Další z mnoha. Italská skupina Congiura na mě prostě a jednoduše jiný dojem nedělá. Nejsou nijak zajetí, jejich existence započala v roce 2012 a za sebou mají jeden singl „Reject“ z roku 2013, na nějž letos navázali svým dlouhohrajícím debutem „iBlood“. Toliko nezbytných biografických údajů, abyste vůbec věděli, o kom bude řeč. Co je však hlavní a díky čemu považuji Congiuru za šedivý průměr, je samozřejmě jejich hudba, kterou se veřejně prezentují.
Přestože zní debut po zvukové stránce s ohledem na žánrové požadavky zcela adekvátně a je vidět, že borci své nástroje ovládat umí, tak samotná hudba je naprosto neškodný a nezajímavý odvar, u kterého bych s tím death metalem, jímž se kapela ohání, byl hodně opatrný. Ačkoli se Congiura vidí někde ve vodách melodického death metalu, tak já to chápu tak, že to je škatulka, kde by se možná ráda viděla, ovšem její hudba tomu příliš neodpovídá. Moderně laděné kytary a emo-řvaný vokál se spoustou melodií v jejich podání totiž zní jako tuctový metalcore, kterého tady bylo před lety víc než dost. V jejich nekonfliktním podání je výsledek hodně blízky vyznění severských nestorů In Flames z dob jejich posledních dvou alb, ovšem v naivnějším pojetí.
Té asociaci s In Flames napomáhá nejen moderně laděná stavba songů, čemuž jsou uzpůsobeny jak riffy, tak rytmika, ale hlavně ukňouraný zpěvák Stefano Lorenzetti, který disponuje v ostřejších momentech výše posazeným řevem a bohužel si je vědom i toho, že umí melodicky zapět, takže se relativně často hledá v přístupných plochách, jež znějí dost tupě a lacině. Neříkám, že to je pouze on, díky komu zní „iBlood“ jako první album party středoškoláků, kteří se snaží hrát tak, aby se zalíbili co nejvíce spolužákům, protože už ty skladby samy o sobě jsou dosti vyčpělé, ale jakmile začne melodicky „zpívat“ ve třetí „Bipolar System“, tak mám jasno, že tohle není nic pro mě.
Nechápejte mě tak, že bych byl už z principu k této hudbě defenzivní a zaujatý, protože dokážu bez donucovacích prostředků uznat, že třeba šestá „Guantanamo“ je dobře poslouchatelná a líbí se mi techničtější pojetí kytarových kudrlinek a ostřejší vokál, u něhož si nejsem jistý, jestli patří jen Stefanovi, nebo nějakému jinému členovi. Špatná není ani titulní „iBlood“, která je zřejmě nejtvrdší písní alba, ačkoli Stefano zní ve vykřičených pasážích třetí minuty jako kdyby ten jeho growling patřil něžnému pohlaví. To není úplně výtka, protože i Arch Enemy si člověk rád občas poslechne, ale tady mi to přišlo přinejmenším podivné.
Vyloženě slabých písní je na „iBlood“ několik a za mě jsou to zejména „Course of Redemption“ a již zmíněná „Bipolar System“. Obě dojíždějí zejména v momentech, kdy se snaží melodicky hladit a Stefano spustí ten svůj melodický zpěv, přes který se nemůžu přenést, ať se snažím sebevíc. Problém je, že rozdíl mezi tím nejlepším a nejhorším materiálem, který se na „iBlood“ nachází, je tak malý, že i když jsem výše vyzdvihl dvojici skladeb, tak se tím nesnažím říct, že jsou to výhry, bez kterých bych se několik následujících dní neobešel. Kvalitativně jsou si totiž obě skupiny písní dost blízké, což je zrovna v tomto případě špatně.
Výsledek je jasný. Těch záporných dojmů po poslechu „iBlood“ převládá. Congiura mi totiž přijdou tak strašně obyčejní a nudní, že nevěřím, že budu mít potřebu si album pouštět v budoucnu jen tak sám od sebe a zcela určitě si na Congiuru za týden ani nevzpomenu, protože opravdu nemám proč. Je to svým způsobem škoda, protože je vidět, že kapela měla jistý potenciál a technicky ty songy zvládá dobře, ale z kompoziční stránky věci je „iBlood“ mrtvá záležitost, která nestojí za to, aby se jí člověk nějak důsledněji zabýval.
Země: Německo Žánr: deathcore / metalcore / electro Datum vydání: 22.5.2015 Label: AFM Records
Tracklist:
01. Ich mach was mit Medien
02. Exorzist
03. Anarchy
04. Berlin, Berlin!
05. Bang Bang Bang
06. Gib mir mehr
07. Rockstar
08. Thug Life
09. Warum lieben wir nicht mehr
10. Zombiebitch
Poprvé jsem se s německou metalcorovou smečkou We Butter the Bread with Butter setkal na jednom z pódií josefovského Brutal Assaultu loni v létě. Tahle čtveřice německých mladíků si mě okamžitě získala svou „metalovou diskotékou“ a bezprostředním vystupováním. Nové album „Wieder geil!“ vyšlo teprve před několika dny a už nyní mohu zodpovědně prohlásit, že minimálně pro mě jde zatím o jeden z nejlepších počinů letoška.
Abychom si to celé ujasnili – ano, tihle páni se skutečně honosí velmi máselným názvem, a ano, opravdu hrají styl zvaný electronicore. We Butter the Bread with Butter kombinují prvky metalcoru, deathcoru a elektroniky. Tenhle mix možná na první pohled vypadá značně „krejzy“, ale ve výsledku bezvadně funguje jako pečlivě namazaný a udržovaný stroj.
Kapela sází hlavně na obrovskou porci energie, která z jejích nahrávek přímo čiší a „Wieder geil!“ není výjimkou. Na rozdíl od podobných uskupení se ale We Butter the Bread with Butter nezaměřují pouze na live produkci a jejich desky se dají dobře poslouchat i v pohodlí domácího prostředí. A co je nejdůležitější – nenudí. Nemají na to prostě čas.
Na půlhodinovém „Wieder geil!“ je výborné téměř vše. Nejlepší je však značná variabilita obsaženého materiálu. Každá z deseti písní má svůj unikátní směr, vlastní vyznění a vůbec se nepodobá žádné další. Pro někoho možná dort pejska a kočičky, pro mě dokonale navržená a vyvážená deska, jež si vůbec na nic nehraje. Tedy ona si hraje, ale citlivě s jednotlivými nástrojovými party a výsledný mix je jeden z nejlepších, jaký jsem v poslední době na corové scéně měl tu čest poslouchat.
Kdyby to nevyznělo lacině, přirovnal bych We Butter the Bread with Butter k trochu ujetějším géniům The Browning. Na rozdíl od nich se ale němci nebojí více experimentovat například s dubstepem a mnohdy silně ujetými elektronickými vlivy. Některé písničky jsou pojaté duchaplněji, jiné si textem přímo říkají o to, aby je nikdo nebral vážně. Z nové desky za všechny třeba taková „Rockstar“. To se mi líbí – existují tuny podobných kapel, svou muziku vydávají za kdovíjaké umění a tváří se často důležitěji, než ve skutečnosti jsou. Ne tak We Butter the Bread with Butter.
Jestli něco vyloženě táhne „Wieder geil!“ a skupinu jako celek dopředu, je to jednoznačně frontman Paul Bartzsch. Dokáže z paty vytáhnout ten nejbrutálnější možný growl, stejně jako si je jistý v kramflecích při čistých polohách. Jeho screamování je výborné a skoro se mi nechce věřit, že všechny ty výšky i hloubky zpívá jediný člověk. Texty jsou napsané německy a anglicky. Obvykle nemám zhudebněnou němčinu rád, tady mi ale vůbec nevadí.
Kdybych se měl důkladně rozepsat o každém songu, strávil bych strohým popisem další dvě strany. Tohle je prostě potřeba vyzkoušet na vlastní kůži a věřím, že jistě existuje spousta lidí, jimž tahle muzika nebude imponovat vůbec ničím. Sám velmi oceňuji jakousi „hravost“ všech písní, kdy každá v určitých momentech přijde s něčím naprosto neotřelým a nečekaným. Tady výborný refrén podpořený hostujícím ženským vokálem, támhle zase brutální deathcorový riff v pozadí se skvěle navrženou a melodickou elektronickou linkou. A ze všeho nejlepší – jen tak se to celé neoposlouchá! Při každém průchodu nacházím nové a nové prvky, kterých jsem si dříve nevšiml.
S „Wieder geil!“ jsem nadmíru spokojen. Album bych doporučil komukoliv, kdo má rád melodickou corovou hudbu prolnutou naopak tím skoro nejtvrdším, co může nabídnout metalová muzika. Některé pasáže jsou totiž téměř grindcorové. Zkrátka zábavná směsice s až podivuhodnou konzistencí. Zase se jednou potvrdila preciznost našich západních sousedů. Kdybychom ještě jeli v číselných hodnoceních, neváhal bych sáhnout hodně vysoko.
Druhý pohled (H.):
Snad i v případě, že by se vám muzika We Butter the Bread with Butter doslova hnusila, jednu věc těmhle Němcům upřít prostě nemůžete – „Máslujeme chleba máslem“ je s hodně velkou pravděpodobností jeden z úplně nejvíc cool názvů kapely, jaké kdo kdy vymyslel. Avšak mluvit stejně nadšeně i o vlastní hudební produkci, to už si nedovolím, jelikož ta je z mého pohledu „jenom“ v pohodě.
Myslím si, že „Wieder geil!“ je určitě zábavnějším počinem než jeho poměrně slabý předchůdce „Goldkinder“ z roku 2013. We Butter the Bread with Butter jsou přesně dle svého názvu opětovně příjemně ujetí a šílení, a i když se nedá tvrdit, že by ta jejich kombinace deathcoru / metalcoru (která je sama o sobě vlastně docela obyčejná, to si zase nalijme čistého vína) a elektroniky (díky níž jsou Němci tak zábavní) byla největší rychta pod sluncem a mělo to největší koule široko daleko, na novince opětovně znějí docela svěže. Jako celek tím pádem „Wieder geil!“ působí sympatickým dojmem, což je ostatně přímý důsledek hned několik dost povedených songů. Bohužel se však We Butter the Bread with Butter i přes krátkou hrací dobu 36 minut nevyhnuli ani troše té vaty…
Začátek „Wieder geil!“ je určitě dobrý, jelikož nahrávku otevírá možná nejlepší pecka „Ich mach was mit Medien“, která nepostrádá koňskou dávku energie a hezky dávkovanou elektroniku. V dobrém tempu pokračují i druhá „Exorzist“ a třetí „Anarchy“, byť v obou bych se obešel bez čistých vokálů a ve druhé jmenované, která je možná až příliš konvenčně deathcorová, bych si zase nechal líbit o kousek více té elektroniky. Zbylých sedm kousků už však většinou takové úrovně, jakou disponuje hlavně první „Ich mach was mit Medien“, ne vždy dosahuje.
Ještě relativně v klidu jsou tracky jako „Berlin, Berlin!“ či „Rockstar“, které zachraňuje povedená úchylnost, ačkoliv žádná velká sláva to taktéž není, ale třeba takovou „Thug Life“, v níž se mi naopak čistý zpěv líbí, dost potápí otravný dubstep. Střed alba v podobě dvojice „Bang Bang Bang“ a „Gib mir mehr“ je už však dle mého docela zbytečný, a i když to u desky, jež trvá pouhých 36 minut, může znít všelijak, s klidem bych je vynechal, byť by tím stopáž klesla už pod půl hodiny. Náladu vyspraví alespoň závěr v podání dua „Warum lieben wir nicht mehr“ a „Zombiebitch“, jež po úvodní trojici patří k tomu nejlepšímu, co se na „Wieder geil!“ nachází, ale zase je malinko škoda, že zahrabané takhle vzadu se ty dvě písničky lehce ztrácejí.
I přes některé výhrady se mi však „Wieder geil!“ vlastně poměrně líbí, a jak už jsem řekl někde výše, cením si i toho, že laťka šla oproti „Goldkinder“ nahoru, ale vzato kolem a kolem nemohu být tak nadšený jako kolegové nade mnou a pode mnou. „Wieder geil!“ je určitě v pohodě a jako krátké zabavení zafunguje na jedničku, nicméně tím životnost nahrávky končí.
Třetí pohled (Zajus):
„Der Tag an dem die Welt unterging“, dnes už pozapomenuté album We Butter the Bread with Butter z roku 2010, mě ve své době nesmírně potěšilo. Ukázalo totiž, že existuje cesta, kterou lze z deathcoru udělat zábavný žánr, a to totiž čirou a upřímnou sebeironií a trochou šílenství. Od té doby mám dojem, že pokud deathcore, tak jen když se skladby jmenují jako „Ó, mámo, udělej bramborový salát“ nebo „Superfén banánové rande“, jak tomu bylo na výše zmíněném výtvoru. Jenže počínaje EP „Project Herz“ Němci zvážněli a pro mě ztratili svou přitažlivost. Pravda, trocha humoru v jejich hudbě zůstala, jenže mnohem víc než svou ztřeštěnou minulost nyní „Másláci“ připomínali jakousi deathcorovou kopírku Rammstein, ve které je humor skrytý za vrstvou vážnosti a zvrácenosti. To samé, troufnu si říci, platilo i pro následné „Goldkinder“.
S radostí jsem tak zjistil, že na „Wieder geil!“ (což mimochodem znamená „Znovu nadržený“ a název se tak stává prvním indikátorem návratu) jsou We Butter the Bread with Butter zpátky ve formě. Zejména první polovina alba přímo přetéká zábavnými hitovkami. „Ich mach was mit Medien“ album odpálí i díky skvělé „techno“ vložce, „Exorzist“ a „Anarchy“ zase staví na ohromné chytlavosti zejména v refrénech a ani klipová „Berlin Berlin!“ s řádně přiblblým textem nemá chybu. Poté sice laťka o něco málo klesne, ale i druhá polovina alba má co nabídnout – vážnější „Gib mir mehr“ se poslouchá stále docela dobře, „Rockstar“ je zase jednou hodně nad věcí a „Thug Life“ protkaná elektronikou staví na refrénu, který jako bych už někde slyšel. Zbytek skladeb však není výrazně horší.
Je si tedy vůbec na co stěžovat? Ale ano, „Wieder geil!“ má k dokonalosti daleko. V první řadě je to pořád jen deathcorové album, což se protentokrát podepsalo nejvíce na riffech, z nichž některé jako by z pera Emmure vypadly. To však kapela kompenzuje příkladnou elektronickou složkou (které by mohlo klidně přibýt) i krátkou hrací dobou. Naopak na jedničku dopadl zpěv, který opět dosahuje rozmanitosti starších počinů kapely. Proto je můj verdikt jasný: We Butter the Bread with Butter jsou zpět, a to v solidní a důstojné formě. Doporučuje pět z pěti hypnokoček.
Země: Kanada Žánr: melodic death metal / metalcore Datum vydání: 23.2.2015 Label: Century Media Records
Tracklist:
01. Gates of Horn and Ivory
02. My Witness, Your Victim
03. Danse Macabre
04. I Endeavor
05. Faceless Messenger
06. Perpetual Notion
07. A Necessary Evil
08. Architects Hallucinate
09. Disconnect Me
10. The Perfect Embodiment
11. A Gentle Disease
12. Follow the Crossed Line
13. As Above, So Below
O kanadské melodeathové kapele The Agonist se v poslední době mluvilo opravdu hodně. Nejen v souvislosti s novou deskou jménem “Eye of Providence”, ale hlavně kvůli loňskému odchodu dosavadní zpěvačky Alissy White-Gluz. Alissa se rozhodla kapelu opustit a zaplnit uvolnivší se post frontwoman u žánrových kolegů Arch Enemy. Nejsem si jist, zda udělala dobře. Opustit skupinu, která kolem sebe tvoří stále početnější zástupy fanoušků a má svou hudbou solidně našlápnuto, na úkor sice legendárních, ale už tak trochu vyčpělých Arch Enemy?
Nebudu soudit, každopádně na její místo nastoupila Vicky Psarakis. Zvolit náhradu za Alissu určitě nebylo lehké, protože její projev je jistě docela těžké substituovat. Přeci jen krom svěžích hudebních nápadů táhl poslední dvě alba kupředu právě její hlas. Zvládá bezproblémově čisté i growlové party. Vicky Psarakis se snaží a zpívat umí, o tom žádná, ale Alissu prostě plnohodnotně nenahrazuje.
Její projev je místy nejistý, trochu postrádá vlastní identitu a přijde mi, že minimálně growling je docela snadno zaměnitelný s jakoukoliv jinou tvrděmetalovou zpěvačkou. Možná proto je na “Eye of Providence” potlačen do úplného minima a Vicky se snaží prohánět své hlasivky hlavně po melodičtějších vlnách. Což je oproti dřívějšku velmi podstatná změna. V některých písních (jmenovitě například “Faceless Messenger” nebo “A Gentle Disease”) se Vickyin čistý vokál poslouchá opravdu dobře. Společně s hudebním vyzněním se ale z The Agonist čím dál tím více stává spíše trochu více technický a trochu více ukřičený metalcore.
Zahrané a nahrané je “Eye of Providence” hezky. K běžnému poslechu fajn, ale nic víc. Žádná přidaná hodnota. Vicky chvíli křičí, chvíli pěje, ale tak nějak to prostě postrádá šťávu a více než čemukoliv jinému se nyní The Agonist podobají posledním deskám Arch Enemy s Angelou za mikrofonem. Proč tedy ta Alissa odcházela? Chce ji kapela takto získat zpátky? Na ohraný zvuk a zastaralé principy? Nechápu.
Na desce o celkové stopáži těsně pod hodinu byste těžko hledali nějaký vyloženě peckový materiál. Jednoduše proto, že tam skoro žádný není. Písně znějí hodně podobně a nebýt několika pomalejších kusů na samém konci, člověk by skoro nepoznal, že neposlouchá jen jednu nechutně dlouhou písničku. Všechny si zkrátka jedou jako kolovrátek: typické melodeathové riffy a melodie většinou bez špetky novátorství a mix čistého s drsným vokálem. Sem tam pár zajímavých nápadů, které ale pod tíhou průměrnosti ani nemají šanci vyniknout. Znovu a znovu. Kytarové finesy Dannyho Marina z předchozích dvou nahrávek se kamsi vytratily a všehovšudy tak zbylo prostě jen průměrné album, další z mnoha.
Zkuste si schválně pustit píseň “Panophobia” z alba “Prisoners”. Ne, pusťte si je rovnou celé. Nářez jak blázen. Od začátku do konce výjimečný a novátorský počin. Potom zkuste to, co jste slyšeli, porovnat s “Eye of Providence”. Nemohu si pomoci, ale v kontextu “Prisoners” zní novinka jen jako chudý příbuzný, kterému někdo ještě zakázal vyjádřit vlastní názor. Takový mám z “Eye of Providence” pocit. Kapela se za každou cenu snaží začlenit mezi sebe novou zpěvačku, ale jaksi zapomíná na to, že má za sebou už několik výborných alb a případná další se sama prostě nezhmotní ve vzduchu.
Jako fanoušek předchozí tvorby The Agonist potěšen nejsem. Výměna na postu zpěvačky by ani tolik nevadila, pokud by za ni kapela našla adekvátní náhradu. Což se naneštěstí povedlo tak napůl. Převaha čistého vokálu také nemusí být na škodu, ale to by naopak ořezaný growl nesměl znít tak obyčejně. Absence zajímavých hudebních nápadů je velký průšvih, který si The Agonist budou žehlit ještě hodně dlouho. “Eye of Providence” je zkrátka průměrná melodeathová/metalcorová deska, jakých se na pultech obchodů válejí tucty. Škoda zabitého potenciálu.
Druhý pohled (H.):
Když se ze sestavy The Agonist odporoučela Alissa White-Gluz, docela dost mě to mrzelo, protože právě ona byla jedním z hlavních důvodů, proč mě tahle kapela tak bavila, přestože podobným žánrům obyčejně příliš neholduji. Navíc to bylo o to horší, že místo v nadějné skupině, jež šla album od alba kvalitativně nahoru, opustila kvůli angažmá u dávno vyčichlých Arch Enemy. Ačkoliv abychom jí nekřivdili, je pravda, že ona sama chtěla souběžně pokračovat u obou kapel, ale zbytek The Agonist se nechtěl o zpěvačku dělit. Tak či onak, výsledek je takový, že se The Agonist na “Eye of Providence” představují s novou vokalistkou.
Osobně jsem se The Agonist s jiným vokálem docela bál, protože jak jsem řekl, právě Alissa mě tam tak bavila. Nakonec však musím říct, že čistě co do zpěvu nemám problém. Ne snad, že by novicka Vicky Psarakis dala na svou předchůdkyni zapomenout, ale dokázala navázat poměrně důstojně a místy odvádí pěkný výkon. A i když jsem s kolegou nade mnou zajedno v tom, že její growling je trošku obyčejný, nemyslím, že by to měla být právě ona, kdo má na svědomí to, že je “Eye of Providence” doposud nejslabší nahrávkou v kariéře The Agonist.
Sice jsem výše řekl, že původní zpěvačka byla tím, co mě na dřívějších The Agonist tak bavilo, ale samozřejmě je nutné to vzít s nadsázkou, jelikož sebelepší zpěv dementní muziku ze žumpy nevytáhne – jednoduše řečeno, desky jako “Lullabies for the Dormant Mind” či “Prisoners” rozhodně měly co říct i hudebně. A přesně v tom tkví ten problém “Eye of Providence”, protože to posluchači nemá co sdělit.
Třeba předchozí “Prisoners” byla hodně svěží nahrávka… sice si na rozdíl od kolegy v recenzi nemyslím, že by byla skutečně tak výjimečná a novátorská, ale byla super a The Agonist se na ní zkoušeli někam posunout. Osobně jsem doufal, že v tom hodlají pokračovat, protože přesně tudy jsem tu cestu viděl – a o to víc je “Eye of Providence” krokem zpět, protože zde kanadská pětice vrství klišé nad klišé, riffy jsou nudné, nad nějakými parádičkami se člověk ani nepozastaví, protože jsou o ničem, skladby jsou většinou taky o ničem a někdy dokonce vyloženě hluché. A hlavně jsou mezi sebou naprosto krutě zaměnitelné. S nadsázkou je to od začátku do konce jedno tempo bez jakékoliv snahy o cokoliv zajímavého.
Výjimečně se stane, že člověka z absolutní posluchačské letargie vytrhne nějaký mírně chytlavější refrén, jako je tomu třeba hned v úvodní “Gates of Horn and Ivory”, ve třetí “Danse Macabre” či v “Disconnect Me”. Jenže všechno okolo těch refrénů i v rámci těch konkrétních skladeb je strašně nezáživné. Výsledkem tak je to, že posluchači zůstane v hlavě spíš akustická balada “A Gentle Disease”, což pro metalové album není ta úplně nejlepší vizitka. Jediné místo, kde se The Agonist konečně o něco pokusí, je až finální osmiminutovka “As Above, So Below”, v níž se kapela konečně vydlábne na nudnou strukturu střídání generických slok a čistě zpívaného refrénu, ale když se k tomu odhodlá až po 50 minutách hudebního vakua, tak se už pomalu ani nemusí snažit. I těch několik málo odvážlivců, kteří se skutečně dostanou až takhle na konec, totiž budou po předchozí náloži melodeathového placeba tak otupělí, že jim ta poslední věc také nic nedá.
“Eye of Providence” je prostě zklamání jako hrom. Kapela, která ještě před třemi lety nešetřila skvělými nápady a měla obrovský potenciál do budoucna, dnes předvádí ukázkové cvičení na téma “jak znít ohraně a dokonale zaměnitelně”. Horko těžko se The Agonist vyškrábali těsně pod hranici průměru, na průměr samotný však nedosáhli, protože na to je jejich novinka až přespříliš jalová. Určitě ne instrumentálně, ani po technické stránce ne, ale co skladatelské stránky ano a zcela bezpochyby. Jak již bylo řečeno, doposud nejhorší nahrávka skupiny.
Na závěr si však neodpustím jednu jízlivou poznámku. I kdyby Alissa White-Gluz v kapele zůstala a The Agonist s ní u mikrofonu vydali přesně to stejné album, pořád by na tom byla hudebně lépe než u Arch Enemy… To jen tak na okraj, že jsem to s tou vyčichlostí myslel skutečně vážně.
Původem aljašská metalcoreová kapela s prapodivným jménem 36 Crazyfists (podle filmu Jackieho Chana) vydala letos své sedmé studiové album. Nejsem si jist, kolik čtenářů tato informace zvedne ze židlí, protože pokud jsem obeznámen, v České republice nejde o kdovíjak známou či oblíbenou partu. Ani nemám zdání, zda u nás 36 Crazyfists už někdy vystupovali živě. Tak či tak, po pěti letech je venku novinka nesoucí název “Time and Trauma”.
Přiznám bez mučení, že doposud jsem od 36 Crazyfists slyšel jen pár let starý singl “Bloodwork” a jejich hudba mi vždy připadala taková hodně stejná a bez přidané hodnoty. Což si tedy nemyslí široké zástupy fanoušků, kteří je na sociálních sítích vychvalují a nekriticky vynášejí do nebes. Nové album je podle nich jedno z nejlepších a vrací kapelu zpátky ke kořenům. Jde prý o dospělou kapelu, která nemá potřebu si na nic hrát a přetvařovat se. Je tomu opravdu tak?
Po prvních několika posleších “Time and Trauma” jsem měl pocit, že nejde o nic moc objevného a vlastně jsem ani neprohloupil, když jsem od 36 Crazyfists dříve žádné album neslyšel. Vrtalo mi to ale hlavou a dal jsem desce ještě jednu šanci. Při dalším pozorném poslechu začal hlodat červíček pochybnosti a po nějaké chvíli jsem si průjezd “Time and Trauma” docela užíval. Nejde o snadno přístupnou hudbu, která by došla instatního zalíbení, má ale své kouzlo.
Jak jsem nastínil výše, “Time and Trauma” zní napoprvé dost rozporuplně. Po nějaké době ale dokáže vtáhnout a funguje jako poměrně slušná ucelená deska. Umím si představit, že bych měl chuť si ji pustit třeba i za rok znovu. Jednou či dvakrát. Na poslech je potřeba se maličko více soustředit, a nejde tak o vyloženě odpočinkový typ hudby. Stopáž kolem 50 minut by zasloužila trošku oříznout, protože ke konci už “Time and Trauma” přeci jen částečně dochází dech. To je dáno hlavně tím, že nakonec jsou si jednotlivé písničky přeci jen docela podobné.
Prvním, čeho si posluchač na “Time and Trauma” a potažmo i na celých 36 Crazyfists všimne, je opravdu těžký zvuk podladěných kytar, dodávající nahrávce hodně hutnou atmosféru. Ty jsou podpořené dunivou basou a nepříliš složitými, ale o to dynamičtějšími bicími party. Obecně se “Time and Trauma” nese ve středním tempu, jež sem tam zrychluje a zase se vrací. Rychlejší pasáže jsou ale skvělé a patří mezi nejsilější části desky. Po technické stránce je novinka celá jakoby utlumená, což přidává na zvláštní auře, která celé “Time and Trauma” obklopuje. Určitě zajímavé.
Dalším nezaměnitelným aspektem muziky 36 Crazyfists je hlasový projev frontmana Brocka Lindowa, který je zároveň i hlavním textařem kapely. Vše krom songů “Silencer” a “Marrow”, na nichž se podíleli i další autoři, napsal sám. Hlasově zvládá pouze pár poloh a moc často je nemění, ale celkovému dojmu z poslechu to vůbec nevadí. Jeho hlas má zvláštní zabarvení a právě díky němu získává hudba 36 Crazyfist vlastní unikátní rozměr.
Mezi nejzajímavější skladby patří “11.24.11” s opravdu říznou kompozicí a výborným rychlejším rozjezdem. “Lightless” osloví milovníky rychlých melodií prolnutých pomalejšími částmi a solidním refrénem. Singlová “Also Am I” je asi tím nejlepším, co dokáže “Time and Trauma” nabídnout, a představuje krystalickou esenci muziky 36 Crazyfists. Perfektně zahraný rychlý rozjezd, střídající se vokál, super refrén. To můžu. Solidní je také například “Slivers” s opravdu naštvaným vyzněním.
“Time and Trauma” bohužel nemohu hodnotit v rámci celé diskografie 36 Crazyfists, a tak ani nevím, zda opravdu jde o dospělou kapelu s vlastní tváří. Samostatně jde však o solidní fošnu, jež se příjemně poslouchá a díky neotřelému vokálu nemá problém se zalíbit. Problémem na druhou stranu je patrná repetitivnost kompozic a fakt, že 50 minut je na podobnou muziku přeci jen trochu moc. Máte-li rádi americký metalcore, s “Time and Trauma” nešlápenete vedle a víceméně budete spokojeni. Prostě lehký nadprůměr.
Přestože šumperská čtveřice Madgod funguje již relativně dlouhou dobu (vlastně již od roku 2006, pokud budu za vznik počítat první pokusy v garáži), tak debutové album “Madgod” na sebe nechalo čekat až do konce minulého roku, kdy v listopadu spatřilo světlo světa. Když už jsem začal tou biografií, tak se sluší říct, že Madgod během své aktivní činnosti, která začala v roce 2008, prošli několika změnami v sestavě, jež se ustálila až v roce 2012 v současném čtyřčlenném složení. Dost už ale bylo nezbytných úvodních řečí, takže se pojďme podívat na jejich debutové výtvor pěkně z blízka.
Hned na první pohled mě upoutalo grafické zpracování bookletu. Ten je vyveden v černobílém provedení, jež ruku v ruce s kresbami a způsobem zobrazení textů evokuje komiks, ovšem je to jen dojem, protože žádný koncept a příběh album nesvazuje a na kotoučku tak najdete sedmičku skladeb, které bez problémů fungují jako jednotlivé kousky finální skládačky “Madgod”, jejíž hrací doba se zastavila za velmi příjemnou půlhodinkou.
Doposud nepadla zmínka o tom, co vlastně ti Madgod hrají. Sama kapela se prezentuje jako thrash/metalcorová parta, s čímž bych celkem bez námitek i souhlasil. Skladby jsou povětšinou rychlé, hodně kytarové a plné agresivních vokálů. To vše v příjemném moderním střihu. Pokud koutkem oka pokukujete po staromilské jízdě, tak ruce pryč, protože na přetřes přijdou jak rychlé kytarové hoblovačky, tak jednoduché škrkačky a tu a tam i pomalejší zatěžkané riffování. Takový ten moderní feeling dotváří i zpěvák Michael “Prchys” Prchal, který disponuje klasickým uřvaným vokálem; občas vystřídá melodičtější zpěvy, ovšem tak zle, že by se v každé skladbě střídaly dle klasického mustru agresivní sloky a andělsky melodické refrény, do toho Madgod nešli. Tedy, abych to uvedl na pravou míru, i toto přijde na přetřes, ale není to pravidlem, což je jedině dobře, protože když stejnou stavbu slyší člověk pořád dokola, tak veškerý moment překvapení jde do kytek.
Tím nechci tvrdit, že by “Madgod” překypovalo progresivními a vyloženě nečekanými momenty, protože obecně vzato je to hudba stále velmi přístupná a přímočaře zaměřená, takže objevování skrytých tajemství této nahrávce nesluší, ale na druhou stranu to není záležitost jednoho poslechu, která by napodruhé neměla co říct.
“Madgod” začíná téměř tak, jak člověk očekává, což znamená nějakým masakrem, který na úvod posune všechny kosti v těle ze své přirozené pozice. Právě taková je “Between Love and Hatred” a s jistou dávkou rezervy i “Endless Suffering”, na níž mě baví jak střídání rychlých a pomalejších pasáží, tak hlavně vokální variabilita daná hned několika polohami, přičemž navrch má překvapivě líbivý zpěv, jelikož pěje tak nenásilně vtíravou melodii, že jí prostě nejde odolat. Ještě o něco víc se mi líbí zmíněná “Between Love and Hatred”, v níž se na melodie rezignovalo a představuje spíš agresivnější tvář šumperské čtveřice. Bez ztráty momentu překvapení a dosavadní variability baví i přes své jednostranně energické pojetí. Třetí “Coward” začíná na poměry zbylých skladeb nezvykle okořeněna kytarovým harmonickým vybrnkáváním, aby se zhruba po minutě kormidlo stočilo k hutnému metalovému nářezu pomalejšího střihu s death metalovými prvky. Parádní věc.
Ze zbylých čtyř písní stojí za zmínku povedená “The Ocean” s thrash metalovým odérem a závěrečná “Vengeance” s houpavým rytmem, jenž připomíná nu-metalové postupy, ovšem jen do té chvíle, než se Prchys vytasí s řevem střídající hlubší growling. Závěr této písně je oproti dosavadnímu průběhu lehce melodičtější, nicméně ty přechody nejsou nijak násilné a neuvěřitelné, takže v tomto ohledu nelze na Madgod házet špínu, protože to funguje jako celek, což je hlavní.
Myslím, že je celkem zřejmé, pro koho je “Madgod” určeno. Zcela určitě cílí na mladší posluchačstvo, ovšem činí to tak, že výsledek nepůsobí jako genericky jednoduchá hudba plné trendy momentů a prvků. Madgod si naopak berou něco málo z thrash metalu, některé momenty by se neztratily i u death metalově orientovaných formací a to vše při zachování jakéhosi vlastního ksichtu, protože jejich tvorba nezní jako laciné covery slavnějších formací a jejich postupů. Celkem příjemné překvapení si připravili tito šumperští mladíci.
Země: Slovensko Žánr: melodic death metal / metalcore Datum vydání: 13.11.2014 Label: Metalgate Records
Tracklist:
01. My Sweet Revenge
02. Oceania
03. Satan’s Bride
04. “Snake”
05. In the Middle of Nowhere
06. For Rose/Intermezzo
07. Mediocracy
08. Like a Drill
09. The Secret of Palms Sheets
10. The New Generation
11. The Temple of Sin
Partu mladých slovenských muzikantů pocházejících z Považské Bystrice, kteří si říkají Revenge Division, netřeba v naší kotlině asi nikterak zvlášť představovat. Kluci mají za sebou několik úspěchů v různých hudebních soutěžích, hromadu koncertů a v listopadu loňského roku jim pod hlavičkou labelu MetalGate vyšla debutová deska “The New Generation”.
Hudba Revenge Division by se dala popsat jako mix melodic death metalu a metalcoru s prvky thrashe. Něco podobného dneska hraje každá začínající kovová kapela a přiznávám bez mučení, že jsem k novému materiálu Revenge Division přistupoval nejprve s despektem a obavou z další průměrné metalcorové desky. Naštěstí se slovenští muzikanti nezaměřují pouze na vypiplané melodie a písně na “The New Generation” neoplývají jen náloží energie, ale mají také hlavu a patu. Na ploše více než 50 minut se jim daří udržet posluchačovu pozornost a co je nejdůležitější – celou tu dobu baví a nezabředávají do tradičních žánrových klišé.
Nejlepší ale na celém “The New Generation” je očividná profesionalita hudebníků. To přišpívá k neuvěřitelné rozmanitosti a propracovanosti materiálu. Ať už jde o podmanivé kytarové linky nebo výborně dynamické bicí, v žádné písni nešlápnete vedle. Ve skutečnosti jde o nejlépe napsané a zahrané album, se kterým jsem se v posledních měsících na naší scéně setkal. Pochválit musím také vokál, s nímž jsem měl sice zpočátku trochu problém, ale čím více jsem “The New Generation” poslouchal, tím více jsem si jej oblíbil. Změny tempa, growl nebo thrashové řičení – nic není problém. Neříkám, že by nebylo co vylepšovat, ale zpěv frontmana Jeremyho na mě opravdu zapůsobil.
Novinku startuje “My Sweet Revenge”, která odbrzdí rychlík jménem Revenge Division a pošle jej plnou rychlostí přímo do sluchového ústrojí. Už v úvodu kapela dokazuje své skladatelské kvality a použité kytarové melodie jsou kompozičně na vysoké úrovni. Následuje tvrdší “Oceania” s excelentním pomalým refrénem. “Satan’s Bride” okouzlí především výborným refrénem s bravurním ženským vokálem v pozadí. Ve “Snake” a “In the Middle of Nowhere” frontman dokazuje, že je dokonale všestranným vokalistou. “For Rose/Intermezzo” plní překlenovací instrumentální funkci a je takovým symbolickým oddechem před další částí desky.
Druhou půlku otevírá thrashová “Mediocracy” a následuje “Like a Drill” s fantasticky démonickým vokálem a promakaným kytarovým sólem ve druhé třetině. “The Secret of Palms Sheets” je má oblíbená hlavně kvůli častému střídaní tempa, které ale nepůsobí zmateně, nýbrž solidně a dotaženě. Titulka “The New Generation” umístěná téměř na samý konec desky naštěstí není odpadkovou vycpávkou, jak to u mých recenzí ke vší smůle často bývá, ale překvapivě jde zřejmě o nejlepší a nejpropracovanější song alba. Promyšlené melodie a kytarové linky, výborný refrén, zábavná sóla. Takhle by to mělo vypadat, přátelé. Závěr patří více než devítiminutové (ale určitě ne nudné nebo nenápadité) “The Temple of Sin”.
Z Revenge Division a jejich “The New Generation” jsem nadšen více, než bych zprvu vůbec předpokládal. Jejich energická a zároveň promyšlená muzika má potenciál do budoucna a už teď mohu říci, že se těším na cokoliv, co tahle parta vypustí do světa nového. Doufám, že budu mít někdy v brzku tu čest také živě.
Datum: 18.2.2015 Místo: Praha, Roxy Účinkující: Architects, Blessthefall, Counterparts, Every Time I Die
Pražská zastávka turné, na které vyrazili britští Architects za doprovodu kapel Every Time I Die, Blessthefall a Counterparts, byla pro příznivce corové muziky zajisté jedním z největších lákadel, která první kvartál letošního roku na poli klubových koncertů nabídl. Ne, že bych tak soudil z vlastních dojmů, protože jsem houby corař a ze soupisky jsem znal akorát headlinera, ale už jen samotní Architects jsou v rámci scény poměrně velké (a mám takový dojem, že čím dál tím větší) jméno a vyprodaný koncert také o něčem svědčí. A jelikož jsem si na klubové provedení inteligentního nářezu v podání brightonských sympaťáků brousil zuby nejpozději od vydání jejich aktuální fošny “Lost Forever // Lost Together”, byl jsem hodně rád, že se mi podařilo ulovit jeden z posledních lístků, na přelomu středečního podvečera a večera se zařadit do fronty, která se od vchodu do Roxy táhla pěkných pár desítek metrů ještě hodinu po oficiálním otevření klubu, a vystavit se tak směsi nemalých očekávání a vlezlých obav.
Co se týče očekávání, řeč je samozřejmě o hlavních hvězdách večera – Architects a jejich sofistikované podání metalcoru jsem si v posledních letech vážně oblíbil, takže tady nebylo moc o čem. Zbytek sestavy pro mě ale byla totální španělská vesnice a dost jsem se obával, že čekání na headlinera protrpím ve společnosti hudby, kterou jsem ještě tak dva tři roky nazpět vyloženě nesnášel a jejíž přihřátá trendová podoba mi působí nevolnost dodnes. Na druhou stranu, jak už to v takových případech bývá, předkapely mě mohly překvapit jedině příjemně, a tak jsem vyzbrojen nechutně předraženým (byť alespoň přibližně pitelným) Staropramenem sestoupil do moře kšiltů, ušních tunelů, pestrobarevných tetování, kostkovaných košil a přísně stylových vlasových kreací a jal se sledovat, co že to vyrábí ti lidé na pódiu.
Counterparts, kteří večer otevřeli, si hodnotit netroufám. Podle té jediné písničky, kterou jsem stihl, by to stejně nemělo smysl, takže rovnou přeskočím k Blessthefall. Ti na mě udělali dojem už na samém začátku, protože tohle byl nástup jak se patří – prostě naběhli na pódium, zpěvák vyprsknul do publika plnou pusu vody (fakt to vypadalo jako by na pódiu vybuchly konfety) a kapela spustila, jako by se nechumelilo. A k mému překvapení to mělo koule, tah na bránu a ani nepatrně afektovaný čistý vokál tomu nijak zvlášť neškodil. Vyzdvihnout musím rozhodně nasazení všech muzikantů. Každý jeden z nich do toho šel na doraz, ale kapela přitom pořád působila jako kapela a ne jako sbírka sólistů. A jak jsem s postupujícím časem zjistil, líbilo se mi to, i když by formálně nemělo, protože Blessthefall rozjížděli vlastně úplně typickou metalcorovou show s každým myslitelným atributem, který k tomu patří. Jenže jak se ukázalo, ono to jde udělat i tak, aby to mělo něco do sebe. Pokud tedy prohlásím Blessthefall za otvírák večera, kterým pro mě byli, musím jedním dechem dodat, že to byl otvírák zatraceně povedený, a když pánové dohráli, byl jsem mnohem spokojenější, než jsem se předem odvažoval doufat.
Every Time I Die pro mě byli úplně stejným krokem do tmy jako kapela předchozí a ze začátku to vypadalo, že tentokrát takové štěstí mít nebudu. Přesto mě ale v jejich hudbě od začátku něco neustále dráždilo a bránilo mi odejít – a zpětně jsem hodně vděčný, že jsem neodešel. Čím déle totiž Every Time I Die hráli, tím větší to dávalo smysl a tím lepší to bylo. K mému úžasu jsem zjistil, že v hudbě Every Time I Die slyším jak jižanské bluesové melodie, při nichž mi naskočili třeba poslední Glorior Belli, grindovou zběsilost ne nepodobné té z pera Napalm Death nebo třeba vyloženě šokující jazzovou nepříčetnost (říkal tu někdo Shining?). Jasně, zní to fakt šíleně, dávat v základu corovou kapelu do jedné věty s takovými mistry jako Shining nebo Napalm Death, ale Every Time I Die nejenže na ně svou muzikou dali vzpomenout, ale navíc to udělali tak chytře, že nemůže být řeč o žádném kopírování (ta podobnost byla spíše pocitová), a ještě jim to v tom corovém kabátku fungovalo naprosto přirozeně a bezchybně od okamžiku, kdy jsem na jejich hru přistoupil.
Setlist Every Time I Die:
01. Thirst
02. Decayin’ with the Boys
03. Ebolarama
04. The Great Secret
05. Underwater Bimbos from Outer Space
06. The New Black
07. Floater
08. No Son of Mine
09. We’rewolf
10. Moor
Bylo by ode mě vyloženě nefér, kdybych v souvislosti s Every Time I Die nezmínil vystupování kapely. Předcházející Blessthefall byli v tomto ohledu vážně dobří, Every Time I Die se ale podařilo je ještě o jednu koňskou délku překonat. Jeden kytarista totálně hyperaktivní, další až deathcorově zarputilý, zpěvák v dokonalém kontrastu ke všem těm peklům zase absolutně nenucený až ležérní… Já vám nevím, ale jestli tohle nebylo stylové jako kráva, tak už asi nic. Tohle pošukané ale šíleně přitažlivé divadlo od prvního hrábnutí do strun až k děkovačce gradovalo jak podle příručky a závěrečné vesměs vokální sólo “Moor” bylo doslova dechberoucí. Every Time I Die předvedli dokonalou ukázku toho, jak si získat nového fanouška, a stali se pro mě jednoznačně největším překvapením večera. Pokud budete mít šanci tuhle bandu někdy vidět, neváhejte – je to mrda.
Po neotřelé a nehorázně intenzivní jízdě, v níž vyrostlo vystoupení Every Time I Die, jsem si říkal, jestli mě Architects vůbec dovedou sestřelit tak, jak bych si přál. A ze začátku to alespoň z mého pohledu nevypadalo nijak extrémně fantasticky, byť jsem ani na vteřinu nezapochyboval, že nám k tanci a poslechu hrají opravdoví profíci každým coulem. Netrvalo však dlouho a Architects nakonec dostali i mě, a to se vší parádou. Ten koncert byl prostě velký. Mělo to ohromný drive, muzika samozřejmě výborná, podmínky bezchybné a výkony excelentní. Architects se sice v porovnání s ostatními kapelami nesnažili nijak extra přetrhnout, co se různých pódiových skopičin týče, ale více než dobře to dorovnával zpěvák Sam Carter, který se ukázal být vážně vynikajícím frontmanem a show táhl dopředu s mimořádnou bravurou. Tím nechci říct, že by se kapela flákala – jen to, že na prvním místě tu byl výkon zpěváka a pak samozřejmě vlastní muzika, která v živém provedení nakládala ještě s větší intenzitou, než jak je tomu z desky.
Setlist Architects:
01. Broken Cross
02. The Devil Is Near
03. Dead Man Talking
04. Alpha Omega
05. Castles in the Air
06. Naysayer
07. C.A.N.C.E.R.
08. Devil’s Island
09. Follow the Water
10. Colony Collapse
11. Day in Day Out
12. Youth Is Wasted on the Young
13. These Colours Don’t Run
– – – – –
14. The Distant Blue
15. Gravediggersr
Architects si pro pražské publikum připravili setlist o patnácti položkách, přičemž hned dvě třetiny z nich zabraly skladby z aktuální desky “Lost Forever // Lost Together”, která s výjimkou intermezza “Red Hypergiant” zazněla úplně celá. Doplnily ji tři songy z “Daybreaker” (jen té “Even If You Win, You’re Still a Rat” jsem se zase nedočkal) a po jednom z “The Here and Now” a “Hollow Crown” a tohle představení vesměs výhradně aktuálního materiálu vyšlo Architects na výbornou, protože i když jsem zkraje maličko váhal, stejně se z toho velmi záhy vyklubal opravdu parádní koncert, který dal jednoznačně najevo, že tihle Angláni si své headline turné více než zaslouží, protože se jim podařilo jasně zastínit i dobré, ne-li rovnou skvělé výkony svých přeskokanů a odehrát opravdu fenomenální set, který má vysoká očekávání naplnil bezezbytku.
Navzdory všem mým obavám to tedy dopadlo snad ve všech směrech lépe, než jsem si troufal odhadovat. Všechny kapely, které jsem viděl, zahrály opravdu skvěle, celým večerem provázel takřka bezchybný zvuk (popravdě jsem dlouho nebyl na takhle výborně nazvučené akci), atmosféra v publiku byla rovněž parádní (circle pity jely skoro nonstop, odezva famózní a mezi lidmi to vřelo natolik, že se jim podařilo odsunout zvukaře i s aparátem dobře o metr dozadu) a i přes naplněnou kapacitu klubu nebyl v Roxy nijak nesnesitelný nával. Jedinými muškami na mimořádné kráse celého podniku se tak stal jenom jistý baťůžkář, který mi zacláněl ve výhledu dobře půlku vystoupení Architects, a pak banda arogantních zmrdů, jimž vůbec nebylo proti mysli prorvat se skrz monstrózní frontu na šatnu a ostentativně tím vyfakovat všechny normálně čekající smrtelníky. Ale to už jsou vážně jenom hnidopišské poznámky na adresu jinak výsostně zdařilé akce, z níž jsem odcházel bohatší o hned několik vynikajících hudebních zážitků. Tenhle koncert byl prostě naprosto luxusní, nastavil laťku hodně vysoko a já jsem zatraceně rád, že jsem se ho zúčastnil.
Undermine the Supremacy se označují za kapelu hrající melodický deathcore. Tak vám nevím, skoro bych řekl, že melodický deathcore je jen chlapácký název pro metalcore. Ale i kdyby zde nějaké rozdíly byly, je třeba říci, že “Ashes” zní přesně tak, jak bych čekal, že bude melodicky deathcorové album znít. Docela nudně.
“Ashes” trpí téměř všemi žánrovými bolístkami. Prvotně jsou zde riffy, které jsou, z velké části, obyčejně breakdownově nezajímavé. Ne všechny, to musím uznat, ale značná část ano. Kytary jsou však silnou stránkou kapely, pokud je porovnám se zpěvem, který je kompletně nezajímavý a snad až na (popravdě dost hrozný) výlet k vyšším frekvencím v závěrečné skladbě úplně monotónní. Album ke všemu otevírá “dramatická” “orchestrální” pasáž, což je jako úvod k dvacetiminutovému EP trošku přestřelené.
Začal jsem hodně zostra, ale stačí se podívat na konec minirecenze a zjistíte, že hodnocení tak nízké není. Proč tomu tak je? Inu, ne vše je totiž tak špatné, jak jsem popsal. Předně se povedla většina práce sólové kytary a tím myslím jak sóla, tak i různé melodické vyhrávky v dalších částech skladeb. Navíc například taková “Razor Tongue”, která je po velkou část své hrací doby breakdownů-prostá, se docela dobře poslouchá. To samé lze v menší míře prohlásit o druhé polovině “Predatory Parasite”, v níž se místy mihne poměrně pěkná kytarová melodie.
Kapela rozhodně plní slib melodičnosti a dokazuje to i bez použití čistého zpěvu a podobných podvůdků, za což jí patří pochvala. Jenže i to je zásluha solidní sólové kytary, bez níž by album ztratilo i ten zbytek charismatu. Nemyslím, že bych byl vyloženě zaměřen proti žánru samotnému, ale takhle by to, pánové, prostě nešlo.
Země: Itálie Žánr: melodic metal / metalcore Datum vydání: 22.3.2014 Label: To React Records
Tracklist:
01. Mercy Columns
02. Vultures Cult
03. In For the Thrill
04. Turning Into Primals
05. Susperia
06. Velvet Nails
07. Diggin the Grave
08. Smooth the Stones
09. The Echonaut
10. The Good Tyrant
U italského břehu Jaderského moře, uprostřed pomyslného trojúhelníku mezi turisty oblíbeným Rimini, historickým Forli a pidistátečkem San Marino, nalezneme město jménem Cesena. Pokud jste právě znejistěli a kontrolujete, zdali jste místo svého oblíbeného hudebního blogu neotevřeli nějakou nudnou lekci zeměpisu, mohu vás uklidnit. Z Ceseny totiž pochází Fightcast a ti budou, jak i ten nejpomalejší žák ze třídy tuší, tématem dnešní výuky.
První dojem, který na mě tato kapela udělala, nesouvisel ani tak se samotnou hudbou, jako spíše s vizuální náplní jejich videoklipu k první skladbě ze “Siamesian”, “Mercy Columns”. Při pohledu na hopsající pětici muzikantů jsem si odnesl jasný dojem: těm klukům je tak patnáct. To v kombinaci s žánrovou škatulkou, do které mělo album údajně spadat (metalcore), zaručilo Fightcast pořádný handicap již na startovní čáře. Oba předpoklady, tedy ten o malém věku, i ten o žánru, však byly rychle rozprášeny realitou, která přinesla jen samé dobré zprávy.
Ať je to vystavení žhavému italskému slunci či potřeba zůstat v kondici kvůli žhavým Italkám, něco učinilo z Fightcast na pohled nesmírně mladou kapelu. Přitom to úplní nováčci nejsou, neboť fungují již od roku 2004. Po čtyřech letech existence přišlo debutové album “Breeding a Divinity” a nyní, po značně dlouhé době, se dostalo i na druhý počin “Siamesian”. Ať je hudba na něm jakákoli, moje odsouzení kapely jako příliš mladé bylo jasně mylné.
Jediný pozorný poslech stačil k vyvrácení druhého předpokladu. “Siamesian” se tyčí hned nad několika hudebními směry a metalcore je jen jeden z nich, dokonce bych řekl, že ne ten nejvýznamnější. Jejich propojení je však jednou z nejsilnějších stránek alba, a tak i když nepřináší nic převratného, rozhodně nebudete mít dojem, že jste tohle slyšeli už tisíckrát. Nejlépe by albu tak sedl pojem melodický metal, kdyby nebyl tak zprofanován zástupem špatných kapel (a že mě v tuto chvíli nenapadne žádná dobrá, která by se touto škatulkou honosila).
Lví podíl na dobrém hodnocení má v první řadě zpěvák Filippo Tellerini, přestože z objektivnějšího hlediska je jeho práce poměrně nedokonalá. Ačkoli na to nevypadá, honosí se poměrně hlubokým hlasem, který však většinu času nechává sklouzávat do vyšších poloh. Téměř nikdy však úplně neopustí onu hranici mezi čistým zpěvem a řevem, takže zní neustále nasraně, ovšem nikdy sladce či naopak zbytečně agresivně. Do všeho občas přihodí nějaké to tiché recitování či hardcorové frázování a výsledkem jsou vokály, které každopádně nenudí.
Dobrý zpěv by však nebyl k ničemu, kdyby špatná hudba kazila veškerou zábavu. To se však nestane a i z pohledu skladatelského je “Siamesian” povedenou záležitostí. Může za to několik faktorů. Prvním z nich je diverzita – ačkoli jsou skladby poměrně soudržné, rozhodně nejsou stejné. A tak první “Mercy Columns” zní ve své první polovině vyloženě naštvaně a energicky, aby v druhé půli přešla v elegantní instrumentální sekci, kde dost prostoru dostanou obě kytary i pozornosti hodné bicí. “In for the Thrill” naopak po většinu času (říkám po většinu, neboť Fightcast polohy mění i uprostřed písní) má mnohem pohodovější rockový nádech, aby se v druhé půli blýskla povedeným, ne však okázalým, kytarovým sólem. “Velvet Nails” se od obrazu, který nastaví singl, odchýlí ještě více, když v některých momentech vzdáleně připomíná pozdní tvorbu gothic metalových Sentenced, na čemž má opět velkou zásluhu hluboký vokál. Když pak mezi takto rozličné skladby vstoupí “Diggin the Grave”, téměř neupravená cover verze skladby od Faith No More, vlastně vás to ani nepraští přes uši, neboť do kontextu zapadne naprosto skvěle.
Druhým faktorem je práce kytar, která je jednoduše velice povedená. Chytlavý ústřední motiv “The Echonaut”, silná melodie linoucí se skrze všechny rychlejší části “Velvet Nails” či v podstatě primitivní riffování v rychlé “Vultures Cult”, to jsou všechno ukázky dobré kytary, která se celým albem nenápadně line. Stejně nenápadná jsou i sóla a i ta se dosti povedla. To v “In for the Thrill” jsem již jmenoval, jsou tu však i další: “Susperia”, “The Good Tyrant” i většina z dříve jmenovaných oplývají přinejmenším dobrým sólem.
Zdá se, že nemám kritizovat, a je to vlastně úplná pravda. To však z Fightcast nečiní album hodné desítkového hodnocení, jelikož jde “jen” o velice dobrou, ovšem nijak vyloženě originální či šokující záležitost. Za poslech však stojí, protože na 40 minut dokáže posluchače bez problémů příjemně zabavit a neurazí ho, ani když na ni upře svou veškerou pozornost. Takový zlatý (nad)standard.
Země: Nizozemsko Žánr: metalcore Datum vydání: 31.7.2014 Label: selfrelease
Tracklist:
01. They Come for Us All
02. The Dying Light
03. My Demise
04. Scavengers
05. Delirium (Foreved Bound)
06. Lost
07. Beyond the Sun
08. End of the Line
09. We Are the Voice
10. Salvation
V krajních extrémech dokážeme alba rozdělit na dva druhy. První jsou taková, jejichž podstatu můžeme popisovat tisíci slovy (a že to často děláme), a přesto nejsme schopni zachytit ani zlomek toho, co při poslechu sami pochopíte za pár minut. Druhou skupinou pak tvoří desky, které byste svedli zrecenzovat na jednom řádku vyjmenováním kapel, u kterých jejich autoři hledali inspiraci. Ačkoli je první cesta těžší jak pro muzikanta, tak pro recenzenta, jsou to právě tyto desky, které milujeme a kvůli kterým hudbu posloucháme. “The Dying Light” však spadá do druhé kategorie, a tak bych mohl recenzi uzavřít slovy: Atreyu, All That Remains, Avenged Sevenfold, Shadows Fall.
Bohužel recenze, která se vejde do 666 znaků, není asi moc hodnotná sama o sobě, tudíž musíme ještě chvíli laborovat o detailech. A prvním je pochopitelně kapela samotná. Nizozemští Soulnerve se k vydání debutu “The Dying Light” dostali poměrně pozdě, až po deseti letech existence, která byla ovšem přerušena dočasným rozpadem. Ačkoli se hudebníci tváří jako ucelená kapela, všechny nástroje na albu má na starosti Stephan Brus, zatímco druzí dva zúčastnění muzikanti obstarali řev, respektive čistý zpěv. Že je tvorba Soulnerve záležitost nenápaditá, už padlo, ovšem tak trochu to dá tušit už její název. Je mi jasné, že není nutné být vždy za každou cenu co nejoriginálnější, ale jen letmým pohledem se mi podařilo dohledad 128 (!) kapel, jejichž název je jednoslovný a je složeninou slova “soul”. Kdo by to řekl, že se metalisté tolik zajímají o duši.
Kdo zná čtyři výše zmíněná jména, asi si udělá celkem jasný průsečík v jejich tvorbě a ví jasně, že žánr dnes probíraný bude metalcore. Navíc metalcore tak zjevný, jak jen to může být. O to víc zamrzí reklamní bullshit, kterým kapela krmí čtenáře své biografie. Ne, opravdu nejde o album “ovlivněné mnoha styly, přinášející svěží mix moderního thrash metalu s čistým melodickým dotykem”. Stejně tak se nedočkáme “občasných progresivních elementů”. Co dostanete je metalcorové album a ani tuna reklamního hnoje to nezakryje.
Přestaňme však kopat do povrchností a zeptejme se, zda hudba Soulnerve za něco stojí. Odpověď bude možná překvapivá. Ano, stojí. Pokud jste, stejně jako já, vyrůstali na zmíněných kapelách, které jste však přerostli a téměř nikdy se neohlídli zpět, bude pro vás “The Dying Light” příjemnou sentimentální záležitostí. Kdo má k metalcoru alespoň nějaký respekt, ví, že všechny čtyři kapely měly své silné i slabé chvilky. Dokonce lze říci, že ty silné přicházely okolo druhého či třetího počinu, zatímco kvalita pozdějších alb dramaticky klesla. A právě toto dobré období je zdrojem inspirace Soulnerve. Najdeme zde tak velkou dávku “The Curse” (Atreyu) a “The Fall of Ideas” (All That Remains), v menší míře pak “Waking the Fallen” (Avenged Sevenfold) či třeba “The War Within” (Shadows Fall). Pokud jste tedy v období mezi roky 2003 a 2006 začínali propadat metalu a vaší vstupní branou byl soudobý metalcore, budete se při poslechu “The Dying Light” cítit jako doma.
A v tom je právě jeho síla. Neumím si představit, že bych si ho užil, kdybych vyrůstal jen o pár let dříve a k tvrdé muzice bych se dostal přes nu-metal či o pár let později a mojí vstupenkou byl třeba djent. Jen díky tomu, že mi přesně spadá do té škatulky, kterou jsem sice již opustil, ale chovám k ní jistý sentiment (asi někdo vzpomínající na svůj rodný dům, který je ve skutečnosti rozpadlou dírou v zadním traktu světa), mě opravdu baví. Pokud jde totiž o samotnou exekuci, je všechno provedeno naprosto bezvadně. V jiné části biografie říká Stephan Brus, že filosofií při vzniku alba bylo nevybíravé “no fillers, just killers”, a v tomto případě nekecá. Co skladba, to vybroušená záležitost bez slabých míst, díky čemuž album unese tři čtvrtě hodinovou stopáž. Instrumentálně zde máme klasickou žánrovou kombinaci neslyšitelné basy se standardním bicím podkladem, který je však stále na míle daleko před současnou konkurencí. Albu pak samozřejmě vévodí kytara a stará se o to, aby vždy bylo co poslouchat. Zejména rychlá a energická sóla jdou Stephanovi výtečně, ale i samotné riffy jsou chytře napsané, takže rychle uvíznou v paměti a přitom se hned tak neoposlouchají. Ze strany vokálů je hlavní osobou Kevin Klaassen se svým chraplákem, jež je někde na půli cesty mezi Alexem Varkatzasem z Atreyu a vokalisty prvních death metalových kapel. Ani čistého zpěvu není pomálu, a proto je dobré, že i ten je vlastně poměrně povedený, i když působí přidušeně, jako by byl zlehka protažen nějakým tím počítačovým čistítkem.
Máme zde tedy album, které je na jednu stranu tak neoriginální, jak jen to jde, což mu však shodou okolností v mém případě hraje do karet. Na stranu druhou je jeho exekuce takřka bezchybná, nic asi nešlo udělat lépe. Jeho hodnocení tak bude ještě subjektivnější, než je tu zvykem. Tomu, kdo před deseti lety ve skříni ukrýval sepranou mikinu KoRn, asi mnoho nedá, stejně jako nepotěší ani mladíky v tílku Periphery. Pokud se vám však trefí do vkusu a navíc vás ještě zastihne v sentimentální náladě, bude vás ohromně bavit.
