Archiv štítku: metalcore

As I Lay Dying – The Powerless Rise

As I Lay Dying - The Powerless Rise
Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 7.5.2010
Label: Metal Blade Records

Hodnocení: 6/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Jedna z předních metalcorových kapel As I Lay Dying se vrací na scénu se svým novým počinem. Po vydání DVD “This Is Who We Are” a poslední desky “An Ocean Between Us”, které se dostává velice pozitivních reakcí, kapela vytasila novou zbraň, a to právě “The Powerless Rise”. “Nothing Left” z placky minulé si dokonce vysloužilo nominaci Grammy za nejlepší metalový song tehdejšího roku. Po prvních pár poslechnutí mě “The Powerless Rise” moc nezaujala. Po delší době jsem ale tomu poměrně přišel na chuť a začalo mě to docela bavit.

Otvíračkou na albu je “Beyond Our Suffering”. Společně ještě se sedmou “Condemned” patří k těm nejtvrdším songům. Nevyskytuje se v nich moc velká melodika a ani čistý vokál, který je jinak, jako již klasicky, pevnou součástí kapely. Po titulním songu je tu “Anodyne Sea” – ta se rozjede podobně, ale zhruba po minutě a půl se výrazně přidá melodiky u kytar a přichází dlouhý čistý vokál. As I Lay Dying v této desce zvolili návrat k agresivitě (nemyslím to tak, že předtím tam žádná agresivita nebyla, jen ji opět výrazně přidali), která se prolíná právě těmito emotivními party. Ač mi tyto části nevadí, tady mi k tomu něco chybí. Čistý vokál není uplně takový, jak bych si ho představoval, není úplně ideální. V All That Remains či Miss May I se to perfektně hodí, zde to ale trochu ztrácí na efektivitě písně. Možná s trochu jiným hlasem by to vypadalo lépe, takhle mi to ale trochu vadí. Právě proto se mi asi libí víc songy bez téhle vychytávky. Výše zmiňované “Beyond Our Suffering” a “Condemned” jsou skvělými dílky, které patří k nejlepším na albu.

Dále tu není moc co zmiňovat. Všechny songy se nesou ve stejném stylu – energie plná agresivity, která se prolíná s emotivními kratšími častmi. Až na pár výjimek je to hlavní dominanta všech songů. Na tuto desku panuje hodně názorů, že se jedná o pokořitele placky minulé. Dle mého ovšem tak není a “An Ocean Between Us” stále patří k nejlepším od kapely. Ze začátku mě deska vůbec nebavila, teď je to solidní šestka.


Shatter – Black Comedy

Shatter - Black Comedy
Země: Česká republika
Žánr: metalcore
Datum vydání: 1.5.2009
Label: K Max 22:46 Records

Hodnocení: 6/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 6/10

Průměrné hodnocení: 6/10

Odkazy:
facebook / bandzone

Domácí metalová scéna je velice kritizována a odsuzována, že u nás kvalitní tvrdá hudba prostě nevzniká. Těmto “haterům” by bylo dobré říci, že se pletou a v našich končinách se toho najde spousta kvalitního. Shatter patří mezi ně, tato smečka hraje převážně metalcore, který není typickým moderním metalcorem. Jejich hudba se často pohybuje na pomezí hardcore a thrashe.

Shatter mají za sebou celkem bohatou historii, na scéně pohybují už zhruba jedenáct let a jako jejich největší úspěch se dá hodnotit předskakování Soulfly v roce 2003. “Black Comedy” je třetím studiovým albem a určitě se budou chystat další. Jeden ze členů skupiny nám ještě před časem poskytl rozhovor, který můžete číst zde.

Celé album v sobě skrývá velkou porci agrese a energie, hned první song “Epitaph E11” napoví, jak se “Black Comedy” bude vyvíjet. Toto tempo nepouští, album šlape, jak má, a v podstatě tu není žádný slabší moment, až na výjimku u dvou songů. “Shades of Soul”, v pořadí osmá písnička, se odehrává na akustickou kytaru a zpomaluje dobře rozjeté album. Toto bych ještě uznal, stále jsem ale nepochopil význam posledního songu, který nemá s metalem či metalcorem nic moc společného. “Apple Town” by se hodilo spíše na diskotéku nebo do jiných pochybných míst, kam chodí divní lidé. Pryč s těmito songy, “Shades of Soul” bych ješte pochopil, ale “Apple Town”, to ne. “Black Comedy” vrcholí zhruba v půlce, po výborném úvodu tu na vás čeká přeskvělá “Never Know”, která je typickým hitem do rádií a do videoklipů. Palec nahoru za tento song, možná nejlepší písnička v historii celé skupiny. Po ní následuje “Whore”, která je sice místy pomalejší, ale stále opravdu dobrý poslech. Za “Whore” je tu “Fuck Pride”, která už kvality dvou svých předchůdců nedosahuje, a tak se po této skvělé dvojici poměrně ztrácí. Další píseň, která stojí za zmínku, je devátá “Bastard”. “Bastard” je nejvíce melodická z celého alba, což mě jako velkého milovníka melodií hodně potěšilo.

“Black Comedy” je dobré album, jak jsem psal v prvním odstavci, všichni, kterým česká hudba nevoní, by si to měli poslechnout a přestat povídat. Deska si stále drží své tempo a moc nepolevuje. Až na dvě slabší místa je to velice dobrý poslech. Z prvního poslechu mě to moc neučarovalo, později jsem tomu ale přišel na chuť.


System Divide – The Collapse

System Divide - The Collapse
Země: international
Žánr: melodic death metal / metalcore
Datum vydání: 17.5.2009
Label: selfrelease

Hodnocení: 6/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 4/10

Průměrné hodnocení: 5/10

Odkazy:
twitter

System Divide je velice mladá kapela. Byla založena minulý rok a na kontě má zatím pouze jedno EP. Skupina již podepsala smlouvu s Metal Blade Records a momentálně tráví veškerý čas ve studiu. Plánované datum vydání nového alba je červen roku 2010. Kapela by měla mít na triku ještě jeden videoklip, ale ten se asi někde ztratil, protože už zhruba od října nám ho System Divide slibují a stále nic. Vyšel pouze 30 vteřinový trailer, ve kterém se navíc ukazuje pouze 7 sekund vůbec z natočeného materiálu! Celá verze ještě není oficiálně venku, a kdo ví, kdy bude.

Hudba System Divide se se dá popsat celkem lehce. Skupina hraje styl velice podobný DevilDriver, tedy modernější verze thrash metalu. Občas si do něj pronikne některý prvek metalcoru. System Divide do Devildriver zvuků zabudovali ještě ženské vokály. Kapela totiž používá dva hlavní zpěváky. Mužský vokál má na starosti klasický growl a ženský vokál se snaží jít hlavně do výšek. Právě tento druhý zpěv dodává hudbě unikátnost a dělá ji zajímavou. Můžu říct, že bez zpěvačky by tato skupina neměla moc co nabídnout.

Toto EP tvoří čtyři písně. Vše začíná “Purity in Imperfection”. Hlavní roli tu má hlavně growl až metalcorový scream, to samé ve druhé “The Apec Doctrine”. Ženský vokál má povětšinou spíš vedlejší roli a na scénu ve své plné kráse se dostává až ve třetí “Sealed Shut”, kde si naplno užijete jeho skvělou podobu a výšky. Osobně bych dával zpěvačce více prostoru, protože má veliký talent, který už prokázala ve své minulé kapele Distorted. Poslední písní je “(n)Ether”. Na této písni mě trochu mrzí bicí (a celkově i po celém albu), protože v pomalejších částech mohl bubeník ubrat na dvojšlapce a trochu to zpomalit. Tímto mě zklamala i produkce, protože mohla ubrat na hlasitosti. Přeci jen, když skoro nehraje kytara a měl by vyniknout hlavně zpěv, tak to dvojšlapka v pozadí poměrně kazí. Je to sice jen detail, ale kapela by na něm měla zapracovat.

“The Collapse” je velice solidní, zní hodně slušně a napovídá, jak by se celé album mohlo vyvíjet. Osobně se na něj velice těším a zajimá mě, jak bude vypadat nový materiál skupiny. Hodnocení 6/10 je optimální, je to stále ve fázi vývoje a uvidíme, jak na tom budou, až nasbírají více zkušeností. Je tu hodně chyb, ale také hodně předností, potenciál tu je. Toto EP mě přesvedčilo k tomu, abych System Divide dál sledoval.

Ještě jedna maličkost, zpěvačka a zpěvák jsou spolu ve svazku manželském, takže doufejme, že se nějak nepohádají a nepovede to k rozvodu. Rozvod dvou členů totiž často vyústí k rozpadu kapely a to přeci nechceme :)


Caliban – Say Hello to Tragedy

Caliban - Say Hello to Tragedy
Země: Německo
Žánr: metalcore
Datum vydání: 24.8.2009
Label: Century Media Records

Hodnocení: 6,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 6,5/10

Průměrné hodnocení v redakci: 6,5/10

Odkazy:
web / facebook

Caliban se po dvou letech opět vrací na hudební scénu. Po albu “The Awakening” přichází novinka “Say Hello to Tragedy”. S prvním oficiálním albem přišli hoši z Německa v roce 1999, jejich debut nesl název “A Small Boy and a Grey Heaven”, které je také někde nazýváno z jedním nejlepších metalcorových alb vůbec. Za zmínku také stojí dvě speciality “The Split Program” z roku 2000 a o pět let později “The Split Program II”. Obě desky jsou totiž společnou tvorbou s další německou skupinou Heaven Shall Burn. Půlku alba si právě zahrají Heaven Shall Burn a druhou půlku Caliban. “Say Hello to Tragedy” je pořadově sedmým albem skupiny a vychází netradičně u Century Media, místo běžných Roadrunner Records.

Celá myšlenka tohoto alba je vlastně o tom, proč se denně stává několik nešťastných událostí, kterým by šlo snadno přejít a nemusely se nikdy stát. Kytarista Marc Goertz to takto komentoval: “Kdyby jen lidé otevřeli své oči a trochu se starali o své příbuzné či sousedy, spoustě neštěstím by se dalo vyhnout. Některé naše písně jsou zcela vymyšlenými událostmi, některé se ale vztahují ke skutečným věcem jako ve Fritzlově případě.”

Po velice slibném startu skupiny s debutovým albem a další velice dobrou nahrávkou “Vent” (2001) si skupina získala velikou fanouškovskou podporu. Později ale s dalšími alby přicházelo pouze zklamaní, skupina se dostala do skoro stejného stylu, jakým se prezentují Killswitch Engage, Caliban byli nazýváni pouhými kopírkami, kdy také na albech “Shadow Hearts” (2003) a “The Opposite from Within” (2004) se zaměřili hodně na čistý zpěv místo oblíbeného screamu. Se “Say Hello to Tragedy” se dá říci, že se vrací jejich původní tvrdost a styl zpěvu, na výborná první alba ovšem daleko nemá. Vše otevírá pecka “24 Years”, která se také dočkala videoklipu. Začátek na nic nečeká a hned vybalí, co v něm je. Tvrdé části písní střídá čistý zpěv, podobný, jako má mladá skupina Miss May I. Po poměrně rychlém tempu prvních čtyr songů si odpočinete už u páté “Walk Like the Dead”, která je typickou ukázkou novějších Caliban. Patá “Walk Like the Dead” byla takovým oddechnutím a v té další “No One Is Safe” se dočkáte toho samého, co bylo na začátku. Celé album si je ve všech písních hodně podobné, spíše se jen mění text, nežli kytarové riffy či zvuky bicích. Další takový oddych je v desáté “All I Gave”, vynahradí vám to ale poslední dva songy “In The Name of Progression” a “Coma”. Celé album je takové stereotypní, moc se od toho sebe neliší, takže tato deska slouží spíše k takovému výplachu, než k hudebním orgiím.

Caliban fanouškům nahrazují zklamaní z posledních alb, ve většině písní se zhruba vrací na začátek své tvorby, v dalších je slyšet jejich novější nádech. Stále to ale ještě není ono, nic to ale nemění na tom, že “Say Hello to Tragedy” je poměrně dobrým albem, které má ale své mouchy. Pokud se Caliban budou držet toho starého dobrého směru, na příštím albu mohou být o mnoho lepší.


Dawn Under Eclipse – From End to End

Dawn Under Eclipse - From End to End
Země: Itálie
Žánr: melodic death metal / metalcore
Datum vydání: 21.3.2009
Label: Graves Records

Hodnocení: 5,5/10

Odkazy:
facebook / twitter

Není to tak dávno, co se zde objevila recenze na poslední album Heaven Shall Burn, což je zřejmě největší skupina hrající metalcore spojený s melodickým death metalem. Dawn Under Eclipse je kapela, která se pokouší o to samé. Proto je zde, v této recenzi, budu často srovnávat. Také se jedná Evropany, takže pokud skupina uspěje, je mnohem větší šance, že se k nám dostanou na nějaký ten koncert, než kdyby byli z Ameriky. Skupina konkretně pochází z Itálie.

V minulosti skupina vydala pouze dvě EP nahrávky, konkrétně “Eclipse” z roku 2005 a “Human Frailty” o dva roky později. Těmto minialbům se dostávalo jen samé pozitivní kritiky. Nebyl důvod proč tedy nezačít nahrávat album. Teď v roce 2009 se Italové konečně dočkali a mají svůj první velký úspěch.

Vše začne ani ne minutové intro s názvem “Overhear”. Intro vás má připravit a naladit do spravné atmosféry, ve které se album odehrává. Na ni pochopitelně hned navazuje nejlepší píseň celého alba – “Collision”. Začátek tohoto songu může připomínat “Endzeit” od výše zmiňovaných Heaven Shall Burn, song se objevuje hned po intru, na začátku máte dlouhý táhlý scream. “Collision” si ale nedrží své tempo po celém průběhu, často zde máte zpomalení, scream se mění v čistý vysoký zpěv, vše zvládá hlavní zpěvák, v čistém zpěvu mu nepomáhá nikdo jiný, jako to má několik jiných metalcorových skupin. O tom, že tato skupina často zpomaluje, máte důkaz i v sedmé “A Night on Earth” a desáté “Seven Circles”, hlavně “A Night on Earth” je takovým stylem písně jako např. “Snuff” od Slipknot, “Fluff” od Black Sabbath nebo “Nothing Else Matters” od Metallicy. Na poslech se vám to libí, celkově se ale ta píseň nehodí k dané skupině nebo na album. “A Night on Earth” možná vyzní jako odlehčení první půle alba, kde máte opravdu drsné songy typu “Half Light”, “Hailstorm” nebo “Shapeless”. Ve druhé půli už ale album docela zpomaluje a nemá to svoji temnotu z půle první, “Relief” nebo “Valve” vám skvělou první část nevynahradí tak dobře. Už se zde nedočkáte tolik screamu ani moc velké rychlosti, jako by to vůbec nebyli oni. Na tomto albu se vůbec nemusíte bát, že písně se budou odehrávat ve stejném stylu, jak to často bývá velikým problémem metalcorových skupin, všechny písně se odlišují a poslech nepadá do stereotypu.

V celkovém srovnání s Heaven Shall Burn tu zde nemáte tak rychlé tempo bicích, častěji si ale užijete kytarových riffů. V porovnání vokálů je Heaven Shall Burn o něco drsnejší a je tu jasná větší zkušenost. GigsDawn Under Eclipse se potřebuje ještě hodně vyřádit a vyzpívat, aby zvládal to samé, co nejlepší screameři na světě.

“From End to End” nepřináší nic nového, máte tu staré osvědčené zvuky. I přesto, že je album na poslech velice zajímavé a na nějakou chvíli vás zabaví, nemáte zde nic extra. Vše se veze na osvědčených standardech.


Miss May I – Apologies Are for the Weak

Miss May I - Apologies Are for the Weak
Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 23.6.2009
Label: Rise Records

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Miss May I je v Česku poměrně neznámá skupina, i když ve své domovině začíná získavat stále větší jméno. Největším překvapením u této party je, že nejstaršímu členovi je pouze 19 let. Věkové rozhraní této skupiny je zhruba od 17-19 let. Je jistě veliký úspěch nahrát své první studiové album a objíždět menší americké kluby a o několik let starší posluchači vás obdivovali jako bohy… no řekněte, komu z vás by se to nelíbilo?

Skupinu určitě na cestě k úspěchu provází veliká dávka talentu, která je sice možná někdy hodně přeceňovaná, ale kluci do sebe něco mají a stále se mohou jen zlepšovat. Pokud budou pokračovat tímto tempem, můžou se dostat vysoko.

Skupina před vydáním alba postupně dávala jen pár svých dem na server MySpace, mnoho z nich se právě objevilo i na tomto albu. Jednu z prvních nahrávek – “Swing” – si na MySpace pustilo již přes čtyři miliony lidí. “Swing” se na “Apologies Are for the Weak” nevyskytuje, zato píseň “Architect”, také demo, které má již něco málo přes milion poslechů, už na albu najdete.

Metalcore je často odsuzován, že písně jsou všechny stejné a vůbec se od sebe neliší, je tedy třeba vždy v nějaké písni přijít s něčím jiným. Trivium např. méně screamují než ostatní skupiny, čistý zpěv střídá scream druhého kytaristy, tím se Trivium odlišují od jiných metalcorových skupin. V Miss May I to mají přesně naopak – hlavní zpěvák má na starosti screaming, na který má veliký talent, a řekl bych, že celou skupinu táhne právě on, bez něj by to nebylo ono. Působí, jako kdyby už několik let před narozením zpíval kdesi, a teď toho využívá zde. Záložního zpěvu se ujmul jeden z kytaristů, jeho zpěv je klasicky čistý a hlavně vysoký, což dokazuje například v songu “Not Our Tomorrow”. Čistý zpěv skvěle k určitým písním ladí a album má spravný říz. Když už je tu řec o talentu zpěváka, nesmíme opomenout bubeníka, který hraje přesně do rytmu a stíhá i hodně rychlou hru, div mu neupadnou ruce, skvělý příklad najdete asi v nejúspešnější písni “Architect”. Co se týče alba, tak skupině se velice povedly první tři songy, a to opravdu hodně. Zastiňují zbytek alba, čtvrtá až desátá píseň jsou jejich slabšími odvary. Možná měli album ořížnout na nějakých pět až sedm písní, skupina se ale rozhodla jinak.

Na to, kolik těmto klukům je, je to velice povedená práce, se kterou se můžou dostat daleko. Každý svou povinnost zvládá dobře, uvidíme, kam se dostanou za pár let. Hodnocení je také hodně ovlivněno tím, že se jedná o první album skupiny, kdyby již pár let na metalové scéně působila hodnocení by bylo o pár bodů nižší. V Evropě skupina zatím moc známá není, třeba ji za pár let dobudou a získají pevnou fanouškovskou základnu i zde.


Heaven Shall Burn – Iconoclast

Heaven Shall Burn - Iconoclast
Země: Německo
Žánr: metalcore / melodic death metal
Datum vydání: 25.1.2008
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Awoken
02. Endzeit
03. Like a Thousand Suns
04. Murderers of the Murderers
05. Forlorn Skies
06. A Dying Ember
07. Joel
08. Quest for Resistance
09. Black Tears [Edge of Sanity cover]
10. The Bombs of My Saviours
11. Against All Lies
12. The Disease
13. Equinox
14. Atonement

Hodnocení: 7,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook

O Heaven Shall Burn zde na Sicmaggot moc novinek ani recenzí nebylo, takže si je krátce představíme. Jedná se o pětičlennou německou metalcorovou, až trochu melodicky deathmetalovou skupinu. Vznik se datuje na rok 1996. Marcus Bischoff (zpěv) a jeho parta se nám letos představí během jednoho z největších českých metalových festivalů Masters of Rock, na kterém by nikdo neměl chybět.

Album, které zde recenzuji, vyšlo minulý rok v únoru. Tato práce je pouze první částí ze dvou vydaných věcí – „Iconoclast (Pt. 1: The Final Resistance)“ je klasické studiové album. Minulý měsíc, v květnu tohoto roku, vyšla druhá část, která nese název „Bildersturm – Iconoclast II (The Visual Resistance)“. „Bildersturm“ je DVD, které obsahuje záběry jak z koncertů, tak i ze zákulisí. Záběry pochází z Vídně v Rakousku a z německého festivalu Summer Breeze. Jak jsem již zmiňoval výše, v písních jsou nejvíce slyšet prvky metalcoru, Marcus Bishoff je typický hardcorový a metalcorový zpěvak, svým „screamováním“ i občas připomíná Daniho FilthaCradle of Filth. Někdo z mých blízkých i říkal, jestli to není jeho ztracený bratr.

Heaven Shall Burn se snaží držet svůj styl hraní, který začal na pět let starém albu „Antigone“. Dá se říct, že „Iconoclast“ obsahuje nejlepší prvky z těchto dvou nahrávek: „Shogun“ od stále se lepšících Trivium a „Dead Harvest“ od švédských This Ending. Někdo ovšem toto album nazývá převlečenými In Flames, názory kolují různé, mně ale přirovnání ke dvěma zmíněným deskám přijde přesné.

„Iconoclast“ začíná klidná, na piano odehraná skladba s názvem „Awoken“. Touto písní Heaven Shall Burn začínají i své koncerty a kousek z ní dali i do klipu k songu „Endzeit“, který hned po tomto pianovém intru naváže. Tyto dvě skladby na sebe navazují tak přesně, že skoro nepoznáte, že nějaký skok na další píseň byl. „Endzeit“ je jeden z vůbec nejlepších prvních tracků na albu, co Heaven Shall Burn udělali, a zřejmě se i vám nejvíce vryje do paměti, až celé album doposloucháte. Skvělý začáteční scream a melodické kytarové riffy s rychlými bicími jsou zážitkem pro uši. Dále to pokračuje ve stejném rytmu, právě to, že je všechno hodně podobné, mi připadá jako jedno velké mínus, písně se od sebe těžce rozlišují, jak jsou si podobné. Chybí zde nějaká specialita pro každou skladbu. Ani změny ve stylu zpěvu nečekejte, po celou dobu vás bude provázet stejný druh vokálu, rozdíly jsou snad jen v rytmu bicích či v kytaře, která jednou zahraje výše nebo níže. I scream na začátku, jako byl v „Endzeit“, je v skoro každé druhé písní.

Nejvíc znatelná změna přichází až v deváté „Black Tears“, tato píseň je coverem, originál pochází od skupiny Edge of Sanity, rozdíl mezi originálem a předělávkou je celkem poznatelný. Heaven Shall Burn svoji verzi o hodně zrychlili, je více slyšet zpěv, zkrátka je poznat vyspělejší technika, se kterou Heaven Shall Burn nahrávali. „Black Tears“ se nejvíce liší od předchozích songů na albu, nicméně sem dobře zapadá a společně s „Endzeit“ je to jedna z písní, které vám zůstanou v paměti. „Against All Lies“, jedenáctá píseň, se také hodně odlišuje od zbytku alba, je značně pomalejší a více melodická než ostatní, možná jen mohla být zařazena dříve, ať poslech není takový stereotypní. Za zmínku také určitě stojí „Equinox“, což je takové klasické outro, v celé písni se vyskytují hlavně housle, i když se „Equinox“ tváří jako outro, přijde ještě jedna píseň s názvem „Atonement“, zde se vůbec nevyskytuje zpěv a ke konci výrazně zpomaluje, a tím se s vámi „Iconoclast“ loučí.

Heaven Shall Burn a jejich novinka je celkem povedená, toto album si stále rád pouštím dokola znova a znova. Písně se od sebe mohly více odlišit, přesto se jedná o kvalitní desku, která vás může zabavit na hodně dlouho. Někoho zaujme více, někoho méně. Uvidíme, s čím přijdou příště.


Killswitch Engage – Killswitch Engage

Killswitch Engage - Killswitch Engage
Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 30.6.2009
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Never Again
02. Starting Over
03. The Forgotten
04. Reckoning
05. The Return
06. A Light in a Darkened World
07. Take Me Away
08. I Would Do Anything
09. Save Me
10. Lost
11. This Is Goodbye

Hodnocení: 6,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 5,5/10
Seda – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,2/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Co přiměje kapelu, aby pojmenovala svou desku stejně jako v minulosti? Těžko říct, co k tomu vedlo takové Killswitch Engage s jejich novou stejnojmennou fošnou, která se snaží razit cestu skrze metalcorové pole. Jenže ne vždycky se vše vyvede, jak má, a Killswtich Engage spíš dělají své první desce ostudu. Kam se vytratil duch starých Killswitch Engage, kteří hráli nekompromisní hudbu? Nebojte se, nové album je po technické stránce naprosto výborné, ale pokud čekáte ten pravý metalcorový nářez, díky němuž se budou vaše uši zmítat v orgasmických křečích, čekáte na špatné adrese, ačkoli je deska typicky stavěná na řadové posluchače. Škoda promarněné příležitosti, která mohla vyústit v přeci jen lehce přesvědčivější výsledek, než je další, s nadhledem řečeno, obyčejná nahrávka, jichž je v poslední době jako rozježděných slimáků po dešti. Nelze hochům však upřít vcelku kvalitní poslouchanou na těch pár osamocených večerů.

Nenechte se zmást lehce skeptickým úvodem. Noví Killswitch Engage vybočují z řady daleko melodičtějšími skladbami a nezvykle romantickou atmosférou. Cože? Možná jste zaspali několik předchozích let, ale Killswitch Engage už se podobným směrem derou prakticky od doby stále nepřekonané desky „The End of Heartache“, jež nastavila pomyslnou laťku kvality opravdu vysoko. Na kapele je nyní, aby ji překročila, nebo se k ní alespoň trošku přiblížila. Tentokrát to nevyšlo, ale doufejme, že hoši máknou. Lehkým zklamáním jsou ale Howardovy vokály, které postrádají jiskru, jakou měly dřív. Ne, že by se Howard jaksi umírnil ve svém projevu, ale jeho celková výbušnost se vytratila kamsi do neznáma. Na druhou stranu zní daleko čistěji a více méně lépe než kdykoli předtím. Je vidět, že léta práce konečně přinášejí plody. Tento černý rytíř totiž potvrzuje fakt, že černoši mají unikátní hlasový projev stavěný přímo pro tvrdší hudbu. Spolu s frontmanem například takových God Forbid ukazují, že hip-hop není ta správná cesta a životní styl, jímž se musí povinně vydat každý afroameričan.

Instrumentální část je také výtečně seskládaná a doplňuje tak spíše klidnější atmosféru celé desky. Kytary znějí prostě precizně, o čemž jsme se ovšem mohli přesvědčit i v minulosti. Bicí působí spíše utlumenějším dojmem, což tentokrát není přímo na škodu. Celé „Killswitch Engage“ (znovu zmiňuji, že tím myslím album, kapelou nazývané také jako „Killswitch Engage II“ – to je ten důvod proč nemám rád desky s názvem totožným s kapelou) je spíš komornější záležitostí, ovšem daleko příjemnější lidskému uchu. Milovníci tvrdších masáží pravděpodobně nenajdou to, co od Killswitch Engage očekávají, zato si při klidnější chvilce o to více celou hudbu vychutnají. Sám jsem zastáncem toho, že na tvrdosti nezáleží, jako spíše na celkové komplexnosti hudby. A „Killswitch Engage“ 2009 rozhodně komplexní je, o tom není možné ani chvilku pochybovat. Proto bude lepší, když z hodnocení vystrčíme veškeré poznatky z minulosti kapely a vrhneme se čistě na kvalitu desky bez veškerých okolků. Pro případ, že byste náhodou měli jiný názor, budu velice rád, když se o něj podělíte pod článkem.

Ačkoli placka vyšla teprve v těchto dnech, bylo možné ji celou slyšet delší dobu před samotným vydáním. Téměř každá populárnější skupina má v oblibě vydávat střípky alba po kouskách na serverech jako je MySpace nebo prostřednictvím mega-obchodních řetězců jako je Hot Topic a jemu podobné, přičemž jsme se dočkali dvou oficiálních singlů. První z nich, „Reckoning“, směřoval do rádií a na akce pro podporu desky, autogramiády a jim podobné. Další „Starting Over“ dostala oficiální tvář prostřednictvím videoklipu, který si můžete prohlédnout níže. Producent desky, Brendan O’Brien, má na kontě i ty největší hity od AC/DC, The Offspring, Pearl Jam a mnoha jiných dnes již klasických kapel, což má pravděpodobně za následek lehce dívčí povahu alba. Už to není to nezastavitelné zvíře co předtím. Nenechte se pobízet a posuďte sami z následujícího videoklipu.

Celé divadlo startuje s písní „Never Again“. Už začátek člověku hodně řekne o povaze desky. Tím spíše stojí za zmínku, že zní stejně jako drtivá většina ostatních skladeb. „Starting Over“ následuje hned poté a v podstatě pokračuje v tom, co začal předchozí song. Téměř všechny písně mají, dá se říci, stejný průběh. Rychlý a mnohdy i tvrdší začátek a poté neustálé obměkčování posluchače melodickým refrénem. Tohle je ten typ písně, ve které zní Howard lehce utlačeně, kdy se nechce nebo prostě nemůže naplno projevit. Mohl bych se postupně rozepisovat o každém songu zvlášť, nejlepší obrázek si ale uděláte přímým poslechem. „Reckoning“ je s přehledem jedna z nejlepších a nejlépe znějících skladeb na celé desce. „A Light in a Darkened World“ je song, který svým způsobem připomíná „Holy Diver“, předělávku od legendárního Dia. Člověk si k ní velice lehce představí i jiné okolnosti. Další z písní, jež je stavěna na videoklip. „Lost“ je „překvapivě“ další ploužák, který na desce najdete. Po přeskočení několika písní se dostaneme až na samotný konec alba, který (ve standardní verzi) uzavírá píseň „This Is Goodbye“, jež také patří mezi ty kvalitnější kousky.

Deska zní na první poslech velice sympaticky. Po nějakém tom opakovaném přehrávání ale zjistíte, že vás začíná jaksi otravovat. Navíc je velice těžké si představit, že něco takového, jako je „Killswitch Engage II“, je pravidelně hráno na koncertech. Spíše se tak hodí na veselé třídní rozlučky nebo pohádkový les pro děti. Je škoda, že se Killswitch Engage ženou stále kupředu tomuto veřejnosti přijatelnému stylu. Proč se pořád ohlížet za potenciálními zákazníky, když těch zapřisáhlých a aktuálních je velice mnoho? Jak jsem již řekl, celá tato deska je promarněná příležitost, která mohla být daleko velkolepější. Abychom pouze nekřivdili, až na mírné detaily je celé album nahráno s precizností švýcarských hodinek. Nezbývá než doufat, že se další počin přiblíží spíš směrem ke kořenům.


Shatter

Shatter
Země: Česká republika
Žánr: metalcore

Otázky: H.
Odpovědi: Blaze
Počet otázek: 10

Odkazy:
facebook / bandzone

O nejnovější Sicmaggot rozhovor se postarala metalcorová smečka Shatter, která má zrovna před vydáním nové fošny. Odpovědí se ujal drtič kytarových strun Blaze.


Na rozjezd trochu lehčí otázku. Právě jste dotočili nové album, mohl bys o něm říct nějaké základní info? Takovou tu omáčku, jako jaký nese název, kolik na něm bude fláků, co bude zdobit obal, kdy to vyjde atd…

Čus tady Blaze, nová deska má název bandy takže “Shatter”, bude na ní 11 songů a vyleze tohle léto. Na obal si počkej to je překvápko.

Jaký bude rozdíl mezi novým materiálem a tím starším? Mně osobně se podle ukázek na vašem bandzone zdá, že jste trochu přitvrdili.

Nová deska se od minulech v podstatě liší ve všem. Jinej producent, jiný studio, jiný textaři a jinej způsob tvorby, protože veškerou muziku kromě jednoho songu jsme dali dokupy já s Renou. Hned vysvětlim jak k tomu došlo. V roce 2005 jsem se rozhod, že si vytvořím svý vlastní domácí studio, který bude sloužit hlavně pro tvorbu Shatter. Nějakej čas trvá než se naučíš programy ovládat, ale celá předprodukce k nový desce nakonec vznikla nejdřív u mě doma a potom jsme ji teprve ladili ve zkušebně. Je fakt, že spánku moc nezbejvalo, protože čas na tvoření byl hlavně v noci, ale pokud nápady kluci na konci podpoří, tak to šetří spousty času a má to svůj smysl. Nový songy jsou díky Renovi tvrdší a přímočařejší, je tam znát jeho produkce, má to svůj ksicht a nezávislí posluchači mi po poslechu řekli, je to Shatter a o to nám šlo od začátku nejvíc.

V jakém duchu se ponese textová stránka novinky?

Texty mají hodně témat, většinou je to o věcech který se nás přímo týkaj nebo nás zajímaj. Něco má velkou hloubku viz “Epitaph E11”, nebo “God Save Us”, něco je pojatý hodně ironicky jako např. “Goodbye Whore” – týpek co vozí svoji manželku na eskort, tak kdo je větší děvka? atd. Na textech jsme si nechali záležet a oslovili jsme profíky jako Chymus (Isacaarum) a Mike (Diaryba).

Nedávno vám do sestavy přibyl druhý kytarista. Asi je blbost se ptát, k čemu vám to pomohlo, protože to je celkem jasný. Plánovali jste ale přijmutí nového člena delší dobu, nebo to bylo spontánní? A jak jste to vyřešili se staršími songy, které jsou původně pro jednu kytaru?

Náš druhej kytarista je Šoltys z kapely Breakdown. V minulosti jsme už ve dvou kytarách hráli a to s Milošem z kapely Sebastian, kterej je i ve dvou věcech na nový desce jako host. Odešel kvůli tomu, že dali do kupy Sebastian v původní sestavě a pokud vím tak ještě funguje ve dvou dalších projektech. Novou desku jsem od začátku připravoval pro dvě kytary a tak jsem strašně rád, že mi náhoda přivedla takhle šikovnýho týpka jakým je právě Šoltys. Starý věci jsme zaranžovali pro dvě kytary.

Kdy vlastně nová deska vyjde? Ne, sakra, to už jsem se vlastně ptal:-) Můj informátor mi řekl, že chystáte nový klip. Můžeš prozradit něco bližšího? Třeba k jakému songu nebo kdy bude hotov.

Klip bude k songu “God Save Us”. Něco jsme natočili v prosinci doma v klubu Galaxy, ale ještě jsme neviděli finále, takže těžko říct, jestli to bude ofiko klip, nebo jen živák.

Shatter

Na druhém albu “Power in Us” jste spolupracovali s Milošem Dodo Doležalem, což je celkem známá postava tuzemského metalu. Jak jste se k němu vlastně dostali a jak se vám s ním spolupracovalo? A proč vám nepomáhal i aktuální deskou?

K Milošovi jsme se dostali přes mýho spolužáka Gora, kterej dělá už řadu let managera spřáteleným Tortharry. S Milošem jsme přátelé dodnes a spolupracovalo se nám s ním velice dobře. Miloš nám kromě desky “Power in Us” natočil i videoklipy “Pretty Face” a “Seal to Kill”. Způsob vzniku nový desky jsem ti už popsal tak proto ne tentokrát Miloš.

Ve vaší biografii se praví, že zpěvák Erza byl v roce 2007 dlouhodobě nemocný, že za něj musel zaskakovat někdo jiný. Co mu vlastně tenkrát bylo?

Erza trpěl velmi nepříjemnejma migrénama, který se řevem ještě násobily. Momentálně je dva roky po operaci a vše se zdá bejt v cajku. Na chvíli za něj zaskočil Adam z bandy Hazydecay.

Když hrajete ten metalcore, cítíte se víc “metal” nebo víc “core”? A mohl bys také třeba pro někoho neznalého vaší tvorby uvést pár skupin, jejichž hudba by se dala k Shatter přirovnat (třeba vaše oblíbené kapely, které vás inspirují atd.)?

Myslím, že označení metalcore je asi nejblíž, ale od začátku bylo těžký najít škatulku, do který by sme přesně zapadli. Každej z nás poslouchá velký spektrum hudby od klasiky po grind takže není divu. Na kapelách na kterejch se všichni shodnem jsou Downset, Alice in Chains, Napalm Death, Pro-Pain, Insense a z českejch např. Locomotive, Kurtyzány z 25. avenue, Colp, Satisfuction atd.

Shatter

Na závěr mi to nedá, abych nezeptal na vaše předskakování Soulfly v roce 2003, kdy tady ještě nehráli každý půl rok jako v poslední době. Pomohlo vám to nějak výrazněji ke zviditelnění? Jak jste se tam před ně vlastně dostali?

Na tenhle koncert si nás vybral pořadatel Interkoncerts. Byla to pro nás velká zkušenost a přestože se náš set líbil a byli na něj převážně kladný ohlasy, máme jasno v tom, že nás neuvidíš na žádný hlasovací listině (nechcem z fans tahat prachy ve formě SMS) a už vůbec nechápeme, proč se někdo hlásí jako předkapela KoRn, nebo Slayer, tam nemá z českejch kapel nikdo co dělat. Nejde o nástrojovou výbavu, nebo o to, že snad kapely tady nedokážou dobře zahrát, to vůbec ne!!! Jde o způsob prezentace vlastní show a o vlastní technický zázemí jako: zvukaři (dostatečný čas na zvukovku, světla atd.) tady jsou už karty rozdaný předem a my se chcem prezentovat co nejlíp! Koncert nám pomohl spoustu těhle věcí pochopit a pomohl nám k tomu, že slýchám Shatter jo tenkrát se Soulfly dobrý.

No, další otázky mě už nenapadají, takže je čas pro tebe, abys řekl něco, co by podle tebe mělo ještě zaznít. Nebo nějaký závěrečný proslov. Díky za rozhovor!

Na závěr chci určitě poděkovat všem fans, známým, kámošům a rodinám, děkujeme za podporu a za to že, když vylezeme někde v našem regionu je hlava na hlavě, toho si strašně vážíme!!! Těšte se na novou desku která bude už brzy venku mějte se a zas brzo na koncertě nebo festu ať se krev vaří a maso lítá, čus Blaze Shatter.

www.shatter.cz, e-mail: shatter@wo.cz

Poděkování za tento rozhovor patří čtenáři uNs, bez kterého by interview nevzniklo.


The Agony Scene – Get Damned

The Agony Scene - Get Damned
Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 23.10.2007
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Barnburner
02. Predation
03. Dances with Devils
04. Adversary
05. White Nights
06. Rapture
07. Deliverance
08. Rattle Me Bones
09. The Opposition
10. Will to Bleed
11. Old Scratch

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook

Co si člověk představí pod pojmem „metalcore“? Dnes už spíše tisíce kapel skakajících do vlaku bez lokomotivy. Během těch několika let, kdy prožívala celosvětový „boom“, na nás metalcorová scéna – v tomto případě se nebojím použít slovo – „vyblila“, strašná kvanta nic neříkajících kapel, samozřejmě i kvalitních, ale těch rozhodně není mnoho. Dnes se situace již stabilizuje a na povrch vyplouvá kvalitní materiál, kterého jsem si nemohl nevšimnout. Řeč je o kapele The Agony Scene, která fanoušky tohoto žánru potěšila ke konci loňského roku svou třetí řadovkou nazvanou „Get Damned“.

Sám jsem byl zvědav, jak si s tím pánové poradí. Poté, co opustili Roadrunner Records a dali sbohem bubeníkovi Brentovi Mastersovi, to s novou deskou vypadalo na déle, ale kapela našla za bicí Ryana Foldena a podepsala se Century Media, a tak nahrávaní mohlo začít. Produkce se ujal Andreas Magnusson, který má prsty v tvorbě například The Black Dahlia Murder nebo Scarlet. Tak to by myslím stačilo ke kapele a nyní, skočme do vlaku, který pilotují The Agony Scene, a projeďme si jednotlivé vagóny.

První vagón „Barnburner“ spouští to, co se od této kapely čeká – nářez, rychlý nářez a zase nářez. Díky kytarám Johnnyho Loyda a Chrise Emmonse tuto skladbu považuji za opravněný první singl z této desky. Ovšem největší zbraní je vokál Micheala Williamse, který ví, jak útočit, a dělá to od prvních sekund této desky. Jdeme do dalšího vágonu jménem „Predation“, skladba stejně řízná jako „Barnburner“, ovšem riff této skladby je to, co z této skladby dělá naprostou slast pro uši, naprosto jednoznačně nejlepší song na albu. Bicí nejsou tak rychlé, což je jedině dobře, protože to dává prostor kytarám a úžasnému zpěvu, i když chvílemi je zpěv na můj vkus přeefektovaný.

Jdeme dál, „Dances with Devils“ je další peckou vhodnou pro romatické večery, trochu ostrosti od kytar, hodně tvrdosti od zpěvu a bicí dodávají pořádný říz. Další „Adversary“ nás posouvá zběsilou jízdou řevu a hodně rychlých riffů dál. Na této skladbě mě zaujal zpětný vokál v refrénu, jinak je to stále na to samé téma, čímž ovšem trpí celistvost alba, protože jsem zatím nenarazil na žádné střídaní nálad, celkově jsou zatím ty skladby dost dobré, ale hodně podobné, tudíž rychleji omrzí.

Další vagón jménem „White Nights“ je dalším peklem na zemi, v této skladbě teprve pořádně oceňuji řev Michaela Williamse, jehož poté střídá jakýsi záznamník, stěžující si na dnešní svět. Dále je tu „Rapture“, jedna z věcí na albu, která se jakýmsi způsobem liší od všech ostatních. Rozhodně tato skladba patří k pilířům desky. Vagón s číslem 7, „Deliverance“, nám moc změn nepřináší, opět končíme u velmi úderných riffů, dech beroucího zpěvu a hodně rychlých bicích. „Rattle Me Bones“ jede v rytmu celé desky, takže člověk sedí a nutí ho to aspoň mlátit nohou o zem, prostě hudba na pořádné zapaření. Pomalu se dostáváme na konec vlaku, ale ještě nás čeká „The Opposition“, která ovšem nepřináší mnoho nového do kotle. Další megalomanská skladba, která opravdu udeří tam, kde má, otázkou je, jestli to má cenu, když už před ní takto udeřily všechny předchozí skladby. „Will to Bleed“ přichází stejně rychle jako všechny ostatní skladby, bohužel i stejně rychle odchází. Poslední vagón „Old Scratch“ nás zavádí do cílové rovinky a cílová rovinka je to nádherná, protože konečně přichází změna, dá se říci, že v poslední skladbě Michael Williams i zpívá a jde mu to opravdu skvěle.

Album je hodně kvalitní, zvuk alba je vynikající, až na bicí, neboť si myslím, že zvuk bicích mohl být o něco průraznější, zvláště potom u bubínku. Deska má velké plus i mínus v jedné věci, je to od začátku do konce nářez. Plus, pokud si chcete zapařit nebo prostě zaposlouchat skvělou tvrdou muziku, mínus, protože dle mého názoru deska rychle omrzí a osloví jen určitou skupinu fanoušků, samozřejmě nepočítaje fanoušků dřívějších. Pokud ale mohu doporučit, tak si poslechněte předchozí album „The Darkest Red“, protože nejspíše teprve potom pochopíte, o čem to tady vlastně píšu.