Archiv štítku: minimal

Minirecenze

Clavicvla – Sermons

Napsat komentář
Clavicvla - Sermons

Země: Itálie
Žánr: dark ambient / death industrial
Datum vydání: 23.11.2018
Label: Sentient Ruin Laboratories

Hrací doba: 39:41

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Když se podívám na obálku „Sermons“, očekával bych spíš nějakou hlučnější záležitost z hájemství noisu či power electronics. Není tomu ale tak. Italský projekt Clavicvla dává přednost minimalismu, který je tu ohlodaný až na dřeň. Z čehož prakticky přímo plyne, že „Sermons“ v žádném případě nebude záležitost pro širší publikum, nýbrž jen pro pár maniaků, kteří se rádi brodí v ohavných labyrintech okrajové elektroniky.

Nebylo tomu tak ale vždy. Formace Clavicvla původně začala jako blackmetalová záležitost, což nakonec osvětluje i skutečnost, proč je jistá blackmetalová estetika stále cítit ve vizuální prezentaci kapely. V tomto stylu vzniklo jediné album „Arsonists Prophets“, na němž se nacházely tři blackmetalové songy doplněné o téměř desetiminutovou minimalistickou litanii „Invertio transfiguratio“. Právě ona se stala základem a impulsem pro nové směřování Clavicvla, jejž prezentuje právě nahrávka „Sermons“.

Jak se sám lídr Ittiel nechal slyšet, v původním pojetí Clavicvla mu cosi scházelo. Mezeru v pocitové stránce nakonec vyplnil příklon k temnému minimalismu, jak jej prezentovala právě skladba „Invertio transfiguratio“. Snad pro její zásadní význam ve vývoji Clavicvla se píseň opětovně objevuje znovu také na „Sermons“, kde ji ovšem doplnily další čtyři podobně laděné kompozice.

Základem „Sermons“ je dark ambient, jehož naladění se ovšem topí misantropii a nihilismu odkazujícímu na death industrial. Nesmí chybět ani dronové doteky, bez nichž se podobná alba snad ani neobejdou. „Sermons“ každopádně patří k těm deskám, které působí a fungují zejména na podprahové bázi. V některých skladbách lze ulovit i konkrétnější a slyšitelnější motivy, například hned ve druhé „Ma“ se nechají najít i letmé rytmické údery, ale i v těchto případech jde o velmi skromné tóny. Minimalismus je zde naprosto zásadní slovo, na nějž byste měli pamatovat, než se do poslechu „Sermons“ pustíte.

Je to vlastně docela jednoduché. Pokud vás tiché temno-šumění k smrti nudí a vůbec nechápete, co chce na tom má kdo poslouchat, u „Sermons“ nemáte sebemenší šanci, protože tahle deska o ničem jiném není. Minimalisté nicméně v aktuální podobě Clavicvla mohou nalézt jisté zalíbení, protože v takovém případě se o nudnou záležitost nejedná.

Recenze

Common Eider, King Eider – A Wound of Body

Napsat komentář
Common Eider, King Eider - A Wound of Body

Země: USA
Žánr: dark ambient / minimal / drone
Datum vydání: 21.9.2018
Label: Cyclic Law / Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Remembrance – A Threnody
02. Sinew Stretched Over Crumbling Bones
03. We Sing Over These Bones So That They May Rise Up and Run Away into the Night
04. Hélène
05. River of Blood

Hrací doba: 42:23

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Okolo Common Eider, King Eider jsem svého času kroužil poměrně dlouhou dobu, ale nemohl jsem se nějak donutit k poslechu, přestože jsem tušil, že muzika téhle americké kapely by měla být vysoce kompatibilní s mými posluchačskými choutkami. Tolik potřebnou motivaci k prolomení ledů mi poskytl až rok 2017 respektive tehdy nové album „Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“.

Vzpomínám si, že natěšenost tehdy byla veliká, ale výsledný zážitek nebyl zásadně strhující. „Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“ sice nebylo vyložené zklamání, ale určitě jsem čekal víc, takže jsem se do dalšího poslechu Common Eider, King Eider překotně nehrnul. Že bych ale na tuhle formaci zanevřel nadobro, to rozhodně ne. Pořád jsem věděl, že tomu někdy nechám další šanci a pokusím se vstřebat jinou nahrávku.

Netrvalo to zas tak dlouho a Common Eider, King Eider mi hodili další rukavici. Stalo se tak na podzim loňského roku, kdy jim vyšly hned dvě nové desky, kterou budou – alespoň soudě dle jejich názvů – určitým způsobem propojené. Ta první s názvem „A Wound of Body“ vyšla v září kooperaci Cyclic Law (Evropa) a Sentient Ruin Laboratories (Severní Amerika). Jen o dva měsíce později následovala další část „A Wound of Earth“, tentokrát pod značkou Consouling Sounds. Rozhodl jsem se na vlastní uši prověřit tu první jmenovanou…

Můžeme se samozřejmě přít o tom, nakolik je to dáno kvalitami „A Wound of Body“ respektive nedostatky „Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“ a nakolik spíš tím, že mě nyní Common Eider, King Eider zastihli v příhodnějším rozpoložení (sám si nemůžu být a nejsem jistý), ale tentokrát jsem o dost spokojenější. Netvrdím, že právě tohle by měl být ten nejlepší dark ambient, co jsem kdy slyšel, ale dovolím si říct, že „A Wound of Body“ již splňuje parametry, jaké od podobných specifických žánrů vyžaduji.

Úvodní „Remembrance: A Threnody“ je zpočátku velmi minimalistická a skoro se víc soustředí na pouhé atmo-zvuky než byť i jen pokus o nějakou hudebnost (což nemusí být nutně špatně). Ve druhé polovině už se to ale začne měnit a skladba nabídne i pomyslný vrchol, byť je evidentní, a snad to není nutné příliš zdůrazňovat, že standardní posluchač nenavyklý pravidlům dark ambientu, minimalu či dronu nebude slyšet jakoukoliv hudebnost ani v tomhle. Jedná se nicméně o žánry určené výhradně zasvěceným, což ostatně částečně platí i o tomto textu, neboť poskytnutí vhledu laikům není účelem. Rozhodně ne primárním.

„Sinew Stretched Over Crumbling Bones“ už má znatelnější kontury, ačkoliv minimalismus samozřejmě zůstává. Klaustrofobický podtón a krátké vyvrcholení dělají z této stopy jednu ze dvou nejlepších albu. Tou druhou je „We Sing Over These Bones So That They May Rise Up and Run Away into the Night“, což je asi „nejpísničkovější“ (hodně velké uvozovky) věc na „A Wound of Body“, ale nejspíš právě díky jednoduché melodii nabízí možná nejpůsobivější poslech.

Common Eider, King Eider

Naopak „Hélène“ je asi největší minimalismus na desce, ale pořád to dává smysl a pořád ten letmý šum brnká na tu správnou strunu. Neposloucháme snad tyhle žánry právě kvůli něčemu takovému? „River of Blood“ je vystavěna analogicky k „Remembrance: A Threnody“, což jistě nebude náhoda, protože je i podobně dlouhá a obě písně album lemují na obou jeho koncích.

U „Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“ jsem svého času psal něco v tom smyslu, že mě Common Eider, King Eider stoprocentně nepřesvědčili. Tentokrát se jim to podařilo. S „A Wound of Body“ jsem spokojen, protože jsem dostal to, co jsem chtěl. Za mě cajk.

Recenze

Dylan Carlson – Conquistador

Napsat komentář
Dylan Carlson - Conquistador

Země: USA
Žánr: minimal / drone
Datum vydání: 27.4.2018
Label: Sargent House / Daymare Recordings

Tracklist:
01. Conquistador
02. When the Horses Were Shorn of Their Hooves
03. And then the Crows Descended
04. Scorpions in their Mouths
05. Reaching the Gulf

Hrací doba: 32:08

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Dylan Carlson je jméno, které by mělo být a nejspíš i bude povědomé většině těch, kdo se o tvrdší kytarovou hudbu zajímá v hlubší než zcela povrchní míře. Pokud by ale přece jenom někdo tápal, přeci jenom nikdo nemůže znát všechno, hodím vám pomocné lano v podobě obligátních formálních informací:

Dylan Carlson je lídr kultovní americké formace Earth, v níž jako jediný člen působí nepřetržitě od roku jejího založení (samozřejmě s výjimkou let na přelomu tisíciletí, kdy Earth na nějaký čas nefungovali). Vedle své domovské kapely, jejímž prostřednictvím pomáhal definovat drone metal, se ovšem věnuje i sólové tvorbě, přičemž právě ona nás nyní bude zajímat.

Carlsonova sólová diskografie není ani zdaleka tak početná jako v případě Earth, ale několik málo počinů stihnout nastřádal. Zejména pod hlavičkou Drcarlsonalbion, což byl dřívější název jeho sólového projektu, takto označena vyšla i minulá deska „Gold“ z roku 2014. Letošní novinku „Conquistador“ již ovšem Dylan Carlson vydává pod svým vlastním jménem. Pojďme na věc.

Nebudu vás nijak lakovat. Osobně nepatřím ke znalcům diskografie Earth. Mám nějaké povědomí, oč běží, ale to je tak vše, podrobněji jsem je vlastně nikdy pořádně neposlouchal a celkově jejich muziku znám asi méně, než by se na jméno takového formátu slušelo. Z Carlsonových sólových počinů pak neznám vůbec nic. Proč jsem si tedy „Conquistador“ pustil? Jednoduše proč ne, člověk chce prostě zkoušet. Poslechnul jsem nějaké ukázky, znělo mi to dost zvláštně na to, abych nabyl přesvědčení, že by si takové album prostor na naší stránce zasloužilo, tak jsem se na to vrhnul.

Můj letmý dojem z letmého poslechu ukázek byl asi takový, že jde o monotónní kytarovou muziku, která by měla svůj půvab vyjevit až později, až budu mít za sebou několik poslechů. Nyní už mohu prozradit, že tomu tak skutečně je, ale když jsem se do pečlivějšího náslechu pustil, myslel jsem si, že jsem si, že jsem se docela přepočítal. „Conquistador“ je totiž skutečně monotónní a minimalistické. Vezměme si kupříkladu první, titulní skladbu. Trvá více jak třináct minut a prakticky se skládá pouze z jednoho, dokola se opakujícího kytarového motivu. Změn minimum, vývoj písně taktéž minimální. Nicméně je tam a právě o tom to je.

Člověk musí prohlédnout pod povrch zdánlivě triviální, na první pohled téměř až bezobsažné struktury desky, aby v ní našel zalíbení. „Conquistador“ si libuje v naprostých detailech. Některý motiv je zahrán v mírně odlišné variaci, lehce se posune jemný „dronový“ šum na pozadí ústředních kytarových linek. Ale něco v tom je. Pokud se navíc člověk nenechá odradit poměrně náročnou titulkou, další písničky „When the Horses Were Shorn of Their Hooves“ a „Scorpions in Their Mouths“ jsou už hmatatelnější, jelikož jejich hlavní linka je víc dronová a znatelněji připomíná kytarový „riff“. Naopak finální „Reaching the Gulf“ je nejjemnější z celé nahrávky a plní roli jakési snové tečky. Trochu zbytečně vyznívá jen prostřední „And Then the Crows Descended“, která za minutu hrací doby nestihne sdělit prakticky nic.

„Conquistador“ jako celek je nicméně zajímavé album. A mimo jiné právě to je na něm přitažlivé. Na jednu stranu působí jednoduše, ale není triviální, na straně druhé vypadá hůře vstřebatelně, a přitom je vlastně docela uklidňující a hezké. V minimalismu se mu daří tvořit kontrasty. A díky tomu všemu nakonec dokáže zaujmout.

Recenze

Neige et noirceur – Vent fantôme

Napsat komentář
Neige et noirceur - Vent fantôme

Země: Kanada
Žánr: dark ambient / drone
Datum vydání: 30.3.2018
Label: Avantgarde Music

Tracklist:
01. Le diable blanc
02. Vent fantôme

Hrací doba: 45:07

Odkazy:
web / facebook

Neige et noirceur je jméno, které s největší pravděpodobností drtivá většina z vás už dávno zná. Zaprvé jde o vcelku pravidelného hosta v naší rubrice recenzí, takže jestli nás čtete dlouhodoběji, nejspíš jste se už s touhle formací potkali minimálně zde. Zadruhé – a to je, ač to říkám nerad, z globálního hlediska asi důležitější – tenhle kanadský projekt pod vedením Zifonda patří k těm nejvýraznějším a nejznámějším z proslulé blackmetalové oblasti v Quebecu.

Dnes máme samozřejmě na programu další přírůstek do diskografie Neige et noirceur. „Vent fantôme“ je ovšem malinko zvláštní v tom smyslu, že na jednu stranu jde o netypický přírůstek, a přitom z jiného úhlu pohledu typický. A dokonce mě těch úhlů pohledu napadá vícero. Možná tomu není na první dobrou rozumět, ale pokusím se vše rozvést hned vzápětí.

Neige et noirceur má totiž víc tváří. Ta primární, již Zifond vystavuje více na odiv, je blackmetalová. Černý kov je v jeho podání mrazivý, syrový, nese s sebou atmosféru tuhé zimy a zároveň mu nechybí lokální unikum quebecké scény. I v tomto ohledu však může dojít k mírným odbočkám jako například na „Les ténèbres modernes“ (2016), kde zima ustoupila do pozadí a na její místo se dočasně vkradla válečná tematika.

Vedle toho ale určitou, menší část tvorby Neige et noirceur tvoří také ambient, jenž ostatně probleskuje i na blackmetalových deskách. A právě tomu se „Vent fantôme“ věnuje. Což na jednu stranu překvapivé není, protože takové nahrávky už byly, viz třeba kompilace „Natura mortis sonoris“ z roku 2013, a proto jsem také výše prohlásil, že svým způsobem nejde o netypickou záležitost pro Neige et noirceur. Na druhou stranu, „Vent fantôme“ je první dlouhohrající deskou, pro niž je ambientní minimalismus primárním vyjadřovacím prostředkem. Samozřejmě, že i na starších albech se objevovaly dlouhé ambientní pasáže, ale vždy se objevoval i black metal a měl navrch. Na „Vent fantôme“ tomu tak není.

Říkal jsem nicméně, že existuje víc pohledů, jejichž optikou je „Vent fantôme“ typickou deskou Neige et noirceur. Hlavním z nich je atmosféra. Nakonec právě ona u Neige et noirceur dlouhodobě hraje hlavní roli, takže to smysl dává. „Vent fantôme“ sice nenabízí tak agresivní a misantropický náhled na mráz, ale pod kůži a za nehty nakonec zalézá i tahle verze – s přinejmenším srovnatelným účinkem. Síle nejhypnotičtějších alb Neige et noirceur se novinka sice rovnat nemůže, přesto se nebojím prohlásit, že „Vent fantôme“ mi dokázalo předat víc než předchozí dvě nahrávky „Les ténèbres modernes“ a „Verglapolis“.

Neige et noirceur

Mluvit o obsahu desek jako „Vent fantôme“ je samozřejmě ošemetné, jelikož formálně se zde neděje mnoho a napsané na papíře to bude vyznívat prázdně. Ve skutečnosti si však dvojice více jak dvacetiminutových skladeb dokáže posluchače podmanit bez větších obtíží. Darkambientní mlha, dronové doteky, sem tam zastřená deklamace či letmý tón, všudypřítomný minimalismus a hlavně nezměrný chlad prostupující každičkou minutou „Vent fantôme“. Funguje to. Opravdu hodně. Kupříkladu jedna pasáž v polovině titulní druhé kompozice je naprosto úžasná a atmosféricky odzbrojující.

Na závěr to zkusme ještě trochu jinak. „Vent fantôme“ zajisté udělá radost těm z vás, komu imponují díla jako „Atropine“. Pokud jste při zmínce poslední desky Velvet Cacoon okamžitě zpozorněli, měli byste „Vent fantôme“ slyšet.

Recenze

Jozef Van Wissem – Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back

Napsat komentář
Jozef Van Wissem - Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back

Země: Nizozemsko
Žánr: minimal / dark folk
Datum vydání: 10.11.2017
Label: Consouling Sounds

Tracklist:
01. Virium illarum
02. Golden Bells Ring in the Ears of Earth’s Inhabitants
03. Your Days Gone Like a Shadow
04. The Empty Cup of Suffering
05. Let Us Come Before His Presence in His Hands Are All the Corners
06. Enable with Perpetual Light the Dullness of Our Blinded Sight
07. The Conversation
08. Our Bones Lie Scattered Before the Pit
09. Virium illarum (Satanic Mass)

Hrací doba: 50:45

Odkazy:
web / facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable PR

Letošní rok byl pro mne především ve znamení syrového black metalu. Právě tenhle druh muziky mě poslední dobou oslovoval nejvíce a právě ten se mi také v přehrávači točil nejčastěji. Tím spíš ovšem nezaškodí si od něj občas na chvíli odpočinout a naopak si poslechnout něco diametrálně odlišného, aby nedošlo k vyčerpání a přejedení jedním stylem muziky, prostě na chvíli vysadit. Hádám, že většina z vás (pokud ne všichni) moc dobře ví, o čem hovořím.

Zdálo se mi, že jistý Jozef Van Wissem by mi v tomto ohledu mohl píchnout (žádné dvojsmysly). Jde o nizozemského hudebníka a skladatele, jenž má na kontě už pěknou řádku alb. Možná jste jej mohli zaznamenat i díky snímku „Only Lovers Left Alive“ (u nás jako „Přežijí jen milenci“) od Jima Jarmusche, pro nějž Jozef Van Wissem složil hudbu, a dokonce za ni dostal ocenění i na známém filmovém festivalu v Cannes.

Vydání jeho aktuální desky „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ se ujal label Consouling Sounds, jejž má většina z nás nejspíš spjatý s alternativními podobami tvrdších metalových stylů. A co vám budu povídat, právě vydání pod křídly Consouling Sounds bylo tím důvodem, proč jsem si téhle nahrávky vůbec všiml. Se starší tvorbou Jozefa Van Wissema žádné zkušenosti nemám, ale zdálky se to tvářilo jako něco, co bych mohl chtít slyšet, a letmý poslech nějaké ukázky sliboval muziku, která by mohla stát za bližší průzkum.

Nemohl jsem se mýlit víc.

Úplně na rovinu klidně řeknu, že „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ je strašná hovadina a že jsem už nějaký čas neslyšel desku, jejíž poslech by mě takhle extrémně nudil. Já mám obecně vzato rád minimalistickou hudbu, která stojí jenom na atmosféře – hromady starších recenzí, v nichž jsem nadšeně vychvaloval monotónnost, mi budiž svědkem – ale tohle je prostě strašně prázdné, utahané, nijaké. „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ nemá žádnou atmosféru, nedokáže navodit žádné emoce ani nálady, nemá ani náznak oné pověstné vlastnosti minimalistických desek, již pro naši pohodlnost nazýváme hypnotičností. Tohle album je prostě zoufale nudné brnkání na loutnu s trochou otravného vokálu. Celé se to asi snaží být hluboké nebo tak něco, ale věřte mi, že i díra do prdele při zácpě je hlubší než tohle.

Kdyby mi poslech „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ jenom nic nedával, tak by to ještě bylo v pohodě, ale mě ta hudba prostě strašně srala. Mocně mě to iritovalo už s prvním poslechem, nic se nezměnilo ani při druhém a při třetím už vysírám tuhle recenzi, protože tohle se fakt nedá. A to musím zmínit ještě jednu věc – sice říkám poslechy, ale reálně jsem ani jednou nedokázal „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ zvládnout na jeden zátah. Poprvé jsem to vypnul už někdy v polovině alba, podruhé jsem se sice donutil dohrabat se až na konec, ale musel jsem při tom dělat přestávky. Dal jsem třeba tři, čtyři songy a pak šel na půl hodiny pařit „Grand Theft Auto“ nebo otočil nějakou fošnu od Urfaust, abych si spravil náladu před další strastiplnou cestou napříč touhle hovadinou.

Jozef Van Wissem

Z celé nahrávky bych si dovolil vypíchnout tři skladby (že mi ruka neupadne, když to nazývám takhle). Nicméně – v recenzích se běžně vyzdvihují nejlepší písničky, ale vzhledem k dané situaci bych nyní rád vyzdvihnul naopak to nejotravnější, co „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ nabízí. Suverénně vede „Your Days Gone Like a Shadow“ s totálně iritujícím motivem (mimochodem, říkal jsem už, že celé songy většinou zabírá jen jeden dokola opakovaný motiv?) a homodějským vokálem, který furt dokola opakuje „How did I come…“, což si vzhledem k intonaci překládám jako: „Jak jsem se udělal…“

Hodně vtipná je i „The Empty Cup of Suffering“, jejíž název je pro celou desku až příznačný. Každopádně, tenhle song je tak primitivní, až se skoro divím, že se Jozífek nestydí tohle vydávat za písničku. Tyvolekurvadopíči, vždyť tohle bych snad dokonce zahrál i já! Do třetice všeho debilního vypíchnu „Our Bones Lie Scattered Before the Pit“ a můj důvod je zřejmý – trvá to celých třináct minut! Vzhledem k reálné náplni přítomných takzvaně kompozic je to dost vražedná stopáž.

Přistupoval jsem k tomu nezaujatě, těšil jsem se na atmosférickou poslechovku – a spálil jsem se, jak kdybych si na čuráka vylil vařící vodu. „Nobody Living Can Ever Make Me Turn Back“ se prostě nedá poslouchat, aniž by se u toho člověk neposral nudou, a s naprosto klidným svědomím mohu říct, že tohle je jedna z největších kokotin, co jsem poslední dobou slyšel.

Recenze

Demen – Nektyr

Napsat komentář
Demen - Nektyr

Země: Švédsko
Žánr: ambient
Datum vydání: 19.5.2017
Label: Kranky

Tracklist:
01. Niorum
02. Morgon
03. Korridorer
04. Illdrop
05. Mea
06. Ambur
07. Flor

Hrací doba: 34:29

Odkazy:
web / bandcamp

K recenzi poskytl:
Rarely Unable

Vzhledem ke jménu Demen by se přímo nabízelo začít recenzi sprškou dementních vtipů o dementech – vždyť stačí přidat jedno jediné písmeno a je to tam! A přesto se člověku vlastně ani nechce ladně hozenou rukavici zvednout a rozehrát svůj ostrovtip i tupovtip, protože… no, nepřijde mi, že by zrovna tohle byla muzika, u níž by se pubertální humor nechal snést.

Řekl jsem tím, že je album s názvem „Nektyr“ opravdu dobré? Jestli to tak vyznělo, pak se omlouvám, protože takhle to zamýšleno nebylo. Snad jediné, co jsem tím chtěl sdělit plénu, je, že jde o příliš seriózní a rozvážnou hudbu na to, aby dávalo aspoň nějaký smysl si z ní (případně o ní) dělat čurinu. Ale to neznamená, že automaticky musí jít o fantastickou desku. Což je samozřejmě něco, co by nás mělo zajímat (a doufám, že snad i zajímá) víc. Pokusme se nyní zjistit, jak si tedy debut Demen stojí. Nebo abych se vyjádřil přesněji – já už to vím a nyní na sebe musím vzít břímě toho, abych se tohle moudro nějak pokusil předat dál. Což v mém případě zpravidla znamená, že se vyseru na klávesnici a ono z toho něco vyleze. A pak že ten humor nejde!

Nejprve ovšem něco málo k samotnému projektu Demen. Jeho domovinou jest Švédsko. Za formací – zcela nečekaně jednočlennou – stojí jistá Irma Orm. A to je vesměs vše, co lze stran skupiny říct, poněvadž náklaďák informací moc dohledat nejde. Dobrá tedy, nechme promluvit samotnou hudbu.

Produkce Demen je velice křehká a subtilní – to jsou adjektiva, která dle mého skromného názoru „Nektyr“ vystihují asi nejlépe. Podstata desky je jemná, minimalistická a skutečně – silně feminní. Je to muzika, v níž absolutně chybí jakákoliv ješitnost, domýšlivost nebo póza, na jejichž místě trůní na dřeň odhalené emoce a atmosféra, v níž se spájí zmiňovaná křehkost s temnějšími spodními proudy. Na podobné vlně se nese i vokál, jenž nechce být teatrální nebo expresivní, radši se snaží korespondovat s vlastní hudební náplní.

To vše jistě zní zajímavě a do jisté míry to bezesporu zajímavé i je, nicméně… výsledek mi nepřipadá tak pohlcující, jak bych chtěl a jak jsem ostatně i doufal. Jednoduše jsem od „Nektyr“ očekával, že dokáže poskytnout odpovídající podklad pro trans. Nic takového jsem zde ovšem nenašel. Rozhodně netvrdím, že jde o vysloveně slabou či nepovedenou nahrávku. V určitých momentech je cítit silné pnutí a daří se zaujmout, ale v jiných se naopak dostavuje… jak to jen říct… s rostoucím počtem poslechů mě jisté pasáže prostě začínaly nudit.

Demen

Jako celek je „Nektyr“ poměrně nevýrazné album. Třeba „Illdrop“ patří k těm povedeným záležitostem, a kdyby se její úroveň dařilo držet po většinou hrací doby, moc důvodů ke stížnostem bych asi nenacházel. To se však neděje. Namísto toho mám pocit, že jemnost, tesknost a tklivost hudby nezřídka kdy přesahuje až do ospalosti, v níž se melancholie stává nudou.

„Nektyr“ na mě tedy působí lehce rozpačitě. Na jednu stranu mi je přístup Demen a její uchopení ambientně-experimentální látky sympatické, na straně druhé mě výsledek nedokázal oslovit takovým způsob, abych na něj s klidným svědomím mohl pět chválu. Jinými slovy – bylo nakročeno správným směrem, ale deska naneštěstí zůstala viset na půli pomyslné cesty ke zprostředkování hypnotického zážitku. Škoda. Případné další album bych si ale nejspíš zkusil poslechnout.

Recenze

Common Eider, King Eider – Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside

Napsat komentář
Common Eider, King Eider - Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside

Země: USA
Žánr: dark ambient / drone / minimal
Datum vydání: 7.4.2017
Label: Sentient Ruin Laboratories

Tracklist:
01. Cast Aside for the Wolves to Devour, They Were Instead Embraced
02. The Dark Winter (Sing Out into the Night Sky!)
03. Antler Tongue
04. Litha
05. Common Eider, King Eider Live in Vienna [cassette bonus]

Hrací doba: 85:37

Odkazy:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Sentient Ruin Laboratories

Netvrdím, že tu o tom píšeme každý den, ale myslím, že se zde již objevila relativně slušná řádka recenzí na počin, jejichž hlavním výrazovým prostředkem byl minimalismus. Některé z nich jsem dokonce začínal jakousi kvazi-úvahou, jestli lze hudbu, jež dává přednost tichu namísto zvuku, vůbec považovat za hudbu. Nebo o tom, jak vlastně sotva znatelný šum vůbec může fungovat jako hudební deska. A proč něco takového vlastně poslouchat? Co některé z nás láká na poslechu něčeho, co takřka nijak nezní?

Dnes jsou podobné otázky opět na místě – a stále aktuální, stále nezodpovězené dostatečně jasně a objektivně. A jde vlastně vůbec na něco takového odpovědět? Proč by si měl člověk pouštět nic? Může to znít banálně, ale leckdy jednoduše proto, že si šumivé hlubiny člověka dokážou podmanit a utopit jej v moři specifické atmosféry, jakou snad ani nelze vytvořit s konvenčním hlasitým přístupem. Leckdy, ale zdaleka ne vždy. Jak už jsem totiž v mnoha recenzích prohlásil, ona pomyslná hranice je velice tenká a velice lehce lze přepadnout na tu druhou stranu, kdy se ze zamýšleného spirituálního zážitku stává – nuda.

Kalifornské seskupení Common Eider, King Eider mám v hledáčku už nějakou dobu, ale až doposud se naše cesty míjely. O to víc jsem byl zvědav, jak se povede první setkání prostřednictvím letošního alba „Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“. Natěšenost podpořil i skvělý přebal desky a záruku určité kvality neposkytovalo jen renomé skupiny, nýbrž i jméno labelu v kolonce vydavatele. Vše tedy bylo nachystáno pro zážitek… a přesto nakonec neodcházím nadšen, dokonce ani (u)spokojen. Alespoň ne zcela.

„Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“ nabízí – asi byste si to dle důvodu domysleli, i když bych to tu nyní explicitně nezmiňoval – velmi minimalistický poslech. Už jen z principu je to nahrávka, již nelze vstřebávat s peckami na uších, když jedete ráno do školy nebo do práce – přes motor dopravního prostředku byste neslyšeli lautr nic. Takovým způsobem jsem ovšem novinku Common Eider, King Eider rozhodně poslouchat nezkoušel – dal jsem jí prostor, aby mohla vyniknout, ukonejšit a uhranout. Nedokázala to.

Minimalismus ohlodaný až na dřeň samozřejmě není lehce stravitelnou záležitostí, ale v tom bych problém neviděl, poněvadž v těchto vodách nejsem úplný mlíčňák a nějaké ty hodiny poslechu podobných věcí za sebou mám. Nicméně třeba hned první kompozice „Cast Aside for the Wolves to Devour, They Were Instead Embraced“ je prostě, eufemismy stranou, nuda – trvá téměř deset minut a neděje se v ní vůbec nic. Podobně bych se nezdráhal mluvit ani o třetí šestiminutovce „Antler Tongue“ a nijak mě neoslovil ani závěrečný půlhodinový bonus (k mání pouze na audiokazetě anebo v protekční novinářské verzi, haha) „Common Eider, King Eider Live in Vienna“. Jak už název napovídá, jedná se o živý záznam vystoupení formace ve Vídni v roce 2016. Ani zde nenalézám kýženou atmosféru a s výjimkou jedné výrazně hlasitější pasáže také nic zajímavého. Na druhou stranu v žádném případě nepochybuji o tom, že být přímo na místě, určitě by to vypadalo a vyznělo docela jinak.

Common Eider, King Eider

Nejlépe z celého „Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“ na mě působí druhá skladba „The Dark Winter (Sing Out into the Night Sky!)“. Jedině zde mám pocit, že Common Eider, King Eider a jejich minimalismus funguje natolik, abych mohl mluvit o zaujetí a nějakém transu, o nějž jde v těchto žánrech především. Paradoxně se tak děje asi proto, že se zde nacházejí i o něco výraznější (samozřejmě berte relativně) zvukové plochy. Podobně je na tom i čtvrtá „Litha“, kde skupina vystoupá dokonce k náznakům noisové produkce. Mimochodem, zdá se mi, že právě „Litha“ nejspíš posloužila jako základ půlhodinové performance zachycené ve stopě „Common Eider, King Eider Live in Vienna“, přinejmenším některé pasáže (včetně té již zmiňované nejvýraznější) jsou si nápadně podobné. Je-li tomu tak, pak musím konstatovat, že ve studiové podobě píseň vyznívá o lépe.

Ve „Shrines for the Unwanted, Respite for the Cast Aside“ tedy vidím poměrně rozporuplnou nahrávku. Jsou zde pasáže, v nichž Common Eider, King Eider prokazují své kvality a dokážou zacloumat s myslí. Na druhou stranu se tu nacházejí i dlouhé minuty nudy, bez nichž by se deska klidně obešla. Když to vezmu z hlediska celku, bohužel se nemohu ubránit dojmu, že těch 53 minut (s bonusem téměř 86) nedopadlo tak silně, jak jsem doufal. Nicméně na koncertní představení Common Eider, King Eider bych určitě zašel, protože věřím, že živý zvuk, případně obohacený o nepředvídatelný prvek improvizace, by zafungovat mohl.

Recenze

Mare di Dirac – Fumes

Napsat komentář
Mare di Dirac - Fumes

Země: Itálie
Žánr: dark ambient / drone / experimental
Datum vydání: 1.6.2016
Label: Dusktone

Tracklist:
01. SacraFormula
02. Ceremony 00
03. Representation 01
04. Deification 10
05. Quinta matrice

Hrací doba: 40:36

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
Dusktone

Co všechno lze ještě považovat za hudbu? Padnou-li hranice tradiční písničkové struktury sloka-refrén, padne-li hegemonie běžných nástrojů a nastoupí-li nejisté nekonečno možností, co za zvuky je ještě možno vyloudit, kde se fantazii meze nekladou a kde pouze lidská představivost je jedinou zábranou… dá se to ještě považovat za hudbu? Anebo je to právě tato nejasná hranice, kde končí pouhá zábava a skutečná hudba naopak teprve začíná?

Mare di Dirac patří mezi formace, jaké podobné otázky nutně musejí provokovat. Je schopnost zhudebnit ticho uměním, anebo jen laciným hraním si na experiment? Odpověď je stejně nejednoznačná jako to, co Mare di Dirac produkují za… hudbu? Nebo snad radši zvukovou performanci?

Mare di Dirac jsou určeni lidem, kteří chtějí slyšet nikoliv neslyšené, nýbrž neslyšitelné. „Fumes“ je deskou, kde nehrají hlavní roli zvuky, jaké se na člověka linou z reproduktorů, ale člověk sám a jeho představivost. Do hlavní role byl obsazen čistý minimalismus a víc než snaha hrát tu vítězí snaha nehrát. Velkou část nahrávky tvoří jen letmo znatelný šum, mnohde se dokonce i ten zastaví a nastane nicotné vakuum. Provázet vás budou odlidštěné dronové plochy a darkambientní sféry, jejichž hloubky se táhnou dál, než oko dohlédne a ucho doslechne; místo běžných smyslů tak musí zastoupit představivost. „Fumes“ vlastně není o tom, co uslyšíte, nýbrž o tom, co vy sami dokážete vnímat vnitřním okem. „Fumes“ je pouhým katalyzátorem, jenž cestu do hlubin ničeho odstartuje.

Ale to vše platí jen do jisté míry. Jakkoliv se to po prvním poslechu „Fumes“ může zdát až paradoxní, z obou desek Mare di Dirac je to právě ta novější, která je – myšleno vysoce relativně – variabilnější a hudebnější. Tu a tam vykoukne i hluková hrozba, jinde zas tantrické meditace hrdelního zpěvu protne dokonce i rytmický motiv. Na několika místech lze rozeznat i konkrétní hudební nástroje – nejen bubínky, ale třeba i hluboké tóny didgeridoo. Z tohoto úhlu pohledu by snad šlo i říct, že „Fumes“ je oproti svému předchůdci „Tupilaq“ stravitelnější. Nicméně ani skutečnost, že si lze tentokrát zapamatovat i nějaký motiv (!), nahrávce na její abstraktnosti a necuchopitelnosti neubírá vlastně nic.

Postavím-li obě alba Mare di Dirac vedle sebe, pak musím říct, že „Tupilaq“ mě asi pocuchalo o něco víc. To byl soundtrack nicoty, rituál ničeho v prázdné pustině, kde není absolutně nic. Na „Fumes“ už něco je; není to hmatatelné, není to viditelné, ale lze cítit, že se kdesi někdo (něco?) skrývá a tiše pozoruje. Nicméně „Tupilaq“ ve své nepohodlnosti, nehostinnosti a naprosté samotě bylo o něco hrozivější, dokázalo se skutečně zarýt pod kůži a zalézt za nehty.

Mare di Dirac

Ovšem pozor – nic z toho, co jsem právě řekl, neznamená, že by „Fumes“ bylo přátelské nebo snadno vstřebatelné. Není a opak by byl víc na škodu než k užitku. Říkám pouze to, že „Tupilaq“ posluchače vrhlo do prázdnoty a nechalo jej s jeho vlastním nitrem – nic víc, ale ani nic méně; „Fumes“ tu a tam letmo naznačí, jakým směrem má člověk své myšlenky stočit. Oba přístupy jsou svým způsobem lákavé, oba mají něco do sebe a je jen na vás, který z nich zvolíte za ten osudový. Já osobně však radši zvolím absolutní nicotu v podání „Tupilaq“.

Recenze

Il Vuoto / Failor – Senseless Painful Lives in Tears

Napsat komentář
Il Vuoto / Failor - Senseless Painful Lives in Tears

Země: Itálie
Žánr: ambient / dark ambient / drone
Datum vydání: 9.6.2016
Label: selfrelease

Tracklist:
I. Il Vuoto
01. Tears-I-Cleansing-Touch

II. Failor
02. A Week in Modern Life

Hrací doba: 57:56

Odkazy Il Vuoto:
facebook / bandcamp

Odkazy Failor:
facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Failor

Většinu svých recenzí na splity jsem tu začínal slovy, že splity moc nemusím, ale na druhou stranu jsem tu už takových počinů zrecenzoval tolik, že mi jen těžko budete věřit, že je nenávidím. Ona totiž už není tak úplně pravda. Postupem času jsem přišel na to, že jistou zajímavost v tomto typu nahrávek přece jen nalézám. A potenciální zajímavost jsem spatřoval i v albu s názvem „Senseless Painful Lives in Tears“, na němž své síly spojily dvě italské formace experimentálnějšího ražení.

Tím zkušenějším jménem je dle všeho jednočlenný projekt Il Vuoto, který už má několik nahrávek na kontě. Naopak pro projekt Failor – neuniká-li mi nějaká zásadní informace – je „Senseless Painful Lives in Tears“ první hudební prezentací vůbec. Snad nic nezkazím, když okamžitě prozradím, že je to paradoxně druhá jmenovaná formace, jež se stará o tu zajímavější polovinu (doslova polovinu) nahrávky.

Nejprve ovšem něco málo k tématu „Senseless Painful Lives in Tears“, jelikož zrovna zde se nejedná o splitko, kam by všichni přítomní prskli nějaký náhodný song, jaký se jim nehodí nikam jinam. Naopak je znát, že zde bylo tvořeno speciálně pro tuto příležitost a s jasnou vizí. A tím nemám na mysli jen to, že obě přítomné skladby (od každé skupiny jedna) trvají na vteřinu přesně stejný čas. Ústředním tématem „Senseless Painful Lives in Tears“ jetotiž deprese, nicméně je příjemné a nakonec vlastně i žádoucí, že Il Vuoto i Failor se na danou látku dívají trochu jinou optikou.

Úvodní slovo patří Il Vuoto. Matteo Gruppi, předák formace, jde na depresi v trochu abstraktnějším pojetí a jeho píseň prý ztělesňuje „pocity a představy duše blížící se ke svému mentálnímu kolapsu“. Toliko k tématice „Tears-I-Cleansing-Touch“, hudebně se jedná o soft droning s ambientním nádechem značně monotónního ražení. To v zásadě není špatně, nicméně lze polemizovat o poutavosti nabízeného materiálu.

Problém tkví v tom, že „Tears-I-Cleansing-Touch“ je až přespříliš uspávací a málo hypnotická, pročež posluchač ztrácí nit a upadá do letargie, v níž se hudba stává pouhou kulisou, nikoliv předmětem nějakého prožitku. Kompozice má jistě i své světlé momenty a především druhá třetina – tedy ty nejklidnější momenty, kdy ustává dronové hučení a nastupuje čistý ambient – je vcelku povedená. Nicméně první třetina skladby je naopak vcelku suchá a spolehlivě dokáže uspat. Sice není problém to poslouchat, ale zážitek jsem z toho věru nevydoloval.

Il Vuoto

To „A Week in Modern Life“ od Failor je mnohem uhrančivější. Tato půlhodinová píseň vypráví příběh člověka jménem H (to jsem si nevymyslel, fakt je to můj jmenovec!), jenž pracuje ve fabrice a jeho zaměstnání jej pomalu užírá. Kompozice je rozdělena do sedmi částí, z nichž každá reprezentuje jeden den v týdnu, a každá ze sedmi je navíc rozdělena do dalších dvou, kde jedna znamená část dne v práci a druhá část dne mimo práci.

„A Week in Modern Life“ je především (dark)ambientní záležitostí, ale ústřední motiv, který se proplétá celou půlhodinou, je i navzdory své jednoduchosti dostatečně dobrý na to, aby dokázal bavit. Postupně se onen motiv proměňuje a zase vrací ke své původní podobě, což má jistě znázorňovat stereotypní ubíhání dnů, a často jej podpoří i další obměny jako třeba jemné perkuse v jednom momentě či industriální rytmus v jiném. Je sice pravda, že onen nastolený příběh bych si při poslechu „A Week in Modern Life“ bez nápovědy vážně nepředstavil a vlastně ani s nápovědou to tam tak úplně neslyším, ale to je mi nakonec jedno. Myšlenky a představivost se mi sice rozutekly jiným směrem, s čímž ovšem dokážu bez problémů žít, jelikož jsem si v tom stále dokázal něco najít, což považuji za to stěžejní a čehož si také cením.

Failor

„Senseless Painful Lives in Tears“ dle mého stojí za pozornost především díky Failor. „A Week in Modern Life“ mě upřímně baví – vlastně mnohem víc, než bych si v předstihu dokázal připustit, protože jsem příliš nečekal, že by mi tohle splitko dokázalo uhranout. O to příjemnější překvapení to ale ze strany Failor je a dokážu si úplně v pohodě představit, že si tu skladbu pustím i v budoucnu. Oproti tomu Il Vuoto ve své půlhodince nepředvádí nic zvláštního, a ačkoliv se to dá poslouchat bez problémů a jako minimalistické relaxační pozadí to vcelku funguje, neslyším zde nic, kvůli čemu bych se měl k „Tears-I-Cleansing-Touch“ vracet.

Minirecenze

Wrath of the Weak – Weight

Komentáře: 11
Wrath of the Weak - Weight

Země: USA
Žánr: drone / black metal
Datum vydání: 19.3.2016
Label: selfrelease

Hrací doba: 27:51

Odkazy:
facebook / bandcamp

Drtivou většinu veškerých námi recenzovaných nahrávek tvoří aktuální desky. Od momentu vydání články dělí zpravidla menší počet měsíců, v tom lepším případě (a uznávám, že většinou ne v tom mém) jen pár týdnů. Je tedy nanejvýš logické, že inkriminovaná hudba pochází od aktivních, v době recenzování nahrávky hrajících a skládajících spolků. Nicméně existují i výjimky a jedna z nich přichází právě dnes. Americký alternativně blackmetalový projekt Wrath of the Weak sice ukončil činnosti v roce 2010, avšak jeho poslední počin, EP „Weight“, vyšel až letos, šest let od ohlášení rozpadu.

Důvody pro tento krok bych vám sdělil rád, jenže veškeré pátrání skončilo bez valnějšího úspěchu, a spokojit se je třeba jen s odhadováním. Vše naznačuje, že na letošní nahrávku zřejmě žádný následovník nenaváže. Ústřední postava projektu pokračuje s hudebním vyjadřováním se v ambientním projektu Nested a o pokračování Wrath of the Weak stejně jako všemožné portály mlčí. No nic, pátrání s úlevou předávám kolegům z detektivního a raději se zastavím u hudby.

I když, i zde se to neobejde bez otazníků. Wrath of the Weak podle všeho kombinovali prvky black metalu, ambientu, dronu, noisu, prý i shoegazu, a to v rozličných poměrech. Novinka nic takového nevyvrací, byť žánrově bohatá zas tolik není. Celé „Weight“ těží z nemocně monotónního drone/blackmetalového minimalismu. Nahrávka se skládá z minimálního počtu riffů, které nepodstupují žádné změny a vytrvale smyčkují, co to jen jde. „Growing in Reverse“, „A Noose Around the Neck of the Past“ je pak dvojice skladeb, jíž se to daří nejpřesvědčivěji.

Nyní ovšem přibude informace zcela klíčová. Na poslech jsou Wrath of the Weak strašně nepříjemní, za což může jen a jen zvuk, který přichází s naprosto zločinnou dynamikou. DR měřič se usadil na hodnotě 3, což objektivně činí „Weight“ absolutně neposlouchatelným. Jenomže Wrath of the Weak mají v tom nepřehledném hlukovém špuntu jakési zvláštní kouzlo, a ačkoliv uši pod tlakem valící se plochosti protestují (i těch necelých 28 minut je strašný nápor), samotný hudební materiál mě nakonec zpravidla přesvědčí setrvat. Jakákoliv písňově založená deska by neměla šanci, ale zde se u všeho toho zvukového štěpení, komolení a deformování naprosto zvráceně bavím, zřejmě terapie.

Vážněji. Lepší zvuková péče by „Weight“ samozřejmě prospěla, člověk by se nemusel nikterak přemáhat, aniž by byl ochucen o dronující kytary, které by v hudbě zůstaly zachovány tak jako tak. Momentálně považuji novinku Wrath of the Weak spíše za řádnou kuriozitu s ušlapanou atmosférou, pro jejíž objevování je třeba zahodit veškeré zásady kultivovaného poslechu. Volně přeloženo, objektivními měřítky neposlouchatelný paskvil, těmi subjektivními úchylná očista k zapadajícímu slunci nejen v přímořských končinách.