 |
|
Země: Polsko Hrací doba: 25:43 Odkazy: K recenzi poskytl:
|
Literární stanice (vtip, ne?) Sicmaggot dnes uvádí další díl nekonečné relace „Nevyžádaná promo cédéčka“.
V dnešním díle účinkují: polská skupina Moanaa.
Pro pořádek ale nutno nutno dodat, že přímo kapela osobně je v tomto nevyžádaném zasílaní stříbrných placek nevinně. Což ale nic nemění na tom, že jejich ípko „Torches“ mi ve schránce přistálo. A už vůbec to nezmírní skutečnost, jak strašně průměrnou a neosobitou muziku Moanaa produkují.
Pro ještě větší pořádek řeknu jednu věc. „Torches“ nedostane těžký hejt kvůli tomu, že jsem dostal cédéčko, o nějž jsem tak úplně nestál a o nějž bych za normálních okolností ani nezakopnul. Moje kritika plyne ze samotné hudební produkce. I takové kousky se totiž snažím poslechnout vesměs nezaujatě – tak moc, nakolik jsem toho v rámci svého subjektivního vkusu schopen. Když by to bylo super, rád pochválím. Ale abych řekl pravdu, za celou dobu, co tuhle sračku dělám, si vzpomínám jen na jediné nevyžádané cédéčko na recenzi, z něhož jsem byl posléze nadšený (jedná se o disk „Perditions Call to Prayer“ od kanadského projektu Brazen Serpent, recenzi najdete tady… je to fakt dobrý, tak tomu klidně dejte poslech). Většinou mě to spíš nezaujme a ani Moanaa tohle prokletí nedokázali zlomit.
Na to by totiž potřebovali něco mnohem lepšího než to, co se na „Torches“ odehrává. Jasně, uznávám, že asi nejsem úplně přesně cílovka Poláků, ale moc se mi nechce věřit tomu, že i zarytí příznivci post-metalu by z „Torches“ měli být nadšení. Není totiž z čeho. Moanaa hrajou tak strašně průměrně a bez ksichtu, jak to jenom jde. Řemeslně je to samozřejmě ok. Ale kompoziční kvalita nebo snad dokonce vlastní vize? Nula.
V tvrdších kytarových momentech ještě „Torches“ neurazí, ačkoliv i tady se jede standard v dávno vyjetých kolejích, jejichž základy položili jiní. Do stoky nudy ípko posílají pomalé, rádoby atmo vybrnkávačky a kvazi melancholické momenty. Pche, ani hovno! Je to unylá kýčovitá blbost. Schválně si poslechněte třeba první dvě minuty druhého tracku „Without You I’m Nothing“ (už jen ten název mi přijde jak z nějaké červené knihovny pičo) a zkuste mi tvrdit, že tohle je dobré. No, i kdybyste to náhodu řekli, tak si budu myslet, že mě akorát tak trolíte.
No, a abych učinil zadost tradici a použil svoje obligátní homofobní přirovnání, které mám potřebu vytáhnout při recenzování jakékoliv pošty, tak: ano, je to gay.