Země: Estonsko Žánr: folk metal Datum vydání: 7.3.2014 Label: Spinefarm Records Tracklist: 01. Külmking 02. Lööme mesti 03. See on see maa 04. Must hunt 05. Terasest taotud tee 06. Öö 07. Tõrrede kõhtudes 08. Metslase veri 09. Surmamüür 10. Mullast 11. Karjajuht 12. Talisman Hodnocení: Atreides – 6/10 H. – 6,5/10 Průměrné hodnocení: 6,25/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Co se vám vybaví, když se řekne Metsatöll? Pro některé z vás jistě dobře známé jméno, jiným neřekne vůbec nic. Já donedávna patřil zhruba někam doprostřed – o kapele jsem věděl už dlouhou dobu, pokaždé od nich ale slyšel jen pár ukázek z alba a nikdy se k jejich pořádnému poslechu nedostal. Nějak jsem k tomu nikdy neměl důvod, ukázky mě nikdy neuchvátily natolik, abych zkusil nějakou desku zařadit do playlistu od začátku do konce – až do vydání aktuální desky “Karjajuht”.

Pro našince takřka nevyslovitelný název alba skýtá téměř na vteřinu přesně pětačtyřicet minut, které pro mě byly de facto permiérou s touhle estonskou skvadrou. Rozhodně jsem od alba neočekával žádný průser, ale když jsem se nad tím hlouběji zamyslel, tak jsem došel k tomu, že vlastně ani nevím, co vlastně očekávám, vzhledem k tomu, že o folk metalových bandách vzniklých někdy na přelomu tisíciletí nemám kdovíjak valné mínění. Ačkoliv se Metsatöll dali dohromady ještě před “novou vlnou” folk metalu, která zaplavila Evropu sračkoidními klávesovými vichřicemi z Německa, kdovíproč jsem byl právě z tohoto důvodu k Estoncům poněkud odtažitý. Zbytečně.

Nemohu tvorbu kvarteta porovnávat s předešlými alby, nicméně na “Karjajuht” předvádí velmi obstojný výkon, který mi místy opravdu dalo problém zchroupat. Nejde ani tak o to, že by šlo o něco technicky geniálního a těžko pochopitelného, jde spíš o to, co mě na Metsatöll zaujalo snad nejvíc. O jejich jedinečnost. Alespoň do jisté míry. Po metalové stránce je deska slušný nášup a málokdy se zastaví. Kytara hnaná rytmickou sekcí pálí jeden riff za druhým. Pokud to náhodou song vezme za pomalejší konec, i tak se drží alespoň ve středních tempech a šlape neochvějným krokem směrem vpřed. Z muzikantů je cítit vyhranost, nástroje drží pevně v rukou. I zvuk je dobrý, správně hrubý, čemuž pomáhá hutná basa. Občas mi ale přijde, jako by riffům chyběla živelnost, jiskra nebo jak to popsat. Zkrátka nic, co vás samo o sobě usadí na prdel. Což mi nepřijde úplně košer, zvlášť když jsou kytary a folkové nástroje zastoupeny víceméně v poměru jedna ku jedné a narozdíl od jiných kapel je Metsatöll nemají jen na ozdobu.

Budiž tedy Estoncům ke cti, že folková složka je podstatně propracovanější. Aranže rozličných fidlátek, foukátek a dalších věcí jsou dost bohaté a nesou většinu melodií, což je věc, která mi u kytar poměrně chybí. Chápu, že elektrické nástroje tu jsou základem, který žene skladbu vpřed, ale až tak výrazná diferenciace rolí mi není příliš pochuti, tím spíš že kytary jsou metalová složka je opravdu výrazná. Pokud to má někdo jinak, budiž. V případě folkového arsenálu Metsatöll hrají prim “severské” housle, charakteristické od přírody vrzavým zvukem, jaké můžete znát z jiných kapel. Najdete ale i dudy, harfu a slušnou sbírku píšťal. Hodně mě těší, že jako jedna z mála kapel hrají Metsatöll poctivý folk a nijak ho nešidí. Písně jsou skočné, mají náboj, nejsou prvoplánově veselé a hudebně dobře propracované, občas dokonce nechybí ani typická folková naivita a prostota pověr, kterou tak málo kapel umí správně podat. Takhle z hlavy mě napadají třeba Cruachan. Škoda, že jsem jí střetnul jen v pár písních, které mě chytly asi nejvíce, protože to je něco, co od folk metalu v podstatě očekávám.

Sem tam jsou sice některé aranže až příliš košaté a jejich nelibozvučnost a přeplácanost mi jen těžko lezla přes ušní bubínky, ale je vidět, že Metsatöll mají něco za sebou a nejsou to žádní vořežpruti z horní dolní, co se rozhodli přidat do rockové hudby trochu fidlátek, aby to znělo. Nejvíc se mi líbí asi “Surmamüür” a “Tõrrede kõhtudes”, docela slušné jsou ale snad všechny skladby. I ty nejslabší kusy, jako třeba příliš roztahaná “Metslase veri”, jsou stále docela dobrý průměr. Místy mám dojem, že se některé motivy opakují, ale není to nic, co by se nedalo vyloženě překousnout, byť jen stín pochybností v tomto ohledu zamrzí. Nejvíc se mi na desce líbí zpěv, kterému na rozdíl od instrumentální stránky opravdu nemám co vytknout. Zplna hrdla si rádi zařvou všichni vyjma bubeníka a hlavní křikloun Markus “Rabapagan” Teeäär (přemýšleli jste někdy nad tím, jak se jeho příjmení čte?) zvládá hned několik poloh, od řevu až k hlubokému čistému zpěvu. Na “Surmamüür” se v refrénu mihne i (tradiční?) ženský zpěv.

I přes všechny své klady mě ale deska zdaleka nechytla tolik, jak by mohla. Potenciál má, přesto mi v jejím jádru stále něco chybí, sic s ní nemám vyložený problém. Docela určitě to nebude album, ke kterému se bych se pravidelně vracel. Jsem ale rád za to, že jsem se přesvědčil, že Metsatöll rozhodně nepatří do oné přeceňované škatule evropského folk metalu a mají v té záplavě folk metalu vlastní ksicht, což nelze neocenit, stejně jako další papírové kvality. Je docela škoda, že se mi nepovedlo dobrat se nějakého jádra pudla, toho něčeho, co by mě chytilo a už nepustilo. Myslím ale, že fanoušci z desky zklamaní nebudou – a s největší pravděpodobností v hodnocení “Karjajuht” přihodí ještě nějaký ten bod či dva k dobru.

Další názory:

Osobně si na Metsatöll cením především jedné věci, jakou se nemůže pochlubit hned tak někdo, zvlášť na folk metalové scéně, jež pár roků nazpátek chytila obrovský boom, který už sice zdaleka není tak silný, ale ze setrvačnosti jsou jeho dozvuky na tom metalovém písečku pořád cítit – a sice to, že mají jasně rozpoznatelný zvuk, který si hned tak nespletete. A to je rozhodně pozitivní. To, že už tihle Estonci v minulosti natočili i o něco povedenější alba než “Karjajuht”, je už druhá věc. Nicméně i přesto se pořád jedná o dobrou a docela zábavnou nahrávku, na níž se tentokrát povedly především linky folkových nástrojů – ty jsou totiž v některých momentech opravdu parádní. Co se týče jednotlivých skladeb, osobně mě tentokrát nejvíce zaujaly asi “See on see maa”, na rozdíl od kolegy se mi líbí “Metslase veri”, bez zajímavosti však jistě není ani “Surmamüür”. V rámci tvorby Metsatöll je “Karjajuht” možná spíš standard, ale pořád se to poslouchá hodně příjemně a má to něco do sebe…
H.

Země: Estonsko Žánr: folk metal Datum vydání: 1.11.2011 Label: Spinefarm Records Tracklist: 01. Agu 02. Sõjasüda 03. Küü 04. Muhu õud 05. Kivine maa 06. Rabakannel 07. Isata 08. Kahjakaldad 09. Tormilind 10. Ulg 11. Eha Hodnocení: Ellrohir – 7/10 H. – 7/10 Průměrné hodnocení: 7/10 Odkazy: web / facebook / twitter

Dnes se podíváme do Estonska za kapelou Metsatöll. Estonsko, to je vlastně takové Finsko v malém. Nepochází odsud ale ani zdaleka tolik kvalitních (nebo přijmenším proslulých) metalových band. Metsatöll patří k tomu nejlepšímu a nejznámnějšímu, co tento malý pobaltský stát nabízí. Už jsem se s jejich tvorbou setkal, ale popravdě zase tak moc mi v paměti neutkvěli, i když to nemusí nutně nic znamenat – občas mají některá jinak veskrze dobrá alba tu smůlu, že je neposlouchám v tom správném rozpoložení, načež zapadnou a v záplavě stovek položek mé soukromé médiatéky je pak velmi těžké je znovu objevit… Hoši z Metsatöll začínali před dvanácti lety coby jakýsi heavy metal, ovšem velmi brzy v jejich tvorbě převládl folk, který je už dávno naprosto stěžejní. Jejich jméno v estonštině značí v přeneseném významu “Vlk” (v doslovném překladu to bude “lesní něco”, ovšem přesný překlad se mi najít nepodařilo). A název aktuálního alba “Ulg” pro změnu znamená “Vytí”. Jak tedy estonští vlci vyjí?

Čtyřčlenná formace na své nové album poprvé upozornila klipem “Küü”, který se přes v podstatě jalový (nebo spíš “nijaký”) děj vyznačuje především originálním a přesvědčivým zpracováním kapely hrající pod vodou. Samotná skladba patří k tomu lepšímu, co se na albu vyskytuje. Alespoň se tak nepotvrdila zvláštní schopnost některých kapel vybrat pro účely singlů a videoklipů naprosto nejhorší kousky, čímž pak natěšené zájemce o album spíš odradí než navnadí. Když už jsme u toho, tak singlem k album je song “Kivine maa”, který taky považuju za povedený, i když jsem zahlédl i opačný názor.

Kdybyste se mě zeptali, k čemu bych tak asi tvorbu Metsatöll přirovnal, tak bych popravdě asi trochu tápal. Jejich styl a zejména zpěv je skutečně docela unikátní a ne tak úplně otřelý, což se občas o folk metalových kapelách říct nedá. Nejspíš bych asi musel uvést lotyšské Skyforger. Tam to je ostatně z Estonska co by kamenem dohodil. Jen zpěv je obecně čistší bez hrdelních přídechů, ne tak “afektovaný” a tempo skladeb se mi zdá o něco pomalejší (i když pořád je to víc než skočný rytmus).

Album “Ulg” nabízí jedenáct songů, které ale nejsou příliš dlouhé – nejdelší má šest a dohromady je to necelých 45 minut, což v dnešním folk metalu nebývá úplně pravidlo, snad s výjimkou finského “humpa folku” Korpiklaani nebo Finntroll. S těmito dvěma kapelami by se snad taky daly najít určité hudební paralely, rozhodně ale jde u Metsatöll u výrazně svébytnou tvorbu. Co na jejich hudbě velmi oceňuju, to jsou melodie hrané na dudy a flétny (a možná i něco dalšího, odborník na folkové nástroje zrovna nejsem), které se nahodile vynořují z klasicky metalových riffů a oživují svojí pestrostí jednotlivé skladby. Naopak úplně jsem se neztotožnil se zpěvem, ačkoliv (nebo možná právě proto) se o něj větším či menším dílem dělí všichni členové kapely, přičemž prim hraje frontman Markus Teeäär.

O díle jako takovém bych řekl, že není rozhodně špatné, ani se nedá říct tuctové. Jediné co bych výrazně vytkl, je cover, ten se mi zdá hnusný (aspoň ne tak hnusný, jako obal posledního zářezu výše zmíněných Skyforger), jenže to už je u kapely taková tradice. Nicméně album přeci jen mýma ušima proletělo, aniž by zanechalo výraznější stopu, proto se uchýlím k “neutrálnímu” hodnocení sedm bodů na desetidílné stupnici. Zájemci o folk metal by každopádně při vyslovení jména Metsatöll měli minimálně zpozornět. Zklamáni pravděpodobně nebudou.

Další názory:

Metsatöll patří ze současného folk metalu rozhodně k tomu lepšímu… Jestli ono to nebude tím, že to nejsou žádní trendoví greenhorni, což? Ne, že by to byli zrovna veteráni, ale nějaký ten pátek už za sebou mají. Možná i díky tomu vědí, do čeho píchnout a co a jak zahrát, aby i jejich páté album “Ulg” člověka bavilo. Rozhodně se mi novinka líbí více než předchozí “Äio”, což bude možná i z toho důvodu, že tentokráte to Metsatöll nepřehnali s délkou, jinak se ovšem jedná o další kolekci dobrých písniček s výrazným podílem folkových nástrojů, aniž by byla pohřbena ostrost metalových riffů – to vše navíc okořeněné pro našince velice nezvykle znějící estonštinou (což je podle mého plus). Upřímně, “Ulg” asi nebude deska, na níž si při bilancování zanedlouho uplynulého roku člověk vzpomene mezi prvními, ale i tak se jedná o solidní práci od kapely, která zjevně ví, co chce, a ví, jak toho dosáhnout.
H.