Archiv štítku: metalcore

Miss May I – Apologies Are for the Weak

12.7.2009 Seda Komentáře: 8

Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 23.6.2009
Label: Rise Records

Hodnocení: 7,5/10

Miss May I je v Česku poměrně neznámá skupina, i když ve své domovině začíná získavat stále větší jméno. Největším překvapením u této party je, že nejstaršímu členovi je pouze 19 let. Věkové rozhraní této skupiny je zhruba od 17-19 let. Je jistě veliký úspěch nahrát své první studiové album a objíždět menší americké kluby a o několik let starší posluchači vás obdivovali jako bohy… no řekněte, komu z vás by se to nelíbilo?

Skupinu určitě na cestě k úspěchu provází veliká dávka talentu, která je sice možná někdy hodně přeceňovaná, ale kluci do sebe něco mají a stále se mohou jen zlepšovat. Pokud budou pokračovat tímto tempem, můžou se dostat vysoko.

Skupina před vydáním alba postupně dávala jen pár svých dem na server MySpace, mnoho z nich se právě objevilo i na tomto albu. Jednu z prvních nahrávek – “Swing” – si na MySpace pustilo již přes čtyři miliony lidí. “Swing” se na “Apologies Are for the Weak” nevyskytuje, zato píseň “Architect”, také demo, které má již něco málo přes milion poslechů, už na albu najdete.

Metalcore je často odsuzován, že písně jsou všechny stejné a vůbec se od sebe neliší, je tedy třeba vždy v nějaké písni přijít s něčím jiným. Trivium např. méně screamují než ostatní skupiny, čistý zpěv střídá scream druhého kytaristy, tím se Trivium odlišují od jiných metalcorových skupin. V Miss May I to mají přesně naopak – hlavní zpěvák má na starosti screaming, na který má veliký talent, a řekl bych, že celou skupinu táhne právě on, bez něj by to nebylo ono. Působí, jako kdyby už několik let před narozením zpíval kdesi, a teď toho využívá zde. Záložního zpěvu se ujmul jeden z kytaristů, jeho zpěv je klasicky čistý a hlavně vysoký, což dokazuje například v songu “Not Our Tomorrow”. Čistý zpěv skvěle k určitým písním ladí a album má spravný říz. Když už je tu řec o talentu zpěváka, nesmíme opomenout bubeníka, který hraje přesně do rytmu a stíhá i hodně rychlou hru, div mu neupadnou ruce, skvělý příklad najdete asi v nejúspešnější písni “Architect”. Co se týče alba, tak skupině se velice povedly první tři songy, a to opravdu hodně. Zastiňují zbytek alba, čtvrtá až desátá píseň jsou jejich slabšími odvary. Možná měli album ořížnout na nějakých pět až sedm písní, skupina se ale rozhodla jinak.

Na to, kolik těmto klukům je, je to velice povedená práce, se kterou se můžou dostat daleko. Každý svou povinnost zvládá dobře, uvidíme, kam se dostanou za pár let. Hodnocení je také hodně ovlivněno tím, že se jedná o první album skupiny, kdyby již pár let na metalové scéně působila hodnocení by bylo o pár bodů nižší. V Evropě skupina zatím moc známá není, třeba ji za pár let dobudou a získají pevnou fanouškovskou základnu i zde.

Recenze

Heaven Shall Burn – Iconoclast

3.7.2009 Seda Komentáře: 7

Země: Německo
Žánr: metalcore / melodic death metal
Datum vydání: 25.1.2008
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Awoken
02. Endzeit
03. Like a Thousand Suns
04. Murderers of the Murderers
05. Forlorn Skies
06. A Dying Ember
07. Joel
08. Quest for Resistance
09. Black Tears [Edge of Sanity cover]
10. The Bombs of My Saviours
11. Against All Lies
12. The Disease
13. Equinox
14. Atonement

Hodnocení: 7,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 7/10

Průměrné hodnocení: 7,25/10

Odkazy:
web / facebook

O Heaven Shall Burn zde na Sicmaggot moc novinek ani recenzí nebylo, takže si je krátce představíme. Jedná se o pětičlennou německou metalcorovou, až trochu melodicky deathmetalovou skupinu. Vznik se datuje na rok 1996. Marcus Bischoff (zpěv) a jeho parta se nám letos představí během jednoho z největších českých metalových festivalů Masters of Rock, na kterém by nikdo neměl chybět.

Album, které zde recenzuji, vyšlo minulý rok v únoru. Tato práce je pouze první částí ze dvou vydaných věcí – „Iconoclast (Pt. 1: The Final Resistance)“ je klasické studiové album. Minulý měsíc, v květnu tohoto roku, vyšla druhá část, která nese název „Bildersturm – Iconoclast II (The Visual Resistance)“. „Bildersturm“ je DVD, které obsahuje záběry jak z koncertů, tak i ze zákulisí. Záběry pochází z Vídně v Rakousku a z německého festivalu Summer Breeze. Jak jsem již zmiňoval výše, v písních jsou nejvíce slyšet prvky metalcoru, Marcus Bishoff je typický hardcorový a metalcorový zpěvak, svým „screamováním“ i občas připomíná Daniho Filtha z Cradle of Filth. Někdo z mých blízkých i říkal, jestli to není jeho ztracený bratr.

Heaven Shall Burn se snaží držet svůj styl hraní, který začal na pět let starém albu „Antigone“. Dá se říct, že „Iconoclast“ obsahuje nejlepší prvky z těchto dvou nahrávek: „Shogun“ od stále se lepšících Trivium a „Dead Harvest“ od švédských This Ending. Někdo ovšem toto album nazývá převlečenými In Flames, názory kolují různé, mně ale přirovnání ke dvěma zmíněným deskám přijde přesné.

„Iconoclast“ začíná klidná, na piano odehraná skladba s názvem „Awoken“. Touto písní Heaven Shall Burn začínají i své koncerty a kousek z ní dali i do klipu k songu „Endzeit“, který hned po tomto pianovém intru naváže. Tyto dvě skladby na sebe navazují tak přesně, že skoro nepoznáte, že nějaký skok na další píseň byl. „Endzeit“ je jeden z vůbec nejlepších prvních tracků na albu, co Heaven Shall Burn udělali, a zřejmě se i vám nejvíce vryje do paměti, až celé album doposloucháte. Skvělý začáteční scream a melodické kytarové riffy s rychlými bicími jsou zážitkem pro uši. Dále to pokračuje ve stejném rytmu, právě to, že je všechno hodně podobné, mi připadá jako jedno velké mínus, písně se od sebe těžce rozlišují, jak jsou si podobné. Chybí zde nějaká specialita pro každou skladbu. Ani změny ve stylu zpěvu nečekejte, po celou dobu vás bude provázet stejný druh vokálu, rozdíly jsou snad jen v rytmu bicích či v kytaře, která jednou zahraje výše nebo níže. I scream na začátku, jako byl v „Endzeit“, je v skoro každé druhé písní.

Nejvíc znatelná změna přichází až v deváté „Black Tears“, tato píseň je coverem, originál pochází od skupiny Edge of Sanity, rozdíl mezi originálem a předělávkou je celkem poznatelný. Heaven Shall Burn svoji verzi o hodně zrychlili, je více slyšet zpěv, zkrátka je poznat vyspělejší technika, se kterou Heaven Shall Burn nahrávali. „Black Tears“ se nejvíce liší od předchozích songů na albu, nicméně sem dobře zapadá a společně s „Endzeit“ je to jedna z písní, které vám zůstanou v paměti. „Against All Lies“, jedenáctá píseň, se také hodně odlišuje od zbytku alba, je značně pomalejší a více melodická než ostatní, možná jen mohla být zařazena dříve, ať poslech není takový stereotypní. Za zmínku také určitě stojí „Equinox“, což je takové klasické outro, v celé písni se vyskytují hlavně housle, i když se „Equinox“ tváří jako outro, přijde ještě jedna píseň s názvem „Atonement“, zde se vůbec nevyskytuje zpěv a ke konci výrazně zpomaluje, a tím se s vámi „Iconoclast“ loučí.

Heaven Shall Burn a jejich novinka je celkem povedená, toto album si stále rád pouštím dokola znova a znova. Písně se od sebe mohly více odlišit, přesto se jedná o kvalitní desku, která vás může zabavit na hodně dlouho. Někoho zaujme více, někoho méně. Uvidíme, s čím přijdou příště.

Recenze

Killswitch Engage – Killswitch Engage

2.7.2009 Maggot Komentáře: 13

Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 30.6.2009
Label: Roadrunner Records

Tracklist:
01. Never Again
02. Starting Over
03. The Forgotten
04. Reckoning
05. The Return
06. A Light in a Darkened World
07. Take Me Away
08. I Would Do Anything
09. Save Me
10. Lost
11. This Is Goodbye

Hodnocení: 6,5/10

Zbytek redakce hodnotí:
H. – 5,5/10
Seda – 6,5/10

Průměrné hodnocení: 6,2/10

Odkazy:
web / facebook / twitter

Co přiměje kapelu, aby pojmenovala svou desku stejně jako v minulosti? Těžko říct, co k tomu vedlo takové Killswitch Engage s jejich novou stejnojmennou fošnou, která se snaží razit cestu skrze metalcorové pole. Jenže ne vždycky se vše vyvede, jak má, a Killswtich Engage spíš dělají své první desce ostudu. Kam se vytratil duch starých Killswitch Engage, kteří hráli nekompromisní hudbu? Nebojte se, nové album je po technické stránce naprosto výborné, ale pokud čekáte ten pravý metalcorový nářez, díky němuž se budou vaše uši zmítat v orgasmických křečích, čekáte na špatné adrese, ačkoli je deska typicky stavěná na řadové posluchače. Škoda promarněné příležitosti, která mohla vyústit v přeci jen lehce přesvědčivější výsledek, než je další, s nadhledem řečeno, obyčejná nahrávka, jichž je v poslední době jako rozježděných slimáků po dešti. Nelze hochům však upřít vcelku kvalitní poslouchanou na těch pár osamocených večerů.

Nenechte se zmást lehce skeptickým úvodem. Noví Killswitch Engage vybočují z řady daleko melodičtějšími skladbami a nezvykle romantickou atmosférou. Cože? Možná jste zaspali několik předchozích let, ale Killswitch Engage už se podobným směrem derou prakticky od doby stále nepřekonané desky „The End of Heartache“, jež nastavila pomyslnou laťku kvality opravdu vysoko. Na kapele je nyní, aby ji překročila, nebo se k ní alespoň trošku přiblížila. Tentokrát to nevyšlo, ale doufejme, že hoši máknou. Lehkým zklamáním jsou ale Howardovy vokály, které postrádají jiskru, jakou měly dřív. Ne, že by se Howard jaksi umírnil ve svém projevu, ale jeho celková výbušnost se vytratila kamsi do neznáma. Na druhou stranu zní daleko čistěji a více méně lépe než kdykoli předtím. Je vidět, že léta práce konečně přinášejí plody. Tento černý rytíř totiž potvrzuje fakt, že černoši mají unikátní hlasový projev stavěný přímo pro tvrdší hudbu. Spolu s frontmanem například takových God Forbid ukazují, že hip-hop není ta správná cesta a životní styl, jímž se musí povinně vydat každý afroameričan.

Instrumentální část je také výtečně seskládaná a doplňuje tak spíše klidnější atmosféru celé desky. Kytary znějí prostě precizně, o čemž jsme se ovšem mohli přesvědčit i v minulosti. Bicí působí spíše utlumenějším dojmem, což tentokrát není přímo na škodu. Celé „Killswitch Engage“ (znovu zmiňuji, že tím myslím album, kapelou nazývané také jako „Killswitch Engage II“ – to je ten důvod proč nemám rád desky s názvem totožným s kapelou) je spíš komornější záležitostí, ovšem daleko příjemnější lidskému uchu. Milovníci tvrdších masáží pravděpodobně nenajdou to, co od Killswitch Engage očekávají, zato si při klidnější chvilce o to více celou hudbu vychutnají. Sám jsem zastáncem toho, že na tvrdosti nezáleží, jako spíše na celkové komplexnosti hudby. A „Killswitch Engage“ 2009 rozhodně komplexní je, o tom není možné ani chvilku pochybovat. Proto bude lepší, když z hodnocení vystrčíme veškeré poznatky z minulosti kapely a vrhneme se čistě na kvalitu desky bez veškerých okolků. Pro případ, že byste náhodou měli jiný názor, budu velice rád, když se o něj podělíte pod článkem.

Ačkoli placka vyšla teprve v těchto dnech, bylo možné ji celou slyšet delší dobu před samotným vydáním. Téměř každá populárnější skupina má v oblibě vydávat střípky alba po kouskách na serverech jako je MySpace nebo prostřednictvím mega-obchodních řetězců jako je Hot Topic a jemu podobné, přičemž jsme se dočkali dvou oficiálních singlů. První z nich, „Reckoning“, směřoval do rádií a na akce pro podporu desky, autogramiády a jim podobné. Další „Starting Over“ dostala oficiální tvář prostřednictvím videoklipu, který si můžete prohlédnout níže. Producent desky, Brendan O’Brien, má na kontě i ty největší hity od AC/DC, The Offspring, Pearl Jam a mnoha jiných dnes již klasických kapel, což má pravděpodobně za následek lehce dívčí povahu alba. Už to není to nezastavitelné zvíře co předtím. Nenechte se pobízet a posuďte sami z následujícího videoklipu.

Celé divadlo startuje s písní „Never Again“. Už začátek člověku hodně řekne o povaze desky. Tím spíše stojí za zmínku, že zní stejně jako drtivá většina ostatních skladeb. „Starting Over“ následuje hned poté a v podstatě pokračuje v tom, co začal předchozí song. Téměř všechny písně mají, dá se říci, stejný průběh. Rychlý a mnohdy i tvrdší začátek a poté neustálé obměkčování posluchače melodickým refrénem. Tohle je ten typ písně, ve které zní Howard lehce utlačeně, kdy se nechce nebo prostě nemůže naplno projevit. Mohl bych se postupně rozepisovat o každém songu zvlášť, nejlepší obrázek si ale uděláte přímým poslechem. „Reckoning“ je s přehledem jedna z nejlepších a nejlépe znějících skladeb na celé desce. „A Light in a Darkened World“ je song, který svým způsobem připomíná „Holy Diver“, předělávku od legendárního Dia. Člověk si k ní velice lehce představí i jiné okolnosti. Další z písní, jež je stavěna na videoklip. „Lost“ je „překvapivě“ další ploužák, který na desce najdete. Po přeskočení několika písní se dostaneme až na samotný konec alba, který (ve standardní verzi) uzavírá píseň „This Is Goodbye“, jež také patří mezi ty kvalitnější kousky.

Deska zní na první poslech velice sympaticky. Po nějakém tom opakovaném přehrávání ale zjistíte, že vás začíná jaksi otravovat. Navíc je velice těžké si představit, že něco takového, jako je „Killswitch Engage II“, je pravidelně hráno na koncertech. Spíše se tak hodí na veselé třídní rozlučky nebo pohádkový les pro děti. Je škoda, že se Killswitch Engage ženou stále kupředu tomuto veřejnosti přijatelnému stylu. Proč se pořád ohlížet za potenciálními zákazníky, když těch zapřisáhlých a aktuálních je velice mnoho? Jak jsem již řekl, celá tato deska je promarněná příležitost, která mohla být daleko velkolepější. Abychom pouze nekřivdili, až na mírné detaily je celé album nahráno s precizností švýcarských hodinek. Nezbývá než doufat, že se další počin přiblíží spíš směrem ke kořenům.

Rozhovory

Shatter

7.6.2009 H. Komentáře: 11

Země: Česká republika
Žánr: metalcore

Otázky: H.
Odpovědi: Blaze
Počet otázek: 10

Odkazy:
facebook / bandzone

O nejnovější Sicmaggot rozhovor se postarala metalcorová smečka Shatter, která má zrovna před vydáním nové fošny. Odpovědí se ujal drtič kytarových strun Blaze.

Na rozjezd trochu lehčí otázku. Právě jste dotočili nové album, mohl bys o něm říct nějaké základní info? Takovou tu omáčku, jako jaký nese název, kolik na něm bude fláků, co bude zdobit obal, kdy to vyjde atd…

Čus tady Blaze, nová deska má název bandy takže “Shatter”, bude na ní 11 songů a vyleze tohle léto. Na obal si počkej to je překvápko.

Jaký bude rozdíl mezi novým materiálem a tím starším? Mně osobně se podle ukázek na vašem bandzone zdá, že jste trochu přitvrdili.

Nová deska se od minulech v podstatě liší ve všem. Jinej producent, jiný studio, jiný textaři a jinej způsob tvorby, protože veškerou muziku kromě jednoho songu jsme dali dokupy já s Renou. Hned vysvětlim jak k tomu došlo. V roce 2005 jsem se rozhod, že si vytvořím svý vlastní domácí studio, který bude sloužit hlavně pro tvorbu Shatter. Nějakej čas trvá než se naučíš programy ovládat, ale celá předprodukce k nový desce nakonec vznikla nejdřív u mě doma a potom jsme ji teprve ladili ve zkušebně. Je fakt, že spánku moc nezbejvalo, protože čas na tvoření byl hlavně v noci, ale pokud nápady kluci na konci podpoří, tak to šetří spousty času a má to svůj smysl. Nový songy jsou díky Renovi tvrdší a přímočařejší, je tam znát jeho produkce, má to svůj ksicht a nezávislí posluchači mi po poslechu řekli, je to Shatter a o to nám šlo od začátku nejvíc.

V jakém duchu se ponese textová stránka novinky?

Texty mají hodně témat, většinou je to o věcech který se nás přímo týkaj nebo nás zajímaj. Něco má velkou hloubku viz “Epitaph E11”, nebo “God Save Us”, něco je pojatý hodně ironicky jako např. “Goodbye Whore” – týpek co vozí svoji manželku na eskort, tak kdo je větší děvka? atd. Na textech jsme si nechali záležet a oslovili jsme profíky jako Chymus (Isacaarum) a Mike (Diaryba).

Nedávno vám do sestavy přibyl druhý kytarista. Asi je blbost se ptát, k čemu vám to pomohlo, protože to je celkem jasný. Plánovali jste ale přijmutí nového člena delší dobu, nebo to bylo spontánní? A jak jste to vyřešili se staršími songy, které jsou původně pro jednu kytaru?

Náš druhej kytarista je Šoltys z kapely Breakdown. V minulosti jsme už ve dvou kytarách hráli a to s Milošem z kapely Sebastian, kterej je i ve dvou věcech na nový desce jako host. Odešel kvůli tomu, že dali do kupy Sebastian v původní sestavě a pokud vím tak ještě funguje ve dvou dalších projektech. Novou desku jsem od začátku připravoval pro dvě kytary a tak jsem strašně rád, že mi náhoda přivedla takhle šikovnýho týpka jakým je právě Šoltys. Starý věci jsme zaranžovali pro dvě kytary.

Kdy vlastně nová deska vyjde? Ne, sakra, to už jsem se vlastně ptal:-) Můj informátor mi řekl, že chystáte nový klip. Můžeš prozradit něco bližšího? Třeba k jakému songu nebo kdy bude hotov.

Klip bude k songu “God Save Us”. Něco jsme natočili v prosinci doma v klubu Galaxy, ale ještě jsme neviděli finále, takže těžko říct, jestli to bude ofiko klip, nebo jen živák.

Na druhém albu “Power in Us” jste spolupracovali s Milošem Dodo Doležalem, což je celkem známá postava tuzemského metalu. Jak jste se k němu vlastně dostali a jak se vám s ním spolupracovalo? A proč vám nepomáhal i aktuální deskou?

K Milošovi jsme se dostali přes mýho spolužáka Gora, kterej dělá už řadu let managera spřáteleným Tortharry. S Milošem jsme přátelé dodnes a spolupracovalo se nám s ním velice dobře. Miloš nám kromě desky “Power in Us” natočil i videoklipy “Pretty Face” a “Seal to Kill”. Způsob vzniku nový desky jsem ti už popsal tak proto ne tentokrát Miloš.

Ve vaší biografii se praví, že zpěvák Erza byl v roce 2007 dlouhodobě nemocný, že za něj musel zaskakovat někdo jiný. Co mu vlastně tenkrát bylo?

Erza trpěl velmi nepříjemnejma migrénama, který se řevem ještě násobily. Momentálně je dva roky po operaci a vše se zdá bejt v cajku. Na chvíli za něj zaskočil Adam z bandy Hazydecay.

Když hrajete ten metalcore, cítíte se víc “metal” nebo víc “core”? A mohl bys také třeba pro někoho neznalého vaší tvorby uvést pár skupin, jejichž hudba by se dala k Shatter přirovnat (třeba vaše oblíbené kapely, které vás inspirují atd.)?

Myslím, že označení metalcore je asi nejblíž, ale od začátku bylo těžký najít škatulku, do který by sme přesně zapadli. Každej z nás poslouchá velký spektrum hudby od klasiky po grind takže není divu. Na kapelách na kterejch se všichni shodnem jsou Downset, Alice in Chains, Napalm Death, Pro-Pain, Insense a z českejch např. Locomotive, Kurtyzány z 25. avenue, Colp, Satisfuction atd.

Na závěr mi to nedá, abych nezeptal na vaše předskakování Soulfly v roce 2003, kdy tady ještě nehráli každý půl rok jako v poslední době. Pomohlo vám to nějak výrazněji ke zviditelnění? Jak jste se tam před ně vlastně dostali?

Na tenhle koncert si nás vybral pořadatel Interkoncerts. Byla to pro nás velká zkušenost a přestože se náš set líbil a byli na něj převážně kladný ohlasy, máme jasno v tom, že nás neuvidíš na žádný hlasovací listině (nechcem z fans tahat prachy ve formě SMS) a už vůbec nechápeme, proč se někdo hlásí jako předkapela KoRn, nebo Slayer, tam nemá z českejch kapel nikdo co dělat. Nejde o nástrojovou výbavu, nebo o to, že snad kapely tady nedokážou dobře zahrát, to vůbec ne!!! Jde o způsob prezentace vlastní show a o vlastní technický zázemí jako: zvukaři (dostatečný čas na zvukovku, světla atd.) tady jsou už karty rozdaný předem a my se chcem prezentovat co nejlíp! Koncert nám pomohl spoustu těhle věcí pochopit a pomohl nám k tomu, že slýchám Shatter jo tenkrát se Soulfly dobrý.

No, další otázky mě už nenapadají, takže je čas pro tebe, abys řekl něco, co by podle tebe mělo ještě zaznít. Nebo nějaký závěrečný proslov. Díky za rozhovor!

Na závěr chci určitě poděkovat všem fans, známým, kámošům a rodinám, děkujeme za podporu a za to že, když vylezeme někde v našem regionu je hlava na hlavě, toho si strašně vážíme!!! Těšte se na novou desku která bude už brzy venku mějte se a zas brzo na koncertě nebo festu ať se krev vaří a maso lítá, čus Blaze Shatter.

www.shatter.cz, e-mail: shatter@wo.cz

Poděkování za tento rozhovor patří čtenáři uNs, bez kterého by interview nevzniklo.

Recenze

The Agony Scene – Get Damned

15.2.2008 FieldyX Komentáře: 9

Země: USA
Žánr: metalcore
Datum vydání: 23.10.2007
Label: Century Media Records

Tracklist:
01. Barnburner
02. Predation
03. Dances with Devils
04. Adversary
05. White Nights
06. Rapture
07. Deliverance
08. Rattle Me Bones
09. The Opposition
10. Will to Bleed
11. Old Scratch

Hodnocení: 8,5/10

Odkazy:
facebook

Co si člověk představí pod pojmem „metalcore“? Dnes už spíše tisíce kapel skakajících do vlaku bez lokomotivy. Během těch několika let, kdy prožívala celosvětový „boom“, na nás metalcorová scéna – v tomto případě se nebojím použít slovo – „vyblila“, strašná kvanta nic neříkajících kapel, samozřejmě i kvalitních, ale těch rozhodně není mnoho. Dnes se situace již stabilizuje a na povrch vyplouvá kvalitní materiál, kterého jsem si nemohl nevšimnout. Řeč je o kapele The Agony Scene, která fanoušky tohoto žánru potěšila ke konci loňského roku svou třetí řadovkou nazvanou „Get Damned“.

Sám jsem byl zvědav, jak si s tím pánové poradí. Poté, co opustili Roadrunner Records a dali sbohem bubeníkovi Brentovi Mastersovi, to s novou deskou vypadalo na déle, ale kapela našla za bicí Ryana Foldena a podepsala se Century Media, a tak nahrávaní mohlo začít. Produkce se ujal Andreas Magnusson, který má prsty v tvorbě například The Black Dahlia Murder nebo Scarlet. Tak to by myslím stačilo ke kapele a nyní, skočme do vlaku, který pilotují The Agony Scene, a projeďme si jednotlivé vagóny.

První vagón „Barnburner“ spouští to, co se od této kapely čeká – nářez, rychlý nářez a zase nářez. Díky kytarám Johnnyho Loyda a Chrise Emmonse tuto skladbu považuji za opravněný první singl z této desky. Ovšem největší zbraní je vokál Micheala Williamse, který ví, jak útočit, a dělá to od prvních sekund této desky. Jdeme do dalšího vágonu jménem „Predation“, skladba stejně řízná jako „Barnburner“, ovšem riff této skladby je to, co z této skladby dělá naprostou slast pro uši, naprosto jednoznačně nejlepší song na albu. Bicí nejsou tak rychlé, což je jedině dobře, protože to dává prostor kytarám a úžasnému zpěvu, i když chvílemi je zpěv na můj vkus přeefektovaný.

Jdeme dál, „Dances with Devils“ je další peckou vhodnou pro romatické večery, trochu ostrosti od kytar, hodně tvrdosti od zpěvu a bicí dodávají pořádný říz. Další „Adversary“ nás posouvá zběsilou jízdou řevu a hodně rychlých riffů dál. Na této skladbě mě zaujal zpětný vokál v refrénu, jinak je to stále na to samé téma, čímž ovšem trpí celistvost alba, protože jsem zatím nenarazil na žádné střídaní nálad, celkově jsou zatím ty skladby dost dobré, ale hodně podobné, tudíž rychleji omrzí.

Další vagón jménem „White Nights“ je dalším peklem na zemi, v této skladbě teprve pořádně oceňuji řev Michaela Williamse, jehož poté střídá jakýsi záznamník, stěžující si na dnešní svět. Dále je tu „Rapture“, jedna z věcí na albu, která se jakýmsi způsobem liší od všech ostatních. Rozhodně tato skladba patří k pilířům desky. Vagón s číslem 7, „Deliverance“, nám moc změn nepřináší, opět končíme u velmi úderných riffů, dech beroucího zpěvu a hodně rychlých bicích. „Rattle Me Bones“ jede v rytmu celé desky, takže člověk sedí a nutí ho to aspoň mlátit nohou o zem, prostě hudba na pořádné zapaření. Pomalu se dostáváme na konec vlaku, ale ještě nás čeká „The Opposition“, která ovšem nepřináší mnoho nového do kotle. Další megalomanská skladba, která opravdu udeří tam, kde má, otázkou je, jestli to má cenu, když už před ní takto udeřily všechny předchozí skladby. „Will to Bleed“ přichází stejně rychle jako všechny ostatní skladby, bohužel i stejně rychle odchází. Poslední vagón „Old Scratch“ nás zavádí do cílové rovinky a cílová rovinka je to nádherná, protože konečně přichází změna, dá se říci, že v poslední skladbě Michael Williams i zpívá a jde mu to opravdu skvěle.

Album je hodně kvalitní, zvuk alba je vynikající, až na bicí, neboť si myslím, že zvuk bicích mohl být o něco průraznější, zvláště potom u bubínku. Deska má velké plus i mínus v jedné věci, je to od začátku do konce nářez. Plus, pokud si chcete zapařit nebo prostě zaposlouchat skvělou tvrdou muziku, mínus, protože dle mého názoru deska rychle omrzí a osloví jen určitou skupinu fanoušků, samozřejmě nepočítaje fanoušků dřívějších. Pokud ale mohu doporučit, tak si poslechněte předchozí album „The Darkest Red“, protože nejspíše teprve potom pochopíte, o čem to tady vlastně píšu.

Od hudebních fandů pro hudební fandy