Archiv štítku: Metallica

Metallica – Hardwired… to Self-Destruct

Metallica - Hardwired… to Self-Destruct

Země: USA
Žánr: thrash metal
Datum vydání: 18.11.2016
Label: Blackened

Tracklist:
Disc I:
01. Hardwired
02. Atlas, Rise!
03. Now That We’re Dead
04. Moth into Flame
05. Dream No More
06. Halo on Fire

Disc II:
01. Confusion
02. ManUNkind
03. Here Comes Revenge
04. Am I Savage?
05. Murder One
06. Spit Out the Bone

Hrací doba: 77:29 (37:13 / 40:16)

Odkazy:
web / facebook / twitter

„Hardwired… to Self-Destruct“. Událost, na kterou se čekalo dlouhých osm let. Přestože Metallica již dlouhé roky není v pozici, z jaké by udávala směr tvrdě kytarové hudbě, jako tomu bylo v 80. letech a na začátku 90. let, tak je každé její album považováno za jednu z největších události daného roku. Sice už to vypadalo, že se z dlouho oddalovaného počinu stane takové druhé „Chinese Democracy“, ale nakonec se fanoušci dočkali a 18. listopadu tak vyšlo jubilejní desáté album největší metalové kapely všech dob.

Metallica sice během těch osmi let nijak nezahálela, nedá se ovšem říct, že by její aktivity od dob vydání „Death Magnetic“ v roce 2008 byly přijaty s nadšením. Kolaborace s Lou Reedem jménem „Lulu“ bylo vším jen ne přísunem dobré hudby a dodnes na něj nahlížím jako na přešlap, jehož jediné opodstatnění je v tom, že si Metallica prostě a jednoduše chtěla zajamovat s Lou Reedem. Koncertní film „Through the Never“ byl rovněž takový nedodělek, který nefungoval ani jedním směrem. Nejedná se o plnohodnotný koncertní záznam a už vůbec ne o film, který by táhla nějaká nosná dějová linka, takže když se někdy koncem loňského roku začalo mluvit o tom, že se americká čtveřice nachází ve studiu, byla má očekávání na střízlivé úrovni.

Nechápejte mě zle, miluji Metallicu. Mám rád jak klasické počiny z thrashmetalového období a stejně tak si moc rád poslechnu „Černé album“ a dvojici „Load“ a „Reload“ z 90. let. A přijde mi, že James HetfieldLarsem Ulrichem jako by nevěděli, kterým směrem se na novince vydat. „Hardwired… to Self-Destruct“ není tak křečovitým pokusem o oprášením oldschoolové slávy, jako bylo svého času „Death Magnetic“, nicméně nejedná se ani o hardrockovou nahrávku s košatým zvukem ve stylu „Load“. Jednotlivé skladby v několika případech evokují pozdější tvorbu legendy z Bay Area, nahrávka je ale celá mířena spíše na fanoušky starší tvorby kvůli staromilsky metalovému zvuku.

Když už jsem nakousl zvuk, tak jsem rád, že můžu říct, že to není totální průser ve stylu „Death Magnetic“. Greg Fidelman, jenž dohlížel na nahrávání a album mixoval, odvedl v rámci možností dobrou práci. Dokážu si totiž představit, že ego-maniaci James a Lars do výsledného produktu zasahovali v dosti velké míře, takže fakt, že je na „Hardwired… to Self-Destruct“ ke slyšení basa Roba Trujilla, je skoro malý zázrak. Kytary jsou nazvučeny hutně, syrově a bicí jsou vytaženy do popředí tak, aby byl slyšet každý Larsův úder. Jeho hra je sice úsporná (čti: nudná) ve stylu klasické bum-čvacht šablony a jeho nejlepší forma je dávno pryč, nicméně i přesto si nedokážu představit, že by do sestavy měl zapadnout na jeho místo někdo jiný.

Co zamrzí, je, že se do tvorby „Hardwired… to Self-Destruct“ nijak výrazně nezapojil Kirk Hammett. Kecy o ztrátě telefonu s veškerými zaznamenanými nápady ať si strčí za klobouk. Jakkoli je jeho hra na posledních albech spíše takovou údržbovou sázkou na jistotu, tak umí pořád vystřihnout dobré kytarové sólo a občas z něj vypadne i skvělý riff („My Apocalypse“„Death Magnetic“). Novinka je tak vůbec prvním albem od dob debutu, kde není Kirkovi přiznán jakýkoli autorský vklad.

Největší nevýhodou „Hardwired… to Self-Destruct“ je, jak už je u Metallicy na pozdějších albech zvykem, předlouhá stopáž. Opravdu nechápu smysl natočit jednou za osm let album, na nějž se musí za každou cenu nacpat všechny nápady, které taťuldové během dlouhé doby vysypali z rukávu. James Hetfield je dobrým skladatelem a mistrem na psaní kytarových motivů, ale jejich občasné natahování některým skladbám vyloženě škodí a zejména na druhém disku se nachází výplně víc, než bych si ke své vlastní spokojenosti přál. Základní verze nahrávky trvá celých 77 minut a nutno říct, že to lepší je nacpáno na prvním kotoučku, díky čemuž je celistvý dojem díky slabému druhému disku srážen.

Začněme tedy chronologicky od toho nejlepšího, co „Hardwired… to Self-Destruct nabízí. Tedy od prvního disku. Titulní rychlovka „Hardwired“ je učebnicovou thrashovou palbou, kterou jsem od Metallicy už snad ani nečekal. Chytlavý kytarový riff, bublající basa a Kirkovo povedené sólo jsou natěsnány do tří minut a i díky přesně frázujícímu Hetfieldovi se jedná o velmi údernou a na úvod překvapivou věc. Následuje drobná sázka na jistotu v podobě „Atlas, Rise!“. Svižnější sloky střídají pomalejší refrén s dobrou melodií a občas se ukáže Hammett s nějakou tou kytarovou výplní. V době zveřejnění jsem ji ze tří uvolněných singlů považoval za nejslabší, ale během těch několika týdnů jsem si na ni navykl a nemám s ní problém.

To nejlepší z celého dvojalba přichází s dvojicí „Now That We’re Dead“ a „Moth into Flame“. Prvně jmenovaná je střednětempá záležitost se zpěvným refrénem a povedeným ústředním kytarovým motivem. Nenudí ani na vteřinu a stala se pro mě nejsilnějším momentem celé novinky. To „Moth into Flame“ je věc, kterou bych si dokázal s trochou rezervy představit na starších albech. Kytarový riff je jedním z těch nejlepších, jaké si Hetfield pro novinku schoval, a heslovitá vokální linka do něj pasuje jedna báseň. Potěší četné změny temp, díky nimž se „Moth into Flames“ stává jakýmsi prototypem toho, jak by to mohlo vypadat na ploše celé placky a Metallica tak mohla slavit vítězství.

„Dream No More“ je silně ovlivněna 90. léty a cítím z ní náladu „Load“ říznutou stoner metalem ve stylu Corrosion of Conformity. Právě v této písničce mi vadí ten klasicky metalový zvuk, díky němuž trochu zaniká její zadumaná atmosféra, a myslím, že psychedelickým vokálem říznuté sloky by v jiném kabátku měly ještě větší grády. První disk uzavírá „Halo on Fire“, která se tváří zprvu jako čistokrevná balada, v refrénu se ovšem přitvrdí a v druhé polovině už se v dynamickém metalovém rytmu spěje do vzdáleného konce. Ten by mohl přijít o dvě minuty dřív, protože Kirkova sóla v druhé polovině lehce nudí a Larsova nezáživná hra jakbysmet, ale úplně špatná kompozice to není. Vzdáleně připomíná „Bleeding Me“„Load“, na její laťku však nestačí.

Druhý disk je oproti tomu prvnímu pozadu kvůli absenci většího rozptylu nálad a změn temp. Při prvních posleších jsem měl pocit, že poslouchám jednu nekončenou skladbu. Časem jsem je od sebe pochopitelně začal dělit, ale trojice „ManUNkind“, „Here Comes Revenge“ a „Am I Savage?“ jsou dle mého názoru totální tuctovky. Záležitosti, pro něž mělo zbýt místo maximálně mezi bonusy na třetím disku deluxe edice. „Here Comes Revenge“ spolu s „ManUNkind“ vzdáleně připomínají „Černé album“, oběma jim ovšem chybí lehkost a samozřejmost, s jakou tehdy Metallica vytvořila dnes již legendární desku. „Here Comes Revenge“ bych možná byl ochotný vzít na milost kvůli Hetfieldově vokální práci. Jeho hlas zní nejen v této písni pořád dost silně a přesvědčivě, ale na „Am I Savage?“ i ta nejmenší pozitiva hledám velmi obtížně, což je prostě špatně.

To „Confusion“ a „Murder One“, která vznikla jako posmrtná pocta Lemmymu, jsou z druhé placky jednoznačně silnější písně. „Confusion“ nikam nespěchá, díky Hetfieldovu povedeném refrénu si mezi mými oblíbenci místo našla a hodně se mi líbí Hammettovo sólo. „Murder One“ se valí jako parní válec, a přestože jsem si avizované uctění památky frontmana Motörhead představoval více ve stylu této britské legendy, tak je to jeden z top momentů druhé poloviny „Hardwired… to Self-Destruct“. Závěrečná „Spit Out the Bone“ je další thrashmetalový kvapík. Hodně čerpá z odkazu starých alb z 80. let a musím říct, že i přes sedmiminutovou hrací dobu je tohle jedná z písní, která baví od začátku do konce. Ačkoli Metallice tuhle pózu žeru jen tak napůl, tak uznávám, že pořád umí složit klasickou vypalovačku, jež u mě vyvolává spokojený úsměv na tváři.

Nikdy jsem se netajil tím, že jsem se na „Hardwired… to Self-Destruct“ těšil. A to hodně. Jestli jsem z výsledku spokojený? Jen částečně. Je to v několika ohledech obtížná nahrávka. Vyžaduje víc času než „Death Magnetic“, ale obsahuje řadu hodně podařených kompozic, které patří k tomu nejlepšímu, s čím Metallica přišla od vydání „Load“ („Moth into Flame“, „Now That We’re Dead“). Bohužel trpí klasickým neduhem dvojalb. Je příliš rozvláčné a místo toho, aby Metallica vydala jednu placku o hrací době jedné hodiny, která by byla plně dostačují a svým dopadem daleko intenzivnější, tak tady máme alba dvě. Jedno velmi silné a druhé ve výsledku zcela průměrné. Zklamání? Taky, nicméně pozitivní dojmy ve mně převládají.


Redakční eintopf #95 – listopad 2016

Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
Nejočekávanější album měsíce:
Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones


H.:
1. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
2. Siva Six – Dawn of Days
3. Bölzer – Hero

Kaša:
1. Metallica – Hardwired… to Self-Destruct

Atreides:
1. Arkona – Lunaris
2. Bölzer – Hero
3. Saor – Guardians

Skvrn:
1. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
2. Aenaon – Hypnosophy
3. Loscil – Monument Builders

Onotius:
1. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
2. Saor – Guardians
3. Crippled Black Phoenix – Bronze

Metacyclosynchrotron:
1. Antaeus – Condemnation
2. Deathspell Omega – The Synarchy of Molten Bones
3. Black Hole Generator – Requiem for Terra

H.

H.:

Když jsem svého času psal říjnový eintopf a předběžně se juknul i na listopadový seznam, říkal jsem si, že tentokrát už to taková sláva nebude. Nicméně v mezičase přibylo pár dost zajímavých oznámení, případně jsem si konečně všiml něčeho, co již oznámeno bylo a dříve jsem to nezaregistroval, takže nakonec mohu opět s klidem vyhlásit, že i tento měsíc rozhodně bude co poslouchat!

O prvním místě není sporu ani pochyb. Mě osobně ohlášení nové desky Deathspell Omega nepřekvapilo, jelikož jsem díky informacím z jistých insider kanálů tušil, že se něco blíží a že to bude hodně brzo, ale to neznamená, že by mě oficiální potvrzení „The Synarchy of Molten Bones“ nepotěšilo. Bohové francouzské avantgardy, kteří společně s Blut aus Nord odstartovali onu profláklou vlnu disharmonického chaotického black metalu, se po menší přestávce vracejí, aby všem ukázali, jak se to má hrát. Očekávání jsou nejvyšší možná a cokoliv menšího než nejvyšší kvalita také bude zklamáním!

Opravdu hodně toho čekám i od Siva Six. Tahle řecká dvojka se postupem času vyšvihla mezi mé nejoblíbenější EBM formace, a kdyby proti nim nestáli Deathspell Omega, jen těžko by jejich novou desku „Dawn of Days“ v levelu natěšenosti někdo mohl ohrozit. Obal novinky je sice příšerný, ale pokud obsah dokáže důstojně navázat na majstrštyky „Black Will“ a „The Twin Moons“, milerád tento nedostatek přehlédnu a odpustím. Jako hele, „The Twin Moons“ patří k mým nejoblíbenějším nahrávkám v celém žánru – mám snad dodávat něco víc?

Ze třetího místa už nebudu dělat žádné drama a dám sem Bölzer. Je škoda, že se o téhle kapele mluví možná až moc, takže to poslouchá i spousta pozérských mrdek (stejně jako Islandy, Polska nebo Francie – však to bohužel trápí i výše jmenované Deathspell Omega), ale na druhou stranu – za to sama kapela nemůže a bylo by nefér se na „Hero“ dívat skrz prsty jen kvůli tomuhle. Je pravda, že hudební potenciál je v Bölzer velký, obě předchozí ípíčka „Aura“ a „Soma“ i demosnímek „Roman Acupuncture“ to dokazují. Od první regulérní desky „Hero“ tedy lze čekat dost, tak snad to čekání nebude zbytečné…


Kaša

Kaša:

Řekl jsem si, že z listopadového eintopfu nebudu dělat žádnou kovbojku a rovnou bez okolků vyberu jedno jediné album, přestože zajímavých počinů se v tomto měsíci dá určitě najít hned několik. Důvod? Je docela prostý: Metallica.

Tahle legenda (říkejte si o jejím aktuálním stavu, co chcete, ale je jí) mě kdysi v podstatě přivedla k metalu a na dlouhá léta se usadila pozici mojí personální jedničky co se hudby obecně týče. Dnes už to mám sice trochu jinak a volném času poslouchám jiné party, ale i navzdory tomu na tvorbu této čtveřice nedám dopustit a na chystané album „Hardwired… to Self-Destruct“ se těším jako prase. Zatím mě nijak neodrazuje ani formát dvou disků, protože první dva singly nejsou špatné. Nečekám desku roku, ani žádný posun do neznámých hájů, ale pokud se JamesoviLarsem podaří alespoň navázat na osm let starého předchůdce „Death Magnetic“, tak budu spokojený.

Svoje zraky a slechy tak napínám k 18. listopadu, kdy se „Hardwired… to Self-Destruct“ dostane na pulty obchodů, a něco mi říká, že po hodně dlouhé době nebudu moci za necelé tři týdny dospat.


Atreides

Atreides:

Ačkoliv již mám naposloucháno, a tak novou desku Arkony není možné zařadit do skupiny „těším se”, nelze než zařadit ji na přední příčku listopadového výběru. Polská blacková kultovka se před dvěma lety ozvala s výbornou plackou „Chaos.Fire.Ice“ po zatraceně dlouhé odmlce, nicméně oživení činnosti rozhodně nebylo jen vzpomínkovou událostí na doby dávno minulé a jede se dál. Khorzon letos navazuje další řadovkou „Lunaris“ a rozhodně to stojí za poslech!

Zbylé dva posty budou náležet celkům mnohem mladším. První obsadila švýcarská úderka Bölzer, která na kontě sice má pár krátkých počinů, avšak své vize zabalené do atmosférické směsky black a death metalu hustí z pódia už nějaký ten pátek. Preciznost a vlastní ksicht tohoto dua jim už vynesl slušný zástup fanoušků a účast na velmi zajímavých akcích, nicméně na plnohodnotnou nahrávku se stále čeká – a ta má přijít právě teď. Sám jsem zvědavý, jaké „Hero“ bude a jak bude znít desetistrunný masakr na větší ploše, nicméně lze předpokládat materiál přinejmenším solidní. Těšing!

Zbývající pozice pak náleží skotskému projektu Saor a.k.a. ex-Ársaidh a.k.a. Andymu Marshallovi, který za relativně krátkou dobu existence stačil vypustit do světa dvě plnohodnotné řadovky, přičemž každá nabízí prvotřídní (minimálně v porovnání se zbytkem scény) pagan black řízlý trochou pošty, prodchnutý specifickou atmosférou skotské vysočiny a nábožné úcty k věcem jak dávno minulým, tak nanejvýš současným. Osobně jsem zvědav, kam na třetí řadovce „Guardians“ Andy dospěl, mohu však předpokládat, že v duchu předchůdců rozhodně nepůjde o bezduchou sračku, o jaké není v rámci žánru za posledních deset let (bohům žel) nouze.


Skvrn

Skvrn:

Velkohubá prohlášení nedělávám rád a vím taky proč. Když jsem před měsícem udělal výjimku a vydání nových Urfaust označil za blackmetalovou událost roku, hbitě museli přijít vtipálci z Deathspell Omega a oznámit vydání „The Synarchy of Molten Bones“. Ale co naplat, nepoučitelný budu i dál, nic očekávanějšího se objevit nemůže. Tohle je ta událost, pekelnictvo z Urfaust promine. Francouzi jsou zpět po čtyřleté – v historii kapely nejdelší – odmlce s novým materiálem. Ten bude ve své plné délce hrát sotva půlhodiny, kratčeji než legendární EP „Kénôse“. Absolutní intenzita připravena? Snad. A jeden z vrcholů taktéž, pevně věřím.

Nový materiál tasí i Aenaon, tedy progresivní black metal z řeckých končin. Hodně energie a neskutečný spád, naopak málo svícnů a černokněžnictví. Ačkoliv na dva roky starém „Extance“ Aenaon přes veškeré možné zdání nikterak neinovovali (a mohu prozradit, že tak nečiní ani na novince), fungovalo to skvěle. Uvidíme, jak si povede „Hypnosophy“, seznamovací náslechy nedopadly zle. Třetí volbu pak přenechám sférám mimometalovým. S novinkou „Monument Builders“ vyrukují Loscil, tvůrci dnes již klasických minimalistických ambientních skic. Těším se na zachmuřené podzimní poslechy, potěchu z parádního obalu můžu hlásit již teď.


Onotius

Onotius:

V porovnání s hutným zářím a říjnem bude listopad přeci jen o poznání skromnější. Že bychom se však tenhle měsíc měli kousat nudou, o tom nemůže být řeč. Pokud totiž vychází nová deska Deathspell Omega, bude listopad uchvacující zážitek, i kdyby snad jinak vycházely jen samé HammerFally a podobné nuďárny. Neuchopitelná fascinující hudba plná kreativních nápadů a uhrančivé atmosféry, mrazivě epická, chaoticky technická – snažím se slovy popsat, co se mi vybaví, když se řekne jméno této francouzské blackmetalové modly, a moc se mi to nedaří. To je třeba slyšet. „Paracletus“ je pro mě vrchol, tak jsem zvědav, jak s mým žebříčkem novinka zatřese.

Je prosinec 2013, sedím v autobuse směrem do Krkonoš v ruce třímám „Kafku na pobřeží“ od Harukli Murakamiho a do sluchátek mi hraje „Carved in Stone“ z debutové nahrávky „Roots“ od Saor (tehdy ještě pod jménem Ársaidh). V tu chvíli jsem mocně paralyzován pohlcující atmosférou, jež z té muziky sálá. Tahle lehce nostalgická vzpomínka mi vytane na mysl vždy, když si vzpomenu na tenhle skotský projekt, který nyní přichází s třetí deskou „Guardians“. Pravda, druhé album mě už bavilo o poznání méně, přesto jsem zvědav, jaká novinka bude. Dále se těším, kam se zase posunou post-rockoví Crippled Black Phoenix na své novince „Bronze“. První ukázky zněly celkem lákavě, tak uvidíme, jak zapůsobí deska jako celek.


Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

Vydání nového materiálu Deathspell Omega se dalo dle jistých indicií tušit s předstihem, tudíž ono „překvapení“ související s ohlášením „The Synarchy of Molten Bones“ nebylo zas tak velké a tomu odpovídá i mé očekávání. Prvotřídního blacku se snad dočkám bez ohledu na to, zda se bude jednat o avantgardní chaos nebo vzteklý raw sekec. Šok spojený s něčím neočekávaným by byl rovněž vítaný, ale uvidíme. „Drought“ zas taková velká pecka nebyla… Zato oznámení nových Antaeus překvapilo velmi! Vypuštěný song „Condemnation“ sice neťal do živého, ale dal tušit fúzi obhroublé bestiality „Cut Your Flesh and Worship Satan“ a nelidského fanatismu „Blood Libels“. Případná „dobrá, ale obyčejná“ nahrávka by mě v případě Antaeus mrzela více než od Deathspell Omega. No, a jako třetí partu neuvedu Bölzer, ale Black Hole Generator – blackový vedlejšák Bjørnara NilsenaVulture Industries. EP „Black Karma“ se mi v roce 2006 výborně trefilo do tehdejšího vkusu a vzhledem k tomu, jak moc jsem tehdy full-length chtěl, tak si prostě „Requiem for Terra“ pustit musím.


Redakční eintopf #72.3 – speciál 2014 (Kaša)

Kaša

Kaša:

Top5 2014:
1. Triptykon – Melana Chasmata
2. Robert Plant – Lullaby and… The Ceaseless Roar
3. Ne Obliviscaris – Citadel
4. Blut aus Nord – Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry
5. Opeth – Pale Communion

CZ/SVK deska roku:
1. Čad – Čertova kovadlina
2. Streetmachine – Kult

Neřadový počin roku:
Blut aus Nord – Debemur MoRTi

Artwork roku:
Mastodon – Once More ‘Round the Sun

Shit roku:
Nickelback – No Fixed Address

Koncert roku:
Metallica: Aerodrome Festival 2014, 8.7.2014

Videoklip roku:
Taylor Swift – Shake It Off

Potěšení roku:
Sanctuary – The Year the Sun Died

Zklamání roku:
Pink Floyd – The Endless River

Top5 2014:

1. Triptykon – Melana Chasmata
Upřímně řečeno, o nejlepší desce minulého roku jsem nemusel nijak dlouho přemýšlet. Thomas Gabriel Fischer si od návratového alba Celtic Frost, “Monotheist”, udržuje famózní formu a “Melana Chasmata” démonických Triptykon budiž dalším důkazem. Obskurní atmosféra funguje ruku v ruce s kompozičně skvěle vybalancovanými skladbami naprosto výtečně a výsledkem je fantastické album, které za svým předchůdcem možná lehce zaostává, ale na první místo v mém skromném žebříčku to suverénně stačí.

2. Robert Plant – Lullaby and… The Ceaseless Roar
Zřejmě nejlepší zpěvák rockové historie se letos připomněl s albem, které podtrhuje jeho hudební vizionářství a nespoutanost. “Lullaby and… The Ceaseless Roar” směle přechází od rocku k anglickému folku, country, blues až k africké world music a vůbec nepůsobí roztříštěně. Naopak; vše je vybalancováno do nejmenšího detailu a já bych neměnil jedinou vteřinu. Pokud bych měl vybrat jedno loňské album, o kterém se dá říct, že má duši, tak to bude desátá studiová nahrávka Roberta Planta. Nádherná a velice podmanivá záležitost.

3. Ne Obliviscaris – Citadel
“Citadel”
z pera Ne Obliviscaris je počin, který ze všech zde uvedených točím nejkratší dobu, ale přesto nepochybuji, že by si své místo zde nezasloužil. “Citadel” není deska, o níž by se dalo říct, že je jednoduchá na poslech, ale když jí trochu toho času věnujete, tak nebudete litovat, protože koncentrace geniálních pasáží je opravdu vysoká. Ne Obliviscaris dokázali navázat na skvělý debut a já před nimi smekám, protože takový výsledek jsem vážně nečekal.

4. Blut aus Nord – Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry
Třetí pokračování ságy “Memoria Vetusta” s podtitulem “Saturnian Poetry” je z mého pohledu takřka dokonalou syntézou klasicky uchopeného animálního black metalu s melodicky epickými momenty chladného severu. Se zachováním chaotického vzezření, které je pro Blut aus Nord tolik typické, je “Memoria Vetusta III: Saturnian Poetry” dechberoucí nahrávkou, jež mě ani po mnoha posleších nepřestává bavit.

5. Opeth – Pale Communion
Pokud jsem si doposud svými volbami do Top5 nejlepších nahrávek byl suverénně jistý, tak s pátou pozicí jsem byl dlouho na vážkách. A nejsem si jí jistý ani v tuto chvíli. Ne, že by Opeth nahráli špatné album, ale stejně tak by se na tomto místě mohl nacházet Devin Townsend, jehož “Z2” roste s každým dalším poslechem, Mastodon, Sanctuary, Bloodbath nebo Nightbringer. Mikael Åkerfeldt a jeho družina je mi však pocitově o malý kousek bližší, takže volím “Pale Communion”, které parádně napravilo pošramocenou pověst kapely po slabším “Heritage” a postavilo ji zpět na nohy. Pokud bylo Mikaelovým záměrem napsat košatě vystavěné a hřejivé kompozice s krásnou retro náladou, tak se mu to povedlo na jedničku.

Streetmachine - Kult

CZ/SVK deska roku:

1. Čad – Čertova kovadlina
Slovenská trojice Čad na “Čertově kovadlině” nijak neposouvá své hranice vyznačené thrash metalem, crustem, punkem a kdo ví čím vším, ale desítka skladeb má obrovskou intenzitu a sílu. I tak ale můžu říct, že “Čertova kovadlina” obsahuje dost chytrých nápadů a na první poslech skrytých tajů, takže jeden poslech v žádném případě nestačí. Skvělý zvuk, poetické texty plné ironie a štiplavosti… “Čertova kovadlina” prostě zabíjí.

2. Streetmachine – Kult
Ještě před několika měsíci by mne nenapadlo, že v roce, kdy své album vydávají Master’s Hammer, se na ně v mém skromném výběru nedostane. “Vagus Vetus” bylo dlouhou dobu na pomyslném druhém místě, ale hardcoroví Streetmachine mě s “Kultem” sfoukli jako svíčku. Pokud si někdo myslí, že metalický hardcore ve stylu Hatebreed musí nutně pocházet ze zámoří, tak Streetmachine jej vyvádí z omylu a servírují zatraceně silnou žánrovou klasiku.

Neřadový počin roku:

Blut aus Nord – Debemur MoRTi
Blut aus Nord
mají v této kategorii pozici značně usnadněnou, protože neřadovým počinům nevěnuji až takovou pozornost a vzhledem k tomu, že avantgardní Francouze sleduji pravidelně, tak mě nenapadá silnější konkurence. To však nemění nic na tom, že “Debemur MoRTi” obsahuje silný materiál, který spájí ten jejich chaos a unikátní melodie v poutavý výsledek.

Mastodon - Once More Round the Sun

Artwork roku:

Mastodon – Once More ‘Round the Sun
Láska na první pohled. Jinak to neumím popsat. Mastodon jsou zajímavými obaly pověstní, ale malba z dílny umělce známého jako Skinner, která zdobí “Once More ‘Round the Sun”, je vážně skvělá. Přestože mi booklet přijde malinko chudý a dokázal bych si představit obsáhlejší verzi, tak hra všech těch barev, se kterými Skinner pracoval, je jako album samotné: barvité, hravé a jak je u Mastodon zvykem, lehce psychedelické.

Shit roku:

Nickelback – No Fixed Address
Vážně je třeba něco dodávat? Tohle je tak špatné, že nemám slov. Jedno by se vlastně našlo: ohavnost.

Koncert roku:

Metallica: Aerodrome Festival 2014, 8.7.2014
Metallica
v báječné formě, fantastický zvuk, báječné publikum… prostě všechny hvězdy ve správné konstelaci, aby se tento večer stal pro mou maličkost opravdu pamětihodný. Ani ten proklatý déšť na tom nemohl nic změnit. Splnil jsem si sen a byla to naprostá bomba!

Videoklip roku:

Taylor Swift – Shake It Off
Pokud si pod kategorií “videoklip roku” přestavím klip, který jsem v daném roce viděl nejčastěji a na nějž jsem se koukal fakt rád, tak “Shake It Off” nemá konkurenci. Tanec na mnoho způsobů v podání blonďaté sympaťačky si mne prostě získal, a to natolik, že jsem byl schopný na “Shake It Off” čučet klidně i několikrát denně.

Potěšení roku:

Sanctuary – The Year the Sun Died
Obecně bych tuto kategorii rozšířil na návratová alba hned několika skupin, ale nejvíc mě potěšili Sanctuary se svým “The Year the Sun Died”. Warrel Dane ve fantastické formě podporován skvělými kompozicemi a silnými instrumentální výkony. Nic víc ke spokojenosti nepotřebuji. Přestože bych si na tuhle kapelu svoje prachy nevsadil, tak svým novinkovým materiálem mě posadila na prdel.

Zklamání roku:

Pink Floyd – The Endless River
Ne, že by “The Endless River” bylo vyloženým průserem, ale přeci jen jsem očekával něco víc než album, které je ve výsledku mdlé a celkově takové nijaké. Je to prostě škoda a spíš než nové album Pink Floyd bych si dokázal představit sólový počin Davida Gilmoura, který na “On an Island” ukázal, že stále umí.

Triptykon

Zhodnocení roku:

Osobně si na hudební stránku loňského roku nemůžu stěžovat. Přestože by se dalo říct, že vycházela jak alba lepší, tak horší a rok 2014 nebyl vlastně ničím výjimečný, tak já si z něj odnáším velké množství počinů, které si mne podmanily. V dnešní uspěchané době, kdy je scéna neskutečně přeplněná a denně vychází neskutečná kvanta muziky, se kvalitní hudba objevuje mnohem hůře, a proto jsem rád, že díky Sicmaggotu, který – zdá se – přežil klinickou smrt z konce minulého roku, k ní mám daleko blíž, než by tomu bylo bez něj. Nezbývá, než si přát, aby letošní rok byl co do množství kvalitních alb minimálně stejně silný jako 2014!


Aerodrome Festival 2014 – July

Aerodrome Festival 2014 - July
Datum: 8.7.2014
Místo: Praha, Incheba
Účinkující: Metallica, Alice in Chains, Children of Bodom, Kvelertak

Jednodenní festival Aerodrome, který v loňském roce přivezl tuzemským (a jistě spoustě zahraničním) fanouškům slovutné System of a Down, se letos na hudební mapě zapsal vskutku ve velkém stylu, když svůj druhý rok načal ne jednou, ale hned dvěma hudebními akcemi, z nichž obě nabídla zajímavá jména, díky nimž vytáhl paty z domu nemalý počet příznivců kytarové hudby. V červnu se ve výstavišti v pražských Holešovicích sešli na pódiu Avenged Sevenfold, Rob Zombie nebo třeba Limp Bizkit. Ani ne o měsíc později pak na stejném místě měli bavit Kvelertak, Children of Bodom, Alice in Chains a Metallica, jejíž tuzemské zastávky mě vždycky minuly a musel jsem si konečně splnit svou fanouškovskou povinnost a do Prahy se vydat.

Start akce, tedy otevření areálu, byl avizován na 15:00, takže zhruba na tu doby jsem k areálu přicházel i já. Už v tu dobu bylo všude lidí jako much a lehce jsem nechápal rozdělení vstupů na dvě protilehlé místa. Fronta sice nebyla nijak hrozná, což by se při jediném vstupu rozhodně nestalo, ale hádám, že spousta neinformovaných jedinců musela organizátory po příchodu ke špatnému vstupu poměrně silně proklínat. Nicméně, po opravdu chvilkovém čekání byla do areálu vpuštěna i naše výprava. Stánek s merchem kousek za vstupem jsem jen tak proletěl očima a při pohledu na cenovky, kde tričko stálo nechutných 600 Kč, jsem si říkal, že na suvenýry radši kašlu.

Čekání na první kapelu jsem tedy vyplnil prohlídkou areálu a kontrolou nabídky všemožných stánků, které nabízely takovou tu klasiku, jež neurazí (až na nudle, ty byly vážně humus). Průměrný Radegast za 40 Kč sice nebyl žádná hitparáda, ale v danou chvíli stačil a hned po dopití prvního piva přišel problém, na který se organizátoři tak trochu vysrali. Kam s prázdným kelímkem? Okamžitě se tak začaly vytvářet improvizované skládky, protože hledat odpadkový koš na místě, kde by jich měl být dostatek, se nikomu moc nechce. Jasně, i kdyby jich bylo dost, tak nejpozději po Children of Bodom by přetékaly bordelem (nikoho, kdo by se staral o jejich výměnu, jsem nespatřil), ale aspoň pro ten pocit, že se pořadatel snaží…

No nic, pivo dalo pivo a kolem čtvrté hodiny odpolední si pódium zabrala první akvizice z vystupujících kapel, norská naděje Kvelertak. Pominu to, že si myslím, že této hudbě velká pódia a akce nesluší, ale na borce jsem se těšil, protože z alba mě jejich směsice hardcoru, punku a letmého závanu black metalu baví, ovšem stalo se to, co se od první kapely dá čekat. Nasazení veliké, ale zvuk to všechno slušně pohřbil. Instrumentální složení Kvelertak na tom nebylo špatně, protože i když se nástroje místy slévaly do jedné koule, tak kytarové vyhrávky a riffy byly slušně rozpoznatelné, ale zpěvák Erlend Hjelvik byl dost utopený za ostatními nástroji a nebýt toho, že mám obě alba Kvelertak naposlouchaná, tak jsem kolikrát ani netušil, jestli zrovna zpívá nebo ne. Dokonce i doprovodné vokály kytaristů zvukař vytáhl víc do popředí než hlavního zpěváka. Nechápu. Je to škoda, protože se hrály samé pecky. Úvodní “Åpenbaring” z alba “Meir” odzpíval Erlend s vypreparovanou sovou (nebo výrem?) naraženou na hlavě. Následovala zpěvná “Spring fra livet”, úderná “Ulvetid” z debutu a nechyběly ani hitovky “Mjød” a “Bruane brenn”, ale jak už jsem řekl, zvuk špatný a po půl hodině a asi sedmi písních bylo hotovo.

S následujícími Children of Bodom se situace zlepšila, i když to sice pořád nebylo ono, ale co má člověk čekat od akce pod širým nebem, jejíž hlavní hvězdy jsou teprve na řadě. Co k jejich vystoupení říct? Prostě klasika. Neříkám, že jsem se nudil, to jen aby bylo jasno. Mám je rád, takže mě Alexi Laiho a čtveřice spoluhráčů úplně chladným nenechávali, ale kdo je už viděl, tak neměl být čím překvapený. Alexi a Janne měli svá sóla skvěle sehraná, rytmika úplně v pohodě, Alexi s nohou na odposlechu a kytarou ve vertikální poloze drtil jeden riffy za druhým a prokládal je častými melodickými výjezdy, ale přesto to nebyla taková pecka, abych o ní musel psát domů. Zhruba čtyřicet minut, které byly finským melodikům vymezeny, mi nakonec přišly adekvátní, protože se obávám, že u delšího setu už by úroveň šla strmě dolů. Hrály se samozřejmě klasiky jako “Silent Night, Bodom Night”, “Hate Me!”, které koncert odstartovaly, našlapaná “Are You Dead Yet?” nebo závěrečná “Downfall”, která nemůže chybět. Mě potěšila hlavně pomalá “Angels Don’t Kill”“Hate Crew Deathrool” a nepatřičně nevyzněla ani dvojice písní z posledního alba “Halo of Blood”, z něhož byla vybrána titulka a “Scream for Silence”.

Teď bych rád podotkl, že přestože byly na onen den hlášeny celodenní přeháňky, tak doposud bylo počasí slunečné, a i když se občas objevil nějaký ten nepěkný mrak, tak zase hezky rychle zmizel. Ovšem s nadcházejími Alice in Chains se mračna začala stahovat s větší intenzitou a předzvěst pořádného slejváku, který měl dle všemožných předpovědí vypuknout kolem osmé hodiny večerní, se začala naplňovat, ale to už předbíhám, takže zpět k Alence v řetězech. Té se po návratovém albu “Black Gives Way to Blue” skvěle daří a potvrzuje to vynikající loňská deska “The Devil Put Dinosaurs Here”. Musím vyzdvihnout prvotřídní zvuk, který Alice in Chains to odpoledne dostali, protože všechny nástroje byly luxusně čitelné. Jistá rytmická sekce ve složení Sean Kinney a Mike Inez sice individuálně nijak nevyčnívala (najdou se i výjimky jako “Would?” a “Stone”) a odváděla takovou tu špinavou práci, ale pochvala jim patří i tak. Jerry Cantrell našel ve Williamu DuVallovi adekvátní náhradu za Layna Staleyho a jejich vzájemné vokální proplétačky neměly chybu.

Věřím, že jejich set musel být pro spoustu neznalých fanoušků těžce nezáživný, protože Alice in Chains přeci jen těží z melancholických melodií, zatěžkaných temp a vydržet to celou hodinu asi není úplně pro každého, ale mně se výkon Cantrellovy čtveřice zatraceně líbil. Setlist byl pojat jako klasické best-of, kde se tahaly skladby starší i nové, takže došlo na legendární songy z 90. let jako “Man in the Box”, “Would?”, tesknou “Nutshell”, gradující “Rooster”, ale i na písně, v nichž už studiově pěje DuVall (jeho sebejistý výkon mě hodně bavil); jmenovitě “Check My Brain”, “Last of My Kind”, “Hollow” a “Stone”. Výsledný dojem nemohlo pokazit ani těch pár kapek deště, které areál výstaviště pokropily a zhruba v sedm hodin, kdy Alice in Chains své hodinové vystoupení ukončili, začaly přípravy na vystoupení hvězd největších.

Během hodinového čekání se na bočních obrazovkách promítala videa, v nichž Metallica nabádala fanoušky k sms hlasování o songu, který ten večer zahrají nad rámec toho, co fanoušci definitivně vybrali už dříve (na výběr byla “The Day That Never Comes”, “St. Anger” a “The Unforgiven II”). Hlasování vlastně probíhalo celé odpoledne, protože stejné výzvy se fanouškům dostávalo mezi všemi přestávkami jednotlivých vystoupení a už po chvíli bylo jasné, že si to mezi sebou rozdají první dvě jmenované, protože “The Unforgiven II” začala ztrácet. Nebylo mi úplně jasné, proč hlasovat přímo na místě o jedné písni, když celý setlist vlastně sestavovali fanoušci prostřenictvím internetového hlasování, na což měli bezmála půl roku času a výsledek byl… ehm, nepřekvapivý. Pro mě, jakožto pro člověka, který Metallicu nikdy neviděl, byly vybrané písně naprosto v pořádku (chyběly mi snad jen “Blackened” a “Ride the Lightning”), ale přeci jen, v drtivé většině se jedná o písně, které by kapela zahrála, i kdyby seznam sestavovala sama. Ale co, šance na výběr byla, tak žádné remcání.

S blížícím se koncertem déšť sílil a za zvuků intra “Ecstasy of Gold” už jsem byl řádně mokrý, což však nemohlo zkazit euforii, která areálem propukla úvodním trojblokem písní “Battery”, “Master of Puppets” a “Welcome Home (Sanitarium)”. V posledně jmenované už se nejednalo o déšť, ale doslova o vodní apokalypsu, takže kdo neměl pláštěnku (a beztak i řada těch, co ji měla), byl promočený úplně durch včetně spodního prádla. Hetfield, Hammett, TrujilloUlrich vypadali, že si vystoupení náramně užívají i přes silný déšť, který je kropil. James Hetfield situaci glosoval, že se jedná pouze o vodu a že Metallica nikdy nehrála v bazénu, a měl svým způsobem pravdu, protože i když se v některých písních déšť uklidnil, přišlo to v danou chvíli vhod jako mrtvému zimník. Nicméně, koncert pokračoval dál jednou peckou za druhou a je jedno, jestli se tahalo z 80. let, nebo “Černého alba” a “Reload” prostřednictvím “Fuel” (na “Load” či “Death Magnetic” se nedostalo vůbec).

Setlist Metallica:
01. Battery
02. Master of Puppets
03. Welcome Home (Sanitarium)
04. Fuel
05. The Unforgiven
06. Lords of Summer
07. …and Justice for All
08. Sad But True
09. Fade to Black
10. Orion
11. One
12. For Whom the Bell Tolls
13. Creeping Death
14. Nothing Else Matters
15. Enter Sandman
16. Whiskey in the Jar
17. St. Anger
18. Seek & Destroy

Pokud Alice in Chains měli zvuk parádní, tak Metallica šla ještě dál a dovolím si tvrdit, že lepší už to snad ani být nemohlo. Za kapelou se po celou dobu promítaly záběry z nějakých osmi až desíti kamer, prokládané různými animacemi nebo záběry z videoklipů dané skladby (“The Unforgiven”, “Enter Sandman”). Někdy v půlce koncertu to vlnou nevlídnosti počasí odnesla obrazovka po pravé straně od pódia, ale jelo se vesele dál. Nejpůsobivější podívanou skýtala “One”, kde se pomalu pochodující vojáci v agresivnější druhé polovině písně změnili v kostry a spolu s efektní laserovou show bylo o nejlepším válu večera rozhodnuto. V těsném závěsu za ní pak byly “For Whom the Bell Tolls” a “Creeping Death“, které jsou zlatým fondem thrash metalu a naživo fungují skvěle.

Hodně mile mě překvapila hlasová forma Jamese Hetfielda, který všechno zvládal s bravurou a sám za sebe mu nemám co vytknout. Jeho hlas je silný, sebejistý a volat po časech z období přelomu 80. a 90. let je zbytečné, protože mu to pořád zpívá. Robert Trujillo je jistota, jehož pódiová prezentace vypadala, že si deště jako jeden z mála snad i užívá. Kirk Hammett některá sóla už nedává s takovou jistotou a pro živé účely si je upravuje (myšleno zjednodušuje), ale výsledek to nijak nekazí. Krizitovat Larse Ulricha nehodlám, protože mně v žádném případě nepřišel tak tragický, jak se říká, a jeho hra mi nebyla vůbec na obtíž. Možná ze mě mluví nadšení ze splněného snu, který jsem ten večer prožíval, ale Metallica mě prostě uchvátila.

Snad jediným momentem, kdy vystoupení ztrácelo na tlaku a energii, bylo v průběhu novinkové “Lords of Summer”, která je pro živé vystoupení příliš rozvláčná, takže v druhé polovině, kde už se zbytečně sóluje, nenadchne. Naštěstí “…and Justice for All” rychle sjednala nápravu a ukázala, jak se dělají(ly) rozmáchlé písně. V závěru přišla nezbytná “Nothing Else Matters”, kterou bych klidně oželel, další laser show s peckoidní “Enter Sandman” a rozhopsaná předělávka “Whiskey in the Jar”. Pak přišlo vyhlášení sms hlasování, v němž nakonec těsně o pár desítek hlasů zvítězila “St. Anger” ze stejnojmenného alba a nakopla už tak rozpálené publikum. James Hetfield s ní sice hlasově trošku bojoval, ale po dvou hodinách nečekám zázraky. Závěrečná obligátní “Seek & Destroy” pak byla tučnou tečkou za skvělým, přes dvě hodiny dlouhým vystoupením legendy, která ukázala, že ještě stále má na živo co říct a je schopná přenést do početného publika (hovoří se až o 25 000 lidí) tolik energie, že by jí to o generaci mladší kapely mohly jen závidět. Já odjížděl spokojený a soudě dle spokojených tváří v průběhu celého koncertu okolních posluchačů jsem určitě nebyl sám.


Cesta do hlubin redaktorovy duše #8 (Thy Mirra)

Již delší dobu tu na vás sypeme relativně množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. V osmém díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od Thy Mirry…

Thy Mirra

Thy Mirra:

Rammstein - Mutter
Země: Německo
Žánr: NDH / industrial metal
Datum vydání: 2.4.2001
Label: Motor Music

Rammstein – Mutter

Občas se ptám sám sebe, jak bych vypadal, kdyby mým uším maminka s tatínkem od malička neservírovali nejrůznější punky, rocky a metaly. Asi bych neměl červené vlasy, kérky, oblékal bych se jako civilizovaný občan a nemoshoval bych na ulici, když mi ve sluchátkách zahraje breakdown. Toto “hudební vzdělání” je jednou z věcí, za kterou svým rodičům vděčím v životě nejvíc. I když jsme měli doma gramec, věž, kabelovku a v ní běželo MTV, tak jsme tyhle věci nejvíc jeli v kazeťáku v autě. Ať už to byla Metallica, Judas Priest, AC/DC, Nirvana nebo Kabát a Dan Landa. Vždycky mě pobaví, když mě nějaká přehnaně drsná hardcorová star osočí, že poslouchám vidlácké Kabáty a vidláckého Landu, přitom v době, kdy on poslouchal Dádu Patrasovou, tak já jsem s rodiči trávil prázdniny pod stanem za poslechu “Děvky ty to znaj”. Každopádně zásadní moment pro mě nastal, když si tatík kdesi na kazetě nebo na čem opatřil “Mutter” od Rammstein.

Táta si vždycky jel trochu v tom industriálním metalu, sem tam Ministry nebo Die Krupps, Static-X a Marilyn Manson u nás frčí doteď, takže žádný div, že se dostal k Rammstein. Když to začal točit v kazeťáku v autě, byl jsem u vytržení, neboť jsem do té doby znal jen kapely, co zpívaly anglicky a česky. Zároveň jsem asi do té doby neslyšel nic, co by mělo takovou zlou a drsnou energii. Když jsem brzy po tom viděl v telce záznam z jejich “Live aus Berlin“, kde mají Rammstein obličeje natřené nastříbrno, a pak klip ke skladbě “Sonne” s kapelou převlečenou za trpasličí horníky a zfetovanou Sněhurkou, moje fascinace byla značná.

Bylo mi devět a dosud byl můj poslech dost v taťkově režii, ovšem když v roce 2004 vyšla deska “Reise, Reise” a já viděl klip k songu “Amerika”, propukla u mě masivní Rammstein-mánie, která vlastně trvá dodnes. Trávil jsem hodiny na netu a shromažďoval po jedné mp3ky, klipy, bootlegy, obrázky, obaly desek, texty… do desky “Mutter” jsem se vážně zamiloval, protože jsem ji už tenkrát znal celou nazpaměť. Ke každé písni na “Mutter” mam zvláštní vztah, song “Mutter” byl jediný od Rammstein, který se dál zahrát na akustickou kytaru a mohl jsem na něj balit holky, u “Feuer frei!” jsem pociťoval v jakousi národní hrdost, protože klip byl natočen v Praze, kus textu “Ich Will” jsem si ve dvaadvaceti nechal vytetovat na předloktí a pokaždé, když uslyším slova “Nun liebe Kinder gebt fein acht, ich bin die Stimme aus dem Kissen…”, tak si uvědomím, že to neni jenom intro k skvělému albu, ale i k mé části života, kde hudba hraje nejzásadnější roli.


Metallica - St. Anger
Země: USA
Žánr: heavy / thrash metal
Datum vydání: 5.6.2003
Label: Elektra Records

Metallica – St. Anger

Když mi bylo jedenáct, objevila se zčistajasna v našem VW Passatu z roku 1986 právě vydaná deska “St. Anger”. Zrovna tahle fošna je asi u fans Metallicy nejméně oblíbená. Většina kapele vytýká, že natočili desku s nu-metalovým nádechem, místo toho, aby natočili druhé “…and Justice for all”, že už to jako není ta stará dobrá Metallica, kterou mají spojenou s opojným obdobím vlastní puberty a prvních sexuálních zážitků. Druhá část fans si stěžuje, že na albu nejsou sóla a bicí znějí jako popelnice. Mně bylo jedenáct a měl jsem totálně na salámu, co kdy Metallica natočila nebo nenatočila, prostě jsem tu desku neskutečně žral. Bylo mi putna, jestli Lars buší do nejvyšší řady od Tama nebo do plastových kbelíků od Primalexu, prostě to byl náser a o to šlo.

V té době jsem se taky dostal k dokumentu “Some Kind of Monster”, který popisuje okolnosti okolo nahrávání “St. Anger”, a i když jsem neuměl anglicky, pochopil jsem, o čem to je: nasraná kapela nemá daleko do rozpadu a svojí frustraci vloží do nasrané desky. Už první tóny otvíráku “Frantic” naznačily, kam se bude vyvíjet moje hudební cesta. Vzteklý James Hetfield mi skrz “St. Anger” otevřel cestu k thrash metalu, k hardcoru, nu-metalu a všemu, co k tomu patří. Přes starší desky Metallicy jsem se sice dostal k Slayer, Anthrax, Kreator a dalšímu množství 80’s thrash metalu, jehož všechny představitele už dneska asi ani nedám dohromady, ale “St. Anger” mě vrhnul vstříc věcem jako Soulfly a Sepultura, které byly moje modly několik let, pak Machine Head, Slipknot, Fear Factory, Limp Bizkit

Dlouho jsem měl nad postelí release poster k této fošně s tou neméně nasranou pěstí na obalu a ve chvíli, kdy jsem dostal svojí první elektrickou kytaru, jsem nezadrnkal obligátní “Smoke on the Water” jako každý mladý rocker, když to dostane poprvé do ruky, ale rovnou jsem vyšvihnul hlavní riff ze “Some Kind of Monster”. Ještě dneska, na týden přesně jedenáct let od vydání, mám při poslechu toho masivního zařezávání chuť rozhodit kladiva, zuřivě moshovat a ničit věci okolo sebe. Naserte si všichni pravověrný fotrovatý fanoušci, “St. Anger” je nelítostná brutalita!


Green Day - American Idiot
Země: USA
Žánr: punk rock
Datum vydání: 20.9.2004
Label: Reprise Records

Green Day – American Idiot

Občas se mě lidi ptají, jestli jsem jako teda metalista nebo pankáč nebo emák nebo co teda vlastně, zvlášť v případě, kdy mám k barevným vlasům na sobě růžové podkolenky a mikinu Burzum nebo handmade tílko Strapping Young Lad, a já jim nejsem schopen uspokojivě odpovědět, protože můj vztah k punku je přinejmenším stejně hluboký jako k hořícím kostelům a koťatům s kresbou srsti ve tvaru převráceného kříže. Z tatínkova fondu kazet jsem znal Tři sestry a E!E a již ve čtyřech letech mi bylo vysvětleno, co je to punk, že to obnáší nosit jakási indiánská číra, že to dřív bylo jako ostře zakázaný a dneska to taky neni uplně v ouklendu bejt takovej pankáč, což se mi už tenkrát celkem líbilo.

Když jsem v jedenácti přišel na osmiletý gympl, obdržel jsem od jedné spolužačky vypálenou kopii “American Idiot” od Green Day, která byla zrovna nová a divoce frčela v hitparádách (Eso, Medúza,… znáte to, ne?) a hlavně dost frčela i u nás ve třídě. “American Idiot” byla první koncepční deska, se kterou jsem se setkal, a dost mě ten nápad nadchnul. Protože měla “American Idiot” jakožto koncept i výraznou vizuální a grafickou image, tak jsem nelenil a od spolužáka jsem si vypůjčil originál, okopíroval si booklet a naučil se texty komplet nazpaměť. Od dalšího spolužáka jsem si pak půjčil DVD “Bullet in a Bible”, což byl záznam z turné k “American Idiot” a pak jsem na to koukal pořád dokola. Eeehm… ještě jsem mu to nevrátil.

Hrozně mě baví eposy “Jesus of Suburbia” a “Homecoming”, které se každý skládají vlastně z pěti na sebe navazujících písní, což jsem od té doby snad u žádné kapely neviděl. Nejradši jsem ale vždycky měl nářez “St. Jimmy”, který jsem rád drhnul na svojí první akustickou kytaru s dojmem, že to zní stejně awesome jako originál. Samosebou na kytaře bylo několik DIY samolepek s motivem “American Idiot”, že jo…

Velice legrační bylo, když jsem půl roku po vydání “American Idiot” viděl na Óčku klip k songu “Basket Case” a nadmíru jsem se podivil, že Green Day už stačili vydat další album. Zkusil jsem o nich najít něco na internetu a zjistil jsem ke svému překvapení, že “Basket Case” je z desky “Dookie”, která vyšla v roce 1994, a že “American Idiot” není jejich první, nýbrž sedmá řadovka. Když jsem nastudoval diskografii Green Day, následovaly pop-emo-gay-punk kapely Fall Out Boy, My Chemical Romance, Blink 182, Good Charlotte, The Offspring… to už rozvádět dál nebudu. Prostě pankáč jsem a hotovo.


Celldweller - Wish Upon a Blackstar
Země: USA
Žánr: electronic metal
Datum vydání: 12.6.2012
Label: FiXT Music

Celldweller – Wish Upon a Blackstar

Dost bylo povídání o mém tátovi, Celldweller mi poprvé pustil bubeník z mojí kapely v roce 2012 a najednou jsem objevil další možnost v hudbě, a sice kytary s elektronikou, která nehraje druhé housle. Původně jsem zvažoval, že na tuto pozici vložím podobně vyváženou desku “A Flash Flood of Colour” od britských Enter Shikari, kterou jsem si hodně oblíbil, ale přeci jenom k ní nemám takový vztah jako k Celldweller. Taky jsem přemýšlel o Laibach a jejich koncepční sbírce “Volk”, kde se sice nachází nepřekonatelné skladby jako “Italia” nebo “Slovania“, ale je tam i pár věcí, které mě tolik neba. Odsunul jsem i Combichrist (H. promine) a sáhl jsem po tom nejzábavnějším z mojí pomyslné elektro sekce.

První tři desky v této studii jsem si oblíbil v době, kdy mi ještě nebylo ani patnáct, ale teď už jsem mnohem dospělejší, tak si snažím vybírat i dospělejší alba, což je bezesporu případ “Wish Upon a Blackstar”. I když se mi Celldweller na první poslech děsně líbil, naprosto jsem se nemohl skrz jeho druhou řadovku prokousat. Ono to vlastně možná ani nejde, i když je deska taky tématicky konceptuálně propojená, tak je první polovina alba taková skoro diskoška, refrény a veselé hymny jako “The Lucky One” a “Louder Than Words”. Následuje brutální petarda “Unshakeable”, asi nejlepší věc z desky, a pak přichází postupně předěl v podobě naléhavé “Eon” a zbytek alba se nese v mnohem vážnějším duchu a pochmurnější náladě.

Dlouhou dobu jsem poslouchal jenom prvních sedm stop a pak jsem to vypnul, protože mě to přestalo bavit. Jednou jsem jel ze školy, na dobrou náladu jsem si pustil “Wish Upon a Blackstar” a řekl jsem si, že ji doposlechnu celou. Výsledkem bylo, že po sérii “So Long Sentiment”, “Gift for You” a “The Seven Sisters” se moje dobrá nálada změnila v takřka sebevražednou depku, na což jsem po první zpívánkové půlce alba nebyl připraven. Vlastně je to teprve tak cca dva měsíce, co se mi podařilo prokousat se až do konce desky a oblíbit si i epický zavírák “Against the Tide”, což podle mě dává “Wish Upon a Blackstar” onu jedinečnost, že mi to trvalo rok a pů, dostat se až na konec.

Je to úžasná deska a o tom, jak mě hudebně inspiruje svojí geniální hudební propracovaností, by se dal napsat jednou tak dlouhý článek. Klayton (člověk, který sám stojí za projektem Celldweller) je prostě třída a netrpělivě očekávám, až konečně přijde s dalším řadovým albem.


Breakdown of Sanity - Mirrors
Země: Švýcarsko
Žánr: metalcore
Datum vydání: 4.4.2011
Label: selfrelease

Breakdown of Sanity – Mirrors

I když mě lidi označují různě, pankáč, metalista, emák, nevím co… tak paradoxně nějvětší příslušnost cítím k hardcorové scéně, kde člověk přeci jenom narazí na fajn lidi častěji než v armádě übertemných metlošů nebo věčně zkárovaných smrdutých pankáčů. Jo, teď mluvím jako klasický arogantní corař, každopádně určitě díky tomu, že jsem hrál ve dvou metalcorových kapelách, jsem si vybudoval hluboký vztah i k tomuto žánru a cítím povinnost zde zmínit i nějakou zásadní desku těchto stylů.

Moje první letmé setkání s metalcorem se odehrálo s kapelou Bullet for My Valentine, kteří jsou ale přeci jenom pořád tak trochu k Metallice než k metalcoru (tím myslím desku “Scream Aim Fire”, ne to, co tvoří dneska!). Původně jsem tedy chtěl uvést fošnu “Deep Blue” od Parkway Drive, potom jsem uvažoval o Heaven Shall Burn, ale pořád to není ještě ten nejtvrdší metalcore, co se mi dostal zatím pod ruku. Cca rok zpátky jsem objevil Švýcary Breakdown of Sanity a teprve jsem si zjistil, zač je toho “breakdown”.

Oficiálními, internety zvolenými králi breakdownů jsou sice moji oblíbenci Emmure, ovšem i když obě kapely vaří ze stejného materiálu, jsou Breakdown of Sanity o hodně kreativnější, minimálně co se první desky týče. Proč vlastně “Mirrors” tolik žeru? Kostra jejich songů je mix klasických metalcorových postupů, vydatně nařezaných breakdowny, ale tam, kde 95 % corových kapel dojde dech a nápady, tak Breakdown of Sanity směle pokračují dál.

Kdo se aspoň trochu orientuje v žánru, musí se mnou souhlasit, jak některé deathcorové kapely dokážou být repetitivní (konkrétně třeba Suicide Silence, Carnifex nebo Thy Art Is Murder fakt nedávam) takže jakkoli to může znít primitivně, neskutečně mě baví, že na desce “Mirrors” jsou v každém songu momenty, na které se člověk těší, ať už je to uměle nasekaná kytara nebo vokál, dětský hlas, který jen tak promluví do breakdownu, Obamův výkřik “Yes we can!”, prohazování kytar v levém a pravém kanálu nebo vypípávání slova “fuck” synťákem. Všechno jsou to drobnosti, které ale dokážou album rozčlenit a dodat mu nějakou rozmanitost.

V nekonečném množství metalcorových kopírek a vykrádaček působí “Mirrors” alespoň na mě dost nápaditě a díky přítomnosti synťáků, klavíru, houslí a dalšího koření navrch bych neváhal označit “Mirrors” za nejlepší žánrovou desku, co jsem kdy slyšel. Teď jsem si uvědomil, že u každé desky zmiňuju nějaké songy a tady jsem to trochu vynechal, takže jednoduše: “Lights Out”. Víc říkat není třeba.


Cesta do hlubin redaktorovy duše #3 (Kaša)

Již delší dobu tu na vás sypeme relativně množství recenzí a dalších článků, ačkoliv pro většinu z vás jsme asi jenom nicneříkající přezdívky… vznikl tedy nápad říct čtenářům něco o nás, dát redaktorům nějaký prostor, aby řekli něco o sobě. Samozřejmě vás nebudeme otravovat intimnostmi – půjde o něco, co se týká hudby.

Každý redaktor dal dohromady pět alb, která jej podle jeho názoru nejvíce ovlivnila v jeho hudebním vývoji, a napsal o nich menší povídání. Nemusí jít nutně o desky, jež bychom dodnes bezmezně milovali, ale svého času nás někam posunuly, změnily nám názor na hudbu, měly na nás nějaký vliv a (jakkoliv to může znít nadneseně) měly podíl na tom, co posloucháme dnes a o čem dnes píšeme. Ve třetím díle tohoto seriálu se podíváme na příspěvek od Kaši…

Kaša

Kaša.:

Def Leppard - Vault: Def Leppard Greatest Hits (1980-1995)
Země: Velká Británie
Žánr: hard rock
Datum vydání: 1995
Label: Mercury Records

Def Leppard – Vault: Def Leppard Greatest Hits (1980-1995)

Ostatně jako každý, i já jsem získával své první hudebně-posluchačské zkušenosti pod vlivem toho, co se doma povalovalo rodičům, přičemž mně se okamžitě vybaví CD a MC umělců jako Smokie, Slade, Bryan Adams, AC/DC anebo právě Def Leppard, kteří se mi už v raném věku líbili, ačkoli jsem tehdy o kapele nesmýšlel v žádných širích rovinách, ale výběrovka “Vault: Def Leppard Greatest Hits (1980-1995)” pro mne byla kazetou plnou líbivých písní s hezkými refrény. Tolik málo mi stačilo ke spokojenosti, abych dokázal vyměnit tehdy populární Šmouly, Kelly Family a kdovíco ještě (ale jo, proč to nepřiznat, v deseti letech mě to prostě bavilo) za anglické hard rockery.

Přestože jsem nikdy ke skalním fanouškům Def Leppard nepatřil a neřadím se k nim ani nyní, tak jejich zásadní zářezy jako “Pyromania”, “Adrenalize” a hlavně “Hysteria” jsou ze zlatého fondu stadionového rocku 80. let, a protože krom posledně jmenovaného mě ani jedno z jejich alb nebaví úplně v celé své délce, tak je pro mne i dnes “Vault” logickou volbou, když se při jeho sestavování čerpalo nejvíce z hitů konkrétně z těchto alb. A nesahám k němu jen z nějaké nostalgie, protože ty skladby mi mají co říct i nyní. Legendární hymny jako “Pour Some Sugar on Me”, “Let’s Get Rocked”, “Animal” nebo “Hysteria” se mi snad nikdy neoposlouchají a jmenovitě “Hysteria” by se v mém soukromém žebříčku nejoblíbenějších rockových písní vůbec zařadila zatraceně vysoko.

Dodnes se mi líbí ten stadionový zvuk načichlý popovými melodiemi, který z nahrávek Def Leppard srší, a třeba “Hysteria” je v tomto ohledu doslova revoluční počin, ačkoli velkou roli v tom hrála nehoda bubeníka Ricka Allena, jenž přišel při autonehodě o ruku a jeho bicí souprava je z půlky elektronická a do tehdejšího načančaného zvuku složeného z mnoha vrstev a melodií zapadla jako ulitá a pánové tak vytvořili něco opravdu jedinečného.

“Vault” však v té době nebyla jediná rocková deska, které jsem tak trochu propadl, protože zhruba ve stejné době se v mém zorném poli objevili ještě The Offspring a na nějaký ten rok se stali mou nejoblíbenější kapelou, s jejíž hudbou jsem vstával, usínal a dost dobře by zde místo Def Leppard mohlo být “Ixnay on the Hombre” těchto punk rockerů, ovšem Def Leppard byli prostě a jednoduše první. I když bych se k rockové hudbě dostal zcela určitě i bez jejich pomoci, tak pro mě mají zvlášní kouzlo, díky kterému jsou to zrovna oni, které považuji ve svém hudebním vzdělání za přelomové.


Metallica - S&M
Země: USA
Žánr: thrash / symphonic metal
Datum vydání: 1999
Label: Elektra Records

Metallica – S&M

I v tomto případě jsem nucen vybrat neřadový počin, protože i když jsem už povědomí o tvorbě nejslavnější metalové kapely všech dob nějakou dobu měl a třeba “Černé album” na základní škole kolovalo skoro jako nedostatkové zboží, tak to bylo album “S&M”, které mě doslova uchvátilo a které svým způsobem určilo dvě věci. Zaprvé, že mou nejoblíběnější kapelou bude na hodně let dopředu Metallica a že thrash metal se stane mou nejoblíbenější metalovou odnoží vůbec.

Vím, že “S&M” zrovna thrash metalovou agresí neoplývá a spojení Metallicy a symfonického orchestru pod vedením Michaela Kamena budí dodnes rozpory, tak pro mne je album klíčové v tom, že to, co mi do té doby přišlo jako nestravitelný bordel (“Master of Puppets”), se na “S&M” proměnilo v dokonalé živé verze, které díky skvělému orchestru ztratily pro mě tehdejší neprostupnost a pomohly mi proniknout i do takových písní jako “The Call of Ktulu”, “Master of Puppest” nebo “Battery”. Dnes už bych sice trošku poupravil výběr songů a třeba nezařazení “Fade to Black” a “Orion” Metallice neodpustím, ale ve své době jsem neměl jedinou výtku a album jsem točil doslova bez ustání.

Některé z písní se mi dokonce v provedení s orchestrem líbí víc než originál, přičemž nejvíc je tomu tak u dvojice “Devil’s Dance”“Reload” a “Outlaw Torn”“Load”. I když jsem si totéž myslel i o legendárních skladbách jako “The Thing That Should Not Be” nebo “One”, tak postupem času, kdy jsem si doslova ujížděl na thrash metalových klenotech (a teď nemluvím jen o Metallice), jsem svůj názor musel poupravit, protože jsem zjistil, že originál je v tomto případě jen jeden. Protože mám rád období prvních čtyř alb stejně jako 90. léta, kdy Metallica koketovala s hard rockem, tak si velmi rád sáhnu po kterékoli části z její diskografie a nejinak je tomu i se “S&M”, jež občas vytáhnu z poličky a bavím se skoro stejně tak dobře jako před lety.

Jak už jsem řekl, thrash metal se díky tomuhle albu stal mou jedničkou, protože nebýt “S&M”, asi těžko bych se dostal takhle brzo (a kdo ví, jestli vůbec) k prvním albům Metallicy, od nichž už samozřejmě nebylo daleko k Anthrax a Megadeth, ačkoli v obou případech se tak dělo přes jejich pozdější alba z let devadesátých, heavy metalovým Iron Maiden a jejich “Brave New World” a v neposlední řadě k…


Sepultura - Chaos A.D.
Země: Brazílie
Žánr: groove metal
Datum vydání: 1993
Label: Roadrunner Records

Sepultura – Chaos A.D.

Sepultuře. “Chaos A.D.” bylo snad prvním vyloženě extrémním metalovým albem, které jsem slyšel. I když s tím extrémem to není tak žhavé, tak přeci jen oproti doposud jmenovaným kapelám to pro mě bylo jako hudba z jiného světa a zároveň zjištěním, že thrash metal Metallicy a Anthrax je jen začátek a že existuje i něco daleko tvrdšího.

“Chaos A.D.” pro mne má z celé diskografie této party speciální pozici. Není možná tím nejlepším, zcela určitě ani tím nejexperimentálnějším albem, ale právě díky tomu, jak kombinuje první thrash / death metalovou éru završenou klenoty “Arise” a “Beneath the Remains” spolu s následujícím etnickým monolitem “Roots”, jej mám nejradši a měl jsem díky němu usnadněnou pozici co se týče objevování tajů alb předešlých, protože si myslím, že přes “Roots”, jež už bylo na poměry kapely ovlivněno nu-metalovým hnutím, by to šlo mnohem hůř. “Chaos A.D.” mě prostě uchvátilo a odstartovalo mou mánii hlavní postavou kapely, Maxem Cavalerou, kterého jsem doslova žral a s ním i všechno, na co sáhl, takže od Soulfy, přes různé hostovačky až po Nailbomb.

Při pohledu na tracklist se nemůžu zbavit dojmu, že co skladba, to trefa do černého. Od úvodního dvojbloku nesmrtelných klasik – protestsongu “Refure/Resist” a “Territory” – přes politickou “Biotech Is Godzilla” až po skvělou předělávku “The Hunt” od New Model Army, se tahá jedna pecka za druhou. V současné době už mě víc baví skladby jako “Kaiowas”, “The Hunt” nebo “Amen”, i když svůj podíl na tom určitě bude mít fakt, že když jsem kdysi upřednostňoval profláklejší písně jako zmíněné “Refuse/Resist” a “Territory”, tak jsem byl schopný poslouchat jenom tyhle dvě i hodinu v kuse. Dnes si daleko víc vážím instrumentálky “Kaiowas”, která předznamenala směřování na “Roots”. I zmíněnou “The Hunt” nebo “We Who Are Not as Others” jsem dokázal ocenit až později, protože to nebyly takové vypalovačky jako třeba “Manifest” a coby strašně “tvrdý” metalista jsem je prostě neuznával.

“Chaos A.D.” mi nakonec otevřelo brány jiných metalových odnoží, ale i rozšířilo ty stávající. Objevil jsem Machine Head, Slayer, Fear Factory a později At the Gates a In Flames, díky kterým dodnes miluji severský death metal, ale to už by byl zase úplně jiný příběh.


Opeth - Ghost Reveries
Země: Švédsko
Žánr: progressive death metal
Datum vydání: 2005
Label: Roadrunner Records

Opeth – Ghost Reveries

Miluju progresivní metal. Dalo by se říct, že v jakékoli podobě. Od těch melodických progů až po technický death metal mám tenhle styl vážně rád a může za to jedna jediná deska. “Ghost Reveries” od švédských Opeth. Už si ani nevzpomínám proč a jak jsem se k ní dostal, ale to, co jsem slyšel, mě ohromilo.

Kombinace drsných death metalových a akustických nálad je něco, co mě dostává do kolen i dnes, a dovolím si tvrdit, že zrovna Opeth toto dělají (respektive dělali, když se podívám na to, co hrají na “Heritage”) ze všech nejlíp. “Ghost Reveries” opět není tou nejlepší nahrávkou v jejich diskografii a s dvojicí “Blackwater Park” nebo “Still Life” se úplně rovnat nemůže, ovšem jako takové vyústění “Deliverance” a “Damnation” je to celkem logický krok, jenž se nesetkával s úplným pochopením, ale pro mě, jakožto pro fanouška zbrusu nového a starší tvorbou nepolíbeného, mělo to album strašně magickou atmosféru, díky níž se k němu stále s oblibou vracím.

Kdysi před těmi osmi, devíti lety mi přišly poněkud zbytečné skladby “Atonement”, “Hours of Wealth” a “Isolation Years”, protože to jsou čistě akustické kompozice bez stop death metalového hřmění, a připadaly mi tak jako zbytečné mezihry mezi těmi “opravdovými” skladbami, ale díky tomu, že jsem později propadl progresivnímu rocku, jsem i na ně změnil názor a začal je brát jako nedílnou součást velmi vyrovnaného a hlavně velmi kvalitního alba. “Ghost of Perdition” a “The Baying of the Hounds” jsou na úvod (obzvláště pro začínajícího posluchače) neskutečně tvrdý oříšek a ani uhrančivý Åkerfeldtův vokál tu počáteční námahu, kterou si album vyžaduje, neulehčí. Nenapadá mě snad jediná slabá chvíle, ale těch opravdu geniálních bych z rukávu vysypal hned několik. Těmi úplně nejsilnějšími momenty jsou už léta melancholická pasáž v sedmé minutě “Reverie/Harlequin Forest” nebo orientální úvod “Beneath the Mire”.

A takhle bych mohl pokračovat ještě dlouho, ale o to tady nejde. Hlavní je, že díky “Ghost Reveries” jsem ochutnal to, co je pro mne skoro denním chlebem, protože i když trošku vzdáleně, tak jen díky tomuto albu jsem propadl Tool, Devinu Townsendovi nebo třeba A Forest of Stars a Agalloch, protože nebýt toho, že si mne kdysi podmanila košatá stavba desetiminutových kompozic, jak je z rukávu sypali právě Opeth, tak kdo ví, kde bych dnes hudebně byl.


David Gilmour - On an Island
Země: Velká Británie
Žánr: progressive rock
Datum vydání: 2006
Label: EMI Records

David Gilmour – On an Island

Sám sobě se divím (i když, zaplaťpánbůh za to), co mě to před zhruba sedmi lety popadlo, že jsem si nechal vnutit k poslechu na doporučení zatím poslední sólovou desku Davida Gilmoura, “On an Island”. Mé veškeré znalosti o progresivním rocku tehdy končily u songů “Another Brick in the Wall” a “Wish You Were Here” od Pink Floyd, což je, pravda, dost málo, ale do té doby mě prostě nic jiného než metal nezajímalo, takže jsem neměl ani nutkání objevovat něco dalšího.

To se však s poslechem “On an Island” změnilo. Krásná a podmanivá atmosféra kytarového umění mistra Gilmoura spolu s jeho uklidňujícím vokálem je spletenec, který jsem si od té doby postupně zamiloval a jen díky tomu, jak skvělým materiálem se na “On an Island” zaskvěl, jsem postupně začal pronikat do diskografie Pink Floyd, kteří jsou od té doby mojí nejoblíbenější kapelou vůbec a vlastně do celého hnutí progresivního roku, přičemž stejně jako každý jeho fanoušek mám v sobě velkou posedlost díly ze 70. let. Legendární opusy Rush, Genesis, King Crimson či Camel jsou alba, na která nedám dopustit a která poslouchám dost často s až železnou pravidelností.

Ačkoli “On an Island” plyne především v pomalém tempu, tak není v žádném případě nudné nebo utahané, protože skladby jsou plné energie (“Take a Breath”) a skvělých muzikantských výkonů, jimž logicky vládne hlavně Gilmourova kytara. Floydovská “On an Island” je prvním z vrcholů a spolu s “The Blue”, “Where We Start” a “This Heaven” bych si ji klidně dokázal představit na některém z pozdějích alb Pink Floyd, což není úplně špatná vizitka. Ani takhle s odstupem času neztratilo “On an Island” nic ze své kouzelné nálady a vždy, když si jej pustím do sluchátek, tak si vážně připadám jako někde na odlehlém místě a nechávám se unášet na vlnách kompoziční zralosti, která je v tomto případě nezpochybnitelná.

Hodnotit album v kontextu Gilmourovy sólové tvorby, tak bych právě “On an Island” postavil na stupínek nejvyšší, ačkoli je možné, že to je právě tím, že jej mám nastudované ze všech tří počinů suverénně nejvíc a byla to první deska, kterou jsem od něj slyšel. Tak či onak, je to skvělé album, které ve mně probudilo prog rockového ducha, díky němuž dnes obdivuji i mladší party jako Karnivool, The Mars Volta a především Stevena Wilsona včetně Porcupine Tree.


Metallica, Machine Head, Gojira

Metallica, Machine Head, Gojira

Datum: 7.5.2012
Místo: Praha, Synot Tip Arena
Účinkující: Metallica, Machine Head, Gojira

Už snad ani nespočítám, kolikrát jsem se tu vyznával z nevalného vztahu k thrash metalu, ovšem alespoň v několika případech jsem k tomu dodal, že právě Metallica tvoří tu pověstnou výjimku, která potvrzuje pravidlo. To je ale docela slabý důvod k vypláznutí nemalé sumičky za vstup na koncert, takže bylo třeba k němu přidat trochu pustého kalkulu. Tak se i stalo a z pohodlí domova mě do vršovického Edenu vyhnala především alibistická touha vidět Metallicu, dokud jsou pánové ještě při síle, abych se tím mohl za třicet let chlubit. No, a když vám osud přihraje možnost k tomuto účelu využít turné, kde se má přehrát celé “Black Album”, byla by blbost nejít…

Ač se nepovažuji za koncertního nováčka, tohle měl být můj vůbec první koncert na stadionu, takže jsem dopředu moc nevěděl, co přesně mohu od prostředí a organizátorů čekat. Realita ale nebyla až tak odlišná od běžných klubových akcí. Mechandise stánky uvnitř i vně stadionu (fikané, vyděláme i na těch, co se nedostanou dovnitř), nechutně předražené nápoje uvnitř, ale na druhou stranu dost pohodové šacování (kdybych chtěl, pronesu dovnitř cokoli). Bohudík se nenaplnily ani moje obavy, že se dostanu sotva za vstup a dál ani krok. I když jsem se s bandou známých dostavil snad tři čtvrtě hodiny po oficiálním začátku akce (na vstupence stálo 17:00), zvládli jsme se protlačit nějakých pět metrů od hrazení zadní plochy, takže v rámci možností docela obstojný výsledek.

Pozdní příchod s sebou tedy přinesl jediné negativum – prošvihnutí většinu setu Francouzů Gojira, na které jsem byl celkem zvědavý a od kterých jsem tak stihl jen asi poslední tři songy. I to málo se mi však velmi pozdávalo a troufám si tvrdit, že jsem v té muzice vůbec poprvé poodhalil důvod, proč jsou z téhle kapely všichni tak na větvi. I když jsem přes hlavy ostatních na pódium skoro neviděl, ze záběrů kamer, přenášených na velkoplošné obrazovky po stranách pódia, bylo jasně vidět, jak se Francouzi snaží, což jejich vystoupení velice přidalo. A i když jsem slyšel zcela opačná tvrzení, podle mého se kapele bratří Duplantierů celkem vydařil i zvuk (ostatně, stál jsem na úrovni zvukaře), takže nějakým těm patnácti minutám nemám prakticky co vytknout. Jediná výtka tak směřuje na publikum, které se přeci jen mohlo snažit trochu víc. Gojira jim k tomu dala dostatek důvodů, takže potlesk a lehký hukot z předních řad zněly kapku poddimenzovaně…

Setlist Machine Head:
01. I Am Hell (Sonata in C#)
02. Be Still and Know
03. Imperium
04. Beautiful Morning
05. Locust
06. Aesthetics of Hate
07. Darkness Within
08. Halo

Po Gojiře následující Machine Head jsou bezesporu špičkovou kapelou, když se jim dostalo privilegia headlinovat letošní Brutal Assault, ale zrovna v jejich případě je k docenění koncertu asi potřeba jedna podstatná věc – proniknutí do jejich muziky. Vzhledem k tomu, že jsem od Machine Head slyšel tak polovinu jedné skladby, rozhodně jsem nebyl vhodným materiálem do publika takového koncertu a to se projevilo velmi záhy. Až na pár světlých momentů mě celé vystoupení totiž vůbec nebavilo, i když mu z objektivního hlediska mohu vytknout máloco, a i to málo asi nemusí tížit svědomí samotných muzikantů. Především mě nehorázně štvalo, že se na obou velkoplošných obrazovkách místo záběrů z pódia promítaly nejrůznější motivy, které měly asi nějaký vztah ke skladbám, ale ten jsem s výjimkou loga kapely opravdu nerozklíčoval. Po chvíli jsem tedy vzdal i pěkně otravné natahování se nad úroveň okolního davu, abych vůbec něco viděl, a věnoval se příjemnějším kratochvílím. Další zjevné mínus padá na hlavu zvukaře. Nemohu říct, že by to bylo vyloženě zlé, ale přehulené kytary mě moc nepotěšily a melodie, vyhrávky a sóla měly občas co dělat, aby se dostaly z podivné rachotivé zvukové koule, která místy dělala dojem, že pánové na publikum páchají pustý hluk. Nic proti Machine Head, soudě podle okolí si jejich fanoušci celé vystoupení náramně užívali, takže to asi bylo solidní (byť odezva opět stála za starou bačkoru při pomyšlení, že je na místě nějakých 25 000 lidí), ale až na pár momentů a dvou skladeb z aktuální novinky “Unto the Locust” jsem se vážně fest nudil a nakonec jsem vzal zavděk možnost protáhnout zdřevěnělé nohy procházkou ke stánku s nechutně předraženým pitím. Třeba to bude na Brutalu lepší…

A jak jsem tam tak vsedě pososával posledními penězi draze vykoupenou colu, Machine Head dohráli a já začal trochu koukat po okolí. Do oka mi padlo mimořádně vydařené tričko, které šlo sehnat na oficiálním merchandisu. Černé s šedým potiskem, na prsou logo Metallica, po stranách typičtí hadi, uprostřed znak Prahy a pod ním heslo “Don’t tread on Prague”. Parádní a skvěle provedený nápad! Mít u sebe dost peněz, tak… ho stejně nekoupím, protože 600,- za tričko je na pár facek, ale to je fuk… Mnohem důležitější byl ale fakt, že dobře celá zadní čtvrtina plochy pro stání zela prázdnotou respektive zevlujícími lidmi a narváno rozhodně nebylo ani na bočních tribunách, které slibovaly nejlepší výhled na dění na pódiu. Organizátory to asi moc nepotěšilo, ale já v doprovodu zbytku výpravy jsme se tak mohli probít zpátky na svá původní místa bez větších obtíží. Čas přestávky plynul přívětivě dopředu, a i když se samotný start vystoupení hlavní hvězdy večera posunul o necelou půlhodinu, napětí v publiku bylo hmatatelné. Několikrát se za tu dobu zvedla vlna jásotu a tím pískáním se lidé rozhodně nesnažili dát najevo nelibost s odloženým začátkem, jak jsem se někde dočetl.

Zrovna se začalo viditelně smrákat když se na obou obrazovkách spustila známá scéna z klasického westernu “Hodný, zlý a ošklivý” a stadionem zazněla snad ještě známější melodie “Ecstasy of Gold”, která otevírá každé vystoupení jedné z největších kapel, které kdy vstoupily na pódium. Dav zaburácel a Metallica vypálila první salvu – “Hit the Lights” z debutu “Kill ’em All”. A přesně podle očekávání mi to přišlo trošku vlažné. Pánové si hráli to svoje, lidé byli nadšení, ale já jsem nic extra neviděl, i když se dostalo na klasické pecky jako “Master of Puppets” nebo “For Whom the Bell Tolls”. Už od první skladby ale byly zjevné dvě věci. Poprvé toho večera se zvukaři skutečně zadařilo, protože zvuk, jaký měla Metallica, se nebojím označit za naprosto skvostný. Druhým příjemným překvapením byl vokál Jamese Hetfielda. Po zhlédnutí několika záznamů na YouTube jsem se opravdu bál, že celý koncert svým zpěvem pohřbí, ale kdepak – v Praze mu to zpívalo jako za mlada, až jsem nevěřícně kroutil hlavou. Po prvních pěti skladbách se kapela uklidila z pódia, aby se na obou postranních obrazovkách a promítací zdi, která zabrala celé pozadí, mohl odehrát vizualizovaný příběh vzniku “Black Alba”, a pak přišlo to, na co se všichni těšili asi nejvíce – celá eponymní deska odehraná v kuse. Hrálo se v obráceném pořadí a vůbec poprvé v historii zazněly skladby “Struggle Within” a “Don’t Tread on Me”. Každý, kdo dorazil, byl tedy svědkem skutečné historické události.

Setlist Metallica:
01. Hit the Lights
02. Master of Puppets
03. The Shortest Straw
04. For Whom the Bell Tolls
05. Blackened
[“Black Album” set]
06. The Struggle Within
07. My Friend of Misery
08. The God That Failed
09. Of Wolf and Man
10. Nothing Else Matters
11. Through the Never
12. Don’t Tread on Me
13. Whenever I May Roam
14. The Unforgiven
15. Holier Than Thou
16. Sad But True
17. Enter Sandman
– – – – –
18. Fuel
19. One
20. Seek & Destroy

Jak šel čas, tak mi začala docházet jedna podstatná věc – od poněkud nemastného začátku totiž show začala opravdu mocně gradovat, takže přibližně od “The God That Failed” jsem se začal skutečně bavit. Kapela jako by šlápla na plyn a najednou bylo pódium i hlediště plné energie a entusiasmu, který s sebou musel strhávat i ty, kteří doposud váhali. Od té doby už to nebyl koncert “viděl jsem Metallicu, povinnost splněna”, ale spíše koncert “viděl jsem Metallicu a totálně mi vytřela zrak!” Skutečně – pecka za peckou, zatraceně hlasité publikum, Metallica ve skvělé formě, co víc sem si mohl přát. Bylo to dokonce tak dobré, že jsem hodil za hlavu pokaženou “Nothing Else Matters” a ochotně se kýval s ostatními. A úplně nejlepší na tom všem bylo, že se ta gradace nezasekla někde uprostřed, ale pokračovala až do finiše, který byl skutečně mocný. Cesta zpět časem se zastavila u fenomenální bomby “Enter Sandman”, kterou doprovodily perfektně načasované rachejtle, a nadšení davu, mě nevyjímaje, vybuchlo s každou z nich. Metallica se s “Enter Sandman” rozloučila a při pohledu na časomíru, která ukazovala přesně 22:00 jsem opravdu pochyboval, že se dočkáme ještě nějaké hudby k tanci a poslechu.

Jenže přídavku vehementně se dožadující dav nepřišel zkrátka, Metallica se vrátila a poslední tři skladby nasadily celému už tak výbornému koncertu korunu. Tak považte – “Fuel” s plameny všude okolo, “One”, kde byly samplované výbuchy z intra nahrazeny famózní pyrotechnickou kanonádou v okolí pódia a zbytek skladby provázela dechberoucí laser show, to vše zakončeno povinnou klasikou “Seek & Destroy” v doprovodu ještě luxusnějších rachejtlí než předtím u “Enter Sandman”… Dokonalé in-your-face všem unuděným zaprděncům, co z nedostatku jiné zábavy nahlašují porušování nočního klidu!

Krátký Hetfieldův proslov před “Seek & Destroy” naznačil, že tentokrát je to opravdu konec. Evidentně dobře naladění muzikanti ještě dlouho děkovali, házeli trsátka, paličky, Lars Ulrich prskal po lidech vodu a JamesRobem si chvíli hlavičkovali s velkým nafukovacím balonem, který přistál na pódiu. Nadšená slova díků jsem sice bral poměrně s rezervou, ale nakonec proč ne, třeba to bylo upřímné. Koncert se totiž opravdu mimořádně vydařil. I když nejsem a asi nikdy nebudu hardcore fanouškem Metallicy, tohle vystoupení mně uštědřilo pořádnou lekci, ze které jsem odcházel upřímně nadšený. Nevím, jestli Lars hrál tak mizerně, jak se o něm traduje, a nevím, jestli všechno to nadšení nebyla jenom profesionální póza, ale je mi to docela jedno. Metallica mi ukázala, jak to vypadá, když hraje legenda, a ukázala to se vším všudy. Původně jsem si chtěl jenom odškrtnout splněnou povinnost, ale teď mám vedle té splněné povinnosti poznamenáno “luxusní koncert a ohromný zážitek”. Fuck yes, byl to mazec…


Redakční eintopf #32.1 – speciál 2011 (H.)

H.

H.:

Top5 2011:
1. Thy Catafalque – Rengeteg
2. Oranssi Pazuzu – Kosmonument
3. Hell – Human Remains
4. Blut aus Nord – 777
5. Peste noire – L’ordure à l’état pur

CZ/SVK deska roku:
1. Marnost – Pukající svět
2. Heiden – Dolores

Neřadový počin roku:
Clair Cassis – Luxury Absolute

Koncert roku:
Maniac Butcher: Praha – Exit Chmelnice, 9.4.2011

Videoklip roku:
Otargos – Worship Industrialized

Potěšení roku:
reunion Black Sabbath

Zklamání roku:
Metallica / Lou Reed – Lulu

Top5 2011:

1. Thy Catafalque – Rengeteg
Už jsem si pomalu začínal říkat, že se v letošním roce těch opravdu skvostných záležitostí urodilo pomálu, ale podzim mi změnil názor. A právě jeden z těchto klenotů je deska, od níž jsem to vlastně ani nečekal. Ano, už minulé “Róka hasa rádió” bylo vážně excelentní, ale to, s čím Tamás Kátai přišel tentokrát, je něco neskutečného – vlastně jediné album, které dokázalo překonat níže zmiňované finské psychedeliky, byť se jedná o diametrálně odlišnou muziku. “Rengeteg” je prostě a jednoduše nádherná záležitost, opravdové umění… deska je plná krásných, s rozmyslem budovaných kompozic s unikátní atmosférou, ohromným množstvím jemných detailů a nuancí, úžasných nápadů. Zeptám se jinak – kolik jste letos slyšeli alb, které jste si pustili asi tak stokrát v průběhu dvou měsíců, ale pořád vás nepřestaly bavit? Já tedy jednu – její název začíná na “R” a vznikla v Maďarsku…

2. Oranssi Pazuzu – Kosmonument
Oranžový Pazuzu
je ve skutečnosti mnohem barvitější, než by se podle jeho názvu mohlo zdát. Minimálně svůj “Kosmický monument” vybarvil do všech odstínů obskurnosti a psychedelie. Ale těžko mluvit o hudbě, která je nejspíš originálnější než všechno, co jste kdy slyšeli, dohromady. “Kosmonument” se prostírá od jaderného výbuchu (“Sienipilvi”), přímou linkou na ocase komety (“Komeetta”) na stanici ve dva a půl milionu světelných let vzdálené galaxii (“Andromeda”) – a ještě dál, až do nekonečna (“∞”). A právě název poslední skladby – matematické označení nekonečna – je pro celý “Kosmonument” určující, neboť poslech této desky de facto nekonečný opravdu je – nejde totiž přestat poslouchat. Kam na ty nápady chodí, netuším, nejspíš Oranssi Pazuzu v jednom z oněch pověstných finských tisíců jezer našli červí díru mimo tento svět. Hledáte-li něco opravdu hodně netradičního, jste na správné adrese – ať už je ta adresa v kdovíjaké galaxii.

3. Hell – Human Remains
Znělo to jedna z dalších přestřelených reklamních kampaní Nuclear Blastu, pohádka o prachem dávno zašlé geniální skupině, která měla ve své době neuvěřitelný pech, jenž přímo vyústil v sebevraždu frontmana, ale která po téměř třiceti letech opět povstala jako fénix z popela, aby konečně nahrála svůj debut, jenž měl původně vyjít v půlce 80. let a který vychází až dnes, aby všem nakopal prdel. To prostě celé zní jaksi podezřele. Jenže ono je “Human Remains” vážně opravdový skvost. Nepřekonatelný osmdesátkový heavy metal nahraný v roce 2011 s citlivým využitím dnešních možností. Výsledek – atomová puma! Krystalicky čistý manifest svého stylu, vše, co jste kdy na heavy metalu měli a mohli mít rádi, v jednom bombastickém a nepřekonatelném balení té nejvyšší možné kvality. Naprosto beze srandy – “Human Remains” je jedna z nejlepších žánrových nahrávek, které kdy vyšly!

Blut aus Nord - 777 - The Desanctification

4. Blut aus Nord – 777
Na čtvrtou příčku jsem si dovolil dosadit rovnou dvě nahrávky, ale to jen z toho důvodu, že neodmyslitelně patří k sobě a přímo na sebe navazují. Zatímco první “777 – Sect(s)” je jakási kultivovanější forma těžce chaotického bordelu, jakým Francouzi Blut aus Nord nejednou terorizovali ušní ústrojí všech kolemjdoucích v minulosti, s několika melodickými výlety, pokračování “777 – The Desanctification” se vydalo na neprobádané pole, na němž Blut aus Nord vystavěli desku složenou jenom a pouze z těch “jetých” melodií, jimiž jsou proslulí (mimo jiné). Co přinese třetí díl trilogie, “777 – Cosmosophy”, to zůstává otázkou. V případě Blut aus Nord si stačí dát dohromady dvě a dvě a vyjde, že… to může být prakticky cokoliv, ale bude to stát za to…

5. Peste noire – L’ordure à l’état pur
Nad bláznivou novinkou francouzských Peste noire jsem se tu už před pár dny ukájel v jiném celoročním speciálu, ale proč si nedát repete, když “L’ordure à l’état pur” opravdu stojí za to. Ale já si nemohu pomoct, tenhle avantgardně-experimentálně-black metalový chlív má opravdu tak neskutečné koule, že z toho člověku padne čelist na zem. Ono je docela příjemné zjistit, že i v době, o níž se tvrdí, že v ní už nejde přijít s něčím novým, se stále objevují kapely, které vám dokáží, že pořád ještě lze vymyslet větší divočinu a smíchat ještě více věcí a ještě více motat posluchačům hlavy. Pokud v sobě máte sympatie pro úchylné věci nad běžný rámec mezí, není možné “L’ordure à l’état pur” nemilovat.

CZ/SVK deska roku:

1. Marnost – Pukající svět
V letošním roce jsem vkládal velké naděje do několika počinů u slovenských sousedů, ale nakonec ani jeden nestihl vyjít – Lunatic Gods nahrávají na stránky song za songem (a jsou to opravdu lahůdky!), ale celé album nikde, noví Algor – byť se má druhá deska nést v odlišném duchu než skvělý debut “Úder pohanského hnevu” – taktéž v nedohlednu, další fošna od Galadriel jakbysmet -, tudíž mi nezbylo nic jiného, než zalovit v české kotlině. Už už to začínalo vypadat na brněnský trojboj HeidenPačessRoot, když jsem si vzpomněl, že jsem vlastně někdy na jaře poslouchal jakýsi prapodivný podzemní projekt Marnost a tuze se mi to líbilo. A odsud už to bylo lehké, jelikož těch pouhopouhých 15 minut, které Marnost na “Pukající svět” nahráli “ve zkušebně během pár hodin” a následně dali na internet zadarmo ke stažení, hravě strčí do kapsy cokoliv jiného, co letos u nás vyšlo.

Heiden - Dolores

2. Heiden – Dolores
Brněnský trojboj se přesunul na druhou pozici, ale ani zde ta volba nakonec nebyla tak těžká. Root odpadli hned, jelikož jejich “Heritage of Satan” je spíše zklamáním, Pačess sice ze svojí sólovky vytvořil velice povedenou věc, ale s “Dolores” se s prominutím rovnat nemůže. Předchozí zatěžkanější “Obsidian” se mi sice líbil o chlup více, ale přece jenom je na nejnovějším počinu Heiden znát, že když někdo umí, tak prostě umí. Dočinění máme s velice skvělou nahrávkou s nádherně podmanivou náladou a nepopiratelným osobním kouzlem. Nejde udělat nic jiného než zatleskat.

Neřadový počin roku:

Clair Cassis – Luxury Absolute
Kultovní američtí feťáci Velvet Cacoon už svou skandály lemovanou cestu sice ukončili, ale jejich odkaz žije dál v podobě nového projektu Clair Cassis, s nímž ti samí lidé (?) pokračují tam, kde skončil misantropický depresivní opus “P aa Opal Poere Pr. 33” – to je v zdrogovaném nihilistickém black metalu té nejminimalističtější formy a nejžumpovitější podoby. Je pravda, že “Luxury Absolute” až takový kanál jako “P aa Opal Poere Pr. 33” není, ale ta odporná atmosféra zůstává nedotčena. Co jsou nebo nejsou ti lidé zač, co dělají a co říkají, to je mi srdečně jedno, protože za takovouhle muziku jsem ochoten jim to odpustit. Vskutku unikát, sice jen pro minimální zlomek lidí, ale stále unikát, který si jen těžko hledá obdoby…

Koncert roku:

Maniac Butcher: Praha – Exit Chmelnice, 9.4.2011
Tak jsem vám tak přemýšlel, co bych měl dát za koncert roku, a napadalo mě celkem dost jmen, ať už to byly některé až nečekaně intenzivní zážitky na klubových akcích, tak zhlédnutí nejedné zajímavé či hvězdné kapely na některém z letních festivalů. Ale nakonec jsem všechny zahraniční borce zahodil, rozhodl se vzpomenout si na své čistě black metalové začátky a zařadit jeden domácí kult. To, že jsem konečně viděl Šíleného řezníka živě, je z mé strany jeden obrovský, ale nyní již naštěstí splacený dluh. Navíc jim to tam tenkrát hoblovalo vskutku parádně!

Videoklip roku:

Otargos – Worship Industrialized
Tak tahle kategorie byla nakonec mnohem lehčí, než jsem čekal. Poslední opus francouzských Otargos, “No God, No Satan”, je vážně skvost a čím více času uplynulo od jeho vydání, tím více roste a tím spíše se ho nemohu doposlouchat. Co je však na Otargos ještě zajímavější, jejich cílem není udělat “pouze” extrémně chorobný black metal, ale být také originální i v textové a vizuální podobě. A minimálně tu druhou věc jejich videa plní dokonale. V době povrchních klipů Otargos tvoří malé filmy, které mají myšlenku, dechberoucí zpracování, odkazují na text skladby a celkově jsou svým provedením mnohem výš než drtivá většina zbylé scény (napříč žánry). Předchozí krátkometrážní snímek “Cloning the Divine” byl možná ještě o chlup více zničující záležitostí, ale i tak je stále “Worship Industrialized” stále prototypem téměř dokonalého klipu – přestože používá vzorec, kdy většinu záběrů tvoří pohled na hrající kapelu. Jenže v tomto případě to má svůj smysl… k tomu ještě přidejte epileptickou kameru, kompletní chaotické vyznění, bezútěšnou atmosféru a excelentní vizuální stránku. Letos nejlepší klip, konec, tečka.

Potěšení roku:

reunion Black Sabbath
O tom, že se Black Sabbath vrátí v původní sestavě, nikdo nepochyboval asi už tak rok, ale přece jenom to potěší slyšet to oficiálně: Black Sabbath jsou zpátky! Už jenom tohle prostě zní dobře. Možná ta největší metalová kapela historie se vrací, aby všem pozérům ukázala, jak se to má kurva hrát!

Zklamání roku:

Lou Reed / Metallica – Lulu
Největší thrash metalová legenda vůbec a jeden z největších rockových hudebníků vůbec. Tohle měla být deska mezigalaktických rozměrů, absolutně bez konkurence, kooperace ne desetiletí, ale století… ale když “Lulu” vyšlo, bublina splaskla a zbyla jedno velké COŽE? Co tohle má být? “Lulu” se snaží být tak umělecké, až prostě není nic jiného než obyčejná nuda bez jakékoliv jednotící myšlenky. Tohle mohlo být opravdu velké a opravdu skvělé, ale bohužel není, nepovedlo se a není na té desce nic, co by člověka nutilo ji nezahodit. Neskutečně promarněná šance…


Lou Reed / Metallica – Lulu

Lou Reed / Metallica - Lulu
Země: USA
Žánr: experimental metal
Datum vydání: 31.10.2011
Label: Warner Bros. Records / Vertigo Records

Tracklist:
Disc I:
01. Brandenburg Gate
02. The View
03. Pumping Blood
04. Mistress Dread
05. Iced Honey
06. Cheat on Me

Disc II:
01. Frustration
02. Little Dog
03. Dragon
04. Junior Dad

Hodnocení:
Zajus – 8/10
H. – 2,5/10
Beztak – 7,5/10
Ellrohir – 1,5/10

Průměrné hodnocení: 4,9/10

Odkazy Lou Reed:
web

Odkazy Metallica:
web / facebook / twitter

Když se před dvěma lety na pódiu v newyorském Madison Square Garden setkaly dvě hudební legendy, Lou Reed a Metallica, málokdo asi tušil, kam až jejich spolupráce dospěje. Dva roky poté o albu, jež dostalo název “Lulu”, poprvé promluvil kytarista Metallicy, Kirk Hammett. Rozhodnutí thrash metalových titánů o spolupráci s umělcem, jenž je nejčastěji spojován s žánry jako experimentální rock či art rock, bylo pro mnohé překvapením. Po tři roky starém “Death Magnetic” totiž leckdo očekával poslušný návrat ke kořenům i na dalších albech. Již od počátku však kapela tvrdila že nepůjde o hudbu Metallicy s hlasem Lou Reeda, ale o zcela originální projekt.

Jak to tedy dopadlo? “Lulu” je vskutku originální a nepodobá se ničemu, co jsme za téměř třicetiletou historii kapely mohli slyšet (výjimkou jsou snad jen ozvěny nenáviděné desky “St. Anger” v některých pasážích). “Lulu” je dlouhé album a to je hlavní kámen úrazu. Druhým zásadním problémem je vokální projev Lou Reeda. Již první reakce na singl “The View” kritizovaly Reedův hlas a často ho přirovnávaly k senilnímu stařečkovi zmateně mumlajícímu repliky ze sto let staré divadelní hry. Pro zbytek alba to bohužel platí dvojnásob. Na mnoha místech Lou zcela ztrácí rytmus a kapela mu takříkajíc uteče. Jeho hlas zní chvílemi silně, chvílemi velmi slabě a ještě více tak zdůrazňuje dojem, že vokály nahrával na první pokus ve snaze “mít to za sebou”. Aby producenti kompenzovali tuto nestálost, vytáhli Reeda před Metallicu, která tak zní spíše jako doprovodná kapela, než jako plnohodnotná složka alba. Problém s délkou jsem již zmínil, a tak stačí říct, že zde platí klasické “méně je více”. Některé jinak solidní skladby jsou zbytečně natahované (například jedenáctiminutový “Dragon”), jiné jsou vyloženě zbytečné (“Little Dog”).

Tyto slabé stránky “Lulu” jsou natolik výrazné, že ji mnozí recenzenti nedali ani šanci obhájit se opakovaným poslechem. Kdyby dali, jistě by zažili překvapivý zvrat. “Lulu” je totiž (chvíle napětí) ve skutečnosti skvělé album. Spojení tak odlišných hudebníků může dopadnout tragédií, může však dát šanci vzniknout něčemu zcela novému. A “Lulu” je bezpochyby něco nového. Snad poprvé se Metallica více než na hráčské výkony a úžasná sóla soustředila na budování ponuré atmosféry, která nahrávkou prostupuje od začátku do konce. Prostor zde dostaly bláznivé nápady, jež by se v thrash metalu daly jen stěží uplatnit a Lou Reed se zdá být ideálním partnerem pro jejich realizaci. Příkladem může být jedna z nejlepších skladem alba – “Mistress Dread”. Sedm minut metalového hoblování doprovázené pomalým utrápeným hlasem Lou Reeda začne dávat smysl až poté co si posluchač uvědomí kytarové vazbení skryté kdesi na pozadí. Napjatá atmosféra se drží také v “Pumping Blood”, ve které dostane překvapivě hodně prostoru Lars Ulrich. Jeho bicí tlačí píseň dopředu a i v pomalejších pasážích dramaticky buší na poplach. Kromě podobně temných momentů se na nahrávce nachází i pomalejší kousky s rockovější náladou (“Iced Honey”, “Cheat on Me”, “Junior Dad”), byť ani ty nepostrádají jistou dávku nostalgie. Zejména poslední jmenovaná působí spíše dojmem rezignace na těžký osud než jako pozitivní zakončení alba. Pozornost si bezpochyby zaslouží i texty. Lou Reed totiž zpívá vše z pohledu mladé prostitutky, a pokud vám slova samotná nebudou připadat dekadentní, fakt, že je zpívá sedmdesátiletý stařec, jim dodají mnohem větší odér zvrácenosti.

Metallica tak nahrála album pro fanoušky Lou Reeda, kteří nějaké to žánrové experimentování jistě snesou lépe než ortodoxní thrash metalisté (kteří beztak Metallicu opustili již na konci 80. let). “Lulu” je solidní nahrávka s několika velkými nedostatky a hromadou dobrých nápadů, které by jinak při větší koncentraci v kratších skladbách mohly stvořit jedno z nejlepších alb roku. Pokud od Metallicy ovšem očekáváte sóla (ano, téměř žádná tu nejsou) či zpěv Jamese Hetfielda (jeho výstup v “The View” je jediným místem na albu, kde alespoň na chvíli přebírá otěže hlavního zpěváka), můžete “Lulu” s klidem ignorovat. Všem ostatním bych doporučoval dát “Lulu” alespoň šanci. Já jsem jí šanci dal a jsem naprosto spokojen, i přestože “Ride the Lightning” považuji za jedno z nejúžasnějších alb v historii hudby samotné.


Další názory:

Možná si někteří z vás vzpomenou na mojí silvestrovskou recenzi na “Death Magnetic”, kde jsem tenkrát udělil krásných 1/10, avšak článek byl tenkrát napsán jednak v lehce nadneseném duchu, jednak pod vlivem alkoholu (ačkoliv za tím, že to není dobré album, si samozřejmě neustále stojím, i když to hodnocení by za normálních, nesilvestrovských okolností bylo tak okolo pěti bodů), ale co se týče “Lulu”, tomu nelze neudělit extrémně nízké hodnocení i v plné střízlivosti a ve vší serióznosti. Docela jsem od této desky i něco očekával, neboť jsem byl přesvědčen, že ze spojení s Lou Reedem může vzejít něco velice zajímavého, jenže kdo by čekal, že ze spolupráce století vznikne nejlepší album století, dočkal se akorát tak největšího vtipu století. A to ne zrovna povedeného vtipu. Ať se na to dívám z jakékoliv strany, “Lulu” je prostě špatné. Nic víc, prostě absolutně špatné od začátku do konce. Jednou z nejkritizovanějších věcí je, že je to divné. Což o to, mně by to ani nevadilo, já mám divné věci rád, ale v tomto případě se výsledek jaksi nepovedl. Další problém – obrovská monotónnost. Ani tohle není věc, kvůli níž bych hudbu a priori odsuzoval, ale zase – na “Lulu” je to provedeno tak ukrutně nudným a ubíjejícím způsobem, že to snad ani není možné. Nahrávka se snaží tvářit rádoby umělecky, ale věřte mi, jenom se tak tváří. Drtivá většina hrací doby je jedno velké nic, vhodné akorát tak na spláchnutí WC, bez jakéhokoliv smysluplnějšího momentu. Například na prvním disku, který má 40 minut, jsou všeho všudy asi tak dvě trochu lepší pasáže, čili výrazně méně jak desetina celkové stopáže (!!!), což je dle mého názoru těžce průserová konstelace. Kdyby tuhle nahrávku vydal kdokoliv jiný, neštěknul by po ní ani pes – zcela právem. Je mi líto, ale tohle je album, které nemělo nikdy vzniknout…
H.

Metallica a Lou Reed. Ještě jednou si to přečtěte. A teď si řekněte, co vlastně od takového spojení čekáte? Řekl bych, že byste měli očekávat něco, co jste ještě nikdy neslyšeli. Podivnou desku starého muže a thrash metalové legendy. Nejsem fanoušek Metallicy, ani příliš neposlouchám projekty Lou Reeda. Ale toto spojení mě zaujalo. Už jen proto, kolik (převážně) negativních reakcí deska “Lulu” zaznamenala již před samotným vydáním. Pak jsem si ji pustil. A jednoduše se mi líbí. Považujte mě třeba za blázna, ale mě to prostě chytlo. Lou Reed a Metallica vytvořili totální hudební “beznaděj”, která do mě pronikla, když Lou Reed recitoval text a Metallica hrála naprosto dechberoucí hudbu. Žádná radost, jen deprese. “Lulu” není deska Metallicy, ani Lou Reeda. “Lulu” je jednoduše počin, který nepatří do žádné diskografie. “Lulu” je takovým depresivním filmem pro uši. Je to sice klišé, ale napíšu to: “Lulu” lze pouze milovat, nebo nenávidět!
Beztak

Já jsem Metallicu nikdy neměl moc rád. Ale opravdu jsem chtěl dát jejich spojení s Lou Reedem šanci, poslechnout si počin “Lulu” bez předsudků a zhodnotit jej objektivně. A objektivně je třeba říct, že to je opravdu taková hrůza, o jaké vám už možná mnozí z vašeho okolí řekli. Album začíná nadějně skladbou “Brandenburg Gate”, která se mi opravdu líbí. Dýchá z toho atmosféra takového toho “amerického” kytarového rocku a na mě to – možná kupodivu – funguje. To mě opravdu navnadilo a říkal jsem si, že to třeba i bude dobré. Jenomže následuje naprosté (ne)hudební zoufalství. Cokoliv by snad mohlo být zajímavé z hlediska instrumentální, to spolehlivě zabíjí Lou Reed svým recitálem. Při jeho poslechu jsem si vzpomněl na seriál “Simpsonovi”, jak Homer složil písničku o Flandersovi a po pár dnech se z rádia ozve “rockový cover Williama Shattnera“: “Každej… Američan… nadává… na souseda… svýho…” Jestli jste ten díl viděli, tak v podobném duchu se nese valná většina zbytku alba (s přidanou hodnotou podivného afektu v Lou Reedově hlase), které je ke všemu nemístně dlouhé (skoro hodinu a půl!). Po hodině naprosté nudy (nebo spíš hrůzy) jakž takž funguje zase až poslední track “Junior Dad”. V něm se totiž zase dočkáme aspoň jakéhos takéhos zpěvu a co je hlavně zajímavé – druhá desetiminutovka se mění na cosi, co mi ze všeho nejvíc přípomíná náznaky ambient black metalu. Pár lekcí u Christopha Zieglera a Metallica může příští kooperaci spáchat s jeho Vinterriket, což by ostatně bylo pro hudební svět zřejmě přínosnější než tenhle paskvil…
Ellrohir


Sonisphere 2010

Sonisphere 2010
Datum: 19.6.2010
Místo: Milovice, letiště
Účinkující (obsažení v reportu): Alice in Chains, Anthrax, Debustrol, DevilDriver, Megadeth, Metallica, Rise Against, Shogun Tokugawa, Slayer, Stone Sour, Volbeat

H.: O festivalu Sonisphere se toho už napovídalo tolik a na tolika místech, že další opakování všech známých faktů už by se rovnalo nošení dříví do lesa. Samozřejmě se hovořilo, že právě Sonisphere by měl být největší koncertní akcí roku v České republice minimálně v rámci metalové hudby, ne-li napříč všemi žánry. Hlavním lákadlem bylo jedno z prvních společných vystoupení (v tomto případě třetí v pořadí) Velké čtyřky thrash metalu doplněné o nejednu další zajímavou kapelu. Však jste o tom všem už jistě slyšeli, zvláště když většina z vás se stejně sama pohybovala v onom obrovském davu návštěvníků, kterých údajně bylo na 40 000, takže se vrhněme rovnou na samotný průběh akce.

H.: Festival zahajují na menším ze dvou hlavních pódií (Saturn Stage) domácí Shogun Tokugawa, jejichž koktejl moderních tvrdých žánrů mě osobně nechal zcela chladným. Pravda je taková, že obdobným stylům sice moc neholduji, ale můj názor to nemění, zvláště když nebyl ojedinělý. Pod pódiem totiž sice byla spousta lidí, ale většina z nich čekala na následující Debustrol (což dokazovala skandováním jména svých oblíbenců během setu Shogun Tokugawa). Ale bych zase někomu nekřivdil, přežít se to dalo, a to bez jakýchkoliv střevních potíží…

H.: Neznám vhodnější českou kapelu, která by si zasloužila vystoupit na koncertě Velké čtyřky, než je tuzemská thrashová jednička Debustrol. Kapela si svůj koncert na Sonisphere evidentně opravdu vychutnala, Kolins se na natřískanou plochu spokojeně zubil od ucha k uchu a se svojí partou nasázel do publika všechny zásadní kousky dlouhé historie Debustrol. Svou necelou čtyřicetiminutovku odpálili starými vály jako “Vyhlazení” nebo “Údolí Hádu”, aby se postupně dostali až do současnosti. A motorová pila? Ano, i na tu došlo. Sice jsem tuhle bandu viděl už asi tak tisíckrát, ale bavit mě budou asi pořád. A jen tak mimochodem, šlo o jeden z prvních koncertů s Herr Milerem opět v sestavě… jak se mlátí do škopků, vážně nezapomněl. Prostě super začátek dne.

H.: Já osobně se v této chvíli přesouvám k hlavnímu, mamutímu Apollo Stage na DevilDriver, program na Saturn Stage však pokračuje Volbeat, které viděl kolega Earthworm:

Earthworm: I přesto, že jsem toužil po druhém setkání s DevilDriver, rozhodl jsem se pro Volbeat, kteří mi poslední dobou hodně často drtili ušní bubínky. Poměrně originální banda, kterou mnozí přezdívají “elvis metal”, dokáže posluchače probrat a naládovat do něj spousty energie – a něco podobného jsem čekal i při vystoupení. A dostal jsem, co jsem chtěl. Dánští hoši podle mě předvedli nejenergičtější show festivalu. Thomas (kytara) byl zaručeně největší frajer a troufám si říct, že za tu hodinku hraní byl víc ve vzduchu než na nohou. Anders s baskytarou zase poletoval kolem a dělal na všechny v publiku ksichty a opičárny a frontmanovi Michaelovi stačilo jen hrát a občas vykouzlit úsměv sympaťáka, aby fanynky omdlévaly. Setlist byl sestaven z nějvětších hitů jako například “Sad Man’s Tongue”, “Guitar Gansters & Cadillac Blood”, “Radio Girl”, “Still Counting”, “The Garden’s Tale” nebo “Pool of Booze, Booze, Booza”. Jediné mínus byla pařba před pódiem a odezva fanoušků, která ze začátku kromě zpěvu s kapelou nebyla téměř žádná.

H.: Tak jste to slyšeli, Volbeat stáli za to, pro mě však byla o něco větším lákadlem Fafarova mordparta DevilDriver, která na pražícím slunku předvedla profesionální, s jistotou a nadhledem odvedené vystoupení, s nímž pár malých circle pitů sice vyvolala, ale asi nebyly tak velké, jak by DevilDriver sami chtěli. Každopádně, mě se líbili, i když s vědomím, že jsem čekal ještě o trochu víc.

H.: Na řadu pomalu přichází první kapela z očekávané Velké čtyřky – Anthrax, navíc opět s Joeym Belladonnou za mikrofonem. A jak hráli? Panečku, dobře jim to šlapalo, o dost lépe, než jsem sám čekal. Vsadili na energický a upřímný výkon a vyplatilo se. Z Joeyho přímo čišela radost z opětovného zpívání starých pecek jako “Only” nebo “Indians”, publikum neúnavně hecoval a zjevně si celou akci opravdu užíval. Po čertech dobrý set, který prostě nemohl nudit.

H.: Kolík thrashové štafety přebírají Megadeth. Musím se přiznat, že na téhle skupině mi vždycky vadila osobnost Mustaina, čímž hodlám naznačit, že jsem možná trochu zaujatý, ale i tak se mi právě Megadeth z celé Čtyřky líbili nejméně. Zvláště pak po živelných Anthrax to působilo lehce škrobeně a samotný Mustaine mi také nepřišel v nejlepší hlasové formě, ten tam byl jeho řezavý vokál známý z alb, například v takové “Head Crusher” z poslední desky byl ten rozdíl oproti studiové verzi dost markantní. Nějak moc to nezachránil ani navrátivší se původní baskytarista David Ellefson.

H.: Mezi Velkou čtyřku jsou “na odpočinek” vklíněni Alice in Chains a nutno dodat, že se díky tomu, přestože zahráli výborný set, nesetkali s nějakým vřelým přijetím. Větší část lidí před Apollo Stage už totiž čekala na následující dva chody. Na druhou stranu prohození hracího času se Slayer americkým grungerům jen pomohlo, protože v kombinaci s pomalu zapadajícím sluníčkem působila jejich muzika ještě lépe (a thrashové řezanici Slayer zase lépe slušela tma, takže oboustranně výhodná výměna). Kdyby si Alice in Chains nevyžrali ten thrashový nával pod pódiem, k dokonalosti by chybělo jen málo (jestli vůbec něco). Souběžně s Alice in Chains hrají na druhé Saturn Stage Stone Sour, které pak následovali Rise Against (ti program na Saturnu zavírali). Opět zde hlídkoval Earthworm:

Earthworm: Původně jsem setkání s touto kapelou neplánoval, ale kvůli dementní změně Alice in Chains a Slayer jsem musel učinit pár radikálních rozhodnutí, mezi které patřila i moje účast na vystoupení Stone Sour. Vůbec jsem je neznal, takže jsem nečekal nic, ale nakonec to bylo překvapení večera. Jelikož jsem je neznal, tak jsem skoro celou dobu jen stál s otevřenou pusou a dolní čelistí padlou až na zem. Mnohem víc si vystoupení určitě užil zpěvák Corey Taylor, který byl z českého (ano, i trochu německého, polského, finského a bůhvíjakého ještě) publika nadšen a vypadalo to, že ho koncert opravdu baví. Zhruba v polovině si sednul s kytarou a bez kapely zahrál určitě nejemotivnější song celého dne – “Bother”. Předtím jsem si sice pomlaskával nad kvalitou kapely, ale “Bother” mě absolutně dodělalo a od té chvíle jsem vysloveně žral všechno, co mi předhodili. Myslím, že Corey několikrát říkal, že sem ještě tento rok přijedou, takže jestli nekecal, určitě se zúčastním.

Earthworm: Po Stone Sour jsem učinil další radikální rozhodnutí – vynechám Slayer, nebudu se mačkat kilometr od stage a radši si užiju Rise Against v první řadě. Jejich show bych pravděpodobně neměl co vytknout, bohužel často pokulhával zvuk. Co pokulhával, byl pěkně na pytel. Rychle jsem se smířil s demencí zvukaře a společně s kapelou jsem vyřvával hity jako “Re-Education (Through Labor)”, “Savior”, “Give It All”, “Injection”, “Ready to Fall” nebo “Entertainment”. Další smůla je, že jsem se těšil na pořádnou pařbu, ale když jsem se rozhlédl kolem sebe, vypadalo to, že nás tam je pět a půl. Naštěstí se to po pár skladbách zlepšilo a už se dalo trochu pařit v kotli s většinou a pořádná atmosféra byla, až když přitáhla spousta lidí po skončení Slayer. Přímo do moshpitu nebo circle pitu, nebo co to tam bylo, jsem nakonec raději nevkročil, jelikož jsem viděl odcházet pár týpků s rozbitým nosem a nesprávným počtem zubů.

H.: Ti zmeškaní Stone Sour mě celkem mrzí, sice je z CDčka moc nemusím, ale na koncertě jsem je omrknout chtěl. Co se dá dělat, snad někdy příště, teď pojďme rychle zpátky na hlavní stage, kde se v čase Rise Against nechystá na scénu nikdo jiný než samotní Slayer, na jejichž show jsem se opravdu těšil (heh, kdo by se taky netěšil na Slayer, co?). Každopádně, takhle si já představuji bezchybný thrashový nářez! Žádné otázky, žádné sraní, jen absolutně nekompromisní kulervoucí hoblovačka. Kytarové duo HannemanKing si jen těžko hledá konkurenci, Tom Araya stále zpívá výborně (byť vynechávání slov pro zpěv fandů v největší kultovce “Angel of Death” mě vážně sralo) a každé brknutí do struny si vyloženě vychutnával. A Lombardo? Lombardo je bůh! Ten tam všechny ostatní bubeníky pěkně vyškolil, dlouho jsem si na koncertě nevychutnal tak brutální kopáky. V setu se samozřejmě hojně vyskytovali pecky z poslední desky “World Painted Blood”, která se mě osobně s odstupem času líbí mnohem víc než v době vydání, a naživo mají ty songy ještě větší tah na bránu, což dokázal hned titulní otvírák. Zkrátka však nepřišly ani léty prověřené pecky. Jen blázen by si mohl myslet, že by Slayer nezahráli legendární hymny jako “South of Heaven”, “Raining Blood” nebo “Angel of Death”. Celkové hodnocení? Jednoznačně králové celého Sonisphere!

H.: Pokud nepočítáme po-programové řadění DJs, čekala v této době na návštěvníky už jen jedna jediná kapela – headlinující Metallica. Jak to jen nějak objektivně zhodnotit… byla to velká show – obrovské plátno za kapelou, pyro jízda spojená s ohňostrojem před začátkem “One” a v neposlední řadě samozřejmě i samotná Metallica a její hudba. Setlist překvapující nebyl, hrálo se jenom z “Death Magnetic” a od “Black Album” dozadu, ale podmínka přítomnosti většiny zásadních věcí splněna byla, byť absence takových “Fight Fire with Fire” či “Hit the Lights” jistě nemrzela jen mě, ale nejde holt zahrát všechno. Celkově se jednalo o koncert hodný jména Metallica, ale abych jim jen nemazal med kolem huby, sám za sebe mohu říct, že bych klidně uvítal set o takové dvě, tři skladby kratší (vyhodil bych ty songy z poslední alba, to se mi nelíbí, hehe) a taky mě moc neuchvátily ty hvězdné manýry typu “začneme hrát o 20 minut později, i když už máme dávno nazvučeno”. To jsou však jen hnidopišské výtky, z celkové hlediska se mi to líbilo opravdu moc a stejně jako všichni okolo jsem si veškeré staré hitovky od úvodní “Creeping Death” až po závěrečnou “Seek & Destroy” náležitě vychutnal.

H.: Co všechno tedy Sonisphere nabídl? Obrovská akce, výborné kapely, ale organizace když ne pokulhávající, tak přinejmenším rozhodně ne bezchybná. Nejprve musím zmínit ceny jídla a hlavně pitiva, nějaké to nadnesení se u takového festivalu čekat dalo a pořadatele zrovna z tohoto vinit nelze, ale i tak jsem dlouho neviděl tak nechutně přepálené cifry. Co však bylo horší, byl podle mě nedostatečně velký areál na takové davy (nemám na mysli plochu před pódii, ale zbytek areálu, kde se lidé mačkali jak sardinky a v noci se tam doslova nedalo hnout. Hlavně že se to letiště táhlo tisíc kilometrů a nic tam nebylo. Ještě víc mi vadila nepřítomnost jakékoliv užitkové vody, takže o nějakém opláchnutí rukou si člověk mohl nechat tak akorát zdát. Na druhou stranu mě však příjemně překvapily žádné reklamy a promítání klipů na obrazovkách během zvučení (když si vzpomenu například na tu mozek vymývající reklamní smyčku každým rokem na Masters of Rock, tak to byla fakt úleva). Kladné pocity ze Sonisphere díky skvělým kapelám jednoznačně převažují, ale organizačně je určitě do příštího ročníku co zlepšit.