>>> Japonští Coffins si na letošek nachystali nové EP. To ponese název „Craving to Eternal Slumber“ a vyjde pod značkou Hammerheart Records. Počin v celé jeho už můžete poslouchat na Bandcampu. Obal se nachází na odkazu, tracklist vypadá takto:
01. Hatred Storm 02. Tyrant 03. Craving to Eternal Slumber 04. Stairway to Torment 05. An Obscure Pain 06. Decapitated Crawl
>>> Řecká black metalová smečka Dodsferd pracuje na svém dalším albu. Následovník počinu „The Parasitic Survival of the Human Race“ (2013) se bude jmenovat „Wastes of Life“ a už je nahraný, pouze zbývá dodělat mix a mastering. Vydání by mělo proběhnout ještě letos pod záštitou Moribund Records. Obal tady (nebo vpravo), předběžný tracklist následuje:
01. Wastes of Life 02. Sterile Death, Without Mourning 03. The Dead Have No Speech For 04. To the Fall of Man 05. Graves of Your Creatoror
>>>John Haughm, lídr Agalloch, před nedávnem vydal kolaborační desku „Auræ“, již vytvořil společně s německým ambientním hudebníkem Mathiasem Grassowem. Celý počin můžete poslouchat na Bandcampu, obal zde, tracklist níže:
>>> Legendární post-punkeři Killing Joke vydají ještě v letošním roce svou novou desku, jež ponese název „Pylon“. První ukázku z ní, „Autonomous Zone“, již kapela představila živě na festivalu Hellfest ve Francii – profesionální záznam najdete na YouTube.
>>> Domácí projekt Mindthorn vydal své druhé album a zároveň s tím i pozastavuje svou činnost. Novinka nese název „Black Shine of the Gloom pt.II“ a volně navazuje na svého předchůdce „Black Shine of the Gloom pt.I“ z loňského roku. Počin můžete zdarma stahovat na Ulož.to nebo poslouchat na YouTube. Obal zde, seznam skladeb vypadá takto:
01. Kling 02. Serpent Awakes 03. They Pray for Fallen 04. Try to Reborn 05. Cryptic 06. Manipulate 07. In a Place of Our Fathers 08. Alter E.G.O. 09. Dawn
>>> Doomoví veteráni My Dying Bride vydají 18. září svou další studiovou nahrávku. Jmenovat se bude „Feel the Misery“ a k dostání bude klasicky u Peaceville Records. Obal se nachází tady, tracklist následuje:
01. And My Father Left Forever 02. To Shiver in Empty Halls 03. A Cold New Curse 04. Feel the Misery 05. A Thorn of Wisdom 06. I Celebrate Your Skin 07. I Almost Loved You 08. Within a Sleeping Forest
>>> Zajímavý počin mají na kontě drone/doom experimentátoři Sunn O))). Zámořské duo se rozhodlo zpřístupnit záznamy svých živých vystoupení od roku 2002 až doposud. Jedná se o syrový a neupravovaný materiál natočený fanoušky a do archivu se může zapojit kdokoliv, kdo nějaké podobné nahrávky vlastní – přispět můžete nejen audio záznamem, ale i video materiály, a to i ke koncertům, které se v archivu již nacházejí. Vše najdete na této adrese.
>>> Superkapela Venomous Concept, v jejíchž řadách se nacházejí členové skupin jako Napalm Death, Brutal Truth nebo Lock Up, podepsala smlouvu s labelem Season of Mist. Zároveň s tím je na cestě také další album, jež naváže na nahrávku „Poisoned Apple“ z roku 2008.
>>> Čeští kultovní thrash metalisté Assessor se rozhodli opětovně – a prý „nejspíš definitivně“ – ukončit svou činnost. Podrobnější důvody kapela nesdělila.
>>> Další deska norské formace Borknagar vyjde na podzim u firmy Century Media. Mixování počinu proběhne v červnu. Jako host se na nahrávce představí Kristoffer Rygg z Ulver.
>>> Zámořský black metalový projekt Cobalt začne v červnu natáčet nástupce desky „Gin“ z roku 2009 – novinka ponese název „Slow Forever“ a vyjde u Profound Lore Records. Půjde o první album kapely, na němž se nebude podílet zpěvák Phil McSorley, jedna polovina někdejšího tvůrčího dua. Jeho kolega Erik Wunder se nechal slyšet, že se na chystaném albu představí nový vokalista.
>>> Další deska zámořských Deftones, která naváže na počin „Koi No Yokan“ z roku 2012, vyjde 25. září. Další podrobnosti prozatím nejsou k dispozici.
>>> Norští black metalisté Djevel streamují titulní song své čerstvé desky „Saa raa og kald“, jež vychází zítra – poslouchat můžete na YouTube.
>>> Legendární švédští rockeři Europe vypustili do světa nový klip k songu „Days of Rock’n’Roll“ – sledovat můžete na YouTube. Písnička pochází z čerstvé novinky „War of Kings“, jež vyšla v březnu.
>>> Pražská formace Mindthorn hlásí, že se pustila do příprav dalšího alba s názvem „Black Shine of the Gloom pt.II“, na němž by se mělo objevit deset skladeb. Demoverze tří z nich – jmenovitě „Manipulate“, „Cryptic“ a „Try to Reborn“ – jsou ke slyšení na Bandzonu.
>>> Chystaná deska „Valley of Tears“ britských heavy metalových veteránů Tank byla z původně plánovaného 8. června přeložena až na 18. září. Kytarista Cliff Evans jako důvod uvedl, že kapela potřebuje více času na mixování nahrávky.
Top5 2014:
1. Ne Obliviscaris – Citadel
2. Swans – To Be Kind
3. Lux Occulta – Kołysanki
4. ’68 – In Humor and Sadness
5. Nachtmystium – The World We Left Behind
CZ/SVK deska roku:
1. Morgue Son – Večernice ~ Proplouváš
2. Mindthorn – Black Shine of the Gloom
1. Ne Obliviscaris – Citadel
I když jsem tomu zpočátku nevěřil, Ne Obliviscaris dokázali překonat vlastní perfektní debut a jejich “Citadel” se tak pro mě stalo nejlepším albem roku. Koncentrace úžasných momentů je na něm totiž nepřekonatelná. Ne Obliviscaris precizně kombinují tvrdé metalové momenty s jemnější prací, v níž dominují nádherné housle, to vše s bezchybnou rytmickou sekcí v zádech. V extatických momentech největší vřavy kladou jednu melodii přes druhou a ty do sebe zapadají tak lehce, jako by to bylo to nejjednodušší na světě. Počínaje letoškem není Ne Obliviscaris radno přehlížet. Zařazuji si je vedle In Vain a Between the Buried and Me mezi nejlepší mladé představitele progresivního extrémního metalu.
2. Swans – To Be Kind
Jestliže jsou Ne Obliviscaris v mnoha ohledech nováčky na hudební scéně, Swans mají to své již odslouženo. Přesto však po svém znovuobnovení ve třetím tisíciletí vydávají samá skvělá a objevná alba. To poslední, “To Be Kind”, dokázalo těsně překonat i svého skvělého předchůdce “The Seer”, a kdyby se na poslední chvíli s novinkou nepřihlásili Ne Obliviscaris, místo nejlepšího alba roku by mělo jisté. Smečka okolo Michaela Giry své rockové experimentování tentokrát více nasměrovala do vod krautrocku, byť Swans vždy zůstanou sví a unikátní. Nezastavitelnou gradací dostanou posluchače do transu, aby vše v nejlepším utnuli a v další skladbě vše budovali znova. “To Be Kind” chce trošku času, ale když ho pořádně poznáte, jeho dvouhodinová hrací doba uteče jako voda a vy budete chtít nášup.
3. Lux Occulta – Kołysanki
Lux Occulta působí jako zjevení. Tihle Poláci dokázali přijít s naprosto unikátním zvukem, který je mimozemský a sympatický zároveň. Trip-hop se zde mísí s dalšími žánry, z nichž nejvíce cítit je asi black metal, byť opravdu jen v tajemných náznacích, a výsledkem je tak naprosto skvělé avantgardní album. “Kołysanki” má tu zajímavou vlastnost, že má co nabídnout jak nenáročnému posluchači, protože jde prostě o příjemný poslech, tak i posluchači náročnému, který ocení originalitu nápadů i ohromnou hloubku skladeb. Jako by míchání elektroniky s kytarou v tak podivném celku nestačilo, vše doplňuje výtečný polský zpěv a množství mluveného slova uvnitř samotných skladeb. Jelikož jsem starší tvorbou Lux Occulta nezasažen, jsou pro mě “Kołysanki” jasným překvapením roku.
4. ’68 – In Humor and Sadness
V ’68 se setkal bývalý frontman rozpadlých The Chariot, Josh Scogin, s bubeníkem Michaelem McClellanem s cílem zjistit, jak velký hluk dokáže dvoučlenná kapela udělat. Debut “In Humor and Sadness” odpovídá jednoznačně: pořádný. Že není jen primitivní řvoun, ale i obstojný kytarista a skladatel, dokázal Josh Scogin již před několika lety svým folk rockovým sólovým debutem pod jménem “A Rose, By Any Other Name”. S “In Humor and Sadness” uhodil hřebík na hlavičku po druhé. Kdesi na pomezí chaotického hardcoru a klasického rock’n’rollu se nachází dosud neprobádaná oblast, do níž ’68 umožnili posluchači nahlédnout. Výsledkem je nespoutané album, které je možná v porovnání s výše zmíněnými počiny o něco jednodušší, ne však méně hodnotné.
5. Nachtmystium – The World We Left Behind
Moderní black metal do každé rodiny, chce se mi říct. Drogami posilněný Blake Judd dokázal skloubit předchozí těžké “Silencing Machine” se starší a chytlavější dvojící alb “Black Meddle” a vytvořil tak prototyp dobrého a přístupného black metalu. Jeho hrozivý jekot může sice odrazovat, hudebně je ale “The World We Left Behind” ohromně barvitou a dobře zapamatovatelnou záležitostí, která se nebojí odkazů k rockovým základům i k elektronice budoucnosti. Vše však stojí na skvělé kytarové práci, která chrlí jeden výborný riff za druhým a přihodí i několik povedených sól. Budu opakovat, co jsem napsal v hodnocení alba: “The World We Left Behind” sice nakonec není posledním albem kapely, ale kdyby bylo, bylo by to rozloučení par excellence. Místo v pětce nejlepších alb roku je i v tomto případě jasně zasloužené.
CZ/SVK deska roku:
1. Morgue Son – Večernice ~ Proplouváš
Ani žánrový veletoč nezabránil Morgue Son ve vydání dalšího povedeného alba. Seznamování s “Večernice ~ Proplouváš” bylo možná trošku náročnější než v případě jejího předchůdce, rozhodně to však nebyl čas ztracený. Psychedelicky rocková nálada minulého století, která “Večernici” vládne, je totiž ohromně silná a navíc návyková. Slav okleštil svůj vokální projev o veškerý řev a na čistém zpěvu zásadně zapracoval. Instrumentálně je “Večernice ~ Proplouváš” příjemně barvitá a ráda posluchače unáší do svých končin, kde se jednoduché melodie spojují v působivý celek. Jestliže pro mě bylo předchozí album kapely příjemným překvapením, “Večernice ~ Proplouváš” jen potvrdilo solidní formu, na kterou snad Morgue Son v budoucnu navážou.
2. Mindthorn – Black Shine of the Gloom
Mindthorn se vynořili z neznáma a svým debutem v relativně slabém roce snadno dosáhli na post jednoho z mých nejoblíbenějších domácích alb roku. “Black Shine of the Gloom” spojuje pěkně dlouhou řádku rockových a metalových podžánrů a nejobdivuhodnější je, jak sevřeně zní. Je jako metalová opera, kde se sice každou chvíli něco změní, ale každá změna plynule navazuje na předchozí a výsledek tak působí jednotným dojmem. Od akustického začátku se rychle zdvihne přes tvrdý střed, který je místy tradičně death metalový, jindy zase sahá k nu-metalové moderně, aby před koncem opět zvolnil do pomalého tempa. Všemu pak korunu nasazuje výtečný zpěv. Mindthorn to s trochou píle jednou někam dotáhnou.
Neřadový počin roku:
Deconstructing Sequence – Access Code
Mám rád divnou hudbu a jednou z nejdivnějších záležitostí letošního roku bylo EP britské trojice Deconstructing Sequence. “Access Code” není divné v tom tradičním smyslu míchání nesourodých žánrů do prazvláštních celků. Jeho neobvyklost tkví v novátorském používání kytar v kombinaci s množstvím mluveného slova k dosažení chladné odlidštěné atmosféry. Ačkoli je “Access Code” jen dvou skladbová záležitost, její obsah je tak hutný, že vystačí na mnoho poslechů. Deconstructing Sequence tak dokazují, že jde dělat zajímavou muziku, aniž byste museli vystoupit z metalového hájemství.
Artwork roku:
Foo Fighters – Sonic Highways
Ať se koukám sebelíp, mezi letošními alby nemůžu najít ani jeden obal, který by mě opravdu dostal. Málem už jsem zvolil hezky primitivní obal splitu ██████ a Old Soul či podobně jednoduché zírající oko z alba Fire! Orchestra, nakonec však vyhrála o něco profesionálnější práce od jedné z největších rockových kapel současnosti. Na obalu “Sonic Highways” je zajímavé hlavně ono propojení osmi měst, v nichž kapela natáčela, do jednoho hezkého obrazu. Symbolika osmiček, která signalizuje i skutečnost, že jde o osmé album Foo Fighters a která jistě záměrně připomíná i nedosažitelné nekonečno, je jen hezkým bonusem.
Shit roku:
Jason Rubenstein – New Metal from Old Boxes
Jako každý rok musím připomenout, že vyhýbat se shitům je moje životní strategie, a proto nemám příliš z čeho vybírat. Z toho, co jsem slyšel, je však jasně nejhorším kouskem počin Jasona Rubensteina, “New Metal from Old Boxes”. Nejde ani tak o samotné album, které působí amatérsky, nudně, nezajímavě a navíc otravně, ale i o jeho přijetí zahraničními kolegy, kteří z něj jsou víceméně nekriticky nadšeni. “New Metal from Old Boxes” zní jako demonahrávka vytvořená na počítači, která by po pořádné redukci mohla být nahrána živými nástroji a vydána jako relativně průměrné album. Tak, jak ji Rubenstein stvořil, je jen mišmašem nápadů bez špetky soudržnosti či gradace. Typický případ alba, které putovalo po napsání recenze rovnou do koše.
Koncert roku:
Swans, Pharmakon: Praha – Lucerna Music Bar, 20.10.2014
Swans jsem chtěl vidět již dlouho, letos se mi to však podařilo poprvé. V pražské Lucerně mi američtí veteráni dali přesně to, co jsem očekával. Valící se stěny hluku, nekonečné opakování riffů a výtečná atmosféra. Snad jen úvodní patnáctiminutové bušení do gongu bylo zbytečně dlouhé, od chvíle, kdy na pódium nastoupil principál Micheal Gira a rozjel nový kousek “Frankie M”, jehož refrén mi dodnes trčí v paměti, jsem však upadl do dlouhého transu, z něhož mě probral až závěr koncertu o necelé tři hodiny později. Polovina sestavy Swans je ve věku, kdy by doma v houpacím křesle mohla hlídat vnoučata, místo toho však brázdí světová pódia a předvádí lidem o dvě generace mladším, jak se dělá hudba. Ohromný zážitek.
Videoklip roku:
’68 – Track 2 E
Sám obsah videoklipu k druhé skladbě debutového alba ’68 není ničím zajímavý, jako videoklip roku ho však volím z jiného důvodu. K “Track 2 E” existují totiž videoklipy dva: jeden pro bicí a druhý pro všechno ostatní. Chcete slyšet celou skladbu? Pusťte si oba naráz a ručně si je sesynchronizujte tak, aby jejich zvuk splýval v jeden. Zajímavé je pak zjištění, že i když hrají jednotlivé stopy s odstupem několika desetin sekundy, vaše tolerantní (či nedokonalé, jak se to vezme) ucho je bude stejně vnímat jako jednu správně znějící píseň. Můžeme být rádi, že ’68 je jen duo, neboť synchronizovat například devět videoklipů amerických Slipknot by se mi vážně nechtělo.
Potěšení roku:
vše pokračuje v předvídatelných kolejích
Vybrat potěšení roku není vůbec jednoduchým úkolem a to neříkám jen proto, že jsem na tuto kategorii zapomněl a nyní ji píšu s šéfredaktorským nožem na krku. Hlavním důvodem je, že nenalézám byť jedinou originální záležitost, která by mě v loňském roce potěšila. Těší mě těch několik výborných alb, která trůní o pár řádků výše, těší mě i skutečnost, že ta horší alba jsem povětšinou neslyšel či již zapomněl. Těší mě i řádka starších desek, které jsem loni objevil a nyní na ně nedám dopustit. A co z toho plyne za závěr? Že ta mrška pravděpodobnost zase vyhrála a loňský rok byl tak skoro stejný, jako rok před ním i jako rok po něm. A to je také dobrá zpráva. Vše pokračuje v předvídatelných kolejích.
Zklamání roku:
Agalloch – The Serpent & the Sphere
Není co řešit, jestli mě nějaké album letos opravdu mrzí, je to “The Serpent & the Sphere” amerických Agalloch. Nemastný neslaný počin špatně kopírující starší tvorbu kapely přišel jako rána z čistého nebe po sérii alb, z nichž každé bylo lepší než předchozí. Výborné “Ashes Against the Grain” bylo o čtyři roky později překonáno ještě lepším “Marrow of the Spirit”. Krátké EP “Faustian Echoes”, předcházející letošnímu albu o dva roky, bylo snad ještě o něco poveděnější a o případném sešupu tak nesvědčily žádné náznaky. Jenže přišel, a i když jsem si “The Serpent & the Sphere” po napsání recenze ještě párkrát pro zvědavost pustil, vždy jsem si z něj odnášel stejný pocit – pocit promarněné šance. Paradoxně lepší album než Agalloch samotní letos vydali neznámí Krigsgrav, které bych s trochou drzosti mohl nazvat kopírkami slavné americké bandy. A když je kopie lepší než originál, je něco asi hodně špatně.
Zhodnocení roku:
Když procházím seznamem toho, co jsem v roce 2014 slyšel, všímám si, že zatímco rok 2013 pro mě byl rokem objevování starých klenotů a pronikání do cizích žánrů, v roce 2014 jsem se držel svého metalového kopyta a ani minulost jsem nijak zvlášť nezkoumal. Přitom ze zpětného pohledu nebyl rok 2014 ničím výjimečný. Z alb, která jsem během něj stihl poznat, bych napočítal jen pár těch opravdu perfektních a tak to má být. Těch výborných, ne však dokonalých ale letos bylo poměrně málo, a většina tak spadla do šedého průměru, na který jsem si již měsíc po vydání ani nevzpomněl. Ještě hůř než na světové scéně to však vypadalo na domácím písečku, kde jsem až na dva objevy a pár stálic nezaregistroval žádné zajímavé dění. Už seznam těch, kteří na rok 2015 chystají nová alba, naznačuje, že to tentokrát bude snad lepší.
Země: Česká republika Žánr: progressive death metal Datum vydání: 6.7.2014 Label: Mindthorn Production
Tracklist:
01. Bury the Ashes of Memories
02. On the Edge of Mind
03. Prisoners of Reality
04. Antithesis
05. Alone Among All
06. Death’s Daughter Called Pain
07. Rather Die to Live
08. …Is Coming Again
09. Obscura
10. Keep Out of the Lights
Mindthorn je záhadná kapela. Že o nich ve spojitosti s “Black Shine of the Gloom” slyším poprvé, není překvapením, neboť zmíněný počin je jejich debutovým albem. Dohledat jakékoli informace je však značně obtížné, a tak si pro tentokrát budeme muset vystačit s naprostým minimem. Kapela pocházející z Prahy za sebou má jen krátkou historii, která čítá jediné EP (“Blinded Age”). Lze odtušit, že původně fungovala pod názvem Cemetery, ovšem ani za ním nenalezneme žádnou historii. Tím však naše zdroje vysychají, a my se tak místo tlachání kolem můžeme soustředit na samotnou hudbu.
Ještě před obdržením “Black Shine of the Gloom” jsem udělal lehkou rozcvičku v podobě poslechu zmíněného EP “Blinded Age” a přiznám se, že jsem žádné velké nadšením necítil. “Blinded Age” představovalo kapelu hrající obstojný death/doom, na němž sice nebylo nic špatného, ale trošku škodolibě mohu říci, že takových kapel najdeme dnes dvanáct do tuctu. “Black Shine of the Gloom” tak kolem mě při prvních posleších jen tak prolétlo a já si kvůli tomu až po dosti dlouhé době uvědomil zásadní fakt, a totiž že mám co do činění s dosud nejlepším českým metalovým albem roku. To je solidní skok, co říkáte? Ale je to tak.
Hudba Mindthorn ušla za ty dva roky od vydání “Blinded Age” ohromnou vzdálenost. Ne takovou, že by kapela ztratila tvář (podobný rukopis je z obou počinů jednoduše cítit), žánrově se však pohybujeme v jiných a z mého pohledu zajímavých vodách. Sama kapela o sobě tvrdí jen to, že hraje metal, a já mohu proti této definici jen těžko něco namítat. Dnes je všelijaké fúzování žánrů v módě (a já jsem za to rád), jenže jen málokdy to někdo dovede udělat tak, aby bylo naprosto nemožné odlišit, odkud co kapela vzala. “Black Shine of the Gloom” je však svou soudržností úžasné, a to se netýká jen hudby samotné, nýbrž i desky jakožto celku. Ačkoli zde máme co do činění s deseti skladbami, které jsou mezi sebou mnohdy odlišné jako den a noc, “Black Shine of the Gloom” na mě působí dojmem jedné dlouhé dobře strukturované písně. Poslední album, které se mi zdálo takto různorodé a zároveň soudržné, měli na svědomí Španělé Obsidian Kingdom, a že už je to nějaký ten pátek, kdy jejich “Mantiis – An Agony in Fourteen Bites” vyšlo.
Mluvil jsem o mísení žánrů a soudržnosti, ještě jsem však neřekl, co Mindhorn mísí a sdružují. Při náhodném proskákání byste velice snadno odlišili dva extrémy, které “Black Shine of the Gloom” protínají. Je tu velmi měkký, akustický kraj s popovým nádechem a pak je tu tvrdý, nekompromisní kraj mající blízko k death metalu. Důležité je však to mezi tím. Žádné skoky, žádná nekonečna, “Black Shine of the Gloom” je jedno spojité pole, které elegantně sahá od extrému k extrému a většinu času je někde mezi. Úvodní “Bury the Ashes of Memories” to vystihuje solidně. Vcelku jednoduchá melodie, spíše temné naladění, ne však ten doomový patos (s mírným prominutím), jaký jsem slyšel na “Blinded Age”, výrazná basa a hlavně výborný zpěv, tak alespoň zní úvod alba. Potud jsme tedy na té měkčí straně spektra, ovšem několik výbuchů agrese dává tušit, že se Mindthorn nebudou držet zpátky – a taky nedrží. Neuplyne dlouhá doba, než kapela představí svou metalovou tvář. “Prisoners of Reality”, třetí skladba alba, je právě jedním z (mnoha) momentů, kde Mindthorn nejsou daleko od death metalové intenzity.
I “Antithesis” je jednou z agresivnějších písní. Přestože během své nemalé délky vystřídá hodně poloh, posluchač si odnese spíše dojem, že ho přejel parní válec, než že by se kochal krajinou melodií, které kapela tvoří v jiných momentech. To samé lze říci zejména o skladbách z druhé poloviny alba. “Rather Die to Live”, “…Is Coming Again” a “Obscura” sdílejí mnohé shodné rysy, přesto je každé z nich jiná. “Rather Die to Live” oplývá nu-metalovým nádechem (a jakkoli je nu-metal často pochybným žánrem, zde je naopak předností), “…Is Coming Again” ničí vše, co jí do cesty přijde, a “Obscura” buduje atmosféru dlouhým rozjezdem a přítomností kláves.
Zmínil jsem nu-metal, a ačkoli to může působit nepatřičně, právě jeho ducha na desce slyším. Je to další vliv, který Mindthorn přimíchávají elegantně do svého kotlíku a jeden z mála, které není problém dešifrovat. Napomáhají tomu částečně i vokály a právě ty musím vychválit. Zpěv má na starosti jediný člověk (Darkpriest), ovšem než jsem se to dozvěděl, byl jsem naprosto přesvědčen, že vokalisté musí být v kapele dva. Darkpriest v měkčích skladbách potěší krásným čistým zpěvem, a když kapela zostřuje hrany, dokáže přidat na intenzitě a pořádně si zakřičet, aniž by přešel v growling. Ten přichází na řadu v nejtvrdších chvílích, a i když mi nesedl tolik jako čistý zpěv, je jeho účinek devastující: hluboký murmur doplňuje výše posazený řev, oboje kapela často používá pro zajištění většího důrazu zároveň. A pokud by vám to bylo málo, v “Alone Among All” se dočkáme i vysokého čistého “úúú” či téměř rapového šeptání. Jinými slovy, z pohledu zpěvu “Black Shine of the Gloom” nesmírně dobré.
Dosud jsem na album pěl chválu, kdy přijde kritika? Přesně teď. Jakkoli mě album baví v celé své délce, ne z každého okamžiku mám dobrý dojem. Slabší chvíle si kapela vybrala v tvrdších sekcích. Z některých riffů na mě sálá inspirace moderním metalem (nechce se mi říct vyloženě deathcore, ale nepopírám, že mě napadl), který je ironicky k pojmu moderní často spíše vyčpělý. To platí například pro první poloviny “Prisoners of Reality” či “Antithesis”, v menší míře i chvíle v dalších tvrdších písních, jenže to jsou jen slabé momenty v jinak dobrých skladbách. Přiznejme si, že obvykle to bývá spíše obráceně.
Co naopak téměř nemá chybu, jsou písně pomalé. Zde si kapela libuje jako Zdeněk Škromach v bazénku. Se známým mágem sociálních sítí mají Mindthorn společnou hlavně sebedůvěru, s jakou své řemeslo vykonávají. Na rozdíl od té jeho je sebedůvěra Mindthorn na místě. Na desce nalezneme dvě převážně pomalé skladby, které však místy přitvrdí (zmíněná “Bury the Ashes of Memories” a také snad ještě lepší balada “Death’s Daughter Called Pain”), a jednu vyloženě jemnou píseň. Ta je na úplném závěru a funguje jako třešnička na dortu a elegantní závěr po příjemně strávené tři čtvrtě hodině.
Je obdivuhodné, že se mi podařilo dojít až na úplný závěr recenze a nezmínit jednu z dalších předností alba, kterou je zabijácká basa. Poslední dobou se mi dostává do ruky mnoho alb s dobře zahranou a snadno slyšitelnou baskytarou a “Black Shine of the Gloom” mezi tato alba patří. Nejsem v tomto případě z práce basy tak na větvi, jako jsem byl například nedávno v případě amerických Ambient Death. Přesto však musím zdůraznit, jak velký vliv na výsledné vyznění alba basa má. Je to jednoduše další kousek skládačky, která do sebe krásně zapadá. Mindthorn natočili sakra dobré album a mně nezbývá než skončit otřepanou frází: jsem zvědavý, s čím tato kapela přijde příště.
Polovina března letošního roku si pro příznivce death metalu přichystala zajímavou příležitost k realizaci – švédská banda Diabolical totiž vyrazila na turné k chystané nové desce “Neogenesis” a Česká repoublika se stala dějištěm hned čtyř jeho zastávek. Po Třinci, Ostravě a Plzni přišla na řadu Praha, místem činu se stal poslední dobou zhusta využívaný vinohradský klub HooDoo a krom stálého supportu v podobě kapel Souldrainer a Warheim se zde představili i dva zástupci domácí scény – nováčci Mindthorn a ostřílení Nocturnal Pestilence, kterým rovněž patří vděk za realizaci celé akce.
Koncert se konal ve čtvrtek, tudíž šlo očekávat, že návštěva asi nebude nijak extrémní, ale ani tak jsem se neubránil značnému překvapení, když se cca půl hodiny po otevření klubu v jeho prostorách motaly akorát kapely a plus mínus pět nesmělých fanoušků. To mi na náladě věru nepřidalo, a když navíc uprostřed zvučení prvních Mindthorn někde vypadly pojistky a celý sál se ponořil do tmy, začal jsem tušit katastrofu, maje přitom na paměti loňský koncert Fortíð, kde se rovněž pokazilo snad úplně všechno. Po nějakých dvaceti minutách se však podařilo dodávku proudu obnovit, Mindthorn dozvučili a večer tak mohl konečně začít.
V úvodu jsem zmínil, že jsou Mindthorn místními nováčky, a je tomu skutečně tak – toto vystoupení bylo jejich vůbec prvním. S ohledem na tuto okolnost jsem tedy ochoten přehlédnout zjevné rezervy, co se pódiového projevu týče, a omezím se na prohlášení, že pokud se pánové nezaleknou živých vystoupení a najdou si bubeníka z masa a kostí (který by jim slušel mnohem víc než automat), mohli bychom se z jejich strany dočkat velmi zajímavých věcí. Když bych totiž měl hodnotit jen samotnou hudbu, sice nevím přesně, co to bylo, ale bylo to až překvapivě dobré. Slyšet z toho šlo kdeco, a když zmíním jasné progresivní vlivy, death metal a hutnou atmosféru, bude to snad alespoň trochu vypovídat o realitě. Pokud si tedy odmyslím zrakové vjemy, jednalo se o vydařený koncert, který ve mně vzbudil, co se kapely a její tvorby týče, zvědavost. A jestli se shodneme na tom, že podobné koncerty si přesně toto kladou za cíl, pak Mindthorn bezezbytku uspěli.
Pořadatelé a klasici pražské UG scény, Nocturnal Pestilence, nastoupili hned vzápětí a navzdory stále velmi tristní návštěvě (tou dobou v klubu rozhodně nebylo víc jak deset platících) odehráli svůj solidní standard, se kterým ani tentokrát nezklamali. Hrálo se především z aktuální desky “Evangelium Aeternum”, ale došlo i na ukázku nově vznikajícího materiálu na některý z budoucích nosičů, a publiku byli představeni rovněž klávesačka a bubeník, kteří jsou v sestavě ještě čerství a neokoukaní. Jinak to bylo, jak už jsem uvedl, klasicky slušné vystoupení, na kterém jsem si všiml snad jen jediného kazu. Frontwoman Aleně občas v hlubokých polohách trochu ujel tón, ale jinak zpívala zcela bezchybně a svou práci tak odvedla velmi solidně – stejně jako zbytek kapely, na který se navíc koukalo o poznání lépe než na Mindthorn.
Na pomyslné lámání chleba došlo hned s dalším vystoupení. Na řadu totiž přišli první Švédové Warheim a já se děsně bál, že při tak tragické návštěvě celý set vypustí a místo nadšení se dostaví akorát pruda. Jenže to se bohudík nestalo a Warheim pro těch pár přítomných spustili pěkně zostra. Trve painty muzikantů a veskrze blasfemická a klasickými motivy vyzdobená pódiová proprieta sice ze začátku působily trochu směšně, ale záhy poté, co se začalo hrát, se posměch změnil na vděk za neuvěřitelný nadhled, s jakým Warheim svoji image prezentují. Podařilo se jim totiž vyvážit pořádnou porci temnoty se zjevným humorem, a když se k tomu přidala výborná muzika, o zábavu bylo postaráno. Warheim se vytasili s nesmlouvavým satanistickým death/black metalem a i přes ono neustálé pomrkávání na posluchače to zafungovala dokonale. Čím déle se hrálo, tím větší rámus se z nějakých třiceti hrdel pod pódiem (do čehož počítám i zrovna nehrající kapely; jak jsem se později dozvěděl, platících návštěvníků se sešlo nakonec jen 13) linul a závěr vystoupení Warheim se dá považovat za naprostý úspěch. Kapela triumfovala jak výbornou muzikou, tak veskrze sympatickým přístupem (basák a po něm i zpěvák si udělali drobný výlet mezi lidi, což přítomné rozhodně nakoplo ještě o něco víc) a já nemohu než všem čtenářům doporučit, aby si Warheim rozhodně nenechali utéct, pokud někdy budou mít příležitost dát si je naživo. Pro mě rozhodně jedno ze dvou nejlepších vystoupení večera pokud ne to vůbec nejlepší!
Na oldschoolovou blasfemickou jízdu v podání Warheim navázali pánové hrající pod jménem Souldrainer, a to ve značně odlišném duchu. Jejich moderní melodeath podpořený hromadou samplů vykazoval silné industrialové vlivy, což atmosféru posunulo do podstatně jiné sféry, než v jaké se pohybovala po předchozím vystoupení. Jenže to asi také do jisté míry přispělo k jakési jednotvárnosti, která na mě z toho všeho dýchala, a jako celek mě to rozhodně nebavilo tolik jako živelní Warheim. Buďme ale fér, to je záležitost hudby samotné a všem třem muzikantům musím i tak vyseknout poklonu, protože ani oni svoji show nezazdili a dali do ní maximum. Odezva mi sice přišla slabší, než jakou dostali v závěru Warheim, ale i tak lze hovořit o podařeném vystoupení.
Když Souldrainer vyklidili pódium, na programu večera zbývala už jen jediná položka – headlinující Diabolical. Tou dobou už v sále panovala vcelku příjemná atmosféra, takže jsem se docela těšil na nějakou tu plnokrevnou tečku právě od Diabolical, a začátek show opatrně naznačil, že by na ni mohlo dojít. Diabolical vsadili na prezentaci nového materiálu a dobré dvě třetiny koncertu se tak hrálo převážně z chystané desky “Neogenesis”, která dala rovněž název celému turné. A po celou tu dobu jsem měl takový neurčitý pocit, že je to sice velmi dobrý materiál, ale asi ještě pořád pod vlivem vystoupení Warheim mi tam trochu chybělo více energie a tahu na bránu. Na druhou stranu je ale třeba podotknout, že to byl patrně čistě můj osobní problém, protože ta hudba svou atmosférou naprosto dokonale korespondovala s na pozadí promítaným videem, z jehož obrazů vyloženě dýchal rozklad, odlidštěné podrobení a bezútešná marnost. Lehce smíšené pocity z první části setu mě však přešly v okamžiku, kdy se dostal ke slovu starší materiál. Muzika to byla v základu velmi podobná, ale na mě zkrátka zafungovala lépe než její mladší sourozenci. A jakkoli jsem do té doby nebyl z Diabolical vyloženě nadšený, v tu chvíli to konečně dotáhli na úroveň, kterou o dvě hodiny dříve nasadili Warheim. Závěr lze tedy považovat za mimořádně vydařený, o čemž svědčí také stoupající zápal kapely, který se nejvíce projevoval skrze velmi komunikativního kytaristu Carla Stjärnlöva. Jako by mu nestačilo, že prakticky po celý set poutal asi největší pozornost publika, v samé závěru se za plného nasazení vypravil mezi lidi, aby společně s nimi zaházel řepou. Velmi sympatické. V rámci možností bouřlivý závěr setu Diabolical pak přinesl ještě krátký přídavek a i poslední kapela večera to nakonec zabalila, děkujíc těm přítomným, kterým nebylo zatěžko předvést nějakou odezvu.
Jak jsem naznačil v úvodu, tento koncert dlouhou dobu balancoval na hraně totálního průseru. Mizivá návštěvnost a technické problémy se však nakonec nemohly měřit s nasazením většiny vystupujících kapel, a především Švédům patří velký dík za to, že nepropadli trudnomyslnosti a i přes nepříznivé podmínky předvedli velice dobrá vystoupení, která nakonec strhla i těch nemálo dorazivších. Jak mi po koncertě sdělil kytarista Diabolical, Carl Stjärnlöv, i pro něj (a dost určitě i pro ostatní kapely) to nakonec byl dost dobrý koncert, protože z vlastní zkušenosti ví, že i mnohem početnější publikum může vytvořit mnohem slabší atmosféru, než jaká se podařila nám. A já s ním musím naprosto souhlasit, protože i když si pořadatelé asi trochu rvou vlasy (nebo taky ne, o finanční stránce akce nemám nejmenší ponětí), nakonec to byl jeden z těch koncertů, kde pár lidí vytvořilo atmosféru dost dobrou na to, aby se o něm dalo mluvit jako o povedeném…
