zazněly), bylo se alespoň na co dívat. Už jen díky tomu jsem se ani na chvíli nenudil. Při jedné písničce si například zpěvák Mr. Lordi přitáhl motorovou pilu, ze které sršela krev a létaly jiskry zároveň. Jindy si zas na záda nechal připevnit obří křídla a ty pak roztahoval (jen škoda, že s nimi nelétal). Já osobně jsem se prostě na jejich vystoupení neskutečně bavil a podle reakcí všech okolo to vypadalo, že jsem nebyl sám. Těžko bych sice na jejich koncert zavítal, kdyby na sobě neměli ty masky a všude kolem sebe ty vybuchující blbinky, jenže oni to mají, takže není co řešit. Lordi byli jednoznačná pecka.

Když dohráli Lordi, šel jsem poprvé za celý den podívat na poslední pódium, nebo spíše minipódium, zvané G-Stage, kde to zrovna valili Motörhead Revival. Jejich kytarista vypadal spíše jako SlashGuns n’ Roses, zato zpěvák a baskytarista jako by Lemmy Kilmisterovi z oka vypadl. Nejen že měl stejnou baskytaru a stejně “vychlastaný” hlas, on měl dokonce i stejné boty! Motörhead Revival zahráli své největší hity (nebo spíš největší hity pravých Motörhead). Skuteční Motörhead k nám nejezdí každý den, a tak se člověk musí spokojit s revivalem.

Po Motörhead jsem si ještě skočil nakoupit pár CDček a po cestě jsem zhlédl kousek vystoupení Aleše Brichty. Když slyším jeho hudbu, tak mě napadá, že Arakain udělali dobře, když ho vykopli, jestli je chtěl tlačit do stylu, jaký teď provozuje se svým ABBandem. Poslední kapelou pro mě byli Krleš. Moc si toho ale z jejich koncertu nepamatuji, protože jsem už byl hodně unavený a spíš sem se opíral o pódium, než abych poslouchal.

Reportu z dalších dvou dnů Benátské noci se ode mě nedočkáte, protože jsem na nich nebyl.


Masters of Rock 2008 (sobota, neděle)

Masters of Rock 2008
Datum: 12.-13.7.2008
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu):

Sobora: Alestorm, Amon Amarth, Arakain, Brainstorm, Salamandra, Tristania

Neděle: Die apokalyptischen Reiter, Gotthard, Sonata Arctica, Within Temptation

Sobota:

V sobotu dopoledne jsem si zaskočil na Salamandru. Taková pohodová hudba, po ránu akorát. Další položkou v programu pro mě byli Alestorm. Ani nevím, co si o nich mám myslet. Na jednu stranu je celý koncert provázely technické problémy, nebyli sehraní a jejich pokusy o sbory byly vážně úsměvné. Na druhou stranu to vyvažovali vtipem, zpěvák házel jednu hlášku za druhou (“Nedávno jsme vydali album. Doufám, že jste si ho všichni koupili… nebo alespoň stáhli zadarmo z internetu.”), holku, která jim nosila pití, donutili zpívat a při posledním songu se zpěvák/kytarista naštval, zahodil kytaru a zbytek písně odehrál jen tak “na vzduch” (ano, čtete správně, poslední song odehráli bez kytary). Už snad jen díky té srandě kladné dojmy mírně převážily. Koncert, který je tak nepovedený, až je zábavný, se jen tak nevidí.

Ve čtyři hodiny odpoledne jsem se zašel podívat na skupinu Tristania. Podle mého názoru to bylo jedno z nejhorších vystoupení celého MoR. Spřízněná Sirenia mě bavila více. Zpěvačka sice byl hezká, ale ta původní byla víc. A pěkná zpěvačka nedělá dobré vystoupení.

Následující Brainstorm už byli o něčem jiném. Jejich hudba sice není nikterak geniální, na koncertě mě to však bavilo více než dost. A rozhodně jsem nebyl sám, protože odezva byla vážně dobrá.

Při pauze mezi kapelami jsem se stačil narvat do první řady. Na programu byl totiž domácí Arakain se symfonickým orchestrem. Byl jsem docela zvědavý, ale nakonec mě to zklamalo. Vystoupení s orchestrem bylo moc utahané, samotný Arakain je na živo mnohem lepší. Ještě navíc se hrály samé pomalé songy jako “Marilyn” nebo “Ztráty a nálezy”, žádné náklepy typu “Vir” apod. nebyly. Alespoň, že zahráli “Apage Satanas”.

Po Arakainu přišlo největší sobotní maso – Amon Amarth. Tahle kapela jde do každého koncertu s maximálním nasazením (vím, o čem mluvím, neviděl jsem je poprvé) a bylo to znát. Z nejednoho zdánlivě klidného člověka se s prvním hrábnutím do strun stal pařící šílenec. Zazněly především písně z posledních dvou alb, překvapil mě ale i celkem vysoký počet songů z desky “Versus the World” (celkem tři). V tracklistu se samozřejmě objevila i povinná “Victorious March”. Největší nářez ale přišel s poslední “The Pursuit of Vikings”, při které se strhl neuvěřitelný příval deště i s bouřkou. Pod pódiem to rázem vypadalo jako v opravdové bitevní vřavě. Skupina měla údajně tento koncert natáčet na DVD k připravované albu “Twilight of the Thunder God”. Pokud se tak vážně stalo, budou se tam ty blesky vyjímat vážně dobře.

Další na programu byla finská Apocalyptica a mí oblíbenci My Dying Bride. Jenže jsem ani jedny neviděl kvůli debilnosti počasí (chcalo a chcalo), pořadatelů (nikdo pořádně neřekl, co se bude dít, protože v takovém počasí hrát vážně nešlo) i své vlastní (šel jsem se usušit do stanu, ve kterém rovnou usnul). Tu Apocalypticu bych ještě přežil, ale že jsem neviděl My Dying Bride, mě vážně štve. Budu se na ně muset jít podívat, až pojedou tour k nové desce.


Neděle:

V neděli ráno jsem si dal svou klasickou festivalovou snídani (tři piva a hranolky) a pomalu jsem se začínal připravovat, že za chvíli vyrazím na Power 5. Jenže člověk míní, alkohol mění. Nebudu nic zakrývat, zkalil jsem se jak dobytek a po většinu dne jsem nebyl absolutně nepoužitelný.

První kapela, kterou jsem byl schopen jít, byli až hard rockoví Gotthard ze Švýcarska v šest hodin. Taková pohodička po ránu. Rozhodně to není můj styl, ale na koncertě to bylo v klidu.

Poté nastoupila Sonata Arctica, což také není zrovna moje nejoblíbenější skupina. Sonatu provázelo špatné počasí celé jejich vystoupení, vypadával jim zvuk a vznikala tak hluchá místa, například když musel zpěvák Tony Kakko bavit celé publikum sám téměř 20 minut, kvůli výpadku kláves. Pro mě byli v neděli nejhorší, je ale pravda, že dojem hodně srazily technické problémy.

Předposlední kapelou festivalu byli Within Temptation z Holandska. Styl, který hrají, obecně nemusím, ale zrovna oni se ještě poslouchat dají. Na MoR jsem však jejich hudbu nijak moc nevnímal, protože jsem celou dobu nehorázně slintal kvůli jejich zpěvačce Sharon. To bylo vážně něco. (smích)

Zakončit letošní Masters of Rock dostali za úkol Die Apokalyptischen Reiter. Německá sebranka předvedla největší show celého festivalu. Bylo by vážně na dlouho popisovat, co všechno tam prováděli, takže jen ve zkratce: měli vodní dělo (nazvané “spermblast”), plivali oheň a vytáhli si na pódium i pár lidí z publika. Závěr letošního Masters of Rock se tedy vážně povedl, stejně jako i jeho zbytek.


Masters of Rock 2008 (čtvrtek, pátek)

Masters of Rock 2008
Datum: 10.-11.7.2008
Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek
Účinkující (obsažení v reportu):

Čtvrtek: Avantasia, Def Leppard, Doga, Korpiklaani, Ministry, Sirenia

Pátek: Annihilator, Engel, Moonspell, Oomph!, The Sorrow

Jeden z největších rockových a metalových festivalů u nás – Masters of Rock – se letos konal již pošesté, tradičně v areálu likérky Rudolf Jelínek ve Vizovicích. Program mě osobně sice nepřišel stejně našláplý jako minule (hlavně ta dopoledne byla letos celkem nudná), ale i tak se určitě bylo na co dívat.

Čtvrtek:

Do areálu vcházím až s českou Dogou, která tento rok oslavuje výročí 20 let. K této příležitosti si připravili speciální začátek koncertu. Zpěvák Izzi je přivezen na vozíku v masce Hannibala Lectera a připoután do předem postavené klece. Já osobně jsem rád, když vidím, že už i některé české skupiny si mohou dovolit podobné “blbinky” na zpestření svých koncertů. Hudebně to sice nijak geniální není, ale poslouchat se Doga dá určitě. Takový méně otravný a lépe poslouchatelnější Kabát.

Prvním zahraničním hostem byla Sirenia z Norska. Kapela nedávno měnila zpěvačku a nutno říct, že co se týče vizuální stránky, Sirenia si o 100% polepšila, protože Ailyn to v těch těsných hadřících vážně seklo. Její hlas už mi tak skvělý nepřišel, ale člověk nemůže mít všechno. Mně těch 50 minut nepřetržitého slintání stačilo. Abych to tady nezaplácal celé jen svými úchylnými výlevy, řeknu vám alespoň, že Sirenia zahrála své nejznámější písně jako “Meridian”, “The Other Side” nebo “My Mind’s Eye”.

Následovali další seveřané, tentokrát však z Finska – Korpiklaani. Jejich hudba je na mě moc veselá, jedna píseň stejná jako druhá, prostě mě to moc nebere, a snad proto jsem je na MoR viděl poprvé. A to, co jsem tam viděl, to jsem ještě nežral (a to mi věřte, že už sem toho žral hodně). Stačilo, aby jeden člen Korpiklaani vystrčil hlavu na pódium a Vizovicemi se ihned začalo rozléhat mohutné skandování “Korpiklaani, Korpiklaani”, které by snad nepřehlušil ani přijíždějící vlak. Když pak kapela začala hrát, šílenství nabralo ještě větších obrátek. Stál jsem asi tak ve druhé až třetí řadě a vše kolem mě skákalo a tleskalo, ani na chvíli se nikdo nezastavil. Co vám budu povídat, nehrál jsem si na kazišuka a asi tak od třetí písně mě dav strhl a pařil jsem jak o život. Zkráceně řečeno, Korpiklaani měli největší kotel na celém festivalu.

Po finské veselce přišlo na řadu jiné maso. Ministry na jednom ze svých posledních koncertů. Koncert odpálilo na můj vkus možná až moc dlouhé techno intro, ale pak začala ta pravá agresivní jízda. Kotel – maximální, kapela – bezchybná, zvuk – nezastavil se ani na chvíli. I mezi písničkami pořád hrály elektronické samply. Na velkoplošné obrazovce byly k vidění protiválečné záběry a v hledišti se paradoxně odehrávala taková menší bitva. Ministry byli naživo o mnoho lepší než na albech. Jednoznačně nejlepší show prvního dne (ještě jsem zapomněl dodat, že skupina hrála za přistavěným plotem, to jen tak pro pořádek).

Po Ministry přišla na řadu jedna ze dvou hlavních hvězd festivalu – Def Leppard. Zrovna je jsem nikdy moc nemusel, ale musím uznat, že na MoR zahráli solidně. Jak se zdálo, celkem je to i bavilo. Když jsem se už začínal trochu nudit, přišlo vynikající basové sólíčko. To je asi tak vše, co bych k tomu řekl.

Zato druhá největší hvězda letošní Masters of Rock byl pro mě osobně propadák. Nemůžu si pomoct, ale Avantasia mě totálně nudila. Mozek tohoto projektu – Tobias Sammet – sliboval dlouho dopředu show, na kterou nikdo do konce svého života nezapomene. Já si ale nezapomenutelnou show představuji jinak, než jen ve střídání hvězdných hostů a pěknou plachtu na pozadí. Ještě když vezmu v potaz, že zde Avantasia natáčela materiál pro své oficiální DVD, tak to prostě mohli rozbalit trochu víc. Na fotkách jejich koncert vypadá lépe, než vypadal ve skutečnosti. Odešel jsem asi v polovině.


Pátek:

Dopolední program v pátek jsem okázale ignoroval a věnoval se radši konzumaci místní slivovice. Před pódium jsem se dopotácel až s Engel ze Švédska. Tuto kapelu jsem na živo už jednou viděl, když loni předskakovala Dimmu Borgir v Praze. Přišlo mi, že jim vystoupení na MoR sedlo více než to loňské, ale to všechno, co si pamatuji.

Po konci Engel jsem se chvíli jen tak poflakoval, z dálky jsem zahlédl kousek The Sorrow (nic moc). Má další pořádná činnost byla až návštěva autogramiády Annihilator. Když jsem si pak podepsané album ukládal zpátky mezi ostatní věci, usnul jsem u stanu… a probudil se až v půlce koncertu Annihilator. Při pohledu na hodinky jsem se zhrozil, zvedl svoji ožralou držku a nasprintoval zpátky do areálu. Stihl jsem však alespoň “Alison Hell”. Z toho kousku, co jsem zhlédl, usuzuji, že Annihilator odehráli kvalitně a odezva byla také dobrá.

Další na řadě byli němečtí Oomph! (taková měkčí a horší kopie Rammstein). Na jejich vystoupení jsem zatím všude slyšel jen samé nadávky, ale z první řady, kde jsem stál, to zas tak hrozné nebylo. Rozcvička krčních svalů před Moonspell.

A právě Moonspell byli tím hlavním důvodem, proč jsem se letos do Vizovic vydal. Vím, že člověk své oblíbené kapely nadhodnocuje, ale nemůžu si pomoct – Moonspell byli naprostá pecka. Nejlepší kapela celého festivalu. Je ale pravda, že to není až zas tak nadhodnocené, protože nadšené ohlasy na vystoupení Moonspell se ozývají ze všech stran, dokonce i od těch, kteří o nich nikdy dříve neslyšeli. Za sebou mají úžasnou novinku “Night Eternal”. Je až s podivem, jak moc se tahle portugalská banda na posledních dvou albech vyšvihla a jak moc se tato dvě alba svou náladou přibližují nepřekonatelnému debutu “Wolfheart”. A právě z těchto tří desek – “Wolfheart” (1995), “Memorial” (2006) a “Night Eternal” (2008) – zaznělo nejvíc písní. Začátek koncertu se nesl ve znamení začátku nového alba, tzn. že prvními písněmi byly “At Tragic Heights” a titulní “Night Eternal”. Z novinky pak zazněly už jen dvě písně – videoklipová “Scorpion Flower” a závěrečná “First Light”. Jen škoda té autogramiády. Dva měsíce poslouchám jak de**l nelegální kopii “Night Eternal” s tím, že si originál koupím právě na MoR a rovnou si ho nechám podepsat. Originál jsem si samozřejmě koupil, ale kvůli zrušené autogramiádě ho podepsaný nemám.