Ačkoliv mělo být „From Beer to Eternity“ definitivně poslední studiovou deskou legendárních Ministry, nakonec Al Jourgensen změnil názor a rozhodl se vydat další album. Novinka s názvem „AmeriKKKant“ by se měla objevit na podzim. Na podporu běží i crowdfundingová kampaň, kterou v případě zájmu najdete zde.
Surgical Meth Machine, což je nový projekt Ala Jourgensena z Ministry, vypustil ven nový track s názvem „Tragic Alert“. Jeho lyric video sledujte na YouTube.
Surgical Meth Machine, nová kapela Ala Jourgensena z Ministry, hlásí detaily o svém nadcházejícím debutu. Ten bude eponymní a vyjde 15. dubna pod značkou Nuclear Blast Records. Obal najdete tady, tracklist následuje:
01. I’m Sensitive 02. Tragic Alert 03. I Want More 04. Rich People Problems 05. I Don’t Wanna 06. Smash And Grab 07. Unlistenable 08. Gates Of Steel 09. Spudnik 10. Just Go Home 11. Just Keep Going 12. I’m Invisible
Kapela Surgical Meth Machine, což je nový projekt Ala Jourgensena z Ministry, podepsala novou smlouvu s firmou Nuclear Blast, jež se postará o vydání nadcházejícího debutu v Evropě. Album je již natočené a k mání by mělo být v průběhu letošního roku.
 |
| Země: USA Žánr: industrial metal / industrial rock Datum vydání: 10.9.2013 Label: AFM Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 3/10 Odkazy:
|
První pohled (Atreides):
Nu, tak to tu máme zase – Ministry opět ohlásili ukončení činnosti kapely. Jenže vzhledem k tomu, že reunion přišel po tříleté pauze sotva dva roky nazpět, není vůbec jisté, jestli tu u příležitosti vydání “From Beer to Eternity” máme opravdu poslední štěk kapely, protože je úplně stejně možné, že si z nás Al Jourgensen zkrátka a dobře dělá prdel a za pár let značku opráší a vydá další mizernou desku, jak má poslední dobou ve zvyku. Po velkohubých prohlášeních, že následovatel nemastného, neslaného “Relapse” má být nejlepším albem v historii kapely, zbyla leda prázdná bublina a plná huba keců.
A zrovna mlít pantem zvládá Al Jourgensen na výbornou. Bohužel je to jediné, co mu jde, protože ten zbytek už tak nějak nestojí za moc a právě nejrůznější projevy, tlachy, žvásty a rádoby anarchistická hesla jsou alfou a omegou esence, která mi na “From Beer to Eternity” leze krkem ze všeho nejvíc. Ani texty na tom nejsou nijak slavně a k tradičnímu pojetí mají poměrně daleko, ale zrovna u industriální hudby mi tahle vlastnost nijak nevadí. Přestože dobrý text potěší, dávám v téhle kategorii přednost kvalitnímu výplachu mozku v instrumentální rovině. Jenže kdykoliv začne Jourgensen něco žvanit nebo dojde na vycpávky v podobě směsky rozhovorů, proslovů a kdovíčeho ještě, jde o pasáže, které jsou až na výjimky na pěst a bez problémů by se daly vypustit, protože nic jiného než výše zmíněné ingredience a nicneříkající hudební podmaz bez jakékoliv přidané hodnoty neobsahují. Zejména druhá polovina alba má na takové perly vážně štěstí, “The Horror”, “Thanx But No Thanx” nebo “Side F/X Include Mikey’s Middle Finger (TV4)” jsou toho ukázkovým příkladem. “Fairly Unbalanced” díky spojení se slušnou instrumentální stránkou docela dobře funguje, ale to je asi jediná skladba, kde jsem ochoten rádoby anarchistické projevy tolerovat. Ubíjení hudebního projevu ovšem není jedinou tváří celého problému. Nevím jak vy, ale já už Ministry tuhle anarchisticko-odbojářskou pózu obrácenou proti USA, potažmo západní kultuře a konzumnímu způsobu života prostě nežeru. Ne od té doby, co se pánové dali opět dohromady, protože mi v tom víc než touha tvořit smrdí prachsprostý kalkul a obecně věci, proti kterým se docela dlouho a hlasitě vyjadřovali. I proto nevěřím, že tenhle konec kapely je ten definitivní, neb Ministry mi začínají připomínat spíš zavedenou dojnou krávu – a pokud dojde ještě k jednomu reunionu, nic už tenhle dojem nevyvrátí. Jourgensen si i se zbytkem členů v mých očích kálí na vlastní hlavu a ještě se neštítí výsledný produkt řádně rozmáznout, takže asi chápete, jak chutný to musí být pohled, natož pak poslech.
I přesto všechno bych byl ochoten odpustit opravdu hodně, kdyby instrumentální a skladatelská stránka dokázala alespoň zaujmout a nenudit. Rozhodně jsem nečekal zázraky, obzvlášť po předchozí desce, takže rozhodně nejsem překvapen faktem, že nám Ministry naservírovali velmi kvalitní provar a recyklát sebe sama. Spíš jsem zklamán, že něco takového byli s to vůbec vypustit do světa, protože podobný brak bych letos hledal jen velmi těžko. Úderný industrial, jaký můžete znát z předchozích desek, je ten tam a zdálky vám sem tam zamává v písních jako “Punch in the Face” nebo již zmíněné “Fairly Unbalanced”. Zaujala mne i klidnější “Change of Luck” stavějící především na elektronice, jako relativně povedené hodnotím i chaotické outro “Enjoy the Quiet”, ale zbytek alba na mne působí dojmem nejšedivější nudy a okoukanosti. A co si budem povídat, čtyři jmenované skladby na tom nejsou o moc lépe, spíš usedly na trůn coby jednoocí, aby vládly zástupu slepých. Kytary, elektronika, beaty, jednotlivé složky z větší části nestojí za moc, nedokážou ucho posluchače zaujmout, a když už, tak na každý slušný nápad připadá zhruba tuna nezáživného balastu. Propojení v jeden celek rovněž nefunguje tak, jak by mělo, hudba postrádá konzistenci, atmosféru, náboj, a když už i eunuch má větší koule než tahle deska, je vážně něco špatně. Tím spíš, že od nosu k oháňce album měří cirka pětapadesát minut, což je na takhle řídký materiál zatraceně dlouhá doba, takže než se doplahočí ke svému konci, člověk si připadá jako pan kníže v poslanecké sněmovně. A proč poslouchat něco takového, když se můžu kdykoliv vrátit k nářezu třeba v podobě “Rio Grande Blood”? Jediné, co nelze albu upřít, je vysoká kvalita produkce; nebýt hutného a přitom čitelného zvuku, tak už zašlou slávu předchozích alb nepřipomíná snad vůbec nic. Což je pro jméno takového formátu zatracená ostuda, protože dobrý zvuk přes všechny své klady mizernou hudbu nenahradí.
Že má kapela to nejlepší za sebou, o tom je snad zbytečné se přít, přesto ve mně zvítězilo hlavně zklamání, že se Ministry podařilo nahrát snad nejhorší album, jaké jsem od nich kdy slyšel. Být to debutovka začínající kapely, řeknu si, že je to sice nic moc, ale je to alespoň základ pro budoucí tvorbu – nicméně tohle není debut, Ministry dávno nejsou batolata v plenkách, nýbrž ostřílení pionýři žánru a právě naopak, když přihlédnu k předchozí tvorbě, potažmo k současné industriální scéně obecně, nelze hodnotit jinak. Upřímně doufám (ačkoliv tomu sám nevěřím), že tohle je opravdu definitivní konec činnosti kapely, protože jestli by měli Ministry někdy v budoucnu pokračovat v podobném duchu, to ať raději nevydávají nic. V takovém případě bych byl mnohem raději, kdyby se Al Jourgensen pivem uchlastal na věčnost, protože na “From Beer to Eternity” jsem ji navzdory názvu ani zdaleka nenalezl a s největší pravděpodobností ji tam nenaleznete ani vy.
Druhý pohled (H.):
Nemůžu tvrdit, že by někdy Ministry patřili mezi mé nejoblíbenější kapely nebo že bych měl poctivě naposloucháno úplně každou minutu hudby, kterou kdy během své dlouhé kariéry vydali, ale když se to industriální mašina okolo Ala Jourgensena rozhodla v roce 2008 zabalit, docela mě to tehdy mrzelo. Nicméně následný comeback mě upřímně řečeno mrzí ještě víc, protože je to takové… prapodivné. Kdyby Ministry zůstali u ledu, pořád by se o nich hovořilo jako o legendě, která odešla na vrcholu po vydání skvělých “Rio Grande Blood” a “The Last Sucker”, jenže Jourgensen chytil jakési tvůrčí vzplanutí a došel k názoru, že je nutné jméno Ministry po třech letech od konce zase obnovit… a “Relapse”, které mělo být plné těch neskutečně kulervoucích nápadů, díky jejichž síle musela kapela opět začít fungovat, dopadlo velmi rozpačitě. A novinka “From Beer to Eternity”, jež má být údajně už vážně poslední (neslyšeli jsme tohle už dvakrát?), na tom není zrovna o moc lépe, abych řekl pravdu.
Už po prvotních ohlasech, které hovořily skoro o odpadu, se mi do poslechu moc nechtělo, ale s úvodní “Hail to His Majesty (Peasants)” jsem říkal, že to nakonec zas tak strašné nebude. Další dva kusy “Punch in the Face” a “Perfect Storm” jsou také relativně slušné, mezi ně vklíněná klipovka “PermaWar” je však o poznání nudnější, ale pořád ne natolik, aby člověk “From Beer to Eternity” musel hned zatracovat, což platí i o následující trochu nezáživné vypalovačce “Fairly Unbalanced”, s níž deska začíná pomalu upadat do nudy. Industriální “The Horror” je dost nic moc, následující “Side F/X Include Mikey’s Middle Finger (TV4)” už je pak vyloženě špatná a místy doslova nepříjemná na poslech; “Lesson Unlearned” je další nuda a “Thanx But No Thanx” trochu funguje tak maximálně ve své střední kytarové pasáži, ale rozhodně nemá na to, aby už utáhla více jak osm minut. Klidnější “Change of Luck” je jediná zajímavá píseň z druhé poloviny “From Beer to Eternity”, protože závěrečná “Enjoy the Quiet” je nepříliš záživný hluk.
Naschvál jsem to tady vypsal takhle blbě všechno popořadě, aby bylo vidět, proč dávám známku, jakou dávám – jak tak totiž počítám, z celkem 11 skladeb tu máme čtyři, o nichž by se dalo říct, že jsou dobré a povedené, a sedm, které se z mého pohledu pohybují někde mezi špatností a průměrem. A to je na legendární skupinu jako Ministry hodně nelichotivá vizitka. Al Jourgensen tvrdí, že “From Beer to Eternity” je opravdu definitivně poslední nahrávkou Ministry, ale pokud by případná další alba měla pokračovat stylem “Relapse” a “From Beer to Eternity”, pak si člověk říká, že bude vlastně dobře, jestli to je fakt konec…
H.
 |
| Datum: 9.8.2012 Místo: vojenská pevnost Josefov Účinkující (obsažení v reportu): Arcturus, Аркона, Corrosion of Conformity, Dimmu Borgir, Inquisition, Krisiun, Ministry, Nile, Swallow the Sun, The Black Dahlia Murder, Trollech
|
Čtvrteční dopoledne jsem si (zjevně díky přetrvávajícím následkům mocné úterní pitky) kapánek přispal, vědomě si tak nechal ujít technické deathcoristy Noostrak a bohužel také většinu setu poslední dobou velmi aktivních blackařů Trollech pod vedením hyperaktivního Lorda Morbivoda. Z pouhých dvou skladeb si koncert hodnotit netroufám, ale za zmínku stojí určitě skutečnost, že minimálně v samém závěru setu Trollech se pod pódiem sešlo na poměry českých kapel nebývalé množství lidí a hitovka “Ve stínu starých dubů” se dočkala opravdu solidní odezvy.
Vzápětí nastoupivšímu hladu pak nepadl za oběť jenom poctivý řízek, ale také vystoupení Brutally Deceased, Totem a Toxic Holocaust, a mojí prakticky první čtvrteční kapelou se stala ruská pagan metalová hvězda Аркона. Byl jsem opravdu náramně zvědavý, jestli se téhle kapele podaří napravit nevýrazný dojem, jaký jsem si odnesl z jejich loňského vystoupení na Masters of Rock, a k mé radosti se to milým Moskvanům podařilo beze zbytku. Masha opět předvedla, že jí pódiová pasivita nic neříká, i v poledním pařáku působila mimořádně energickým a živým dojmem a jeden by si ji nejradši odvezl domů, jak sympaticky na pódiu vypadala. Zbytek kapely se sice tolik nevyřádil, ale ono to ani nebylo potřeba, když měl každý oči jen pro divokou plavovlásku s mikrofonem. Co se skladby setlistu týče, početného zastoupení se dočkala aktuální řadovka “Слово”, ze které vedle pro účely wall of death death stvořené hopsačky “Стенка на Стенку” zazněly skvosty “Аркаим” (který jsem bohužel nestihnul celý) a “Заклятье” (který jsem opravdu nečekal), a bylo to proti starším setlistům velmi příjemné zpestření. Аркона odehrála skvělé vystoupení, při kterém jsem se náramně bavil, a já mohu zase vesele tvrdit, že tahle kapela naživo opravdu válí.
Před vystoupením General Surgery a Crowbar jsem dal přednost průzkumu rozlehlého metal marketu, něco utratil u oficiálního stánku s merchandisem a o něco později jsem se znaven těmito namáhavými úkony usídlil na přírodní tribuně, odkud jsem sledoval, co na pódiu vyvádí The Black Dahlia Murder a po nich také znovuzrození Corrosion of Conformity. První jmenovaní na mně zanechali vesměs slušný dojem, neboť svižný metalcore/melo-death v jejich podání měl šťávu a zněl velmi slušně, místy dokonce výborně. Kapela samotná napumpovala do vystoupení koňskou dávku energie a bylo to znát. Určitě příjemné překvapení. Podobně však rozhodně nemohu hovořit o Corrosion of Conformity. Ne, že by to bylo špatné, z objektivního hlediska určitě ne. Problém je tentokrát na mé straně a spočívá v mém mizivém vztahu ke stoner metalu, k jehož čelním představitelům patří právě Corrosion of Conformity. Na tribuně jsem se vydržel nudit asi polovinu setu a pak jsem raději zmizel do bezpečné vzdálenosti…
Zpátky jsem se stihl vrátit akorát v okamžiku, kdy na Jägermaister Stage vstoupili finští doomaři Swallow the Sun, které jsem si nechtěl nechat ujít už jen proto, abych zjistil, co od nich mohu čekat na podzimní Into Darkness Tour. A Swallow the Sun zabodovali. Zpěvák Mikko Kotamäki toho sice moc nenamluvil, ale o to lépe zpíval, klávesák s neskutečně depresivním výrazem ve tváři prožíval své hraní velmi emotivně, a když se to dalo dohromady s podmanivou hudbou požívající výborného zvuku, nemohlo z toho vzniknout nic menšího než opravdu dobrý koncert.
Další výprava mimo areál mě připravila o německé Heaven Shall Burn, čehož jsem ani moc nelitoval (prý měli dost otřesný zvuk), a čtvrteční program pro mě pokračoval až vystoupením brazilských UG death metalistů Krisiun, kteří si mě podmanili skvostnou novinkou “The Great Execution”. Jejich vystoupení na Brutal Assaultu, kde nahradili odpadnuvší Deicide, se však zpočátku potýkalo s několika nepříjemnostmi. Nějakému géniovi totiž trvalo snad půl skladby, několik nevybíravých poznámek od frontmana Alexe a dokonce pozastavení koncertu, než vypnul intro, které neustále hrálo na pozadí. Těžko říct, jestli to byla práce stejného nešťastníka, ale ani zvuk se ze začátku moc nevydařil a přes šílenou kopákovou palbu nebylo slyšet skoro nic. Každopádně s první skladbou z novinky všechny nešvary pominuly a od té chvíle to byl až do samého konce naprosto luxusní, upřímný a od srdce zahraný death metalový nářez, který pohladil na duši, jakkoli se to zdá být protichůdné vyjádření. Do té doby určitě nejlepší vystoupení dne!
Industriální legenda Ministry, která v posledních letech ukončovala a zase obnovovala činnost jak na běžícím páse, na mně zanechala takový nijaký dojem. Ne, že by to bylo špatné, ale žádný zázrak se také nedostavil a díky kolísavé kvalitně nazvučení mi většina skladeb docela splývala. Jak navíc trefně poznamenal jeden známý, bylo to moc dlouhé. Dle mého si tento koncert mohl naplno užít jen hardcore fanoušek kapely, já jsem se docela nudil, a kdybych tohle vystoupení promeškal, nic by se nestalo.
Jak mě ale Ministry nijak nevzrušovali, od Dimmu Borgir jsem čekal přinejmenším dobrou show, když už opravdový black metal pěkně dlouho nehrají. A bohužel i z vystoupení tohoto tahouna norské ekonomiky jsem odcházel dost rozpačitý. Jakkoli jsem z jejich muziky slyšel kvalitu, tolik potřebné atmosféry se prostě nedostávalo. Vystupování kapely, Shagratha pak především, mi přišlo dost nucené a chyběl tomu ten pravý zápal. Alespoň že kytarista Galder bavil diváky svými klasickými škleby, které jediné trochu dodávaly koncertu šťávu. Vrcholem všeho byla alespoň z mého místa velmi střízlivá odezva publika, kterou si Shagrath musel vyloženě vynucovat, a tak jsem si z koncertu Dimmu Borgir odnesl namísto výborného zážitku spíše nenaplněná očekávání.
Náladu mi ale spravila první návštěva premiérové klubové stage, kterou po strop naplnilo americké black metalové duo Inquisition. I když jsem přes hlavy přítomných diváků neviděl skoro nic a cloumalo se mnou nutkání zkolabovat z vedra, byl to kult jak se patří. Žádné serepetičky okolo, akorát čistý black toho nejortodoxnějšího formátu. Výborná muzika doprovázena nepochopitelným a naprosto dokonalým žabím vokálem zafungovala naživo perfektně, Inquisition ukázali, jak vypadá pořádný black metalový koncert, a já mám zase co naposlouchávat…
Čas pokročil, denní program se přiblížil ke konci a řada přišla na věhlasné egyptology Nile, kteří na soupisce zaujali předposlední místo. Hodně jsem se bál, že technická práce kytar, na které muzika Nile stojí, zanikne díky nějaké zvukové nedokonalosti, ale to se nestalo a Nile měli od samého počátku tak skvělý zvuk, jak jen si mohli přát, takže to, ničím neomezovaní, do lidí nasypali pod tlakem. Co song, to bomba, lidé skvělí a všechno šlapalo tak, jak mělo. To se však zlomilo v okamžiku, kdy šílenec George Kollias zničil svoji šlapku a následná oprava se protáhla na opravdu dlouhou dobu. I přes veškerou snahu (George odehrál jednu skladbu pouze s jednou šlapkou!) tak set Nile doznal znatelného zkrácení a vystoupení, které bylo až do toho nešťastného incidentu jasně nejlepším, které čtvrtek nabídl, poněkud utrpělo na kráse. Je to ohromná škoda, protože když vše fungovalo, byla to vážně paráda. Kéž by si George do příště vzal k srdci okřídlené heslo “Don’t break your fucking drums, George”…
Nile dohráli bez dalšího ničení hudebních nástrojů a jen co dozněly poslední tóny jejich vystoupení, moje pozornost se upnula k druhému pódiu, kde se mi měl v následující hodině splnit jeden sen. Zahrát se tam totiž nechystal nikdo jiný než znovuzrození norští průkopníci avantgardního post-blacku, fenomenální Arcturus. Řeknu upřímně, že jakkoli k téhle kapele nekriticky vzhlížím a jakkoli jsem se na koncert těšil, nemálo jsem se obával, jak se ICS Vortex popasuje s vokálními party, které nazpíval jeho předchůdce, úžasný Garm. A asi to byly tyhle obavy, které mi zakalily mysl, protože ze začátku jsem trochu nevěděl, jak mám koncert pojmout. Jak ale čas plynul, začalo mi docházet, že je to naprosto úžasné. Největší zásluhu na tom přitom měl samotný Vortex, který nejenže zpíval absolutně božsky (a když říkám božsky, myslím božsky – to byla naprostá extáze – snad jen s výjimkou několika detailů v “Ad Absurdum”), ale ukázal se i jako skvostný frontman. Něco podobného jsem v životě neviděl. Zcela se obešel bez klasických berliček, kterými si většina frontmanů pomáhá při komunikaci s publikem, a byl naprosto svůj. Bylo to netradiční, zvláštním způsobem pošahané a přitom nesmírně sympatické. No řekněte, kdo by od něj čekal roztodivné tanečky? Fantastický sluchový i zrakový dojem jen okořenily svérázné a inteligentně humorné průpovídky (“This song is long… even the title is so long that I can’t remember its name! It’s called ‘Shipwrecked something…’“) a korunu všemu nasadilo rozezpívávání lidí na melodii titulní skladby z Popelky… Na setlist se dostaly skladby ze všech alb, která Arcturus kdy vydali, a ani jedna živým provedením neztratila ze své jedinečnosti. Zkrátka a jednoduše, Arcturus si ukradli samý závěr čtvrtečního programu pro sebe a vzali s ním i kousek mé duše. Přesně, jak jsem čekal a doufal…
 |
| Země: USA Žánr: industrial metal Datum vydání: 30.3.2012 Label: 13th Planet Records Tracklist: Hodnocení: Průměrné hodnocení: 5/10 Odkazy:
|
Mám rád návraty velkých kapel. Opravdu ano. Na každý takový návrat nutně navazuje napjaté očekávání, zda nový materiál bude srovnatelný s klenoty minulosti. Takovým kapelám jsem mnohdy ochoten i leccos prominout, jen abych se mohl radovat, že jsou zpět. U Ministry se ovšem o zvlášť velkém návratu mluvit nedá. Nejde mi ani o délku pauzy mezi řadovými alby, která činí pouhých pět let. Jde mi o aktivitu kapely v tomto mezičase. Ministry za pět let od vydání “The Last Sucker” stihli odjet rozlučkové turné, vydat koncertní DVD, best of album a asi pět remixových alb. Tak se přeci neaktivní kapela zdaleka nechová. Nebylo pro mě tak žádným překvapením, když v srpnu loňského roku ohlásil Al Jourgensen reunion kapely.
Nechme ovšem nehudební okolnosti stranou a podívejme se tedy, co nám na “Relapse” Ministry přinášejí. Poslední alba před “rozpadem” kapely byla vskutku povedená a novinka tak rozhodně měla na co navazovat. První singl “99 Percenters” předstihl desku samotnou o celé čtyři měsíce a již v té době jsem měl dojem, že zde něco páchne. Skladba na podporu stejnojmenného hnutí oplývá prvotně nesmírně špatným textem. Ten totiž neobsahuje nic jiného než mnohokrát opakované “Hey”, oslavný pokřik “99 Percenters” v refrénu a výzvu k okupování jedné ulice a tří měst. Je směšné text takto popisovat (rychleji byste ho měli celý přečtený), jenže on i ten text samotný směšný je. Hudebně navíc Ministry nepředvedli nic nového, celá píseň se odehrává v jednoduchém a chytlavém rytmu, který působí, jako by kapela cílila primárně na mainstreamové hitparády. Alespoň že se v polovině písně nachází velmi povedené kytarové sólo.
Po této zkušenosti jsem k albu musel přistupovat o něco opatrněji. Vše navíc prohloubil obal a názvy písní. Bylo zjevné, že Al Jourgensen přesunul svou nenávist od George W. Bushe k celému kapitalistickému systému. Úvodní “Ghouldiggers” (nelze přehlédnout ani “krutopřísné” zkomoleniny, které se z názvů několika posledních turné přesunuly na studiová alba) začíná dvouminutovým proslovem. Al Jourgensen si stěžuje na nenažranost svých manažerů, což vás jistě moc zajímá. Píseň, která se rozjede po sáhodlouhém intru, však není vůbec špatná. Skvělý riff vás bude bohužel těšit jen krátkou chvíli. Navazuje na něj totiž další mluvená část, tentokrát podle scénáře “Al se nemůže dovolat svému manažerovi”. I po ní se ovšem skladba pěkně rozjede. Kdyby se vysekal balast okolo, mohl by tak z “Ghouldiggers” být opravdu skvělý otvírák. “Double Tap” naštěstí již odsouvá nehudební stránku věci až na vedlejší kolej a světe div se, výsledkem je nesmírně povedená píseň. Textově se sice opět pohybujeme na tenkém ledě (kritika USA za zastřelení Usámy bin Ládina), ovšem vše vyvažuje skvělá kytara, fantastické sólo a závěrečný náklep od (naprogramovaného) kopáku. Nesmím pak zapomenout ani na tématicky správně vložené hudební vlivy arabské hudby.
Po relativně slibném začátku se však pohybujeme jako na houpačce. Slabší dvojici “Freefall” a “Kleptocracy” střídá povedený cover S.O.D. v podobě hitovky “United Forces”. Z něco ční hlavně povedené sólo, které zde snad ještě více než v originále zní, jako by vypadlo z pera Jeffa Hannemana. “99 Percenters” pak v kontextu alba vychází jako jedna z lepších písní. Následuje trojice slabších písní a album nakonec uzavírá jedna z těch lepších: “Bloodlust”. Ta jako by nezapadala do zbytku alba a zní tak mnohem uvolněněji. Není z ní cítit umělost předchozích skladeb, což ji činí mnohem lépe poslouchatelnou. Na limitované edici pak ještě navazuje remix skladby “Relapse”, k němuž se snad radši ani vyjadřovat nebudu.
“Návrat” Ministry je tak přinejmenším rozpačitý, a to ze dvou důvodů. Prvním jsou texty. Al Jourgensen mi svými texty nikdy nebyl po chuti, což se ostatně projevilo i na posledním “The Last Sucker”. Nikdy však svůj politický aktivismus neprosazoval tak okatě, jako tomu je na “Relapse”. Ve svých skladbách odmítá nenasytnost kapitalismu, jeho dramatický “odchod a návrat” lze však snadno považovat za primitivní kalkul, snahu získat si trochu pozornosti. Sám tak dělá něco, co tak snaživě kritizuje, což z něj dělá pokrytce. I kdybych však odhlédl od textů (což jednoduše nelze), nemohu se zbavit dojmu, že až na několik skladeb, z nichž jen jedinou bych označil za opravdu hodně dobrou, je “Relapse” plné velmi slabého materiálu. Nalezneme zde naopak spoustu vaty. Chvílemi mám dokonce dojem, že hudba v některých písních slouží jen jako pozadí, do něhož Al Jourgensen vykládá svá moudra. S přihlédnutím k výše zmíněnému tak albu jednoduše nelze udělit ani průměrné hodnocení.
Další názory:
Jsou návraty, které by prostě proběhnout neměly. To, co právě předvedl Al Jourgensen, je naprosto krystalickou ukázkou něčeho takového. Nejprve dramaticky odejdeme ze scény, všichni fanoušci se povinně dostaví na poslední turné… a po třech letech se najednou zničehonic koná návrat s velkou slávou. Ať se na to člověk dívá z kteréhokoliv úhlu pohledu, vždy jej prostě musí napadnout něco o kalkulu – a to je u člověka jako Al Jourgensen docela průser, vzhledem k faktu, o čem tento pán celé roky zpíval. Ale což o to, klidně by se daly přivřít oči, třeba šlo jen opravdu o upřímnou změnu názoru, to nikdo z nás nemůže ani vyvrátit, ani potvrdit, ale… i samotné “Relapse” není po hudební stránce příliš dobré. Právě naopak, dovolím si tvrdit, že se jedná o hodně velké zklamání… ne přímo průser, ale zklamání určitě. Pokud bylo důvodem návratu samovolné složení neskutečně silných skladeb, jak Al tvrdil, tak já tam ty silné skladby prostě neslyším. Poslouchat se to dá, to ano, ale když to srovnáte s tím, co pod hlavičkou Ministry vycházelo ještě před pár lety… mírný úšklebek je rozhodně na místě. Dokonce i texty jsou slabé, ve většině songů v podstatě jen opakování jedné fráze pořád dokola, kde jeden verš stěží přesahuje délku tří, čtyř slov. Zářným příkladem budiž třeba singlovka “99 Percenters”, která je přehlídkou lyrické stupidity (tisíckrát “Hey” za čtyřminutou písničku je prostě moc). Řeknu to na rovinu – “Relapse” je nahrávka, která vzniknout neměla. Kdyby jí nebylo a Ministry stále leželi u ledu, všichni by na tuhle kapelu vzpomínali jako na legendu, která do jisté míry změnila tvář metalové muziky, s příchodem “Relapse” se však tato představa zbortila jako domeček z karet a zbyla jen hořká pachuť… šest bodů je spíš z úcty ke jménu Ministry, ne kvůli kvalitám “Relapse”…
H.
Ministry to se svým koncem trochu uspěchali. Zvlášť vezmeme-li v potaz, že před pěti lety měli za sebou trojici skvělých alb věnovaných G. W. Bushovi. Vrchol této trilogie přišel na druhém v pořadí “Rio Grande Blood”, ovšem i následující “The Last Sucker” mělo něco do sebe. Stejně unáhleně jako se ze scény parta kolem Ala Jourgensena vytratila, se bohužel zase vrátila. Nikoli však unáhleně co do počtu let strávených na odpočinku, ale spíše co do kvality nového materiálu. Z úcty k legendě bych byl nerad přehnaně kritický, ale novinka “Relapse” je suverénně nejslabším počinem v diskografii industriální legendy. Zveřejněný singl “99 Percenters” ve mně ještě vzbuzoval naději, že se dočkáme důstojného pokračovatele a hlavně rozloučení za bohatou historií Ministry, ale s prvním poslechem tato naděje odezněla. Netvrdím, že celé album je úplně špatné, koneckonců, našel jsem pár songů, které mě chytly, ať už zmíněná přímočará singlovka “99 Percenters”, úderná “Double Tap”, povedená předělávka S.O.D., “United Forces”, nebo předposlední melodická “Bloodlust”, která pro mě představuje jasný vrchol alba. Naproti tomu se na albu nachází šílená úvodní sedmiminutovka “Ghouldiggers”. Takhle dementní skladbu jsem od Ministry ještě neslyšel. “Relapse” takto v mých očích zůstane jako zbytečné návratové album, bez něhož by Ministry svou kariéru zakončili mnohem důstojnějším způsobem.
Kaša
 |
| Datum: 10.-11.7.2008 Místo: Vizovice, areál likérky Rudolf Jelínek Účinkující (obsažení v reportu): Čtvrtek: Avantasia, Def Leppard, Doga, Korpiklaani, Ministry, Sirenia Pátek: Annihilator, Engel, Moonspell, Oomph!, The Sorrow
|
Jeden z největších rockových a metalových festivalů u nás – Masters of Rock – se letos konal již pošesté, tradičně v areálu likérky Rudolf Jelínek ve Vizovicích. Program mě osobně sice nepřišel stejně našláplý jako minule (hlavně ta dopoledne byla letos celkem nudná), ale i tak se určitě bylo na co dívat.
Čtvrtek:
Do areálu vcházím až s českou Dogou, která tento rok oslavuje výročí 20 let. K této příležitosti si připravili speciální začátek koncertu. Zpěvák Izzi je přivezen na vozíku v masce Hannibala Lectera a připoután do předem postavené klece. Já osobně jsem rád, když vidím, že už i některé české skupiny si mohou dovolit podobné “blbinky” na zpestření svých koncertů. Hudebně to sice nijak geniální není, ale poslouchat se Doga dá určitě. Takový méně otravný a lépe poslouchatelnější Kabát.
Prvním zahraničním hostem byla Sirenia z Norska. Kapela nedávno měnila zpěvačku a nutno říct, že co se týče vizuální stránky, Sirenia si o 100% polepšila, protože Ailyn to v těch těsných hadřících vážně seklo. Její hlas už mi tak skvělý nepřišel, ale člověk nemůže mít všechno. Mně těch 50 minut nepřetržitého slintání stačilo. Abych to tady nezaplácal celé jen svými úchylnými výlevy, řeknu vám alespoň, že Sirenia zahrála své nejznámější písně jako “Meridian”, “The Other Side” nebo “My Mind’s Eye”.
Následovali další seveřané, tentokrát však z Finska – Korpiklaani. Jejich hudba je na mě moc veselá, jedna píseň stejná jako druhá, prostě mě to moc nebere, a snad proto jsem je na MoR viděl poprvé. A to, co jsem tam viděl, to jsem ještě nežral (a to mi věřte, že už sem toho žral hodně). Stačilo, aby jeden člen Korpiklaani vystrčil hlavu na pódium a Vizovicemi se ihned začalo rozléhat mohutné skandování “Korpiklaani, Korpiklaani”, které by snad nepřehlušil ani přijíždějící vlak. Když pak kapela začala hrát, šílenství nabralo ještě větších obrátek. Stál jsem asi tak ve druhé až třetí řadě a vše kolem mě skákalo a tleskalo, ani na chvíli se nikdo nezastavil. Co vám budu povídat, nehrál jsem si na kazišuka a asi tak od třetí písně mě dav strhl a pařil jsem jak o život. Zkráceně řečeno, Korpiklaani měli největší kotel na celém festivalu.
Po finské veselce přišlo na řadu jiné maso. Ministry na jednom ze svých posledních koncertů. Koncert odpálilo na můj vkus možná až moc dlouhé techno intro, ale pak začala ta pravá agresivní jízda. Kotel – maximální, kapela – bezchybná, zvuk – nezastavil se ani na chvíli. I mezi písničkami pořád hrály elektronické samply. Na velkoplošné obrazovce byly k vidění protiválečné záběry a v hledišti se paradoxně odehrávala taková menší bitva. Ministry byli naživo o mnoho lepší než na albech. Jednoznačně nejlepší show prvního dne (ještě jsem zapomněl dodat, že skupina hrála za přistavěným plotem, to jen tak pro pořádek).
Po Ministry přišla na řadu jedna ze dvou hlavních hvězd festivalu – Def Leppard. Zrovna je jsem nikdy moc nemusel, ale musím uznat, že na MoR zahráli solidně. Jak se zdálo, celkem je to i bavilo. Když jsem se už začínal trochu nudit, přišlo vynikající basové sólíčko. To je asi tak vše, co bych k tomu řekl.
Zato druhá největší hvězda letošní Masters of Rock byl pro mě osobně propadák. Nemůžu si pomoct, ale Avantasia mě totálně nudila. Mozek tohoto projektu – Tobias Sammet – sliboval dlouho dopředu show, na kterou nikdo do konce svého života nezapomene. Já si ale nezapomenutelnou show představuji jinak, než jen ve střídání hvězdných hostů a pěknou plachtu na pozadí. Ještě když vezmu v potaz, že zde Avantasia natáčela materiál pro své oficiální DVD, tak to prostě mohli rozbalit trochu víc. Na fotkách jejich koncert vypadá lépe, než vypadal ve skutečnosti. Odešel jsem asi v polovině.
Pátek:
Dopolední program v pátek jsem okázale ignoroval a věnoval se radši konzumaci místní slivovice. Před pódium jsem se dopotácel až s Engel ze Švédska. Tuto kapelu jsem na živo už jednou viděl, když loni předskakovala Dimmu Borgir v Praze. Přišlo mi, že jim vystoupení na MoR sedlo více než to loňské, ale to všechno, co si pamatuji.
Po konci Engel jsem se chvíli jen tak poflakoval, z dálky jsem zahlédl kousek The Sorrow (nic moc). Má další pořádná činnost byla až návštěva autogramiády Annihilator. Když jsem si pak podepsané album ukládal zpátky mezi ostatní věci, usnul jsem u stanu… a probudil se až v půlce koncertu Annihilator. Při pohledu na hodinky jsem se zhrozil, zvedl svoji ožralou držku a nasprintoval zpátky do areálu. Stihl jsem však alespoň “Alison Hell”. Z toho kousku, co jsem zhlédl, usuzuji, že Annihilator odehráli kvalitně a odezva byla také dobrá.
Další na řadě byli němečtí Oomph! (taková měkčí a horší kopie Rammstein). Na jejich vystoupení jsem zatím všude slyšel jen samé nadávky, ale z první řady, kde jsem stál, to zas tak hrozné nebylo. Rozcvička krčních svalů před Moonspell.
A právě Moonspell byli tím hlavním důvodem, proč jsem se letos do Vizovic vydal. Vím, že člověk své oblíbené kapely nadhodnocuje, ale nemůžu si pomoct – Moonspell byli naprostá pecka. Nejlepší kapela celého festivalu. Je ale pravda, že to není až zas tak nadhodnocené, protože nadšené ohlasy na vystoupení Moonspell se ozývají ze všech stran, dokonce i od těch, kteří o nich nikdy dříve neslyšeli. Za sebou mají úžasnou novinku “Night Eternal”. Je až s podivem, jak moc se tahle portugalská banda na posledních dvou albech vyšvihla a jak moc se tato dvě alba svou náladou přibližují nepřekonatelnému debutu “Wolfheart”. A právě z těchto tří desek – “Wolfheart” (1995), “Memorial” (2006) a “Night Eternal” (2008) – zaznělo nejvíc písní. Začátek koncertu se nesl ve znamení začátku nového alba, tzn. že prvními písněmi byly “At Tragic Heights” a titulní “Night Eternal”. Z novinky pak zazněly už jen dvě písně – videoklipová “Scorpion Flower” a závěrečná “First Light”. Jen škoda té autogramiády. Dva měsíce poslouchám jak de**l nelegální kopii “Night Eternal” s tím, že si originál koupím právě na MoR a rovnou si ho nechám podepsat. Originál jsem si samozřejmě koupil, ale kvůli zrušené autogramiádě ho podepsaný nemám.