Třetí dlouhohrající deska polských black metalistů Mgła se bude jmenovat „Exercises in Futility“ a měla by vyjít koncem léta v kooperaci labelů Northern Heritage Records a No Solace. Bude se zde nacházet šest skladeb (jak je u kapely zvykem – nepojmenovaných, jen očíslovaných římskými číslicemi) v celkové délce cca 42 minut. Ukázku „Exercises in Futility II“ najdete na YouTube.
Archiv štítku: Mgła
Brutal Assault 19 (pátek)
 |
| Datum: 8.8.2014 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Blindead, Carnival in Coal, Combichrist, Devin Townsend, Fleshgod Apocalypse, Heiden, Krakow, Manes, Mgła, Mors Principium Est, Nightfall, Obscure Sphinx, První hoře, Shining, The Ocean
|
Atreides: Páteční den pro mě byl při pohledu do programu jednoznačně nejvytíženějším dnem festivalu – kapel, které jsem chtěl stůj co stůj vidět a slyšet, rozhodně nebylo málo a nakonec jsem toho viděl ještě mnohem víc. Do areálu jsem se dohrabal na mé poměry docela časně, na chlup přesně v půl druhé odpoledne, abych tak akorát stihnul začátek polských Obscure Sphinx, kteří zaskakovali za Gorguts. V rámci přípravy jsem od téhle post metalové/sludgové magořiny slyšel jen pár písní z posledního alba, a pokud jsem nějaká očekávání měl, Obscure Sphinx je s přehledem překonali o několik délek a naprosto mě uzemnili. Scéně vévodila bíle oděná zpěvačka Wielebna, s krásným paintem noční můry na obličeji a potrhanými obvazy všude možně po těle. Vyjetější a zdrogovanější zjev předvedli během festivalu už jen První hoře a Combichrist. A hudba? Výborný post-metal/sludge s excelentním vokálem, který válcoval vše, co mu stálo v cestě, a navrch pohltil silnou atmosférou. Mohutný aplaus, který následoval jejich set, si rozhodně zasloužili. Pro mě velmi příjemné překvapení a zatím to vypadá, že Obscure Sphinx mi zadělali na další závislost.
Ježura: Poněkud protažený snídaňooběd měl za následek to, že jsem z vystoupení Obscure Sphinx prošvihnul asi první song nebo dva, a když už jsem se konečně dohrabal do areálu, bylo mi to dost líto. Tedy, bylo by mi to dost líto, kdyby tu lítost Obscure Sphinx nerozmetali na cucky ve všech ohledech naprosto famózním vystoupením. Hudebně to bylo výtečné, vizuálně rovněž (zpěvaččiny pohybové kreace byly působivé, přiměřeně sexy a ani náznakem laciné) a Obscure Sphinx museli uhranout všechny, kdo se na ně přišel podívat. Alespoň mě teda uhranuli pořádně a teprve teď mě fest mrzí, že jsem jim nedal šanci už dřív a nechal si ujít jejich tři měsíce staré klubové vystoupení v Praze…
Skvrn: I já jsem chtěl Poláky Obscure Sphinx původně omrknout, jenže nějak z toho nakonec sešlo. Ježurou zmíněné snídaňoobědy se mi tu protáhly nejednou a tentokrát si černého Petra vytáhli právě Obscure Sphinx. Kapela si však slzy kvůli mé nepřítomnosti utírat nemusela, jelikož divácká kulisa byla navzdory brzké hrací době opravdu obstojná. Zato na Heiden lidí ubylo a mně nedělalo problém se na tyhle sympaťáky zaměřit zblízka. Hrálo se především z novinky “A kdybys už nebyla, vymyslím si tě”, která sice mezi těmi všemi thrash metaly a death metaly působila jako z jiného světa, ale přesto ji publikum dokázalo ocenit. Neodpustím si však poznámku, že zrovna tohle je typ kapely, kvůli kterému má smysl tu třetí stage otevřít už o hodinu dřív, neboť chemie Heiden + klubová stage by fungovala určitě lépe. A jak tak koukám pod sebe, nejsem jediný, jenž na tohle téma něco utrousil.
Atreides: Pokud mě Obscure Sphinx namlsali, domácí Heiden mé nadšení z dobrého začátku vzápětí ochladili. Přišlo mi to takové nijaké a zvukově nic moc. Buď nebyl slyšet Kverd, nebo některá z kytar. Co naplat, že s sebou dotáhli i Werlingu, která nahrávala klávesové party pro obě poslední alba. Koukalo se na ní sice velmi dobře, letmo jsem ji ale zaslechl sotva dvakrát a většinu kláves jsem si musel domýšlet. Že hráli ve dvě odpoledne na velkém pódiu, na které se jejich hudba podle mého názoru fakt nehodí, je další věc. Myslím, že mírně intimnější prostředí zastřešené Metalgate Stage by jim sedlo podstatně lépe, i tak jsem ale očekával mnohem jistější a atmosféričtější vystoupení.
Ježura: Nevím, jestli se na tom nepodepsala moje neskrývaná náklonnost k hudbě Heiden, ale mně se jejich vystoupení na Brutal Assaultu rozhodně líbilo, a to snad v každém ohledu. Snad až na utopené klávesy jsem si nevšiml žádných problémů se zvukem, a jinak to alespoň pro mě bylo výborné vystoupení, na jaká jsem si u Heiden v poslední době docela zvykl. Loňský triumf v plzeňské Papírně sice zůstal nepřekonán, ale Heiden se ani na velkém pódiu neztratili a zanechali za sebou dobrý dojem, o kterém svědčil i nečekaně slušný potlesk.
Skvrn: Ani pořádně nevím, proč jsem zašel omrknout finské Mors Principium Est. Tak nějak jsem si sliboval svěží melodický death metal, který mi naživo dá co proto, ale setsakra jsem se mýlil. Kapela totiž nepředvedla nic víc, než naprosto obyčejné, ničím nevyčnívající vystoupení, o kterém člověk nazítří už ani pořádně nevěděl. Slabý výkon podtrhnul frontman Ville Viljanen, který působil nesmírně znuděným dojmem, a nepříliš sympatická komunikace mu bonusové body rozhodně nepřinesla. Přesto jsem vydržel do konce. Je fakt, že to pódium v těch největších hicech krásně stíní, tak asi proto.
Atreides: Hektický začátek, kdy jeden bod programu tak tak navazoval na druhý, pokračoval. Sotva dohráli Heiden, uháněl jsem do Horror kina, kde se už chystali Manes a listening session jejich nového alba, “Be All End All”. Upřímně jsem neočekával nic jiného než další excelentní desku, a to jsem od norských mágů také dostal, takže nezbývá, než natěšeně čekat do října, kdy má album vyjít. Mimo jiné byl poslech alba parádní chill před náročným zbytkem dne.
Ježura: I když to teď už možná vypadá, že jsme se s Prdovousem po areálu vodili za ručičku, nebylo tomu tak a na listening session nové desky Manes jsme šli oba zcela nezávisle. Dojmy z novinky mám také velmi pozitivní, jen bych to s těmi chvalozpěvy asi ještě moc nepřeháněl, protože ačkoli to rozhodně bylo dobré, vzhledem ke spánkovému deficitu z předcházející noci jsem to občas trochu zalomil, takže to mám maličko rozmazané. Příznivci Manes se však mají stoprocentně na co těšit!
|
Setlist Fleshgod Apocalypse: |
Ježura: Fleshgod Apocalypse u mě sice po vydání rozporuplné desky “Labyrinth” poměrně klesli, ale přesto jsem se vypravil podívat, jak se předvedou, protože mám pořád v paměti výtečný koncert, jaký odehráli před dvěma lety na Metalfestu. A i když to zpočátku vypadalo na technické problémy, Italové tomu stejně nakonec nakopali sedínku. Kombinace jejich image (byť tentokrát nebyli zmalovaní černě ale bíle) a dokonale sehraného vystupování dodala koncertu přívětivý odér absolutního perfekcionismu a i hudebně to bylo velmi dobré. Je sice pravda, že jsem z toho nebyl odvařený tak jako dříve, ale pořád to byla slušná mrda a dokonce i nové skladby v živém podání vynikly mnohem lépe než z desky. Oproti našim předchozím dostaveníčkům si tentokrát Fleshgod Apocalypse přivezli i hostující pěvkyni, která svým školeným vokálem sekundovala Paolo Rossimu a také orchestrálním partům, a i tohle šlapalo dobře, takže ve výsledku můžu mluvit o velice příjemném koncertě, jehož zhlédnutí určitě nelituji.
Skvrn: Věděl jsem, že shánět slušné místo bude na Fleshgod Apocalypse docela oříšek, jelikož jsem čekal dost lidí, ale že až tolik? Holt jsou dnes tihle Italové v kurzu. I proto jsem se nikam dopředu neprobíjel a zůstal raději v povzdálí, přičemž mnou vybraný flíček se tvářil jako záruka nejvyšší možné zvukové kvality. Tahle domněnka byla však rázem vyvrácena, neboť zvuk byl nejen na místě mém, ale úplně všude naprosto katastrofální a vážně jsem uvažoval o útěku za nějakým dlábošem. Zhruba po třetině hrací doby se naštěstí vše diametrálně změnilo, operní pěvkyně, z jejíhož hrdla jsem doposud nepochytil jediný tón, byla rázem slušně slyšitelná, už to nebylo tak přebasované, jen to pianino pořád nebylo dostatečně vytažené. Nevím. Mně by osobně štvalo se tahat na pódium s takovým krámem, z něhož by ve finále byla jen vizuální ozdoba. Třeba jsem si tu noc jen přeležel uši a nebyl pak schopen nic dostatečně docenit, ale tuším, že chyba nebude tentokrát na mém přijímači.
Ježura: Ačkoli jsem o Carnival in Coal maximálně tak někdy slyšel, po zjištění, že jde o avantgardu, jsem z nedostatku jiné činnosti zakotvil před pódiem a sledoval, co se z toho vyvrbí. Vyvrbilo se z toho vystoupení, které bylo nehorázně střelené, pošukané a v každém ohledu avantgardní, ale díky celkovému pojetí hudby i přístupu kapely to bylo hlavně nesmírně hravé zábavné. Všemu vévodil neskutečně sympatický zpěvák a duo pitvořících se kytaristů, a i když to zpočátku nevypadalo na žádný velký úspěch, Carnival in Coal si postupně získali publikum i mě. Super odlehčení pátečního odpoledne!
Atreides: Po Manes se dostavil hlad a s ním další degustace jídel u stánků před areálem. Jediný stánek s klobásami v záplavě čínských nudlí mimochodem nezklamal. Bez obalu se přiznám, že Mors Principum Est ani Skeletonwitch jsem vidět nepotřeboval a jediné, co mě trochu mrzí, jsou projezení a prozevlení Fleshgod Apocalypse, ale v tu chvíli jsem neměl na cestu do areálu ani pomyšlení, a tak jsme se vydali až na První hoře. Nicméně ještě než dojde na ně, povedlo se mi cestou potkat Carnival in Coal. Už už jsem začal litovat, že jsem prosral první půlku setu téhle parádní magořiny, naštěstí jsem však byl na konci setu uklidněn, že “see you tommorrow”, a mně došlo, že to byl záskok za nějakou z vypadlých kapel. Tak nebo onak, to, co jsem z “Uhelného karnevalu” viděl, byla excelentní jízda a diskotéka, která mě před První hoře skvěle rozehřála.
Skvrn: Jedna z věcí, která mě na letošní Brutalu nesmírně zklamala, byl naprostý nedostatek informací o změnách v časovém harmonogramu. A jelikož jsem se po těchto zprávách zapomněl dostatečně pídit, představení Carnival in Coal na hlavním pódiu mi bezezbytku uniklo. Útěcha v podobě vystoupení První hoře na sebe naštěstí nenechala dlouho čekat. Kapela, o které jsem v životě neslyšel, mě nakonec přivedla do naprostého transu a jako první mě v tento hudební svátek přinutila vyseknout i několik tanečních kreací. Recesistická směsice všeho možného od punku přes metal až po samotného šaška s harmonikou měla naživo ohromné koule, což jsem evidentně necítil sám. A i když se čas naplnil, spousta lidí nechtěla věřit tomu, že je opravdu dobojováno. Velmi početné, a co hlavně, nesmírně nadšené publikum budiž důkazem pro pořadatele, že lidé o tyhle nemetalové ujetiny opravdu stojí. Jak nad tím přemýšlím, vlastně jsem neviděl jsem nikoho, kdo by nejevil známky vyčerpání nebo překvapeného potěšení korunovaného úsměvem na tváři, tedy na metalové akci nepříliš častým jevem.
Atreides: První hoře jsem, stejně jako zbylí dva kolegové podemnou, takřka neznal. Na vystoupení mě natáhla hlavně jejich titulní fotka z webu festivalu. V průběhu setu se spustil jeden z nejlepších kotlů (ne-li nejlepší vůbec), které jsem na letošním Brutal Assaultu zažil. Přátelské disko tanečky střídalo nezřízené pogo a na hitovky jako “Absurdistán” nebo “Diskokoule” se prostě nedalo nepařit. Pařilo se tak moc, že když jsem se po konci setu vybelhal úplně zřízený a skrz na skrz propocený z Metalgate Stage, jejíž útroby stačily během setu nabrat úctyhodných teplot a vlhkosti, polomrtvý jsem padnul k nejbližší zdi. Jediná škoda je, že po krátké ochutnávce domácího poslechu mi zní První hoře oproti vynikajícímu koncertu poněkud mdle, a to i přesto, že už z desky je to hudba nadmíru energická. Další důkaz toho, jaké mělo jejich vystoupení (disko)koule.
Ježura: První hoře je kapela, která se mi dlouho vyhýbala, a tak jsem konečně chytil příležitost za pačesy a vypravil se podívat, jestli i v našich luzích a hájích umíme hrát avantgadu. Umíme, a to sakra dobře. První hoře předvedli takový cirkusový kabaret po česku (byl i klaun s tahací harmonikou!) a jejich vystoupení bylo napůl divadlo, jenže to bylo výborné divadlo a hrála k němu navíc opravdu parádní hudba. Vokálně, instrumentálně i vizuálně (správně cvoklé kostýmy i pohybové kreace všech krom basáka) to bylo naprosto skvělé a snad právě proto se do šapitó s třetí stagí přišlo na První hoře podívat nečekaně početné publikum, které se jim odvděčilo opravdu parádní odezvou.
Atreides: U třetí stage jsem se nakonec ještě zdržel: Na programu byli norští Krakow, které jsem rovněž neznal, v programu mě ovšem zaujali stoner metalovou škatulí. První song mi sice přišel na stoner/sludge poněkud vlažný, atmosféra mu ale nechyběla. Energie a uhrančivá síla však na sebe nenechala dlouho čekat a dorazila s další písní. Krakow předvedli další výbornou show a s blížícím se závěrem atmosféra houstla, udusávala vše živé pod sebou, až dosáhla naprostého maxima – a pak kapela dohrála. Černá díra utopených emocí, které ještě nějakou dobu doznívaly. Je sice pravda, že končit se má v nejlepším, za přídavek bych se ale v případě Krakow ani v nejmenším nezlobil. Další velmi příjemný objev a další výtečná show.
Ježura: Bolavé nohy, hlad a také potřeba konečně sepsat hromadu poznámek pro tenhle report vyústily v poměrně dlouhou pauzu, jíž padla za oběť vystoupení H2O a Six Feet Under, a zpět do koncertního dění jsem se vrhl až okolo půl sedmé, kdy na Metalgate Stagi měli zahrát The Ocean, na které mě utáhnul kamarád, jenž o nich básnil už druhý den v kuse. S vidinou opakování zážitku, jaký mi předešlého dne zprostředkovali God Is an Astronaut, jsem tedy vyčkal, než koncert se čtvrthodinovou sekerou konečně začal, a sledoval, co se bude dít. Co se dělo, bylo formálně naprosto výtečné. Hodně ostrý post-metal měl fakt grády (možná až moc, protože zvuk byl napálený opravdu dost), projekce na plátno byla dost působivá, všichni muzikanti řádili, jak jen se u moderních žánrů sluší a patří, a zpěvák si v závěru dokonce lajsnul skočit z vrchu pódiové konstrukce mezi lidi. Nejinak na tom bylo i publikum, které celou dobu předvádělo parádní odezvu, a na tom všem dohromady šlo jen těžko hledat nějaké chyby. Přesto jsem ale nijak zvlášť nadšený nebyl a nemám tušení proč. Holt mi to asi napoprvé úplně nesedlo, tak uvidíme příště – pokud tedy nějaké příště bude.
Skvrn: Po výborných První hoře byly následující spolky v nezáviděníhodné situaci a jelikož jsem tušil, že H2O ani Six Feet Under na tuhle laťku nedosáhnou, z areálu jsem se vypařil. Ne však nadlouho, protože na třetí stagi se opět schylovalo k velkým věcem – na řadu měli přijít post-metaloví The Ocean. O těhle Němcích jsem toho slyšel už poměrně dost, jen k samotnému poslechu jsem se nebyl schopen dokopat. Ve stanu bylo již tradičně dusno, zvuk přehulený, ale přesto to mělo hodně do sebe. Ale postupně. Jednak si The Ocean spolu s nástroji přivezli i videoprojekci, na které po celou dobu běhala videa z podmořského dna (a teď opravdu nemluvím o dokumentech mistra Attenborougha), druhak přišli s úplně jinou atmosféru, než jsem očekával. Čistě po čuchu jsem čekal melancholičtější a klidnější set, nicméně naprostý opak byl pravdou, byla to fakt divočina. Nesmyslně hlasitý zvuk byl tentokrát kladem a podstatnou částí se postaral o kulervoucí atmosféru. Samotným vrcholem bylo, když frontman Loïc Rossetti vystoupal na pódiovou aparaturu a se zatajeným dechem všech přítomných skočil mezi nadšené publikum, na jehož rukou dospíval i celý song. Parádní zážitek, parádní set!
Atreides: Po Krakow byli v Metalgate stanu na řadě post metalisté The Ocean, které jsem si nechal ujít jen s těžkým srdcem, přesto jsem nelitoval. Na Jägermeister Stage se totiž chystala kapela, která pro mě byla jedním z taháků letošního Brutal Assaultu – polští sludge/doomoví Blindead. Jejich poslední genialita “Absence” je jednou z nejlepších sludgovek loňského roku a jejich vystoupení na festivalu jasnou povinností. Trochu jsem se obával, jak na velké scéně jejich hudba vyzní, polská smečka si s ní však hravě poradila a publikum odnesla kamsi do dáli silnou a podmanivou atmosférou. Potěšilo mě, že na výbornou fungoval novější materiál i starší skladby, takže jsem si užil jak “b6”, “s1” nebo závěrečnou “a7bsence”, tak i “My New Playground Become” z minulého “Affliction XXIX II MXMVI”. Celým vystoupením se jako stříbrná nit vinula surrealistická videoprojekce s bizarním vývojem scén a velmi sličnými dívkami a dávala skladbám zajímavý vizuální podkres. Blindead se postarali o jedinečný zážitek a z mého pohledu šlo o jedno z nejatmosféričtějších vystoupení nejen festivalu, ale vůbec všech koncertů, co jsem kdy viděl. Čirá magie a jasný důkaz toho, že polský post-metal/sludge se za posledních pár let vyšvihl na úroveň světové špičky.
Atreides: Jak dohráli Blindead, stačilo se vlastně jen posunout o pár metrů vedle. Na kanadského kytarového mága Devina Townsenda jsem se do davu nehrnul a raději jsem stranou střízlivěl a vstřebával všechnu tu atmosféru a energii, kterou do mě Blindead stihli za svůj set nalít. Možná i proto mi přišel rozjezd dost vlažný a dobrých patnáct minut jsem raději sledoval zdrogovanou videoprojekci. Jenže během pár písní stihlo vystoupení nepozorovaně vygradovat do neskutečných otáček, a když Devin ke konci vybalil “Juular”, měl jsem co dělat, abych se nesnažil probít do kotle. Někdy v polovině začal s grácií sobě vlastní začal do publika sypat mezi písněmi jednu hlášku za druhou, a když začal vyzývat, aby zvedl ruku každý, kdo má malý penis nebo enormní klitoris (což je kdoví proč to jediné, co mi z té smršti zůstalo v paměti), nezbylo než prskat smíchy. Musím uznat, že tenhle člověk má charisma na rozdávání a ohlášené headlinery festivalu nechal daleko ze svými zády. Všechny do jednoho.
|
Setlist Devin Townsend: |
Skvrn: The Ocean za námi a hurá na Devina. Na něj jsem se v rámci jeho Devin Townsend Project těšil jako na málokoho, protože dle dosavadních ohlasů jde o muže na svém místě. A to se bezezbytku potvrdilo. Tenhle chlápek má neuvěřitelné charisma, a i když si to spolu se svými kolegy přikvačil ve společenském, publikum bavil neuvěřitelně pošukanými vtípky (pošukanými doslova – koneckonců Prdovous nade mnou vystřihl i podrobnou expertízu) i samotnou hudbou. Oceňuji rovněž výběr skladeb, neboť prostor dostaly především ty přímočařejší kousky a místo kytarových onanií si Devin raději pouštíval jazyk na špacír. A že to za to stálo! Towsendovi se totiž povedlo odlehčit jinak dosti konzervativní publikum, což se mnohdy jeví jako nadlidský úkol. Skvělá show!
Ježura: Devina Townsenda a jeho tvorbu sice velice respektuji, ale nikdy jsem k ní nechoval osobní vztah, takže na tenhle koncert jsem se vypravil více méně z povinnosti a v naději, že tentokrát všichni neprochčijou na kost, jen co mistr hrábne do strun, jako na Brutal Assaultu 2010. A protože se počasí chovalo slušně, měl jsem možnost sledovat, jak se z Devinova vystoupení zcela nenuceně a nenápadně stává jeden z vrcholů festivalu. Výborný zvuk, skvělá muzika a Devinova magnetická osobnost si získaly i mě a já mohu jen smeknout, protože tohle byl skutečně bezchybný, famózně gradující a ve výsledku naprosto strhující výkon headlinera, před kterým se celí slavní Slayer mohou jít leda tak zahrabat.
Atreides: Cesta na první set Manes byla výzvou v podobě pokoření davu, který se shromáždil na vystoupení Avon Alarm… erhm, Amon Amarth. Pódium vyšperkované polystyrenovými drakary působilo spíš jako pouťová atrakce, rozhodně nic pro mě. Nicméně k Manes: Pojem akustický set byl v jejich případě strčen do velkých uvozovek sestavou kytara – basa – bicí – perkuse – samply. Vystoupení otevřeli novou skladbou “The Deathpact Most Imminent”, kterou jsem slyšel o pár hodin dříve a již od začátku bylo jasné, že tohle opět bude atmosférická nádhera. Křišťálový zvuk, nejlépe nazvučená kytara, kterou jsem letos na festivalu slyšel, a naprosto dokonalý Asgeir Hatlen, jenž překonal sám sebe a zpíval mnohem emotivněji než z alba. Za zmínku stojí i “The Cure-All”, “Deeprooted” nebo “Nobody Wants the Truth”. Mám dojem, že poslední jmenovanou zahráli ve zkrácené podobě z poslední kompilačky “Teeth, Toes and Other Trinkets”, ale nerad bych kecal. Vystoupení chtěli uzavřít nádhernou “Ende”, díky bouřlivému ohlasu jim však nezbylo, než na závěr přihodit ještě “White Devil Black Shroud”. Po celý koncert panovala skvělá, přátelská atmosféra a na Manes bylo vidět, že si svoje první vystoupení mimo Norsko náležitě užívají. Aby ne, když obecenstvo jim tuhle unikátní chvíli žralo i s navijákem a odpustilo i nějaké to zpoždění.
|
Setlist Manes: |
Ježura: Přiznám se, že už jsem v životě čelil náročnějším volbám, než jestli jít na Amon Amarth nebo Manes – a norští avantgardisté předvedli vystoupení, o kterém si plastoví vikingové můžou nechat leda zdát. Protože nemám Manes nijak zvlášť naposlouchané, chvíli trvalo, než jsem se naladil na jejich vlnu, ale pak už nebylo absolutně o ničem diskutovat. Manes odehráli krásný, uhrančivý a místy vysloveně strhující koncert, ze kterého jsem odcházel doslova omámený a na kterém mě trápila jediná věc – dvacetiminutová sekera mě připravila o začátek Shining, kteří hráli vzápětí na velké stagi. I tak ale Manes rozhodně předvedli jedno z nejlepších vystoupení festivalu.
Skvrn: Studiovou tvorbu Manes neznám. Popoháněn avantgardní škatulkou a hřejivým faktem, že davy lidí se tlačí na Amon Amarth, jsem se však hodně těšil. A co říct k samotnému setu? Perfektní zvuk, perfektní hudba, perfektní publikum, které si nakonec ještě dožadovalo přídavek a vzhledem k tomu, že prostoje na třetí stagi byly velké, prosbu nakonec kapela (jako jedna z mála) vyslyšela. Den nato se kapela ještě představila na hlavním pódiu, kde to však už zdaleka nebylo tak dobré jako na Metalgate Stage. A kdo na tohle pódium ustavičně nadává, pro srovnání měl zajít právě na oba sety Manes.
Atreides: Díky mírnému zpoždění Manes jsem nestihl prvních deset minut ze Shining. Hektickým přesunem jsem se dostal pod pódium zhruba v polovině “Fisheye”, takže jsem toho z jejich setu stihl ještě docela dost – a naštěstí stihl i většinu drog. Nikým neřízená a neusměrněná divokost téhle zběsilé avantgardy dává v živém podání víc než kdy jindy tušit, že něco takového se prostě nedá složit (a nejspíš ani zahrát) za střízlivého stavu a člověk prostě musí mít chtě nechtě něco v žíle. Upřímně jsem nečekal, že zrovna na Shining bude takový nával, na druhou stranu se musí nechat, že pařili snad všichni (alespoň kolem mě) a já na tom nebyl jinak. Když se do toho opřel Jørgen Munkeby na saxofon, mělo to vážně grády a zejména závěrečné kombo “The Madness and Damage Done” a skvělý cover King Crimson, “21st Century Schizoid Man”, bylo silně kulervoucí. Trochu mě mrzí, že mezi Manes a Shining nebyl větší časový prostor, aby se ve mně mohla ona velmi osobitá “Manesovská” atmosféra chvíli rozležet, protože Shining se s ničím nesrali a zabíjeli takovým způsobem, že je překonali až Aosoth a Dodecahedron o den později.
|
Setlist Shining: |
Ježura: Maniakální jazzmani Shining patřili k největším tahákům, jaké si pro mě letošní vydání Brutal Assaultu připravilo, ale přesto jsem se trochu bál, jestli mi ten jejich chaotický masakr naživo sedne. Sednul. Shining totiž celý Josefov postavili do latě způsobem, před kterým by mohli smeknout i onačejší mistři. V chaotičtějších pasážích Shining sice působili malinko random dojmem, ale vůbec to nevadilo, protože to i tak byla totální jeba, a když člověk zrovna nepařil, tak jen zíral, co se děje na pódiu. Všichni muzikanti (a frontman Jørgen Munkeby zejména) totiž celou dobu řádili, jako by do nich někdo pustil proud, a krom toho to celé mělo ohromný styl, neboť veliká plachta s logem kapely a lehce formální odění kapely dohromady zafungovaly jako opravdová vizuální třešinka na dortu. Nemám co dodat – pro mě jedno ze tří vůbec nejlepších vystoupení festivalu. Takhle to holt dopadá, když jazzmani vezmou do rukou kytary…
Skvrn: 19. Brutal Assault, to nebyla jen poctivá porce muziky, to byly taky čas od času dramatické závody. Pro ty, kteří do sebe od nevidím do nevidím rvali nudle od Vietnamců to nebyly závody věru příjemné. Naopak pro ty, kteří utíkali za hudbou, tedy i já, byla připravena (na rozdíl od okupantů mobilních záchodků) i sladká odměněna. Vzhledem ke zpoždění, kterého se dopustili Manes, jsem prověřil už tak zmožené tělo a běžel skrze chaotický dav až k hlavním stagím, konkrétně k té, na které již v plné polní stáli přichystaní Shining. Tentokrát jsem si opravdu nebral servítky a drze se nacpal až dopředu, protože o živých kvalitách těchhle Norů jsem věděl. Sotva se spustily první tóny na pódiu, stejnou mincí oplatilo i hlediště. A i já, ten, který se nepovažuje za nějakého velkého pařana, se tentokrát naprosto odvázal a celý set proskákal, “proairguitaroval” a bůhvíco ještě. Hrálo se jak z poslední “One One One”, tak i z geniálního “Blackjazz”, ze kterého zazněla třeba omračující “Fisheye”. Nerad se pouštím do nějakých unáhlených závěrů, ale tohle vystoupení rozhodně patří na “Brutální stupně vítězů”. A to, že kapela den na to označila na svém Facebooku josefovský set za “the coolest we have ever played”, jen vše stvrdilo.
Atreides: “We will start elimination process in ten seconds. Please, don’t forget: We love you. Now die!” A pak jsme umřeli. Asi takhle by se ve stručnosti dala shrnout aggrotechová diskotéka Combichrist. Tohle prostě byla šleha a naprostý nátěr, který mi do znaveného těla vlil novou dávku energie a donutil mě pařit až do samého konce. Pětičlenná kapela se dostavila na podium řádně rozjařená. Jestli si něčeho šlehli, nebo se jen ožrali, to nešlo říct, rozhodně však nedošlo k žádnému failu. Právě naopak. Combichrist se mi postarali o výživné zakončení pátku a skoro by se chtělo říct, že tohle byl kurva punk, protože to, co se dělo na pódiu, byla neskutečná hlína. Do publika lítaly prázdné flašky, plechovky od piva, trsátka i bubenické paličky v ohromujících kvantech. Basák se pracně snažil sežrat svůj ručník a bubeník Joe Letz předváděl za soupravou skvělou exhibici a krom toho si jen tak pohazoval s jedním z kotlů, což maníka od kapely očividně pěkně sralo. Publikum si taky užilo svoje, a když se zrovna hromadně neukazovaly prostředníčky a nevyřvávaly přisprostlé hlášky, trsalo se do zemdlení. Combichrist, to byla prostě velmi svérázná pařba, na které jsem doslova vypustil duši. A když jsem se zpětně dozvěděl, že Mgła trpěla na výpadky techniky a neskutečně mizerný zvuk, byl jsem vážně rád, že jsem si nezkazil vzpomínky na excelentní koncert ze začátku roku a raději šel na tuhle vyjetinu.
Ježura: Po loňském fatálním úspěchu Atari Teenage Riot Obscure opět sáhli po zcela nemetalovém interpretovi, a to rovnou po jménu, které na aggrotechové scéně patří k největším. A Combichrist nezůstali své pověsti nic dlužni, protože jejich diskotéka podrtila publikum mnohem víc než většina zbývajících jmen na soupisce festivalu. I když je kapela spojována především s frontmanem Andym LaPlegua, každý člen se projevoval po svém a dost výrazně. Úchylně vypadající basák (který si to na Brutal Assaultu před několika lety střihnul už s Genitorturers) se pokoušel sníst ručník, bubeník v jednom kuse kopal a házel okolo kotel (žádná náhoda to nebyla a být tím poskokem, co mu to pořád rovnal, asi by mě to pěkně žralo), kytarista zase parádně komunikoval s lidmi… Dohromady to zafungovalo přímo ukázkově, byl to prostě nátěr jako kráva a lidé se chytili naprosto ukázkově. Upřímně doufám, že pořadatelé tenhle trend zvaní nemetalových kapel budou držet i v budoucnosti, protože zrovna Combichrist to u mě dopracovali až mezi festivalovou Top 5.
|
Setlist Mgła: |
Skvrn: S půlnocí se nad festivalovou půdou začalo snášet i největší dilema: Mgła, nebo Combichrist? Hypnotický black metal, nebo další energický náser? Upřímně, po Shining jsem toho měl plné kecky, a tak jsem si zašel “odpočnout” k polskému black metalu. Když už jsem se rozhodl oželet Combichrist, zapřísáhl jsem se, že si musím Mgłu do posledního tónu užít. Konal jsem tedy co nejrychleji a zapasoval se někam do druhé řady. Mezitím se však k přednímu plůtku tlačit trio Poláků, kteří měli ten den zřejmě již dost vypito. Nebo mi prosím nějak racionálně vysvětlete neustálé plivání si do tváří… Když se už spustila samotná hudba, několik takových nevycválanců mělo potřebu si na Mgłe vyskočit z kopýtka, což mě dostatečně znechutilo a celé vystoupení raději sledoval opodál. Samotný výkon Mgły mi přišel solidní, nicméně třeba všude pomlouvaní Inquisition nebo Francouzi Aosoth na mě udělali mnohem větší dojem. A to tu ještě neremcám ohledně zvuku, který stál při zachování korektnosti za velkou bačkoru. Ne, že bych si úplně rval vlasy, že jsem nezašel trsnout na Combichrist, ale na rovinu vám říkám, zamrzelo to. Ten den to byla moje poslední zastávka, jelikož na Worship ani Nightfall jsem neměl po nesmírně vysilujícím dnu dostatek energie.
Ježura: Po výborných Combichrist jsem trochu váhal, jestli mám zůstávat na řecké Nightfall, ale nakonec jsem zůstal – a dostalo se mi prvního a vlastně jediného opravdového zklamání. Hudba působila s jednou kytarou děsně chudě a divně a jedině zpěvák dělal dojem, že není na veřejné zkoušce. Chudák se opravdu snažil dostat z lidí nějakou odezvu, ale ten nepočetný hlouček pod pódiem mu to moc nežral, a nad celým setem se tak vznášel nepříjemný odér zpackaného vystoupení. Dost dlouho jsem uvažoval, že to zaříznu, ale ze soucitu s kapelou jsem to neudělal, a nakonec toho nelituji. Jakkoli to totiž byla celou dobu docela bída, závěr v podobě pecky “Ambassador of Mass” proti tomu působil jak z jiné planety, byl vážně super a dokonce i lidé odměnili Nightfall konečně zaslouženým randálem. Odchod na kutě byl tedy nakonec celkem příjemný, a pokud na Nightfall ještě někdy natrefím, určitě jim dám šanci na reparát.
Mgła, One Tail, One Head, Svartidauði
 |
| Datum: 8.3.2014 Místo: Praha, Nová Chmelnice Účinkující: Mgła, One Tail, One Head, Svartidauði, Cult of Fire
|
První pohled (Ježura):
Když loni v létě pořadatelé druhé inkarnace Prague Death Mass oznámili mezi posledními dvěma vystupujícími polskou kapelu Mgła, byl jsem rozmrzelý, a to fakt hodně. Od vydání poslední desky “With Hearts Toward None” žeru Mgła jako jen málo dalších interpretů a skutečnost, že si je nechám takhle ujít mezi prsty, když už se mi splnilo jedno velké přání a Mgła začali hrát živě, mě prostě nehorázně štvala. V okamžiku, kdy se rozšířila zpráva o tom, že se Mgła ve společnosti dalších třech kapel do Prahy vrátí, tak bylo jasno. A vzhledem k tomu, že těmi třemi kapelami byli domácí Cult of Fire, islandští Svartidauði a norští One Tail, One Head, tedy sestavička, která v zasvěcených kruzích budí solidní respekt, očekávání se pohybovala zatraceně vysoko…
Jelikož všechny čtyři kapely platí za skutečně kvalitní black metalové spolky (a všechny čtyři se shodou okolností úspěšně představily i v rámci zmiňovaného Prague Death Mass), dala se očekávat vpravdě vysoká účast, na kterou nakonec také došlo. Nová Chmelnice ale přesto nebyla nijak extra přeplněná a v jejích útrobách se k mé nemalé radosti dalo fungovat bez větších problémů. Podmínky se tedy sešly vážně ideální, a když přesně na čas vstoupili na bohatě vyzdobené pódium Cult of Fire, bylo jen a pouze na nich, jak s tím naloží.
Pro nastínění atmosféry, která celé vystoupení Cult of Fire provázela a byla jeho stěžejní částí, je ale třeba trochu detailněji popsat vizuální stránku věci. Krom standardní velké plachty a dvou menších po stranách (v duchu aktuální desky “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” vše stylizováno do indické estetiky) pódiu dominovala zejména dvojice oltářů naplněných nejrůznějšími okultními předměty a svícemi a také stojan na mikrofon, na kterém byly zavěšené dvě zkřížené kosy. Samotní muzikanti pak vystupovali v působivých a bohatě zdobených róbách s širokými kapucemi (ano, změna image dolehla i na nezapomenutelné kužely), přičemž jim obličeje kryly látkové masky vymalované do podoby asi tváří – čích, to vážně netuším. Pro dokonalou představu bude nejlepší prohlédnout fotografie z akce, nicméně mi můžete věřit, že jakkoli to takhle může zní přeplácaně nebo klišoidně, opak byl pravdou. Image mají Cult of Fire dotaženou k dokonalosti, funguje naprosto výtečně, a jak jsem se na vlastní oči a uši přesvědčil, dohromady s muzikou jde o mimořádný zážitek. Ačkoli totiž Cult of Fire večer otevírali a na soupisku přibyli až jako poslední, nasadili laťku zatraceně vysoko.
V hodnocení na “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” jsem sice prohlašoval, že se mi tuhle hudbu nepodařilo úplně pobrat, ale naživo to zafungovalo skvěle a byl to nesmírně uhrančivý zážitek. Cult of Fire byli pohybově velmi úsporní a v tomto ohledu se trochu činil jedině frontman Devilish, ovšem jeho kázání zcela dostačovalo a cokoli dalšího by bylo spíš kontraproduktivní. Než nějaká akrobatická čísla totiž pozornost posluchače strhával výše popisovaný vizuál a Devilishův zničující přednes a jejich kombinace byla neuvěřitelně mocná. Jakkoli ale nemám v úmyslu byť jen náznakem upozaďovat oba kytaristy, kteří odváděli výtečnou práci, po Devilishovi druhým mužem vystoupení byl rozhodně bubeník Tomáš Corn. Právě jeho šílená palba totiž byla dalším výrazným a nesmírně důležitým faktorem, jenž pomohl posunout první koncert večera na špičkovou úroveň. Tohle bylo prostě naprosto výtečné, v každém ohledu dotažené, a proto ohromně silné; kdyby mi někdo řekl, že tohle byl výkon hodný headlinera, budu s ním naprosto souhlasit. Už konečně chápu, proč mnozí řadí Cult of Fire ke světové extra třídě.
|
Setlist Svartidauði: |
Když jsem si tak letmo projížděl, co produkují Svartidauði a One Tail, One Head (tedy kapely, se kterými jsem zatím neměl tu čest ani studiově), první jmenovaní mě z té jedné skladby, které jsem věnoval poslech, zrovna nepřesvědčili o tom, že by jejich muzika měla být něčím, co zrovna mně sedne, ovšem nadšené ohlasy řady přátel na tuto kapelu to zase dorovnaly, takže jsem se na Svartidauði netěšil o nic méně než na ostatní kapely večera. A musím říct, že mě jejich set přesvědčil o tom, že i tahle banda zatraceně umí. Proti Cult of Fire to bylo méně atmosférické a o poznání agresivnější a divočejší, rovněž se to zcela obešlo bez nějakých pódiových propriet a jediná úlitba image spočívala v pomalovaných obličejích a černých šátcích přes nosy a ústa všech hudebníků, ale i tak to zafungovalo. Muzika hodně dobrá, provedení neméně dobré (místy dokonce skvělé!) a ani jsem si nevšiml, že by nějak výrazně splývaly kytary, na což řada přítomných trochu nadávala. Svartidauði zkrátka odehráli zatraceně dobrý koncert, který utrpěl jen tím, že přišel po Cult of Fire a před One Tail, One Head.
Jestli jsem o Svartidauði psal, že byli agresivnější a divočejší, tak v tom případě One Tail, One Head předvedli na Chmelnici hotové inferno. Čekal jsem sice další příval okultna a atmosféry, jenže Norové to hned s první skladbou do lidí napálili bez milosti ze všech hlavní a nedali si pokoj, dokud zase pódium nevyklidili. Přímočará, šlapavá ale přesto chytrá muzika fungovala sama o sobě výborně, ale ty pravé grády tomu dodali samotní muzikanti, kteří byli jak utržení ze řetězu. Příkladné nasazení předváděli všichni, ale zejména Luctusovy grimasy a pózy působily naprosto famózně a člověk mu to žral i s navijákem. Čím déle vystoupení trvalo, tím více se začínal projevovat jeho destruktivní a nihilistický charakter. Jakkoli by mě jinak basákovo flusání do lidí pěkně znechutilo, k tomuhle to prostě sedělo a to byl jen začátek. Eskalace přišla v okamžiku, kdy Luctus poměrně nevybíravě uštědřil pár šťouchanců stojanem od mikrofonu nějakému nadšenému crowd surferovi, který se vyškrábal na pódium (dobře mu tak), a pak už stojany a ptačí mrtvolky létaly vzduchem. Říkáte si, že to asi muselo být pěkně trapné? Omyl. Bylo to naprosto strhující a lidé na to ohromně slyšeli. Během setu One Tail, One Head se kotlilo prakticky neustále, ale závěr byl snad ještě koncentrovanější, takže když kapela opustila pódium, zanechala za sebou famózní odér vzteku, hnusu, zloby a pohrdání – přesně, jak se na takovou muziku sluší a patří. Tohle byl prostě nevídaný nátěr…
One Tail, One Head se svým výkonem poměrně s přehledem pasovali do pozice zatím nejlepší kapely večera, a příležitost je o tento titul připravit měli už jen Poláci Mgła, jejichž jméno stálo na soupisce akce a rovněž v mých očekáváních nejvýše. A mám-li být naprosto upřímný, úplně se jim to nepodařilo, ale to ani v nejmenším neznamená, že by Mgła odvedli špatný výkon. Ten koncert byl totiž vážně skvělý. Na rozdíl od nesmírně živelných One Tail, One Head si Mgła vystačili s naprostým minimem pohybu, nechali za sebe mluvit výhradně svoji hudbu a ono to fungovalo velice, velice dobře. Vlastně jediné, co Mgła trochu škodilo, byl rozdíl mezi živým a studiovým zvukem kytar. Naživo mi nepřišly tak masivní a drtivé, a protože právě tyhle (ovšem zdaleka nejen tyhle) atributy na hudbě Mgła opravdu zbožňuji, přejít to prostě nešlo. I tak ale poslední vystoupení večera nabídlo zatraceně výborný zážitek s řadou vyloženě strhujících momentů. Image kapely, která vystupuje v křivácích, kapucích a s černou látkou zakrytými tvářemi, tomu jedině pomohla, a i když to u mě nakonec o malý kousek vyhráli One Tail, One Head, výkon Mgła byl naprosto důstojný mým očekáváním. Po tomhle koncertu jsem prahnul zatraceně dlouho a neodcházel jsem z něj vůbec zklamán – spíš naopak.
Z výše zmíněného je snad nad slunce jasné, že kdo toho večera na Chmelnici dorazil, ten rozhodně neprohloupil – a vskutku. I když jsem v průběhu reportu výkony kapel porovnával a naznačoval jejich absolutní pořadí (pro mě nakonec 1. One Tail, One Head, 2.-3. Mgła a Cult of Fire a 4. Svartidauði, byť ty rozdíly nejsou vůbec velké), rozhodně platí, že všechna vystoupení byla výborná, takže lze celou akci prohlásit za fatální úspěch, a to nejen z hudebního hlediska. Více než uspokojivou návštěvu jsem zmínil již v úvodu, ale i po organizační stránce bylo vše v naprostém pořádku, časový harmonogram se podařilo dodržet takřka na minutu přesně a zvuk se také nadmíru vydařil. Co dodat, já jsem odcházel naprosto spokojen a troufám si tvrdit, že tohle byla top black metalová akce minimálně prvního pololetí. To už by muselo být fakt něco extra speciálního, aby to trumflo takhle vydařený koncert…
Druhý pohled (Atreides):
Podobně jako v případě páně Ježury, i já jsem se na tuhle zastávku společného turné Mgła, Svartidauði a One Tail, One Head nesmírně těšil snad už od okamžiku, kdy byla ohlášena. Tři vysoce kvalitní black metalové spolky za necelou pětistovku byly nesporným lákadlem pro každého, kdo prošvihnul loňský ročník Prague Death Mass. Tím spíš, když jako předkapela byli ohlášeni Cult of Fire coby zástupci toho nejlepšího na domácí scéně. Vysoká očekávání tak mohlo zhatit snad jen umístění – Nová Chmelnice se sice vyznačuje dostatečnou kapacitou, zvuk však občas bývá skutečně tristní. Nicméně onoho sobotního večera se i tenhle stín obav téměř rozplynul.
|
Setlist Cult of Fire: |
Tolik na úvod. Vzhledem k tomu, že bych tu nerad papouškoval to, co již jednou zaznělo od kolegy výše, zaměřím se spíše na zážitky a dojmy rozdílné. V případě otevírajících Cult of Fire skutečně nemám, co bych vytkl. Skvělá podiová prezentace i vystupování kapely byly ve spojení se setlistem tvořeným převážně posledním albem skutečnou a nefalšovanou černou mší. Kazatel Devilish i zbytek kultistů se snažili seč mohli, aby strhli dav na víru starodávné a kruté bohyně Kálí, leč ve většině případů dost možná marně. První nadšenější ohlasy a aktivita publika se dostavila až s posledními skladbami z předchozí desky “Triumvirát”. Na jednu stranu chápu proč, starší, přímočařejší písně kopaly jako splašený býk a v živém podání nakládaly naprosto neskutečným způsobem, což muselo být všem nadšeným ohlasům velmi sympatické. Nicméně si myslím, že počáteční nejistota a opařenost publika nebyly zcela na místě, neboť i nový materiál z alba “मृत्यु का तापसी अनुध्यान” fungoval skvěle. Ač nebyl tak agresivní, ve spojení se všemi proprietami na pódiu vytvářel zádumčivou, místy až meditativní atmosféru a celkově začal celý večer trochu jinou, specifičtější cestou, než jak na ni navázaly zbylé tři kapely.
Na druhé Svartidauði jsem se těšil velice. Rok a čtvrt stará deska “Flesh Cathedral” provětrala prostor Nové Chmelnice i sluchovody jejích návštěvníků dostatečně. Vedle ní Islanďané představili i obě nové skladby z nadcházejícího EPka. Čtveřice muzikantů se celý set starala o náležitý bordel – silně technický black metal místy však trpěl jedním docela výrazným neduhem. Alespoň v první brázdě se ty nejdůležitější a instrumentálně nejvypjatější pasáže slévaly do jedné hlukové stěny, která nedávala příliš šancí na zachycení nosných riffů a občas ani rytmu. Přes nahulené bicí nebyla pořádně slyšet ani jinak výrazná baskytara frontmana Sturly Viðara, občas ani v případě, že do ní řezal seč mohl. Přitom jeho mihotající se prsty ukazovaly, že pětistrunku ovládá naprosto mistrně a bez sebemenších pochyb. Ze zahraných písní mi nejvíce sedla brutální “Perpethual Nothing”, jež oproti albu získala neskutečnou drtivou sílu – právě díky ne příliš čitelnému zvuku zvuku (toho večera byli Svartidauði jediní, kteří s ním měli trable). I přesto bych ale raději uvítal čistší zvuk. Jinak totiž šlo o bezkonkurenční technickou nálož korunovanou slušným výběrem skladeb i výkonem jednotlivých muzikantů.
Večer se přehoupl do druhé poloviny a následovaly dvě kapely, jež pro mě byly tak trochu velkou neznámou, kterou jsem znal spíše díky vyhlášenému jménu. Především One Tail, One Head, od nichž jsem toho před koncertem mnoho neslyšel, byli objektem přitahujícím moji zvědavost – a vyklubalo se z nich velmi příjemné překvapení večera. První song začal v jejich podání poněkud vlažněji – nicméně netrvalo dlouho a kapela se rozjela takovým způsobem, že zvědavost nejenže přitahovala, nýbrž vyžadovala – a spolu s ní i moji přítomnost. Původně jsem chtěl strávit set v zadní části a regenerovat po setu Svartidauði, na takhle divokou rubanici ale prostě nešlo odpovědět jinak než výletem do prvních řad. Už předtím, než na pódium vylezl odvážný crowdsurfer, který byl Luctusem urychleně vypoklonkován, bylo jasně cítit, že z téhle smečky čiší hněv a zloba na sto honů – a po tomhle incidentu to platilo přinejmenším dvakrát tolik. Luctus vrhal vražedné pohledy kam se dalo, až jsem měl za to, že ten jeho nenávistně zkroucený ksicht pár srdcí prostě neunese a pro jistotu vyhlásí majiteli stávku. Nicméně nestalo se tak ani v případě inkriminovaného výrostka, na jehož hruď nevybíravě dopadla ptačí mrtvola, která se do té doby Luctusovi houpala na špagátě uvázaném na štangli mikrofonu. Pták se kdovíproč a kdovíjak dostal zpět k Luctusovi, jenž jej opět distribuoval publiku. Z jeho řad už však ptačí mrtvolka neskončila zpět u Luctuse, nýbrž kdesi v konstrukci držící osvětlení, kde s docela slušnou pravděpodobností hnije ještě dnes. V závěru kromě ptačích mrtvol a lidí začal lítat vzduchem i stojan od mikrofonu, který několikrát změnil působiště mezi pódiem a publikem. Co se s ním nakonec stalo, to nemám ponětí, jeho přítomnost ale jen podtrhovala to, jak zběsilé to bylo. Nakonec se kapela odporoučela do backstage bez jakéhokoliv rozloučení – a jak podotýká kolega nade mnou, vážně po ní na pódiu zůstala jen čistá esence nasranosti a hnusu. Inferno jak má být.
|
Setlist Mgła: |
Zbývá už jen poslední black metalové komando – Mgła. Opravdu komando v tom nejlepším slova smyslu, poněvadž všichni členové měli zakrytý celý obličej. A od samého začátku to kapela do lidí prala kulometnou palbou. Ačkoliv jsem se s hudbou Poláků seznamoval doslova za pět minut dvanáct, na jejich vystoupení jsem se těšil velice. Osm skladeb bylo slušný průřezem jejich dosavadní diskografie – přesně polovina byla z poslední desky “With Hearts Toward None” (skladby “I”, “III”, “IV”, “VII”), “Groza” pak byla zastoupena jednou písní “III”. Dostalo se i na celé ípko “Mdłości”, jeden song vybrali i z “Further Down the Nest” – konkrétně ten první, kterým svůj set otevřeli. Pod pódiem sice nebyla taková mela jako na předchozí One Tail, One Head, hrozilo se však notně. Ono ani dost dobře nešlo nehrozit, protože Mgła mě v sobě prostě utopila a byla bezezbytku pohlcující. Stejně jako všechny předchozí kapely se po odehrání setu otočila a beze slova odešla. Zlatý hřeb večera.
Je trochu škoda, že vzhledem ke strojově přesné organizaci nedošlo na žádné přídavky. Myslím, že všechny kapely by zasloužily alespoň o píseň navíc – na druhou stranu se podařilo skončit krátce před půlnocí a místní ve většině případů mohli stihnout velmi pěkný spoj domů, což jsem velmi ocenil. Stejně jako Ježura musím vyzdvihnout skvělou práci zvukaře. Škoda, že jen Svartidauði nepřízeň téhle vrtkavé poněkud odsrali, protože vystoupení ostatních kapel bylo podtrženo výborným zvukem. Chmelnice potěšila i docela slušným pivem. Je paradoxní, že vyšla sázka na Gambrinus, který byl výjimečně pitný i bez újmy na zdraví a chuťových buňkách. Hodnocení celkově? Žebříček kapel podle výkonu se mi úplně dělat nechce, všechny totiž byly excelentní – a to myslím docela dobře svědčí o tom, jaký nátěr tenhle večer byl. Protože už hodně, hodně dlouho se mi nestalo, že by všechny kapely udělaly takový průvan v mých zvukovodech.
Prague Death Mass II (sobota)
 |
| Datum: 13.7.2013 Místo: Praha, Futurum Účinkující: Hetroertzen, Kadotus, Kringa, Mgła, Negative Plane, Sortilegia, Vemod
|
Sobotní program opět měl začínat s úderem šesté hodiny večerní, ale když jsem se do prostor Futura dostavil deset minut před (mimochodem, po cestě mě velmi pobavily hloučky ultra zlých fanoušků té nejextrémnější muziky, kteří mírumilovně vyspávali ve stínu na trávě v přilehlém parčíku), první koncert už byl v plném proudu. Rakušané Kringa se na vystoupení v Praze asi tak těšili, že na to vlítli o něco dřív… ono pro kapelu, která do té doby vydala pouze dva demosnímky, asi bylo vystoupení na akci jako Prague Death Mass dost důležité, ostatně Kringa speciálně ku příležitosti tohoto koncertu vydali nové EP. Každopádně, pro mě osobně byli Kringa doposud úplnou neznámou a zcela upřímně můžu říct, že jsem od jejich vystoupení nečekal vůbec, ale vůbec nic, přesto kapela hodně příjemně překvapila. Hudebně to sice nebylo nic výjimečného, přesto byl ten jejich black metal poměrně pestrý a hlavně dost záživný na to, aby dokázal bavit celých 50 minut, na něž si Kringa díky brzkému nástupu svou hrací dobu prodloužili. A snad ještě hlavnější bylo to, že byl v té muzice cítit opravdový potenciál – pokud se někdy kapela vytasí s nějakým větším počinem, určitě se budu snažit, aby se ke mně dostal, jelikož v živém provedení Kringa navnadit dokázali. Rovněž i pódiová prezentace byla v pořádku – stále dostatečně black metalová, ale pořád docela umírněná a v žádném případě směšná, což u mnoha mladých žánrových skupin bývá dost často problém (a nejen vyloženě mladých, aneb další příležitost se strefit do Azazel z prvního dne). Obligátní paint sice nechyběl a navíc by směšně mohlo znít, kdybych řekl, že jeden kytarista byl pěkně zakuklený v mikině a ani se nepohnul, druhý kytarista a zároveň hlavní zpěvák měl většinu setu kolem hlavy obmotaný skoro až babičkovský šátek a baskytarista měl zase nádherný účes “na nácka”, že by se za to hitlerjugend stydět nemusel, ale přesto to tam všechno tak nějak sedlo a vyklubalo se z toho hodně příjemné vystoupení.
Kanadské duo Sortilegia bylo další z pěti kapel, s jejichž muzikou jsem se před Prague Death Mass nesetkal a o nichž jsem ani dříve neslyšel (dalšími byli Obscure Burial, Azazel, Kringa a pak ještě následující Kadotus, o kterých jsem jen věděl, že existují, ale muziku také neznal), nicméně jsem hodně rád, že se to nyní změnilo, protože vystoupení Sortilegia bylo naprosto, ale naprosto úžasné, pro mě osobně zcela jednoznačně největší překvapení festivalu a asi i tak top3 ze všech koncertů, což je při tak obrovské konkurenci, jaká na Prague Death Mass byla, ohromný úspěch. Sortilegia nastoupili ve dvou lidech – zpěvačka a kytaristka Koldovstvo (ano, opravdu to byla ona, není to překlep) a bubeník Haereticus, avšak jak se záhy ukázalo, i to bylo dost na naprosto skvělý koncert. Sortilegia hráli za úplné tmy bez jakéhokoliv osvětlení s výjimkou jednoho svícnu uprostřed pódia, za nímž se matně rýsoval obrys Koldovstvo. A i když to takhle může znít, že to asi byla strašná nuda, dívat se 40 minut v kuse na dva stěží znatelné stíny, opak byl pravdou, jelikož to vystoupení mělo neskutečně hutnou a hypnotickou atmosféru, z pódia se doslova linula aura zhudebněného zla. Rychlé pasáže byly zničující a ohromně agresivní, ale ty pomalé byly ještě působivější, neuvěřitelně mrazivé a chvílemi to až znělo, jako kdyby z člověka stahovali kůži zaživa. Speciálně musím vypíchnout výkon Haereticuse, jehož hra byla absolutně uhrančivá a na svých bicích předváděl doslova černou magii… samozřejmě i všichni ostatní bubeníci na festivalu byli velice, velice dobří, protože uklepat podobně extrémní hudbu přece jenom není žádná prdel, ale zrovna zde mě to zaujalo jako málokde jinde. Jednoduše skvost. Kdo se v téhle době ještě pořád válel před klubem na trávě, přišel opravdu o hodně.
Kadotus byla poslední kapela festivalu, u níž jsem neměl moc velké ponětí, co očekávat, jelikož jsem znal pouze jejich jméno, ale k poslechu hudby jsem se doposud nedokopal, nicméně jsem na adresu těchto Finů slyšel slušnou chválu, tudíž jsem byl poměrně zvědavý, co ze z toho vyvrbí. Polovina kapely se představila již předchozí den v rámci Obscure Burial – a v porovnání s nimi byli Kadotus minimálně tak o třídu výš po všech myslitelných stránkách. Už jen co do pódiové prezentace, protože Kadotus svůj set odehráli v mnišských hábitech, což sice není extra velký provar a originalita v rámci black metalu, ale pořád to svoje kouzlo má. Přední je však samozřejmě muzika, která byla mnohem zajímavější a především o poznání osobitější. Stále se jednalo o black metal klasického střihu, který více či méně nic nového nepřináší, ale už je dávno známým faktem, že to se s kvalitou nikterak nevylučuje, a to byl i tento případ. Ačkoliv v rámci celého Prague Death Mass šlo spíše o standardní záležitost po stránce vystoupení i po té hudební stránce, pořád ta jejich tři čtvrtě hodina uběhla hodně v pohodě. Ještě se sluší zmínit, že se v samotném závěru na pódiu zjevil jakýsi hostující vokalista, ale opravdu jsem nedokázal identifikovat, o koho šlo, protože byl zakuklený, jako kdyby se právě chystal nějakou pochybnou demonstraci.
Stejně jako v pátek, i v sobotu se program ze “zahřívací” části do té opravdu zajímavé láme mezi třetí a čtvrtou kapelou (dobrá, trochu to nabourávají Cult of Fire, ale princip jistě chápete). Stejně tak se děje i s časovým rozpisem, který se v sobotu dodržoval ještě méně. Kapely sice hrály takovou dobu, kolik měly stanoveno, ale se zvukovkami už to bylo o poznání horší a většina z nich si zvučila tak dlouho, jak sama uznala za vhodné. Například takoví Negative Plane, kteří měli dle programu na nazvučení 10 minut (což je, uznávám, dost vražedná doba), se chystali dobu více jak čtyřnásobnou. Výsledek byl asi takový, že zatímco bylo v plánu skončit v půl druhé ráno, ve skutečnosti se první tóny vystoupení posledních Hetroertzen rozezněly až krátce po druhé hodině. Program byl už tedy vlastně jen hodně orientační, ale hlavní bylo to, že všechny kapely doopravdy vystoupily a odehrály to, co měly, protože ve všech čtyřech následujících případech by byla obrovská škoda, kdyby se tak nestalo. Pojďme na věc!
Poláci Mgła jsou aktuálně jednou z největších nadějí podzemního black metalu a po dvou naprosto fenomenálních deskách “Groza” a “With Hearts Toward None” jsou ohromně na koni (vzhledem ke kvalitě studiové tvorby zcela zaslouženě), zvlášť po tom, co v nedávné době začali hrát i živě. A tomu také odpovídalo i přijetí na Prague Death Mass, protože soudě dle něj byli právě Mgła asi pro spoustu lidí – ne-li pro většinu – headliner. Nutno podotknout, že ohlas na většinu skupin byl spíše rozvážný a někdy skoro až vlažný, jako by publikum spíš poslouchalo a o hudbě přemýšlelo (což mně osobně vyhovuje, protože black metal při vší úctě nepovažuji za hudbu určenou k paření), ale Mgła měli společně s One Tail, One Head nejbouřlivější odezvu ze všech – jenže zatímco Norové si ji předchozí den z lidí vyhecovali svým obdivuhodným výkonem, Mgła si jí mohli užívat hned poté, co se odtáhla opona. Jak se ale posléze ukázalo, Mgła rozhodně nepatřili k těm, kteří by si takovou podporu nezasloužili, neboť předvedli další perfektní vystoupení. Zpočátku jsem si sice musel chvíli zvykat na zvuk, protože v živém podání ta hudba zněla poměrně odlišně, obzvláště u songů z “With Hearts Toward None”, jež má (na black metal) poměrně čistý zvuk; dost vytažená byla basa a bicí a naopak melodie se trochu ztrácely… těžko říct, jestli se zvuk začal postupně srovnávat, nebo jsem si na něj já začal zvykat, ale čím déle Mgła hráli, tím více mě jejich vystoupení odrovnávalo. A když ke konci (tuším jako předposlední) spustili úvodní skladbu “I” právě z “With Hearts Toward None”, už bych se nebál mluvit o naprostém klenotu, protože v konečném důsledku ta muzika i v živém podání vážně zabíjela. Stejně jako drtivá většina zbylých kapel se ani Mgła nijak neobtěžovali s komunikací, jen stáli téměř bez hnutí na svých místech, všichni oblečení v křiváku a s obličejem zakrytým látkou, přesto to bylo naprosto dostatečné. Někdo musí lítat po pódiu jak králík a i tak jeho koncert nudí, jinému jednoduše stačí “jenom” hrát a stejně se jedná o strhující záležitost. Mgła předvedli další set jak víno, a pokud někdy budu mít další příležitost na ně jít, nebudu váhat ani minutu… i když tohle bych asi mohl prohlásit o víc jak polovině skupin na Prague Death Mass…
Vemod byla jedna z těch skupin, na jejíž výstup jsem se speciálně těšil a očekávání měl opravdu extrémně vysoko, protože debutová dlouhohrající deska “Vener på stormene” je prostě absolutní skvost, nehledě na zvěsti o geniálním koncertu, které internetem kolovaly na adresu předcházející živé prezentace Vemod (pokud se nemýlím, na Prague Death Mass to bylo teprve podruhé, kdy skupina hrála živě). Jenže jak člověk většinou v případě takhle vysokých očekávání bývá zklamaný, Vemod opravdu dokázali uhranout, vtáhnout do své ojedinělé atmosféry a nepustit. Nejdříve předstoupil kytarista Jan Even Åsli, jenž si pódium “osahal” už předchozího dne s One Tail, One Head, a se svazkem klíčů v ruce symbolicky odemkl koncert, jenž se pro mě osobně následně stal největším vrcholem už tak skvělé akce, takovou tou třešničkou na dortu, jak se říká. Vemod byli jedni z mála, kteří hráli bez nějakého malování nebo maskování, pouze sladěni v černých košilích s malým odznakem na prsou. Zároveň i jejich black metal se od zbytku sestavy Prague Death Mass svou atmosférou značně liší a navzdory velkému množství sypaček a rychlých momentů se jedná o záležitost spíše zadumanou, přemýšlivou, až meditativní – a přesně takové bylo i samotné vystoupení. Sugestivní hudební produkci doprovázelo decentní modré nasvícení a jednoduchá projekce, na níž se promítaly povětšinou abstraktní obrazy jako znak Vemod, hvězdy, srpek měsíce nebo polární záře. Přesto to bylo více než dostatečné k tomu, abych já osobně nedokázal odtrhnout oči od pódia byť o jen na vteřinku. Stejně tak obdivuhodný výkon všech čtyř hudebníků byl i v těch nejrychlejších pasážích soustředěný, zahloubaný, snad až důstojný a poklidný, ale k atmosféře hudby Vemod naprosto pasující. V jistých momentech muzika Vemod působila skoro až jako trans, v jiných zase doslova naskakovala husí kůže, jak moc působivé to bylo. Tohle byla prostě naprostá extratřída a zcela jistě bych Vemod zařadil minimálně mezi deset nejlepších koncertů, jaké jsem kdy viděl.
Slova o naprosté odlišnosti produkce od zbytku sestavy Prague Death Mass by se dala bez sebemenších potíží vztáhnout i na tvorbu Američanů Negative Plane, byť značně odlišným způsobem než Vemod. Nicméně i na zámořskou trojici jsem byl setsakra zvědavý, protože poslední album “Stained Glass Revelations” je parádní magořina někde na pomezí hodně syrového black metalu a hodně velkého psychedelického tripu. A očekávání té největší avantgardnosti festivalu Negative Plane vážně splnili, přestože byli jediní, kdo svůj set odehrál v naprostém civilu. Musím říct, že zpočátku mě to vlastně vůbec nebavilo a také jsem chtěl odejít pryč, ale tak nějak jsem ten odchod pořád odkládal, až jsem si po chvíli uvědomil, že se vlastně koukám na další koncert, od něhož se prostě nedokážu odtrhnout, jakkoliv to zpočátku působilo až moc divně. Je možná trochu škoda, že baskytara Diega Garcii bylo většinu trochu dost přebitá bicími, ale hlavní “hvězdou” byl stejně zpěvák a kytarista Nameless Void, protože nakonec se set zvrhl v jeho hodinovou kytarovou onanii doplňovanou o štěkavý vokál, čemuž zbylí dva kolegové při vší úctě dělali spíše křoví. I když to na papíře může opět znít poměrně nezáživně, když se má člověk hodinu v kuse dívat, jak někdo nemilosrdně týrá kytaru a vyrábí na ni milion variací na psychedelické zvuky (zvlášť když za celou tu hodinu ani jednou nezahlídnete jeho obličej, protože jej měl permanentně skrytý pod vlasy), ale v reálu to bylo přesně naopak a i přes počáteční nechuť jsem se postupem času začal nehorázně bavit a přišlo mi až škoda, když to Negative Plane zabalili.
Pozice závěrečného uskupení festivalu připadla na rituální seanci v podání chilsko-švédských Hetroertzen – a v tomto případě takové označení vážně není ani náhodou nadnesené, jelikož vystoupení Hetroertzen spíš než hudební koncert opravdu připomínalo okultní hudební rituál. Po extrémně dlouhé zvukovce konečně nastoupilo extrémně dlouhé klávesové intro, na jehož začátku se na pódium vplížilo několik v pláštích zahalených postav, jež několik minut stály bez hnutí zády k publiku. Následně se objevil vrchní kněz, vokalista Kæffel, který postupně každému pokynul dýkou, aby odhodili plášť a spustili očekávaný magický black metal. Každý člen Hetroertzen vypadal neskutečně zajímavě už jen svým vzhledem, ale nejvíce pozornosti poutala drobounká kytaristka Åskväder s neskutečně dlouhými vlasy a nástrojem skoro větším než ona sama a již zmiňovaný zpěvák Kæffel v bílé košili, s rituální maskou na tváři a stříbrnými náprstníky. Mimoto ještě během vystoupení vystřídal několik barevných plášťů (černý, sněhobílý, krvavě rudý), čas od času pro umocnění atmosféry mlátil palicí do přistaveného gongu, část jedné skladby odzpíval z pergamenu, který byl posléze obřadně spálen, jindy zase zpíval a nad hlavou držel obrovský pentagram, který jinak vévodil zadní části pódia. Kromě toho byl naprosto suverénní i co do vokálního projevu, jeho šílený jekot byl doopravdy skvělý, když však v pár místech spustil i čistým zpěvem, bylo to snad ještě působivější. Nicméně rozhodně nemohu křivdit ani ostatním členům, protože i oni byli ve svém projevu famózní. Přestože už to zní poněkud na jedno brdo, opět šlo o naprosto excelentní koncert. Prague Death Mass si jen těžko mohl přát důstojnější tečku.
Zhodnocení:
Hudební stránka již snad probrána dostatečně vyčerpávajícím způsobem, tak se nyní pojďme podívat na další záležitosti okolo Prague Death Mass…
Docela slušně jsem se obával místa konání. Samotný prostor byl v pořádku a poskytoval pódium, které bylo stále dostatečně klubové, jak se na všechny vystupující kapely hodí, zároveň však i dostatečně důstojné. Také se mi na Futuru líbí, že po stranách po celé délce sálu jsou dva vyvýšené schůdky, kam se dá bez problému uchýlit, takže i lidé ne zrovna velkého vzrůstu, což je shodou náhod tak trochu i můj případ, měli možnost si najít slušný výhled na hlavní dění. Problém jsem ovšem větřil jinde… nevím, kolik z vás již někdy bylo Futuru, ale nějaký extra velký klub to zrovna není, malý sice také ne, přesto jsem tak nějak nevěřil, že by dokázal pohodlně pojmout 450 lidí. Nakonec se to přežít dalo, i když tam na některých kapelách tam byla skoro doslova hlava na hlavě a pohnout se nedalo… pro příští ročník, pokud by se měl konat na stejném místě, bych osobně ocenil ještě menší limitaci vstupenek. Radši dám na lístku o nějakou tu stovku navíc (při takové ceně to už člověka stejně nezabije) a na místě viděl aspoň o 50 lidí míň, spíš ale radši 100.
Největší problém se nakonec ukázal být někde jinde, ačkoliv to s předchozím jistě tak trochu souvisí. Již to několikrát náznakem proběhlo v samotném reportu, ale vzduch v klubu byl místy vážně vražedný. Vezměte si 450 lidí na docela malém prostoru, už to je samo o sobě dost, do toho minimálně třetina z nich má u huby cigáro, na pódiu věčně cosi hoří, vždycky minimálně větší množství svícnů, někdy i kadidla, spousta umělé mlhy a kouře a samozřejmě žádná klimatizace. Jak již bylo řečeno, například takové Svartidauði jsem už prostě musel na chvíli opustit, protože se uvnitř skoro nedalo vydržet. I z tohoto důvodu by příště menší počet lidí vážně bodnul, pokud se Prague Death Mass nebude opět přesouvat; také by bylo z mého pohledu super z toho udělat nekuřáckou akci, ale to už bych chtěl asi moc…
Dobrým zvykem ve festivalových reportech bývá také zmínit, jaké bylo pivo. Inu, klasicky jako vždycky ve Futuru pěkná močůvka. Urychleně jsem radši přešel na točené nealko, což sice taky nebyla nějaká extra hitparáda a navíc bylo dražší, ale aspoň jsem po každém doušku neměl potřebu udělat kyselý ksicht. Na druhou, všichni přítomní Němci a seveřani to do sebe lili hlava nehlava, takže buď jsem moc zmlsaný, nebo tam u nich mají ještě větší chcánky.
Bomba byl ovšem merchandise a na své si musel přijít snad každý, kdo podobnou muziku poslouchá, což byli asi všichni přítomní, když sem přišli. To byl přesně ten moment, kdy mě opravdu hodně mrzelo, že jsem v té době nebyl zrovna při penězích, protože tady by člověk za vinyly utratil deset talířů a ani by nemrknul. Možná speciální zmínku si zaslouží festivalový plakát, z něhož pořadatelé udělali stejnou exkluzivnost jako ze samotné sestavy. Vytisknut byl v limitované sérii na extra kvalitním papíře, ve velkém formátu, každý kus měl vlastní tubus a každý byl vlastnoručně podepsán krví umělce, který jej vyrobil. Inu, cena tomu také odpovídala…
Hodně důležitý je na koncertech vždycky i zvuk, což je asi vcelku jasné. Na Prague Death Mass to bylo většinou v pohodě, žádná extratřída, ale na druhou stranu ani jedna kapela nebyla nazvučená tak, aby se to nedalo poslouchat, což bohužel rozhodně ne všude je pravidlem. Pokud byl nějaký problém, většinou šlo o příliš vytažené basy, ale jak již bylo řečeno, ani v jednom případě to nebylo v takové míře, aby se to vyloženě nedalo poslouchat.
Velkým tématem v některých diskuzích před začátkem byla cena lístku, ale o tom už jsem se zmínil v úvodu. Za to, co na festivalu vystoupilo, šlo myslím o adekvátní částku, která rozhodně nebyla nezaplatitelná. Komu jde o opravdovou kvalitu a o to, aby viděl něco, co hned tak úplně běžně nevidí, ten to myslím dal docela rád. Budu-li mluvit sám za sebe, přišlo by mi trochu pokrytecké dát bez problému tolik peněz za Iron Maiden, ale nechtít je dát za akci, kde hrají Hades Almighty, když si hudebně obou kapel cením víceméně nastejno a obě řadím ke svým největším oblíbencům. Pokud ovšem někdo z lineupu znal třeba jen jednu kapelu a myslel si, že se za dvě, tři kila zajde podívat třeba na Mgła (zdravím kolegu Ježuru :)), pak chápu, že mu to přišlo jako přehnaná cena.
Já osobně jsem nakonec i přes některé dílčí výhrady (moc lidí, špatný vzduch) opravdu výsostně spokojen a jsem rád, že jsem tam byl – už jen z toho důvodu, že vím zcela jistě, že pokud bych tohle vynechal, mrzelo by mě to ještě dlouho. Takto jsem ovšem viděl pár téměř geniálních koncertů (Vemod, Sortilegia, Hetroertzen), spoustu skvělých, dva slušné (Kadotus, Obscure Burial) a jeden špatný (Azazel), což je nakonec sakra dobrá bilance. Každopádně, pokud se příští rok podaří dotáhnout podobně skvělou sestavu, minimálně s jedním prodaným lístkem si pořadatel může být jistý už teď…
Redakční eintopf #45.1 – speciál 2012 (H.)
H.: |
| Top5 2012: 1. Aluk Todolo – Occult Rock 2. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays 3. Mgła – With Hearts Toward None 4. Candlemass – Psalms for the Dead 5. Furze – Psych Minus Space Control CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2012:
1. Aluk Todolo – Occult Rock
Souboj o první místo byl extrémně tuhý, ale nakonec o malinký kousek vyhrál francouzský okultní trip “Occult Rock” od psychedelických black metalistů Aluk Todolo. Nikdy dříve jsem o téhle záležitosti neslyšel, nicméně náhodný poslech mě absolutně dostal do kolen. “Occult Rock” je totiž bez sebemenšího přehánění naprosto geniální deska – opravdu hodně náročná avantgarda zkombinovaná s psychedelickou zakouřeností a dotažená do naprosté dokonalosti. Experimentální black metal se zde mísí s krautrockem v naprosto ojedinělé kombinaci, před jejíž opiovou atmosférou není úniku. Hudební monument, jehož poslech se téměř rovná transu.
2. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
“A Shadowplay for Yesterdays”, které bylo již od začátku jasným favoritem pro titul desky roku a hodně dlouhou dobu po svém vydání tuto pozici také bez problému okupovalo, nakonec skončilo na druhém místě, ale tohle číslování je přece jenom spíše kosmetické, jelikož neustále chovám obrovskou úctu a obdiv k tomu, co tito pánové a dáma tvoří. A Forest of Stars je jednoduše naprosto výjimečná záležitost a “A Shadowplay for Yesterdays” je další výjimečnou deskou, která si v mých očích jen těžce hledá konkurenci.
3. Mgła – With Hearts Toward None
Mgła se svou novinkou “With Hearts Toward None” potvrdili to, co jsem již tak trochu tušil od debutu “Groza”, ale až nyní to lze s jistotou tvrdit – opravdu málokdo v dnešní dokáže tvořit čistokrevný black metal v takřka dokonalé podobě, Mgła však ano. Stále je to black metal bez jakýchkoliv vnějších příměsí, ale je neskutečně nápaditý, inteligentní, se silnou atmosférou. Nejedná se o žádné bezhlavé a bezmozkové zlo jen pro efekt, stále se však jedná o dostatečně podzemní záležitost, což je pro mě osobně v případě black metalu jeden ze zásadních faktorů. Jednoznačně fantastická deska.
4. Candlemass – Psalms for the Dead
Legendární Candlemass v mém žebříčku nemohou chybět, už jen z toho důvodu, že “Psalms for the Dead” má být jejich posledním studiovým opusem, tak abych kapele alespoň trochu poděkoval za ty hodiny skvělé muziky, jež za sebou nechala. Musím však upozornit, že se sem Candlemass rozhodně nedostali jen na základě nějaké nostalgie, protože mám jejich hudbu dlouhodobě neskutečně rád, ale opravdu i proto, že “Psalms for the Dead” na to svou kvalitou jednoduše má. Jestli jde opravdu o poslední album, tak se dá rozhodně tvrdit, že s tím Candlemass sekli na vrcholu svých sil, a to rozhodně není malá pochvala vzhledem k tomu, jaké skvosty mají Švédové na kontě z minulosti.
5. Furze – Psych Minus Space Control
Na poslední příčku pěti nejlepších desek roku nakonec proklouzla na první pohled poněkud nenápadná záležitost, která přesně naplňuje definice černého koně. “Psych Minus Space Control” mě svého času setsakra bavilo, ale postupem času jsem desku opustil. Až v nedávné době jsem si na ni zase vzpomněl a opětovné poslechy mě přesvědčily, že další psychedelická vyhulenost norského magora Woe J. Reapera sem prostě patří. Fakt, že Furze předběhl takové skvělé věci, jako jsou alba od Blut aus Nord, Ne Obliviscaris, Nachtmystium nebo Eïs, o něčem jistě svědčí.
CZ/SVK deska roku:
1. Master’s Hammer – Vracejte konve na místo
Ačkoliv se přiznávám, že jsem hodně váhal, zdali na tuto pozici nenapsat někoho jiného, nakonec má o kousek navrch přece jenom kultovní Mistrovo kladivo, které svůj kult sympaticky neustále rozbíjí. Uznávám, možná to pánové vyhráli jen z toho důvodu, že Master’s Hammer jednoduše jsou a vždy byli moje srdcová kapela číslo jedna. Františku Štormovi a jeho kumpánům prostě žeru vše, co vydají, a “Vracejte konve na místo” není výjimkou. Navíc se mi strašně líbí, že s postupem času mě deska baví ještě více než v době vydání. Kdo umí, ten prostě umí.
2. Avenger – Bohemian Dark Metal
V letošním roce bych v kategorii českých a slovenských alb potřeboval alespoň tak pět míst, aby se dostalo na všechna alba, která by si to zasloužila, místa jsou však bohužel jen dvě. Mrzí mě, že se sem prostě nevejde fenomenální novinka Morgue Son, avantgardně folklórní jízda Lunatic Gods nebo hutná atmosféra projektu Marnost, ale musím po dlouhém boji zvolit volyňské Avenger s jejich mocným majstrštykem “Bohemian Dark Metal”, který je neskutečně drtivý. Ačkoliv má kapele na kontě z minulosti výtečné desky, jsem přesvědčen, že “Bohemian Dark Metal” je absolutním vrcholem tvorby téhle stálice okolo bratrské dvojice Rámuse a Honzy Kapáka. A skorotitulní vál “Dark Metal” zcela jasně aspiruje na jednu z nejlepších skladeb roku!
Neřadový počin roku:
Deathspell Omega – Drought
Na tuhle pozici nejeden kolega dosazuje nové EP Agalloch, ale buďte si jistí, že je to jen z toho důvodu, že se žádný z nich neobtěžoval s poslechem “Drought”. Jasně, mně se “Faustian Echoes” také líbí, a to opravdu hodně, ale francouzská avantgarda v podání Deathspell Omega jednoduše nemá konkurenci. 21 minut hudební dokonalosti, famózní artwork a jedno minialbum, které zůstane v paměti už asi navždy.
Artwork roku:
Aluk Todolo – Occult Rock
Na jednu stranu je to velmi minimalistická a jednoduchá záležitost, přesto má tento obraz skály v neprostupném oparu mlhy obrovskou sílu a hloubku. Na pozici nejlepšího přebalu roku pak patří tím spíš, že naprosto do puntíku přesně vystihuje i hudební náplň, která se pod ním ukrývá.
Shit roku:
Chernobor – Koloběh Luny
Možná je to vůči začínající a nezkušené skupině poněkud nespravedlivé, dávat její první demo na pozici sračky roku, ale sorry chlapci, v letošním roce jsem opravdu nic horšího neslyšel. Amatérismus nejhrubšího zrna totiž nejde omlouvat ani minimem zkušeností, zvlášť když o sobě hoši s přehledem prohlašovali, jak užívají hudební teorie, ale naladit nástroje si zjevně neumí. Jeden z těch počinů, po jejich poslechu člověka bolí hlava i uši. Myslím, že bude dostatečně výmluvné, když prohlásím, že takhle moc mě v letošním roce znechutila už jen Nicki Minaj…
Koncert roku:
A Forest of Stars: Ragnarök Festival – Lichtenfels, 13.4.2012
Viděl jsem za svůj život spousty výtečných koncertů, které ve mně nějakým způsobem zanechaly hluboký dojem, nicméně jsem stále přesvědčen, že ten vůbec nejpůsobivější jsem viděl letos v dubnu v Lichtenfelsu, kde A Forest of Stars v hluboké noci vykouzlili naprosto elektrizující atmosféru, z níž doslova běhal mráz po zádech a naskakovala husí kůže každou jednu vteřinu. Naprostá fantazie.
Videoklip roku:
A Forest of Stars – Gatherer of the Pure
Zde naprosto bezkonkurenčně vyhrávají britští gentlemani. Přesně v duchu veškerého dalšího počínání A Forest of Stars je videoklip “Gatherer of the Pure” vybaven naprosto fenomenálním a originálním zpracováním. V době povrchních a nicneříkajících videí je každý klip na takové úrovni potěšením pro každého milovníka inteligentní formy umění – fantastická vizuální podoba, fantastická hudba a skvělá pointa.
Potěšení roku:
A Forest of Stars
V letošním roce mě asi nejvíce potěšilo počínání A Forest of Stars. Po dvou naprosto geniálních deskách se jim povedlo takřka nemožné a i napotřetí vydali monumentální opus, který nastavenou laťku dokázal udržet, a to aniž by gentlemani a jedna dáma jakkoliv opakovali sami sebe. Nejen hudebně, ale i nádherným zpracováním všech čtyř formátů, v nichž deska vyšla, mě “A Shadowplay for Yesterdays” dostalo, přestože dle očekávání samozřejmě vede vinyl a artbook. K tomu je ještě nutné připočíst dechberoucí videoklip “Gatherer of the Pure” a samozřejmě fenomenální performanci na německém festivalu Ragnarök. Rok 2012 byl z mého pohledu rokem avantgardní viktoriánské Anglie, párou poháněného psychedelického black metalu a gentlemanského klubu, rokem A Forest of Stars.
Zklamání roku:
Burzum – Umskiptar
I přesto, co Varg Vikernes v minulosti napáchal a nakecal za kraviny, jeho Burzum po hudební stránce vždy patřil mezi mé nejoblíbenější formace vůbec. O dnes již legendárních počinech z 90. let, jejichž atmosféra zalézá až do morku kostí i po téměř 20 letech od jejich natočení, se snad už ani nemá cenu bavit, avšak i nové desky po Vargově propuštění z vězení nabídly sugestivní hudební odyseu a z mého pohledu se starším albům dokážou možná i vyrovnat. O to víc zamrzí, že v letošním roce vyšla první nahrávka Burzum, která je prostě nudná a nezáživná, kde onen pověstný atmosférický minimalismus prostě nefunguje. Musím říct, že v případě Burzum mě tohle zklamání opravdu neskutečně mrzí.
Zhodnocení roku:
Jak už to tak bývá, co se hudby týče, objevily se věci, které mi udělaly neskutečnou radost, ale i věci, u nichž tomu bylo právě naopak. Na jednu stranu mě docela mrzí, že se v letošním roce objevilo minimum opravdu geniálních a nadčasových desek, ale z druhého úhlu pohledu je pozitivní alespoň to, že i v dnešní době je někdo stále schopen taková alba tvořit. Osobně mě jinak velmi těší stále se rozrůstající sbírka, obzvláště z poličky s vinyly mám čím dál tím větší radost, neboť do ní přibývá jeden nádherný kus za druhým. Také jsem neuvěřitelně vděčný (i když si nejsem jistý komu), že stále méně a méně trpím hudebními předsudky a během tohoto roku jsem si s obrovskou chutí užíval poslech věcí, jež by mi ještě před pár lety nestály ani za odplivnutí – a přitom je to tak skvělá muzika. Ohledně těch záležitostí, které mi naopak vadí… těch by se našla spousta, jenže by to bylo na delší povídání, na které nemám prostor, navíc bych se u toho psaní nejspíš naštval, což také nemám zapotřebí, a ono by to stejně ničemu nepomohlo, kdybych to troubil do světa, tudíž si to nechám pro sebe. Nemá cenu láteřit nad tím, co stejně nelze změnit… a ona je otázka, jestli to člověk vůbec změnit chce, protože by pak neměl na co nadávat (smích).
Redakční eintopf #45.2 – speciál 2012 (Ježura)
Ježura: |
| Top5 2012: 1. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays 2. Borknagar – Urd 3. Ihsahn – Eremita 4. Mgła – With Hearts Toward None 5. Enslaved – RIITIIR CZ/SVK deska roku: Neřadový počin roku: Artwork roku: Shit roku: Koncert roku: Videoklip roku: Potěšení roku: Zklamání roku:
|
Top5 2012:
1. A Forest of Stars – A Shadowplay for Yesterdays
Britský gentlemanský klub opět světu připomněl, jak že se dělá umění. Ani náznakem nepřeháním, když prohlásím, že je deska “A Shadowplay for Yesterdays” vskutku geniálním dílem, které jen stěží hledá konkurenci, která by jej mohla ohrozit. Je to neuvěřitelně široké spektrum barev a nálad zapsané do not, vylisované na větší či menší kotoučky a vypuštěné do světa vás uhranout. Nic menšího.
2. Borknagar – Urd
Od Borknagar se tak nějak dá očekávat vynikající hudba. V případě “Urd” se však jedná o tak moc vynikající hudbu, že se to stěží popisuje. Proč ale takový skvost degradovat omezenými významy slov, když sama hudba to řekne mnohem lépe, než jakýkoli kritik? Poslechněte, užasněte, kupte. To je všechno, co k tomu mohu dodat.
3. Ihsahn – Eremita
Norský génius se svou aktuální deskou nesmí v tomto výčtu chybět. Přijít “Eremita” na chuť je sice dost nesnadné, ale kdo vytrvá, tomu se dostane fenomenálního díla, které se nemusí stydět jak před konkurencí, tak před svými předchůdci. Věděl jsem to už dříve, ale “Eremita” jen potvrzuje, že Ihsahn je sázka na jistotu, a to rovnou v té nejvyšší kategorii.
4. Mgła – With Hearts Toward None
Žánrově naprosto čistá nahrávka, která to dotáhne až do Top5? Může být, pokud nese nálepku Mgła. Jak jsem už někdy v létě tvrdil v Na co se nedostalo, tahle deska je monumentální a co se týče čistokrevného black metalu, hodně dlouho jsem neslyšel nic, co by se s ní mohlo měřit. Prostě skvost na každý pád a určitě jedna z top žánrových nahrávek za pěkných pár let.
5. Enslaved – RIITIIR
Norský progresivní post-black potřetí. Enslaved patří k jasné žánrové špičce a deska “RIITIIR” to jedině potvrzuje. Je dospělá, krásná, inteligentní, propracovaná, dovádí styl Enslaved takřka k dokonalosti a každý poslech je vysloveně radost. Další z nemnoha desek, které dokazují, že současná hudební produkce umí vedle kilotun balastu nabídnout také skutečné skvosty.
CZ/SVK deska roku:
1. Avenger – Bohemian Dark Metal
Pokud si dobře vzpomínám, v hodnocení jsem téhle desce nadělil 9/10 a rozplýval se nad jejími kvalitami. Po deseti měsících, které od té doby uplynuly, však zjišťuji, že mě “Bohemian Dark Metal” dostává snad ještě více než dříve. Není co řešit, a i když se letos v českých a slovenských krajích urodilo opravdu nemálo výborného materiálu, Avenger z tohoto pomyslného mače vycházejí jako suverénní vítězové.
2. Lunatic Gods – Vlnobytie
S druhým místem je to však složitější. Nabízeli by se Master’s Hammer se svými “Konvemi”, ale nakonec volím Slováky Lunatic Gods, kteří alespoň v mých očích na kultovní Štormovce vyzráli díky naprosto unikátnímu výrazu a hlavně skutečnosti, že mě z na rozdíl od “Vracejte konve na místo” dostala každá jedna skladba, kterou “Vlnobytie” nabízí. Ale věřte mi, když říkám, že to bylo opravdu o prsa, a to jsem navíc neslyšel takové Morgue Son, novou Marnost a další. Opravdu silný ročník…
Neřadový počin roku:
Agalloch – Faustian Echoes
Sice musím chtě nechtě uznat, že ultimátní desítka, kterou jsem tomuto minialbu nadělil v recenzi, byla možná drobátko (ale opravdu jen maličko) nadhodnocená, nic to nemění na tom, že o vítězi téhle kategorie nemám nejmenších pochyb. “Faustian Echoes” je opravdu nadčasový počin, ze kterého se tají dech – přesně v duchu nejlepší tradice Agalloch.
Artwork roku:
Stolen Babies – Naught
Člověk se občas až diví, jak nádherné artworky se občas podaří stvořit. Jenže obzvláště na metalové scéně není o skvostné přebaly až taková nouze, jak by se mohlo zdát, takže se rozhodování mezi “777 – Cosmosophy” (Blut aus Nord), “The Acausal Mass” (Merrimack), “Jacob’s Ladder” (Hell Militia) a řadou dalších uměleckých děl stává značně ošemetným. Grafika všech těchto desek mě posadila na zadní partie a já si netroufám mezi nimi vybrat jeden případ, který by ostatní převyšoval. Proto moje volba nakonec padla na obal, který mě také naprosto dostal, jenže trochu jiným způsobem, než ostatní, o kterých tu byla řeč. Jak vidno, genialita může nabývat různých podob.
Shit roku:
Ensiferum – Unsung Heroes
Co se tohoto postu týče, o jeho obsazení se u mě praly dvě desky. Proč jsem tedy nakonec sáhl po failu s názvem “Unsung Heroes”? Deska “Guten Tag” z dílny německých Varg je sice pitomá až hrůza, ale nelze tvrdit, že by obsahovala až tolik momentů, které na stupnici kvality dosahují záporných hodnot. Na “Unsung Heroes” je jich požehnaně, a proto na piedestal hanby stavím právě tuto desku – navzdory tomu, že jsou na ní k nalezení i vesměs poslouchatelné věci.
Koncert roku:
Sólstafir: Brutal Assault – Josefov, 11.8.2012
Co se výběru koncertu roku týče, je to vážně prekérní situace. Koncerty, které na tento post mohou aspirovat, se totiž letos sešly hned tři. Když se slzou v oku vyřadím fantastické Vulture Industries a jejich dech beroucí show na Phantoms of Pilsen, zbývá dvojice Nachmystium (Ragnarök Festival) a Sólstafir (Brutal Assault). Oba geniální, oba zněkolikanásobily to, co od příslušných kapel očekávám a co je definuje a na oba dost možná nikdy nezapomenu. Nejradši bych zvolil oba, jenže to bohužel nejde, takže abychom dostáli regulím, vítězem se stávají Sólstafir. Nachtmystium však ani náznakem neprohrávají…
Videoklip roku:
Sólstafir – Fjara
Tady není co řešit. Poslední album “Svartir sandar” možná není tak geniální jako jeho předchůdce, ale klip ke skladbě “Fjara” je jedním z nejlepších klipů, jaké jsem kdy viděl. Je inteligentní, hluboký, fantasticky nasnímaný a dovede k sobě divákovu pozornost přikovat měrou, jaká nemá obdoby. Viděl jsem ho snad stokrát a pokaždé mě zas a znova uchvátí. Fantastická práce!
Potěšení roku:
mimořádné množství kvalitních českých a slovenských desek
Nakousl jsem to už v CZ/SVK desce roku a je to skutečně tak. Rok 2012 přinesl nebývalé množství vysoce kvalitních desek, které nejenže s přehledem snesou srovnání se zahraniční konkurencí, ale některé tuto konkurenci celkem úspěšně roznášejí na kopytech. Vyjma Avenger a Lunatic Gods, kteří to dopracovali až do mého výběru stojí rozhodně za investici noví Master’s Hammer, Hypnos a Dying Passion z těch, které jsem měl to štěstí poslechnout, a z těch ostatních sbírají samé pozitivní recenze třeba Morgue Son, Trollech nebo Galadriel. A pak že československá scéna nemá co nabídnout, stačí jen hledat.
Zklamání roku:
osobní rozkol v Queensrÿche
Když se ve zlém rozejdou členové srdcové kapely, je to velké zklamání. Když vyjde na povrch, jak odporné vztahy v takové kapele panovaly před bodem zlomu, je to ještě větší zklamání. No a když se bývalí spoluhráči začnou soudit o práva na to, co společně vytvořili, je to vyloženě smutný pohled. Takový osud letos potkal americké Queensrÿche, které řadím na svém žebříčku oblíbenosti hodně vysoko a je mi vyloženě na nic z toho, jaký despota se vyklubal z tak fantastického zpěváka, jakým Geoff Tate bezesporu je. Jak z div ne legendy udělat frašku snadno a rychle…
Zhodnocení roku:
Co se hudby týče, rok 2012 mi nepřišel nijak extra zvláštní. Vyšla skvělá i špatná alba, odehrály se skvělé i špatné koncerty, scéna je bohužel opět chudší o pár jmen a tak dále a tak dále – jako každý rok. Pokud ale jde o nějaké konkrétní záležitosti, napadají mě dvě a vážou se přímo k mojí osobě – zaprvé jsem si rozšířil hudební obzory do směrů, které bych asi nečekal a které by do metalového pisálka asi řekl jen málokdo, a potom jsem si začal všímat, kolik se na každém koncertě najde jedinců, kteří svou arogancí a hloupostí nezřídka kdy pak doprovázenou nezanedbatelným obsahem alkoholu v krvi kazí zážitek těm, kteří přišli na muziku. Asi stárnu a začínám být senilní…