Archiv štítku: Mike Patton

Mike Patton, Jean-Claude Vannier – Corpse Flower

Mike Patton, Jean-Claude Vannier - Corpse Flower

Země: USA / Franice
Žánr: alternative / chanson / pop
Datum vydání: 13.11.2019
Label: Ipecac Recordings

Tracklist:
01. Ballade C.3.3.
02. Camion
03. Chansons d’amour
04. Cold Sun, Warm Beer
05. Browning
06. Hungry Ghost
07. Corpse Flower
08. Insolubles
09. On Top of the World
10. Yard Bull
11. A Schoolgirl’s Day
12. Pink and Bleue

Hrací doba: 41:11

Odkazy:
bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Spolupráce Mikea Pattona a Jean-Claudea Vanniera se začala rodit při příležitosti koncertního připomenutí francouzského zpěváka Serge Gainsbourga, s nímž jeho krajan Vannier v dobách největší slávy úzce spolupracoval. Mezi zpěváky, kteří v roce 2011 jeho tvorbu předvedli živě v Hollywood Bowl, byl vybrán také Patton. Jejich následná spolupráce se však nerodila nijak lehce. I takový pěvec jako Patton totiž dostával pěkně za uši. Pravidelný céres mu perfekcionista Vannier uděloval jak za zpěv samotný, tak i za ne zcela dokonalou francouzštinu. Jak ale čas ukázal, tito dva si nakonec sedli a oba zpětně o dávné zkušenosti mluví jako o přínosu do svých kariérních, ale i osobních životů.

Deska „Corpse Flower“ v lecčems reflektuje dosavadní tvorbu obou protagonistů, přesto se nedá zcela jednoznačně přirovnat. Vannierův přínos je citelně znát ve skladatelské rovině a jeho letitým zkušenostem se symfonickou a filmovou hudbou. Ostatně složil všech dvanáct kompozic. Rovněž Patton se v posledním desetiletí výrazně věnoval filmové hudbě. Z jeho pohledu ale vnímám „Corpse Flower“ jako návrat ke klasickému písničkovému stylu. Na album přispěl především texty, anglickými i francouzskými. Stejně tak ale dokázal přidat skladbám aranže, tak typické pro Pattona. Tím jejich kolaborace dostává i nádech experimentálnějších projektů jako Fantômas. Jak tvrdí Vannier, Patton jeho skladbám vdechl život, což přesně potřeboval.

Zajímavé je sledovat, jak se na jednom albu prolnuly oba světy. VannierPattonem se během procesu skládání ani jednou nesetkali ve studiu. Vše proběhlo na dálku. Jeden v Paříži, druhý v Los Angeles. Obklopili se zkušenými jmény, na „Corpse Flower“ se objevují členové z Magma nebo ze sólové kapely Becka. Mohlo by se zdát, že takováto spolupráce nemůže fungovat, ale zadařilo se. Deska oplývá zvláštní tajemnou atmosférou čerpající z obou lokací a zázemí. Některé skladby zní jako ideální doprovod k noirovkám z padesátých let, kdy je velice snadné představovat si Jamese Stewarta se zápisníčkem v ruce, snažíc se rozlousknout zapeklitý případ, jiné zase navozují vůni přístavu v Marseille, kde se nad ránem v rytmu ospalého šansonu rozjímá za zvuku akordeonu, a pak jsou tu ujetější, ale rovněž i popovější kousky, které by zapadly i do repertoáru Faith No More nebo Mr. Bungle.

„Corpse Flower“ je tak plné protikladů, a to i mezi hudbou a texty. Když se například v poslední stopě „Pink and Bleue“ ozve do zvuků krásně znějících smyčců „když se moc nachlastám, tak se zeseru“, působí to vtipně, ale přitom nijak rušivě. Podobná vulgarita, ale i zvukové koláže na pozadí dávají nahrávce potřebný nadhled. „Corpse Flower“ bych nakonec dokázal přirovnat k „Mondo cane“. Zjednodušeně se dá říci, že Itálii střídá Francie, ale změna se týká i atmosféry, kdy prosluněné a pozitivní „Mondo cane“ střídá temné a nevyzpytatelné „Corpse Flower“. Každopádně obě desky se mi líbí tak nastejno, i když v současnosti ta nová asi vede.

Velice výstižný je obal a název „Corpse Flower“. Obrovská masožravka také láká na svoji krásu a vůně, a jen co dostane možnost, sežere vás zaživa. Stejnými protiklady srší také zdejší hudba. Šansony nebo nabubřelý chytrý pop opravdu často neposlouchám, ale tohle mě baví. Hlavně atmosféra žene tuhle desku kupředu. Je dobré slyšet Pattona dělat zase něco trochu normálního. Pro jiné by i tohle bylo vysokým experimentem, avšak v jeho ranku se jedná spíše o navrácení se do klidnějších vod. Uvidíme, jak dlouho mu to vydrží, každopádně „Corpse Flower“ je dost povedená záležitost.


Redakční eintopf – speciál 2019: Cnuk

Cnuk

Cnuk:

Top5 2019:
1. Tomb Mold – Planetary Clairvoyance
2. Blood Incantation – Hidden History of the Human Race
3. Gruzja – Jeszcze nie mamy na was pomysłu
4. Otoboke Beaver – Itekoma Hits
5. Teitanblood – The Baneful Choir

CZ/SVK deska roku:
1. Vole – Dej Bůh pěstí
2. Ceremony of Silence – Oútis
3. P/\ST – Expedice do vnitrobloku

Neřadový počin roku:
1. Bölzer – Lese Majesty
2. Truchło strzygi – Nad którymi nie czuwa żaden stróż
3. Chat Pile – Remove Your Skin Please

Artwork roku:
Wormlust / Skáphe – Kosmískur hryllingur

Objev roku:
Black Midi

Shit roku:
Mötley Crüe – Like a Virgin

Koncert roku:
1. Imperial Triumphant: Praha – Underdogs’, 25.4.2019
2. Voivod: Praha – MeetFactory, 9.12.2019
3. Spectral Voice: Praha – Underdogs’, 20.12.2019

Videoklip roku:
Mike Patton / Jean-Claude Vannier – Chansons d’amour

Film roku:
1. Once Upon a Time in Hollywood
2. The Lighthouse
3. Gisaengchung

Potěšení roku:
počet navštívených klubových koncertů

Zklamání roku:
neviděl jsem Tomb Mold a Misþyrming

Top5 2019:

1. Tomb Mold – Planetary Clairvoyance

Už od prvních poslechů mi bylo jasné, že tohle album mi bude sedět na výsost dobře. Předešlé „Manor of Infinite Forms“ se mi do top pětky tenkrát nevešlo, ale s „Planetary Clairvoyance“ už není důvod váhat. Jde rovnou na první místo. Tomb Mold mají všechny potřebné aspekty deathmetalového žánru, díky nimž se dotýkají jeho nejvyšších pater. Plno skvělých nápadů, zničující riffy a nebývalá vyváženost. Na „Planetary Clairvoyance“ přibylo více technických fines, což bylo právě tím, co dotáhlo kulervoucí smrt předchozích desek na ještě vyšší úroveň. Výborná záležitost a povinnost pro všechny milovníky prohnilých tónů.

2. Blood Incantation – Hidden History of the Human Race

Podobný osud potkal také žánrově spřízněné Blood Incantation. Jejich prvotina „Starspawn“ je skvělá, ale novinka jde ještě dál. Dá se říci, že se jedná o výběr toho nejlepšího ze všech deathmetalových podžánrů, protože je tu takřka všechno. Progresivní dílo s uceleným konceptem, které duchem připomíná zlaté časy zkraje let devadesátých, aniž by při tom ztrácelo svou vlastní tvář a vyznění. Blood Incantation jsou, stejně jako Tomb Mold, jednou z nejlepších kapel svého žánru za uplynulou dekádu, nic víc, nic míň.

3. Gruzja – Jeszcze nie mamy na was pomysłu

Silnou polskou hudební scénu začínám objevovat až v posledních letech a zatím nejvíce mnou rezonuje jméno Gruzja. Letos vydali dvě řadovky, ale až ta druhá, „Jeszcze nie mamy na was pomysłu“, mě naplno přesvědčila o jejich výjimečnosti. Dekadentní mix black metalu a post-punku, navíc situovaný v polských reáliích, představuje jen těžko překonatelné potěšení. Ujetost celé desky zřejmě nesedne každému, ale já tohle fakt můžu. Často si říkám, jestli není druhá polovina nahrávky jen vtipem, ale i kdyby, v konečné podobě je to až geniální.

4. Otoboke Beaver – Itekoma Hits

K těm divnějším věcem lze zařadit také japonská děvčata z Otoboke Beaver. Do „Itekoma Hits“ jsem se musel nějakou dobu prokousávat, ale stálo to za to. Takhle nadupanou, intenzivní, a přitom originální desku jsem dlouho neslyšel. Jejich noisem obalený hardcore má v sobě i hodně z tamní kultury, čímž je zkraje značně nepřístupný, ale jakmile se zvykne na jeho hru, čapne a už nepustí. Lakonicky řečeno, je to nářez. Maniakální, šílené, ale přitom tak hravé.

5. Teitanblood – The Baneful Choir

Teitanblood opět ukázali, jak že se má to metalové zlo hrát. Ďábelské, utiskující, nemilosrdné. Takové je „The Baneful Choir“ a přesně takové jsem ho čekal a chtěl. Nedokážu říci, jestli je lepší než předchozí placky, každopádně mě baví přinejmenším stejně, takže fest. Z archaické primitivnosti dělají svým sviňsky vyhroceným poddáním přednost, ale zároveň je tu i dostatek zajímavých motivů, včetně těch ambientních a thrashových, které do „The Baneful Choir“ zapadají skvěle. Poutavé spouštění se do jámy pekel.

CZ/SVK deska roku:

1. Vole – Dej Bůh pěstí

Vole, to je vono. Nenapadá mě žádná jiná česká potažmo slovenská kapela, která by mě v současnosti bavila víc. „Nikdo vám nemůže dát tolik, kolik my vám můžeme slíbit“ mě svého času semlelo a „Dej Bůh pěstí“ to nedělá o nic méně důkladněji. Deska je to o něco pestřejší, objevují se tu jak klasičtější polohy, tak i ty z dřívějška známé. Noise-hardcore s útočností nasraného rotvajlera. Taky ty texty jsou perly. Vole zkrátka šlapou a jsem moc rád, že k vydání alba po různých odkladech nakonec došlo. Těch dvou ochutnávkových skladeb už jsem byl plnej.

Ceremony of Silence

2. Ceremony of Silence – Oútis

Album „Oútis“ je jednoznačně tím nejambicióznějším, které jsem měl možnost z našich končin za loňský rok slyšet. A u ambic to nekončí, ono se je daří naplňovat. Ceremony of Silence tu představují vysokou školu zlověstného a pokrouceného death metalu hraného s neobvyklou suverenitou. Nahrávka dokáže zakleknout a nepříjemně podusit stejně jako upoutat pozornost svojí zručností. Jeden z nejlepších tuzemských (dobře, česko-slovenských) death metalů posledních let. Má sice své mouchy, ale silné momenty je silně přehlušují, což na druhou příčku stačí bohatě.

3. P/\ST – Expedice do vnitrobloku

S touto deskou se dá se říci stále seznamuji, ale dělá na mě takový dojem, že jsem ji nakonec dal přednost před „Společenstvím“ Černého kovu. Je to vlastně takové malé osobní zjevení, jelikož hip-hop, a ještě k tomu český, slyším pouze párkrát do roka. „Expedice do vnitrobloku“ má ale poutavou náladu industrialově-elektronické izolace, jejíž mechanická dikce se vhodně doplňuje i se staroškolskými rytmy českého rapu. Uvidím, jak dlouho mě P/\ST vydrží bavit, ale zatím jsem chycen pevně. Na míle daleko od běžné produkce známé z YouTube kanálů, spíše někam k WWW.

Neřadový počin roku:

1. Bölzer – Lese Majesty

Od „Lese Majesty“ jsem čekal hodně a byl jsem moc rád, když se ukázalo, že zklamaný rozhodně nebudu. Jejich styl mi sedí už od prvních nahrávek, a dodnes, i přestože doznal lehké změny, mě nepřestává fascinovat. „Lese Majesty“ drží dlouhodobě vysokou úroveň Bölzer a přitom nesahá po opakování svých předchůdců. Naopak se stále zlehka posouvá po nových hranicích a sápe se po vlivech, které by do sebe ještě nasálo. Navíc má toto EP půl hodiny, což je na daný formát velice slušná porce.

Bölzer

2. Truchło strzygi – Nad którymi nie czuwa żaden stróż

Další polskou smečkou v mé ročence jsou Truchło strzygi. Ti na rozdíl od Gruzja hrají ten nejpřímočařejší black metal, ale s takovou vervou a dávkou energie, že se to prostě musí líbit. Jednou za čas mám nutkání něco podobného slyšet a právě k této nahrávce moje kroky směřovaly nejčastěji. Punkově smradlavá divočárna s nakoplými rytmy a chytlavými nápady. Hodně velká zábava.

3. Chat Pile – Remove Your Skin Please

K této fošně jsem se rovněž dostal až v nedávné době. Chat Pile vlastně vloni vydali dvě EPčka, tohle je to druhé z nich a prozatím mě baví o něco víc. Jedná se o tvrdý noise rock s výraznou rytmikou a zmateným vokálem. Jak říkám, poslouchám to zatím všehovšudy měsíc, ale kope to pořád silněji. Něco takového jsem přesně hledal.

Artwork roku:

Wormlust / Skáphe – Kosmískur hryllingur

Obálka „Kosmískur hryllingur“ je jednou z těch, které dokáží přilákat k poslechu desky, aniž by člověk tušil, co je jejím obsahem. Wormlust sice nepatří k mým nejoblíbenějším islandským kapelám, ale zdejší kolaborace se Skáphe mi utkvěla v hlavě nejenom díky skvělé hudbě, ale právě i výtečnému obalu. Podobně honosné malby mě kolikrát spíše nudí, ale tady to působí vkusně a díky neurčitému stylu i neotřele. Kombinace barev dělá příjemný kontrast k prvotině Wormlust, „The Feral Wisdom“, přičemž nepopíratelná je také inspirace albem „Skáphe²“ od Skáphe. Jednoduše spolupráce se vším všudy.

Wormlust / Skáphe – Kosmískur hryllingur

Objev roku:

Black Midi

O Black Midi, potažmo jejich prvotině „Schlagenheim“, se toho letos napsalo dost. Přestože mě úplně nesemleli, jejich výraz mě baví. Podobně neotřelou a těžko uchopitelnou hudbu jsem v rockovém žánru totiž dlouho neslyšel. „Schlagenheim“ neslibuje snadný poslech, je třeba se do hudby tzv. dostat. Jak ale ukazují i živé záznamy z koncertů nebo televizních vystoupení, je to jízda, která rozhodně netrpí syndromem elitářství, naopak, díky jejich nasazení a charismatu dokáží upoutat a vzít do zákoutí jejich experimentu i nevzdělance. Desku stále tu a tam přehraju a v poklidu čekám, jestli přijde onen moment, kdy jí propadnu. Zatím se tak nestalo, ale kdo ví…

Shit roku:

Mötley Crüe – Like a Virgin

Asi by se dala najít i větší zvěrstva, ale Mötley Crüe s jejich předělávkou „Like a Virgin“ od Madonny rozhodně v tomto ranku aspirují na vysoké příčky. Nechápu proč se rozhodli zrovna pro tuhle písničku; nechápu, proč se rozhodli vůbec dělat Madonnu, každopádně je to příšerné. Ani ostatní nové, tentokrát už autorské skladby na kompilačce „The Dirt“ nejsou kdoví co, ale „Like a Virgin“ vyčnívá skutečně výrazně. Naprosto zbytečné a neposlouchatelné.

Koncert roku:

1. Imperial Triumphant: Praha – Underdogs’, 25.4.2019

Imperial Triumphant si mě získali až s poslední deskou „Vile Luxury“ a právě tu jeli onoho večera představit do Prahy. Bylo to skutečně jedinečné. Dekadentní atmosféra alba se linula zdmi Underdogs’ a kapela šlapala bezchybně. Vím, že mě tenkrát mrzelo, že všechny ty žestě pouštějí ze samplů, a co do pódiové prezentace to mohlo být také bohatší, ale hudba to všechno krásně dorovnávala, čímž jsem je nakonec zvolil na první místo. Na ten tlak a souboj s všudypřítomným chaosem se jen tak nezapomíná. Máloco mě tak hypnotizovalo jako právě jejich vystoupení.

Imperial Triumphant

2. Voivod: Praha – MeetFactory, 9.12.2019

Následuje jedna klasika. Voivod už jsem párkrát viděl a jsem přesvědčen, že je to jedna z nejlepších kapel naživo. Ačkoliv bylo v MeetFactory docela mrtvo, podařilo se jim to náležitě oživit a vlít do poloprázdného sálu pořádnou porci energie. Ani na setlist si nešlo stěžovat – pecky z „The Wake“, osvědčené kusy i nějaký ten archivní materiál. Zkrátka opět výborné, suverénní a bavící. Kytara Piggyho díky Chewymu žije dál a Voivod stále snášejí nejpřísnější měřítka. Jen houšť.

3. Spectral Voice: Praha – Underdogs’, 20.12.2019

Poměrně nedávný koncert Spectral Voice byl rovněž jeden z těch vysoce povedených. Chladná atmosféra prostoru Underdogs’ dosáhla naprostého vrcholu a za mrtvolného zvuku nahnilého death metalu se nořil do silné mlhy, skrze níž mířilo pouze pár světel, respektive svící. Dá se namítnout krátkost celého rouhání, avšak možná právě i to stálo za tou intenzitou, která se po celou dobu neztrácela.

Videoklip roku:

Mike Patton / Jean-Claude Vannier – Chansons d’amour

Už se asi opakuji, ale na klipy v podstatě nekoukám. I kdyby mi dal někdo nůž na krk, z paměti bych mu nedokázal popsat ani pět videoklipů z uplynulého roku. Tenhle k písni „Chansons d’amour“ si však pamatuji dobře. To samo o sobě ukazuje, že je něčím výjimečný, alespoň tedy pro mě.

Film roku:

1. Once Upon a Time in Hollywood

Tvorbu Tarantina nijak zvlášť neadoruji, ale „Once Upon a Time in Hollywood“ se mi zalíbilo vysoko nad má očekávání. Ačkoliv mě baví i jeho poslední trojice – „Inglourious Basterds“, „Django Unchained“ a „The Hateful Eight“ – vždycky jsem tam našel něco, co mi trochu vadilo, takže k úplné spokojenosti nedocházelo. V případě „Once Upon a Time in Hollywood“ ale nemám nic k vytýkání. Velice příjemný vhled do Los Angeles ke konci let šedesátých se spoustou známých postav tehdejší doby a naložením s nimi ve stylu Tarantina. Dokonce ani ten Brad Pitt mě tu vůbec nesral. Naopak, jeho projížďky v ulicích města andělů za doprovodu dobové hudby jsem si vyloženě užíval.

2. The Lighthouse

„The Lighthouse“ byl přesně takový, jaký jsem ho čekal, a očekávání jsem měl vysoká. Jsem rád, že se podobné filmy stále točí, a dle nabouchaného kina je po nich i sháňka. Je to dobře uchopená kombinace Lovecrafta, Bergmana, Kubricka a řecké mytologie, z jejíž otevřenosti a symboličnosti lze vyčíst numero interpretací. Jsou tu momenty, které se zaryjí hluboko do paměti, ať už ty obrazové nebo zvukové. Stylovost formátu filmu je rovněž geniálně využita. Robert Eggers šel od „The Witch“ ještě o kousíček výše, a je tak jedním z nejzajímavějších režisérů současnosti.

Gisaengchung

3. Gisaengchung

Zvrat, jaký nabídl film „Gisaengchung“ je jednoduše tím nejzábavnějším za poslední roky. Šlo to až tak daleko, kde si to asi jen málokdo představoval. Film, u kterého se lidé smějí, aby o pár desítek minut později odvraceli zrak od plátna. Sice jsem ho zařadil „až“ na třetí místo, ale v podstatě není „Gisaengchung“ o nic horší než předchozí dva snímky. Tak našlapané to loni bylo, a to jsem ještě pár želízek v ohni neviděl.

Potěšení roku:

počet navštívených klubových koncertů

Samozřejmě jsem rád, že s větším pobytem v Praze mi také vzrostla nabídka možných koncertů k navštívení, a to bych byl blbej, kdybych si žádnej nevybral. Vlastně musím dost rozmýšlet, na co jít a co oželet. Jak známo, klubovým koncertům se nic nevyrovná, což konečně naplno zažívám v přítomnosti pořádných kapel, a ne Škworu u nás v horní dolní. Díky tomu pak mohu být přítomen třeba momentce, kdy Inter Arma hraje na Sedmičce jako přídavek „Girl Who Lives on Heaven Hill“ od Hüsker Dü nebo čelit opojným smradům kadidla během vystoupení Goatcraft. …a mimochodem ani ten Škwor už tam vlastně nejezdí.

Gruzja - Jeszcze nie mamy na was pomysłu

Zklamání roku:

neviděl jsem Tomb Mold a Misþyrming

Z výběru mých nejoblíbenějších desek za uplynulý rok je zřejmé, že Tomb Mold jsem si oblíbil fakt dost. Když jsem četl, že budou v září hrát v Underdogs’, měl jsem radost. Málokterou jinou kapelu jsem chtěl vidět naživo tak moc jako právě je. No, okolnosti tomu chtěly jinak. Stejně to dopadlo také s koncertem Misþyrming, který proběhl ve stejném období. Zkrátka se úplně nezadařilo, ale na druhou stranu, není to nic velkého, kvůli čemu bych v noci nespal a vypadal jak Pattinson„The Lighthouse“. Jenom si prostě nevybavím nic jiného, co bych do této kategorie mohl vepsat, hehe.

Zhodnocení roku:

Když to vezmu kolem a kolem, jsem s letošním rokem jednoznačně spokojen. Opravdu povedených desek vyšlo dost, možná i víc, než bývá zvykem. Ostatně mimo v kategoriích zmíněných nahrávek by si pozornost zasloužily určitě také další, ale jelikož jsem zjistil, že bych jich sem teď vypsal docela dlouhou řadu, raději budu ctít pravidla eintopfu a podstatu všech žebříčků, a nenapíšu žádnou. Stejně tak výborných koncertů jsem navštívil slušné množství. Zároveň se opět rozšířil můj zápisníček s novými kapelami, které se do budoucna vyplatí sledovat, tak uvidíme, které z nich se příští rok dokáží s něčím vytasit.

Tomb Mold


Redakční eintopf – září 2019

Black Cilice – Transfixion of Spirits

H.:
1. Black Cilice – Transfixion of Spirits
2. Runespell –  Voice of Opprobrium
3. Narrenwind – Ja, Dago

Metacyclosynchrotron:
1. Arnaut Pavle – Arnaut Pavle
2. Serpent Column – Mirror in Darkness
3. Apparatus – Yonder Yawns the Universe

Cnuk:
1. Iggy Pop – Free
2. Mike Patton / Jean-Claude Vannier – Corpse Flower

Dantez:
1. Chelsea Wolfe – Birth of Violence
2. Black Cilice – Transfixion of Spirits
3. Coffins – Beyond the Circular Demise

H.

H.:

Jako jedničku pro září volím samozřejmě Black Cilice. Raw black metal v posledních letech začal v Portugalsku bujet ve velké míře a právě Black Cilice patří k čelním představitelům téhle vlny. Když dodám, že syrová primitivnost je poslední roky mou nejoblíbenější odnoží black metalu, asi začne být jasné, proč nemá „Transfixion of Spirits“ tenhle měsíc moc konkurence co do očekávání.

Slovo musím ztratit i pro Runespell. Tenhle australský projekt sype jedno album ročně, ale prozatím si svou kvalitu drží. Novinku „Voice of Opprobrium“ mám v uších už nějakou dobu a baví mě to fest.

Šanci dám nepochybně i polským Narrenwind, jejichž loňská prvotina „Mojej bolesnej śnię dobrą śmierć“ se dost povedla. A to jsem si ji původně ani nehodlal pustit, haha. Pokračování „Ja, Dago“ to každopádně bude mít těžší, protože tentokrát už očekávání nebudou nízko.

Metacyclosynchrotron

Metacyclosynchrotron:

V surové fúzi black metalu s punkem si dvakrát nerochním, respektive si jednou za čas vystačím s kapelami jako Bone Awl nebo Brånd. Každopádně stejnojmenné demo Arnaut Pavle mě neminulo, neboť právem sklízelo nadšené reakce. Dvě ukázky z chystané dlouhé desky mi nakopaly prdel, protože kapela ví, zač je toho kurva RIFF, demo jsem zpětně docenil mnohem víc než kdysi, takže tuším, že tohle bych mohl protočit důkladně.

Ve stejný čas a rovněž v režii Mystískaos by mělo vyjít i druhé album Serpent Column, kteří naopak k žánru přistupují mnohem sofistikovaněji a komplexněji, než výše uvedeni. Black metal ve stylu Deathspell Omega nebo – dosaď libovolný islandský BM –, řekl by „znalec“. Jenže tady to bude, myslím, trochu složitější, takže „automatická“ přirovnání tohoto typu „Mirror in Darkness“ obsáhnou jen velice povrchně. Teda aspoň v to doufám.

A jelikož jsem se v posledních týdnech často a z různých směrů vracel k Lovecraftově mytologii, musím zkusit i nový full-length dánských Apparatus. EP trilogii „Cthulhu“ jsem moc poslechů nevěnoval, debut taky víceméně upadl v zapomnění, ale furt mám kapelu zafixovanou jako slibnou. Podle vypuštěné ukázky a tracklistu se Apparatus nevybodli na pokřivené audio-evokace příšerností z divných sfér, ale zdá se, že to konečně dělají více po svém, bez okatého kopírování úspěšnějších jmen.

Cnuk

Cnuk:

Když vydal Iggy Pop před třemi lety nahrávku „Post Pop Depression“, ukázalo se, že rockovou hudbu hrát nezapomněl. Tomuto sakra zdařilému návratu významně napomohlo také zapojení Joshe Hommeho, jehož skladatelský um se s projevem Iggyho setkal na výbornou. Ukázky z novinky „Free“ však naznačují, že se Iggy ryzímu rockovému teritoriu opět vzdálí a odpluje kamsi do neznáma. Jde snad o jeho labutí píseň? Uvidíme.

Podobně nejasnou záležitostí je také kolaborace Mikea Pattona a skladatele Jean-Claudea Vanniera, o němž jsem popravdě dosud neměl potuchy. Pattona jsem si už dávno oblíbil do takové míry, že s chutí poslouchám vše, na co sáhne, přestože se často jedná o žánry, kterým jinak nevěnuji větší pozornost. V případě „Corpse Flower“ to vypadá na klidnější záležitost, přičemž by se uveřejněné singly neztratily ani na nahrávkách Mr. Bungle. Jsem zvědav, co zbytek desky.

Black Cilice

Dantez

Dantez:

Každá nová deska Chelsea Wolfe se oprávněně vyhlíží se zvědavostí a vysokými očekáváními. Já nejsem výjimkou. A to i přestože přístup, který Chelsea na „Birth of Violence“ k hudbě volí, půjde víceméně proti tomu, co bych chtěl slyšet. Zdá se totiž, že poprvé od „Abyss“ se deska ponese zejména ve folkovém duchu. Ty sludge/doomové prvky mi budou chybět, ale i tak věřím, že ze skladatelského hlediska bude novinka fajn.

Black Cilice by naopak měli volit vyšlapanou cestu. Pokud jde o tvorbu black metalu, který je z hlediska zvukové hmatatelnosti na absolutní hraně, portugalský one-man projekt je jedním z mála, který za to tápání v hudebním chaosu určitě stojí. Věřím, že i nová „Transfixion of Spirits“ nabídne solidní porci atmosférického bordelu.

Kdo by odolal fúzi Autopsy a Hellhammer, kterou už několik let poctivě drhnou Coffins? Když je řeč o hudbě samotné, není Japoncům moc co vytýkat. Co mě však často sere, je volená produkce. Jednou to zní ploše, podruhé zase až moc plechově. Zvukově mi vlastně zatím vyhovuje jen deska „Buried Death“. Ochutnávky z „Beyond the Circular Demise“ každopádně zní tak, že by samotnému materiálu čest udělat mohli, a proto se na novinku těším.

A jestli se zde najde někdo, kdo by si jel na experimentálním, avantgardním a všeobecně ujebaném rapu, přihodím zmínku o nadcházejícím albu JPEGMAFIA. Rapper Peggy sice konkrétní datum neoznámil, ale čím dál více se na sociálních médiích ohání různými teasery, a proto je možné, že desku v nejbližší době nečekaně vypustí.