Archiv štítku: minimal

Tamás Kátai – Slower Structures

Tamás Kátai - Slower Structures

Země: Velká Británie / Maďarsko
Žánr: chamber music / ambient / minimal
Datum vydání: 2.5.2016
Label: GS Productions

Tracklist:
01. Music for Breakfast
02. Raining This Morning
03. Slowing Waters
04. Colour Positive
05. Colour Negative
06. Tea in the Museum
07. A Midday Storm in Marchmont
08. Waltz for Niau
09. Polimer C90
10. Hydrangea Blue
11. Thermal
12. Visage
13. La Galerie Soir

Hrací doba: 36:41

Odkazy:
facebook / bandcamp

Tamás Kátai, původem maďarský hudebník aktuálně sídlící ve Skotsku, je takový trochu nenápadný človíček. Nicméně o to lepší je muzika, jakou tvoří. Dříve se angažoval ve vícero projektech a kapelách, z nichž za pozornost stojí snad všechny, zapadlé záležitosti jen s demosnímky nevyjímaje, ale postupem času všechny tyto aktivity uhasly, až Kátaiovi zbylo jediné, to nejznámější působiště. Samozřejmě tím nemám na mysli nic jiného než Thy Catafalque. Pod tímhle jménem Tamás již nejednou dokázal, že i metalová hudba může být uměním v tom pravém slova smyslu – co album to skvost, což se týká i poslední desky „Sgùrr“, jež vyšla v loňském roce. Inu, ne nadarmo tu jsme z nahrávek Thy Catafalque pravidelně na větvi, já obzvlášť a nijak se za to nestydím.

Vraťme se ale zpátky k těm ostatním skupinám. Mezi ně patří i Kátaiův sólový projekt­­… jistě, i Thy Catafalque je už vlastně sólový projekt, ale nyní se bavíme o nahrávkách vycházejících pod jeho vlastním jménem, tedy s Tamás Kátai v kolonce interpreta. Tento projekt se tak nějak plynule vyvinul z (opět sólové) formace Darklight a doposud v jeho rámci vyšla jediná deska – „Erika szobája“ v roce 2005. Zde se Tamás představil v poněkud odlišné formě, než jakou zná posluchač z Thy Catafalque. Žádný metal, pouze komorní hudba, ambient, možná letmý vliv neofolku či poprašek jemné relaxační elektroniky. Tak jako tak, šlo o nádhernou záležitost, která – ne poprvé a ne naposled – ukázala, že tenhle člověk je prostě ohromně nadaný skladatel s vytříbeným citem pro atmosféru i fenomenální nápady.

Vše nasvědčovalo tomu, že i tento sólový projekt – podobně jako třeba Gire, Gort, Towards Rusted Soil či již jmenovaný Darklight – zavál čas. Tamás Kátai se poslední dekádu věnoval pouze práci na Thy Catafalque, výsledkem čehož byly klenoty „Róka hasa rádió“, „Rengeteg“ a nakonec loňské „Sgùrr“. O to větší bylo překvapení, když takřka zničehonic vyšlo „Slower Structures“, druhá sólová deska. Objevila se potichu, nenápadně a ve skromné podobě – jen v omezeném nákladu sta krémových digipaků. Ale ona se tato nenápadnost a strohost ke „Slower Structures“ vlastně hodí, jelikož okázalost a humbuk by u takto jemné muziky byly spíš na škodu.

Nepochybujte o tom, že „Slower Structures“ nemá vůbec co do činění s metalem. Kytaru zde nenajdete ani náznakem. „Thirteen compositions for piano, violin, contrabass and electronics,“ hlásá sama obálka počinu. Stejně jako na „Erika szobája“ tedy jde o povětšinou klavírní minimalismus s utlumenou a odpočinkovou náladou. Přesto jsou obě nahrávky poněkud odlišné. Především bych si dovolil tvrdit, že „Slower Structures“ je ještě minimalističtější než jeho předchůdce. Navíc, „Erika szobája“ v sobě stále obsahovalo jakési vnitřní pnutí. Novinka je ovšem jemnější a obepíná ji čistá melancholie a umírněnost. To ale ani náhodou nemyslím ve zlém – „Slower Structures“ má svůj klid a mír, je to hudba křehké ranní mlhy a jemného deštíku. Prý inspirována městem Edinburgh a věnována městu Edinburgh. Co je ovšem to hlavní – její atmosféra je opětovně fantastická.

Tamás Kátai

Nevím, jak to Tamás Kátai dělá, ale na cokoliv sáhne, to je jednoduše nádherná záležitost a „Slower Structures“ není výjimkou. Je sice pravda, že v tomto případě album víc než úžasnými melodiemi a dechberoucími nápady (jako v Thy Catafalque a do jisté míry i jako na „Erika szobája“) působí jednolitou náladou, ale to vůbec nevadí, protože to tam pořád je. A navíc to vůbec, ale vůbec neznamená, že se na „Slower Structures“ nenacházejí krásné momenty. Stačí si třeba poslechnout věci jako „Raining This Morning“, „A Midday Storm in Marchmont“ (ta je naprosto dokonalá!) nebo „Hydrangea Blue“.

Skvěle funguje i zapojení smyčcových nástrojů ve skladbách jako „Slowing Waters“ či „Waltz for Niau“. Jindy se zase daří z naprostého minima, vlastně jen z několika málo tónů, vytřískat absolutní maximum, čehož mohou být důkazem třeba obě „barevné“ písně „Colour Positive“ a „Colour Negative“ nebo závěr alba v podání trojice „Thermal“, „Visage“ a „La Galerie Soir“. Zajímavá je rovněž „Polimer C90“, která se díky svému darkambientnímu ladění snad jako jediná odklání od melancholie – perličkou je, že v této kompozici byla použita i nahrávka pořízená v roce 1984 ještě v Maďarsku.

Je pravda, že „Slower Structures“ není tou nejlepší deskou, jakou kdy Tamás Kátai stvořil. Vlastně bych řekl, že i čistě jen v rámci sólové diskografie vyhrává „Erika szobája“ – když nic jiného, debut obsahoval o poznání větší množství těch skutečně výrazných a pohlcujících momentů. Nicméně to neznamená, že by snad „Slower Structures“ bylo špatné, ani náhodou ne. Pořád je to čarovná záležitost, jíž stojí za to věnovat čas a která jednoznačně potvrzuje obrovský talent svého autora.

Tvorba Tamáse Kátaie mě obecně hluboce zasáhla a považuji ji za výjimečnou – a „Slower Structures“ do toho zapadá jako další díleček skládanky. Snažím se na to nekoukat úplně nekriticky, ale i tak se nemohu ubránit nadšení. Stýská-li se vám po křehké podzimní melancholii, hledáte-li relaxační hudbu, prahnete-li prostě po krásné muzice – „Slower Structures“ ve všech případech poslouží dokonale.

Tamás Kátai - Slower Structures


Zalys – Sublime

Zalys - Sublime

Země: Francie
Žánr: dark ambient
Datum vydání: 27.11.2015
Label: Reverse Alignment

Tracklist:
01. Cosmic DNA
02. Kepler 186f
03. Lux in tenebris
04. Beneath the Surface
05. Drifting Through Time and Space
06. Radiant Star
07. The Nebula’s Wishes

Hrací doba: 51:38

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
Zalys

Nevím, jestli to tak vnímáte také, ale subjektivně mi přijde, že extrémní hudební žánry jsou spíš mužskou záležitostí a ženy se v nich angažují mnohem méně. To nemyslím nijak zle vůči něžnějšímu pohlaví – můžete být v klidu, dámy, rozhodně jste mi sympatičtější než zpocení kořeni a naopak bych klidně uvítal, kdyby v undergroundových odnožích muziky přestalo být tak „přepárkováno“. Nicméně realita vypadá tak, že chlapi mají co hudebních aktivit v podzemí navrch, a skoro by se chtělo říct, že čím okrajovější žánr, tím větší ten nepoměr je (ačkoliv tento pseudo-fakt jsem samozřejmě střelil od boku, žádnou statistiku na tohle téma si nevedu – i když zajímavý poznatek by to být mohl!).

Nicméně, ženské výjimky se stále najdou a nikdo tu netvrdí, že neexistují skupiny, které má pod palcem to pohlaví, jemuž se mezi nohama nic nehoupe (přinejmenším tedy v tom základní modelu od matky přírody – shemale sem teď netahejte). A to platí i o dark ambientu. S francouzským projektem Zalys, za nímž stojí jistá M. (kromě Zalys má ještě druhý, elektronický, místy až tanečnější projekt Infinite Horizons), jsme se tu již jednou setkali, a to prostřednictvím recenze na album „Reminiscences“, které vyšlo v březnu loňského roku. Od tebe doby stihla M. nasekat hned několik dalších počinů, nějaká EPčka od ZalysInfinite Horizons a kolaboračky… a v neposlední řadě také další řadovou desku „Sublime“

Základní recept samozřejmě zůstal nezměněný, tudíž i v případě „Sublime“ se jedná o velmi minimalistický dark ambient s vesmírnou aurou. Koncept Zalys je zcela zřejmý – přenést do zvuku atmosféru hlubokého kosmu, jeho nekonečnost a tajemný majestát. V případě „Reminiscences“ se to vcelku povedlo, nicméně co se novějšího „Sublime“, tak to už mě nezabavilo tolik jako jeho předchůdce.

Ve svém jádru je to album stále přinejmenším slušné a poslouchá moc hezky. K usínání či jakémusi rozjímání při tmě a v polospánku se hodí skutečně nádherně – je tu obrovský prostor pro to, aby se člověku myšlenky rozlétly na všechny strany a aby se do nich ponořil a (trochu s nadsázkou) meditoval. To je příjemná vlastnost a vlastně si jí na „Sublime“ poměrně cením, protože i něco takového si člověk občas poslechne rád. Nechci tomu říkat přímo kulisa, protože tohle slovo má v tomto kontextu víc pejorativní nádech, než bych chtěl té nahrávce přisoudit, ale smysl sdělení tohoto odstavce snad doufám chápete.

Problém „Sublime“ ovšem nastává v momentě, kdy nechcete „kulisu“ k přemýšlení, ale když hledáte dark ambient na soustředěnější poslech. V takovém případě už totiž nahrávka zdaleka nefunguje tak přesvědčivě. Důvody pro tento stav bych viděl celkem dva. Tím prvním je naprosté minimum, vlastně až takřka absence jakýchkoliv záchytných bodů a momentů, které by svou silou vystupovaly nad celek a na člověka zapůsobily. Nehovořím o nějakých zapamatovatelných pasážích nebo výrazných melodiích, vždyť přece mluvíme o dark ambientu, nicméně i v tomto žánru jsou prostředky, jimiž lze zmiňovaného výsledku dosáhnout. Náznaky se tu a tam objeví, například v takové „Kepler 186f“, ale dokázal bych si jich představit i víc.

Druhým důvodem, kvůli němuž „Sublime“ na svého předchůdce ztrácí především, je taková… stejně jako v případě „kulisy“ to nechci nazývat „plochostí“, protože to zní mnohem negativněji, než to myslím, ale do jisté míry to tak nejspíš bude. „Reminiscences“ dokázalo velmi dobře pracovat se spodními proudy, jaké člověk vnímá víc podvědomě než vědomě, a právě z nich plynul onen pocit respektu před neuchopitelnou vesmírnou nekonečností. Například „Lux in tenebris“, „The Nebula’s Wishes“ či již jmenovaná „Kepler 186f“ mě přesvědčit dokázaly a hloubku v nich cítím. Na druhou stranu tu však jsou i slabší kousky jako třeba „Beneath the Surface“ nebo „Radiant Star“, které se sice stále poslouchají příjemně, ale pocitově jim něco schází.

Recenze nejspíš vyzněla poněkud kritičtěji. Svým způsobem oprávněně, jelikož „Reminiscences“ mě bavilo o něco více, to nepopírám. Nicméně v jádru je „Sublime“ pořád pěkná nahrávka, a jak už jsem psal v odstavci číslo čtyři, jsou zde i dobré vlastnosti. Je pravda, že pokud to neuslyšíte, tak nepřijdete o nic výjimečného, avšak příznivci darkambientního minimalismu do poslechu mohou jít naprosto v pohodě a najdou tu, co (asi) hledají.

Zalys - Sublime


Timber Rattle – Phantoms of Place

Timber Rattle - Phantoms of Place
Země: USA
Žánr: minimal / folk / atmospheric / chant
Datum vydání: 11.12.2013
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Beast of Passage
02. Skeleton Head
03. He’eile moloa’a
04. Solar Ghost

Odkazy:
bandcamp

Máte rádi ticho? Nemám na mysli v tom smyslu, že nic nehraje, ale ve smyslu, že hraje ticho…

Samozřejmě, všechna tato hudební „ticha“ v reálu skutečným a naprostým tichem nejsou a i v tom největším minimalismu je alespoň šum. Přesto však existuje velké množství hudby a celých hudebních žánrů, v nichž se zdánlivě nic neděje. Velmi důležité slovo předchozí věty je ono „zdánlivě“, neboť právě v tom tkví ono gró takových stylů. Avšak ne každý dokáže ve skoro-tichu slyšet to, co tam je pod povrchem ukryto.

Přesně tohle je tím důvodem, proč je drtivá většina hudebního minimalismu na samém okraji zájmu a dění a proč se jedná o tak těžce stravitelné záležitosti. Většina obyčejné muziky totiž funguje tak, že to, co v ní máte slyšet, vám sama rovnou ukáže… je to zahráno na nástroje, zazpíváno, ale na každý pád naservírováno na podnose. V minimalismu tomu tak není, protože to, o čem taková hudba je, musíte najít sami – nikoliv na CD, nýbrž ve svojí hlavě. A tím pádem ono „to“ samozřejmě může pro každého být docela jiné.

Lze tedy vůbec říct, který hudební minimalismu je dobrý a který špatný? Ano, určitě lze… je to rozlišení vysoce subjektivní, čistě pocitové a hodnocení toho či onoho alba se může značně lišit dle konkrétního jedince, nicméně to jde, protože to prostě poznáte. Bez ohledu na jakékoliv žánry, škatulky nebo hudební formy – jedna z nejdůležitějších věcí, které muzika musí mít, je „feeling“. U každého stylu to znamená trochu něco jiného, ale aby byla hudba dobrá, musí to tam být, ať se jedná o nasraný hip-hop, angažovaný punk, prasečí grindcore, neofolkovou atmosféru, jemný indie pop, agresivní metal nebo cokoliv dalšího. A platí to i pro minimalismus – a zatímco jeden šum je nudný, druhý, zdánlivě (!) stejný vás položí.

Nedokážu přesně vysvětlit proč, ale „Phantoms of Place“ je deska, která jednoznačně patří do té druhé kategorie – takřka „nic“ se na ní neděje, ale je neskutečně silná, hypnotická, skoro až magická.

Těžko říct, co jsou Timber Rattle vlastně zač… když se člověk pokusí pátrat na internetu, narazí pouze na Bandcamp (kde jsou všechna alba k dispozici zdarma) a možná tak pár koncertních fotek a záznamů, které někde kdosi pořídil. Skutečných informací se však nedopátráte s výjimkou těch naprosto nejzákladnějších – Timber Rattle pocházejí ze Spojených států amerických a doposud vydali tři desky, jmenovitě „Nature in Darkness“ (2010), „The Embers Burn in Code“ (2012) a nakonec „Phantoms of Place“ (2013), kvůli níž tento článek vznikl.

„Phantoms of Place“ tvoří čtyři skladby o celkové hrací délce 40 minut, ale když na to přijde, ono rozdělení na jednotlivé stopy je vlastně podřadné, jelikož všechny čtyři vlastně mají společného jmenovatele a takřka totožný recept. Celou desku vesměs tvoří jen poklidné kytarové brnkání a tichý zastřený vícehlas, výjimečně šamanský úder perkusí, který ovšem do meditativní atmosféry nevnáší sebemenší závan… inu, čehokoliv. I kdyby byly všechny čtyři písně v jedné dlouhé stopě, ničemu by to nevadilo, protože stejně fungují dohromady jako nedělitelný celek, jenž působí folkovým nádechem a hlubokou atmosférou.

Formální popis toho, co se na „Phantoms of Place“ děje, skutečně je až takto triviální, nicméně tohle je přesně ten druh alba, které je jednoduché pouze co do formy, rozhodně však ne co do obsahu, protože po této stránce toho Timber Rattle naopak nabízejí mnohem více než většina jiných kapel (jediné, čím si nejsem jistý, je pouze to, zdali je v tomto případě na místě používat výraz „kapela“). Síla „Phantoms of Place“ je ukryta v nepojmenovatelné abstrakci, takže i to hlavní, co byste si měli z popisu výše odnést, nejsou nástroje nebo zmínka o folku, ale ty abstraktní pojmy, s jejichž pomocí jde nahrávku vystihnout nejlépe – meditace, klid, hypnóza, magie, hluboká atmosféra. Pouze bych k nim doplnil jedno další: rituál.

„Phantoms of Place“ je minimalistická a velmi tichá deska. I když hlasitost posunete hodně doprava, stále je tichá. I přesto – nebo snad právě proto? – je kouzelná a dokáže člověka pohltit. Zcela jistě není pro každého, ale to už není její chyba. A jak už tomu u podobných záležitostí bývá, jak to kouzlo objevíte, tak se od něj neodtrhnete.

Timber Rattle


Timber Rattle, Dimitar

Timber Rattle poster
Datum: 19.3.2015
Místo: Praha, Klubovna
Účinkující: Dimitar, Timber Rattle

Akreditaci poskytl:
Silver Rocket

“Čau, Dimitar.” Těmito dvěma slovy začal večer v dejvické Klubovně ve čtvrtek 19. března léta Páně 2015. Jakkoliv to může být šokující, skutečně je pronesl člověk, který si říká Dimitar, což je však ve skutečnosti akustické alter ego kytaristy z Or. Dimitar se usadil na kraj pódia a s akustickou kytarou a s neučesaným vokálem začal v komorním prostředí sálu (poněkud honosné označení pro tak malý prostůrek) zavádět komorní atmosféru. Zahrál snad tuším sedm písniček, které sice byly poměrně jednoduché (asi žádné překvapení vzhledem k nástrojovému obsazení), rozhodně však ne hloupé – a to platí jak o hudbě, tak i o textech. Nepříliš početné publikum intimní náladu podporovalo jak svým počtem, tak i svým chováním, jelikož během vystoupení mezi lidmi panovalo takřka hrobové ticho a pouze mezi písničkami se vždy ozval potlesk.

Samozřejmě, nikdo netvrdí, že hudba Dimitar bude fungovat vždy a všude, třeba na mamutím open airu by to asi nebylo ono, ale zrovna tady (v malém prostoru Klubovny) a teď (v onen čtvrtek) to bylo velmi příjemné vystoupení, a i když fakt nešlo o nic jiného než jednoho týpka, který hrál na akustiku, bylo to zábavné – samozřejmě v tom smyslu, že se člověk nenudil, nikoliv že by to snad bylo vtipné. Snad jediné, co trochu narušovalo přinejmenším první polovinu vystoupení, byla dunící disco hudba od baru, která do sálu doléhala, a také stále sem a tam se trousící lidi (kteří skrz otvírané dveře pouštěli dovnitř srandu od baru ještě víc). Naštěstí to však nebylo až tak strašné, aby to vystoupení pohřbilo.

Ačkoliv Američané Timber Rattle byli tři, oproti svému předskokanovi měli třikrát tolik nástrojů a také měli trojnásobnou vokální převahu, byli to právě oni, kdo ten večer předvedl minimalističtější hudbu. Rituální “skoro ticho” s rozvážným vícehlasem je z desky vysoce zajímavou záležitostí – “Phantoms of Place” z roku 2013 mě opravdu upřímně baví, byť ani náznakem netvrdím, že se něco takového bude líbit každému (kdo vyžaduje v hudbě hitové refrény, ten se samozřejmě ani nemusí obtěžovat) – ale vážně jsem si nedokázal představit, jak tohle může vypadat v živém podání.

Zleva doprava to vypadalo asi následovně – klávesy+zpěv, bicí+zpěv, kytara+zpěv. Bicí v jednotném čísle – jeden buben, jeden činel, navíc oboje využívané velice, velice poskrovnu. Naopak kytarové vybrnkávání bylo možná o malinko výraznější než z alba, ale ne o tolik, aby to jakkoliv narušilo onu zvláštní atmosféru hudby, v níž se takřka vůbec nic neděje, ale přesto se od toho člověk nemůže za žádnou cenu odtrhnout. Stejně tak vlastně vypadalo a působilo i samotné vystoupení – trojice usazená na židlích se nijak neprojevovala a se zavřenýma očima postupně kouzlila svůj minimalismus, jehož asi nejvýraznějším prvkem byl stejně jako na desce tichý vícehlas.

A stejně jako na albech, i živě šlo především o poslechovou záležitost. Vůbec – ani tím nejmenším náznakem – to nebylo o nějaké show nebo o čemkoliv jiném, co si představíte pod pojmem “koncert” (záměrně jsem tohle slovo doposud nepoužil a nazýval jsem Timber RattleDimitar vystoupením, protože to je mnohem přesnější pojmenování), bylo to především o tom, že člověk zavřel oči, poslouchal a zahloubal se do té zvláštní atmosféry, kterou v sobě Timber Rattle bezesporu mají a kterou bezesporu měli i v živém podání.

Asi nemůžu říct, že to byl koncert roku a že to bylo naprosto geniální, ale… sílu to rozhodně mělo, trans byl na dosah ruky a to, co se během vystoupení Timber Rattle (ne?)dělo si zcela jistě budu pamatovat hodně dlouho. A to určitě není málo, spíš naopak.


Wolves in the Throne Room – Celestite

Wolves in the Throne Room - Celestite
Země: USA
Žánr: ambient
Datum vydání: 8.7.2014
Label: Artemisia Records

Tracklist:
01. Turning Ever Towards the Sun
02. Initiation at Neudeg Alm
03. Bridge of Leaves
04. Celestite Mirror
05. Sleeping Golden Storm

Hodnocení:
H. – 6,5/10
Skvrn – 6/10

Průměrné hodnocení: 6,25/10

Odkazy:
web / facebook

To, jestli měla nějaká skupina opravdu vliv a nějakým způsobem promluvila do dění na scéně, lze do jisté míry poznat i z toho, kolik následovníků kráčí v jejích šlépějích. Když se nad touto tezí člověk zamyslí, zjistí, že takových kapel v novém tisícletí v rámci black metalu moc není. Mezi nejvýraznější jistě patří portlandští náladotvůrci Agalloch… u nich sice o čistokrevný black metal nejde, ale to je vedlejší; také začali hrát už v půli 90. let, ale první dlouhohrající desky vydali až na přelomu tisíciletí a větší popularity, díky níž začal onen boom kopírek Agalloch, přišel až o poznání později. Kromě nich se něco podobného jistě podařilo i švédským ďáblům Watain, kteří sice do jisté míry těžili (a vlastně dodnes těží) z odkazu kultovních Dissection, ale ani to jim nebránilo, aby spustili menší vlnu podobně laděného black metalu.

Do této sorty novějších vlivných black metalových uskupení však do jisté míry patří i zámořští ekologové Wolves in the Throne Room, kteří ze své farmy ve státě Washington začali do světa pouštět specifický druh black metalu, jemuž se později začalo říkat cascadian black metal a na nějž postupně více či méně úspěšně začaly navazovat další kapely a projekty. Wolves in the Throne Room však byli první a to jim už nikdo neodpáře, stejně jako jim už nikdo nevezme, že všechny čtyři jejich dosavadní desky jsou velice skvělé záležitosti. Obzvláště druhá “Two Hunters” (která k jejich tvorbě přivedla mne osobně) a třetí “Black Cascade” (což byl zase shodou náhod jeden z prvních vinylů, které jsem si koupil) jsou skutečné majstrštyky, jimž ani několik let na křížku neubralo nic z jejich uhrančivosti a monumentální síly.

Letos tomu byly již tři roky, co se objevilo doposud poslední album “Celestial Lineage”, takže se dalo čekat, že do dalšího počinu by to nemělo trvat zas tak dlouho. Překvapení se nekoná a v létě skutečně vyšla další nahrávka s názvem “Celestite”, která byla dopředu ohlášena jako pokus o experiment. Wolves in the Throne Room se totiž v rámci této desky vydali na (z jejich pohledu) doposud neprobádané pole čistého ambientu a soft elektroniky, kde black metalové kytary, zvukovou stěnu bicích a skřehotu vystřídal syntezátor a značně uvolněnější tempo.

Podobný hudební minimalismus má šanci fungovat jen za jediného předpokladu, jímž je atmosféra. Pokud se tu podaří vytvořit, mohou být nahrávky tohoto druhu skutečným posluchačským zážitkem, pokud však autor v tomto ohledu selže, pak jsou takové desky až smutně prázdné a na místě zážitku bývá jen nudné vakuum monotónního zvuku bez špetky zábavnosti. “Celestite” tím pádem vzbuzovalo docela očekávání, protože zrovna tvorba atmosféry nebyla Wolves in the Throne Room nikdy cizí – ono co si budeme povídat, veškerá předchozí tvorba skupiny stojí jedině na atmosféře, protože když se nad tím člověk zamyslí, jejich nahrávky samy o sobě také nejsou zas tak extrémně složité a jsou to vesměs monotónní záležitosti. Avšak vzhledem k tomu, že se kolem nich vznáší jistá specifická aura, fungují přímo bravurně. Stejně tak se již na starších deskách vyskytovaly i nemetalové momenty, které byly mnohdy fenomenální… třeba z toho, co Wolves in the Throne Room předvádějí v rituální první půli skladby “Cleansing”“Two Hunters”, dodnes mrazí v zádech při každém poslechu.

Tím vším jsem chtěl říct především to, že jsem před poslechem “Celestite” nijak nepochyboval o tom, že jsou Wolves in the Throne Room schopni stvořit ambientní nahrávku, jež bude skvělá. A vlastně si to myslím stále, ačkoliv samotné “Celestite” zůstalo lehounce za očekáváním. Je velice pozitivní, že album i přes svou experimentálnost (v rámci tvorby skupiny) nepůsobí dojmem, že by snad k Wolves in the Throne Room nepatřilo. Z tohoto úhlu pohledu si Američané dokázali udržet jistou část výše zmiňované aury, díky čemuž “Celestite” vážně působí “wolvesinthethroneroomovsky”. Přesto všechno však zážitek z poslechu není tak silný a ta atmosféra není tak hypnotická, jako tomu bývalo na black metalových počinech skupiny. Tím neříkám, že je novinka špatná, jen že dřívější desky byly ještě lepší.

“Celestite” se poslouchá velice hezky, o tom není sporu. Já mám podobný minimalistický ambient dost rád, takže mám k takovým věcem vztah, čili to v tom možná hraje roli, ale když to vezmu kolem a kolem, nemám sebemenší problém si ten počin poslechnout. Dokonce bych se ani nebál tvrdit, že (a to navzdory očekávání) má nahrávka i své vrcholné momenty, které si člověk zapamatuje. Jedním z takových je jistě výtečně finále “Initiation at Neudeg Alm” nebo skvělá pasáž ve čtvrtině “Celestite Mirror”. Tím však nechci ani náznakem vzbudit podezření, že by šlo o snadno stravitelnou nahrávku, protože je tomu přesně naopak. Využijete-li “Celestite” jen jako podklad k nějaké činnosti, fungovat bude, ale pouze jako příjemná relaxační kulisa bez nároku na to, aby vám předala něco hlubšího… a když se tu a tam zaposloucháte, přijde vám to docela prázdné.

Říkám to proto, že zpočátku jsem naprosto netakticky postupoval právě tímto způsobem a z nahrávky si odnesl dojem, že až takový minimalismus u Wolves in the Throne Room nefunguje. Abyste totiž “Celestite” skutečně docenili, musíte zvolit zcela opačný přístup, a sice vypnout… sebe i vše okolo, zahodit telefon, zhasnout světla, v úplné tmě si lehnout na záda a naslouchat. Nebo lépe řečeno se spíš nechat unášet náladou… teprve pak “Celestite” začne dávat opravdový smysl a vy zjistíte, že ta deska je na tom úplně stejně jako její obálka – zdánlivě triviální, ve skutečnosti však má svou hloubku.

Zpočátku mě “Celestite” příliš nesebralo, ale jakmile jsem té nahrávce dal prostor, nakonec si mě získala na svou stranu. Zůstává ovšem otázkou, kolik lidí je schopno a ochotno věnovat novince podobné úsilí a čas, jako jsem to udělal já. Zvlášť ve světle faktu, že black metalová alba Wolves in the Throne Room jsou přece jen ještě silnější, za čímž si (bohužel?) musím stát, ačkoliv se počáteční rozčarování nakonec zkorigovalo do spokojenosti. I přesto však mají i ambientní Wolves in the Throne Room jisté kouzlo a nepostrádají smysl. Pokud by se tedy ústřední duo bratrů Weaverových někdy v budoucnu rozhodlo na “Celestite” navázat dalším ambientním počinem, já osobně se jeho poslechu rozhodně bránit nebudu.


Další názory:

Řeknu vám, že když jsem zachytil první informace o nových Wolves in the Throne Room, dvakrát odvařený jsem z toho tedy nebyl. Ne, že by mi ambientní muzika vadila, to vůbec, spíš jsem se však obával s tím, jak se američtí ekologové svého nelehkého úkolu zhostí. Jestli byli Wolves in the Throne Room na všech dosavadních deskách především o intenzitě, “Celestite” je pravým opakem, jež vyjadřuje emoce, které black metal ve své podstatě nedokáže pojmout. Křehká, zadumaná a především minimalistická, taková ta muzika je. Jenomže něco tomu schází, nějaké vyloženě povedené momenty, které tu navzdory lepším podmínkám ke gradaci po většinu doby schází. Desce se nedá upřít, že moc příjemně plyne a jako doprovod k náročnější činnosti je taková muzika jako stvořená, nicméně tuším, že jen jako podmaz svůj nový počin bratři Weaverové nevytvářeli. Žádný průser to rozhodně není a silně negativní hlasy nechápu, ale že bych se na další ambientní Wolves in the Throne Room vyloženě těšil, to ne. Snad jen kdyby syntezátorová poloha Američanů doznala radikálních obměn.
Skvrn


Colloquio – Io e l’altro

Colloquio - Io e l'altro
Země: Itálie
Žánr: minimal / darkwave / ambient / electro
Datum vydání: 2.6.2014
Label: Sad Sun Music

Tracklist:
01. Intro (la mosca rossa)
02. Io e l’altro (prima parte)
03. Si chiude il sipario
04. L’attesa
05. Io e l’altro (seconda parte)
06. Lui e’ dentro
07. Io e l’altro (terza parte)
08. L’uomo in fondo
09. Volo anch’io
10. Il buon ritorno
11. Sogno
12. Per cello che ho visto
13. Outro (la mosca rossa)
14. Nelle mie stanze mute [bonus]

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
web / facebook

K recenzi poskytl:
My Kingdom Music / Sad Sun Music

Na jméno Colloquio jsem poprvé narazil někdy v polovině loňského roku, když nám do redakce přišla na recenzi tehdy aktuální čtvrtá dlouhohrající deska tohoto projektu, “L’entrata – L’uscita”. Sice jsem to nebyl já, kdo tehdy album recenzoval, ale přesto jsem mu jeden poslech věnoval a přišlo mi to poměrně zajímavé, tudíž jsem si řekl, že se do počinu zkusím zažrat trochu podrobněji, ačkoliv už bylo po recenzi. Tušíte ovšem správně, že díky své nezměrné lenosti a s profesionální pečlivostí pěstovanému ignorantství jsem se na to nakonec beztak vyfláknul, tudíž zůstalo jen u toho jednoho letmého poslechu.

Rok se s rokem sešel a v naší nechvalně proslulé redakční schránce se mezi nabídkami na zakoupení viagry a newsletterem ze stránek o zvířátkách (kozy, ptáci, bobři, bičíkovci… znáte to) objevilo jméno Colloquio znovu. Tentokrát však nejde o další regulérní album… jeden počin s názvem “Io e l’altro” už totiž tento italský projekt ve své diskografii má, a jak správně tušíte, to nové “Io e l’altro” s tím starým samozřejmě souvisí. Ve skutečnosti jde totiž o jednu a tu samou nahrávku – původně vyšla na kazetě v roce 1995 a nyní došlo k jejímu novému vydání v remasterované podobě a s jednou bonusovou písničkou.

Inu, tak pojďme na věc. Nejprve klasika na začátek – co že to ti Colloquio vlastně hrají? Jedná se o velice poklidnou, monotónní a minimalistickou elektronickou záležitost s lehounkým nádechem experimentu. Nechybí ani ambientní plochy nebo zastřená deklamace Gianniho Pedrettiho, hlavního mozku projektu (v době původního vydání “Io e l’altro” byl ve skupině ještě sám, tudíž je tato nahrávka kompletně jen jeho dílem). Údajně je zde k nalezení i dark wave, ale to popravdě řečeno neumím posoudit… upřímně se klidně přiznám k tomu, že nemám tušení, jak má tenhle žánr vlastně znít, jelikož se touhle škatulkou zaštiťuje obrovské množství naprosto diametrálně odlišné hudby, díky čemuž jsem nikdy úplně a pořádně nepochopil, co má být ten dark wave vlastně zač. Ale nevadí, snad si vystačíme i bez toho, protože škatulky jsou stejně nuda.

Nyní by tedy měla přijít ta část recenze, kdy přistoupíme k samotné hudbě a něco málo si o ní povíme… jenže nepřijde, protože tohle všechno už vlastně bylo dostatečně řečeno. Že jste si nestačili všimnout? Dobře, tak ještě jednou a pomaleji – Colloquio produkují lehkou elektroniku postavenou především na zajímavé náladě; hlavními rysy hudby jsou především monotónnost a minimalismus. A přesně tohle zcela bezezbytku platí i o “Io e l’altro”. Minimalismus je všudypřítomný (ačkoliv není dotažen do extrému, existují samozřejmě i mnohem minimalističtější záležitosti) – veškeré skladby tvoří v podstatě jen syntezátor, možná místy i klavír, velice jemná rytmika a výjimečně i poměrně upozaděný hluboký mužský zpěv, jenž díky tomu působí spíše jako další nástroj a rozhodně nijak nevystupuje nad celek, jak tomu většinou v případě vokálů bývá. Poměrně jednoduché (formou, ne nutně obsahem) melodie pomalu plynou vpřed, nikam se nespěchá, času je dost…

Jakkoliv ve svém jádru nejde o nic vysloveně složitého a člověku, který je zvyklý na brutální masáž riffů a nezřízené blití do mikrofonu, bude připadat, že se tam těch 66 minut neděje zhola nic, ve skutečnosti to je – tedy alespoň pro mě – velmi zábavná a příjemná záležitost. “Io e l’altro” je přesně ten typ hudby, jež je co do formy triviální, ale její celková atmosféra vás prostě dokáže pohltit, čehož si obecně cením víc než nezřízeného blití do mikrofonu.

Než recenzi utnu, musím zmínit ještě jednu věc, jež mi přijde poměrně zajímavá. Nejen kvůli žánrovému vymezení, ale i díky předchozím bleptům o monotónnosti by se mohlo zdát, že je “Io e l’altro” cca hodinovou plochou zvuku bez výraznějších změn a jednotlivé písničky se slévají a splývají v jeden celek. Jenže opak je pravdou a jednotlivé skladby jsou mezi sebou i přes jednotný přístup a náladu poměrně snadno rozeznatelné. I díky tomu vlastně nemám problém z nahrávky vytrhnout několik kousků a označit je jako vrcholy. Abych vás příliš nenudil (stejně bych jen víceméně opakoval to, co již bylo řečeno výše v obecné rovině), zdržím se dalších komentářů a vysypu jen těch pár názvů, abychom to už pro dnešek mohli zabalit – “Si chiude il sipario”, “Io e l’altro (seconda parte)”, “Il buon ritorno”, “Sogno”.

Možná to bude dáno tím, že obdobné záležitosti poslouchám spíše svátečně, tudíž je pro mne hudba Colloquio vlastně docela neotřelá, ale i tak se mi “Io e l’altro” až překvapivě strefilo do vkusu a ten poslech mě zcela upřímně baví a moc rád jsem tu nahrávku točil. Hledáte-li tedy nějakou zajímavou klávesovou atmosféru, nemám důvod vám na základě své vlastní a pozitivní empirické zkušenosti nedoporučit právě Colloquio a “Io e l’altro”


V/A – Only Lovers Left Alive

V/A - Only Lovers Left Alive
Země: USA / Nizozemsko / Libanon
Žánr: minimalism / atmospheric / soundtrack
Datum vydání: 14.2.2014
Label: ATP Recordings

Hodnocení: 6,5/10

Odkazy:

Že je americký nezávislý režisér Jim Jarmush poměrně kultovní postavičkou filmového undergroundu, to je celkem známá věc. Že je ale také muzikantem, to už tak známé není a nevěděl jsem to ani já, tedy do doby, kdy jsem zhlédnul Jarmushův film “Only Lovers Left Alive” (česky “Přežijí jen milenci”) a začal se trochu šťourat v jeho soundtracku, který mi docela učaroval. Jak jsem záhy zjistil, Jarmush si kromě své kapely Sqürl přizval na výpomoc zejména nizozemského umělce Jozefa van Wissema a pár dalších a dohromady stvořili necelých padesát minut hudby, která je velmi… ojedinělá.

Jedná se o velice minimalistickou, atmosférickou a nesmírně náladovou záležitost, kde hrají hlavní roli povětšinou osamocené strunné nástroje občas doprovozené nějakým ambientním ruchem a podobně. Co se formy týče, jde spíš o monotónní plochy, které se postupně trochu obměňují, a nějak zásadně z toho vyčnívají jediné dva kusy obohacené vokálem, tedy “Funnel of Love”, což je cover, a “Hal”, což je zase autorská skladba libanonské zpěvačky Yasmine Hamdan.

Jak jsem již řekl, jako podklad k vlastnímu filmu tohle, dá-li se to tak říct, album funguje výtečně. V osamocené pozici je to ale trochu něco jiného. Je sice fakt, že poslech v paměti vyvolává scény z filmu, ale řada skladeb je možná až moc nevýrazná a v závěru si na ně ani nevzpomenete. Naproti tomu kusy jako již zmiňovaná dvojice “Funnel of Love” a “Hal”, “The Taste of Blood” nebo třeba “Streets of Tangier” se do paměti zapsat umí, a to velmi dobře a na dost dlouho.

Ačkoli se přiznám, že většinou je pro mě poslech soundtracku “Only Lovers Left Alive” čekáním na ty výrazné songy, jako celek tento počin určitě funguje. Sice ne tak jako ve filmu, kde má jen doprovodnou úlohu a naplňuje ji bravurně, ale přesto je to velice příjemný zážitek, když mi tahle muzika dělá v nočních hodinách společnost. Pokud ale mohu radit, než se pustíte do soundtracku, podívejte se na film. Zážitek z muziky si pak odnesete lepší a samotný film je také výborný.


Dancing Deadlips – Song of the Flight

Dancing Deadlips - Song of the Flight
Země: Polsko
Žánr: dark ambient / experimental / minimal
Datum vydání: 26.2.2014
Label: selfrelease

Tracklist:
01. Prologue
02. Desolate, Abandoned
03. Song of the Flight
04. It Is Pure Jade
05. In Vain I Was Born
06. You, Azure Bird
07. A Brief Moment in This Form Is the House of The Flowers of the Song
08. Epilogue
09. Tribute to the Author

Odkazy:
facebook / twitter / bandcamp

K recenzi poskytl:
Dancing Deadlips

Projekt Dancing Deadlips je v podstatě jednou velkou neznámou. Stojí za ním polská dívčina vystupující buď pod tímto pseudonymem nebo coby Dee RJ, a ať jej posuzuji z jakéhokoliv úhlu pohledu, je to underground jako prase. Mezi lidmi v podstatě neznámý. Informací pomálu nebo ještě lépe téměř žádné. Hudebně se tahle pohledná slečna pohybuje hluboko v experimentální tvorbě a myslím, že pokud se alespoň trochu hrabete v nekonečných pokusech, dark ambientu, minimalismu a poesii, měli byste zbystřit a věnovat tomuhle článku alespoň trochu pozornosti.

Poměrně nedávno jsme tu recenzovali reunionový počin Lux Occulta, který experimenty a hudebními hrátkami přímo překypoval. Na první pohled není porovnání s těmito protřelými Poláky zcela namístě, neboť “Kołysanki” nabízí tisíc a jeden dechberoucí moment a posouvá hudbu do zcela nových dimenzí. Dancing Deadlips naproti tomu ořezává podstatu hudby až na kost a vlastně se o hudbě ani pořádně mluvit nedá a v příměru k ukolébavkám nabízí krásný kontrast toho, jakými cestami se experimentální (ne)hudba může ubírat.

Projekt spatřil veřejně světlo světa roku 2012, kdy Dee RJ vypustila do světa čtyřskladbové eponymní EPko, následované v říjnu dalšího roku ještě kratším EPkem “The Scarlet of Arrogance” (či spíše singlem, neboť obě skladby mají dohromady sotva pět minut). “Song of the Flight” je první plnohodnotnou řadovkou a její délka se přehoupla přes hodinu. A jaká že tedy je? To je dost těžké popsat. Nejlépe bych desku vystihl, pokud bych ji popsal jako směsici minimalismu a špinavého, městského ambientu. Skutečně, “Song of the Flight” je v podstatě hypnotické nic postavené na nenápadném, dronovém či dark ambientním základu, který si pro sebe cosi mručí v pozadí a občas nechá ze stínů vystoupit ostřejší kontury jasnější elektroniky, kytar, píšťal či zastřeného vokálu.

Motiv alba se odkazuje kamsi k Mexiku v době, kdy mu vládl indiánský kmen Toltéků – konkrétně vládce jménem Nezahualcoyotl, který v mládí napsal báseň, podle níž je album pojmenováno a jejíž přeložené části jsou náplní většiny textů. I z toho důvodu se čas od času objeví píšťaly, jejichž zvuk je toliko charakteristický právě středoamerickým indiánům. V titulní, nejdelší písni můžete zaslechnout i zpěv ptáků, řev opic a další zvuky živoucí džungle. V přímém kontrastu s těmito folkovými prvky a přírodou žije deska druhým, industriálním životem. Rádiový šum, troubící vlak projíždějící kdesi v dáli, dronové stěny i náznaky noisu. Na kytaru vypomáhá hostující Piotr Łapcik a dodává některým skladbám hrubší, rozeznatelnější tvar. Proti ostrému zvuku strun pak Dee RJ deklamuje zastřeným hlasem indiánskou báseň z 15. století.

Hodina za přítomnosti Dancing Deadlips utíká až překvapivě rychle. Na to, že se celou hodinu v podstatě nic neděje a mnoho z vás by mohlo říct, že deska přešlapuje na místě, mnohdy končí dřív, než bych chtěl, aby končila. I přes zdánlivé nicnedělání má za správné konstelace hvězd “Song of the Flight” velmi podmanivou atmosféru. V mnoha ohledech mi připomíná “II” od Kajkyt, se kterým jsme tu před nějakou dobou měli tu čest, Dee RJ však minimalismus dotáhla ještě o pár úrovní dál a oholila strukturu skladeb skutečně až na dřeň – zůstal jen syrový základ, jenž ponechává spoustu místa vaší představivosti. Pokud se vám podaří najít vhodné prostředí k tomu, abyste mohli album opravdu vnímat a ponořit se do něj (takže v noci, ideálně když jste sami s trochou alkoholu), jistě vás díky tomu příjemně odmění. Tedy pokud disponujete alespoň trochou představivosti. V tomto ohledu je “Song of the Flight” buď a nebo. Buď se mu povede ve vás něco vyvolat, anebo, což je hádám pravděpodobnější, vás nechá naprosto chladnými a neřekne vám vůbec nic. Mezistupně mezi těmito dvěma stavy prakticky neexistují.

Jen je občas škoda, že “Song of the Flight” není více průrazné a nesnaží se více útočit na vaše uši, neboť některé industriální části k tomu potenciál rozhodně mají, na druhou stranu si říkám, kolik by v takovém případě ztratilo z onoho tajuplného nic, které tolik přitahuje mojí zvědavost pokaždé, když si desku pustím. Nejen z toho důvodu u mě dojem z alba utěšeně roste. Vůbec nejlepší vlastností podle mě je, že nezáleží ani tolik na hudbě, jako spíše na okolnostech a jen málokdy se mi stalo, že by ve mně dva různé poslechy desky zanechaly identický výsledek – a to i přesto, že album samo se skutečně nijak výrazně nevyvíjí. Coby debut tak hodnotím “Song of the Flight” jako opravdu povedenou desku. Netvrdím, že se Dancing Deadlips nemá co učit nebo co zdokonalovat, ale zvládnout první větší desku na tak vysoké úrovni, to je velká paráda.


Další názory:

Dancing Deadlips je ukrutně divná muzika… což není žádné velké překvapení, protože snad všechny kapely, které se hudebně pohybují v dark ambientu a podobných záležitostech, jsou divné jen ze své podstaty, takže v tomto ohledu vlastně polská slečna se svou nahrávkou “Song of the Flight” nijak nevybočuje. Přesně jak už řekl kolega v recenzi nade mnou, tohle je naprostý minimalismus, až by někdo mohl říct, že ta deska je “nic”, že to přece vůbec není hudba. Svým způsobem možná není, také existuje nepřeberné množství případů, kdy si autoři s podobnou zvukovou formou doslova namlátí hubu, ale na druhou stranu něco podobného může i velmi dobře fungovat a dost často vlastně i funguje. U Dancing Deadlips bych o nějakém namlácení ústní dutiny rozhodně nemluvil, ale je pravda, že i do uhrančivého veledíla tomu kousek chybí. Přesto všechno je “Song of the Flight” ve své podstatě docela zajímavá deska, která – navzdory tomu, že se na ní s nadsázkou řečeno nachází jen šum a trochu mluveného slova – má své momenty, a když si ji pustím, rozhodně nemám nutkání ji nudou vypínat (byť uznávám, že lehké zkrácení stopáže by možná prospělo). Samozřejmě se v tomhle stylu nacházejí i o kus zajímavější věci, ale to nic nemění na faktu, že “Song of the Flight” rozhodně není marné album (zvláště uvážíme-li to, že jde o dlouhohrající prvotinu) a že potenciál v Dancing Deadlips zcela jistě je…
H.


Felis Catus – Transition

Felis Catus - Transition
Země: Itálie
Žánr: chillout / ambient / minimal
Datum vydání: 22.3.2013
Label: Qanat Records

Tracklist:
01. Act 1 (Landscapes of a Lost Civilization)
02. Act 2 (Living in a Temporary Journey)
03. Act 3 (Social Collapse and Individual Drama)
04. Act 4 (The Last Intimate Pilgrimage)

Hodnocení: 7,5/10

Odkazy:
facebook

K recenzi poskytl:
Qanat Records

Popravdě řečeno, nevědět dopředu, v rámci jakých žánrů Felis Catus tvoří, podle jména bych to asi jen tak netipl. Název může evokovat náhodnou power metalovou smečku, znalé latináře pak “Obratná kočka” přiblíží k poněkud živější hudbě, než jaká posluchače obestře po kliknutí na tlačítko play. Ať už ale název kapely znamená cokoliv, nová deska “Transition” se pohybuje ve vodách ambientu, psy-chillu a mírného experimentu.

Rovných sedmačtyřicet minut rozporcovaných do čtyř skladeb nabídne výlet do čtyř odlišných koutů světa jediného tvůrce, jímž je Francesco Cucinotta ze Sicílie. Ačkoliv základní kameny jsou otesány zhruba stejně, autor na nich staví pokaždé jiný palác, navozuje odlišnou náladu, vyvolává jiné pocity. Rozhodně tedy nejde o nahrávku stereotypní a zaměřenou jedním směrem. Francescovo lehké experimentování se stavbou skladeb, postupné nabalování a proměny motivů by občas zasloužily rozkouskovat do více písní, nebo naopak slít v jednolitou, náladovou kompozici, ke které má celá deska asi nejblíže. Ostatně jednotlivé tracky nesou název “Act 1”“Act 4”, sám autor se tedy s názvy nebo bližší charakteristikou po této stránce nijak nezaobíral.

Na jedné databázi jsem se dočetl, že hlavním žánrem Felis Catus je ambientní black. Pokud tomu tak bylo někdy v minulosti, v případě “Transition” to rozhodně neplatí. Už jen metal je v tomhle případě cizí slovo, nemluvě o jeho černé odnoži. Francesco se drží lehké elektroniky, kterou kombinuje s industrialovými ruchy, pípáním, šumem, soft-noisem a občas až náběhy k dronu. Na druhé straně ale koketuje i s vyloženě pohodovými pasážemi, jež přináší bezstarostné slunko mořské pláže i s barem plným vychlazených drinků. V několika málo případech se ozve i elektrická kytara, zdaleka ale nejde mluvit o riffech, spíše o slabé chvilce, kdy už to prostě pár strun nevydrželo a potřebovalo si nutně zakvílet. Výše zmíněné prvky se samozřejmě nevyskytují pouze samostatně, najde se řada pěkných momentů, kdy se sluníčková nálada potkává s generátorem šumu a různorodé složky směsice mezi sebou příjemně kontrastují, udržují posluchačovu pozornost. Mnohem zajímavější ale je, že to celé nějak i přes všechnu tu proměnlivost, náladovost a všemožné kombinace drží pohromadě a jednotlivé dílky do sebe zapadají. Na první pohled chaotické proměny a variace nejsou ani zdaleka tak nahodilé, jak by se mohlo některým zdát. A ani po pečlivém náslechu jsem nenarazil na nic, co by mi vyloženě nesedělo, tahalo za uši nebo jiným způsobem hyzdilo dojem z alba.

Pokud tedy hledáte album, u kterého můžete vypnout mozek a relaxovat, užít si výlet do zasněných továren kdesi v mafiánské Sicílii, “Transition” je jasnou volbou. Pokud hledáte nevšední kombinaci chillu, ambientu a trochy industrialu, zhlédnete se v albu taktéž. Vzhledem k tomu, že Francesco nezachází do extrémů, neútočí na vaše smysly ze všech stran, ale jen nechává hudbu plynout, je jeho nový počin vhodný i pro ty, kteří by chtěli zkusit něco nového, co v metalu nebo rocku prostě nenajdou a Enya už je pro ně oposlouchaným kolovrátkem na tři doby. A i pro mě, pro kterého je z hlediska různých extrémů a experimentů “Trainsition” v podstatě čajíčkem, je naopak velmi dobrou, pohodovou deskou.


Kajkyt – II

Kajkyt - II
Země: Rakousko
Žánr: dark ambient / experimental / minimal / ambient
Datum vydání: 10.10.2013
Label: God Records

Tracklist:
01. I
02. II
03. III
04. IV
05. V
06. VI
07. VII
08. VIII

Hodnocení:
Atreides – 9/10
H. – 8,5/10

Průměrné hodnocení: 8,75/10

Odkazy:
web / facebook / bandcamp

K recenzi poskytl:
God Records

Jestli jsem si kdy nějak představoval, jak by mohla znít zhudebněná prázdnota, máloco k ní má tak blízko jako “II”. Těžko shrnovat dojmy, které ve mně nové album z dílny Slobodana Kajkuta zanechalo, protože co si budeme povídat, ono popsat vaše pojetí prázdna tak, aby to pochopili i ostatní, je docela kumšt. Nicméně i přesto se o to v následující recenzi pokusím.

Předpokládám, že většině z vás nic moc neřekne ani jméno projektu, ani pravé jméno umělce z bývalé Jugoslávie, který za tímto projektem stojí, proto by bylo vhodné si jej trochu představit a přiblížit. Slobodan Kajkut, narozen roku 1983 ve městě Banja Luka na území současné Bosny a Hercegoviny, je poměrně činorodá postava na poli undergroundové muziky, obzvláště co se experimentální a dark ambientní scény týče. Zaslechnout jste o něm mohli již před třemi lety, kdy vydal pod hlavičkou svého projektu Kajkyt své první album “Krst” a od té doby spolupracoval na počinech od Automassage nebo The Striggles. Kromě toho se na undergroundové tvorbě nejrůznějších těles se podílí zhruba deset let. Že “Krst” není nějakým bezvýznamným počinem, může potvrdit i Oktopus z industriálně-horrorcorové formace Dälek, který se postaral o mixáž alba, nebo o rok mladší deska remixů skladeb z “Krst” pocházejících od nejrůznějších umělců a uskupení – a ani tady nemluvíme o malých jménech, když mezi autory jsou i legendární Lustmord. Tolik k úvodu, nyní by bylo vhodné alespoň nastínit, jak se to s “II” vlastně má.

Debutové album je založeno na čtyřech dlouhých ambientních skladbách dokreslených hlukovými a dronovými stěnami, přičemž celá hodina a čtvrt je plná meditativní atmosféry se snahou přesáhnout mozkové kapacity většiny populace. Přesto má album nějaký vývoj a směrem ke konci graduje. “II” jde ovšem trochu jiným směrem, nezůstalo totiž jen u meditativního nádechu. Pokud na předchozím počinu bylo k nalezení cosi na způsob melodií nebo hutnějšího podmazu, na “II” už ve většině skladeb nenajdete ani náznaky. Album stojí pouze na velmi pomalé, minimalistické rytmice, téměř vzduchoprázdných pasážích a uhrančivém, čistém vokálu, až by se občas chtělo říct, že se vlastně nic neděje, hudba nikam nesměruje a jen tak se převaluje sem a tam. Jenže ono děje. Ne přímo v hudbě, ale děje. Ačkoliv celá nahrávka vyloženě vybízí k pohroužení se do meditativnímu stavu, považuji za nemožné se do něj za poslechu “II” dostat. I přes všechno vesmírno, prostor plný mlhovin, rodících se hvězd, zářících sluncí i skomírajících supernov tu je pořád něco, co vás nenechá v klidu, i když máte dojem, že v tom není vůbec nic, co by vám mělo drásat nervy. Celá atmosféra je opravdu schizofrenní. Na první poslech je – i přes všechny noisové a dronové ruchy velice klidná – na ten druhý ale začne pomalu odhalovat onu znepokojivou nijakost, která se do vás poslech za poslechem zarývá a nutí se do hudby Slobodana Kajkuta nořit znovu a znovu, aniž by vám kdy dopřála vytouženého klidného zážitku, který neustále visí tam kdesi nedosažitelně v dáli, jakkoliv se zdá na dohled. Alespoň dokud si nedopřejete vedle hudby i trochy tvrdého alkoholu, jako jsem to jedné hluboké noci udělal já s věrnou žitnou přítelkyní. Pak vše znepokojivé usedne na svá místa, odstrčí veškeré obavy i neurózy stranou do vzduchoprázdna a s klidem vás semele nevybíravým, přesto neskutečně přitažlivým způsobem.

“II” je pro mě skutečnou mantrou prázdnoty. Pokud dáte albu šanci, dokáže vás vytrhnout z reality takovým způsobem, že se vám dlouho nebude chtít zpět. Tohle všechno prostě nejde dost dobře popsat, tohle se musí slyšet a prožít. Můžu vám sáhodlouze popisovat, že špinavé industriální rytmy podkreslují občasné hlukové stěny, ruchy nebo dronové výjezdy, obtěžovat vás takovými detaily, jako že album trvá hodinu a obsahuje osm zhruba stejně dlouhých písní (jako by na tom nějak záleželo). Merita věci bych se stejně nedobral a vám by se dostalo pouze suchopárného popisu, což je to poslední, o co usiluji. Vězte však, že takhle uhrančivý výlet do hudebníkovy duše jen tak nezažijete. Pro příznivce žánru jasná povinnost.


Další názory:

Ale jo… vlastně hodně jo! Sám sobě se divím, jak moc mě ta deska pohltila. Záležitost jako “II” se už jen ze své podstaty popisuje velice špatně… je to takové hypnotické experimentální “nic” v pomalém tempu, formálně asi někde na pomezí industrialu, ambientu, náznaků noisu, experimentu a místy i zastřeného deklamujícího vokálu, ale i tohle “nic” jednoduše dokáže hodně silně zapůsobit. Vlastně vám ani nějak konkrétně nedokážu říct, jaké “II” je, ale pokud se budeme bavit čistě o pocitové stránce, pak mohu s klidem prohlásit, že jde o nahrávku přinejmenším velmi zajímavou, a pokud na podobné vyloženě okrajové žánry máte pochopení, tak i nahrávku velice poutavou a doslova uhrančivou. Mě osobně si ale naprosto získala. Nutno ovšem dodat, že zatímco pro jednoho bude “II” skvělou deskou, druhý v tom bude slyšet jen neurčitý nehudební šum, ale to už je na každém zvlášť, jak se k tomu postaví. Pokud jste přesvědčeni, že hudba nutně musí mít melodie, pak se s Kajkyt ani neobtěžujte, pokud však sami o sobě smýšlíte jako o posluchači s otevřenou myslí, pak “II” za zkoušku rozhodně stojí.
H.