Archiv štítku: metalcore

Architects, Every Time I Die, Blessthefall

Architects poster
Datum: 18.2.2015
Místo: Praha, Roxy
Účinkující: Architects, Blessthefall, Counterparts, Every Time I Die

Pražská zastávka turné, na které vyrazili britští Architects za doprovodu kapel Every Time I Die, Blessthefall a Counterparts, byla pro příznivce corové muziky zajisté jedním z největších lákadel, která první kvartál letošního roku na poli klubových koncertů nabídl. Ne, že bych tak soudil z vlastních dojmů, protože jsem houby corař a ze soupisky jsem znal akorát headlinera, ale už jen samotní Architects jsou v rámci scény poměrně velké (a mám takový dojem, že čím dál tím větší) jméno a vyprodaný koncert také o něčem svědčí. A jelikož jsem si na klubové provedení inteligentního nářezu v podání brightonských sympaťáků brousil zuby nejpozději od vydání jejich aktuální fošny “Lost Forever // Lost Together”, byl jsem hodně rád, že se mi podařilo ulovit jeden z posledních lístků, na přelomu středečního podvečera a večera se zařadit do fronty, která se od vchodu do Roxy táhla pěkných pár desítek metrů ještě hodinu po oficiálním otevření klubu, a vystavit se tak směsi nemalých očekávání a vlezlých obav.

Co se týče očekávání, řeč je samozřejmě o hlavních hvězdách večera – Architects a jejich sofistikované podání metalcoru jsem si v posledních letech vážně oblíbil, takže tady nebylo moc o čem. Zbytek sestavy pro mě ale byla totální španělská vesnice a dost jsem se obával, že čekání na headlinera protrpím ve společnosti hudby, kterou jsem ještě tak dva tři roky nazpět vyloženě nesnášel a jejíž přihřátá trendová podoba mi působí nevolnost dodnes. Na druhou stranu, jak už to v takových případech bývá, předkapely mě mohly překvapit jedině příjemně, a tak jsem vyzbrojen nechutně předraženým (byť alespoň přibližně pitelným) Staropramenem sestoupil do moře kšiltů, ušních tunelů, pestrobarevných tetování, kostkovaných košil a přísně stylových vlasových kreací a jal se sledovat, co že to vyrábí ti lidé na pódiu.

Counterparts, kteří večer otevřeli, si hodnotit netroufám. Podle té jediné písničky, kterou jsem stihl, by to stejně nemělo smysl, takže rovnou přeskočím k Blessthefall. Ti na mě udělali dojem už na samém začátku, protože tohle byl nástup jak se patří – prostě naběhli na pódium, zpěvák vyprsknul do publika plnou pusu vody (fakt to vypadalo jako by na pódiu vybuchly konfety) a kapela spustila, jako by se nechumelilo. A k mému překvapení to mělo koule, tah na bránu a ani nepatrně afektovaný čistý vokál tomu nijak zvlášť neškodil. Vyzdvihnout musím rozhodně nasazení všech muzikantů. Každý jeden z nich do toho šel na doraz, ale kapela přitom pořád působila jako kapela a ne jako sbírka sólistů. A jak jsem s postupujícím časem zjistil, líbilo se mi to, i když by formálně nemělo, protože Blessthefall rozjížděli vlastně úplně typickou metalcorovou show s každým myslitelným atributem, který k tomu patří. Jenže jak se ukázalo, ono to jde udělat i tak, aby to mělo něco do sebe. Pokud tedy prohlásím Blessthefall za otvírák večera, kterým pro mě byli, musím jedním dechem dodat, že to byl otvírák zatraceně povedený, a když pánové dohráli, byl jsem mnohem spokojenější, než jsem se předem odvažoval doufat.

Every Time I Die pro mě byli úplně stejným krokem do tmy jako kapela předchozí a ze začátku to vypadalo, že tentokrát takové štěstí mít nebudu. Přesto mě ale v jejich hudbě od začátku něco neustále dráždilo a bránilo mi odejít – a zpětně jsem hodně vděčný, že jsem neodešel. Čím déle totiž Every Time I Die hráli, tím větší to dávalo smysl a tím lepší to bylo. K mému úžasu jsem zjistil, že v hudbě Every Time I Die slyším jak jižanské bluesové melodie, při nichž mi naskočili třeba poslední Glorior Belli, grindovou zběsilost ne nepodobné té z pera Napalm Death nebo třeba vyloženě šokující jazzovou nepříčetnost (říkal tu někdo Shining?). Jasně, zní to fakt šíleně, dávat v základu corovou kapelu do jedné věty s takovými mistry jako Shining nebo Napalm Death, ale Every Time I Die nejenže na ně svou muzikou dali vzpomenout, ale navíc to udělali tak chytře, že nemůže být řeč o žádném kopírování (ta podobnost byla spíše pocitová), a ještě jim to v tom corovém kabátku fungovalo naprosto přirozeně a bezchybně od okamžiku, kdy jsem na jejich hru přistoupil.

Setlist Every Time I Die:
01. Thirst
02. Decayin’ with the Boys
03. Ebolarama
04. The Great Secret
05. Underwater Bimbos from Outer Space
06. The New Black
07. Floater
08. No Son of Mine
09. We’rewolf
10. Moor

Bylo by ode mě vyloženě nefér, kdybych v souvislosti s Every Time I Die nezmínil vystupování kapely. Předcházející Blessthefall byli v tomto ohledu vážně dobří, Every Time I Die se ale podařilo je ještě o jednu koňskou délku překonat. Jeden kytarista totálně hyperaktivní, další až deathcorově zarputilý, zpěvák v dokonalém kontrastu ke všem těm peklům zase absolutně nenucený až ležérní… Já vám nevím, ale jestli tohle nebylo stylové jako kráva, tak už asi nic. Tohle pošukané ale šíleně přitažlivé divadlo od prvního hrábnutí do strun až k děkovačce gradovalo jak podle příručky a závěrečné vesměs vokální sólo “Moor” bylo doslova dechberoucí. Every Time I Die předvedli dokonalou ukázku toho, jak si získat nového fanouška, a stali se pro mě jednoznačně největším překvapením večera. Pokud budete mít šanci tuhle bandu někdy vidět, neváhejte – je to mrda.

Po neotřelé a nehorázně intenzivní jízdě, v níž vyrostlo vystoupení Every Time I Die, jsem si říkal, jestli mě Architects vůbec dovedou sestřelit tak, jak bych si přál. A ze začátku to alespoň z mého pohledu nevypadalo nijak extrémně fantasticky, byť jsem ani na vteřinu nezapochyboval, že nám k tanci a poslechu hrají opravdoví profíci každým coulem. Netrvalo však dlouho a Architects nakonec dostali i mě, a to se vší parádou. Ten koncert byl prostě velký. Mělo to ohromný drive, muzika samozřejmě výborná, podmínky bezchybné a výkony excelentní. Architects se sice v porovnání s ostatními kapelami nesnažili nijak extra přetrhnout, co se různých pódiových skopičin týče, ale více než dobře to dorovnával zpěvák Sam Carter, který se ukázal být vážně vynikajícím frontmanem a show táhl dopředu s mimořádnou bravurou. Tím nechci říct, že by se kapela flákala – jen to, že na prvním místě tu byl výkon zpěváka a pak samozřejmě vlastní muzika, která v živém provedení nakládala ještě s větší intenzitou, než jak je tomu z desky.

Setlist Architects:
01. Broken Cross
02. The Devil Is Near
03. Dead Man Talking
04. Alpha Omega
05. Castles in the Air
06. Naysayer
07. C.A.N.C.E.R.
08. Devil’s Island
09. Follow the Water
10. Colony Collapse
11. Day in Day Out
12. Youth Is Wasted on the Young
13. These Colours Don’t Run
– – – – –
14. The Distant Blue
15. Gravediggersr

Architects si pro pražské publikum připravili setlist o patnácti položkách, přičemž hned dvě třetiny z nich zabraly skladby z aktuální desky “Lost Forever // Lost Together”, která s výjimkou intermezza “Red Hypergiant” zazněla úplně celá. Doplnily ji tři songy z “Daybreaker” (jen té “Even If You Win, You’re Still a Rat” jsem se zase nedočkal) a po jednom z “The Here and Now” a “Hollow Crown” a tohle představení vesměs výhradně aktuálního materiálu vyšlo Architects na výbornou, protože i když jsem zkraje maličko váhal, stejně se z toho velmi záhy vyklubal opravdu parádní koncert, který dal jednoznačně najevo, že tihle Angláni si své headline turné více než zaslouží, protože se jim podařilo jasně zastínit i dobré, ne-li rovnou skvělé výkony svých přeskokanů a odehrát opravdu fenomenální set, který má vysoká očekávání naplnil bezezbytku.

Navzdory všem mým obavám to tedy dopadlo snad ve všech směrech lépe, než jsem si troufal odhadovat. Všechny kapely, které jsem viděl, zahrály opravdu skvěle, celým večerem provázel takřka bezchybný zvuk (popravdě jsem dlouho nebyl na takhle výborně nazvučené akci), atmosféra v publiku byla rovněž parádní (circle pity jely skoro nonstop, odezva famózní a mezi lidmi to vřelo natolik, že se jim podařilo odsunout zvukaře i s aparátem dobře o metr dozadu) a i přes naplněnou kapacitu klubu nebyl v Roxy nijak nesnesitelný nával. Jedinými muškami na mimořádné kráse celého podniku se tak stal jenom jistý baťůžkář, který mi zacláněl ve výhledu dobře půlku vystoupení Architects, a pak banda arogantních zmrdů, jimž vůbec nebylo proti mysli prorvat se skrz monstrózní frontu na šatnu a ostentativně tím vyfakovat všechny normálně čekající smrtelníky. Ale to už jsou vážně jenom hnidopišské poznámky na adresu jinak výsostně zdařilé akce, z níž jsem odcházel bohatší o hned několik vynikajících hudebních zážitků. Tenhle koncert byl prostě naprosto luxusní, nastavil laťku hodně vysoko a já jsem zatraceně rád, že jsem se ho zúčastnil.


Undermine the Supremacy – Ashes

Undermine the Supremacy - Ashes
Země: Austrálie
Žánr: metalcore
Datum vydání: 6.6.2014
Label: Eschatonic Records

Hodnocení: 3/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Undermine the Supremacy se označují za kapelu hrající melodický deathcore. Tak vám nevím, skoro bych řekl, že melodický deathcore je jen chlapácký název pro metalcore. Ale i kdyby zde nějaké rozdíly byly, je třeba říci, že “Ashes” zní přesně tak, jak bych čekal, že bude melodicky deathcorové album znít. Docela nudně.

“Ashes” trpí téměř všemi žánrovými bolístkami. Prvotně jsou zde riffy, které jsou, z velké části, obyčejně breakdownově nezajímavé. Ne všechny, to musím uznat, ale značná část ano. Kytary jsou však silnou stránkou kapely, pokud je porovnám se zpěvem, který je kompletně nezajímavý a snad až na (popravdě dost hrozný) výlet k vyšším frekvencím v závěrečné skladbě úplně monotónní. Album ke všemu otevírá “dramatická” “orchestrální” pasáž, což je jako úvod k dvacetiminutovému EP trošku přestřelené.

Začal jsem hodně zostra, ale stačí se podívat na konec minirecenze a zjistíte, že hodnocení tak nízké není. Proč tomu tak je? Inu, ne vše je totiž tak špatné, jak jsem popsal. Předně se povedla většina práce sólové kytary a tím myslím jak sóla, tak i různé melodické vyhrávky v dalších částech skladeb. Navíc například taková “Razor Tongue”, která je po velkou část své hrací doby breakdownů-prostá, se docela dobře poslouchá. To samé lze v menší míře prohlásit o druhé polovině “Predatory Parasite”, v níž se místy mihne poměrně pěkná kytarová melodie.

Kapela rozhodně plní slib melodičnosti a dokazuje to i bez použití čistého zpěvu a podobných podvůdků, za což jí patří pochvala. Jenže i to je zásluha solidní sólové kytary, bez níž by album ztratilo i ten zbytek charismatu. Nemyslím, že bych byl vyloženě zaměřen proti žánru samotnému, ale takhle by to, pánové, prostě nešlo.


Fightcast – Siamesian

Fightcast - Siamesian
Země: Itálie
Žánr: melodic metal / metalcore
Datum vydání: 22.3.2014
Label: To React Records

Tracklist:
01. Mercy Columns
02. Vultures Cult
03. In For the Thrill
04. Turning Into Primals
05. Susperia
06. Velvet Nails
07. Diggin the Grave
08. Smooth the Stones
09. The Echonaut
10. The Good Tyrant

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Against PR

U italského břehu Jaderského moře, uprostřed pomyslného trojúhelníku mezi turisty oblíbeným Rimini, historickým Forli a pidistátečkem San Marino, nalezneme město jménem Cesena. Pokud jste právě znejistěli a kontrolujete, zdali jste místo svého oblíbeného hudebního blogu neotevřeli nějakou nudnou lekci zeměpisu, mohu vás uklidnit. Z Ceseny totiž pochází Fightcast a ti budou, jak i ten nejpomalejší žák ze třídy tuší, tématem dnešní výuky.

První dojem, který na mě tato kapela udělala, nesouvisel ani tak se samotnou hudbou, jako spíše s vizuální náplní jejich videoklipu k první skladbě ze “Siamesian”, “Mercy Columns”. Při pohledu na hopsající pětici muzikantů jsem si odnesl jasný dojem: těm klukům je tak patnáct. To v kombinaci s žánrovou škatulkou, do které mělo album údajně spadat (metalcore), zaručilo Fightcast pořádný handicap již na startovní čáře. Oba předpoklady, tedy ten o malém věku, i ten o žánru, však byly rychle rozprášeny realitou, která přinesla jen samé dobré zprávy.

Ať je to vystavení žhavému italskému slunci či potřeba zůstat v kondici kvůli žhavým Italkám, něco učinilo z Fightcast na pohled nesmírně mladou kapelu. Přitom to úplní nováčci nejsou, neboť fungují již od roku 2004. Po čtyřech letech existence přišlo debutové album “Breeding a Divinity” a nyní, po značně dlouhé době, se dostalo i na druhý počin “Siamesian”. Ať je hudba na něm jakákoli, moje odsouzení kapely jako příliš mladé bylo jasně mylné.

Jediný pozorný poslech stačil k vyvrácení druhého předpokladu. “Siamesian” se tyčí hned nad několika hudebními směry a metalcore je jen jeden z nich, dokonce bych řekl, že ne ten nejvýznamnější. Jejich propojení je však jednou z nejsilnějších stránek alba, a tak i když nepřináší nic převratného, rozhodně nebudete mít dojem, že jste tohle slyšeli už tisíckrát. Nejlépe by albu tak sedl pojem melodický metal, kdyby nebyl tak zprofanován zástupem špatných kapel (a že mě v tuto chvíli nenapadne žádná dobrá, která by se touto škatulkou honosila).

Lví podíl na dobrém hodnocení má v první řadě zpěvák Filippo Tellerini, přestože z objektivnějšího hlediska je jeho práce poměrně nedokonalá. Ačkoli na to nevypadá, honosí se poměrně hlubokým hlasem, který však většinu času nechává sklouzávat do vyšších poloh. Téměř nikdy však úplně neopustí onu hranici mezi čistým zpěvem a řevem, takže zní neustále nasraně, ovšem nikdy sladce či naopak zbytečně agresivně. Do všeho občas přihodí nějaké to tiché recitování či hardcorové frázování a výsledkem jsou vokály, které každopádně nenudí.

Dobrý zpěv by však nebyl k ničemu, kdyby špatná hudba kazila veškerou zábavu. To se však nestane a i z pohledu skladatelského je “Siamesian” povedenou záležitostí. Může za to několik faktorů. Prvním z nich je diverzita – ačkoli jsou skladby poměrně soudržné, rozhodně nejsou stejné. A tak první “Mercy Columns” zní ve své první polovině vyloženě naštvaně a energicky, aby v druhé půli přešla v elegantní instrumentální sekci, kde dost prostoru dostanou obě kytary i pozornosti hodné bicí. “In for the Thrill” naopak po většinu času (říkám po většinu, neboť Fightcast polohy mění i uprostřed písní) má mnohem pohodovější rockový nádech, aby se v druhé půli blýskla povedeným, ne však okázalým, kytarovým sólem. “Velvet Nails” se od obrazu, který nastaví singl, odchýlí ještě více, když v některých momentech vzdáleně připomíná pozdní tvorbu gothic metalových Sentenced, na čemž má opět velkou zásluhu hluboký vokál. Když pak mezi takto rozličné skladby vstoupí “Diggin the Grave”, téměř neupravená cover verze skladby od Faith No More, vlastně vás to ani nepraští přes uši, neboť do kontextu zapadne naprosto skvěle.

Druhým faktorem je práce kytar, která je jednoduše velice povedená. Chytlavý ústřední motiv “The Echonaut”, silná melodie linoucí se skrze všechny rychlejší části “Velvet Nails” či v podstatě primitivní riffování v rychlé “Vultures Cult”, to jsou všechno ukázky dobré kytary, která se celým albem nenápadně line. Stejně nenápadná jsou i sóla a i ta se dosti povedla. To v “In for the Thrill” jsem již jmenoval, jsou tu však i další: “Susperia”, “The Good Tyrant” i většina z dříve jmenovaných oplývají přinejmenším dobrým sólem.

Zdá se, že nemám kritizovat, a je to vlastně úplná pravda. To však z Fightcast nečiní album hodné desítkového hodnocení, jelikož jde “jen” o velice dobrou, ovšem nijak vyloženě originální či šokující záležitost. Za poslech však stojí, protože na 40 minut dokáže posluchače bez problémů příjemně zabavit a neurazí ho, ani když na ni upře svou veškerou pozornost. Takový zlatý (nad)standard.


Soulnerve – The Dying Light

Soulnerve - The Dying Light
Země: Nizozemsko
Žánr: metalcore
Datum vydání: 31.7.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. They Come for Us All
02. The Dying Light
03. My Demise
04. Scavengers
05. Delirium (Foreved Bound)
06. Lost
07. Beyond the Sun
08. End of the Line
09. We Are the Voice
10. Salvation

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Soulnerve

V krajních extrémech dokážeme alba rozdělit na dva druhy. První jsou taková, jejichž podstatu můžeme popisovat tisíci slovy (a že to často děláme), a přesto nejsme schopni zachytit ani zlomek toho, co při poslechu sami pochopíte za pár minut. Druhou skupinou pak tvoří desky, které byste svedli zrecenzovat na jednom řádku vyjmenováním kapel, u kterých jejich autoři hledali inspiraci. Ačkoli je první cesta těžší jak pro muzikanta, tak pro recenzenta, jsou to právě tyto desky, které milujeme a kvůli kterým hudbu posloucháme. “The Dying Light” však spadá do druhé kategorie, a tak bych mohl recenzi uzavřít slovy: Atreyu, All That Remains, Avenged Sevenfold, Shadows Fall.

Bohužel recenze, která se vejde do 666 znaků, není asi moc hodnotná sama o sobě, tudíž musíme ještě chvíli laborovat o detailech. A prvním je pochopitelně kapela samotná. Nizozemští Soulnerve se k vydání debutu “The Dying Light” dostali poměrně pozdě, až po deseti letech existence, která byla ovšem přerušena dočasným rozpadem. Ačkoli se hudebníci tváří jako ucelená kapela, všechny nástroje na albu má na starosti Stephan Brus, zatímco druzí dva zúčastnění muzikanti obstarali řev, respektive čistý zpěv. Že je tvorba Soulnerve záležitost nenápaditá, už padlo, ovšem tak trochu to dá tušit už její název. Je mi jasné, že není nutné být vždy za každou cenu co nejoriginálnější, ale jen letmým pohledem se mi podařilo dohledad 128 (!) kapel, jejichž název je jednoslovný a je složeninou slova “soul”. Kdo by to řekl, že se metalisté tolik zajímají o duši.

Kdo zná čtyři výše zmíněná jména, asi si udělá celkem jasný průsečík v jejich tvorbě a ví jasně, že žánr dnes probíraný bude metalcore. Navíc metalcore tak zjevný, jak jen to může být. O to víc zamrzí reklamní bullshit, kterým kapela krmí čtenáře své biografie. Ne, opravdu nejde o album “ovlivněné mnoha styly, přinášející svěží mix moderního thrash metalu s čistým melodickým dotykem”. Stejně tak se nedočkáme “občasných progresivních elementů”. Co dostanete je metalcorové album a ani tuna reklamního hnoje to nezakryje.

Přestaňme však kopat do povrchností a zeptejme se, zda hudba Soulnerve za něco stojí. Odpověď bude možná překvapivá. Ano, stojí. Pokud jste, stejně jako já, vyrůstali na zmíněných kapelách, které jste však přerostli a téměř nikdy se neohlídli zpět, bude pro vás “The Dying Light” příjemnou sentimentální záležitostí. Kdo má k metalcoru alespoň nějaký respekt, ví, že všechny čtyři kapely měly své silné i slabé chvilky. Dokonce lze říci, že ty silné přicházely okolo druhého či třetího počinu, zatímco kvalita pozdějších alb dramaticky klesla. A právě toto dobré období je zdrojem inspirace Soulnerve. Najdeme zde tak velkou dávku “The Curse” (Atreyu) a “The Fall of Ideas” (All That Remains), v menší míře pak “Waking the Fallen” (Avenged Sevenfold) či třeba “The War Within” (Shadows Fall). Pokud jste tedy v období mezi roky 2003 a 2006 začínali propadat metalu a vaší vstupní branou byl soudobý metalcore, budete se při poslechu “The Dying Light” cítit jako doma.

A v tom je právě jeho síla. Neumím si představit, že bych si ho užil, kdybych vyrůstal jen o pár let dříve a k tvrdé muzice bych se dostal přes nu-metal či o pár let později a mojí vstupenkou byl třeba djent. Jen díky tomu, že mi přesně spadá do té škatulky, kterou jsem sice již opustil, ale chovám k ní jistý sentiment (asi někdo vzpomínající na svůj rodný dům, který je ve skutečnosti rozpadlou dírou v zadním traktu světa), mě opravdu baví. Pokud jde totiž o samotnou exekuci, je všechno provedeno naprosto bezvadně. V jiné části biografie říká Stephan Brus, že filosofií při vzniku alba bylo nevybíravé “no fillers, just killers”, a v tomto případě nekecá. Co skladba, to vybroušená záležitost bez slabých míst, díky čemuž album unese tři čtvrtě hodinovou stopáž. Instrumentálně zde máme klasickou žánrovou kombinaci neslyšitelné basy se standardním bicím podkladem, který je však stále na míle daleko před současnou konkurencí. Albu pak samozřejmě vévodí kytara a stará se o to, aby vždy bylo co poslouchat. Zejména rychlá a energická sóla jdou Stephanovi výtečně, ale i samotné riffy jsou chytře napsané, takže rychle uvíznou v paměti a přitom se hned tak neoposlouchají. Ze strany vokálů je hlavní osobou Kevin Klaassen se svým chraplákem, jež je někde na půli cesty mezi Alexem VarkatzasemAtreyu a vokalisty prvních death metalových kapel. Ani čistého zpěvu není pomálu, a proto je dobré, že i ten je vlastně poměrně povedený, i když působí přidušeně, jako by byl zlehka protažen nějakým tím počítačovým čistítkem.

Máme zde tedy album, které je na jednu stranu tak neoriginální, jak jen to jde, což mu však shodou okolností v mém případě hraje do karet. Na stranu druhou je jeho exekuce takřka bezchybná, nic asi nešlo udělat lépe. Jeho hodnocení tak bude ještě subjektivnější, než je tu zvykem. Tomu, kdo před deseti lety ve skříni ukrýval sepranou mikinu KoRn, asi mnoho nedá, stejně jako nepotěší ani mladíky v tílku Periphery. Pokud se vám však trefí do vkusu a navíc vás ještě zastihne v sentimentální náladě, bude vás ohromně bavit.


Svengali – Unscathed

Svengali - Unscathed
Země: Spojené arabské emiráty
Žánr: metalcore / industrial
Datum vydání: 16.4.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Ophidia
02. Sirens
03. The End
04. Embrace
05. Conquer
06. Free Fall
07. The End [Alternate Version]

Hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Against PR

Doba adorace metalcoru je již za námi, stejně jako doba vysmívání všemu, co je jím jen mírně líznuté. Proto je vhodný čas podívat se odstupem na to, co nám metalcore přinesl a zda na nás něco zajímavého teprve chystá. Ideální příležitost pro to nastává dnes i díky “Unscathed”, debutovému počinu Svengali.

Nejdříve však jednu zajímavost: jakkoli už jsem potkal kapelu z kdejakého konce světa, dnes se v recenzi poprvé seznámíme s hudbou pocházející ze Spojených arabských emirátů. Že jsou Svengali první tamní kapelou, která se nám dostává mezi prsty, však není náhoda. Ačkoli jsou Spojené arabské emiráty rozlohou i počtem obyvatel zhruba srovnatelné s Českou republikou, počet tamních kapel evidovaných na Encyclopaedia Metallum je pouhých 23, zatímco ČR se může pyšnit dvanácti sty kapel.

Zajímavější pro nás je však otázka, zda se původ kapely projevil v hudbě samotné, a jak naťukl již první odstavec, odpověď zní ne, ani trošku. “Unscathed” totiž představuje metalcore, který od zbytku “stáda” odlišuje jedině citelný dotek industriálního metalu v téměř každé skladbě alba. A proč mu tedy věnovat pozornost? Jednoduše proto, že jde vedle většiny nevýrazných kapel žánru o poměrně zajímavou a dobře poslouchatelnou záležitost.

Kdekdo proklíná metalcore kvůli jeho tendenci používat typické jednotvárné breakdowny, a pokud byste chtěli ujištění, že na “Unscathed” je neuslyšíte, bohužel vám ho dát nemůžu. Přesto však, možná i díky rozředění ve větším množství lepšího materiálu, to v případě “Unscathed” tolik nevadí. Jinými slovy, Svengali mají v tomto ohledu blíže k A Plea for Purging než k Emmure, což samo o sobě pochopitelně není nijak velká sláva, krok správným směrem však ano.

Desku začíná skladba “Ophidia”, jejíchž prvních třicet sekund je doslova ideálním otvírákem pro takřka jakékoli metalové album. Bohužel hned po něm následuje to, co mi na “Unscathed” vadí nejvíce, totiž nenápadité “rubací” sekce bez zapamatovatelné hodnoty. Bohužel i refrén “Ophidia” patří mezi nejslabší, alespoň se zde však představí šikovné míchání čistého zpěvu (který refrénům tradičně vévodí) s řevem, jehož prostor je jinak zejména ve sloce. Oba vokály lze každopádně označit za povedené: growling je hodně hrubý, možná mírně falešný, každopádně však dobře srozumitelný a snadno poslouchatelný, čistý zpěv je pak méně výrazný s mírným odkazem třeba na As I Lay Dying.

Výrazně lépe než úvodní “Ophidia” představuje kapelu až následná “Sirens”. Ačkoli i ona je velice prostá, její jednotlivé prvky prostě fungují líp. V první řadě oplývá výtečným refrénem s mírně folkovým nádechem, v druhé jí pak místy nenápadně prostupují první vlivy zmíněného industriálu. Tak třeba po instrumentální sekci v první minutě a tichém recitování (mírný odkaz na nedávno zaniklou Chimairu) za zvuku gradujících kytar skladba s pomocí elektroniky “vybuchne”. Podstatné je, že takových to drobností nalezneme v hudbě Svengali dost, díky čemuž můžeme mluvit o albu, které není problém poslouchat velice pozorně.

V podobném duchu jako “Sirens” proběhne i “The End”: i zde se dočkáme povedeného refrénu, velice nenápadných doteků elektroniky a výrazného rozdělení na dvě zásadně odlišné kytarové stopy. “Embrace” není jiná, byť zde jsou kontrasty mezi nejtvrdšími částmi, které připomínají právě zmíněné A Plea for Purgning, a nejměkčími, kterým vévodí hezký čistý zpěv a piano. Singl “Conquer” je možná nejsilnější písní na albu. Jeho ústřední kytarový motiv je sice jednoduchý a repetitivní, o to více je však návykový. Refrén s čistým zpěvem a řevem “dávkově” opakujícím jeho linky pak není ani náhodou originální, stejně jako tvrdě kytarová prostřední část, oboje je však provedené dostatečně dobře, aby to nijak zvlášť nevadilo.

Jako převážně slabá pak zbývá snad jen skladba “Free Fall”, kterou ovšem po nepovedené první polovině zachrání elektronicky melodická polovina druhá. Album uzavírá značně přepracovaná alternativní verze “The End”, laděná do popově vážného duchu s krásným ženským zpěvem a postupnou gradací přes piano a akustickou kytaru ke smyčcům a kytarám elektrickým v závěru.

Obvykle si při recenzi z alba vyberu jen klíčové písně, dnes jsem však mohl snadno zmínit všechny, neboť “Unscathed” je se sedmi skladbami a délkou okolo pětatřiceti minut velice krátké. Ono je to ovšem dobře, Svengali nenabízí mnoho poloh a při delší stopáži by rychle začali nudit. Ne nadarmo musím říci, že si mimo refrénů, několika tvrdších sekcí a alternativní verzi “The End” (kterou považuji hned po “Conquer” za vrchol desky) mnohé nepamatuji. A tak nás závěr oklikou vrací k metalcoru samotnému, jehož úděl je dnes asi stejný, jaký je úděl “Unscathed”. Ačkoli totiž nemůžu vyloženě vytýkat skutečné vady a v zásadě je poslech zábavný, jen těžko bych mohl udělit hodnocení vyšší než 6 bodů, a i to je důsledek šikovného zapracování elektroniky, které mohlo jít klidně mnohem dál. Máme zde tak hudbu, která je povedená a v rámci žánru patří v podstatě mezi špičku, a přesto je v obecných měřítcích jen lehkým nadprůměrem. Do Spojených arabských emirátů poputuje šestka.


In Love Your Mother – The Great Ape Project

In Love Your Mother - The Great Ape Project
Země: Švýcarsko
Žánr: metalcore
Datum vydání: 10.10.2014
Label: Dr. Music Records

Tracklist:
01. The Mother Song
02. 2116@#1916
03. We’re Gonna Dance Till Everone OS Naked and Fallen Apart
04. Johnny Rocket Is Not Dead
05. The Great Ape Project Part 1
06. Signs of a Medium Life
07. The Great Ape Project Part 2
08. Wish Me an Ocean Part 1
09. Wish Me an Ocean Part 2
10. Drop the Back of the Line
11. Signs of a Real Life
12. The Disco Fish
13. Inhale
14. Wish Me an Ocean Part 0
15. In Love Your Mother
16. The Hedgehog
17. Ein Hase zwei Haese
18. Outro

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Metal Promotions

Ne, opravdu nejsem velkým fandou metalcoru. Jasně, i k nějaké pečlivě pěstované nenávisti mám daleko, ale i tak tenhle žánr jednoduše nemusím. Navíc i ti nejzarytější příznivci žánru musí přiznat jediné – vlna, která se metalcorem před lety prohnala, pošpinila jméno žánru úplně nejvíc. Každý, kdo hledal víc než jen trendy muziku, totiž pomalu ale jistě ztrácel trpělivost s aktivním vyhledáváním nějakých světlých výjimek a díky masivní propagaci vydavatelství se i k takovému posluchači začal dostávat jen komerční brak. Čistě pocitově tahle vlna upadá, ale i tak je toho průměrného na můj vkus moc. In Love Your Mother, jejichž novinka přistála na našem redakčním stole, sice od tradičního metalcoru nedávájí prsty úplně pryč, ale cítím zde minimálně snahu o to znít jinak, čehož si cením.

In Love Your Mother svůj příběh začali psát ve švýcarském Curychu v roce 2009 a ještě k jeho konci stihli vydat své první tří skladbové demo, jehož tracklist jsem sice nenašel, ale délka nových skladeb dává tušit, že rozhodně nešlo víc než o 6-7 minut hudby. Ačkoliv do letošního roku se kapela studiově odmlčela, o mrtvý projekt jednoznačně nešlo, neboť In Love Your Mother žili především koncerty a hlavně čtvrtfinále v soutěži Wacken Metal Battles stojí za zmínku. Nyní je tu kapela s dalším studiovým počinem, (osmnáctiskladbovým!) minialbem “The Great Ape Project”.

Jak jsem již zmínil, EP tvoří osmnáct skladeb, které se logicky vejdou většinou do jedné minuty. Vůbec nic proti tomuhle kouskování nemám a třeba v grindcoru nebo mathcoru, který částečně In Love Your Mother hrají, ten smysl jednoznačně vidím. Mimochodem, “The Great Ape Project” k nám do redakce zavítalo pod žánrovou berličkou metalcore. Jenže tak jednoduché to zas není. Zařadit In Love Your Mother do jednoznačné škatulky je totiž dost vošajstlich. Podoba jednotlivých skladeb je i na ploše desítek sekund hodně variabilní a výjimkami nejsou ani skladby kolující od mathcoru přes hardcore až ke klasickému metalcoru.

Co se dá říct s jistotou, je, že In Love Your Mother odmítají stát na místě a i na prostoru krátkého EP stále hledají další a další cestičky pro své vyjádření. Je fakt, že čas od času to působí opravdu nesourodě a občas jsou ty věci na sobě naplácány tak nelogicky, až z toho rozum začíná stát. Na druhou stranu pořád schůdnější cesta, než abych se nudil za přítomnosti generického metalcoru. Největší ránou pro celistvost “The Great Ape Project” jsou líbivá sóla, která mi v téhle muzice prostě nejedou, a i když jsou zahraná s přehledem, už mi to přijde v rámci celku dost zbytečné. Kupodivu třeba “Inhale” působí samostatně výborně, jenže to je spíš výjimka. Takovým klasičtějším příkladem budiž skladba “Signs of a Real Life”, jejíž sólo smrdí dokonce žánrem, který bych tu ani v nejmenším nečekal – power metalem.

Jakmile se In Love Your Mother pustí do konzervativnějších vod, opět to nezní úplně obyčejně, i triviální metalcorové rytmy totiž kapela dokáže solidně prodat. A opět se musím vrátit ke krátkým stopážím jednotlivých skladeb, jelikož tahle věc celému ípku jednoznačně prospívá. Jakmile In Love Your Mother dojdou v jedné skladbě dojdou nápady, moc se s tím neprdí a přeskočí dál, což po dobu několika písní i docela funguje. Výrazný problém mám snad jen s vokální linkou “We’re Gonna Dance Till Everone Is Naked and Fallen Apart”, kde se kapela prezentuje pro toto EP netradičním jevem – čistými vokály. Ty mi opravdu nesedly a patří vedle výše zmíněného k největším neduhům počinu.

Pakliže In Love Your Mother jednou naváží i dlouhohrající deskou, bude rozhodně zajímavé, jak se s tímhle formátem poperou. Nechci Švýcary podceňovat, ale s touhle muzikou víc než minialbum neutáhnou. “The Great Ape Project” na mě působilo ze začátku zajímavým dojmem, nicméně pocity nelogického překombinovávání se poslech od poslechu dostavují víc a víc. Ale jak říkám – pořád lepší poslouchat takovouhle ne úplně sourodou směsici než strojový metalcore bez duše.


Wovenwar – Wovenwar

Wovenwar - Wovenwar
Země: USA
Žánr: melodic metalcore
Datum vydání: 1.8.2014
Label: Metal Blade Records

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jelikož se zpěvák Tim LambesisAs I Lay Dying musel klidit za katr, tak jeho bývalí kumpáni ještě před vynesením rozsudku za plánování vraždy své ex-manželky nelenili a zformovali kapelu novou, která nebude zatěžována osobními problémy zpěváka. Vznikli tak Wovenwar, kde čtveřici ostřílených metalcorových hudebníků doplnil zpěvák Shane Blay z jistých Oh, Sleeper, a debutové album na sebe nenechalo dlouho čekat.

Vzhledem k tomu, že drtivou většinu materiálu složili bývalí členové As I Lay Dying, tak bylo celkem jasné, jakým směrem se bude debut “Wovenwar” ubírat. V podstatě se dá říct, že je to ta samá hudba, jen je prohnaná přes mlýnek, který do ní vmísil ještě více melodií, než jak jimi disponovali As I Lay Dying. Shane Blay vládne pouze melodickým vokálem, a pokud jste byli zvyklí na klasickou kombinaci metalového hřmění a řevu s hitově vzletnými refrény, tak Wovenwar rezignovali na první část této kombinace. Tedy alespoň zdánlivě. I když jsou kytary tím, co udává téhle desce hlavní výraz, a občas se nějaká ta nesmlouvavá pasáž ukáže, tak v celkovém vyznění je “Wovenwar” album velmi melodické, že mluvit o klasickém metalcoru je skoro mimo mísu.

Ačkoli jsou skladby dostatečně hitové, tak při počtu 13 kusů je ta hlavní devíza takto chytlavého materiálu devalvována do roviny přílišné nudy a jednotvárnosti. Mně samotnému vydržela pozornost vždycky někam k “Profane”, případně ještě “Archers” a poté už jsem se musel vyloženě nutit, abych dokázal “Wovenwar” doposlouchat. A tím neříkám, že by těch posledních několik skladeb bylo špatných, jen to prostě na jeden zátah není žádná lahoda. A to nechci kapele vyčítat její snahu o líbivost, protože prvních pár skladeb je mi to vyloženě sympatických a “Wovenwar” se poslouchalo skoro samo. Jen škoda, že není o nějakých dvacet minut kratší, protože všechno to, co je na “Wovenwar” dobré, je takto rozmělněno na příliš velikou plochu.


Empatic – Ruined Landscape

Empatic - Ruined Landscape
Země: Polsko
Žánr: death / trash metal / metalcore
Datum vydání: 11.4.2014
Label: Terrasound Records

Odkazy:
web / facebook / twitter

K recenzi poskytl:
Godz ov War Productions

Tak mi tu přistála další polská smečka. Tentokrát však nemá nic společného se scénou Bělostoku, jako v případě mnou recenzovaných Evil Machine či Incarnated. Kapela Empatic za sebou ještě nemá ani deset let existence, nicméně letos v dubnu přišla se svou druhou dlouhohrající fošnou, nesoucí název “Ruined Landscape”. Věk muzikantů není nijak vysoký, nejstaršímu členovi je momentálně 33 let. Stejně jako v případě minulé fošny se nahrávalo ve studiích SB a Zed.

Co vlastně tahle relativně mladá smečka produkuje? Na stránkách Metal-Archives si můžeme přečíst, že hrají death/thrash metal, ale v podstatě nejde o nic jiného než o metalcore. Stejně jako v případě Process Pain, na něž jsem psal recenzi v květnu, tu máme kvalitně odehraný materiál, muzikantsky i kompozičně na úrovni, zvukově ošetřený tak, že kytary nepostrádají potřebné ostří ani hloubku a krystalickou čistotu. Klasicky to mám doplněné growlingem, který ničím nenadchne, ani neurazí. Rytmicky je materiál taky našlapaný, především díky výborným bicím mladičkého Krzysztofa Bendarowicze.

Kytarově jde přesně o ten druh práce, jaký lze od podobné nahrávky čekat. Thrashové sekanice, death metalové vichry, hardcorově houpavé riffy a sóla, beroucí si to nejlepší z mistrů všech žánrů. Ať už tu máme co do činění s melodičtějšími vyhrávkami nebo s bublaninami à la Slayer. Deska pádí kupředu relativně bez oddechu, pořád se zde něco děje. Dokonce se občas daří budovat napětí, jako třeba v melodické lince kytary v titulní skladbě. Musím ale říct, že přes veškerou preciznost a upřímnou snahu, na mě deska nijak zvlášť nezapůsobila. Co mi jediné utkvělo v paměti je závěrečná instrumentálka “Struggle” s opravdu moc pěknými melodiemi.

Je to především tím, že je to už asi miliontá kapela na to samé ohrané téma. Navíc ještě v rámci žánru, který pro mě skončil někdy před sedmi lety a nemá už dál co říct. Chápu, že to lidi pořád baví, že to baví i muzikanty, ani to nikomu nechci brát. Ale pro mě jako posluchače tohle prostě postrádá hlubší smysl. Pustím si to párkrát jako fajn poslechovku, ale časem úplně zapomenu, že jsem něco takového slyšel. Nelze tomu upřít kvality, ale zjevně jednoduše nejsem cílová skupina takovéto muziky. Navíc je to zase klišé nad klišé, od obálky přes texty. Ovšem klišé se dneska už dokáže vyhnout málokdo, kór třeba na druhé desce.

Produkčně vše ošetřeno do nejmenšího detailu, přesto jako by zvuk postrádal svůj ksicht. Zní to excelentně, ale sterilně. A zní to úplně stejně, jako další takzvané death/thrashové desky, od kytary, přes bicí až po vokál. Jako přes kopírák, ale i tak je mi jasné, že si to spoustu posluchačů stejně najde, což mi osobně však nevadí. I naživo by to mohla být solidní nálož. Jen mě to jednoduše nějak nutí uvažovat nad smysluplností podobných počinů, zjevně ale nějaký existuje, když neustále další a další produkty vycházejí.


Sonic Syndicate – Sonic Syndicate

Sonic Syndicate - Sonic Syndicate
Země: Švédsko
Žánr: metalcore / melodic death metal
Datum vydání: 7.7.2014
Label: Nuclear Blast

Tracklist:
01. Day of the Dead
02. Black Hole Halo
03. Long Road Home
04. My Revenge
05. Before You Finally Break
06. Cathching Fire
07. Unbreakable
08. It Takes Me
09. See What I See
10. So Addicted
11. The Flame That Changed the World

Hodnocení:
nK_! – 2/10
H. – 3/10

Průměrné hodnocení: 2,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Tak, jak jen do toho? Na nové Sonic Syndicate jsem byl zcela nezištně zvědav, protože i přes vesměs obecně špatnou pověst mě jejich předchozí tvorba zajímá (nebo spíše zajímala). Především sedm let stará deska “Only Inhuman”, na které jsem toho času dost ujížděl. “Love and Other Disasters” byla už o něco slabší, ale pořád v pohodě. Velká změna přišla s výměnou zpěváků (dvou) za současného Nathana J. Biggse, který měl do kapely přivést novou energii. Jestli se tak v roce 2010 s albem “We Rule the Night” povedlo, nechám na posouzení ostatních, každopádně od kritiky deska sbírala jedno hodnocení horší než druhé. Nějakým perverzním způsobem se mi ale “We Rule the Night” líbí a ačkoliv opravdu nejde o žádné umělecké (ani jakékoliv jiné) dílo, sem tam si jej s chutí pustím. I na tu šílenost v podobě songu “My Own Life” jsem si po počátečním opovržení postupně zvykl. Asi jsem divnej.

Upřímně, “Sonic Syndicate” je sračka. Jde v podstatě o to samé, co kapela nahrála v minulosti. A když říkám to samé, myslím tím že zcela a úplně to samé. Jakýkoliv pokus o inovativnost nebo nedejbože posunutí se někam by zde i Doylův Sherlock hledal marně. Kdybyste si v playlistu zamíchali všechny písničky Sonic Syndicate a dali je náhodně přehrávat, vlastně nepoznáte, která byla kdy a na jakém albu vydaná. Snad jen ten vokál by mohl být trošku poznat. A upřímně – už mě to opravdu přestává bavit. V poslední době jsem někam už napsal (tuším, že šlo o doplnění recenze Arch Enemy), že dnes kapelám vážně nežeru všechno a tento typ postupu mě začíná iritovat. Melodická metalová muzika současnosti (až na světlé výjimky samozřejmě) velice rychle upadá, nemá sílu ani odvahu přijít s něčím novým a obvykle jde o žumpoidní recyklát sama sebe. Což možná nekonečné zástupy fandů bere, ale na mě to fakt nezabírá, pardon. V poslední době mnohem raději sáhnu po něčem starším a osvědčeném, než abych měl vůbec chuť pustit si novou nahrávku kapely, na kterou mám hezké vzpomínky a vždy se mi líbila. Ve skutečnosti mám skoro strach, abych nešlápl do sloního exkrementu a kapelu zpětně nezatratil (jak se mi stalo právě s Arch Enemy).

Nechápejte mě špatně, “Sonic Syndicate” má vše, čím by měla moderní rocková muzika disponovat. Jenom je to nuda. Těžká nuda. Asi jako když čekáte na opuštěném nádraží ve Vidlákově a nemáte baterky ani do přiblblé kalkulačky. Všude zavřeno a knížku jste samozřejmě zapomněli doma. Čučíte a vlak jede až za dvě hodiny. Ještě k tomu nikde ani noha, hospoda na rohu má zrovna zavřeno a slunce se vám snaží vypálit do čela díru. Nezbývá vám nic jiného, než se pekelně nudit, přešlapovat na místě a přepočítávat kamínky na perónu. Tak k takovéhle nudě bych přirovnal novinku švédské kapely Sonic Syndicate, která měla kdysi dávno našlápnuto celkem solidně a při jejímž poslechu jsem se tehdy upřímně bavil.

Každá jedna melodie, riff nebo sólo už jste určitě na některé z desek Sonic Syndicate slyšeli (a nejen tam). Pokusy o budování atmosféry pomalým rozjezdem a dojemným vokálem zcela troskotají na skalách patosu. Baskytaru, kterou obsluhuje nejhezčí člen kapely (Karin Axelsson), skoro není slyšet, bicí zanikají. Z technického hlediska žádná sláva, ale fanynky budou stejně nadšeny z toho, jaký je Biggs sladký cukroušek, a tvrděmetaloví harcovníci mužského pohlaví se budou stavět za bariéru výmluv, že tuhle kapelu poslouchají jen kvůli basačce, na kterou se dobře kouká. K čemu pak ale taková muzika a kapela je? Dívat na lidi se můžete i doma na náměstí. Když za nimi budete chodit nahatí, jistě strhnete nějakou pozornost i na sebe.

Sonic Syndicate” jsem poctivě slyšel nejméně šestkrát a stejně si nějak nemohu vybavit název byť jen jediné písničky. Proč? Protože nemají vůbec žádný zapamatováníhodný moment. Jsou také generické až běda a nebýt občasné změny tempa, zní všechny na chlup stejně. Jediný song, který bych z hlavy vysypal, je “Before You Finally Break”, ve kterém hostuje Björn ‘Speed’ Strid (frontman Soilwork). On je vlastně také jediným důvodem, proč stojí za to tenhle kousek poslouchat, a stejně ještě ve velmi omezeném množství. Když tak probírám playlist, vzpomínám si ještě na “So Addicted”, která je tak blbá, že si ji prostě musíte zamilovat. Ty nejhorší věci na světě jsou totiž také ty nejnávykovější.

Sonic Syndicate se předvedli v plné síle a já doufám, že už od nich nikdy nic nového neuslyším. Po takovém sranci, jakým “Sonic Syndicate” bezesporu je, by kapele nejvíce slušel alespoň částečně důstojný rozpad. Nepopírám, že zarytým fanouškům se bude novinka zamlouvat, ale jak jsem zmínil výše – tenhle přístup už mi nic neříká. Můj čas je příliš drahý na to, abych jej zabíjel zbytečnostmi. Album “Sonic Syndicate” totiž podle mého názoru zbytečností je. Nikdy bych nevěřil, že něco podobného řeknu, ale i ti The Unguided nahráli letos lepší fošnu.


Další názory:

Sonic Syndicate nějaký ten rok zpátky patřili na vrchol popularity jedné módní vlny, kam je spíš než talent a štěstí vytáhla tlačenka velkého vydavatelství. Tato vlna ovšem postupem času ztratila své pozice (právem, jelikož to byl většinou jen trendový shit), ale některé kapely se lidem tenhle generický moderní metal pro děti stále snaží cpát. O Sonic Syndicate to platí i neplatí… Zdá se mi, jako kdyby na své eponymní novince chtěli strašně moc říct, že oni žádná rychlokvaška nikdy nebyli a že spíš než k oné módní vlně moderního metalu se cítí být součástí scény švédského melodického metalu (což je na jednu stranu logické, protože co jiného mají dělat, když rádoby tvrďácké sloky a popíkové refrény už tolik posluchačů nezajímají). Na druhou stranu se jim to přes veškerou snahu moc nedaří, příliš jim to nevěřím a to stigma trendové záležitosti se s nimi pořád táhne. Nicméně, zdaleka největším problémem “Sonic Syndicate” pořád zůstává to, že ten materiál je jednoduše slaboučký, nudný, nemá silné momenty, nemá zapamatovatelné momenty, nemá atmosféru, nemá nic pořádného… je to prostě taková generická blbina, která je předvídatelná už během prvního poslechu. Upřímně, Sonic Syndicate mi vždy připadali jako absolutně zbytečná skupina – a v roce 2014 jsou zbyteční pořád.
H.


Schoolyards – Stubborn

Schoolyards - Stubborn
Země: Francie
Žánr: post-hardcore / metalcore
Datum vydání: 2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Stubborn
02. Can’t Turn Back
03. Fear
04. Troops of Doom

Hodnocení: 5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Memories of a Dead Man

Schoolyards nemají na krku ještě ani rok života a už přispěchali na trh se svou kůží v podobě prvního EP jménem “Stubborn”. Francouzská pětice tedy vyložených zkušeností moc nabídnout nemůže, ale jak je tomu zvykem, její členové nabírali zkušenosti ve svých předešlých a současných působištích. V případě Schoolyards je v tomto ohledu nejzajímavější dvojice kytaristů Tony Garcia a B3N (civilně Ben Bedrun). Proč? Není to tak dávno, co jsem zde sepisoval recenzi skvělého alba “Ashes of Joy” francouzských progresivních metalistů Memories of a Dead Man a schválně, jestli uhádnete, která dvojice tam hrála na kytary? Je to tak jednoduché, že odpověď ani nemusím prozrazovat a všichni víte, kam tím mířím, no ne?

Co už ale úplně jasné není, je, zda se borci vytáhli se stejně namakaným materiálem i pod hlavičkou svého bočního projektu Schoolyards, a rovněž se nabízí otázka, co vlastně hrají. Nebudu se dlouho zdržovat se srovnáváním s kapelou, kterou beztak neznáte, to se nebojte, ale jen pro pořádek se sluší říct, že Schoolyards jsou mnohem přímočařejší a jednodušší záležitostí, která sází na energičnost vlastního materiálu, takže pokud má někdo choutky po trošce progrese, tak rovnou říkám, že se bude jednat pouze o tužby a nenaplněná přání. Schoolyards se během své krátké kariéry našli v melodickém metalcoru a post-hardcoru, který má poměrně blízko k jednodušší verzi takových The Dillinger Escape Plan. Tuto asociaci pochopíte minimálně díky zabarvení vokálu zpěváka Joea, jenž zní v agresivnějších pózách celkem jako Greg Puciato. Hudebně to sice není tak zběsilé jako výše uvedená parta, ale kdo si dokáže představit jejich přístupnější a melodičtější songy říznuté metalcorem, tak může odtušit vyznění “Stubborn”

Se čtyřmi skladbami, z nichž každá trvá něco mezi třemi až čtyřmi minutami, se toho moc vymyslet nedá, takže pokud kapela nechce, aby její krátkohrající počin zapadnul v hromadě jí podobných, tak by v ideálním případě měla být ona čtveřice písní od podlahy řízná a chytlavá, aby hned první poslech bylo jasné, zda borci umí, nebo ne. A to se Schoolyards docela povedlo. “Stubborn” sice není žádná novátorská práce a posluchač, který je v daném stylovém zaměření zběhlejší než já, si asi bude tlouct do hlavy, že to je naprosto tuctová záležitost, ale čtyři songy, které pětice nadrtila, jsou z mého pohledu téměř všechny úplně v pohodě a bez vyšších ambicí splňuje očekávání od přímočaré hudby, jakou “Stubborn” bezesporu je.

Jednotlivé vály by se daly jednoduše shrnout jako směsice moderních riffů, sem tam nějakých melodických vyhrávek a vokálních linek, kdy se přechází od neurvalejších slok k chytlavým refrénů, které ale nejsou zase tak vlezlé, protože o vyloženě melodickém vokálu po vzoru metalcorových part si nechte zdát. Špetku hardcorových ingrediencí v podobě sborových vokálů a občasných rytmických zasekávaček netřeba zmiňovat. Asi nejvíce tomuto popisu odpovídá úvodní dvojice “Stubborn” a ultra-chytlavá “Can’t Turn Back”. Ty zároveň vidím kvalitativně o něco výš než následující dvě položky, jimž energičnost nechybí, ale třeba temnější “Fear” je až zbytečně utahaná. Jako takovému momentu oživení jí samozřejmě nelze zazlívat to, že se rozhodla vystoupit ze stínu úderných prvních dvou kusů, ale kdyby alespoň nepůsobila tak plytce a bez života. Závěrečná “Troops of Doom” není coverem brazilské Sepultury, jak by název mohl napovídat, ale díky tempu, které nikam nespěchá, a houpavému kytarovému riffu bych se nebál pasovat ji do pozice skladby s nejvíce hardcore náladou. Jak už jsem říkal, kvalit prvních dvou kusů nedosahuje, ale díky velmi jednoduché struktuře, která je narušena poklidnou pasáží v druhé polovině, se rychle dostává pod kůži. A to je vlastně charakteristické pro celé EP.

Jediné, čeho se obávám, je trvanlivost “Stubborn”, která nebude kdovíjak dlouhá, ale jako taková předzvěst věcí příštích, která má chvilkově zasytit fanoušky kapely, to Schoolyards udělali docela dobře, protože jejich prvotní EP je lehce poslouchatelné, a pokud nečekáte nic vyloženě velkého, tak i zábavné. A tak jsem k “Stubborn” přistupoval. Jako ke krátkodobé záležitosti, která mě na chvíli slušně namlsá, a když už nic, tak mě možná mě donutí oprášit alba kapel, z nichž čerpá. A to se taky stalo, takže svým způsobem ve mně zavládla spokojenost, ačkoli vyšší známku vytasit prostě nemůžu.