Archiv štítku: MEX

Mexiko

Black Hate – Through the Darkness

Black Hate - Through the Darkness

Země: Mexiko
Žánr: black / death metal
Datum vydání: 1.10.2016
Label: Dusktone

Tracklist:
01. Intro
02. Aneetmaa
03. Kazudijirzu
04. Fuego / Viento
05. Through the Darkness
06. C.O.C.D
07. Aneetmaa (Original edit)

Hrací doba: 40:28

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dusktone

Pod (dle mého skromného názoru) nepovedeným a tuze neobjevným jménem Black Hate se skrývá nepříliš známá parta z hlavního města Mexika. Nepříliš známá přinejmenším z toho úhlu pohledu, že zde skutečně nemáme co do činění s nějakou první ligou. Přesto již na Black Hate narazit šlo bez větších problémů a jejich znalost bych asi nepovažovat za kdovíjaký důkaz orientace v undergroundových poměrech. Přinejmenším předchozího alba „Los tres mundos“, které vyšlo v červnu 2012 pod hlavičkou Dusktone, se všimnout dalo.

Mě ovšem „Los tres mundos“ nijak zvlášť koule netrhalo – navzdory jistým schopnostem Black Hate, navzdory nepochybné snaze, navzdory několika solidním momentům. Na obranu Mexičanů ale musím říct, že jsem té desce příliš pozornosti nevěnoval, protočil jsem ji tak dvakrát, třikrát a šel dál. Je však pozitivní, že s loňskou nahrávkou „Through the Darkness“ jsou na tom Black Hate o něco lépe a tentokrát se nebojím prohlásit, že jde o vcelku slušnou fošnu.

Slibný je už výborný přebal „Through the Darkness“, byť je pravda, že to není nic, co by v případě Black Hate vyhnalo zvědavost do nevídaných výšin – ono už „Los tres mundos“ mělo dobrý obal a výsledek měl svoje mouchy. Zato fotka kapely, kterou najdete na metalových archivech, příliš nadšení nevzbudí – Mexičané zde vypadají napůl jako nějaká post-blacková teploušovina, napůl jako průměrná DSBM nuda. Což je pocit, jejž ostatně přiživuje i obyčejné logo s žiletkou (ach, ta originalita).

Naštěstí je „Through the Darkness“ docela o něčem jiném. Black Hate totiž sypou black / death metal agresivnějšího ražení a rychlejšího tempa. Jasně, ani tady se nebavíme o ničem objevném, to chraň Bůh (případně jakákoliv jiná imaginární entita dle vašeho subjektivního vkusu), ale musí se Mexičanům nechat, že tentokrát jim to sype velmi slušně a na zapamatovatelné momenty novinka vysloveně skoupá není.

Po vcelku obstojném, byť nikterak zvláštním intru se rozjede song „Aneetmaa“ a nutno uznat, že to je docela dobrý otvírák. Valivý začátek je povedený a posléze se to zvrhne v dobře vystavěný majestátní black / death metal. Melodické zvolnění uprostřed skladby také není úplně špatné, ale možná rozjeté tempo zabije až příliš brzy a osobně bych se bez něj obešel. Nejde však o nijak zvlášť zásadní nedostatek.

Dobrou laťku drží i následující rychlovka „Kazudijirzu“, kde zaujme především pasáž s agresivním štěkáním „Ki-ús, Namma!“. Navíc lze postřehnout i lehce orientální nádech v některých vyhrávkách, což plně koresponduje s konceptem „Through the Darkness“, kterýžto se točí okolo babylonského kultu bohyně Nammu a jejího syna Enkiho. Myslím, že nejen díky tomuhle by s aktuálním počinem Black Hate mohli být spokojeni třeba příznivci Melechesh, na něž si posluchač zrovna v „Kazudijirzu“ (ale nejen zde) vzpomene docela lehce.

Black Hate - Through the Darkness

Další písničky už asi nemá cenu nějak podrobněji rozebírat, protože mi nepřijde, že by ještě nějaká dosahovala úrovně „Aneetmaa“ a „Kazudijirzu“. Solidní úroveň si však naštěstí uchovávají skoro všechny a pár povedených momentů se především v titulním kousku najde. Snad jenom „C.O.C.D“ je poněkud slabší a nudnější než zbylé věci. Mimoto nechápu, proč se na konci alba nachází jakási demoverze „Aneetmaa“, to mi přijde trochu… zbytečné.

Obecně vzato se samozřejmě nebavíme o nahrávce, již byste museli za každou cenu slyšet. „Through the Darkness“ není žádná šleha, je to jen mírně nadprůměrná fošna, která se dobře poslouchá. Několik málo přehrání s ní lze strávit, protože zasypat to umí relativně hezky, ale jasně, když dojde na lámání chleba, tak Black Hate nehrají nic, co by vás posadilo na prdel nebo s čím by mělo smysl trávit čas dlouhodobě.


Deathstalker III: Nájezdníci z pekla (1988)

Deathstalker III: Nájezdníci z pekla

Země: Mexiko / USA
Žánr: fantasy / dobrodružný

Originální název: Deathstalker and the Warriors from Hell

Rok vydání: 1988
Režie: Alfonso Corona
Hrají: John Allen Nelson, Carla Herd, Thom Christopher, Terri Treas

Hrací doba: 86 min

„Deathstalker I“ je levná béčková hovadina, která je tak hloupá, až je svým způsobem vtipná. Budete-li se na ni koukat s nadsázkou a s trochou upitého alkoholu, lze se u toho mocně pobavit. „Deathstalker II: Duel titánů“ je vesměs to samé, akorát přidává dávku odlehčeného humoru, díky čemuž může být druhý díl zábavný i bez toho alkoholu. Nicméně třetí část s podtitulem „Nájezdníci z pekla“ už je učiněný blábol, jejž nejde omlouvat ani pověstnou formulkou guilty pleasure. Ledaže by to bylo hodně guilty a málo pleasure.

Jedním z problémů „Deathstalker III: Nájezdníci z pekla“ je zcela jistě fakt, že se snaží hrát na trochu serióznější notu, což je u takhle laciné voloviny samozřejmě průser jak poleno. Na rozdíl od jedničky navíc trojka nemá takovou auru roztomilé tuposti. A výsledkem toho jen těžko může být něco jiného než brak. Sice nepopírám, že na několika místech jsem se i tentokrát upřímně zasmál – záklon hlavy a nahlas. Jenže ve trojce je ten smích dost škodolibý a do jisté míry je to obrana před trapností.

Další věc k nasrání je, že se „Deathstalker III: Nájezdníci z pekla“ zbavuje některých příjemných trademarků série. Je to celé takové cudnější a uhlazenější. Nejenže chybí lehké gore jako v jedničce, trojka dokonce skoro rezignuje i na nahotu! Letmo zahlédnete dvoje mini-kozy, pak už se objevuje jen pár cecků v jedné krátké scéně večeře vojáků na hradě, ale jinak… nic.

„Potatoes are what we eat!“

Jestli nějaký trademark újmy nedošel, tak je to opětovně ultimátně hloupoučký příběh. Ano, tušíte správně, opět nechybí zlý kouzelník a princezna, bez toho by to samozřejmě nešlo. Nicméně v předchozích dílech byli záporáci fakt záporáci… ukradli království, princeznu nebo obojí. V „Nájezdnících z pekla“ není nijak řečeno, proč by měl Troxartes vlastně zdechnout bídnou smrtí. Prostě má nějaké území a chce získat všechny části magického šutru, protože velká moc, znáte to, ale jinak mi není jasné, proč by to měl být až takový hajzl. Asi to nejhorší, co za celý film udělá, je, že oživí pár mrtvol.

Horší je ovšem to, že záporáka hraje příšerný kořen. Kouzelník v jedničce byl slizoun jak hovado, ve dvojce to byl sympatický hajzlík… tady je to plešatící fotr s brutálně velkým rypákem. Ale tím bohužel nekončíme. Samotného Deathstalkera opět hraje jiný herec a je ze všech jeho představitelů nejhorší. Nekoná se žádný béčkový odvar Conana jak v jedničce, ani hláškujícího frajírka jak ve dvojce… tady je to takový slušňáček, jemuž tu roli legendárního vrahouna vůbec nevěříte, což je špatně. Dokonce ani ta princezna není zdaleka tak hezká, na tu ze dvojky se nechytá ani náhodou. To už je hezčí Troxartesova holka, u níž se zase divák nedozví, kdo to je a proč tam je. Asi prostě nějaká random buchta. Navíc mě pobavilo, že na konci žádnou z postav ve filmu tahle roštěnka nesere… však no a co, že chrápala s hlavním záporákem a že chtěla umučit Deathstalkera, nikdo se o ni nestará a dokonce s ostatními oslavuje výhru. Ale co si budeme povídat, těch lapsů, různých děr a nepovedených scenáristických kliček by se našlo více.

No, nebudeme to dále prodlužovat. „Deathstalker III: Nájezdníci z pekla“ je nepovedená píčovina, na niž by se měli podívat pouze ortodoxní milovníci filmového braku. Všichni ostatní ruce pryč.


God Destruction – Redentor

God Destruction - Redentor

Země: Mexiko
Žánr: aggrotech / dark electro
Datum vydání: 16.2.2016
Label: Insane Records

Tracklist:
01. Redentor
02. The Machine
03. Ratzinger
04. Bullshit
05. Corpus Satani
06. Kakuma (The Unholy Land)
07. Thunderthrone
08. Exterminio
09. Ultraviolencia
10. Rotten
11. Antevasin
12. Redentor (Nero Bellum of Psyclon Nine Remix)
13. Ultraviolencia (SIN D.N.A. Remix)
14. Redentor (Thornsectide Remix) [bonus]

Hrací doba: 74:08

Odkazy:
facebook / twitter

Není žádným velkým tajemstvím, že Mexiko patří k líhním tvrdé taneční elektroniky. Jako první asi každého napadnou Hocico, případně s nimi spřízněné projekty jako Dulce Liquido či Rabia Sorda, ale ti, kdož mají trochu slušnější přehled, si jistě vzpomenou i na jména jako Cenobita, Amduscia nebo C-Lekktor. Z těch mladších však bylo možno zaznamenat i jisté God Destruction, na jejichž zoubek se v dnešní recenzi podíváme. Aktuálně tříčlenná parta má totiž na kontě novou fošnu s názvem „Redentor“, jež dle mého skromného názoru za nějakou pozornost stojí.

Jak již padlo, God Destruction nejsou žádnými veterány. Svůj první demáč tihle satanáši vydali v roce 2010, ale od té doby se nijak neflákají a každý sudý rok naservírují novou placku. „Redentor“ je tedy již třetím oficiálním nosičem. Já osobně jsem měl tohle jméno v hledáčku už od minulého alba „Novus ordo seclorum“, které jsem zaznamenal díky vydání na značce dnes již bohužel zaniklého labelu Juggernaut Music Group, k poslechu jsem se ale nedostal. Na „Redentor“ s pekelně rudou obálkou jsem si už ovšem počíhal, tak se pojďme podívat, zač je toho (mexický) loket…

V případě metalové hudby mi náladotvorné rozjímání nijak nevadí. Naopak bych skoro i řekl, že ve svém současném rozpoložení dávám přednost atmosféře nad agresí (byť výjimky se samozřejmě najdou, a když to má koule až za roh, tak si nějaký monumentálně zlý prasopal dám s chutí, o tom žádná!). V případě tvrdé elektroniky je tomu právě naopak a zde si radši vychutnávám nasranou testosteronovou rubanici, která se na nic neptá, nasadí nesmlouvavé 130 BPM tempo a pere brutálně taneční beaty hlava nehlava. A to je nejspíš i ten důvod, proč mám tak v oblibě horkokrevnou mexickou scénu, kde se to mocně řeže v rytmu zavedeným kultovními Hocico a agrese je až na prvním místě. Myšleno v dobrém!

No, a takhle nějak vlastně zní i „Redentor“. Možná to neznamená nějaké extrémní hody co do originality, avšak vzhledem k tomu, co od tohohle druhu muziky očekávám, nemůžu si stěžovat. Hned úvodní titulní track po krátkém atmosférickém intru nasadí formulku, podle níž God Destruction s většími či menšími obměnami jedou vlastně až do konce hrací doby, ale to vůbec nevadí. V tomhle druhu muziky je totiž hlavní, aby to kopalo jak nasraný bejk, protože když to má koule, tak se i případná jednotvárnost ztratí, protože ta koňská dávka energie přebije naprosto všechno. Když se tohle povede, pak jsem spokojen – a God Destruction se to na „Redentor“ povedlo.

Že mi ke spokojenosti stačí málo? Cha, možná ano, ale nemůžu si pomoct, mě tahle vrstva synťáků, rachotícího beatu a uvřískaného „blackmetalového“ diktátu na pozici vokálů fakt baví. Říkejte si, co chcete, ale songy jako „Bullshit“, „Corpus Satani“ se zkurveně zabijáckým refrénem, rychlovka „The Machine“ nebo hutná „Kakuma (The Unholy Land)“ jsou prostě hity jak hovado. A ta titulní „Redentor“ vlastně taky… no, a pár dalších kusů vlastně taky, když už jsme u toho.

Vedle toho se zde ale nachází hned několik skladeb, jež k výše popisované aggrotechové smaženici přidávají kytarové, leckde až regulérně metalové riffy. Nejvýrazněji to platí asi o „Thunderthrone“ a „Ultraviolencia“, v nichž se God Destruction blíží skoro až do míst, v nichž by šlo mluvit spíše o kombinaci EBM a industriálního black metalu. Ale buďte v klidu, rozhodně to nezní tak vidlácky jako velkohubý Mortal Cabinet, pořád to má tah na bránu. Ačkoliv je pravda, že těm převážně elektronicky orientovaným věcem pořád dávám trochu přednost a cením si jich v rámci „Redentor“ o něco více (výjimku tvoří snad jen „Bullshit“ s výrazně kytarovým rozjezdem). Čímž ovšem nijak nepopírám, že taková „Ultraviolencia“ je vypalovačka jako svině.

Celou desku pak ještě uzavírá pomalejší „Antevasin“, již lze do jisté míry chápat jakožto outro (a v takovém případě funguje), a několik bonusových remixů. Na fyzickém nosiči se nacházejí dva, na digitální verzi je ještě jeden navrch. Obě překopávky titulního tracku (tedy první a třetí remix) lze považovat za vcelku povedené a nemám problém je přehrávačem protáhnout a trochu poškádlit sousedy. Zajímavosti jen tak mimochodem je, že hned o ten první se nepostaral nikdo menší než Nero BellumPsyclon Nine. Zato druhý přítomný remix songu „Ultraviolencia“ mě příliš nebaví, a i když se v něm objeví několik vcelku zajímavých motivů a míchání vícera žánrů (třeba jeden skoro až glitch moment a k němu kytara), jako celek bych si jej klidně odpustil.

No, a toť je vlastně vše. V základu se tedy jedná o necelých 60 minut agresivního aggrotech / dark electro bucharu s občasnými kytarovými záchvěvy, ale pokud vám takováhle forma není cizí, pak myslím, že se budete bavit podobně jako já. Jasně, nikdo netvrdí, že je to nějaká hluboká a inteligentní záležitost, to fakt ne, ale pokud hledáte přímočarou elektronickou fašírku, tak s chutí do toho!


Hocico – Ofensor

Hocico ‎- Ofensor
Země: Mexiko
Žánr: aggrotech
Datum vydání: 27.11.2015
Label: Out of Line

Tracklist:
01. Déjà-vu siniestro
02. Relentless
03. Sex Sick
04. Bienvenido a la maldad
05. El destello en el cristal
06. Heart Attack
07. I Will Be Murdered (4 Minutes of Horror)
08. Ofensor
09. Mind Circus
10. The 5th Circle
11. Auf der Flucht
12. In the Name of Violence
13. Muerte en reversa

Hrací doba: 56:19

Odkazy:
web / facebook / twitter

Mexičtí aggrotechoví řezníci Hocico tentokrát studiově mlčeli tři roky. Prodlevu od předchozího „El último minuto antes de que tu mundo caiga“ z roku 2012 ovšem vyplnili klasickou dávkou neřadových věcí, mezi nimiž nechyběla kompilačka „Los días caminando en el fuego (20 Years Keeping the Blood Boiling)“ (2013), živák „Die Hölle über Berlin“ (2014) nebo singl „Forgotten Tears“ s předělanou verzí jednoho z nejkultovnějších válů, jaké Hocico mají na kontě. Z mého ohledu se ovšem jednalo o poměrně zbytečné nahrávky, protože prostě nevidím důvod, proč je nutné vydávat nějakou novou verzi „Forgotten Tears“, když má ta původní pořád říz, a třeba živých alb mají Mexičané ve své diskografii jak najebáno, takže jedno další do sbírky není ničím, po čem bych se musel utlouct. Tím spíš, když živáky moc nemusím a jejich poslech zrovna nepatří mezi moje hobby.

Tím vším jsem vlastně chtěl říct, že za pořádně důležitý považuji až letošní rok, protože právě letos tohle bratranecké duo Erk AicragRacso Agroyam přichází s novou dlouhohrající plackou, na niž už na jaře navnazoval singl „In the Name of Violence“. Tak se pojďme podívat, jak „Ofensor“ dopadl…

Co se týče soundu novinky, tady se není moc o čem bavit. Hocico byli vždycky synonymem pro agresivně tepající elektroniku a to se na „Ofensor“ samozřejmě nemění ani o píď. Mexičané opětovně pálí tunu nekompromisně tanečních beatů a masírují s nimi posluchače jak na běžícím páse. Jak je zvykem, i na „Ofensor“ se nachází množství hitových pecek, které mají dostatek „ass-kicking“ potenciálu na to, aby rozproudily zuřivý kotel pod pódiem úplně stejně jako již prověřené šlehy z minulosti. Co se mě týče, určitě bych vyzdvihnul „Sex Sick“ v návykovém středním tempu nebo titulní vypalovačku „Ofensor“, které mi obě připadají hitovější než třeba onen již nějakou dobu známý singl „In the Name of Violence“, byť ani ten samozřejmě není špatný a nemám s ním sebemenší problém.

Dále tu máme ještě „Mind Circus“ a „Auf der Flucht“, což jsou takové poměrně standardní věci od Hocico v nebezpečně chytlavém tempu, jemuž ale nejdou mu upřít řádné koule, takže i tady z mojí strany panuje spokojenost. Naopak za trochu přešlap považuji „Bienvenido a la maldad“, jež sice obsahuje jeden dejme tomu příjemný motiv, ale obecně vzato je to dost hovězí odrhovačka. Trochu paradox, že právě tenhle suverénně nejhorší song nahrávky si Hocico vybrali pro videoklip. Kterákoliv z výše jmenovaných věcí by dle mého skromného názoru byla vhodnější.

Pocitově mi však přijde, že je „Ofensor“ na poměry Hocico relativně variabilní deskou, protože obsahuje i nezanedbatelný počet kusů, které nejsou takové, řekněme, explicitně taneční. To se týká třeba poměrně pomalejších a temnějších tracků jako „Relentless“ (trochu překvapivě otvírák alba hned po intru, ale není to na škodu) nebo „Heart Attack“. Ještě znatelnější je to ovšem v atmosféričtějších (opět – na poměry Hocico) věcech, kam lze vyjma intra „Déjà-vu siniestro“ a outra „Muerte en reversa“, které jsou oboje velice povedené, zařadit třeba výtečnou „I Will Be Murdered (4 Minutes of Horror)“, „El destello en el cristal“ s regulérně ambientními pasážemi nebo „The 5th Circle“ s druhou polovinou v industriálním stylu. Samozřejmě, takovéhle věci nejsou u Hocico nikdy dříve neviděnou novinkou a podobné skladby mají Mexičané na kontě již z minulosti, ale trochu mi přijde, jako kdyby jich na „Ofensor“ bylo o trošku víc.

Z obecného hlediska však ani tyto skladby, jakkoliv mě hodně baví a jakkoliv to Mexičanům v téhle poloze také sluší, nic nemění na tom, že hlavní zbraní Hocico stále zůstává nařachaný elektronický nářez. V tomhle byli Erk a Racso vždycky hodně silní a potvrzují to i na „Ofensor“, jelikož novinka s naprostým přehledem naplňuje standard kapely. Jistě, kdo od Hocico zná předchozí alba, toho „Ofensor“ s největší pravděpodobností nijak zvlášť nepřekvapí, ale spokojený asi bude, protože koule to pořád má, o tom žádná.


Hocico, Accessory, H.exe

Hocico, Accessory, H.exe
Datum: 24.4.2015
Místo: Praha, Rock Café
Účinkující: Accessory, H.exe, Hocico

Akreditaci poskytl:
Sanctuary

V únoru 2013 se u nás vůbec poprvé představili Hocico, kteří se řadí k pionýrům aggrotechu a dodnes také patří k jeho největším veličinám. Po dvou letech a nějakých drobných se mexičtí řezníci vrátili na místo činu, aby ten samý klub podruhé naplnili salvou agresivních beatů. Přesto byl v obou koncertech jeden velice zásadní rozdíl – ano, tušíte správně, toho aktuálnějšího jsem se již účastnil i já.

Než však došlo na zámořské duo, představily se samozřejmě nějaké ty předskupiny kvůli rozehřátí publika na požadovanou provozní teplotu, přičemž vlastně ani ti předskokani nebyli úplně bez zajímavosti. Já osobně jsem byl tedy zvědavý zejména na první H.exe, jejichž poslední fošna „Human Flesh Recipes“ mě aktuálně docela dost baví, takže mě zajímalo, jak bude ta rychta Polákům šlapat v živém podání. Mírně mě zklamalo, že chlopaki vystupují jen ve třech v sestavě zpěv, kytara a elektronické bicí a že veškerou elektroniku tím pádem pouštějí jen z notebooku, což mi u kapely, která sype náserový aggrotech, byť broušený metalově řezanou kytarou, přijde poměrně zvláštní. Naštěstí to však bylo asi tak jediné, na co si šlo stěžovat, protože to kopalo dost slušně.

Zpočátku se nikdo moc nehýbal, ale velmi brzy lidi pod pódium nalezli a Poláci si je povedeným výkonem získali, takže netrvalo dlouho a zaslouženě se objevili i první pařiči. Hned na začátku setu H.exe vystřihli několik pecek z výše zmiňovaného „Human Flesh Recipes“, aby vzápětí navázali pásmem starších válů (kupříkladu „Mask of the Slave“ nebo „Venom“, jestli si dobře vzpomínám), a na úplný závěr setu střihli singlovou jízdu „300“ opětovně z aktuální placky. Co si budeme povídat, ačkoliv černé počmárání muzikantů a i jejich outfity (fakt měli na tričkách kočky s warpaintem a u nich hlášky jako „Hate everything“… docela jsem se nad tím pobavil, jakmile na to pódium vlezli) vypadaly mírně vtipně, bylo to povedené vystoupení, které utíkalo kupředu jedna báseň, a než se člověk nadál, vyhrazený čas byl v čudu.

To samé však bohužel nejde říct o kolezích Accessory z Německa. Ti byli bez debat posluchačsky nejvíc user-friendly vystupujícím večera a snad i proto se na ně před pódium nahrnuly především tancující slečny, zatímco skoro všichni přítomní kořeni zmizeli lejt na bar, aby byly síly do kotle na Hocico. Což o to, mně by bylo docela šuplík, že to bylo asi tak o deset levelů měkčí než H.exeHocico, spíš mi vadilo, že to bylo tak… jak jen to říct… dementní. Accessory byli ten večer jediní, u koho jsem neznal studiovou tvorbu, takže nemůžu soudit, jak to zní z desek, ale živě mi to prostě přišlo jako docela blbá diskotéka, kterou občasný náznak dubstepu rozhodně nevylepšil, spíš naopak.

Trochu údernější songy jako třeba (skoro)poslední „Shout It Out“ (nikoliv už „Loud“) se ještě snést daly, ale místy mi to zase připadalo fakt jako čisté agro pro vidláky v hopsavé podobě. Zpěvák, který byl tak vysoký, že v nízkém Rock Café skoro drhnul pleškou o strop, se sice snažil a vystoupení si užíval, ale nemůžu si pomoct, mně to připadalo spíše směšné. Abych zase nekecal, je pravda, že jsem tam vydržel až do konce celého setu, ale popravdě řečeno, ke konci už jsem se musel docela přemáhat. Na druhou stranu, možná jsem byl jediný, protože přední řady si vystoupení užívaly společně s plešounem a dokonce si vydupaly i přídavek. Samotná kapela vypadala nadšená, zpěvák lil lidem v předních lajnách vodku přímo do krku, mával vlajkou s logem skupiny, jeho kolega za klávesami trsal jak patnáctka na koncertě Biebera, ale mám-li mluvit sám za sebe a být upřímný, tak až budu mít někdy příště možnost Accessory vidět znovu, s klidným srdcem se na ně vydlábnu a půjdu radši na pivo.

Vrchol celého večera však přišel přesně v té podobě, v jaké přijít měl – v podobě Hocico. O půl jedenácté se klubem rozeznělo dlouhé intro, Racso Agroyam se postavil za synťák, Erk Aicrag naběhl na pódium v jakési stříbrné masce (kterou po dvou písničkách shodil) a začala jízda. Během prvního tracku mi publikum přišlo trochu chladnější a víc rukou ve vzduchu natáčelo, než hrozilo, ale to se hodně rychle spravilo, a když Hocico na třetí pozici rozjeli bombu „Bite Me!“, kotel už jel na plné obrátky, a když hned vzápětí Mexikánci přidali další klipovou pecku „Dead Trust“, podlaha v Rock Café už se skoro otřásala. Od téhle chvíle už kotel nepolevil takřka bez přestání až do samotného konce, a pokud se na chvíli přece jen zklidnil, Hocico jako odpověď hned vytáhli mocnou hitovku „Forgotten Tears“, jejíž ústřední melodie je extrémně návyková. Erk zavelel „un dos tres cuatro“ a už se křepčilo zase naplno. Nutno ovšem dodat, že úplně stejně jako prověřené kusy zafungoval třeba i nejnovější singl „In the Name of Violence“, jímž duo navnazuje na nadcházející desku.

Show ubíhala v pekelném tempu a bez jakýchkoliv zbytečných keců. Hocico to nehrají na žádnou přizdisráčskou gradaci a už od prvních vteřin jeli agresi na plné obrátky. Ten recept byl vlastně jednoduchý – Agroyam schovaný v zadní části pódia tepal masáž beatů a Erk na kraji řval do mikrofonu, přiléval olej do ohně v kotli a dokonce rozdal i několik ran. Před samotným koncertem jsem si říkal, že je možná škoda, že Hocico hrají jen ve dvou a nemají třeba živé bicí, které by to určitě nakoply, ale nakonec to musím vzít zpátky, protože i tak to mělo koule jak bejk a snad ani vteřinu jsem se nenudil. Mexikánci to do lidí prali rovnou hodinu, pak se na pár minut zdejchli, aby se samozřejmě mohli vrátit na přídavek, v jehož rámci přihodili další dva kusy, a pak skončili nadobro. O tom, že to byl nářez, snad není třeba diskutovat.

Večer byl tedy určitě povedený. H.exe se mi navzdory pár minoritním výhradám líbili a Hocico byli kulervoucí. Bilanci sice z mého pohledu trochu kazí Accessory, kteří sice nepřevedli úplně čistokrevný fail, ale i tak mě spíš nebavili a rozhodně jsem si po konci jejich setu nepřipadal duchovně obohacen o další zážitek. Ale nakonec mi to nijak zvlášť nevadí, protože co si budeme povídat, celá akce byla především o Hocico, kteří zabíjeli, takže za mě rozhodně spokojenost.


Majestic Downfall / The Slow Death – split

Majestic Downfall / The Slow Death - split
Země: Mexiko / Austrálie
Žánr: doom / death metal
Datum vydání: 15.9.2014
Label: Chaos Records

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy Majestic Downfall:
facebook

Odkazy The Slow Death:
facebook

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

V době někdy třeba před dvaceti lety by se to asi stalo jen těžko, ale v dnešní internetové éře už asi nikoho nepřekvapí, že spolu mohou jeden nosič sdílet kapela z Mexika a kapela z Austrálie. Přesně tohle je případ tohoto bezejmenného splitu, na němž se potkávají dvoučlenný mexický projekt Majestic Downfall a Australané The Slow Death. Jak už jen z názvů obou skupin takřka přímo plyne, jejich tvorba se nese v pomalém doom metalovém duchu. Navíc jsou obě formace poměrně zkušené a mají už na kontě hned několik dlouhohrajících počinů (Majestic Downfall tři, The Slow Death dva), takže je na místě očekávat poměrně solidní výsledek.

Obě kapely jsou si svým výrazem poměrně blízké, protože obě produkují hrubší death/doom metal plný majestátních pomalých riffů a těžké atmosféry, který se místy přiblíží na dohled i svému ještě extrémnějšímu bratříčkovi, jemuž se v odborných kruzích říká funeral doom metal. Úplně zaměnitelná však muzika Mexičanů a Australanů naštěstí není a obě skupiny jsou od sebe rozeznatelné, přičemž když nic jiného, tak nejvýraznějším prvkem tohoto odlišení je fakt, že v tvorbě The Slow Death se ne úplně zřídka objevuje i ženský vokál.

Počin je ovšem vyrovnaný i co do kvality, takže onen pomyslný souboj zúčastněných nemá jednoznačného vítěze. Kdybych musel volit, asi bych řekl, že mě o kousek víc oslovila strana The Slow Death, protože jejich muzika je trochu variabilnější a předně onen zmiňovaný ženský vokál v podání Mandy Andresen do toho vnáší docela příjemné osvěžení. Tím však neříkám, že by produkce Majestic Downfall byla o ničem, protože i u nich se nacházejí povedené momenty.

Samozřejmě, nahrávka nepřináší vůbec nic nového a navíc trvá celých 67 minut – a to je opravdu dost, což z toho dělá počin, jaký nelze doporučit na potkání. Posluchač s diagnózou chronický doomař by však měl být spokojen, protože obě formace odvádějí dobrý výkon, takže se výsledek jejich počínání poslouchá také hodně dobře.


Cenotaph – Riding Our Black Oceans

Cenotaph - Riding Our Black Oceans
Země: Mexiko
Žánr: death metal
Datum vydání: 17.8.2014
Label: Chaos Records
Původní vydání: červenec 1994, Cyber Music

Hodnocení: 8/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Krom promo materiálů mladých kapel, jež potřebují pro začátek trochu publicity, nám do redakce občas zabloudí i reedice desek starých zapomenutých hudebníků, kteří tvořili již v časech, kdy ti mladší z nás (třeba já) byli ještě na houbách, a v obecném měřítku však nebyli ať už právem či neprávem moc komerčně úspěšní. Jednou z takových je znovuvydaná nahrávka deska “Riding Our Black Oceans” (1994) od mexických (pozor, ne tureckých) Cenotaph. Když jsem narazil na různé ukázky, překvapila mě banda svou technickou propracovaností a celkem zajímavou melodikou, jež nejen v záplavě prom od začínajících zatím moc nevyzrálých spolků působila jako zázrak. A protože jsem nikde nemohl žádné jejich album sehnat, nezbylo mi, než se poslušně k desce v redakci přihlásit.

Jak to tak bývá, když kapela po dvaceti letech opět vydává svůj v tomto případě technicky melodický death metalový opus, snaží se, aby deska v současném měřítku obstála, a tak zvukový remaster je samozřejmostí. Což je přesně jedna z věcí, kterou asi nikdy nepochopím, proč desce, která funguje jako otisk doby, tisknout novou tvář umělým vyčištěním a vytažením basů apod. Ano, lépe to bude znít do sluchátek od iPodu, ale proč tak devastovat původní atmosféru (a to v tomto případě hodně)? Takhle beru reedici spíš jako způsob, jak seznámit současné metalové fanoušky s tvorbou této zapomenuté kapely. A samotná hudba je skvělá záležitost na pomezí Gate of Ishtar a Obscura v trochu melancholičtější náladě s prvky doomu.

Deska balancuje mezi agresivitou, melodiemi a atmosférou, to vše prostřednictvím technicky zručných instrumentálních výkonů. Občas sice kompozice mohou být trochu natahovány, ovšem stále je zde smysluplná struktura, takže se nestane, že bychom se ocitli v nějaké exhibici bez začátku a konce. Deska je pestrá, zároveň klasicky oldschoolově syrová. Za zvukový remaster palec dolů, neboť když originální mastering z YouTube poslouchám raději než verzi od vydavatele, asi je něco špatně. Samotný materiál je ovšem skvělý a já už se těším, až si od nich seženu něco dalšího.


Vexilla regis prodeunt inferni – Vexilla regis prodeunt inferni

Vexilla regis prodeunt inferni - Vexilla regis prodeunt inferni
Země: Mexiko
Žánr: death metal
Datum vydání: 30.7.2014
Label: Memento Mori
Původní vydání: 24.8.2012, Onslaught Records

Hodnocení: 4,5/10

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Transcending Obscurity PR

Eponymní debutová deska mexických satanášských death metalistů Vexilla regis prodeunt inferni vyšla původně v létě 2012 a o rok později se objevila i na vinylu, rovnou ve třech barevných verzích. V letošním roce došlo (tedy, dojde – 30. července) k další reedici, tentokráte opět na CD, zato však s novou obálkou a navrch bylo jako bonus přidáno demo se třemi peckami. No, a právě ku příležitosti toho nového vydání jsme se tu dnes sešli, přátelé.

Vexilla regis prodeunt inferni produkují docela hrubý death metal, který je znatelně ovlivněn takovým tím červeným rohatým frajerem, kterého většina z nás zná pod gangsterskou přezdívkou Satan. Do hlavy jim sice nevidím, ale působí to na mě, jako by Mexičané svou muziky chtěli postavit na chorobné atmosféře, čemuž ostatně napomáhá i to, že tu a tam zdálky vystrčí své růžky rovněž black metalový odér. Proč ne… nevidím jediný důvod, proč by se na tomhle nedala postavit kvalitní a zábavná deska. Podání Vexilla regis prodeunt inferni ovšem takový zázrak není, jelikož jim z toho nevylezlo nic víc než sice poslouchatelná, ale jinak nijak zvlášť strhující nahrávka.

Asi největší kámen úrazu tkví v tom, že ta atmosféra jim zas tak moc nefunguje, snad jedině s výjimkou “Chapter IX: Necropolis Rising”, jejíž druhá polovina se docela povedla. Jinak se ale debut Vexilla regis prodeunt inferni slévá v jednu amorfní špinavou death metalovou hoblovačkou bez nějakých záchytných bodů. A to v kombinaci s tím, že vás nestrhne ani celková nálada, znamená, že je docela problém dát i těch 41 minut, natožpak 54 i s bonusem. Průser to sice není, ale na víc jak slabší průměr to při vší úctě jednoduše nemá.

À propos bonus… tohle je zrovna jeden z těch případů naprosto zbytečných bonusů. Jedná se o totiž o první tři songy alba, akorát s výrazně horším soundem. Kromě “Chapter I: Serpent’s Council” jsem si navíc nevšiml ani žádných výraznějších změn, takže v tom vidím spíš jen laciné natažení hrací doby pro reedici.


C-Lekktor – Final Alternativo

C-Lekktor - Final Alternativo
Země: Mexiko
Žánr: dark electro / EBM
Datum vydání: 30.1.2014
Label: COP International / Gravitator Records

Hodnocení: 7/10

Odkazy:
facebook

Člověk by řekl, že v roce 2014, kdy uběhly roky od doby, co jej složil black metal z Kyrgyzstánu nebo trip-hop z Íránu a co slyšel nacistickou kapelu z Číny, už jej skoro nic nepřekvapí a hlavně předsudky budou již minulostí, přesto když jsem viděl spojení Mexika a dark electro/EBM žánru, příliš důvěry to ve mně nevzbuzovalo. Přesto jsem dal C-Lekktor šanci a zpětně musím uznat, že tohle je jeden z těch případů, kdy byly předsudky neoprávněné.

C-Lekktor možná pocházejí ze země, která není zrovna místem zaslíbeným tvrdé elektronice, ale i tak se jejich muzika může bez obav srovnávat s formacemi i z Mekky elektroniky, Německa. Na desce “Final Alternativo” je opravdu znát, že C-Lekktor již mají nějaký ten pátek nahráno a že na kontě mají už několik desek, protože je to rozhodně dospělá záležitost. Pokud byste tedy od mexického EBM čekali nějakého chudého příbuzného evropské scény podobně jako já, budete (stejně jako já) hodně mile překvapeni.

Když totiž C-Lekktor odpálí pecky jako “Dirty Elekktro Sex”, “Agressive Mutilation”, “Solo en la Oscuridad” nebo “Paralisis”, tak nebudete mít nejmenší pochyb o tom, že tihle Mexičané mají hodně dobrou představu o tom, jak složit kvalitní electronic body music. “Final Alternativo” sice jede už od prvního válu “Despues del Apocalipsis” až do svého konce dle jednoho mustru a každý song ve své podstatě nenabízí nic jiného než další porci rychlých a agresivních beatů, což takhle řečeno může vypadat jako nuda, ale na druhou stranu… metalová alba také ve své podstatě nenabízí nic jiného než 50 minut riffů. Navíc se musí nechat, že C-Lekktor dali dohromady takovou nahrávku, o níž se dá bez potíží říct, že co track, to hit. Výše jsem sice jmenoval čtyři konkrétní kusy, ale ty jsou nejoblíbenější jen pro mě osobně, jinak je totiž “Final Alternativo” dobré v celé své délce a hlavně – baví.


Fecalizer – Zombie Mankind Extermination

Fecalizer - Zombie Mankind Extermination
Země: Mexiko
Žánr: grindcore
Datum vydání: duben 2014
Label: Bizarre Leprous Production

Tracklist:
01. Morturum Demonto (The Best of the Dead)
02. Walking Dead
03. Brutal Revenge
04. Virus Quarantine (Mortal Contagion Part II)
05. Dismembered Alive
06. DxExAxDx (Devouring Entrails at Dinner)
07. Dr. Cannibal
08. The Zombie Army
09. Gore Lake Camp
10. Human Slaughterhouse
11. Zombie Whore Feast
12. Gore Grind Fecalized
13. Zombie Mankind Extermination

Hodnocení: 3,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Bizarre Leprous Production

Existují snad jenom dva žánry, v nichž je naprosto v pořádku znít jak výblitek toho nejodpornějšího kanálu, naopak je v nich pro mnohé dokonce žádoucí, aby muzika zněla jako absolutní čurbes a v zapraseném a nekvalitním soundu byl občas problém rozeznat i kytaru od zpěvu (no… ten zpěv asi mnohdy spíš v uvozovkách). Asi nemusím nějak zvlášť zdůrazňovat, že těmito dvěma žánry nemám na mysli nic jiného než grind a black metal…

Zatímco jisté black metalové kapely se svou příšernou úroveň mnohdy snaží obhajovat nějakým blábolením o obligátní syrové atmosféře a pravověrnosti, u grinderů je sympatické, že se alespoň nestydí za to, že prostě a jednoduše chtějí hrát bordel. Jak nám ovšem praví jedno provařené, stále však pravdivé pořekadlo, nic se nemá přehánět. Existují totiž i borci, kteří nemají zábrany a neváhají onu snahu o bordel dohnat ad absurdum, výsledkem čehož jsou pak totálně neposlouchatelné chlívy, jaké lze jen stěží brát jinak než jako bizarnosti pro zasmání.

Do nějaké takové sorty spadá rovněž sebranka s romantickým názvem Fecalizer… jako kdyby snad tohle mexické trio chtělo už předem upozornit, že tady se bude hrát těžká fekálie. Dobře, uznávám, že tihle borci ještě ani zdaleka nejsou tou největší žumpou, jakou jsem kdy v tomhle žánru slyšel, přesto už je jejich muzika skoro na hraně a opravdu jí nechybí mnoho, aby tu hranu, kdy se to ještě dá pořád považovat za hudbu, překročila. I tak si ovšem nedokážu představit, že by měl jejich majstrštyk “Zombie Mankind Extermination” poslouchat nebo dokonce kupovat kdokoliv jiný než ti nejzarytější a nejotrlejší goregrindeři, kteří touží po tom mít doma ve sbírce ty největší možné vepřoviny, jaké jsou schopní najít.

Fecalizer (ten název mě fakt baví, vážně) tu svojí brutalitu drhnou už 11 roků, což vlastně není zas až tak málo, a za tu dobu nastřádali již pěkných pár účastí na různých splitech, ve všech případech ovšem s kapelami, jež jsou asi tak stejně známé jako samotní Fecalizer… popravdě, když jsem si to všechno na Encyclopaedia Metallum proklikal, znal jsem jen jednu jedinou sebranku, a sice Paracoccidioidomicosisproctitissarcomucosis, protože ten jejich název je tak šílený, že na ně člověk prostě už někdy musel narazit. Zpátky ovšem k našim Fekálníkům, kteří se v letošním roce po splitkovém maratonu dofekálničili k první regulérní řadovce – a tou je právě “Zombie Mankind Extermination”.

A co přesně tedy “Zombie Mankind Extermination” nabízí? V jádru se nejedná o nic jiného než úplně klasické výrazivo svého stylu – maximální brutalita, trochu zahuhlaný sound, extrémní muzika, nahulená baskytara a maximální brutalita (já vím, že tu už jsem jednou říkal, ale v tomhle případě nebude vadit si to ještě jednou zopakovat). A jako správně prohnilá třešnička na tomhle dortíku z vnitřností a krve samozřejmě nesmí chybět guturální chrchlání, jež je v podání frajera s přezdívkou Necro Cannibal tak hrubé, až si i já začínám říkat, jestli se to ještě pořád dá nazvat zpěvem, ačkoliv mám tuhle laťku oproti většině lidí hodně posunutou. Tak jako tak, snad ani není třeba dodávat, že mu nebudete rozumět jediné slovíčko… a to ani v případě, když máte před sebou při poslechu textu. Upřímně se mi fakt moc nechce věřit tomu, že v tom ta slova vážně jsou…

Jediné, co celý ten chlív aspoň trochu nabourává a usměrňuje do trochu stravitelných mezí, jsou kytarová sóla, jichž sice na “Zombie Mankind Extermination” z obecného hlediska není moc, ale na poměry grindcoru jich je tam vlastně relativně dost. Suverénně nejzábavnější moment celé placky je však pro mě parádní (nejspíš) klavírní intro “Brutal Revenge”, které má pěknou hororovou atmošku, přesně jak z nějaké post-apokalyptické zombie depky. Ale když takováhle věc na grindové fošně o několik koňských délek převyšuje vše okolo, tak to možná není úplně nejlepší vysvědčení…